Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podzemní tajnosti I.

24. 10. 2010

Podzemní tajnosti

Chodbou jdou dva muži v kombinézách vyšších úředníků. Oba dva mají skoro stejnou rezatou barvu vlasů, ale jeden je daleko zachmuřenější a zamlklejší, kdežto druhý pořád něco mluví. V rukou drží desky. Kolem nich projíždějí transportéry, proto dávají pozor, aby se pod ně nepřipletli.

„Od té doby, co Iason zemřel, není s tebou zábava, Katzi,“ postěžuje si ten živější. „Přece tím život neskončil. Vím, že…“

„Nic nevíš a zmlkni konečně.“

Druhý muž z páru zmlkne. Chvilku je zticha, když dojdou ke dveřím pobitým ocelí a bez značení. „Jsem rád, že nejsem jako oni.“ Zničehonic kývne ke dveřím.

Muž jménem Katz se zarazí. Má pravdu. Nejsou privilegovanou kastou, ale zůstalo jim jejich Já. Tihle za dveřmi jsou už jen vycvičené loutky ke všemu, co se jejich pánům zlíbí. Pet. Povzdechne si. Tihle… Ano nechtěl by tak skončit, i když kdyby to měl být Iason, rád by vyměnil si s nimi místo. Jenže odešel a s ním někdo koho miloval. Za lásku se platí a on zaplatil životem. Kéž by nikdy Rikkiho nepoznal. Mohl žít. Nejvyšší z vůdců planety Amoi zemře pro prašivého mongrela.

„Hej, Katzi, mám tu rozkaz od vznešeného Phoibose.“

Oba se na sebe podívají. Co jim chce jeden z elity?  „Ano?“

„Jeho bývalý Pet nemá být zařazen do transportu.“ Dveře se syčivě otevřou a oni vejdou do místnosti, kde je uloženo zboží, které má odejít na planetu Ganymedes.

„Číslo náhodou nevíš, že?“

„Tady máš jeho prsten. Má tu zůstat, dokud si ho nevyzvednou.“ Nevšímá si zachvění muže, který sedí blízko nich.

„Co se stalo? Vždyť už je odložili jako nepotřebné?“

Muž, který jim vyřídil vzkaz, pokrčí rameny. „Co já vím? Měj se.“

„Tedy to jsou věci? Že by se mu po něm zastesklo? Katzi, proč mlčíš? Hele, že ty něco víš?“

Katz obrací prsten. Zatraceně nenávidí tyhle obojky. Kvůli němu zemřel Iason. Sevře ho.

„No tak řekni. Nikomu nic neřeknu.“

Katz přikývne. Rozhlédne se po pets - mužích, kteří tu převládají. Většina už je starších mezi dvaceti jednadvaceti roky, řekl by vysloužilých, ale Ganymedes není zrovna bohatá planeta, která si může dovolit ty nejlepší pet. „Sandy, přiletí bratranec Phoibose, pamatuješ si ho? Létá sem každý rok.“

Muž jménem Sandy zbledne. „Zatraceně, chudák. Má mu to cenu dávat? Je mrtvý.“ Muž sedící blízko dveří zbledne ještě víc. Chvěje se, ale poslušně čeká, co bude dál.

„Jo. Jdeme ho najít a potom ho odtud vypakujeme. Nemám rád Phoibose,“ unikne Katzovi z úst a vzápětí si za to vynadá. Ví, jak to zde hodí, tak proč potom udělá takovou hloupost, že drbe jednoho z mocných. Což se za ta léta nenaučil mlčet? Což neví, že informace jsou mocnou zbraní? Od té doby, co Iason odešel, jde to s ním s kopce.  Sandy mávne rukou.

„Nikdo ho nemá rád a i mezi Blondie není oblíben, ale má moc.“ Oba začnou prohledávat místnost, když muž u dveří se zvedne a vyjde ze dveří. Nikdo se nepohne. Katz se Sandy si ničeho nevšímají. Zboží trpělivě čeká, přesně tak jak bylo vycvičeno.

„Zatraceně, není tu!“

„Hloupost, podle papíru sem včera dorazil. Phoibos ho už měl dost. Byl na něj moc starý.“

„Jo v dvaceti jsou trosky. Určitě tu byl? Hele, nebyl tu dřív černovlasý muž s dlouhými vlasy?“

Katz se podívá na Sandyho a potom na dveře. Oba zavrtí hlavou.

„Nemožné!“ řeknou najednou.

Katz přesto zamyšleně hledí na dveře. Vzpomene si na Rikkiho. Viděl jeho výcvik, byl u toho, a přesto nebyl zlomený. Jistě Rikki se zamiloval do Iasona, pracoval pro něj, ale úplně zlomený nebyl. Možná to Iason nechtěl, ale co když se někdo dovede tak dlouho přetvařovat? Jejich vášeň hraničila se šílenosti a Iason díky své tvrdohlavostí…

„Co na něj máme?“

„Byl chycen v dolním městě. Odhad patnáct let. Dlouho vzdoroval, potom si ho vzal na starost Phoibos. Zkrotil ho a vodil ho na vodítku jako psa. Po třech letech ho přestal bavit. Vydržel u něj dost dlouho.“

„To ano. Patnáct. Víš, myslím, že utekl.“

„Najdeme ho. Kdy přiletí ten bratranec? Bez identifikátoru daleko nedojde.“

„Taky nechápu, proč to sundávají,“ zamručí nevrle Katz, když schovává prsten do kapsy. Teď jim jenom přidělal starost. Sandy pokrčí rameny. Zavřou dveře. Žádný z bývalých pet se ani nehne a trpělivě čekají, až pro ně někdo přijde.

Prohledávají skladiště. Optají se strážných i dalších, zda ho někdo viděl. Někteří s úsměškem zavrtí hlavou, v některých očích se objeví údiv.

„Zatraceně! Nikdo nic neviděl! Copak je duch?“

„Kdo by si všiml jednoho pet, který se potuluje?“

Katz si nevrle pomyslí něco o jednoduchostí Sandyho. „Sandy, i když byl už starý, je to prvotřídní zboží…,“ zarazí se.

