Květiny mého života
5.
O týden později jede za babičkou, aby ji odvezl na pohřeb. Mirek zůstal doma.
„Ahoj, babi.“
„Patriku!“
Patrika obejmou vrásčité ruce. Pohladí ji po zádech. „Pojedeme?“
„Jen se obleču. Počkáš?“
„Počkám. Projdu se k rybníku. Nejspíš jsem tu naposled na prázdninách.“
„Dobře.“ Zajde dovnitř. Patrik za ni hledí. Drží se lépe než on. Vyrazí ven, když uvidí starší ženu, ale pěkně oblečenou. Je na ni něco divného. Chce ji minout, když uslyší.
„Patrik Weiner?“
„Ano. Známe se?“ Je mu nepříjemně pod pohledem, který ho přejede. Vůbec ji nezná.
„Ne. Jsem matkou Dominika.“
Patrik se usměje. „Jak se má? Těší mě, že…“ ruka zůstane ve vzduchu.
Žena se usměje. „Mám tu dům. Mohu si s vámi promluvit o Dominikovi? Moje jméno je Edita Patrovská. Jsme tu na dovolené.“
„Ano vím. Dominik se mi představil. Jste si podobní. Víte, nemohu se zdržet příliš dlouho.“
„Nebojte, to bude vyřízeno hodně rychle,“ ujistí ho. „Prosím, pojďte dál. Snažím se to tu předělat, aby mi to více vyhovovalo.
„Jistě.“ Vůbec nechápe, proč mu to říká, ale bude to tu krásné.
Edita ho vede do obývacího pokoje. Ví, že Dominik někde lítá. Jsou to jeho jediné prázdniny, kdy mu trochu povolí. Možná až moc, protože i když teď Patrik vypadá dobře, není vhodným přítelem pro jejího syna.
„Prosím, posaďte se.“
„Víte…“
„Kolik chcete? Bude to stačit?“
Patrik k ní zvedne hlavu. Přátelský tón se ztratil a místo něj je studený, podbarvený hněvem. „Nechápu.“
„Vy… Nejste vhodným přítelem pro mého syna. Chci, abyste z jeho života definitivně zmizel. Kolik za to chcete? Nebo snad tomu nerozumíte?“
„Co si to dovolujete?!“
„Sto tisíc!“
Patrik se zarazí. Nedůvěřivě si ji prohlíží. Je to hodně.
„Víc nedám. Nebudete ho kontaktovat, psát mu, změníte si telefonní číslo. Budete pro něj mrtvý. On si na vás stejně nevzpomene, to zařídím.“
„Proč to děláte?“
„Protože je mi z vás špatně. Nepotřebuje, aby viděl své opilé kamarády, jak zvrací u jeho domu. To nechci. Nabízím vám dohodu. A jestli si to nevezmete, mohu vás velmi snadno zničit jinak.“
„To byste… Udělala.“
Edita se usměje. „Udělala, to si pište. Pro Dominika udělám vše, co bude vhodné, chápete.“
„Jo. Dejte to sem,“ rozhodne rychle. Ty peníze bude potřebovat.
„Výborně. Tady podepište tyhle papíry. Tady a tady. Jestli se k němu přiblížíte jen na pět metrů, zažaluju vás.“
„Jasně. Stejně o něj nemám zájem.“
„Právě proto se od něj držte dál. Vypadněte z toho domu! Hned!“ ukáže na dveře. Patrik se na ni podívá, potom vezme šek.
„Jen, abyste ho moc nechránila.“
„Nic o něm nevíte. Zmizte!“
Patrik vypadne. Schová šek. Je mu to jedno, protože sem se už nikdy nedostane.
„Přemýšlíš o něčem? O čem?“
Závan vzduchu Patrika ovane na uchu. Smutně se pousměje. „Jen tak. Líbilo se mi. Bylo to nádherné. Jako létat vzduchem nebo plavat v beztížném vesmíru plném hvězd.“
„Přesně jsi vyjádřil, co jsem cítil. Já se stydím, co mám dělat?“
„Stydíš se?“ Ucítí, že z něj vystoupí. On je nahý, Dominik napůl svlečený. Klekne si, políbí ho na špičku údu. Potom mu upraví spodní prádlo i boxerky. Nenávidí to, co dělá, protože rád by ho vzal nahoru do podkrovního bytu, který zařídil tak jak otec chtěl, ale i podle svého. Tam by ho svlékl úplně. Milovali by se, dokud by mohli, dokud by nepadl únavou. Moci mít sílu, zadržet neúprosný čas, kola osudu. Cítí, že se k nim dvěma blíží rychlostí, která neovládne ani jeden z nich. On slíbil a Dominik je stále ještě tou nevinnou duši. A takovým zůstane navždy.
„Trochu. Nevím sám. Jsem zmatený. Milování je krásné.“
Patrik vstane. Nic si nedělá ze své nahoty. „Ano milování je nádherné.“ Jedině s tebou, ale to už neřekne. Nechce ho k sobě připoutat ještě víc. To právo už dávno ztratil. Jediný podpis na papírech značící jejich rozluku. Možná by mohl bojovat, ale má právo bojovat proti matce? Dominik, i když bydlí sám, pracuje, bude na ni vždy závislý. Nebude jeho nikdy. Ne celý.
„Telefon, Dominiku.“ Osud přichází, pomyslí si, když vidí jeho rozzářenou tvář. Neobléká se, nezakrývá.
„Mami, ano jistě. Jsi u mě? Hned tam budu.“ Zavěsí. „Já…“
„Jeď.“ Nemůže nic jiného říct.
Dominik k němu přistoupí. Obejme ho. „Já jsem to nečekal, já…“
„Já vím.“ Poslední objetí, poslední pohlazení. Smrt je vlastně úleva. To bezmoc z toho, že se musí loučit, je strašná.
„Miluji tě.“
Patrik lehce strne. Nic neříká. „Děkuji.“
Dominik se od něj odtáhne, potom ho políbí. Vášnivě, rozkošně, bolestně, s touhou. „Jsi smutný. Zůstanu s tebou, nikam nepůjdu. Potřebuješ mě.“
Ano potřebuji jako poutník na poušti vodu, jako hladový jídlo, potřebuji tě jako vzduch, který dýchám. „Jdi. Určitě ti chce říct něco důležitého.“
Dominik váhá. Podívá se na Patrika. „Zítra večer přijdu, mohu?“
„Můžeš cokoliv.“ Proč lži tolik bolí? Přemýšlí, když ho vidí vycházet ze dveří. Zavře dveře, zvonek hlasitě cinkne jako umíráček. Zítra ho vymění.
