Grim Manor
Idris
6.
„Panství!“ zařve nadšeně Temple, až Idris nadskočí. „Bože, jsem tak rád, že tu jsem. Začínám si myslet, že jste mě nějak očarovali. Na té chodbě jsem měl pocit, že se asi skácím. Tak tohle je hotovo. Na programu je další věc.“
„Vodník Abiel?“
„Přesně. Má čas do zítra, ale pochybuji, že se dostaví.“ Vystoupí z auta, protáhne se. Nedaleko uvidí Octavia. „Ave, Octavie. Na procházce?“ Ti koně jsou fantastičtí.
„Jen si protáhneme údyyy, domine. Šloo všechno podle tvých očekávánííí?“
„Musím přiznat, že jsem byl důkladně šokován, ale díky hraběti jsme získali odklad.“
„To je výbornééé, domine. Jsem ráád, že se dařiloo. Omlouvám see, ale proletíme see.“ Templemu absolutně nedošlo, co Octavius řekl a tak když se vznesl, jen vyheknul. Pro dnešek má toho dost! Padající hlava, sající upír a k tomu létající koně. A to si bláhově myslel, že je na vše připraven.
„Pane, večeře a káva.“
„Aamino, aspoň jeden rozumný člověk.“ Zadívá se na její oblečení, potom na Idrisovo. Sakra, ve městě museli o nich myslet, že jsou z jiné planety. No, je to za ním, ale jakmile někam vyjedou, musí změnit oblečení. Zadívá se na oblohu, na velkou tečku. Octavius a jeho kamarádi, pekelný oř. Měl to asi brát doslova. Problém je, že stále to nebere. Nejspíš by měl… Ne, na pohádkové knihy zapomene. Musí si nejdřív přečíst něco jiného, ale nejdřív kafe.
Posadí se ke stolku, když k němu přiběhne rozzářena Betsy s květinami v rukou. Hned vezme staré květiny a vymění je za jiné. „Děkuji, krásné.“
„Nechcete se projít?“
Temple přemýšlí jen chvilku. „Jistě, velmi rád, jen se nejdřív najím. Mám hlad a Aamina vaří skvěle.“ Pustí se do kusu masa s bramborami na cibulce. Káva se k tomu nehodí, ale kašle na to. Blaženě si lebedí u skvělého jídla. Ten steak je prostě skvělý. Přesně jak to má rád. Koutkem oka zahlédne Octavia, který už teď v poklidu stojí na louce. Přemýšlí, že by nebylo špatné opět se svézt. Panství má velkou rozlohu. Je zázrak, že něco tak obrovského ještě v dnešní době existuje.
„Octavie!“
„Anoo, domine?“
Temple zrozpačití. Kdyby to byl kůň, tak by se neptal, ale takhle má pocit, že jezdit na člověku je nesprávné. „Napadlo mě, že kdybys no víš, chtěl…,“ koktá a proklíná se. Vždyť je to teď jen kůň, to že kdysi byl člověkem, je jiná.
„Nechápuu, domine. Něco potřebuješšš?“
„Půjdeme?“ Octavius upře na Betsy oči. „Na procházku. Chci panu McGregorovi ukázat okolí.“ Octavius pochopí.
„Chcetee jet?“
„Uch ano,“ hlesne Temple. Připadá si fakt pitomě.
Octavius se vzorně postaví. „Udělámee, co přikážeš, jsme připravení splnit každý tvůj rozkazss.“
„Nejsem tvým nadřízeným ani císařem, Octavie, ale děkuji. Je to pro mě nezvyklé. Betsy nebude ti vadit, když pojedu?“
„Ne ne, aspoň stihneme všechno,“ řekne nadšeně.
Temple se zadívá na obrovského koně. Eques… Postaví se na židli. „Nejsem žádný atlet,“ upozorní bývalého římského vojáka. Usadí se na hřbetě koně. Aspoň ví, že nebude vyhazovat a nebude se ho chtít zbavit podezřelým způsobem. Přemýšlí, čeho se chytí, ale nakonec si ovine kolem zápěstí kus hřívy. Teď přijde to nejhorší.
„Drž se pevně nohama, domine. Uvolní tělo.“
„Hlavně neběž!“ sotva to přikáže, už cválá. Má pocit, že až tohle skončí, skončí v příkopě i jeho zuby. „Dost!“ zařve na pokraji hysterie. Octavius zpomalí. „Mám toho…, nespadl jsem!“ Popravdě, když hrůza z vypadnutí zubu a sebe sama do příkopu opadla, tak si chověl jak v bavlnce. A to neměl sedlo.
