Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. 5. 2014

Alcatraz
8.
 
Vánoce. Jirka se dívá na osvětlené město. Poprvé bude sám. Přesto by měl zavolat a optat se, ale co když ho rodiče odmítnou?
„Ahoj mami,“ zavolá po chvilce.
„To je dost, že ses ozval. Mohl bys zavolat častěji.“
„Myslel jsem, že mě nechcete vidět.“
„Na Vánoce má být rodina pohromadě.“
Jirka to nechápe. O Vánocích spolu a jinak ne? Dárky má nakoupené, ale i tak. „Tak mohu přijet?“
„Jistěže.“
Jirka se nadechne. „Rád bych o svátcích přivedl…“
„Ani náhodou.“
„Chápu. Dobře. Přijdu sám.“
„To je dobře. Bude to jako vždy. Kapr a salát, rybí polévka…“ Dál Jirka neposlouchá. Proč pořád nechtějí uznat jeho orientací?
„Přijdu v sedm,“ když uvědomí si ticho.
„V šest.“
„Dobře. Moc se těším.“
„My taky.“ Ticho. Uleví se mu. Telefon. Nesnáší je, stejně jako ho miluje. Pak se jeho tvář rozzáří, když si uvědomí, kdo volá.
„Ede!“
„Ahoj, medvídku. Poslouchej, domluvil jsem se s našimi a můžeš k nám na svátky přijet, co ty na to? Aspoň nebudeš sám.“
Eda? Rodiče? Bože. Posadí se na obrubník. Tohle ve stoje nebude řešit. Je toho na něj moc. „Rád bych, ale víš, rodiče mě čekají.“
„Aha. To je škoda, ale zase budeš s rodiči. Usmířil ses s nimi? To je dobrá zpráva.“
Jirka zřetelně cítí z něj zklamání. „Ne, ale chci je aspoň vidět.“
„Chápu a co druhý den? Nepřijel bys k nám? Prosím.“
Jirka sevře rty. Má chuť říct ne. „Přijedu.“
„Jupí! Promiň, ale rodiče jsou na tebe strašně zvědavý a zítra přijedu. Už se nemohu dočkat.“
„Já taky ne.“ Lže, protože má v žaludku vítr při pomyšlení, že bude vystupovat, ale slíbil to a nechce nechat Edu ve štychu. Nakonec zazpívá Tichou noc. Budou vystupovat úplně na závěr. Snad to zvládne. Raději by to měl hned za sebou. Sice to nacvičovali spolu a on dře jako kůň, ale i tak si není nejistý. Rozhodně to bude poprvé a naposled.
„Tak zítra, medvídku.“
„Budu tě čekat.“ Zítra. Rád by to datum vytěsnil ze své mysli, ale prostě to nejde. Je v něm napsáno velkým písmenem. Kdyby někdo řekl, že má strach, mýlil by se. Je posraný až za ušima. Nechápe, že se nechal ukecat, ale copak Edovi se dá odporovat? Nedá a už vůbec ne Dámě. Ta když to od Edy slyšela, ihned vytáhla zpěvník a začala se jim probírat. Málem, že nevzal nohy na ramena. Pak nervózně navrhl Tichou noc. Naštěstí dál už nehledala, jen vyhledala noty. Oba dva byli tak nadšení, že jim nechtěl kazit radost, ale čím blíž bylo datum, tím víc by zdrhl. Jenže slib je slib. Ty se mají plnit, zvláště když tolik toho dělají. Po Novém roce má domluvené duo s jednou holčinou, co k Dámě hodí na hodiny. Na rozdíl od něj chce zpívat profesionálně. Snad to zvládne a neztrapní ji.
Odloží telefon. Nejvyšší čas, aby se pustil do nácviku. Zítra. Po půlhodině odhodí zpěvník. Nebaví ho to. Otočí se a potom si vzpomene. Rychle to vytáhne. Pohladí noty z Fantoma. Když slyšel, že Vašek zpívá v to muzikálu roli, rozhodl se to naučit jako kdysi dávno. Po setkání s ním od toho upustil. Jeden víkend se už málem rozhodl, že za ním pojede do Prahy a poslechne si, jak zpívá, ale nakonec zůstal ve svém bytě. Mohl by… Otevře je. Povzdechne si, postaví se a začne zpívat. Jen je mu líto, že nedokáže uzpívat Christine. Přestane. Dáma mu říkala, že má velký hlasový rozsah. Zvládl by to?
Zpívá a snaží se dostat do vyšších poloh, ale přes určitý stupeň mu to nejde. Zklamán chvilku sedí, ale potom začne opět. Najednou jako by něco kliklo a on zpívá hodně vysoko. Užasle přestane. Zkusí to opět, ale brzy pochopí, že nedokáže to udržet.
„I tak nezpívá hlavní roli,“ zabručí si pro sebe. „Jenže pokud se to naučím, budu umět víc než Vašek. Nemá to cenu!“ odhodí ho, přetáhne přes sebe pokrývku. Neví, jak a usne.
Ráno se protáhne, když si uvědomí přeleželé krční svalstvo. „Sakra!“ zanadává. Chvilku jde s nakloněným krkem, když pochopí, že to nejde, za slz narovná krk. Lapá po dechu. Najednou se ozve telefon. Dojde pro něj. Eda. Uvědomí si, že dneska vystupují v Alcatrazu.
