24. 5. 2014
Alcatraz
2.
Bzzzz. Snad nebude doma, zadoufá, když se dívá na domek se zahradou. Až sem zní Beethoven. Zná ho, protože se ho učili v hudební nauce. Miloval ji, jako zbytek třídy nenáviděl. Pro ně to byla ulejvárna, pro něho kouzelná říše. Hudební nauku vedla dáma. Nesnášel ji, miloval ji, dokud nezjistil, že miluje Vaška. Díky ní měl doma peklo, díky její tvrdohlavosti a přesvědčení, že dělá dobře.
„Pojďte dál! Mici si nevšímejte!“
Jirka si povzdechne. I ten křik je kultivovaný. Proč vlastně ho sem zatáhla? Jistě něco bude chtít, ale co? Jen doufá, že to není…
„Vítejte, pojďte dál.“
„Auto je venku.“ Ukáže prstem na zaparkovaného brouka. Pokus vychýlit dámu z její cesty. Nevinný úsměv ho nepřekvapí. Jeho učitelka se usmívala stejně. Dáma, to je zdvořilá ignorance.
„Ano vím, ale nechcete si něco sníst? Mám na stole bábovku.“
Odmítnout něco dámě je nezdvořilé. Je to něco, co muž nikdy neudělá. Kvůli dámě by se rozkrájel a naservíroval na stříbře.
Jirka si stáhne boty a poslušně ťapká za ženou. Dveře se otevřou. Velké místnosti vévodí klavír. Na stěnách jsou diplomy, fotografie, vitrína s poháry, opět s fotografie a drobnosti. Upomínky? U okna je stolek s dvěma křesly.
„Prosím, posaďte se.“
Pozvání dámy by odmítl jedině hulvát. Měl by to udělat. Utéct odtud, ale cítí se tu, jako by sem patřil. Posadí se. Má co dělat, aby se zvědavě nerozhlížel.
„Omlouvám se, že jsem zneužila vašeho šéfa, ale něco mě trápí.“
Dámu trápí mnoho věcí, ale nikdy neváhá zneužít kde koho. „To nic. Nejspíš jsem v motoru něco přeslechl.“
„Ano?“
Jistěže ne. Má dokonalý sluch. To mu řekla jeho učitelka. Věří ji. Nikdo tohle mu nikdy nevzal. Dokáže v motoru zachytit i nepatrné špatné vibrace. Jeho šéf mu říká, že má místo uši radary.
„Ta píseň.“
Dáma se nikdy nevzdává. I kdyby měla jít stokami, stále zůstane dámou a nikdy se za žádné situace nevzdává. Je ji jedno, zda se ušpiní, ona to dokáže.
„Ráda bych věděla, odkud je? Stažená?“
„Když vám to řeknu, necháte mě nepokoji?“
„Ano.“
Dáma může říct lež, takže ji každý uvěří. „To jsem byl já. Někde jsem ji slyšel.“ Lhát se naučil velmi rychle. Je důvěryhodný.
„Och. Zpíváte?“
„Ne.“
„Ne?!“
Dáma, i když vykřikne, potom je to vždy decentní. „Ne.“
„To není možné. Myslíte, že byste to mohl zopakovat?“
Nesnáší dámy, ale nemůže ji říct, ať se de vycpat. To se dámě neříká a ona taková je. „A pak mě pustíte?“
„Ano.“
Nikdy jsem si neuvědomil, že dáma může lhát, protože její lež je ve vyšším zájmu. Ona vlastně nikdy není přesvědčená, že lže, ale k tomu jsem došel o hodně později. Vlastně jsem to věděl celou dobu. Tehdy jsem se chtěl odtamtud dostat pryč, do své samoty, do bezpečí, kde všechno a všechny znám. Netušil jsem, že jsem už chycen v sítí a stačilo jen to, že šla, kam neměla.
„Zahraju vám k tomu.“ Vstane, přejde ke klavíru.
Bože, co tu dělám? Očarovaně zírá na prsty. Tohle nejsou prsty, které se živí manuálně, ale prsty jako měla jeho paní učitelka.
„Je vám něco?“
„Ne.“ Zmeškal to. „Ještě jednou.“ Cítí, jak jeho tělo je napjaté, chvěje se potlačovanou touhou, ale i nervozitou. Najednou chce udělat na tu dámu dojem. Chce, aby věděla, že on umí zpívat. Roky, kdy mu bylo vtloukáno, že krákorá, jsou zapomenuty pod štíhlými prsty, které začnou mačkat bílé a černé klávesy.
Nella fantasia io vedo un mondo giusto
Li tutti vivono in pace e in onest?
Li tutti vivono in pace e in onest?
