Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 4. 2013

 

Malý poklad
 
96.
 
Slůně, vrať se!
 
Honza zamžourá do šera. Je neděle a včerejšek byl jeden velký boj a bude to tak i nadále. Zatraceně, proč nemohou být jako Jitka? Proč musí dělat problémy? Potom si uvědomí, že ho chtěl vidět doktor Brodský. Musí nějak poděkovat Domině. Co by asi bylo vhodnější? Kytka nebo bonboniéra? Přece jenom zařídila, že může vidět Petra. Je jí za to vděčný.
Vyhrabe se, podrbe se v rozkroku a prohrábne vlasy. Malátně jde do koupelny. Podívá se do zrcadla. Je zombík. Potom se podívá na břicho a píchne se do něj. Neměl to dělat. Začne cvičit. Pokolikáté? Ozve se svědomí. Rychle ho schová do šuplíku a stejně rychle se umyje a vyčisti zuby. V hlvě přemýšlí o celém dnu. Musí vyzvednout Petrovy rodiče a Julianu. Někam pojedou anebo stráví den u Jitky. Taky možnost. A zítra je pondělí.
Brrr.
Práce. Jak on to slovo nesnáší, ale účty někdo platit musí. Za chvilku už sedí v autě a jede k Petrovu bytu. Uvědomí si, že stále je to Petrův dům. Jako by tam byl na návštěvě. Možná jen zvyk, uvažuje, když čeká na zelenou. Vystartuje, jako by ho honili všichni čerti. Za chvilku už otevírá byt, i když je to pro dneska nějak zvláštní.
„Honzo…“
Honza si Juliany nevšímá a začichá. Zamračí se. Vajíčka? Smaženice? Snad ne pro Juli? Tak to tedy ne! Má toho dost.
„Dobrý den. Snídaně?“
„Dáte si s námi?“ optá se ho Josefa.
„Rád. Juliana dostane rohlík s čajem.“
„Ale mně je dobře!“ vykřikne dotyčná osoba, o kterou se jedná.
Honza se nadechne. Zřejmě už zapomněla, jak včera skučela. On rozhodně ne. „Ne. vezme si to, co já řeknu. Dojdu pro čerstvé pečivo. Jdeš se mnou?“
Juliana zaváhá, ale potom přikývne. Za chvilku už jdou k pekařství, které hodně na tom vydělává, že mají o víkendech ráno otevřeno. Sice je otevřeno jen do deseti, ale zato vůně čerstvého pečiva se line až na ulici a málokdo odolá se tam nezastavit. V půl desáté většinou už mají prázdné regály.
„Honzo, fakt musím jen ten rohlík? Já chci vajíčka. Zbožňuji je.“
„Ano. Koupíme čerstvý a můžeš si osladit čaj,“ svolí, ale v duchu úpí.
„Ach jo. Neměla jsem se tolik přejídat. Pojedeme za tatínkem?“
„Proto tu jsem,“ řekne s úsměvem a vejde dovnitř. Jako vždy je přivítá vůně chleba a starší paní, manželka pekaře.
„Vítejte. Ahoj, Juli. Copak takhle po ránu? Já bych spala, ne sem chodila.“
„Dobrý den. Máte rohlíky? Musím jíst jenom je.“
„Ale, ale copak jsi provedla? Kolik jich chcete?“ optá se už Honzy.
„Deset. Přejedla se, viď, slečno.“
„No jo,“ zabručí neochotně Juliana. Dívá se na koláčky. „Honzo, nemohla bych jeden dostat večer?“ ten se na ní zadívá. Ty její oči…
„Tak mi tam jeden přidejte. Nebo dejte čtyři. Pro každého jeden.“
„Dobře. Máme jen tvarohové, snad to nevadí.“
„Ne. Děkuji.“
„Mám hlad. Velký hlad. V břiše mám velkou díru,“ stěžuje si Juliana s očima přelepenýma na vitrínu, kde jsou seřazeny dobrůtky.
Honza s úsměvem jí naslouchá. Petrův malý poklad, ale on má svůj, jenže ten je momentálně v nemocnici. Tolik se toho přihodilo od té doby, co ho poznal.
„O čem přemýšlíš?“
„O Petrovi.“
„Petr – taťka. Je to zvláštní slyšet Petr,“ rozumuje. „Vždy mu říkám tatínek, táta nebo taťka. Proč mu neříkáš taťka?“
Ježíš, říkat mu tak, tak se mi asi nepostaví, pomyslí si. „Protože jednoho otce mám. Petr není můj otec.“ Díky bohu za to.
„To je fakt,“ připustí. „Mohu si vzít jeden rohlík?“
„Nechceš počkat na snídani?“
Juliana se na něj podívá. „Nechci snídat a dívat se jak vy jíte vajíčka a já suchý rohlík. Jdu si číst.“
Má pravdu. Jeho by to taky nebavilo, ale sedět s nimi bez Juliany bude utrpení.
