Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. 11. 2010

Podzemní tajnosti II

2.

 

Michael vyjede směrem podzemí. Ihned si všimne, že ho někdo sleduje. Bude se muset toho otrapy zbavit. Povzdechne si. Určitě jeho bratránek. Možná by bylo lepší, kdyby nevyhráli. Ne, Oliver byl nádherný a konečně jim někdo ukázal, jak se má pet ukojit. Copak asi teď dělá?

Nechá toho, když si všimne, že se auto za ním drží. Jede ke skladištím. Budou si myslet, že má nějakou obchodní schůzku, ale on nechce, aby někdo věděl, kam přesně jede. Rychle stočí auto do zákrutu a potom ještě dvakrát. Je dobrý, ale unikne mu. Po dobré pětiminutové honičce, konečně ho setřese. Ještě jede dobrých deset minut a kontroluje, zda se na něj nepřilepil někdo jiný. Potom si uvědomí, že je to zbytečné, protože auta určitě mají sledovací zařízení. Bude muset zmizet ve skladišti. Dojede na místo určení. Zaparkuje a vystoupí.

U strážných se prokáže kartou. Ti si ji zaznamenají. Uvědomí si, že je to vlastně jedno, zda někdo zjistí, že tu byl. Sledovat ho až dolu nebudou. Vejde dovnitř. Je zde klid i přes hlubokou noc, i když někteří zaměstnanci tu ještě jsou. Prohlédnou si ho a vrátí se ke své práci. Trochu se bojí, že tam bude zavřeno. Najde dveře k podzemí, které jsou otevřeny, a u nich stojí nějaký muž. Překvapeně zjistí, že je to Katz.

„Zdravím, pane Michaele, ale dovnitř se nesmí,“ upozorní ho klidně s blokem v rukou.

„Nevím proč. Dej mi robota jako průvodce.“

Katz pokrčí rameny. Je mu to jedno. Vybere z pracovních robotů jednoho průvodce. Jestli chce mít potíže…

„A půjdeš se mnou.“

„Ale…“

„Nebo nechceš žít?“ prohlíží si ho. Vypadá příjemně, i když je starší. Hodně starý, ale to nevadí.

„Rozumím, pane. Chcete jít do toho podzemí?“

„Mlč.“ Vejde dovnitř a za ním Katz. Vybere ještě robota, který má u sebe různé pomůcky. Míjejí železem pobité dveře, rozbité roboty, kteří se nedokázali vrátit. Katz zachmuřeně přemýšlí, proč se tomu místu všichni vyhýbají, ale možná je to nařízením. Jednou sem vejde a posbírá je. Nikdo je nepostrádá, mohl by za ně něco utržit.

Michael se zastaví před dírou. Vida ještě ji nezadělali.

„Byl tam někdo?“ Ukáže do temnoty.

„Nevím o tom, pane, ale je to nebezpečné.“

„Jakmile zatahám, vytáhneš mě, je to jasné?“

„Ano, pane, ale…“

„Je to na mě.“

Katz si hořce pomyslí, že to zrovna. Jestli to někdo odnese, bude to on. Přesto poslechne. Zajímá ho, co tu chce Blondie. Nepaří mezi elitu planety, ale stejně je Blondie. Michael se spustí. Není dole tak rychle jako minule. Dopadne na nohy a chvilku čeká. Potom nahmatá zeď a rukou pátrá po vypínači. Světlo se rozsvítí. Opět ho okouzlí podivná atmosféra a starobylost zařízení. Přechází od věci k věci, přejíždí je dlouhými prsty. Ignoruje nános prachu. Laská pohovku a vzpomene si, jak ho tu uviděl. Na zemi ještě leží nůž. Vezme ho do ruky. Je zaprášený. Pomalu jde do kuchyně. Hledá malé blikající světýlka. Rozsvítí jedno, ale nic mu to neříká ani se nic neobjevuje. Něco akorát začne hučet.

Zajímalo by ho, kdo to tu vlastní. Jde nazpět do obývacího pokoje. Tamty dveře možná vedly k ložnici, kdo ví, ale jsou zatarasené. Pokusí se je otevřít násilím, ale ani jeho síla to nezvládne. Vzdá to. Jde k obrazu, který minule přetřel. Sundá ho ze zdi. Dívá se do tváří těch dvou mužů.

Jaký měli vztah mezi sebou? Kým byli? Zná jejich jména. Christian a Jen. Položí ho na stůl a přejde k vysokým policiím. Vytáhne tu jednu věc. Kniha, vzpomene si po chvilce. Dřív takhle četli, ale písmo nezná. Možná nějaká jiná. Vytáhne jinou. Otevře a foukne. Do vzduchu se vznesou jemné částečky prachu. Zná písmo, ale název mu nic neříká. Odloží ji na obraz a potom přejíždí jednu po druhé. Pod prsty ucítí jinou strukturu. Vytáhne a otevře desky. Je na nich napsáno Album. Neví, co znamená. Udiví ho, když uvidí strnule obrázky. Jde k pohovce a zkoumá další stránky.

Po chvilce ho zavře. Jsou tam oni. Černovlasý v první polovině stojí, ale v druhé už sedí. Zda se, že byl nemocný, protože usměvavý muž ho tlačí na vozíčku. Odloží ho na hromádku. Vezme to sebou. Je to zvláštní pocit, který nechápe. Vzpomene si na polibek. Milovali se? Něco takového směšného a pomíjivého, není to nikde doloženo. Jde k té přihrádce. Je tu ještě jedno a potom nějaké úzké věci. Vytáhne je. Stříbrné kotouče. Jsou podobné jejich záznamům. Možná to jsou nějaké záznamy. Ze záňadří vytáhne tašku a naskládá to. Po chvilce se zamračí. Jenže jak si to přehraje? Přede k přístroji, který rozbil. Nechtěl se dál dívat, jak se mazlí. Bylo to zneklidňující, ale i ten kratičký úryvek v něm, zůstal.