Možná… možná protože berou pravdu. Zavře oči. Zhasne světlo, zavře krám. Podívá se na stůl, kde leží zničené květiny. Jednu vezme, schová ji do dlaně. Oči zaplaví slzy uvolnění. Nechává je téci, protože ví, že přinesou úlevu. Jde do svého hradu, který si vystavěl, když mu bylo nejhůř. Kdy musel pokorně sklonit hlavu, ponížit se a žádat lidi, aby mu pomohli. Kde neslyšel slova: Jen díky tvému otci ti pomohu. Právník, stejně jako prodavačka, která je teď na mateřské. Tady v téhle pevnosti mohl být čímkoliv, mohl snít.
Vyjede nahoru. Rozsvítí a zamíří do knihovny. Klekne si k spodní polici, kde jsou jenom atlasy. Jeden otevře. Vybere dva papíry, vloží mezi ně květinu. Opatrně zavře desky. Položí atlas na ostatní. Chvilku zmateně se dívá na to, kde je, potom zamíří k oknu. Otevře ho, vykloní. Zaplaví ho chuť skočit, ukončit to, ale ovládne svou touhou po pádu do prázdnoty. Nikde není. Zavře okno se stále přetrvávajícím pocitem touhy po závrati, po okamžiku neskutečného.
„Dominiku, zítra,“ zašeptá do tiché místnosti. Vždy přišel, vždy na něj čekal, i když on ne.
Šestá hodina večerní.
Sedmá hodina.
Osmá.
V květinářství se stále svítí.
Patrik se podívá na hodinky. Ještě jedna hodina, ještě jedna… možná přijde.
Devátá.
Patrik bezmocně zavře dveře. Nepřišel. Teď je na něm řada, aby čekal. Bude čekat, i když ví, že už zbytečně. Už nikdy nepřijde ten, na koho bude čekat. Podívá se na uklizený stůl. Když zemřel otec, musel jít dál. Půjde dál, ale čekat nepřestane. Jednou, jednou snad přijde.
Patrik se zahledí na budovy, z nichž doslova sálá ticho, smutek a bolest. Nadechne se. Neviděli se už drahnou dobu, ale neví, kam má jít. Vejde do oddělení, jež je synonymum pro smrt. Pokyne sestřičkám, které si ho trochu udiveně prohlížejí. Jde tiše, jako by zvuk mohl zahnat smrt. Zaklepe.
„Dále.“
Strčí hlavu dovnitř. „Arnošte, ahoj.“
„Patriku!“ Přísná o hodně starší tvář muže za stolem se rozzáří. Vstane a vřelé ho obejme. „Stalo se něco?“
Patrik pokrčí rameny. „Znáš mě.“
„Právě že znám. Nepřišel bys, kdyby sis s tím uměl poradit. Jak to jde?“ Starostlivě ho pohladí po tváři. Patrik se k ruce přitiskne. Cítí teplo, starostlivost. Bere si to vše po doušcích.
„Děkuji, nejspíš jsem tohle potřeboval.“
„Proto tu nejsi. Posaď se.“
„Díky. Potřebuji psychologa nebo psychiatra, je to jedno koho. Klidně oba dva.“
Arnošt nadzvedne obočí, potom se usměje. „Neříkej, že přišel?“
Patrik se zahledí na strop. „Před půl rokem.“
„A?“
Patrik sebou bolestně trhne. Podívá se na doktora, který ho podržel, který se stal jeho milencem, potom i přítelem. Vždy tu byl pro něj, pro zbytek světa. Zasloužil by si někoho. „Máš někoho?“
„Vždyť mě znáš. Přelétavý jako pták. Asi mám pečovatelský syndrom. Takže přišel a odešel.“
Kývnutí. „Jo,“ potvrdí mu. „Vyhnal jsem ho.“
„Ale no tak! Nebuď na sebe tak přísný. Vždyť tě znám.“
„Někdy pochybuji sám o sobě.“
„To každý,“ odpoví s ledovým klidem Arnošt. „Kdybys nepochyboval, bylo by to špatné.“
Patrikovy rty zvlní úsměv. „Chceš mi dělat blbouše?“
Arnošt se uculí. „Vždyť mě znáš, ale hádám, že už teď nemáš zájem.“
„Znáš mě dobře,“ zopakuje Patrik. „Zlatuška je nazpět. Mám víc volna.“
„To je dobře, ale víš co, půjdeme na oběd. Zvu tě. Neboj, nedaleko otevřeli prima hospůdku. Mají i salonek pro nekuřáky.“
„Nevadí mi kouř.“
„Jojo, to povídej své prabábě. Jinak jak se jí daří? Naposled jsem ji viděl na pohřbu. Byla zdrcená.“
„To víš, její vnuk. Všichni ji odcházejí, jen ona zůstává, ale nakonec už ji to vynechává. Mám pocit, že letošní zimu… Další kdo mi odejde. Přijímám.“
„To je dobře.“ Sundá si bílý plášť, vezme teplý černý kabát. Zastaví se na sesterně. „Věruško, jsem U Vojtěchu, kdyby mě někdo hledal ano.“
„Ano, pane doktore.“
„Tak kolik se jejich o tebe pokoušelo?“
„Dvě, ale brzy zjistili jak to je,“ řekne šibalsky. Potom zvážní. Rychlou chůzi vyjdou ven do mrazivého rána. „Vždy když odtud vyjdu, mám pocit závan něčeho čerstvého. Jako by mě vítal opravdový vzduch.“
Patrik mlčí. „Vždy jsem uvažoval… Nedeptá tě to tam? Proč tam jsi?“
Arnošt si prohrábne prošedivělé vlasy. „Čert to ví. Kdysi jsem to věděl. Dnes? Sám nevím. Možná chci pomoci, nebo naopak sobě, fakt nevím,“ řekne rozpačitě. „Povídej.“
„Skoro vše víš.“
„Hmm… Ne vše.“ Klidně jde vedle svého bývalého milence. Čeká, co mu poví. Ví o Dominikovi, o tom co se stalo, ale podle něj to není vše. Proto ho i s klidným svědomím nechal. Věděl, že jednou ti dva se k sobě dostanou, ale zřejmě je to obtížnější, než se zdálo.
