Malý poklad
10.
Tati, nejsou ty sms drahé?
„Tati, vstávej!“ Někdo jim zatřese a on si uvědomí, že je to Juliana v modrém pyžamu s medvídkem. „Musíme jít do školy.“
„Dnes ne. Pojedeme na chatu. Vzpomínáš si?“
„Opravdu? Zmeškám hodiny. Tati a bude tam babička s dědečkem?“ Petr ji zajede do vlásků. Jsou tak hebké. Mračí se, tak to si dělá starosti. Jen neví, zda se školou nebo prarodiči.
„Nebudou, vadí ti to?“
Juliana si vyskočí na postel. „Strýček Honza odjíždí, že?“ V ruce svírá velkého plyšového slona Bumbiho. „Mám ho ráda a ty?“ optá se zvědavě. Petr se jí podívá do hnědých očí. Usměje se.
„Jistěže mám.“
„Moc?“
„Strašně moc.“
„To je dobře. Půjdu si zabalit. Pospěš si, je to daleko.“
„Jistě.“ Počká, až sleze z postele a vypadne. Lehne si. Dítě je nejlepší lék na ranní vzrušení, i když tentokrát moc dobře to nefungovalo. „Strašně moc,“ zamumlá. Má ho rád? Za tak krátkou chvilku? Co by tomu řekla Juliana, kdyby si domu přivedl Honzu? Zavrtí hlavou. Ne. Nepůjde to, ale krátkodobý vztah taky nechce mít. Měl by uvažovat o dlouhodobém?
Mobil. Sáhne po něm. Honza.
„Ahoj, kde jsi?“
„Na letišti. Mám strach. Za deset minut nasedám do letadla.“
„Bude to výborné. Létání není nic strašného. Bude se ti to líbit.“ Natřese si polštář a rukou vklouzne pod pokrývku. Očima napjatě sleduje dveře.
„Určitě? Že uhodnu, co děláš?“
„Hm, co?“ zabručí.
„Balíš si oblečení na tu chatu. Chci tvou adresu a máš kameru a sluchátka?“ Petr zavrtí hlavou. Na co to jenom nemyslí? Nebo chce odvést svou pozornost od toho, že bude muset letět? Samozřejmě, že nemá, ale nebude mu to povídat.
„Jo balím. Ještě udělám sobě a Julianě snídani.“ Je to příjemné, ale ten strach, že přijde, ten pocit něčeho zakázaného, je rozhodně vzrušující.
„Víš, co bych dělal já?“
„Ne.“ Vím jenom, co bych udělal já a zrovna to dělám.
„Povalil tě do postýlky, rozepnul bych to upjaté pyžamo, potom tě políbil a vzal do úst, až bys prosil o milost.“
„Nejsi na letišti? Kdo to všechno slyší?“
„Určitě jsou tu jenom cizinci, ale popravdě nikdo, protože jsem na záchodě. Budu muset jít, ahoj slůně!“
Slůně? On - slůně? Vypadá dobře! Není žádný cvalík! „Počkej!“
„Tati?“ Petr strne s rukou pod pokrývkou. Mobil nechá klesnout. „Už jsi hotový? Kdo volal?“ Juli se vyšplhá na postel a přitulí se. V Petrovi by se krve nedořezal. „Honza.“
„Dej mi ho.“
„Zavěsil. Je už v letadle.“
Juliana se mohutně nadechne. „Jak sis to mohl dovolit? Chtěla jsem se s ním rozloučit. Jsi zlý. Víš, že ho mám ráda. Zavolej mu,“ poručí.
„Ne a slez dolu, okamžitě,“ řekne přísně. „Do letadla se nesmí volat, jinak by mohlo spadnout.“ Juliana zkrotne a dívá se na něj. „Už máš zabaleny hračky?“
„Ne,“ pípne.
„Tak mazej a hned.“ Juliana seskočí dolů a rozeběhne se do svého pokoje. Petr vytáhne ruku. Je po všem a ani se neudělal a to byl tak blízko. Bude si muset někoho najít nebo se něco stane. Vyleze z postele, podívá se na své saténové pyžamo. Je opravdu upnuté? Jenže nahý nemůže spát. Juliana někdy k němu vlítne jen tak a co má jiného dělat? Zavírat se před ní nechce. Přejde do koupelny. Z Julianina pokoje slyší puštěné cd s písničkami. Usměje se. Je za ní rád. Děkuji, Leontýno.
