Shounen - ai povídky

Malý poklad

8.

Tati, potřebuješ prince na bílém koni!

Honza kolem jedné hodiny ráno se vrátí do bytu, kde si lehne, ale nemůže spát. Jak se to mohlo stát? Nevěří tomu, prostě to nemůže být pravda, ale zítra – vlastně dnes už jede do Paříže. Co má dělat? Proto mu nezvedal, nemohl. A co se stane s Julianou? Má někoho? Počkat! Olga se o ní postará, ale i tak to musí pro ni být hrozné. Taky jsou tu Petrovi rodiče.

Vstane, rozsvítí světlo. Rukou zašmátrá po mobilu na nočním stolku. Už dávno zjistil, že ho nic tak spolehlivě nevzbudí jako řízný nenávistný řev armády české republiky. To raz dva - je hnusné. Rozsvítí, potom se podívá do složky obrázků.

Usmívá se, když si ho prohlíží. Posadí se k počítači a převede si tam fotografie. Začne je upravovat. Nechá ho na velké ploše a dotkne se jeho rysu. Je to pitomost. Takovou věc nemohl udělat. Určitě je to nějaký omyl, který se rychle vysvětlí. Vypne počítač, ale na pozadí zůstane Petr s píšťalkou v ústech. Lehne si, zírá do stropu. Po nekonečné hodině se mu konečně začnou klížit oči. Ráno se vyvalí z postele, neustele ji, podívá se na mobil. Je to jen tak. Ještě hodinku a nestihl by kamaráda, který pracuje na letišti.

„Zatraceně!“ Má co dělat, aby to stihl. Vykašle se na nějakou hygienu a obléká se. Dole už zvoní Pavel, kterému by letecká uniforma sekla. Škoda, že je to hetero jako poleno. Doveze ho tam coby dup. Popadne kufr, příruční kufřík vonící novotou a vyjde ven.

„Cos tam dělal? Počítal si chlupy nebo beďáry?“ zažertuje Pavel. Vezme mu kufřík a vede ho k autu.

„Promiň, ale zaspal jsem. Nechápu, jak se to mohlo stát. Moc díky!“ řekne.

„Jsi blázen. Nastup, jedeme. Občas letadla mají zpoždění, ale ne vždy.“

„Díky za připomínku. Spal bych, až bych brečel,“ zamumlá.

„Máš letenku? Máš občanku nebo pas? Nemáš vodu doufám nebo zubní pastu v příručním zavazadle?“

„Neboj. Hele, to je nějaká profesionální deformace nebo co?“

Pavel se pousměje. „Asi jo. Tak jak se těšíš? Letíš poprvé?“

„Ne. Už jsem byl na dovolené v Barceloně. Letenky byly levné,“ pousměje se. „Bylo tam krásně a let se mi líbil. Zvláště, když se letadlo natáčí a je vidět země.“

„To jsem rád. Mrzí mě, že nemohu létat.“ Posune si na očích silné dioptrické brýle.

„To je mi líto a nevadí ti ty tisíce letadel, co ti startují před očima?“ Pavel dělá na řídící věži, místo aby létal, jak o tom snil.

„Ne. Naopak je to úžasné. Rád létám, ale to víš a pak na věži je to vzrušující. Všechno máš na dosah a vědět, že jedna chyba, a vše jde do kytek…“

„Jsi blázen!“ řekne se smíchem Honza.

„Ty taky. Tak najednou odjet do cizí země, umíš vůbec francouzsky?“

„Ne.“

„Anglicky?“ zeptá se překvapeně.

„Taky ne. Hello my darling!“ vyjádří jedinou frázi, kterou se kdysi naučil.

Pavel otevře ústa a rozesměje se. „Jsi cvok. Jsi blázen, a jak se tam dorozumíš? Kdybys aspoň měl kozy, ale to nemáš a to mez nohama sotva ukážeš!“ popichuje ho. Auto řídí klidně, s přehledem.  

„Taky by mě to zajímalo, ale nějak budu muset. Nohama a rukama, jak jinak. Věř mi, ve Španělsku mi to šlo. Dostal jsem se všude, kam jsem chtěl. A koupil taky a pak v branži mi budou stačit nůžky. To je univerzální, doufám.“

„Cvoku. Jsme tu. Ještě máš čas na pár telefonů. Víš co? Doprovodím tě.“

„Díky moc. Mám najednou stažený žaludek. Můj známý je obviněn, zatraceně, Pavle můžeš mě odvézt?“ poprosí před závorou vedoucí do nitra letiště. Celou dobu mu to víří v hlavě. Petr obviněn. Musí vědět, že bude v pořádku.

