Malý poklad
48.
Petr: Co mám dělat?!
Honza se vyděsí. V takovém stavu ještě ho neviděl. Poklekne si k němu, vezme ho za ruku, ale Petr ji vytrhne. Honza zkamení. „Co se stalo?“
„Nic. Promiň. Zvládnu to,“ řekne s úsměvem, po kterém Honzovi přejede mráz po zádech.
„Co zvládneš? Stalo se něco?“
„Ne. Nic. Opravdu. Musím dát oblek do čistírny. Můžeš jít pryč, chci se osprchovat,“ říká skoro automaticky. Honza se postaví. Evidentně se něco stalo, ale co? Sleduje, jak oblek končí na zemi. Takhle se k věcem nikdy nechoval. Vždy pečlivě vše složil.
„Klidně mi to můžeš říct.“
„Není co! Jdi pryč, ano.“
Honza ho poslechne. Petr osamí. Přitiskne si ruku na žaludek. Bože, ten pach je hnusný. Co má dělat? Podívá se od zrcadla. Má pravdu, je tam ještě kus rtěnky. Ne, je tam celá. Vezme ručník, začne si rty drbat, ale má pocit, že to tam stále je. Nakonec to vzdá. Připadá si jako pitomec. Vždyť se skoro ni nestalo. Zvládne to. Stačí se jí jen vyhýbat. Čtvrtek, potom je pátek, víkend. Rychle se osprchuje. Voda z něj vše odplaví. Je moc rád. Obleče si župan a v ložnici si vezme tepláky. Jde do obýváku, kde Honza sedí s Julianou u pexesa. Políbí Honzu na rty a Julianu na hlavičku.
„Mohu se přidat?“
„Jasně. Už nesmrdíš.“
„Já vím. Tak kdo vyhrává?“ optá se zvědavě. Posadí se na chlupatou kostku, kterou mají na sezení.
„Já. Deset proti jednou.“
„Zřejmě mě nechala vyhrát,“ řekne kysele Honza. Pátravě se podívá na Petra. Je už v pořádku, ale co to mělo znamenat?
„Tak jdeme na to ne?“
„Jasně!“ zvolá Juliana. Všichni zapomenou, že je připravená pizza. Po dvou partiích se Honza dívá na jeden pár, který má v ruce. To už je potřetí a získal ho náhodou. S nimi hrát v pexeso se nedá. Oba dva jsou jak malé děti a když vyhraje jeden, druhý to snáší dost těžce.
„Udělám tu pizzu, snad bude ještě dobrá.“
„Já si nedám, omlouvám se, ale moc nemám hlad.“ Petr si vzpomene na Karin. Kéž by ji nemusel vidět!
„Dobře. Nechceš aspoň kousek? Máme tvou oblíbenou. Čtyři druhy sýru!“ volá z kuchyně.
„Ne, díky. Snad mi dej něco ostřejšího.“
Honza se z kuchyně vykloní. Zvídavě se na něj podívá, ale už opět hraje. Zavrtí hlavou. Jak malé dítě, ale asi to potřebuje. Co se to v té škole stalo? Protože nevěří, že nic. To by rovnou mu mohl nabulíkovat, že je prezidentem. Do háje, vypadal, že se každou chvilku zhroutí. Musí vědět, co se děje, ale proč mu to neřekne?
„Tak tady to je.“ Položí dva talíře s pizzou a sklenku vína. Doufá, že měl přinést víno, ale jestli tu má něco ostřejšího… Má. Nějak na to zapomněl, když se podívá na televizní sestavu.
„Díky moc.“ Petr se nadzvedne a polibek skončí někde na bradě.
„Tati, ty neumíš líbat.“
Petr ji zatahá za ucho, až zavřeští. „A ty víš, jak se líbá?“
„Ano. Viděla jsem v televizi. Na pusu!“ prstem se píchá do rtu, ale přitom se směje.
Petr s Honzou si pomyslí, že je to malý zázrak, že jí nevadí, že jsou dva chlapi. Podívají se na sebe a uvědomí si, že myslí na stejnou věc. Mobil. Juliana s pizzou v ruce vyskočí a žene se pro mobil. Podívá se na to, kdo to je a zvolá.
„Tati, Jindra!“
„Kristovo noho!“ zabručí nevrle. To musí otravovat i v noci? Vezme telefon. „Ahoj.“ Závidí Honzovi, že neotravuje jeho.
„Kde je?“
Petr nevybíravě zaúpí. „Kde by? Vždyť jsem ti to říkal nejméně sto krát. V Alpách na focení.“
„Aha. Není to od něj hezké, že odjel.“
Petr se málem zasměje. „To víš, taky má práci, která zrovna není jednoduchá. Sehnat nějaký kontrakt není snadné. A tohle vypadá na exkluzívní focení a dobře placené.“
„Já vím, ale může snad zavolat, ne?“
„Když ti volal, tak jsi to nebral.“
Honza s Julianou se krmí a pozorně sledují Petra, který přitom kroutí očima a dělá opičky.
