Malý poklad
20.
Tati, proč je pomsta sladká?
Petr klidně řídí auto - spíš se snaží se doslova vléci. Občas mrkne dozadu na Julianu, ale ta je unavená a podřimuje, nebo spíš spí. Opravdu ji závidí. V duchu, když se nedívá na svou dceru, kleje jako dlaždič. Nechápe, jak mohl provést takovou pitomost, jako pozvat si svého expřítele do bytu. Pravda, nebyli ani expartnery. Zatraceně, nebyli nic. Náhodní známí. Ale ti se nelíbají. Tedy on políbil Honzu na rty přímo na veřejnosti. Pravda, nebyl tam nikdo, tedy doufá v to, ale mohl, protože to nebylo mezi čtyřmi zdmi.
„Sakra!“ Bouchne do palubky. Rychle se podívá, zda neprobudil Julianu. Spí dál. Závidí jí. Chtěl by dnešní večer taky zaspat. Jak mohl provést takovou hovadinu? Jak? Co má dělat? Uvědomí si, že je nervózní. Sám v celém bytě s přitažlivým mužem, protože spící Julianu může vynechat. Co má jako dělat? Ještě stále cítí, že se na něj zlobí. Má mu odpustit? Nemá? A co když mu bude chtít dát pusu? Nebo naopak? Nesnáší rozhodování a k tomu má žaludek na vodě. Ví, že je to kvůli Honzovi. Čert aby ho vzal! S ním se jeho život ocitl v naprostém chaosu.
Zatočí do jejich ulice, prozkoumá místa na parkování. Je volno hned vedle nějaké stříbrné škody, nebo jaká značka to je. V autech se vyzná jen tak, že dovede jezdit, vyměnit kolo a zjistit, co mu je. Zaparkuje a dívá se na vedlejší auto. Naprosto nechápe, proč o téhle blbosti uvažuje, když bude muset jít s věcmi nadvakrát.
„Ahoj! Už jsem se bál, co se vám stalo.“ Vedle auta stojí s nakažlivým úsměvem Honza. Petrovi se z něj zatočí hlava. Bože, proč musí vypadat tak zajímavě, tak sexy? Cítí, že ho zloba opouští. Zamračí se.
„Jel jsem normálně padesátkou. Nehodlám přijít o body ani o řidičák a vezu dítě.“
„Promiň. Jezdím taky podle pravidel.“ Lže, ale co.
Petr vystoupí a otevře kufr, kde má hromadu věci z pláže.
„Pomohu ti.“
Petr stiskne rty, ale potom svolí. Cítí, že byl trochu příkřejší. „Vezmi věci, já vezmu Julianu.“
„Jasně. Tedy, ani jsem si neuvědomil, kolik jste tam měli věcí. Ten člun taky?“ Přes rameno si dá termotašku, na záda batoh a do ruky tašku s hračkami.
„Ne. A ty hračky tam nech taky. Jestli bude hezky, pojedeme tam zítra znovu.“
Honza jemně zabouchne kufr. Petr zatím vytáhne zezadu Julianu. Drží ji v náručí, když si uvědomí, že pár věci nedomyslel. „V zapalování jsou klíčky. Zavřeš je?“
„Jasně.“ Vytáhne klíče, auto zabliká, zhasne. Petr už je na cestě k domu, když ho Honza dostihne a zařadí se vedle něj. Už se chce optat, zda se na něj stále zlobí, ale podle výrazu ve tváři pozná, že ano. Posmutní, ale poslušně za ním jde.
„Kde máš klíče?“
„V kapse u šortek,“ zamumlá nerad Petr, protože celou cestu, co se loudal, přemýšlel, co s tím. Honza si uvědomí, že mu to skvělé nahraje, protože ji skoro bude mít v jeho klíně. Strčí ruku do kapsy. Málem se mu zatočí hlava, když si uvědomí, kde jsou jeho prsty a čeho se téměř dotýkají. Petr hledí někam dozadu.
„Vytáhni je!“
„Ja…jasně,“ vykoktá Honza, který tahá klíče z kapsy. „Zatraceně, je to vzrušující.“
„Mám sebou Julianu, tak co takhle zavřít zobák?“ vyjede Petr. Pro něho to bylo stejné. Když si vezme, jak byly jeho prsty blízko, jak toužil, aby byly blíž, sevřely, pohladily ho. V tu chvílí nedokázal myslet na nic jiného.
Honza se urazí. „Tak promiň, že ti pomáhám. Mám jít domů?“ optá se provokativně, i když v něm trne, že ho doopravdy pošle pryč.
„Ne!“ Výtah cinkne. „Chci to mít za sebou,“ dodá.
„Jasně. Použít, zabavit, vykopnout.“
„To jsi udělal ty, ne já,“ vrátí mu Petr s plnou parádou míček. „Já to nebyl, kdo toho druhého nechal, když prosil: Přijeď.“
Honza si povzdechne. „Okej. Máš pravdu. Omluvil jsem se ti. Jak dlouho mě tím ještě hodláš strašit?“
„Tati?“ Tiché zakňourání přeruší jejich hádku, ale oba cítí, že to není všechno.