V nocích se mu o tom zdálo. Musel se sem přijet na to podívat, zda to byla skutečnost nebo jen se mu to zdálo. Vypadá to, že dříve to bylo všechno jinak. Neexistovaly žádné kasty. Nedokáže si to představit, ale co tohle? Přístroj je k ničemu. Jde dál a hledá podobné zařízení. Zklamaně usedne, když si všimne monitoru. Jde k němu. Neví sice, jak by to tahal nahoru, ale pokusil by se.

Chce vědět víc. Proč někdy je tak milý k svému pet? Nezaslouží si to. Je to jenom hračka, aby se nenudili a povzbuzovala jejich sexuální chuť. K ničemu jinému neslouží a jejich existence je tu pro tento účel. A když bude starý a nebude se na něj dát dívat, půjde pracovat. Tak to je. Jenže tady ten muž byl dokonce starý a nemocný a ten světlovlasý muž s ním stejně byl. Líbal ho, hladil, možná i spal. Možná, ale všechno je jinak. Co, když si ten jejich vztah špatně vysvětluje? Je to možné.

Nedává mu to spát. Proto je tady.

Skloní se pod televizi. Vypadá to podobně. Vezme jeden ten disk. Uvidí se. Zmáčkne pár tlačítek, když se něco otevře. Poloměr je stejný jako to, co má v ruce. Vloží a zmáčkne stejný knoflík. Zasune se to a přístroj ožije. Neuvěřitelné. Mohl by dát vyrobit něco podobného. Zklamaně se podiví, že obraz nejde. Zřejmě nefunkční, ale vezme ho sebou. Snad to nějak zprovozní a Jupiter by mohl mít záznam o těchhle zařízeních. Chce to vytáhnout, když zjistí, že to má šňůry. Začne se smát. Jeden chytí a jede po něm k tomu starému monitoru. Začíná chápat, jak to funguje. Vezme i kabely. Tohle už se snadno vyrobí.

Má toho docela dost, usoudí při pohledu na hromádku. Podívá se na lustr, na zařízení. Líbí se mu tu. Ještě se posadí na pohovku, když si povšimne zaschlých rezatých krůpějí potažené prachem. Oliverova. Pokrčí rameny. Chvilku sedí, když pípne jeho časový identifikátor. Bude muset jít. Pečlivě zabalí věci. A zatáhne. Nohama pomáhá Katzovi, aby ho snáz vytáhl.

„Hotovo, můžeme jít.“

„Ano, pane.“ Vytřeštěně sleduje nacpanou tašku, ale mlčí. Nerad by skončil jako ti roboti.

„Půjdeš se mnou.“

„Ale…“ Michael se na něj podívá a potom ho chytí pod krkem.

„Řekl jsem snad něco.“

„Omlouvám se, pane. Jistě.“ Jde s roboty za tím podivným Blondie. Co má v té tašce? Co si odtamtud vzal? Rozhodně to bude zajímavá informace, kterou bude moci někdy použít. Dojdou bez nehody ke dveřím. Blondie ho zarazí. Někdo tam je.  Bratránek? Dá tašku Katzovi.

„Zůstaneš tady, a až ti řeknu, přijdeš. Jestli do toho sáhneš, nemusíš se už o nic starat.“

„Rozumím.“

Michael vyrazí ke dveřím. Bratránek. Očekává souboj, když se zarazí.

„Tady máš klíč, je tvůj.“

„Jistě, Phoibosi.“

Michael se zarazí. Jiný Blondie? Co se to děje? Něco má za lubem, ale co? Vyčkává.

„Potom ho tu nechci vidět, chápeš?“

„A Michael?“

„O toho se nestarej. Nikdo tě nebude vinit. Na chvilku se ztratíš v slumu a potom přijdeš.“

Michael si pomyslí, že Phoibos lže. Samozřejmě, že to na někoho se shodí, ale co a co to má společného s ním?

„Tak už běž.“

„Zdravím, Phoibosi.“ Zahlédne tmavě zrzavé vlasy. „Co se děje?“

Šokovaný Phoibos hledí na Michaela. Slyšel něco? Ví, co tu zařizoval? Má to místo rád, protože sem nikdo nehodí a je zastavené. Zatraceně, co tu dělá?!

„Nic. Jen jsem zadával úkol. A co tu děláš TY?“

„Maličkost. Posledně jsem tu něco ztratil, tak jsem se proto vrátil.“ Ukáže nůž.

„Nůž?“

„Jistě. Starožitnost. Byl to dárek. Někdo na tebe mává.“ Phoibos se otočí.

„Díky.“ Michael čeká s nožem v ruce.

„Pane, jestli bych si mohl dovolit poznámku.“

„Katzi, řekl jsem… Co je?“

„Myslím, že se bavili o vašem pet.“

„Oliverovi?“ Rozeběhne se k autu a za ním Katz. V duchu nadává na sebe i celý svět, že se musí s tím vláčet. Narve se do auta a jede s tímhle zatraceným Blondiem. Ovšem ta jeho starost o pet, na druhou stranu, po té výhře jeho hodnota značně stoupla, i když je už starší. Mohl by vychovávat nové pet, kdyby chtěl. Je to příjemná práce, ale mohou ji dělat jen opravdu ti nejlepší. A on momentálně je hodně žádaný. Taky je rád, že na něj vyhrál pěkný balík. Vsadil na něj ještě před prvním kolem a teď mu jeho konto pěkně ztučnělo.

Řídí jako šílenec, napadne Katze, když jim to smýkne na tu hromadu krámu a on si tře postižená místa. A docela oprávněně, protože ten hlas dobře zná. Dělá špinavou práci pro Phoibose a opravdu se neštítí ničeho.

Auto zaúpí, když zaparkuje před vchodem do budovy, kde bydlí. Vyběhne z něj, nechávajíc otevřené dveře. Netrpělivě čeká na výtah. Vyjede do osmého patra. Běží chodbami, když už z dálky vidí muže, jak si v klidu otevírá dveře. Přiběhne k němu, chytí ho a mrští o stěnu. Postava vyhekne a prohne se, když na něj dopadne další rána. Je slyšet jen křupnutí a na podlahu spadne bezvládné tělo.

Katz k němu přijde. Nehezký pohled a on je rád. Ten chlápek se mu rád cpal do obchodu. Takhle může převzít jeho aktivity.