„Měl jsem práci,“ obhajuje se vehementně. „Je náročná. Nemohu z ní vypadnout, když se mu to hodí.“
„On taky ne,“ opáčí. Jen ať si to sežere. Neměl být tak krutý.
„Uch trefa. Hele, mohu přijít o víkendu?“ optá se opatrně.
„Jistě, ale v sobotu jestli bude hezky, tak jedeme do ZOO. Juliana se moc těší.“
„Ano!“ vykřikne Juliana, které to rychle dojde. Zatleská a nakonec se roztancuje po pokoji.
„Aha. No nechci otravovat.“
Petr ví, že si kope hrob, ale navrhne. „Jestli chceš, můžeš jet taky.“ Honza vyvalí skoro oči. Jindra v ZOO, tak to bude pohroma. Juliana zajásá.
„No něco mám, ale dobře. Potřebuji s tebou mluvit. Nutně!“ telefon se odmlčí.
„Je neuvěřitelný. Chceš, aby Jindra jel do ZOO s námi? Víš, co děláš?“
„Určitě. Je moc zábavný a chytrý,“ prohlásí Juliana s plnou pusou, která se vrhne na pizzu.
„Juli, nemáš jíst s plnou pusou.“
„Já vím!“ zamumlá opět s plnou pusou. Honza se zasměje. Pizza se dojí a dívají se na Amax kvůli Julianě. Petr jde umýt nádobí.
„Udělám to,“ odstrčí ho od džezu. Petr je překvapený, protože Honza prakticky tu nic nedělá, tedy když pomine jisté aktivity. Posadí se na vysokou židličku. Dívá se, jak myje nádobí. Dneska večer to bylo krásné, ale když si vzpomene, jak přišel… Zamračí se.
„Petře, jestli se něco stalo, víš, jsem tu,“ řekne vážně.
Petr sebou trhne. „Nic se nestalo. Vyřeším si to sám. Nedělej si starosti.“
„Já jenom, že jsem tě tak nikdy neviděl. Dobře.“ Utře si ruce do utěrky, přistoupí k Petrovi a lehce ho políbí na rty. Zvláční a tak vklouzne dovnitř. Petr mu ovine ruce kolem krku.
„Víš, já bych si opravdu rád s tebou někam vyšel, abychom byli jenom my dva,“ zašeptá do Honzova ucha.
„To myslíš vážně?“
„Jo, ale prosím tě, ne na žádnou párty, kde to všichni…“ zrudne.
Honza ho nechápavě pozoruje, chvilku kalkuluje, když mu svitne. Bože, co si o něm musí myslet? „Ty myslíš na swinger párty?“
„Ehm, asi jo.“
Honza ho začne utěrkou bít.
„Au za co!“ Petr cítí, že ho to nebolí, že si dělá legraci, ale zároveň ne. „Dělit se o takový poklad s dalšími? Zbláznil ses? Ani náhodou. Tahle věcička je jenom moje. Jsem strašně majetnický!“ Přitiskne mu ruku ke klínu.
Petr zčervená. Zřejmě se pořádně sekl. „Tak ne. Můžeš si vybrat, kam chceš jít.“
„Opravdu to myslíš vážně?“ posadí se na druhou židli.
„Jo. Nanejvýš příště nikam nepůjdu a je to, ale mám pocit, že ti to chybí.“
Honza si vzpomene na noc, jak ležel a říkal si přesně to stejné. Chyběl mu jeho dotek, teplo i to občasné zafunění nebo přetočení. A taky ráno.
„Mám pravdu, že?“
„No jo. Rád se bavím. Už nějakou dobu jsem nikde nebyl. Co v pátek? Máš něco?“
Petr se usměje. „Nemám.“ Pak si vzpomene na tu večeři. Řekne jí, že jde na oslavu, na kterou zapomněl. Hotovo. Když se to tak vezme tak je to pravda.
„Julianu necháme s Jitkou. Vadit ji to nebude. Potom si vyrazíme. Znám pár podniků, kde jsem už dlouho nebyl. Škoda, že tu není Lukáš. Bylo by to zábavnější. Taky bychom mohli si jít zatancovat.“
Petr ho poslouchá. Úplně ožil. Jako by se za krátkou chvíli z něj stal jiný člověk. Prostě si začal něco se společenským člověkem. Snad to zvládne.
„Honzo, ale nebudeme chodit, každý víkend.“
Honza přikývne. „Dobře.“
„Když tak můžeš vyrazit sám,“ navrhne. Honza se na něj dívá. Věří mu? Věří si sám? „Myslím, že ti věřím.“ Usměje se. Honza se zatetelí radosti.
