Shounen - ai povídky

Flétna

 16.

Touhy

Chodbou slabě zní melodie houslí. Pavel naslouchá. Krásná hudba, ale nesnáší všechny ty holky, které za ním chodí. Chtěl by s ním trávit víc času. Je to měsíc, co jim otec zakázal spolu chodit. Od té doby se prakticky nic nezměnilo. Jiřina ho doprovází každé ráno do školy. V polovině cesty se vždy přidá Jarda. V duchu je za to garde rád.

Seznámil ho se svou holkou. Je divná, kdyby měl brát podle normálních hledisek. Vyptává se na věci, při kterých má pocit, že rudne, zatímco ona je v pohodě. Pořád mu dodává nějaké nové materiály a DVD, i když jich není moc. Omlouvala se, že toho moc nevychází. Odborně řečeno, ví co je to Ai no Kusabi, Gravitation, Loveless a další věci. Musí přiznat, že některé se mu líbí, některé méně. Je to fascinující, že zrovna holky to zajímá a podle jejích slov není sama. Co je na tom vzrušuje? Snahu to pochopit postupně vzdal. Občas mu na emaila pošle novou stránku s povídkami. Musí se u některých strašně řehnit, ale tu první  - od nějaké Sax, si zamiloval. Nemá špatné povídky. Sice jednodušší, ale mají atmosféru a ty sexuální scény jsou fantastické. Ale popravdě, rád by to už konečně vyzkoušel sám.

Melodie utichla. Končí? Ne, ještě pět minut. Posadí se na podlahu. Je tu dřív, protože zdrhal ze školy před konfrontací tří čtvrťáků. Nesnáší je, oni nesnášejí jeho. Občas vyfasuje nějakou modřinu, ale popravdě je za to docela rád. Jirka povídal, že musí být masochista. Ale on je nějakým způsobem za tuhle šikanu rád. Na nádavky si docela zvykl. Spíš zabolí, když se ho nechtějí dotknout, nebo když ho z uctivé dálky obejdou. Tohle opravdu bolí. Jenže lidi člověk nezmění. Většina s ním mluví normálně, ale má to daleko k tomu, co bylo.

Katty to docela dobře bere, ale on, Jiřina a Jarda z jejího kroužku Černé magie byli vyloučení. Popravdě nijak mu to nechybí. Důkaz o nadpřirozenu má. Bára.

S nechutí se podívá na pouzdro. Neodvažuje se na ní hrát. Měla pravdu, je zbabělec, ale co jiného má dělat? Neovládá se, když hraje a potom končí s třeštící hlavou na zemi nebo v posteli. V tu chvílí neví, co dělá. Nesnáší to. Hraje jen s Hikaru, ale i tak velmi málo, za což mu nadává. Ví o tom, a přestože ji neslyší, cítí její emoce. Rád by ji vysvětlil celou situaci, ale nejde to. Je jak hluchá.

„Nashledanou, sensei.“

Rychle si zvykli na japonské oslovení, pomyslí si Pavel. Holčina na něj vyplázne jazyk a s houslemi utíká dolů do přízemí. Vejde dovnitř.

„Dobré odpoledne, Takahashi – sensei.“

„Pavle, pojď dál. Je šikovná. Bude z ní výborná houslistka, i když to nechce dělat v budoucnosti.“

„A čím chce být?“

Hikarovy rty se zvlní. „Fotbalistkou. Zřejmě jí učaroval Beckham.“

„Z toho vyroste. Já jsem chtěl být kosmonautem, později vojákem a dokonce myslivcem.“ Posadí se vedle něj na žíněnku.

„Opravdu? A já myslel, že chceš mít domov, přítele, práci.“

Pavel přikývne. „Ano, protože jsem už velký.“ Zamračí se, když si uvědomí tíhu hudebního nástroje. „Teta Míla se vrátila.“

Hikaru vyčkává. Míla – matka Báry.

„Bude chtít, abych jí zahrál. Nezvládnu to!“ V hlase se ozve pořádná dávka paniky.

„Zvládneš, pomohu ti. Zvládl jsi školu, kamarády, zvládneš i tohle. Nic není nemožné.“

Pavel zuřivě zavrtí hlavou. „Ne! Ne! Na tamto jsem se připravoval od doby, co jsem zjistil svoji orientaci, na tohle nejsem připravený. Kdykoliv se pokusím hrát, skončím špatně. Nejsem to já. Rád bych jí vyhověl, protože je nešťastná, ale nejde to. Myslím, že poprvé se skutečně bojím.“

Hikaru natáhne ruku, pohladí ho po vlasech. „Bude to v pořádku, uvidíš. Jak to jde ve škole?“

Pavlovi se uleví. Jako mnohokrát předtím si lehne na žíněnku a hlavu mu položí do klína. „Dobře. Černá můra je spokojená. Kecám. Je stejná jako předtím. Ať se snažím, jak se snažím, na trojku to nevytáhnu. Ostatní předměty díky Jiřině jdou. Musím ji někam pozvat, až mi skončí zaracha.“

„To ho ještě máš?“ Pavel mu už dávno vysvětlil slovo zaracha.

