29. 5. 2014
Alcatraz
7.
Půl roku jako ve snu. Za tu dobu dře ráno na autech, potom jde cvičit a po večerech většinou je u něj Eda. Je to úžasné být s někým, ale taky velká starost. Není tu vždy, protože dojíždí na konzervatoř do Prahy. Nejhorší je, že si nedokáže představit budoucnost. Někdy je v šoku z toho, že s ním Eda je. Prohlíží se v zrcadle a zkoumá, co na něm může vidět. Nechápe to. Všechno jde perfektně. Až na rodiče. Potkal je nedávno.
„Ahoj, tati, mami.“
„Ahoj. Jestli se chceš vrátit, potom znáš podmínky.“
Chtěl je pozvat do kavárny, ale tohle bylo jako studená sprcha.
„Nemohu změnit svou orientaci.“
„Hodně z vás žije normálně v rodině, tak můžeš taky. Nevychovali jsme tě, abys nám přivedl domu nějakého chlapa.“
„Je normální. Moc milý.“
„Dost. Nic nechci slyšet. Jak jsem řekl, domu se můžeš vrátit, až si přivedeš hezkou milou dívku. Chceme vnoučata.“ S tím odešli. Nechápe, proč jsou tak zatvrzeli. Eda je skvělý. Každému by se musel líbit. Povzdechne si. Zamyšleně jde, když do někoho vrazí.
„Ahoj.“
„Ede, co tu děláš?“
„Šel jsem ti naproti. Přijel jsem dřív.“ Vezme ho za ruku, proplete si s ním prsty. „Stalo se něco?“
„Nic.“
„To říkej královně ze Sáby, ne mě. Tak povídej.“
Jirka si povzdechne. „Rodiče. Pořád chtějí, abych se oženil.“
„To můžeme, ne?“
Jirka se zastaví a zírá. Oženit se? Tedy tady je to registrované partnerství. Nikdy o tom neuvažoval. Jistě zaregistroval tu možnost, ale nikdy si sám sebe nepředstavoval v obleku, a jak skládá slib.
„Haló, solný sloupe, promluv! Přikazuji ti to!“
„Já… O tomhle jsem neuvažoval. Nikdy.“
„Opravdu tě to ani nenapadlo?“ optá se zvláštně.
„Ne, nikdy. Ani si sám sebe neumím představit, že tam jsem, skládám slib, no… A tak podobně.“ Uzavře to. „Někam jdeme?“
„Do Alcatrazu a ty se mnou. Budeme vystupovat.“
„Cože?! Ani náhodou. V žádném případě!“
Eda se usměje. Přemluví ho. „Dobrá, ale budeš o tom uvažovat?“
Jirka přikývne. Uvažovat, proč ne, ale provést? Jen přes jeho mrtvolu. „Ještě nejsem dobrý…“ začne, když mu do toho Ed vpadne.
„Jsi lepší než všichni, co tam vystupují. Tvůj hlas se o hodně zlepšil. Zpíváš úžasně.“
„Myslíš?“
„Určitě.“ Zadívá se na Jirku. Měl by mít nějaké sebevědomí. Zpívá dokonce už teď daleko lépe než někteří profesionálové, ale s tímhle přístupem se babička nedočká toho, že by ho slyšela v opeře. „Nelhal bych ti.“ Je to žalostné, ale když mu bude to dost dlouho opakovat, možná jednou tomu uvěří.
„Jirko?“
Jirka ztuhne. Vašek? „Vašku, ahoj. Jak jde ti v Praze? To je Eda, kamarád, to je Vašek, kamarád. Zpívá ve Fantomovi.“
„Znám ten muzikál. Gratuluji. Bude mít velký úspěch.“
„Proč jsi tady?“
„Jen tak. Odpočinout si od náročných zkoušek. Vypadáš dobře.“
„Změnil jsem účes,“ zabručí rozpačitě. Všechno se mu to vrátilo. Před chvilkou plul na obláčku, že snad je dobrý, ale najednou se vrátilo: Krákoráš. To nevadí, někdo talent nemůže mít.
„To je skvělý. Tvá mamka povídala, že bydlíš někde jinde.“
„Ano.“ Neví, kudy kam. Všichni tři rozpačitě stojí, když se Eda usměje.
