11. 10. 2013
Harnohův sen
2.
Ghaane Gorgone
Druhý den ráno stane u stromu, který byl zasazen, když se Gorgone narodil. Přemýšlí, jak jejich civilizace je spjatá hodně s přírodou. Pohlédne na další stromy, které tu jsou. Rodiče je převezli z jejich původního domova. Teď jsou zde, kde všichni bydlí. Jestliže bude mít jednou děti, pak i on zasadí nějaký strom. Možná právě proto eradané nemají rádi armádu, která zničila jejich původní planetu. Ví, že ještě někteří žijí, kteří si ji pamatují. Je jich už ale málo.
Je to vlastně všechno zvláštní, když si vezmou, že se vyvinuli v podzemí planety. Nikdy netíhli ke stromům, k rostlinám, k přírodě, dokud je nepostihla ta katastrofa. Vzhlédne k obloze ke kupoli, která město zastřešuje před přímým slunečním zářením. Zvykli si žít venku, ale většina stále žije v podzemních městech. Jejich rodiče si vybrali život pod kupolí. Možná i proto, že se narodili na povrchu planety a jsou zvyklí na prostor.
„O čem přemýšlíš?“
„O našem životě.“
Cyriano se pousměje. „Vrtají ti v hlavě moje slova ze včerejška?“ pohladí štíhlou bledou rukou kůru stromu.
„Ano. Jak se to všechno změnilo. Učili jsme se, kde jsme vyrostli, jak žijeme, ale nikdy jsem si to tak zřetelně neuvědomoval jako právě teď. Myslíš, že proto eradané nenávidí armádu?“
„Určitě. Jsme málo přizpůsobiví nebo naopak moc? Netuším.“
„Já si život v podzemí nějak neumím představit. Byl jsem tam a vypadá to jako na povrchu. Skoro, ale být bez toho?“ Obsáhne rukou prostor.
„Jeden můj známý má teorii, že tohle jsou dávné instinkty spojené se Srstnatými,“ řekne zkrácený název pro Kočičí národ.
„Myslíš?“
„Určitě. Víš co? Nepřemýšlej. Včera jsem se optal pár známých. Jen jak se dívají na ten problém. Budeš mít to těžké, ale je pravdou, že dost lidí mi řeklo, že té války mají dost. Ovšem změnit to nebude lehké. Víš, že nesnášíme změny.“
„Mně to nevadí,“ zabručí Harnoho. „První hosté. Utíkej je přivítat. Vsadím se, že ze Spoluvládců nikdo nepřijede.“
„Proč by měl?“ ušklíbne se Cyriano a řekne naplno celou pravdu. „Byl to jen voják.“
Harnoho se za ním dívá, potom se postaví vedle stromu a položí na něj ruku. Uklidňuje ho to a je rád, že nemusí stát s rodinou v hale a vítat je. Některým jen nepatrně přikývne, jindy se pousměje, ale mlčí, jak je zvykem. Až pozdě večer k němu přijde matka, která ho obejme. Cítí, že pláče, proto ji obejme. Když se uklidní, odvede ji do domu. Posadí se k večeři.
Najednou odloží misku s jídlem a dívá se před sebe. Gorgone je mrtvý. Povzdechne si, jak to snadno připustil.
„Jsi v pořádku?“
Harnoho se obrátí k Cyrianovi. „Ne.“
„Jo, taky nejsem,“ zabručí. Když skončí večeře, rozloučí se s rodiči, bratry a sestrou a odjede do svého domu. Někteří u rodičů zůstávají přes noc, protože bydlí v jiných městech. Lehne si, dívá se na strop, když zachraptí.
„Loď.“ Na stropě objeví se elegantní loď, kterou kdysi dávno si vysnil. Jeho bratr si ho dobíral, ale jeho myšlenky se k ní upnuly. Jsi jí posedlý, jednou řekl Cyriano. Od té doby ji nikomu neukázal, kromě Gorgoneho. Líbila se mu. Neposmíval se jeho nadšení a chutí studovat motory. Ostatní si mysleli, že bude vyrábět pro nějakou společnost, a když uslyšeli, že chce do armádního výzkumu, byli krapet v šoku, ale potom ho nechali, ale cítil, že nejsou nadšení. Jenže když to udělá pro nějakou společnost, armáda z toho nic nebude mít. Jestli ho vyvine pro armádu, budou z toho mít užitek všichni. To, že za to dostane méně peněz, je mu jedno, ale tímto způsobem se odvděčí za Gorgoneho podporu.
Nakonec usne, ale na stropě dál klouže vesmírná loď.