„Jedeme domů, broučku. Za chvilku si lehneš do postýlky.“
Juliana se zívnutím otevře oči. Ještě omámeně se podívá kolem sebe. Všimne si druhého obličeje. „Strýček Honza, ahoj. Jdeš na návštěvu?“
„Jistě. Přece musím naší malé princezně dát dárky.“
„Dárky? Jéje! Tati, pusť mě. Už jsem velká.“ Cinknutí oznamující páté patro přeruší veškerou konverzaci.
Petr si pomyslí, že to Naše princezna zní hřejivě. Kéž by to byla i skutečnost, ale ta je spíš na bodu mrazu. Honza za nimi vejde a rozhlédne se po bytě. Vše je při starém. Neví proč, ale cítí se tu jako doma. Shodí z ramenou tašky i batoh. Zacvičí ramenem, ale to už Petr otevírá batoh, ze kterého bere ručníky i plavky.
„Tati, kde jsou dárky?“
Petr se pousměje. „Sedni si a uvidíš. Nejdřív práce, potom zábava.“ Jde na balkon pověsit mokré věci. Je otevřený a záclona se jemně chvěje v teplém vánku.
„Říkáš jí to často?“ prohodí Honza, který za ním vyjde a pozoruje ho. Potom ho upoutá výška, ve které se nacházejí. Dívá se dolů, až se mu zatočí hlava.
„Co?“ nechápe ho příliš dobře. Z dalšího ručníku vytřepe písek a pečlivě ho pověsí na šňůru. „Juli, můžeš nalít džus? Studený.“
„Hned to bude.“
„Šikovná.“
Petr přikývne. „Hodně mi pomáhá. Nemá matku, což mi dělá starosti. Snažím se, jak mohu, a ptám se, zda to stačí. Bez ní některé věci těžko zvládám. Tak pojď.“ Pokyne mu rukou. Honza váhá. Najednou neví, jak dál. Když byl v Paříži, vše mu bylo jasné, ale s Julianou tak trochu nepočítal. Kdy budou konečně spolu sami – jenom oni dva? Zjišťuje, že je pro Petra velmi důležitá.
„Je ti něco?“ Ucítí Petrovu ruku na čele a starostlivý tón ho v nitru zahřeje.
Potřese hlavou. „Ne, to je dobrý. Je pro tebe důležitá.“
Petr svraští obočí. „Ano, je velmi důležitá. Je něco jiného být sám a něco jiného někoho mít. Obzvláště, když je to malá holčička.“
Honza přikývne, uhne mu z cesty.
„Dala jsem to do džbánu, tati. Taky jsem přidala led, nevadí?“ Opatrně nese tác se džbánem a skleničkami.
Honza se pohne, když ho Petr zastaví. „Nech ji.“
„Hotovo!“ řekne pyšně. Vezme džbán a každému nalije do skleničky. „Vzala jsem pomerančový. Strejdo, máš rád pomerančový?“
„Mám. Velmi.“
„Super. Mohu teď vidět dárky?“
Petr vytáhne ukrytou tašku. Musí přiznat, že je zvědavý, co ve svých útrobách schovává. Honza ji převezme. Zdvihne ji vysoko nad hlavu. „Tak copak tam máme?“
Juliana vyskočí z pohovky. Zkouší se dostat k tašce, ale je příliš vysoko. Honza se směje, uhýbá tělem, ale zároveň snaží se do ničeho nevrazit.
„Tati, je to vysoko!“ žaluje mu, zatímco se rukou snaží dosáhnout na kývající se tašku.
„Musíš se snažit víc,“ radí jí, ale z pohovky se ani nehne. Je to kouzelný pohled. Zatímco on by dárky dal normálně, Honza ji napíná a hraje si s ní. To on moc neumí. Trošku mu závidí, že je takový, jaký je. Chtěl by to taky umět. Napije se džusu, pozoruje Honzu v tričku a šortkách. Svaly se mu při pohybu vlní. I to tetování na ruce. Zajímalo by ho, zda si nechal udělat to další.
„Hup, máš ji. Tak teď počkej, podíváme se, co tam je, souhlasíš?“
„Jo!“ Honza se posadí na pohovku. Petr si všimne, že na rozdíl od Juliany není zadýchaný.
„Lovím, lovím pro jednu malou princeznu…“ Juliana se drze uvelebí mezi ně, za což je Petr rád. Alespoň od něj bude mít odstup. I tak na něj působí zhoubně jako nějaká houba.
„Kuk, co to je?“ Z tašky vytáhne něco malého.
Plyšák. Ty Juliana zbožňuje, i když jich má hromadu.
„Tučňák!“ Přitiskne si ho k sobě, ale dál pokukuje po tašce.
