Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 6. 2015

Grim Manor

 

    Rozhodnutí

    8.

„Mňam, mňam,“ mumlá rozespalý Temple. Idris zavrtí hlavou. Tentokrát si dal pozor, aby neztratil hlavu, proto nespal, jenom vedle Templeho ležel. Popravdě to bylo docela nudné, až doteď. Vypadá to, že se probouzí a není to nic prostého jako: Jsem vzhůru. „To je lahůdka.“

„To je moje ucho.“

„Hm, dobré, moc dobré.“

Idris se usměje, pak rukou vklouzne mezi těla.

„Hm, ještě lepší,“ zamumlá Temple. Přestane s dosavadní činnosti a lehne si na záda. Odhodí pokrývku, aby měl Idris lepší přístup.

„Lepší než káva?“

„Jo, jo, to jo. Jen pokračuj,“ říká mu. Rukou čechrá tmavozlaté vlasy. Jak příjemné pomyslí si. Večer ochutnal Idrise. Měl pravdu, penis byla ten nejlepší zmrzlinka jakou, kdy ochutnal a semeno bylo taky studenější, prostě fantazie. Jen doufá, že mu neuteče. Kde by ve vedrech sehnal něco tak úžasného. „Jsi úžasný.“

„Temple, není ti něco?“

„Co? Ne, jen chci říct, že jsi prostě úžasný, nemohu?“ Překulí se a skloní se k Idrisově klínu. „Mňam.“ Idris zavrtí nevěřícně hlavou. Začíná pochybovat, že majitel panství je v pořádku, ale jeho péče se mu náramně líbí. Popravdě je fantastická. „Ještě trošku ááá máme to!“ Olízne ho po celé délce, když Idris se otřese v orgasmu. Pečlivě si pochutná, pak ho povalí na postel a lehne si na něj. Poprvé to bylo dost nezvyklé neslyšet srdce. Je to takové tiché. I dech je jiný. Zřejmě má toho nejneobvyklejšího přítele na světě.

„Měl bych to dokončit.“

„O takové činnosti říkat dokončit?“ Zaváhá, ale cítí, že to tak má být. „Miluji tě. Co se vlastně stalo, že tě popravili?“

„Teď?“ Idris neví, jak reagovat na miluji a na to druhé.

„Proč ne?“ posadí se, vezme si do rukou penis a přejíždí si ho. „Nebo ho nedostaneš.“

Idris se rozesměje a než se Temple naděje, je svázán jako kuře. „To není fér, jsi silnější! Pusť mě! Chci to vědět!“

„Popořádku.“

„Popořádku?“ zeptá se jako by to byl nejtěžší hlavolam. Idris se usměje, skloní hlavu a vezme do úst vzrušený úd. „Jo ták! Tak to jo! Pusť mě!“

„Ne, za trest.“

Temple se zamračí, ale tělo si dělá, co chce. Nemůže je vůbec ovládat a tak jen se pod zkušeným lízáním prohne a vystříkne. Malátně leží a přemýšlí, že jsou jen spolu dvě noci a sex už nemůže být lepší, než je. Chce se hnout, ale nemůže. „Idrisi?“

„Ano?“ Popravdě, jak tak tam leží roztáhnutý, nehnutě, líbí se mu to, že si ho může prohlížet jen tak.

„Tak už mě pusť. Jestli se ti líbí, jak jsem svázaný, tak to já nemám rád.“

Idris ho rozváže. „To jen abys zmlkl, ale líbilo se mi, jak tam ležíš. Jen tě pozorovat.“

Temple si prohrábne vlasy. Neuvěřitelné. „Tobě taky?“ Idris na něj nechápavě zírá. „Nemám nic raději než tě pozorovat, když jsi v klidu a mazlit se s tvým obrovským tělem. Je to víc vzrušující než samotný sex. Tak a teď mi řekni, co se stalo.“

Idris váhá.

