Shounen - ai povídky

                                                 Štvanice

 S úsměvem zvedne mobil a podívá se kdo ho vyrušuje. Šéf, tísňové volání. Cítí jak mu tuhne obličej. Musí jít. Něco se stalo. Jen proč zrovna teď? Teď když konečně má nazpět Cheva. Vyjde na ulici a slyší volat za ním Cheva. Otočí se. Chce říct, že je mu líto, že tohle nechtěl, že chtěl být sním aspoň na chvilku než začne celý cirkus Agent – Nájemný vrah znovu.

 „Povinnost!“ jen řekne. Snad to pochopí. Nasedne do taxíku a raději se neotáčí. Snaží se soustředit na úkol, který ho čeká. Už dlouho, dlouho nedostal žádný a včera, když šéfa žádal o úkol, tak to myslel vážně a teď by nejraději zůstal doma.

  „Tady zastavte! Děkuji!“ podá taxikařovi bankovku a mávne rukou. Podívá se na ztichlý palác. Jindy rušný se teď zdá mrtvý, ale to jen klame zdání. Vejde dovnitř a jde do kanceláře šéfa, když ho dohoní šéfová sekretářka Andrea.

  „Tam ne. Pojďte!“ jde poslušně za ní. Otveře dveře do místnosti kde nikdy nebyl. Tiše se posadí do nejbližšího křesla a dívá se na projekci. Je tma, ale ve světle promítacího plátna vidí svého šéfa a pár lidi, které nezná.

  „ ...upozorňuji ještě jednou. Nic se nesmí dostat ven. Je to celé velmi přísné  a tajné. Nejvyšší utajení a teď to nejdůležitější.“ řečník se efektně odmlčí, Shane přemýšlí proč je na plátně ta ošklivá zeleň pralesů. “ Kdo to tam donese?“ Shane se zadívá jak se jeho šéf zvedne a rozsvítí.

  „Zadali jsme všechny příslušné parametry do počítače a vypliv.. je mi líto pane Dravene, ale Vás!“

  „Shane Draven je jeden z mých nejlepších agentů a co je nejdůležitější, tak už v té oblasti byl, i když za jiným účelem. Nedávno se vrátil z mise v Kazachstánu, předtím velmi úspěšná mise v Kambodži, střední východ a ta menší nepříjemnost v Tibetu a Číně.“ Všichni se na něho dívají a Shane má pocit brouka pod lupou. Ošije se. Proč na něho tak zírají.

  „Umí...“

  „To je urážka našeho oddělení“ skoro zařve šéf, přerušívši řečníka. „Moji agenti jsou...“

  „Asi tak jako pan Whintrop Greyard?“ odtuší ironický hlas v koutě místnosti, kterého si Shane nevšiml. Vstane a přistoupí k němu. Šéf zmlkne. Tak už to vědí. Hodně rychle policie zjistila  jeho totožnost.

  „Dobře to necháme být.. zatím. Takže abych Vás seznámil s úkolem. V této oblasti“ je k němu přisunuta mapa a Shane v duchu zaúpí. „Je naše tajná biologická základna už několik let. Bohužel včera nám došla zpráva nejvyššího utajení, že v laboratoři unikl vir. Nemusí Vás zajímat jaký a jak, proč. Pro Vás je nejdůležitější je, že musíte k nim dopravit speciální chladící kontejner s protilátkou. Máte na to týden. Po týdnu budou všichni mrtvý.“

  „Mám malý dotaz?“

  „Ano.“

  „Proč to neshodíte?“

  „Dobrá otázka, ale nejde to kvůli jistému kartelu, který je velmi blízko této oblasti. Pracujeme na jeho odstranění, ale priorita je utajení laboratoře. A taky poškození a víte co se vše může stát při seskoku. Taky lidé odtamtud, jsou to vědci ne vojáci. Takže Vás shodíme a vy to donesete. Dva dny nanejvýš tři dny džungli a horami a jelikož jste tam byl... kdyby něco..“ odmlčí se“pravidla znáte.“ Shane přikývne. Ano pravidla zná. Zvedne se a chce odejít, když ho šéf zarazí.

  „Přijď ke mně na chvili do kanceláře ano. Odlet je za tři hodiny.“ Ten přikývne. Odejde se připravit a vzít si pár maličkosti. Taky zajde za Kobrou.

  „ÁÁÁ můj miláček je tady! Podívej se krasavice moje, máme návštěvu!“ Kobra sotva zdvihne hlavu jak mu visí přes rameno.

  „Ahoj Kobro! Vracím ti ten přípravek.“

  „Ale to nech si ho jako gratis. Možná se ti šikne. Slyšel jsem o tom úkolu. Tady máš. Je tam pár věcí, které možná budeš potřebovat. Vtěšina sis už vyzkoušel a co ne je k tomu přiložený návod. Jo ty Shane!“ Shane se skoro lekne jak je najednou Kobra vážný. „Ten tubus.. no víš je vysoce nebezpečný. Jestli se poškodí..můžeš tím rovnou něco zalít. Ten vir s kterým pracovali... hele je tam Vera, kdybys no jen mi pak řekni jestli je vpořádku...“

  Shane se chce nadechnout, odmítnout, ale pak jen řekne:“Pokusím si vzpomenout.“

  „Já věděl, že je na tebe spolehnutí! Jsi zlatíčko. Víš minule jsme se trochu poškorpili a...co ti budu vykládat“ Shane má pocit, že před ním nestojí Kobra, ale zamilovaný studentík. Nakonec bude dělat posla lásky. Otřese se. Stačí mu Chev. Raději pomalu ustupuje jak kobra na rameni pomalu ožívá.

  „Ty Kobro co  je ji?“ odváží se zeptat.

  „Krasavici? Jen je unavená jak jsme se v laborce honili. Miláček nevím proč pořád mi utíká, viď ňuňuňu.. „polaská ji jedním prstem na těle. Shane se otřese, nemůže vidět ty její zuby a zemdlený výraz, ne že by se dalo na ni něco poznat.

  „Víš budu muset už jít. Těšilo mně krasavice!“ rychle za sebou zavře dveře a oddechne si. Ještě že nebyla aktivní.

  „Vidíš džentlman a slušně vychovaný. Já ti to říkal, že se budeš líbit.“ Pohladí ji. Ta dál visí na rameně naprosto ztuhle..

   Musím k šéfovi. To by mně zajímalo co chce. Jde po chodbě a vnímá neobvyklé dusno na chodbách. Jako by všichni věděli a nic neříkali. Potká Aiko a jen se sni pozdraví. Dojde ke dveřím šéfa a zjišťuje, že má pořádný knedlík v krku. Co když zjistil... ne to není možné. Tak to úzkostlivě tají. Zaklepe a vejde.

  „Běžte dál!“ Nejistě se usměje a vejde ryche do kanceláře šéfa. Koberec tlumící kroky, obrazy, masívní stůl z červené třešně a hluboké křeslo. Celé místnosti ovšem vévodí obrovské akvárium. Shane odolá se podívat jestli tam nepřibyly pirani a zakašle. Šéf stojí u velkého okna a dívá se na Temži.

  „Jak je na tom Chevalier la Varenne?“ Novinky se rychle roznesou si pomyslí trochu kysele Shane.

  „V pořádku pane.“

  „Víte o tom kde byl?“ otočí se a Shane mimoděk si pomyslí, že opravdu vypadá unaveně. Musí to být honička utáhnout celé oddělení.