„Vyprávěl jsem ti o Dominikovi, že. Je stále stejný. Upravené blond zářivé vlasy. Jednou mě napadlo, že jsou obarvené, ale to by nikdy neudělal. Zlatovlasý andílek. Oříškové nevinné oči. Přišel za mnou. Zjistil, kde mám květinářství.“ Odmlčí se. Neví, zda má pokračovat nebo ne. Zastaví se. „Řekl mi, že mě miluje.“
„Výborně.“
„Hmm… Je to ještě daleko?“
Arnošt se na efekt rozčilí. „Z tebe to leze jak z chlupaté deky.“
Patrik se usměje. „No jo, to je tím, že se mi do toho nechce.“
„Jak jsi na tom finančně?“
„Chceš půjčit? Kolik?“
„Prosím tě! Kvůli tomu se neptám. Jasně, že nechci. Vedle smrti jsou peníze divně nicotné. Jen se ptám, protože vím, že jsi byl na tom bledě.“
„Je to dobrý. Byt ještě není dodělaný.“
Arnošt se zatváří hodně pobaveně.
„No co je?“
„Nic!“ Zvedne ruce v obranném gestu. „Jen bych chtěl vidět, kdy budeš konečně spokojený.“
„Otec to projektoval pro dvě rodiny. Pro svoji a druhý byt měl být pro mě, ale to padlo. Zatraceně, stále to ještě bolí.“
Arnošt ví, že mluví o smrti svého otce. Jako by se pobytem u lůžka smrti vzpamatoval. Z fracka se stal milý trochu zahořklý mladík. Snažil se ho z toho dostat, ale bylo to jako dolovat tupou lžící zlato. K ničemu. Neuznával nic pěkného. Obdivoval květiny, ale jejich krásu skoro nevnímal. Když od něho odešel, aspoň se je naučil tolerovat. Jak je na tom teď neví, ale z hlasu i vzezření je vidět rezignace.
„Potřebuješ nakopnout.“
„Jo, mohu ti nastavit zadek? Můžeš si posloužit,“ řekne Patrik.
Arnošt by mu nejraději dal hlavu do kbelíku se studenou vodou. Potřebuje se vzpamatovat. „Jsme tady.“ Otevře dveře. Patrik vejde, ušklíbne se a nakrčí nos.
„Tedy to je vůně!“
„Hezká ne?“
Patrik se na něj podívá značně skepticky. „Po dezinfekčních vůních i smrad z ponožek by mi připadal lákavý. Jdeme si sednout.“ Arnosšt se zasměje.
Posadí se, vezmou vytištěné papíry s dnešním menu.
„Svíčkovou,“ řeknou jednohlasně. Usměji se. Sedí v rohu, kde je klid. Ještě není ani jedenáct, tak hospoda je tichá. Servírka jim je za chvilku přinese vyhlazenou kofolu.
„Před třemi roky jsem něco podepsal, co jsem neměl.“
Arnošt žvýká kus hovězího. Tak tohle je úplně něco jiného. Vypadá, že provedl kardinální hloupost. Jen doufá, že mu bude schopen poradit.
„Podepsal jsem papíry, že se Dominika vzdávám a dostal jsem za to sto táců.“
Arnošt se rozkašle.
„Chceš bouchnout?“ Muž naproti Patrikovi mohutně přikývne. Patrik se zvedne, rozpřáhne a uhodí ho vší sílou.
„Kurva!“ řekne pořádně nahlas. Půlka místnosti se po něm otočí. Arnošt je rád, že se to stalo, protože takhle dostal čas něco vymyslet. Sice nadávka není zrovna elegantní způsob, ale je to aspoň nějaká reakce. Podle výrazu Patrika je přesná.
„Jo.“
„Proboha, jak tě to napadlo?“
„Počkej, můj nápad to nebyl. Nejsem vyděrač, i když jsem byl ledacos. Popravdě, já do té doby nějak netušil, že ho mám rád.“
Arnošt skoro vyvalí oči. „Chceš říct jako, že, když jsme o tom mluvili… tak…“
Patrik klidně přikývne. „Jo byl jsi první, kdo mi to řekl, sice nepřímo, ale já si uvědomil, že ho mám rád.“
„Mohu říct: Ty vole? Myslel jsem si ledacos. To, že jsi naivní, jsem si nemyslel. Jak tě to mohlo nenapadnout? Žvanil jsi o něm skoro celou dobu, co jsme spolu byli. Nebyl den, kdy jsi na něj nevzpomněl.“
„To bylo tak zlý?“
„Ale ne, mě to nevadilo. Myslel jsem, že je to tvůj expřítel a stále ses nesmířil s jeho odchodem. Je to obvyklá reakce. I když bylo v tom něco divného. Teď už tomu chápu, ale jak došlo k té dohodě?“ Tomu se říká příběh. Nikdy by netušil, že tohle je možné.
„Jeho matka se rozhodla ho chránit před druhým Dorianem Greyem, chápeš?“
Arnošt se vrátí k svíčkové. „Sorry, Pati, ale já se ji nedivím. Ovšem, že ty budeš tak blbý a podepíšeš to, to jsem netušil. K tomu vezmeš prachy. Sto táců. To je hodně. Zřejmě chudí nejsou.“
„Jo je.“
„Jez, ať to neplatím zbytečně. Stejně s tím nic neuděláš. Jestli tomu dobře chápu, tak k tobě přišel, ale matinka to zjistila, ukázala mu smlouvu… Je mi tě líto, ale na druhou stranu bych tě seřezal jak malého kluka. Taková pitomost.“
„Hele, nemusíš i ty mě nadávat. Stačím si v tom sám sobě.“
„To je pravda. Takže co chceš po bezvýznamném doktůrkovi.“
Patrik se zaškaredí. Bezvýznamném? To zrovna. „Jak říkám, jsem trochu z toho…“
„V depresi? Někoho si najdi.“ Zašklebí se. „To nevíš, že jed se vyhání jedem?“
„Nebuď protivný. Není…“
„Za to si můžeš sám.“ Arnošt si povzdechne.
„Já vím. Je dobrá.“
Arnošt se usměje. Tak zas zlé to s ním není, když ocení jídlo. Dělají tady skvělou svíčkovou. Salonek se pomalu plní novými příchozími.