Když se ozve vtíravá melodie, otevře oči. Schůzka. Už za hodinu, ihned si uvědomí. Rychle dojde pod sprchu, potom se oblékne do hnědé uniformy, kterou může nosit, když získal možnost výzkumu pro armádu. Je mu jedno, jak se na to budou dívat. Vlastně patří tam, kam Gorgone. Vyjede a na křižovatce sestoupí do podzemí. Spěchá, když se dostane do Centrálních zahrad. Vsadí se, že setkání je u kašny představující strom. Zaparkuje, protože do centrálních zahrad se smí pouze pěšky. Jde, nevšímá si udivených pohledů, až uvidí kašnu. Ševelí jako vánek ve větvích stromů. Dívá se na drobné kapičky, které splývají z větví stromů dolů do bazénku.
„Xaviene, děkuji, že sis na mě našel čas.“
„Prosím tě. Včera jsem neměl čas, omlouvám se.“
„Nevadí. Něco bych od tebe potřeboval, ale nechci, abys s tím někde…“
„Abych nekecal na každém rohu?“ zasměje se.
„Přesně tak. Potřebuji poradit na koho se mám obrátit, když chci postavit novou loď pro armádu. Koho mohu umluvit? Máš obrovský přehled, co se toho týče. No, nikoho jiného neznám.“
„Osm z deseti,“ zamumlá Xavien. Popravdě ho ani to nepřekvapilo. Dalo se čekat, že Harnoho bude chtít něco udělat. Gorgoneho bezmezně obdivoval.
„Ty o tom víš?“ podiví se Harnoho.
„Jistěže. Už se to pár lidem povedlo, ale to byly jen takové legrácky. Rozhodně ne válečný křižník. Velitelský, hádám.“
„Jak…“
Xavien se ušklíbne. „Přece tě znám a Gorgoneho taky. Co bys asi tak chtěl postavit? Přepravní loď?“ odfrkne si. Světlé oči se dívají na svého bývalého milence. Je krásný. Možná tehdy neměl tak chtít se dostat ke Gorgonemu, ale odmítal schůzky. K tomu tehdy to bylo všechno zbytečné. Svůj článek nezískal a ztratil Harnohovu přízeň. Teď je ještě hezčí než tehdy. Už je muž, tehdy byl mladíček. „Osm z deseti,“ zamumlá znovu. „Nemáš šanci.“
„Musí existovat.“
„Ne. Můžeš umluvit šest. Čtyři nebude nic těžkého. U dvou se natrápíš, ale nakonec se ti to přes postel povede,“ řekne drsně. „Ovšem na ty zbývající dva zapomeň.“
„Musí to jít, Peníze? Cokoliv? Nějakou slabost mají.“
„Slabost ano, ale ne soudnost. Ovšem můžeš udělat něco jiného.“
„A to jako co?“
Xavien se k němu otočí. „Můžeš přesvědčit současného Vládce.“
Harnoho zalapá po dechu. „Vládce?“
„Jistěže. On jim to může nařídit. Jestliže jeho přesvědčíš, máš to v kapse.“
„Jak?“
Xavien se zasměje. „U Jediného a jak to mám vědět? Já nebudu s ním mluvit, ty ano.“
„Ne, počkej. Myslel jsem, jak se k němu dostanu.“
Xavien si zamne kořen nosu, jak přemýšlí. „Dej mi týden, musím pár věcí prověřit, ale upozorňuju tě. Nebudeš mít mnoho času, to ti říkám rovnou. Tak dvě věty. Možná.“
„To nedokážu!“
„No, to je na tobě. Tak co?“
Harnoho začne přecházet sem a tam, potom se zastaví. „Dobrá. Proč to děláš?“
Xavien udělá krok pryč. „Možná proto, že jsem zvědavý, zda se ti to podaří, ale potom chci exkluzívní článek.“ Odchází, když zaslechne.
„Máš ho mít!“
U Jediného, proč mu pomáhám? Pocit viny? Pocit ještě dávné lásky? Proč vlastně? Nebo je to jenom… „Zvědavost?“ řekne nahlas Xavien. „Intriky nebo jednoduše pomsta?“ říká si sám pro sebe, když jde ke svému autu. Vybaví si obličej se světlými vlasy, světlýma očima, které ho skoro zničily. Spoluvládce. Málem se tehdy nevyhrabal z rozchodu. Pomsta by možná nebyl špatná.