Bylo, pomyslí si o hodinu později v autě. Jako by neexistoval. Rád by věděl, co si myslí, ale možná je nejlepší, když nic neví. Nemuselo by se mu to líbit. Už, aby Petr vstal, ale podle doktora, to bude trvat velmi dlouho. Zatím se ještě ani probudil. Co mu asi chce?
„Nemám ráda nemocnice.“
Honza ji pohladí po vláskách. „Nikdo je nemá rád, protože jsou tu lidi, které máme rádi, a většinou jsou nemocní.“
Juliana vážně přikývne. „Já vím.“ Dojdou do pavilonu, kde je uložen Petr. Optají se, zda je tu doktor Brodský.
„Je na cestě. Máte schůzku?“ Podezřívavý tón ho trochu pobaví.
„Ano. Máme. Jsme rodiče Petra Komárka.“
„Aha. Leží na dvou set jedničce. Prosím posaďte se. Jakmile dorazí, oznámím mu to, že na něj čekáte.“
„Děkujeme. Nechcete něco k pití? Dole je automat.“
„Kávu černou bez cukru,“ zabručí Jaromír nelibě, že Honza převzal veškeré řízení.
„Já chci kolu,“ vyhrkne nadějně Juliana.
„Juli, vodu.“
„Snad…“
„Včera zvracela. Kola není na to dobrá,“ papouškuje Petrova slova, ale čert ho vem. Spíš je krapet překvapen, že si jeho ponaučení zapamatoval.
„Ach jo. Tak jo. Nechci, aby mi bylo špatně.“ Juli sedí na židli a houpá nohama. Josefa počká, až Honza odejde.
„Máš ráda Honzu?“
„Jo mám. Je hodný a má tatínka rád, i když tatínek říká, že je to maniak. Jen nevím proč a Jitka říká, že je to lenoch.“
„Lenoch?“
„Jo. Zapomíná dobíjet telefon a je lajdák.“ Podívá se na své prarodiče. „Tatínek říká, že mu změnil život.“
Jaromír si pro sebe zabručí: „To jo.“
„A jak?“
„Jak?“
„Ano. Jak mu změnil život?“
„Já nevím. Asi se víc směje, ale taky víc nadává.“ Bezradně se na ně dívá. Ti to vzdají. Je vidět, že ho má ráda, za což nejsou rádi, ale nic nemohou dělat.
„Tak tady to je,“ řekne s úsměvem Honza. „Doufám, že doktor přijde brzy. Jsem strašně rád, že jsem mohl Petra vidět.“
„Děkuji.“ Jaromír pofouká kávu. On není rád, protože cítí, že je Honza nějakým způsobem vyšachoval. Zatracený doktor. Není z té situace šťastný. Byl by rád, kdyby to Petra přešlo a konečně si našel slušnou dívku. Další vnouče by nebylo špatné.
„Tady máš vodu.“ Podá Julianě láhev neperlivé vody.
„Díky moc! Honzo, kdy půjdeme nakupovat?“
„Nakupovat?“ Ježíš nákupy, ale jaké? Nechce nakupovat. Stačilo mu vidět párkrát Petra. Byl vyřízený.
Juliana přitaká. „Půjdu do třetí třídy. Musíme koupit spoustu věci. Taky cvičky na cvičení. Nemám je ráda, ale ty staré už mi nejsou dobré.“
„Až budou slevy, tak zajdeme a vše koupíme.“ Kéž by tu byl Petr! Co on ví, co koupit? Kdyby Jitka neměla Natálku, zaúkoloval by ji, ale nemůže. Má toho sama dost. Bude to muset nějak udělat. Rozhodně Jitka vždy nakupuje o slevách, i když by nemusela.
„Půjdeme my,“ nabídne se Josefa. „Aspoň uvidíme co a jak. Vzpomínám si, jak vše bylo nedostatek, když jsme kupovali Petrovi. Na cvičky nebo trenýrky se stály fronty.“
Honza váhá. „Půjdeme všichni, co vy na to?“ Nenechá je…
„Doktor Brodský vás prosí, zda byste přišli.“ Vydají se za ním. Honzovi buší srdce, protože netuší, co ho čeká. Ale možná jim dovolí opět vidět Petra. Je na něj smutný pohled, jak tam spí, ale věří, že bude v pořádku. I Jitka to říká, že bude to OK.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Posaďte se. Chcete asi vidět Petra, že?“
„Rádi bychom. Jak to pokračuje? Kdy se probudí?“ optá se rovnou Jaromír.