„Půjdeme ne?“
„Musíš?“ optá se Patrik.
„Bohužel. Nechce se mi.“
Patrik se na něj podívá. „Těžký případ?“
„Jo jedna holka. Je ji šestnáct a pochybuji, že se dožije měsíce. Necháme toho. Půjdeme a něco vymyslíme.“ Vyjdou ven. Arnošt si ohrne límec kabát, protože začne drobně sněžit. Patrik si nasadí čepici. Pomalu se loudají k nemocnici.
„Tehdy jsi mi strašně pomohl. Vždy, když jsem ve srabu, utíkám k tobě. Měl jsi mě tehdy vyhodit ven.“
„Odkopnout sotva narozené štěně? Nejsem krutý.“
Oba se usměji tou přirovnání. Patrik ví, že to vyjádřil přesně.
„Záleží na tom, zda chceš čekat nebo chceš si někoho najít. Být sám není dobré. No na jedné straně má to výhody, protože nejsi omezován, ale na druhé straně postel je studená.“
Patrik mu naslouchá stejně jako v tom týdnu, kdy byl ještě otec živý. Poslouchal ho i potom. Neví sám, co ho k tomu přimělo, ale možná to byla otcova prosba, aby dal na jeho rady, kdo ví. „Sněží, je krásně. Podívej se, jak vločky něžně se snášejí. Za chvilku přikryji krajinu bílou pokrývkou.“
„Nesnáším sníh. V zimě je tu smutno. Město je šedivé. Ojeď někam na dovolenou, rozmysli si, co chceš. Možná tam někoho potkáš.“
„Někoho jako Domiho? Těžko.“
„Nikdo není nenahraditelný. Na světě je několik miliard obyvatel, z toho půlka je mužského pohlaví.“
Patrik vedle něj jde. Možná má pravdu, že by mu dovolená pomohla.
„Chceš být sám?“
„Nevím.“
„Odjeď,“ poradí mu Arnošt. „Někam daleko. Mezi lidi. Zapomeň na obchod, na květiny, na vše. Máš všechno, co chceš. Vypadáš dobře, jsi bohatý. Můžeš mít, koho chceš.“
„To ne. Jeho ne.“
„No jo, ale když děláš takové blbosti, potom se nediv, že to takhle dopadá.“
„Jak?“
Arnošt zafuní. „Nedělej blbého. Že za mnou chodíš se svými starostmi. Opravdu ho tolik miluješ?“
Patrik zvažuje co říct, protože ho nechce zranit. Povzdechne si. Zatajovat pravdu by bylo jako přetřít černou kočku na bílou. „Jo, ale…“
„V pořádku.“
Patrik se na něj podívá. „Jsi skvělej, ale…,“ zasměje se z ničeho nic. „Víš, že tvrdí, že potřebuji víc o sebe dbát? Taková pitomost. Vlastně jsem se…“
„Slyšel jsem to dvakrát. Díky potřetí nemusím.“
„Nezlob se.“
Arnošt mlčí. „Nezlobím. Vím, že mě máš rád.“
Patrik ho chytí za ruku, zastaví ho. Přitiskne se k němu a políbí. „Mám a hodně. Nebýt jeho…“
„Ani nápad.“ Arnošt se usměje. „Dnes už mám emoci dost. Co uděláš?“
Patrik pozvedne hlavu, nechává na sebe dopadat něžné vločky, které ihned na tváři roztají. „Jedu na jih za sluncem. Vidíš, jako vždy dávám na tvou radu. Děkuji.“
Arnošt ho chvilku studuje, potom přikývne. „Utíkej si zabalit a pošli mi pohled. Rád je dostávám.“ Zmizí ve dveřích nemocnice. Patrik se za ním dívá. Díky, tebe jsem si nikdy nezasloužil, pomyslí si. Sníh zesílí a vločky jsou kypřejší, větší.
Patrik se usmívá. Je rád, že se odhodlal za ním zajít. Je mu o trochu lépe. Každý večer stojí u dveří a čeká, ale Dominik nepřichází. Začíná mu být smutno, ale bude muset na něj zapomenout. Vždy to tak nějak tušil, že oni dva nemohou být, ale možná někde mezi těmi spousty lidmi je někdo, kdo by mu pomohl zapomenout. Arnošt má pravdu. Odjede, zapomene. Někde uvnitř ví, že nezapomene, ale může to zkusit.
Dojede před květinářství. Vejde dovnitř. Zvonek se rozezní jemnou, ale silnou melodii. Kýchne. „Ahoj, Zlatuško.“
„Patriku, kde jsi byl? Vypadáš jak zmoklá slepice.“
„V nemocnici za Arnoštem. Bože to je nečas.“
„To je. I málo lidi chodí, ale za chvilku jsou tu Vánoce, potom Valentýn. Napakujeme se. Jsem zvědava, zda ten můj tentokrát si na to vzpomene.“
„Určitě ano.“
Zlatuška si odfrkne. „To určitě.“
„Půjdu nahoru se převléknout a přijd.“
„Jistě.“ Patrik privátním vchodem vejde do domu. Vyjede nahoru do bytu. Chvilku se dívá a přemýšlí, zda by se Domimu zde líbilo. Podívá se na hodinky. Za chvilku bude jedna. Pustí svoji prodavačku domu. Kdyby nebyla tak dobrá, nejspíš by ji propustil, ale hodně ho toho naučila. Od vázání květin do kytic, přes vázání mašli, až po správný výběr květin. Samozřejmě dělal kiksy, ale to patří ke všemu. Slíbil, že obchod nepustí. Nechápe, proč to udělal, ale tehdy ty dny byly úplně jiné. Možná ho to vše vzpamatovalo.
Když se dívá nazpět, byl parádní klacek. Chlast, sex. Nikdy nebral drogy, ale vše ostatní patřilo k tomu. Flákat bylo jeho heslo. Proč by taky něco dělal, když měl vše, co chtěl? Hodně kamarádů, hodně známých po barech. Prostě to tak k tomu patřilo. Potom co zdědil, se u něj dveře netrhly, ovšem už nebyl schopen dělat v krámě a proflámovat noc s kamarády.