„Nebo je v tom to všechno?“ Posadí se do auta a vyjede. „Jo, všechno dohromady.“
Harnoho se ještě na chvilku posadí na lavičku. Nepřítomně poslouchá šumící fontánu. Zvuk šepotající vody by měl uklidňovat, ale jeho hlava je k prasknutí, jak mu v ní víří Xavienova slova. Vládce. Ani když se to dozvěděl, co vše bude muset podstoupit, tak ho nenapadlo tohle řešení. Vždyť k Vládci se nedostane hned tak někdo. Na audienci se čeká velmi dlouho a ještě není záruka, že ho někdo uvidí. Totéž platí i pro toho, kdo ho chce vidět. K tomu současný Vládce se ukazuje jen opravdu výjimečně.
„Jak?! Jak mě k němu chce dostat?!“ zaúpí. Nerozumí tomu. Vstane a potom si uvědomí jedno. Musí to někomu říct, ale komu? Rodičům? Bratrovi? Ne a ne! Pak komu?! Ani se to neuvědomí a z podzemí si to zamíří přímo k Ardurovi.
„Dneska jsi nějak zvláštní,“ přivitá ho s úsměvem Ardur. „Stalo se něco?“
Harnoho přikývne. Posadí se na dlouhou pohovku. Vlastně netuší, proč tu je, ale cítí, že Ardur to nikomu neřekne. „Neřekneš to nikomu?“
„Ne.“ Zvědavě si ho prohlédne v hnědé uniformě. Kupodivu mu sluší a to si myslel, že ho bude odpuzovat.
Harnoho se nadechne. „Znáš Xaviena?“
„Xavien. Hm, myslíš toho dopisovatele nebo je to někdo jiný?“
„Ano ten.“ Je rád, že nemusí říkat Xavienovo matčino příjmení, protože si ho nepamatuje. „Požádal jsem ho o pomoc s mým problém.“
„Dobrá zpráva?“
„Právě, že nevím,“ zamračí se. „Vznášel jsem se na obláčku, ale teď váhám, protože nedokážu si představit, jak by to mohl zařídit.“
„A co?“ dotkne se pramínku, který mu visí u ucha a zastrčí ho za něj.
„Audienci u Vládce. Byl jsem za ním, abych se ho zeptal, koho lze umluvit. Povídal, že šest by šlo.“ Ardur nadzvedne obočí. „Ale zbývající řekl, že neumluvím ani přes postel,“ řekne slabě. Řekl to krapet jinak, ale co. „Pak dodal, že bych měl zkusit to přímo u Vládce. Problém je, že si nedovedu představit, jak mě k němu dostane.“
Ardur se zamyslí. „To já taky ne, ovšem nemožné to zas není. Je pravda, že je to jeden člověk, ovšem je ti známo, že je taky protiarmádního myšlení.“
„Já tušil, že to nebude tak lehké,“ prohodí sklesle.
„Na druhou stranu se o něm ví, že je přístupný argumentům. Nebudeš mít zřejmě dost času mu všechno vysvětlit, tak jak by to udělal Spoluvládce. Bude to muset být pádné a jasné.“
„Takže myslíš, že mám naději?“
Ardur si povzdechne. „Určitě. Jinak by ti to nenabídl, i když hádám, že to dělá částečně kvůli sobě.“
„To ano. Chce exkluzívní článek.“
Místnosti se ozve sytý smích, který Harnoha vzruší. „V tom případě se i postaví na hlavu, aby to provedl. Ovšem nebude příliš šťastný, jestliže se ti to nepodaří, to víš, ne?“
„Vím,“ přikývne šťastný, že to nepovažuje za úplně nemožnou věc. „Co asi tak řeknu?“
„Hm, myslím, že to bude záležet na okolnostech. Nechceš tu zůstat na večeři?“ nakloní hlavu na stranu a pátravě se zadívá do Harnohových očích.
„Rád,“ přikývne. Možná by mohli probrat různé věci a pak, je to krásný muž a on už delší dobu nikoho neměl, i když Ardur určitě někoho má. Zajímalo by ho, zda ženu nebo muže, ale někteří preferují obojí. Povzdechne si.
Ardur se po něm otočí. Je mu něco? Musí přiznat, že takhle ustaraně vypadá rozkošně. Prostě k nakousnutí a jak si myslel, po jeho žádosti o pomoc byl konec s jeho vztahem. Ovšem mohl by se pokusit Xavienovi ulehčit jeho cestu. Osobně určitě bude to zkoušet přes své noviny, které jsou největší. Pokud ví, vydává se na všech planetách, které osídlili nebo převzali pod svou zprávu. Rozhodně pokud to dokáže a Vládce přiměje ostatní k tomu, aby povolili návrh lodě, potom s Harnohem odejde. Teď ho tu nic nedrží, ale je to umíněný mladík. Vrací mu do žil mládí a chuť opět se pokoušet někoho svést.