„Ahoj. Už jsi…“
„Nemohu přijet, promiň,“ ozve se a za sotva srozumitelným šepotem je slyšet dávivý kašel. „Zavolej… Jirko?“
Jirka zajásá, ale zároveň je vyděšený Edovým kašlem.
„Zavolej… Angína…“
„Dobrá nemluv, vlez si do postele a horký čaj a dojdi k doktorovi.“
„Vím to. Rád bych s tebou postel,“ říká.
„Ahoj.“
„Medvídku, je mi to líto…“
„Mě taky.“ Lže, ale co má říct? Že je rád? Vždyť je mu hrozně.
„Pa.“
„Pa.“ Tak a co teď? Pravda musí tam zavolat. Najde číslo a omluví je z programu. Potom se usadí do křesla. Nohy stočí pod sebe, i když je to nepohodlné. Netuší, co má dělat? Neměl by za ním zajet? Ale netuší ani, kde bydlí. Nakonec si zapne televizi. Ví, že nic nemůže dělat. V devět hodin se sebere, převleče, že půjde do Alcatrazu, ale nakonec zůstane doma. Nic ho nebaví, aniž ví proč a tak nakonec jde spát.
Celý týden si přeje, aby uplynul co nejrychleji. Pravda, s Edou si volá, ale není to ono. Jediné, co ho tak udržuje je hudba. Tak rád by něco z toho, co se naučil, ukázal rodičům. Nakonec to zamítne. Konečně se dočká Štědrovečerního dne. Zabalí dárky do tašky, obleče se. Zadívá se do zrcadla, zda vypadá dobře. Netuší, jak to celé dopadne, ale snad dobře. Dojede na předměstí. Všechno je tak známé, ale zároveň neznámé. Teď bydlí skoro v centru města, tak mu to tu připadá tiché, prázdné, ale zas ty ozdobené stromky, okna, to se mu to líbí. On sám nakonec po určitém váhání koupil umělý stromek s ozdobami. Navěsil je s čokoládovými figurkami, které miluje. Zazvoní. Není si jistý, zda může použít klíče, které mu zůstaly.
„Proč zvoníš? Pojď dál.“
„Ahoj, mami, tati. Nemáte ozdobený stromek.“ Vždy měli na zahradě nazdobený strom. Měl to rád.
„Pro nás dva je to zbytečné.“
„Aha.“ Je mu to líto. Vejde dovnitř, sundá si šálu, kabát. Cítí se cize, kde vyrůstal. Najednou to ví, že dneska se to nějakým způsobem vyvrbí. „Dám dárky pod stromek.“
„Jistě.“ Jde k němu, položí vedle ostatních dvě krabice. Tatínkovi koupil novou vrtačku a mamce plyšový župan a knihu od Nesbö. Má ráda detektivky, tak snad ji ještě nemá.
„Jídlo.“
„Ano.“ Jde se posadit ke stolu. Kuchyni, protože vždy jedli tam, zní vánoční koledy. Stůl je prostřený ubrusem s vánočním motivem. Uprostřed stolu je věnec, který mamka dělá každý rok a pokaždé je trochu jiný. Letos je zelenomodrý.
„Jeden jsem ti udělala taky. Nezapomeň si ho potom odnést.“
„Mami! Děkuji. Moc se mi líbí.“
„To jsem ráda.“ Postaví na stůl místu s polévkou. „Udělala jsem játrovou.“
Změna, ale nevadí mu. Mamka je dobrá kuchařka. Posadí se a začnou jíst v tichu. Jirka přemýšlí, o čem by se měl bavit, ale nějak nemůže přijít na téma.
„Jak jde v práci?“
„Dobře. K Vánocům jsem dostal prémie. Šetřím.“
„Nač?“
„Chci si koupit skútr. Dvousedadlový, větší. Už jsem si jeden vyhlédl. V zimě to moc nepoužiju, ale od jara do podzimu mohu s ním jezdit, i nákup odvézt. Tahat v ruce to není ono.“
„A auto nechceš koupit?“ optá se starostlivě mamka. „Přece jen je bezpečnější.“
Jirku její starost zahřeje u srdce. „Nebudu na něm závodit a na dojezd do práce mi stačí. Neboj, nic se mi nestane. Koukal jsem, aby bylo co nejbezpečnější.“
„Tak dobře, ale i tak spíš uvažuj o autě. Můžeš ho levně koupit a pak opravit.“
„Dobrá,“ odkývne jako vždy.
„A co bydlení?“ optá se najednou Jirkův tatínek.
„Moc pěkné. Něco takového bych jednoho dne chtěl mít. Je to 2KK a výhled mám na hřiště se stromy. Taky mám malý balkónek. Ovšem nemohu tam zůstat navždy. Měl jsem kliku jako hrom, že jsem našel tak pěkné ubytování. Přichází ke mně pár známých a jednou jsem koupil víno a zapomněl na skleničky. Nakonec mi je půjčil Milan.“
„Aha. A jak se má?“
„Stále žije se svou sestrou. Musím se přiznat, že jsem ho asi dva měsíce neviděl.“
„Ta jeho sestra je modelka, že?“
„Jo je. Věčně je v Praze nebo někam jezdí na focení. Stává se opravdu známou, ale nechtěl bych být na jejím místě. Když jsem byl posledně, uvařila nám rajskou a sama měla nějakou zeleninovou polévku. Vypadala odporně, ta polévka. Brrr,“ otřese se vzpomínkou, kde v taliří byla voda a pár kousku neidentifikovatelné zeleniny.