„Co je?“

Katz se rozhlédne. Promiň, musím si něco zařídit!“

„Počkej a co ten pet?!“ Katz neodpoví. Je mu to jedno. Copak byl opravdu slepý? Pet, i když má už věk, je stále vysoko ceněným zbožím a ve skladech nepracují jen loajální zaměstnanci. Vidina mít nepoškozeného pet na chvilku, vycvičeného a k tomu bez prstenu je lákává i pro něj! A potom ty peníze, které by utržil na černém trhu, jsou dost velké na to, aby riskovali kejhák.  Je to velmi pečlivě hlídaný obchod a těžko se k něčemu takovému člověk dostane.

Vejde do své kanceláře. Posadí se za počítač a přemýšlí kde začít. S povzdechem vytáhne cigaretu. Už ji dlouho neměl. K tomu je tu Phoibos. Jestli zjistí, že jeho dárek je fuč, rozzuří se a on to odnese. Na ostatních mu příliš nezáleží, ale on by chtěl ještě chvilku žít.

Nakonec zapne obrazovku.

„Ahoj, Gai.“

Gai překvapeně se dívá na Katzovu tvář. Je to už nějaká pátek, co ho Rikki předal tomu muži a odešel za tím Blondie. Byl blázen, že to nepochopil, ale co měl dělat? Miloval ho a představa, že je nějakým mazlíčkem mu obracela střeva. K tomu dobrovolně. Možná kdyby něco řekl, ale dobře ví, že je to výmluva, protože by udělal cokoliv, aby ho dostal z Iasonových pracek. „Ahoj, Katzi. Co potřebuješ?“ Je mu zavázán, i když nerad. Našel mu práci, i když má jednu ruku.

„Někoho hledám.“

„Obrať se na policii.“

Katz se chraplavě zasměje. „Obracím se na tebe. Tohle je záležitost tebe a tvých kontaktů.“

Gai sklopí víčka. „Nevím, co tím myslíš.“

Katz se rozesměje ještě víc. „Nedělej ze sebe hlupáka!“ Najednou vyštěkne.

„Fajn. Co potřebuješ?“

„Potřebuji chytit jednoho pet, dokud nepřiletí jeho majitel.“

„On se vám nějaký ztratil? A já myslel…“

„Phoibos?“

Gaiovi ztuhne posměšek na rtech. „Chápu.“

„Konečně!“ Z Katzova hlasu odkapuje ironie po litrech. „Jestli ho nenajdeme do příletu lodě z Ganymedu, je po nás. Radím ti hýbni sebou, nebo půjdeš hned za mnou!“ Naznačí smrt a vypne obrazovku.

Gai se zamyslí. Zatraceně, kdo by mohl mít jednoho volného peta? Probírá své takzvané přátele, protože od té doby, co Bizoni a Rikki přestali existovat, už nemá přátele.

„Barnie?“ zašeptá s určitostí. Navleče na sebe dlouhý plášť, který skrývá jeho zranění. Problém je, že on se ho nevzdá. Tedy pokud ho má, ale to už by byla Katzova práce a jak on ho zná, dostane ho odtamtud. Stejně jak jim mohl uniknout? Myšlenky že by měl vlastní vůli je tak šílená, že to prostě nepravděpodobné. A ztráta pet se trestá.

Odjede k místu, které nemá příliš dobrý zvuk. Příliš mnoho sexu, příliš mnoho drog. Co si srdce žádá, najdeš to tam, ale za peníze. Vejde do klubu Černá sedma. Získat Barnieho pozornost nebude jen tak. Možná bude lépe, když to udělá hned. Nakloní se k uchu jednoho muže. Dobře ví, kým je.

„Phoibos.“

Muž k němu prkenně otočí hlavu. Sjede ho pohledem. „Pojďte dál.“ Gai si oddechne. Trochu se bál, že muže, který sem pod rouškou hodí, nebude znát, ale zdá se, že je dobře informovaný.

„Počkej tu!“

Gai trpělivě čeká.

„Jdi dál!“ Gai se pohne, když muž ho zadrží a přitiskne ruce k tělu. Rychle ho prohledá. Druhý ho skenuje. Dveře se otevřou a on vejde do luxusní pracovny s mnoha obrazovkami. Nedívá se na ně. Už tu párkrát byl a ví, že jsou tu natáčení hosté.

„Vítej, Gai! Je to už nějaký pátek, co jsem tě neviděl. Co mi neseš?“

„Barnie, ahoj. Jen potřebuji, vlastně ano něco pro tebe mám.“

„Copak to bude?“

Gai se pohodlně posadí. Chvilku se měří očima. „Pet.“

Odfrknutí.

„Nezájem.“

„Celého nepoškozeného.“

„Oh? To je něco jiného. Povídej.“

Gai se pohodlněji usadí. „Je mu dvacet, to víš mladší, to nejde.“

„Nevadí. Jak vypadá.“

„Copak Blondie mají špatné mazlíčky?“ odfrkne si pro změnu Gai. „Máš místo?“

„Jistě. Zrovna nikoho nemám, ale rád se ujmu ztracené ovečky. Povídej jak je to možné?“ V hlase se mu objeví podezřívavost.

„Víš, že jim sundávají prsteny k dalšímu transportu. Nikdo nechce dostat poškozené zboží.“

Barniemu povolí rysy. To by šlo. Přikývne.

„Jaksi jsem zařídil, že jeden unikl pozornosti.“

„Přece jim to nemusí vycházet s papíry.“

Gai se k němu nahne. „A říct, že jednoho ztratili? Víš, jaké jsou tresty?!“

Barnie se zavrtí. „Jo vím,“ zahučí. Už to na svých obrazovkách viděl.

„Tak co bereš?“

„Beru. Samozřejmě, že beru, ale proč mám pocit, že je v tom háček?“

„Není žádný,“ řekne pevně. Nemá ho, ale kdo by ho v tom případě měl?

Barnie si nalije z karafy zlatou tekutinou. „Nedělej ze mě blbce.“

„Ok. Jeden se ztratil.“

„Lžeš!“ sklenička se rozprskne o zeď a Gaie drží pod krkem mohutné tlapy.

„Ne. Nemohou ho najít. Ptali se mě na něj a já si řekl, že bychom mohli jít napůl, když mi ho pomůžeš najít.“

Barnie ho pustí a potom se rozeřve smíchy. „Jako fakt?“ vyhekne. Gai mlčky přikývne a jednou rukou si upraví oděv.