„Pojedeme pomalu.“ Betsy jde vedle koně a vypráví, co chce udělat. Temple jen zírá nad skleníkem, nad vzácnými květinami i obyčejnými kopretinami. Růžová zahrada ho šokuje barvami. Netušil že růže á tolik odstínu, i když mechově zelená růže? Existuje vůbec něco takového? „Moc mě to baví. Byla jsem moc smutná, že bych měla odejít. Betsy je moc vděčná, že tu může zůstat. Zbožňují květiny, sama je křížím už několik staletí. Ráda bych nasázela i něco kolem rybníka, ale Sirény a vodník nechtějí. Promluvíte si s nimi?“
„Pokusím se, ale nic neslibuji.“
„Jej, děkuji moc. Už je skoro večer. Ervine!“ Z nedalekého lesa se vynoří Ervin s velkým lišákem po boku. „Končíme. Moc děkuji, že jste si na mě našel čas.“ Betsy udělá pukrle.
„Já děkuji za krásnou zahradu, park.“ Usměje se, pak se zamračí, protože si uvědomí, co znamená přítomnost strážců. „Jedu domu. Budu rád, když mi přineseš opět květiny. Mám je rád,“ ujistí přízrak. Betsy se rozzáří.
„Doprovodíme vás.“
Temple přemýšlí o všem možném, ale hlavně o vodníkovi. Musí se ho nějak zbavit, ale možná přijde, pak by si promluvili. Uvidí se. Poděkuje Octaviovi. Popravdě je rád, že je konečně na zemi. Přetře si stehna. Snad opravdu z něho bude eques. Mohl by pořídit si bělostnou tuniku s úzkým purpurovým pruhem a bude Římanem. Zasměje se. „Jo a pak císařem.“ Směje se té představě ještě na chodbě. Když zahlédne liškodlaka, přestane se smát. Dnes je ta schůze. Vejde do pracovny. Je plná. Potěší ho to. Posadí se za pracovní stůl.
„Hrabě se ještě nevrátil?“
„Ne, pane.“
„Počkáme, pokud vám to nevadí. Jestli máte nějakou práci, můžete jít, ale rád bych kdyby tu zůstala divoženka.“
„Julie, pane.“
„Těší mě. Žádní chlapi?“
Dívka se uculí. „Já za to nemohu, pane. Oni sami. Co mám jiného dělat? A pak jsou živí.“
Co s ní má dělat? Je to její přirozenost, stejně jako jeho mít rád muže. Byla by nešťastná, kdyby přestala tancovat? Asi jo. „Tak dobře, ale žádné vylomeniny. Nechci mít tu mrtvoly nebo stížnosti manželek.“
„Semetriky,“ zamumlá Julie.
„Julie, dost. Byl bych nerad, kdyby se na nás zaměřili. Takže rozumně, ano.“
„Ano, pane.“
Ervin se uhne od okna. Do pokoje vletí velký netopýr. Temple má chuť zavřít oko, ale nakonec se dívá, jak se proměňuje. „Jsem rád, že jste dorazil v pořádku.“
„Popravdě to já taky. Málem jsem to odnesl. Nepřišel?“
„Ne, ale má čas do zítra, ale pokud vraždil, potom nepřijde, to víme dobře všichni. Zruším mu smlouvu. Fajn, nějakou tu tancovačku nebo menší požár uneseme. Nějak to vysvětlíme úřadům. Byl bych raději, kdyby se to obešlo bez incidentů, ale dobře vím, že prostě to jinak nejde. Sám dobře vím, že člověk svou povahu nezmění. Co se týče vražd a podobných věcí, nebudu to tolerovat. Myslím, že i strýček tak myslel. Vodníka vypovím. Otázkou je, co s ním.“
„Budeme…“
„Já vím, že mě budete hlídat,“ řekne podrážděně Temple. „Nechci být hlídán na každém kroku. Musíme se ho zbavit a já to vidím jediným způsobem. Poslat ho do Káznice. Nerad to dělám, ale vraždil.“
„S tím s vámi souhlasíme.“
„Jak se to dá provést?“ Temple se dívá na všechny, co tu zůstali. „Julie,“ osloví divoženku. Ta se na něj zadívá. „Hrabě mi říkal, že kdysi viděl dvě divoženky tančit a jedna vyvolala pramen, ale skončila tam jiná.“
Divoženka je čím dál vážnější. „Lidia, pane, a Annie.“ Všichni trpělivě čekají, zda bude pokrčovat. „Soutěž v tanci před naší paní.“ Divoženka se mračí čím dál. „Lidia vyhrála, ale Annie se s tím nesmířila. Vyzvala ji znovu. Lidia to přijala. Bylo to u pramenu. Víme jen, že se Annie vrátila s vítězoslavným úsměvem. Řekla, že Lidia se vzdala svého prvenství a ona je první. Nikdy jsem jí neuvěřila. O mnoho později jsem se dozvěděla, co se stalo.“
„Jak to dokázala?“
„Tancem, pane.“ Smutně se pousměje, protože Lidia byla její přítelkyně. Obě milovaly tanec víc než život. Natolik, že klidně i zabily ochotné tanečníky. Teď už to nedělá, ale dřív byla jiná doba. „Asi jste nás neviděl, ale jsme velmi rychlé. Nic jiného mě nenapadá.“
Temple se pohodlně usadí. Dívá se na divoženku, která zneklidní. „Zvládla bys to se mnou?“
„Cože?!“ ozve se nejen od ní, ale od všech.
