Jdi na obsah Jdi na menu
 


31. 5. 2014

Alcatraz
 
9.
 
Je zima, pomyslí si Jirka, který pracuje na Ferdíkovi, jak nakonec mu i on začal říkat. PO chvilce mu začaly zábst ruce, přestože má bezprstové rukavice. Dýchne na ně, ale pak si vybaví, že by mohl dojít do kuchyně, kde by si mohl udělat horký čaj nebo kafe. S cigaretami, i když jen si dal občas, musel skončit, což na začátku byl problém, ale jak řekla Dáma. Buď kouření nebo zpívání. Je jasné, co u něj vyhrálo.
Zadupe. Horký čajík bude to ono. Zadívá se k oknům domu. Dneska bude zpívat své první duo. Má doprovázet Zuzku, což je holčina, co se chce stát muzikálovou hvězdou. Neví, zda to je náhoda nebo ne, ale Dáma jim vybrala Fantoma. Nebo to je možná tím, že je to hit. Každý chce vidět dílo o velké lásce.
Zavře kapotu a jde dovnitř. Uvnitř na něj dýchne teplo. Zamne rukama. To je ono. Jde po špičkách do kuchyně. Nechce rušit svým dupotem Jardu. Proč on, to netuší, ale má krásně vysoký hlas, skoro jako žena.
Dorazí do kuchyně, dá vařit vodu. Mimoděk mu padne zrak na noviny. Praha. Rozhodl se, Eda to ještě netuší, že zde nechá všechno být a odstěhuje se tam. Sice se vídají, ale začíná chápat, že prostě Eda je vytížen tam, ne tady. Tam budou moci být spolu. Zatím to jen nadhodil rodičům. Překvapili ho.
 
„Tak jdeš pryč?“
„Ano, ale budu sem jezdit, zvlášť, no…“ Nikdy neuměl být dobrý, jak říct věc tak, aby toho druhého neurazili.
„Ach tak. Máš tam práci?“
„Zatím ne, ale už se dívám po inzerátech. Rád bych byl více s lidmi od zpívání a se svými kamarády,“ nakonec ze sebe vysouká.
„Aha. No co se dá dělat. Všechny děti jednou musí odejít, že, maminko?“
„Přesně tak, ale koukej sem jezdit aspoň jednou měsíčně!“
„Nebojte se.“ Vztahy mezi nimi se hodně urovnaly, ale nadále odmítali Edu. Prostě jako by byl za tlustým zrcadlem.
„Víš co, Až to přijde, půjčím si v práci dodávku. Zaplatím jen naftu. Naložíme toho tvého skútra a věci. Pomohu ti.“
„Tati! Díky moc.“
„No jo, až zas tak neděkuj,“ zabručí nevlídně otec. „Pojď mi raději pomoc s kotlem.“
„Máš ho vyměnit!“ zavolala za nimi jeho maminka.
„Ještě slouží! Měnit se nic nebude.“ Ještě zaslechl, že jednou vybuchne a bude to.
 
Zítra to nadhodí Edovi, nebo možná, až najde tu práci. Ne nejdřív Eda. Přece jenom mu nemusí toto uspořádání vyhovovat. Nikdy nemluvil o tom, že by chtěl, aby se tam přestěhoval. Taky musí sehnat byt. V dnešní době to není nic snadného. U Edových rodičů, i když je má rád, nechce bydlet. Připadalo by mu to divné.
Hvízdot a bublání. Nalije si čaj do hrnku. Přidá si med. Když ho sem poprvé Dáma zavedla, připadal si divně, ale teď je to lepší, i když taky, no není to jeho kuchyň. Vezme si hrnek, čaj a je to. Nehodlá tu dál šmejdit. Na jaře tu bude plno práce, ale když přijede na víkend, snad zvládne oba dva domy, a kdyby mu Eda pomohl, bylo by fajn.
Horší je to se zpěvem. Neví, zda má pokračovat nebo ne. Eda určitě bude chtít, ale pražské ceny jsou jiné, než tady. Jestli by měl k někomu docházet, určitě se nespokojí s opravami domu a auta. Tam bude muset tvrdě cálovat.
Pokývá hlavou, zpozorní, Jarda skončil. Takže teď má volné okénko. Ne, nepůjde za ní, i tak má z toho duetu vodu v břiše. Umyje hrnek, dá do odkapávače. Tiše jde kolem studovny, když najednou zřetelně zaslechne Dámu.
 
