Shounen - ai povídky

Letní flirt

„Tak jsem tu,“ pomyslí si hnědovlasý kluk se světlými pramínky a trochu delšími vlasy. Na letištní mumraj spokojeně hledí oříškové oči, při bližším zkoumání se zelenými skvrnkami. Ve vlasech má sluneční brýle a na zádech pořádné naditou krosnu. V ruce drží kusy papíru s trasami, jak se dostat do přímořského městečka Torquay. Nadhodí si krosnu a vyjde do slunečného počasí.

„A kdo říká, že v Anglii je jen smog a polojasno?“ Někdo se za ním uchechtne. Vašík se ohlédne a zamává jim. Parta čtyř lidiček stejně jako on s bágly a stejně jako on z Česka. S jedním z nich seděl a nakonec to nebyl tak špatný let. Dostal spoustu užitečných i neužitečných rad.

Zacloní si oči a jde k autobusové zastávce, kde nějací lidé nastupují s kufry a batožinami. Potřebuje se dostat k vlakovému nádraží a potom vlakem k cíli.

Když se dozvěděl, že mu unikl, rozhodl se velmi rychle, že to tak nenechá a do té mizerné Anglie pojede. Jak se rozhodl, tak to udělal. Nechal doma všechno, spakoval batoh, políbil babičku, která ho po smrti rodičů vychovávala, na čelo a zmizel jako pára nad hrncem.

Míšovi a Martinovi řekl, co chce udělat. Míša se sice tvářil, jako by mu už bral míru na rakev, ale nakonec mu poradil co a jak a dal pár užitečných rad. Snad je využije, protože vůbec nemá páru, co dělá.

Kdyby to bylo na začátku jara, řekl by, že jsou to hormony. Jenže je léto a on stihá svého angličtináře, jako by nebylo dost jiných objektů, které by splnily, co požaduje jeho tělíčko i dušička. Jenže asi není, protože jinak by se teď někde slunil u písáku a tajně zkoumal křivky procházejících nudistů. Jeho tajná neřest, o které jak doufá, nikdo neví.

„Jedete do centra?“ odváží se optat řidiče autobusu. Snad ty hodiny ajiny byly k něčemu.

„Jistě.“

Vašík si spokojeně sedne, shodí batoh ze zad a protáhne se. Tak, plán jedna ukončen. Tentokrát si to rozvrhl přesně. Plán A, dostat se do Anglie. Plán B dostat se do Torquay, což zrovna teď provádí. Anglie je zelená. Plán C je najít Hastingse v Torquay a tady je kámen úrazu, protože neví, jak ho najde a co potom. Tím jeho plány končí.

Sice i Anglie má něco jako žluté stránky, ale pokud není v seznamu, což on jako učitel by nebyl ani za zlaté tele, pak má pramalou šanci ho tam najít. Jenže je na cestě, starobylá je taky, a rozhodně se vracet nebude. Musí to nějak dát do pořádku.

Po nocích blbě spí a hlavou se mu míhají veršovanky a ještě podivnější představy o kterých je rád, že si je ráno nepamatuje. Od Míši dostal pár dle něho nevinných DVD a tak se podíval co a jak. Noc po tom byla perná a to, že spal nahý, mu moc nepřidalo, ale i kdyby ne, výsledek by byl asi stejný.

Má na to tři týdny a pak domů I když by se to dalo prodloužit, jenže sakra, chce to? Možná zjistí, že má doma přítele, nebo dva. Hastings sice nevypadá jako Míša, jenže je taky nejméně o deset let starší. Možná to na něm přitahuje. Otec s matkou mu zemřeli, když byl malý a poté, co ho nikdo nechtěl, si ho vzala na starost babička z otcovy strany. Je jí moc vděčný. Ale jak říkají psychologové, chybí mu mužský vzor. Mohl by mít Hastingse jako otce?

„To by ti při tom nesmělo bušit srdce.“

Vašík, dívajíc se ven, se zamračí. Ta jeho ušlapnutá druhá osobnost si začíná moc dovolovat. Hastings a otec? To zrovna. Je moc mladý a vypadá až moc dobře. Rozhodně si takhle otce nepředstavuje.