Za hodinu s pořádným dohadováním, co se má vzít co ne, vyjedou na chalupu. Juliana po chvilce usne, takže je rád. Pustí si stanici s tanečními melodiemi. Řídí klidně a rád. Týden dovolené je jako sen, ale potom co zažil je rád, že vypadne. Zajímalo by ho, kdo to byl. Kdo mohl to té dívce udělat. Je to strašné. Koutkem oka zkontroluje Julianu. Spí. Za hodinu zastaví na odpočívadle s benzínkou. Nechá otevřené dveře a sám sedí na lavičce s horkým kafem. Ještě tak deset minut a budou na chatě, proto ji vzbudí.
„Tati, už jsme tu?“ Z auta vyjde rozespalá Juliana. Zívá na celé kolo. „Mám žízeň.“ Posadí se vedle něj.
„Chceš čaj?“
„Ne, něco studeného. Mohu si jít něco koupit?“
Petr jí dá padesátku. Za chvilku se přiřítí, jako by ji za patami hořelo. Udýchaně před ním zastaví.
„Nemáš běhat. Jsou tady auta.“
„Já - dáš mi deset korun?“
„Proč?“
„Chci si něco koupit.“
„Když mi ukážeš co, potom ano.“
Juliana dupne nohou, ale potom ho vezme za ruku a táhne k benzínce. Petr se jí vytrhne, aby zavřel auto. Rozhodně nechce přijít na opuštěné místo nebo najít auto bez kufrů. Jde za netrpělivou Julianou do obchodu.
„Tak co to bude?“
Juliana ukáže na časopis Witch. „Tati, koupíš mi ho? Prosím. Připomíná mi ty postavičky z amaxu.“
Petr ho vezme. Na rozdíl od toho co dávají v televizi, vypadá neškodně. „A pití? Kolu?“ Juliana zaváhá, ale potom si vezme džus. Petr zaplatí a jdou k autu. Juliana nešikovně se snaží roztrhnout obal u časopisu, až nakonec igelit povolí.
„Mohu se podívat?“
„Nejdřív já. Potom ti ho půjčím.“ Najednou zazvoní mobil. Vezme ho. Maminka Leontýny. Vyházejí celkem dobře, ale nebýt Juliany, nejspíš by se přestali stýkat.
„Petře, prý jedete na chatu.“
„Taťka ti nic neříkal?“
„Samozřejmě, ale je to popleta. Chtěla jsem si to ověřit. Prosím tě podívej se na zahrádku a dávej pozor na bojler, není už nejmladší. Jak se má Juli?“
„Právě si prohlíží nový časopis. Má se dobře. A co u vás?“ Bedlivě sleduje Julianu. Je úplně ponořená do časopisu. Dívá se, jak čte si slova a když některému nerozumí, zamračí se, ale neodváží se ho přerušit.
„Dobře, jen to víš, už tu dlouho nebudeme. Tak se měj.“
„Ahoj.“ Odloží mobil. „Tak co, líbí se ti?“ Juliana zvedne k němu oči.
„Moc. Tati, mohu si ho kupovat pravidelně? Je to velmi zajímavé.“
„Určitě. Až přijdeme domu, podívám se, kolik stojí předplatné.“
Juliana se mu vrhne kolem krku a vlepí mu pusu. „Děkuji. Pojedeme už?“
„Samozřejmě. Tak naskoč.“ Oba dva se vsoukají do auta, které za chvilku poskakuje na málo udržované silnici. Petr bedlivě pozoruje krajinu, ale hlavně silnici nejen kvůli zvěři. Je úzká a už několikrát se stalo, že museli couvat do louky, aby jedno auto mohlo projet, protože dozadu to nešlo. Proběhlo to dobře, pomyslí si před chatou s malou zahrádkou, altánkem a grilem. Zastaví pod přístřeškem, zadívá se na zabedněný dům. Vypadá, že letos jsou tu první. Jeden den by měli zajet za rodiči Juliany. Možná to bylo bláznovství jet sem takhle zkraje jara, ale mají zůstat ve městě? A popravdě on potřebuje trochu klidu a vše si dobře rozmyslet. Taky tu není internet. Zajímalo by ho, zda se tu bude líbit Honzovi. Otevře dveře a zamračí se nad zatuchlinou.