„Jak jsi s ním daleko?“
„Babi, nech toho. Pořád se ptáš na to stejné.“
„No jo, ale a já ho chci vidět na prknech. Posloucháš mě? Tak jak jsi s ním daleko? Už ti něco řekl? Zpívá čím dál lépe! Nechci čekat do nekonečna. Chtěl bych vidět, jak zpívá v Paříži, Londýně, Miláně! No tak?“
„No jak, nechce, no.“
 
Jirka ztuhle stojí. Vždy přemýšlel, jaké to je stát za dveřmi a slyšet, co si lidé povídají. Teď to ví. Svinské. Je to jako by mu do srdce vrtali nebozezem.
 
„Jak nechce? To jsi tak neschopný?“
 
Dál už nemůže. Musí odejít. Jde normálně, touha nerušit je, se vytratila. Automaticky se obuje, uvědomí si svou kombinézu. Co čekal? Je opravář. Stojí u Ferdy, ani se nehne. Stále se mu omílají slova Dáma a Edy.
„Takže jsi se mnou jen…“ Připadá mu to jako zrůdnost. Přece by nemohl s ním být jen proto, aby ho donutil vystupovat?! Počkat! Schýlí hlavu. Je to dáma a džentlmen. Ti vždy jdou za svými cíly a neohlížejí se napravo nalevo. Pravda je jejich pravda. Vida džentlmen je stejný jako dáma. Nenávidí je. Proč zrovna on? Co jim udělal? Jen chtěl trochu zpívat.
„Jirko.“ Ucítí pusu a otřese se potlačovaným vztekem. „Víš, přemýšlel jsem.“
„Ano?“ řekne co nejstudeněji. Najednou chce vědět, co mu chce říct.
„Přemýšlel jsem, no, že bych si v Praze pronajal byt, a kdyby se ti chtělo, mohli bychom bydlet spolu. Je to návrh, vím, že se ti tady líbí, ale tam by byly větší možnosti. Pouvažuj o tom, prosím.“
Ještě před pár minuty by jásal. Skočil by mu kolem krku a kýval hlavou do jeho slov. Teď mu to připadá prázdné jako lednička bez nákupu.
„Jirko, je ti něco? Budeš o tom uvažovat?“ ucítí Edovu hlavu na svých zádech a ruce na břiše. Zvědavě, jako by s odstupem, se na ně zadívá. Připadají mu tak neznámé. „Rád bych s tebou bydlel. Příjemně hřeješ,“ zašeptá.
Otřese se. „Ne.“
„Proč? Byli bychom…“
„Nepůjdu odtud. Sem patřím. K autům, k tomuto místu.“ Bolí ho to stejně, jako když slyšel je spolu mluvit, ale nesmí povolit. Musí si stát na svém. Už jim nevěří.
„Nechápu. Jirko, stalo se něco?“
Jo stalo, ale nechce to říkat. Odvrátí tvář. Nechce Edu vidět, protože nejspíš by mu kývl, že s ním pojede. Přitom je to celé jen šaškárna jak ho dostat. Vlastně ho už dostali. Zpívá tu, učí se, Alcatraz a večírek Edových rodičů. Vsadí se, že je to jedna velká lež. Jen jak si promasírovat vlastní ego a jak si zahrát na účet jednoho chudáka. V čem mu asi ještě lhali?
„Tak co je ti? Jirko, řekni něco?!“
„Nic, promiň, ale není mi dobře.“ Vždy se schovával za lež. „Myslím, že něco na mě leze, tak se snažím, abys to nedostal.“ Jemu samotnému lež připadá ubohá a průhledná.
„Aha. Tak co tady děláš? Máš být uvnitř. Do postele.“
„Hned půjdu. Promiň, ale bojím se, aby to nebyla angína.“ Lži mu vždy šly snadno.
„Odvezu tě. Babičce to vysvětlím. Máš její rady, jak si chránit krk?“
Jako vždy. Jen ten hlas, který vlastně ani nemá. Všechno je to jenom divadélko. „Samozřejmě. Nevím, ale možná v práci jsem to chytl. Zdenda trochu kašlal.“
„Musíš dávat na sebe pozor.“
„Jen to dokončím.“
„Půjdu to říct babičce. Musím ji uklidnit, že to není nic vážného a ať se Zuzkou domluví a přesune duet na jindy.“
Žádný už nebude, pomyslí si Jirka. Nehodlá dál jim dělat šaška. Se zpíváním přestane.
Vymění ještě olej a posadí se do auta.
„Už sem chtěla letět, ale řekl jsem ji, že to není vážného, jen nachlazení. Není to nic vážného?“ optá se starostlivě.
„Ne, jen trochu škrábe v krku. Mám doma penicilin, tak se jim nadopuju. Je sobota a neděle, vyležím to.“
„Dobrá. Večer ti zavolám.“