Po dvou měsících od něj Zlatuška odešla na mateřskou. Pustil ji, ale za pomoc v krámě, tedy se zaučením rychlokurz: Jak se stát květinářem pokud možno bez chyb, musel ji slíbit, že ji po mateřské přijme.
Tři roky uběhly jako voda. Během těch let si na Dominika skoro nevzpomněl, ale potom co se sešel s Arnoštem - nikdy netušil, že o Domim tolik povídal. Zjistil, že ho miluje, až když mu to řekl. Byl blázen, že toho nevyužil hned o prázdninách. Na druhou stranu, nikdy by neřekl, že se do něj Dominik zamiloval.
Trest, požehnání, ani neví, co to bylo, že ho našel a zjistil to. Možná spíš trest za to milování, za zjištění, že byl osel. Spíš jim stále je, ale dnes to bude jiné. Zbaví se všech stínů. Pokusí se zapomenout na život, který vedl, na Domiho, na vše.
Mobil. Zatraceně. Musí dolu nebo Zlata nestihne vyzvednout dítě ze školky. Sjede dolu. „Promiň. Jinak nejspíš odjedu na dovolenou.“
Zlatuška se prchavě usměje. „Šéfe, to byste měl!“
Patrik překvapením zamrká. Vzpomíná si jasně, že takhle oslovovala jeho otce. Jemu tak nikdy neřekla. „Myslíte?“
„Jo, potřebujete to jako sůl. Moc dřete. Tak já půjdu nebo mě Anetka zastřelí.“ Rozesměje se. „No fuj, tolik sněhu!“ Patrik vidí, jak si přetáhne kapucí červené bundy přes hlavu a odhodlaně vykročí do nečasu. Zvonek cinkne. Přemýšlí, co by měl udělat, ale květiny tak dobře nejdou. Nebude dnes nic dělat. Projde net, aby viděl, kam by mohl vyjet, ale láká ho sluníčko. Podívá se ven. Otřese se. Bílý studený hnus.
Posadí se za počítač, když dovnitř vejdou dva muži. Jeden z nich si začne sklepávat sníh. „Hnus,“ prohodí. „Květiny?“
„Jistě. Jaké? Chcete něco spíchnout nebo chcete už udělané?“ Ukáže na čtyři vázy s různě velkými a drahými kyticemi. Jedny jsou růže a lilie, druhá malá kytičky jasných gerber, třetí jeho oblíbené orchideje. Poslední je jedna luxusní růže bílé barvy s doplňky.
„Koš.“
„Koš?“
„Jo. Hned pokud by to šlo.“
„To, ale nebude hned. Chce…“
„Šéfe, dobrý den. Děje se něco?“
Záchrana. Ve dvou by to mohli zvládnout. „Zlatuško, pánové chtějí koš květin.“ Jasně vidí, jak se jí v mozku rozeběhly kolečka, ústa se rozšiřují do úsměvu. Otočí se k příchozím. Zhodnotí oblečení, boty, tváře.
„Dvacet minut?“ optá se. „A jak velký? Pokud malý bude…“
„Velký. Největší jaký máte,“ řekne ten druhý zachmuřeně.
Patrik už tahá dva koše, které tam má. Konečně aspoň jeden použije.
Zlatuška shazuje šálu, bundu. „Chcete určité květiny?“ V duchu doufá, že je jim to jedno.
„Je to jedno, ale hlavně rychle. Klidně připlatíme.“
Zlatuška se ještě víc usměje. Vezme dvě židličky. „Prosím posaďte se. Chcete čaj nebo kávu? Je tam příšerné počasí.“ Oba muži se na sebe podívají.
„Čaj, kávu.“
„Šéfe.“
Patrik se zamračí, ale jde udělat požadované pití. Za chvilku se přidá k prodavačce. Obdivuje Zlatuščinu zručnost s jakou vybírá květiny, jak je dává dohromady. Vzali si velký koš s rukojetí ve stylu starých košíků. Muži je zaujatě sledují.
„Bude to už?“
„Hotovo, jen to zabalíme do celofánu.“ Trhli rekord. Určitě, ale koš je nádherný.
„Ok.“
Druhý si to kritickým okem prohlédne. „Dobrá práce. Ještě nějakou velkou mašli. Co největší,“ zdůrazní. Patrik odběhne do skladu, vezme červenou stuhu. Má nějaké tušení, že přesně to chtějí. Uváže jednu obrovskou stuhu, i když musí trochu narušit komplexnost díla. Tajně doufá, že se to cestou nikde nerozsype, protože je to dost dělané nadivoko.
„Hotovo. Máme to někam zanést?“
„Ne, děkujeme. Kolik platíme?“
Patrik se nadechne k odpovědi, když Zlatuška ho předběhne. „Dva tisíce.“
Muž se na ni podívá. Potom se usměje. „A koš do toho počítáte?“
Patrik v duchu lapá po dechu. Tohle přehnala. „Samozřejmě.“
„Tady máte. Drahý koš, ale co člověk pro někoho něco neudělá, že?“ Podá ho mladšímu muži, který ho vezme do náruče. „Hezkou nadílku.“
„Tohle jsi přehnala.“
„Vůbec ne. Má to cenu tisíc osm set i s košem.“
„Jak?“
Zlatka si poklepe na hlavu. „Počítala jsem to.“
„Jsi skvělá, ale proč ses vrátila? Zapomněla jsem tu něco pro A… Ježíši, ona mě zastřelí!“ Vletí dozadu, chytne tašku, kabelu, bundu a vyběhne ven.
„Doufám, že si nezlomí hnátu,“ zamumlá. Potom se jde podívat do lednice. Růže jsou fuč, za což je rád. Neví, proč zrovna je nemá rád. Posadí se k počítači. Listuje nabídkami zájezdů do teplých krajů. Zaujme ho nabídka Last minute do Egypta. Čte si a pohybuje rty. Deset dní, s plnou penzí, sluníčko zajištěné. Výletu čtyř hvězdičkový hotel. Vypadá to luxusně. Usměje se. Nechápe, že na to nepomyslel dřív. Arnošta pozlatit. Zítra si to půjde zajistit. Večer po práci si zabalí saky paky a vyrazí do slunného Egypta. Když se to tak vezme, v zahraničí moc nepobývá, když tedy nepočítá jednu cestu do Anglie. Bylo by prima, kdyby mohl jet ještě s někým, ale zvládne to sám. Vše si nafotí.
