Podzemní tajnosti II
1.
Phoibos nervózně přechází po své pracovně. Právě dostal zprávu, že jeho bratránek, kterého upřímně nesnáší, je na cestě. Dvakrát za rok. Zda se, že tu něco chce, ale co? Zaslechne zvuk.
„Ticho!“ zvuk ustane. Phoibos se otočí a podívá se na černovlasého pet, který sedí a dívá se na něj. Znechuceně si pomyslí, že ani tenhle nový přírůstek ho nedovede povzbudit. Zatracený bratránek! Doufal, že mu dojde, že když mu dává staré vysloužilé pet, že tu není vítán, ale ten vždy dárek vzal, nejspíš ho později někde prodal a jednoho dokonce zabil. Surovec. Přejde k pet a vezme za řetěz. Pet se postaví na čtyři. Podívá se na jeho vyšpulený zadek a sebere důtky. Párkrát švihne a potom bič odhodí.
„Zmiz!“
Pet mlčenlivě se slzami v očích odejde. Vůbec nechápe, co udělal.
„Co bude chtít?“ zamumlá si pro sebe Phoibos. Vyjde z pracovny do ložnice.
„Vypadni,“ zavrčí na nahého zrzavého muže. Zrzek sklouzne z postele, sebere kombinézu, v duchu se podiví co Phoibose naštvalo. Ukloní se a nahý odejde. Na chodbě se obleče. Phoibos otevře skříň a nakonec si vezme na sebe dlouhou bílou tuniku a na něj fialový plášť se zlatým zdobením. Miluje tyhle barvy. V tom si vzpomene, že neměl by tam odejít bez svého mazlíčka. Ostatní je budou mít taky.
Stiskne interkom. „Ošetřete pet a ať je připraven.“
„Ano, pane.“ Phoibos se ještě jednou prohlédne v zrcadle. Vypadá dobře, když se zachmuří při vzpomínce na bratránka. Nesnáší to, jak dobře vypadá, nesnáší jeho pověst a hlavně to, že je schopnější než on. Jenže on skončil na Ganymédu a on je stále tu, pomyslí s úšklebkem a nasadí si prsten. On řídí rodinný obchod. Vyjde ven.
„Pane.“ Sluha mu podá lesklý řetěz, ke kterému je připoután pet.
„Jdeme!“ zatahá ho, až se obojek napne. Jde na sraz. V duchu, ale přemýšlí, co mu chce otravný bratránek. Dvakrát za rok. To je až moc návštěv, usoudí opět. Opět zatahá za obojek a pet za ním jako pejsek poslušně zrychlí.
„Vítejte,“ řekne trochu nevrle. Ihned si uvědomí, že je to špatné. Oni, elita, nedávají své emoce najevo.
„Stalo se něco?“ Vidí, jak dedukují, co se mohlo přihodit.
„Nic. Navštíví mě bratránek Michael.“
„Oh.“ Posadí se a kopne do svého pet, aby mu ukázal, kde je jeho místo. Pet se odplíží k ostatním. „Jsme tu všichni a já mám pro vás velmi lukrativní obchod.“ Blondie ožijí.
Přibližně v té samé době se ozve tichý hlas kapitána vesmírné lodě.
„Pane Michaeli, za den dva se přiblížíme k Amoi. Máte pro nás nějaké příkazy?“ Vysoký plavovlasý muž se zvedne a přejde k interkomu.
„Ne, jen chci být u toho, jak přistáváme.“
„Samozřejmě, pane.“ Hovor skončí. Muž se protáhne a nevšímavě projde do koupelny. Černovlasý muž na posteli ho poočku sleduje. Obdivuje jeho svaly, které se vlní jako kočce. Neodváží se pohnout. Leží a hladí se přesně tak, jak dostal příkazem. Mrzí ho, že si ho pán nevšímá. Jakmile se koupelna zavře, přestane se hladit. Stočí se do klubíčka a zírá do zdi.
„Přikázal jsem ti snad, abys přestal, Olivere?“ ozve se klidný pečlivě ovládaný hlas. Oliver se vrátí do stejné pozice.
„Ne, pane. Omlouvám se,“ řekne tiše sametovým hlasem.
„No proto. Hezky se udělej.“ Přejde k němu, vezme ho pod krkem a prohlíží si ho. Potom ho odhodí. Oliver zaúpí. Nikdy to snad nepochopí. „Chci důkaz, tak dělej.“
„Ano pane.“ Rukama sklouzne k svému tělu a vypne se, jako při milostné hře. Michael ho chvilku pozoruje a potom jde do koupelny. Vejde pod sprchu a nechává na sebe dopadat horkou vodu. Je to už půl roku, co odjel z Amoi domů, ale to co viděl v podzemí, mu na klidu nepřidalo. Mohl si vybrat mladšího pet, ale nějak si na něj během cesty zvykl.
