Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. 5. 2016
 

Podzemní tajnosti III.

3.

 

„Je mým nadřízeným, pan bratránek.“ Sundá nohy z Olivera. Musí se na něj spolehnout. Už zase. „Musím tam jít a musíme jít tam všichni.“

„Jistě.“ Oliver se posadí do tureckého sedu. Zamyšleně se zadívá na Jaxona. On je tomu zvyklý, ale co on? Patří mezi elitu. „Musíme nějak si poradit.“

„Pane, mohu?“ ozve se Oliver, který vytušil, že pán je díky Jaxonovi v úzkých.

„Co je?!“

„Katze, on se dobře vyzná v počítačích.“

„Ano? A jak mi to pomůže?“

Oliver se nakloní k Michaelovi. Zašeptá. „Mohl by ovlivnit, abychom oba dva skončili spolu, kdyby došlo na věc, zbytek je nedůležitý.“

„Jak spolu?!“

„Jaxi, mlč! Takže Katze? No výborně! Důvod proč ho sebrat a odvézt na pěknou planetu.“ Rychle přejde k počítači. Katze, šéf nad černým obchodem? Zajímavé. Pracoval i pro Iasona. „Katze,“ řekne počítači. Ten ho s ním spojí.

„Ano, pane Terre? Ještě nemám kompletní dodávku.“

„Ach ano, rád bych ještě něco probral. Stav se za mnou. Ihned!“

Katze kývne. Tenhle tón moc dobře zná. Jako by v tu chvíli promluvil Iason. Vlastně takhle umí přikázat jen elita. Nechá zbytek práci Guyovi. Za chvilku už stojí před pokoji pana Terra. Zaklepe.

„Dále.“ Vejde dovnitř. Scénka ho nepřekvapí, i když stále má pocit, že ten zlatovlasý pet je mu povědomý, ale kde by ho viděl? Kdyby byl odtud, už by ho měl některý z Blondie. Mít světlejší barvu…

„Něco potřebuju. Platím dost dobře.“

„Ano, pane?“ Co může po něm Elita chtít?

„Mám dnes být na večírku.“

„Pan Gideon, ano?“ Zajímá ho to, čím dál víc. Mohlo by z toho něco kápnout.

„Mám malý problém. Tady můj nový pet Jax, ještě není zaučený. Pokud by došlo na sexuální stránku věci, rád bych, kdyby skončil tady s Oliverem.“

Jen tohle? „Jistě, to se dá zařídit.“

„Výborně. Katzi, byl jsi někdy ve vesmíru?“

Co za divnou otázku? Pomyslí si Katze. „Ne, jistěže ne.“ On a ve vesmíru! Chacha. To je fakt povedený vtip.

„Skvělé. Můžeš jít.“ Počká, až dveře se zavřou.

„Michaeli…“

„Zmlkni. Snad k ničemu nedojde, ale Phoibos umí být zákeřný. On se tím baví. Tak jako se bavil, že mi daroval vyřazeného peta. Nikdo nesmí nic poznat. Jak moc je pravděpodobné, že nás někdo odposlouchává?“

„Dost pravděpodobné,“ řekne Jaxon. „Olivere, co chceš dělat?“

Oliver už nějakou dobu nad tím dumá. Netuší, zda tu pozici zvládne. Je možné, že k tomu nedojde, ale taky je možné, že ano. Pak musí Phoibosovi dokázat, jak moc se pletl. Není přestárlý! Vzedme se v něm touha po pomstě. „Je to náročně a musel bych být ve vás.“

Jaxon se zamračí. „Nezvládl bych to?“

Oliver přemýšlí. „Zvládl, ale chtěl bych dokázat, že jsem nejlepší.“ Tak to je. Řevnivost není ani tak velká mezi majiteli petů, jak mezi nimi samotnými. Dokázat, že jsou nad ostatními. Nejhezčí, nejlepší.

Michael přemýšlí. Bylo by to pro Jaxona dost velké ponížení, ale chtěl by Phoibosovi vytřít zrak. Jenže popudit si ho proti němu?

„Problém je, že by mohla nastat situace, kdy role budou určeny.“

„Ach tak, takže nemám na vybranou?“

Oliverovi se orosí čelo nad chladným Jaxonovým tónem. Proč já? Proč? „Ano.“

„Dobrá, pokud nebude určená, potom budu já navrchu, pokud ne, ty,“ cedí mezi zuby. V duchu slibuje Iasonovi veškerou pomstu. Něco jiného je dělat to mezi elitou, stává se to, i když ne často, ale být s petem? To je krapet moc. „Co kdybych byl nemocný?“ napadne ho.

„Olivere?“

„Ano to by šlo.“

„Výborně, tak je to vyřízené. Jdu do postele.“ Zvesela odkráčí. Oliver mlčí. Bude to tak lepší. On to zvládne.

„Jsem unavený, udělej mi masáž.“ Shodí ze sebe oblečení. Oliverovi se zadrhne dech nad jeho krásou a souměrnou postavou. Za chvilku už provádí masáž. Michael odpočívá a nechává se konejšit šikovnýma rukama svého peta. V duchu probírá, co by se mohlo stát, kdyby na Jaxona přišli, ale popravdě, bude lepší, když zůstane doma. Ovšem je tu ještě Phoibos.

„Je čas, pane,“ upozorní ho Oliver.

„Vím. Běž se obléct.“ Sám se převleče, když se ozve signál, že má návštěvu. Phoibos se svým petem. Je stejný jako při jeho poslední návštěvě.