„Zatím bohužel není žádný pokrok, ale taky se to nezhoršilo. Tělo se léčí, ale rádi bychom ho probudili.“ Podívá se na Honzu. Sympatický mladík. Dokázal v něm vyvolat nějakou odezvu. Zajímalo by ho v jakém je vztahu. Přítel? S dítětem? Zajímavé. Rodiče nejsou použitelní. Dcerka by byla lepší, ale nechce do toho tahat děti. Sice vypadají křehce, ale jsou tvrdé, ale stejně raději ne. Jedině, kdyby to bylo nutné.
„V pořádku. Co máme udělat?
Doktor se unaveně usměje. „Jenom ho navštivte a mluvte s ním. Nic víc.“ Vstane a pokyne jim. Říká to nerad, protože tím dává najevo, že technika, kterou použili, ale lidské tělo a mysl jsou strašně zvláštní.
„Dovolíte na slovo?“ zadrží Honzu.
„Ano?“
Doktor poodstoupí. „Rád bych se vás na něco zeptal.“ Honza přikývne. „Mohu se optat, v jakém jste vztahu?“
Honza má co dělat, aby nezrudl, ale je mu jasné, že se neptá ze zvědavosti, že to potřebuje vědět. „Domina… eh nic. Jsem jeho přítel. Chodíme spolu.“
„Jak dlouho?“
„Rok a půl.“
„Aha.“
Honza nic nechápe, ale pomůže, jak bude moci. „Pomohu, jak budu moci, jen ať se probudí. Juli i mě se po něm stýská. Netušil jsem, co všechno dělá.“
„Dobře. Posledně na vás pozitivně reagoval, což je vynikající zpráva. Byl bych rád, kdybyste přišel tak často, jak jenom můžete.“
„Přijdu,“ slíbí Honza. Nějak to vymyslí.
„Musí to být něco silného, co ho dostane z jeho ulity. Věříte na druhou stranu, na posmrtný život a podobně?“ optá se krapet zvědavě.
„Moc ne,“ přizná. „Je to zajímavé, ale nijak mě to neoslovilo.“
Doktor Brodský přikývne. „Lidská mysl je obdivuhodná. Můžeme jen hádat, co se uvnitř v době kómatu děje. Osobně si myslím, že se mu nechce na tenhle svět. Tam na druhé straně nebo uvnitř sebe je v bezpečí před bolestí, před světem, před problémy. Ovšem naším úkolem je ho dostat sem nazpět. Hlavně to bude vaším úkolem, protože nechci do toho Julianu tahat. Neměla by tu být, ale vzhledem, že její matka, tak to nechávám. Je velmi silná, ale dávejte na ní pozor.“
„Neradostné,“ zamumlá. „Budu.“
„Přesně tak. Někdy si říkám, že je to stejně jako u dětí, které se přenášejí. Možná už tuší, co se s nimi stane. Prostě říkejte mu něco, držte ho a snažte se. Jestli se neprobudí, nedávejte si to za vinu. Vyzkoušíme všechno možné.“
„Dobře.“
Doktor se usměje. „Návštěvy nemohou být dlouhé. Taky pokud byste byl nemocný, potom sem nemůžete. Snad to poznáte na sobě.“ Honza přikývne. „Dobře. Tak běžte.“
„A jeho rodiče?“
Doktor zvážní. „Je to možná divné, ale rodiče v takovém případě nejméně pomohou. Možná proto, že když dospějeme, ztrácíme něco. Netuším, ale většinou pomůžou partneři, děti, dokonce i nepřítel.“
„Nepřítel?“
Doktor se neradostně usměje. „U jednoho může to tak bylo. Byl to boj, ale nakonec se probudil.“
„Takže jde o to vyvolat silnou emocí.“ Přemýšlí, co na Petra nejsilněji působí.
„Ano. Teď už běžte.“
Honza otevře dveře a vejde. Je mu trapně něco říkat před Juli a jeho rodiči. Vezme ho za ruku a hladí. Doktor se zamračí. Nic. Proč to nefunguje?
„Konec návštěvy.“
Honza se nakloní a pošeptá, protože už tam nikdo není: „Moc krátká návštěva, slůně. Miluji tě a těším se, až mi to hezky uděláš. Stýská se mi po tvém malém pokladu.“
Doktor přestane dýchat, když uvidí zakmitání jinak velmi klidné vlny na přístroji. Tak tohle je odezva už velmi slušná. Honza vyjde ven.
„Prosím, počkejte. Ne, omlouvám se, ale chci s panem Strašným mluvit sám.“
Prarodiče i Juliana zůstanou stát. Doktor Brodský ho odvede stranou. „Co jste mu řekl?“ optá se zvědavě.
Honza dokrvava zrudne. „No ehm…“
Přikývnutí. Takže zřejmě něco intimního. „Rozumím. Myslíte, že dnes ještě můžete přijít?“ zaslechne to Juliana i jeho rodiče. Zkamení.