O pár hodin později se Harnoho vznáší na obláčku. Kdyby neseděl v autě, určitě by vzlétl, protože večeře byla úžasná a protáhla se na dlouhé posezení se skleničkou voňavého vína. Dokonce by řekl, že se ho snaží svést, což by bylo snad ještě lepší než ta audience. Doma už v posteli, místo aby vymýšlel, co řekne Vládci, přemýšlí o každém pohybu, o každém slově, které pronesl Ardur. Mohl by myslet, že by oni dva… Sen! Povzdechne si, že by to mohl slyšet i ten, na kterého myslí. Kdyby tak byl odvážnější, jenže má strach, že ho odmítne. To nechce. Bude držet jazyk za zuby a těšit se z jeho přítomnosti. Jenže… S myšlenkami na Ardura usne.
Týden, pomyslí si, když dostane umístěnku na plantu Adrien, kde probíhají některé výzkumné projekty. Nechce se mu to. Raději by odjel na Brasil nebo byl s Ardurem. Od toho dne se s ním viděl jednou a bylo to stejně úžasné jako poprvé a nejhorší je, že si začíná myslet, že by možná chtěl s ním navázat vztah! Bylo by to…
„Harnoho!“
„Xaviene, jak…“
„Zítra, tak se připrav. Nezklam mě a mám u tebe ten článek!“
Harnoho otevře úžasem ústa. „J… Jak?“ vykoktá.
Xavien se samolibě usměje. „Hračka.“ Jistě nebyla to hračka, ale to mu vykládat nebude. Dělá mu dobře, když vidí v jeho očích ten dětský úžas a obdiv. „Nebudeš mít moc času. Jdeme na jistou akci, kde bude Vládci, Spoluvládci a další osoby. Jestli to zvoráš, tak nebude to moje chyba. Druhou šanci nedostaneš a jo, zapomeň doma tu uniformu. Jak by tě někdo v ní viděl, tak…“
„Ale mám ji nosit.“
Xavien se zamračí. „Hele, uděláš, co ti řeknu, jinak zapomeň na to. Vezmeš si nějaké sexy šaty.“
„Ty, Xaviene, kam jdeme?“ Poznámka o sexy šatech se mu nelíbí.
Xavien se ušklíbne. „Miláčku, budeš můj nádherný nový objev, tak se snaž. Pa.“ Přeruší spojení dřív, než vidí Harnoha zrudnou a vybuchnout. Když nemá na kom si vylít vztek a Xavien mu nebere, tak se uklidní. Místo toho jede za Ardurem, který je překvapen, když k němu vtrhne jak velká voda.
„Ten, zmetek! U Jediného, já ho zabiju!“
„Klid, co se stalo?“ položí mu na ramena ruce a přidrží ho, aby se uklidnil. Harnoho otevře ústa k tomu. Aby mu všechno vysvětlil, ale potom si uvědomí, že tohle je Ardur. „Tak co se stalo? Mně to můžeš říct.“
Harnoho se mu jemně vymaní ze stisku. „Jdu na tu audienci.“
Ardur je překvapený. „Tak rychle? To je výborné, ne? Čím dřív začneš, tím lépe, ne?“
„No ano, to ano.“
„Tak počkej. Máš jásat. Tohle se každému nepodaří.“
„Mám mít sexy šaty,“ vysouká ze sebe červený jako rak.
Ardur se na něj zadívá, potom usměje. Nakloní se k němu a políbí ho. „Budeš v něm skvěle vypadat a já jen lituji, že tě v nich neuvidím.“
Harnoho v šoku z polibku a slov neví co dělat. „Ehm, takhle?“ Najednou je nahý, ale v mžiku se jeho pásek promění v černý poloprůsvitný model. Otočí se dokola. Napůl vůbec nechápe, co to dělá, ale právě řekl, že mu nebude líto, že ho neuvidí a políbil ho! Zastaví se, dotkne se tváře. Pravda jen na tvář, ale to přece nevadí.
„Sexy,“ přikývne. „Odhaluje, ale přitom nic nezakrývá. Mám se bát?“ optá se přímo.
Harnoho vyvalí skoro oči, potom zuřivě zavrtí hlavou. „Ne.“
„To jsem rád a teď běž se připravit a hlavně najdi důvody, proč by měl něco tak neobvyklého udělat.“
„No…“ Zničehonic stojí u auta. „Jak mám teď přemýšlet o tom, co mám říkat, když… U jediného, já asi, on a já…“ Uvědomí si, že blekotá jako by byl mladíček se svou první láskou, ale možná, že ano. „On o mě má zájem?“ nakonec vydechne. „To je…“ Na tváři se mu rozprostře široký šťastný úsměv. Potom si vzpomene na Xaviena. Jeho nálada poklesne, ale o moc ne. Zvládne to, ale co říct Vládci, aby povolil stavbu nové lodě? Začne se mračit, když se ozve zvuk volání. Ardur! Ihned zapne obrazovku.