„Říkal jsem si, že k tobě zajdu. Mám kompletní dodávku.“

„To je výborné. Vynese to pěkný balík.“ Ve dveřích stane Oliver. Michael na něm potěšeně spočine. Vypadá nádherně v tom průsvitném modelu.

„O ničem se jiném nemluví, ale zdá se, že má zakrýt nedostatky, to můj pet je nemá, ale kdepak je ten druhý?“ Michael přimhouří oči. Ví snad? Mohl by Jaxonův převlek prokouknout? „Tak roztomilý, nezkušený a zároveň sebejistý. Přemýšlím, že bys mi ho mohl věnovat.“

Oliver strne, otočí se, zavře za sebou dveře, rychle vpadne do ložnice. „Rychle, problém. Phoibos!“ chrlí ze sebe. Jaxon vyskočí z postele. „Chce vás za peta. Je…“

„Já vím!“ zasyčí vztekle Jaxon. Co teď? Rychle by přišel na to, kým je. Oliver se zamyslí. Tady je každá rada drahá a jedině, proč by ho nechtěl, by byla nějaká fyzická překážka nebo ošklivost. Jenže Jaxon je dokonalý a daleko skvostnější než on, i kdyby se připravoval hodiny.

Michael zatím přemýšlí, jak uniknout z pasti.

„U mě by se měl lépe. Samozřejmě ho řádně vycvičím.“

„No, ano, jen jak to říct…“ Je v koncích. Samozřejmě jeho podřízené postavení… Najednou se ozve výkřik. Moc dobře ho zná. Oliver! Obrátí se a vpadne do místnosti. Nějak nedokáže pochopit, co se děje, protože Oliver je na zemi, tělo má rozšvihané bičem a nad ním stojí Jaxon.

Prásk.

Prásk!

S třetí ránou vytrhne Jaxonovi bič a odhodí ho vší sílou.

Ve dveřích stojí Phoibos. „Vypadá to, že máš nějaké problémy.“

Michaela to vzpamatuje. „Omlouvám se, Phoibosi, musím to dát do pořádku. Můžeš mě u Gideona Lagata omluvit?“

„Ale jistě.“ Prohlédne si scénu. „Nemáš je moc dobře vycvičené.“

„Za to může Jax. Potrestám ho. Tohle byla poslední kapka. Je sice krásný, ale někdy vyvádí.“

„Dej mi ho. U mě zkrotne.“

„Ne. Jistě chápeš, že až s ním skončím, moc z něho nezbude.“

Phoibos přikývne. Má na to právo. „Jistě. Samozřejmě omluvu vyřídím. Tak zítra při dodávce.“ Odejde.

Oliver se třese na zemi. Když to navrhl, netušil, že ty rány budou tak hrozné. Všechno ho bolí. Zakňučí a zděsí se. „Omlouvám se.“

„Lež.“ Michael se nad ním skloní, prohlíží mu rány. Potom přejde k zavazadlům a vytáhne náramky. „Jaxi, natáhni ruce.“

„To…“

„Zmlkni, nastavím to na málo, ale musíš je mít.“ První elektrická rána. Jaxon se roztřese. „Omlouvám se, stáhnu to.“ Udělá to, ale v duchu zuří. „Mohl jsi být taky opatrnější.“

„Ne, to je v pořádku,“ zašeptá Oliver a snaží se vstát. „Řekl jsem mu to.“ Michael k němu přejde, zvedne ho. Některé rány nevyléčí žádná z jeho masti. Zůstanou ošklivé jizvy nebo doktoři.

„Dám ho dohromady,“ zabručí Jaxon a trhne sebou.

„Cože?“

„Regenerace, pamatuješ? Svede zahojit i ty rány, ale musíme se dostat na loď.“

Michael přemýšlí. Ne, nemůže zničehonic odejít na loď. „Zítra, vydržíš to?“

„Ano,“ řekne Oliver. Je mu v pánově náručí dobře.

 Michael Olivera položí na postel, stáhne zbytky průsvitného modelu a vezme mast. Opatrně začne potírat místa. Mohl by to nechat na obsluze, ale má pocit, že to Oliverovi dluží za záchranu.

„Děkuji, ale neměl byste to dělat. Může to udělat někdo z domácnosti.“

„Chceš to tak?“

„Má to tak být,“ řekne unavený Oliver, jak na něj začíná působit mast a uspávací prostředek ho odnáší do Morfeovy říše.

Michael se usměje. On možná pravidla nestvořil, ale je dost vysoko, aby mohl některá porušit. Přejde k Jaxonovi. „Musíš to vydržet,“ řekne a přidá na intenzitě. Potom přejde k počítači. „Katze.“

„Ano, pane Terre. Už–“

„Nemusíš, večírku se nezúčastním. Přijď, ihned.“

Katze si něco o tom pomyslí. Copak ho mají všichni za nějakého hej počkej? Skoč tam, udělej tohle. Kdysi rád u všeho byl, dokud mu Iason neponičil tvář. Pak zjistil, že vše není dobré vědět. Za chvilku už je přede dveřmi apartmá. Co zase bude chtít?

Michael ho studuje. Kdyby neměl tu jizvu, pak by byl opravdu hezký a Iason si vždy dával záležet na tom, aby měl vybrané sluhy. „Rád bych, aby tenhle pokoj byl do mého odjezdu zabezpečen, jde to udělat?“ Jestli ho někdo poslouchá, je konec.

