Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. 6. 2015

Grim Manor

 

Smlouvy

2.

 

„Svítá,“ řekne si úlevně Temple po probděné noci. Vstane ze zválené postele. Oči mu sklouznou na koberec. Dvě díry po hořících slzách jsou jasně vidět. „Nebyl to sen. Bertie. To jméno se nehodí pro… Něco takového.“

„Květiny,“ zaslechne z chodby.

Lidský hlas, zaraduje se, když ztuhne. Ten hlas patří té krásné dívce ve středověkém oblečení a provazem kolem krku.

„Mohu dál?“

„Ne!“

„Chápu, pane, dám je do pokoje Sakury.“

Temple polkne. Už chápe čerstvé květiny na stolech. Netouží mít ducha jako sloužícího. To je nenormální. Začne sbírat oblečení a cpát je do kufru. Zasykne, když kufr nejde dovřít. Posadí se na něj, ale kufr odolává jeho váze.

„Snídaně, pane McGregore? Chcete se najíst v posteli nebo prostřít v Malé jídelně?“

Strnulý Temple zvažuje, zda skřehotavý hlas patří člověku nebo jedné z těch věcí. Nakonec usoudí, že člověk to nebude. „Nebudu jíst!“ vykřikne zoufale. Zadívá se k oknu. Taky možnost.

„Ale pane, připravila jsem toasty, vajíčka, slaninu a fazole, i když se mi to nezdá jako vhodná strava.“

Strašidlo a vhodná strava? A má pravdu, ale hlad má jako vlk, takže by snědl vše, co by se jídlu jen trochu podobalo. Vajíčka… Miluje je v jakékoliv podobě. Kdyby mohl, jedl by je den co den. „Nechci!“

„Aha a kdy budete snídat?“

Nemýlí se? Nemůže to být člověk? Proč by bydlící strašidla měla vařit? Jíst nemohou nebo se mýlí? Je to šílený, pomyslí si. Uvažuje o tom, zda strašidla jedí, místo aby byl na útěku.

„Pane, nestalo se vám něco?“

„Stalo!“ zařve nevěřícně. „Mám dům plný strašidel! To jako není dost?!“ nechápe, že se vybavuje s kuchařkou – duchem, i když je to duch?

„Chápu, pane. Kdybyste dostal hlad, zazvoňte. Zvonek je na stolu vedle postele. Mé jméno je Aamina. Nechcete připravit koupel? Pan McGregor, tedy Samuel, měl moc rád lázeň.“

„Ne, nic nechci!“ Snad se jí zbaví. „Počkejte!“

„Ano, pane?“ ozve se radostný hlas, až Temple zapochybuje, že to byl dobrý nápad se ji optat.

„Pan hrabě je čím?“

„Myslíte Istvána? Upír, pane.“

Temple rázně zabouchne kufr, který najednou povolí, dojde k oknu a vyhodí kufr z okna. Aamina nechápavě zírá na dveře. Zamračí se a hned na to kocour, kterého má na rameni. Temple s bušícím srdcem skočí dolu do záhonu. Sebere kufr a metá pryč. Koutkem oka zahlédne něco černého, ale z obavy před Bertiem nezkoumá, co to je. Hodí kufr na zadní sedadlo, nastartuje auto. Divoce vyjede, až na asfaltu se objeví pruhy od pneumatik.

„Doufám, že splní dohodu,“ promluví muž v zeleném. Po jeho boku s vyplazeným jazykem poslušně sedí Bertie. Po druhé straně postava, o které by se sotva dalo říct, zdá má tělo nebo ne.

„Pokud ne, budou mít peklo,“ zamumlá postava v černém hábitu s rukama překříženýma na prsou. „Vypustím na ně své miláčky.“

„Neznáš slitování? I když proč bys to měl dělat? Jsi tu jako Dohlížeč.“

Postava se zasměje, oči zaplanou. „Se mnou taky nikdo neměl slitování, proč bych já měl?“ Neslyšně odpluje z místnosti. Zůstane po něm jenom puch hniloby.

Temple vyjede z parkoviště, když po několika minutách zabrzdí. Pře závorou uzavírající silnici vedoucí do světa, stojí policista. Za zátarasem je vidět auto.