„Ty ses zbláznil! Nestihneme to, pokud tě odvezu. Nesnil jsi o tom celou dobu? Ty si můžeš sen splnit, ale já ne. Nebuď blbej.“

„A ty? Stihneš to?“ optá se tvrdohlavě. Má mizernej pocit. Jako by štěňátko hodil do jámy lvové. Co kdyby se něco stalo? Co když mu může pomoct?

„Já mám službu až za dvě hodiny, jedu trochu dřív, ale ty si to nemůžeš dovolit. Odbavení, nástup, projití celnici. Nedělej blbost. Od čeho jsou právníci?“

„Tak mě vyhoď na zastávce. Něco nazpět chytím.“ Musí zjistit co a jak, a kdyby mohl pomoci, pomůže. Vyčítal by si to dokonce života, kdyby se něco stalo.

„Ani náhodou!“ Otočí auto, nevzrušeně si vyslechne nadávky řidiče za ním a zamíří zpět do města. Úkosem se zadívá na svého spolujezdce. Je blázen, že chce vše zahodit. Pokud by ho to ale zprostilo obvinění, byl by rád, kdyby za ním přijel. „Doufám, že víš, co děláš? Kam jedeme? Jsi cvok.“

Honza přemýšlí. Zná jen číslo Petrova mobilu, ale ten nebere. Doma taky nebude a ani Juliana. Škola. Ví, že Juliana chodí do blízké školy. Je jediná v okolí. Nadiktuje mu adresu.

„To je hodně daleko.“

„Zvládneš to?“

Pavel se zazubí. „Jasňačka. Za chvilku jsme tam. Co provedl?“

Petr váhá. „Je obviněn, že znásilnil svou studentku, ale já si to nemyslím.“

„No fuj! A udělal to?“

„Jasně že ne! Má holčičku. Něco takového nebyl by schopen. Kašlu na nějakou Paříž! Přidej!“ zaprosí. Pavel zaváhá, ale nakonec jede stejným tempem.

„Aha. Vida jsme tu rychleji, než jsem si myslel,“ prohodí do ticha.

„Vyznáš se tu.“

„Dělal jsem za mlada taxikáře a mám paměť, to víš letový inženýr.“ Usměje se. „Je to tady? Jo je. Tak co teď? Vtrhneš tam, a co uděláš? Hezké bydlení a ne zrovna levné.“

Honza vystoupí. Je už k desáté. Zahlédne kočárky a pískoviště. Představí si mezi nimi Petra s Julianou. To musel být pohled. Petr s kočárkem a řvoucí Juliana. Vsadí se, že všechny ženské začaly hubnout. Přistoupí k nim. Pavel vyleze z auta a diví se, kam jde.

„Dobrý den, mohu mít malý dotaz?“ osloví skupinu maminek.

„Ano?“

„Někde poblíž  je tu škola, základní,“ upřesní. „Nevíte, kde je? Někoho hledám.“

„Aha. To musíte rovně, vidíte tam to pekařství?“ Honza mlčky přikývne. „Potom doprava a uvidíte nízké dvoupatrové budovy. Tak to tam je. U brány zvoňte, jinak tam zkysnete,“ radí mu jiná.

„Děkuji moc.“

„Autem se dostanete tamtudy! Je to jednosměrka, tak bacha. Rádi tam stojí!“ Ukáže mu další ženy na ulici. Honza se rozeběhne k autu.

„Tak kam teď, šéfe?“

„Základní škola a potom můžeš jet. Moc děkuji.“ Pavel nasedne, připoutá se a vyrazí určeným směrem. Nahne se a podívá na velké budovy.

„To bude ono. Bohužel musím jít. Před půlhodinou ti odletělo letadlo.“

Honza sebou provinile trhne. Co když dělá blbost? Co když je to všechno zbytečné? Mohl už sedět v letadle a spát. „Děkuji za vše. Snad se na mě madam nebude moc zlobit.“

„Nevím, kdo to je.“ Pokrčí rameny Pavel, mrkne se na hodinky. „Hodně štěstí a chtěl bych mít někoho takového, kdo mi přijde na pomoc. Doufám, že si uvědomuje, že jsi takový princ na bílém koni.“

„A místo meče má nůžky, co?“ zasměje se. Pochybuje, že si ho pamatuje. Vytáhne kufr s příruční taškou. Zbytečně si ji včera vybíral. Nikam nejede. Podívá se po budovách v zeleni. Hezká škola. Zazvoní a čeká, až někdo přijde.

„Dobrý den. Přejete si?“ ozve se v mluvítku.