Pavel přikývne. „Jo.“ Přitulí se k němu ještě víc. Nemůže se nabažit jeho vůně i náruče. Touží po něm. „Jirka volal. Bude si hledat náhradu,“ říká smutně. „Doufal jsem, že si to otec rozmyslí, ale ne. Pořád opakuje, že je to nebezpečné.“

„To je mi líto.“ Chci se s ním milovat, chci to. Vklouzne pod svetr. Příliš dlouho jsem nikoho neměl, myslí si.

Pavel zmlkne. Třese se pod jeho krátkými hladovými doteky. Působí až bolest, když si uvědomuje, že nemohou. Kašlu na to! Zvedne se a přitiskne své rty na jeho. Položí se na žíněnku. Hikaru si uvědomuje, že je to bláznovství. Zrovna by měl hrát, jsou ve škole, ale touha zatemňuje mysl. Hladí ho dychtivě, divoce se líbajíc.

Zaklepání. „Mohu dovnitř?!“ ozve se hlas. Hikaru i Pavel ztuhnou. Pavel si přitáhne svetr a posadí se. Rychle vezme flétnu, ale to už dovnitř vejde Pavlína. „Omlouvám se, ale není tu moje sponka? Mám ji moc ráda.“ Podívá se na oba na žíněnce, potom ke stojanu. Noty nikde. „Tam je,“ zvolá, když zahlédne záblesk. Popadne ji, mávne rukou a utíká.

„O fous,“ zamumlá Pavel s flétnou v ruce.

„Ano. Už se to nesmí stát.“

Pavel žmoulá flétnu v rukou. Tolik to chce. Možná kdyby se milovali. Vzhlédne k němu. „Hikaru.“

„Ano?“ vypadá vážně.

„Příště, já… To chci!“

Hikaru se zarazí, rukou vklouzne pod neposlušné vlasy a přitáhne si jeho hlavu ke své. Políbí ho. „Ano.“

Pavel zrudne a uhne očima. Má srdce v krku a ruce se mu klepou jak před písemkou. Ne, u písemky je klidnější. Těší se, bojí se, co má dělat? Přiloží flétnu ke rtům. Foukne. Bude hrát pro potěšení své lásky. Proč ne? Je to pravda.

Hikaru sedí se skicákem na kolenou, kreslí ho a přemýšlí o odvaze. Po chvilce si uvědomí, že dnes flétna zní jinak. Nekoná se žádný boj s tóny a melodií. Ani nemá strnulý výraz v tváři.

Pavel hraje. „Mlč, je to pro něj. Na chvilku, prosím.“

Závan jemného pochopení. „Pomohu ti. Ale něco za něco.“

Nezřetelně vycítí její přání. „Cokoliv.“

„Dobře.“ Pavel přestane hrát. Dívá se na Hikaru klidnýma očima.

Hikarovi přejede mráz po zádech. Tohle není Pavel. Ty klidné oči, jemný svit, železná vůle. Tohle je ona.

Ovládla ho?

Ovládl ji?

Co mám dělat? Nechat ho hrát?

„Pro tebe, Hikaru,“ dolehne k němu. I hlas je jiný. Vzdálenější, pozměněný. „Je to v pořádku“ slyší. Flétna začíná hrát. Kdo hraje? Pavel? Bára nebo flétna? „Zamilovaný. Není to krásné slovo? Nestihla jsem… pro tebe!“

Hikaru zamrazí z těch slov. Tohle není Pavel. Má ji – ho přerušit? Co když mu ublížím? Co když začne zuřit? Neměl jsem mu to dovolit. Přesto celou bytosti vnímá melodii. Nezná ji. Je jemná, přitom divoká, vášnivá. Tóny se splétají v umně nakreslenou fresku milosti. Je mu z toho úzko, zároveň v něm všechno jásá. Poddává se jí – jemu.

„Dost!“ Najednou vykřikne. Má té melodie dost. Tohle zachází daleko.

Pavel strne, obličej se mu zrůzní hněvem, mrskne flétnou a s výkřikem se vrhne na Hikaru. Ten ho chytí a drží. Neměl, neměl jsem mu to dovolit! Co mám dělat!

„Ty bastarde! Ty idiote! Jak mů… jak můžeš… není dovoleno! Neprominu ti to! Neprominu! … Pře… přerušit mou skladbu… neprominu ti to… ohavné, strašné… nikdy, nikdy, nedovolím ti - Je můj!“ Bára protáhne výkřik na únosnou hranici slyšitelnosti, ale jen Pavel je jí schopen vnímat. Opakuje její slova jako v transu.

Hikaru svírá zmítající tělo. Napůl rozumí, napůl nerozumí.

„Dobrý, to bude dobrý. Miluji tě. Pavle… Pavle! Dobrý! Klid, no tak, je po všem, klid!“ najednou si uvědomí, že drží ochablé tělo. Je mu něco? Všechno v něm se vzbouří. Rychle nahmatá tep. Úleva. Žije. Kolébá ho, dívá se mu do obličeje. Hlídá první jemný záchvěv víček. Probírá se. Uvnitř se obviňuje z toho, co se stalo, že mu dovolil hrát. Ale i on byl v zajetí melodie. Byl blázen, když si myslel, že to zvládne. To běsnění bylo strašné, to jak se na něj díval s nenávistí, jak skuhral… Jen blázen si myslí, že zvládne moc, o které nemá ponětí. Dnes večer zavolá svému příteli. Snad mu něco poradí. Málem ho ztratil. Zamrazí ho.

