Podzemní tajnosti III.
1.
Oliver se odvážně koukne na velkou obrazovku lodě, která přistává u nejkouzelnější známé planety Edden. Celá planeta je podřízená jednomu. Hříchu a zdraví. Když ucítí tlak na svých genitáliích, zadívá se na svého pána Michaela. Zdá se, že zpozoroval jeho neposlušnost. Dřív by se chvěl strachy, z toho co by jeho pán mohl udělat. Od té doby, co ho vlastní Michael, poznal, že nerad ho trestá, taky aby se krčil v koutku a třásl se. Je laskavý a on si ho zamiloval celou svou bytosti. Jen se bojí chvíle, kdy ho vymění za krásnějšího a hlavně mladšího. To jediné ho probouzí ze spánku. Nechce ho to opustit, i když je s ním přes rok, od doby, kdy byl vyřazen jak přestárlý pet Blondie Phoibosem.
„Jdeme, máme práci.“ Michael zatáhne za řetízek, až se zaryje do krku jeho pet. Někdy neodolá tomu, aby na něj nebyl přísný. Trhne ještě víc, až se Oliver předkloní. Posádce je to jedno, jen pokukuje po nádherné bytosti, o jaké jenom mohou snít.
„Na kolena!“ rozkáže mu v ložnici a šťouchne do něj. Podívá se po nástrojích. Už dávno není tak velká, jako bývala. V týrání svých mazlíčku přestal vidět potěšení, i když někdy jako teď... Vybere si bičík a párkrát švihne přes vystrčené obliny zadku. Potěšeně a dychtivě pozoruje, jak pokožka zrůžoví. „Víš, proč tě trestám?“
„Díval jsem se, pane. Omlouvám se,“ řekne líbezný hlas. „Nestane se to.“
Michael odhodí bičík. Nalije si sklenku alkoholu. „Někdy myslím, že to děláš naschvál,“ prohodí. Nakloní se k němu, Olivera ovane dech. Vzruší se ještě víc, ale prsten nasazený na penis mu nedovolí, aby vyvrcholil, dokud to jeho pán nedovolí. „No tak, máš to rád?“ dotírá na něj.
„Ne,“ zaskučí a třese se touhou. Pochopí, že bičík byl napuštěn nějakou drogou.
„Dobrá, zůstaneš tak a ani se nehneš, jinak pocítíš můj hněv.“ Jde do koupelny a přemýšlí, jak se jeho život změnil s tímhle petem. Mohl ho už dávno vyměnit za hezčího a mladšího a taky poslušnějšího. Jenže nejspíš by toho náhradníka vyměnil po týdnu. Tohohle si musel pěkně ulovit a to je už pouto, co je svazuje. Ušklíbne se.
„Pane Michaeli, právě jsme dosedli na port.“
„Výborně, hned… Ne, počkáme,“ rozhodne se jinak, když si vezme, že by musel jít bez Olivera. Navykl si na jeho přítomnost jako na drogu. Jenže nemůže s ním jít, když je pod vlivem narkotika. Vstoupí do pokoje. Polohu nezměnil, což ho udiví, protože už viděl, jak se někteří svíjí pod touhou vyvrcholit a kňučí jako psi. Přesto trpí, pomyslí si. A bude trpět dotud, dokud nesundá prsten. Jenže on to neudělá. V tuhle chvílí je mozek Olivera zastřen a udělal by cokoliv, jen aby si mohl ulevit. Zauvažuje, že mu od jeho problému pomůže, ale pak zamítne. I tak je na něho příliš měkký. Sedne si do křesla, pozoruje ho.
V tu chvíli Oliver zakňučí. Už nemůže dál, ale příkaz zůstaň tak, stále převládá. Moci si tak lehnout, svinout se do klubíčka… „Ne,“ zachraptí, když mu tělem projede další vlna z nenaplněného orgasmu. Ví, co bude následovat. Další a další vlny orgasmů.
„Mlč.“
„An…o pa…ne,“ dostane ze sebe. Netuší ještě, jak dlouho to ještě vydrží v této poloze. Vzpomene si, jak jednou ho takhle potrestali. Dva dny nenaplněných orgasmů z něj udělalo trosku. Žadonil, ponižoval se, jen aby si mohl jakkoliv ulevit. Jeho pán Phoibos se jen smál. Jen tak to udělal, pro nic za nic. Potom ho spářil s jiným petem. Bylo mu na nic, že ani nevnímal úlevu. Najednou ucítí chladné prsty na svém penisu a známá tíha zmizí.
„Nemám na to čas. Dej se do pořádku.“ Přistoupí ke skříni s pomůckami, sáhne po falusu a s úšklebkem mu to hodí. Roztřesený Oliver hračku zachytí a okamžitě si ho vloží do zadku. „Ať na tebe hezky vidím. Nezasloužíš si jinou pozornost, ani svou, je to jasné,“ řekne mu. „Pak mi můžeš poděkovat.“ Oliver přikývne. Takže může se jen ukojit tímhle nástrojem, žádné ruce, nic, ale je v takovém stavu, že to ponížení spolkne. Hlavně, když bude moci vystříknout. Zasouvá si ho do sebe a vystavuje své ponížení pánovi. Ten se zájmem přihlíží, jak se ukájí nástrojem a jeden orgasmus přichází za druhým. Nakonec Oliver leží na podlaze, nohy od sebe a ze zadku mu trčí falus. Je unavený, že se nemůže skoro hnout.
„Děkuju, pane,“ odváží se říct.
„Dobrá, dej se do pořádku a ať vypadáš reprezentativně.“
„Ano, pane.“ Se zmučeným výdechem se postaví nejdřív na čtyři, potom si stoupne. Sáhne si na zadek a vytáhne ušpiněný nástroj. Pocítí k němu i k sobě nechuť. Byl tak nadržený, že by se dovedl ukojit čímkoliv, na co by jeho pán ukázal. Málem, že ho neodhodí, ale potom ho umyje a poníženě ho podá pánovi. Ten ho vezme.
„Líbilo se ti to?“
„Ne, pane,“ řekne odvážně. „Víte, co si přeju.“
Michael schová nástroj k ostatním. „Vím to, ale víš, že to máš za odměnu.“
„Já… děkuju. Jestli mohu, upravím se. Oblečení…“
„Normální. Vezmi si co nejvíc zahalující. Tohle není ani Ganymédes ani Amoia.“
„Ano, pane. Děkuji vám.“
Michael ho nevnímá a přemýšlí o tom, proč byl na tuhle planetu odvolán. Tady přece vládne někdo jiný a má nad ní dohled jiný z Tanagury. Jenže Jaxonovi se nikdo neodváží říct ne. Nepatří mezi nejvyšší elitu, ale má moc nad Ceresem a spadá přímo pod Raoula. Je zvláštní, že tu je. Proč vlastně není na Amoi? Vyslal ho někdo z Blondie? Proč zrovna on?
Zamračí se nad tím problémem. Je to neobvyklé. Zrovna byl na cestě na Ganymedés, když přišel, ne pozvánka, ale rozkaz, že má změnit kurz a letět sem. Těšil se domů a nyní je na téhle planetě. Pravda je krásná, ale už byl dlouho na cestách.