Honza trochu ztuhne. Neví, jak se jmenuje ta jejich rodinná přítelkyně. Zná jen křestní jméno. No, vysvětlí to. Usměje se jako by nemluvil se kecafonem. „Dobrý den. Mám malý problém. Víte, už delší dobu nemohu se dovolat svému příteli. Přijel jsem sem kvůli němu a nezvedá mi. Vím, že se tu učí jeho dcerka – Juliana Komárková. Jestli bych mohl s někým mluvit, myslím s Olgou, o tom co se stalo. Rád bych ho viděl, ale už je to nějaký pátek a domluvili jsme se, že mě vyzvedne, ale nepřijel. Dělám si starost.“ Jen ať to sežere, modlí se v duchu.

„Aha. To bude Olga. Vydržte, už jdu.“ Za chvilku se opravdu objeví vysoká plnoštíhlá žena s brýlemi na nose. „Pojďte dál. Myslím, že vám poví, co se stalo. Tak neskutečná věc. Vůbec nevíme, co si máme o tom myslet. Jsem zástupkyně ředitelky Jaroslava Pospíchalová.“

„Honza Strašný. Co se stalo?“ Zástupkyně neodpoví. Vede ho do družiny, protože už začínají. Posadí ho na malou stoličku.

„Počkejte tu. Hned přijde.“ Honza osamí mezi pestrobarevnými obrázky a knihami. Líbí se mu tu. Dveře se otevřou a dovnitř vejde Olga.

„Dobrý den,“ pozdraví do dveří, aniž se důkladně podívá, kdo to je.

„Ahoj, Olgo.“

Olga se překvapeně zastaví a potom k němu přijde. Obejme ho. „Je to strašné.“ Honza si domyslí, že musí žít v strašném napětí, že ho tak objala, protože se chová rezervovaně. Je rád, že ji našel. „Nemohu tomu uvěřit,“ říká o pět minut později. Sedí na malých židličkách a povídají si. „Je to jako noční můra. On, který by neublížil ani mouše. No, tak doslova ne, ale nic takového by nemohl udělat. Určitě ho propustí.“

„Co Juliana?“

„Je ve škole, ale uvažuji, že si udělá menší prázdniny. Jsem její kmotrou, proto teď je u mě. Leontýna s Petrem na tom trvali a já jsem to ráda přijala. Leontýna sepsala všechny podklady. Byla právnička, víte. Uměla v tom chodit a hlavně věděla, co se vše může stát. Teď patří mi a nikdo mi ji nemůže vzít. Byla bych ráda, kdyby se Petr vrátil.“

„Má nějakého advokáta?“ optá se zvědavě. Určitě má.

„Billyho. Už za mnou byl a zjišťoval, jak se má Juliana. Je z právnické kanceláře, kde pracovala Leontýna. Je nejlepší široko daleko. Vidí to dobře, ale já moc ne. Myslím, že i Billy by rád měl nějaké konkrétní důkazy.“

„Říkal něco?“

„Moc ne. Jen, že lékařská prohlídka dopadla dobře. Teď je na psychologickém posudku. Nejhorší co považuje je to, že nikdo nemůže dokázat, že byl na hřišti.“

„A co studenti? Bylo jich tam nejméně dvacet! To nemohou říct, že ho viděli?“ rozzlobí se.

„Jak to víte?“

 Honza se zarazí a potom se začne štrachat v tašce. Vytáhne mobil.  Najede na fotky, které pořídil. Ukáže je. „Možná by to pomohlo,“ nadhodí. Olga ho málem radosti obejme, ale vezme mobil a kartičku, kterou si k němu přidala. Vytočí číslo a podá mu ho.

„U telefonu Viliam Nový.“

„Dobrý den. Jmenuji se Honza Strašný a volám z Olžina mobilu. Víte, jsem přítel Petra Komárka.“

„Ano a co potřebujete?“

„Víte já ho ten den, kdy měl tělocvik, fotil.“

Billyho tělem projede vzrušení. „Máte zaznamenaný čas?“

„Jo, tenhle mobil to dokáže,“ potvrdí.

„Přijedu pro vás. Kde jste?“

„Ve škole u Olgy. Pomůže mu to?“ optá se napjatě. Snad zbytečně nezahodil svoji budoucnost.

„Uvidíme. A děkuji.“ Telefon ztichne.

„Přijede?“

„Jo. Doufám, že mu to pomůže.“

„Proč jste ho fotil?“ optá se zvědavě. „Víte, netipovala bych vás na člověka, co běhá po ulicích a fotí cizí chlápky.“ Zrudne.

Honza se ihned ohradí. „Petr není cizí a mám ho rád. Líbí se mi. Jsem gay, víte,“ přizná se širokým úsměvem. „Petr mi padl do oka, tak jsem neodolal si ho vyfotit. Myslíte, že by mu pomohlo, kdybych vystupoval jako jeho přítel?“ zakření se. Jo to by byl jeho sen.

Olga se rozesměje.