Větrat a větrat!
„Tati, tady to smrdí!“ řekne na rovinu Juliana, která zde vždy byla v létě, kdy už chata byla obývána.
„Já vím sluníčko. Nechceš si sednout do auta a počkat, až tu vyvětrám?“
Juliana chvilku uvažuje. „Dobře.“ Petr obejde celý barák, aby otevřel všude okna s okenicemi. Na noc bude muset zavřít, protože je ještě chladno. Taky musí zatopit, zapnout elektřinu. Z horního patra, kde jsou ložnice, se vykloní a nadechne se čerstvého vzduchu. Budou chodit na procházky, ale nejdřív bude muset vyvětrat peřiny. To půjde jako první. Venku je přehodí přes tyč. Podívá se do skříně, kde je povlečení. Začichá. Voňavé. Maminka nezapomněla dát mezi ně voňavé sáčky. Vytáhne dvoje povlečení.
„Tati, mohu dovnitř?“
„Určitě!“ zavolá ve dveřích. Vytáhne kufry do ložnice. Bude je muset vybalit, protože Juliana už určitě zkoumá, co je kde nového. Chata patří do docela velké rekreační kolonie, proto je tu přes léto hodně dětí. Snad se nebude nudit, a když ano, potom mohou odjet domů. Zapne elektřinu. Je rád, že bezvadně naskočila. Hned na to zapne ledničku, ale nejdřív si ji důkladně prohlédne. Zda se, že myši do ní nevlezly, jak vždy vypráví maminka. Dá tam potraviny, ale jestli tu zůstanou delší dobu, musí nakoupit. Odněkud slyší Julianin smích. Baví se. Čerstvý vzduch jí moc pomůže. Je rád, že ji sem vzal.
„Tati, tati!“
„Copak je?“
„Objevila jsem koťátka.“
„Tak brzy?“ podiví se. „Myslím, že bys je tam měla nechat.“
„Myslíš? A proč?“
„Určitě. Ještě jsou moc malá, víš, proto musí zůstat u maminky.“
Juliana přikývne.„Pomohu ti.“ Vezme menší tašku s jídlem a táhne ji do domu. „Tati, už tu tolik nesmrdí.“
Petr se usměje, protože má pravdu. Rozhodně je to tu cítí méně. Nahoře v klidu vybalí kufry. Potom se posadí a přemýšlí co dál. Vedle něj se posadí Juli.
„Stalo se něco?“ opře se o něj.
„Ne, vůbec ne. Přemýšlím, co se stalo. Taky o Honzovi, zda dobře dorazil.“
Julianě zasvítí oči, ale vážně přikývne. „Volal ti?“
„Je ve Francii. To je moc drahé volání. Taky se bojím, že nebude mít čas, protože se bude hodně učit.“
„Učit? Proč? A co? A kde je Francie? Ukážeš mi ji? Je daleko? Nepojedeme za ním?“
„Půjdeme se podívat, co ty na to?“ sejde po schodech dolu hlavní místnosti, kde je skříň s knihami. Prohlíží si ji, až najde nakonec autoatlas. Rozloží ho na dřevěném stole.
„Tady jsme my.“ Ukáže přibližně, kde jsou. „A tady je Honza,“ ukáže na Paříž.
„Tati, ale to je blízko! Podívej se! To můžeme tam dojet.“
Petr ji zcuchá vlasy a přemýšlí, jak ji to vysvětlit. „Vůbec to není daleko. Podívej se - tady je naše chalupa.“ Ukáže, kde jsou. „A tady je náš dům. Jeli jsme kolik hodin?“
„Hodinu a něco,“ řekne váhavě s očima upřenýma na otce.