Zásilka tehdy došla v pořádku a on všechno zboží prodal se skvělým ziskem. Mohl klidně čekat na další rok. Svého bratránka neměl příliš v lásce a on jeho určitě taky ne. Nechá se usušit příjemným vánkem. Vystoupí ze sprchy. Zaposlouchá se. Přesně plní, co mu přikázal. Poslušný jako pes. Neví, proč ho tehdy za tu drzost, že se ozval kvůli jménu, nepotrestal. Oliver, směšné jméno, ale k němu tak nějak patří. Obleče si župan, zpod kterého vytáhne vlasy, až se mu rozprostřou po zádech.
Vrátí se do ložnice.
Oliver zatím s přivřenýma očima si vybavuje, jak do něj jeho pán poprvé pronikl. Bolelo to, ale ta rozkoš, kterou obdržel, byla neohraničená. Teď, když se musí takhle udělat, vzpomíná na všechna proniknutí, která dostal. Někdy na ně musel čekat hodiny v jedné poloze, než mu to udělal, ale potom byl šťastný, protože i jeho ukojil. Nevadilo mu čekat na čtyřech, protože potom dostal sladkou odměnu.
Rukou si pravidelně přejíždí úd, prsty druhé ruky si zasouvá dovnitř těla. Nejraději by kdyby prst nahradil pánův úd, ale to si musí zasloužit. Vykřikne, když při té myšlence mu do ruky vytryskne tekutina. Zachytává ji. Položí se a oddechuje.
„Tak co?“
„Pane, prosím.“ Ukáže mu ruku. Michael se ušklíbne. „Oliž ji.“ Oliver si ji donese k ústům a vloží si prst do pusy. Pečlivě ho líže a saje. Další prst. Druhou se dráždivě hladí.
„Kdo ti to rozkázal?“ Michael ho jemně uhodí. Oliver ihned přestane se hladit, jen si olizuje potřísněnou ruku.
„Otoč se.“ Oliver se otočí a vystrčí zadek. Všechno se v něm rozechvěje. Někdy to nemá i několik dní a potom si ho například bere několikrát za sebou. Ucítí plácnutí, ale potom Michael si svlékne župan a jedním pohybem do něj pronikne. Přidrží si boky a pravidelně ho zasouvá dovnitř svého oblíbeného mazlíčka. Najednou ho přetočí, roztáhne nohy, jak to jenom jde a pronikne opět.
„Děkuji, pane.“ Michael se po chvilce udělá a vyklouzne.
„Očisti mě.“ Oliver hbitě si klekne a vezme nástroj, který mu přináší rozkoš, do úst. Pečlivě ho olíže.
„Stačí a teď zmiz.“ Oliver hbitě sklouzne z lůžka a lehne si na předložku. Michael se posadí na postel. Nohou přejíždí po nahém hrudníku svého pet a dráždí ho. Oliver zavrní. Nečekal takovou odměnu. Při jemném šťouchnutí se otočí na druhou stranu. Leží na břichu a jen pozorně sleduje pohyby nohou.
V myšlenkách se vrátí na planetu Amoi. Tam to bylo peklo, tohle je ráj a on, když se rozhodl utéci, udělal dobře. Jen se bojí, že ho páníček bude mít brzy dost a vymění ho, ale zatím je tady.
Michael jeho myšlenky přeruší, když na něj šlápne a jde pryč. Oliver dál leží, tak jak ho zanechal. Ví, že nemá rád, když se jeho příkazy neplní.
Příští den se opět ozve interkom.
„Pane, Amoi na dohled.“
„Děkuji, kapitáne. Jdeme!“ Vezme svého pet ho za tenký řetízek, který si obtočí kolem ruky. Oliver jde za ním nahý, pouze genitálie jsou zakryté kouskem třpytivé černé látky na šňůrkách, která přitahuje zrak.
„Pane.“ Ukáže gestem na křeslo. Oliver si ihned lehne na záda, ale šťouchnutím nohy se převalí na záda. Michaelovi proběhne úšklebek, když zaregistruje napjaté záda posádky. Pohne nohou a Oliver roztáhne co nejvíc nohy.
„Kapitáne, výborně. Mám rád pohled na planety. Amoi je velmi krásná.“ Kapitán má co dělat, aby se díval na Blondie a ne na jeho pet. Polkne. „Je vám snad něco, kapitáne?“
„Ne, pane.“ Ještě dobře, že ostatní vědí, co a jak a nad vším dohlíží palubní počítač. Bude rád, až ten zatraceně krásný pet zmizí z jeho očí. Blondie si podepře bradu, nohou nevšímavě hladí Olivera a nadšeně pozoruje přistávání. Když dosednou, zvedne se. Oliver ihned vstane. Jde za ním. Kapitán uvažuje, zda opravdu takhle půjde ven.
Michael ještě počká, až se otevřou dveře a on v doprovodu pet a dvou lidi vyjde ven. Jde rovnou k odbavení, když uvidí hlouček s Phoibosem uprostřed. Mezi nimi poznává i dvě zrzavě hlavy z minulé návštěvy. Oliver mu vysvětlil, že utekl. Ušklíbne se. Odložené zboží. Já ti dám bratránku, budeš se vařit, ale je pravdou, že získal daleko víc. Měl by být vděčný, ale není.