„Ukliď to a potom za mnou přijď.“

„Ano, pane.“ Vloupání opravňuje zásah, který provedl Michael. Michael mezi tím vstoupí dovnitř. První co si dá, je sklenička alkoholu. Zaposlouchá se. Spí. Všimne si pečlivě zabaleného kufru. Vyhrál tu soutěž a málem ho ztratil. Pravda rychle by ho nahradil jiným. Ten vyvolaný strach byl nezvyklý, iracionální. Svleče zašpiněně oblečení a převlékne se do slavnostního oděvu, co měl na sobě.

Katz položí věci doprostřed pokoje a odejde.

Michael odloží skleničku a tiše otevře dveře do ložnice. Dívá se na zpola přikrytého Olivera. Vytaženými roletami je vidět překrásný pohled na město, ale to ho nezajímá.

Nahne se nad něj. Dotkne se černých vlasu, které jsou kolem něj rozprostřené. Vezme pramínek, promne je v rukou. Dívá se na něj, na krásné tělo, které se v bílých pokrývkách vyjímá, na žádoucí obrysy těla, které se rýsuje v posteli. Pustí pramínek, lehce ho pohladí a ruka sklouzne na prohnutou křivku zad. Prst putuje dolu k zadku a pomalu odhrnuje pokrývku.

Oliver se pod jeho dotekem probudí, ale leží dál. Je to rozkošné, nádherné. Nic takového ještě nezažil. Je to jako se dotýkat hvězdného svitu. Rozkoš, která v něm zachvívá celým tělem.

Prst doputuje k rýze zadku, stáhne látku ještě níž. Pevná velká ruka pohladí záda, která jsou mu vydaná napospas. Oliver blaženě přimhouří oči. Nic se tomu na světě nevyrovná. Prsty opět doputují k zadku, pohladí ho a potom sjedou k otvoru, kde v okolí tře. Oliver se vzruší.

Michael usoudí, že je to dost. Aspoň ví, co jeho pet chce.

„Pane, hotovo.“ Zaslechnou hlas. Michael vstane, sundá si plášť. Jde ke dveřím.

„Pojď dál.“ Poslouží mu, když ho zhodnotí. Zavře dveře. Jde do ložnice. „Katzi, pojď sem. Olivere, vstávej!“ Oliver sklouzne z postele, plně vzrušený. Na penisu se mu leskne prsten. Tázavě se dívá na Michaela i Katze. „Zůstaneš tu a budeš se dívat. Ani se nehneš.“ Otočí se ke Katzovi.

Tomu přejede mráz po zádech. Ví, co bude následovat. Nejraději by ho zabil. Proč? Má tu svého pet. K čemu potřebuje jeho?

„Svlékni se.“

Oliver se bojí pohnout. Co chce dělat? Nechápe tomu. Proč?

Katz si svleče kombinézu. Zůstane nahý stát. Oliver mimoděk sklouzne k jeho klínu. Ví, že jsou eunuši, ale mají větší výsady než oni. Jsou, jak by se dalo říct, stojí mezi nimi a elitou. Obsluhují tenhle svět, dostávají zaplaceno, jsou svobodní.

Michael k němu přistoupí a políbí. Oliver má co dělat, aby se udržel a neodtáhl Katze do svého pána. To ne! Proč? Má mě!

Katz se k němu přimkne. I když nemůže plně žít, přece jenom v sobě cítí dozvuky touhy. Jediný, kdo v něm kdy dokázal vzbudit vášeň, byl Iason. Jenomže ten je pryč.  Neví, co chce ten Blondie dělat, ale nevadí mu to. Lehne si na postel a Michael se svleče.

Oliver obdivuje jeho tělo, jeho elegancí, ale v nitru zuří i brečí. Proč jenom?

Michael se posadí ke Katzovi a pohladí ho po hrudi. Promne bradavku. Krátce se podívá na Olivera, který je doslova přisátý k jeho rukám. Přestane si ho všímat. Skloní se a políbí ho na hruď, vezme do úst bradavku. Katz zjišťuje, že se mu to líbí. Hořce přemýšlí, že by chtěl něco cítit.

Michael se vrátí k jeho rtům a dlouze ho líbá. Katz ho obejme, potom odstrčí a políbí ho na hruď. To zřejmě chce, ale nechápe důvod toho divadla. Přesto hladí jeho hruď, dotýká se ji, bradavek, laská jeho nádherné tělo. Když sklouzne k jeho údu a vezme ho do úst, Oliver má co dělat, aby pánův rozkaz dodržel.

I když není na Katzově místě, je vzrušený a tepe v něm chtíčem, ale nedováží se ho vzít a ukojit. Nechápe, proč cítí vzrušení. Chce být místo Katze. Je to jeho právo ho mít v ústech, sát, lízat! Je to jeho výsada posloužit pánovi. Ten cizinec tu nemá co dělat. Dívá se na Michaela, který si pozornosti užívá. Katz se položí na záda.

Michael ho přetočí na břicho a potom do něj pomaličku pronikne.

Oliver sevře ruce v pěst. To ne!

Michael s rozmyslem do něj zajede a potom ho povytáhne. Sevře ho v bocích a políbí na kříž. Oliver s úžasem se dívá, jak se k němu něžně naklání, šeptá mu něco do ucha, líbá ho.

Ložnici se rozezní výkřik a on se dívá, jak cizí tělo skrápí semeno jeho pána. Roztřeseně přemýšlí, jak ještě dlouho. Jak dlouho ho chce tím mučit? Nemůže přestat. Ještě nikdy nic ho tak nebolelo, jak tohle.

Michael se přimkne ke Katzovi a vřele ho políbí. „Můžeš jít. Děkuji, bylo to fantastické.“

„Ano, pane.“ Katz sklouzne pohledem na pet. Najednou je pryč ta jasná postava, která okouzlila všechny v sále. Je mu ho líto. Neví, co to mělo znamenat. Obleče se. Mezi těmi dvěma je podivný vztah. Ne jako mezi Iasonem a Rikkim nebo Raoolem a Randym. Je úplně jiný.

