Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. 6. 2015

Grim Manor

 

   Berňák

  5.

Temple se zadívá na poklidné jezírko. Žádná mlha, žádné vražedné řasy, prostě voda na koupání, ovšem kdyby na dně nebyla mrtvá dívka s vodníkem. Bude se ho muset zbavit, ovšem jak? Povzdechne si.

„Porada, až se usuším,“ dodá po uvědomění, že je mokrý jak myš. „Sirény, děkuji za záchranu.“

„Není zač, maličkost, my děkujeme za smlouvu, pane.“

„Co chcete dělat?“ optá se ho zvědavě hrabě.

„Zrušit smlouvu, to jde, ne? Neříkejte, že ne, jinak se rozčilím.“

Na rozčileného nevypadá a taky ne, že by se rozzlobil. Řekl by, že je unavený. Poprvé napadne hraběte, jak moc asi smrtelník musí být v šoku nad jejich objevením. „Jde.“

„No hurá,“ řekne unaveně. „Aspoň jedna dobrá správa.“ Mrkne se na Idrise. Nevypadá nijak nadšeně. Totéž by se dalo říct o Ervinovi a hrabě se tváří přímo pochmurně. Tak to zas tak dobrá zpráva nebude, pomyslí si. To by ho zajímalo, kde je zakopaný pes, ale dřív než po tom bude pátrat, se převlékne. Jen ty čvachtající boty mu jdou na nervy.

„Počkejte na mě v pracovně.“ Jde do svého pokoje, za ním Idris. „Nemusíš, tak jo.“ Je to příjemné, stejně jako to líbání. Posadí se v boxerkách na postel. Dívá se, jak Idris se otáčí. Na rytíře to zvládá pěkně. Nebylo by špatné mít sluhu. 

„Dej mi tepláky. Musím se sem přestěhovat,“ povzdechne si. „Neplánoval jsem řídit hotel plný strašidel. To je fakt tam hrozné?“

Idris zvedne hlavu. „Proč bychom jinak tolik usilovali o smlouvu k pobytu, pane?“

„To je fakt. Kde jsi byl předtím?“ Jeho chuť byla příjemná. I přes to, že skoro zemřel, vzrušovalo ho líbání. Otázkou je, zda to vzrušuje i Idrise.

„U jedné rodiny na statku, ale stará paní zemřela. Mladý pán se svou ženou nehodlal bydlet se strašidlem. Od té doby obcházím Evropu křížem krážem. Těsně než jsem musel přejít do Káznice, doslechl jsem se o tomto hotelu. Taky i o tom, že majitel zemřel. Vzdal jsem to. Už jsem chtěl odejít, když jsem se rozhodl to zkusit. Bylo to ten den, kdy jste podepisoval smlouvy. Ani nevíte, jak jsem vám zavázán.“

„Ach jo, dobrá. Uvidíme, jak to bude.“ Už se chce optat na Abiela a proč se tvářil tak pochmurně. Pak to nechá, optá se jich všech a má tušení, že skutečně to nebude dobrá zpráva. Už má na jazyku, proč se nechal líbat, ale pak si uvědomí, že to počká.

„Půjdeme.“

„Jistě, pane.“

Templemu to pane, začíná lézt na nervy. Vstoupí do pracovny. Překvapí ho, že tam mimo hraběte najde i další strašidla. Dokonce přišla divoženka, která většinou loví chlapy, aby si s nimi zatancovala.

„Dobrý večer.“

„Dobrý večer, pane.“

„To pane, mohli byste si nechat od cesty?“

Všichni se zadívají na hraběte. „Není to vhodné, pane.“

Temple si povzdechne, posadí se do pohodlného křesla za stůl. „Jak dobře víte, zjistili jsme před chvilkou, kdo zavraždil mého strýčka a pokusil se zabít i mě. Je jim vodník Abiel. Přesněji řečeno musím poděkovat sirénám, které mě nejen zachránily, ale i zjistily důvod. V jezeře je dívka. Mrtvá. Myslím, že strýček to zjistil a hodlal vodníka vypovědět. Jiný důvod, proč by to udělal, mě nenapadá.“