„Nechcete s námi zajít do Alcatrazu? Vystupuji tam.“
„Zpíváte?“
„Ne, klavír. To je moje nejsilnější stránka. Jirka…“
„Nebudu.“
Eda se zarazí. Takový tón ještě neslyšel. Nic neříká.
„Stále se pokoušíš zpívat. Vždyť víš, že to neumíš,“ vypálí bez přemýšlení Vašek. Jirka se přihrbí. „To nevadí…“
„Cože?!“
„Ede, ne, prosím.“ Jirka ho tahá za ruku. „Nech toho. Půjdeme.“
Ed se klepe. Ta změna s Jirkou je děsivá. Začíná pomalu chápat. Ten zmetek poznal, že by mohl mít konkurenci, tak Jirkovy schopnosti zničil v zárodku. Kdyby mohl, rozcákl by mu hubu a ještě se dívá tak vítězoslavně. Neví, kým by zaklepal raději, zda s Vaškem nebo s Jirkou.
„Prosím.“
„Dobrá. Jdeme!“ Vztekle rázuje vedle Jirky. Ten bastard, ten parchant, ta svině zparchantělá! V duchu nadává Vaškovi všemi nelichotivými jmény, který zná.
Jirka taky je úplně mimo. Krákoráš, krákoráš. To nevadí, všichni nemohou zpívat. Máš talent na něco jiného… Kolikrát si to vyslechl? Kolikrát? Polkne. Je k ničemu. To, že by mohl zpívat je jen zdání.
Ed se nakonec uklidní. „To byl tvůj přítel?“
„Kamarád.“ První láska. „Bratránek.“
„Chápu. Rodičům nevadil?“ optá se, ale nejraději by toho blbce uškrtil. Takhle zničit člověka. Zřejmě sebevědomí Jirka nikdy moc velké neměl, ale on ho odrovnal. Zřejmě mu to říkal a on tomu postupně uvěřil a věří stále. Povzdechne si.
„Ne, měli ho rádi. On je skvělý a pěkně zpívá.“
Tak to se uvidí. Schválně se na to představení půjde podívat. Vsadí se, že sice může mít pěkný hlas, ale nemá ho takový, jako má Jirka. Kdyby byl skutečně lepší, neudělal by to. Zamáčknout ho jako štěnici!
„On ti řekl, že neumíš zpívat?“
Jirka se schoulí.
Eda si povzdechne. Ani mu to nemusí říkat. Zabil by ho. Musí opatrně. Zřejmě stále mu věří. Možná ho i miluje? Zarazí se. Bylo by to možné? Miluje ho ještě? Má se optat? Ne.
„Nebudu muset dneska zpívat, že ne?“
Ed ho pohladí po vlasech jako dítě. „Ne.“
„Díky moc.“
„Ale kdyby sis to rozmyslel, řekni mi to. Umíš zpívat, medvídku.“
Jirka se pousměje. „Nechceš skleničku, než se převleču? Těším se, až ti budou tleskat.“
„Nechtěl bys, aby ten potlesk byl pro tebe?“
Jirka pokrčí rameny. „Ani ne, ale někdy si to představuju. Nejdřív všichni tleskají, ale potom se ozve fuj a pískot a já utíkám.“
Tak z toho by psycholog vydoloval zlatý důl, pomyslí si znechuceně Ed. Sakra, jak ho donutit, aby si víc věřil? Jde to vůbec? „Ne, napiju se v klubu až po odehrání skladby.“
„Dobrá.“ Ed se zahledí na partituru, která je položena na stolku. Polkne, když si uvědomí název. Fantom opery. Proč se učí tohle, když je to tak náročné? Kvůli Vaškovi? Proč? Jaký k tomu má důvod? Zvedne se a jde za ním do ložnice. Lačně spočine na jeho obnaženém těle. Není štíhlý, spíš robustní, ale po tuku nikde ani stopy, ale není to žádný kulturista. Jeho medvídek. V žádném případě nedovolí tomu ňoumovi, aby se k němu ještě někdy přiblížil. Přistoupí k němu a pohladí ho po zádech. Rozkošnicky vnímá jeho pokožku, teplo.