Vyjde z apartmá a na vše zapomene. Trochu lituje, že nemůže zažít to co Blondie, ale vzpomene si na mrtvého konkurenta. Jeho obchod je jeho obchodem.

 

Michael leží na posteli, hladí se a dívá se na Olivera. Nahý vstane, přejde k němu. Chytí ho za řetízek a zvedne mu hlavu. Dívá se do modrých krásných očí.

„To je trest za neposlušnost. Mohl jsi být místo něj. Zapamatuj si to.“ Otočí ho a donutí se opřít o stěnu. Vezme bič a švihne ho přes zadek. „Zůstaneš tak. Mohl jsi to být ty.“ Přitiskne se k jeho tělu a prstem pronikne dovnitř. „Tohle mohlo být tvoje. Pamatuj si to.“

Oliver přikývne. „Ano, pane.“

Michael odejde.

Oliver stojí opřený o stěnu, s dozvukem proniknutí prstů do těla.

„Mohlo to být tvoje.

Zabil by ho, že patřil pánovi. Bude poslušný. Udělá vše, aby to mohl zažít. Už nikdy nebude neposlušný.  

Michael zatím v pokoji roztřídí to, co přinesl. Zbaví věci nánosu prahu. Obraz bude muset restaurovat, ale je mu to jedno. Na okamžik pohladí obě tváře. Potom se podívá k ložnici. Musel být potrestán.

Oliver zaslechne dveře, ale nemá odvahu přejít do jiné polohy. Trpělivě čeká. Po nějaké době mu hlady zakručí v žaludku, ale zůstává ve stejné pozici. Oknem se dívá na město, na ulice, kde se stmívá.

Chybí mi. Chci ho vidět. Pozoruje řetízek, který se pohupuje s každým jeho nádechem. Občas se dotkne stále ještě vzrušeného údu. S každou vzpomínkou na něj v něm touha ještě vzrůstá. Vede k obojku a konec drží milovaná ruka jeho pána. Michael. Takhle se ho odvažuje říct jen občas a pouze v duchu.

Světla se rozsvítí, dveře se otevřou.

„Můžeš si lehnout.“

„Ano, pane.“ Lehne si u postele na straně, kde spí jeho pán. Světlo opět zhasne a on poslouchá hlasy. Vrátil se. Nezapomněl na něj. Usne při poslechu milovaného hlasu. Vůbec mu nevadí, že má hlad.

Michael vyprovodí svého hosta a posadí se do křesla. V ruce drží víno, které přinesl Leonidas. Je výborné stejně jako návrh, který přednesl. Využije toho. Je mu jedno, že obejde bratránka. Obchod je obchod a pak dluží mu za jeho intriky i to, že chtěl odstranit Olivera. Taková nicotnost. Co si myslel, že tím dokáže? Nejspíš ho jenom naštvalo, že nevyhrál. On pořadatel a skončí jako druhý. Usměje se a dopije víno. Postaví prázdnou skleničku na stůl a svlékne se. Chvilku stojí a pozoruje temné město. Vejde do ložnice, nohou se dotkne nahého těla. Potom si lehne. Zívne. Brzy ráno vyjedou. Usne ani neví jak.

 

„Vstávej!“ Oliver ihned otevře oči a posadí se. Pozoruje svého pána, který leží na boku, napůl přikrytý. Michael pomalu shrnuje pokrývku, až se objeví vzrušený mohutný penis.

„Udělej mi to.“

Oliver k němu vzhlédne. Nezlobí se na něj. Vezme ho do úst. Ví, že po ránu nemá rád nijak velké mazlení. Hladí okolí údu a zasouvá si ho hluboko do pusy, zatímco ruce jemně mačkají varlata. Ucítí velkou ruku ve vlasech a štěstím se mu skoro zatočí hlava. Dotýká se ho. Zjemní to, ale vzápětí je přitlačen ke klínu. Ucítí první chuť a potom polyká sperma.  

Michael se zavřenýma očima vychutnává dozvuky vyvrcholení. Otevře a dívá se, jak si olízne rty a potom ho jazýčkem pečlivě očistí stejně jako okolí penisu. Oliver ho laská, ale víc si nedovolí. Nikdy se nevyzná, co si může dovolit a co ne.

„Postav se.“ Oliver se postaví před postel. Ucítí laskající ruku na břichu. Odváží se na ni podívat. Je krásná a zachvěje se rozkoši. „Nádherný,“ ucítí prst na svém údu a potom s údivem zjišťuje, že je mu sundán prsten. Michael se k němu přiblíží a hladí ho, kam ruce dosáhnou.

Oliver se nemůže těch doteků nabažit. Vzdechne a bedra mimoděk vyjdou vstříc laskající ruce.

„Máš to rád?“

„Miluji to, pane.“

„Zasloužíš si odměnu.“

Oliver mlčí. Je mu to jedno. Už jenom to, že se mu věnuje, je dost velká odměna. Ucítí prsty kolem údu a potom polibek. Nemůže tomu věřit, a když ho Michael vezme do úst, se rozbrečí. Rychle si utře slzy.

„Děkuji.“

Michael něco nezřetelně zamručí. Ani neví, proč laská svého pet a k tomu ho bere do úst. Mohl by se sám udělat. Pozorně si všímá, co dělá jeho Pet. Kupodivu je rád, že ho to vzrušuje a cítí se dobře.

Oliver odvážně se dotkne Michaela. Neví, kde sebral odvahu.

„Můžeš se mě dotknout,“ dovolí mu Michael tiše.

„Já… já…“ Neví, co říct a tak místo toho si hraje s pramínkem světlých vlasů. Rád by si je přitiskl ke rtům a políbil. Nakonec to udělá. Krásně voní. Vzpamatuje se a pustí copánek. Michael ho pozoruje, zatímco ruce kloužou po údu. Líbilo se mu, jak ostýchavě vzal jeho vlasy a přivoněl. Možná i dostal polibek. Olízne úd, když se Oliver zachvěje a potom vystříkne. Vyděsí se.