„Tak to už chápu ten kapesník,“ vypískne vodní víla Lori. „Proto byl tam, kde neměl co pohledávat. Co uděláte, pane?“

„Zbavím ho ubytování. Jde to?“

„Jistě, pane, ale…“

„Já věděl, že to ale tu bude.“

„Nemusí se hned odstěhovat,“ vysvětlí hrabě. „Může tu pobývat ještě rok a hledat nové ubytování.“ Temple to přežvýkává. Nehodlá mít vraha na svém panství ani o minutu déle. „Taky musíte ho vyzvat, aby předložil smlouvu.“

„Počkat, to nepřijde!“

„Ano, nepřijde. Jak dobře víte, nikdo…“

„Já vím. Dál.“

„V tomto případě,“ zadívá se na ostatní hosty. Ti přikývnou. „Můžete povolat Dohlížitele. On zbaví Abiela možnosti k bydlení, ale ne k vystěhování.“

„Dobrá. Dávám mu jeden den. Je to dostatečně?“

„Ano.“

„Výborně, pokud to nebude fungovat, zavolám Dohlížitele.“ Usměje se. No vida, nakonec se ho zbaví, ale počkat! Nemusí odejít. Podívá se do tváří svých hostů. Sakra, jsou to stále ještě hosté nebo něco víc? Jak si mohl za tak krátkou dobu na ně zvyknout? Sinavost, bledost, nelidsky zářivé oči, pach. I tak by to neměnil. Vědí to. Ví, že nebude snadné ho odtud vypudit, jestli vůbec možné.

„Budeme vás chránit, jak to jen půjde,“ spustí Ervin. „Já, Idris, liškodlak i zbytek. Nedostane vás.“

„Děkuji, ale nechci to. Jestliže dojde k nejhoršímu, otevřeme pramen. Pro něj.“ Ozve se šumot. „Zítra zde, nebudu předbíhat události.“ Otevře zásuvku. Jak dobře tušil, je tam papír. Rychle načmárá příkaz k tomu, aby se vodník Abiel, pobytem v hotelu Abashiri dostavil pozítří v deset hodin do pracovny majitele hotelu Abashiri k panu Templemu McGregorovi. Sroluje to.

„Prosím, mohl by to někdo doručit?“

Lori natáhne ruku. „Pošlu to po vodě, pane. Určitě to dostane.“

„Děkuji, Lori.“

„Máte nějaký plán?“

„Mám. Ovšem potřebuju ještě něco. Berňák. Stačí, když zde zůstane hrabě.“ Ostatní se rozplývají i odcházejí různými cestami. Některé není Temple ani schopen postřehnout.

„Hádám, že něco potřebujete, pane?“ ozve se hrabě. U okna zůstane sedět na parapetu Ervin, u dveří Idris.

„Ano, berňák neboli vznešeně řečeno Finanční úřad.“

„Na něco jste přišel?“

„Ne, ale potřebuju odklad. Neboli aby mi dal finančák nějaký čas pokoj. Potřebuju ho ovlivnit, pokud by mi nešel na ruku. Idrisi, můžeš jet se mnou?“

„Mohu,“ zamumlá, „ale musím být neustále s vámi.“

„Budeš. Od vás, hrabě, chci někoho, kdo dovede zvrátit mysl úředníka. To znamená, aby neposlal dalším úředníkům příkazy k exekuci. Jakmile půjde po nás, je konec. Zvrátit by to bylo těžší, než nyní. Je tu někdo takový?“

Hrabě se dívá na Templeho. Řekl, že už má nějaký plán, ale do jeho mysli je těžké proniknout. Momentálně je v pěkném chaosu. Váhá, protože jediná chyba by mohla znamenat jeho smrt, ale dobře ví, že v manipulaci s mysli je nejlepší.