„Nevím, proč se smějete.“

„Je mi tak nějak lehčeji, že jste tu, že máte fotky a že chcete být jeho přítelem. Ovšem narazíte na velké překážky.“

„Počkejte, jak to myslíte?“

Olga ho zkoumavě přejede. „Petr vám nic neřekl?“

„A co by mi měl říct? Víte, možná bych neměl lhát o tom, že jsem jeho přítel. Jenom kamarád. Ono to je problémový.“

„A kamarádovy fotky máte v mobilu, hm. Petr je gay, ale nic jsem neřekla.“ Zvedne se, uhladí si sukni.

Honza zůstane s pusou otevřenou. „Si děláte prdel, ne?“

„Ne. Pojďte. Billy už bude čekat. On se o tom nerad šíři, ale muži ho vždy víc vzrušovali než ženy. Leontýna byla výjimkou. Nikdo do jejich vztahu neviděl a popravdě ani ho nechápal. Ale měli se rádi a velmi. Odmítá každého, kdo by měl krapet zájem. Jak říká, chce, aby Juliana měla klidné dětství, ale já si myslím, že z toho dělá velblouda. Juli by to zvládla, že by měla dva otce.“

Honza se zamyslí. Nechápe, proč mu to povídá, ale je rád.„Takže největší překážka není Juli.“

Olga se usměje a zamává vysokému muži u luxusního auta. „Není. Tím je Petr. On je největší překážka v jakémkoliv vztahu. Myslím, že Leontýna by byla ráda, kdyby si někoho našel, ale jsou to moje dohady. Byla obdivuhodná.“

„Nechápu je,“ prohodí. Neskutečná historka. Jako z nějakého románu.

„Billy to je Honza Strašný,“ představí Billymu Honzu.

„Těší mě.“ Oba si podají ruce. „Tak ukažte, co máte?“ Honza mu předá mobil. Billy začne jim listovat. „Neskutečné. To nám chybělo. Jedeme. Olgo, moc děkuji. Pokud půjde to v pořádku, potom se zítra vrátí. Bohužel škoda je už napáchána. Něco uniklo na internet, zbytek, škoda mluvit.“

„Vím to. Hodně štěstí!“ Billy přikývne, posadí se a vedle něj Honza. Olga za nimi mává, dokud nezmizí.

„Máte krásné auto.“

„Děkuji. Nedávno jsem si je koupil a teď mi řekněte něco o sobě. A pokud možno vše. Nemám rád překvapení,“ řekne tvrdě. „Hlavně, odkud ho znáte, jak moc dobře a spíte s ním?“

Honza je překvapený. Tak tohle je právník, jaké vidí v televizi. Před chvilkou samý úsměv a teď led. „Jmenuji se Honza strašný, je mi dvacet šest. Narodil jsem se v Děčíně, ale přestěhovali jsme se sem. Vyučil jsem se jako kadeřník. Petra znám, když před pár dny ke mně přišel s Julianou, že má vši. Tak jsem se s ním seznámil. Druhý den mi přišel vynadat, že jsem Juli ostříhal. Já ho pozval k nám domu, tedy ke své sestře na párty. Potom mi byl modelem na kadeřnické show. Myslím, že odtamtud budou tuny fotek. Seklo mu to. Nespíme spolu, protože jsem nevěděl, že je gay. Je?“ Stále tomu nemůže uvěřit. Jak to, že to nepoznal? Neskutečné. Ale za tu informaci, je rád, že se vrátil. Je dražší než celá Paříž, i když ještě zbývá ho přesvědčit, že on je ten pravý.

„Ano je. Policajti si myslí, že je bisexuál, ale v jeho případě to bylo zvláštní. On a Leontýna se na něčem dohodli, ale to vás nemusí zajímat. Co ten den, kdy jste fotil? Řekněte mi minutu po minutě, jak to bylo.“

„Náš salon vlastní paní Růžena Vachová. Bohužel je na vozíčku a poslední rok ji chodím stříhat do jejího bytu. Cesta vede kolem školního hřiště. Když jsem tam šel, zpozoroval jsem, že tělocvik vede Petr. Nejdřív jsem tomu nerozuměl, protože učí matiku, ale potom mi došlo, že nejspíš bere záskok. Tak jsem se postavil k plotu a díval se na něj. No co líbí se mi,“ obhajuje se, když vidí jeho pobavený pohled.

„A za paní Vachovou jste nešel?“

„Ne. Asi za pět nebo deset minut, co jsem tam stál, mi volala, že mám přijít později. Myslím, že ten hovor je ještě zaznamenán. Pomůže mu to?“

„Ani nevíte jak. Jdeme.“ Vystoupí u policejní budovy. Jdou k jedné z mnoha kanceláří. Honza udiveně sleduje, jak ho skenují a zda něco nemá sebou. Musí ukázat doklady. Billy zatím odpovídá na nějaké otázky.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, tak co nám nesete?“ Honza pochopí, že ti dva se nemají rádi a ani se jim nelíbí.