„Pane, jsem připravený.“
Michael se otočí k svému pet. Spokojeně ho přejede pohledem. Je reprezentativní a každý se za ním otočí. Není vidět, že před chvilkou byl potřísněný spermatem a úplně na dně. Nedá na sobě nic znát a sáhne za sebe. Podá mu ozdobný obojek s vysílačem. Oliver ho překvapeně vezme a nasadí na krk.
„Má čip, takže nepřemýšlej o tom, že bys utekl.“
„Nedovolil bych si to, pane.“
„Jistěže, tak jako před tím, že?“ připomene mu jeho útěk. „Jdeme.“ Je naštvaný, a kdyby to bylo dovoleno, vzal by ho na řetěz. Vyjde ven, za ním další muž s kufry. Netuší, kde by dotyčného nalezl, takže se ubytuje.
Oliver za ním spěchá jako oddaný mazlíček, ale i tak pozoruje shon, který tu vládne. Jsou tu krásní lidé, ale jeho pán si nikoho nevšímá a lidé před ním ustupují. Pocítí pýchu, že patří zrovna k němu.
Michael vejde do vestibulu. Rozhlédne se. Je to jen na pár dní, vydrží to. Na lodi nemůže zůstat.
„Identifikační číslo,“ požádá ho recepční.
Michael sevře rty. Nesnáší hotely, ale i tak přes to se identifikuje. „Vítejte v Paradise. Váš…“ Michael ho popadne a třískne mu hlavou o stůl. Má toho zrovna dost. „To je pet. Méně než kus nábytku, je to jasné?“ Oliver posmutní, ale má pravdu. Je jen sexuální hračka. Drahá, luxusní, stejně jako ten nástroj, kterým se před hodinou ukájel, ale jeho práva jsou nulová.
„Pane, ale… Omlouvám se, nepoznal jsem povahu vašeho doprovodu.“
„Blbec.“ Vykročí, aniž se na Olivera podívá. Přesto registruje mírnou ztuhlost petova těla. Je mu to jedno. Zavře za sebou. Netuší, co má dál dělat a to ho štve. Zadívá se na peta, který tu stojí. „Zůstaneš tu, je to jasné?“
„Ano, pane.“
„Žádné ukájení, žádné otevírání dveří, je to jasné?“
„Ano, pane.“
„Dobrá.“ Vyjde ven. Nejlepší jak dát vědět o sobě, je se ukázat. Ale že ten recepční ho namíchl. Chtít po petovi registraci. Zbláznili se tu nebo co? V duchu zuří, i když nedává na sobě nic znát. Posadí se dole u baru, tak aby byl viděn, a poručí si pití.
Oliver se uvolní, když Michael odejde. Netuší, co má dělat a tak se svine do klubíčka. Nemá moc dní, kdy nemá co dělat. Vždy je tu nějaký příkazy, nebo Michaela doprovází. Michael, takové krásné jméno. Moc se mu to líbí. Mimoděk si přitom pohladí hruď, když strne. Žádné hrátky. Posadí se. Co má dělat? Mračí se, když zahlédne velkou obrazovku s krystaly. Zaváhá, ale potom neodolá a mrkne se na krystaly. Oči mu září při tom co čte. Akční, historické, fantastické i sci-fi filmy. Chvilku na to zírá, ruce se mu třesou touhou. Mohl by? Ale Michael nic neříkal, jen to, že tu má zůstat a nikomu neotevírat. Zapne ho. Za chvilku je ponořený do filmu a usmívá se.
Michael už pije druhou skleničku. Na chvilku má pocit, že někdo se na něj dívá, ale jakmile se otočí, pocit zmizí. Potřese v duchu hlavou. Asi se mu něco zdálo. Vyjede nahoru do posledního patra, kde jsou nejluxusnější pokoje. Přemýšlí, jak dlouho zde musí tvrdnout, ale přání za kterým se skrývá rozkaz, nemůže ignorovat.
U dveří znejistí. Něco se mu nelíbí. Natáhne před sebe ruku. Jsou otevřeny. Oliver! Vrazí dovnitř, rozhlédne se kolem sebe, ale zlatavého peta nikde nevidí. Rychle prohledá místnosti, ale nikde není. Zamračí se. Jasně mu řekl, že nemá kam utéct. Tak proč? Byl na něho malo přísný, když mu zrak padne na puštěný film. Neměl mu dovolit se dívat na ty pohádky. Chvilku zírá na dva lidi, kteří spolu souloží
Oči mu opět sklouznou po místnosti. Až na občasné nápady, je Oliver poslušný, však byl řádně vycvičený a Phoibos by u sebe nenechal někoho neposlušného. Někdy se mu dokonce zdá, že to dělá naschvál, ale proč? Vždy to pro něj znamená potrestání! Opět mu zrak skončí na film. Zachytí vlasy, kde by neměly být. Zvedne dva neviditelné vlásky. Shrnutý koberec, ale neměl se ukájet, v tom by ho poslechl. Uhladí ho. Únos? Zde? Jak je to moc pravděpodobné?
„To si dovolili moc,“ řekne vztekle. Zapne vysílačku. Nic. Sejde dolů. Postaví se k recepci.
„Přejete si?“ Jiný muž, než ten, který ho rozčilil.
„Ano, rád bych viděl záznamy z patra. Můj pet není v mém apartmá. Zřejmě ho unesli.“
„Hned se podívám.“ Začne hledat v počítači. „Není tu záznam, že by někdo byl s vámi,“ řekne po chvilce. Michaelovi zledovatí oči. Takže takhle to je! Budou tvrdit, že s ním nikdo nešel. Byl hlupák, že je neprokoukl. Vlastně je to jeho chyba, ale zaplatí za to. Zadívá se na muže před sebou. Je napjatý, takže jede v tom taky.
Oliver sice není Akademický mazlíček nejvyšší jakosti, ale i tak je na hierarchii dost vysoko. Za takové by museli sáhnout hluboko do kapsy. Získat jednoho zadarmo je snem na každé planety, touhou každého člověka. A Oliver i přes svůj věk je nádherným a vysoce ceněným. Pravda, na Amoi je už dávno vysloužilec, ale na jiných planetách je stále žádaným zbožím. Byl neopatrný. Rozhodně míní svůj majetek získat zpět.
„Rozumím. Počítač je kde?“
„Tam, pane.“ Ukáže na veřejný počítač. Nechápe, k čemu mu bude. Vysílač odstranili. Michael přejde k počítači. Normálně by ho nepotřeboval, ale tuhle planetu nezná a potřebuje mapu. Usedne, propojí svůj vysílač s počítačem. Mapa se zapíše do paměti vysílače. Hotovo.
Píp.
Píp.
Signál z prstenu na penisu najde ihned. Chladně se dívá, kde je. Na jednom místě, pak ztuhne, když signál se ztratí. Vyběhne ven. Museli mu ho stáhnout, nebo že by znali jak prsten zneškodnit? Pokud ne, tak Oliver je k ničemu. Nadlidskou sílou odhodí nějakého muže a nasedne do auta. Podle mapy vyrazí hledat svou hračku. Znepokojeně přemýšlí, co se mohlo stát. Jestli na něj sáhnou, zabije je.
Se sevřenými rty dojede k budově. Je příjemná a přede dveřmi stojí dva strážní. Vysedne, jde ke strážím. Nepochybuje, že až se přiblíží, zadrží ho.