„Víš, že tenhle dům bude tvůj,“ spustí maminka. Sebere mísu s polévkou a jde naložit řízky se salátem. „Nemusíš utrácet za nějaký byt.“
„Já.“ Jirka váhá, netuší, jak to říct. „Nevím, co bude dál.“
„Měl bys toho nechat a vrátit se.“
Jirka se odmlčí. Zadívá se na řízky. „Mám přítele, nevím, zda spolu budeme, ale…“ Neví, jak říct, že ho sem nechce přivést. I tak nějak pochybuje, že by ho zde chtěli vidět.
V kuchyni nastane ticho. Jirka se přikrčí.
„Nemohu se změnit.“
„Všechno jde, když se chce, ale nikdy ses pořádně nesnažil. Mohl jsi s tím počkat, až maminka naloží jídlo. Samozřejmě, že ho nechceme ani vidět.“
„Je hodný a slušný. Hraje na klavír.“
„Zase ta tepl…“
„Není to žádná teploušská hudba. Je to klasická hudba a skládali ji velikáni naší historie. Už ji neurážejte!“ vyjede prudce. Posadí se, unavený. Má pocit, že tímhle nesouhlasem dal najevo všechno, co si dosud myslel. „Nedokážu se změnit, neodkážu žít s někým ve falši. Jak dlouho bych to zvládl? Jeden, dva roky? Byl bych jen nešťastný a utíkal bych někam jinam. Omlouvám se, že nesplňují vaše požadavky, ale já se nezměním.“ Dlouho nad tím přemýšlel. Zkoušel si představit, že zde žije s nějakou holkou, nešlo to. „Tentokrát vám nemohu splnit vaše přání. Nemohu vám vyhovět.“ Odmlčí se. Vždy to tak bylo. Zvedne se.
„Sedni si. Máš určitě hlad.“
Jirka se poslušně posadí. Je vyždímaný. Proč ho nenechali odejít? Vezme do ruky vidličku s nožem.
„Rozhodně si nepřejeme, abys sem je vodil.“
Jirka udiveně pomyslí na otce.
„O tom, co s nimi děláš, nechci vědět, ale snad bys jednou za čas mohl maminku přijít navštívit.“
Jirka stále nechápe.
„Pokud bys s něčím potřeboval pomoct, potom si řekni. Máš něco na knížce, nebo pomoc přivézt a odvézt zařízení, můžeš se na nás obrátit.“
Jirka pochopí. Je mu smutno, že nedokážou přijmout jeho druhý život i partnera, s kterým bude, ale na druhou stranu je rád, že ho nezavrhli úplně. Možná časem povolí a bude moci jim Edu představit. Uleví se mu.
„Děkuji. Zítra jedu do Prahy, nechcete tam něco vyřídit nebo koupit?“
„Ani ne. Jedeš se tam podívat?“
Jirka přemýšlí, jak to říct. „Pozval mě tam jeden kamarád.“ Bude to lepší říct takhle.
„Aha.“ Všem je jasné, kdo je to kamarád. „Jedeš k němu?“
„K jeho rodině. Je to velká rodina.“ Jejich je malá, když počítá sebe a rodiče, ale mají spoustu příbuzných.
„To je dobře.“
„Uvažoval jsem, že bychom se šli podívat na Vaška, Zpívá v muzikálu Fantom opery. Nechtěli byste koupit lístky, že byste na něj zajeli? Od Edy jsem slyšel, že pražané berou muzikály jako kino.“ Kino rodiče mají moc rádi.
„Co myslíš, maminko?“
„Nebylo by možno to tak špatné. Už dlouho jsme v Praze nebyli a ne na muzikálu. Tak dobře. Potom ti řeknu, který víkend by se nám to hodilo.“
„A já zavolám z Prahy, kdy bude Vašek účinkovat. Určitě ho chcete slyšet, ne?“
„To bude výborné.“
Jirka zvažuje, zda má zajít ještě dál. „Beru hodiny zpěvu. Mám to jako koníček. Paní učitelka říká, že nejsem tak špatný.“
„Paní učitelka?“
„Jedna paní. Dává hodiny, ale mám to zadarmo. Spravují jí auto a podobně. Milan mi říkal, že bych měl mít nějaký koníček a mám spoustu volného času.“
„Koníček? Nikdy jsi žádného neměl.“
Jirka se zamyslí. „Asi proto, že mě nic moc nebavilo.“ Je šťastný, že jeho rodiče aspoň došli k nějakému rozhodnutí a nezavrhli ho úplně. Minulý rok se tím trápil. Bylo mu líto, že mu nezavolají, že se mu vyhýbají a trvají na té podmínce. Časem se možná ledy prolomí a on Edu jim představí. Po večeři si rozbalí dárky. Tablet ho překvapí a potěší. Směje se, když mu vyprávějí, jak se vyptávali prodavače, jaký by byl nejvhodnější.
Nazpátek domu se usmívá. Hřeje ho u srdce, že má stále svou rodinu. Mohl zůstat ve svém pokoji, ale řekl, že jede brzy ráno, že ho čekají. Vyprovodili ho. Bylo to skvělé.
 