„Jistě, samozřejmě.“
„Byla to úžasná reakce. Jsem strašně rád, že tu jste.“
Jaromír s Josefou ohromeně poslouchají. On reagoval na něj a oni nic? Je jim mizerně, protože tenhle nýmand dokázal, co oni ne. Josefa sevře pevněji ručku Juliany. Ta poslouchá s otevřenou pusou. Vytrhne se jí a jde k doktorovi. Zatahá ho neslušně za plášť.
„Tatínek se brzy probudí?“
„Ano. Pokud bude reagovat jako dosud…“
„Díky Honzovi?“
„Ano.“
„Já věděla, že jsi princ na bílém koni.“ Obejme ho kolem pasu. Honza ji pohladí. Podívá se na Petrovy rodiče. Lekne se, protože má pocit, že ho v tu chvílí nenávidí, ale rychle je to přerušeno radostným vědomím, že se brzy probudí.
„Přijdete tak ve dvě? Šlo by to? Zatím uděláme nějaké testy.“
Výlet padá. Petr je důležitější, rozhodne se. „Přijdu.“ Určitě bude ho sledovat. „Nebudete poslouchat, že ne.“
Doktorovi rychle dojde. Co tím myslí. „Nebudeme.“
Honzovi se ulehčí. „Děkuji moc.“
„My děkujeme. Tak ve čtyři ano. Sestra vás odvede.“ Jdou za sestrou, která je vede pryč. Honza se úplně vznáší a Juliana se usmívá jako sluníčko.
„Jsem tak strašně rád. Tatínek bude mluvit, a kdy bude doma? A půjdeme už s ním nakupovat?“ vyptává se.
„Obávám se, že ne, ale taky jsem rád, že se probudí.“
„Bála jsem se, až se neprobudí. Babi, jsi ráda, že jo?“ zvedne k ní obličej.
„Jsem moc ráda. To víš, že ano. Trápilo mě, že nevidím jeho tvář. Doufám, že bude brzy zdravý. Na Vánoce už by mohl přijet.“
Juliana poskočí. „Přijedeme všichni,“ slíbí. „Co budeme dělat? Nakupovat? Mám takovou radost, že bych objala celý svět.“
„Ne, pojedeme za Jitkou, nevadí vám to?“ optá se Petrových rodičů.
„Juchu! Voda, voda. Já se tak těším!“ vykřikne nadšeně, ale zkrotne, když zahlédne káravý pohled sestry.
„Nebo vás mohu odvézt na písák, co ty na to? Já nemohu, ale zabalili byste různé věci a mohla by se cachtat. Až už nebudete moci, potom bych pro vás přijel. Nechcete?“
„Proč ne. Táto?“ obrátí se k svému muži Josefa.
„No jo.“
„A Honzo, proč ty nemůžeš?“
„Protože musím pomoct tvému tatínkovi, aby se probudil,“ řekne Honza. Vznáší se na obláčku, že na něj reagoval.
 Juliana se zastaví. „Musíš ho políbit!“
„Cože?“ Všichni se zastaví.
„Přesně tak. Jako v té pohádce. Já vím, že je to pohádka,“ brání se, „ale možná je to pravda. Teta Olga povídá, že na každém šprochu je něco pravdy. Musíš to zkusit. Slib mi to!“ Tahá ho rozčileně za ruku.“
„Slibuji.“ Ježíš, budu si připadat trapně. Ale optá se doktora. Juliana najednou vypadá spokojeně. I Honza je spokojený. Doma zabalí vše potřebné, jen zavrhne člun a pošeptá Julianě, že bude pro Petrovy rodiče ho těžko nafouknout. Ta přikývne. Odveze je na písák a sám zamíří k Jitce, aby ji poreferoval, co se stalo, ale taky aby se najedl. Má hlad jako vlk. Ta jako by ho očekávala, mu dá na talíř pořádný kus masa v rajské a brambory.
„Ty víš, co mám rád,“ vydechne slastně.
„Abych nevěděla, když jsme tvá ségra. Povídej.“
Honza mezi sousty vypráví.
„Ty jo! Ti museli být v šoku.“
„Jo byli, ale víš co? Měl jsem radost, že si mě vybral a ne je. Že na mě reaguje.“ Možná je trochu egoistický, ale čert to vem.
„Zřejmě v něm vyvoláváš silné emoce,“ zašklebí se. „Aspoň k něčemu jsi, zpustlíku.“
„No dovol?!“ vykřikne Honza.
„A co? Je to fajn.“
„Jak se má Natálka?“ přehodí téma, protože začne mu vyčítat všechny jeho chyby.
„Dobře, akorát v noci se často budí a ráno vstane v šest a nechce spát.“ Na důkaz toho si zívne. „Mám rozháraný harmonogram. Kluci takoví nebyli. Poslušně vstali v osm a spali jako diví.“
„No jo holky…“
„Tím chceš říct, co?“ zaútočí.