„Oh, bože!“ zašeptá. „To je neskutečné!“
„Prosím?“ nechápe její úžas. Špatně zpíval? Možná opravdu krákorá, tak jak to říkal otec a Vašek. „Omlouvám se, ale půjdu se podívat na auto!“
„Ne! Zpíváte jako bůh! Je to zázrak! Váš hlas.“
Jirka strne.
„Bůh jako ne, ale je to blízko. Ještě jsem snad neslyšela tak nádherně zabarvený hlas. Víte, že máte basbaryton? Mohl byste zpívat jako basové tak barytonové skladby? Ovšem naprosto je neškolený. Dech potřebuje…“
„Dost! Lžete!“
„Cože?!“
„Jdu se podívat na auto.“ Vyjde ven. Už nechce to poslouchat. Kdysi dávno všechno pohřbil. Nechce to vytahovat na boží světlo. Krá, krá… posmívají se mu vzpomínky.
„Autu nic není,“ ozve se chladný odhodlaný hlas ode dveří.
Jirka strne. Peklo se ozvalo. Měl pravdu. Dáma není křehkost, dáma je ocel. Pružná, kterou ohneš a nezlomíš. Když ji vykopneš dveřmi, vrátí se ti oknem. Ne, nemá je rád. Nenechají člověka dýchat a on by rád dýchal ještě pár chvil.
„Řekl vám už někdo, že máte jedinečný hlas? Možná je to jenom dobře, že je neškolený. Dám vám hodiny. Stane se z vás světová jednička, pokud budete dřít.“
„Cože?“
„Budu vám dávat hodiny. Dokud mě nepostihla nemoc, zpívala jsem v Národní opeře, cestovala po světě. Nemoc mi vzala vše.“ V hlase se ozve bolest. „Ale to neznamená, že nepoznám v hlase ryzí zlato. Učím vybrané žáky. Tak co?“
„Ne. Je to zbytečné.“
„Umíte italsky?“
„Cože? Ne,“ řekne zmateně.
„Naučte se ho. Francouzština se vám bude hodit taky. Každý jazyk se vám bude hodit. Čím víc se naučíte tím lépe. Procvičujte paměť. Operní sólisté musí se učit dlouhé texty.“
Jirka poslouchá i neposlouchá, ale má toho dost. Je toho na něj moc. „Jsem automechanik.“ Zpečetěno, ale vnímá, co ji řekl?
„Kdy přijdete?“
„Autu nic není?“
„Ne.“
„To jsem rád. Nashledanou.“ Naučil se toho hodně o dámách, myslel si, ale mýlil se. Nezná je. Nesnáší je. Ví, že nepřestane. Nedovolí ji to spát, což ona nerada. Co chce ten druhý, ji nezajímá. Dáma něžně kráčí po mrtvolách. Dámy vnímají svět jinak než ostatní lidi.
Nesnáší je.
Obdivuje je.
Chtěl by být jako ony.
Odpoledne při svačině vnímá svého šéfa ještě se Zdendou. Je starší než on, ale rozumí si dobře. Hlavně mu nevadí, když někdy naladí Vltavu s nějakým koncertem nebo operou. Cítí únavu, aniž ví proč. V hlavě mu zní tóny jeho oblíbené melodie, před očima má štíhlé prsty, které tančí na klávesách.
„Bylo něco s autem paní Novákové?“
„Maličkost. Je to spravené.“ Co by měl udělat teď? Má pocit, že si nedá pokoj, ale chodit na hodiny zpěvu? V jeho věku? Učit se cizí jazyky? Školu dodělal jen tak. Neměl ji nikdy rád.
„To jsem rád. Nemáš dneska kuželky?“ optají se ho.
Jirka zvedne oči. „No jó,“ protáhne. Zapomněl na to jak na smrt. Ale má ještě čas. „Kým vlastně je ta Nováková?“
„Paní Nováková,“ řekne jeho šéf důrazně. „Velká dáma. Jezdila do zahraničí. Zpívala operu, než onemocněla. Pak zde zdědila dům, tak se sem přestěhovala. Původně to byla ruina, ale dala ho sákumprásk předělat. Je to krásný dům. Žena povídala, že vyučuje zpěv.“
„Zpěv?“
„No jo. Prý za mastné peníze a jen pár vyvolených. Osobně mi opera nic neříká. Mám pocit, že tam vyjou kočky a psi a těm já nerozumím. Nemám rád ani muzikály, i když těm aspoň rozumím. Tak jdeme na obídek?“
Nebýt toho, že šéf miluje jídlo, tak by žádné přestávky nebyly. Vlastně má dobrou práci. Ponoří se do motoru, který z nějakého divného důvodu prostě nefunguje. Po chvilce má pocit, že se začne smát.