„Zatančíme si u pramene.“
„Odmítám!“
Temple ji studuje. „V pořádku. Vymyslíme něco jiného. Prosím, popřemýšlejte, jak se ho zbavit. To bude všechno. Hrabě, stále není pro Idrise nějaké jiné místo? Och, nejde to. Mám ho zapsat jako svého osobního sluhu. Vyznáte se v tom?“
„Osobního sluhu? Ale jistě. Udělám to. Stalo se něco?“
„Ale načapal nás nějaký chlápek, prý Kontrolor. Měl jsem vztek, že jsem ho málem rozmašíroval o kapotu svého auta. Nějak jsem řekl, že je můj osobní sluha. Tak už nemusíte hledat pro něj místo.“
„To je výborné. Jsem rád, že to bude v pořádku.“
„To já taky.“ Pomalu, tak to říkala Lori, ne? Jenže jeho přítomnost je jak afrodiziakum. Stoupá do hlavy jako opojné víno, ale nějak nemůže vystřízlivět. Stačí vůně, pohled, myšlenka a je vzrušený. Jak takhle může žít? Asi přece jen měl hraběte požádat o Idrisovo přeložení. V ložnici se svalí na postel.
Idris přistoupí k Templemu a vezme mu do ruky botu. Ten nadzvedne hlavu. „Idrisi, nech to být. Nemusíš mi posluhovat.“
„Ale…“
„Já vím,“ přeruší ho. „Je dvacáté první století, ne nějaké dvanácté. Jsem plně soběstačný.“ Tím, že je u něj, dotýká se ho, dělá to ještě horší. Zamiloval se snad? Nebyl by první ani poslední. Jenže tentokrát je to krapet jiné. „Vážně, nech toho,“ řekne podrážděně.
„Jak si přejete, pane.“ Idris nehnutě stojí. Temple ho pozoruje. Vypadá tak bezradně, že je mu ho líto. „Mám něco připravit?“
„Ne, můžeš jít.“
Idris se otočí ke dveřím, ale potom udělá obrat nazpět. Hledí na Templeho, který si mezitím snaživě sundává boty. „Víte, pane, mě nedělá problém sloužit. V té nebo menší podobě jsem to dělal léta. Byl bych nerad, kdybych tu byl jen na ozdobu.“ Na zem dopadne bota.
„To nejsi, jen je to pro mě nezvyklé. Pochop neměl jsem nikdy sluhu, mí rodiče taky ne, rodina taky ne. Znám jen jednoho člověka, který na to má dost peněz a popravdě nijak mi k srdci nepřirostl.“
„Nemohu tu jen tak postávat.“
„Nebudeš, tak víš co, můžeš dělat vše kromě svlékání.“ Temple k němu přistoupí. Hltá přísné rysy Idrisovy tváře. Takhle si vždy představoval rytíře. „Vypadáš úžasně.“ Zaváhá, ale pak se rozhodne. „Vím, že to nerad slyšíš, ale mám návrh, tedy nejdřív dotaz. Líbím se ti?“ kdyby ne, dál by se nemusel ptát. Nikoho násilím nutit nechce.
Idris přikývne. „Ano.“
Temple se rozzáří. „Skvělé. Mám návrh. Rád bych se ti dvořil.“
„Dvořil?“ Idris skoro vytřeští oči.
„Jistě. Nějaká ta procházka, projížďka koňmo, zaplavat, umíš plavat?“ optá se bez dechu.