„Ede?“
„Chci tě. Hned!“
„Ale…“
„To počká!“ Ruce mu už kloužou k džínům, rozepíná je a rukou zajede dovnitř. „Tak krásně velký, tak úžasný a je schovaný. Vytáhneme ho, aby se osvobodil, co tomu říkáš?“
„Dělej si, co chceš,“ zasténá Jirka.
„Ale já toužím vědět, co si přeješ ty.“
„Já…“
„Řekni to!“ Nutí ho a jeho ruka přejíždí velký úd. „No, tak řekni, co chceš. Splním ti cokoliv. Jsem tvůj otrok.“
„Strč mi ho tam!“ Pohne se zadkem proti Edovu klínu. „Hned teď.“
„Dobrá.“ Nahmatá kondom, vytáhne ho. Zuby roztrhne obal, zatímco druhou rukou si rozepíná zip u kalhot. Osvobodí ho a nasadí kondom. Jirka se zatím nedočkavě opře o skříň. Nebyl vzrušený, ale Edův chtíč se přenesl i na něj. Eda si uvědomuje svou divnou náladu, ale neodkáže ji ovládat. Snaží se jít pomalu, ale nakonec pronikne do Jirky trochu drsněji než jindy. Začne přirážet, zatímco druhou ruku má vepředu a honí Jirkovi penis. Oba dva sténají, až Eda vykřikne. Teprve teď se uvolní, ale zůstává ještě v něm, dokud i Jirka nevyvrcholí.
„Promiň.“
„Proč?“ nechápe Jirka, který těžce oddechuje.
„Jen jsem byl drsnější než jindy.“ Ví proč. Ten vztek si vybil na nevinném Jirkovi místo, aby tomu holomkovi zmaloval obličej.
„Nevadilo mi to.“
„Dobrá, ale i tak se omlouvám.“
„Tak jo. Máme nejvyšší čas.“
„Máš pravdu jako vždy.“ Políbí ho něžně na krk. Vystoupí z něj. Sundá si kondom, stočí ho, zaváže. „Miluji tě.“
Jirka se otočí. Omráčí ho to. Ed odchází, jako by se nic nestalo. Miluji tě, víří Jirkovi v hlavě. Je mu fuk, jak vypadá. Potom se mu na tváři rozzáří úsměv. Miluje ho. Ed se umyje, ještě znechucený sám sebou. Neměl se s Jirkou milovat, když byl v takové mizerné náladě. Cítí se pod psa. „Miluji tě taky,“ zaslechne a uvidí šťastný Jirkův obličej. Obrátí se, obejme ho. Omlouvá se mu. „Moc tě miluji,“ zopakuje Jirka.
„Já tebe taky, medvídku.“
Jirka by nikdy neřekl, že to uslyší, ale je nejšťastnějším člověkem na světě. Když vyjdou ven, vznáší se na obláčku a dokonce mu ani nevadí, když Eda ji vezme do své, naopak ji pevně sevře. Cítí na rtech pitomý úsměv a je mu to fuk. Teprve až známý vchod Alcatrazu ho probudí z opojných slov.
„Ahoj, Zdenku.“ Jeden den mu Eda představil vyhazovače, bývalého policistu, nadšeného posluchače hudby a zpěvu. Jak mu řekl sám, zpívá hůř než jeho bývalá pod sprchou.
„Ahoj, kluci. Moc se těším, až nám předvedete své umění.“
„Já ne, jenom Eda.“
„Ale na programu jste oba?“ podiví se.
„Myslím, že ještě na to nemám.“
„Hm, když to tvrdíš, potom je to pravda. Jděte.“ Za ním sestoupí dvě dívky. I je přivitá jako starý známý.
„Opravdu nechceš to zkusit? Cvičili jsme to.“
„Ne, nechci, promiň, ale necítím se na to.“ Chce si ještě uchovat ten zázračný pocit, který se dostavil po Edových slovech. Miluji, miluji, tak krásná slova, jen je zazpívat.
„Tak jak myslíš.“ Sednou si k svému obvyklému stolu. Jirka si objedná jako vždy pivo a Eda víno s oříšky. Poslouchají ostatní, dokud se nezvedne Eda a nejde ke klavíru.