„Phoibosi!“ přijde k němu a obejme.
„Vítej. Tvůj… ehm,“ zastaví se na nahém dokonalém těle, které stojí za jeho bratránkem. Černé delší vlasy má stejně jako Michael spletené do copánku.
„Děje se něco?“
„Ne.“ Upoutá ho lesklý černý vyboulený váček. „Jak se máš? Co tě tu přivádí?“
„Obchod nic jiného. Jdeme!“ zatahá za řetízek.
Phoibos si ho teprve teď všimne. Je spíš na dekoraci, než aby se k něčemu používal, usoudí. Zařadí se vedle svého bratránka a klidně ho vede k autům. Za nimi jdou ostatní.
Katz přidrží dveře oběma Blondie.
„Jde se mnou,“ pronese tichým hlasem a Oliver vleze tam taky. Katz se na ně podívá. Tohle není normální a ten úbor. Jistě nazí pet se vystavují na trhu nebo při předváděčce, ale ne takhle na veřejnosti. Vzpomíná si na něj jasně, ale popravdě tehdy byl trochu vyhublý, ale teď je to opravdu kus, který zastíní i daleko mladší pet. No je to jejich věc. Oni tu rozkazují.
„Musíš si ho sebou brát?“
„Zvykl jsem si. Díky moc.“
„Nechápu.“
Michael se usměje. „Za perfektní výcvik. Používám ho jako podložku pod nohy.“
Phoibos nadzvedne obočí. Podívá se dolu. „Není tady moc místa na podložku.“ K tomu to jak je oblečený. „Měl bys ho trochu obléknout.“
„Myslíš? Olivere, chceš oblečení?“
„Oliver?“
„Nebavilo mě na něj volat hej, tak jsem mu dal jméno. Tak co Olivere, chceš se zahalit?“
„Jak můj pán poroučí.“
Phoibos se zamračí nad krásným jemným hlasem. Nevzpomíná si, že by ho někdy slyšel kromě chvil, kdy křičel bolestí.
Michael rozpustile pokrčí rameny. „Ale když ti to dělá takové problémy, rád ho do něčeho obléknu. Teď mi řekni, měl bys pět pěkných pet?“ Rukou bezmyšlenkovitě tahá za černý copánek. Oliver má položenou hlavu na jeho kolenou.
„Jistě mám. Máš na ně ale kupce?“
„Mám. Peníze dostaneš. Potřebuji je co nejrychleji. Řádně vycvičené. Mám na ně zakázku a zaplatí nám za tuhle dodávku velké peníze. Proto jsem přijel osobně. Rovnou je odvezu.“
„Dobře. Dnes to proberu a zítra ti je dodám. Připravil jsem pro tebe apartmá. Katz tě tam dovede. Omluvíš mě, prosím. Musím ohledně toho zařídit spoustu věcí, protože před dvěma dny odešla velká dodávka do Perthu.“
„Výborný obchod?“
„Ano. Jsi spokojený?“
„Ano jsem. Omlouvám se, že jsem se ozval tak narychlo. Bylo to dost nečekané.“
„Nic se nestalo,“ ujišťuje ho horlivě Phoibos. Kdyby nepatřil k rodině a ten zatracený pet, jak to, že je tak krásný? Zkušeným okem vidí, že už je starší, ale vypadá velmi dobře. Klidně by se mohl umístit na předních místech. „Teď mě napadá, zúčastníš se, našeho každoroční klání?“
„Klání?“
„Jistě předvést svého pet. Minulý rok jsem vyhrál. Letos jsem pořadatelem.“
„A ty předtím?“
„Raool, ale ten nějak ztratil o to zájem a před ním to byl Iason.“
„Iason,“ zamumlá Michael. „Viděl jsem ho párkrát. Jednou ho doprovázel takový divoký černovlasý pet. Zřejmě si liboval v krocení.“
„To ano. Rád se toulal ve spodině. Co tam viděl… zemřel.“
„Ano to vím.“ Nechá černého copánku a zamyšleně hledí před sebe. „Jak se ten jeho pet jmenoval?“
„Rikki,“ ozve se tichý příjemný hlas.
Phoibos se rozpřáhne a uhodí ho. Na dokonale tváři se objeví krev. Michael se zamračí, ale nic neřekne. Oliver se neměl ozývat. Dostal co si zasloužil a od něj dostane taky trest.
„Omlouvám se za něj. Občas má nevhodné připomínky.“
Phoibos se stáhne. „Potom to nevyhraje, tak co zúčastníš se?“
„Jistě. Ale kdy to je?“
„Už dnes večer. Katz ti vše vysvětlí. Pošlu mým jménem registraci.“
„Díky. Vystupuješ?“
„Jistě, musím zařídit náš obchod, ale jeď dál.“ Phoibos vystoupí a Michael se pohodlněji usadí.