Zadívá se ven, potom na hodinky. Ještě tolik času. Něco si zahraje. Podívá se na soubor her po Zlatušce. Určitě si myslí, že to neobjevil, ale to by nesměl být on. Vycení zuby v úsměvu, když najde dvě nové. Jak to dokáže, nechápe, ale nejdřív povinnosti. Pomalu se probírá rostlinami, co tu má. Některé vytřídí, jiné vytáhne, aby je dohnojil nebo upravil. O páté se narovná, pustí si hudbu. Na hry úplně zapomněl.
„Hotovo.“ Vezme květináč do ruky. Potom se podívá na hodinky. Přetáhl to, ale je to jedno. Venku stále sněží, že by psa nevyhnal. Odloží rostlinu k ostatním, ruce si otře do zelené zástěry. Vždy když ji má, vzpomene si, jak ji Dominik svlékal. Zesmutní, ale potom se zatvrdí. Musí to zvládnout. Sundá si zástěru, odloží na pracovní stůl. Jde ke dveřím. Jako vždy je otevře naplno. Zadívá se na sníh. Bude ho muset odhrnout, ale nemá to cenu. Ráno musí vstát dřív. Chce už zamknout, když si uvědomí stín. Zvedne hlavu.
„Domi?“
„Patriku?“
Patrik se zahledí na jeho mokré vlasy, kapičky vody na řasách. Je na lehko, uvědomí si. Rychle ho vtáhne dovnitř. Má pocit, že před ním stojí rampouch. Neví, co má dělat, tak ho rychle popadne, vede ho dozadu, potom k výtahu.
Dominik na něj hledí. „Jsi stále stejně krásný.“
„Blázne, víš, že můžeš onemocnět? Jak dlouho jsi tam stál?“ Zlobí se na sebe, že byl v krámě tak dlouho, na Domiho, že tam čekal a nevešel.
„Nevím. Díval jsem se, jak pracuješ.“ Zakašle. „Promiň.“
„Už jsem ti řekl, že… Rychle do postele! Ne, nejdřív horkou koupel.“ Díky bohu, že už mám vanu, pomyslí.
„Ty bydlíš tady?“
„Jistě. Zapomněl jsi to, že?“ Dominik se třese zimou.
Patrik ho nasměruje do koupelny. Stáhne z něj mokré hadry, pustí horkou vodu, do které ho doslova strčí.
„Pálí!“ zaskučí Dominik a chce vstát. Patrik ho za ramena přidrží.
„Za chvilku ti bude fajn, uvidíš. Klidně tu lež. Půjdu udělat čaj. Máš rád citron?“
Dominik přikývne, potom se ponoří trochu víc do vany. Voda ho pomalu zalévá. Rozhlédne se kolem sebe. Jasná bílá koupelná se sytě tmavými a světlými kachličkami ve tvaru květinového reliéfu. Podlaha tmavě zelená. Velké oválné zrcadlo, které se potahuje párou. Vedle něj stojí různé lahvičky. Zvědavě se pro jednu natáhne, ale potom ji odloží. Má pocit, že na to nemá právo. Leží tam, dívá se do stropu s bodovými světly. Líbí se mi, přizná si. Vůbec netušil, že Patrik tu má byt. Nechápe, že ho to nenapadlo.
„Tady. Není to moc ostré? Počkej, ztlumím to. Zhasne bodovky a rozsvítí jedno maličké nad zrcadlem, které nasměruje pryč od vany. „Pij. Zlobím se.“
„Promiň.“ Vezme velký bílý hrnek s kočkou na straně. Upije. „Horké.“
„Promiň, ale potřebuješ se zahřát i vnitřně. Dal bych ti svařáka, ale zrovna mi došlo koření a horké víno není zrovna nic moc. Co tu děláš?“
Dominik odloží hrnek. Tohle je sen, který snil celý půlrok. „Utekl jsem.“
„Cože?“
„Utekl jsem od své manželky.“
Patrik vytřeští oči. „Man… želky?“ vykoktá. Má pocit, že tohle je zlý sen. Sedí na okraji vany a nevěřícně zírá na červenajícího Dominika.
„Jmenuje se Pavla. Znám ji od dětství. Tak nějak se vždy předpokládalo, že si ji vezmu.“
Patrik si vzpomene, že mu říkal, že se mu líbí ženy. „Chvilku!“ vyhrkne. Jde do kuchyně, nalije si panáka vodky. Hodí to do sebe. Otřese se. Už dlouho nepil. Dá si ještě jednu. Potom ji zavře a vrátí do skříňky. Jde nazpět do koupelny. Manželka. Dominik je ženatý.
Je ženatý!
Posadí se na stejné místo. Vůbec neví, co by měl říct. Je to jako rána do hlavy.
„Jsi bledý,“ řekne bezelstně Dominik. Začíná mu být fajn. „Už se k ní nevrátím.“
„J… Jak nevrátíš?“ dostane ze sebe. Má pocit, že je Alenkou v říši divů.
Dominik se na něj podívá. „Zůstanu s tebou. Je mi jedno, že jsi dostal ty peníze. Chci být s tebou. Moc se omlouvám, že jsem tehdy nepřišel.“
„Počkej chvilku,“ zasípe. Jde do kuchyně. Tentokrát se napije rovnou z láhve. Vodka ho trochu vzpamatuje. Jde nazpět do koupelny. V půlce cesty si uvědomí, že nese láhev sebou. Vrátí se nazpět. Zůstane stát.
„Jak to myslíš?“
Dominik je opřen rukama o vanu, dívá se na něj. „Jsi krásný. Trochu jsem unavený.“
„Ví to tvoje mamka?“
„Jistě. Volal jsem ji, že odcházím. Zřejmě to moc vážně nevzala, ale víš, já Pavlu mám rád, ale pořád to nebylo ono. Tebe miluji.“
„Tak proč sis ji bral?“ zaúpí, ale tuší proč. Maminka. Edita Patrovská.
„Je to moje chyba. Pamatuješ, jak mi mamka volala?“
„Jistě.“ Pamatuje si to. Věděl tehdy, co dělá, co se zřejmě stane. V nitru doufal, že ne, ale jiná volba nebyla pravděpodobná. Kdyby možná Domi byl jiný, možná by mohli spolu žít, ale má příliš rád mamku, příliš na ní závisí.