„Čáry máry, abrakadabra… Máš ráda kouzla?“
„Jo, mám!“ vykřikne a skoro strčí hlavu do tašky. Tučňák letí do tatínkova klína. Petr ho vezme a užasne nad jeho měkkostí. Je z nějakého froté nebo co a na břiše má napsáno Viva Paris.
„Neměl jsi toho tolik utrácet.“
„Maličkosti za dýško,“ zazubí se. „Takže abrakadabra, čáry máry, máme tady… co?“
„Nevím. Slon? Bonbóny?“
„Slečna je jasnovidka, uhodla to!“ Vytasí se sáčkem barevných bonbónu. „Tyhle bonbóny ti splní vše, co si budeš přát. Opravdu. Přísahám! Aspoň mi to říkala ta paní, co je prodávala.“
Juliana se podívá na svého tatínka. Je spokojenější, než byl dřív. To je ráda. „Tati, mohu ochutnat?“
„Jen dva. Zbytek si nech na později. Víš, že to tvoje zoubky a víla zubnička nemají rády!“
„Já vím!“ Otevře sáček, chvilku pátrá po lesklých obalech. Nakonec zavře oči, sáhne dovnitř… „Pomerančový?“
„To uvidíš, až ho sníš.“
Juliana rozbalí a nacpe do pusy. Chvilku zkoumá chuť. „Mandarinka,“ zasměje se spokojeně. Opět zavře a vytáhne červený. Strčí si ho k tomu prvnímu. „Jaloda.“
„Juli, nemluv s plnou pusou,“ napomene ji. Je to úžasné sledovat, jak se raduje z takových maličkostí.
Juli přikývne a spolkne to. „Jahoda. Jsou moc dobré. Strýčku, je tam ještě něco?“
„Juli!“ vykřikne Petr. „To se nedělá.“
Honza se usměje. „Nech to být. Ale ale uvidíme. Takže abrakadabra, čáry máry máme tu ještě něco? Díváme se, díváme se… Kuk!“ Podá jí zabalenou krabici. Juliana začne rozvazovat pestrobarevnou mašli.
Udiveně hledí na obrázek, který je na malé krabici. Zatřepe, potěžká, ale nic se neozývá. Potom se podívá na Honzu. „To je Eiffelova věž, že ano?“
Honza se na ni podívá. „Ano, a jak to víš?“
„Tatínek mi povídal, jak ji postavili. Taky o všech památkách, kde jsi byl. Je to těžké slovo, ale naučila jsem se ho.“ Otevře krabici s rozzářenýma očima. Okouzleně se dívá na věž ve skleněné kouli. Pohne jí, když kolem začnou poletovat sněhové vločky. Věž je najednou bílá. „To je krása!“ Vrhne se mu kolem krku a na tvář mu dá pusu. Potom sklouzne z pohovky a vletí do svého pokoje. Dá ji na polici u psacího stolu.
„Tati, strejdo, pojďte se podívat. Honem!“ Oba se za ní vydají. Juliana pyšně ukazuje, kde teď trůní.
„To je krásné,“ pochválí ji Petr. Vezme kouli, zatřese jí a chvilku očarovaně pozoruje poletující vločky.
„To je moje, tati.“ Juliana ho tahá za triko. „Vrať to na místo. Neber mi věci.“
„Samozřejmě, že je to tvoje.“ Vrátí kouli na místo. Moc dobře ví, že tam zůstane navždy. Všichni tři spolu odejdou do obývacího pokoje.
„Je tam ještě něco?“ Nakloní se nad tašku.
„Juliano, to se nedělá. Už jsem ti to říkal. Promiň,“ řekne omluvným tónem k Honzovi. Musí si myslet, že je nevychovaná. „Občas se zapomene.“
„Mám, ale pro tatínka.“
„Jéje, a co?“ Zvědavě pokukuje po Honzovi. Tatínka v tu chvíli úplně ignoruje, i když ví, že později bude na to téma malá přednáška.
„Tak počkej, hned to bude. Něco sladkého.“ Podá mu bonboniéru. „Přímo z Paříže. Doufám, že ji máš rád. Raději jsem vzal všechny druhy.“
„Mám rád čokoládu, i když ji nemusím každý den.“
„Potom tohle.“ Podá mu zabalenou krabičku. Petr ji rozvážně rozbalí. Vytáhne taky věž, jenže jako přívěsek na klíče. Vedle klíčenky jsou dvě krásná psací pera s vyrytou Eiffelovkou a slovem Paris.“
„Tati, to je krásné. Mohu?“
Petr jí podá jedno pero. „Děkuji.“ Nemá odvahu mu dát pusu, jak to udělala Juli, ale rád by. Možná později, až se na něj přestane zlobit.