„Tam…“
Několik pohybu a přede dveřmi se válí dvě těla. Prudce otevře dveře. Klidně prochází místnostmi. Ignoruje svlečené i nesvlečené dívky, mladíky. Je mu to jedno. Nikoho se neptá, pouze hledá své pet.
„Hej, kdo jste?“
„Michael Terr a vy?“
„Nemáte tu co dělat, pokud samozřejmě nemáte zájem.“
„O tohle podřadné zboží?“ zeptá se chladně. „Děláte si legraci.“ Neznají jeho jméno, podivné. Muž znejistí. „Kdo tu to vede?“ Pohrdlivě pohlédne na světlovlasého mladíka. Něco takového by nemohl ani prodat na poslední planetu. „Rád bych ho viděl.“
„No…“ Něco divného je na tom chlapíkovi s blond, skoro stříbrnými vlasy. „Pan Mayor nepřijímá jen tak někoho.“
„Tak nepřijímá?“ zašeptá chladně. Rychlý pohyb a chlápka zdvihá za krk do výšky. „Ale mě přijme, že?“ Muž chroptí a snaží se železný stisk uvolnit. Michael ho odhodí. „Zaveď mě za ním a hned!“ poručí mu. Netečně se dívá, jak muž se snaží popadnout dech. Lhostejně kolem něj projde. „Nebo…“ Muž se vzpamatuje, vyhrabe se na nohy a zoufale ukáže před sebe. Jít, na to nemá dost sil. Michael vyrazí, zatímco muž na kolenou přemýšlí, kdo může mít tak strašnou sílou.
Prásk! Dveře se rozletí. Zachmuří se, když uvidí svlečeného chlápka a Olivera. Dva kroky a muž se válí v prachu.
„Hej co…“
Měl pravdu, když uvidí krev. Ti bastardi! Pár kroků, dva pohyby a na zem se složí bezvládné tělo. Sedne si k Oliverovi. Jak tohle mohli provést? Vezme ho do náruče. Oliver v bezvědomí nic necítí. Za chvilku řídí auto k nemocnici. Pohlédne na svého mazlíčka. Povzdechne si. Měl být opatrnější. Zachmuřeně přemýšlí, že smrt pro toho bastarda byla málo.
Předá Olivera doktorům. „Postarejte se o něj, jak nejlépe. Bydlím v hotelu Paradise. Michael Terr.“
„Ano, pane.“
Michael přemýšlí, jak potrestat ty, kteří za to mohou. Rád by je zabil a být na Amoii nebo Ganymédu, neváhal by. V hotelu se posadí k počítači. Ovšem pár věci může udělat. Jako koupit tenhle hotel se zaměstnanci. Je to slušný hotel blízko astroportu. Pár kliknutí a hotel mu přibyl do jeho rozlehlého majetku. Tak a teď ti bastardi. Sejde k recepci.
„Přejte si, pane.“
„Ale jistě,“ pousměje se. „Svolejte všechny zaměstnance.“
„Cože?“
„Jsem vaším novým majitelem. Se vším všudy a hotel je obklíčený, takže nerad bych čekal. Kdo sáhne na můj majetek, jako by sáhl na mě, je to jasné?“ Dělá mu dobře, jak muž bledne. Za tohle je potrestá tak, že si to budou pamatovat do konce života a samozřejmě to tu vymění. Mohl by dovézt nějaký nábytek z Amoii, ale to je budoucnost.
Oliver se probere. Nad sebou uvidí stříbrné vlasy. Není to Michael, ale někdo jiný z elity planety Amoi. „Co se stalo?“ Pamatuje si, jak se díval na film, potom se cítil ospalý, chtěl zastavit film, že se dodívá později a pak má prázdno. Poslední, co si pamatuje je nesmírná bolest.
„Sundali ti prsten.“
Hlas vůbec není laskavý, ale je mu to jedno. Moc dobře ví, co to znamená. Nikdo nesmí se ho dotknout kromě majitele. Vzlykne. Je nábytkem. Už nikdy nepocítí zájem pána Michaela.
„Takže není ti to příjemné.“
„Já… pan Michael!“
„Michael Terr je tvým pánem?“ Rychle přikývne. Nemá odvahu si sáhnout do klína. Děsí se té prázdnoty, která tam zůstala. „To je jiná. Zabalte ho.“
„Pane, co…“
„Zřejmě nejsi až tak dobře vycvičený, ale jelikož tě sem dovezl… A konec konců potřebuju někoho na své pokusy. Umlčte ho.“
Oliver pocítí píchnutí a smysly se mu rozplývají. Ne! Prosím ne! Pane… Patří jeho poslední myšlenka.
„Pojďte za mnou. Je skvělé, že je to čerstvé.“
„Ano, pane Jaxone,“ uctivě odpovědí doktoři, kteří ho zavolali, jakmile zjistili rozsah a druh poranění. Oliver v bezvědomí je naložen do auta. Jaxon se posadí za volant a odjíždí.
Michael si zatím vychutnává moc nad lidmi, kteří se odvážili sáhnout na jeho majetek. Na podlaze se svíjí roztřesené uzlíčky. „Zítra bude pokračování.“
„Ne! To…“
„Ano? Nemohu? Právě, že mohu,“ ujistí je a vyjde z místnosti. Chce zjistit jak je na tom Oliver. Taky si bude muset pořídit nějakého peta. Rozmrzelý nad tou myšlenkou se posadí ke komunikačnímu zařízení.
„Nemocnice,“ vydá příkaz.
„Dobrý den, přejete si?“
„Chci vědět stav svého peta.“
„Jméno, prosím?“
„Oliver, dnes byl přivezen se zraněním.“
Žena se podívá stranou. „Je ošetřen.“
Michaelovi se ulehčí. „Chci s ním mluvit.“
„Spí, pane Terre.“
„Nezajímá, probuďte ho.“ Žena v uniformě se zoufale podívá stranou na kolegu. „Nejde to snad?“ Co se tam zase stalo? Nemocnice není hotel a tahle planeta je nejen odpočinková, ale i místo různých léčeb a lázní.
„Pane, je v hlubokém stavu, pod sedativy. Měl by být v klidu.“
„Je vycvičen, chci ho vidět, dejte ho na monitor.“
Najednou žena zmizí. „Dobrý den, pane Terre. Jmenuji se Layou. Pokud chcete vidět pana Olivera, prosím, mohl byste zkontaktovat pana Jaxona Rella,“ řekne zdvořile. Měří se pohledy.
Ten muž se mě nebojí, když se dívá na hnědé vlasy. U nich by byl jeho podřízeným, zde je to jiné. „Proč…“
„Omlouvám se, ale máme zde pacienty.“
Michael je z jednání v šoku. Vztekle bouchne do pultu. Takhle se k němu ještě nikdo nechoval, dokonce ani elita ne. Musí se uklidnit. Oliver je zřejmě v pořádku, ale z nějakého důvodu si ho vyžádal Jaxon Rell. Pokud ví, je přímým podřízeným Raoula Ama. Všichni vědí, že má moc manipulovat s mozkem a pořádá experimenty v Ceresu. Ale proč se zajímají zrovna o Olivera? Co s ním chtějí udělat?