„Omlouvám se, bude menší změna v programu. Chopin opus 19 Bolero.“ Posadí se, na chvilku zavře oči a začne hrát. Jirka si mimoděk do rytmu začne pobrukovat. Hraje úžasně, pomyslí si. Dneska je skvělý den.
„Ahoj,“ ozve se tiše. Zkoprnělý Jirka se dívá na Vaška. Co ten tu dělá? Ten se posadí na třetí židli. „Hraje pěkně.“
„Ps,“ zavrčí. Jeho nálada šla do kytek. Proč sem přišel? Co tu chce? Pak si vzpomene. Eda ho pozval, ale proč Vašek, který je zaneprázdněný, že málokdy přijede do rodného města, sem přišel? Napije se. Snaží se zaposlouchat do hry, ale dobře si uvědomuje Vaška, ale hlavně, co se stalo, pak zatne zuby. Nedovolí, aby pokazil dnešní den.
Vašek si vezme program, zadívá se na účastníky. Rychle mu dojde, že měl zpívat i Jirka. Jak se to mohlo stát? Musí to vyzvědět, ale jak? Nemůže začít zpívat, protože pak by vyšlo najevo, že mu lhal. Odloží program. Zítra. Měl sice odjet, ale za těchhle okolností nemůže. Něco musí udělat. Teď ale na to čas není a k tomu je tu ten záhadný Eduard. Hraje skvěle, přizná si. Je na vině on, že začal Jirka opět přemýšlet o zpívání? Bylo by možné, že spolu chodí? Proto je pryč z domu? Jak zná Jirkovy rodiče, nepřekousli by to. Nenápadně se rozhlédne. Homosexuální smetánka města. Vsadí se o všechny prachy, že Jirka je teplej.
Jirka začne tleskat. Nadšeně se dívá na uklánějícího Edu. Teď by mohl stát vedle něj, držet ho za ruku a uklánět se. Nechtěl, ale možná jednou se odhodlá zde vystoupit.
„Bylo to nádherné.“
„Ucházející,“ zabručí Vašek.
„To není pravda! Bylo to skvělé!“
„Nebylo, Jirko,“ zchladí ho Eduard. Když viděl Vaška, mimoděk dal do té skladby svůj vztek, ale taky tvrději uhodil na klávesy. Vzpamatoval se, ale skladba byla pokažena. Vsadí se, že…
„Ede, stalo se něco?“ ozve se. Jirka vzhlédne k nádherné světlovlasé bytosti se starší klukem za ní. „Nebyl jsi jako obvyklý a tvůj úhoz místy v druhé polovině zněl tvrdě.“
„Promiň. Luczinda. Hraje stejně jako já.“
„Jenže můj hlavní nástroj je harfa.“
„Harfa?!“ vykřikne Jirka. „Omlouvám se, ale nevidím příliš často harfenisty.“
„Je to náročné, ale milují výzvy, viď, Honzo.“
„To ano,“ odpoví muž s úsměvem. „Myslím, že bychom je měli nechat na pokoji.“ Černé oči přeletí skupinku. Jasně vidí to co Luczinda ne.
„Ale…“
„Jindy, sluníčko.“
„Tak dobře. Jsi na mě někdy zlý.“
Honza zvedne oči nahoru. „Pak ti to vysvětlím.“
„Tak ahoj!“ políbí Edu na tvář a odchází. Rozčileně něco vykládá muži.
„Ony…“
„Přesně. Konzervatoř a její partner je psycholog. Skvělý.“ Možná by ho mohl požádat o pomoc. Má kontakt na Luczindu, tak by mu snad mohla s Honzou sjednat schůzku, ale nejdřív vyhodí Vaška. Nikdy by neřekl, že bude mít drzost sem přijít.
