Shounen - ai povídky

Hádes

2.

Strýček Carlos

Co je to za podivnou loď? Pomyslí si Daniel a smutně si přihladí krátké vlasy. Ten mizera mu nejen sebral jeho klobouk, meč, ale ještě se bavil tím, že mu ostříhal vlasy. Dorostou. Vstane a vstoupí bosou nohou na palubu. Rozhlédne se kolem sebe.

Loď o jaké sní každý pirát. Malá, rychlá s dostatkem děl, které dokážou rozmetat cokoliv. Nic nechybí, kromě posádky. Mohl by si ji zabrat pro sebe.

Mezitím, co se Daniel rozkoukává, Carlos tancuje divošský tanec. Konečně jméno při kterém se otřesou všechna moře světa. To jméno zní pekelně.

„Je tu někdo?“ zaslechne a zarazí se. Pomalu se otočí na toho vetřelce. Musí zmizet. Na jeho palubu vkročí jedině kapitán, posádka, zajatci a lepé slečny, za které budou požadovat tučné výkupné. Samozřejmě je dodají rodičům už trochu poškozené, ale to je výsada vítězů. A pak aspoň poznají, co je mít solidního chlapa v náručí. Nejlepší z nich byl Divoký Jack. Ten když měl ženskou v náručí… Co má povídat. Ať byla jakákoliv, blahem vrněla, když si ji všiml a ta světlovlasá, jak se jenom jmenovala… Blanka. Málem se ze žalu utopila, když ji předával spokojeným rodičům. Moc spokojená nebyla, dle jejícho uslzeného obličeje.

Ale potom přišla Mary. Černovlasá osůbka s pádnou rukou. Vsadil by se, že rodiče si s ní nevěděli rady a poslali ji schválně s tak slabým doprovodem. Divoký Jack se změnil v krotkého Jacka. To byly časy, kdy na palubě se sušilo ženské prádlo a oni se museli pravidelně koupat.

„Je tu někdo? Halo! Čí je to loď?“

„Moje ty blbečku,“ ucedí. „Koho asi by byla? Strašidla?“ Sleduje ho při prozkoumavání jeho lodě.

„Tak to ne, to je moje kaujta! Ne tvoje!“ Stejně je mu povědomý, ale ty krátké vlasy. Vypadá jako nějaký voják. Jen to ne. Brr - nesnáší je.

„Kde jsou ostatní?“ Daniel s úsměvem pozoruje podivnou postavu v krátkých kalhotách, bílé košili potřisněné krví a s mačetou za pasem. Jedině, co ten úbor drží pohromadě, je provaz. Obličej zarostlý s jedním okem a těch jizev. Malý plán k pokladu.

Carlos se rozhlédne ke komu to mluví. On se na něho dívá.

„Kde jsou ostatní a děkuji za vysvobození. Málem jsem tam pod těmi oštěpy lehl. Jasně deseti bych se nebál. Přemohl bych je jednou rukou. Ale třicet, bylo za moc,“ přizná necohotně. Tohle je kajuta Pana kapitána. Zajímalo by ho kdo má takovou krásku v držení.  Možná hledá nějakého piráta navíc. Přece jen při bojích jich dost podlehne a takový pirát se stává nedostatkovým materiál. 

Carlos dojde k výsledku, že mluví s ním.

„Ty mě vidíš?“

Daniel si ho prohlédne. Zřejmě pirát mdlého rozumu. „Ano. Proč bych tě neměl vidět?“

„Protože, protože…“ Má mu říct, že je duch? Ani náhodou. „Jsem duch!“

Daniel sebou škubne a potom se nezřízeně rozesměje. „Ty jsi takový duch, co já ženská.“

„Nedělej si ze mně psinu, ty holobrádku. Ještě ti teče po bradě mléko! Jsem duch!“

„Jaký holobrádek, ty stařešino. Málem, že ti zuby nelezou ze zadku!“ Carlos vytasí mačetu a vycení zuby. Boj. Konečně. Už dlouhou nikoho nepodřízl, nezapichl, nepořezal, nezabil. A teď konečně může. Proč na to nepřišel dříve?