„Nic! Bylo to vynikající. Zaplavu si a pojedu za Petrem. Připadám si trapně, že tě tak využívám. Vůbec netuším, co mu mám povídat.“
Jitka pokrčí rameny, když se ozve zvuk. Jde ke kolébce zakryté jemnou látkou, aby nebyla na sluníčku. Odhrne a podívá se na ní.
„Co myslíš, bude mít modré oči?“ optá se sestry.
„Ještě asi je brzy. Může se to změnit, ale je to jedno. Není krásná?“ Jitka se pyšně pousměje nad svým třetím potomkem.
Honza se dívá na svou neteřinku. „Je malá.“
„Máš pravdu, je malá, ale vyroste a bude jako Juliana.“
„Oh bože, jen to ne. Ta holka mě přivede do hrobu. Víš, co na mě vypáčila?“ Hned práskne.
„Nové boty? Novou tašku? Něco jiného?“
„Ehm ne. Že políbím Petra jako v Šípkové Růžence.“ Jitka se rozesměje. „Hele, není to k smíchu. Budou tam sestry, doktor…“
„Ale splníš to,“ řekne Jitka bez pochyb. Honza když už něco slíbí, tak to dodrží.
Honza se zadívá na Natálku. „Jo.“
„To je moc dobře. Tak pojď k mamince, broučku.“ Vezme ji do náruče. Natálka nakrabatí obličej a potom si položí hlavičku na Jitčino rameno. „Nechceš si ji pochovat?“
„Ani náhodou! Je tak malá! Nikdy! Možná až bude větší,“ kapituluje před Jitčinýma rozesmátýma očima.
„To Petr je jiný,“ popíchne ho.
„No jo,“ zabručí. „Jdu plavat.“ Dojde si pro plavky a za chvilku už plave v bazénu. Potom si lehne na osušku. Přimhouří oči, slunce se dotýká jeho těla.
„Už jsi začal cvičit?“
„Přestaň rejt, jo?“ zabručí. „Ne.“
„Měl bys nebo Petr s tebou nebude chtít být. Kruci, stále nechápu, proč se to stalo.“
Honza se přetočí. Přesně tak. Proč je život tak blbý a to auto tam muselo být v stejnou dobu jako Petr? Pozoruje stéblo trávy, které utrhne a dá si je do pusy. „Taky tomu nerozumím. Jsem z toho unavený. Mám jít s Julianou nakupovat. Josefa s Jaromírem chtějí jít taky.“
„Vezmi je. Jak se chovají?“
Honza je utrhne. „Jako bych neexistoval. Mám pocit, že si myslí, že jsem Petrův rozmar, který brzy skončí.“
„Ehm, to snad ne?!“ Nevěřícně na něj zírá. Tohle je už opravdu absurdní.
Honza se posadí, stéblo vyplivne. „Nevím sám. Nemají mě rádi, to vím určitě, ale co si myslí, netuším. Moc bych si přál, aby mě přijali, ale mám pocit, že to nepůjde.“
„No jo, všechno chtít nemůžeš. Nevěš hlavu. Petr se probudí a bude to stejné.“
Honza zavrtí hlavou a oči mu potemní. „Bojím se, že ne.“ Jitka nic neřekne. Je mu ho líto, ale s tím se nic nedá dělat. Má pravdu, nebude to stejné.
 
„Tady je pěkné místo, co vy na to?“ optá se Josefa.
„Tady? Ale tady musím mít plavky.“ Ti zůstanou ohromeně stát, když jim to dojde. Netuší, co mají dělat. „Je tu pěkně. Tak jo zůstaneme tu.“ Stáhne si šatičky a v růžových plavkách vběhne do vody.
„Slyšel jsi to, táto?“
Ten přikývne. „On hodí na nuda pláž?“
„Asi ano. To určitě Honza.“
„Přesně tak.“
Juliana vyběhne z vody. „Je báječná! Pomohu vám. Škoda, že tu není tatínek s Honzou. Vždy mi nafouknou člun.“
„To bychom asi nezvládli a kam chodíte?“ optá se Josefa.
„Chodíme? Slunečník je fajn a tady je snadný přístup do vody. Je tu parádní, ale nejlepší je, že se tatínek probudí, i když letos sem už nestihne přijet, ale u moře se opálil dost. V nemocnici vypadal strašně bledě,“ povzdechne si.
„To ano. No kam chodíte se opalovat? Na jiné místo?“
„Jo tamhle!“ mávne rukou. „Nemusím tam nosit plavky. Taťka je moc sexy, že jo.“
Ti jsou vyděšení. „Sexy?“
„Jo hezký. To říkaly maminky v družině a tatínek povídal, že od nového školního roku dostanu své klíče a budu moci chodit do školy sama. Moc se o mě bojí. Nevím proč. Už jsem velká, ale říká, že jsou lidé, které zkouší dětem ublížit. Špatní lidé jako ti před školou.“
„Jací lidé?“
Juliana se zamysli. „No ti v autě a v průchodu. Nejsou tam vždy, jen někdy. Já se jim vyhýbám, ale někteří k nim jdou.“
Ti ohromeně naslouchají. „Ježíš.“
„Hmm, mám hlad.“
„A tam chodíš taky sama?“ vyptávají se zděšení Sodomou a Gomorou.