V Michaelovi se probudí zvědavost. Bohužel se nemůže s Jaxonem zkontaktovat, protože netuší, kde je. Bude muset počkat do doby, než se s ním spojí a zatím si vychutná pomstu na těch červech, co se dovážili Olivera unést.
Jaxon vynese tělo z auta. Dveře se automaticky otevřou a objeví se v něm dva lidé modrých vlasů. „Připravte laboratoř. Hned.“
„Ano, pane Jaxone.“ Jaxon jde za nimi. Sleduje je při činnosti. „Je to čerstvé, tak uvidíme.“
„Ale potřebujeme starší,“ namítne jeden z nich.
„Ano, vím, ale zatím uvidíme na něm, jak to bude fungovat.“
„Lázeň v sarkofágu je připravena,“ řekne druhý. Stáhnou z něho nemocniční uniformu, až zůstane nahý. Dívají se na krvavou ránu v klíně. „Mohlo by se to povést.“
„Uvidíme. Dýchací masku.“ Muž obratně naloží Oliverovi dýchací masku. Jaxon ho vezme a ponoří do lázně s hustou lepkavou tekutinou. Druhý muž mu podá stříkačku. Jaxon chladně vstříkne dávku tekutiny přímo do krvavé rány. Tělo se i přes bezvědomí napne.
„Sedativa?“
„Bude to lepší, aspoň bude v klidu. Za dvě hodiny další dávku. Ty zůstaň u něj. Budete se střídat. Jakákoliv změnu mi budete ihned hlásit.“ Rychle zadává do počítače data o penisu. Snad to odhadne, pokud ne, má smůlu.
„Ano, pane Jaxone.“
Jaxon vyjde z laboratoře. Přejede si oči. Raoul je stále netrpělivější. Jen nechápe proč. Přece ví, že něco takového jako strašně složité a k tomu výsledky jsou půl na půl. Potřebuji jistotu. Musí se vrátit na Amoi. Jde se převléknout. Chladně se podívá na dívku chlapeckých rysů. Mazlíček, ale skoro ji nevyužívá, na rozdíl od jejich podřízených. Mlčky se dívá, jak se hladí. Kdy ji to přikázal? Netuší.
„Vypadni.“
„Ano, pane.“ Dívka sklouzne z postele jako blesk. Moc dobře ví, že Jaxon nejvíc nesnáší liknavost. Ani nesebere šaty a uteče do svého pokojíku, který má vyhrazený.
Jaxon se převleče, husté stříbrné vlasy splete do copu. Vyjde ven. Zanedlouho zaparkuje před hotelem Paradise. „Michael Terr. Jmenuji se Jaxon Rell. Michael mě bude znát.“
„Hned, pane.“ Zneklidněně se zadívá na muže. Je podobný jejich novému majiteli. Hotel vlastní nový majitel ani ne den, ale co slyšel, tak staří zaměstnanci se beze slova ztratili. Pokud je pravda, že je z Amoi… Mohlo se stát cokoliv.
„Pane Terre, je zde pan Jaxon Rell.“
„Ihned ho pošlete do mého apartmá.“
„Ano, pane.“
„Dvacáté patro A1.“
Jaxon nic neřekne a dojde k výtahu. V zádech cítí pohledy, je mu to jedno. Zvažuje, co říct Michaelovi, ale rozhodně musí ho dovézt na Amoi. Přetře si spánky, jako by dlouho nespal. Netuší, jak Raoulovi vysvětlí, že to stále nemá.
Dveře jsou otevřeny, proto si nalije z baru a usadí se do křesla s výhledem na město s astroportem. V duchu si říká, zda bude Michael ochoten ho doprovodit na Amoi. Taky není nadšený svými výsledky. Uvidí, zda se povede experiment na tom petovi.
„Jaxone, dlouho jsem tě neviděl.“
„Michaeli, já taky.“ Je stejný jako před léty a tak to i zůstane. „Jak se má bratránek Phoibos?“ zeptá se, i když žádný příbuzenský vztah mezi nimi není. Ale zkuste vysvětlit lidem vztahy na Amoi. Takhle je to lepší.
„Myslím, že dobře. Proč se ptáš?“ Nalije si a posadí se. Je stejný jako on, i když vlasy má krapet jiné a vládne jiné sekci. Výzkum a on obchod. „Proč jsi mě odvolal z cesty?“
Jaxon pokrčí rameny. „Byl jsi nejblíž.“
„Cože?! Zbláznil ses? Proč sis nenajal nějakou jinou loď?“
Jaxon ho studuje. „Potřebuju na Amoi a víš dobře, jak přísně se to reguluje.“
„To ještě neznamená, že jsi mě musel odvolat z cesty na Ganymedés.“
„Jsi jak buldog. Potřebuju se dostat na planetu nepozorovaně.“
Michael otevře pusu. On a nepozorovaně? Proč? „Proč?“
„To je má věc, ale pokud bys pochyboval, spoj se s Raoulem. Řekl mi, že se na tebe mohu obrátit, ale zřejmě se spletl.“
Michael si vzpomene na svou poslední návštěvu. Dostal se až k nejmocnějšímu muži planety a to nemůže říct jen tak někdo. Byl s ním podivný pet, který si toho moc dovoloval. On by Oliverovi to nedovolil. A Raoul to tak nechal. Jako by byl neposlušný pet něco samozřejmého. Nerozumí tomu. Samozřejmě ho odmítnout nešlo.
„Ne, samozřejmě, že je na mě spolehnutí.“ Má moc nad mysli, připomene si. Otřese se. „Jistěže tě odvezu na Amoi, ale netuším, jak se chceš dostat tam nepozorovaně.
Jaxon studuje sklenku s alkoholem, pak se zpříma zadívá na svůj protějšek. „Jako tvůj pet,“ prohlásí klidně.
Michaelův chladný výraz spadne a objeví se úžas. Jaxon - pet? „To nemyslíš vážně!“
„Naprosto myslím, proto jsem tě povolal. Máš přístup do věže a pet je naprosto anonymní, pokud je se svým pánem.“
„Počkej, počkej, představuješ si to snadno. Dobře víš, že mají čipy a prsteny a tohle nevyjde. Jupiter to zjistí.“
„Odvedeme jeho pozornost.“
Michael ztuhne. Jít proti skutečnému vládci planety? Co se tu děje? Proč? To není normální! Kdo má takov… Jedině Iason Mink, ale ten je po smrti. Zamrazí ho.
Jaxon ho studuje. Moc dobře ví, že v případě, že odmítne, on by to udělal, tak ho bude muset zabít. Udělá to? Půjde proti svému stvořiteli?
„Dobrá.“ Je to risk, ale chce vědět, co za tím stojí. „Budeš muset změnit barvu vlasů.“
„Není problém.“
Michael je v šoku podruhé. Nevzpomíná si, kdy v takovém stavu byl. Přemýšlí, potom ho něco napadne. „Souvisí to s Ceresem?“
„Ano i ne.“
Dost nejednoznačné, ale dost to napovídá. „Kdy chceš vyjet?“
„Až po malém experimentu. Myslím, že tak za tři dny.“
„V pořádku. Budu připravený a ty taky,“ neodolá se ušklíbnout. Mít peta jednoho z Elity na planetě Amoi, tak to jen tak někoho nepotká. K tomu dobrovolně. „Budeš se muset chovat jako pet.“
„Není problém, ten tvůj mazlíček to obstará.“
Michael ztuhne. „Co s ním je?“ zeptá se lhostejně.