„Hikaru?“ Slabý hlas, ale Pavlův. V očích ho zaštípou slzy. Potlačí je.

„Jsem tu. S tebou.“

„To je dobře. Rozčílila se. Nesnáší… přerušení, víš. Mrzí mě to.“

„Co, hlupáčku?“ Jemně ho pohladí po tváři.

„Že to nedokážu. Chtěl bych… abys byl na mě hrdý.“

„Já jsem.“

„Dobře. Jsem unavený. Táta čeká, až přijdu.“

„Odvezu tě.“

„Ne. Máš hodinu. Jen si chviličku odpočinu. Je tak sama… líto.“ Usne. Hikaru se zamračí. Sama s touhou hrát, protože nic jiného nepoznala a vybrala si Pavla. Proč zrovna jeho? Pozoruje tvář. Je mladá, bezbranná, ale líbí se mu. Přiblíží se k jeho tváři. Usměje se. Líčidlo, aby neviděl kaz. Začne se smát, až mu tečou slzy.

„Směješ se.“

„Vzbudil jsem tě?“ Zamilovaně si Pavla prohlíží. Kvůli němu se nalíčil. Blázínek.

„Ano, ale je mi lépe. Jak dlouho?“

„Půlhodina. Bára tě ovládla a nejspíš se rozčílila, když jsem ji přerušil.“

Pavel zavře oči. „Proto mě bolí hlava. Je jako velký střep, co praská a každou chvíli se může rozprsknout do všech stran.“

„Hezké.“

Pavel mlčí. Je mu dobře. Chtěl by takhle zůstat napořád. „Na tom není nic hezkého.“ Nerad se posadí. S odporem pohlédne na Báru. Uvědomí si, že ji ale opravdu začíná nenávidět. Bere mu jeho Já.  „K čertu s ní!“

Hikaru ji vloží do pouzdra. Je zoufalý, uvědomí si. Stejně jako Bára. Začarovaný kruh.

„Dnes přijde teta Míla. Nechce se mi. Půjdu.“ Zvedne se, vezme do ruky pouzdro. Vyčkává.

Hikaru se zvedne, políbí ho. Prohlíží si stíny v jeho očích. „Miluji tě.“

Pavel mlčí. „Miluji tě.“ Snadná slova, která mu někdy nejdou přes krk. Miluje ho, ale říct to, je někdy tak obtížné. Přitom by to chtěl vykřičet do celého světa, že ho miluje, ale když před ním stojí, zdají se mu prázdná.

Hikaru mu rozumí. „Dobrou noc a pozdravuj rodiče. Pavle.“

„Ano?“ dychtivě se k němu otočí. Proč musí být tak perfektní? „Dnes až budeš hrát, buď klidný. Popros otce, aby tě hlídal. A hraj něco jednoduchého.“

„Pokusím se. Nechci s ní bojovat, ale vždy mě porazí. Půjdu. Dobrou noc.“

Hikaru se posadí. Co s tím má dělat? Dnes ho vyděsil. Bude muset promluvit s Pavlovým otcem. Nerad, ale Pavel se bude muset vzdát flétny. Je škoda, že ji nemůže používat. Zvládl by ji lépe.

„Mohu dál?“ Dovnitř nakoukne jeho další žačka.

„Pojď dál.“ Další housle. Usměje se. Není čas myslet na své problémy.

Pavel se loudá směrem k domovu. Je to asi půlhodiny chůze, ale on to protahuje. Ví, co ho doma čeká. Telefon.

„Jirko!“

„Čus, malej! Tak co? Pořád stejný?“

„Jo, stále stejný. Jsem malej, kterej se o sebe nedovede postarat.“

„Hm, bojí se. Závidím ti takové rodiče. Já, je mi líto, ale budu si muset najít někoho jiného.“ Bál se toho. Sevře pevněji mobil. „Nerad to říkám, ale byl jsi nejlepší. Je mi to líto. Končím, nesnáším loučení, a kdyby něco, zavolej.“ Pavlova ruka s mobilem se svěsí. Stojí, dívá se před sebe. Někdo jiný. Někdo, kdo se bude převlékat do jeho oblečení, dělat stejné pohyby jako on. Jenom nejspíš bude zůstávat déle, nebo možná ne. S povzdechem zaklapne telefon, schová ho do brašny. Pod paží nese pouzdro. Je mu zima, i když už jsou pomalu vidět první příznaky jara.

Zkusí přemluvit tátu. Možná povolí. Chce, chce… Dál tancovat. Striptýz. Dřív neuvažoval nad tím, co vlastně dělá. Prostě tancoval, bral peníze, zábava ve velkém stylu, o které nikdo neměl tušení. Jeho pečlivě skrývané tajemství. To se ztratilo v jedné vteřině. Proč to nevadí Hikarovi, ale tátovi ano? Proč sakra?