„Milence?!“

„Kušuj!“ ji v duchu okřikne. Mít s ním poměr? Břicho se mu sevře a něco se věm zatetelí. Hladit ho, líbat? Jaké by to bylo? No ten jediný polibek v něm vyvolal chaos pocitů, při kterém málem shořel a vyhořel následným odmítnutím. V tu chvílí kdyby ho Hastings svlékl, tak by si s ním klidně mohl dělat, co chtěl a možná je to dobře, že ho odmítl.

Takhle by tu nebyl, nedíval se po pěkných domech s obchůdky, pivnicemi a lidmi. Prostě ruch velkoměsta v letních obdobích. Asfalt rozpálený stejně jako vnitřek autobusu a lidi nastupující a vystupující jako příliv a odliv moře. Letní oblečení a pot smíšený s parfémy a deodoranty. V rukou mapy s knižními průvodci. Angličtina mísící se s jazyky ostatních obyvatel zeměkoule a on uprostřed nich jedoucí za svým bývalým učitelem angličtiny. Možná kdyby byl starý a nad hrobem, ale to on ne. Je mladý.

Zřejmě konečná. Vysedne a zadívá se do mapy, stejně jako ostatní správní turisti. Nádraží je nedaleko. Z postranní kapsy batohu vytáhne  láhev vody, která se tam propašovala jako součást zavazadla. Projde tudy a tudy, vypadá to na dlouhou procházku, uzavře své zkoumání. Upraví si batoh na zádech a vyrazí stejně jako další směrem k vlakovému nádraží.

Kde skončil svůj nenadalý zájem o část populace zvané mužská? Jo, že je mladý a k světu, plácne se do čela a zafuní. Mladá, pěkná, co chce víc, i když zajímalo by ho, kolik mu je, ale nějak se mu to nechtělo zjišťovat. Ještě by zjistil, že mu je přes padesát s plastickou operací a on si nechce kazit iluze v tak ranném mládí. Už aby tam byl a potvrdil si, proč tam jede.

Je tady, začne se usmívat na vlaky a na chumel lidí s kufry, kteří vypadají jak pestrobarevné mraveniště deštníků. Otře si čelo a jde k okénku, kde se zřejmě kupují jízdenky. Postaví se do fronty a každou chvilku se dívá dopředu, jak rychle ten chlap za okénkem obsluhuje. Je vidět, že nespěchá.

„Parchanti!“ zabručí. Ještě že mu není dvacet šest. Takhle má slevu, ale i tak by nemuseli být tak drazí. Ještě že libra klesla.

„Super!“ se zafuněním shodí batoh na zem a protáhne se. „Neuvěřitelná klika, že hned jede.“ Napůl si sedne, napůl se rozvalí a při pohledu na kluka na peróně, který pije zřejmě chladivou colu, mu vyschne v krku a začne mu nezřízeně závidět. Vezme si aspoň zteplalou vodu a napije se.

„Brrr!“ zaprská a vrátí ji do ústavu, ve kterém přechovává všechno nedůležité. Za hodinku by tam měl být. Dívá se před sebe, aby náhodou nezahlédl někoho pít něco studeného. Zasténá. Půl království za něco chladného, ale nemá odvahu vysednou a popravdě je líný se s tím obrovským batohem táhnout někam, kde dostane nějakou studenou láhev pití. Vsadí se, že i v Anglii se krade stejně jako u nich.

Po chvilce vytáhne dózu s kusem chleba a řízku, jedné z mnohých, na kterých trvala babička. Zakousne se a usměje. Babička je mimo jiné výborná kuchařka. Má domek se zahradou a popravdě neví, co by si bez ní počal, ale i tak se snaží být ji na krku co nejméně. Den před odletem jela nakoupit a pak celou noc vařila a naklepávala řízky. Proto má tak naditý batoh.

„Nevíš, co tam ti Angláni jedí!“ slyší ji jasně. „Uvidíš, že se ti ta trocha jídla bude hodit. Není nad naše poctivé řízky!“

To, že se to jídlo hodí, je fakt. Vytáhne ještě kus okurky ze zahrádky, na které v létě musí pomáhat, ať chce nebo nechce a vlak sebou trhne. Je docela rád, že je tu sám. Neví, jestli v anglických vlacích je normální, že lidé jedí. Možná chodí do jídelního vozu nebo tak nějak.