„Svědka Jana Strašného, který dokáže nevinu Petra Komárka.“

„Ale. Takže co to je?“

„Fotografie.“

„Fotky? Kde? Doufám, že…“

„Nebudu muset vás žalovat pro urážku, že ne?“ řekne líbezně Billy. Honza jen čumí, protože ti před ním ihned zkrotnou.

„Bajte, sem!“ zařve do telefonu, který zvedne. Chvilku se nic neděje. Bojí se i rozhlédnout. Mlčení se prodlužuje na neúnosnou míru, když se dveře otevřou a do nich vstoupí vytáhlý starší chlapík, hubený jako lunt s brýlemi na očích.

„Co je?“

„Máme tu mobil. Dejte mu ho.“

Honza položí svůj mobil. Nemůže uvěřit, že taková hračka rozhoduje o něčí vině a nevině. Kdyby ho tehdy nenapadlo, že by si mohl pořídit jeho fotografii, potom by nic neměl.

„Hezká hračka. To je malý počítač a koukám, že jeho potenciál není využitej.“

„Bajte, dělej.“ Pobídne ho policista.

Muž něco zamručí a začne mačkat tlačítka. „Patří to k případu Komárek?“

„Ano.“

„Pěkné fotky. Tohle je tedy nezpochybnitelný. Ovšem telefon se musí zabavit.“

„Tak počkat, já ho potřebují!“ zvolá Honza. „Bez telefonu jsem jak nahej!“

„Aha. Tak chvilku. Jen všechna data přestěhují.“ Vypadne a Honza osamí bez mobilu.

„Jaký máte vztah se zadrženým?“ někdo se optá.

Honza vůbec neví, který. „Jsem jeho přítel,“ zabručí. Billy nic neříká, tak snad chybu nedělá.

„Jak spolu dlouho chodíte?“

„Týden.“ Ehm je to dobře? Vždyť teď lže.

„Aha. Zatraceně. Nevím, co mám dělat.“ Billy zůstane koukat a Honza taky. „No jo, i bez toho bychom ho nejspíš pustili, ale tak to bude rychlejší.“

„Takže kdy ho propustíte?“ optá se Billy. „Zadržujete nevinného člověka.“

Policista se zašklebí. „Nejspíš dnes odpoledne, hned co vyřídíme papíry. Nevím, proč ho ta holka obvinila, ale tohle už je práce policie.“

„Tak je to hotovo. Někdo vám volal.“ Bajt podá Honzovi telefon.

„Je to v pořádku?“ optá se policista. Bajt přikývne a vytratí se. Tenhle případ je divnej, už od začátku. Ty gay videa a k tomu heslo. Nechápe, jak to dokázal, ale to pitomé heslo se měnilo s hodinami. Takže je musel zadávat každý den znovu a pokaždé se měnilo. Ten měl lépe zabezpečený počítač než tajná služba. Je rád, že to nebude muset dělat. Fakt celý je to divný.

„Počkám si na svého klienta.“

„Jak chcete, ale čekárna je někde jinde.“ Oba pochopí, že jsou propuštění. Zvonění.

Honza ho zvedne a zamračí se. „Ahoj, sestři.“

„Ahoj, uličníku, tak povídej jaká je Paříž?“

„Nikam jsem nejel. Jsem na policejní stanici. Až přijedu domu, vše ti vylíčím, ano.“

Jeho sestra jen zírá na ztichlý telefon. Jak to, že není v Paříži? Co se to, sakra, děje? Ví, že nemá cenu mu volat nazpět. Jestli dnes nepřijde domu, udělá z něj hlávkové zelí na sladko.

„Nevíte, dokdy musím zůstat v České republice?“ optá se. Ještě by mohl zkusit tu Paříž, i když pochybuje, že se to povede.

„Chystáte se někam?“

„Teď už vlastně nikam,“ řekne smutně. Tolik se těšil na Paříž a teď, z toho nic není. Zatraceně! Na druhou stranu pomohl Petrovi z vězení, ale podle slov toho poldy, by šel i tak. Zbytečně sem letěl. Sestři měla pravdu. Jako vždy.