  „Jedna žena ho našla než jsme tam dorazili a odtáhla ho do domku. Nikoho nenapadlo hledat na pobřeží v domech. Chevalier la Varenne povídal, že byl v bezvědomí a moc si nepamatuje, ale neměla telefon a jen jedna žena k ní přijížděla týden co týden. Hned jak se dostal od ní tak mně informoval o situaci.“

  „To jsem rád. Nevíme jak situace ... myslím obchodní by vypadala. Někdo ho chce zabít. Hned jak se vrátíte z mise budete na něho nasazený a musíme zjistit kdo ho chce odstranit a teď už běžte nebo to nestihnete!“

  „A Shane nevíte něco o Whintropu Greyard?“

  „Ani ne pane, bohužel jsme se dost nesnášeli.“

  „Děkuji a hodně štěstí“ dodá tak tiše, že Shane by přísahal, že se přeslechl.

  „Ano pane!“ ještě v šoku nad tím, že má oficiálně povoleno pátrat a odposlouchávat Cheva. V duchu už si představuje možnosti a skoro vrazí do dveří. V posledním okamžiku je otveře a odejde. Vypochoduje ven aniž si všimne Andrey Abdrey, šéfovy sekretářky. Má povolení... to je nádhera. Svět je hned krásnější a pozdraví známe a ostatní.

  Šéf se dívá za Shanem. Připomíná mu sebe sama před několika lety. Takového by chtěl mít syna. Je spolehlivý. Jen co se týče te jeho podivnosti a upřenosti, že Chevalier je jen náhodný známý. Až bude pryč důkladně se na to podívá. A ještě k tomu Greyard. Kdo by to řekl, že jeden z nájemných vrahů je jeho vlastní agent. Psí syn. Teď musí hledat nějakou náhradu. Nejlepší by byl někdo kdo se snese se Shanem. Jenže má trochu zvláštní povahu. A ten kdo by s ním pracoval musel by být... jaký vlastně .. nemá představu.

  Ta situace v té Kolumbii je opravdu těžká. Snad se mu poštěstí dopravit antivir. Ne nebude myslet na to vše. Musí se odreagovat. Aspoň trochu. Natáhne ruku a zmáčkne interkom.

  „Andreo, můžete na chvilku, nadiktuji Vám nějaké psaní.“

  „Ano pane.“ Otevřou se dveře a on pozoruje její svůdné křivky. Hned je mu lépe.

  „Posaďte se tady.“ Poklepe na okraj stolu. Ta se posadí a předkloní se, aby vynikl její nový výstřih.

 „Tak kde začneme?“ Vše slibující úsměv a jiskřičky v očích napověděly, že rozhodně dopis se nebude psát.

  Tak zase opět v akci a tentokrát opět Kolumobie. Nemá ji rád. Tedy jak by se to dalo říct .. nemá rád  pralesní porost plný hmyzů, dravců, hadů a různých ještě menších potvor, které nemá obvzlášť rád. A pak mokro. Pořád jde a jde a pořád vlhko a horko. Lepkavé upocené vlhko, které nesnáší. Tentokrát jde i do hor, ale člověk nikdy neví kde skončí.

 Zajímalo by ho co dělá Chev. Jak ho zná, tak svůj byt rozhodně nepozná. Nebo možná ano, ale pár věci tam bude jiných. Nemá rád a zároveň je mu dobře jak se o něho stará, ale ... někdy opravdu přehání. Takhle se o něho starala mamka. No rozhodně tahle mise nebude jednoduchá. Něco mu říká, že až se z toho dostane opět bude na nemocničním lůžku... i když možná Chev si to rozmyslí, když uvidí, že je opět nemohoucí. Ne kdepak ten jen bude rád, že může dirigovat, poroučet a rozkazovat a on to odkývne, aby měl svatý klid. Není to zas tak špatné a ta noc...

  Teď je taky noc. Jen doufám, že ten pilot co mně má shodit není žádný amatér. No snad by takovou blbinu neudělali. Přitáhne si k sobě těsněji pouzdro s vakcínou. Závisí na ni tolik životů. A na tobě taky. Musíš to zvládnout  a zachránit je. Ne jako... vyčítám si tehdejší chyby. Připouštím, aby mně ovládli. Co by na to řekl Chev... jenže je pravda, že zemřeli. Možná kdyby se rozhodl jinak, tak by žili. Skoro zemřel i Chev. Ne nesmí myslet na to jak spadl a pak ty dny černé beznaděje se slabým světlem naděje, že snad... Rozhlédne se po vrtulníku. Bude skákat na stromy. To miluje, obvzvlášť v noci je to vzrušující. Zašklebí se.

  „Připravte se! Za chvilku budete skákat.“ Mladý až moc mladý hlas. Přejede svou výzbroj jestli je v pořádku, dotkne se padáku a ujisti se, že pouzdro je na svém místě. Dívá se na dvě světélka. Červené a druhé zelené, které se za okamžik rozsvítí.

  Zvuk a zelená. Přistoupí, otevře dveře a skočí. Chvilku se nechává unést vzduchem a pak otevře padák. Miluje skákáni pádakem, tu volnost a nádheru letět. Jen škoda, že zrovna musí skákat sem. Cítí vzduch a kolem něho je tmavo, ale přesto vidí jak se k němu přibližuje masa stromů, nadechne se a cíti jak se prodírá stromy dolu vlastní váhou a volným pádem. Slyší trhání padáku. Drží až křečovitě tu nádobku. Jestli ji ztratí...ach jo. Už zase. Jednou by rád dopadl na zem. Vytáhne nůž a přeřízné šňůry od padáku. Dopadne na nohy a udělá kotoul. Ihned se podívá na nádobku a indikátor. Je v pořádku. Zbytek.. po hmatu zjistí jestli má všechno a zaposlouchá se do lesního řevu. V dálce slyší odlétat vrtulník. Nic. Vypadá, že seskočil dobře. Vytáhne malou baterku a podívá se na GPS.

  „Sakra já to tušil!“ pro jistotu vezme starou dobrou busolu. „Tak to je nádhera... vysadil mně mimo.“ Zakleje a pak zjisti jak daleko je od cíle. O padesát kilometrů dál. To není moc, ale v pralese a horách to můžou být hodiny. Zmuchlá padák a přikryje listím. Vyrazí pravidelným krokem. Je podivné, že to tady není tak husté jako, když byl naposled. Co si pamatuje, tak některými místy se těžko prodíral. Svítá... trochu se napije z láhve, vypláchne ústa a jde dál.

  „To je svinstvo!“ zakleje, když odhrne větve a uvidí pole. Skloní se a dotkne se mladé rostlinky. Koka. Trochu si ji utrhne a pak zaleze opatrně do lesa. Zkontroluje busolu. Musí to obejít. Přes pole nemůže jít  a musí opatrně. Hodně opatrně. Začíná být horko a vlhko, přesto jde klidně jako by se nic nestalo. Večerem bude muset zastavit a chvilku si zdřímnout. Už aby byl pryč z dohledu polí. To je lepší různá havěť a predátoři než potkat lidi od kartelu. Zastaví se a opět se trochu napije. Voda. Taky důležitá a v tomhle prostředí ... zamračí se. Snad to projde. Mrkne se na busolu. Perfektní. Jen, aby se neobjevily další pole. To by se musel vzdát spánku. Vykročí, když uslyší psa. Posune se a uvidí strážce a na poli pracovat děti a indiánky. Rychle se schová, ale i tak uvidí, jak jeden srážce bouchne dítě a jak matka se ho snaží krýt. Automaticky sáhne po zbraní, ale ovládne se. Zhluboka se nadechne. Klid, tady nemůžeš nic udělat. Je to normální se snaží přesvědčit. Jedna část si uvědomuje, že dětská práce je normální ve světě a druhá se bouří nad tím. Postava indiánského dítěte se překryje se Suzie...  vytáhne zbraň...udělá krok a zavadí o nádobku s vakcínou. Zavře oči a stáhne se hlouběji do lesa. Opře se o strom a zhluboka oddechuje. Musí jít.. Tam na něho čekají a on slibil,  že to donese. Schová zbraň a vykročí s busolou v ruce dopředu. Snaží se potlačit obrazy minulosti i obraz děti na poli. Pomalu si začíná uvědomovat jak ho minulost ovládá a podmaňuje a jak mu to překáží v práci. Tady skoro zapomněl, zapomněl na úkol...