„Je to jiné než u nás!“ zamumlá s plnou pusou. Vlak je čistý, příjemná hudba, ticho od kol a žádné skřípání, při němž člověk pochybuje, že nějaké bubínky ještě bude mít. Vyhodí sáček a rozvalí se ještě víc. Dívá se z okna na zvlněnou krajinu protkanou vesničkami a samotami. Jako by před ním ožily obrazy s venkovskou krajinou a vlak jede dál. Zívne si a zavře oči, jak ho jízda ukolébává. Za chvilku tam budou a pak, kdo ví, co bude. Možná se opravdu zamiloval.

Jak se vůbec pozná, že je ´zaláskovaný´? Staré slovo, ale někdy to přesně vystihuje. Copak rozumný člověk by jel za někým přes půlku Evropy a k tomu za cizím nepřátelsky naladěným člověkem jako Athény proti Spartě? Kdyby to byla krásná holka, chápal by to. Nejlépe modelka s dlouhými nohami – ne, ty jsou vychrtlé. Člověk se o ně málem zraní. Není. Je to učitel angličtiny, který ho bůh ví proč vzrušuje víc než Lily a další krásky. Když se to tak kolem a kolem vezme, tak moc zkušeností nemá. Raději se udělá v tichosti pokoje, než aby s některou spal. Dokonce i jeho první sex byla sázka. A s Lily, Kat a další? Prostě krásné ozdůbky k jeho image. Něco jako ty dvě gorily Pavla z Hradce.

Povzdechne si a rozumně se usadí. Podepře si bradu a zírá na krajinu před ním, defilující jako pásmo fotografií. Koutkem oka zaregistruje čas. Bude pomalu večer a on vůbec nemá ubytování. Vyjel si jako na výlet do ZOO. Nějak je, nějak bude.

„Nějak bude, nějak je,“ řekne sám pro sebe, když zaslechne kovový hlas hlásit Torquye. Rychle stáhne batoh a spěchá ke dveřím. Do kapsy schová jízdenku, kterou celou dobu mačkal v ruce. 

Sedm hodin. Zatraceně pozdě, aby si hledal nějaké ubytování. Vyhrabe příslušný leták v Čechách o nepovědomém městečku. Kemp? Zavrtí zoufale hlavou. Sice má sebou spacák, ale poslední jeho stanování ve volné přírodě skončilo katastrofou. Je pravda, že babičce tehdy zahradu nepodpálil, ale pracoval na ni potom dost dlouho, aby ji dal do pořádku.

Na hotel nemá a studentské ubytování. Má to! „Jsem génius!“ řekne tak spokojeně a nahlas, že se po něm otočí pár lidi. Najde kavárnu a na netu zjistí vše. Jen najít volné Wifi. Rozhlédne se a spokojeně se zahledí na nedaleký příslušný nápis. Vejde a posadí se k volnému stolku. Z příruční tašky, kterou hlídá jako oko v hlavě celou dobu, vytáhne svůj nejdražší majetek kromě peněženky. Noťásek Bělásek, mu říká něžně.

„Dáte si něco?“

„Ledovou Colu nebo spíš Led s Colou.“ Slečna ztuhne a pak se rozesměje.

„Máte to mít, fešáku!“ Odpluje na vysokých podpatcích k baru. Vašek letmo zaregistruje pěkně opálená stehna. Otočí se od ní a zarytě zírá do Běláska, jak naskakuje Vista.

„Odkud jste?“

„Je to tak poznat?“

„Ani ne, ale ten batoh.“

Vašík pohlédne na batoh. Nic, co by prozrazovalo jeho příslušnost k malému státu v srdci Evropy. Má se k němu hlásit nebo k jinému? „Česká republika.“ Když vidí nechápavý pohled, pomyslí si něco o povědomosti republiky v ostatních zemích. „Praga?“ dodá zkusmo. Pokud tohle ji netrkne, pak je to beznadějný případ.