„Tak tenhle kousek urazíš za hodinu a půl a teď se podívej, kde je Paříž.“
„Ou to je dálka! To za ním nemůžeme, že? To je škoda. Tati, co se tam bude učit?“
Petr se usměje, schová autoatlas „Jak se má stříhat.“
Julia se zarazí. „Ale on už to umí. Hezky mě ostříhal a má diplomy! Ukazoval mi je.“
„Ale tohle je speciální škola, kde se naučí česat a stříhat ještě lépe.“
„Á už vím. Je to jako vysoká škola, kde se ses taky učil, že.“ Je pyšná na sebe, že to uhodla.
„Přesně tak.“ Píp. Vezme mobil bez přemýšlení, kdo mu píše zprávu.
„Do letadla mě v životě nedostaneš. Je hnusné. Pozdravuj Juli, pa lásko. H.“
„Tati, kdo je to?
„Honza. Píše že ti mám dát pusu a pozdravuje tě. Myslím, že letadlo mu moc nesedlo.“ Juli se rozesměje.
„Letadlo je prima. Dělá vrr a hu a je veselé a ty slečny jsou moc hodné. Možná mu bylo špatně, protože něco zlého snědl,“ prohlásí s jistotou. „Tati, už mám hlad.“
„Udělám něco. Co bys ráda?“
„Uch co tam máme? Já už vím, trenčínské párky.“ Petr přikývne. Nekupoval nic čerstvého, spíš nakoupil plechovky a rychlá jídla. Juli je miluje, protože jednou je ochutnala u kamarádky, kde byla na návštěvě. Sice nechápe, jak ji mohli to dát, ale od té doby jí je kupuje. Popravdě ani se mu nic vařit nechce, ale zítra něco ukuchtí. Je tu docela solidní trouba, protože maminka ráda peče, když tu pobývají. Mohl by udělat zapečené brambory a ráno dojede pro čerstvé housky a chleba.
„Chutnalo?“ optá se po večeři.
„Jo. Tati, zahrajeme si něco? Doma na to nemáme čas.“
Petr se zastydí. „Promiň. Zahrajeme. Můžeš vybrat, co budeš chtít a po celou dobu, co tu jsme, nebude platit večerka. Platí?“
„Jupí! Ty jsi nejhodnější tatínek.“ Petr s úsměvem se na ní podívá, jak jde k velké truhle se zámkem, kde schovávají různé hry. Některé jsou ještě po něm, ale většinu nakoupil a některé kupovala ještě Leontýna. Vyjde ven, stáhne peřiny. Zaboří do nich nos a nadechne se. Voní. Zavře hlavní dveře. Peřiny donese nahoru a rychle je povleče. Přemýšlí, zda by měl ve velkém pokoji zatopit. Nakonec otevře železné kamínka a za chvilku už veselé plápolá ohýnek. Juliana zatím vybírá hry. Petr přisune blíž ke kamnům stůl a židle. Do kuchyně dojde pro oříšky, které mají oba rádi.
„Hotovo?“
„Hotovo.“ Petr se podívá na hromadu her. Navrchu uvidí pexeso. Juliana neposedně sedí na židli a hledí na taťku co on na to.
„Čím začneme, dámo?“
„Pexesem, potom z Pohádky do pohádky, pak Člověče nezlob se a nakonec si zahrajeme Cestování po Evropě.“
To je poprvé co s ní to bude hrát. Pečlivě rozloží kartičky s obrázky koní. Má jich nejméně tucet. Měl by koupit nějaké nové hry, i když jich tam má dost. Možná nějaké modernější. S Harrym Potterem nebo jinými postavami.
„Vyhrála jsem! Vyhrála jsem!“ křičí Juliana. „Zahrajeme si ještě jednou.“
„Tati ty jsi švindloval!“ obviní ho, protože vyhraje podruhé.
„Neměl jsem důvod,“ usměje se. „Co odveta?“ Juliana skousne ret a zamračí se.
„Dobře.“ Petr ji pozoruje. Je krásná, je jeho. Prostě malé sluníčko.
Píp.
„Co adresa? Aspoň email? Kde jsi? Je tam připojení? Kdy se připojíš? Chci tě vidět. Pa lásko. H.“
„Tati, kdo to je?“
„Honza.“
„Tati, proč ti píše? Říkal jsi, že je to drahé. To je divné.“
„Zřejmě má nějakou slevu.“ Juli pokývá hlavou, zagumičkuje pexeso s koťátky a vezme Z pohádky do pohádky.