Druhý den ráno ve vlaku sedí pohodlně v kupé. Kupodivu vlak je prázdný, což nečekal, ale je rád, protože jednou musel sedět v chodbičce na zemi. Vedle sebe má batoh s dárky a oblečením. Má trochu strach, jaké to bude. Včera mluvil s Edou a podle hlasu se z toho už dostává. Ujišťoval ho, že se nemusí bát, že jeho rodiče jsou skvělí. Věří mu. Hlas oznámí konečnou zastávku. Vezme kabát, batoh a jde ke dvířkům. Nervózně očekává, až vlak zastaví. Mají se setkat dole na informacích, ale než tam stihne zamířit, někdo na něj skočí a obejme ho kolem krku.
„Jirko!“
„Edo, ahoj!“ Silně ho obejme. Za jeho ramenem spatří stát ženu s mužem. Rodiče? Trochu jim je podobný.
„Medvídku, jsem nemohl to vydržet a šel jsem napřed. Rodiče z toho byli na mrtvici. Prý jsem po nemoci, ale nechtěl jsem čekat doma ani na pitomých informacích. Ach. Mami to je Jirka Vesecký, moje mamka a taťka.“
„Ladislava Bronský a můj muž Miroslav.“
„Těší mě.“
„Náš taky. Jdeme. Docela mi je zima a doma máme připravený punč.“
Punč. Nikdy ho nepil. Jedině tak svařáka.
„Na večer máme lístky na představení. Výjimečné představení.“
„Těším se, a jaké? Jo, musím koupit lístky na muzikál pro rodiče. Nevadí ti, když mě doprovodíš, do jejich kasy?“
„Není problém, a co chceš kupovat?“
„Fantom opery.“
Eda se na něj zvláštně podívá. „Hm. To půjde, ale až večer.“
„Tak dobře.“
„Sehnala jsem lístky na Fantoma opery. Eda povídal, že ho máš rád.“
„Mami! To mělo být překvapení!“
„Nehádejte se a nasedejte. Víš, že jsi nemocný. Je nám líto, že synova nemoc překazila váš debut. Mohli bychom požádat, abyste nám večer něco zazpíval?“
Jirky se zmocní úzkost.
„No tak, tati…“
„Proč ne? Určitě máš krásný hlas. Žaneta se nezabývá lidmi bez talentu,“prohlásí Edova maminka. „Doufám, že máš rád sushi?“
„Sushi? Co to je?“ připadá si špatně, že se optal.
„To je japonská kuchyně. Zapomněl jsem tě varovat, že mamka se do ní zbláznila, ale nemusíš to jíst.“
„Rád to ochutnám.“ Ať to už je, co to je. „Já snad bych mohl něco zazpívat, tedy pokud mě Eda doprovodí.“
„Určitě. To je samozřejmost.“
„Výborně. Těšíme se.“ Jirka se cítí v jejich přítomnosti dobře, i když ho trochu udivuje, že se neptají, proč tu je a na jejich vztah s Edou, ale možná Eda jim už všechno vysvětlil. Berou ho normálně. Musí přiznat, že jak se Vánoc bál, tak teď jsou to jeho jedny z nejhezčích. Sevře Edovu ruku. Ví, že se nemusí bát postranních pohledů Edových rodičů.
„No vidíš, nesnědli jsme tě.“
„Jen aby!“ odvětí spokojeně. Večer sedí v druhé řadě divadla a naslouchá hercům. Udiveně si říká, co na Vaškově hlasu tolik viděl. Je pěkný, ale podle něj… „Hezky zpívá,“ zamumlá k Edovi.
„Máš ho lepší.“
Jirka potřese hlavou. Ne, nemá, ale už vidí, že Vašek není prostě jen ten, kdo umí zpívat. Některé věci by zazpíval i on a hlavní představitel je úžasný. U jedné ženy se dokonce usmál, protože nedržela rytmus s hudbou, ale vsadí se, že normální smrtelník by to nepoznal.
„Tak jak se ti to líbilo?“
„Díky za lístky. Moc pěkný muzikál. Jsem rád, že jsem konečně mohl Vaška slyšet zpívat. Má pěkný hlas a roli dobře zvládl.“
Edu to udiví, ale potom na to přijde. Jak sám proniká do hudby, růžový závoj obdivu pomalu padá. Stává se vůči sobě i jiným kritičtější. A to je dobře. „Divím se, že jsi na něm nikdy nebyl.“
„No, je to daleko.“ Eda se usměje, přitiskne se k svému medvídkovi ještě víc. Už se těší na večer, kdy rodičům zazpívá. Vsadí se, že z něj budou na větvi ještě víc. Taky je rád, že se jim líbí, ale taky jim oznámil, že pokud ne, tak ať si trhnou nohou.
 