„Co se děje?“

„Dobrý den, pane McGregore. Někam jedete? Takhle časně?“ Správně si to tipl, a když našel v zamčeném policejním autě instrukce, ihned je šel provést. Nechce se seznámit s děsy, o kterých si jeho rodina vypráví staletí a další spis v kartotéce nadepsaným Záhadná akta netouží mít. I tak mu na okrsku přezdívají agent Mulder, co vyfasoval kolegyní, tak i ona vyfasovala přezdívku Agentka Scullyová a jeho okrsek Akta X. K vzteku, ale co může dělat? Žádný z jeho nadřízených nebo kolegů sem nepáchne. Chtěl by je vidět, jak by oni vysvětlovali případy, kdy člověk vůbec netuší, oč se jedná.

„Domu. Děje se něco, že je tu zátaras?“

„Och, ani ne. Preventivní opatření. Měl byste se vrátit na Panství.“

„A já zas chci odtamtud pryč.“

Fleming si povzdechne. „Doufal jsem, že na to nedojde, ale musím to udělat.“ Vytáhne zbraň a za nevěřícného pohledu prostřelí pneumatika Templova auta. „Omlouvám se, ale víte, musím chránit rodinu a vesnici. S panstvím, tedy s těmi, co tam žijí, je neradno diskutovat.“

„Počkejte!“ najde hlas vzteklý Temple. „Vy víte?“

„Ne, ale mám dost spisů o záhadných věcech. Nijak netoužím mít tam další. Nejlepší bude, když se tam vrátíte.“

„Prodám to!“

„To můžete,“ přikývne, když Iana Fleminga něco napadne. Jde dozadu ke kufru, otevře ho a uvidí pneumatiku. S těžkým srdcem vytáhne pistol, ale v ten samý moment mu někdo strhne ruku. „Zbláznil jste se?! Mohl jsem vás zastřelit!“ vyjede na Templeho vztekle i vyděšně. Pneumatika fajn, ale mít na svědomí člověka? To zas ne.

„Vrátím se! Jen ji nestřílejte!“ žadoní Temple. Nechápe, jak se mohl do té situace dostat.

Ian váhá, instrukce si vtiskl do paměti do písmene, ale pak přikývne. „Dobrá. Rád bych vám pomohl, ale chápejte, já zde musím žít!“

„Jo a já taky co?“

„Můžete zkusit to prodat.“

„A který vůl to koupí?“ zeptá se ironicky.

Ian se pousměje. „Váš strýček to koupil.“

„To nevím, dle rodiny byl držgrešle. Zkusili jste ten dům zapálit?“ odpověď v očích ho překvapí a dojde, že se to nepovedlo.

„Děkuji, víte, není to tak strašné, jak se zdá. Vašemu strýčku nic nechybělo, aspoň se nezdálo.“ Dotkne se čepice, nastoupí do auta, ale zátaras nechá na místě.

„Vrátil se,“ zašeptá muž v zeleném obleku s bledou tváří. Na krku má zubatou dlouhou červenou jizvu.

„To nic nedokazuje,“ ozve se postava v černém, která se vrátila. „Může odmítnout podepsat smlouvy nebo může to tu prodat, a co pak budete dělat? Lhůta se blíží.“

„Musíme ho zvládnout přemluvit. Nic jiného dělat nemůžeme.“ Odejde z místnosti. Černá postava se zelenýma očima zůstane.

Temple se posadí na schod.

„Nechcete přece jen pojíst?“ uslyší.

„Fuj, jsem se lekl. Ne, díky moc.“ Zaslechne šouravé kroky. Kolem něj něco proletí. Je mu to jedno. Abashiri, japonské vězení. Už chápe název. Co může udělat?

„Ahoj, co tu děláš? Nechceš si hrát?“

Před Templem stojí holčička bez očí. V ruce má krásného plyšového medvídka, který se moc nehodí k šatičkám venkovské dívky.

„Toho jsem dostala od Sama. Byl moc hodný. Nemohu nic brát, ale když mi člověk něco daruje, mohu si to ponechat. Dřív jsem měla jen hadry, ty jsou taky do Sama. Hezké, ne? Byl moc hodný, ale jednoho dne zmizel. Říkají, že byl…“

„Miri! Hned sem pojď!“

„Proč?!“

„Hned sem pojď! Nesmíme pana rušit!“

Temple bezhlesně se dívá za holčičkou. Před očima má prázdné krvavé důlky v dívčině obličeji. Potřebuje vše vysvětlit. Vše, ale kdo by mu řekl pravdu? Strašidla? Pochybuje nebo snad místní strážník? Ten by ho nejraději svázal a nechal na pospas osudu. Povzdechne si.