„Tobě by to nevadilo?“
„Trochu ano, ale já zas budu chtít do divadla.“
„Ne!“
„Ale jo. Budou dávat operetu Netopýr.“
„Ježíš co to je?“ optá se opatrně. Divadlo? No snad to zvládne. Jitka mu neustále říká, že manželství je o kompromisech. Manželství? Nikdy!
„Opereta - je to divadla, kde se zpívá,“ říká mu s úsměvem. Je rád, že se to takhle vyřešilo. Uvidí, co na pátek přichystá. Potom si opět vzpomene na Karin. Bude se jí vyhýbat a je to. Vstane, když zjistí kolik je. Zítra má náročný den. „Nevím, kdo bude Juli vyzvedávat, když budu mít přednášky.
„Máš mezeru v rozvrhu ne?“
„To ano, ale co s ní potom? Nemohu ji nechávat věčně u Jitky. Má svůj život. Družina padá, protože mám přednášky do sedmi a ty pracuješ taky tak.“
„Tak ji přivez ke mně do kadeřnictví,“ navrhne. „Holky budou nadšené, uvidíš. Je tichá, takže nikomu nebude vadit.“
Petr zapřemýšlí. „Uvidíme. Nějak to budeme muset udělat. Až bude starší, tak bude moci být doma, ale teď to ještě není dobré. I když je rozumná, může udělat cokoliv. Bůhví, že nápadů má až příliš.“
„Jo to je bez debat.“ Oba na sebe se podívají. „Miluji tě slůňátko!“
„Jej, pro říkáš tatínkovi slůňátko?“ ozve se ode dveří.
„Protože je větší než ty, cácorko!“ přijde s pohotovou odpovědí Honza. Vezme ji do náruče a zaheká, že je těžká, čemuž se zasměje. „Co myslíš, bude se zlobit, když mu tak budu říkat?“
„Nebude. Tatínek je moc hodný. Amax skončil. Jdu spát. Musím si vyčistit zoubky.“ Honza ji postaví na zem. Juli odejde.
„Je už trochu těžká na nošení,“ podotkne.
„To ano, ale stále si říkám, že dokud ji mohu nosit, tak ji nosit budu. Potom až bude starší, to bude jiné.“ Petr ho obejme. Cítí, že potřebuje Honzu, ale jen aby s ním byl. Vdechuje jeho vůní, cítí pevné tělo. Je to nádherné ho držet, jen na chvilku zavřít oči a představit si svět bez potíží. „Ani jsem se nezeptal, jak bylo v práci.“
„Různě. Vždyť víš. Co u tebe?“
„Jeden student zažádal o diplomovou práci. Aplikace 3D a tisk v matematice. Taky jsem jim zadal jednu rovnici. Tak uvidíme. Není to špatné a z pracovny se stal kumbál.“ I když to říká vesele, tak nemá z toho dobrý pocit. Nechce se mu do školy, jako na začátku. Povzdechne si.
„Mám je vyčištěné!“ řekne důležitě Juliana.
„Výborně. Tak a teď do postýlky.“
Juliana se ani nehne. Petr pustí Honzu z objetí. „Tak jdeme.“
„Honza taky,“ poručí si. Cítí se jako královna, když jde a za ní dva velcí rytíři.
„Dobrou noc.“ Petr jí dá pusu na čelo, jako pokaždé. Je zvědavý, kdy nebude chtít ukládat, ale možná je to kvůli tomu, že ztratila matku, nebo bůhví proč.
„Dělej!“ šťouchne do Honzy. Ten jí dá taky pusu. Juliana se zachumlá do pokrývky s vílou. Zavřou dveře.
„Není na to velká?“ šeptne tiše Honza.
„Mně je to jedno. Možná asi ano, ale děsím se dne, kdy to nebude chtít, kdy mě bude vyhánět z pokoje, kdy prostě mě nebude potřebovat.“
„No nevím, ale asi rodiče potřebujeme v každém věku.“
Petr se na něj udiveně podívá. Něco takového od něj nečekal.
„To říká Jitka. Mně rodiče chyběli. Byl bych rád, kdybych nějaké měl.“
Petr přikývne. I on je rád, že má rodiče, i když si uvědomuje, jak rychle stárnou. Vzpomene si na Vánoce i to, že už má pro Honzu dárek, ale hlavně na to, jak to budou slavit. „Jak budeš slavit Vánoce?“
Honza se vedle něj posadí. „Vánoce? No, jako vždy.“ V tom se zarazí. „Ech no jo. Ty jo, nějak jsem neuvažoval,“ snaží se z toho vybruslit.
„Já jsem dnes už přemýšlel. Koupím Julianě nějaký pěkný mobil. Nic drahého, ale viděl jsem dotykový Samsung s Hellou Kitty. Růžový a červený. Taky nějaké hračky. Dvacátého pátého jezdíme vždy k rodičům.“
„Není na to ještě brzy?“ optá se. Vůbec o něčem takovém nepřemýšlel.