Potlesk zalije Jirku jako vlna horkém punče. Stoupá mu do hlavy a je stále čím dál tím lehčí. Nemůže uvěřit, že se jim to líbilo, ale tváře vyjadřují jasně. K tomu žádná rajčata, ani pískot se neozývá. Omámeně, aniž vlastně ví, co říká, přijímá gratulace. Pomyslí si, že konečně ví, jaké je to stát na pódiu.
Zatraceně omamné. Skoro jako droga.
„Výborně, medvídku. Jsi prostě dokonalý.“
Vystřízliví. Zavrtí hlavou. „Ne, jen rád zpívám, nic víc. Jsem opravdu rád, že se vám to líbilo.“
„V tom případě mohl byste nám zazpívat ještě něco,“ pronese někdo z deseti lidí, kteří sem přišli. Jirka netuší, proč tu jsou, ale Eda mu vysvětlil, že maminka pořádá dvacátého pátého vždy malý večírek. Sice měl šutr v břiše, ale jakmile se postavil ke klavíru a otevřel pusu, zmizel. Potom to šlo samo.
„To by bylo skvěle.“
„Já…“ Rozhlédne se do tváří. Ví, že udělá, co chtějí. „Nella Fantasia?“
„Ano!“ ho potěší. Už s menším kamenem v žaludku se postaví ke klavíru. Místnost se utiší a Eda se posadí. Ruce spočinou na klávesách.
 