„Jsem doma!“

„Přijď do obýváku!“ slyší odpověď. Začichá. Voní to tu. Hm, má hlad. Velký. Jde do obýváku. Ty jo, vytřeští oči nad těmi hody. Neví, kam se dřív dívat. Jednohubky, chlebíčky, brambůrky a dokonce zákusky. Slaví se něco?

„Slavíme něco?“ Uzme jednohubku, kterou si narve do pusy. Lososová. Tu miluje, natahuje se po druhé.

„Ahoj, Pavlíku.“ Ruka natahující se po jednohubce klesne, narovná se. Zlo je tu. Zamrká. Zlo? To ne, jen ho nutí dělat, co nechce. „Jak se má Bára?“

„Dobře.“ S úsměvem se otočí. Nechci, prosím, já nechci. Podívá se na otce. Není v nich příkaz, ale prosba. Teta Míla se spravila. Vypadá klidněji, jiná a upravená. Dokonce nový účes a zhubla. „Dnes jsem s ní hrál.“ Nemá odvahu říct: Ona si se mnou dělala, co chtěla. Jenže dovolil jí to. Chtěl pro Hikara zahrát tu nejkouzelnější melodii. Říct: Miluji tě. Místo toho – katastrofa.

„To je dobře, já doufám, nebude ti vadit… Ráda bych si ji poslechla.“ V pokoji nastane ticho. Pavel si uvědomí tíhu žádosti. Bojí se. Ruce sevře kolem pouzdra. Má chuť ji vyhodit.

Jarmila neklidně pozoruje Pavla. Jak se rozhodne? Nutit ho do toho nemohou. Pavel přikývne. S nuceným úsměvem řekne: „Rád ti něco zahraji. Musím říct, že Bára je skvělá. Tati budeš dávat dobrý pozor, ano,“ zdůrazní. Vilém pochopí. Už mu to několikrát říkal Hikaru.

„Tak jdeme na to.“ Pozoruje chvějící se ruce. Je masochistou, když to dělá. Jirka měl pravdu. Přiloží flétnu ke rtům. Snaží se obrnit před přílivem Bářiných emocí. Mohutný jásot ho zasáhne naprosto nepřipraveného. Musím zůstat klidný. Klidný… Hikaru, musím si představovat Hikara. Líbám ho, hladím…. Lepší se to, uvědomí si, když najednou se všechny pocity vytratí. Míla sedí v rukou šálek kávy a naslouchá se zavřenýma očima.

„Dost!“ zašeptá otec, vstane a přeruší hru. Pavel se hněvivě otočí. Flétnou míří na otce. Viléma překvapí jeho výbuch.

„Hikaru!“ zakřičí Vilém absolutně nechápajíc, proč to dělá.  Pavel se zarazí. Ruka mu klesne k tělu.

„Jak se ti to líbilo?“ Snaží se nevnímat Bářiny protesty.

„Nádhera. Je nádherné vědět, že je naživu.“ Všichni s mrazením naslouchají dalším slovům. „Jen tohle mě drželo nad vodou.  Pořád jsem si říkala, chci ji slyšet, chci ji ještě jednou slyšet hrát. Nebýt toho, nevím. Mohu ještě přijít? Chci si ji poslechnout. Byla vše, co jsem kdy měla.“

Vilém sleduje Pavla. Chce říct: „Nemusíš to dělat.“

„Rád.“ Jsem masochista, Jirko, protože tohle by zdravý člověk nikdy neřekl. Posadí se na pohovku. Chuť na lososové jednohubky ho naprosto přešla.

„Děkuji ti, Pavlíku. Jsi milý hoch. Příště ti něco dobrého přinesu.“

„Budu velmi rád.“ Dveře se zaklapnou, úsměv z tváře se mu ztratí. „Jsem masochista?“ zamumlá poraženecky. Ucítí na rameni tátovou ruku.

„Nemusíš to dělat.“

„A mít ji na svědomí? Sakra, to ne!“ Vilém je pyšný, ale vyděsil ho. „Jsem unavený. Jo, nemusíš se bát, Jirka hledá do party někoho jiného!“ Vyjde schody, lehne si na postel. Má toho dost. Je vyždímaný jako citron.

„Bojím se o něj. Tohle by neměl dělat.“

„Já vím, Jarmilko, ale co mohu dělat? Je to jeho rozhodnutí.“

„Jako s tancováním?“

„Ne to ne. Nechci, aby to dělal. Když si představím, kolik nebezpečí na něj číhá, sakra, přepadení je to nejmenší!“

Jarmila ho pohladí po hrudi. „Klid. Pojď, chci ti něco navrhnout.“

„Ne!“

Jarmila se na něj podívá s úsměvem. „Jen si promluvíme.“

„Mám práci. Přijedu pozdě.“

„Viléme, jen promluvit. A je večer.“

„A já říkám rovnou: Ne. Nedám se přemluvit, abych v tom povolil.“

Jarmila ho chytí pod paží. „Nekřič, škodí mi to.“

„Nevydírej mě!“

„Tak si promluvíme.“ Jemně ho tlačí do obýváku. Vilém ví, že jakmile se tam posadí, nemá šanci. Ne, neměl jsem šanci v momentě, kdy se rozhodla, uvědomí. Jako vždy.