„Praga. Kamarádka tam byla loni. Viděla jsem plno fotek. Moc pěkné. Musím jít, nebo se šéfka rozčilí, kde se zas flakám. Babizna.“ Nakrčí nos a kroutíc bokama odpluje k dalšímu zákazníkovi.

„Led?“ zahučí potěšeně i naštvaně. „To pravé pro muže!“ Blaženě se napije.

„A hledáte něco?“ ozve se za ním.

Zase ta servírka. „Ubytování, ale levné!“

„Nejste tu v dobrý čas. Vše je obsazené, kvůli sjezdu nebo závodu plachtařů? Nevím, mám raději motorky.“

„Cože?“ Teprve teď si všimne, že je tu dost lidí.

„Ne, sjezd byl někdy jindy. Jo, to budou závody. Celý týden. I kemp je plný.“

Vašík pomalu otočí hlavu k Běláskovi. Torquey a závod plachetnic je hned na prvním místě. Do prdele a cholera z něho vypadne jako nic. Na chvilku zazmatkuje. Co teď? Přespat na nádraží coby bezdomovec? Nebo někde v lesích jako zvíře? Sakra, není ani jedno. Vloží si do úst kousek ledu a cumlá ho. Musí něco najít.

„Tak úspěšný?“ zaslechne o pět minut později.

„Spíš neúspěšný,“ zamumlá znechuceně.

„Já bych zkusila místní ubytovny. Možná tam budou mít volné místo.“

„Ale moc naděje mi nedáváte.“ Ta pokrčí rameny a přejde ke stolu, který se právě uvolnil, aby ho uklidila.

„Bělásku, nebudu tě více mučit, ale řeknu ti jedno. Pěkně jim rozumím, i když ten přízvuk je legrační. Úplně jiný, než jakým mluvil Hastings.“ V momentě kdy sklapne Běláska a vloží ho do tašky, napadne ho příšerná myšlenka. Co když nemluvil pravdu a bydlí někde jinde? Ztuhne a pak se narovná. Zatřese hlavou. Ne, řekl mu to ještě předtím, než zjistil, že je předmětem sázky. Stejně na to přišel rychle. No jo, profesor. Nějakého hlupáka by nechtěl.

„Nic nemáme!“

„Prosím, už je pozdě. Co takhle někde v koutku.“

„Nemáme. Jsou závody a městečko je narvané až k prasknutí.“

„Pohovka. Podlaha. Lavička?“ skončí svým výčtem, kde by byl ochoten spát. Recepční pouze vrtí hlavou. Vašík udělá smutný obličej.

„Jedině soukromé penziony nebo pronájmy, nebo známí. Ale i ti jsou v obležení, ale možná...“

Vašek ožije. „Ano?“ nadějně se nachýlí.

Recepční se podivně usměje. „Víte, mám doma volno. Mohl bych vás tam ubytovat na dva dny.“

Vašek se odtáhne. Ten úsměv se mu nelíbí, ale nabídka ubytování je lákává. „Co za to?“

„Nic!“ mávne rukou. „Za půl hodiny tady končím. Jestli chcete počkat.“

„Děkuji, rád.“ Sedne si a pozoruje, jak se otáčí za pultem. Zívne si. Vyjel časně ráno, aby byl na letišti včas a už je trochu unavený.

„Tak půjdeme!“

„Jistě.“ Následuje ho k autu. Batoh hodí do kufru a usedne vedle Thomase. Vděčně se usměje. Ten na to přikývne. Zkontroluje se v zrcátku a vyjede. Po chvilce pustí rádio s příjemným pomalým rockem. Vaškovi se z toho kliží oči. Nenápadně si zívne. Snad se už brzy prospí.

„Je to daleko?“

„Kdepak, blízko,“ a se samozřejmostí mu položí ruku na stehno. Vašík se klidně zadívá na tu velkou ruku se zlatým náramkem na zápěstí. Ruka ho jemně začne hladit přes třičtvrteční kalhoty.

„Co mě tak nechat?“

„Proč? Souhlasil jsi, ne.“

„Nesouhlasil!“ Vezme ruku a odloží ji na volant. „Myslím, že se toho ubytování vzdám. Hrkne v něm, když si najednou všimne, že zastavuje a v dohledu žádná budova a centrální zamykání je ovládáno z řidičovy strany.