  Muž. Strážce. Tichounce se kolem něho proplíží. Neviděl a najednou u své nohy uvidí psa. Štěkot. Speciálně vycvičení psi na lidi. Vytáhne zbraň a umlčí psa jednou ránou do hlavy. Uslyší kroky. Škoda je stejně napáhána. Musí být velmi rychlý. Začne běžet, ale všemi svými smysly pozoruje jak se kolem něho zatahuje síť. Nezvládne to... rychle se rozhlédne kolem sebe a chladnokrevně přemýšlí. Tam ...busola.. zapsat si údaje do hlavy... poloha...vtiskává si čísla do pamětí, rozhrabuje listí a odkládá tam kontejner na přepravu virů, pak se na sebe podívá, léky od kobry, taky, co ještě... GPS a láhev vody. Přikryje to a běží dál. Jen co nejdál odvést od místa úschovny. Jestli to najdou je v háji. První pes, druhý a namířený samopal a zbraň. Nadávky a řeč, které nerozumí. Směsice indiánštiny se španělštinou. Občas něco pochytí.

  „Kdo jsi?“ otázka, které konečně rozumí. Je pronesena čistou španělštinou. Zvedne hlavu a dostane ránu. Začíná si docela dobře předastavovat jak bude vypadat pár příštích dní.

  „Jen jsem se snažil dostat na druhou stranu. Hledám nové zdroje suroviny pro jednu těžebnou společnost. Kdybych tušil...“

  „A to máš tak dobré vybavení? Kdepak nejspíš jsi z DEA. Vemte ho sebou.“ Přesvědčivě řekne ten muž. Shane se mu dívá na vyleštěné holínky. Neodváží se zvednout nebo se na něho podívat. Přemýšlí jestli by se nemohl odtud probojovat, ale zbraně nemá a ta hlaveň v zátylku. Cítí jak jsou mu ruce svázány. Trhnutím, až se provaz zařízné do rukou je zvednutý a hnaný před nimi. Projde kolem polí. Ženy ani děti nezvednou hlavy a dál pracuji. Musí dnes splnit svůj díl práce jinak nedostanou jídlo. Občas je popostrčen pažbou pušky. Vždy klopýtne za pobavení přítomných strážců. Opět se baví tou divnou směsici řeči. Občas pochyti pár slov. Těší se na večeři a mluví o nějaké nové holce. Jeden si druhého dobírá kvůli nějaké Manuele... bylo by to hezké, kdyby nebyl uvázaný na tom provaze jako tele na porážku.

  „Ty Don bude mít dnes postaráno o zábavu!“ Vyluští.

  „Jo zajdeme k seňoře Rosy. Zbyde na nás víc.“ Snaží se zapamatovat cestu. Snadné. Pořád jdou rovně a on si zapamatovává jak se dostane zpět. Rozhodně nemá v úmyslu zůstat v jejich péči hodně dlouho. Šťouchanec a je odveden do rozlehlé vesnice. Strážci ho předvedou k největšímu domu a pažbou je sražen na kolena. Jeden vstoupí dovnitř a za chvilku uvidí opět ty holínky a polobotky. Jeden ze strážců mu zvedne za vlasy hlavu. Ano je to stejný muž jako dříve a s ním muž v obleku, bílém obleku nesmyslně ho napadne s doutníkem v ústech a brýlích se zlatými obroučky. Tvrdé oči se na něho dívají. Vypadá moc dobře ho napadne. Štíhlá postava... klekne si k němu a vyfoukne mu do tváře kouř.

  „Takže umíme španělsky. A anglicky taky se vsadím. Hledáte nerostné suroviny a přitom nemáte sebou nic co obvykle takoví lidé mají.“

  „Ztratil jsem je cestou, když jsem utíkal.“ Musí něco říct. Přece jim hned na začátku nedá najevo, že ví o co se jedná.

  „Ticho!“ rána.“Mluvit budeš až já ti to dovolím.“ Další rána. „Vemte ho dovnitř a trochu si s ním pohrajte. Pablo, Manueli a José... rápido. Ať je schopen  mluvit nebo zaujmete jeho místo!“ Vezmou ho a odvlečou ho do nějaké chatrče.

  „Šéf je laskavý muž, že nám dovolil...“ rána do břicha. Přestane počítat, když už leží na zemi začnou používat nohy.

  „Dost amigos. Jsem nějak unavený. Pověsíme ho.“ Chytnou ho za svázane ruce a pověsí a hák. Shane už neví co cítí nebo a hrst vody do obličeje, zalapá po dechu. Vypne mozek a snaží se ignorovat rány. Jen ať proboha mu neudělají nic vážného. Zatím zdá se dodržují slova šéfa a jen ho mlátí. Jenže co dál to bude horší. Otevřou se dveře a v nich nějaká hlava.

  „Svlékněte ho a nechte ho tady.“ Ostatní pokrčí rameny a Shane cítí jak mu vše sundávají. Do háje, tohle snad nemyslí vážně, když před nimi visí nahý. Cítí se mizerně, pokořeně, nepřípustně. Zabije je. Všechny a pole vypálí... uslyší zavíraní dveře. Otevře oči a podívá se na své tělo. Zatím je to dobrý. Modřiny, nic zlamaného, nebo podobně. Jen ruce jsou rozedřené a jak je tělo natahované...měl by se prospat. Zachechtá se, ale skloní hlavu a snaží se trochu si odpočinout před dalším kolem. Kolik je? když se probere. Noc. Slyší cikády jak řvou, opilý vřískot strážců a smích. Smích smějících se milenců, hlasy v kterých zní touha a chtíč. Vzpomene si na Cheva, na ty lidi, kteří ho tam čekají.

  „Cheve“ zamumlá, když se otevřou dveře a do místnosti vejdou dva strážci s mužem v holínkach. Přistoupí k němu a osvítí jeho nahé tělo. Shane cítí jak ten muž se dotýká jeho těla a má co dělat, aby se neoklepal hnusem. Doslova cítí jak se mu ježí všechny chloupky vzadu. Tak to nebude krátká noc. Začíná se bát.

  „Vida. Několikrát postřelen, nedávno čerstvě. Rána nožem a tady další.“ Zmáčkne sval a Shane zaúpí jak zače vidět žlutě. „Bolí? Ale to není nic. Mám rád bolest. Miluji bolest, víš... studoval jsem ji. A teď si mohu dělat co chci. Tedy skoro. Takže kdopak jsi zlatíčko!“ Shane si vzpomene jak mu tak řekl Chev. Něžně a ...