„No tak, nenech se prosit.“

„Je to krapet nepříjemné, víš. Skončil jsem takhle.“ Nadzvedne si hlavu a položí nazpět. Chvilku si ji šteluje. „Náš pán, král, je jedno, který, ale byl na muže. Byl obklopený celou svitou krásných mladíků i zralejších mužů. Vybíral si dle chutě.“

„No tedy! Všiml si tě?“

„Bohužel ano. Královská pozornost se neodmítá. V žádném případě. Jen došlo k nevinnému flirtíku, ale musel odjet, než došlo k naplnění. Víš, že už ani nevím kam? Nepochybuji, že po jeho příjezdu bych skončil v jeho ložnici. No a královna si toho všimla.“

„Mrcha,“ řekne procítěně Temple.

„Neměla ještě děti. Všichni věděli, jak to s naším panovníkem je, ale vždy dávali za vinu královně, že nemá potomka. Tentokrát měla už toho dost, dala mě popravit. Možná chtěla ukázat svou moc, nebo aby si ji král všiml. Nevím sám.“

„Těžká situace a teď káva… Zív. Jednou mě to zabije. Je mi to líto, zas na druhou stranu bych neměl takového přítele.“ Nakloní se nad něj a políbí. „Je mi to líto.“

„Hned donesu kávu.“

„Děkuji.“ Temple se za ním dívá. Je mu ho líto. Skončit na popravišti jen proto, že mu král věnoval pozornost. Šílené. Zív, sakra dneska tolik kávu nepotřebuje, ale bez ní zas nemůže existovat. Posadí se. Mimoděk si hraje se svým údem. Musí něco udělat. Zatřepe hlavou. Vše popořádku. Nejdřív zavolat svému bývalému příteli Rayovi, potom zazvonit na Dohlížitele… Zív.

„Káva.“

„Idrisi, jsi geniální. Prosí tě, neovlivňuje tu někdo počasí? Je pořád tak hezky.“ Napije se. Cítí, jak kofein začíná působit. Ví, že fyziologicky je to blbost, ale prostě už první doušek ho dostane do akce.

„Nevím, nepřemýšlel jsem o tom, ale je to možné.“

„Dobrá. Můžeš mi podat telefon?“

Idris se rozhlédne. Nikdy nevolal. Podá telefon Templemu. Ten se opře o polštář a okukuje oblečeného Idrise. Mohl by si ty hadry sundat. Pak se začne věnovat výběru telefonního čísla. Chvilku čeká, ale potom se ozve.

„Temple?“

„Rayi, ahoj, jak se daří?“ Mohl by taky číst myšlenky a sundat si ty věci.

„Dobře, až na to, že musím být v práci a co ty?“

„Zdědil jsem hotel a momentálně se válím v ložnici.“

„S úžasným chlapem po boku, co?“

Temple se ušklíbne. „Jak jsi to uhodl?“ Na druhé straně je ticho. „Jo je skvělý, Rayi, ještě máš tu cestovku?“

„No jistě. Voláš kvůli tomu? Chceš nějakou luxusní cestu s tím tvým miláčkem?“

„Nežárlí, neklapalo nám to.“

Ray se uvolní. „To máš recht, tak co chceš?“

„Co chci?“ Sakra, Idrisi, svlékni se, konečně! „Mohl bys sem za mnou přijet a zařadit můj hotel do tvého katalogu?“

„Sice jsi kamarád, ale nebudu ke svým vybraným hotelům strkat tvůj hotýlek. A to už neučíš na univerzitě?“ podiví se. „Co vím, tak jsi dal přednost římské mozaice přede mnou.“

Temple se usměje. „Strýček Samuel na mě pamatoval, jen nevím, zda v dobrém nebo ve zlém. A k tomu mrňavému hotýlku. Je to zámek za A, je ve Skotsku za B a je strašidelný za C.“

Ray je překvapený. „To už je něco, ale mám takové tři, proč… No dobrá, zajedu za tebou už jen proto, abych viděl ten tvůj blonďatý zázrak. Ale nepočítej s tím, že ho zařadím do svého katalogu, pokud nebude dokonalý.“