„To je do tvé nové práce, víš?“ řekne rozpačitě. Když si vzpomene, jak dlouho byl v tom obchodě, protože stále nevěděl, co koupit. Až slečna prodavačka mu ukázala tuhle sadu. Hned věděl, že to bude ono. Jako učitel musí používat propisky – aspoň za jeho času používali. Po hodině, kdy se rozhodoval, co ještě koupit, pyšně odkráčel s krabičkou v ruce. Později koupil ještě bonbónky. Ten den ještě zašel do jednoho obchodu, kde taky velmi dlouho vybíral. Ale to není pro Julianiny oči. Kdyby to vytáhl, nejspíš by ho Petr prohnal ven balkónem, ne jenom dveřmi.
„Krásné. Schovám si je.“ Zakryje krabičku víčkem, kterou ihned odnese k počítači. Do nové práce se mu bude skvěle hodit. Jednu nechá doma, druhou do školy.
„Tati, že Honza zůstane na večeři.“
„Broučku, určitě…“
„Velmi rád.“
Petr se v duchu zaškaredí, jak rychle ho utnul.
„Jestli vám to nebude vadit. Musím se přiznat, už se těším na českou kuchyni.“
Petr se klidně usměje, až na něj Honza zůstane zírat, protože ten úsměv je tak zvláštní. „Máme špagety se špenátem.“
„Ou.“
„Jestli chceš, ale něco tradičního, tvoje sestra…“
„Ne, rád ochutnám italskou kuchyň místo francouzské. Máš to už uvařené?“ optá se poťouchle.
Petr v duchu zakleje. Jasně, že nemá a dokonce nemá ani špenát. Jenom doufal, že ho tím odradí od dalšího pobytu v jeho bytě. Ovšem vypadá to, že má hroší kůži. „Hned to bude.“
Juliana je udiveně pozoruje. Tatínek je nějaký divný. Taky ráno říkal, že bude něco jiného. „Chceš pomoct?“ ptá se ho.
„Kdepak. Můžete si něco zahrát.“ V kuchyni kopne do skříňky. Doprčic. Nic nevyšlo. Jak se ho jenom zbavit? Najednou ucítí jeho vůni. Stojí za ním a určitě se báječně baví. Otočí se.
„Jdu jenom pro led. Vadím ti tolik? Odejdu, jestli chceš, ale já se opravdu omlouvám. Byl jsem po cestě unavený a...“
„Ne, to je dobrý. To pero, opravdu se mi moc líbí.“ Rychle ho políbí na tvář. Zamumlá: „Díky.“
Honza se nad něj nakloní. Pošeptá. „Mám pro tebe ještě něco, ale to ti dám později. Líbíš se mi. Jsi ještě hezčí než v kameře.“ Políbí ho za ucho. Petr zaúpí.
„Běž už.“
„Rozkaz! Led, prosím!“
Petr vyláme kostky, dá je na misku, kterou mu skoro vrazí do rukou. „Zmiz.“ Nejraději by řekl, že i z jeho klidného života, ale má pocit, že už je v něm pevně uhnízděný.
Honza se vypaří. V obýváku položí misku na stolek. „Tvůj tatínek je rozzlobený.“
„To ho přejde,“ ujistí ho promptně Juliana. „On se nedokáže moc dlouho zlobit. Jaké chceš figurky?“
Honza se podívá na hru Člověče, nezlob se. „Černé.“
„Super. Tatínek má rád modré, já červené.“
„Má rád modrou?“ vyzvídá. To si musí zapamatovat.
„Jo, myslím, že jo. Chlapi mají rádi modrou.“ Petr si pomyslí na dáreček. Budou mu moc slušet, tedy doufá, i když taky doufá, že neskončí tam, co ty předešlé. Ale kdo ví.
„Šestka!“
Petr se v kuchyni usměje, když zaslechne nadšený výkřik. Člověče, nezlob se. Juliana má tu hru ráda. Už jen proto, že se může předvést, jak dobře počítá. Začne rychle loupat cibuli. Nesnáší to, proto ji krájí jako první. Otře si oči. Rychle poseká párky, když si vzpomene na těstoviny. Vytáhne mašličky, které Juli doslova zbožňuje. Dá je vařit do velkého hrnce. Zaváhá, když si uvědomí, že jsou tři. Přisype pro jistotu ještě hrst. K tomu jsou velmi rychle uvařené. Nakrájí párky, které přihodí ke zlátnoucí cibulce. Večeře nebude nic moc, ale popravdě je krajně rozčilen, protože jejich hlasy doléhají až sem. Kdyby tak chtěl vypadnout, ale v koutku duše ví, že nechce. Nejraději by chtěl, kdyby tu zůstal, ale musí odpykat tu svou lehkovážnost. Není jen tak někdo hej počkej. Jestli to myslí vážně…
„Už to bude? Mám hlad!“ Do kuchyně nakoukne rozzářená tvářička, kterou lemují přerostlé vlasy. Zítra se to musí ostřihat. „Juj, párková? Super!“
„Ano!“ Juliana se zdejchne. Za chvilku slyší. „Strýčku Honzo, bude párková! Tu já miluji.“
„A co to je?“
„To uvidíš,“ zašeptá si pro sebe Petr. Z hrnku vyloví lžící jednu mašličku, kterou ochutná. Spokojeně přikývne, protože je měkká tak akorát. „To je ono.“ Vytáhne talíře, do kterých odsype mašličky z mísy. Pečlivě je rozdělí na tři talíře. Z přihrádky vytáhne plechovou krabici s kořením. Kdysi koupil něco velmi pálivého. Otevře barevný sáček, ke kterému opatrně přičichne. Kýchne. Do zbytku omáčky přidá štědrou porci pálivého koření. Zamíchá. Má tak dobrý pocit, že by nejraději výskal. Usmívá se při pohledu na omáčku jak sluníčko.