  „Už jsem říkal...“

  „Ale já nechci to slyšet. Já chci pravdu a dostanu ji z tebe. Jose nářadí. Jen otevři oči milánku a podívej se.“ Natočí ho ke stolu. Na stole leží nářadí. Skalpel, jehly a některé ani neví k čemu slouží. Sakra to vypadá na velmi dlouhou noc. Co „auuu“ zařve jak ucítí něco v zádech. Ustalo to a před očima se mu objeví velká jehla a zase, bradavka... kruci stojí to vůbec za to. Mlčí.

  „Jsem jen do... auu“ když ucítí jak mu přiloží něco rozžhaveného na tělo. Vzduchem se nese pach spálené kůže. Za chvilku mu dojde, že nechce slyšet pravdu. Zvedne hlavu a všimne si jak mu svítí oči prožitou rozkoší, jak má nozdry rozšířené chtíčem. A další...elektrické šoky. Slabé, ale bolí to. Co ještě...ne, když ucítí pach škvařícího masa... začíná si uvědomovat, že je mu z toho nevolno a to ještě a ucítí ruku na svém přirození a bolest...ne cití jak mu vyhrknou slzy bolesti.

  „Dál a dál... je to rozkoš. Víš jakou z toho mám rozkoš? Nedovolil si mi hrát s ostatnimi, ale ty jsi zajatec.. mohu si dělat co chci a víš co chci udělat?“ Chraptivý hlas. Jeho ruce jak ho hladí po zádech a pak ne to nemyslí.. obrátí se mu žaludek a má co dělat, aby nezačal zvracet. Ne to nemůže, přece to neudělá. Bolí to, když do něho vstupuje... jen ho zajímá.. skousne si rty až ucítí příchuť krve... nebudu nebudu.. má chuť brečet. Kruci proč. Dívá se na strážce, které to vzrušilo. Cítí se tak poníženě jak tam visí a zezadu se k němu tiskne jejich šéf. Zavře oči a stejně si všimne jak ten nalevo si olízne rty ...Dveře a méně světla. Řev jeho mučitele.

  Zvedne hlavu a vidí jak mlátí toho strážce, že ho vyrušil. Pěstí botou a pak vezme lano. Odvrátí se od strážce, který se vyplazí ven. Začne ho mrskat. Ucítí první švihnutí a další. Cítí jak mu doslova kůže slézá ze zad. Dveře a něco nesrozumitelného. Konečně, když ucítí odchod. Omdlí s myšlenkou proč nemohl dřív.

  „Mám se o Vás postarat“ řekne tichý hlas. Žena a ucítí vodu. Jak ho polévá. „Bude lov.“ Orientuje se. Lov. Dobře jaký lov?

  „Jaký lov!“ zaskřehotá. Cítí jak mu dá něco do úst. Tráva? Pak pochopí. Koka.

  „Tvůj a pak smrt. Muži tady nemají moc zábavy  au!“ Oteklýma očima uvidí jak strážce praští tu ženu. Ta se schoulí do klubíčka.

  „Co se tady sním vybavuješ.“ Cítí jak ho odvazuje a nahého ho vede celou vesnici. Je mu to jedno. Sotva, jde. Cítí na sobě pohledy, žen, dětí, vojáků a je mu to jedno. Přemýšlí...a nenápadně se snaží žvýkat koku. Dala mu to ze soucitu, nebo ji to nakázali? Neví, ale cítí jak to pomáhá. V hlavě se mu to rozjasňuje a taky cítí se trochu euforicky. Vše dobře dopadne. Vidí to v růžových barvách. Je sražen do prachu před tím velkým domem.

  „Tak vida. Takže řeknu ti pravidla. Budeš utíkat a po patnácti minutech my se psy za tebou a jelikož zvěř není oblečená, tak to nepotřebuješ taky.“ Parchant! Zabiji! Druhým dechem si řekne Shane. Cítí jak mu přeříznou pouta. Promne si zápěstí a bolest ho vzpamatuje. Vratkým krokem vyrazí. Slyší smích. Poznámky a něco ho trefí do zad. Nesmí dát najevo, že není tak slabý jak vypadá.

  Co nejdříve? Oblečení, ne nejdřív se musí dostat k věcem od Kobry. Pak oblečení to stáhne z některého strážce. Busola a ostatní věci jsou nejspíš ztracené, ale to se uvidí. Zastaví se, rozhlédne po krajině. Ano jde správně. Vyrazí rychlejším krokem a pak klusem. Cítí jak nohy trpí, ale snaží si toho nevšímat. Po cestě utrhne ještě trochu koky. Ještě, že mu to dala. Posvátná rostlina Inků. Pro něho v tuto chvílí představuje rozdíl mezi  životem a smrti. Zašklebí se. Uběhlo už patnáct minut? Neví. Tak a teď kam? Tady ho zajali. Výborně. Ohledné se. První strážce. Schová se za strom. Skoro nedýchá. Tak hlučný, přejde kolem něho a Shane přistoupí ze  zadu a trhnutím mu zlomí vaz. Složí tělo na zem a obhlédne tělo. Škoda malé. Bude zřejmě problém najít správnou velikost pro něho. Jsou tak malí. No tak nebude zbývat než se vrátit do vesnice a jelikož, ucítí za sebou dalšího, překulí se, vyskočí a schová se za strom. Nechal se překvapit. Slyší jeho dech a opatrné kroky. Trochu se posune a šlápne na větev. Sebere ji a odhodí. Strážce se podívá tím směrem. Teď... vyrazí mu zbraň z ruky. Ten se vzpamatuje a zaútočí pěsti. Blokuje a zaútočí na břicho. Pěkné jen kdyby ho ta rána tolik nebolela. Díky koce zapomněl na rány na zápěstí. Ještě jednou a je mrtvý. Sebere zbraň a nůž. Lepší. Tak a teď k věcem. Vyrazí a za chvilku je u stromů. Psi? Kde jen jsou? Zarazí se a poslouchá. Ticho. Jen obvyklé skřeky zvířat. Ryche vyhrabe léky a kontejner tam nechá. Rychle si aplikuje jednu dávku. Ježíší tohle tentokrát neořežije. Rychle to schová. Cítí jak je mu o hodně lépe. Tak a teď oblečení a oblečení. Ne ta vesnice a ten sadistický parchant. Zbraň jde to. Vyrazí oklikou k vesnici. Kde jen jsou zvířata. Ach jo, když vidí prvního psa se strážcem. Zastřelí muže. Pes se zastaví a začne očichávat svého pana. Je zmatený. Že by byli takhle vycvičení? Ne je to pitomost.

  Nebude to řešit. Dostane se do vesnice. Vidí si hrát děti a ženy. Jekot. Chytne nejbližší a španělsky se zeptá oblečení.

  „?Donde esta mi ropa?“ ta nechápavě na něho civí a pak zadrmolí něčemu co nerozumí. Odhodí ji na zem. Nemá čas se vybavovat. Za chvilku jsou tady, když zjistí, že se vrátil. Kde by mohly být. Tam kde byl nejsou. Viděl jak vše odnášejí. V největším domě? Obezřetně tam zamiří s připravenou pistoli. Tak tohle v popisu práce určitě není. Otevře dveře a tam ta žena co mu dala koku se psem. Drží ho za obojek. Ukáže na sousední místnost. Proč jen mu pomáhá? Nechápe to. Jde a neustále se divá po té doze. Je krásná, ale ty zuby se mu vůbec nelíbí a to jak se trhá z jejich rukou... otevře dveře a..