„Pro…miňte.“

„V pořádku. Půjdeme se osprchovat.“

Oliver poslušně jde za ním. Nedokáže uvěřit, že se udělal a on ho nepotrestal. Vždyť ho ušpinil. Sundá si obojek a vklouzne do sprchy. Jistě pánovi pomáhá při koupeli, ale společnou koupel, to je zakázané. Umyje ho.

„Omlouvám se,“ řekne opět svým melodickým hlasem. „Nedokázal jsem se ovládnout. Můžete mě potrestat.“

„Chceš trest?“

„Ne pane, ale tak to má být.“ Michael mu zvedne bradu.

„Já rozhoduji, jestli budeš potrestán nebo odměněn, rozumíš.“

„Ano. Chápu.“

„Výborně. Otoč se.“ Oliver se otočí, rozkročí se.

„Tak pane?“ optá se odvážně.

Michale si ho přidrží a vklouzne dovnitř. Nakloní se k jeho uchu a řekne. „Ano. To je přesný. Víš, co teď udělám?“

„To co chcete.“

„A co chceš?“ Stále je uvnitř něj.

„Uděláte se do mě.“

„Přesně tak a já mám chuť se trochu uvolnit.“ Vyklouzne úplně ven a opět zajede, až na doraz a opět. Nedívá se, zda se to Oliverovi líbí nebo ne. Tady je důležitý jenom on. Přivřenýma očima sleduje svůj úd a dírku, která se pod jeho vpádem rozšiřuje a stahuje. Výkřik rozkoše se smísí s šuměním vody. Tepot uvnitř těla je oba rozechvívá. Pomalým pohybem nastaví na vánek, který je osuší. Stále je v něm, dokud jeho úd neochabne. Oliver se otočí, poklekne a požádá o svolení. Vezme ho do úst, aby ho olízal. Michael ho pochvalně pohladí po vlasech.

Vyjdou ven, když si Michael všimne, že Oliver je vzrušený. Dotkne se jeho údu.

„Můžeš se udělat.“

„Ano, pane.“ Vezme si ho a začne třít. Michael se obleče do županu, vyjde do ložnice, kde zpozoruje prsten. Vezme ho a v koupelně ho nasadí na úd. „Můžeš pokračovat, potom se oblékni. Odjíždíme.“

„Ano.“ Michael vyjde ven. Nechá donést snídaní, když vyjde Oliver. Michael přejede jeho oblečení. Odfrkne si.

„Najez se a vezmi si to, v čem jsi přišel. To tu necháme. Za chvilku přijdu. Tady tohle máš. Kdyby se něco dělo, zmáčkni to, rozumíš?“ Podá mu malý vysílač.

„Ano.“ Michael se rychle převleče a potom pomyslí na alarm. Nemělo by se nic stát, ale kdo ví. Oliver si na sebe vezme kus černé třpytivé látky na šňůrkách. Posadí se ke snídani a dívá se po kufrech. Není toho moc, až na nový kufr. Zajímalo by ho, co v tom je. Po snídani se posadí do křesla s pokrčenýma nohama. Pánovi to jistě nebude vadit. Smutně pozoruje město. Odjede a už se sem nikdy nevrátí. Přivře oči. Chtěl by vědět, zda tohle ráno bylo jen jedině nebo bude jich víc. Bylo to krásné. Nic úžasnějšího nezažil. Bude moc poslušný, protože by chtěl to zažít ještě jednou. Jen mu vadilo, když si vzal do postele toho cizáka. V tu chvíli je oba nenáviděl.

„Jsi přichystaný?“

„Ano, pane.“

Michael k němu přijde a zachmuří se. Uhodí ho do tváře. „Nejsi. Kde máš obojek?“

Zlobí se. „Omlouvám se. Hned.“ Odspěchá do koupelny a vrátí se s obojkem a řetízkem.

„Nejsem rád, když tě musím trestat.“ Vezme ho za řetízek, když se podívá na jeho tělo. Položí mu ruku na klín a zamne. „To musím dělat já?“ Oliver zrudne a několika pohyby se udělá, aby byl vzrušený.

„Omlouvám se.“ Michael spokojeně přikývne. Tak to má být.

 Dovnitř vejde Katz. Oliver se zamračí, ale potom si vzpomene na trest. Řetízek se napne a on jde za pánem. Jde jako by byl na přehlídce. Všichni se dívají na výherce a zároveň na muže, který byl u dvou z vládnoucích představitelů planety.

Katz je opět odveze do přístavu. V lodi zmizí i náklad z podzemí, stejně jako pět mladých pet.

„Nashledanou, bratránku Phoibosi.“ Obejmou se.

„Rád tě opět přivítám. Kdykoliv budeš mít chuť, přijeď.“

„Přijedu rád. Jdeme.“ Řetízek se opět napne a všichni se dívají na zavlnění svalu na hýždích.

Phoibos si uleví. „Konečně pryč.

„Olivere, konečně nemusím vidět jeho tvář. Kapitáne, letíme.“

„Za deset minut.“ Kapitánovi se orosí čelo. Opět ten pet a ještě hezčí než byl. Jak to jenom dělají? Michael si sedne do křesla a položí si nohy na jemně se zvedající hruď svého pet.

„Vracíš se domů rád, Olivere?“

„Ano pane.“

„Já taky.“ Kapitán se podívá na botu v noze, jak přejíždí černý trojúhelník. To jsou pořád tak vzrušení nebo ne? K čertu ještě, že má palubní počítač. Motory tiše zahučí a loď se pomalu odlepí od země. Oliver ucítí váhu na hrudi, nad sebou vidí zamyšlený zkoumavý modrý pohled. Michael zvedne hlavu, aby se podíval na vzdalující planetu.

„Mám nějaké povinnosti, běž do ložnice. Můžeš se udělat a chci to potom vidět.“

„Ano, pane.“ Phoibos se po něm ani neohlédne. Zamyšleně dál hledí na obrazovku, kde je vidět vesmír. Miluje ten pohled.

„Kapitáne, potřebuji technika. Ať za mnou přijde do mé kajuty.“

„Ano, pane.“ Michael se zvedne a odchází. Je mu jedno, co si kdo myslí. Kapitán se nahne a zmáčkne trojku.