„Ale…“ zaváhá. Jistě, mohl by to udělat, ale pokud by na to Blondie přišli, že se opět hrabal v zabezpečení Eosu, neskončilo by to jenom jizvou.

„Udělej to,“ poručí mu. Uvolní mu místo.

Katze se posadí. Opět má přístup, kam chce a tentokrát má i pomoc Elity. „Jestli mě odhalí…“

„Pak bych radil, aby tě neodhalili. Jde jen o tento pokoj. Můžeš mi říct, zda ho někdo sleduje?“

Katzovy prsty se rozeběhnou a oči jsou přikovány k obrazovce. „Nyní ne, ale ano, pokoj se sleduje.“

„Kdo?“

„Pár lidi.“

Michael přikývne. „Zabezpeč to, nenápadně.“ Pojede s nimi, takže i tak nebude moci nikomu nic říct. Dívá se, jak na obrazovce naskakují jednotlivé procesy.

„Heslo.“ Katze ohromeně sleduje, jak vyťukává své. Nerozumí tomu. Takhle jen tak? Zmáčkne poslední tlačítko. „Hotovo.“

„Výborně, můžeš jít.“ Dívá se za ním. Má hezkou postavu i přes tu kombinézu. Zajímalo by ho, zda se to Jaxonovi podaří. Vrátí se do pokoje. Oliver spí a Jaxonovým tělem probíhají šoky od pout.

„Dej to pryč!“

Michael mu odepne pouta.

Jaxon vstane. „To–“

„Zachránil náš život. Nemohl bych Phoibose odmítnout.“

„Dobrá, co chceš dělat?“

Michael zvažuje další kroky. „Apartmán je bezpečný. Katzeho musíme vzít sebou, viděl toho až moc. Zítra převezmeme zásilku, nalodíme se a odletíme. Jakmile budeme na palubě, vyléčíš Olivera, půjde to?“

„Ne, až na Eddenu. Nemám na lodi sarkofág.“

„Dobrá. Zítra půjdeš v poutech. Jaxone, musí to být. Kdyby Phoibos na něco přišel, je konec. Nás obou. Raoul se možná zachrání, ale my dva ne.“

„Dobrá. Souhlasím, ale na palubě mi to sundáš.“

„Sundám.“ Přetře si tvář. Příliš mnoho situaci, kdy byl na pokraji smrti. Na tohle ve vesmíru zapomněl a pak on je spíš obchodníkem. „Jdu si lehnout, tobě bych to doporučil taky.“ Jaxon, který si tře zápěstí, poslechne.

 

Katze s papíry v ruce líně probírá lidi, kteří pojedou na Edden. Zastaví se. Proč mu dal heslo? Jen tak? Musel si dobře uvědomovat, co dělá. Elita nic nedělá jen tak. Vůbec jeho příjezd a ten pet… Proč se nemůže zbavit toho pocitu, že ho zná? Mohl by se napojit a něco zjistit, ale není z této planety, tak toho moc nezjistí. Samé otázky, žádné odpovědi.

„Katzi, všechno v pořádku?“ optá se jeho jeden ze zástupců.

Guy, milenec Rikiho. Měl by být mrtvý, místo něj je mrtvý Iason a ten Mongrel. „Nic. Jen mi něco vrtá v hlavě. Pokračujeme.“ Až bude pryč z planety, rozhodně heslo využije, jen si dá větší pozor než minule.

 

Druhý den ráno se Michael pátravě zadívá na Olivera. „Můžeš jít?“ Vypadá… Jako by si vzal několik drog navíc a ve skutečnosti, je to pravda.

„Jistě,“ zamumlá. „Vydržím to.“ Vůbec ho nenapadne, jak se o něj stará. Připadá si zbitý, rozlámaný, prostě k nepotřebě. „Jen jsem trochu unavený, omlouvám se,“ řekne ze zvyku.

„V pořádku, nic se neděje. Jaxone?“

„Dobrý, ale musím to mít?“

„Musíš.“ Vezme za řetízek a nastaví náramky. Jaxon sebou trhne. Nejraději by někoho přizabil. Moc dobře ví, že každý, kdo se, mu podívá na ruce, bude vědět, co udělal. Phoibos si to pro sebe nenechá. Řetízek se napne a obojek se mu zaryje do kůže. Rychle udělá krok. Se sklopenou hlavou jde za Michaelem.

„Dobré ráno.“

„Taky, jsem rád, že vypadnu.“

„Opravdu mi ho nechceš přenechat?“

„Ne, mám takový vztek, že jsem ho málem přizabil hned, ovšem to co z něj zbude, to bys nechtěl,“ řekne zdvořile. „Kde jsou?“

„Už na astroportu. Doprovodím tě.“ Nahne se a dotkne se náramku. Jaxon zavyje bolestí.

„Samozřejmě, nechápu to, myslel jsem, že jsem to nastavil na víc.“

„Rád pomohu,“ řekne Phoibos. Pokyne mu k automobilu. Posadí se. Do druhého se posadí Jaxon s Oliverem.

„Stáhni mi to,“ řekne.

„Nemohu,“ řekne Oliver a odvrátí tvář k městu. Tak krásné, tak zářivé, dokud ho nechytili. Na svůj předešlý život si už vzpomíná jen matně. Teď se cítí jako by mu bylo třicet, tak je unavený. Rád by spal, tak moc, ale něco v hlavě ho zadrží. A tak sedí, kouká se z okna na míhající se výlohy, lidi. Jaxona ignoruje. Je rád, když dvířka se otevřou a on se vysouká ven. Tak moc chce se mu spát.