Daniel se rozhlédne kolem sebe a popadne nůž ze stolu.

„Ty jdeš na mně s tím nožíkem?“ zachechtá se.

„Jasňačka. Můj tatík povídal, že vše co je ostré, dá se použí zbraň!“ Najednou švihne rukou, vypustí nůž a nic. Zamrká. Nůž elegantně se chvěje v dřevě stěny.

„Jupí, starej Jednookej Carlos, konečně se navečeří! Něco mně štíplo.“

Daniel ztuhne, rozevře náruč a rozeběhne se. „Strýčku Carlosi, to jsem já Daniel!“

„Strýčku?“ Carlos se zastaví a jen trhne, když Daniel proletí jeho tělem a zastaví se o zeď.

„Strýčku?“

„Krev?!“ Daniel nevěřícně hledí na krev z rozbitého nosu. Sesune se.

Carlos se nad nim sehne. Strčí do těla a noha mu projde rukou. Dřepne si a zkoumá jeho rysy. „Strýčku?“ Kruci, kdo kde kdy mu říkal strýčku kromě toho kluka na palubě Jednorožce, který se utopil při chytání ryb? Někoho mu připomíná a to omdlení. No ne? Snad? To není… S rozpaky se poškrába ve vlasech. Jestli má pravdu, potom… bude se ho muset zeptat. Posadí se a pozoruje omdlelého mladíka. Člověka, který sebou sekne při pohledu na krev, na palubě nepotřebuje. Dokonce se ani nehodí za kuchaře. Prostě ho předhodí rybám, aby měly co žrát, ale až poté, co se dozví, proč mu říká strýčku.

Teď jenom, aby se probudil a nesekl sebou při tom, že vidí krev. Vstane a posadí se do křesla.  Zadumá se. Je to škoda, že nemůže se dotýkat lidi a bojovat. Počkat. Proč ho tady vidí a na palubě ne? Pakliže je to tak, pak v kajutě ho může kapitán vidět. To vede k důsledku, že šmírování kapitánky, jak si to rozdává s nějakým svým podřízeným padá. Sotva by ho uviděla… No jedině vybrat takovou, které by nevadil jednooký bezzubý přihližející pirát, co slintá. Ale jak poznal ženské… Rovnou by si mohl chodit provaz a doplavat k Staviteli. Dokonce odpadá i kapitán a ženská. Jeho dny se stanou pochmurnými hodinami naplněnými koukáním na zarostlá individua, co nahoře mají hlupatý hrudník a klejí. Pravda, může se dívat na oceán, ale to je stejný pohled, jako na zarostlé piráty hrající pořád dokola karty, dokud je kapitán bičem nenažene k rozumnější práci.

Daniel zasténá. Už zase. Zvedne se a posadí. Nosu se raději nedotýká. „Jste tu ještě, strýčku Carlosi?“

„Jasně, že jsem ty mlíčňáku a teď vybal odkud znáš moje jméno.“

Daniel se radostně zvedne a obrátí se ke Carlosovi. „Ty jsi vážně Jednooký Carlos? Já jsem Daniel. Můj taťka mi o tobě hodně povídal a dokonce prý jsi byl u mého narození a držel mně v náručí!“

„Já? Hloupost. Nesnáším děcka. Ty jsou vhodné tak…“ Sotva to vypustí z úst vzpomene si. „Neříkej, že jsi…“ vstane z křesla a důkladně si Daniela prohliží.

„Jo jsem!“ radostně přisvědčí Daniel.

„Svatý Klementýne, patrone všech námořníků. Pojď na mou hruď! Ať tě obejmu. Bože to je nádhera!“ Daniel se rozeběhne a vyhekne.

„A safra!“ zakleje Carlos a rozhodí rukama. „Už zase!“ když jim Daniel projde. Nakloní se k němu. „Jsi v pořádku?“

„Moc ne!“ lapá po dechu Daniel. Zvedne se. Právě skončil v sloupku u velké postele do, které by se vešly tři osoby a Carlos chvilku přemýšlel o hrátkách – velitelka, někdo z posádky a on. Může si nechat zajít veškeré chutě.