„Koukejte, co jsem naše!“ Zamává gumovou zdevastovanou kachnou. „Je zázrak, že vůbec nějak fungoval.“
„Pořád lepší než ten cukr v benzínu!“ zvolá šéf. „Funguje?“
Jirka otočí klíčkem. Motor zapřede jak spokojené koťátko. Zřejmě je rádo, že se zbavilo nezvaného hosta, ale jak se tam ta kachnička dostala, ví jen bůh.
„Tak padej na ty kuželky!“
„Díky.“ Přestrojí se a jde do místní kuželkárny. Vlastně jeho jediná radost. Možná se tam objeví ten kluk. Neví, jak se jmenuje, ale když hází kouli, ten jeho zadek je úchvatný. Zasměje se.
„Hej, jdeš pozdě!“
„No jo, práce!“ Zacvičí rukama a zkušeně pošle kouli po dráze. Plný zásah ho potěší. Je rád, že rodiče proti tomu nic nemají.
„Bingo!“
„Jo, dneska mi to jede.“ Mrkne se k baru. Je tam. Vybavuje se s nějakou holkou. Je černovlasá, má na sobě krátkou sukni a mává rukama jak větrník. Dáma to není. Dámy mají ruce v klidu. Zatřepe hlavou, aby se soustředil na hru. Jeho tým Žabařů nakonec s přehledem vyhraje. Jde si koupit pivo, ale ten kluk tam není. Vlastně proč by tu měl být? Aby ho mohl obdivovat? Na jedné straně by si někoho chtěl najít, na druhou stranu se toho děsí. Nejen rodiny, jak zareaguje, ale s někým žít? Neumí si to nějak představit.
„Tak já jdu!“
„Ty vole, nějak brzy, ne?“
„No jo, máma chce, abych ji s něčím pomohl.“ Dokonalá výmluva. Popravdě nechce tu s nimi sedět a poslouchat o jejich starostech. Sám si se svými neumí poradit, natož aby radil někomu jinému. Vezme tašku, přehodí si ji přes rameno a loudá se k domovu.
Zastaví se. To auto… Brouk slečny, pardon dámy Žanety Novákové. Co tu dělá? S mrazením v zádech jde k domovu. Opět si připomene nezlomnou vůli jeho paní učitelky. Jsou si tak strašně podobné. Obě věří, že dělají správně a pro něho to nejlepší.
Obě dvě se mýlí.
Obě dvě ho posílají do pekla.
„Ahoj! Byl jsem na kuželkách!“ zvolá krapet zbytečně, ale aby se neřeklo. Jde do obýváku. Měl pravdu. Paní Žaneta Nováková sedí u nich v obývacím pokoji a snaží se okouzlit jeho rodiče. Jen on sám ví, že je to zbytečné. Jeho rodiče poslouchají jen sami sebe. Co ví, nikdy žádnou radu nepřijali.
„Dobrý den.“ Poslušnost mu byla vtloukána do hlavy od narození. Navykl si, že se mu stala druhou přirozeností.
„Dobrý den. Pan Malinský byl tak laskav, že mi poskytl vaši adresu.“
Jirka svého šéfa prokleje. Jestli by to mělo fungovat, potom zítra si zlomí nohu. „Aha. Jdu k sobě. Jedl jsem na kuželkách.“ I kdyby nejedl, pohled na tu katastrofu by mu vzal chuť. Posadí se u sebe na postel. Co jim tam asi vypráví?
„Vlastně je to jedno,“ zamumlá. Za chvilku se to dozví. Jen co brouk odjede. Posadí si k počítači, první věci, kterou si koupil za vydělané peníze. Moc nároků neměl, ale hlavně chtěl net. Jeho první známost byla právě po internetu. Na sex. Od té doby vyráží za tímto dobrodružstvím pravidelně. Jedině, co ho trápí je vzhled. Kdyby byl zajímavější, ale stejně má pocit, že spoustu z nich to netrápí. Chtějí jedno. Ojet někoho. On je ten pravý.
Dvě nabídky. Jednu by mohl zvážit. Nějaký starší chlápek. Jeden den strávený. Hm, ne to ne. Nezdá se mu to. Chlápek s prachama si vybírá lukrativnější nabídky a popravdě hezčí kluky, než je on.
Jde na jiné stránky. Zde má jiný profil. Kdyby mohl, chtěl by někoho na delší dobu, ale možná si jenom lže… Schody. Rychle shodí stránky na lištu a pustí hru. Stihne to?
Stihl.
„Jirko, na slovíčko.“
Zamrazí ho z otcova hlasu. Dáma odjela a nechala za sebou nepořádek, který on vyžere. Zvedne se. Neví, co bude. Neví nic, ale otec je nasraný. To pozná podle ramen, a jak mu cuká oko. Vejde do obýváku. Hrníčky jsou uklízeny, i talířek se sušenkami.