„Cože? Ne. S tatínkem a Honzou. Je to strašně fajn. Jej, Honza mi zabalil sušenku. Píše tu pro Julianu, ale dám si ji až na večer a taky koláčky. Dal tu čtyři, a co bude mít on? Jeden byl i pro něj. Necháme mu jeden, ano?“
„Jistě.“
„Nesvlečete se?“
„Víš, my už se neopalujeme,“ řekne Josefa, i když je zděšená, tím co jim Juliana povídala.
„Aha, to nevadí. Kde je asi krém? A proč ne?“
„Už máme svůj věk. To víš, nejsme nejmladší.“
Juliana se zamyslí. „Aha. Tak to jo. Tady. Namažeš mi záda? Tatínek říká, že sluníčko je nebezpečné a má se mazat, hlavně přes poledne. Když jsme byli na Maltě, tak tam bylo strašně moc sluníčka. Jeje, mám pro vás doma mušle, které jsme tam nasbírali. Úplně jsem na to zapomněla.“
„Bylo tam krásně?“
„Jo bylo. Moc se mi líbila vila, ale jméno si už nepamatuji. Tatínek říkal, že je arabské. Taky tam byla hodná paní s manželem a synem. Jeli jsme na lodi a nebylo mi vůbec špatně. Taky tam byla zátoka, která byla jenom pro nás. Tatínek s Honzou tam byli často v noci, ale já jsme nemohla. No a bylo tam snad milion schodů, protože vila byla na útesu.  Hodně jsme jedli ryby. Musím říct Honzovi, aby ukázal fotky. Máme jich snad tisíc,“ řekne pyšně. Mezi mluvou z rohlíku sundá skořápku a nejdřív sní prostředek.
„Taky jsme byli na různých výletech. Ale ty mě moc nebavily a na závěr jsme byli sbírat mušle. Bylo tam krásně a v noci svítily hvězdy. Jedli jsme na takové malé terase a dívali se na moře.“
„To jste jeli cestovkou?“ optá se Jaromír. Nějak mu ty informace uklouzly nebo je Petr říkal?
„Cestovkou?“
„Jako cestovní agenturou?“
„Ale ne! To zařídil Armani. To je tatínkův a Honzův kamarád. Má hodně známosti. Honza říká, že je velké zvíře, což tomu nechápu. Prý dostal tu vilu jako úplatek.“
Oba dva se na sebe podívají. „Aha. No hlavně, že se vám tam líbilo.“
„Moc. Možná příští rok pojedeme znovu. Tatínek už určitě bude zdravý. Strašně se mi tam líbilo,“ zasní se Juliana.
„Bude na sto procent.“
Juliana zatím dojí rohlík a zapije vodou. Lehne si na osušku. Chvilku leží, ale potom se zvedne a jde do vody, kde začne plavat, jak ji to učil tatínek.
„Úplatky. Tak za to může Honza,“ řekne neklidně Jaromír.
„Určitě. Náš Petr by se s nikým takovým nepřátelil. Velké zvíře! Doufám, že Petra nepřivede do maléru,“ přitaká Josefa.
„Měl by se s Honzou rozejít.“
„Nevydrží to dlouho, ale dělá mi starosti, že doktor na něj tolik dá.“
Jaromír přikývne. „Ale zas pokud se díky němu Petr probudí…“
 Josefa si povzdechne. „Budeme si muset s Petrem promluvit. Nuda pláž! To nejde. Kde jsme udělali chybu?“
„Nikde. To Honza. Ten ho zkazil.“ Oba se na sebe podívají.
„Přesně tak, ale musíme být opatrní. Vzpomínáš, jak se kvůli němu rozčilil?“ začne Jaromír. „Byl bych nerad, kdyby k nám přestal jezdit. Sice vyvádí, ale je to náš syn.“
„Ano. Nechci ztratit Julianu ani Petra,“ řekne klidně Josefa.
„Taky.“ Oba se zadívají na Juli. Zrovna plave, tak jak ji taťka naučil. Po chvilce se vrátí k břehu.
„Je to úžasné,“ řekne s nakažlivým úsměvem. Zamžourá do sluníčka a vytáhne brýle. „Nechci do školy. Chci mít věčné prázdniny.“
„Ale to nebudeš nic umět,“ namítne Jaromír.
„Já vím. Chci být chytrá jako maminka a tatínek. Chci vědět všechno na světě.“ Oba se tomu prohlášení usměji.
 
„Musím jet.“
„Jasně a dobře pořiď a nezapomeň mu dát pusu,“ přikazuje Jitka s Natálkou v náručí.