„Halo, Aamino! Kde jste?“ Nemá na výběr. S někým musí promluvit, jen doufá, že to nebude něco příšernějšího než Bertie.

„Rozmyslel jste si to se snídaní? Umím slušně vařit.“

Otrava jedem, napadne ho nesmyslně. „Ne, ale chci si popovídat.“ Obrní se proti tomu, co by mohl spatřit. Uleví se mu, když uvidí zpoza rohu vycházet stařenu. Dlouhá nařasená černá sukně, tmavočervená košile a přes to velký šátek. Na hlavě čepeček, oproti tmavému oblečení je sněhově bílý s vyšívanými bílými kytičkami. V rukou drží pokřivenou hůl a na rameni jí sedí černý kocour s neuvěřitelně zelenýma očima. Nepřátelsky ho sleduje.

„Aamina, pane,“ řekne klidně. Oči jsou neuvěřitelně mladé. „Přejete si?“ zaskřehotá.

„Čarodějnice?“ zkusmo nadhodí. Sám neví, zda to chce vědět, ale nemůže odolat. Je to všechno tak nezvyklé.

„Jistě, pane. Žiju zde už tři sta let. Byla jsem jedna z posledních, co mě upálili. Mně nevadí, když řeknete, že jsem čarodějnice. V jistém smyslu jsem jí.“

Temple netuší, co má dělat. Rozhlédne se. „Posadíme se někam?“

„Proč ne?“

Temple se ošije pod tím krákoravým hlasem. Nehodí se k té ženě. „Ten hlas…“ Vzápětí si vynadá za zvědavost.

„Kouř, pane. Když se dusíte, nedostalo se mi té milosti smrti před ohněm, a neměla jsem na úplatu kata, tak hrdlo sežehne oheň. Tohle je výsledek, pane.“

„Nenávidíte je?“ posadí se do bílého křesla. Na stolku je opět váza s květinami. Odněkud se nese krásný hlas, v kterém poznává strašidlo, co ho v noci vzbudilo. Otřese se, ale musí přiznat, že kdyby vystoupila v nějaké pěvecké soutěži, vyhrála by na celé čáře. Jen by se nesměla ukázat.

„Nač, pane? Jsou mrtví, teď už ne, ale dřív ano. Proklela jsem je do desátého kolene. Jste asi zmatený.“

„Jako včela na jaře,“ přizná nerad. „Učím historii, starověk, ale mí rodiče se zajímají o středověk. Nejspíš by se radostí zbláznili, kdyby mohli si promluvit s někým, kdo tam žil. Proč zde?“ Očima obsáhne velký dům, zahrady a bůhví co tady ještě se skrývá. „Je to hotel, ale pro koho?“

„Pro nás. Dřívější pán, Neil de Brus, se upsal výměnou za tuto půdu. V té době, pro nás zemřelé, bylo snadné někde pobývat, ale pak to přestalo. Exorcismus a nevíra, prostě najednou přestaly existovat místa, kde bychom mohli klidně žít. Tohle je jedno z mala míst, kde je klid.“

„Klid to tu je,“ zabručí neochotně.

„Ale potom poslední potomek větve de Brus zemřel a nebyl nikdo, kdo by zde to převzal. Koupil to pan Samuel McGregor, váš strýček, že?“

„To ano.“

„Jste si neuvěřitelně podobní. Byl méně v šoku než vy a uzavřel s námi smlouvy.“

„Smlouva?“ zeptá se zvědavě. Tomu rozumí, za to ten zbytek, to je beznadějné.