„Já.“

Temple se zatváří ohromeně. „A… ale, je den!“ vykoktá ze sebe. „Nemůžete jít ven.“

„Za jistých podmínek ano. Bude to hodně riskantní. Bude to ve městě?“

„Ano.“

„Odejdu hned. V noci si prohlédnu místo, uvidím co a jak. Pokud by něco selhalo, vrátím se. Je to pro nás.“ Než stihne Temple cokoliv říct, Ervin uhne, hrabě se promění v netopýra a zmizí. Temple to vytřeštěně pozoruje.

„On je netopýr!“

„Je to schopnost upírů, pane.“

„No já vím, ale je něco jiného to číst, nebo vidět ve filmu a něco jiného, když se ti promění před očima. Co myslíte, vyjde to?“

„Co?“

„S Abielem. Já vím, říkali jste, že je tu hodně špatných lidi, ale já doufám, že nepokračují v původním životě. Idrisi zabíjíš lidi?“

„Není na to doba.“

„To není. Půjdu spát. Berňák, vodník, záchrana hotelu. Mám toho dost. Ráno je hlava čistší.“ Vyjde ven. Idris se zadívá na Ervina.

„Musíme ho hlídat. Je to správný chlap.“

„Idrisi, je to člověk,“ připomene mu Ervin.

„Já vím, ale líbí se mi. S tím ani duch ani člověk nic neudělá.“

„Jak chceš, ale spojení dvou světu nikdy nic dobrého nepřineslo,“ varuje ho. Idris nic neřekne, zamkne pracovnu a jde za svým pánem.

„Nemusel jsi sem chodit,“ zívne Temple. Cítí se utahaný, jako by běžel sto kilometrů. „Mám hlad. Ježíš, nikam nechoď. Zítra se pořádně najím. Snad hrabě to zvládne. Mám o něj strach.“

„Je to upír, velmi starý, pane. Ví, co si může dovolit a co ne.“

„To ano. Idrisi, ty jsi…“ odmlčí se. Idris se na něj zahledí klidným pohledem. Má tušení, co chce říct. Připomene si Ervinovo varování. Má pravdu, ale k Templemu ho to táhne jako můru k světlu. Klidně se spálí a zemře za jediný dotek. „Líbal jsi mě.“

„Odezva na vás.“

Temple si povzdechne. Má se vyptávat dál, nemá? Najednou je spánek fuč.

„Nepůjdete si lehnout?“ podiví se Idris.

„Nějak nemám chuť. Líbal jsi mě!“ řekne tvrdohlavě.

„Jistěže,“ potvrdí, čímž mu vezme dokonale vítr z plachet.

Temple neví jak, nakonec si řekne proč ne. Jen další krok k divnosti. Nebyl schopen si najít člověka, proč to nezkusit s duchem? Přistoupí k Idrisovi, obejme ho, čímž ho překvapí. Jsme stejní vysocí, skvělé, pomyslí si, když začne Idrise líbat.

Idris je zpočátku překvapený, ale pak mu vrátí polibek se vší vášní.

„Tak to máme,“ řekne spokojeně Temple. „Máš někoho?“

„Není pozdě se ptát? Měl byste jít spát.“ V uších Idrise zní Ervinovo varování. Co má dělat?

„Vím, jdu,“ řekne pokorně, protože dostal, co chtěl. Idris překoná všechny, které kdy měl, ne! Všechny kdy o kterých snil. Je úžasný. Pozorný, milý, umí se smát a k tomu vypadá jako model od Calvina Kleina. Co by si mohl přát víc? Lehne si, ale stále se trochu překvapeně dívá po svém sluhovi.

„Jsem duch, pane.“

„Nemůžeš se milovat? Mohu se tě dotknout.“

„Dva rozdílné světy nemohou fungovat.“

Temple se zamračí. Kolikrát tohle slyšel?  On věří v opak a snad proto je tu spokojený. „Musím ti odporovat, protože tenhle hotel a vy hosté jste dokonalým příkladem, kdy dva světy vedle sebe fungují. Dobrou noc a ráno mě vzbuď.“ Zavře oči, ale ušima chytá zvuky, které by mohly pocházet od Idrise. Otevře oči. Není tu a přitom dveře se neotevřely. Dva světy. Idris je mrtvý, on živý, ale může ho cítit, touží po něm. Je úchyl? Nemyslí si to.