„Omlouvám se, pane.“
„Po přehlídce očekávej trest. Víš, jak to na ni chodí. Chci to vyhrát.“
„Ano, pane.“
„Ukaž.“ Zvedne mu hlavu a prohlíží si ránu. Zahojí se, ale ty krásné modré oči, tvář. Pustí ho, když mu otře ránu. Zvykl si o něj pečovat, i když někdy dovede ho důkladně naštvat. Auto se zastaví a oni vystoupí. Ihned přitáhnou pozornost.
Michael si pomyslí, že nejspíš opravdu mu bude muset něco pořídit. „Katzi!“ Luskne prsty.
„Ano, pane.“
„Sežeň pro něj nějaké vhodnější oblečení a vysvětli mi pravidla. Taky se postarej o zavazadla.“
„Ano pane. Prosím, pojďte za mnou.“ Poodejde a řekne Sandymu co má dělat. Ten zmizí, rád, že nemusí být v přítomnosti rozmarných Blondie. Katz ho vede za údivu a šepotu přítomných k výtahům. Osmé patro. Michael přikývne. Dveře se otevřou a on nastoupí i s pet. Katz jede druhým.
Vyjde v osmém patře a vede je k apartmá, který vlastní Phoibos, ale nepoužívá ho.
„Potřebujete ještě něco?“ Oliver stojí uprostřed místnosti.
„Můžeš si sednout, Olivere. Chci jen vědět, jak tu probíhá soutěž.“
„Jsou pouze tři discipliny. Krásy, poslušnosti a sexu.“
„Chápu. Můžeš jít. Ozve se interkom.“
„Dobrý večer, Sandy. Nesu to oblečení.“
„Ať jde dál. Olivere, běž do ložnice. Nemám na tebe náladu.“ Oliver se zvedne a neomylně zamíří do ložnice. Lehne si na postel, ale potom vstane a dívá se do velkého zrcadla. Dívá se na své tělo, na obojek i prsten. Dnes večer se opět bude předvádět, pokud to jeho pán nevzdá.
„Jsi starý!“ ozve se ode dveří. Modré oči si prohlížejí svého mazlíčka. Hodnotí ho, zda může vyhrát nebo ne. Oliver otočí k Michaelovi hlavu. Neví, proč ho jeho slova bolí. „Nedá se nic dělat, podvedl mě lišák. Nu což, jiného pet tak narychlo neseženu. Ukaž?“ přijde k němu a dotkne se rány.
„Vím, co mám dělat. Stačí se umístit do třetího místa v kráse, vyhraji zbylé dvě.“
„Troufáš si.“ Odstrčí ho. „Dobře. Dělej si, co chceš, ale víš, že trestu neunikneš.“
„Vím, pane, omlouvám se. Nechtěl jsem.“
„Byl ti nějak blízký?“
Oliver pokrčí rameny.
„Byl jiný, pane. Miloval Iasona a on… Omlouvám se.“
„Miloval?“ nadzvedne obočí. „To snad přeháníš.“
Oliver zrudne. Mlčí, co na to říct. „Myslím, pane. Určitě se mýlím.“
„No proto. Bolí mě hlava. Na chvilku si lehnu, proto mě neruš.“
„Mám s vámi spát?“ Michael sebou trhne ani neví proč. „Ne, zmiz a připrav se. A tohle si obleč. Budeš to nosit, co tu budeme. Jsou zde moc prudérní a nech mě o samotě.“ Michael přejde k oknu, kterým je vidět město. Neví, co ho rozladilo. Možná ta zmínka o Iasonovi nebo jeho pet? Zamilovaní. Takový hloupý cit. Ani není dokázáno, že existuje. Zívne. Na chvilku si lehne. Všimne si černé látky na posteli. Kdy si to sundal? Zvedne to a přivoní. Odhodí to na zem. V noci ho potrestá, ale předtím ještě si něco musí zařídit. Sundá si vrchní tuniku a zůstane v kombinéze. Nakonec i tu si sundá. Lehne si na chladivé pokrývky.
Oliver se zatím obleče do šortek a krátkého trička, které odkrývá břicho a bradavky. Večer na sobě nebude mít nic. Bude muset vyhrát. Musí si odpočinout, osprchovat se a nechat pečlivě si upravit vlasy. Ty jsou jeho největší aktivum.
Někdo zazvoní. Pet se podívá na dveře ložnice. Nebude ho rušit. Přejde k obrazovce a uvidí toho zrzavého muže, kterého nazývají Katz.
„Ano.“
„Něco nesu, panu Michaelovi.“
Oliver se zamračí. Má ho pustit? Nakonec dveře otevře. Katz je překvapen. Nečekal, že mu otevře, ale možná to dostal příkazem.
„Nesu kufry.“ Položí je na zem.
„Mohu mít malou žádost?“
Katz si ho důkladně prohlédne. Zlepšil se a je opravdu krásný, ale dnes na soutěži budou daleko krásnější pet.