„Pokouším se ho dát dohromady.“
Michaelův předstíraný lhostejný výraz dostane ránu. Dát dohromady? „Po kastraci? Jaxone, nejsi nemocný, že?“ Samozřejmě, že nejsou nemocní, ale jedině tohle by vysvětlovalo podivnosti, které říká.
„Ne.“ Zapípá mu náramek. Čas na druhou dávku. „Musím jít. Až bude v pořádku, doručím ti ho nebo bys byl rád z něj měl nábytek?“
Michael už se nestačí divit. Sedí a probírá v duchu vše, co se řeklo. Pak si vzpomene na Olivera. Pro Jaxona je nějakým způsobem důležitý. Pravda, potřebuje ho, aby mu poradil s tím, jak hrát peta, možná, aby ho kryl. Taky pochybuje o tom, že by to bylo kvůli petově sexuální kvalitě. „Co máš za lubem, Jaxone? O co se tu snažíš?“ zamumlá si pro sebe. Má tušení, že s návratem Olivera to zjistí. Zatím mu nic jiného nezbývá než čekat. Vezme do ruky zbytky prstenu, které vzal ze stolu toho idiota, co se ho pokusil okrást. Sundat mu ho je ta největší hovadina, jaká může napadnout fakt blba. Copak neví, co jsou zač? Sevře ho. Už nikdy mu ho nenavleče a nějak Jaxonovi ho nechce dát. Bude muset zvážit co s Oliverem.
Jaxon vystoupí před domem, kde si zřídil laboratoř. Vstoupí dovnitř. „Tak jak?“
„Zatím dobře. Před deseti minutami jsem mu vpíchnul druhou dávku. Rána se zacelila, teď budeme muset čekat. Je to ještě čerstvé, ne jako staré rány.“
„Proto odjíždím na Amoi.“
„Ano, pane.“
„Budete tu na mě čekat, než se vrátím.“
„Vaše mise bude jistě úspěšná, pane Jaxone.“ Muž s modrými vlasy skloní hlavu.
Jaxon to přejde bez povšimnutí. Nic jim neříká, jsou to jenom podřízení, ale má pochybnosti o úspěchu experimentu, ovšem Raoul Am, to je jiná. Ten nepochybuje a na rozdíl od něj si neúspěch nepřipouští. „Až bude se muset probrat, vzbuďte mě.“ Jde do své ložnice.
Muži se po sobě podívají. Udělají, jak přikáže. Neuposlechnutí je příliš kruté.
Jaxon vstoupí do své ložnice. Je nádherně, i když jednoduše zařízená. Jediné, co zde chybí od jeho domova na Amoi, je pet a nábytek. Místo toho se musí spokojit se zdejšími lidmi. Vadí mu to. Rád i nerad se vrátí na Amoi. Nejvíc mu vadí, že se bude muset spolehnout na Michaela s jeho pet, ale jiné východisko nezná. Jenže pokud má zajistit úspěch, potom tam musí. Povzdechne si a položí se. Teď by se hodily šikovné ruce maséra.
Donutí se usnout.
Píp. Píp. Otevře oči. Má pocit, že spal pár minut, ne celý den. Ale byl hodně vyčerpaný. Zvedne se. Ví, že ještě má chvilku. Shodí ze sebe modrý oděv, vstoupí nahý pod proud vody. Nechává ze sebe smýt poslední zbytky ospalosti. Vezme si čistý oděv a jde do laboratoře.
„V pořádku, pane, problém bude nejspíš s funkčnosti.“
Jaxon se podívá do lázně. Je kompletní, tak jak byl. Po ráně není památka, místo krvavého kráteru, kde nebylo nic, leží spokojeně úd. „Výborně.“
Muži se usmějí. Z Jaxonových úst pochvala moc nezazní. „Opatrně ho probuďte.“
„Ano, pane.“ Vytáhnou ho z lázně a položí na lehátko. Snaží si nevšímat si jeho krásy. „Ta barva pokožky, je jiná.“
„Zřejmě byla nabarvená, nevšímejte si toho. Jak to jde?“
„Dobře, ale netušíme, jak zareaguje.“
Jaxon sevře rty. „Dejte mu mírná sedativa, ale tak aby jeho reakce neutlumila.“
„Ano, pane.“
Jaxon pocítí nervozitu, zda vše proběhlo, tak jak mělo. Přejde k nahému pet. Zjistí, že se dívá do nechápavých očí zamžených sedativy i prožitkem. „Slyšíš mě? Stačí kývnout.“
Oliver kývne. Má pocit, že je strašně vyčerpán. Jako tehdy co mu dali drogu, co způsobuje jeden orgasmus za druhým. Ano, přesně tak se cítí. Pohne prsty. „Co…,“ polkne. Z hrdla se mu vydere chrapot. Vyleká se. „Co se stalo?“
„Netuším, ale někdo vám sundal prsten.“ Jaxon pocítí netrpělivost. Tahle se vybavovat s prachobyčejným mazlíčkem je scestné. Jenže potřebuje výsledky.
Ruka vystřelí ke klínu, hlava se snaží zvednout, ale tělo je zesláblé. „Je…“
„Jen menší experiment.“
Oliver zavře oči. Je kompletní. Snaží si vybavit, co se stalo. Pokoj, jeho pán a potom obrovská bolest. Pak už neví, co se dělo.
„Otevři oči.“
„Ano, pane.“ V Oliverovi se probudila poslušnost. Vyděsí se. „Omlouvám se, pane. Nejsem…“
„V pořádku. Teď jen musíme zjistit, zda bude nový penis fungovat. Tu čirou.“
Modrovlasý muž podá stříkačku. Oba dva přistoupí k lehátku. Jsou zvědaví. V Oliverových očích se objeví zděšení, které ihned potlačí. Moc dobře ví, jak tohle je baví. Vpich ani nepocítí, ale potom se přes něj přeliji vlny slasti. Vykřikne, i když je omámen. Ucítí na těle chladné body. Měření. Zná to z výcviku. Měří úroveň slasti. Zaúpí nad druhou vlnou. Nechce to. Proč to dělají?
„Výsledky?“
„Uspokojivé. Je opravdu citlivý,“ řekne s úctou muž u přístroje.
„Jenže nezvedá se mu.“
„Přitvrďte,“ poručí chladně Jaxon. Bolest ze slasti peta ho nezajímá. Potřebuje vědět, že penis bude fungovat. Se založenýma rukama pozoruje klín. Napjaté tělo ignoruje.
„Máme to!“
„Ano, vidím. Probuďte ho a proveďte detoxikaci. Nemůže být celý život na drogách.“
Oliver zakňučí, jak jeho tělo se dožaduje uvolnění. Má pocit, že praskne nejen slasti, ale i bolesti a k tomu má pocit, že ne vše je tak, jak má být. Najednou mu mysl se rozjasňuje, slast jako mávnutí biče zmizela. Ochable leží na lehátku. Je rád, že to přestalo. Polkne. Kašle na to.