„Je příšerný,“ řekne Phoibos na Oliverovu adresu. „Měl ses ho už dávno zbavit. Dám ti lepšího.“

„Zatím ne. Přemýšlím o něčem, ale kde je nábytek? Rád bych ho viděl.“

„Pojď. Máš to nejlepší, co šlo k sehnání.“

To pochybuji, ale je mu to jedno. Jsou to jen experimentální hračky. Jak to nepůjde u Katze, bude na řadě další a další. Chladně je zkoumá.

„Perfektní, jako vždy.“

„Začínám zvažovat s nimi obchod, co myslíš?“

„Výborný nápad. Rozhodím sítě, jaký by byl zájem, ale už teď mohu říct, že by to byl lukrativní obchod.“

Phoibos přikývne. „Výborně. Zaveďte je na palubu. Půjdeš?“

„Jistě, ale je tu Katze?“

„Katze?!“ řekne trochu ostře.

Michael přikývne. „Rád bych s ním mluvil.“ Napadlo ho nechat unést, ale sotva to stihne zařídit. Je jen jedna věc, která ho donutí jít.

„Je jen… Máš s ním nějaký obchod?“

„Jen malé nedorozumění z minula.“

„Ach tak. Někde by tu měl být, dovezl je sem. Katzi?“

„Ano, pane?“ Nedaleko nich se vynoří zrzavý Katze. Opět se zadívá na Jaxe. Koho mu jen připomíná?

„Rád bych si s tebou promluvil, Katzi,“ řekne s úsměvem Michael. Odvede ho stranou. „Byl bych rád, kdyby ses připojil k ostatním.“ Katze ztuhne. Netuší, jak má reagovat. Odjet z planety, kde si pracně vybudoval pozici mezi elitou? „Hned.“

„To nepůjde, mám tu práci.“

Michael se usměje. „Jsi nahraditelný. Phoibosi, prosím tě, mohu si vzít Katze? Ještě nebyl ve vesmíru. Aspoň to dám rychleji do pořádku.“ Stiskne mu paži. Katze zaúpí. Moc dobře poznal sílu Iasona, ale tenhle stříbrovlasý chlápek za ním rozhodně nezaostává. „Půjdeš viď.“

„To byla ta domluva?“

„Jistě.“

„Má tu své povinnosti, Michaeli.“

„Raoul to dovolil. Katzi, běž s ostatními na loď.“ Ještě víc zmáčkne mu paži.

Katze zaúpí. Pochopí, že pokud dal svolení Raoul, nikdo se mu nebude protivit, taky proč? Je jen kus nábytku, připomene si hořce. „Jen předám svou funkci. Guy!“ zařve. Kde jen může být? Do popředí vstoupí muž bez jedné ruky. „Jsi šéfem!“ Hodí mu malou knížečku.

„Výborně.“

„Michaeli, nač potřebuješ Katze?“

Michael se opět usměje. „Na malý experiment. Postrádat ho nebudeš. Jdeme!“ Zatáhne za řetízky. Jaxon s Oliverem se pohnou. Před Michaelem jde Katze, který ještě zvažuje útěk, ale žít jako Mongrel v slumu? Útěkem by ztratil veškerá práva. Ne, to ne. Možná uteče jindy, i když proč ho vlastně chtějí?

„Konečně doma! Olivere, běž spát, Katzi pomoz mu.“ Skloní se k Jaxonovi a uvolní mu náramky. Katzeho to udiví, ale poslušně jde za Oliverem. Nakonec ho musí podepřít. Michael se za ním starostlivě podívá.

„Konečně.“

„Odlétáme, kapitáne,“ řekne Michael. „Nečekejte na mě.“

Kapitán v šoku neodpoví, pak se vzpamatuje a za hodnou chvíli vydává příkazy. Nevzpomíná si, že by pan Terr nechtěl být přítomen vzletu.

„Jak to dám dolů?“ zavrčí Jaxon a zatahá se za vlasy. Rád by už měl svou původní barvu.

„Netuším, musíš počkat. Budu rád, až to bude za námi.“

Jaxon přikývne. „Já taky. Je to naposled, co jsem někam tajně pronikal. Myslíš, že Jupiter to zjistil?“

„Nemyslím, snad by nás Raoul varoval. Skleničku?“ Zvedne hlavu k obloze. Vzlétli. Uleví se mu. Do poslední chvíle čekal, že se něco stane.

„Usnul, pane. Aplikoval jsem mu léky, ale nevypadá to dobře,“ řekne klidně Katze, který se objevil tiše jako duch. „Mám něco zařídit?“ Ošije se, protože ti dva si ho tak pozorně prohlížejí, jako nikdy jindy.

„Jaxone?“

Jaxon se usměje. „Proč ne? Stejně nemá na výběr a bude lepší, když bude vědět, co ho čeká. Nějak jsem zjistil, že spolupráce je lepší.“ Katze se podívá z jednoho na druhého. Věděl to, jenže proti nim nemá žádnou šanci, to už poznal s Iasonem. „Budeš podroben malému experimentu.“

Katze přiškrceným hlasem se optá. „Jakému?“

Michael s Jaxonem se mu zadívají na klín. „Naroste ti nový penis.“ Katze je v takovém šoku, že se na nic nevzmůže. „Tak to bychom měli a teď se postarej o Olivera.“

Oba dva odejdou, zatímco Katze stále stojí na stejném místě. Nakonec si položí ruku do klína. Když mu ho odebrali, bral to jako možnost se dostat někam dál, neuvažoval o tom, co mu to vezme. Sex mu nikdy moc neříkal a najednou by měl zažívat, co peti. Otřese se, když si vybaví, co všechno viděl. Stačí Iason a Riki. Jistě nebyl by tak blbý… Co když skutečně to dokážou? Co potom? Jeho status se rapidně změní.