„Zatracený obr!“ zavrčí po půlhodině, na kterém se nemilosrdně zasekla. Petr se směje. Juli má tentokrát pořádnou smůlu, protože se dostala jak do pekla, tak teď nemůže přejít obra.
„Nenadává se.“
„Maminka nadávala a ty taky. Slyšela jsem to.“ Petr si povzdechne. Co na to říct.
„Ale je to nehezké.“
Juli nic neřekne a vyjekne, když na kostce padne šestka, vezme ji a hodí znovu. Pětka. „Jupí!“ figurkou odpočítá jedenáct políček a stojí.
„Vyhraji.“
Vyhrála o fous. On skončil v dračích pařátech. Najednou Juli zívne. Petr se podívá na hodinky. Jedenáct a oheň v kamnech už pomalu dohořívá. Spíš skomírá.
„Půjdeme spát?“ Juli přikývne, natáhne ruce, aby ji vzal do náruče, jako když byla malá. Vynese ji opatrně do schodů.
„Chce se mi spát,“ zabrumlá spokojeně. Nechá se obléci do modrého pyžama. V polospánku se s Bumbim nechá přikrýt. Petr sejde dolu, kde se posadí do velkého ušáku. Sedí a přemýšlí, když pípne mobil. Honza. Podívá se, co píše. Na tváří nevěřícný úsměv, když to čte.
„Díval jsem se na tvoji fotku v mobilu a udělal se. Chci, abys tu byl. Chci se s tebou milovat.
Petr zrudne. Co si to myslí? Přesto neodolá a dočte zbytek textu.
Kdy se připojíš? Chci tě vidět, protože naživo je to lepší. Pa Lásko. H.“
Petr rychle vymačká svůj email. Zaváhá. Má nebo ne? Ale bude mít čtyři měsíce na to, aby ho poznal lépe.
Není tu připojení. Pa. P.
S prstem na tlačítku zaváhá, ale potom to odešle. Odloží mobil, protože je unavený. V ložnici se svalí do čerstvě vonících peřin. Za chvilku usne. Píp už neslyší.
„Dobrou noc, lásko. Miluji tě. H.“
Týden uběhne jako nic a Petr přemýšlí, jestli má dostatečně velkou paměť, protože se mu nechce mazat Honzovy vzkazy. Nad některými musí se smát, někdy plakat, jak otravuje a někdy mu bere svou odvážnosti dech. Je to blázen. I Juliana se přestala ptát, kdo to píše. Je za to rád, protože by ji někdy musel lhát. Za chvilku uzamknou chatu a odjedou. Musí přiznat, že se mu bude stýskat. Po večerech, kdy si spolu hráli, po procházkách do sousední vesnice pro chleba, po honění se nebo lenošení. Julia si hrála s koťátky a dokonce se objevili první chataři, takže bylo živo, i když ne jako v létě.
„Tati, mohu si je vzít?“ Juliana drží v rukou malý chlupatý uzlíček.
„Juli, je mi líto, ale ne. Mamince by se po koťátku stýskalo. Je ještě maličké.“ Juli se podívá po mourovatém kotěti. Přikývne. Plouživě je odnese na místo, kde skládají dřevo. Petr se na ní podívá. Bude muset něco vymyslet, nebo mu jednou přitáhne do domu nějaké zvířátko. V chatě ještě vše překontroluje a pečlivě ji zamkne. Juli už je na zadním sedadle s časopisem v rukou. V místní trafice našli starší díly, tak je koupil. Vypadalo to, že paní prodavačka se jich ráda zbaví.
Posadí se za volant a vyjedou. Přemýšlí o celé události. Potom zapne handsfer a vytočí Billyho číslo.
„Billy, je něco nového?“ optá se, ale jede pomalu jak slimák. Posledně málem přejel něčí slepici.