„Tak co chceš?“

„Nechceš tyhle kaviárové jednohubky?“

„Jo.“ Takhle to vždy začíná. Po hodině už neví, co bylo příčinou, že tu sedí a likviduje desátý chlebíček. Ví jenom, že jsou v půlce rozhovoru. „Jarmilko, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ Musí přejít do útoku. Musí zůstat tvrdý.

Jarmila se usměje. Konečně. Mohl to říct dávno. „Chci, aby to Pavel dál dělal.“

„Striptýz? Ty ses zbláznila! Co jeho pověst?! Nenechám svého syna vydělávat tímto způsobem!“

„Chceš říct naše pověst.“

„To taky, krucinál. Ne, a pak je to nebezpečné. Já nemohu za ním lítat a odvážet z těchto akcí a pak vypadalo by to blbě.“  Snad to uzná.

„Mám návrh.“

„Jaký?“ odloží tyčinku. Je to tu. Její geniální návrh, který on přijme, protože nebude mít chybu.

„Hikaru bude rád, když s ním pojede a o víkendech má volno.“

Vilém na ni zůstane omráčeně civět. „Hi…Hikaru?“

„Ano. Chodí s ním, je silný, dospělý, uvážlivý - je perfektní a nevadí mu to.“

„Ty ses zbláznila,“ hlesnutí.

„Ne, je to dokonalý. Víš, přišla jsem na to díky Radkovi. To je přítel Tomáše z nemocnice. Povídal mi, že ho Tomáš rád vyzvedává a Tomáš to taky říkal.“

„To je fakt,“ rozpomene si. Nemá Radka rád. Zatracený chlap kazí, co může.

„No, vidíš.“

„Ale Jarmilko, je to striptýz ne tancování. Ještě tak balet…“

Jarmila nad tím mávne rukou a vezme si vajíčkový chlebíček. Ještě má dva. Zbytek se schová na zítra, pokud nedostane v noci hlad.

„Vždycky jsem to chtěla zkusit.“ Jsou báječné. Povedly se jí.

„Cože?“

„Samozřejmě jen pro tebe, to jsem byla mladá, ale nějak z toho sešlo.“

Vilém to ohromeně poslouchá. Sám byl několikrát na takových akcích nebo v klubech. Pravda, nijak se mu to nelíbilo, no trochu. Záleželo, kdo se svlékal a jak.

„Jsme domluvení. Oznámíš mu to.“

„Cože? Ne.“

„Na tebe víc dá a bude vědět, že to myslíš vážně. Samozřejmě se nejdřív musíme optat Hikaru. Myslíš, že bude souhlasit?“ Vilém si vzpomene na jejich rozhovor v kanceláři.

„Vy myslíte to tancování v klubu?“

Nevypadal, že by ho to nějak pohoršovalo. Spíš naopak. Ten bude nejspíš výt blahem, pomyslí si. „Ten?“ řekne pohrdlivě. „Nebude váhat!“ Doprdele, že ho tenkrát o to žádal! Měl mu naopak zakázat se k Pavlovi přiblížit. Cholera!

„Je to vyřešeno. Musíme mu trochu povolit uzdu. Kdo ví, co by začal dělat. Takto ho budeme mít pod kontrolou.“

Vilém se na ni skepticky podívá. Pod jakou kontrolou, pro Kristovy rány?! Na druhou stranu má pravdu. Lepší vědět než nevědět. Tím, že to nezatrhli hned na začátku, vznikla tahle celá patálie. Ale povolit to? Ustoupit mu? To by mohl rovnou napsat: Dělej si, co chceš! To není dobrý nápad.

 „Co, když začne vyvádět?“

„Hikaru mu to nedovolí.“

„Hikaru mu to nedovolí,“ papouškuje. „Vidíš v něm světce.“

„Když chodí s Pavlem?“ usměje se. Tak to si přesně myslí. „Běž mu oznámit tu novinku. Sním ještě ty dva chlebíčky. Míla je jak znovuzrozená, že.“

„To ano, ale stejně mi dělá starosti s tou fixací na Báru a viděla jsi Pavla, jak se po mně ohnal? Ještě, že to neviděla. Byla úplně v transu.“

„Řekla jsem jí, že může přijít dvakrát týdně. Myslím, že to pochopila.“ Jemně se mračí. „Ale aspoň nemluví o tom, že odejde za Bárou, je upravená a mimo toho mluvila velmi rozumně. Nevím, jak bych se cítila, kdybych ztratila Pavla nebo tebe.“

Vilém jí pohladí ruku. „To neví nikdo.“ Jarmila přikývne, je ráda za pohlazení. „Jdu mu to říct, ale jestli si myslí, že bude dál vyvádět, tak ať s tím nepočítá a budu nejdřív chtít mluvit s tím veleslavným Jirkou.“ Vytmaví mu to. Umyje mu hlavu za zkažení jeho chlapce.

„Jsi skvělý!“

„Já vím!“ Odejde nahoru za Pavlem. Jarmila se natáhne pro poslední vajíčkový chlebíček. Na mužské jídlo vždy funguje.