„Juli, Honzo, večeře!“
Za chvilku jako tryskáč vletí do kuchyně Juli v závěsu s Honzou. „Voní to krásně,“ pronese obdivně, ale Petr je v ráži.
„Máme to rádi. Je trochu pikantní, nevadí ti to?“
„Jasně, že ne. Mám rád ostré.“ Posadí se ke stolu. Je to pro něj nezvyklé, ale cítí se tu dobře. I ten pohled na Petra je úžasný. Poprosí Jitku, aby mu pomohla s vařením. Něco se snad naučí. Dosud si buď něco uklohnil, nebo zašel za Jitkou, nebo jako poslední varianta zbyla hospoda. Tam je jídla vždycky dost. V krajní nouzi si objednává čínu nebo pizzu.
„Dobrou chuť!“ Všichni se pustí do jídla. Honza si vloží lžíci s mašličkami do úst, když se zarazí. Podívá se na Juli, která se láduje, až se jí dělají za ušima boule. Mají rádi ostré? Polkne. Má co dělat, aby nezačal brečet.
„Chutná?“ optá se Petr. „Opravdu to není moc ostré?“ Vloží sousto do úst a pečlivě žvýká. Tohle je úžasný pocit, i když se říká, že pomsta je špatná. V tuto chvílí je omamná jako víno.
„Výborné. Mám opravdu rád ostré.“ Sleduje Juli, jak pečlivě olízne lžíci. Přece to nemohl udělat, nebo ano? S nechutí nabere další mašličky. O těch se mu bude snad zdát. Vloží a rychle polkne. Kdepak, chuť je stejná a výsledek taky. Džusem to okamžitě zapije.
„Tedy tati, to jsme už dlouho neměli.“
„Já vím, doufám, že ti to nevadí, že je to tak jednoduché jídlo, ale s hosty jsem nepočítal, proto jsme taky nebyli na nákupu.“
„Pojedeme zítra, ano?“ řekne hbitě Juliana, která ráda nakupuje.
„Samozřejmě. Honzo, prosím tě, můžeš ostříhat Juli?“
„Prosím, prosím,“ zaškemrá Juli. „Mám to už dlouhé. Budu jako myška.“
Honza se na oba podívá. Není možné, aby Petr něco tak zákeřného vymyslel. Určitě takhle jedí pořád. Opět se napije. V tom si vzpomene na prosbu. „Samozřejmě. Zítra začínám, můžeš přijet, kdy jen budeš chtít.“ Musí toho využít, aby byl s Petrem co nejvíc.
„Jupí!“ Juli sklouzne ze židle a vrhne se Honzovi kolem krku. Dá mu velký polibek, až to mlaskne.
„Tak princezno, dojíst.“
„Ano, tati. Hned to bude. Mohu se potom s Honzou dívat na večerníček?“
„Samozřejmě. Mám ještě nějakou práci.“
Juliana s vidličkou v puse zamumlá. „Do té nové školy, tati?“
„Nemluví se s plnou pusou, vidlička je ostrá, a ano, je to do školy. Nebude ti, doufám, vadit, že se s vámi nebudu dívat,“ obrátí se k Honzovi.
„Kdepak, vůbec ne.“
Petr se naoko zamračí. Pro jistotu to jídlo ani neochutnal. Nechtěl riskovat, že si zkazí chuť. „Nechutná ti to? Jestli chceš, dám ti něco jiného, ale bude to studené.“
Honza zatouží po obyčejném chlebu s máslem. Stačilo by to. Nebo cokoliv jiného, jenom ne ty prokleté těstoviny. Bože, neví, co si o tom myslet. Opravdu tak hrozně vaří? Ale oba si na tom pochutnávají. Co, když… Co když tam dal v krajním případě něco pálivého? Statečně se překoná. Přece jenom to vařil jeho miláček, i když jsou na kordy. „Ne, sním to.“
„Jsem rád, že ti chutná. Příště udělám guláš, chceš?“
Honzovu tvář proletí zděšený výraz, protože guláš je ostrý normálně, ale v jeho podání to asi bude žhoucí láva. „Oh, jistě. Rád si ho dám.“ Nabere další lžíci mašliček. Jak ji jenom sníst? Pomalu nebo rychle? Polknout nebo aspoň dvakrát kousnout? Petr pozoruje jeho dilema.