„To bude dobrý! Tvůj otec Divoký Jack to taky nesnášel. Ale vždy mu zpravila náladu cizí krev.“

„To ano. Pamatuji si jeho vyprávění o vás a o těch dnech na moři. Můžeš mně říct, proč nejsi průhledný?“

„A jak já to mám u všech ďasu vědět? Jsem jen pirát co se vyzná v lodích, ne nějaký učený, co se hrabe v knihách.“

„Jsi mrtvý. Co se stalo?“ Daniel sedí na modrém koberci s překrásným vzorem vínových květin.

„Uff. Co na to říct. Jo, jsem mrtvý. Skapal jsem při poslední bitce. Krásný plán to byl. Obchodní loď naložena až po okraj exotickým zbožím. Menší přepadení. Už jsme je měli na háku, když výstřel a objevila se ta fregata. Nedali nám žádnou šanci a v té chvílí se to stalo. Kapitán nařidíl regulérní útěk. Nedával jsem pozor a jen jsem zmerčil v poslední záblesku svého života zuby na palubě. Chtěl jsem se pro ně natáhnout, sebrat a pak nic. Stál jsem před nějakým šaškem v bílém a měl ho oslovovat Ctihodnosti. Raději jsem poslechl a přitom jsem takhle neoslovil ani svého soudce, co mně odsoudil na doživotí do kamenolomu. No a že prý potřebuji námořníka, co umí řidít loď. Vím víc, než všichni kapitáni dohromady kromě tvého otce. To byl panečku námořník. Jeho nos citíl bouři dřív než přišla. Pravda někdy to bylo o dny, ale cítil. Přijal jsem nabídku. Přece nejsem praštěný kýlem, abych odmítl. Zapomněli maličkost.“

„Jakou?“ dychtivě se optá Daniel.

„Že já budu lodi.“

„To byl podraz!“ soucitně řekne Daniel. „Nešlo to nějak reklamovat?“

„Nešlo a potom jsem zjistil hrůznou věc.“

„Co může být horšího?“

„Na přidí mám místo mořské panny s velkými ňadry, chlapa s velkým…“ decentně a smutně se podívá do svého klína.

„U Neptuna! To chci vidět!“

„C… Cože?“

„Jdeme!“ Daniel se zvedne a zamiří si to na palubu. „Není nic vidět,“ řekne zklamaně. „Hele, nějaká celta. Ale je hezká.“

„Jo to ano, ale není to ženská. K čemu se mám jako tulit, když je noc a mně je smutno? K chlapovi, co ho má většího, než já? To bych si chodil raději větev. Zvlášť, že nemusím.“

„No jo a co kapitán?“

„Hledám ho a mám na to necelé tři měsíce, jinak opět stojím před otravnou Ctihodnosti. Představ si je to tam celé bílé…Hele, co to děláš?“

„Sundávám to!“ vyhekne Daniel a akrobaticky se dostává k intimním partiím sochy.

„Auu!“ trochu zaskučí Carlos, když se odtrhnou hřebíky od trupu. Plachta letí do moře.

„No ne? Kdo tohle proboha dělal?“

„Stavitel, skrček mrňavý. Nejraději bych ho poslal k Hádovi. Jen mi řekni, který kapitán by tohle chtěl mít na své lodi? Jedině blázen!“

Daniel se vyhrabe na palubu a klesne na ní. „To byla fuška.“ Vstane a vykoukne na sochu. Mlaskne. „Taková socha může vést jedině k bitkám.“

„Ano. Přesně, ale ten chechot. Původně se jemnovala Lucinda. Smáli by se ještě víc.“

„Chápu a co tedy ten kapitán? Už máš nějakého vytipovaného?“

„Měl bych, pokud by ti prašivci nepráchnivěli na mořském dně, na šibenici nebo neměli vlastní lodě. Ty, nevíš o nějakém?“

„Nevím. Taťka pověsil řemeslo na háček a já mám v tom poktračovat. Koupili si hospodu a mamka místo posádky, mlátí hosty pánvi. Jde ji to od ruky, i když většina posádky u nich zůstala.“