Petr zmlkne. „Já nakupuji dárky už teď. Nejsem zvyklý to nechávat na spolední chvíli.“
„Já naopak. Dvacátého třetího vtrhnu do obchodu, nakoupím, nechám si to zabalit a je to hotovo!“ vykládá nadšeně svoje Vánoce.
Petr najednou zívne. Honza se zamračí, když si vzpomene na dnešní den. „Do postele. Jdeme, nebo zítra bude přednášet studentům ne Petr Komárek docent nebo tak nějak, ale zombie. Jistě by je to fascinovalo, ale mě ne.“ Směje se od ucha k uchu.
„Dobře, jdu.“ Zalezou si do postele. Honza se k němu otočí a polaská za uchem. Ví dobře, že to Petra vzrušuje. Petr zavře oči. Je mu zima.
„Co je?“ něžné pohlazení po tváři ho pohladí jak vánek v létě. Je mu dobře.
„Nebude ti vadit, když dneska ne,“ dostane ze sebe. Honza se zamračí, ale potom si vzpomene na parfém, rtěnku, jeho slova. Je to sice podezřelé, ale nevěří, že by mu zahýbal s nějakou ženskou. Přitiskne se k němu a obejme. Zašeptá. „Dobrou noc, slůňátko.“
Petr se stulí do jeho bezpečného objetí. Usne. Honza ještě chvilku leží s otevřenýma očima a přemýšlí, co se to vlastně stalo. Rozhodně se mu to nelíbí. Jako by měl strach, bál se, ale čeho? Bude to muset zjistit, ale jak, když mu to nechce říct? Nakonec i on usne, jako když ho do vody hodí.
Ráno se probudí, ale Petr je už pryč. Chybí mu společné vstávání, ale vynahradí si to o víkendu. Protáhne se, když si uvědomí včerejšek. Podívá se na hodinky. V práci má být až na druhou hodinu. Vstane, obleče se. Chvilku sedí na gauči a dívá se na televizi, ale pak se rozhodne. Zajede na univerzitu, kde Petr učí. Podle doby teď přednáší o nějakých těch šílených vzorcích nebo možná něco horšího. Půjde se podívat, kde pracuje, jak to tam vypadá. Nikdy na vysoké škole nebyl. Klidně prochází za zájmu studentek chodbami.
Zašklebí se. Škola. Nemá ji rád. Nebo čím to bylo? Doc. PhDr. Petr Komárek, Phd zírá na to jak na nová vrata. Proboha co to jako má být? To je asi Petr, ale ty tituly… Děsné. Co má asi u svého jména Jindřich? Lukášovi to nebude říkat. Zaklepe. Nic. Stiskne kliku. Dveře se otevřou. Zaváhá, potom nakoukne dovnitř. Nikdo tam není. Asi se tu zlodějů nemusí bát.
„Kdo jste?“ otočí se. Za ním stojí starší muž s varnou konvicí v ruce.
„Honza Strašný. Jdu za Petrem Komárkem.“
„Není tu, přednáší. Student?“ optá se, jak by to bylo normální.
„Ano.“
„Pak byste měl vědět, že v tuto dobu má přednášky. Přijďte někdy jindy. Opět ten smrad,“ zamumlá. Petr na něj zírá, potom si přičichne k rukávu. Voní normálně, ale potom si uvědomí druhou vůní, která tu je. Zaslechne otevírání okna.
„Vy tu ještě jste? Přijďte někdy jindy.“ Honza vypadne. Je tam s nimi ještě žena? Potom si uvědomí, že na jmenovkách byly mužská jména. To padá. Zatraceně, kdo to je? Co se to tu děje? Posadí se venku na lavičku. Snad něco zjistí, ale nemá ponětí jak.
Petr ráno zaparkuje na parkovišti pro učitele univerzity. Vystoupí. Nemá chuť tam jít. Zavře dveře. Tu práci potřebuje. Má něco naspořeno, něco na různých účtech a vkladech, ale prostě to potřebuje. Shánět jinou práci? Pochybuje, že něco najde. Musí se jí vyhnout.
Po cestě se rozhlíží, zda ji neuvidí. Nikde není. Oddechne si, když vklouzne do kumbálu. Byla tu nebo to je ještě ze včerejška? Na stole trůní další dóza. Má chuť ji smést do odpadkového koše, ale ovládne se. Odsune ji z dosahu očí i rukou. Posadí se. Je mu hnusně. Mobil zapípá.
Čas na přednášku.
Opět mobil. Zvedne ho. Jindra? Spraví mu to náladu a usměje se. Copak chce?