„Přijeď, budu rád. Hele, je to hotel Abashiri, tak to nespleť.“ Nadiktuje mu adresu, odloží telefon. „Idrisi, budeme muset změnit pár věcí.“

„Ano, pane?“

„Zde, v ložnici, prostě budeš chodit nahý.“

Idris vyvalí oči. „Nahý?“

„Jo. Jdu se vykoupat. Nahý. Zbožňuji se na tebe dívat.“ Odloží telefon, obejme ho. „No a v koupelně, kde mě hezky vydrhneš a mohl bys mi to ještě jednou udělat. Úplně brečí pod tím, jak se mu nevěnuješ.“

„Jsi sexuální maniak,“ vytasí se s novým spojením, které včera zaslechl.

„Jenom vedle tebe,“ broukne Temple a táhne za sebe Idrise do koupelny, kde čeká vana plná teplé vody. „Prostě jsi pokušením, kterému by neodolal svatý. A já svatý nejsem.“ Vleze do vany a čeká. Idris si povzdechne. Místo, aby se věnovali podstatným věcem, tak se věnují hříšnému sexu. Což o to, je to příjemné, dokonce moc. „Idrisi, ty umíš šerm, viď. A může tě vidět kdokoliv?“

„Ehm, co?“ Opravdu Templeho myšlenky jsou nepochopitelné. Má problém je sledovat. „Jistěže umím šermovat. Patřil jsem mezi přední rytíře našeho panovníka.“

„Tedy, to je dokonalý, zbožňuji muže v uniformě.“

„Mám na sobě plech,“ zchladí Templeho nadšení Idris.

„Nevadí. I to je sexy. A může tě vidět kdokoliv?“

Idris přikývne. „Jistěže, ale proč bych se někomu ukazoval?“

„Chápu a fotografie?“

„Ty myslíš fotografii? Ani náhodou, to nejde.“

„Nejde. Víš co? Dneska večer mi ho tam zastrčíš.“ Idris přemýšlí, o čem to mluví. „Chci vědět, zda bude ve mně studený. Nemohu se toho dočkat.“

„Lori.“

„Do prdele,“ řekne sprostě Temple a jeho chuť je na bodu mrazu. Mít k tomu ještě diváka a k tomu takovou drbnu, jakou je Lori, tak to nechce. Netouží se o Idrise dělit s divačkami. „Tak dobře. Ty tedy dovedeš chlapa zmrazit.“

„Temple, já…“ Idris neví, co říct.

„To nic. Máš pravdu. Jdeme z vany. Vsadím se, že nás odněkud pozoruje. Vidíš ji?“

„Ne. Je pravda, že umíme vycítit přítomnost jiného přízraku, ale jen pokud to chce.“

„Chápu.“ Aspoň ho důkladně políbí. „Budu rád, až bude všechno v pořádku a já si tě budu moci pořádně užít. Se vším všudy, i s tím parádním nanukem, co máš mezi nohama.“

Idris se zašklebí. „Jsi…“

„Já vím,“ zkrotne Temple. „Kvůli tomu se mi rozpadly dva vztahy, ale jiným neumím být. Pokusím se změnit.“ Klekne si, vezme ho do úst a políbí, jenže to mu nestačí a začne ho ústy vášnivě masírovat. Idris se jednou rukou opře o stěnu koupelny, druhou čechrá černé vlasy. Vlastně to vyjadřování, až tak hrozné není. Prostě říká to, co si myslí. Bude ho muset brát takového jaký je. A pak umí skvělé kouřit. Zasténá, skoro zařve a roztřese se v pořádném orgasmu.

„Mňam, mňam,“ slyší zdálky Templův hlas. „Tohle je vážně pochoutka.“ Vstane, obejme ho. „Jsi tak tichý,“ zašeptá bolestně.

„Nemohu to změnit.“

„Já vím. Kdybys byl člověk, nejspíš bys mě poslal do háje, jako všichni ostatní.“ Otočí se, vezme ručníky a jeden podá Idrisovi. Ten si ho k sobě přitáhne.