„Jo už se ví, kdo to udělal. Její ex přítel. Zmetek!“
„Doprdele!“ Juli zpozorní a přestane louskat článek. „Ví se proč?“
„Jo. Nechtěla dál pokračovat ve vztahu. On prý ji začal vyhrožovat, že večeře a dárky ho stály dost. Jenže stála si na svém. Když to udělal, prostě ji řekl, že jestli ho udá, potom si na ní počíhá, proto obvinila tebe. Uvěřila mu.“
„Hajzl!“
Juliana zopakuje slovo, potom se skloní opět k časopisu.
„Díky moc a moje obvinění je vyřízeno?“ Konečně je pryč z té silnice.
„Jsi čistý, jako anděl. Zajdi si pro své věci, co ti zabavili.“
„Díky moc. Máš to u mě. Právě se vracím… Ježíši.“ Otočí se k Julianě. Oddechne si, když ji vidí soustředěně číst časopis.
„Děje se něco?“
„Nic. Za mnou v autě sedí Juliana.“ Oba přemýšlí, zda řekli něco nevhodného.
„To bude dobrý,“ ujistí ho Billy se smíchem.
„Jasně.“ Vypne telefon, když se zničehonic ozve.
„Tati, doprdele je nadávka nebo ne?“ Petr málem dupne na brzdu. Hned na to další spokojené. „Hajzl!“
Petr má pocit, že ho omejou. Nejdřív ji káže kvůli obyčejnému zatraceně a teď nadává hůř než dlaždič. Podívá se do zrcátka. Juli s časopisem v klíně se na něj zvědavě dívá. Zaúpí.
„Víš, zlatíčko, to se říká, když jsi velmi, ale velmi rozčilená.“
„Aha. Jak moc?“
„Strašně moc. Tak moc, že se to říká jen velmi málo, chápeš.“ Už nikdy nebudu klít, přísahám, pomyslí si. Vysvětlovat něco dítěti, to je jako si kopat hrob. S další větou člověk dostává infarkt.
„A proč jsi to řekl? Billy ti řekl něco špatného?“
To mám z toho, že nemyslím, zabručí pro sebe Petr. „Ano. Pamatuješ, že o mě někdo řekl něco špatného?“
„Ano. To jsou zlí lidé. Nic špatného nemůžeš udělat. Jsi můj tatínek,“ ujistí ho.
„Ano. Billy jen mi řekl, kdo za to může.“
„To je špatný člověk. Tati, zavřou ho?“
„Určitě.“ Doufá, protože jestli ne, on by ho zavřel.
„To jsem ráda.“ Vezme časopis, v kterém začne louskat další článek. Petr si oddechne. Nesnáší tyhle mrtvicové stavy. Nikdy by neřekl, že je tak obtížné vychovávat děti, ale je to jeho malý poklad. Pyšně se na ni dívá. Dnes se moc hezky oblékla. Džíny, k tomu tmavofialové tričko s dlouhým rukávem, na které je černá kočka. Sama si je vybrala. Má prostě vkus po mamince.
Po hodině a půl zaparkuji doma. Vynese tašky nahoru. Juliana se ihned ztratí v pokoji. Nechá ji být. Podívá se do ledničky, aby se podíval, co je prošlé, co je a není. Od té doby, co snědla zapomenutý jogurt a bylo ji špatně, kontroluje lednici skoro den co den. Moc toho nezbylo, usoudí, když si prohlédne ubohý zbytek.
Píp. Olga.
„Ahoj Oli, jak se máš?“
„Dobře, dnes jdu na večeři s Tomášem, představ si, že mě pozval. Bože, nevím, co mám dělat.“
Petr se podívá ven. To aby už se oblékala. Tedy Leontýna by se začala oblékat.
„To je skvělé, ne? To chce klid. Vezmi si něco hezkého na sebe, nalič se a vezmi si parádní kabelku. Malou - ne tu brašnu co nosíš obvykle. Nezapomeň na parfém.“ Jde za Julianou zjistit, co dělá. Pouští si nějaká CD, sluchátka na uších a něco maluje. Neruší ji.
Juli zvedne oči a pozoruje ho, s kým si volá.
„Nemám parfém, nemám kabelku. K čemu by mi byla malá kabelka? Je nepraktická!“ zařve skoro. Petr má pocit, že je na dně.
Petr zvedne oči vzhůru. Bože, ty ženské. „Přijeď. Leontýna má tu ještě nějaké věci.“ Slyší zalapání po dechu.