„Prosím, pít.“
Jaxon sevře rty. „Dejte mu napít.“ Možná pomůže, když bude laskavý. Podřízení se po sobě podívají. Nikdy tohle nedělal. Podají Oliverovi skleničku. Oliver se těžce posadí. Půlku vody vylije, ale napije se. Uleví se mu.
„Děkuju.“ Čeká, co bude dál. Zadívá se na vysokého stříbrovlasého muže s copem. Nevzpomíná si, že by ho na Amoi někdy viděl, ale tehdy si musel všímat jen jednoho – svého pána.
„Udělej se.“
Oliver šokovaně se na něj podívá, ale výcvik opět zapůsobí a rukou sklouzne ke klínu. „Je citlivější,“ zamumlá mimoděk. „Bolí to.“ Jaxon ho poslouchá. Přesto masturbuje se slzami v očích. Nakonec to nezvládne a pustí ho. „Omlouvám se.“
Jaxon k němu přistoupí, vezme ho do ruky a zmáčkne.
Oliver zařve a zkolabuje.
„To jsme nepředpokládali. Předchozí subjekty nic takového neřekli.“
„Nemluvili vůbec,“ řekne pochmurně druhý.
„Hm, dobrá. Uvidíme.“
„Máme ho připravit k převozu nebo ke kastraci?“
Jaxon se zamyslí. „Ne, zkusím pokračovat v experimentu během cesty. Na konci cesty uvidím, co udělám. Připravte mi ho a zabalte zavazadla. Pošlete je na astroport. Loď Nymefea. Patří Michaelu Terrovi.“
„Ano, pane.“ Jeden z nich přikryje Olivera. Potom odejdou. Oliver se po chvilce probudí. Tělo i paměť si vybaví šílenou bolest. Odhrne látku, sedne. Zírá na úd. Dotkne se ho. Bez prstenu je zvláštní. Rozhlédne se po laboratoři, vaně ve tvaru lidského těla. Takže tam asi byl. Potom zkoumá opět úd. Nový, narostlý, jako by mu dali protézu, ale zřejmě mají problém s funkčnosti. Povzdechne si, nechá ho být, opět se rozhlédne, ale dobře ví, že se hnout z lehátka by se rovnalo přísnému trestu.
„Jsi vzhůru?“
„Ano.“ Podřízení. Na Amoi je potkával ve výcviku i později. Slouží jako nábytek, jako děvečky pro všechno. „Co se stalo?“
„Pan Jaxon už ti to řekl. Sundáním prstenu jsi přišel o úd. Pan Jaxon se takovými věcmi zabývá a zregeneroval ti ho.“
„Aha. Bolelo to.“
„To jsme netušili. Pan Jaxon tě vezme za tvým pánem. Zřejmě chce pokračovat v experimentu dál. Potřebuješ nějaké oblečení. Počkej a na nic nesahej.“
„Nebudu.“ Neposlušnost se trestá, i když někdy to provede panu Michaelovi. Jenže to je něco jiného. Z jeho ruky to není trest, i když posledně se mu to nelíbilo. Ale raději má odměny. To pak je šťastný. Jenže s tímhle ochablým klackem sotva se na něco zmůže a už vůbec ne potěšit ho. Nejspíš si najde jiného mazlíčka. Jenže to věděl, že jednou to přijde. Mladší a krásnější a poslušnější. On skončí bůhví kde.
„Tady máš.“ Modrovlasý muž mu hodí na postel volné kalhoty s tunikou. „Vzal jsem ti něco volnějšího.“
„Jsi laskavý, děkuju.“
„Pan Jaxon přikázal.“ Začne balit různé věci. Oliver se postaví. Chvilku se drží lehátka, potom udělá krok. Mysli si, že mu to bude nějak překážet, ale nic necítí, jen je dole citlivější. Asi jako když se prsten nastaví na vibrace, které udržují u něj vzrušení.
„Pojď.“
Oliver vyrazí za mužem s kufrem v ruce. U hlavních dveří zahlédne stříbrovlasého muže v modrém plášti lemovaným tmavomodrou. Přistoupí k němu.
Jaxon si prohlédne peta. „Jdeme.“ Posadí ho vedle sebe a vyrazí. Jede k hotelu Paradise. Uvnitř jde hned k výtahu a vyjede do posledního patra.
Oliver pocítí touhu utéct. Za okamžik se uvidí s pánem. Co řekne? Potrestá ho? Možná dokonce ho odloží nebo někomu daruje. Nechce to. Miluje Michaela.
„Už jsem vás čekal.“ Michael ustoupí, sklouzne k Oliverovu klínu. Vypadá normálně, ale… „Svlékni se.“ Oliver pochopí, že to patří jemu. Ihned si sundá kalhoty a tuniku. V Michaelových očích se objeví úžas. „Jak?“ obrátí se k Jaxonovi.
„Pracuji na tom. U něj to šlo, ale byla to čerstvá rána.“
Michael ihned pochopí. „Potřebuješ starší ránu, proto jedeš na Amoi. Ale proč tajně? To nemyslíš vážně?! Jupiter to neví. Proto jsi tady!“
Jupiter? Oliver nechápe, o čem to mluví. Michael přistoupí k svému pet a vezme mu úd do ruky. Oliver, který to nečeká, vyjekne.
„Co je?“
„Je to ještě bolestivé. Během cesty rád bych dokončil experiment.“
„Je to moje hračka, Jaxone. Moje věc. Proč myslíš, že ti ji půjčím?“
„Protože to nakázal Raoul.“
Michael si povzdechne. „Dobrá. Obleč se a jdi dolů do baru. Myslím, že budeme si muset důkladně promluvit.“
„Ano, pane. Já – neotevřel jsem nikomu, pane.“
Michael přemýšlí, o čem mluví, pak mu to dojde. „V pořádku, běž.“
„Na peta, k tomu přestárlého, je dost neposlušný,“ prohodí Jaxon.
„Mám to tak rád. Zná své meze.“
„Jak myslíš. Co chceš vědět??“
Michael pochopí, že i když by rád, stejně se všechno nedozví.
Oliver nechápe jednání svého pána. Jde někam, na cizí místo sám, dokonce bez obojku. Zastaví se, když si tuto skutečnost uvědomí. Mohl by utéct. Tolikrát o tom snil, jednou to už udělal. Nyní se mu nechce. Sedne si k baru.
„Chceš něco k pití?“
„Jasně.“ Netuší co, by si měl poručit. Přistane před ním sklenice s namodralým obsahem. „Co to je?“
„To? Neznáš? Laguna. Vypadáš hezky,“ nadhodí muž.
Oliver si povzdechne. Je bez pána, nikdo by nic nezjistil, jenže s tím co má teď mezi nohama, stejně by asi nefungoval. Místo odpovědí se otočí a muže odtáhne někdo za rukáv. Rozčileně mu vykládá, jaké chyby se dopustil. Muž jen polkne.
Upije a přemýšlí, co bude dál. Jak bude fungovat? Potřese v duchu hlavou. Musí se dát dohromady. Bez boje se svého místa nevzdá. Na Amoi bylo snem se stát petem. Jediný, kdo jim nechtěl být, byl Riki. Vzpomíná si jasně, jak se o tom ostatní mezi sebou bavili. Chápal to, protože jejich osud byl podobný, akorát Riki neprošel výcvikem, ale rovnou se stal petem. Než se dostal k Phoibosovi, něco si zažil.