„Ok, vezmeš mě tam. Prohledáme to tam, a jestli ho nenajdeme…“ Usměje se a otočí se k obrazovce. Jednou rukou ukáže na vysokého světlovlasého muže, který sedí v křesle a před ním se svíjí mladík. „Určitě bys ho zajímal i bez jedné ruky.“

„Ok.“

 

„Katzi?“ Gai si ručníkem vytírá vlasy.

„Co je?“

„Ve městě není, ale nastěhuji se ti tam Barnieho lidé, proto dávej pozor, aby nezmizel jen jeden pet. Oni ho najdou.“

„V pohodě. Máš to u mě.“

Gai pohodí ručník a zmáčkne tlačítko. Obraz zmizí. Posadí se na pohovku. „Rikki!“ zakloní hlavu a zavře víčka. Objeví se kouř a mohutný výbuch. Zatřese hlavou a jde se napít.

 

Katz sleduje na monitorech lidi, kteří prohledávají skladiště. Kde jen může být? Co se mohlo stát? Najednou se otevřou dveře. Dovnitř vpadne bledý Sandy.

„Je tu.“

„Kdo?“

„Michael. Bratranec Phoibose!“

Katz nevybíravě zakleje. Tentokrát se z toho nedostane a není tu Iason, aby ho z toho dostal.

„Co budeme dělat?“

Katz horečnatě přemýšlí. „Nevím. Jdeme ho přivítat.“ Oba vyjdou ven s malou dušičkou. Podívají se na sebe a nechají se odvézt k přístavu.

„Je to soukromá loď?“

Sandy přikývne. „Takže ještě je neodvezou, ale to nám nepomůže.“ Sandy opět přikývne.

„Zatraceně, nechce se mi zemřít!“

Katz mlčí. Zaparkuji a kolem ostatních jdou k Phoibosovi. Ještě tu není.

Phoibos se k nim otočí. Sklouzne po nich, jako by byli odpad. Oba pokleknou. Čekají. Nečekají dlouho a objeví se vysoký štíhlý muž v modré tunice lemovanou zlatou barvou a spodním bílým oděvem. Na dokonalých rtech mu pohrává úsměv. Dlouhé světlé, až skoro bílé vlasy, má umě spletené do copánků. Obejmou se s Phoibosem.

„Vítej, Michaele. Máš se dobře, vidím.“

„Ano. Těšil jsem se na tuhle návštěvu. Doufám, že máš to překvapení, které jsi mi sliboval, a zboží je přichystáno?“

„Samozřejmě, že mám. Katzi, kde je?“

„Pane, nevíme.“

Sandy zaúpí. Co to vyvádí? Měl zdrhnout, jenže našli by ho dost rychle.

Phoibos ztuhne.

„Cože?“

Katz zvedne hlavu. Risk nebo smrt. „Vypustili jsme ho ven, aby pan Michael si ho mohl ulovit.“

Sandy zalapá po dechu. Phoibos zrudne a sáhne po biči. Toho drzouna potrestá a potom zemře.

Michael se rozesměje. Plácne Phoibose po zádech. „Tedy to jsem nečekal. Těším se jako kluk. Můžeme jet? Phoibosi, to je opravdu milé překvapení. Ulovit svého vlastního pet. Jsem rád, že jsem přijel. Nečekal jsem to od tebe. Posledně to byla nuda.“

Sandy se málem zhroutí. Katz se drží. Neví, jak ho to napadlo, ale zdá se, že to přežije.

„Povídej, jak jsi na to přišel a má svůj prsten? S ním to bude nuda!“

Phoibos se nejistě usměje. „Samozřejmě, že ne. Vím, jakým jsi vášnivým lovcem. Tentokrát jsem si řekl: Musíš pro něj připravit něco speciálního.“

„Taky, že to je. Pojedeme.“

Phoibos se otočí na ty dva. „Ty se o vše postarej. Ty se mnou!“ ukáže na Katze. Katz vstane a jde za nimi. Odveze je do skladiště, kde zmizel pet. Kašle na to, kdo tu je?

„Pane, zde jsme ho vypustili.“

„Jen doufám, že se nebude krčit za první bednou!“ skladištěm se rozlehne smích, který všechny zarazí. Michaelovi září oči. „Bratránku, věděl jsem, že mě nezklameš.“

Jsem z toho venku, Iasone, pomyslí Katz. Michael vyrazí.

 

Je tu trochu zima, ale konečně budu pryč, myslí si postava sedící na zemi. Nedívá se po ostatních, kteří stejně jako on byli odloženi svými pány. Čtyři roky? Pomyslí, nebo víc? Jak dlouho jsem už vlastně stínem? Jak dlouho je, co mě chytli? Bál jsem se, ale lpěl jsem na tom, co jsem tam zanechal. Nezlomili mě až na Phoibose. V posledním okamžiku jsem pochopil, že jestli chci přežít, musím ze sebe udělat poslušný stín. Bál jsem se, že jsem se jim stal, ale podaří se mi uniknout pryč, myslí postava zahalena jen do krátkých šortek a krátkém tričku těsně obepínající pružné tělo.

Jak ten úbor nenáviděl, potom mu přišel lhostejný, stejně jako lhostejnost co dělá. Když poprvé mu připjali vodítko ke krku a musel jít za ním po čtyřech, myslel, že to nepřežije. Ve funkci domácího mazlíčka vydržel dlouho. Nenáviděl, ale zároveň mu bylo vše jedno. Ke konci už mu bylo jedno. Naučil se poslouchat a jen občas ve tmě, za zavřenými víčky, vzpomínal na jiný život. Byly to útržky snění, které k němu doléhaly z neskutečné vzdálenosti. Dokonce nebyl rád, že odejde od svého pána. Když mu sundali prsten, myslel, že to nepřežije. Věděl, co ho čeká. Další jiný pán. Další prsten a další život jako sexuálního objektu.

Nechtěl do neznáma.