„Ano, pane. Ti tam nahoře a dole se dohodli, aby byl klid, že každé strašidlo, jak nám říkáte, musí mít smlouvu o tom, že na daném místě může pobývat. Takže musí se dohodnout s majitelem o tom, že je tam nechá bydlet.“

Temple se i přes situaci rozesměje. „Už chápu. Není moc lidi, co chce mít strašidlo doma, zvláště kdyby se jednalo o Bertieho.“

„Chudák Bertie, nemůže za to, ale máte pravdu. Mohla bych vám lhát, ale k čemu by to bylo? Hrabě říkal, že klamat nemá cenu, že by se to vymstilo.“

Temple zvažuje celou situaci. Cítí, že by nemusel smlouvu podepsat a měl by zde klid, ale co ti chudáci? Kam potom odejdou? Podiví se, že si začíná dělat starosti s přízraky. Vždyť lidi jenom terorizují. „Když ztratíte místo k bydlení, kam jdete?“

„Do Očistce, tak vy tomu říkáte, ne? My tomu říkáme Káznice. Žádný z nás není dobrý, ale špatný taky ne.“ Odmlčí se. „Opravdu nic nechcete? Místní nám dodávají všechno, co potřebujeme, tedy když si to nedokážeme vypěstovat nebo udělat.“

„To nejsou nadšení, co?“

„No dovolte, pane? Za vše řádné platíme. Tak činili všichni z Panství,“ ohradí se.

V ten moment napadne Templa, že netuší, jak se panství jmenuje. „Aamino, máte zvláštní jméno, jak se vlastně panství jmenuje?“

Aamina na něj udiveně pohlédne. „Grim Manor, pane. Nevěděl jste to? Pravda má ponurné jméno, ale je tu krásně. A mé jméno, jsem Maurka, pane. Šla jsem za láskou, opustil mě a skončila jsem takto. Jako čarodějnice na hranici.“

„Grim Manor. Upřímně, netuším, co mám dělat.“

„Nedivím se vám, pane, ale měl byste něco sníst. Prostřu vám v Malé jídelně. Mohu se vzdálit?“

Temple nic neřekne, proto Aamina se vzdálí. Na čele má ustaranou vrásku. Hned za rohem narazí na zbytek osazenstva, která mohou pobývat na světle.

„Tak co?“ vyhrknou na Aaminu.

„Je zmatený. Neví, co má dělat a absolutně netušil o tom, že existujeme, ale je to dobrý člověk. Tak jako jeho strýc Samuel. Musíme se chovat způsobně. Snad přece jenom si dá říct. Teď půjdu něco uvařit. Udělám něco dobrého, abych ho zviklala.“ Rozhlédne se po krásném prostředí, po přátelích. Za staletí se z nich stala rodina. Nechce to ztratit, ale podpisy na smlouvách musí být ze svobodné vůle obou stran. K tomu je tu ten zatracený Dohlížitel.

Temple se po pěti minutách zvedne. Zadívá se k oknům. Žádné vytí, žádné bouchání, ani hýbání záclonou. Jako by dům byl mrtvý a přitom tam žije tolik… Lidí? Strašidel? Jak je nazývat? Hosté? Pochybuje, že platí, tedy když pomine údržbu domu a podobně. Kopne do kamínku. Co má dělat? Za normálních okolností by odjel, ale to by nesměl mít za zadkem tlupu přízraku a před sebou ruku zákona, co neváhá mu prostřelit pneumatiku. Otočí se a jde k zátarasu. No jistě, je tam

Pozdraví. Dívá se do očí člověka. Před chvíli se díval do očí čarodějnice.

„Co se stane, když odjedu?“

Ian se zadívá na Grim Manor. Je na vyvýšenině a je vidět z hezké dálky. „Starší lidé vyprávějí o strašidlech, o vytí, sání krve a požárech. Po půlnoci zásadně nikdo nevychází z domova. Nikdo. Žádný z nás si nepřeje zažít ty dny opět. V poslední době jsem pomáhal hasit dva malé požáry. Vznikly jen tak. Jeden z mužů se vrátil s povídačkou, že tancoval pět hodin. Byl opilý, ale složky s těmi případy mi zabírá víc místa než normální případy. Zůstanete?“

„Učím na univerzitě,“ zamumlá. „Co ještě víte?“

Ian pokrčí rameny. „Co my víme, co se tam děje? Jsme radši, když to nevíme. Samé dohady, ale podle mě tam žije něco, co se vymyká běžnému životu. Já mám za úkol to udržet tam!“ ukáže prstem na Grim Manor. „A udělám pro to cokoliv.“

„Tak se mějte.“ To zas toho ví. Loudá se. Před dveřmi uvidí postávat černou postavu. Čarodějnice, pekelný pes, upír, oběšená… Proboha, co ještě dalšího skrývají zdi Panství?