„Ahoj.“
„Hele nevíš, co si mám vzít na sebe?“
„Jak já mám vědět, co máš v šatníku? Vezmi si něco, co ti koupil Lukáš.“
„Nepřipomínej mi toho bastarda!“ Ticho. Petr se zasměje. Honza, který zaslechne smích, otočí se, ale potom se přikrčí. Nebyl by rád, kdyby ho tu viděl. Panečku sekne mu to! Obdivně ho přejede pohledem, ale potom si všimne okolí. Zatraceně je tu příliš pokušení. Jenom ti kluci a k tomu hezké studentky. Je jich tu moc. Potom si všimne pěkné udělané ženské. Má zamířeno k Petrovi! Její cíl je úplně jasný, protože na něm visí jako na kusu masa do svíčkové. Skousne s i ret.
Petr schová mobil.
„Ahoj. Nebyl jsi ráno v práci.“
Petr se otřese, když ucítí vůní a zaslechne Karin. „Byl jsem s Julianou ve škole a trochu se zdržel. Promiň, mám trochu zpoždění.“ Nechá ji stát. Honza pozoruje, jak dupne nohou o zem. Je vzteklá, ale proč? Co ji Petr řekl? Je to džentlmen. Dokonce mluví správně, nechává ženám slovo, otevírá jim dveře, posune židli, pomůže s kabátem a vchází do restaurace jako první. Jo dinosaurus, ale jemu se to líbí. Nejspíš miluje dinosaury. Zvedne se a jde v jejím směru. Těsně mine a ucítí vůní. Je to určitě ta vůně. Prohlédne si. Je pěkná, takže to je ta kolegyně. Hm. Co se to děje? Oči mu sklouznou na hodinky. Už měl být v práci! Vystřelí k autu jako šipka. Květuška a spol. zas budou mít řeči. K čertu s ní. Dnes večer donutí Petra mu říct, co se to děje.
Petr dojde do přednáškového sálu. Na nic nečeká a začne psát na tabuli rovnice. Výsledek podtrhne, že málem zlomí křídu. Pohrouží se do látky. Ani si nevšimne, že jeho čas vypršel, když zazvoní.
„Zbytek příští přednášku.“
Petr zvedne oči k studentům. A sakra, asi to trochu přepískl. Nejistě se usměje. Možná se nechal moc unést. „Rovnice a vysvětlivky budou na mých stránkách. Nashledanou.“ Zdrhne z místnosti. „Ahoj, Davide, jak se vede?“ pozdraví svého přítele, kterého potká sotva vypadne ze dveří.
„Dobrý. Co u tebe?“
„To jsem rád a díky za místo.“
David mávne rukou. „Jenom jsem tě navrhl, ale Einstein se přimluvil.“ Zašklebí se jeho překvapení. „To jsi nevěděl? Když zkoumal, kdo to má po něm převzít, byl nadšený. Nevím, co komu dal nebo nedal, ale máš to místo. Ručil za tebe.“
„Tedy, neřekl bych to do něj. Říkali jsme mu Malej Einstein. Občas nás důkladně seřval a nebral ohledy.“
„Jo. Byl dobrej matematik a fyzik. Škoda ho. Univerzita jeho odchodem utrpěla. Hele, získej Abelovou cenu a rektor tě bude nosit v náručí!“
Petr se rozesměje.
„Hej, nežertuji. Nic musím mazat. Máš něco s Karin?“ optá se zvědavě.
Petr ztuhne. „Ne.“ Plácnutí na záda nečeká.
„Skvělé. Zdá se, že nemáš rozum v kalhotách. Tak čau.“ Petr přemýšlí, co to mělo znamenat. Proplíží se do kumbálu. Posadí se, vytáhne svačinu. Taky vytáhne z peněženky vizitku na donáškovou službu s čínou. Dnes žádné utrácení nebude. Nají se bagety, zatímco zkoumá emaily, co mu dorazily. Potom zavolá a objedná si jarní závitky, kuře s mandlemi a rýži. K tomu dostane pití zadarmo. Prostě levná luxus. Hotovo.
Píp.
Další přednáška. Po skončení počká na parkovišti, dokud neuvidí motorku s řidičem, který se rozhlíží. Zamává na něj. Celou dobu pozoruje okolí, zda někde neuvidí Karin. Nikde. Zaplatí a tašku nese k sobě do kumbálu. Nasaje vůní. Má rád čínu. Otevře si u toho počítač, aby překontroloval další poštu, vzkazy a další nesmysly. Zauvažuje, zda by ho neměl lépe zabezpečit, ale nakonec usoudí, že ne. Nic nebezpečného tu nebude mít. Nají se, vyhodí plastové obaly od jídla do koše.
V kumbále se vystřídají oba dva docenti, ale brzy zmizí. Vezmou jen knihy, nějaké pomůcky a ztratí se. Podívá se na hodinky. Ještě dvacet minut a bude konec jeho přestávky. Zítra jedna přednášky ráno a potom volno. Večer si někam vyrazí. Těší se. Zajímalo by ho, kam ho Honza vezme. Rozhodně to nebude tam, kam by šel on.
Ťukot.