„Liene, k panu Michaelovi do kajuty a fofrem. Nemá dobrou náladu.“

„Jasně,“ ozve se starší hlas. Muž v kombinéze se prohlédne, ale potom nad tím mávne rukou. Jsou na lodi, ne na planetě. Spěchá chodbami k hlavní kajutě. Občas sem zajde, když se něco pokazí, ale jinak tady nemá přístup. I tak se musí párkrát prokazovat dokladem uvést účel cesty. Elita si dobře chrání své soukromí.

Zaklepe, mimoděk se upraví.

„Pojďte dál.“ Lien je v šoku, že mu přišel otevřít sám majitel lodě. Nenápadně se rozhlédne, zda uvidí toho krásného pet, o kterém letí fámy po celé lodi. Zklamaně zaregistruje, že tu není a tak rád by ho viděl. Kluci na můstku se prostě mají super a nad těmi historkami, co vykládají, sbíhají se sliny.

„Potřebujete něco?“

„Ano, jde tohle nějak přehrát.“ Lien vezme do ruky staré přehrávací disky. Kde je vzal? Jsou to opravdu vykopávky. „Mám tu přístroj, takže to nějak zapojte.“

„Jestli mohu dovolit, potom máme na lodi přístroj, kde to jde přehrát.“

„Opravdu?“

„Ano, pane. Obchodujeme s planetami, které nejsou tak vyspělé jako Amoi nebo Ganymedes. Proto na každé lodi je přístroj, který vezme prostě všechno včetně překladů. Tyhle disky jsou hodně staré, pane. Nevím, zda půjde obraz. Mohou být poškozené, i když škrábance nevidím,“ prohlíží si je proti světlu.

„Výborně, doneste ho tu.“

Lien vytřeští oči. „Pane, on je velký a natrvalo zabudovaný!“ vykoktá.

Michael přivře oči. Co teď? Jde do vedlejší ložnice. Lien se nahne, aby viděl taky. Dokonce se odváží udělat krok vzad.

„Odcházím. Počkej tu.“

„Ano, pane.“ Oliver vstane z postele a postaví se k němu. Neví, zda ho může obejmout. Nejspíš dostane pár přes zadek. Obejme ho. „Prosím, vrať se brzy.“

Lien vykulí oči, když vidí zlatavou pokožku a nádhernou postavu.

Michael se zamračí, protože si uvědomuje Lienovou přítomnost. Potěšilo by ho to, kdyby tu nebyl. Odmrští ho, až sletí na zem. Oliver se schoulí, protože očekává rány, ale ty nepřicházejí. Místo toho se zavřou dveře. Vstane a tře si místo, kde se uhodil. Bude mít modřinu. Přejde do obývacího pokoje. Prohlédne si donesené věci. Vypadají a potom si všimne obrazu. Ten je z podzemí, ihned si uvědomí. V tom případě tyhle věci jsou odtamtud a to co nesl… Ty obrazy?

Chci to vidět. Chci.

Přejde k počítači. Zapne monitory a potom přejíždí chodby, když na něj narazí. Jde za nějakým technikem. Takže technický úsek. Hladově pozoruje jeho tělo, vlasy, které se pohupují do rytmu kroků. Vypne obrazovky. Polkne. Vstane a obleče se.  Vyjde z kajuty, i když ví, že by neměl, ale nemůže odolat. Ví, že jestli to zjistí, potrestá ho, ale chce vědět, co na nich je. Jde skoro náměsíčně chodbami do technického oddělení.

 

„Tady, pane. Mohu?“

„Jistě. Podá mu jeden z disků. Neví, co na něm bude. Možná nic, ale chce vědět víc. Posadí se do křesla. Lien zatím zapne přístroj. Hledá ten správný otvor. „Tímhle se to zapíná. Vysune se tahle ploška, dáte to tam a jemně zatlačíte. Disk se zasune, vidíte?“ Je zvědavý co na takových prehistorických vykopávkách může být. Popravdě nejspíš nebudou fungovat a taky už nikdo nic takového nemá. Většina planet, už dávno přešla k modernější technice. Světlo zabliká a velká obrazovka se rozzáří.

„Ono to funguje!“ zvolá udiveně. „Nevěřil jsem, ehm co to je?“

Michael se k němu otočí. „Vypadněte!“

„Ano, pane!“ Lien vypadne. Nechápe, co to viděl. Michael se s židlí otočí zpět k obrazovce. Jsou ti samí, co na tom druhém disku. Pohodlně se uvelebí, nohu přes nohu.

Na obrazovce je nějaký stůl se svíčkou. Nechápe tu divnost. Co je to? Jídlo? A k čemu to světlo?

 

„Všechno nejlepší k narozeninám, Jene!“ ozve se hlas, ale postavy nikde. „Dej tu kameru dál. Ano to je přesně ono.“

 

Jsou o hodně mladší, ale jsou to oni, pomyslí si Michael. Nevšimne si dveří, které se lehce pootevřou a v nich zvědavý obličej. Nejdřív se podívá na Michaela potom na obrazovku. Přikryje si ústa, aby nevykřikl. Jsou to oni. Věděl to. Ti dva, co je viděl v tom podzemí. Jeho pán, byl tam dole. Tam ho uviděl poprvé. V té době viděl svou budoucnost černě. Netušil, že mu přinese štěstí.

 

To je krásné! Pověsíme si to. Jenom škoda, že to nebude cinkat.“

Černovlasý muž k němu přijde a políbí ho na rty. „Ale bude. Poslouchej.“ Dotkne se prsty různých podélných tyček. Ozve se líbezná melodie. Oba okouzleně poslouchají. Místnost je plná světla. „A teď si něco přej!“

Světlovlasý muž se skloní, nadechne se a foukne. Plamínek zhasne.

„Vše nejlepší, lásko!“ oba se šťastnými úsměvy se na sebe podívají. Černovlasý ho vezme do náruče a zatočí s ním. „Jsi šťastný?“

„S tebou bych byl kdekoliv. Nemohu tomu uvěřit, že … nahrává se to.“ Oba se podívají do kamery a potom se políbí. „Ten zbytek není pro nikoho. Vypni to.“ Obraz zčerná.