Chtěl zůstat tam, kde je, ale byl jenom Pet a neměl příliš na vybranou. Trpělivě čekal, ale potom uslyšel jméno, které nenáviděl. Michael. Bratranec jeho pána. Myslel, že vše zvládne, že ho už nic nemůže překvapit, ale on to dokázal. Měli pravdu ti dva, když tvrdili, že by byl mrtvý, přesto poslušně čekal. Jeden pet navíc nebo méně, stejně by byl mrtvý. Jenže nedokázal čekat. Čím víc se k němu blížili, tím ho větší hrůza opanovala a on se zvedl a odešel.

Rouhačství. Za to by zemřel, ale ve skutečnosti je mrtvej.

Zvedne hlavu, když uslyší hlasy. Hledají ho, ale něco ho nutí být zticha. Nechápe tomu, proč tak reaguje. Ještě víc se schoulí.

„Kde jen může být?“ zavrčí zlý hlas.

„Co já vím? To skladiště je zatraceně velké! Stejně jak jim mohl uniknout?“

„Nechápu. Co tyhle bedny?“

Přestane dýchat.

„To patří na Europu 12. Co v tom asi je? Zatraceně dokonale zamčené. Tady nebude. Hele jak se vlastně jmenuje?“

„Co? Kdo?“

„Ten Pet.“

„Co já vím? Phoibos ned…“ zbytek zanikne v hluku.

Jméno. Přemýšlí nad tím. Jak se jmenoval? Pan na něj volal všelijak. Vlastně, jak se kdysi jmenoval? Nejčastější bylo psisko prašivé… to asi nebude ono. Chtěl by mít krásné jméno, jako někteří jiní peti. Například ten černovlasý Rikki. To bylo krásné jméno. Jednou se s ním setkal na předváděčce. Jeho pán byl nejmocnější Blondie. Byl nádherný a všichni se ho báli. Záviděl tomu pet, že ho vlastní někdo tak úžasný.

Jméno. Nadechne se a položí si ruku na žaludek. Má hlad. Nejedl bůhví kdy. Když byl ve výcviku, tak často nedostával najíst, ale potom se o něj hezky pečovalo. Pravda občas se pán rozzlobil a nedal mu najíst nebo ho bil, ale to bylo tím, že špatně reagoval nebo pomalu. Jeho chyba.

Chci se najíst a chci pít. Mám žízeň.

Zachvěje se, protože je mu zima.

Co kdyby se jmenoval Europa? Nelíbí se mi, usoudí po chvilce přemýšlení. Jméno, proč si na ně nevzpomínám? Pravda nějaké dostal při výcviku, ale jaké? Potom měl na ně zapomenout. Nikdo ho nijak nevolal, tak na něj zapomněl. Chtěl by se nějak jmenovat. Povzdechne si a usne. Bude krásné vše zaspat, ale sotva zavře oči, slyší další hluk. Další lidé.

Jsem tu v bezpečí, ujišťuje se. Není tu ani taková zima. Nikdo ho tu nenajde.

„Otevřete bedny a před naložením je zkontrolujte, zda vše sedí!“

„Ale pane!“

Svistot. Otřese se, protože ho dobře zná. Zdávalo se mu u tom, budil se plný hrůzy, dokud nezjistil, že je to baví. Vytěsnil to z myšlenek na okraj vědomí. Jako své jméno. Chci se nějak jmenovat. Najdu si nějaké. Leží schoulený do klubíčka a sní o jméně. Mohl by se jmenovat stejně jako ten kluk - Rikki nebo jinak? Usmívá se a je mu vše jedno.

Oliver. Radostně přikývne. Neví, odkud má to jméno, ale vynořilo se z jeho pamětí jako světlo. Je to nádherné jméno. Převaluje se ho na jazyku. Oliver, Oli… „Jsem Oliver,“ zamumlá.

„Hej, tady něco je!“ zvolá dělník v kombinéze.

„Co blázníš? Počkej je to otevřené, ale jak to?“

„A co já vím u háděte? Vše jsem důkladně pozavíral a bez klíče by se do beden nedobyl ani Blondie.“

„Chacha!“ zasměje se ten druhý. Otevřou a zůstanou zírat. Na ně kouká překrásná vystrašená tvář zahalená dlouhými vlasy.

„To je… To je ten pet!“ zařve jeden a pustí víko. To se zavře.

„Idiote!“ zařve ten druhý. „Víš, kolik je za něj peněz?“

„Právě proto. Kolik myslíš, že za něj dostaneme?“

„Počkej, ty jako chceš ho prodat?“ Dostane jednu herdu a široký úsměv to dosvědčuje. „Tedy jsi génius Marku!“

„Jo. Hej, kam jdeš!?“ zařve Mark, když vidí, že víko je otevřené a ten pet jde pryč. Liver se ohlédne se a rozeběhne se. „Tam nemůžeš!“ zařve jeden z nich, když zmizí za pootevřenými dveřmi. Oba se zastaví. Drbou se ve vlasech.

„Co teď?“ Oba se dívají na dveře, které vedou do podzemí, kam nikdo nevstupuje, jedině roboti určení k údržbě.

„Za to můžeš ty!“

„Já? No dovol?“

„Co se tu děje?“ ozve se za nimi chladný hlas a oni se přikrčí. Pomalu se otočí k majiteli hlasu. Blondie! Neznají ho. Kdo je to? „Tak bude to nebo jste oněměli? Tak co se tu děje?“

„Uch nic.“

Druhý klesne na kolena. „Ten pet, co ho hledají, tam zmizel!“ ukáže třesoucí rukou na pootevřené dveře.

„Ano? Toho právě hledám. Co je tam?“ oba se na sebe podívají.

„Podzemí!“

„Podzemí planety. Zajímavé. Letos bratránek se opravdu vytáhnul. Tak co tu trčíte?! Proč tam nejdete?“

„Je to zakázáno a potom tam chodí jen roboti, nikdo jiný.“ Oba i přes strach se odtahuji ode dveří.

„Bát se, taková směšná vlastnost. Kde jste ho našli?“

„Kontrolovali jsme balíky pro Europu 12, pane.“

„Chápu. Vyřiďte Phoibosovi, kam jsem šel.“

„Rozkaz!“ Ani jeden nemá odvahu ho zadržet. Vysoký Blondie s copánky vstoupí do podzemí.

„Co myslíš, máme zavřít dveře?“ optá se jeden druhého.