„Dále.“
Zvedne hlavu, ale úsměv mu zmrzne na rtech. V duchu zasténá: Karin. Představa Honzy se rozplyne jako mávnutím proutku. „Ahoj. Potřebuješ něco?“
Karin s vlněním boku se přesune k jeho stolu. „Čekala jsem tě na oběd.“
„Jej promiň, ale to víš, chtěl jsem vyřídit agentu, abych zítra toho měl co nejméně. Chci si užít trochu volna, než nastoupím opět do práce.“ Odtáhne si, protože opět si sedne na okraj stolu, aby předvedla své vnady. Petr se mimoděk podívá na kousek vykukujících samodržicích punčochách. Polkne.
„Tak to jo. Těším se na zítřejší večeři.“ Nakloní se k němu. Petr zaúpí.
„No víš, nebudu moct přijít.“
„Jak to, že nemůžeš? Slíbil jsi to? Dokonce jsme si něco hezkého koupila. Udělala jsem si volno, dokonce jsme odmítla něco. Nemůžeš mě nechat jen tak ve štychu.“
Petr se pocítí provinile. „Já jsem zapomněl na jednu oslavu. Nemohu tam nejít.“
„Tak půjdeme spolu a je to.“
Petr vytřeští oči, ale v tom vidí, jak sklouzne ze stolu a posadí se mu na klín. Neví co s rukama. „No víš, a na…“
„Nejsem snad dost reprezentativní?“ vypne poprsí, až je skoro vmáčkne Petrovi do obličeje.
„Jsi … mo…moc krásná,“ vykoktá. Nemůže ji jen tak shodit z klína. Co má dělat?
„To chce odměnu.“ Políbí ho a rukou vklouzne mezi těla. Petr v šoku neví, co dělat. V hlavě má úplně chaos i stud. To ne! Co mám dělat?
„Nechci vás dva rušit. Pouze si vezmu pár věcí.“
Záchrana. Bože koupí mu vodku, ne koňak. Vodka je málo.
Karin se otočí k docentu Černému. „Pa miláčku, počkám na tebe na parkovišti.“ Políbí ho. Petr v šoku nestačí uhnout.
„Tak můžete chystat veselku, ale prosil bych, pane docente, ne tady. Nemám ji rád a vždy tu zamoří ovzduší,“ připomene mu její těžký parfém. Petr se třese. Pavel to zpozoruje a dojde mu to. Povzdechne si. V tomto radit nebude, protože sám neví, co by řekl.
„To chce, kolego, jediné!“ vytáhne proslavenou Tullamorku. Nalije do sklenice a podá mu ji. Petr ji uchopí a vypije.
„Jdu…“ vyběhne ven na záchod. Skryje se do kabinky. Schoulen přemýšlí, co má dělat. Takhle to dál nejde. Pavel v kumbálu si nalije taky sklenici. Chudák. Většině to nevadí, když si někdo s ní něco začne, ale on byl v dost těžkém šoku. Chudák, má to spočítaný. On má čisté svědomí. Varoval ho. Ještě, že po něm nejede.
Petr zaslechne nějaké studenty. Musí se vzpamatovat. Musí to zvládnout. Přece se nenechá takhle manipulovat. Vyleze ven, podívá se do zrcadla, umyje ho. Co má dělat? Nechce jít s ní nikam a už vůbec ne… Málem ho tam znásilnila. Nikdy by neřekl, že se to může stát. Svírá okraje umyvadla, když někdo dovnitř vstoupí. Rychle si ještě jednou opláchne obličej, osuší kapesníkem a vyjde ven. Podívá se na obě strany, zda někde není. Uleví se mu, když ji nespatří.
Vrátí se od kumbálu. Je rád, že tu kolega není. Neví, co by mu na tu situaci řekl. Sebere pomůcky na další hodinu. Neví, jak to odučí, ale bude muset zvládnout.
Na hodině se snaží odpoutat od problémů s Karin a částečně se mu to podaří.
„Pro dnešní den je to všechno. Připomínám, kdyby někdo něco potřeboval, středy mám konzultační hodiny. Školní rok uběhne velmi rychle.“ Zabalí vše do aktovky, když si uvědomí, že ho čeká martyrium v podobě Karin. Zavolá si taxík. Nemůže ji vidět. Prostě to nejde.
Pomalu jde ke kumbálu. Nikde ji nevidí. Je za to vděčný. V kumbálu chvilku sedí, protože se mu nechce hnout. Připomíná si, že ho doma čeká Honza s Julianou, ale nepomáhá to.
Telefon. Honza.
„Ahoj.“
„Ahoj. Co bys řekl něčemu dobrému na večeři a potom ještě něčemu lepšímu na závěr dne?“ ptá se ho dychtivě Honza. „Z Juliany bude dobrá kuchařka.“
„Já vím. Hned jsem u vás. Pusu.“
„Miluji tě.“ Petr si uvědomí, že právě to potřeboval slyšet. Popadne kabát, mobil strčí do kapsy. Rázuje si chodbou, která je pustá, přesto slyší hlasy, které jako by chodba do sebe nasákla. Očima občas sklouzne po jmenovkách, které tu jsou.