Upije. Moc dobré. Otočí hlavu a cítí, jak mu sklenka klouže z ruky. Nechápe tomu, co vidí, protože to co má před sebou, není jen tak někdo, ale Riki.
Sklenička dopadne na zem, rozbije se.
Zvuk Olivera probere. Sesune se z barové židle a jde k tomu muži. Není to Riki, ten měl přece zemřít. Je mrtvý, ale pochybuje, že by byl někdo druhý jako on.
„Riki? Jsi to ty?“ Položí mu ruku na rameno. Černovlasý, zamračený, krásný mladík zvedne hlavu. Přemítá, kdo to je. „Jsi to ty! Nemohu tomu uvěřit, ale máš být mrtvý! I pan Iason,“ zašeptá Oliver a rozhlédne se. Hledá blond dlouhé vlasy, tak jak je poznal na Amoi. Vůdce elity na Amoi zde není.
„Nejsem Riki, musel ses splést.“ Zvedne se.
Oliver ho čapne za ruku. „Blbost, jsi to ty. Znal jsem tě z Věží. Jsem… Byl jsem pet Phoibose.“ Pochybuje, že by mu něco řeklo jméno.
Riki zaskřípe zuby. I tady na této poklidné planetě ho dostihla minulost. „Nejsem.“
„Ale…“
Riki vytrhne se mu z ruky a obratně se proplete mezi hosty. Oliver se za ním nechápavě dívá. Je si na sto procent jist, že to byl Riki. Obrátí se a běží k výtahu. Musí to říct svému pánu. Netrpělivě sleduje čísla. Poslední patro. Dveře se tiše otevřou. Aniž cokoliv udělá, namačká identifikační číslo. Dveře se otevřou.
„Pane! Pane, viděl jsem Rikiho!“ vyhrkne. Jaxon ztuhne. „Skutečně! Byl to on, není mrtvý!“ říká na přeskáčku. Jaxon se zvedne a uhodí Olivera. Ten kus odletí. Michael má pocit, že všechno je strašně zpomalené.
„Byl…“ Další rána. Oliver se schoulí do klubíčka, zanaříká.
Michael se konečně pohne a zadrží Jaxona. Cedí mezi zuby. „To je můj majetek. Patří mně. Jen já ho mohu trestat. Pokud máš nějaký problém, tak mi to řekneš. Je to jasné! Tenhle,“ kopne Olivera, „bude potrestán mnou. Nebo jsi zapomněl na pravidla?“ Pustí Jaxonovu ruku. Jde a vybere pružný prut.
„Olivere, postav se!“
Oliver se roztřeseně postaví a opře se rukama o zeď. Ucítí vzduch na pozadí. „Au!“ vykřikne, když sevře rty. Další rána a další.
„Víš za co to je?“ Oliver zavrtí hlavou. Nechápe tomu. Jen chtěl pána informovat. „Za to, že jsi sem vtrhl, aniž bych ti to dovolil.“ Obrátí se k Jaxonovi. „Takže si něco vysvětlíme. Olivere, svlékni se a na zem.“
Oliver se rychle svlékne a lehne si na záda k židli. Zadek ho bolí, ale neodváží se pánovi protivit.
„Na břicho!“ Posadí se a nohy si položí na zčervenalý zadek. „Sedni si, Jaxone. Takže Iason Mink. Je naživu.“
Oliver se snaží ani nepohnout, přestože nohy tlačí na citlivý zadek a i penis a varlaty zrovna nejsou v pořádku. V hlavě mu zavíří jméno nejmocnějšího muže planety Amoi. Je naživu? Jak? Co se stalo?
„A můj majetek má přímo povinnost mě informovat o všem, co uvidí. A to, že zahlédl posledního Iasonova peta něco znamená. Zvlášť, že měli spolu zemřít.“
Jaxon si povzdechne. Bude ho muset zasvětit, ale bez Raoulova svolení to prostě provést nemůže. „Dobře chápeš, že si musím vyžádat svolení.“
„Jistě. Terminál je ve vedlejší místnosti. Nebudu tě rušit.“ Jaxon se zvedne a odejde.
Michael se zadívá na tělo pod svýma nohama. „Přetoč se. Nechápu, že nemůžeš trochu uvažovat. Byl to skutečně Riki? Přetoč se, chci ti vidět do tváře.“
„Ano. On je nezaměnitelný,“ řekne lahodným hlasem. „Nebyl vy výcviku, ale…“
„Ano, vím. Co s tebou mám dělat?“
„Moc ho hýčkáš,“ řekne Jaxon. „Mám svolení ti vše říct, ovšem po příletu máš Raoula navštívit.“ Michael přikývne. „Iason žije.“ Rikiho úplně vynechá. Je to jenom pet, i když…
„Jupiter?“
„Ano, ovšem Iason kvůli svému pet porušil některé zásady. Vyhostil je. Odjeli na tuhle planetu. Nikdo to netušil kromě Raoula, který se stal jeho nástupcem. Později mě zkontaktoval a poslal sem. Edden je krásná planeta, ovšem abych zde chtěl zůstat roky, to zase ne. Dostali mě.“
„Ten výzkum…“ Dotkne se opatrně penisu. „Neříkej, že je to kvůli Rikimu.“
Oliver otevře doširoka oči. Riki – nábytek? Oh… Už chápe, proč utekl.
„Přesně. Je to kvůli malému mizernému petovi. Chápal bych, kdyby to byl nejvyšší z pet, ale kvůli Mongrelu? Nechtěl jsem, ale i když je Iason mrtvý, stále řídí Amoi.“
„Proto chceš na Amoi? Proč vlastně?“
„U tvého pet to šlo snadno. Donutili jsme tkáň růst, tak jak měla. Ještě si pamatovalo, ale u Rikiho je to jiné. Rána je stará. Už jsme to zkoušeli na jiných, ale nefunguje to. Není to úplné. A znáš to – každá planeta má jiné zákony. Nemohu jen tak tu někoho chytit a udělat z něho nábytek. Sice tu přijíždějí neplodní a s podobnými neduhy, ale aby na sobě nechali experimentovat, to zase ne.“
„Rozumím a proč tedy to neděláš v Ceresu? Materiálů tam máš dost. Vedeš to tam.“
„Jupiter.“
„Neví o tom?“
„Ne. Vyléčil Iasona, ale tím to neskončilo. Raoul zatajil to, že Riki je živý. Předpokládám, že kvůli Iasonovi. Taková ostuda. Nechat se manipulovat petem. Problém nastal ve funkčnosti. Proto chci, abys mi Olivera během cesty svěřil do další péče. Je možné, že mu už nikdy nebude stát, pak by bylo dobré z něj…“
„Máš mé svolení,“ rychle řekne Michael. „Udělej, co budeš považovat za nutné, ale jak říkám, trestat ho budu já.“
„Jistě, omlouvám se.“
„Dobrá, jak si představuješ další kroky?“
„Propašuju se na Amoi jako tvůj pet.“ Oliver vytřeští oči a neklidně pohlédne na oba. A on? „Budeš mít dva pety.“
„To nejde!“ vyhrkne Oliver a nejraději by si jednu vrazil. Zase se protiví, zase bude potrestán.