„Raději ano. Co kdyby tam někdo vlezl? Jdeme to říct našemu představenému. Bude mít radost.“ Oba se kysele, ale šťastně usměji. Někdo jiný vyfasuje za ně trest. Bude horší, než co by oni dostali od svého šéfa. V konečné fázi, vyvázli zatraceně dobře.

 

Nemohu, nemohu tam zůstat. Prodat mě opět, když jsem konečně našel jméno? Nechápe svoji odvahu jít pryč. Ti dva jsou tak rozhádání a šťastní, že si ani nevšimli, jak se plíží. Za ta dlouhá léta se to naučil dokonale. Být neslyšný, protože jinak ho trestali. Křičí za ním, ale nerozumí, co mu chtějí říct a popravdě je mu to jedno. Pryč od všech lidi. Pryč! Kam, to mu je jedno. Zmizí v temných dveřích. Očekává, že za ním půjdou, ale po minutě běhu nic neslyší. Uklidní se. O něco škobrtne. Podívá se. Robot a rozbitý.

Kde to vlastně je? Najednou světla skončí. Přitiskne se ke zdi. Je zvyklý na tmu, protože ho nechávali v ní ne hodiny, ale dny, když ho cvičili a chtěli zlomit jeho vůli. Zvykl si na ni. Zavře oči a potom je pomalu otevírá. Tma se rozplynula a on vidí šedočerné obrysy. Tma nikdy není černá, aby se v ní nedalo vidět. Pomalu jde kupředu. Možná nějakou šachtou dorazí ven na povrch a bude volný. Neví, co si s tím počne, ale zvládne to. Jmenuje se přece Oliver. Jde kupředu, když uvidí světlo. Jde k němu.

„Další robot. Nechápe, proč má světlo. Podívá se na něj blíž. Je to lidský pomocník a lidé nemají takový zrak jako on. Jen nechápe, co tu dělají v takovém množství, když kolem něj prohrčí další.

Kde to jsem?

„Halo!“

„Halo…halo…halo…halo…“ rezonuje chodbou. Otočí se k robotovi. Zmáčkne tlačítko. Je napůl vybitý, ale po cestě ho možná doprovodí. V pořádném světle se rozhlédne a podívá se na roboty. Většina je uklízecích. Povzdechne si. Robot jde za ním, jak je naprogramován na lidskou bytost. Je mu to jedno, kdo to je, hlavně, že vydává teplo.

Oliver jde hloub a hloub. Je mu to jedno kam, i když se trochu cítí sám, přestože za ním vrčí malý robotek. Zatočí neznámo kam a zaječí, když kolem něj něco proběhne. Robotek se zarazí, ale potom nové teplo ignoruje. Čím větší teplo tím lepší.

„Kde to jsem?“

„Kde to jsem… kde to…jsem?“ ozve se chodbou. Olivera polije děs. Dostane strach a rozeběhne se kupředu, když si všimne, že robotek mu nestačí. Opře se a zarazí se, když neucítí chlad zdi, ale jiný. Počká na robotka, který za ním spěchá. Světlo spočine na dveřích. Váhavě se dotkne kliky. Dveře povolí a on vejde dovnitř. Stojí na chatrném ochozu, který sotva se drží v prudkých poryvech vzduchu. Přitiskne se ke stěně a podívá se opatrně dolu. Nějaký stroj a těžko by hádal, co to je. Jen se šíleně točí a od něj vedou trubice. Dýchne si na ruce. Je mu zima. Vypadne opět na poměrně teplou chodbu. Dveře zavře.

„Půjdeme hledat dveře, ano.“

Robotek zacvaká. Oliver se pousměje a s větší důvěrou vyrazí kupředu.

 

„Podzemí,“ slabší ozvěna mu vrátí jeho vlastní hlas. Michael se usměje. Konečně pořádná zábava. Je to tu samý labyrint, ale on ho najde a potom potrestá. Už se na lodi nudil a ani jeho pet ho nedokázal zabavit. Zbavil se ho tím, že ho dal svému podřízenému. Vybere si nějakého pěkného z nové várky nebo si nechá toho, co mu dá bratranec, i když ten minulý byl k ničemu. Phoibos se zlobil, že ho zabil, ale byl šíleně nudný. Tenhle zdá se není.

Teď ho jenom najít. Potrestá ho jen maličko. Jen, aby si pamatoval, že utíkat se nemá. Potom se uvidí. Strohé chladné rysy mu zjemní úsměv. Phoibos je hlupák. Kdyby on tenkrát tu zůstal, vládl by už planetě.

Narazí na zbytky robotů. Chvilku pátrá ve tmě, potom přejde k jednomu z robotů a oderve mu světlo. Jde dál. Kam mohl zmizet?

„Hej ozvi se!“ zakřičí. Ale chodba mu vrátí jen prázdnou ozvěnu.

„Nevadí, najdu si tě!“ Jde dál. Dostane se ke dveřím a stejně jako Oliver je otevře. Chladně se podívá na zdroj města. Zavře a jde dál. Otevírá jednotlivé dveře, ale nikde není slyšet. Kam mohl zmizet?

Oliver zatím jde před robotkem. Přemýšlí, kam by se schoval a zda se tady najde něco k jídlu. Vypadá to tu strašidelně. Najednou se za ním ozve hlas. Otočí se a rozeběhne jako by ho štvali. Nevnímá nic, kromě hrůzy, která ho obestřela. Ten hlas, mrtvý pet… nechce skončit jako on. Chce žít se svým jménem. Najednou pod ním něco povolí a padá. Vykřikne.

Za ním zůstane zmatený robotek, který najednou přišel o průvodce. Zastaví se a vypne se do čekacího módu. Bude čekat na dalšího člověka.

 

Oliver tiše leží na něčem měkkém. Nechápe kde je, ale měl pocit, že padá miliony let. Je ve tmě a to skoro dokonale. Opatrně se pohne. Zdá se, že má všechno v pořádku. Naučil se rozeznávat bolest, když měl něco přeraženého. Posadí se a podívá se na horu. Nic nevidí a robotek zůstal nahoře. Kde to asi je?

Kýchne, jak mimoděk zvíří prach. Potřebuje vidět. Vstane a po čtyřech jde opatrně kupředu. Narazí na stěnu. Úlevou se rozbrečí. Sesune se na zem a brečí. Proč jen jsem utíkal? Pomyslí si. Stojí to za to?