„No ano, ale…“
„Já vím, dva světy, ale proč by to nemohlo fungovat. Podívej se, moje rodina je praštěná. Jestli si s ní děláš starosti, nemusíš. A pak s tímhle hotelem jsem svázán jak se svým srdcem. Strýček asi dobře věděl, proč to pojmenoval po vězení. Budou nadšení, že někoho mám. Celá rodina někoho má, a když ne, někoho mu najdou. Jsem jediný člen rodiny, u kterého prostě nic nefunguje, ale ach jo, chtěl bys to zkusit nebo ne?“ Plácá se v tom jako kachna v louži po dešti.
Idris zvažuje. Temple je úžasný a milý a má to zkusit? „Tak dobře.“
„Skvělé. Tak zítra ráno společná snídaně, já vím, nejíš, ale já ano a pak procházka, och ten blbej vodník.“ Idris má co dělat, aby stihl sledovat Templovy myšlenkové pochody. „Tak procházka nebude, uvidíme, jak se to bude vyvíjet.“
Ťukot na dveře. Idris je v mžiku u nich. Tázavě se zadívá na Templeho. „Pusť je.“ Dovnitř vstoupí Julie s hrabětem.
„Udělám to,“ vyhrkne Julie. „Bojím se, ale hrabě řekl, že pomůže. Muselo by to být večer, v té době jsem rychlá.“
Temple jde k Julii, vezme ji za ruku a políbí ji na ní. „Děkuji, Julie. Já s Idrisem si vyjedeme k pramenu na procházku. Pohádáme se tam a Idris odjede.“
„Vy jste to věděl.“
Temple přikývne. „Vlastně jsem doufal, že to uděláte. Na hraběte jsem nepomyslel, ale ano. Abiel bude naštvaný. Možná, že díky tomu, že ovládá vodu, může ovládnout pramen, nevím, ale zvládneme to. Zůstanu tam sám. Abiel vyvolá pramen, já budu návnada. V tu samou chvíli, co mě dostane pramen, musíte být rychlý. Netoužím skončit jako strýček.“
„Uděláme to.“
„Dobrá. Ráno zruším vodníkovi smlouvu. Ta dívka na dně bude asi mrtvá.“
„Na sto procent.“
„Budu muset za seržantem. Bože, tohle se už zde nesmí stát. A ještě něco. Existuje něco jako právnická kniha té Káznice? Co se může a co ne? Byl bych rád to věděl.“
Hrabě se zatváří rozpačitě. „Jedině se optat Dohlížitele.“
„Dobře, optám se, protože některé věci se mi vůbec nelíbí a rád bych věděl, jak si v některých věcech stojím. A nějaký nápad ohledně záchrany hotelu?“
„Je mi líto, ale zatím nic.“
Temple přikývne. „Já možná něco vím, ale nejdřív ten vodník. Moc děkuji.“
„To my.“
„Opět to neopakujte, možná mě ještě budete mít plné zuby.“ Hrabě s Julii se na sebe podívají. Temple vypadá nadšeně, ale proč to říká? Co má za lubem? „Pozítří, zítra se snad nám ho podaří zbavit, tak vám řeknu, co mě napadlo, ale stále zvažujte, jak na to.“
Hrabě přikývne. „Budeme.“ Zadívá se na Idrise. „Mohu malý dotaz?“
„Jistě,“ řekne sebejistě nic netušící Temple.
„Idris ap Ieuan je vaším partnerem?“
Temple zalapá po dechu. Čekal všechno kromě toho. Jak má odpovědět? „Zatím nesouhlasil.“
„Chápu, dva světy?“ nadhodí hrabě. Temple bezmocně přikývne. „Chápu, záleží na lidech, myslím. Nejhůř je spojit stránku smrtelnou s nesmrtelnou, zbytek je nicotnost. Dobrou noc.“ Ukloní se a zavře za sebou a Julii dveře.
„Můžeš mi říct, proč to tak klidně berou? A odkud to ví? Lori! Lori! Kde jsi?! Ty drbno!“ zařve, vrazí do koupelny, ale ta je prázdná. „Lori!“
„Myslím, že nepřijde, pane.“
„Doprčic, to je tak, když se člověk svěří. Mám toho dost,“ zavyje. Posadí se na okraj vany. Cítí se prachsprostě unaven a to nic nedělal. Najednou si přeje kutat v dole, než být v luxusním prostředí zámku.
„Vaúúúú!“ ozve se strašidelné psí volání.
Temple vyrazí k oknu. Idris za ním. Obejme Templeho, aby ho nenapadlo za Bertiem vyskočit. Pochybuje, že by uměl létat a je to značná výška.