„Nevím proč, holoubku,“ zašvitoří. „Nikdo se nic nedozví a my si užijeme, co ty na to. Jsi roztomilý, tak nedělej drahoty a jestli ne, mám prachy, zaplatím, i když nejsi nic moc, abych ti za to platil.“

„Ne, děkuji.“ Mám strach. Kruci, tohle je jak ze špatného filmu.

„No tak jen trochu, nemusí dojít na plno. Jen mi ho pěkně vykouříš!“ olízne si rty a ruku položí do Vašíkova klína. Sevře ho dost na to, aby věděl, co chce. Nakloní se k němu se zjevným úmyslem políbit ho.

„Ne!“ Odtáhne se od něho, jak nejdál může. Zběsile přemýšlí, co bude dál. Jestli něco neudělá, je ho snad schopen znásnilit. Je sice silný, ale v tuhle chvílí má pocit, že by neuzvedl ani hrábě. Je vůl.

Zaklení a on s údivem sleduje policejní vůz. Záchrana nebo ne?

Thomas sroluje okénko. Vašek zaregistruje ruku na stehně, jak mu zmáčkne sval. Zaúpí bolestí.

„Je vše v pořádku?“

Thomas se usměje. Co ti tady dělají? „Jistě. Jen se tady kolegovi udělalo nevolno.“

Vašík nehnutě vnímá ruku, jak ho bolestivě svírá a pak se odhodlá a odtáhne ruku. Policista zpozorní. Zná řidiče moc dobře a ten druhý nevypadá jako jeho komplic. Vašek se natáhne, otevře si dveře a vystoupí.

„Je mi zle,“ zamumlá.

Thomas se nehnutě dívá, jak se jeho kořist vypotácí z auta. V duchu zakleje a sesílá na toho poldu všechny pohromy, které ho napadnou.

Vašík se zatím opírá o auto a zhluboka dýchá. Předkloní se a začne jakoby zvracet. Musí si nějak uspořádat myšlenky. Batoh má vzadu v kufru. Rychle tam přejde, vytáhne ho a odhodí na zem. Pak vedle něho klesne. Ruce roztřesené prožitkem se dotýkají teplého asfaltu. Byl vůl.

„Jste vpořádku?“ Vašík zvedne hlavu k obličeji policisty.

„Děkuji ano. Už ano. Mohli byste mi ukázat nejbližší zastávku čehokoliv?“

„Svezeme vás. Vy jste turista?“

„Ano. Hledal jsem nocleh a on jako recepční mi nabídl ubytování a já no... Víte?“ červená se nad tím přiznáním. Vstane a posadí se na silnici. „Jsem vůl, co?“ 

„Ani ne, ale je to známá firma. Asi chtěl peníze a cenné věci. Trochu ho znám a tak, když jsem ho tu viděl stát – půjdeme, nebo chcete ještě chvilku počkat? Odkud jste?“

„Praga,“ odpoví, poučen z dřívějška Vašek a usměje se.

„Tam je krásně. Tak zhluboka se nadýchněte.“

„Hele mladej, jedeme!“

„Děkuji, ale mám jiný odvoz.“ Thomas zastrčí hlavu dovnitř auta a vztekle si odplivne. A vypadalo to tak nadějně.

„Tak si trhni nohou. Mohu jet strážníku?“ dodá uctivěji.

„Samozřejmě.“

Vašek se rozkašle, jak je zahlcen výpary z výfuku. Zvedne se a zadívá na auto a okolí. V dálce je vidět moře. Otočí se k policistovi. „Nevíte o nějakém ubytování?“

„Jedině kemp,“ pokrčí rameny. „Tak nasedni. Svezu tě k němu.“

Vašek nasedne. Je rád, že nemusí pěšky. Pohodlně se usadí a ruku si přitiskne na žaludek. Má ho jak na vodě. Bůh ví, co se mohlo stát a on vyvázl jen tak.