  „Nezabijejte!“ vykřikne anglicky ta dívka. Tak to půjde těžko. Rychle zavře dveře a slyší ji kňučet. O fous. Otočí se. Nikdo. Jeho věci? Jo tak tomu se říká klika v neštěstí. Rychle na sebe vše natáhne a pozoruje se ve velkém zrcadle. Možná by bylo lépe to nevidět. Ty záda a drobné řezné rány, popáleniny... otočí se pryč. Busola skoro zajásá, GPS, zbraně... zřejmě se z nich snažili vyzkoumat odkud pocházejí a tím jim dát více informaci. Nůž, když uslyší první psy a strážce. Zdržel se moc dlouho se zdržel. Vyskočí oknem a dopadne na nohy. Moc akrobatických cviku si nebude mohl dovolit. Zmizí za jednou chatrči. Musí se vrátit na místo úschovny. To nebudou čekat a pak... auto? Zašklebí se. Nahmatá sirky v kapsičce. Sbohem pole. Najde kanystr a vezme ho není moc těžký. Plíží se kolem budov na pole. A přes ně. Psi už ho uviděli a blíží se. Zřejmě je pustili z obojků. A za ním stružka benzínu. Vytáhne sirky škrtne a zapálí. Hezky to hoří. Uslyší naříkavé vytí psů a poplašný zvon. No vida chvilku bude mít oddech. Běží k úschovně.

  „Ano tady je vše tak jak má být.“

  „Takže jsem měl pravdu. Kampak můj mazlíčku?  Hraješ si na hrdinu? To nezvládneš. Neutečeš mi." Shane se zašklebí, když vidí jeho stín. V ruce drží zbraň a

  "To těžko, parchante!" vystřelí přes oděv, odkulí se stranou a z kleku vystřelí znovu. Muž v holínkách stačí vystřelit jen jednou. Shane k němu přistoupí. Nikde nikdo. Šťouchne do něho nohou a pak opatrně se k němu skloní neustále pozorující okolí. Mrtvý. Výborně! Stejně si nic jiného nezasloužil i té kulky je na něho škoda.Vstane a chce sebrat kontejner.

  „Tak to je .. když se něco posere tak zákonitě i vše ostatní“ zamumlá a dívá se na poškozený obal. Dva dny víc ne a cesta trvá tři dny. Dá si ho přes rameno a vzpomene na slova Kobry, že si tím potom může zalít stromečky. Rozeběhne se. Potřeboval by koně. Nutně. Jenže žádné koně ve vesnici neviděl. Podívá se za sebe. Krásný oheň, ale teď si musí pospišít. Rozeběhne se. Musí dokud to jde. Potom bude rád, když se prodrá stromy. Zastaví se a zkontroluje busolu. Dobře to jde. Jde dál. Tak a je to a dívá se na nepropustnou džunglí. Vytáhne mačetu a začne sekat. Ještě dobře, že ji v tom pokoji našel. Je trochu na ozdobu, ale zcela funkční.Už ani neví jak dlouho se tou džunglí prodírá. Začíná nevnímat hmyz, brouky, červy  a podobnou havěť. Jednou narazil na menšího škrtiče, kterého rozpůlil. Přestává vnímat dobu. Občas se podívá na GPS nebo busolu a jde dál. Konečně. Klesne na kolena, když se prodře tou houštinou. Teď už jen nahoru. Je tak málatný. Zamyslí se nad účinkem toho preparátu. První dávka by měla působit o hodně déle. Vytáhne pouzdro s látkami od Kobry. Špatné, když vidí dvě dávky. Chce se mu tak spát tak strašně spát...zvedne se a jde dál. Stromy už nejsou tak husté. Má pocit, že by měl něco sníst, ale nemá chuť. Nakonec vytáhne něco sušeného z batohu. Rozžvýká ty piliny. Uvědomuje si, že to nejsou piliny, ale chutnají stejně.

  „Cheve, myslíš taky na to jídlo v té restauraci!“ obrátí se dozadu. Zatřepe hlavou. Co blbne. Chev přece tady není.  Musí dál. Musí. Čekají ho. Tam na vrcholku ho čekají. Ještě den. Spát jen spát. Ne nejde jít musí jít. Vypne mozek a jde po zalesněných svazích. Občas se napije vody. Chybí mu voda. Ale až tam bude, lehne si a bude spát. Spát dokud se nepostaví na nohy. Horko, proč jen to slunece tak musí pražit, chtěl by trochu chládek. Jde dál a má pocit, že je slunci blíž a blíž. Nevšimne si jak pomalu zapadá. Má jen pocit, že je stále víc horko a horko. Málo světla a sedne si. Ne a vyskočí. Nakonec zašátrá v batohu a vezme si koku. Začne ji žvýkat. Je to lepší. Lépe se mu dýchá a je takový osvěžený. Dobře, že si ji vzal. Přece jen ty preparáty od Kobry. Ještě kousek. Pokud půjde přes noc, tak by tam měl k ránu být, nejpozději v poledne. Větřík... to jsem potřeboval. Napije se a vyrazí dál. Přestává vnímat a jen jeden krok za druhým, okolo třetí pode ciferníku na hodinkách  se ozve bolest z mučení. Další dávka koky. Ještě kousek.

  Tak a jsem tady. Zapne malou vysílačku. Kolik mu to trvalo? Neví. Odepne kontejner. Skoro zbledne. Přestal ho kontrolovat. Z chatrče vyjdou tři lidé. Mají roušky a něco táhnou.

  „Máte to vy?“

  „Ano, ale je poškozený.“Podívají se po sobě. Chce jim to podat, ale...

  „Položte to na zem.“ Shane nechápe proč, ale položí to a vidí jak jeden to ihned odnese. Vyrazí za nim, když ho zastaví velitelsky hlas té ženy. Konečně vyšlo slunce. Podívá se jim do obličeje. Bledý se zelenými fleky. Nechápe jak někdo může mít na kůži zelené skvrny.

  „Nechoďte blíž. Vakcína je v pořádku. Ještě tak dvanáct hodin a je po nás.Dva už jsou mrtví a zbytek v kómatu. Jste tady dřív. Je to moc dobře. Do týdne bychom byli mrtvi. Bohužel dávky jsou pro nás. Sice pro vás dva bychom mohli použít, ale ...“

 „Já...nevydržím. Kruci.!Měl jsem tady si odpočinout. Dostal jsem se do spáru kartelu a někdo poškodil kontejner.“

  „Řeknu upřímně. Máte větší šanci se dostat odtud, když půjdete než zůstanete. Do dvou hodin... promiňte. Tady jsou potraviny a voda. Víc jsme nemohli udělat.“

  „Počkejte ještě. Vera je vpořádku?“

  „Já jsem Vera. Proč se ptáte?“

  „Kobra jen ...“

  „Zlatoušek. Pozdravujte ho a řekněte mu, že snad no uvidíme...“ otočí se a zmizí ve vchodu. Shane nechá jídlo jídlem a vytáhne mapu. Zpět nemůže. Může pouze dolu. Hory, lesy, bažiny, řeka a konec. Tedy obydlená oblast. Při představě dvěstě kilometrů krajinou, kde chybný krok rovná se smrt a k tomu nepříjemná smrt. Přitáhne věci a vezme trochu jídla. Sní to a pak chodí na sebe batoh.

  „Tak Cheve jdeme. Neflákáme se.. co tam stojíš jako tvrdé Y.“ Chev k němu přistoupí.