„Jakmile stáhnou obvinění, bude všechno v pořádku. Jsem velmi rád, že jste se přihlásil jako svědek. Zřejmě by ho nakonec pustili sami, ale trvalo by to. Takto celý proces se velmi urychlí. Takže si nakonec Petr našel přítele.“

„Nespíme spolu,“ řekne kysele. Zatraceně, rychle se stal jeho přítelem a nic spolu nemají. „Pochybuji, že o mně ví.“

„Ale rád byste. To nevadí. Chcete někam odvézt nebo chcete zavolat taxíka?“

„Rád bych, kdybyste mě odvezl k sestře. Bude z toho mít šok. Ostatní taky. Včera jsem se loučil s Českou republikou. Měl jsem odjet na tři měsíce do Paříže.“ Všechno je v loji.

„To je mi líto.“

Honza si pomyslí, že mu to líto vůbec není.„Mně taky. No co se dá dělat. Buď mě šéfka vyhodí, nebo to pochopí. Práci si vždy najdu.“ Posadí se do luxusního auta. Naviguje ho k domovu sestry. Ta už stojí v brance, drží usilovně dva bernardýny, aby se po bratrovi nevrhli.

„Ahoj.“

„Domu. Tam mi řekneš, co se stalo a kdo to byl s tím fárem?“ Kývne k místu, kde už nikdo nestojí. Honza ji políbí na tvář, zcuchá jednou i druhému psovi hrubou srst a jde dovnitř. V kuchyni se posadí ke sklenici džusu.

„To byl právník Petra Komárka. Víš, ten který prej znásilnil tu holku. Včera jsem náhodou udělal fotografie, které dokazují, že to nemohl udělat. Uvědomil jsem si to až na letišti a vrátil se. Chvilku mi to trvalo, než jsem ho našel. Je po Paříži, ale víš co, jsem rád, že jsem to udělal.“ Vlastně i nerad, ale to Jitě nebude vykládat.

„To je jasné. Netušila jsem to. Chceš jíst? Děcka se za chvilku vrátí ze školy. Budeš mít na jídlo klid. Udělala jsem lasagne.“

„Ty nikdy neodmítnu. Je moc hezký.“

„Kdopak?“ zbystří.

„Nemusí tě to zajímat. Dej mi to jídlo. Mám hlad jak vlk.“ Sestra se usměje, vytáhne pekáč velký jak pro armádu hladových vojáků. Odkrojí pořádný kus a podá mu to.

Zazvoní mobil.

„Paní Růžena,“ zašeptá zděšeně. Polkne a je bez místa. Zatvrdí se. Najde si něco jiného.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, Honzo. Před chvíli jsem měl zajímavý telefon. Můžete mi ho vysvětlit?“ Honza se podívá na vonící lasagne.

„Omlouvám se, nemohl jsem odjet, protože můj přítel byl obviněný.“

„Jenom z toho důvodu?“

„Svědčím, že to nemohl udělat.“ Cítí, jak se mu potí ruka. Pochopí to?

„Chápu, ale šance je zmařena. Zítra vás chci vidět na place.“

„Jistě a děkuji.“ Odloží ho. „Bohužel se do Paříže podívám zřejmě jen jako turista.“

Sestra mu položí ruku na ruku. „Je mi to líto, ale zachoval ses správně.“ Petr se usměje. Je rád, ale je mu to líto.

Petr zatím sedí na pohovoru a potí se. Nikdy by netušil, že to může být tak záludný pohovor. Snaží se, jak seč může, ale pořád má pocit, že vše dělá špatně. Testy, odpovědí, vše je špatně. V jejich očích je vinný už jenom tím, že tu je. Už to ráno, kdy ho vzbudili, a šel na výslech, co kdy dělal. Myslel, že se mu vyptají i na ranní erekci. A pořád v hlavě mu vířilo, co se to vůbec stalo. Myslel, že hned půjde pryč, ale je tu už druhý den s nekonečnými výslechy anebo sedí v cele a dívá se do blba. Nemůže si ani zatelefonovat. Jediné hovory má s Billym. Vždy se optá na Julianu, a kdy půjde pryč. Pořád ho ujišťuje, že brzy, ale má pocit, že ne.

Před chvilku přišel jeden z policistů. Začíná chápat, proč je lidi nemají rádi. On je nenávidí. Chápe, že dělají správnou věc, ale on nic neudělal. Když to řekl, jen přikývli a pokračovali, jako by se nic nestalo. Řekl jim tu hodinu celou dopodrobna snad dvakrát nebo třikrát. Jako by se ho chtěli přistihnout při lži. Jenže on nelže.

Teď tihle dva doktoři. Před sebou kupu lejster. Už ani neví, co říká.

„Jsem nevinný.“

„Ale jistě. Ještě pár otázek a skončíme.“

„To trvá tak krátce?“

„Co jste čekal? Týdenní výzkum?“

„Asi tak nějak. Jenže já to neudělal. Líbí se mi muži.“ Jako by mu to nevěřili a určitě ví, že mají jeho počítač, tak DVD a filmy z počítače.