Plesk! Nestačí se uhnout.
„Kolikrát jsme ti s matkou říkali, že nemáš se zabývat pitomostmi. Neumíš poslouchat? Co jsme ti říkali?“
„Nerozumím.“ Nelže. Nechápe to, i když má tušení. Dáma do nich ryla. Stejně jako kdysi paní učitelka. Chtěla, aby šel zpívat do sboru. Rodiče odmítli s tím, že na to nemají peníze. Doma nastalo peklo.
„Ta ženská přišla s tím, abychom tě přemluvili, abys bral u ní hodiny. Že máš nádherný hlas. Mlela něco o basech! Kolikrát ti mám říkat, abys tu teploušskou muziku si nepouštěl!“
„Aha, ale já nechci žádné hodiny. Mám dost práce.“ Možná je to uklidní.
„Mě nezajímá, co chceš! Máš se o nás postarat, jako my jsme se starali o tebe. Přerušíš s ní veškeré styky! I tak je to hudba pro teplouše!“
Jirka se syčivě nadechne. Cítí, že nastal zlom. „Ne.“
„Cože?!“
„Já jsem teplej a budu zpívat!“ Ví, že to neumí, ale když to chce s ním zkusit, proč ne? Má toho dost! Má pocit, že jednou by se probudil a vedle něho spala nějaká ženská. Možná by se mohl přemoci a udělat rodičům radost, ale nechce. Tentokrát neposlechne. Neví, co bude dál, protože má šílený strach.
„Cos to řekl?!“ zařve otec.
„Že jsem teplej a budu zpívat! Paní Nováková říkala, že mám pěkný hlas.“ Ne tak jako vy, ne tak jako Vašek. Krákoráš! Žádný talent. To nic, každý neumí zpívat… Zaryjou se mu vzpomínky do hlavy.
„A ven! Vypadni a nevracej se!“
Zřejmě poznali, že mluví pravdu. Ale kam má vypadnout? Kam půjde? „Dobrá, jdu.“ Jako vždy je poslechne. Nechce se hádat, nechce mít s nimi žádný konflikt. Vlastně ani ho to moc nebolí. Věděl, že taková reakce bude a mamka posledně mu už předhazovala, že je sám. Odejde. Pak si vzpomene na svého kamaráda Milana. Půjde přespat k němu. Zavolá mu.
„Jasně přijeď,“ řekne, jako by to byla normálka. Sebere si pár věcí a vypadne. Kamarád naštěstí bydlí nedaleko a tak za deset minut je u něho.
„Ty vole, přejel tě náklaďák?“ přivítá ho ve dveřích.
„Ne. Právě jsem odešel z domu.“
Milan zalapá po dechu. Spíš by uvěřil, že sousedi jsou mimozemšťané, než to, že Jirka odešel od rodičů. „Ty vole, jak jsi to dokázal? Chceš pivo?“
„Jo, to bodne!“ svalí se do křesla. Vezme pivo a vypije ho na jeden zátah. Milan se posadí naproti něj.
„Co chceš dělat?“
Jirka znejistí. „Netuším.“
„Jsi v průseru, brácho.“
„Jo vím.“ Oba dva sedí, plechovky se vrší.
„Víš co, nechceš se vrátit?“
Jirka si rozpačitě přejede bradu. Vrátit? Zahledí se do Milanovy tváře. „Vyhodili mě.“
„No kurva a jaký měl důvod? Co vím, jseš ten největší vůl pod sluncem.“
Jirku to neurazí. „Já to vím. Jsem blbej jak tágo.“
„No to né a řekli ti proč?“
Jirku napadne spásná myšlenka. Uvěří tomu Milan? „Prý jsem už dost starej, abych stál na vlastních nohou a tak podobně.“
„Ty brďo, jako tví rodiče… Fakt nevěřím tomu, ale oni vždy si dělali, co chtěli. Víš co, chce to nejdřív bydlení. Práci máš. Můžeš tu zůstat tak týden, než se vrátí ségra. Jen jí neznič pokoj. Udělala by z nás karbanátky se sýrem.“
„Neboj a díky. Zaplatím.“
„No jo, to si schovej. Kdo by to do nich řekl. Tak na budoucnost.“
„Jo.“ Neví, co bude dělat. Momentálně se zdá, že jeho budoucnost se topí ve tmě. A za vše může dáma. Kdyby se na ni mohl zlobit, ale nedokáže to. Copak by mohl? Na dámy se nikdo nezlobí, to ví. Povzdechne si.
...
(Pavla, 24. 5. 2014 21:36)