„Jistě.“
„Potřebuji kosmetický kufřík. Mohl by se nějaký sehnat?“
„Nemáš svůj?“
Oliver sebou ošije. Pán nerad vidí, když ho používá, proto má jen malý kufřík s několika nezbytnými věcmi. „Nechal jsem si ho na lodi. Pán nechtěl ho brát a nečekal, že se zúčastni soutěže.“
Katz se podrbe na hlavě a potom přikývne. „Ok. Seženu. Za chvilku jsem zpět.“ Vyjde na chodbu. Zvláštní žádost, ale sežene to. Možná, kdo ví, možná bude mít šanci. Nejspíš si na něj vsadí. Černý kůň. Spojí se s Raoolem. Jen doufá, že nebude ve městě. Má opravdu zvláštního pet, ale po smrti Iasona si může dělat co, chce, protože on je nevyšší, takže může si dovolit mít libůstku a když to schválil Jupiter… Aspoň to slyšel.
Za chvilku už nese kufr. Zazvoní a hned je vpuštěn. V klidu si prohlédne dokonale tělo. Je krásný, to je pravda, ale bude se muset zatraceně snažit, jestli chce vyhrát.
„Zde.“
„Děkuji moc.“
Katz pokrčí rameny, otočí se ještě za pet, který otevřel mezitím kufr. Pokrčí rameny. Tohle bude zajímavá soutěž. Není největší, která se koná. Je to spíš takové zpestření života nudících se Blondie.
Oliver si prohlíží věci. Všimne si kvality a taky toho, že je skoro nikdo nepoužívá. Přivoní k parfémům. Zavrtí hlavou. Nejsou jeho typ. Zavře to a jde do koupelny. Pečlivě se prohlédne. Všechno je dokonalé, kromě tváře. Vejde pod sprchu a umyje se horkou, pokožku zvláční speciálním tělovým olejem, který důkladně vmasíruje do kůže. Na vlasy nanese masku a pečlivě je zabalí. Chvilku čeká a pečlivě se umyje. Vystoupí ze sprchy a nanese na celé tělo mléko, po které dostane pokožka zlatavý odstín. Ví, že tím riskuje, ale bledých pet tam bude hodně.
Postaví se a jde k zrcadlu. Prohlédne si ještě nohy a ruce. Nehty jsou dokonalé. Soustředěně se prohlíží, zda je všude oholený. Potom sundá z hlavy ručník. Nechá jim jemně provívat vítr ze sušičky, zatímco si je kartáčuje do vysokého lesku. Potom si sedne před zrcadlo a češe si je. Vzpomíná, jak ho učili na výcviku. Jak ho bili kartáčem, že neudělal jen jeden pohyb navíc. Teď pečlivě skoro jednotvárně je pročesává. Když je spokojen přejde do obývacího pokoje.
Vetře si do obličeje krém, který způsobí, že se tolik neleskne a vyhladí všechny nerovnosti. Zamaskuje zranění od prstenu. Zvětší oči a jemně nanese stín, aby byly hlubší. Rty nabarví, aby byly plnější, červenější svůdnější, ale nebylo poznat, že je namalovaný. Podívá se do zrcadla. Dřív to pro něj bylo normální, ale teď si skoro připadá nenormálně. Nanese parfémy, které způsobí, že když je vzrušený, vytváří pižmovou vůní. Vstane a podívá se na dveře ložnice. Zamrká, zapomněl a vezme oční kapky, které nakapá do očí, aby byly vlhčí. Jemně si setře roztok z tváře. Překontroluje make up, zda není rozpitý. Hotovo. Musí to vyhrát. Musí.
Dveře se otevřou a v nich stojí vysoký Blondie. Na sobě má zlatavou tuniku a přes ruku bílý dlouhý plášť se stříbrnou tlustou šňůrou.
„Postav se,“ řekne chladným hlasem.
Oliver stojí zpříma. Michael si ho prohlíží, přivoní k pramenu vlasu. Musí se přiznat, že ho svým vzhledem zarazil.
„Obleč se. Půjdeme.“
Oliver na sebe vezme šaty, které dostal. Blondie natáhne ruku a připne mu řetízek k obojku. Přitáhne si ho k osobě a pozorně se dívá na ránu, která zůstala zamaskovaná. Poodstoupí a podá Oliverovi plášť. Ten mu ho předhodí a upraví. Zapne šňůru na hrudi. Je pyšný, že má tak nádherného pána. Postaví se za něj. Michael s pet vyjde ze dveří.
„Dobrý večer, bratránku.“
Phoibos se užasle podívá na Olivera a potom se rozesměje.
„Můžeš mi říct, co je k smíchu?“
„Jen tvůj pet, zlatavá pokožka, to se už nenosí. Nemáš šanci.“
Michael nedá znát najevo své znechucení nad bratránkovým chováním. „To byl můj příkaz a aspoň ho hned poznám vedle těch bledých. Mám rád rozdíl. Jdeme, Olivere. Nesmíme přijít pozdě.“
Phoibos zaskřípe zuby, ale jde s nimi. Po chvilce se uklidní. Proti jeho pet nemá šanci a hodlá vyhrát podruhé. Společně vejdou do velkého osvětleného sálu s kruhovým pódiem uprostřed. Kolem pódia jsou rozmístěny přepychové pohovky se stolky elegantních tvarů. Phoibos suverénně jde k nejbližšímu u pódia a posadí se. Ihned přiběhne s tácem mladík, který si poklekne a nabídne pití. Phoibos si nevšímavě vezme skleničku s narůžovělým pitím.