„To už víme, ale to nic neznamená. Kolikrát se děje, že lidé vlastně se k žádné sexuální straně nepřichylují,“ namítne vysoká žena v halence a sukni. „Dlouho váhají, kým by vlastně chtěli být.“

„Ale já…“

„Což dokazuje i poměr s vaší ženou a dítě.“

Petr má pocit, že ho klepne. „To bylo mezi námi dvěma. Dohoda.“

„Dohoda. Zajímavé. Atraktivní bohatá vzdělaná žena si vybere gaye. Omluvte mě, ale to nechápu.“

To nic, já to taky nechápu, pomyslí si, ale stalo se to. Jednomu z nich pípne buď pager, nebo mobil. Vyjde ven.

„Tak budeme končit.“ Dovnitř vejde policista a on se zvedne. Jde pryč, aniž se ohlédne. Sedí opět v malé cele a kouká do šedivé zdi. Nohy pokrčené a jen přemýšlí, co se stalo. Má strach, co bude následovat. A co Juliana? Už se to dozvěděla? Co ve škole? Musí si myslet, že to udělal. Ach bože.

„Leontýno,“ povzdechne si. Kdyby tu byla, nic z toho by se nestalo.

„Komárek, jdeme.“ Petr zvedne hlavu a postaví se trochu stranou. Už brzy zjistil, co chtějí. Jak jednoduché. Vyjde ven, opět se zastaví. Čeká, že dostane náramky, ale tentokrát mu je nenasadí. Vedou ho pryč. Opět výslech, pomyslí. Copak už neřekl toho dost? Má řvát na celé kolo, že je nevinný? Je to jako tlouct proti zdi hlavou a doufat, že ji zboří. Nikdy mu neuvěří. Skončí na deset nebo na kolik let ve vězení. Už nikdy neuvidí Julianu.

„Dobrý den,“ ozve se.

„Dobrý den.“ Tohle bude jeho vyšetřující důstojník. Poslušně stojí.

„Posaďte se. Jste volný.“ Petr s rukou na opěradle ztuhne. Zalije ho úleva, že se opravdu posadí. „Nejste rád?“

„Jsem. Jak?“

„Váš právník je schopnější než jsem předpokládal. Někde vyhrabal svědka, který vás pozoroval celou dobu, co jste hlídal děcka. Taky nesouhlasily zdravotní testy.“ Petr zrudne, když si vzpomene, že ho donutili ejakulovat. Myslel, že se propadne někam. „Stále ale nevíme, proč lhala.“

„Nevíte, kdo to udělal?“

„Máme tipy, ale nemůžeme to říkat. Podepíšete papíry o převzetí věci. Tady ještě tohle a tohle.“ Petr s ulehčením podepisuje, papíry a ani nechce vědět co. Hlavně, že je na svobodě. Vyjde z místnosti. V sáčku má své osobní věci. První co udělá je, že vytáhne mobil. Uleví se mu, že baterie je docela funkční.

„Prosím, až venku,“ upozorní ho klidně strážný.

„Samozřejmě.“ Venku uvidí stát Billyho. Vrhne se mu do náruče. Po tvářích se mu kutálí slzy úlevy. Teprve teď mu dojde, že je volný. Je to neskutečné.

„Díky.“

„Poděkuj tomu svému Honzovi, jinak bychom tu byli déle.“

„Jakému Honzovi?“ podiví se a vzpomíná, kolik jich zná. „Nějaký student?“

Billy otevře ústa a rozesměje se. „Právě tě vytáhl zpod šibenice a ty nevíš kdo to je? Tak to se mi ještě nestalo. On tvrdil, že spolu nespíte, ale přece jenom - Honza Strašný, jméno jeho zní. Už si vzpomínáš?“ Billy se královsky baví. Tak to se mu ještě nestalo, ale je strašně rád, že ho vytáhl.

„Ježíš a co ten s tím má společného?“

„Nevím, ale pozoroval tě na hřišti a udělal pár opravdu pěkných fotek,“ uculí se. „Toho bych se držel. Princ na bílém koni se každý den neobjeví.“

Petr ohromeně poslouchá. Neskutečné. Vyhrabe mobil a podívá se do něj. Ohromeně sleduje počet nepřijatých volání a sms.

„Kolik?“ nakloní se k němu, ale moc toho nevidí.