„Byli to blbci,“ řekne mu zpříma. „Můžeš si mluvit, jak chceš.“

Temple přikývne. V tuhle chvíli neví co říct. „Lori, vylez!“

„Pane? Jéé!“ vyjekne nadšeně. Tomu se říká zadek. Měli by uspořádat soutěž o nejhezčí pozadí. Neví, které by vyhrálo. Jestli pánovo nebo sluhovo.

„Lori, přestaň nebo…“

„Já vím, pane, ale to víte, nudíme se tu. Jen trochu neškodné zábavy.“

„Lori, mohou tě lidé vidět?“

Lori nakrčí nosík. „A proč bych jako se jim ukazovala? Jsou to pitomci, co nemají dobrý vkus. Jdu.“ Zdejchne se, jako by tu nebyla.

„Taky by se mohla ztratit jindy.“

„Temple, co tím sleduješ?“

„Já? Nic. Jen se tak ptám. Zajímá mě to,“ řekne nevinně, jak to jenom jde.

Idris neví proč, ale nevěří mu. V tuhle chvíli lže. Něco má v plánu, ale co? Pořád mu to vrtá hlavou i cestou na zahradu, kde Templeho čeká Aamina s kávou.

„Aamino, tohle je poprvé, co jsem kávu hned nepotřeboval, ale děkuji ti. Ty Aamino, nesnášíš lidi?“

„Lidi? Ehm, nikdy nic dobrého mi od nich nepřišlo. Jsou tupí,“ řekne bez obalu.

„I já?“

Aamina na něj kouká. „Jste majitelem panství. Popravdě nejste tak zlý,“ řekne s ruměncem ve tvářích. „Mňauuúúú!“ ozve se souhlasně Lucifer. Temple si pomyslí, že jeho nápad zřejmě nebude přivítán, ale nevidí, jak jinak získat peníze. Teď jen co na to Rayi. Idris pozoruje Templeho. Je zamlklý, tak ho nezná. Snad se mu něco nestalo, nebo že by byl nemocný?

„Octavie, ave, můžeš na chvilku?“

„Jistěě, domine,“ řekne Octavio. Přikluše. Temple, i když koně nesnášel, obdivuje jeho ladnost, krásu. Zajímalo by ho, proč je koněm. „Co potřebuješ?“ optá se, když stane před stolem.

„Máš rád lidi?“

„Lidiii? Ti co nás ukamenovaliii? Nemyslímm, domine!“

Uch tak to bude oříšek. „To je mi líto.“

„Není coo, našee chyba. Teď jsii tu, je lépee.“

„Děkuji. Sakra,“ zakleje. „Je po ptákách, ale i tak to předložím poradnímu sněmu.“

„Temple, co se děje?“

Temple se zadívá na Idrise. Proč by měli milovat lidi? Kvůli čemu? Kvůli tomu, co na nich napáchali a potom ani je nechtěli ubytovat? Taky by je nemiloval. Většinu zde popravili nevinně. Některé ne, většina jistě má nějaký ten škraloup, ale zatraceně… Co má dělat?

„Temple?“

„Nic, jen hotel. Dělá mi starosti.“

„To se ti nedivím. Sám mám strach, ale za mou zbroj by se dalo utržit dost.“

Temple ztuhne. Ví to. Oni se budou mu snažit dát své věci. Vidí to na Idrisových očích, možná i v tónu hlasu Lori. Vzdají se kvůli němu svých posledních věcí. „Tak to ne!“ praští do stolečku. Nádobí nadskočí a sotva stihne zachytit vázu s modrými růžemi. Zírá na ně. Kolik by za jednu tuhle kytku utržil?

„Ne,“ odmítne to a opatrně postaví vázu nazpět. Najde jinou cestu. Takovou, kde budou všichni spokojeni. Najednou zvedne hlavu. Auto? „Idrisi?“ Nikde ho nevidí. Proč? Kam odešel?

„Jsem hned vedle,“ zaslechne hlas. „Jsem neviditelný.“

„Zřejmě má mě to uklidnit, nebo dotyčného?“ Jde k parkovišti. Po cestě má pocit, že je neustále hlídaný. Zatřese hlavou, pak se usměje a rozeběhne se.