Stojí a dívá se na stěnu. Pak se pohne, otočí a vejde nazpět do místnosti. Posadí se k posteli a dívá se na Oliverovo tělo. Oči mu zledovatí. Po tomto netouží. Když mu přikázali, aby šel s nimi, netušil, že se tohle stane. Odmítnout nemohl. Past, do které ho nedostal ani Iason a stačili na to… Přimhouří oči… dva stříbrovlasí z elity. Ale proč se tak ten druhý choval? Proč vystupoval jako pet? Kvůli tomu experimentu? Ale v Ceresu mohl by dělat, co by chtěl.

Sedí, čeká a přemýšlí o své situaci.

Najednou zpozorní. Oliver se probouzí.

„Napít,“ zahrčí Oliver a pohne se. „Katze?“ když zaostří zrak.

„Ano.“ Vezme sklenici s výživným nápojem a přiloží k ústům zraněného mladíka. Kolikrát se takto staral o Rikiho nebo další? Nevzpomíná si. „Pomalu,“ napomene ho. „Jak ti je?“

„Hnusně, ale lépe zároveň. Jsme na lodi? Moc si na cestu nevzpomínám.“

„Ano. Kam letíme?“

„Na Edden,“ řekne Oliver. Pohne se, ale zaúpí.

„Už vstal?“ ozve se ode dveří.

Oliver stiskne rty a posadí se. „Ano.“

„Dobře, jakmile přiletíme na Edden, Jaxon tě dá dohromady. Budeš u něj.“

„Ano, pane Terre.“ Jaxon! Zná jméno toho vědce z Ceresu, ale nikdy by neřekl, že ho uvidí osobně. Proto mu připadal tak známý. Počká, až odejde. Oliver se položí zpět do postele.

„Dá tě dohromady?“

„Ano.“

„Jak?“

Oliver zvažuje, pak si řekne, že stejně se to dozví. Aspoň na rozdíl od něj bude připravený. „Dají tě do takové vany, masku a něco ti píchnou. Já aspoň o ničem netušil. Zdá se, že ta lázeň nebo co, regeneruje poškozené svaly a podobně. On způsobil, že mi narostl úd.“

„Takže je to pravda!“

„Ano, dokáže to. Nikdy bych neřekl, že se dostanou tak daleko.“

Katze přemýšlí. „Ale proč já?“

Oliver opět váhá a Katze to dobře vidí. „Myslím, že potřebují někoho, kdo byl vykastrován velmi dávno. Proto přijeli pro vás. Chtějí vědět, zda to půjde na někom, kdo má ho už dávno pryč.“

Katze přikývne. To dává smysl. „Dobře, ale proč já?“

Tentokrát Oliver uhne zrakem. „Netuším. Jsem unavený,“ usekne další otázky a zavře oči.

Takže ví, pomyslí si Katze. Pet a ví, proč ho unesli. Každý to ví, kromě něho. Jenže co může dělat? Vyskočit z lodi do vesmíru? Má život rád, i když někdy je pěkně hnusný. Uvidí. Možná z toho něco vytěží. Přemýšlí, zda by si mohl lehnout. Oliver usne, kdo zjistí, že usnul? Lehne si na zem, do postele se neodváží. Zažil už, jak trestá Elita neposlušnost.

„Měl ses ho optat, jak se toho zbavím,“ zamumlá Jaxon s konečkem copu v ruce a podá Michaelovi skleničku. Posadí se naproti sobě, Michael už ve svém starém elegantním oděvu.

„Musel jsi ho tolik zbít? Nebyl schopen dopovědět,“ odpoví, ale popravdě, ani ho nenapadlo se ho optat.

„Dobře, zítra. Pozítří už budeme na planetě, ne?“

„Pokud se nám něco nepostaví do cesty. Jsem rád, že to dobře dopadlo.“ Oba dva popíjejí a mlčí každý se svými myšlenkami.

„Musím přiznat, Jaxone, že mě zajímá, zda se ten experiment povede. Myslím, že ten hotel aspoň na začátku potřebuje dohled.“

Jaxon pokrčí rameny. Tohle bude záležitost Iasona, ale popravdě ten Michaelův pet mu může být nápomocen. Na Amoi tu situaci vyřešil perfektně. „Víš, stále nechápu, proč jsi kupoval hotel. To není tvůj styl.“

Michael se nuceně usměje. Nebude Jaxonovi vykládat, že chtěl Olivera pomstit. Tohle zůstane s ním. „Obchodní středisko.“

„Och, dobrý nápad,“ ocení Jaxon. „Jezdí tam bohatá klientela. Rád si tam zajdu.“

Michael si pomyslí, že další lež, která až zas tak špatná není. Ubytuji se, zaplatí za pobyt a ještě odejdou s novým mazlíčkem nebo sluhou. Opravdu, ten nápad není zlý.