„To nemohu. Jsou to její věci.“
„Co blázníš? Okamžitě přijeď nebo chceš Tomáše nechat na holičkách?“ To zabere, usoudí. Juli si napůl sundá sluchátka z uší.
„To ne, ale to prostě nejde.“
„Podívej se, neříkám, že ti to daruji, ale půjčím. Zítra si půjdeš něco hezkého koupit. Na tohle jsou už obchody zavřené.“
„Opravdu mohu?“
Petr zavrtí hlavou. Byla nejlepší kamarádkou Leontýny, potom i jeho. Samozřejmě, že by ji to půjčila. „Jasně, že ano. Kolik ještě máš času?“ Podívá se na hodinky. Šest. Pokud jdou na večeři, má hodinu, pokud si sednout, potom má o hodinu déle.
„Jenom si sednout, na osmou. Opravdu ti to nebude vadit?“
Petr by zařval vzteky. „Budeme tě čekat.“
„Díky.“ Petr schová mobil.
„To byla téta Olga?“
„Ano, co myslíš, půjčíme tetě něco po mamince?“
Juliana se posadí, stáhne úplně sluchátka. Ošije se. Petr ji pozoruje. Je zvědavý co udělá. Ty věci jsou teď Juli. „Dobře. A proč si je chce půjčit?“
„Protože se má s někým sejít a chce vypadat hezky. Jenže nemá nic na sebe, proto jsem ji navrhl, že by si mohla něco půjčit.“
Juli se zatváří nadšeně. „Jej a s kým jde a tati, ty půjdeš taky?“
„Já ne, zlatíčko. To jde teta Olga s jedním pánem.“
„A znám ho? A tati, ty taky půjdeš s někým ven?“ ptá se zvídavě.
„Já ne.“
„Ale proč? Máš hodně šatů a vypadáš moc hezky,“ ujišťuje ho, že tím by byl taky vhodným potencionálním adeptem na schůzku.
„Chceš jít se mnou?“
„Ano! Ano! Dnes?“ tleská rukama. „Půjdeme k Jiřímu, ano. Tam moc dobře vaří,“říká jako dospělá.
„Co zítra? Dnes bych chtěl jet nakoupit, protože v lednici máme akorát malou myšičku, kterou nemůže sníst, ne?“
„To ne. Zítra. Nakreslím tetě obrázek!“ Vezme si opět sluchátka a otočí stránku skicáku. Petr ji chvilku pozoruje. Vida. Princ a princezna, kteří místo kočárů mají krásné auto. Podívá se na hodinky. Zatím stihne dát pračku. Přejede si tvář. Najednou se cítí starý a unavený. Jde raději vybalit. Odloží, co se nepoužilo, zbytek šoupne do koše, který je už i tak plný. Probere oblečení, rozdělí na hromádky. Nastaví pračku a chvilku se dívá, jak vrní. Vzpomene si, jak se učil s ní zacházet. Zavrtí hlavou. Dnes ho nějak přepadají vzpomínky.
Jde do ložnice, kde má krabice s kabelkami. Nijak se nesnažil Leontýny věci vyházet. Prostě tu jsou, ale bude muset to roztřídit, něco uschovat, něco dát do sběrny pro potřebné. Některé věci možná užije zanedlouho Juli. Roste jako z vody. Uvidí se. Vezme krabici do obýváku. Neví, co bude mít na sobě.
Zvonek do vchodových dveří.
„Kdo je to?“
„Olga, já…“ přeruší ji a čeká ve dveřích, až vyjede.
„Ahoj. Děkuji moc.“ Petr si ji prohlédne. Potřebuje něco pěkného.
„Ahoj, této Olgo. Podívej se pro tebe. Juj vypadáš hezky.“ Olga se začervená. Petr sklouzne na její obrovskou kabelu. To by nešlo. Tím by nejspíš někoho zabila. Pozve ji dál. Olga sundá si boty a tře si chodidla.