Dobře ti tak, řekne si škodolibě. Polkl to. Je to cvok, usoudí. Najednou je mu ho líto, ale zatvrdí se. Nebude ustupovat. Jednou ustoupí, podruhé a bude dělat rohožku. Kdepak, ani náhodou.
„Už nebudu. Večer budu cvičit a s plným žaludkem je to hrozné. Nebude ti to vadit?“
„Opravdu? Skoro jsi nic nesnědl, ale když jdeš cvičit, je to pochopitelné. Jako vrabec, že, Juli?“
Ta se zachichotá nad přirovnáním. „Velký vrabec. To je pravda. Mám to! Jednu za tatínka.“
Honza se na ni podívá, když se mu lžíce v drobné ručce chvěje před obličejem. Vezme do úst. Bože, shořím! Zachraň mě a slíbím ti prvorozeného!
„Za tatínka! Ham!“
Honza cítí, že mu žaludek dělá kotouly, pusa se vzpírá a mozek ječí zděšením. Už ne! „Ham!“ polkne. Už dost!
„Za ma…“
„To bude stačit Juli,“ slituje se nad ním Petr.
„Myslíš? Tak jo, ale já musela ještě za maminku.“
Ne! Víc už ne! Prosím…! V hlavě vybuchne zděšení. Ukrytý za sklenici, kterou pije na jeden zátah, hledá únikovou cestu.
„Honzu by potom při cvičení strašně bolelo bříško, víš?“
Juli se zamračí. „Tak to jo. Strejdo, jdeme se dívat na pohádky.“
Honza natáhne ruku se sklenicí. „Mohu ještě?“
„Ale jistě.“ Nalije mu vrchovatou sklenici džusu. Teprve potom jde s Juli k televizi. Petr se v kuchyni nad dřezem plným nádobí pochechtává. Na špičku prstu olízne Honzovu omáčku. Tvář se mu zkřiví a rychle ji vypláchne vodou. Blázen, pomyslí si. Dobře mu tak! Nemá na něj zapomínat. Domyje, zbytek mašliček schová do lednice. Nakoukne do obývacího pokoje. Úplná idylka. Honza sedí, pravda, trochu pobledlý na pohovce. Vedle něj nadšeně komentuje průběh večerníčku Juli. Podívá se na hodinky. Může se na chvilku připojit.
„Dárek pro tebe!“
Petr nadskočí u počítače. „Vylekal jsi mě. Co to má být?“ Honza se posadí na okraj stolu.
„Dáreček pro mého rozkošného prince.“
„Kde je Juliana?“ optá se podezíravě, potom si všimne hodin. Zatraceně, to je už skoro půl jedenácté? To snad není pravda! Má pocit, že tu byl jen krátce.
„Šla spát. Děti ukládat umím, abys věděl.“
Petr ukončí programy, které má spuštěné. „Chvilku počkej.“ Vypne počítač, když ucítí na ramenních svalech prsty. Uvolní se a skoro zavrní, když ho zmáčknou. Obličejové rysy povolí slastí, kterou prsty vyvolávají.
„Máš tam pořádnou zatuhlinu,“ prohodí s úsměvem Honza.
Petr schýlí hlavu. „Neříkej, že jsi masér. Nádhera. Tohle bych mohl mít dvacet dní v měsíci nebo celý rok.“ Cítí, že se uvolňuje. Jako máslíčko na pánvi, povzdechne si jemně. Ještě trochu a slíbím mu cokoliv.
„Naučil jsem se to. Udělal jsem si kurz, když měla Jitka zlomenou nohu. Bylo to dost ošklivé, proto nosí kalhoty. Musela na rehabilitace, ale pobolívá ji to vlastně ještě teď. Proto jsem si ho udělal. Přináší to úlevu a rozkoš stejně jako vyvrcholení,“ zašeptá do ucha. Ruka sklouzne k šortkám.
Petr se vzpamatuje a sundá mu ji z klína. „Tak co je to za dárek?“
„Pojď.“ Vezme ho za ruku. Petr sevře silnou dlaň. Je hřejivá a jemu se líbí, když ho svírá. „Podívej se.“
Petr zamrká. „Něco takového jsem tušil. Jsi maniak.“ Vezme nejbližší modré se síťovinou. Odloží, vezme lesklé černé. Bílé průhledné a červené. „Nestydaté. Jen bych rád věděl, k čemu mi budou, když je nenosím.“
„Že ano?“ prohlásí pyšně. „To jsi vyjádřil přesně. Nemohl jsem jim odolat. Nosit je budeš pro mě, samozřejmě. Nechceš si je vyzkoušet? Prosím, prosím.“
„Ne!“ Shrne je na hromádku, kterou nacpe do tašky. Zmuchlá ji, ale odloží ji pod konferenční stolek. Posadí se. Honza si hupsne hned vedle něj.