 

„Copak to tu máme?“ Michael se skloní k robotovi, který ožije. „Zřejmě tě tu zanechal, takže je blízko.“ Světlo ovšem odhalí dvě cesty. Stojí a přemýšlí kudy se dát. Jde tou levou. Po chvilce zjistí, že je slepá a vrátí se.

Světlo? Jak to? Oliver s úžasem stojí, ruku na stěně. Odtáhne ji. Něco jako asi fotobuňka.

„Tak co, tudy šel?“ Dřepne si a prohlíží stopy. Dolu vede šachta, která vede neznámo kudy. Má se odvážit a jít dolu? Co když se odtud nedostane?

„Nádhera!“ šeptají plné rty, modré oči udiveně hledí na zaprášenou starou nádheru. Okouzleně sleduje místnost s mnohoramenným lustrem, který i přes prach září. Pod sebou má nějakou měkkou vysokou látku a pohovky. Omráčeně jde k jedné z nich, posadí se, aby se vzápětí rozkašlal, jak se zdvihne prach. Vypadá zachovale.

„Kde to jsem?“ ozvěna mlčí.

Michael zatím naprogramuje robotka, aby se vrátil a přivedl lidi sem. „Jdi!“ robot zaváhá, ale potom s klapajícími zvuky odejde. Michale se nadechne. Neunikne mu. Ten pet je jeho. Vklouzne do otvoru.

Oliver přechází od věci k věci. Chce to tu uklidit. Pocítí hlad. Rozhlédne se, zda neuvidí jídlo, ale dobře ví, že je to jen sen. Tady by nic nevydrželo.

Umřu tady.

Otočí se, když na stejném místě něco přistane.

Blondie! V něm něco zařve a on zpanikařeně začne hledat východ. Najde jedny dveře. Vrhne se k nim.

Michael se posadí a rozhlédne se. Zdá se, že skončil v starém městě, které nebylo úplně zlikvidováno. Zajímalo by ho, zda o něm vědí, ale podle prachu zde nikdo dlouho nebyl. Vstane a opráší svůj modrobílý oděv. Chladně se rozhlédne kolem sebe. Uvidí dveře. Vsadí se, že byly zavřené. Jde k nim, když proti němu někdo vyběhne. Uhne se ostří, které má dotyčný v rukou a zadrží ho.

Oliver těžce dýchá a snaží se dostat ze sevření. Musí uniknout. Musí. Do očí mu vyhrknou slzy a přestane se zmítat. Vše je jedno. Opět nebude mít jméno.

„Výborně, konečně jsem tě našel. Takže uvidíme, jak vypadá můj nový majetek.“ Posadí se na pohovku. „Tak se ukaž.“

Oliver v špinavém oblečení se postaví, aby vynikly jeho přednosti. První co se učil. Lhostejně se ukazuje, jako by byl pod plnými reflektory a kolem něj seděli Blondie a dívali se hodnoticím pohledem jakou, má hodnotu.

Michael si pomyslí, že jeho bratránek má vkus. Je sice starší, ale jeho nikdy moc mladí pet nepřitahovali. „Stačí! Lehni si.“

 Oliver přestane, přiblíží se a lehne si před něj. Ucítí ránu, jak do něj kopne. Leží dál. „Utekl jsi. Za to je trest!“ Vstane a vytáhne bič s nožem. Roztrhne mu zbytek oblečení a najednou švihne bičem. Oliver vykřikne. Mají rádi, když křičí. Při další raně se zazmítá. Ke konci už prosí. Je mu to jedno.

„Výborně. Teď počkáme. Lež!“ vytáhne něco a Oliver ucítí něco chladného. Zavane k němu vůně masti, kterou dobře zná. Překvapeně hledí na vzorovanou tlustou látku na zemi.  „Vstaň.“

Oliver vstane. Michael si ho prohlíží. „Svleč se.“

Oliver poslechne. Stáhne kraťasy a objeví se v celé své kráse. Michael se zvedne a pohladí mu kůži. „Dbal o tebe, jak vidno. Udělej se.“ Pohodlně se rozvalí na pohovce a nevšímá si prachu. Mít ho pro sebe, dívat se. Miluje to. Vypadá dobře v delších vlasech, štíhlou postavou. Ten mizera Phoibos má fakt vkus. Jak to, že si ho nevšiml už minulou návštěvu?

Oliver zvyklý poslouchat se pohladí po těle. Zkušeně se sebou mazlí. Tělo, bradavky, rozkoš plynoucí z toho, že se sám sebe dotýká. Prst v puse. Saje ho a vnímá, že tvrdne. Dovolí se mu udělat? Rukama pomalu sklouzne k vyholenému klínu. Dotkne se a zasténá, tělo napnuté v úhlu, který je nejlepší pro pána. Vezme se do dlaní, aby na to co dělá, dobře viděl. Mazlí se sám se sebou, sténá a potom vykřikne.

Michael spokojeně se na něj dívá, vstane a chytne ho za ruku. Hodí ho na pohovku, přetočí a pronikne do něho. Oliverovi vhrknou do očí slzy a zalapá po dechu. Když se nadechne, vykřikne. Má pocit, že je rozerván. Kousne se. Nikdy tohle ještě nezažil.

Michael se dívá na krev. „Phoibos je blázen!“ šeptá mu do ucha. Olízne mu tvář mokrou od slz. „Nezná rozkoš dobýt někoho.“ Rukou otře krev, která se objevila kolem otvoru. Olízne ji. Povytáhne a opět vrazí na doraz. Oliver opět vykřikne, potom ochabne. Slzy se mísí s prachem. Michael se za chvilku udělá. Upraví si oděv a jde na prohlídku. Svého pet si už nevšímá. Dal mu, co chtěl.

Oliver sklouzne na podlahu. Těžce dýchá. Má pocit, že to víc nevydrží. Nikdy ho snad ještě nic tak nebolelo. Věděl, že měl umřít, ale ještě může. Sáhne si na zadek. Krev. Ušpiněná ruka klesne a on se dívá na svou vlastní krev. Je mu to jedno.

Štíhlá ruka, na které byla krev, se lehce dotýká různých předmětů. Mají svou hodnotu. Všimne si blikajícího světla. Zvědavě se dotkne výstupku. Ticho. Odejde, když uslyší jemné vrčení a potom se objeví světlo.