„Dobrá a díky za odvoz.“ Dívá se ven na město. Občas předstíraně zakašle. Rozloučí se a jde do svého bytu. Je rád, že je víkend. Posadí se, zírá do tmavého pokoje. Měl by jít rozsvítit, udělat si jídlo, ale nechce se mu. Tak se jen přetočí, pokrčí nohy, vezme polštář a brečí. Popotahuje, ale uleví se mu.
„Měl jsem vědět, že všechno je příliš krásné,“ zamumlá s odhodláním nenechat se zničit. Musí si naplánovat nový život. Ví jen jedno. K rodičům nepůjde, nechá zpívání a k těm dvěma se nepřiblíží. Když chce, umí pěkně lhát.
A tak večer nezvedne telefon, nezvedne ho ani ráno a ignoruje zvonění. Má zkušenost, že lidí to po čase omrzí. I ty dva, kterým nakonec začal věřit, se unaví.
V pondělí ráno vyrazí do práce v jinou hodinu. „Dobrý den.“
„Dobrý, prý jsi nemocný.“
„Ale né! Jen malé nachlazení. Nic mi není. Mohl bych odejít krapet dřív?“
„Ale jasně. V pohodě. Jdeš za holkou?“
„Tak trochu,“ přikývne. Usmívá se, ale v hlavě se mu točí jenom kolem toho, jak se těm dvěma vyhnout. Před třetí odejde tak rychle, jak to jde. Už z dálky před domem vidí Edu. Zakleje. Potom se otočí, nasedne do autobusu a jede k rodičům. Prostě se zašije u nich.
Eda zklamaně se dívá na hodinky. Nějaký dobrák ho pustil dovnitř, takže nemusí čekat venku, ale Jirka nikde. Něco se děje, ale netuší co. V práci, kam volal, mu řekli, že už dávno odešel. Tak kde jenom může být? Napadla ho nemocnice, ale to by nebyl v práci. Takže proč před ním utíká? Už v pátek byl velmi tichý, ale i divný. Ještě ho takového neviděl. Povzdechne si, když ručička vyšplhá k deváté hodině. Začíná mít starost. Nejraději by zavolal na policii, ale dobře ví, co by mu tam řekli. Je dospělý? Svéprávný? Ano. Pak si může dělat, co chce. Prostě k ničemu.
Po desáté, unavený jako pes, sejde dolu a jede k babičce. V autobuse se dívá na auta, na chodce i osvětlené budovy. Schovává se před ním? Ale proč? Zítra má hodinu u babičky, tam ho odchytne.
Čeká marně. Nepřichází. K tomu zvědavé babiččiny otázky, zda se něco nestalo. Nejraději by zařval, že jo a neví co!
Práce. Nic jiného nezbývá a tak jde k němu do práce. Zaslechne jeho hlas, smích, po nemoci, chrapotu ani známky.
„Jirko!“
„Nemám čas!“ houkne na Edu. „Musím pracovat!“
Edu to omráčí. Ještě nikdy se tak k němu nechoval. Co se to tu děje?! Má toho dost! Jde k němu, chytí ho za ruku.
„Co se děje? Zapíráš se? Utíkáš? Nebyl jsi na hodině, tak…“
Jirka sklopí hlavu, potom mu vytrhne ruku ze sevření. Měl vědět, že mu to nedocvakne. „Je konec.“
„Jak konec, Nechápu? Co se stalo?“
„Nic je konec. Se zpíváním, s tebou. Byla to jen habaďura.“
„Co je to za blbost!“
„Hej, tady nemáte co dělat!“
„Počkám na tebe a chci vysvětlení.“
Jirka se na něj zadívá. Bodne ho u srdce. Takový lhář! „Není žádné, prostě je konec. Mezi námi, se vším. Byl bych rád, kdybys mě už nechal na pokoji a tvoje babička taky a teď bys mohl odejít. Lidé tu nemají co dělat.“
„Já…“
„Je konec!“ řekne umíněně. Má dost jejich lhaní, jejich úskoků. Šlo jim jen o ně dva, o něj vůbec ne. Jen si chtěli něco dokázat. Ne, už nebude dál dělat vola.
„Lžeš! To…“
„Hej, mladej, neotravuj tu a vypadni! Mám zavolat šéfa?!“ Zdenda nerozhodně se dívá na oba dva, ale mají jasně nařízeno, aby sem nikoho nepouštěli.
Jirka v duchu poděkuje Zdendovi. „Slyšel jsi a čekat na mě nemusíš. Prostě je konec. Navždy a teď mě nech dodělat ten motor.“ V srdci mu to těmi slovy skřípe, ale chce už mít klid.
Eda chvilku na něj zírá. „Jak chceš, ale děláš chybu!“
Jirka už chce odseknout, ať si trhne nohou, ale ovládne se. Je mu smutno z toho. Eda vztekle vyjde. Venku se zastaví. Co se stalo, že najednou se takhle obrátil? Jedině… jde na autobus a rovnou k Jirkovým rodičům.
 