Idris zmateně jde do kuchyně. „Aamino, pán má hlad.“

„Hned něco udělám.“

„Ne, zítra ráno bude mít hlad. Aamino, co si myslíš? Mohou fungovat dva opačné světy?“

Aamina se zadívá na rytíře. Ten si sáhne na hlavu, odloží ji na stůl.

„Co ti mám říct? Že ano? Že ne? Pravda je někde mezi, protože vždy záleží, kdo ten svět vytváří. Od doby, co se zde uzavřela první smlouva, žijeme vedle lidí. Je pravdou, že ne s lidmi jako partnery. Zamiloval ses?“

„Je jak světlo, které mě přitahuje,“ pronese smutně Idris.

„Pak jdi za světlem.“

Idris posmutní ještě víc. Vezme hlavu a nasadí ji nazpět. „Stejně je zvláštní. Nebojí se nás. Žertuje s námi a dokonce nás chce chránit. Takových lidí moc není.“

Aamina přikývne, odkryje šátek pod kterým je vidět těsto na chleba. „Není, proto ti říkám, jdi za svým světlem. Člověk by se neměl utápět v temnotě. Co myslíš, že chce udělat s tím Berňákem?“

„Dřív to byli výběrčí daní,“ vysvětlí ji pojem.

„Aha! Už to chápu! To je moc špatný. Ti neznají soucit. Nějak musíme je uplatit.“

„To musíme. Jsem tu krátce, ale zamiloval jsem si to tu.“

„To my všichni, Idrisi, proto se za to budeme rvát.“ Vyklopí těsto. „Nechceš mi pomoci?“

 Idris se zvedne. „Jedině pokud z nich budeš dělat placky.“ Oba se rozesmějí, Aamina nalije oběma do poháru víno.

 

Nejlepší probuzení, pomyslí si Temple. Protáhne si, když si uvědomí, že není v posteli sám. Odhodí pokrývku a vytřeští oči. Dívá se do rozesmátých Idrisových oči. Už chce vyhrknout, co tu dělá, když se mu něco v hlavě sepne a on padne zpět do polštářů. Zaúpí, jak Idris opět jazykem přejede úd svého milence.

„Ještě,“ zavrčí blaženě Temple. V hlavě se mu převaluje, kdy naposled tohle zažil. Snad nikdy. Vykřikne, jak vystříkne. Malátně leží. „Idrisi,“ má říct - nemusel jsi. „Tohle bylo úžasné.“

„To jsem rád, pane. Aamina už má snídani připravenou, Lori koupel.“

„Zatraceně, nechce se mi z té postele.“

„Finanční úřad.“

Temple se převalí a po čtyřech se skutálí z postele. Idris nevěřícně se dívá. „Prosím tě, kafe. Velké. Tohle moc nezabralo.“ Posadí se, pak pomalu vstane s pusou do široka otevřenou. Zamává rukou. „Jsem závislý na kofeinu… Zív!“

Idris netuší, co říct, ale seběhne dolu.

Temple hledí na dveře. Usměje se. „Do prčic, tohle bylo skvostné probuzení. Jestli… Zív… taky cítí vzrušení? Musím… Zív… Kurňa, kávu!“

„Pane, tady!“

Temple zamžourá na Idrise s titěrným šálečkem ve velkých rukou. Dva kroky, popadne ho a upije. Idris pozoruje stejný výraz, jako měl po vyvrcholení.

Temple vidí jeho výraz. „Promiň, ale bez ranní kávy prostě nefunguju, ale musím říct, bylo to krásné ráno.“ Ještě jednou si zívne, ale je mu už lépe. Zálibně si prohlíží Idrise. „Víš, že jsi hezký?“

Idris zrudne. Netuší, co na to říct. „Koupel.“

„Ach jo, s tebou není žádná legrace. Budeš mě takhle budit každé ráno?“ zeptá se, když se naloží do vany.