„Na vítězství, Michaele.“
„Na vítězství, Phoibosi.“ Vezme stejné pití od jiného mladíka mladým dokonalým tělem. Upije a dívá se kolem sebe. Povšimne si zvláštní dvojice, která sedí osamoceně. Po chvilce mu dojde, že je nejmocnější na planetě. U nohou má černovlasého pet, kterého se lehce dotýká. Je hezký, usoudí, ale Oliverovi se nemůže vrovnat. Když je srovná, dojde mu, že tamten pet je příliš oblečený. Prudernost, to on to slovo nezná. Přistoupí k němu blond muž, ale i tak podle odstínu vlasů pozná, že nepatří mezi elitu.
„Pane, mohu ho odvést?“
„Jistě.“
„Ještě jméno jestli mohu vědět?“
Michael otevře ústa, když Oliver promluví. „Pan Michael.“
„Jistě.“ Phoibos se uchechtne, ale v duchu skřípe zuby. Neřekl mu to schválně, protože se těšil, jak se ztrapní tím, že řekne jméno svého pet.
„Není moc poslušný.“
„Občas potřebuje přitáhnout, ale nikdy mě nebavilo krocení. Potom už není co krotit a není s nimi žádná zábava.“
„Tím chceš říct, co?“
Michael se pomalu usměje. Pozoruje, jak je odváděn. Jde se vztyčenou hlavou a vlasy až na ramena se krásně vlní na zlatavé pokožce. Nádhera. „Tím jen chci říct, že jsi mi dal krásný dárek. Nic víc.“
Phoibos málem rozdrtí skleničku v rukou. Stočí zrak k pódiu. Sálem se ozve gong a překrásný hlas, který se vyrovná Oliverovu, pronese. „Soutěž právě začíná. Prosím první skupina nástup.“
Michael ihned zpozoruje, že všichni jsou stejní. Vsadil by se, že Oliver to věděl a schválně způsobil, aby vypadal jak zlato. Ne, daleko krásněji než zlato. Pozoruje, jak se předvádějí. Jsou nazí, ale jeho naprosto nevzrušují.
„Prvních deset postupuje do dalšího kola. S druhého kola postupuje pět a potom se vybere, kdo je nejlepší.“
„Chápu. Nezměnili se pravidla?“ prohodí znuděně.
„Upravil jsem je. Pořádám tu soutěž.“ Michael si všimne, že ostatní sázejí. Mohl by taky. Potom ale zpozoruje nejmocnějšího, že nesází. Vypadá to spíš, že se věnuje svému pet, i když nechápe proč. Zrak mu opět přitáhne další skupinka pet, kteří se snaží přitáhnout pozornost. Uvědomí si, že je napjatý, kdy se objeví Oliver, přesto na sobě nic nedává znát. Poslední skupinka. Pyšně se podívá na nádherné tělo. Nevyhraje, s mrazením pochopí, ale taky zjistí, že mu to tolik nevadí. Vypadá úplně jinak, když najednou jeden pet mávne rukou před Oliverovým obličejem.
Michael se zamračí. Co se tu děje? Podívá se na klidného bratránka, který si bere z tácu nějaké jídlo. Podívá se opět na pódium. Předvádí se úplně akorát. Snaží se a jemu se líbí. Nenápadně se podívá na ostatní. Zdá se, že jsou pohlcením sázením, pitím, jídlem, díváním. Zajímalo by ho, jak se hlasuje.
„Vítejte na Amoi.“
Michael vzhlédne do usměvavé tváře.
„Nechcete si ke mně přisednout? Doufám, Phoibosi, že ti to nebude vadit, když si ho na chvilku půjčím.“
„Jistěže ne.“ Michael se zvedne a přesedne si. Ucítí, že se na něj zaměří zraky ostatních v sále.
„Jak se vám líbí? Díval jsem se, že soutěžíte. Váš pet musel mít tvrdou školu, ale který neměl. Ubránil se.“
„Nechápu.“
Raool se usměje. „Nevšiml jste si, že tem malý pet Raniera na něj zaútočil? Jen nevím proč.“ Pohladí vedle sebe černovlasého mladíka, který ho políbí do dlaně.
„Bastard.“ Směrem k Phoibosovi se nepodívá. Raool mlčí. „Byl zraněný na čele.“
„Chápu. Odvážný tah vašeho pet nebo jste mu to přikázal?“
„Nerozumím.“
„Barva kůže.“
Michael váhá. „Jeho.“ Někdo přinese Raoolovi papír. Ten se na něj zběžně podívá, potom se usměje. Podá Michaelovi papír.