„Stalo se něco?“
„Ne, díky moc.“
„Dobrá. Jak to jde?“
„Dobře, dneska to budu mít.“ Usměje se, ale uvnitř cítí prázdnotu. Uvědomí si, že najednou je jeho život o dost chudší a prázdnější, ale zvolil si to. Nechce být hlupákem. Ještě dobře, že to slyšel. Teď bude mít konečně klid. Nic se nezmění, akorát… Učebnice. Bude je muset vrátit. Pošta. Už nechce Dámu vidět. Jsou falešné jak dolarovka.
Druhý den pošle knihy. I když to nechce, rozhlíží se kolem sebe, zda Edu neuvidí. Večer pochopí, že je skutečně konec. Vzdal to. Už nepřijde. Jde do lednice pro pivo. Chvilku zírá na víno, uchopí je, otevře a jde s ním k umyvadlu.
„Bylo drahé,“ zamumlá a schová je zpět do lednice. S otevřeným pivem se dívá na nekonečný seriál Růžovka.
 
Po měsíci do rozchodu se rozhodne někam vyjít. Najít si někoho po netu nemá nějak chuť. Aniž si to uvědomí, jde k rodičům. Když zazvoní, zastydí se.
„Ahoj.“
„Ahoj. Vypadáš pohuble. Pojď, něco ti dám,“ přivitá ho maminka a hned vede do kuchyně. Na talíř položí šest knedlíků a zalije to svíčkovou. „Je z neděle, ale to je nejlepší,“ řekne s úsměvem. „Tak už sis našel tu práci?“
„Zůstávám. Nikam nejedu.“
„Aha. To je dobře. Tak se do toho pusť.“
Jirka mlčky se zadívá na porci, jakou jedl dřív. Nemá nějak chuť se do ní pouštět, ale nakonec jí sní.
„Díky, bylo to vynikající. Potřebuješ něco udělat?“
„Zatím ne, ale na jaře to bude chtít menší generálku. Důkladně dům prohlédnout. A co práce?“
„Práce? Fajn,“ odpoví hluše. Už se nemusím vyhýbat hovorům na téma zpívání a Eda. Prostě nejsou.
„Co zpívání?“
„Skončil jsem.“ Chybí mi to. Strašně moc, ale nechci už nic vidět, co by připomínalo Edu a Dámu. Neuvědomí si, že jeho maminka je v šoku a dívá se na něj s obavami. „Bylo to k ničemu. Jsem hlupák, no.“
„To tedy nejsi.“
„Jak myslíš.“ Je, protože se nechal využívat a nepoznal to. Skákal, jak ti dva pískali. Do prdele, ještě to stále bolí. „A kde je táta?“ převede řeč jinam.
„Šel s kamarády do hospody. Aspoň mám klid na úklid.“
„Tak já půjdu. Děkuji za svíčkovou. Byla skvělá.“
„Víš, co dám ti trochu ještě.“
„Ne, chci si někam vyjít, tak nebudu pobíhat s dózou.“
„Jak myslíš. Tak se tu zítra stav.“
„Pokusím se.“ Docela rád vypadne z domu. Jde, aniž přemýšlí kam. Najednou do někoho vrazí.
„Omlouvám se.“ Vzhlédne k staršímu muži. Pak si uvědomí další věc. Je u Alcatrazu. „Nechtěl jsem.“
„Zamyšlený?“
„Tak nějak.“ Neví proč, ale cítí k tomu muži nějakou důvěru. „Moc se omlouvám. Půjdu.“
„Nejdete do Alcatrazu?“ podiví se.
„Ne, jsem tu náhodou.“
Náhodou? Možná. „Už jste se rozhodl pro ten koníček?“
Jirka si uvědomí, kdo to je. „Ano, ale nechal jsem toho. K některým věcem člověk musí mít talent.“
„To znám. Nemám taky talent, ale rád je poslouchám a povzbuzují. Pojďte, potřebují to jako sůl. Oni všichni z toho potlesku žijí.“
Jirka váhá, ale nechá se zviklat. Pochybuje, že tu Eda bude. Od té doby ho už neviděl. Jako by nikdy neexistoval. Je rád, ale na druhou stranu, když je sám, častokrát se mu myšlenky na něj stočí.
„Chodil jste sem s přítelem. Krásně hrál. Omlouvám se, jestli se moc vyptávám, ale zajímáte mě. Děkuji,“ řekne šatnářovi.
„Rozešel jsem se s ním.“