„Michaeli, opravdu, tvůj pet je čím dál neposlušnější.“
„Potrestám ho, ale možná má pravdu, takže pro tuhle chvíli máš svolení. Tak proč to nejde.“
„Pán má jednoho peta, jakmile se ho nabaží, vybere si jiného. Nejde mít dva.“
Jaxon se zamračí. „Má pravdu, ale…“
„Je tu možnost.“
Jaxon stočí zrak na Olivera. Je nádherný, to si musí přiznat. „Až domluvím, pak ti dovolím možná promluvit. Michaeli já nebudu tolerovat jeho sprostotu.“
Michael spustí nohy z těla. Chybí mu Oliverovo teplo. Vezme rákosku do ruky. „Na břicho!“ vyzkouší ji a praští přes paty. Oliver drží, ale rány neustávají. „To stačí. Můžeš to říct.“
Oliver se přetočí. Jakmile se paty dotknou podlahy, pochopí, že chodit bude peklo. „Mohu navrhnout, jak by to šlo?“ optá se nejistě.
„Ano, máš mé svolení.“
„Mohl bych být někdo, kdo pana Jaxona bude zaučovat. Je to pet, který neprošel výcvikem. Jako Riki. Já už vás nezajímám, našel jste si někoho jiného.“ Nerad to říká, protože každou chvíli se to může stát skutečnosti. „Budu vaším učitelem. Dva peti by přitáhli velkou pozornost, učitel a žák, tolik ne. Ovšem znamená to, že by došlo i na sex.“
„To…“
Michael chtě nechtě v duchu se zubí. To bude za to, že odvolal z cesty na Ganymedes. Bude muset později Oliverovi hezky poděkovat a přesně ví jak.
„Taky vlasy a oblečení. Obojek a je mi líto, prsten. Ten musíme mít oba dva.“
„Jaxone?“
Jaxon s chladným obličejem se podívá na Michaela. „Dobrá, ale jen na planetě.“
„Jistě, ale pokud se nechceš prozradit, pak musíš Olivera poslechnout.“
Jaxon se zvedne. „Zítra odjíždíme. Ovšem na palubě je můj,“ dořekne. Michael se zamračí. Jen doufá, že nechce ho zabit. Ne, potřebuje ho. Dotkne se nohou nahého těla. „Myslím, že si zasloužíš odměnu.“
„Pane!“ vykřikne šťastně.
„Ovšem, až budeš funkční, takže starej se, abys ho nějak nerozčilil.“
„Ano, pane. Poslechnu ho na slovo.“
„To bys měl, Olivere.“ Povzdechne si, skloní se a vezme ho do náruče. Odnese ho do postele. Oliver se chvěje štěstím. Nese ho. Neuvažuje nad důvodem, je mu to jedno, hlavně, že je v pánově náručí a ještě dostane odměnu. Přesně ví, jakou by chtěl. Zachumlá se do pokrývek. Michael si přetře obličej, potom zavře dveře do ložnice. Nalije si do skleničky jemný Vuiton.
Netuší, jak se to vyvine. Najednou z prostého obchodníka se zapletl do hry, která přesahuje, co kdy dělal a k tomu se tu objevil Iason, nejmocnější mezi elitou. Jak tohle se vyvine, to ví jen Jupiter. Vlastně ne, ani on to netuší. Jedno ví, nechce být zničen, ani aby mu Raoul vymazal mozek.
Jaxon se posadí do auta a vjede do nádherného domu obklopeného zahradami. Brána se automaticky otevře. Zaparkuje a vejde dovnitř. „Iasone!“
„Ano?“
I jeho po tolika letech omráčí souměrná dokonalá Iasonova krása. Polkne. „Omlouvám se, provalilo se to. Michaelův pet uviděl Rikiho.“ Tvého peta spolkne. Iason to nemá rád a svůj hněv nad tím už mu dal pocítit.
„Ano vím to. Riki mi to řekl. Nudí se tu a nemůže nic cítit. Je krapet frustrovaný.“
„Iasone, Riki je tvůj pet,“ řekne.
„Ano vím. On to taky ví, jen má s tím problém, já ne. Raoul souhlasil se zasvěcením Michaela?“
„Ano, souhlasil, i když nechápu proč. Jen se ptal, zda má ještě u sebe svého peta.“ Někdy má pocit, že celý život Tanagury se točí kolem nich. „Přivezu nějaký nábytek.“
„Proto jedeš na Amoi?“
„Ano, chci je vybrat sám. Raoul s Michaelem to zařídí, aby si toho Jupiter nevšiml. Pak budu mít lepší materiál. Snad se mi to podaří. Riki tuší, oč se pokoušíš, Iasone?“
„Ne a nedozví se to. Kdyby to nevyšlo… Ale vyjde to, že?“
Jaxona fanatické ohýnky v Iasonových očích zarazí. „Víš, že to nemohu říct na sto procent. Ale u Michaelova peta se to podařilo. Je kompletní, perfektní, ale zatím nefunguje.“ Zamračí se. To je jediné ho frustruje.
„To mě taky trápí. Chci vidět, jak se udělá, a já se budu dívat.“ Jak bude stříkat a tvář staženou orgasmem, když vyvrcholil, ale to už neřekne. Chce vidět jeho slast, kterou on vyvolal. Nic jiného ho momentálně nezajímá.
„To ano, bez toho je to jen kus nábytku.“
„Jen tak mimochodem, pokud to bude možné, vezmi si Katze.“
„Katze? Máš k němu nějaký vztah?“
„K němu? Trochu. Je chytrý a pěkný. Skvělý hacker. Dokonce přišel na Jupitera.“ V duchu se ušklíbne. Sice se respektují, ale stále nemůže na některé věci zapomenout.
„Iasone? Jaxone, zdravím.“ Riki přijde k Iasonovi a postaví se vedle něj. Jaxona omráčí jejich znásobená kontrastní krása. I on přestože je zvyklý na ledascos, tak při nich dvou se prostě ztrácí. „Něco se stalo?“
„Ne, jdi do pokoje.“
Riki přimhouří oči. Jejich vztah se změnil. Ale ne na veřejnosti. „Budu tě čekat,“ dodá vzpurně. Iason se usměje. Ta jeho vzpurnost je prostě zábavná a stále se nenaučil, jak se má pet na veřejnosti chovat.
„Vrať se s dobrými zprávami.“
„Pokusím se,“ přikývne Jaxon, který po Rikiho odchodu se vrátil do normálu. „Jen jsem ti přišel říct, že zítra odjíždím.“
„V pořádku a jaký je Michaelův pet?“
„Ten?“ Jaxon se zamyslí. „Je jako Riki.“ Ano, je jako on a podobají se. Iason – Rikki. Raoul – Randy a Michael – jak se vlastně jmenuje? Určitě mu to říkal, ale je to jenom pet. Tolik podobní. Uvědomí si, že sedí v autě a přemýšlí o nich. Potřese hlavou.
„Jen zdání. Hloupost. Jsou to jenom peti, mazlíčci určení k sexuálním hrátkám, k potěše a až se jich nabaží, odloží je nebo prodají,“ zamumlá a vyrazí k hotelu.