„Ten váš pet postupuje, gratuluji. Je poslušný?“ lehce se usměje.
„Jistěže je,“ ohradí se.
Raool mlčí a štíhlými prsty přejede odhalený krk svého pet. „Můj není. Budu muset jít, povinnosti, ale pokud nechcete ztrácet čas se svým bratránkem, moje lóže je vám k dispozici. Soustava s Ganymédem jako ústřední planetou se rozvijí, měli bychom zájem o těsnější spolupráci, ale teď už musím jít. Doufám, že zítra se u mě stavíte.“ Vedle něho stojí černovlasý pet. Michael si jej prohlédne. V tom jak stojí, je něco zarážejícího, ale neví co. „Víte, má šanci. Dobrou noc. Jdeme, Randy.“ Michael se urychleně zvedne, ukloní se s rukou na hrudi. Udiveně si je prohlíží. Tak on má jméno.
Místnosti se rozezní gong a myšlenka za podivný pár vytratí. Pokračuje. Na pódium vyjde skupinka deseti pet. Mezi nimi i dlouhovlasý se zlatavým tělem. Je hezký, pomyslí si majetnicky Michael. Zůstává sedět a nejde k bratranci. Tuhle čest nemůže jen tak zahodit.
Oliver ví, že musí plnit příkazy rychle a poslušně. Co jen chtějí a on je hračka, s kterou si hrají. Nedovažuje se podívat do místnosti, kde sedí i jeho pán. Je rád, že se probojoval do dalšího kola? Chtěl by, aby byl velmi spokojený. Jednu chvilku měl strach, že ho ten malý pet dostane, ale podařilo se mu ho zarazit. Určitě jednal ně něčí příkaz.
„Haf, haf,“ zaštěká svým pěkným hlasem a na konci zakňučí. Podej ruku, polož se. Doufá, že to skončí. Masáž. Přesně vykonává další úkoly a přitom se snaží vypadat roztomile, usměvavě, prostě dokonalá hračka pro bohaté. Ale on to plní pro svého páníčka. Musí splnit jeho přání.
Konec. Stojí na pódiu a čeká. Díval se? Je spokojený, víří mu hlavou. Byl by rád, kdyby byl. Udělal to?
„Do dalšího kole postupuje pet pana Phoibose, Raniera, Leonidase, Michaela a Iaola. Nastává poslední kolo a to předvedení pet. První pet pana Raniera.“
Na pódium vstoupí malý černovlasý pet s plachým úsměvem. Zkušeně si přejede rukou po těle. Zavlní se, olízne provokativně rty.
Michael ho sleduje. Ten by vzrušil jedině tak dělovou kouli, pomyslí si, když si vybírá oranžový nápoj s ovocem. Upije. Přemýšlí, kdy to skončí. Nudí se. Nebyl špatný, ale popravdě je zvědavý, co předvede Oliver.
„Pet pana Leonidase.“
Další bledý mladík, ovšem starší, vyzrálejší, protože si lehne a roztáhne nohy. Rukou zajede do rozkroku a pohladí se. Lepší, i když Oliver je daleko lepší. Zajímalo by ho, kdo hlasuje nebo jak je to zařízeno.
„Pet pana Michaela.“
Oliver nastoupí. Michael si ihned všimne řetízku, které má na sobě. Je jimi svázaný, ale tak nějak divně. Jemně při chůzí cinkají. Mimoděk se narovná. Netušil, že něco mohou mít na sobě, i když ostatní se dosud předváděli nazí a vzrušení. I Oliver je vzrušený. Předvádění končí vyvrcholením.
Oliver si vzpomene na svého pána. Pomalu se spustí na čtyři. Řetízky zacinkají a on se prohne v zádech jako kočka. Zakrouží boky, vystrčí provokativně zadek. Smyslně se usmívá. Ví, co má ukázat. Vyšpulí zadek a roztáhne nohy. Předkloní se a rukou zajede si mezi nohy. Všichni zřetelně vidí, jak se hladí, ale rukou postupuje dál, až otvorem pronikne dovnitř. Chvilku si ho zasouvá sem a tam, až přidá ještě jeden prst. Najednou se otočí na záda a bedra vypne jako v orgasmu. Nohy roztažené, úd vztyčený. Oči přimhouřené, prst mezi rty, který saje. Představuje si Michaela, jak do něj pronikne. Tělo se vlní v extázi.
Michael se zavrtí. Bude to muset vydržet. Místo Olivera začne sledovat ostatní. Líbí se jim to, pomyslí s úšklebkem. Komu ne? Oliver zvedá bedra a napodobuje soulož.
Phoibos odfrkne. Chce snad předvést všechny polohy?
Oliver se vrátí do stejné pozice jako původně a divoce se hladí. Udělá se stejně jako ostatní. Tělo ochabne. Potom se zvedne, ale místo, aby odešel, vloží si ruku do pusy a olízne.