„Rayi!“

Ten se šklebí na celé kolo. „Tak tohle není hotýlek ani náhodou. Proboha, jak jsi k tomu přišel a ještě k tomu to směšné jméno. Abashiri. Vypadáš dobře. Kdepak máš toho hezounka?“

Temple se uculí. „Uvidíš ho. Tak co, zajímá tě menší prohlídka?“

„No jistě. Byl jsem nedaleko, dvě hodinky jízdy, tak jsem toho nechal a jel za tebou, ale dalo práce tě najít. Navedla mě jedna babka, tvářila se, jak na funuse.“

„Je to dědictví po strýčkovi Samuelovi.“

„Fajn, fotit mohu?“

Temple znejistí, rozhlédne se. Vypadá to tu přesně stejně, jako když se tu objevil poprvé. Nic nenasvědčovalo tomu, že je hotel obydlený od půdy po sklep neobyčejnými hosty. „Proč ne, můžeš.“

„Nádhera, boží, to je krásné! A ta zahrada! Skvost!“ Temple celou dobu poslouchá exaltované Rayeho výkřiky. „Bazén! Vyhřívaný.“

Temple se nakloní a málem dostane infarkt, když vidí tvář jedné ze sirén. Zřejmě ale jen on ji může vidět.

„A jezírko. Hm.“ Cvak, cvak, fotky jen lítají. „Hele, to jsi tu sám? Nebojíš se?“

„Cože? Oh ne, sám ne.“

„No jistě. Ten, kvůli kterému ses tu zahrabal. Je snad stydlínek nebo jsi kecal o svém panu božském?“

„Och to ne, nechceš kávu?“ To jediné je spojovalo. Fanatická chuť na kávu.

„Jasně. Víš co? Já to udělám, ale jak chceš si představovat, že sem umístíš strašidla? Počkej, to byl kec, co?“

„No jo, byl.“ Ztuhne, když přijde k zahradnímu domku. Na stole je káva pro dva. Aamina zapracovala. Zdá se, že si Ray ničeho nevšiml a obdivuje bílé růže.

„Nevadí, beru to.“

„Cože?“

„Něco tak velkolepého nemohu nechat plavat, ale budu chtít zálohu.“

„No tak, jsem na mizině, exekutor mi klepe na dveře. Víš, že jsem nikdy moc nevydělával.“

„A co vydělal, prošustroval jsi za cesty po římských památkách a barech,“ řekne důrazně. Temple zrudne. Napije se kávy. „Ta je skvělá, člověče. Tedy, je vynikající. To nevadí, že jsi kecal. Ale na chvilku jsem ti věřil, že sis konečně vysněného blonďáka našel.“

„Pane?“ Temple ztuhne, Ray zvedne hlavu. Vyvalí oči, předkloní se a dychtivě hltá Idrise. „Mám něco donést?“ Idris zkoumá vetřelce. Nechce se mu líbit, i to co představuje. Rozhodně by byl rád, kdyby vypadl tak rychle, jak sem přišel, ale je to Templeho host.

„To… To je… Neee!“ skoro zařve. „Ty vole, kde jsi ho vyhrabal?“

„Přišel sám do sebe,“ řekne popravdě Temple. V duchu se tetelí radostí.

„Ty máš kliku, chlape! Sám od sebe přijde a hned… Jo?“ uculí se.

„Nesahat,“ upozorní ho Temple s přimhouřenýma očima.

Idris absolutně nerozumí té divné konverzaci, ale ti dva si zřejmě rozumí. Nechce mít zde toho vetřelce. Být to na něm, popadne ho za krk a vyrazí s ním dveře. Navždy.

„Tedy, tedy, i když chápu. Taková netýkavka, ale tak ok, bože, ten je úžasný a bez těch hadrů vypadá taky dobře?“

„Ještě lépe,“ neodolá se pochlubit Temple.