„Och, to je mi líto. Líbili jste se mi oba dva. Můžete donést ještě jednu židli?“ Uchopí program. Číšník donese kofolu a pivo. „Zajímavé, dokonce duo. Fantom opery. Slyšel jste někdy ten muzikál? Zřejmě ano. Je nádherný a ta úvodní píseň je božská. Právě proto sem dneska jdu. Kvůli interpretaci toho díla. Rád poslouchám nové umělce. Ps,“ zašeptá. S rukama v klíně bedlivě naslouchá flétnistce. Mohutně jí zatleská.
„Umělci potřebují potlesk. Živí je to, nabijí je, aby tvořili dál. Je to stejné se všemi umělci. Bez obecenstva jsou nic, živoří, ale když slyší potlesk, vybičují se dál. Překonávají sami sebe. Když ztratí publikum, končí. Zatrpknou a nedělají nic, jen vzpomínají na dny zašlé slávy.“
„Dobrý den.“
Jirka vzhlédne na drobnou dívku. Stojí s rukama v pěst a upřeně se na něj dívá. Zneklidní. Zná ji, protože tu často hraje. Za ní stojí starší žena.
„Sylvie, děje se něco?“
„Nic, jdu, zvládneme to!“ otočí se k ženě za ní a odejde.
„Omlouvám se za její chování, ale je pod velkým tlakem. Mé jméno je Alžběta. Jsem přítelkyně Sylvie. Víte, mám k vám velmi velkou prosbu.“
„Jakou?“
Muž do rozhovoru nezasahuje, ale bedlivě ho sleduje.
„Potřebujeme druhý hlas. Nikdo tu není. Klidně můžete zpívat z not.“
Muž se začne usmívat a začne být ještě víc zvědavý.
„Víte, máme dneska tu hrát duo. Fantom opery. Bohužel nám onemocněl… No popravdě, zvrací jak alík na záchodě. Bez druhého hlasu to bude k ničemu. Vím, že zpíváte. Slyšela jsem Eduarda, jak to říká. Jestli on to řekl, pak musíte být dobrý. Prosím, udělejte to kvůli Sylvii. Víte, podporuji ji, jak mohu. Sama nemám talent, ale ona má. Udělám cokoliv, abych ji to dala. Prosím.“
„Já už nezpívám.“
„Och. Přesto stačí, když to jenom odzpíváte. Co se naučíte, tak snadno nezapomenete. Prosím.“ Rysy jí ztvrdnou. „Jestli chcete, zaplatím vám, ale chci, aby dneska zde hrála.“
„Ježíš to ne!“
„Pak…“
„Dobrá, ale potřebuji aspoň jednou zazpívat.“ Vzpomene si na den, kdy měl odezpívat svůj první duet. Nikdy k tomu nedošlo.
„Dobře. Majitel nám jistě to přesune o hodinu. Pojďte za mnou. Moc děkuji a Sylvie si nevšímejte. Má z toho depresi. Poctivě cvičila, aby to bylo perfektní a najednou tohle. Přesto se nechce vzdát. Dřela opravdu hodně.“
„Já dost, uvidím, ale pokud se to Sylvie nebude líbit, potom skončíme.“
„Dobrá.“
„Sylvie, Eriko, vedu vám někoho. Pan…“ znejistí, když si uvědomila, že nezná Jirkovo jméno.
„Jirka Vosecký. Trochu zpívám.“
„Stačí, když to přezpíváte z not,“ ujistí ho nadšeně Erika. „Sylvie, nemrač se tak. Tady máte.“
Jirka vezme noty, zadívá se do nich. Zaplaví ho vzpomínky na Edu, na hodiny, které strávil nad partem. Dal do toho tolik úsilí. Čeká první tóny. Erika začne. Jirka překvapen ji sleduje, i když jim otřese, jak chladně čeká na svoji příležitost. Slova mu samy naskakují v hlavě. Vidí je, jako by měl svůj parte před sebou.
Teď.
Otevře pusu a začne zpívat. Najednou si uvědomí, že se hudba vytratila. Sakra, děje se něco?
„Vy jste dobrý,“ řekne užasle Sylvie. V hlase jí zní obdiv. „Omlouvám se, moje chyba, ale netušila jsem, že jst… Dobrý.“
Jirku to potěší víc než cokoliv jiného. Víc než pochvala Dámy nebo Edy. Je to opojné a je rád, že se jim jeho hlas líbí. Slova jsou jak droga, pomyslí si a obdiv ještě víc. „Děkuji. Já se…“