„Pavle? Spíš?“

„Ne. Chceš něco?“

„Jo.“ Posadí se do křesla, z kterého odsune svetr, košili, ponožky. Posadí se. „Co si tu uklidit? Je tu bordel jak v tanku!“

„Neopruzuj! No jo, uklidím. Jsem vyždímaný, ale vypadala lépe, než jsem ji posledně viděl.“

„To ano. K tomu tancování.“

„Myslel jsem, že je to striptýz. Nech toho. Už jsem řekl, že končím.“

„Uvažovali jsme. Víš, mamka a já, že bychom ti to povolili.“

„Cože?“ Posadí se do tureckého sedu, až zaskřípe postel. Viléma mimoděk napadne, že by potřeboval novou. Promluví o tom s Jarmilkou. V duchu počítá, kolik by mohla stát.

„Myslíš to jako vážně?“

„Jo, ale máme pár podmínek.“ Zatracená Jarmila. Má moc měkké srdce anebo je to tím těhotenstvím? Už je pozdě.

„Aha.“ Tak nic z toho nebude. Určitě se nemá ukazovat nahý a takové blbiny. Z povinnosti se znuděně optá. „Jaké?“

„Chci mluvit s tím Jirkou.“

„Ech!“

„Za druhé bude tě doprovázet Hikaru.“

Pavel otevře ústa. Hikaru doprovázet? „Proč?“ vypadne z něj. Jenom tohle? Myslel, že budou horší. Tohle by šlo zařídit.

„Protože chci mít jistotu, že na tebe někdo dohlédne, a kdyby něco, dva jsou lepší.“

„Nevěříš mi?“

„Ale věřím, ale nevěřím ostatním!“

Pavel vyvalí oči. Táta mu věří? Ty jo, tohle je… Neví, co říct. „Tak jo. Já mu zavolám, ale co když Hikaru nebude souhlasit? Já mu hned zavolám, ano. Tati, prosím mohu a budu muset začít cvičit. Zlenivěl jsem.“ Vezme mobil a čeká. Vilém sedí, když mu to dojde.

„Řekni mu, ať přijde ke mně do práce.“

„Vyřídím!“ Počká, až zavře dveře. Nechápe, co přimělo rodiče změnit názor, ale aspoň něco vyhází. „Jirko, hádej, co se stalo!“

„Nevím, ufouni? Hele rychle, zrovna hodlám hupsnout do postele.“

Pavel zrudne při představě toho hupnutí do postele. Určitě v ní nebude sám… „Mohu tancovat, ale táta s tebou chce mluvit. Bude v kanceláři.“

„Fajn, budu tam. Miláčku - to nebylo tobě!“ zaslechne a potom ticho. Pavel se usmívá. Přemýšlí, zda Hikaru už bude v posteli nebo ne. Nejspíš ano. Svalí se na postel. Paráda. Život je přece jen božskej. Může tancovat, má Hikaru, škola mu jde a v neděli se budou milovat. Stočí se do klubíčka, nastaví ještě budíka, přetáhne pokrývku a usne.

Druhý den ráno netrpělivě přečká veškerá úskalí studentského života, včetně nevábně vyhlížejícího oběda, kterého se vzdá ve prospěch hladovějšího studenta.

„Proč vždy páteční obědy vypadají tak divně?“ optá se úsměvem Pavel Jiřiny. Ta se usměje.

„Protože se nemohou dočkat víkendu a tak nás odbudou. Zruš stravenky!“

Pavel si odfrkne. „Zkus to říct mámě a ta tě přetáhne koštětem. Věří v školní obědy.“

„A chodí na ně?“

Pavel zavrtí hlavou. „Nevím, ale vsadím se, že si vypočítala, že takto ušetří na domácnosti.“

„Dobrá!“ zvolá obdivně. „To moje rozhází vše, co dostane, do týdne.“ Pavel se na ní zvědavě podívá.

Jiřina pokrčí rameny. „Každý máme své tajemství.“

„Já jsem ti svoje řekl. Hele, a co tvůj táta?“

„Hm. Promiň, ale ne.“

„Klidně.“

„Díky. Jednou ti to snad řeknu. Co si myslíš o Brabcovi?“

„Starej!“ lakonicky řekne.

„Není.“

„Je. Mohl by dělat dědu mý mámě!“

„Jsi hnusnej!“

„Jo to jsem, strašně hnusnej, ale je férovej… Kolik mu může být?“

„Třicet dva!“

„No, když to počítám… Co otec?“

„Ty zmetku!“

„Já vím,“ prohlásí samolibě, když zaregistruje ty tři zmetky. Začal jim říkat 3D formát. Jeden jako druhý v tom nejhorším obraze. Aby je lépe viděl, musel by si vzít speciální brýle, což udělá jedině přes mrtvolu. Svoji. Obrní se proti nadávkám.

Pliv. Překročí to, ale všechno se v něm bouří. Proč jsou takoví lidé? Nic jim neudělal. Zaregistruje Jiřinin hněvivý výraz. Rychle ji čapne za ruku. „Ne!“ Táhne ji pryč a odchází. Dojdou do šatny. Jiřina se uklidní, ale všechno se v ní vaří.