„Na ty hadičky? Jedině na tvář a to ještě lehce.“ Snad se to povede. Má docela strach, že to nevyjde, ale doktor věří, že ano. Potom zajede pro Julianu a Petrovy rodiče. Není tím nadšený, ale co může dělat? Nic moc. Jedině Petr opravdu může proti nim zakročit. Tak moc by chtěl, aby s ním byl. Chybí mu. Tak nějak je bez něj prázdno. Je to zamilovanost? Jestli jo, je to hezké, ale taky to bolí, když tu není.
Zaparkuje a jde k pavilonu, kde leží. Dneska už podruhé. Je rád, že mu dal doktor přednost, ale bojí se, že to nezvládne. Byl by rád, kdyby tu byli všichni. Vejde dovnitř. Je už po návštěvních hodinách, proto jde k sestře. „Doktor Brodský je přítomen? Mám schůzku.“
„Jan Strašný?“
„Ano.“
„Už vás čekáme. Prosím pojďte. Doktor Brodský vám všechno vysvětlí.“
Honza přikývne s knedlíkem v krku. Co když to nezvládne? Co když se neprobudí? Rád by si věřil tolik, co doktor.
„Dobrý den. Jsem rád, že tu jste. Moc dlouho u něj nebudete. Tak pět minut, víc ne,“ nařizuje mu.
„Jenom?“
„To úplně stačí,“ ujistí ho. Na unavené tváři se objeví malý úsměv. Testy dopadly dobře. Teď už jenom musí věřit tomu mladíkovi.
„Aha.“ Jde za ním, když se zarazí. Dívá se na Petra, který leží v posteli. I přes opálení z jejich dovolené je bledý. „Víte, mohu mu dát pusu?“
Doktor se zarazí.
„Je to přání Juliany. Pohádka…“
„Aha.“
„Chci ji to splnit a nechci lhát,“ říká rozpačitě.
„V pořádku, ale na rty to nejde.“
„Já vím. Omlouvám se. Nebýt ji, tak by mě to nikdy nenapadlo, ale byla tím nadšená. Dobře ví, že je to pohádka, ale mám to prý zkusit.“
„Sny dětí jsou zvláštní. Vlastně, i když jsme dospělí, něco z nich v nás zůstává. Většina z nás sní, i když někteří přestali ve sny věřit, stále tu jsou. Možná na tom něco je.“
Zvláštní doktor, pomyslí si uvnitř Honza. Posadí se u Petra a vezme ho za ruku. Jako ve filmu a připadá si strašně trapně, protože netuší, co má říkat. „Ahoj. Ježíš, to je pitomost.“
Doktor se zatím dívá na přístroj, které snímají mozek. Žádná odezva. Kéž by on mohl tam být a mluvit, ale to by bylo zbytečné. Nezná ty správná slova, kterým by ho probudil. To by mohl udělat on, ale nefunguje to.
„Juliana si myslí, že když ti dám pusu, probudíš se. Dám ti ji na závěr. Tví rodiče jsou strašní. Raději ti to řeknu, dokud mě neslyšíš. Potom se neodvážím. Juli se má dobře. Chybíš jí a mě taky. Ech je blbý říct, že i v té blbé posteli jsi sexy?“
Odezva. Doktor se usměje. Někdy by rád věděl, co dotyční říkají, že na to mozek reaguje.
„Asi ne. Vlastně nejsi vůbec sexy. Jsi pomlácený. Kruci, vrať se! Připadám si tu strašně pitomě.“
Ťukot.
Pohled na hodinky mu potvrdí, že pět minut vypršelo. Jak je to možné? „Slůně, vrať se mi. Chybíš mi. Pusu.“ Políbí ho. Na chvilku mu vynechá srdce, protože má pocit, že otevře oči, ale nic se neděje. „Kruci, chci tě mít v zadku, nebo si najdu někoho jiného. Jsi blbé slůně, co neumí jezdit. Jsem naštvaný a miluji tě.“ Políbí ho ještě jednou.
Doktor si zamne rukama. Nádherná reakce.
„Pane Strašný?“
„Co je?“ optá se trochu nevrle. Má pocit, že zklamal na celé čáře.  Měl se probudit. Nějak tomu věřil, že polibek ho probudí. Jsou to jenom pohádky. A pak, že víra hory přenáší. Vůbec ne.
„Krásná reakce. Zatím jen na mozku, ale jestli to půjde tak jako teď… Mluvte na něj přesně v tom duchu, jako před chvilkou. Je to správný směr. Ty řeči na začátku neměly vůbec vliv.“ Snad mu to pomůže.
„Ale řekl jsem…“
„Nezáleží, co jste řekl, ale dotklo se ho to. Vyburcovalo ho z klidu, rozumíte. To je důležité.“ Poplácá ho spokojeně po zádech. „Budu muset jít. Zítra můžete přijít?“
„Ráno.“
„ V pořádku. Budeme vás očekávat. Určitě brzy otevře oči. Děkuji,“ řekne tiše. Rychlým krokem odejde. Honza osamí v přítomnosti mladé sestry, která se usmívá.