  „Sluší ti to. Neřekl jsem ti to, protože jsem si myslel, že jsi přelud, ale nejsi viď.“ Chev se usměje.

  „Jsem tak rád, že jsi se mnou. Víš, ale mohl ses obléci trochu jinak. Oblek s kravatou a polobotky není vhodný oděv do této země. No nic snad to nějak zvládneš. Víš za nedlouho se budeme muset utábořit. Nevím proč jsme tak unavený.“ Jde dolu. Trochu pohodlnější než nahoru, ale o moc ne. Jde mlčky a občas se ohledne jestli sním jde. Jde mu to tak snadno, si říká závistivě. Zatímco já se potím a je mi vedro.. to slunce je tak pálivé. Moc žluté. Moc žluté. Jde dál.

  „Je už večer, Cheve. Co ty na to, že bychom se utábořili?“ Rozhlédne se. Lesní stromy, půda měkká a plná ... ach jo. Možná blízké močály? I tak. Nasbírá dřevo. Nakonec se mu podaří rozdělat ohníček. Jak dlouho nespal a Chev vypadá tak dokonale. To není fér. Proč musí vypadat tak perfektně zatímco on je od krve, která krásně láká mouchy, komáry, které už ani se nesnaží zabít. Sní něco z batohu, ale vůbec mu to nechutná, nakonec si lehne, ale co chvílí se probouzí zvuky noci. Nakonec se zvedne a zírá do plamenu.

  „Víš jaké to bylo, když jsme tě poprvé zahlédl? Jistě nevíš... říkal jsem si proč mně očumuješ a že je to neslušné a nakonec skončíme takhle. Víš, že jsi moc arogantní a jasně moc bohatý a moc hezký... jsi pro mně moc dokonalý a největší legrace je, že šéf mi tě povolil hlídat a zjistit o tobě vše. Co tam jen sedíš!“ vyjede na klidného a dokonalé usmívajícího.

  „Že ti to nevadí? Jak nevadí? Co když najdu důkaz, že jsi Fox? Copak budeš dělat?“

  „Co myslíš, že bych měl dělat?“

 „Já nevím, Cheve a to mně trápí. Trápí mně spousta věci, víš,že musím najít s... eh nic.“

 „Co musíš najít. Řekni mi to. Ulev svému svědomí. Pomohu ti!“

 „Ne! Ne! Nejsi to ty vypadni. Nikdo neví, nikdo nesmí vědět, zmiz, nejsi tady...“ ohání se rukama. Rozhledne se. Není tady oddychne si. Málem se dověděl jeho nevětší tajemství. Co když by taky podlehl ztracenému bájnému pokladu. Jantarová komnata láká po celé ty léta všechny dobrodruhy a musí si přizat, že Chev... Možná konečně usne. Lehne si a dívá se na oblohu a hvězdy jak září. Malé světelka na tmavé sametové podložce. Nádhera. Oči se mu klíží a za chvilku spí.

  „Nech toho Cheve! Nebuď mně tak brzy. Líbat mně můžeš později.“

  „Sss“ uslyší a ztuhne. Eh to asi nebude Chev. Otevře oči a na sobě vidí pěkně vybarvenou vzpomene si krajtu. Trochu zvedne hlavu. Uff není zas tak veliká. Jen asi metr a půl. Zabít nebo ne?

  „Cheve pomoz mi a nestůj tam!“ nakonec řekne. Pak si vzpomene, že ho odehnal. Někdo se nad ním nakloní. Chev.

  „Tak nestůj a sundej ze mně toho hada. Nemám je rád.“ Ale nic. Chev tam stojí, dokonalý jako vždy a jen se usmívá.

  „Zase si to musím udělat sám. Nemám tě rád!“ vstane a shodí ho ze sebe. Had podrážděně zasyčí jak mu bylo příjemně na tom těle a odplazí se pryč. Shane vstane a uraženě začne dělat jídlo.

  „Nemluv na mně! Jsem na tebe rozzloben!“ Rozhledne se a má pocit, že ta půda je nějak divná i stromy jsou daleko zelenější než obvykle. Ne to se mi jen zdá. Vytáhne z batohu kus jídla, sušeného a pustí se do něho. Sedí na překřížených nohou a usilovně žvýká. Jak dlouho vlastně spal, by ho zajímalo.

  „Nic nedám Cheve.“ Zvedne se a zkontroluje busolu. Včera to neudělal. Jeho chyba ne není jeho, ale Chevova. Ano zaraduje se. Všechno je to jeho chyba. Vyrazí vpřed a za chvilku se dostane do močálu. Prodírá se dopředu. Krok za krokem. Voda voda, nesnáší vodu, najednou vytáhne zbraň a střelí do kusu dřeva.

  „Tak už nikdy si nikoho nedáš k svačince.“ Kolem něho propluje malý kajman. „Vidíš Cheve. Umím se o sebe postarat i bez tebe. K ničemu tě nepotřebuji. Naprosto k ničemu!“

  „Milování? SEX!“

  „Jak se opovažuješ mi to říkat a zrovna tady. Nemám náladu. Ne po tom co v té vesnici... nedívej se tak na mně. Já už nechci nic s tebou mít. Já nevím stydím se chápeš.. Ne jak bys mohl. Já rozejdeme se ano to bude nejlepší!"šeptá jako v horečce Chevovi. "Bylo to hnusné víš hnusné jak se mně dotýkal, hladil a pak...Proč?  NEPOTŘEBUJI TĚ! Rozumíš?“ Odstrčí Cheva a vytáhne busolu a zkoumá ji. Nemůže se orientovat. Ta střelka si dělá co chce. Lítá jak splašená. Má pocit, že nemá hlavu a před očima.. krásné barvy.. zavře oči a soustředí se. Začíná mít pocit, kde to vlastně je?  Ta voda je chvilku modrá, šedá a teď červená. Červená jako krev. ..Ustoupí a začne utíkat. Nechce vidět tu krev. Otočí se. Chev bez námahy ho sleduje.

  „Zmiz. Proč pořád u mně musíš být.. Zabiji tě!“ a začne střílet. Klesne na kolena do vody. Musím musím... co vlastně? Nic nemusím ne musíš jít jít tam dolu...ano to musím jít. Vstane a soustředěně jde. Krok za krokem. Občas rozhrne vysokou trávu rostoucí v bohatých trsech v močálech San Juan. Nevšímá si zvířat a jen občas plácne nějakého létajícho ováda. Upřeně jde a jen vnímá dopředu dopředu. Musí jít. Jak dlouho jde? Neví. Nic neví.. chce si lehnout spát a jen spát. Najednou uvidí před sebou moře...ano rozeběhne se. Ještě kousek a bude na pobřeží!

  „Nee“ když zakopne a zírá na řeku San Juan. Otočí se a vedle něho Chev. Už se nesměje. Je tak klidný. Ne nemůže bez něho žít, kolik dní už je pryč. Předal kontejner? Nebo ho má u sebe? Je noc nebo den? Kolik toho ušel? Je to řeka nebo ne? Je to řeka dojde nakonec a jak přes ní? Není to potok. Shane vzpamatuj se. Jsou v ni hadi? Hadi něco .. něco co má společného s hady. Někdo se tak jmenuje? Ale kdo .. no tak Shane! A bouchne se do hlavy. Kdo je ten had? Vyjmenuj všechny hady... hroznýš, zmije, užovka, mamba, kobra... ano Kobra. Ten šílenec no ano...vytáhne pouzdro.