„Chtěla mi oznámit dovolenou. Tak jsem ji řekl, že bych rád jel s tebou.“ Odmlčí se.
Patrik si povzdechne. „Ona tě k tomu donutila?“
Dominik zavrtí zuřivě hlavou. „Ne!“
„Opravdu?“ podiví se. Tipoval by, že ho nechala svázat a dovést k oltáři.
Červenající Dominik se posadí se zády rovnýma jako svíčka. „Ne… Omlouvám se, já byl naštvaný, že jsi mě jen tak lehce prodal.“
Patrik se posadí. Měl pravdu. Přece jenom mu to ukázala. Musela být vzteklá, protože jinak by šla po něm, ne po svém synovi. Jeho nechala na pokoji.
„Slíbil jsem ji, že si Pavlu vezmu.“
Patrik pochopí. Proto ho nechala na pokoji. Syna měla v bezpečí. Pohladí ho po mokrých vlasech. „Vstát a do postele. Málem, že tu nespíš,“ přikáže mu.
„Já nespím!“ ohradí se. „S tebou to ani není možné. Mohu tu zůstat?“
Patrik si povzdechne. Má riskovat zuřivost jeho matky? „Zítra to probereme, dobře?“
„Jasně.“ Vstane, když zavrávorá. „Jsem slabý.“
Patrik mu sáhne na čelo, ale nic necítí. Obleče mu svůj župan, posadí ho na stoličku a vysuší vlasy. Odvede ho hned do pokoje. Podá mu další čaj, sice už studený, ale lepší něco než nic. „Tady to spolkni,“ řekne, když z lékárničky vyhrabe aspirin a brufen. Lituje, že nic jiného nemá, ale naposled byl nemocný před dvěma roky.
Šťastný Dominik si lehne do velké postele. Ihned se zachumlá až pod bradu. Poočku pozoruje Patrika, co dělá. Ten rozsvítí malou noční lampičku, která pokoj zalije útulným světlem. Patrik si sedne k němu na postel.
„Budeš spát!“ nakáže mu jako dítěti.
„Ano. Jsi rád, že jsem s tebou?“ prohlásí. „Miluji tě.“
Patrik se k němu skloní, políbí ho na čelo. Vrátil se k němu, i když ne zrovna jak si to představoval. Možná se žene do pekla, ale je to jedno. „Taky tě miluji.“ Něžně ho políbí na rty. Dívá se do široce otevřených nevinných očí. „Neplač, blázínku.“
„Já za to nemohu. Ty mě…mě…“
„Miluji tě, ale teď spát, ano.“
„Ano.“ Zavře oči, ale na rtech mu pohrává šťastný úsměv. Patrik za sebou tiše zavře dveře. Potřebuje panáka, protože tohle bude jeho hrob, jestli to jeho matka zjistí, a že to zjisti na sto procent, protože Patrik ji to řekne. Jde do kuchyně, kde vodky značně ubylo. Napije se, když si vzpomene, že zapomněl zavřít krám. Sjede dolu. Klid. Jde ke dveřím, když se zarazí.
„Dobrý večer.“ Studený, dokonale ovládaný hlas.
Otočí se k pokladně. V příšeří sedí dokonale upravená žena. V ruce drží kabelku. „Dobrý večer, paní Edito.“
„Vypadáte lépe, než posledně i než předposledně. Máte to tu hezky. Kde je můj syn?“
Patrik mimoděk se podívá nahoru. „Proč?“
„Nelžete. Stojí tu jeho auto. Kam jinam by šel než za takovým… paskvilem!“
Patrik se načertí. „To si vyprošuju. Je u mě v bytě, v mé posteli.“ Neodolá, i když ví, že by ji neměl dráždit.
Edita sevře rty. „Takže jste to provedl. Víte, co to znamená?“
Patrik mlčky přejde k pokladně. Otevře klíčkem nejspodnější šuplík. Vyndá knížečku, něco načmárá, podepíše. Položí to před paní Editu. „Tohle snad smaže.“
Edita se na kus papíru ani nepodívá. „Neprodávám svého syna!“
„Opravdu? A vehnat ho v sňatek s dětskou přítelkyní je v pořádku?“ zasyčí. Stojí proti ní. Zatraceně, proč je to jeho matka?
Edita vezme šek. Potom ho odloží. „Zaveďte mě za ním, nebo mi to chcete upírat?“
„Ne. Prosím.“
Edita vstane. Vezme kožich do ruky. „Tady jsou vaše klíče. Moc se o svůj majetek nestaráte.
Patrik mlčí. Pro něj bylo důležitější se postarat o Patrika. Taky byl v takovém šoku, že jednoduše na to zapomněl. Vezme klíče, schová je do kapsy. „Děkuji,“ řekne co nejklidněji, jak může, ale nitro se mu chvěje. Oba stojí proti sobě ve výtahu.
„Hezké. To je vaše?“
Patrik se na ní podívá… „Ano. Mám dva domy a květinářství.“
Edita mlčí. „Měla jsem si to zjistit dřív, to ovšem nic neznamená. Kde je?“
„Spí vedle. Chcete ho vzbudit? Přišel ke mně celý mokrý.“ Nechce ho dát. Chce, aby zde zůstal.
Edita se posadí. „Dobře. Co chcete?“
Patrik vůbec nechápe, o čem mluví. „Nic. Nechci žádné peníze.“
„To vím. Chci, abyste ho nechal na pokoji. Pochopte, potřebuje stabilitu, ne někoho, kdo flámuje noc co noc. Potřebuje jistotu, bezpečí. Nechte ho na pokoji. Vy mu ji nedáte,“ naléhá na něj Edita.
„Dám mu ji.“
Edita ho zkoumavě přejede. Změnil se, to je pravda, ale lidské povahy se tak snadno nemění. „Podívejte se, Dominik není úplně zdravý. Dalo mi hodně práce, aby se vyučil, aby vůbec dotáhl tam, kde je. Doktoři ho odepsali, ale já ne. Byla jsem tvrdá na něj i na sebe. Myslíte, že tu práci vám dám jen tak na tácu? Žertujete.“
Patrik jí mlčky naslouchá. Tušil něco takového, ale nikdy se neptal.