 

„Přistáváme,“ řekne kapitán. Tentokrát je vše v klidu. Žádný pet je neruší při přistávání. Kéž by to takhle mohlo být pořád! Jenže má tušení, že je to zbožné přání. Docela by ho zajímalo, co se tomu hezkému mladíkovi stalo. Jenže taky dobře ví, že zeptat se neodváží. Když ho viděl nastupovat na palubu, byl jako ožralý nebo zdrogovaný. Rozhodně to nebyl ten zářivý mladík, jako když odcházel na Amoi.

„Výborně. Můžete na planetu.“ Muži se usmějí. Jsou rádi, i když dobře ví, že kvalita v barech bude o dost horší než na Amoi. „Náklad dopravíte do hotelu. Zde máte adresu.“ Dobře ví, že nemusí nic dál říkat.

„Děkujeme, pane.“

Michael neposlouchá a jde do ložnice, kde ho všichni čekají. „Tak jdeme.“ Mrkne se na Olivera. Vypadá lépe. Katze opravdu odvedl dobrou práci. Vezme řetízek, ale potom odepne obojek. Nemusí na ně upozorňovat víc, než je nutné. I tak všichni se budou dívat. A měl pravdu, pomyslí, když zaregistruje pohledy.

Před astroportem nastoupí do aut. Už předem se domluvili, že hned jedou do laboratoří.

„Mohu se optat, co se stane, pokud se to nepodaří?“ optá se opatrně Katze. Sedí vedle Michaela a zírá na Olivera, který leží na podlaze. Dobrovolně nebo má to tak příkazem?

„To je naše věc, Katzi.“

„Ano, pane.“ Nemá cenu se víc ptát. Neodpoví. Dívá se na široké ulice lemované stromy. Krása, pomyslí si. Nádherná planeta. Vždy věděl, co chce, tentokrát je před ním nejistá budoucnost, ale hlavně netuší, zda chce být funkčním. Sváří se to v něm. Chuť zažít sex a na druhé straně mít klid a jet ve vyjetých kolejích. Moc dobře ví, že není dokonalý, protože jinak by neskončil jako nábytek - sluha pro všechno.

„Vystupujeme.“ Všichni dojdou do laboratoře.

„Pane, všechno je připraveno, i druhý sarkofág.“

Oliver s Katzem si pomyslí, že to zní značně pohřebně a zavání smrti. „Výborně, svlékněte je. Olivera ihned dejte do druhého. Podívám se na Katze. Musím propočítat délku a podobně.“

„Ano, pane. Je to stará rána?“

„Velmi, takže uvidíme, zda to bude fungovat. Mělo mě to napadnout dřív.“

„Neměl jste kompletní testy, pane,“ odporuje jeden. „Je lepší…“

„No ano, vím,“ řekne podrážděně Jaxon už stříbrovlasý. Sleduje, jak oba jeho pomocnicí stahuji z Katze oblečení. Přejde k němu, zkoumá ránu. Standardní provedení. „Šoupněte ho do sarkofágu.“ Sám přejde k pracovnímu stolu a opatrně začne vytahovat tekutiny.

„Já…“ začne Katze. „To nechci.“

Michael se rozesměje. „Další vzpurný pet, Jaxone. Začíná se to šířit jako epidemie.“

„Nemáš na výběr,“ řekne Jaxon. „Prostě to provedeme.“

Katze pozná, že říct cokoliv dalšího, je zbytečné. Nechá se napojit na hadičky, píchnout a pak už nic neví.

Michael zatím přejde k prvnímu sarkofágu. „Co chceš s ním dělat, když se to podaří?“ optá se na Katze. Dívá se na ponořené tělo. Bude v pořádku? Zahojí mu to kůži? Principu regenerace porozuměl. Něco z toho se už používá, ale nač tím plýtvat na ostatní? I tak jeho zájem o Olivera, jak poznamenal Jaxon, není normální. Kdy vlastně změnil svůj přístup k petovi?

„Michaeli?“ vyruší ho Jaxon z myšlenek.

„Ano?“

„Bude v pořádku. Klid, je to vyzkoušené. Proč ti na něm tolik záleží? Mohl bys ho vyměnit nebo z něj udělat nábytek ve své domácnosti.“

„Sám netuším, ale když jsem byl na Amoi, utekl přede mnou. Našel jsem ho v podzemí. Odnesl jsem si odtamtud i záznamy.“

„Staré záznamy?“ projeví zájem Jaxon.

„Ano. Jestli chceš, mám je na lodi.“

„Ne, teď ne, chci na ně dohlédnout, ale později je rád shlédnu.“

„Dobře, budu v hotelu, kdyby se něco stalo, zavolej.“

„Jistěže.“ Jaxon sleduje Michaelův odchod. Potom vypustí z hlavy všechno kromě experimentu. Hlídání, injekce, kontrola. Pomyslí, že je škoda, že nemůže kontrolovat postup vizuálně, ale látka v sarkofágu je neprůhledná.

„Oliver?“

„Hotovo.“

„Vypusťte látku.“ Klidně čeká na ukázání těla. Potěšeně se usměje. Po ránech od biče není ani stopa. Vezme ho do náruče a přenese na lehátko. „Zavolejte panu Terrovi.“ Obrátí ho na záda. Lehce se dotýká zad. Skvělá práce. „A probuďte Olivera.“

„Ano, pane.“ Jeden z pomocníků vezme injekci a vbodne mu do paže látku. Čekají.

Oliver si uvědomí pach stejný jako předtím. Nakrčí nos, potom se chce zvednout. Zaúpí.

„Bolí?“ optá se Jaxon.

„Ano. Zahojilo se to?“ zeptá se ustrašeně. Moc dobře ví, že poškozený pet je k ničemu. Michael by ho okamžitě odložil.