„Nemrač se, nesluší ti to.“
„Ale…“
Ardur se usměje. „Zvládneš to. Prostě řekni, co máš na srdci a je to. Tak jako jsi přesvědčil i nás.“
„Chandra ne.“
„Ne, toho ne, ale ozval se mi někdo, kdo by měl zájem pracovat na nové lodi. Jmenuje se Ambien. Je velmi šikovný a jeho oborem je palivo.“
„Palivo? To jde vylepšit?“
Ardur pokrčí rameny. „Dle jeho slov ano a má i další nápady, které bohužel nikde jinde nejdou provést než na nových lodích armády. Pro obchodní účely jsou k nepoužití. Možná že přivede i někoho dalšího. Uvidíme.“
„Rád se s ním seznámím, Ardure,“ řekne vychutnávajíc si oslovení. Další člověk. Jistě najde i další, kteří budou chtít své vynálezy uplatnit.
„Dobře a hlavně jdi brzy spát a dobře se vyspi. Rád bych tě viděl v těch pěkných šatech, co jsi mi je dnes předvedl,“ řekne s rozmyslem a pečlivě.
V Harnohovi se zadrhne dech. „Rád ti je ukážu.“
Ardur se jen usměje a vypne spojení.
„U Jediného!“ vydechne. „Jak mám usnout?! On se zbláznil!“ mumlá si cestou v autě a později i doma. V posteli jen civí a úplně zapomněl, že by měl vymýšlet, co řekne Vládci nebo aby vypadal dobře. Nakonec zmožen myšlenkami, které nesouvisely s jeho odhodláním postavit novou loď, usne.
Druhý den ráno ho probudí volání. Malátně se zvedne.
„Jak jsem si myslel,“ ozve se pobavený Xavienův hlas. „Unavený, až to není hezké. Vstávej a přijď za mnou.“
„To už je tolik?“
„Ach ono to není večer, ale po poledni, což je za pár hodin.“
Harnoho se vyděsí. „Jak to, že jsi mi nic neřekl?“
Xavien se široce škodolibě usměje. „Protože jsem tě chtěl takto vidět a samozřejmě probudit.“ Přeruší spojení. Usmívá se. Tedy to stálo za to! Harnoho doslova vlítne do koupelny a potom postojí ve vánku, který ho osuší. Už se vzpamatoval, ale až ho uvidí, něco mu do plic řekne. O pár chvilek později je v autě a míří do podzemí. Zaparkuje u domu, kde Xavien bydlí. Vejde dovnitř.
„Xaviene, stáhnu… Kdo to je?“
Xavien ho obejde. „Oblečení ujde, ale ten zbytek, uprav ho. Leinia z práce. Měla jít ona, ale umluvil jsem, že půjdeš ty. Nezvorej to, nebo tvá kůže bude vlát na její lodi ve vesmíru místo vlajky. Závodí, víš.“
„Dostaneš lepší motor.“
„Proto to taky dělám,“ odtuší suše vysoká bledá žena s dlouhými umně černými stočenými vlasy. „Bude to zadarmo, zatímco takhle musíme draze platit a já zbožňuji rychlost.“ Harnoho se dívá do zrcadla, jak mu upravuje vlasy, jak nanáší lehce líčidla.
„Musí to být?“
„Jsi má společnice,“ odsekne Xavien, který se sám připravuje. Ve velkém zrcadle zkontroluje svůj vzhled. Když usoudí, že je perfektní, promění svůj oděv v dvoudílný.