„Učila jsem ho všemu už od malého. Nic o něm nevíte. Nechte ho jít.“
„Podle mě je úplně svéprávný, proč ho nenecháte rozhodnout?“
Edita vstane. „Protože nechápu, proč na vás tak visí. Už šest let poslouchám jen Patrik, Patrik. To a tamto… Byla jsem šťastná, když si vzal Pavlu. Pochopte. Má s ní šanci vést normální život. Nechte ho jít. Dám vám, co chcete.“
„Proto ke mně utekl?“ namítne tiše Patrik.
Edita sevře rty. „Je to poprvé, co se mi vzepřel. Na jedné straně mám radost, na druhé straně si dělám starosti. To, že se mi vzepřel, dokazuje, že se staví na své nohy, ale taky může udělat chybu. Chci ho od toho ochránit. Neumí rozlišit, co je dobré, co zlé, kdo je v pořádku. Spoléhám se na, to, že ho jeho povaha ochrání, ale dobře víte, že to není možné.“ Prochází po pokoji, prohlíží si věci. Skloní se k malým obrázkům. „Vlčí mák, luční zvonek, kopretiny, heřmánek… Nosíval mi to jako chlapec. Prázdniny bylo jediné období, kdy mohl si dělat, co chtěl.“
„Nebylo to trochu kruté?“
„Kruté?“ Rychle se k němu otočí. „Kruté by bylo ho vyhodit na ulici nebo do ústavu. Nebyl na tom tak zle, jen prostě nechci o tom mluvit. Chtěla jsem, aby se osamostatnil, aby mohl žít sám. K tomu musel se učit víc než ostatní. Nemohl si dovolit lítat po dvoře, později po diskotékách, barech. Nesnáší alkohol. Chránila jsem ho, jak jsem mohla, dokud aspoň trochu nerozuměl světu. Teď ho chápe, ale někdy, občas sklouzne do své velkorysé povahy.“
„Omlouvám se.“
Edita se posadí. „Uvědomujete si, co pro vás budete znamenat, když s vámi začne žít?“
Patrik se posadí.
„Nejspíš ne. Znamená to, že nebudete moci už mít nikoho jiného. Žádné bokovky nebo tak něco. Žádný alkohol. Bavit se přiměřeně. Pravidelný život. Je naučený mít vše připravené jako hodinky. Je velmi pořádný. Nesnáší nepořádek… Uvědomujete si, že vás strašně omezí? Nechcete to vzdát? Chcete to doopravdy?“
„Na výlet do Egypta ho snad mohu vzít?“
Edita ztuhne. Potom odloží kabelku. „Jste blázen. I já jsem někdy unavená z toho všeho. Mám další dva syny. Netušil jste to, že?“
„Ne. Dominik o nich nikdy nemluvil.“
„Mami?“
„Dominiku.“ Zvedne se a přejde k němu. Položí mu ruku na čelo. Pohladí ho po tváři. „Jsi v pořádku?“
„Ano jsem. Slyšel jsem vás. Co tu děláš?“ Napřímí se. „Já se k Pavle nevrátím. Patrik mi řekl, že tu mohu zůstat.“
Patrik se zamračí. „Jen jsem řekl, že to zítra prodiskutujeme.“
„Domi?“
„No ano, ale určitě tu mohu zůstat. Mami, já se nechci milovat s Pavlou.“
Patrik má pocit, že je rudější než rajče.
„Ale vždyť to bylo v pořádku.“
„Nelíbí se mi to. Chci být s Patrikem. S ním se mi milování líbí.“ Podívá se na svou lásku.
Edita se podívá na Patrika. „Domi, běž spát ano. Potřebuji si ještě tady s Patrikem o něčem promluvit.“
„Nebudeš na něj křičet?“
„Nebudu.“
Dominik se na ně podívá. „Mám vás oba moc rád.“
Oba počkají, až zmizí. „Chápete?“
„Ano, ale u mě bude v bezpečí. Nikdo se ho ani nedotkne. Jestli bude chtít, může dál pracovat v Heliosu nebo u mě s květinami. Bude si moci vybrat.“
Edita mlčí. „Dobře, ale budu vás hlídat. Jestli uděláte jediný krok vedle…“
„Neudělám.“
Edita se zvedne. „Uděláte, jen si přejte, abyste to odnesl vy, ne Dominik. Teď pojedu za Pavlou. Nebojte se, je to rozumné děvče. Urovnám to s ním. Nebýt toho, že je to Dominikovo přání, tak bych vás zničila.“
Patrik přikývne. Mít takovou tchýní, bude děsné.
„Asi už stárnu nebo opravdu jsem už vyčerpaná. Nechápu, co na vás vidí.“
Patrik se usměje. Taky by ho to zajímalo, protože není ani krasavec, ani nijak duchaplný, prostě průměrný chlápek s brýlemi na očích. Vyprovodí ji až k autu. Edita nasedne. Sroluje okénko.
„Jeďte opatrně.“
„Ty peníze berte jako dárek, víc nedostanete. Jednou člověk musí nechat své děti odejít z hnízda, že?“
Patrik mlčí. Neví, zdá se ptala jeho nebo jen si něco potvrzovala. Zadívá se na svůj dům. Záclona se v jeho kuchyni pohne. Dominik nespí. Dá mu co proto.
Vyjede nahoru. Dveře dokořán v nich stojí Dominik. Dočkal jsem se. „Dominiku, proč nespíš?“
„Nejsem malej, nech toho. Já vím, že si mamka dělá starosti. Patriku, mohu u tebe zůstat?“ Dominik s netrpělivosti čeká, co odpoví.
„Můžeš. Chceš něco vidět?“
„Ano.“ Vede ho k jedné zdi. Na stěně jsou malé obrázky sušených rostlin. „Tyhle jsi mi dal před půlrokem. A tohle je Sterlitzie, poznáváš ji?“
„Vím. Tehdy jsme se milovali. Líbily se mi její barvy. Jsou jako duha a já se tehdy tak cítil. Připomínaly to, co jsem tehdy s tebou zažil. Bylo to krásné.“ Opře se o Patrika. Rozzářeně hledí na květiny.
Květiny mého života. Hodlá tu sbírku doplnit o další vzácné momenty chvil, které je potkají. Vsadí se, že jich bude ještě spousta. S nevinností a zároveň naprostou nepředvídatelnosti, co Dominik udělá, to bude snadné. Miluje květiny, ale víc miluje Domiho, který mu prvně dal květiny a možná i nevědomky ukázal jejich krásu.
Konec