Nella fantasia io vedo un mondo giusto
Li tutti vivono in pace e in onest?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Marta, 30. 5. 2014 19:42)

Dlouho jsem se nedostala ke čtení. A tady je takový skvost :-)
Opět jsi mne dostala po pár řádcích... všech 8 dílů jsem přečetla jedním dechem, ani komentář jsem nestihla napsat.
Sledovat Jirku, je jak pozorovat motýla, který se klube z kukly.
Moc se těším na pokračování. Doufám, že v něm vymyslíš něco velice a velice nepěkného pro Vaška :-D
Díky

-.-

(IQY, 30. 5. 2014 16:10)

presne, Kawaiiiiii ^^, tiež mám ten pocit, Eda kuje pomaličky pikle za chrbtom Jirku a pozval z Prahy zainteresovaných v speve, opere, možno muzikáloch, aby si očekli Jirku :)) určite má v tom vzdialene packy aj Žaneta:) sú predsa od fachu :))

ale Jirka sa konečne doma ozval a bránil si nového koníčka pred rodičmi, Eda má na jeho sebavedomie super vplyv

btw, Amater, Nella Fantasia je tak prekrásna pieseň a z úst milujúceho človeka s talentom je pôžitok počúvať... mám doma štúdiovú nahrávku, aj live a dosť často si ju púšťam... Amici ju majú tiež v repertoári, je božská :))

zasa prídem, zvedavosť ma dokope k Tebe :))

:D

(sisi/ctenar, 30. 5. 2014 15:58)

jak již naznačila slečna přede mnou :D, někdo speciální .... _:D

Kawaiiiiii ^^

(-W-, 30. 5. 2014 13:48)

Jsem moc zvědavá, kdo byli ti hosti na tom vánočním večírku ;-) hádám, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ten kulišák Eda pozval někoho speciálního ;-)

 

Portrét