Vyjde ven. Zamíří si to k parkovišti, když si uvědomí, že se nevzdala. Už z dálky ji vidí, jak ho vyhlíží. S bušícím srdcem se uhne z cesty. Uvažuje co teď? Proč on? Proč si vyhlédla jeho? Copak ji nedal dost na srozuměnou, že nemá zájem? S pohledem upřeným na ženskou postavu vytočí číslo taxíka. Nadiktuje, kde má zastavit. Otočí se, odchází druhým směrem. V rukou aktovku v druhé zpocené ruce telefon.
Zítra bude to muset nějak provést, aby s ním nešla. Rozpomíná si, co ji řekl o té párty, aby se vyhnul večeři. Uvidí taxík. Doufá, že je to jeho a mávne mu. Bezděky se rozhlédne, jako by mu stála za zadkem. Úlevně dosedne na sedadlo, nadiktuje mu adresu.
Řidič chce vyjet a jet okolo parkoviště, když ho Petr zarazí. „To ne! Přes parkoviště ne.“
Řidič něco zabručí, přikývne, střihne si to přes plnou čáru. Petr si oddechne. Klid. Všimne si mobilu v ruce. Schová ho do kapsy u kabátu. Dívá se ven, pozoruje lidi, kteří se procházejí. Není jich moc, ale jsou.
Proč on? Co komu udělal, že ho napadla? Co má dělat? Zítra je pátek, jdou se spolu pobavit, o víkendu je ZOO. Zaplatí, vysouká se z teplého taxíku. Je mu trochu nevolno, ale při pohledu na panelák ho to přejde. Snaží se ignorovat hlásek, který mu našeptává, že Karin zítra bude vzteklá. Ve výtahu se opře o stěnu výtahu. Opět si uvědomí pronikavou vůní. Přičichne ke kabátu, k saku. Všechno voní normálně, ale on pořád cítí tu vtíravou vůní.
Cink.
Vystoupí na pátém patře. Vytáhne klíče, když se dveře rozrazí. „Já ti říkala, že je to tatínek!“ křičí Juliana. Obejme svého tatínka, co to jde. „Ahoj, Tati!“
„Ahoj.“ Šťastně přejede ji rukou po vláskách. Kvůli ní, kvůli Honzovu pohledu bude mlčet. Má rodinu, kterou miluje, která miluje jeho. Vypořádá se s ní.
„Copak je?“ Petr vstoupí s Julianou v náručí dovnitř. Honza se k němu nakloní a políbí ho. Juliana se zachichotá a schová si tvář do bundy, ale brzy na to zapomene a oběma dá taky pusu. „Jak bylo?“
„Fajn. Jako vždy. Zítra mám jen jednu přednášku ráno, potom volno. Takže mohu Julianu vyzvednout sám.“
„Jasně. Máš hlad?“
„Moc velký ne, ale něco si dám. Copak jste to kuchtili?“ Začichá. Juliana zapiští. „Voní, voní tu… Copak tu voní?“ Polechtá Juli.
„Kuře! Pečené kuře.“
„My něco slavíme?“ Petr přimhouří oko.
„Ale ne. Jitka někde splašila levná kuřata. Máme jich v mrazáku šest. Tak jsem si řekl, že je upečeme. Juli je moc šikovná, protože mi pomáhala.“
„Ano. Taky jsem strýčkovi Honzovi ukázala, jak děláme hranolky.“
„Ou, ty jsi celá kuchařka!“
Juliana pyšně přikývne. „Byla to hračka!“ prohlásí dospělým tónem. „Jdeme jíst nebo to vystydne.“ Tahá tatínka za kabát. Ten si ho odloží. Opět ucítí povědomou vůní. Otřese se.
„Chceš k tomu majonézu?“ slyší Honzu z kuchyně.
„Ne. Trochu zeleniny.“ Voní krásně, usoudí. Odloží si v pracovně aktovku. Vytočí číslo taxislužby a objedná si taxíka před Julianinu školu na zítra ráno. Hotovo.
„To je kouzelné!“ pochválí je.
„Říkala jsem Petrovi, že máš rád prsíčka a nohu. Tak máš od každého kousek. Já mám ráda nohu.“
Honza se usměje. „Tak mám křidýlka a kousek prsíček. Tak co chutná?“
„Výborné. Pasuji vás na šéfkuchaře pětihvězdičkové restaurace!“ Juliana zatleská, potom se pustí do obírání kuřete. Povídají se, ale hlavně povídá Juliana, která líčí, jak bylo na tělocviku. Petr má pocit, že je to hlavní téma dne. Potom pochopí. Měli jiného učitele. To je opravdu událost. Jednička z matematiky ho potěší.