„Koukám, že nejsi zvyklá.“
„Moc ne. Ahoj, Juli, jak bylo na chatě?“
„Hezky. Hráli jsme hry, chodili na procházky, byla tam koťátka, ale nemohla jsem si je vzít, protože byla moc maličká.“ Olga ji pohladí po vláskách. Juli ji chytí za ruku a táhne do obýváku. „Můžeš si vybrat, jakou chceš,“ řekne velkoryse.
Olga se pousměje. „Děkuji ti. Co myslíš, která by se chodila?“ Juli si ji prohlédne v černých po kolena šatech. Trochu fádní usoudí.
Podá ji černou malou kabelku s flitry. „Tahle, ale chce to ještě, už vím!“ vyřítí se a přinese lesklý kufřík. Začne se hrabat, až vytáhne lesklého velkého motýla. Chvilku ho drží v rukou. „Tady, této. Maminka říkala, že ji přináší štěstí.“ Podá ji ho.
„To… Moc děkuji.“ Připne si ji. Petr si pomyslí, že šaty hned nevypadají jako na pohřeb. „Vypadá to krásně. Moc děkuji. Petře díky a zítra to hned vrátím.“
„Jasně, jak budeš chtít. Tak utíkej nebo ti princ odjede.“ Usměje se. Olga taky, sevře kabelku. Petr pozná, že není zvyklá na takové malé nic. Olga si obuje boty na podpatku, nejistě se usměje a odejde. Petr si vzpomene na svoji první schůzku. Vypadal stejně. Jako rozklepaný nejistý sulc, který se rozteče, ale měl výhodu. Boty ho neškrtily. Pousměje se.
Ucítí, že ho Juliana tahá za rukáv. „Tati ty šaty s motýlem vypadaly hezčí, viď.“
Pohladí ji po světlých vlasech. „Ano. Víš co? Pojedeme nakupovat.“
Píp. Honza. S úsměvem ji otevře.
„Byl pozdní večer první máj večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas,kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech, kvetoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růži jevil vonný vzdech – toužím po tobě, kdy tě budu moci sevřít v náručí, líbat, pět ti do ucha výkřiky lásky. Dobrou noc, sladké sny, lásko H.“
Petr se rozesměje.
„Tati, to je Honza? Co píše?“
Petr se podívá do Juliiných očí. Na tohle musí opravdu trochu vyrůst. „Pozdravuje tě. Píše jen samé hlouposti.“ Sotva domluví opět Píp.
„Jsi doma? Nezapomněl jsi? Chci tě vidět! Dnes. Jsem trpělivý, vážně, ale chybíš mi. H“
Nenapravitelný. „Půjdeme na nákup, ano.“
„Dobře.“ Je ráda, že tatínek má dobrou náladu. Rychle se obleče a za chvilku vyjedou do hypermarketu.
„Tati, co tu děláme?“ zatáhá ho za rukáv. Udiveně hledí na různé technické věci. Petr si prohlíží sluchátka a kameru. Nemůže se rozhodnout, zda vzít to zvlášť nebo dohromady.
„Mohu s něčím pomoci?“ optá se zdvořile prodavač, které zaujme neobvyklá dvojice.
„Ehm, potřebuji sluchátka a kameru.“
„A chcete kameru a sluchátka, nebo kameru s mikrofonem? Máte reproduktory?“
„Sluchátka a dobrou kameru.“ Podívá se po vystavených kouscích. Nikdy moc prodavačům nedůvěřoval. Rychle vezme kameru a sluchátka. „Děkuji.“ Odtáhne Julianu od tašek s motivem Hello Kitty, což ji musí vynahradit tím, že ji koupí zmrzlinu, protože se skoro rozeřve. Někdy je protivná, až hrůza, když ji pozoruje, jak spokojeně líže nanuk.
Večer nainstaluje kameru a sluchátka. Z dostupných programů si vybere skype. Jen doufá, že ho Honza má taky. Podívá se na plochu obrazovky. Co to vyvádím? Bože, vždyť jsem starý a blbnu tu jako mladíček. Odloží sluchátka a rychle vypne počítač. Už je pozdě. Zaleze do postele, když se ozve Píp. Nechá ho být.
„S myšlenou na tebe usínám, jako každou noc. Čekám, toužím, sním, dobrou noc lásko. H.“
Malý poklad 11. Tati, Komariduo jsme my dva?