 

Michael vzteky sevře opěradlo křesla. Po chvilce vezme jiný disk, vezme ten první a vloží do přístroje. Pohodlně se usadí, když jeho citlivý sluch zachytí něčí dech a povědomou vůní. Chvilku přemýšlí, kdo to je. Oliver. Šel za ním. Bude potrestán. Nechá ho být. Už to viděl a aspoň se sem nikdo nepřiblíží.

 

„Proč vše musíš natáčet?“ zlobí se povědomý hlas.

Smích. „Protože tě miluji a chci mít potom na co se dívat, když mi bude sto. Tak hotovo. Udělali jsme si piknik. Je tu krásný park, i když jiný než na planetě, kde jsem se narodil. Tak to je vše. Zaostřit, Christiane, usměj se přece a nezlob se. Chci mít památku.“

Záběr se zaostří a oni vidí strom a pod ním rozprostřenou deku a na něm koš.

„Jmenuji se Jen a to je Christian, moje životní láska. Nemá rád fotografování a ani natáčení, ale já chci mít památku na chvíle, kdy jsem nesmírně šťastný.“

„Jene, prosím vypni to.“

Světlovlasý muž se k němu nakloní a vtiskne mu polibek. „Opravdu?“

„Tak to nech,“ rezignuje tiše černovlasý a otevře koš. „To je pravá hostina. Ani to nesníme.“

„Snažil jsem se. Je to po dlouhé době, co tu můžeme být a jsme pryč z toho umělého prostředí. Ala, víno.“ V ruce drží láhev vína.

„Miluji. Moje oblíbené. Děkuji.“ Nadzvedne se a políbí ho.

 

Chci, aby mě líbal,“ uvědomí si Oliver a dotkne se rtů. Katze líbal, proč mě ne? Chci cítit jeho rty na svých. Jaké by to bylo?

Michael chladně oba pozoruje. Jejich úsměvy, doteky, touhu. Odmítá lásku. Je to cit pro pošetilce, něco co neexistuje. Ale líbí se mu, jak se k sobě chovají. Je to zajímavé sledovat.

 

„Jak jde v práci?“ optá se černovlasý. „Nelíbí se mi to šlechtění a úprava genů.“

Světlovlasý se zamračí. „Já vím, ale nekazme si dovolenou takovými starostmi. Raději mě polib. Chci, aby všichni věděli, že ten krásný chlap, co je se mnou, je jenom můj.“

Černovlasý se usměje. Zajede mu do vlasu a potom políbí. Natáhne se ke koši a vytáhne nádobu. Něco vytáhne a vloží ho do úst. „Rád tě krmím a pozoruju tě přitom.“

„Já tebe taky.“

 

Bláboly. „Olivere, zamkni a pojď sem.“

Oliver vyděšeně poslechne. „Já…“

„Svlékni ze sebe ty hadry. Víš, že je nesnáším.“ Oliver je hbitě stáhne, až zůstane jen  s černou látkou kolem boku. Poklekne vedle Michaela. Nastaví záda.

„Zvedni se. Dnes jsi mimořádně neposlušný.“ Oliver se zvedne, když ho Michael přitáhne k sobě, až se posadí na Michaelova stehna. Michael ho donutí se nadzvednout a potom si ho posadí na vztyčený úd.

„Seď a dívej se, proto tu jsi ne?“

Oliver přikývne. „Ano, pane,“ řekne tiše. „Chtěl jsem ty dva vidět.“ Překvapeně vyjekne, jak dlouhé štíhlé prsty zmáčknou mu bradavku. Bolí to, ale příjemně. Sleduje prsty, jak si s ním hraji.

„Opravdu a líbí se ti?“ přejde k druhé a zmáčkne ji opět. „Dívej se pořádně na ten dokument.“

„Líbí,“ přizná se a zasténá pod laskající rukou.

„Víc než já?“

„Ne, pane. Vy jste…“

„Co?“

„Dokonalý. Jste můj pán, prosím, chci to. Chci, abyste se do mě udělal.“

„Ne.“ Oliver sedí, v sobě cítí pulzovat mohutný úd. Prsty, které ho hladí i mučí. Občas zasykne bolestí. Chtěl by, aby v něm jezdil, aby se do něj udělal. Štíhlý prst zajede mezi šňůrku a odtáhne ji. Látka i šňůrky se zaryjí do intimních míst.

„Nemohu to vydržet, prosím.“

„Vydržíš a mlč. Dívej se.“ Oliver se snaží soustředit na dva muže. Jsou už po jídle a oba leží na trávníku a jen se dívají. Občas pohodí slovo, ale nevnímá je. Hladí se a dotýkají. „Chceš být místo toho černovlasého?“

Oliver neuváženě přikývne.

„Tak nechceš?“

„To ne, já já jsem rád, že jsme s vámi, pane.“ Oliver vyděšeně pozoruje ruku, která sklouzla ke klínu a bolestivě zmáčkne úd. Oliver zaúpí. Tohle nechtěl.

„Bolí?“

„Ano. Chci říct, jsem jenom váš.“

„Přesně tak.“ Shodí ho ze sebe. Úd je vztyčený, vlhce se leskne. Oliver se ze země na něj podívá. „Na co čekáš? Oliž mi ho.“ Oliver se k němu po čtyřech přijde a vezme ho do úst. Olízne po celé délce a potom se věnuje naběhlé špičce, kterou laská a obkružuje.

„Výborně.“ Michael se dívá dál na ty dva. Dělali totéž nebo to bylo jiné? Měli spolu sex? Podle toho, jak se k sobě chovají, potom ano. Chtěl by to vědět. Přidrží Oliverovu hlavu v klíně a donutí ho spolykat jeho sperma. „Na čtyři a zadkem ke mně. Chci se dívat.“ Oliver poslušně udělá, co chce. Dívá se na plátno a zadek má vyšpulený na svého pána. Michael střídavě pozoruje plátno a otvor, který ho do sebe zve. Dívá se, jak se smršťuje a zas roztahuje.  