„Líbila se mi. Ale jsou do sebe věkově vzdálení.“
„No a? To přece nevadí. Jak jdou zkoušky? Přijdu se podívat.“
Vašek se v duchu zamračí. „Pokračují dobře. Dal jsem si tři dny pauzu. Dlouho jsem tu nebyl, tak jsem si řekl, že se přijedu podívat na rodinu a na Jirku. Když byl malý, poslouchal mě, že?“
„Ano. Vašek zpívá úžasně. Má krásný hlas.“
Jo, jo, jedna bába povídala druhé. Nemyslí si to. „To musí mít, když dostal roli ve Fantomovi. Tady Jirka si to zkouší. Plně ho v tom podporují.“
„Řekl jsem si, že bych to mohl mít jako koníčka.“
„Koníčka?!“ optá se neklidně Vašek. To znamená, že někam chodí. Zřejmě k někomu zkušenému, kdo dovedl poznat jeho krásný hlas. Ten Eda to ví přesně. Zmetek. Je to jeho vina, že začal přemýšlet jinak. Co teď? Není pozdě? „A nechceš dělat něco jiného? Něco v čem by ses mohl později uplatnit? Víš, abys nevyhazoval za hodiny zbytečně peníze.“
„Má je zadarmo,“ poinformuje ho Eda nadšeně. Málem, že se nesměje jeho protáhlému obličeji.
„Zadarmo?“
„No, spravuji paní učitelce auto, věci na domku a tak. Něco málo platím, ale moc to není. Myslíš, že bych měl dělat něco užitečnějšího?“
„Ano! Ne!“
Jirka se zadívá na jednoho potom na druhého. Oba vypadají sveřepě. Co se to tu děje? Tak neví, co teď má dělat.
„Měl bys zůstat mladíku u toho, co tě baví,“ ozve se hlas vedle nich. „Omlouvám se, ale nemohl jsem vaše rozčilené hlasy přeslechnout. Nevadí, zda to děláš dobře nebo špatně, musí tě to bavit a přinášet uspokojení. Přemýšlej srdcem ne hlavou a víš co? Když budeš to dělat srdcem, vždy to bude pěkné.“
Jirka se dívá do starší laskavé tváře. Pocítí k němu důvěru. „Děkuji.“
Eda s Vaškem málem, že mu nevisí na rtech.
„Není za co a snad jednou vás uslyším zde něco zazpívat. Jsem velmi na to zvědavý. Budu muset jít. Hodně štěstí, mladíku.“ Zvedne se. Číšník mu donese kabát. Vašek ani Eda nemají odvahu se optat, jak se rozhodl.
Když vyjdou, Jirka se zahledí na oblohu. Dělej, co tě baví a přemýšlej srdcem. „Baví mě zpívat.“ Eda si oddechne, Vašek pochopí, že nad Jirkou v tomto směru ztratil moc. Rozhodl se. „Nikdy nebudu zpívat dobře, ale to nevadí. Baví mě to.“
Zpívat dobře. To už je jedno, pomyslí si nadšeně Eda. Hlavně, že se rozhodl pro zpěv, pro něj a ne pro Vaška. To je důležité. Ostatní pomalu přijde. Zvedne mu dlaň a políbí ho do dlaně.
„Nech toho…“
„Tak já půjdu a díky za pozvání. Zajímavý klub, ale nic pro mě.“
„To je pravda, to je pro amatéry.“ Nechce ho tu vidět.
„Ahoj, Jirko a pamatuj, co jsem ti říkal. Ne, každý má talent.“
„Já vím, ale baví mě to. Beru to jako koníček. Díky moc za vše.“
Vašek vztekle se zadívá na ty dva. Utáhl ho na sex. Nebýt toho blbce, bylo by vše v pořádku, ale musel se tu objevit. K tomu je fakt dobrý. Zatraceně, měl na to dohlédnout, ale nějak ho to vše ukolébalo. Rozhodně nesmí nikdy stanout profesionálně na prknech. Možná to by ještě mohl ovlivnit. Snadno by mu přebíral role.
„Jsem rád, že ses rozhodl pro zpěv. Jen je mi líto, že jsi nechtěl zpívat. Vsadím se, že bys je uchvátil. Tleskali by ti,“ prohlásí na zpáteční cestě Eda.
„Bojím se.“
„Proč? V klubu jsou tolerantní lidé.“
„Ale taky znalí. Ještě nejsem dost dobrý. Jsem jen takový amatér. Vašek měl pravdu, ale mohli bychom příště zkusit nějakou lehčí skladbu. Jako Nellu fantasii, co myslíš?“
Eda málem nedostane záchvat. Lehká skladba. Lehká skladba je Tichá noc, ale i ta v jeho podání by zněla luxusně. Vlastně proč ne? „A co Tichá noc? Budou Vánoce, to se v Alcatrazu organizuje vždy velký program s vánoční tématikou. Nebo Ave Maria.“
„Amazing grace!“
„Cože?!“
„Proč ne? Nezvládnu to? Tak vezmu jinou.“
„Ne!“ Ta píseň v jeho podání bude znít překrásně.