„Když budete chtít.“

„Jasně že jo,“ vyhrkne nadšeně. Bože, tohle je jak vyhrát první cenu v Lotto. Vážně. „Nejdřív jsem si myslel, že to prostě nebude fungovat. Člověk a mrtvola,“ říká na rovinu. „Jenže měním názor. Můžeš se vzrušit?“ Mít sluhu je přece jenom skvělé.

Idris má v hlavě chaos. „Ano.“

„Jupí!“ zařve Temple jako malý kluk a ponoří se do vody. Chytí houbu a hodí ji po Idrisovi. „A koupat se můžeš?“

„Proč bych nemohl?“ Idris je z Templeho vyřízený.

„Paráda! Tak se svlékni a skoč do vody. Do té vany by se vešli i čtyři.“

Idris vezme houbu. „Berňák.“

Temple vystřízliví. „Omlouvám se, ale budeš mi zítra dělat společnost?“ V nitru se mu zadrhne otázka, zda to nedělá jenom proto, že je jeho sluha. Nechce mít sluhu a už vůbec ne, aby to dělal z povinnosti.

„Já, hodí se to?“

„Proč by se nehodilo? Dej sem tu houbu. Jestli jsi to udělal jen proto, že jsi mi přidělen jako sluha, padej. Umýt se dokážu sám.“

Idris mu podá houbu. Netuší, proč najednou je Temple takový odměřený.

„Rozhodně nepotřebuju sluhu.“

„Ale není tu jiné zaměstnání,“ namítne Idris.

„Sakra, o to nejde. Chtěl bych někoho mít. Chodit s ním. Milovat se, křičet na něj a povídat si s ním. Sluhu opravdu nepotřebuju.“

„Jsem z jiného světa.“

„No a? Mě je to jedno. Chci mít milence i přítele. Ach jo, zase to nevyšlo.“

„Co nevyšlo?“

Temple se začne mýt. „Víš, začínám si myslet, že vada musí být ve mně. Dosud jsem to sváděl na rodinu, na ty druhé, na boha, prostě na všechno. Žádný vztah mi nevydržel. Nemyslím o nějakém šupky dupky, to bylo dobré do určitého věku. Tak jsem si myslel, že když v lidském světě… To je jedno. Zapomeň na to. Můžeš jít.“ Zmatený Idris odejde. Vůbec tomu nerozumí.

Temple se rozvalí. Tak zase jeden vztah šel do prčic. Prostě mu není souzeno s někým být.

„Já bych to nevzdávala,“ ozve se u něj hlas. Vyjekne a začne se ve vodě zmítat. Lori ho zachytí a drží silnýma rukama. „V pořádku?“

„Kristovo noho, vylekala jsi mě. Co tu děláš?“

„Přišla jsem na kontrolu. Dělám to normálně. Vylekal jste mě, když jste tu tak ležel. Na okamžik jsem si myslela, že jste se utopil. Na můj vkus jste moc hrr.“

„Vodní víla mi radí, jak mám získat chlapa,“ řekne nevěřícně Temple.

„No co, za svého smrtelného života jsem si mohla vybírat. Někdy pomaleji je lepší. Voda je chladnější. Mám pustit teplou?“

„Ne, odcházím. Buď se zblázním nebo…“ Lori se nezřízeně směje. Je potěšující vidět chlapa v koncích. „Dobrá, zpomalím.“

„Bravo!“ zatleská. „Jste kus.“

„Já ne, ale Idris jo. Nejhezčí chlap jakého jsem viděl, tedy kromě modelů.“

„Souhlasím. Tak já mažu a dobré pořízení.“ Musí tu zajímavou novinku roznést ostatním. Rozhodně jim dvěma fandí. Za chvilku už sedí u sirén a štěbetá, co viděla v koupelně. Chichotají se jak děvčata, co se svěřují s první láskou.

„Zamilování. Já jim to přeju,“ prohlásí Lori.

 

Temple očekává, že najde Idrise v pokoji, ale ten tam není. „Chybí mi, zmetek,“ zamumlá. Pohled mu padne na dopis. Berňák a hrabě. To je kombinace buď k pláči nebo k smíchu, ale musí dostat odklad. Pokud ne, může jít se klouzat. Obleče se, když dovnitř vejde Idris.