V autě zapraská vysílačka a ozve se něco naprosto nesrozumitelného. Policisté zastaví a ten, co mu pomohl, se k němu otočí s omluvným výrazem. „Tamtou silničkou dolů až k moři. Hodně štěstí a nezanevřete na nás. Je tady krásně.“

„Děkuji!“ zakřičí za nimi a zamává jim. Hodí si na záda batoh. Nejdřív zajde do městečka a koupí si něco k pití. Po tomhle zážitku potřebuje něco ostřejšího. Nikdy by neřekl, že tohle se může stát zrovna jemu, ale stalo. Z kopečka pomalu dojde k prvním domkům se zahradami, zahne do uličky, o které si myslí, že by ho mohla dovést k centru nebo náměstíčku. Zahledí se na moře. Je nádherné a přístav plný jachet. Zrovna jedna v dálce udělala obrat a vrací se k přístavu. Fouká mírný vítr, ale dostatečný k tomu, aby to hnalo loď kupředu. Otře si čelo. Nikdy takový pohled neviděl. Jistě viděl loďky nebo spíš ty prkna s plachtami na jezerech, ale  na širém moři ještě nikdy a ty bělostné a barevné plachty jsou jako z obrázků. Udělá další krok, když do někoho vrazí.

„Promi…,“ mu uvízne na rtech a rychle pomůže starší ženě na nohy. „Omlouvám se, ale ten výhled. Nevšiml jsem si vás.“

„To nic. Je krásný, že.“

„To ano. Pomohu vám.“ Toužebně se zahledí dolu na vodu, ale cítí tak trochu vinu, že paní porazil a ona k tomu má nákup. Uch docela těžký, když ho vezme do rukou.

„Jsi milý, mladíku,“ zaskřehotá.

Ježibaba, pomyslí si. Tohle předměstí je velmi podivné. „Je to moje chyba.“

„Kdepak, to je chyba toho mizery Tima. Aby ho Neptun utopil,“ vyprskne. „Je to blízko. A odkud jsi?“

„To je na mně tak poznat, že nejsem odtud?“

„Tady zná každý každého. Skoro, a pak, já se vyznám.“

„Praga!“

„Panečku, to je krásné město. Mám pár pohlednic od známých a nejsi daleko od Srdce Evropy?“

Skřehotá jako vrána, sotva se plouží, ale vyzná se. „Jsem na prázdninách a špatně jsem si vybral období.“

„Rivie Black, moje jméno. Jojo, chlapče, to tedy jo. Nebýt toho hlupáka, tak se nevláčíš s tím nákupem. Jak se jmenuješ?“

„Václav Koucký,“ řekne s úsměvem. Něčím mu připomíná jeho babičku. „Připomínáte mi moji babičku!“

„Mladíku, tak stará ještě nejsem, ale děkuji.“Zvedne trochu výš hlavu. „Tak ještě deset minutek a jsme tam.“

Snad dostanu aspoň trochu vody, zadoufá a přehodí si nákup do druhé ruky.

„Dávej pozor! Jsou tam vajíčka.“

„Aha!“ hlesne a odtáhne ruku s taškou od těla. Má pocit, že místo tašky nese bílou a žlutou tašku a za ním se táhne dvojbarevný sliz. Ubrání se nutkání otočit. „Mohla jste mi to říct dřív.“

Smích. „A přijít o tu zábavu? Ani náhodou. Jsme tady a to je můj dům.“

„Velký,“ hlesne a zkoumavě se zadívá na zdobenou ceduli s gotickým písmem Penzion u Neptuna. Možná ježibaba by měla nějaký pronájem. Volnou postel, ale spíš ne, když pohlédne na zaparkovaná auta. Neprotáhl by se tudy ani velbloud.

„Eh, aspoň mám co dělat. Pojď za mnou.“ Vašík jde za ní do kuchyně. Optarně složí tašky na stůl myslíc na vajíčka.

„Tak já ...“

„Co tam stojíš,“ přeruší ho. „Sedni si a shoď ten krám.“

Vašík ho odloží do kouta. Je zajímavá. Hlas má jako ježibaba, bílé vlasy jako hodná babička, chování dámy a jazyk - no prostě ji nechápe.

„Tady máš,“ postaví před něj velkou orosenou sklenici.