„Tedy, jsi kus, Harnoho. Nechtěl bys chodit s jednou vysokorychlostní závodnicí?“
Harnoho si vybaví včerejšek a Ardura. „Bohužel už někoho mám.“
„Všichni zajímaví chlápci jsou zadaní a tebe nechci, tak na mě nesahej, Xaviene. Odcházím. Jsem zvědavá, jak to dopadne. To je škoda, že někoho máš. No jo, v tomhle nemám štěstí, ale závodění mi jde.“
Teprve teď Harnohovi dojde kdo to je. „Počkej, vy jste Zlatá Leinia!“
„Přesně tak. Ty se díváš na závody?“
„Omlouvám se, že jsem tě hned nepoznal. Jistěže. Ten tvůj minulý závod kolem A beta 20 byl úžasný. Hlavně ten finiš na konci, kdy jsi rozmázla Ardua. Myslel jsem, že vyhraje.“
„Díky. Je milej, tak se o něj dobře starej.“
Xavien zvedne oči vzhůru. „Neboj se, maminko. Jdeme.“ Posadí se do viditelně označeného auta, že patří k dopisovatelům. Když se blíží k velkým vládním zahradám, dostane strach. Teprve teď si uvědomí, co ho čeká. Xavien jako by to vytušil, na něj pohlédne. „V klidu, ona z tebe tu kůži nestáhne. Zvládneš to.“
Harnoho přikývne. Vystoupí a rozhlédne se kolem sebe. Ještě na žádné takové akci nebyl. Xavien ho sebejistě vezme za loket, čímž ho vytrhne z transu i strachu. Jde vedle něj se vztyčenou hlavou. Dokáže to.
„Teď si můžeš dělat, co chceš, ale nejdřív udělej tohle. Bude to lepší.“ Ukáže mu znak na svém límci.
„Stačí na rukávě?“ optá se, když udělá úplně stejný.
„Jistě. Tohle tě bude chránit a zároveň si ale musíš dávat pozor. Já musím jít za několika důležitými osobami. Hodně štěstí, Harnoho.“ Oddělí se od něj. Harnoho vykročí k zahradám. Přemýšlí, zda Vládce tu je nebo ne, ale vypadá to, že tu vůbec není. Kde ho má hledat? Může ho minou a být jen pár kroků od něj.
„Vítej v zahradách. Dopisovatel? Tak hezký?“
Harnoho se otočí k muži, který ho oslovil. Vládce to není, ale kdo to je? „Děkuji, ještě jsem tu nebyl. Myslím, že jsem sem dostal kvůli vzhledu než proto, že bych byl dopisovatelem dlouho.“
Smích. „Trefná odpověď. Někoho vyhlížíš?“
„Ano. Jsem dopisovatel,“ řekne s úsměvem. Je rád, že se někdo na něj obrátil.
„Pak bych měl mlčet, abych něco neřekl, co může být použito proti mně. Máš hlad?“
Harnoho přikývne. „Rád si něco dám. Nějak jsem zmeškal snídani.“ A Xavien mi nic nedal, pomyslí si.
„V tom případě, to musíme napravit.“ Vede ho a baví se ovšem možném, když se Xavien dotkne tématu závodu. Ani neví, jak a mluví o motorech a palivu.
„Nejsem moc zdatný v palivech, ale trochu o tom něco vím.“
Muž si ho prohlíží. „Tak by mě zajímalo, zda skutečně jsi dopisovatel.“
Harnoho se nejistě usměje, když uvidí Vládce. Automaticky si to k němu chce zamířit, když ho jeho společník zadrží.
„Nedoporučoval bych se teď k němu přibližovat. Jestli něco chceš, potom později. Má příšernou náladu.“
„Kdo jsi?“
Muž se usměje. „Weiran a ty jsi dopisovatel asi jako já závodník. Co chceš Vládci?“ optá se zvědavě.
„A když ti to řeknu, nezadržíš mě?“
„Ne. Musel jsi toho dost udělat, aby ses sem dostal.“
Harnoho váhá, zda má mu důvěřovat, ale potom se rozhodne, že ano. „Chci postavit novou loď.“
Weiran na něj nechápavě hledí. „Novou loď?“
„Ano, vesmírnou vojenskou novou loď. Křižník typu AA1.“
„Velitelský?“
„Ano,“ přitaká rozpačitě. Takhle někoho ohromeného ještě neviděl. Vypadá jako by se každou chvíli měl složit nebo začít brečet nebo smát? Ošije se. „Děje se něco?“
„Ne,“ odpoví po delší chvilce. Prohlédne si jeho šat, oděv, jemné líčení. „Hádám, že jsi konstruktér motorů.“
„Ano.“
„Nikdo nechce pracovat pro vojenský výzkum.“
„Mám už za sebou tým a umístění na Adrienu.“
„Tým?“
„Ardur, Eryncas, Zarden, Ambien. Budou další. Tihle jsou důležití.“¨
„Eryncas? Ona souhlasila?“ podiví se. Viděl ji nedávno, kde zachránila krk jedné ženské, co si neuvědomila, že není lovec ale lovená jednou rostlinou.
„Ano.“ Pohlédne k Vládci. Už je kolem něho méně lidí. Na nic nečeká a udělá krok, když je opět zadržen. „Řekl jsi, že mě ne budeš zadržovat.“
„Ne, ale podívej, se kdo se k němu blíží. Teď ne. Dej na mě.“
„Kdo je to?“
„Někdo, koho nesnáší. Pomohu ti,“ řekne s úsměvem. „Kdo ti poradil tuhle šílenost? Počkej, už vím. Ten druhý, co je tu s tebou.“ Harnoho jemně zčervená.