Dělali to taky tak? Konec. Vloží další disk. Snad by mohli natočit, něco víc, ale popravdě ví už všechno.  Nechá to být. Vytáhne je a schová do pouzder, které tu jsou. Vezme je sebou a vezme řetízek, za který zatáhne. „Po čtyřech! Jen ať si tě všichni dobře prohlédnou.“ Oliver po čtyřech jde za Michaelem, kterého míjí lidé na lodi. Pozdraví, zvědavě se podívají na pet a potom jdou dál. Dojdou až ke kajutě. Michael odhodí řetízek, aniž se na svého pet podívá. V ložnici se svleče. Lehne si na postel. Nemá vůbec chuť cokoliv dělat. Pohladí se po těle. Ušklíbne se.

„Olivere!“

Oliver po čtyřech k němu dojde. „Ano?“

Michael se zvedne, pohladí křivku zad, hedvábný zadek, který ho doslova vybízí: Vezmi si mě. Strč ho do mě. Místo toho vezme bič a přetáhne ho přes něj. „To je za neposlušnost.“ Postaví se před něj. Má chuť. Oliver k němu vzhlédne. Zasloužil si to. Na neznatelný pohyb ho vezme hluboko do úst, zatímco ruka se mazlí s varlaty a zajíždí níž jen, aby ho tam laskala. Ví, co má nejraději. Když už skoro Michael vyvrcholí, odstrčí pet a pronikne do něj zezadu. Drží mu boky, zatímco do něj divoce přiráží. Oliver zakňučí rozkoší, i když ho bolí, jak ho drží za boky. Prohýbá se pod jeho přírazy. Sténá rozkoší.

V duchu křičí: Víc! Víc! Rychleji! Nakonec to vykřikne.

„Udělám se do tebe. Jsi jenom můj a tak to zůstane. Uděláš, co ti přikážu,“ šeptá mu. Vykřikne slasti a nechá ho tam. Vyndá ho, nechá si ho očistit. Zvedne mu hlavu, chvilku se dívá do jeho krásné tváře a tvrdě políbí. „Pamatuj si, jsi jenom pet a teď si lehni do postele.“

„Ano pane.“ Lehne si na druhou polovinu. Michael si k němu lehne, když ucítí, jak se k němu přitiskne a nesmělé zvědavé ruce na pokožce. Hladí ho, dotýkají, zkoumají. Po chvilce je odsune.

„Nezvykej si. Budeš hodit v kajutě nahý.“

„Ano, pane. S radostí. Pane, rád bych se udělal, mohu?“

„Jistě.“ Oliver si lehne, roztáhne nohy, zatímco jedna ruka vklouzne ke klínu a druhá ruka ještě níž. Štíhlý prst si zasouvá dovnitř těla a v duchu si představuje, jak mu to dělá Michael. Michael ho chvilku pozoruje. Líbí se mu, jak se laská, i jak u toho oddechuje. To, jak si prst zasouvá dovnitř a natáčí se, aby to dobře viděl.

„Buď ticho.“ Oliver se dál tiše laská s pohledem upřenýma na pána. Je šťastný, když vykřikne do polštáře. Zvedne ruku a chce ji pečlivě olízat, když ve tmě si někdo strčí jeho prst do úst. Zachvěje se.

„Jsi jenom pet, pamatuj si to, Olivere.“ Postava vstane a odejde. Oliver osamí. Stočí se do klubíčka, tak aby viděl na dveře. Je mu jedno, že je pet, protože ho miluje a udělá, co bude jeho pán požadovat.

 

 

Konec

Komentář

 

ai_no__kusabi_-at_dawn.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

prosííím

(maid wonderland, 25. 4. 2015 19:28)

prosííím ješte to nekonči :O je to vážne bomba námnět mohla bys to ješte propracovat tahle povídka je vážne skvělá neukončuj ji prosím takle nudne
:(...nechci uraz jen by nemnela končit tak nejasne promiň jestli sem tě snad tímhle urazila to sem nemněla v plánu :) jen se tý povídky proste nechci vzdám je skvělá :D

Supra

(Mekare, 9. 11. 2010 16:53)

bolo to krasne.. dufam ze to bude este pokracovat a ze zapojis viac roola tak ako to vyzeralo v minulej casti :-D

Nádhera

(Widlicka, 9. 11. 2010 5:02)

Koukni na ty hodiny, to jsem ještě nešla spát a čtu ;-)
Nádhera, krása, nemám slov. Jsem ráda, že ses vrátila k Ai no kusabi. Příběh je moc krásný, jsi úžasná spisovatelka. Doufám, že pro nás máš ještě hodně dalších dílů. Nemůžu se už dočkat dalšího.

supr

(sonik, 7. 11. 2010 21:05)

jo zase jedno krásný dílko :) máš opravdu výjimečný talent a fantazii :) a jak už tu bylo řečeno, chtělo by to pokráčko, povíden na AnK moc není a já tohle anime zbožňuju :) a navíc v téhle povídce je určitě pořád co rozvádět, zvlášť, když se tam objevili Raool a Randy ;) co by mu mohlo zamotat hlavu víc, než ti dva? :D supr

:-)

(Erumoice, 7. 11. 2010 16:43)

Pokračování mě nadchlo. Jen bych měla technickou poznámku: Ten cizinec tu nemá co dělat. Dívá se na Michaela, který si pozornosti užívá. Katz se položí na záda.
Oliver ho přetočí na břicho a potom do něj pomaličku pronikne. (Tady sis popletla jména, měl by to být Michael, kdo ho přetočí na břicho.) Vím, že mě zarazila ještě jedna nesrovnalost, ale teď si nemůžu vybavit, co to bylo. Kdybych to našla, tak ti ještě dodatečně dám vědět.

Krása

(Simča, 7. 11. 2010 11:22)

Krásné pokračování. Obdivuji Olího, že mu toto stačí. Já bych to nevydržela, ale láska je někdy nepocopitelná a ale hlavně nevyzpitatelná.

Krásné, ale smutné..

(Nade, 7. 11. 2010 8:26)

Mrzí mě trochu, že si Michael neujasnil své city ke svému Pet. Ale možná není schopný skutečné lásky. A ubohý Oliver je přesto šťastný, protože mu to stačí?
Kdybys někdy měla chuť něco připsat, rozhodně jsem pro.

 

Portrét