„Jdeme.“

„Ano, pane.“

Buď si zvykám, nebo blázním, ale už mi to pane nepřijde tak divné jako dřív. Posadí se do auta. Idris vedle něj. Temple ještě sáhne do přihrádky pro sluneční brýle. Na okamžik ho napadne, jaké by to bylo, kdyby si to tu spolu rozdali. Místo dalších úvah si nasadí brýle a vzápětí vyjedou. Temple zadá do GPS adresu. Nijak netouží bloudit po krásách Skotských měst. Má dost starosti na panství.

„Můžeš mi říct, jak jsem k tomu všemu přišel?“ Pustí tiše rádio.

„K čemu?“

„Jak k čemu? K tomu hotelu, k vám? Stále si to kladu za otázku. Pořád mi nejde do hlavy, proč já. Strýček musel fakt blouznit.“

„Nemyslím. Asi si řekl, že jste pro to vhodný.“

„Ach jo. Vhodný. Nejspíš napíšu knihu.“ Zpomalí a mine seržanta Fleminga. Pomalu míjí ostatní z vesnice. Patří mi jako nějakému feudálnímu pánovi. Mohl bych je okamžitě vystěhovat, ale důvod? Je to vše k ničemu a co jim prodat pozemky? To nevede k ničemu. Potřebuji něco dlouhodobého. Něco jako hotel. Hm. Mračí se na cestu a v hlavě se mu rojí možnosti, co si s tím počít.

Idris ho pozoruje. Čekal by, že bude mluvit, ale je spíš zamračený. Docela rád by věděl, co ho trápí, ale na druhou stranu netouží nijak rozebírat dnešní ráno. Trápí ho tohle?

„Samé potíže. Vyhýbal jsem se jim tak jsem mohl. Nesnáším potíže.“

„Finanční úřad?“

„Ten taky.“ Podívá se na Idrise. Kruci jak to má udělat? Pomaleji? Nejraději by se hned s ním miloval a bylo by mu fuk jak.

„My?“

Temple sevře volant. „Jo,“ řekne to tak pochmurně, jako by byl na pohřbu.

„Dva světy, já budu pořád žít. Tedy pokud neodejdu…“

„Tak to tě ať ani nenapadne!“ prudce ze sebe vyrazí Temple. „Začínám tu Káznici nesnášet.“

„To my všichni.“

Temple mlčí. „Tak by mě zajímalo, jak to ta divoženka udělala.“

„Nerozumím.“

„To nic. Možná mám řešení. Uvidíme.“ Vjedou do města. Navigace je přesně dovede k budově Finančního úřadu. Vezme dopis. „Budeš tady nebo jdeš se mnou?“

„Zůstanu tady.“

„Dobrá. Za chvilku budu zpět.“ Vysouká se z auta. Jde k budově, vejde dovnitř. Podívá se na hodinky. Má ještě dvacet minut čas. Otočí se zpět k východu. Vyjde ven, když strne. Kdo tohle je? Rychlým krokem vyrazí k autu.

Idris s mokrým čelem statečně čelí kontrole.

„Dobrý den, sakra, vy jste Dohlížitel?“ Nelíbil se mu ten na panství. Tenhle vypadá jako jeho dvojče.

„Jen jsem požadoval doklady o pobytu.“

„Manor Grim, stačí.“

„Majitel?“

„Jistě.“

„Chápu, ale pokud se duch vzdálí ze svého místa pobytu, měl by mít potvrzení.“

Templeho to dohřeje. Popadne neznámého a syčí mu do tváře. „Jsem tam novým a mám na krku exekucí.“ Zdá se, že to ví. „Takže mě pustíte a Idrise, mého OSOBNÍHO SLUHU, necháte na pokoji, jinak s vámi vytřu tenhle chodník. Vztahuje se snad nějaký zákon na sluhu?“

„Zaregistrovat,“ vykoktá ze sebe přízrak.