  „Nedívej se tak nesouhlasně Cheve. Musím, víš a vůbec zachránil ti život.“

  „Ty jsi mi zachránil život.“

 „ To je od tebe milé, Cheve, ale víš nebýt těch věciček tak to nevydržím, raději se otoč... není to hezký pohled. Aspoň Elena to nesnášela.“ Píchne si to a nechá to tam ležet. Sedí na zemi a drží si ruku. Už aby začalo fungovat. Cítí jak se mu mozek projasňuje. Ví, že to nebude na dlouho a koka mu došla. Tak řeka. Nemá čas hledat most a pochybuje, že by ji našel a přes ní... ne, když zahlédne krokodýla na břehu a pár dalších v řece a možná rybičky... nanejvýš by dones nějakou šéfovi do kanceláře. Pokud by to přežil. No vida a je to vyřešené. Teď je otázka dolu nebo nahoru? Dolu a má tu vodu.. vida skoro na ni zapomněl. Napije se. Dochází mu a už žádnou nemá. Otočí ji vzhůru nohama. Ani kapka. Takže co zemřít žízní uprostřed vody nebo zemřít na něco horšího...no podle statistiky... byla nějaká dělaná vůbec? Dobře voda. Nabere vodu a hodí do láhve prášek. Ušklíbne se. Snad to bude fungovat. Napije se. Nanejvýš chcípne na břehu nějaké americké řeky. Stejně s tím počítal. Upraví si batoh vytáhne busolu a jde. Po půlhodině zjistí, že nesnáší řeky které se kroutí. Loď. Teď by se mu šikla jeho lodička Lady bird. Možná by ji mohl vyúčtovat Chevovi. Dobrý nápad, kde vůbec je? Jak mu řekl, že se má otočit tak zmizel. Je to uličník. Jde a jde. Kdy už konečně se dostane odsud, kdy konečně se napije chladné dobré vody, kdy si lehne a usne. Nemá vůbec chuť spát a v hlavě mu hraje Londýnský orchestr pochod mrtvých. Nesnáší to. Nesnáší tuhle ponurnou břesknutou hudbu. Jen cimbály a co vlastně si to jeho hlava dovoluje hrát bez něho. Začne zpívat hymnu... eh je to nebo není. Ne to chce něco jiného. Blues. .. ponurný ano to přesně potřebuje.

  „Kde ses flákal Cheve? Jak se ti líbí můj zpěv?“

  „Moc pěkný a co to bylo?“

  „Ty neznabohu. Jak to, že neznáš blues. To je neuvěřitelné. Blues... američtí...tak já te nudím. Nemusíš se mnou chodit. Můžeš si zalézt odkud jsi přišel. Ty Cheve taky se ti zdá ta obloha přilíš modrá a slunce přilíš žluté. Bolí mně od toho oči. Hrozná země. Abych dopověděl mám Bar. Heč to jsi vsadím se nezjistil. Napůl  je můj a každý víkend tam hraji. Nejsem vůbec špatný, víš. A nehlubím se.

  „Stejně bych nebyl pozván nebo ano?“¨

  „No výjimku udělám. Nikdo to neví, možná šéf..Přijď si to poslechnout.“

  „Kde?“

  „No přece U zeleného trojlístku. Jo irská hospoda. Takže raději přijď po zavíračce.“ Stojí a dívá se. Vesnice? Vesnice. Opravdová vesnice. Štěkot psů. Řev dětí.

  „Slyšíš. Děti řvou. Není to líbezný zvuk a jídlo a spánek...“ udělá krok. „Proč nejdeš Cheve?“ Diví se a je zmatený. „Nechceš jít. Bojíš se lidi? Nikdo ti neubliží. S každým mátohou se vypořádám.“ Vytáhne zbraň a chce vystřelit.“Došly náboje, kde kruci mám náhradní...“

  „Seňor?“ Shane se otočí. Lidský hlas. Ženský hlas. Kde je Chev? Proč tu není. Zabije ho, že  odešel, vždy odchází...

  „Chudák!“ zamumlá soustrastně žena v barevných šatech. Vezme ho za ruku a vede ho do vesnice.

  „Padre!“ křičí. Proč tak křičí. Copak neví, že je nemocný, copak neví, že .... nevnímá jak klesne na zem. Přiběhne k němu muž. Otevře oko a dá ruku na tepnu. Pokřižuje se.

  „Připravte loď. Musí do nemocnice.“

  „Leo, Juane, vezměte ho a jdeme. Je dehydrovaný a podle stavu no musel jít hodně daleko a dlouho. Je spálený.. potřebuje nemocnici. Pojedu snim.“ Dají ho do větší lodě s motorem a padre s majitelem nastoupí do ní. Drží ho za ruku a odříkává Otčenáš. Zajimalo by ho co tady dělá a tam odkud přišel. Je div, že žije. Když si vezme všechno co tam plave létá a chodí, otřese se. Je v této vesnici už několik let a pořád si na to nezvykl. V noci se budí,  když blízko někdo zařve. Někdy se mu zdá, že slyší křičet lidi. Země života  a smrti. Shane leží a cítí houpání. Neuvědomuje si nic víc.

  Přijedou do většího města a hned do nemocnice. Teprve tam mu doktor řekne o zraněních. Oba se pokřižujou a doktor jen sevře rty, když vidí záda. Napuchlé a plné červů. Padre vyletí ven, popadne sestru a vyzvrací se ji do mísy, kterou má v rukou. Opře se o stěnu. Rozhoduje se jestli se má vrátit nebo ne. Nakonec otevře dveře a vleze.

  „Budeme ho muset dopravit do větší nemocnice. Víte ty červi“a vidí jak zezelená .

„...  mu vlastně zachránili život, když se to tak vezme. Teď už jsou nepotřebné, ale další zranění... ne na to tady nejsme vybaveni. Odvezeme ho do Calí. Mají lepší prostředky a taky to asi bude zajímat policii.“

  „Proč?“

  „Ty zranění má zřejmě na svědomí kartel...takže, no víte jak to chodí.“

  „Samozřejmě doktore. Poletím s nim. Jako doprovod. Mohu?“

  „Jistě. Za hodinu už bude v letadle. Jen budu rád, když budete snim.“ Za hodinu jsou v  letadle a letí do Calí. Tam ho Padre předá nemocnici.

  Po vyčištění ran, injekcích je uložený do pokoje. Kolem něho infúze, přístroje  a sestřička.

  Je to dlouho, že Cheve. Co myslíš kde jsem? V nebi asi ne to si  nezasloužím. Očistec nebo peklo. Ano je to peklo...

  „Cheve“ sestřička zvedne hlavu a velmi pečlivě si to zapíše.

  Ne už není u Cheva, ale u šéfa v kanceláří. Zklamal jste mně Shane. Vědět kdo je Chevalier la Varenne a neříct to. Měl jste ho zabít dávno zabít... zklamal

  „Neee zabít nee“ řekne zřetelně.

  Pokoj. Krásný velký pokoj a on hraje šachy s někým s kým hraje. Nevidí na tu postavu. Hraje  s šachovými figurkami. Jantarová figurka. Je ta krásná a smrtonosná. Tajemství jaké je tvoje..

  „Tajemství Suzie je jen pro jednoho. Taj...“ sestřička si opět to zapíše a otře mu čelo. Je to chudák. Je tak zřízený. Všichni pochybuji, že se z toho dostane. Kdo to asi je a kdo jsou ti lidé o kterých mluví?