„Ano. Lež.“

„Páchnu.“

Jaxon se nakloní. Má pravdu. „Musíš to vydržet.“

„Ano, pane. Mohu spát?“

„Ano.“ Než dá dohromady Katze, bude to ještě trvat velmi dlouho.

„Jaxone?“ ozve se ode dveří Michael. Jakmile se dozvěděl, že se Oliver probudil, nechal všeho a hned sem jel. Je zvědavý na výsledek. Jaxon mu pokyne. Michael se zadívá na záda. „Tedy, moc jsem ti nevěřil, že to dokážeš,“ přizná upřímně Michael.  

„Tohle byla hračka po té kastraci.“

„A co Katze?“

„Ještě to bude trvat. Chceš si ho odvézt?“

„Spí?“

„Ano.“

„Tak přijedu zítra.“

„Dobře.“ Docela se mu to hodí. „Jen mě překvapuje, že pokožka je citlivá. Hned mi to řekl.“

„To jsi v Ceresu nevěděl?“ podiví se Michael.

Jaxon sebou trhne. „Ehm, no nebyl čas na takové jemnosti. Raději běž.“ V duchu nadává. Měl to zjistit, ale tamto byl prostě materiál. Neptal se a proč se taky ptát pokusných lidi, co cítí. Od toho tam nebyli a výsledky byly skvělé.

Michael odejde, uklidněný že to tak dobře dopadlo. Mohli by si někam spolu vyrazit nebo ho nějak potěšit. Hm, zauvažuje a pak ho napadne, že to potěšení bude lepší a jít někam s petem? Hloupost.

„Vzbuďte mě při jakékoliv změně. Můžete se střídat, ale jeden vždy bude vzhůru.“

„Ano, pane. Děkujeme.“

„Jdu spát.“

„Dobrá, ještě to chvilku vydržím. Je to divné,“ shrne, ale už slyší kolegovo pochrupávání. Posadí se k sarkofágu. Za šest hodin ho vzbudí a jde sám spát. Sotva si lehne, usne.

Druhý den ráno jde spát, když se otevřou dveře. Vyskočí z provizorního lůžka, snaží se upravit, ale je vidět, že se chystal spát.

„Tak co?“

„Pomalu budeme končit, pane.“

„Bude v pořádku?“ optá se Oliver, který se probudil. Cítí se skvělé. Nahý stojí nad sarkofágem a snaží se proniknout látkou.

Jaxon se na něj udiveně podívá. Má odpovědět nebo ne? „Ano, bude. Zůstaneš tu.“

„Ale, pane,“ začne a neví, jak pokračovat. „Bude to záležet na něm.“

„V pořádku.“ Přístroje dlouze pípnou. Jeden z pomocníků se zadívá na svého velitele. Němě se ptá, zda má vypustit látku. „Vypusť!“ Napětí roste a všichni se napjatě dívají, zda bude tělo v pořádku a úplné.

„Je,“ vydechne za všechny Oliver. „To je prostě úžasné.“

„To ano,“ souhlasí pyšně Jaxon. Nahne se a vezme tělo do náruče. Opatrně je přenese na stůl. Odhrne mokré vlasy. Potěšeně se usměje. Jak si myslel, rána od biče nebo co to bylo, je zahojená. Ani stopa po bílém šrámu. Skloní se k penisu. Vezme ho ruky a soustředěně prohlíží. Má všechno, co má mít. Teď je jen otázka, zda bude funkční. 

„Probuďte ho, spal dost,“ řekne nemilosrdně.

„Ano, pane.“ Oliver chce říct, že to není nic příjemného, ale pochybuje, že by ho poslouchali. Muž dá do paže injekci. Čekají a napětí roste.

„Uvědomil sis ho hned?“

„Ano, pane, ale on ho už nemá dlouho.“

„Vím to. Kdy se probudí?“

Katze zamrká očima, uvědomí si zvláštní vůní a světlo. Rád by spal, ale zřejmě dostal drogu. Otočí hlavu. Jaxon, Oliver. Pamatuje si je - i ty dva, kteří snad ani jméno nemají. Pak si vybaví důvod, proč tu je. Sáhne do klína. Tvář se mu zkřiví bolestí, ale okamžitě pocit potlačí a nasadí kamennou tvář.

„Bolí to?“

„Ano, bolí.“ Takže je úplným člověkem. Jeho status je teď hodně neurčitý.

„Dobře, cítíš, že ho tam máš?“ odtáhne mu ruku.

„Ne,“ řekne chladně Katze, rád že ruka je pryč.

Jaxon se zamračí. „To nic, bolest přejde, potom zkontrolujeme funkčnost a začneme pracovat na obnově.“Katze si pomyslí, co to asi znamená, ale podle pohledu Olivera to nebude nic příjemného. „Dokážeš se zvednout?“

Katze to zkusí, ale má pocit, že má nohy z rosolu. „No asi ne.“

„Nevadí.“ Vezme ho do náruče a Katze ho automaticky obejme kolem krku. Jaxon počká, až mu otevřou dveře a nese ho do další místnosti.

Ani se nezadýchá, pomyslí si Katze. Zažil jejich neuvěřitelnou sílu, ale nést chlapa tak dlouho, úctyhodný výkon.

Vejdou do velké místnosti a tam ho položí do postele. „Něco mu dejte, ať spí, je teď k ničemu. Až vstaneš, osprchuješ se. Potom začneme.“

„Ano.“

„Olivere, dohlédni na něj.“ Odejde i se svými pomocníky.