„No ano? Bylo mi řečeno, že Spoluvládce nepřesvědčím ani přes postel.“ Po těch slovech ho něco napadne. „Ty jsi jeden…“
„Ne, jsem jenom guvernérem odpočinkové planety Dendeb.“
„Tam to znám! Můj bratr o té planetě hovořil nadšeně. Prý se podobá nádhernému žlutému drahokamu.“
Weiran přikývne. „To má pravdu. Mohou za to určité plyny, které ale nejsou pro nás škodlivé. Mohu vědět, jak se jmenuješ a kdo je tvůj bratr?“
Harnoho zesmutní při slově bratr. „Harnoho a můj bratr byl Gorgone, velitel…“
„Je mi to líto. Nejsem zastáncem armády, to ne, ale pomohu ti. Vidíš, jak je teď nasupený, ovšem nálada se mu teď zlepší, protože k němu přichází jeho…,“ odmlčí se. „Je to tak divné to říkat,“ zamumlá a hledí na svou sestru, která se k Vládci přitiskne. Kvůli ní tady je, ale podle toho co vidí, je zbytečné ji prosit, aby se vrátila domů. Je ve svém živlu. „Omlouvám se. Tvůj bratr byl hodně známý. Jeden z mých lidí ho považuje za nejlepšího velitele všech dob. Říkával, že by vyhrál tenhle spor a válku ukončil.“
„Běž.“ I přes ta slova ho dál doprovází. Harnoho si to neuvědomuje, až když stane před Vládcem. Ten na ně znechuceně pohlédne.
„Weirane.“
„Sestři.“
„Ne.“
„Pane, chtěl bych postavit loď, abychom vyhráli nad nepřáteli ve vesmíru.“
Vládce se zamračí. „To jsi přehnal!“
„Jen se mi připletl pod nohy, Vládce. Je tu sám za sebou a já přišel za sestrou.“
„Pane…“
„Odejdi.“
Harnoho se hluboce ukloní a opustí je. Zpovzdálí sleduje jejich odchod. Zvoral to. Najde Xaviena, který ihned uhodne, co se stalo. Vrazí mu do ruky skleničku s vínem. Ten ji vypije, ale když chce další, Xavien ho zadrží a zavrtí jemně hlavou. Nakloní se k němu a tichounce pošeptá.
„Usměj se nebo budu vyhlášen za toho, kdo si neumí vybrat společnost.“
Harnoho se usměje, čímž okouzlí přítomné. K večeru vypráví, co se stalo.
„Je to škoda. Ta žena byla nový Vládcův objev a Weiran její bratr. Zřejmě není tím vztahem nadšený a nedivím se. Poslední dvě ženy, když je opustil, nedopadly dobře. Zřejmě se o ni bojí. Co jsi řekl Vládci?“ optá se zvědavě.
„Jen, že musíme postavit novou loď, abychom získali převahu nad nepřáteli.“
„Dobrý důvod. Možná to zabere.“
Harnoho se k němu obrátí. „Ani jsem se nepředstavil.“
Xavien se usměje. „Hlupáčku, on si snadno zjistí, kdo jsi, pokud jsi ho zaujal. Kupodivu jsi docela zvolil dobrou taktiku. Současný Vládce je soutěživý. Proto tolik vysává planety, aby mohl obnovit Eredan. Musíš počkat.“
„Nemohu čekat. Za dva dny odlétám. Jestliže neodletím, potom bude moje zařazení zrušeno. Pokusím se odtamtud něco udělat. Když to nešlo takhle, půjde to jinak. Moc děkuji.“
„Prosím tě, nech to být. Leinia měla pravdu, jsi k nakousnutí. Možná jsem tehdy… Měj se.“ Rozloučí se s ním u auta a vejde do domů, kde má byt. Harnoho značně pokleslý na duchu se vrátí domu. Stojí a přemýšlí, co má dělat. Spát a zaspat ten kiks, pomyslí si. Vyjde do druhého patra. Přizpůsobí jednu z místnosti spaní. Zavře oči, když uslyší slabý zvuk volání. Nikoho nechce slyšet. Poručí, ať zvuk přestane. Okamžitě se to splní, když vyskočí a rozeběhne se k stěně. Postaví se před ní, aniž si uvědomí, že je nahý s proužkem kolem boků.