„Mám to podepsat?“ zeptá se Aaminy.

„Je to na vás, pane.“ Zaváhá, ale měl by to vědět. „Můžete některé smlouvy podepsat, některé nemusíte, je to na vás. Víme, že pan Samuel, některé z nás odmítl.“

„Odmítl. Nemusel bych nic podepisovat. Nebo prodat, ale vy byste tomu mohli zabránit. Stačí, aby se kolem kupujícího prošla ta oběšená.“

„Betsy, pane. Miluje květiny a park se zahradou je výsledkem jejího talentu. Pověsili ji za krádež, pane, ale ona říká, že to není pravda.“

Temple si povzdechne. K tomu má tu tlupu přízraků-kriminálníků.

„Snídaně.“

„Spíš oběd,“ zabručí. Nechá se dovést do malé jídelny. Posadí se k jídlu prostřenému na stříbře. „Porcelán by nebyl?“ zdá se mu to krapet moc.

„Jistěže. Mám to vyměnit?“

„Ne, proboha, ale oběd už chci na porcelánu.“ Zarazí si, jak poroučí a dokonce chce oběd. Raději ochutná. „To je výborné!“ rozplyne se nad vajíčky. „Takové jsem nejedl, ani si nepamatuju.“ Sáhne po toastech. „Tedy místo být tady, měla byste vařit v restauraci. Utrhli by vám ruce, to mi věřte.“

„Do normální kuchyně nesmí kočka, pane, ale ona je se mnou celou dobu. Nemohu ji vyhodit.“

„Ach, čarodějnice a černý kocour – jak z lidových skazek.“

Aamina se usměje. „Lidi nás viděli, zapamatovali si, jak vypadáme. Mají strach, zbytečný.“

„Rozumím. Aamino, co byste dělala?“

„Já?“ Temple si pomyslí, že je docela vyděšená. Proč? Něco skrývají? „Půjdu zadělat těsto. Na chleba.“ Utekla. Vyděsil ji nebo proč?

„Máte za nás zodpovědnost.“ Muž v zeleném obleku s lukem v ruce přejde místnost. „Je tu někdo, kdo bude na celý průběh dohlížet. Nemusíte se mě bát. Lovil jsem jelena v lesích královských. Jelikož neměli provaz, podřízli mi hrdlo. Aamina je skvělá kuchařka, bohužel nikdo to nemůže jíst. Budete přes její kuchyň rozmazlován.“

„Odpovědnost?“

„Co jste čekal? Dostat na povel přízraky, nechtěl byste mít takovou moc?“

„Ani ne,“ suše odpoví. Buď si začínám zvykat, nebo jsem už poloviční blázen. Co vlastně chci? Hotel plný strašidel? Uzavřít s nimi smlouvy? Vykázat je do té jejich Káznice? To slovo ho odpuzuje. „Jak se jmenujete?“

„Ervin.“

„Ach jo, moc dobré jídlo. Kdo zařídil, aby mě místní policista nepustil?“

„Já.“

„Dobrá práce,“ pochválí ho Temple. „Místní o vás nemají ani páru.“

„Snažíme se. Většina chce mít klid a nepřitahovat problémy.“ Posadí se ke stolu. Dívá se na nového majitele panství. Černé vlasy, pravidelná tvář, hranatá brada. Modré oči se na něj klidně dívají. Neumí odhadnout, co si myslí. „Většina z nás tu nějak slouží, ale někteří ne.“

„Chápu.“ Dojí toast. „Kolik vás tu je?“

Ervin se zvedne. „Pojďte.“ Vede ho do recepce. „Tohle je kniha normálních hostů. Občas se tu někdo ubytuje, ale spíš projíždějí. Tohle je naše kniha. Položte ruku na pult a pomyslete na knihu hostů.“ Temple to udělá. Ucukne, když se vedle ruky zhmotní kniha. Je tlustá, vázáná v kůži. Na přední straně je zlatý drak s rudýma očima. Má pocit, že se na něj zlobně dívá. Váhá, zda ji má otevřít, ale nakonec to udělá.