„Možná nějakou vánočnější? Prohlédnu si zpěvníky, ale tuhle jsem nedávno slyšel. Láká mě si ji vyzkoušet.“
Eda se šťastně usmívá, protože zažehnali skutečnou krizi. Jednu chvíli měl pocit, že Vaška poslechne. Ještě dobře, že se ten muž do toho vmísil. Mohlo to dopadnout skutečně špatně. „Nebo to prober s babičkou. Určitě bude nadšená.“
„Já nevím. Nechci ji moc otravovat. Mám pocit, že ji zvládnu.“
„To je dobře.“ Zpěvák stejně jako hudebník by měl poznat své síly a moc svého talentu. Nic se nemá přehánět. Potom je z toho paskvil. Hlavně, že hodlá pokračovat.
„Mohu zůstat u tebe?“
„Určitě. Počítám s tím.“ Po chvilce se optá. „Ten muž, kdo to byl?“
„Nevím, ale měl pravdu. Když tě to baví, nevzdávej to. Když si vzpomenu, kolikrát jsem měl chuť seknout s hraním jen proto, že mi nešla nějaká sekvence nebo jsem se nemohl naučit skladbu.“
„Ale vydržel jsi to.“
„Jen díky rodičům a babičce. Respektovali moje odcházení od klavíru, ale vždy se snažili mi to rozmluvit a ukázat, že to jde. Vždy měli pravdu. I dnes někdy s tím chci seknout, zvlášť když mě dirigent seřve jako psa, ale pak zatnu zuby a jedu dál.“
„Jaké to asi je hrát s jinými hráči?“
„Náročnější než sám, to mi věř. Musíš se naučit poslouchat nejen sebe, ale i ostatní. Sladit svůj styl s ostatními, a není to lehké. Nechceš zkusit zazpívat s někým jiným?“
„Cože?!“
„Jako duo. Jeden mužský hlas, druhý ženský. Uvidíš jaké to je.“
„Ne! Ani náhodou.“
Opravdu má strach. Neměl by. Musíme na něj pomalu, pomyslí si Eda. Vezme ho za ruku. Palcem jemně přejíždí jeho pokožku. Krásně hřeje. Za chvilku budou Vánoce. Měl by něco pěkného koupit. Neví co, ale něco vymyslí. Možná by ho mohl pozvat do Prahy. Rodiče pořád naléhají, aby jim ten zázrak ukázal. Ví, že ho přijmou, ale co Jirka? Jak to vezme on? Vlastně ani on ještě nepoznal Jirkovy rodiče, ale podle toho, co o nich ví, ani po tom netouží.
Komentáře
Přehled komentářů
Nádhera <3
toho Vaška bych nejraději pověsila za přirození do průvanu ;-) takhle ho balamutit grrr ještě že tam byl Eda a ten další muž ;-)
+ -
(IQY, 29. 5. 2014 22:59)
bola som vďačná staršej láskavej tvári za slová, ktorým Jirka uveril :)
snáď sa s ním ešte stretneme a pomôže Edovi v urputnom boji s nízkym sebavedomím Jirku
a na Vaška beriem hrable, sprerážam mu zopár kostí... to bude stačiť na začiatok !
....
(katka , 29. 5. 2014 19:57)diky skvělý díl jen jsem měla Vaška chuť prohodit třeba oknem po každé větě kdy se na Jirkovi vozil
super
(Pavla, 29. 5. 2014 18:53)doufám,že toho Vaška Eda zpacifikuje,je hroznej,Jirkovi přeju odvahu do toho vystoupení a veeeeeelký úspěch,já se těším,díky
:)
(MattyK, 29. 5. 2014 18:49)Téda, ten Vašek je ale pěknej zmetek. Doufám, že Eda vymyslí nějakou sladkou pomstu :D Jinak moc díky za dnešní dílek :)
Nádhera <3
(Widlicka, 30. 5. 2014 13:16)