„Ardure.“
„Zdravím. Krásný pohled, ale hádám podle tvé tváře, že se to nepovedlo.“
„Ne,“ rozpačitě a pomalu se zahalí.
Ardur ho pozoruje. „Nechceš se u mě stavit?“
„Ne, promiň, ale byl bych špatným společníkem.“
„Dobrá a zítra?“
„Rád,“ přitaká nadšeně. „Ardure…“
„Zítra, maličký,“ osloví ho něžně a ukončí vysílání. Harnoho se odplíží nazpět do postele. Lehne si a zírá na loď. Potom ji v myšlenkách smázne a nahradí žlutou planetou. „Dendeb. Krásná planeta.“ Vzápětí si začne nadávat. Mohl být s Ardurem a místo toho spí sám. Mohl… Zavolá mu, ale nezvedá se. Takže není doma nebo šel spát. Jaká škoda! Je prostě hlupák!
„Jsi hlupák! Hlupák!“ skučí, když si představí, co by spolu s Ardurem mohli dělat. Všechno se to zhmotňuje do jediné představy. On a Ardur spolu nazí v posteli.
Druhý den čeká, zdá se mu Vládce ozve nebo ne. K večeru zklamaně zaleze do postele. Takže nic, ale nevzdá to. Tu loď postaví. Možná v příštím volebním období bude Vládce více nakloněný armádě.
Ráno se protáhne, ihned se podívá, zda něco nepřišlo, ale displej je prázdný mimo informací o jeho odletu. Zabaleno už má, proto se chvilku válí v posteli do doby, než bude muset vyrazit. K poledni v autě parkuje na největším planetárním letišti vesmírných letu. Je mu fuk, jak se lidé dívají na jeho hnědou vědeckou uniformu. Dojde k menší lodi, která je dopraví na orbitu k větší, která ho doveze do armádních doků na Adrienu. Tam bude jeho pracoviště, jeho nový domov. Jak by se na to tvářil bratr? Byl by nadšený? Určitě ano.
„Ty jsi, Harnoho?“ osloví ho muž v stejné uniformě. „Moje jméno je Rinidr.“
„Ano jsem. Jedeš tam taky?“ optá se, aniž by uvedl jméno cílové stanice.
„Ano.“
Nelíbí se mu, tak proč tam jede? Nesehnal práci v jiném atraktivnějším sektoru? Je mu to jedno.
„Fajn. Co tam jdeš dělat?“
„Motory.“
Rindir skoro vyvalí oči. „Ty jdeš dělat motory?“
„Jo,“ odsekne. Ten muž se mu nechce líbit. Co je na tom divného, ale dobře ví, protože všichni, kteří dělají s motory, tak do armády nechodí. Najednou se ozve volání. Na tváři se mu objeví úsměv.
„Ardure.“ Pak si vzpomene. Zesiná.
„Je ti něco? Nepřišel jsi na schůzku, tak jsem si říkal, že máš něco důležitějšího, ale jsi na letišti?“
„Odlétám. Já… promiň! Čekal jsem a zapomněl.“ Jediná noc, kterou mohli spolu strávit a on ji zmešká. „U Jediného, já jsem blbec!“ zasténá. Teď je naprosto všechno ztraceno. Nejraději by si dřepl a rval vlasy.
„Nic se neděje. Tak snad příště?“
Harnoho zalapá po dechu. Dává mu šanci? Neuvěřitelné. Polkne. „Ano! Ano, jistě, já… Děkuji.“
Ardur se usmívá. „Děkuješ? Za co? Vypadáš hezky v té uniformě. Přeju ti mnoho úspěchu.“
„Budu se snažit a přijedu tak brzy jak jen budu moci. Ardure,“ odkašle si, mimoděk narovná. Závazek, ale musí to říct. „Miluji tě.“
Ardur se usměje. „Já taky, miláčku. Tak běž nebo to odletí bez tebe.“
„Klidně, chci…“
„Běž!“ přikáže mu přísně, ale směje se. „Brzy se uvidíme.“ Blažený Harnoho jde k lodi, kde se usadí, ale vůbec nic nevnímá. Když vzlétnou, vybaví se mu bratr a jeho nadšení trochu vyprchá, ale potom si řekne, že stejně udělá vše proto, aby ta loď stála. Zadívá se na hvězdy, které tolik miloval jeho bratr. Říkával, že bez pohledu na ně, nedokáže usnout. Jeho hvězdou bude Ardur. Jestlipak měl i Gorgone nějakou zvláštní hvězdu, napadne ho, ale zavře oči. Let sice bude krátký, ale on chce vzpomínat na Ardurův úsměv a poslední slova.
Ghaane Gorgone - Harnohův sen - 3.