„Pojmenované pokoje jsou pro lidské hosty. Samuelův pokoj se jmenoval Kjóto.“

„Aha, podívám se tam. Co se vlastně stalo se strýčkem?“

Ervin se zachmuří. „V noci vám to vysvětlí hrabě. Ví toho nejvíc, protože ho našel.“

Temple zabouchne knihu. Hladí ji, pak se podívá po muži v zeleném s lukem na zádech a toulcem na šípy. „Kdy vám to bude nejlépe vyhovovat? Teď nebo v noci? Nebudu se muset upisovat svou vlastní krví a nebude mě nějaké strašidlo vysávat!“

„V noci. Mohu to všem říct?“

„Jistě. Co mám dělat? Nemusím tu být pořád a odvolejte toho policistu.“

„Chcete provést po zámku?“

„Ne, dnes ne. Po kapkách, Ervine.“ Bude to lepší nebo by mohl skončit v ústavu pro choromyslné.

Ervin se vřele usměje. „Samozřejmě, jak si přejete. Zítra byste si mohl prohlédnout park. Betsy vás provede. Rozumí rostlinkám jako nikdo z nás, tedy kromě Aaminy, ona je bylinkářka.“

Temple neposlouchá. Místo toho položí ruku na recepci a pomyslí, že kniha nesmí být viděna. Ztratí se. „Neuvěřitelné.“

Ervin přikývne. „Poslouchá vás, to je dobře. Mohl bych navrhnout vaši pracovnu?“

„Dobrá. Jdu se na to vyspat.“ Možná odpočinutý na tom bude lépe. Ervin se za ním starostlivě dívá. Pak se usměje. Mají domov zajištěný. Najednou se objeví ostatní. Tázavě se dívají po Ervinovi.

„Dneska přineste smlouvy do pracovny.“ Úleva se hmatatelně nese místnosti. „Ale nemusí nám je ještě podepsat,“ upozorní je.

„Já doufám, že ano,“ řekne Betsy. „Už jsem si začala dělat starosti. Půjdu si ji připravit.“ Zámkem se rozlétne veselá písnička. Temple naslouchá. Zámek ožil a už to nejsou jenom cihly a malta. Dívá se do zrcadla.

„Jsi cvok, Temple.“ Ušklíbne si, protože si vybaví svou rodinu. Jedna úchylka za druhou, ale strýček Sam rozhodně vedl, tedy kdyby to rodině oznámil. Ono i to, že se usadil ve Skotsku, bylo dost divné, ale kdo by se tím zabýval. „Aspoň konečně zapadneš do rodiny.“ Otočí se a skočí na postel. Blaženě se rozvalí, ale vzápětí se zachmuří. Smlouvy a s tím se rozhodnout, kdo tu bude a kdo ne. Hrabě asi ano, Betsy se stará o park, ta musí zůstat, muž v zeleném Ervín též a jistě Aamina. Ale takový Bertie, tak toho by tu nerad viděl. Převalí se na druhý bok.

„Neměl jsi nic podepisovat,“ zamumlá. Teď je v skutečném průšvihu. Čert vem strýčka, pomyslí si nádavkem. Unaven nakonec usne, ale dobré sny nemá a hlava mu neustále pracuje. Nakonec se vzbudí, aniž ví proč. Chvilku zírá do tmy a uvědomí si jedno. Pracovna a smlouvy. Posadí se na postel. Prohrábne nakrátko ostříhané vlasy. Potřebuje kávu, jinak nebude schopný cokoliv udělat. Zívne si. Potácivým krokem sejde do pracovny. Zírá, kde je kuchyně. Ráno ji našel, ale to byl ještě při smyslech, teď je napůl mrtvola.

„Hledáte něco?“

„Kuchyň,“ odpoví, aniž by vzal v úvahu bledou čarokrásnou ženu.

„Rovně, doprava, doleva,“ poradí mu. V ruce drží pergamen. Tak to je nový majitel, na kterém závisí jejich život i vesnice. Rozhodně vypadá dobře. Usměje se. Ona má to tu zajištěné, žádný muž ji neodolá. Pomalým vznosným krokem královny odpluje do pracovny.

Temple zatím dorazí do kuchyně. Otevře první skříňku, druhou, zakleje, protože káva nikde.