„Má talent,“ prohlásí Erika. „Jenom mě úplně zastíní, ale nevadí to. Tentokrát ne. Pokračujeme?“
„Jo.“ Začne od začátku a teď je připravená. Dohrají to. Alžběta je spokojená. Je rád, že ho umluvila.
„Jdete?“
„Jo jdeme.“
Erika ho zastaví. „Držte ho níž. Nevím, zda někoho máte jako učitele, ale asi jo. Řekl vám, že máte občas tendencí přejít do ženského hlasu? Falzetovat?“
„Ne. Co je to?“
„Až potom. Zkuste ho udržet o dvě tóniny níž. Máte úžasný hlas s velkým rozsahem a příjemným zabarvením. Ráda bych s vámi zpívala nadále, šlo by to?“
„Já… Nevím.“
„Ok, teď na to není čas. Jdeme.“ Vyrazí k pódiu. Jirka opět čeká, i když žaludek se mu svírá a v hlavě rejdí, jak to dokáže.
Teď.
Postava v úplném rohu se zavrtí, potom otevře oči a zívne si. Partnerka se na něj pohoršeně zadívá. Postava otevře oči, posadí se a zadívá se směrem ke klavíru. Vytřeští oči a s otevřenou pusou sleduje představení.
„Zavři pusu,“ zaslechne ironický hlas.
„Ps!“ zasyčí, čímž ji šokuje. Uchváceně sleduje představení až do konce. Potom se napije. „Ty vole,“ hlesne.
„Co je?“
„Nic, Buď ticho, jo?“ doporučí, čímž ji naštve, že se od něj odvrátí.
Jirka se uklání. Dopadlo to docela dobře, pomyslí si. Nejde s děvčaty, jen jim pokyne a jde si sednout k neznámému muži. Napije se. Tělem mu prostupuje vzrušení, jaké už dlouho nezažil.
„Víte, že máte tendenci falzetovat? Cože je záhadou, protože kontratenorista nejste, spíš basbyrenotista. Nezhubl jste?“
„Netuším, ale je to jedno. Povedlo se to ne?“
Muž nakloní hlavu na stranu. Neslyšel potlesk? Sice je to jenom klub, ale dost náročných posluchačů. „Vy jste sem moc nechodil, že?“
„Ne, proč?“
„Měl byste vidět, když se jim něco nelíbí!“ zahrne do toho celou místnost. Potom se usměje. „Včetně mě. Můžeme je vynést na vrchol, ale taky nemilosrdně potopit. Úžasný hlas. Líbil se mi. Máte krásný koníček, kterého bych se držel.“
„Co je to falzetovat?“
„Falzet. Je to technika, kterou můžete zpívat vyšší hlasy, což jsou ženské. U vás je to opravdu záhada, ale objevuje se. Nedoporučuju to a zůstaňte u svého původního. Máte krásnou barvu hlasu. Člověka nutí snít.“
„Někdo chtěl, abych vystupoval. Nechci to.“
Muž se na něj s úsměvem podívá. Zajímalo by ho, zda ten slon v porcelánu je ten mladík Ed. Pak by mu nejraději jednu střihnul. „Přece nezáleží na tom, co oni chtějí, ale co vy, ne? Co vlastně chcete?“
„Já?“ vybaví se mu tajný sen. Uznání od Vaška, že umí zpívat. Tolik mu tehdy chtěl pomoct a nakonec z toho bylo jedno velké zklamání.
„Udělejte to. Můžete vše. Ať s talentem nebo bez něj a pak každý má na něco talent. Jen ho objevit, ale vy to už víte. Musíte si začít věřit a v tom vám nikdo nepomůže. Zůstaňte tu. Já musím jít. Dobrou noc.“ Zvedne se. „Víra je křehká věc, která se snadno tříští, ale taky je skála, kterou nikdo nehne. Nashledanou. Doufám, že vás opět uslyším zpívat.“ Odejde. Jirka hledí, když najednou ucítí někoho nad sebou a potom ho obklopí jeho společnice při hudbě. Něco chtějí. Zamračí se, ale ty si toho nevšímají. Má pocit, že dobře ví, proč tu jsou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