„To byly zlaté časy. Myslím s tvým otcem. Dobře si vzpomínám, když zajal tvoji mamku. Mysleli jsme si, jo to bude stejné, jako s těmi ostatními! Jenže nebylo.“

„Tomu rozumím. Má pádnou ruku. Vidíš, nemohl bys mně dovézt do nějakého přístavu? Dostal jsem se do prékérní situace a musím získat zpět otcův meč a matčin klobouk. Boty byly moje.“

„Tys je ztratil? Proboha, zůstane z tebe grilovaný plátek, který se rozdělí mezi posádku!“

„Ale ne. Kapitán Modré Lguny si myslel, že mě prodá na trhu.“ Odfrkne si. „Místo toho mě vysadil na pustém ostrově. Právě uvažuji, co s ním provedu. Co takhle ho nechat vysušit na stěžní, i když vychrtlý je dost.“

„Co protáhnout pod kýlem, nebo zbičovat devítioocasou kočkou anebo ho shodit k žralokům s kýblem krvavého masa. Mohli bychom se sázet, za jak dlouho se objeví první žralok!“

„Dobrý nápad. Můj otec vždy tvrdil, že máš bujnou fantazii na mučení, ale já udělám něco jiného!“

„A co?“ Carlos se zvědavě optá.

„Já ho vysadím k těm lidojedkám s oštěpy.“

„Jasně!“ Oba se rozchechtají.

„A budu se dívat, jak ho spoutají a uvaří nebo co dělají domorodci. Nebo grilují?“

„To nevím, ale jdu do toho s tebou.“ Oba se rozřechtají.

„Oko za oko. Zub za zub!“

„Poslouchej Danieli, ty jsi se už plavil.“

„Ano. Na Najádě. Sladký život, jenže znáš to, začal jsem moc kecat do obchodů Divokého Jacka a vyhodil mně, ať si hledám jinou loď. Vše, co umím, umím od rodičů.“

„Víš, je to hloupé, ale nechtěl bys mně za loď. Já chápu, že ta socha a k tomu užvaněný duch není žádná výhra, ehm…Jak to, že mně slyšíš?“

„A jak já to mám vědět? Ty jsi lodí. Máš to vědět.“

„Mám to. Už to vím. Budeš mým kapitánem?!“

„Zbláznil ses? Tu sochu abych schovával pokaždé, když přijedu do přístavu a v boji ji nemohu schovávat. Platí. Jsem pro!“

„Jupí, ty prašivý trpasláků! Mám kapitána a ty Ctihodností se můžeš vycpat a pověsit na ráhno!“ vyplázne jazyk. „Danieli, jsem nadšen a k tomu syn kapitána Divokého Jacka a Mary Pádné Ruky. Nesnilo se mi o tom mít kapitána takových rodičů. Zvažoval jsem i ženskou, ale ty jsi lepší a pak houpal jsem tě v náručí, když jsi byl malý. Pravda musím se vzdát, ženské na palubě, ale nemohu chtít vše. A končí skoro lhůta.“

„Ty Carlosi, kde tu máte kuchyni? Kde je na těchle kráskách nemám ponětí. Loď vypadá trochu divně, ale je nádherná.“ A celičká moje!

„Víš, popravdě ani nevím, kde co je.“ Poškrábá se v dlouhých hustých šedivých vlasech s pramínky bývalé černé barvy.

„Je škoda, že tě nemohu vidět. Je to dost blbý mluvit sám k sobě.“

„Já vím. To je kuchyň.“

„Doprčic!“ zakleje Daniel a sesune se na podlahu. Civí na kuchyň.

„Co se stalo? Je parádní, ne. Takovou jsem na žádné lodi neviděl. Je tu všechno k vaření a nové. Nemusíme se bát, že dostaneme nějakou nemoc, tedy pokud kuchař nedá do jídla zkažené potraviny. Je ti něco, Danieli?“

„To ano. Je tu vše, až na kuchaře a jídlo a já mám velký hlad. Čím ses proboha živil?“

„Ničím. Jsem duch!“ lakonický odpoví Carlos a v tom Danielův žaludek mohutně zakručí dávajíc najevo, že by potřeboval baštit.