„Proč jsi mě zastavil?“

„Protože za to nestojí. Zůstanou tupými až do konce života.“

„Možná máš pravdu, ale zachovali se hnusně. Nahlásím to řediteli.“

„Jiři, nech to být. Nic se nestane.“

„Blbost.“

„Ale jo. Kvůli nim se trápit nebudu.“

Jiřina se na něj pátravě zadívá. „Zmoudřel jsi?“

„Kdepak, jen jsem uvažoval.“

„To je stejné!“ prohlásí klidně. „Zítra učení. Pátek si dávám oddech. Jdeš někam?“

„Nechceš jít v neděli do kina? Výběr je tvůj.“

Jiřina ho bouchne taškou. „Ale přece jen ses něco naučil!“

„Ale dopoledne!“

„Nic ses nenaučil. Jsi stejné hovádko jako předtím.“

Pavel se rozesměje. Uvědomí si, že se takhle dobře necítil hodně dlouho. Jako by se vše vracelo do starých kolejí. Jiřina se taky usmívá. Je ráda, že ho rozesmála. Dřív hýřil humorem, i když mizerným, ale poslední dobou je přešlý mrazem. Osobně si myslí, že se kvůli těm třem pitomcům trápí stejně jako kvůli dalším věcem. Jenže místo, aby něco řekl, bude se, pitomec, užírat.

„Co budeš dělat?“

„Hm. No nejdřív si něco přečtu, potom si něco přečtu a na závěr… něco si přečtu.“

„Fakticky?“

„Ne. Večer se podívám na nový film. Znáš toho z druhého ročníku, jak se jmenuje no ten, co vypaluje…“

„Filmaře?“

„Jo. Jak se jmenuje ve skutečnosti?“

„Co já vím a co s ním je?“

„Ale vytáhla jsem z něj za domácí úkoly pár DVD. Rád vypaluje, stahuje… No a chtěla jsem vidět Sherlocka Holmese, tak si nesu kopii domů. Jsem pirát!“ zvolá nadšeně.

Pavel se na ni dívá. Vždyť to dávají v kinech, tak proč…

„Protože nechci utrácet za další popcorn, colu a tyčinku Mars. Takže v neděli, milý Watsone, na něj jdeme. Platíš ty“

„I tyčinku? Pokolikáté?“

„Po čtvrté!“ zabručí nerada. „Dobře fajn je to po šesté.“

„Jsi cvok!“

„Ty máš zrovna co říkat. Ahojky!“

Číst to zrovna! Určitě první co udělá, bude, že to hodí do přehrávače, pomyslí si o Jiřině. On pojede k Hikaru. Moc se na něj těší a možná se konečně budou milovat. Počkat, zavolá mu. Už poznal, že nesnáší neohlášené návštěvy. Vytáhne mobil, najde číslo. Snad ještě neučí.

„Hikaru?“

„Pavle, jak se máš?“ Pavel potěšeně zaznamená správně vyslovenou větu. Krásně se učí česky. Začíná uvažovat, že se naučí pár japonských frází. Jarda mu přislíbil pomoc. Chce ho překvapit. Někdy si myslí, že se mu stýská.

„Dobře. Mohu přijet?“ Nohou zavře dveře. Opře se o ně.

„Samozřejmě. Budu strašně rád.“ Pavel si zřetelně vybaví Hikarovy delší černé vlasy, malý úsměv a černé oči. Nejraději už by tam byl. Obejme ho, políbí a potom zůstane do večera.

„Pavle, jsi to ty?“

„Jo, počkej chvilku,“ řekne Hikarovi. „Ano mami?“

„Volal táta, prej nikam nemáš chodit.“

„Doprdele,“ zakleje tiše, aby ho neslyšela. „A důvod?“

„Nevím!“ ozve se podrážděný hlas tentokrát z kuchyně.

„A nevadí, když na chvilku zmizím do knihovny?“

„Jasně že ne! Jen běž. Stejně tady sedíš celé dny.“

Bodejť bych neseděl, když mám zaracha. „Hned u tebe budu. Pa!“

Hikaru nestačí odpovědět. Pokrčí rameny. Nechápe, proč chce přijít, ale určitě mu to řekne. Lehne si na pohovku, vezme knihu. Nějak to tu přečká. Uvědomí si, že se na Pavla těší. Mohli by, i když musí se vrátit. Zavrtí hlavou. Nesnáší rychlovky, zvlášť poprvé, ale když ne teď, tak kdy?

Ani ne za půl hodiny se ozve zvonek. Podiví se, že je tu tak rychle.

„Ko…Kosa?“ zadrkotá zuby promrzlý Pavel. „Hnusná zima!“ Vkročí a zavře za sebou. Obejme Hikaru, který vyjekne. Odstrčí ho.

„Promiň!“

„To je dobrý, ale studíš. Jen se podívej. Červený nos, červené tváře a rty studené jak led. Do knihovny pod deku. Přinesu ti čaj!“

Pavel na něj vyjeveně hledí. To, to je naprosto fantastické. „Fantastické!“ Vzpomene si, že ho už takhle dřív viděl. Bylo to na začátku. Od té doby, ho takto nikdy neviděl.