„Pane?“

„Aamino, kávu,“ zachroptí a posadí se za stůl. „Jsem vyřízený.“

„Hned bude.“ Zapálí oheň, připraví kávovar. Temple na to hledí v posledním tažení. Vůně kávy ho povzbudí, ale to je asi vše.

„Konečně,“ vydechne, když se napije. Cítí, že se začíná probouzet k životu. „Je mi to líto, ale jsem na ní závislý a je výborná. Máš smlouvu?“

Aamina ji přisune i se zvláštním perem. Ne, nadarmo ji matka vtloukala do hlavy, že vaření je bezpečnější než bylinkářství. Měla ji poslechnout a neskončila by na hranici. Temple rázně smlouvu podepíše.

„Děkuji, pane.“

„Momentálně já děkuji, že jsi mi zachránila život. Tohle je rozhodně nejlepší káva mého života. Myslíš, že všichni si zaslouží smlouvu podepsat? Nevím, k čemu by mi byl Bertie. Děsí mě.“

„Je skvělý hlídač,“ odpoví Aamina.

Temple se ušklíbne. „To je fakt, ale nemusel by být chodící zápalka. Stačí škrtnout a je konec. Co uděláte, když nepodepíšu?“

„Touláme se, snažíme si najít jiné místo, ale jde to čím dál hůř. Klidné místo je stále vzácnější. Až skončí lhůta, vstoupíme do vody a odejdeme skrz ni do Káznice.“

„Voda?“

„Ano, očišťující element a ne oheň to není.“

„Proto je tu bazén?“

Aamina se skřehotavě zasměje. „Ne, v lesích je pramen.“ Najednou vypadá vážně. „Není to dobré místo. Smutné, ale někdy nezbývá nic jiného. Je už vám lépe?“

„Jistě. Tak jdeme na to.“ Zadívá se na stařenu s mladýma očima. „Kdybych mohl, utekl bych. Až do dnešního dne jsem nevěřil ve strašidla s výjimkou, když mi bylo pět. Najednou mám hotel s přízraky. Dokonce mi jeden z nich uvařil kávu a ještě žiju. Tak jdeme, ať to máme za sebou.“

Aamina jde za ním. Neptá se, proč změnil názor, proč chce tu zůstat. Nedává to smysl, ale má podepsanou smlouvu. Může tu zůstat.

„Kristova noho, vás je!“ vyděsí se při pohledu na plnou pracovnu Temple. V tu chvíli si uvědomí, co si nadrobil přijetím dědictví. V ten samý moment chce skutečně utéct, problém je, že dveře i okna jsou zataraseny.

„Dobrý večer, pane McGregore.“

„Hrabě.“ Podívá se na ostatní. Co to řekl? Krok za krokem? Pomalu? Něco podobného.

„Skleničku whisky? Sto dvacet let zrála v zdejších sklepeních.“

„Sem s tím.“ Káva byl slabý odvárek, potřebuje něco víc, aby tohle zvládl. Hodí do sebe whisky, aniž si vychutná jemnou chuť a vůní. Nastaví skleničku. Zahlédne dívku bez očí. Bez rozpaku hodí do sebe další.

„Ještě?“

„Ne, díky, snad už to zvládnu.“ Posadí se do křesla. Zoufale se podívá na pero z nějakého ubohého opeřence. Lituje, že musel ukončit svůj ubohý život kvůli podpisům. „Hrabě, vy první.“

Hrabě předloží smlouvu. „Hrabě István II. Turzo, upír. Zde bych vám rád představil Dohlížitele, který potvrdí naše smlouvy. Jen formalita.“

Temple se zadívá na černé stvoření s hořícími zelenýma očima a kostnatýma rukama. Je rád, že nepatří do inventáře a je tu jen na přechodnou dobu. „Upír, nevysajete mi krev?“

„Ne, pane. Vám ne.“

„Takže jiným?“ Zaváhá nad pergamenem. Všichni jsou zticha. „No, hlavně žádné mrtvoly, to je rozkaz pro všechny. Jakmile najde se jediná mrtvola s podezřelou smrtí, letíte. Všichni. Viníka hledat nehodlám!“

„Chápeme, pane.“

Temple podepíše. Vedle jeho podpisu přibude hraběte a Dohlížitele. Maminka s tatínkem by byli nadšeni. Stáli by za ním a poplácávali po zádech, jaký je kabrňák. Začlenil se do rodiny.