„V pořádku, nic se neděje. Bertie má radost. Když je veselý, nic nehrozí. Jen, když je smutný,“ vysvětluje mu do ucha. Temple přimhouří oči. Je to tak slastné cítit pevné objetí, teplý dech na uchu a tváři, dýchat vůní mužského těla. Přál by si takhle stát dlouho.
„To jsem rád. Ne, ještě ne. Chybí mi to,“ sevře mu ruce, které se chtějí rozdělit.
Idris je překvapen, protože slyší z Templeho hlasu touhu, ale i samotu. Zvláštní, protože nehádal by, že nikoho nemá. Mluvil snad pravdu? Sevře ho ještě víc.
„Chci se s tebou milovat, ne,“ opraví se. „Ano, ale spíš vedle tebe ležet, cítit vedle sebe někoho. Pusť mě,“ řekne unaveně. „Zapomeň na to. Jdu spát. Mám toho plné zuby.“ Svleče se a vklouzne pod peřinu. Idris ho studuje. Tak neví, co má dělat. Nakonec se svlékne a vklouzne pod deky. Okamžitě se kolem něj ovinou Templovy ruce.
„Příjemné,“ slyší. „Moc příjemné,“ pochvaluje si Temple. „Jsi velký.“
„Tolik ne,“ řekne rozpačitě Idris.
„Jsi. Studenější.“
„Jsem mrtvola.“
Temple se uchechtne. „To jo. Jsi studený všude?“ Únava je zapomenutá a místo toho nastoupí neskrývaný zájem.
„Nevím.“
„Mohu to zkusit?“
„Ne.“
„No tak.“
„Ne.“
„Ach jo a svede se ti postavit?“ doráží Temple.
„Svede.“
„Fakt? Mohu to vyzkoušet?“
„Ne, spi.“ Idris začíná být unaven. Nejspíš jeho rozhodnutí nebylo správné.
„Nemohu. Vážně nemohu? Jen maličko,“ zkouší dál Temple. Usmívá se a libuje si u velkého těla.
„Ne, nemůžeš.“ Povzdech, že je z něho malý tajfun.
„Tak dobrá. Hm, ale polibek byl teplý.“
„Tak dost, nebo odejdu.“
„No jo, jsi zlý,“ zaskučí Temple. Zívne si, přitiskne se k tělu ještě víc. Tak nějak věděl, že je jiné než jeho, ale popravdě, vůbec mu to nevadí. Je spíš zvědavý, zda lízání jeho vzrušeného údu bude jako lízat zmrzku. Nemůže se dočkat, až to vyzkouší.
„Nejsem zlý.“
„Jsi.“ Políbí Idrise na tvář. Zbožňuje toho velkého válečníka. „Nic mi nedovolíš.“
„Máš spát.“
„No jo, pořád. Aspoň chvilku.“
Idris už chce vstát, ale najednou se mu nějak nechce. Lehne si na bok a obejme štíhlé tělo. Mimoděk si řekne, že by potřebovalo zpevnit.
„No ano, hezké,“ zamumlá Temple. Idris překvapeně zaznamená tichý dech. Sám nepotřebuje spát, přece jen je mrtvý, ale je to hezké vedle někoho ležet. O to Templemu šlo? Natáhne se, zhasne světlo. Uvolní se a zavře oči. Mohl by zkusit usnout.
„Áááá!“ zařve Temple, který v polospánku si uvědomil, že svírá to nejkrásnější tělo na planetě a rozhodl se majitele toho skvostného těla políbit. Jenže rty místo hlavy našly polštář. Otevřel oči a zjistil, že hlava je v divné poloze, neboli mimo tělo.
„Promiň.“ Idrisovy ruce pustí Templa a zašátrají po hlavě. „Nevidím ji,“ postěžuje si mu vážně. Temple odvážně mu navede ruku k hlavě. „Děkuji. Ach už je to v pořádku. Je to problém bezhlavého rytíře, hlava,“ vysvětlí poněkud zbytečně. „Jak se uvolním, tak pozapomenu na hlavu. Má ve zvyku odpadnout.“
Temple mlčky pozoruje, jak se posadí a šteluje si hlavu na krk. „Víš…“
Idris se k němu otočí. „Ano?“
„Nic, vlastně je to dobrý.“
„Dobrý? Najít v posteli milence bez hlavy?“
Templem ihned dojde, že si ho dobírá. „Nevadí. Hlavně, že zbytek nikam neuteče. Lori, neposlouchej a připrav vodu!“ zařve směrem ke koupelně. „Jdeme se vykoupat. Spolu. Mohu prozkoumat…“
„Ne.“
„Pořád bude ne?“
„Ne.“