Michael ostatní už nevnímá. Poslední je pet Phoibose. Přinutí se dívat. Je výborný, ale on nedokáže myslet na nic jiného, než jak ho vezme do pusy a on se mu do ní udělá. Zatraceně, i kdyby nevyhrál, jemu je to jedno.
Najednou se všichni zvednou a vytvoří skupinky. I Michael se zvedne a jde k oknu. Neví, zda může jít za Oliverem nebo ne. Dívá se na světla města. Je mu dobře.
„Ten váš pet byl výborný. Cvičil jste ho? Promiňte, jmenuji se Leonidas.“
„Těší mě. Michael. Ne, můj bratránek Phoibos.“
„Hm. Zvláštní. Když posledně ho ukazoval, vypadal jinak. Ani bych neřekl, že je stejný. Kolik za něj chcete?“
„Je už postarší,“ namítne.
„Nevadí. Nechám si ho, aby mi zaučil mladší.“
„Omlouvám se, ale bohužel cvičí u mě.“
„Chápu. Gratuluji k výhře.“
Michael se na něj udiveně podívá. „Proč si myslíte, že vyhrál?“
Muž s dlouhými vlnitými vlasy se pousměje. „Vyhrál v posledním kole. Musím jít, ale rád bych vás ještě před odjezdem viděl. Raool vám určitě vysvětlí víc.“
„Chápu. Děkuji.“ Muž přikývne a odchází. Michael ničemu nechápe. Proč najednou jsou k němu přívětiví.
„Děláš si přátelé, Michaeli?“ ozve se Phoibos.
Michael se k němu otočí. Kdo ho dobře nezná, řekl by, že je v klidu, ale on vidí, že je rozzlobený. Jen nechápe proč. „Ano. To víš obchody.“
„Co ti chtěli?“
„Nevím sám. Jen prohodili, že by se mnou rádi mluvili. Kdo vyhrál?“
Phoibos sebou trhne. „Výsledky ještě nejsou,“ zamumlá. Zničehonic se ozve gong.
„Gratuluji panu Michaelovi k výhře. Děkujeme za účast.“ Příjemný hlas se odmlčí a Michael zahlédne v bratrancově tváři vzteklý výraz, který ihned zmizí. Přijme gratulace od něj i od ostatních. Všichni si prohlížejí Olivera, který trpělivě postává vedle něj. Ani si ho nevšiml, že přišel.
Oliver snáší hodnotící ruce a pohledy ostatních. Má radost, že vyhrál. Jeho risk se vyplatil, i když by rád byl nahoře se svým pánem.
Po hodině toho má i dost Michael a potom ještě nesplnil to, kvůli čemu sem přijel. S úsměvem se rozloučí. „Omlouvám se, ale mám za sebou dlouhou cestu a bohužel povinnosti mě volají.“
„Jistěže,“ odpoví.
„Připni si to.“ Oliver, který sedí vedle Michaela, si obratně připne řetízek k obojku.
„Prosím, pane.“ Podá mu řetízek.
Výborně. Má krásný hlas.“
„Ano, to má. Jsem s ním docela spokojený, i když není už nejmladší.“ Zatahá za řetízek. „Jdeme.“
„Opravdu ho neprodáte? Dám vám za něj, cokoliv si řeknete,“ ozve se vedle něj známý hlas v světlé modré tunice a dlouhých vlnitých vlasech. Leonidas.
„Je mi líto.“
„Jste rozumný. Není výhodné zbavovat se takového pet. Počkám. Jestli ho někdy budete mít dost, přenecháte mi ho.“
Michael skloní hlavu. „Samozřejmě. Pohni se, Olivere.“
„Oh má i jméno.“
„Ano. Dávám svým oblíbencům.“
„Chápu. Dobrou noc.“ Pozvedne nafialovělé pití. Michael ve výtahu zvažuje, zda neřekl toho moc.
„Jsi unavený.“
„Ano, pane. Omlouvám se. Potřebujete něco? Cokoliv?“
„Ne. Počkáš na mě v ložnici a nikomu neotevírej.“
„Ano, pane. Jste rád?“
Michael na něj chladně podívá. „Byla to tvoje povinnost. Kdybys nevyhrál, potrestal bych tě.“ Otevře dveře a vejde dovnitř. Oliver ho pozoruje, jak se převleká do tmavých barev. Zřejmě někam jde.
Michael k němu přijde. „Jdi do ložnice.“ Chytí ho za bradu. Dívá se mu do tváře. „Sundej si ty sereptičky.“ Vypadá nádherně. Jako by neměl za sebou pózovaní. „Můžeš se před spaním jednou udělat.“
„Ano pane. Děkuji.“ Posadí se k zrcadlu a otevřenému kufru. Michael k němu přijde a políbí na krk.
„Tu pokožku si nech, vzrušuje mě to.“
Oliver se rozzáří. „Ano, pane. Děkuji.“ Dívá se za ním. Potom se podívá do zrcadla. Líbí se mu. Pohladí se. Může se jednou udělat a tak sklouzne ke klínu. Cítí, že je to jiné než tam, když to dělal proto, aby vyhrál. Těší se z toho víc.