......

(katka , 31. 5. 2014 22:10)

jasná chyba v komunikaci ale kdyby o tom s Edou mluvil tak by to zase nebyl on jsem napnutá ale řešit situaci musí sám zatím se nechával jen vodit za ručičku

Edíííííík

(alanise1, 31. 5. 2014 20:43)

chudák Eduard... snad to bude mít dobrý konec :-) těším se na pokračování

Nádhera <3

(Widlicka, 31. 5. 2014 20:32)

Hihihi, tak přece jen ho někdo k tomu zpěvu dokopal ;-) bylo načase... myslím, že s Edou se to časem taky vyřeší. Je vidět, že na to, že sebou nechal celou dobu smýkat, najednou mu dodal tolik sebevědomí, že už sebou manipulovat nenechá ;- teď by jen měl rozpoznat co je manipulace s dobrým úmyslem, a co ta druhá ;-)

...

(Pavla, 31. 5. 2014 17:10)

mám Edu ráda,snad k sobě zase najdou cestu,bylo by to škoda,kdyby ne,díky za další díl

-.-

(IQY, 31. 5. 2014 14:16)

hm, jelito Jirka, stratený medvídek
za Edou mi je smutno a rozhodne ho ešte čakám v novom boji o medvídka, len mi chýba info ako dopadol u Jirkových rodičov
starý pán, znalec hudby nesklamal, vedela som že ešte príde :))
sakra, kto je spiaca postava v klube s partnerkou?

...

(Nixerwil, 31. 5. 2014 12:22)

Měla bych ležet nad knihami, ale bohužel ležím nad mobilem a čtu si. Dlouho jsem tu nebyla, není teď moc se školou a prací moc času, ale je fajn, že se sem vrátím a najdu tu skvělou povídku. Později přečtu všechno, co jsem zameškala.
Alcatraz jsem začala číst včera v noci, ale byla jsem tak unavená, že jsem nad mobilem usnula a dočítala až dnes ráno. Je to dobrá povídka. Jen jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne. Eda miluju od první chvíle, tak doufám, že ho Jiří neodkopne ani při nějakém dalším pokusu. jestli tedy nějaký bude. Bylo by mi líto, kdyby tak rychle zmizel ze scény, bez toho, aby se o něco pokusil. To mi na něj moc nesedí. Ale co už, ty jsi tu autor. Díky za čtení, je radost se k tobě vracet. Zase se ozvu.