„Deset zpráv. Huch. Do Paříže?“

„Neodjel.“

Petr se zarazí a ruka mu klesne. „Bylo to strašné. To jednání, ty šedé zdi. Proč tam mají šedivou? Ty výslechy a prohlídky. Jako bych byl nějaký zločinec.“

„Ty jsi byl zločinec,“ usekne ho trochu podrážděně Billy. „Máš jedinou kliku, že se vrátil a dostal tě z toho tak rychle. Mě by to trvalo daleko déle. Nejspíš by tě tam nechali hnít ještě týden. Takto jsi druhý den venku.“

„Promiň, děkuji ti. Kam jedeme?“

Billy se na něj úkosem podívá. „Oslavit to. Potom tě odvezu za Julianou. Už to ví. Měl by sis vzít týden volna. Tohle ti radím jako právník. Na čas někam zmizet. Například na chalupu nebo k rodičům. Julianu vezmi sebou.“

„Proč?“

„Lidi si budou šuškat. Udělej to. Tohle jsou zkušenosti a potom bych ti doporučil změnit školu. Vím, že teď uprostřed roku to nepůjde, ale je dost jiných. Poohlédni se. Samozřejmě tamtamy budou vyprávět, ale nebude to taková zátěž.“

„A Juliana?“

„Myslím, že ji můžeš nechat, kde je. Je rozumná, nějak ji to jemně vysvětlí, že se stal omyl nebo něco podobného. Nechtěl jsi změnit školu? Jít na vysokou? Máš na to. Říkala to už Leontýna. Pokud vím, patříš mezi 150,“ naráží na menzu.

„Patříš tam taky,“ řekne trochu kysele Petr. „Nedělej, že je to nějak výjimečné.“

„No trochu ano. Není nás mnoho. Využij toho. Jsme tu.“ Zastaví před tichou restauraci, která není tolik známá, zato dobře vaří a mají výborné víno.

Posadí se do kouta s výhledem na zahrádku. Objednají si a pomalu upíjejí víno.

„Myslíš, že bych měl utéci? Nejsem zbabělec.“

„Nech toho. Tohle není o zbabělství, to je o zdravém rozumu. Určitě ti to navrhne i ředitelka,“ opáčí jemně Billy. Prohlíží si Petra. Je unavený a v nepořádku. Potřebuje po tom stresu odpočinek.

„Myslíš?“

„Jo a zavolej tomu svému princi. Vypadá dobře.“

„Copak, zalíbil se ti? Přece jsi na ženy.“

„To ano, dobře střihá. Asi se u něj objednám. Předpokládám, že tvůj nový vzhled má co do činění s jeho šikovností.“ Billy se směje. Objednají si jídlo a pití. Petr je na vrcholu blažeností, že může normálně jíst. Nic se tomu nevyrovná. Snaží se zapomenout na noční můry, které se mu honily hlavou, ale jedna pořád zůstává: Proč a kdo to udělal.

„Je, bohužel. Budu vyprávět, jak jsem mu dělal modela.“ Billy přikývne. To bude hodně zajímavé.

„Honzo, já děkuji.“

Honza se zrovna zamračeně dívá na papírek.

„Ehm, není za co. Náhodou francouzsky neumíš?“

„Cože? Neumím. Anglicky se domluvím, to ano, ale francouzsky ne. Proč to potřebuješ?“ optá se ho. Sedí naproti Billymu, pozoruje ho a zároveň volá Honzovi.

„Ale potřebuji zavolat madam Dupont. Bohužel neumím ani slovo francouzsky.“

Petr přemýšlí, když mu to dojde. Ta Paříž. Ale jak chtěl jet do Paříže, aniž by uměl Francouzsky? Možná umí anglicky. „Neumím, ale vím, kdo tam jezdí snad každý víkend. Zavolá za tebe, co ty na to?“

„Ježíš, udělal bys to za mě? Budu strašně rád. Chci tam jet, ale chci po tobě emailovou adresu nebo nějakou chatovací adresu. Chci si s tebou psát, protože se mi moc líbíš a vím, že máš muže rád,“ zašklebí se do sluchátka. Tak a je to. Dostal ho, když nic neslyší.

Petr zkamení. Zatraceně, muselo to prasknout. „Nemám, ale uvidím, co se dá dělat.“ Z toho se vykroutí. ZALŽE.

„Dobře dnes večer u tebe, Šlo by to?“

„Samozřejmě a Honzo děkuji a jen tak mimochodem, proč jsi mě šmíroval?“

„Proč asi Einsteine? Domyslí si to a dnes večer u tebe. Pusu.“

„Rande? Už se to nese.“ Billy si zamne ruce. Konečně nějaké jídlo. Od rána nic neměl v puse.

„Chce si se mnou chatovat. Kde jako na to mám vzít čas? Copak jsem kadeřník?“ ujedou mu nervy.

„Ber to. Nebo chceš zůstat celou dobu sám? Leontýna by to nechtěla,“ podotkne. Petr to ví, ale co má dělat. Je tu Juliana. Musí na ní brát ohled. Mlčky se pustí do jídla.

Komentář

Malý poklad - 9. Tati, proč k nám jde ta paní?