„Betsy, duch.“

„Ervin, duch.“

„Vaúúú!“ Na stůl dopadnou velké tlapy, tlama plná ostrých zubů svírá pergamen, který upustí na desku. S vyplazeným jazykem se dívá na Tmepleho. Ten vezme pergamen a odsune ho. Psí tlama se protahuje, oči se začnou dívat smutně. „Vauuúúúúúú?!“ Temple polkne. Nechce mít u sebe psa, který může každou chvíli podpálit dům.

Hrabě si odkašle. „Bertie je zakletý.“

„Zakletý? Ne. Počkej!“ vyjekne, když spatří ohnivou kapku v koutku oka. Ten stůl se mu líbí. Rychle načmárá podpis. Bertie zvedne tlapu a přitiskne ji na pergamen. Na místě podpisu je stopa velká jak mamuta.

„Vauúúuúú!“ zavyje šťastně Bertie. Popadne pergamen a seskočí. „Vaúúúúú!“

„Ven! A žádný požár!“ křikne za šťastným Bertiem. „Kdo ještě?“

„Já pane, Julii, divoženka. Ráda tancuju.“

Temple se zadívá prsa, které má před očima. Čtyřky anebo pětky, napadne ho nesmyslně. „Ten nešťastník je vaše práce?“ Vzpomene si na seržanta s jeho případy X.

„No ano. Dobrá práce, ne?“ rozzáří se.

„Zapomenout na to. Nebudu rozšiřovat Akta X!“

„Ale… Dobrá.“ Někdo se zachechtá, čímž si vyfasuje divoženčin opovržlivý pohled.

„Tak hotovo.“

„Omlouvám se, tímto žádám o ubytování v hotelu. Mé jméno je Idris ap Ieuan.“

Temple vzhlédne, zalapá po dechu. Tohle není možné! Pak si uvědomí další věc. Rytíř drží svou hlavu v podpaží. Mrtvý. Kurva práce, sprostě pomyslí. Jeho vysněný idol je mrtvola. Nemůže tomu uvěřit. Ty zelené oči, jantarové vlasy a postava ze snů, je kaput.

„Prosím, končí se mi čas,“ zažadoní rytíř. Pták na rameni souhlasně zapíská. „Udělám cokoliv.“

Temple mu zasněně vytrhne smlouvu a načmárá svůj podpis.

Rytíř, až mu zařinčí zbroj, poklekne. „Má duše, mé tělo, má zbraň, patří vám.“

Temple si ho představí ve své posteli, nahého, roztouženého, pak povzdechne. Jsou to krásné představy, ale s mrtvolou toho moc nenadělá.

„Svítá.“

„Tak to máme za sebou. Jdu spát.“

„Pane, musíte rytíře zapsat do knihy hostí.“

„Ach ano, tak jdeme na to.“ Sejde do recepce. Opravdu svítá. Je vyřízený. Pomyslí na knihu, zapíše ho s dnešním datem. „Jdeme spát.“ Rytíř přikývne. Temple si uvědomí, že jde za ním. Vyděsí se. Zastaví se, Idris taky.

„Ehm, půjdu se ještě napít. Zatím se ubytujte.“ Rozeběhne se. Idris udiveně hledí za krásným mladíkem. Vezme hlavu a dá si ji na krk. Možná ji neměl dávat dolů, ale pod paží patří a nesmí pánovi lhát. Skutečně krásný muž, i když unavený.

„Tak máme domov, Džine. Půjdeme spát. Musím přiznat, nevěřil jsem, že najedeme místo, kde bychom mohli žít. Jsme mu velmi zavázáni,“ promluví k sokolu na rameni.

„Pane, kávu?“ zaskřehotá spokojená Aamina. Otevře skříňku, kde má kávu. Bude muset nařídit místním, aby jí sehnali něco lepšího. Ta je už vyčpělá.

„Ne, ale jsem v totálním průseru.“

„Pane?“ Podá mu sklenku whisky místo kávy. Tu potřebuje víc. Temple ji do sebe hodí. Tohle přesně potřeboval. „Vyspěte se na to,“ poradí mu.

„Hm.“ Postel, nahý, žádoucí, Idris… Mrtvola…Žádný sex…Konec snu…

Komentář

Cyklus Grim manor - 3. Strýček

 
 

Portrét