„Co?“ nechápe Hikaru. Vezme ho za ruku a vleče ho do knihovny. Pavel ho sleduje a obdivně sleduje jeho štíhlou postavu v kimonu. Jasně ty hadříky se mu už líbily v anime, co mu poslala Pavlína. Jenže realita je něco jiného. Svrbí mě prstíky to z něj stáhnout, uvědomí si. A stáhne, rozhodne se v mžiku.

Omámeně usedne na pohovku, nechá se přikrýt. Sleduje, jak odchází. To nevydrží. Musí s tím něco udělat. Ani si neuvědomí, že se pod dekou hladí. Je mu zima, ale je mu to fuk. Je dnes vzrušující.

„Čaj!“ podá mu ho, ale Pavel zavrtí hlavou. Odloží ho na stůl.

„Proč to nenosíš častěji?“

Hikaru skryje pobavený výraz. Tak Pavlovi učarovalo kimono. „Chtěl bys?“

„Jo! Blbá otázka, je to… Máš pod tím něco?“ nemůže uvěřit, že to řekl. Zrudne.

„Budeš to muset zjistit.“ Pavel zalapá po dechu. On pomalu rozvazuje, zkoumá záhyby kimona.

„Víš vůbec, jak se to svléká?“ zašeptá mu do ucha.

„Rozváže se pásek? Jukata!“

„Ale, Jarda?“

„Ano, ale není v tom zima?“

„Je trochu teplejší, než normální letní. Líbí se ti?“ Vstane a s rukama od těla předvede kimono zelené barvy s dolním koncem a rukávy do tmavší. Pavel hltá ladné pohyby. Uvědomí si, že Hikaru opravdu očekává, že kimono pochválí.

„Nádherné, mohu to potom vyzkoušet? Tedy pokud není na to nějaké pravidlo nebo zákaz? Je to těžké nosit?“

Hikaru se rozesměje. „Ne, můžeš to zkusit, ale snadné to nosit? To ne!“ Vzpomene si na svou matku v kimonu. „Moje matka na svatbě musela mít pomocnici, která ji do toho oblékla. Jinak to není možné. Jukata je jednodušší, pohodlnější. Rád je nosím, ale jen doma. Když jdu ven, beru si formálnější a to ještě při zvláštních událostech.“

„Jarda by mě za ty informace zabil!“

„Tak ho přiveď,“ navrhne.

„Ne, protože se ho nezbavíme.“ Je kouzelný. Strašně se mu líbí.  Zrudne. Krásný? Ještě víc. Prohlíží si ho. „Mohl bych si ho zkusit?“

Hikaru si ho prohlédne. „Bude ti trochu dlouhé, ale proč ne. Jestli chceš, nechám ti jedno ušít.“ Škoda, že to nevěděl dřív. Na jaře bude mít narozeniny, proč ne. Hodila by se k němu světlomodrá jukata s nějakým jemnějším vzorkem. Poradí se s maminkou. Ona je na to odborník, ale řekne jí o nějakou teplejší látku. Za chvilku donese jukatu, kterou měl na podzim. Uvědomí si, že se Pavel bude muset svléknout. Bude to kouzelné, usoudí, když ho do toho zavine a potom pomalu stáhne páskem. Má pravdu, stačí rozvázat pásek…

Položí je na židli, zatímco Pavel začne stahovat oblečení. Telefon. Zamračeně ho zvedne.

„Hikaru, hádej, kdo je to?“

„Ayumi?“

„Přesně tak. Copak děláš?“

Hikaru se podívá na Pavla, který je zvědavě pozoruje, ale dál se svléká. S telefonem u ucha ho pozoruje. Je kouzelný, neohrabaný, tolik nepodobný jeho dřívějším uhlazeným partnerům. S údivem sleduje, jak stahuje úplně vše i boxerky. „Hm…,“ zamručí při pohledu na jeho vzrušený úd.

„Co jsi to říkal?“ uvědomí si, že Ayumi na druhém konci něco povídá. Sytý smích hlasu, který Ayumiho vynesl vzhůru na řebříčku hitpárad.

„Jsem v Praze a zítra budu u tebe, pokud seženu mapu. Přiznej se,“ hlas přejde do žhavého smyslného tónu. Hikarovi přejede mráz po zádech. „Máš tam někoho?“ Cítí, že se červená.

„Znáš mě,“ řekne neurčitě. Smích.

„Zítra.“ Ticho. Hikaru nechá klesnout telefon. Odloží ho a přejde k Pavlovi. „Takhle.“ Vezme jukatu a zaváže ji. Rukama mu pomalu přejede od ramen k rukám. Pavel se prohlédne.

„Nevypadám divně?“ Z Hikarova pohledu ho mrazí. Je úplně jiný, kdyby řekl, tak za chvilku mu ten pásek rozváže. Všechno se v něm sevře touhou.

„Naopak. Vypadáš rozkošně.“  Dnes neodejde jen tak.

Flétna - 17_Štěstí a neštěstí

 Komentář