Zvědavě se dívá na obrazovku. I Oliver se zvědavě podívá, co to je. Zabije sebe. Uvidí nůž. Plíží se k němu, když ho zarazí, že uslyší zvuky. Posadí se a okouzleně zírá na obrazovku. Přiblíží se k ní.

Michael se dívá na obrazovku. Neví, proč ještě ji nevypnul. Zdá se, že je to nějaký starý záznam. Je tam nějaký osvícený strom. Dva muži. Jeden mladší světlovlasý a druhý starší, který sedí a něco pije.

 

Jene, nech toho, netoč to.“ Černovlasý muž se vroucně usmívá na mladšího muže.

„Proč ne? Jsou to naše první Vánoce na této planetě. Má budoucnost, co myslíš?“

 

Obraz se zkrabatí, zvuk zadrhne. Michael natáhne k tomu ruku, když se opět obraz ustálí. Zalapá po dechu.

 

„Opravdu, jsi jak malej.“ Světlovlasý muž sedí tomu druhému na nohou a objímá ho kolem krku.

„Polibek nic není.“ Ozve se sytý hlas. „Chci ve stáří se dívat na nás dva. Prosím.“

„Dobře.“

 

Michael s Oliverem užasle hledí na dva líbající muže. Oliver se opět rozbrečí. V těle ještě pulzuje bolest z rán od biče i ta dole. Jenže nejhorší je ten pohled na láskyplné milující se tváře. Na hladový polibek. Dotkne se svých rtů.

Michael podivně netečně se dívá na obraz. Natáhne ruku a vypne to. Uvědomí si, že je to byt nebo dům, kde ti dva bydleli. Blondie a Mongrel. Pet a jeho pán a on neví, kdo je kdo.

Nůž - mám tě a budu volný. Vlastně šťastný. Natáhne k zápěstí a dotkne se. Chtěl by být políben. Celou tu dobu věděl, že mu něco chybí. Nevadilo mu nic, jako tohle.

„Dost!“ Nůž je vyražen, ale na hladké pokožce zůstane červený šrám. Oliver zaječí a vrhne se k němu opět. Chce s tím skončit! Proč jenom to viděl? Proč? Rána do tváře ho pošle do říše snů.

„Konečně,“ zamumlá Michael. Jde pátrat dál. Raději už na žádná světýlka nesahá. Vejde do dalších dveří. Kuchyň, aspoň podle pár jemu známých věcí. Takže tady žili. Zvláštní. Další dveře tu nejsou. Nakonec najde ještě jedny, ale ani přes svou sílu je neotevře. Vrátí se do původní místnosti. Posadí se a nohy dá mimoděk na bezvládné tělo.

Je tu krásně, zamručí. Teď jen čekat na to, až je zachrání. Zavře oči, tělo příjemně hřeje, že nakonec sundá boty a bosou nohou se ho dotýká.

Proč se chtěl zabít? Jejich náplní j potěšit své pány. Ucítí pohyb.

„Proč ses chtěl zabít?“

Oliver se zarazí. Nevzpomíná si, že by se ho kdy někdo od dob chycení zeptal na něco, co se ho týká.

Michael se na něj dívá. Je opravdu nádherný. „Tak proč?“

Ozve se příjemný melodický hlas. „Protože ať tak nebo tak jsem mrtvý. Mohu si ušetřit spoustu chvil.“

„Nikdo tě nezabije. Proč si to myslíš?“

Oliver je zmatený. Proč se ho ptá? Nemůže ho nechat na pokoji? „Viděl jsem vás minule,“ hlesne. Michael se po něm překvapivě podívá.

„Jenom proto?“ Ale Oliver nic neříká. Leží na zemi a vnímá dvě hřejivé stopy na zádech. Je to tak strašně nezvyklé, že se ho dotýká někdo jiný.

„Už aby tady byli.“ Oliver nic neříká. Co by měl říkat? Michael se brzy začne nudit. Podívá se na Olivera. Popravdě nemá na něj chuť. Sundá z něj nohy a jde zapnout ten přístroj. Jde si sednout nazpátek. Zajímá ho, co bude dál. Nohy dá nazpátek.

 

„Vidíš ani to nebolelo,“ řekne světlovlasý muž se smíchem.

„Jene, já jsem rád, že jsi tu se mnou.“ Světlovlasý muž na něj se podívá.

„Proč bych neměl? Miluji tě. Je to samozřejmé, že s tebou budu a teď dárky.“ Sleze mu s kolenou, dá mu ještě jeden polibek a potom skoro odtančí k stromku. Na chvilku se ztratí, obraz jen zabírá muže na pohovce. Objeví se opět u toho stromu. Vezme zabalený balíček a zatřepe jim.

„Zvoní, nezvoní, hrká, nehrká, co to je? A pro koho? Christian! Chytej!“ hodí ho a černovlasý už ho chytí. Otevře a vytáhne překrásný bílý svetr. Přiloží si ho k tvářím.

 

Oliver se nedívá na monitor. Tolik by se chtěl podívat, ale neodváží se. Ucukne hlavou v půli cestě, aby se pohledem vrátil k barevné jemné látce. Kýchne.

„Omlouvám se, nechtěl jsem.“

„V pořádku, posaď se.“ Michael se posadí do tureckého sedu. Zamyšleně hledí na obrazovku. „Můžeš se dívat.“

„Nechci!“ vyrazí ze sebe prudce, ale vzápětí sklopí hlavu. „Omlouvám se, pane, hned to bude.“ Posadí se na podlahu, dost daleko od svého pána a dívá se.

Michaelovi je to jedno. Je to fascinující.

 

Světlovlasý muž se na černovlasého dívá s něhou. Vezme další dárek a opět ho hodí.

„Vezmi ten modrý,“ přikáže mu černovlasý.

„Pro mě? Co to bude?“ Roztrhne obal a objeví se obraz. Pohladí ho a potom ukáže do kamery. Vstane a políbí staršího muže na rty. „Děkuji.“

 

Michael se zvedne, jde ke stěně a rukou přetře povrch. Obraz, na němž jsou dva lidé. Nechápe, co to dělají, ale poznává je. Oliver se na to dívá. Tázavě zvedne hlavu, ale Michael mlčí. Jde se posadit.