„Výborně. Děkuji. Hned jak budu na panství, zaregistruji ho a omlouvám se, to víte potíže.“

„Chápu.“ Temple skřípe zuby. Ten parchant. Nedivil by se, kdyby za těmi potížemi stál. „Idrisi, jdeme. Kam pán, tam sluha.“ Vztekle nakráčí do budovy.

„Děkuji.“

„Sklapni.“ Idris se krapet smrskne. Takhle Templeho ještě neviděl. Kdyby se dotkl, nejspíš by se popálil, tak sálá z něho vztek. Temple dorazí ke dveřím, kde ho čeká buď prohra, nebo ne. Vejde do kanceláře. Idris se podiví jeho proměně. Najednou je to pokorný chlápek, co se málem neuklání. Kolik má tváří, napadne ho.

„Dobrý den, jmenuji se Temple McGregor.“ Podá mu dopis a posadí se do křesla. Na zádech ucítí kapku potu. Je studená jak psí čumák a pomalu klouže po zádech dolu.

„Dobrý den. Takže tu máme…

Temple najednou spočine očima na dalších dveřích. Zamrká, zadívá se na okno. Vstane, zatáhne žaluzie. Úředník je ohromený.

„Co… Co to děláte?“

„Jsem alergický na světlo. Dovolíte?“ Vůbec nechápe, co to vyvádí. Posadí se nazpět a najednou cítí, že je to zase on.

„Dobrý den, pane. Jste v pořádku?“

„Hrabě!“

„Omlouvám se.“ Přesune se k úředníkovi. Ten je úplně ztuhlý, jen oči se hýbají. „Tak co potřebujete?“

„Aby odsunul příkaz k podání exekuce o rok. Jak jste to dokázal?“ vydechne.   

„Něco to stálo, ale nebýt tohohle kumbálu, tak to nebudu moci provést. Takže jdeme na to.“ Zaměří se na úředníka. Oči, které se na ně dívaly se, zavřou. Hrabě se soustředí. Cítí, že je na pokraji sil, ale nemůže z toho teď vycouvat. Pokouší se ho doslova přeprogramovat. Temple, jako by chápal, co hrabě dělá, ani nedutá, i když v hlavě se mu jako ozvěna míchají slova lítost, soucit, odklad, důležitější prohřešky, a další.

„Hotovo.“

„Já, děkuji.“

Hrabě pokrčí rameny. Zničehonic se skloní, dotkne se krku a kousne. Temple vyletí, ale Idris ho zoufale zadrží, aby něco neprovedl.

„Sakra, pusť mě!“

„To nejde!“

„Tak, hotovo. Je to na poslední chvíli, ale myslím, že se to podařilo.“ Couvne, dveře se zavřou. Temple se pokouší ještě dostat ze silných Idrisových paží. Ten zoufale se snaží udržet Templeho.

„Co se tu děje?! Mám zavolat ochranku?“ vyjede na ně úředník vztekle. Rukou si tře postižené místo na krku. Cítí se krapet divně, ale ti dva jsou daleko horší.

„Ne, pane, omlouvám se. Já ten můj případ.“

„Tenhle?“ Dotkne se složky. „Odložen. Je to hrozná částka. Už jste důvody vysvětlil. Takže máte na to rok, abyste s tím něco udělal. Co tu děláte? Nemám na vás celý den čas.“ Temple jen zírá, jak složka se přesunuje na jinou hromádku a jen doufá, že to je ta správná. „Bolí mě hlava.“

„Děkuji, děkuji.“

 Úředník si ho nevšímá, protože se hrabe ve stole. Temple ještě pozoruje, jak si bere prášek.

„Úžasné schopnosti.“

Idris jednou rukou něco kutí u krku. „Je to lepší. Málem mi spadla hlava.“ Temple se opře o stěnu. To by ještě chybělo, kdyby ten úředník viděl kutálející hlavu.

„Je vám dobře?“ optá se účastně starší žena.

„Je. Děkuji.“ Nebo spíš bude, až dorazí na panství. Tohle není život pro něj.

Komentář

Cyklus Grim manor - 6. Idris

 
 

Portrét