„Konečně sami.“
„Jo.“ Tomu se snažil celou dobu vyhýbat. Nakloní se a políbí ho na rty, aby polibek vzápětí ukončil. Chci víc, ale ne teď. „Děkuji.“
„Za co?“ Poposedne, aby mu byl ještě blíž.
„Za dárky,“ řekne nervózně. Jsou sami, co teď? „Jsou moc krásné. Juli byla nadšená.“
Honzovy prsty ho pohladí po stehně. Pomaličku, rozkošně, jako by váhaly, ptaly se, zda smí dál a netrpělivě očekávaly odpověď.„A ty?“
„Taky. To bych tě nepolíbil.“
„To nebyl žádný polibek,“ zašeptá mu svůdně do ucha. Nejraději by se na něj vrhnul jako tygr na kořist. Ne, raději by byl, kdyby se na něj vrhnul on, serval z něj oblečení a vzal si ho. Divoce, nekompromisně, až by sténal slastí. Jeho semeno by proudilo dovnitř něj. „Polibek má být dlouhý, svůdný, hluboký. Souboj dvou jazyků, dvou prahnoucích úst. To má být polibek, ne taková nanicovitá pusa, která se dává dědečkovi na dobrou noc.“
Petr na něj stočí zrak. Zatraceně, touží po něm. Chce ho hladit, líbat, držet za boky, pronikat do něj. Jenže…
„Co kdybych tu zůstal na noc? Pořádně bychom to rozjeli. Víš, jak jsem nažhavený?“
„Ne. Měl bys jít domů.“
Honza se odtáhne. „Takže se ještě zlobíš?“ Pohladí ho po noze. Petr má pocit, že se jeho prsty propálí přes kalhoty až na kůži a dál. Polkne.
„Trochu, ale já… Opravdu měl bys jít.“ Vstane, aby se dostal z jeho blízkosti.
Zamračený Honza s ním. Najednou ho chytí za ruku a přitiskne si ji do klína. Svoji dá na jeho mužství. „Doprdele, proč ne? Chceš mě, já tebe taky. Nechceš to dělat s obyčejným kadeřníkem, co? Nechceš šoustat obyčejného chlapa?“ vyjede, protože nechápe, proč ho odmítá.
„Nebuď sprostý. Tak tonení,“ brání se a odstoupí do něj do bezpečné vzdálenosti.
Honza si vjede do vlasů. „Nechápu to! Chceš mě, nabízím se ti. Můžeš si se mnou dělat, co chceš, ale ty nic neděláš! Kurva, co vlastně chceš?“
„Co chceš ty? Spát se mnou nebo se mnou sdílet život? A teď běž. Jsem unavený.“
„Unavený? Z čeho? Kdybys mě párkrát ojel, potom bys mohl být unavený. Ahoj.“ Nandá si sandály a zmizí. Vyčerpaný Petr se posadí na pohovku. Bez ostychu si ho vytáhne a začne hladit. Má pravdu, málem ho povalil a strčil ho do něj, ale chce víc. Začíná kvůli tomu bláznit? Vyvrcholí. Malátný se dívá na černou obrazovku. Olízne si ruku. Je slaná. Jak moc chtěl udělat to, co mu nabízel. Tak moc.
Honza zběsile řídí auto. Nakonec zabočí k sestře. Dům je zhasnutý, až na domovní lampičku. Teddyho s Berrym uklidní tichým povelem. Zmáčkne zvonek. Čeká, když si uvědomí, kolik je.
„Kdo je to?“
„To jsem já.“
„Kdo já?“
„Ježíš, nech toho. Honza. Otevři!“ Branka se jako na povel otevře. Honza mine sestru v květovaném saténovém županu a pantoflíčkách. Krokem k němu odhalí dlouhou jizvu na stehně.
„Co tu děláš? Je půlnoc!“
„A co má být? Promiň.“
Jitka ho chvilku studuje. Potom jde do kuchyně. Po cestě si župan zaváže páskem. Otevře horní skříňku, vytáhne flašku a nalije do dvou skleniček. „Tak povídej.“
Ťuk. Honza se zamračeně dívá na skleničku. Nastaví ji. Jitka mu ji klidně dolije. „Pokud zítra budeš ožralý jak prase, nesváděj to na mě. Tak co se stalo? Petr, že?“
„Jo, doprdele. Zatraceně, nabízím se mu a on mě vyhodí z bytu jako nějakého outrapu.“
Jitka na něj zírá. „Ty jsi s ním chtěl spát?“
„Samozřejmě. Byl jsem pořádně ehm… no víš, co,“ zakoktá se rozpaky.
„On taky?“
„Jistěže, nebo snad nemyslíš… Za co mě máš?! Nikoho k sexu nenutím.“ Vypije skleničku na ex.