Tak se role obrátily, pomyslí si Katze. Teď někdo pečuje o mě. „Mohl jsi mi to říct.“

„Netušil jsem, co mohu, co ne,“ řekne nahý Oliver.

„Co mě čeká?“ pokračuje dál, i když zívá na celé kolo.

Oliver chvilku přemýšlí. „No, zda se ti tvoří semeno a pak zdá se dokážeš udělat.“

Katze zakleje. „Nikdy jsem to nedělal,“ řekne a usne, aniž by mohl cokoliv dodat.

„To zvládneš, není to těžké,“ řekne Oliver. Posadí se na židli. Nahota mu vůbec nevadí. Vybavuje si svoje první dny. Největší problém bylo to dělat na povel a kdekoliv a kdykoliv. Prostě se udělat a ty techniky, ale Katze to minulo. Netuší, kdy ho vykastrovali, ale rozhodně by dal cokoliv za to, aby nemusel dělat peta, i když stále lepší toto, než být ve slumu. Nejdůležitější bylo vydat dobře a poslouchat. Když to člověk zvládl, měl se dobře, dokud se neomrzel.

Jaxon navolí číslo Michaela. „Zdravím, už se probudil.“

„Skvělé, hned si ho odvezu.“

„Měl bych malou žádost.“

„Jakou?“

„Chci, aby tvůj pet pomohl Katzovi s tréninkem a obnovou funkčnosti. Už si tím prošel. Potřebuju co nejvíc dat.“

Michael si uvědomí, že odmítnout to nejde. I když je to Oliver, je stále petem a tak to zůstane. „Dobře.“

„Díky, jdu volat Iasonovi.“

„Zajedu k tobě a přivezu nějaké věci pro Olivera.“

„Mám tady toho dost a nic nemusí mít.“

„Jaxone, nehádej se mnou a musí mít něco, až ho odvezu.“ Popravdě chce ho vidět a přesvědčit se, že je v pořádku.

„Dobrá, budu tě čekat.“ Navolí další číslo. Na obrazovce se objeví chladná dokonalá krása. Iason, nejvyšší z elity, který dobrovolně opustil Amoi kvůli svému petovi.

„Jaxone, jsi už zpět.“

„Ano, dovezl jsem nábytek a zkusil jsem jako prvního Katze, o kterém jsi mi říkal.“ Iason se usměje. Má tak krásný úsměv, pomyslí si Jaxon. Když ho viděl na Amoi, nikdy se nesmál. „Povedlo se to. Má ho perfektní. Dalo to trochu práci propočítat délku, ale myslím, že jsem to zvládl. Protože má bolestí, nechávám ho a zítra začneme s testy funkčnosti. Pokud by to nedopadlo dobře, mám tu ještě nějaké pokusné subjekty.“

„Výborně, to jsem rád. Doufám, že to dobře dopadne. Katze je velmi chytrý, dávej si na něj pozor.“

„Samozřejmě, že musí být, když zastával u tebe post. Povedlo se zahojit i jizvu.“

„Už nemá na tváři tu jizvu po biči?“

„Ne.“

„Bude překvapený. Odvedl jsi dobrou práci, informuj mě o dalších krocích.“

„Ano.“ Hovor skočí a oslnivá krása Blondie zmizí. Jaxon si oddechne. Je rád, že to takhle dopadlo. Spokojen se dívá na výsledky, ale papír je jenom papír, skutečnost je krapet jiná. Jako ta bolest. Popravdě bylo by mu to fuk, nebýt Iasona. Je rád, že o tom problému ví.

„Pan Terr je zde.“

„Jdu za ním.“ Už si myslel, že bude mít chvilku klid a nic. „Michaele.“

„Jaxone, jak to jde?“

„Dobře,“ řekne samolibě.

„Abys nespadl. Tady jsou věci a jen tak mimochodem, co chceš s Oliverem dělat?“

Jaxon pokrčí rameny. Další, co se o svého peta začal krapet víc starat než je zdrávo. „Potřebuji ho, aby když tak Katzemu pomohl. Chceš být u toho?“

„Jistě, mohlo by to být zajímavé.“

„Tak zítra.“ Michael přikývne, podá tašku jednomu z těch pomocníků, který ji ihned odnese. Konečně si může odpočinout. Je spokojený s výsledkem, kterého dosáhl. Zvedne se a přejde do pokoje, kde leží Katze.

„Ještě spí.“

„Dobře.“ Odhrne vlasy. Hezká tvář, příjemná. Dotkne se místa, kde byla původně jizva. Vadilo mu, protože ji na poprvé nezjistil. Ale sloužící vždy museli být hezcí. Zatlačí na to místo. Povšimne si trhnutí těla. Takže i tohle místo je citlivé. Narovná se.

„Jakmile se probudí, přijdeš za mnou.“

„Ano.“

„Michael ti donesl oblečení.“ Sklouzne bez zájmu po nahém tělu. „Obleč se.“

„Děkuji, pane.“ Ihned dojde pro věci. Je rád, že bude mít na sobě něco, i když nahota mu nevadí. „Mohu se optat, co budu zítra dělat?“

„Jen mu pomůžeš.“

„Ano.“ To může být cokoliv, pomyslí si Oliver. Posadí se na židli a dívá se do spící tváře. Jaxon měl pravdu, je hezká, ale ne krásná. Zívne si, ale spát se neodváží.

Komentar
 
 

Portrét