„Doktor Brodský je kapacita. Možná je trochu zvláštní, ale dá pana Komárka do pořádku. Uvidíte. Věřte mu.“
„Nevěřím sám sobě.“
„Ale měl byste,“ řekne klidně. „Nashledanou.“ Honza osamí před budovou. „Do prdele!“ zakleje vzteky bezmocí, frustrací i naději. Spěchá k autu. Za chvilku už je na cestě k písáku. Zavolá, aby se připravili a šli k cestě. Nechce chodit mezi ostatními a hledat je.
 
„Doktore Brodský!“
„Ano?“ Pověsí na věšák plášť a promne si oči. Vůbec se mu nechce domu. Při představě, že tam dojede a bude muset opět sem jít, je mu z toho unaveně.
„Pan Komárek se probudil!“ řekne rychle vrchní sestra. Je nadšená.
„Cože?“ ožije.
„Ano.“
„Hned tam budu.“ Rychle si plášť vezme a běží k pokojům, kde leží nejvážnější případy. Některé už dlouhodobě v kómatu, ale stále ti, kteří mají naději na probuzení.
„Ukažte!“ Zkoumá výpis z přístroje. „A fyzicky?“
„Otevřel oči, něco zamumlala. Hýbá rukou. Je to zázrak!“
„Usnul?“
„Ano, ale normálním spánkem. Podívejte se,“ řekne zkušená sestra, která je tu už několik let.
„Tak tomu se říká zázrak. V kolik se to stalo?“
„Dost pomalu, ale asi hodinu poté, co odešel pan Strašný. Měl na něj dobrý vliv.“
„Ano. Zavolám mu. Bude mít radost.“ Sestra si pomyslí, že celý ožil a nediví se. Někdy tu být to je deprimující a některé sestry tu dlouho nevydrží, ale ona tu pracuje právě kvůli těmhle zázrakům.
Doktor Brodský vytáhne mobil, ale oznámí mu, že není v dosahu. Zítra mu to řekne, rozhodne se. Snad je to trvale, ale většinou když se probudí, už nesklouznou do kómatu. Zas další, který se z toho dostal. Velké zázraky, které ho drží u této práce. Dneska by si mohl dát na oslavu skleničku, ale hlavně půjde domu.
 
„Nasedat.“
Juli ho obejme. „Dal jsi mu pusu?“
„Dal.“
„A?“
Nechce vidět její zklamaný výraz, ale popravdě řekne. „Nic.“
Juliana se zamračí. „Ach jo, ale to nevadí. Zkusíš to znovu. Když jsem byla hodně nemocná, vždy jsem cítila, když mě tatínek nebo maminka pohladili. To určitě bude stejné.“
„Jak mu je?“ optá se Jaromír.
„Pořád stejně, ale doktor Brodský zaznamenává pokroky,“ řekne spokojeně, že s něčím může přispět i on.
„To je moc dobře. Už aby byl zdravý. Ta nehoda…“
„Nikdo si ji nepřál. Pojedeme domů, kde něco připravím.“
„Honzo, tvůj koláč. Tady máš.“ Podá mu. Honza si uvědomí teprve teď, že ho ta návštěva značně vyčerpala. Dá si ho rád.
„Děkuji, princezno. Zachránila jsi mi život. Je skvělý.“ Ukousne si koláč. S obnovenou důvěrou si pomyslí, že snad zítra se to povede. Musí. Vzbudí ho, i kdyby měl udělat… Netuší co, ale udělá cokoliv. Mobil pípne, že je vybitá baterie.
„Máš vybitý telefon,“ upozorní ho Juliana.
„Fakt? Už zase? To je divný. To nic dobijeme ho. Pozítří bychom mohli jít na nákupy, ale ráno, protože odpoledne pracuji.“ 
„Ano! Už se těším. Potřebuji…“ začne vypočítávat, co všechno se musí nutně koupit, když už jde to třetí třídy.
 Honza to nevnímá, protože myšlenkami dlí u Petra. Podívá se na Jaromíra, který sedí vedle něj. Uvědomí si, že je začíná nesnášet, protože prostě nepřijímají Petra takového, jakým je. Je úžasným člověkem, který ho změnil. Jednou jim to řekne, ale dnes ne. Možná zítra se to povede. Možná otevře oči a řekne: „Ahoj, Honzo.“ Usměje se. Bude to tak. Musí to tak být. Co asi řekne? Pak se rozhodne. „Ahoj, slůně. Konečně jsi zpátky,“ pak mu dá pusu na tvář.“ Budou opět šťastní. Možná ten doktor má pravdu a sny jsou krásné a uskutečnitelné.