Jitka se pousměje. Ten Petr se jí líbí. „Napadlo tě, že s tebou chce chodit?“
Honza si odfrkne. „Jasně, že s ním chodím. Přivezl jsem mu dárky, byli jsme spolu u vody. Políbil mě… ehm, to nikde nevykládej.“
„ Budu mlčet jako hrob.“ Tak to musí říct Slávkovi.
Honza přikývne. „Nechtěl. Fakt se ke mně choval jak k harantovi. Nalij mi ještě.“
„Ty se chceš ožrat, co?“
„JO! Dobrý nápad.“ Jitka pokrčí rameny. Pořád lepší tady než někde v hospodě. Tady ho má aspoň pod kontrolou.
„Ty se pokaždé hned s někým vyspíš?“ vyzvídá klidně. Nikdy si to o bráchovi nezjišťovala. Ví, že měl hodně milenců, ale dopodrobna to vědět nemusela. Ovšem Petr je jiný než náhodné známosti na půl roku.
„Jo, a co má být. Já chci, on chce… Jednoduchá rovnice. To si musí spočítat i tenhle profesůrek, ale obyčejný kadeřník není pro jeho ptáka zřejmě dost nóbl!“
Jitka má co dělat, aby nevyprskla smíchy.
„Necul se tak blbě,“ řekne nevrle Honza. „Tobě se to řekne, ale já ho chci. Proč on ne? Mohli jsme strávit příjemnou noc.“
„No víš, většinou se nejdřív chvilku randí. Jako chození do kina, divadla, večeře, přitom nějaké muchlování a až se lépe poznáte, tak na to skočíte jak dva králicí,“ rozřehtá se na celé kolo. Potom zvážní, protože Honza se dívá tak, že by ji zavraždil za bílého dne na rušném náměstí. „Tedy mělo by to být běžné.“
„Jituš, nežijeme v minulém století. To už neplatí.“
Jitka přikývne. „Jenže Petr se narodil v minulém století. Jsi blbej jak tágo.“
Honza zatřese hlavou. „Nalij a zopakuj, co jsi řekla.“
Jiťa si povzdechne. „Kdybych tě neměla ráda… Prostě s tebou chce nějakou dobu chodit.“
„Blbost, vše jsme si řekli už přes kameru. Víš, jakého ho má?“
Jiťa zaúpí. Už to na něj působí.
„Vsadil bych se, že skoro třicet centimetrů.“
„Přehnané, ne?“ nadhodí opatrně.
Honza zavrtí hlavou. „Ani náhodou. Hele, je obrovskej, krásnej, a ty koule. Těžký, prostě…“
„Napij se.“ Bude lepší mít ožralého bráchu, než bráchu básnícího o fyzických přednostech svých kluků. Protože jak ho zná, sklouzne k porovnávání…
„Jo, má je větší než Roman, a že ten je měl…“
„Je výborná ne? Domácí.“
Škyt. „Jo. Už přesně vidím, jak mi ho…“
Nemusím znát podrobnosti milostného života svého bratra. Doufá, že odpadne brzy, protože říkali, že ta pálenka má šedesát procent.
„Chci, aby mě ojel! To je tak těžký pochopit?“ Napije se, chvilku kouká na skleničky, potom mu klesne hlava na stůl. Jitka ji nadzvedne, potom pustí. Zavrtí hlavou. Kdo by řekl, že její bratříček má takové chutě. Třicet centimetrů! Začne se smát. Honza nic neslyší, jen pochrupuje.
Lítá v tom pěkně, ale jak mu vysvětlit, že Petr je prostě trochu staromódní? Posadí se, dá nohy na stůl a napije se. Nechá ho tu. Kašle na to, jestli mu bude pohodlně nebo ne. Zítra se mu to pokusí vysvětlit, že jednouchá rovnice: Já chci, on chce… někdy neplatí.
Zhasne světlo. Za chvilku spí v pohodlné posteli, zatímco Honza se sesune na zem, kde se stočí do klubíčka.
Jsou odvážnější než by si myslil, ale padnou skvěle, i když v nich vypadá – no, dost divně. Petr si prohlíží nový přírůstek do svého ubohého sexy šatníku. Ty černé jsou fajn, ale do těch bílých průhledných se sotva vejde. K tomu samé šňůrky. Ta síťovina totéž. Ty červené jsou nepatřičné, protože jsou lemované kožešinkou. Tohle přece normální chlapi nenosí. Vypadá v nich jak… lepší to ani neříkat. To ty od toho prodavače jsou aspoň slušné. Tyhle jsou neslušné. Vezme je a zastrčí až dozadu do šuplíku. Je škoda je vyhodit, ale zůstanou tam! Za chvilku spí v pohodlné posteli. Na rtech spokojený úšklebek při vzpomínce na Honzův obličej, když jedl jeho vlastnoručně ochucenou omáčku.
Malý poklad - 21. Jitka: Brácha je vůl!