„Za to pan McGregor by potřeboval zpevnit především břišní partie,“ řekne chladně Idris. Má toho dost. Něco jiného je říkat takové věci v ložnici, něco jiného je probírat s nějakým cizákem. Temple zrudne, Ray se rozesměje.

„Výborně. Má pravdu, Temple.“

„Mám je v pořádku.“

„Nemáš, ale i tak budu chtít zálohu nebo tak měsíc s tímhle chlapcem.“

„Chlapec odmítá, a nejsem chlapec, klučino,“ procedí mezi zuby Idris.

Ray se ušklíbne. „Ok, vidím, že ani jeden mi nechce ustoupit, tak v tom případě peníze. Není to jen zařazení do katalogu, ale i propagace a spoustu nesmyslných věcí. Bereš?“ Najednou je z něj obchodník.

Temple cítí, že neuhne. I tak mu dal slevu. Bude muset ty peníze někde schrastit. „Dobrá. Dostaneš je.“

„A já doufal, že přistoupíš na výměnu. Chtěl bych ho vidět nahého. Hej, ty.“

„Idris, pane, ne žádné hej ty.“

„Idrisi, mám známé, nechtěl bys pózovat pro časopisy? Vyděláš si tisíckrát víc, než zde.“

Idris se zadívá na Templeho. Oba dva vědí, že to není možné. „Je mi líto, pane, ale jsem svázán s panstvím.“

„No ty vole! Oddaný sluha, k tomu se…“

„Rayi, dost.“

„Ok, přestanu, ale řeknu ti, takového sluhu bych chtěl mít. Je tu úžasně. Takový klid.“ V tu samou chvíli se ozve.

„Vaúúú!“ Vzápětí „Mňauuú!“ Kolem nich proletí Bertie v Luciferem v patách. Dvě hlavy je sledují. Jedna pobaveně, druhá vytřeštěně. Temple má radost, že Bertie je v pohodě, tedy aspoň do té doby, než ho Lucik chytí, i když kdepak je jeho panička?

„Tem… Temple?“

„Ano, Rayi? Bertie a Lucifer, patří k panství.“

„Chápu. Na chvilku jsem měl pocit, že vidím ohnivého psa s pekelným kocourem za jeho ocasem. Chacha. Blbost. Jen tak mimochodem, podmínkou je i oživit stránky.“

„V pořádku, znám někoho, kdo to udělá.“

„Ok, stále trváš na těch strašidlech?“

„Jo, najmu pár lidi dole ve vesnici. Nebudou si stěžovat. Vlastním jí.“ Bude to lepší. Někde splaší herce. Nebude svá strašidla obtěžovat.

Hvizd. „No tedy, tak jsi vlastně něco jako král.“

Temple se usměje. „Tak nějak. Myslím, že na univerzitu se nevrátím. Napíšu knihu o eques.“

Ray se uvolní, usměje se. „Je tu překrásně. A tu platbu, prosím. Do pěti dnů.“

„Vydřiduchu.“

„Ani kuře zadarmo nehrabe,“ opáčí Ray. „Stmívá se. Rád bych tu zůstal, ale musím jet.“

„Přítel, co?“

Ray se rozesměje. „Vidíme ti až do žaludku, ale popravdě, na toho tvého nemá. Hned bych ho vyměnil.“

Temple se nadme pýchou. Věděl to. Mává mu, pak se obrátí a ztuhne. Za ním jsou všechny strašidla mimo nočních a podle hodiny, má je tu na krku coby dup. „Dobrý večer,“ řekne nejistě, protože všichni do jednoho jsou nasraní, ale proč, proboha!

Udělá se ulička. Temple zahlédne hraběte. Vždy se usmíval, ale teď je z něho temný kníže. Polkne. Najednou ví, kdo tu vládne.

„Musíme dát řeč. Hned!“

„Mohu odmítnout?“ napadne ho po chvilce. S pocitem, že každým okamžikem se na něj snese kámen, jde opatrně uličkou zachmuřených strašidel. Tohle nedopadne dobře.

„Ne,“ řekne studeně hrabě.

Komentář

Cyklus Grim manor - 9. Závod

 
 

Portrét