  Pokoj. Prostý. Můj pokoj a sedí tam Chev. Jeho milenec a co ještě nepřítel. Ano nepřítel a přece se od něho nedokáže odpoutat.

  „Chevalier la Varenne musíš přijet, prosím přijď, nenechávej mně...“ Konečně nějaké jméno. Vstane a odejde do kanceláře ředitele. Podá mu to jméno.

  „Děkuji Juanito. Můžete jít.“ Posadí se ke klávesnici. Ani nepočítal, že to bude tak rychle. Je to mocný člověk. Jak získat telefon? Zřejmě je to angličan. Možná by měl zavolat ambásadě. Nakonec zkusí telefon jeho tajemníka. Nanejvýš zkusí pak ambasadu.

  „Max Sydow. Kdo volá prosím?“ Řekne znuděným hlasem. Taky to byl nápad. Pitomý nápad Cheva zavést sem tu linku.

  „Ředitel nemocnice v Calí. Mohl bych mluvit s Chevalierem tedy hrabětem Chevalierem la Varenne.“

  „Ne nemůžete a jestli chcete příspěvek, tak...“

  „Ne prosím nezavěšujte. Máme tady v deliriu pacienta a jediné co víme je jméno pana hraběte. Je mi líto, že jsme obtěžoval. Nashledanou.“ Chce zavěsit, když tu uslyší.

 „Ne. Jak vypadá?“

 „Vyšší blond špinavé vlasy, šedé oči, jizvy a je dost v špatném stavu. Neměl u sebe nic. A..“

 „Hned tam jedeme. Ať má to nejlepší co se dá, ano a samostatný pokoj. Hned mu to volám. Děkuji!“ zavěsí a vytočí číslo Cheva.

  „Cheve, Shane je v nemocnici v Calí!“

  „Kde?“

  „Ehm počkej zapomněl jsem se zeptat... jo už to mám. Kolumbie. Je tam letiště. Jasně.. cože už zase. Děláš si legrací? Uvědomuješ si, že mně docházejí výmluvy. Eh... zase položil.“ Vytočí druhé číslo a vše nadiktuje Aiko. Ta sevře rty. Už zase chudák Shane.

  „Aiko miláčku co večeře. Mám zamluvený stůl v jedné moc dobré restauraci... ano to je nádhera vyzvednu tě v osm ano. Pa miláčku.“ Tedy tak tohle se vyvijí taky moc dobře. Aiko je krásná chytrá a sexy... prostě pro něho jako stvořená a ta noc.. úžasná. Zasní se.

  „Změna. Na letiště!“ řekne šoférovi. Ten přikývne a pátrá kde odbočit. Po hodině trápení v dopravě a Chevovo ťukání holi o podlahu auta dorazí konečně na letiště. Ihned nasedne do letadla a zadá jen cíl.

  Co tam Shane dělá? Ale asi to co má dělat s agenturou. Možná nějaký úkol? Kdo ví? Lehne si a za chvílku vstane. Nemůže spát. Dívá se na oblohu a jen přemýšlí a poslední jejich noci a ránu, kdy tak záhadně zmizel. Stýskalo se mu po něm nebo ne? Rád by věděl co udělal, že je opět v nemocnici.

  Trochu poklimbává a probouzí se.

  „Přistáváme pane!“ Chev se probudí a je nervózní. Auto ho čeká a on jede rovnou do nemocnice. Vystoupí a vejde dovnitř. Přistoupí k recepci a zamračí se, když zjistí jak je tam pekná sestřička. Takhle to by nešlo.

 „Pan ředitel je přítomný?“ zeptá se španělsky.

 „Ano. Hned vám ho zavolám.“Příjemně se usměje a černé oči jsou plné zvědavosti. Po nejméně hodině čekáni uvidí příjemného muže staršího věku s malým bříškem a prošedivělými vlasy.

  „Gomez Pablo Saenz, ředitel nemocnice. Mohu Vám nějak pomoci?“ V očích zvědavost.

  „Chevalier la Varenne! Myslím, že jste kontaktoval mého tajemníka ohledně jisté osoby.“

  „Ach ano. Ten muž v kómatu. Tedy skoro v kómatu. Občas něco pronese. Je v hrozném stavu. Chcete ho nejdřív vidět nebo slyšet lékařskou zprávu?“ Chev se zamyslí.

  „Zprávu.“

  „Tak pojďte.“ Chev za ním jde pomalu a přemýšlí jak moc to bude hrozné a jak se tady zdrží a kdy bude ho moci převézt  do Anglie.

 „Takže vezmu to trochu laicky. Modřiny, naražené žebra, popáleniny kůže, eletrikou jsou světlejší...zvládate to dobře.“ Chev to přejde mlčením. Nejraději by zařval Klidně!? Děláte si srandu... má chuť někoho zabít. Proplete si prsty až zbělají.

  „A nejhorší je kůže na zádech. Divím se, že nějakou má. Řekl bych, že se dostal do sporu s kartelem. To je t nejhorší. Jinak dehydratace, testy na nemoce, odčervení a podobné věci... to je v kostce vše.“

  „Děkuji moc. Mohl bych ho teď vidět?“

  „Jistě. A v jakém jste vlastně vztahu?“ Cheva to zarazí. V jakém vlastně?

  „Zaměstnanec!“ zahučí dost neochotně „ a nejlepší přítel. Rodinu nemá.“ Lže jak když tiskne. Možná by ho k němu nedovedli. „Můžete mně s nim nechat o samotě.“ Ředitel přikývne a otevře dveře. Chev se rozhlédne po pokoji. V pořádku a pak se jeho zrak zastaví na sestřiče. Ta se usměje. Pryč a fofrem. Ta tady nezůstane ani pět minut.

  „Juanito, prosím pojďte se mnou.“ Ta se zvedne s blokem v ruce a odejde. Chev slyší zaklapnout dveře a pak se přibelhá k Shanovi. Podívá se do jeho obličeje hrajíci všemi barvami. Pohladí ho a pak mu dá na rty polibek.

  Shane se vymrští a začne ho škrtit.

  „Jak ses mně odvážil v těch bažinách opustit, slibil jsi, že neopustíš.. já ti věřil! Vypadni!“ křiči a položí se. Chev si položí ruku na krk a promne si ho. Tak ten má stisk. Shane zavře oči. Jen další přelud. Stejně jako ta sestřička jako to vše a hlavně Chev. Neexistuje. Nic neexistuje a ty zvuky nejsou to je chyba musí být zvuky... křik.. pořád křik. Křik ptáku, křik smrti v pralese i křik zvířat umírajích, křik lidi... a  teď je slyšet jen ťukot. Ne Ten zvuk otevře opět oči. Chev dokonalý Chev. Jak se odvažuje tu ukázat...on.

  „Cheve, ty jsi tady? Skutečný?“ zašeptá.

  „Jistěže jsem. Přece nejsem duch.“ Přejde a Shane si všimne sádry na noze. Ano je skutečný. Ten druhý Chev byl tak dokonalý... jeho Chev není dokonalý.

  „Jsem rád, že jsi ten správný Chev. Víš ten druhý Chev byl takový falešný dokonalý... jsem rád, že jsi tu. Co se ti stalo?“

  „Tak to je dlouhá historie a budu na ni chtít tvůj podpis.“

  „Myslím, že času mám dost, Cheve!“ Dotkne se nejistě jeho ruky. Musí se ujistit, že je to jeho Chev, že to není přelud z cesty.