„Pustíme si film?“
„Mohu se taky dívat?“
„Ne!“ řeknou najednou.
Juliana nakrabatí obličej, ale potom toho nechá, když vidí, že to na ně nefunguje. „Ale mohu vidět Amax?“
„Animax slečno.“
„Amax, tati. Je to kratší a lepší.“
„Můžeš.“ Po skončení večeře a Julianině komentování události, co se stalo v epizodě před, si pustí taky film. Honza se mu stulí do náruče. Petr mu víská vlasy.
„Změním si účes.“
„Proč? Líbíš se mi tak.“ Na důkaz toho ho políbí, když se mu vybaví Karin a jak mu seděla v klíně.
Petr se zatahá za pramínek. Koukne se na Bruce Willise, který zrovna nakopává zadky zlým teroristům. „Nevím, chce to změnu.“
„Jak myslíš. Jitka souhlasí, že naší cácorku pohlídá.“
„Jo… Už zase?“ Petr se natáhne, vezme telefon. „Jindra.“
„Vezmi to nebo bude zvonit tak dlouho, dokud to nevezmeme. Budeme mít po klidu,“ pobídne ho Honza.
„Ahoj, Jindro co se děje?“
„Ale nic. Jen si chci popovídat. Co, kdybych přišel?“
Petr vytřeští oči, potom se podívá na hodinky. „Je deset.“
„Tolik? Aha, já nějak ztrácím přehled. Na chvilku.“
„Jindra chce přijít?“ optá se Honza, který sleduje celou konverzaci.
„Teď?“ Petr přikývne. Honza si povzdechne. Potom přikývne.
„Tak přijeď.“ Petr se skloní k jeho rtům. „Máme chvilku času, Juliana spí,“ říká napjatě. „Tak jsem si říkal, až bychom mohli trochu hřešit.“ Ruka pomalu vyhrnuje tričko, dotýká se bradavky.
„Hřešit nikdy není špatné. Jsem pro, ale můžeš se posunout dolu.“
„Pomalu je lepší,“ zašeptá Petr rozverně. Potřebuje to. Sex ne, ale potřebuje někomu dát, vidět Honzovu tvář, když vyvrcholí. Potřebuje cítit jeho touhu. Ruce pomalu mučí bradavku, hladí jeho tělo, zatímco jazykem dobývá jeho celého. Přestane, dívá se do jeho obličeje. Je rozkošný. Políbí ho znovu a ruka se pomalu sune dolu. Mine břicho, dotkne se lemu kalhot, prst pod něj zajede, potom sklouzne ke klínu, kde se na chvilku zastaví, potom sklouzne mezi nohy, které jsou vstřícně roztažené.
„Jsi ďábel.“
„Ty jsi ho ze mě udělal,“ pošeptá mu do ucha. Honza se přerývaně zasměje.
„Dělej.“
„Rád.“ Rozepne mu knoflík zip, vklouzne dovnitř, kde ho hladí. Nakonec ho vytáhne, pohltí ho tepla svých úst.
Honza sevře prsty okolo toho, co má nejblíže. Vyjde boky vstříc milencovým ústům. Slast, hřích… Božský hřích. Vypne se a vyvrcholí. Padá, tříští se, je mu dobře. Uvolněn spočine na pohovce.
„Teď já.“
Polibek na rty. „Někdy jindy ano. Nemám chuť.“
Honza přikývne, i když doufá, že to nebude dlouho trvat. Zvonek. Honza se rychle upraví, i když cítí přes látku citlivé bradavky. Chtěl by ještě.
„Ahoj.“
„Tě pic!“ vyrazí ze sebe Honza, když vidí strhaný obličej. Jindra se nejistě usměje.
„Jsem trochu unavený. Hodně práce. Díky, že jsem mohl přijít.“ Vejde dovnitř. Posadí se na pohovku, potom si lehne a usne.
„Co teď?“
„Coby? Necháme ho vyspat. Jdeme taky zalézt do postele.“ Vypnou televizi, zalezou do postele, kde se Honza přitulí k Petrovi. Ruku položí na hrudník. Petr vděčně pomyslí na dnešní večer. Bude vše v pořádku, pomyslí si, když usne.
V noci se najednou probudí. Dezorientovaně zašmátrá po budíku. Dvě hodiny. Lehne si, potom se podívá na Honzu. Neprobudil se. Uklidní srdce, otře si pot z čela. Jen špatný sen, pomyslí si a zavře oči, ale spánek nepřichází a usne až nad ránem a mezitím vnímá Honzův dech, jeho tělo. Miluje ho. Moc.
Honza se k němu přitiskne, protože ho vzbudil, ale nechtěl to dát najevo. Něco se zlého stalo, ale co? Pomyslí si, zda mu to někdy řekne nebo ne. „Miluji tě,“ pošeptá mu do ucha. „Moc tě miluji slůňátko.“
Malý poklad - 49. Tati, co si na sebe vezmeš?