 

„Proč jsi tolik utrácel?“

„Proč ne? Jestli budu pryč… jsem sobec!“ Obraz je upuštěn na zem a mladší muž vzlyká staršímu do oblečení. Silná tmavá ruka se podivně vyjímá v světlých krátkých vlasech.  „Nechci, abys zapomněl.“

„Nikdy bych to neu…“

 

Obraz se zkrabatí, zvuk zahrčí a nastane tma. Oliver zklamaně hledí na prázdnou stěnu. Je tu ticho, uvědomí si. Nic nedělá.

Michael se dívá na stěnu. Uvědomí si, že je napjatý. Uvolní se, když zaslechne zvuky. Záchrana. Vstane a jediným úderem rozbije přístroj.

„Ne!“ zakřičí Oliver a vrhne se k němu, ale je to zbytečné. Michael ho odhodí ke stěně. Ozve se bolestivé zaskučení. Do místnosti slezou dva muži.

„Jsem, pane rád, že se vám nic nestalo,“ řekne tiše Katz a podívá se na pet. Sedí na podlaze, nahý. Rychle rozpozná známky milování. V tváři se mu nepohne ani sval. „Můžeme vás odtud okamžitě dostat.“

„Výborně. Jdeme!“ špičkou nohy šťouchne do pet. Oliver se zvedne. Čeká, až vytáhnou prvního Michaela, potom jde on. Jako poslední Katz, jehož oči zaregistrují rozbitý přístroj. Musel to udělat někdo z nich. Taky si všimne nože, ale nechá ho být. V zatuchlé místnosti je cítit krev.  Už aby byl na povrchu.

Jde za ostatními a dívá se na Blondieho a jeho pet. Hm, zdá se, že mu přirostl k srdci, když si všimne, že ho zachrání před upadnutím. I když, kdo by si chtěl poškodit své zboží, že? Dveře od podzemí se zavřou. Oliver zamrká.

„Bratránku, měl jsem strach, když ses neobjevoval! Ty!“ Švih. Oliver spadne na zem. Okamžitě se schoulí do klubíčka. Michael, zadrží ruku s bičem.

„Co je?“

„Je můj.“

„Aha.“ Podá mu bič. Katz se trochu poodvrátí. Nemá rád tyhle exekuce. Skladištěm se ozve svistot a výkřik. Někteří lhostejně zvednou hlavu, někteří se podívají jejich směrem.

„To stačí.“ Podá mu po páté ráně bič.

Phoibos i Katz se zarazí. Čekali víc. Katz se zvědavě podívá na Blondieho. Co se tam dole stalo, je možné, že by ti dva… Ne. Není to Iason a Rikki.

„Vezměte ho a doneste na loď!“ přikáže jim Michael. „Phoibosi, musím přiznat, že tě budu navštěvovat častěji a teď mi ukaž zboží. Jsem na něj zvědavý stejně jako mí zákaznicí“ Oba odejdou. Katz pokyne dvěma černovlasým dělníkům. Ti ho chytí pod paží a vlečou k autu. Hodí na zadní sedadlo a Katz ho odveze do přístavu.

Oliver zírá na čalounění. Takže je konec. Zavře oči, protože rány strašně bolí.

„Vstávej!“ ucítí šťouchnutí. Vyleze z vozu. Katz ho pevně chytí za paži a vede ho k lodi. Projde bezpečnostním úsekem. Předá ho a oddechne si. Konečně to má za sebou.

 

„Díky, bratránku.“

„Není za, co a přijeď k nám,“ navrhne tiše Michael.

„Proč ne. Pozdravuj doma.“ Michael projde bezpečnostní zónou a vejde do lodě.

„Kde je pet?“

„Ve vašich kajutách.“

„Výborně. Nerušte mě.“

„Ano.“ Michael svleče si modrou tuniku a zůstane v bílé těsně padnoucí kombinéze. Vejde do své ložnice. Překvapí ho, kde najde svého nového mazlíčka. Leží na zemi v rohu místnosti. Uvolní si u krku kombinézu. Dotkne se ho. Spí a někdo z personálů mu ošetřil rány. Výborně.

„Zvedni se.“ Michael vyndá prsten a nasadí ho na Oliverův penis. „Jsi můj, chápeš?“

„Děkuji, pane.“ Oliver se posadí se na podlahu a dívá se před sebe. Už ho nic nebolí, když ho ošetřili a na tíhu na údu je zvyklý. Dokonce mu i chyběl. Michael ho takhle nechá. Svleče se a odhalí pevné dokonale tělo. Položí se na lehátko.

„Udělej mi masáž,“ poručí. Oliver se zvedne a přistoupí k němu. Už to nedělal velmi dlouho. Jeho role byla trochu jiná, ale k výcviku to patřilo. Má sevřené útroby, aby něco nezkazil.

„Výborně, jak se jmenuješ?“

Oliver váhá. „Nijak,“ řekne s kamennou tváří.

„Něco vymyslíme,“ zabručí. Ozve se zaťukání. Oliver strne.

„Pane, vzlétáme.“

„Samozřejmě.“ Zvedne se a zahalí se do pláště, který si přepásá modrým páskem. Elegantním pohybem, vytáhne si copánky zpod pláště.

„Jdeme.“ Oliver jde za ním. Nevšímá si pohledu na sebe. Je na to zvyklý. Michael se posadí do křesla. Miluje létání na rozdíl od jeho bratrance Phoibose. Oliver si lehne před křeslo. Michael se na něj podívá. Bosýma nohama se opře o hřejivé tělo. Po startu, když jsou ve vesmíru, mu nohou nadzvedne hlavu.

„Raian.“

Oliver pochopí, že je to jeho jméno. Nevadí mu poloha, ani další pohledy. Krásně voní a noha ho laská místo rukou. „Mohl byste mi říkat Oliver?“

Michael nadzvedne obočí a dívá se na něj. Modré oči, skoro jako má on, ale má černé dlouhé hebké vlasy. Pokrčí rameny a sundá nohu. Oliver vrátí hlavu, kde byla. Po chvilce zjistí, že tíha zmizela.

„Jdeme, Olivere.“

                                  Konec

Komentář

Podzemní tajnosti II -1.