„Děkuji.“ Napije se studeného džusu a teskně pomyslí na skleničku něčeho ostřejšího.

„A tohle.“ Postaví před něj menší.

Vašek naprázdno polkne. Kruci je snad ta ježibaba věštkyně?

„Vypadáš na omdlení a jsi bílý jako papír. Tak, hoď to do sebe.“ Sama si postaví skleničku a upije. „Na tlak,“ zašklebí se.

„Tomu tak uvěřím,“ zamumlá.

Ta se rozesměje. „Mladíku, slyším ještě dobře a dámě vždy věř.“

Vašek se přidá k jejímu smíchu. Prostě už nemůže a hodí to do sebe. Tělem se mu rozlije úleva. Rivie ho spokojeně pozoruje. Je zajímavý a rozhodně ne už tak bledý. 

„Madam.“

„Co je Marie?“

„Lestrengovi.“

„Počkáš tady, je to jasné!“ Přikáže a odejde. Vašek se opře o židli. Otevřenými dveřmi fouká příjemný vítr a jemu je tak dobře. Zívne si. Člověk by nevěřil, že jedna mizerná cesta ho tolik vyčerpá. Koutkem oka zmerčí tlustou knihu. Zvedne se a ohlédne se. Snad paní domu nebude vadit, když si půjčí telefonní seznam. Položí ji na stůl a začne hledat.

„L...L...Lengley,“ mumlá si a listuje. Jak si mohl myslet. Štěstí ho právě opustilo, ale to ho už opustilo od té doby, co se vsadil. Podtrženo a sečteno, žádná rodina ani samotný člověk jménem Lengley tu nebydlí. Zklamaně zaklapne knihu.

Měl by vyrazit do toho kempu. Už se zvedá, když zaslechne nějaké hlasy a auto. Pokrčí rameny a rozhodí paže. „Kruci, proč já?“

„Tak už je lépe?“

„Je. Děkuji a budu muset jít, než mi zavřou kemp.“ Pod přímým pohledem té paní znervózní, ale snad ta mu nic neudělá. Jedině že by vytáhla kulovnici a i pod tou by se prohnula.

„Víš co, kemp je k ničemu. Přespíš dnes tady a zítra můžeš jít. Marie ti už chystá pokoj.“

„Ale, já na něco takového nemám!“ rozhodí ruce a rozhlédne se kolem sebe. Soukromý penzion ve špičce sezóny musí být nekřesťansky drahý. Asi jako Rols Royce v každé době.

„Co je a co není, to si určuji sama. Vezmi batoh a jdeme.“ Otočí se a Vašík za ní. Bože, nebyla ona generálem? Lituje předem každou jednotku, která se jí dostala do spárů.

„Jacku!“ najednou vykřikne a zmizí z jeho zorného úhlu.

Vašík zdvořile postaví batoh na  zem a čeká, až se přivitá s tím chlápkem.

„Rivie!“ zaslechne a ztuhne. Neotočí se. Není to možné a pak se pomaličku přece jen otočí. Jack Lengley. Jméno chybějící v tom pitomém seznamu. Nejistě se usměje.

„Co je to, k čertu!?“ rozzlobeně vykřikne a pustí Rivii z náruče. Přiskočí k němu a položí mu ruce na ramena. Má s ním zaklepat nebo ho rovnou zabít? Nejen, že ho straší po nocích, ale ještě k tomu ve dne.

„Pane profesore, tomu říkám náhoda.“ Blekotám nebo mluvím rozumně?

„Tak náhoda, ty parchante?“

„Ano!“ vzpamatuje se a drze mu pohlédne do zelených očí. Jsou naprosto okouzlující, až se mu zastaví dech. Mohl by se do nich dívat hodně dlouho.

„Jacku, ty toho okouzlujícího mladíka znáš?“

„Jeden z mých studentů a vůbec, co tady dělá?“ Zmateně se otočí ke své babičce Rivii, u které pobývá každé léto.

„Pomohl mi s nákupem. Počkej kam zas letíš?!“

„Zabít ho!“

„Udělej to důkladně!“ houkne za ním spokojeně a pak se otočí k Vašíkovi, který stojí jako solný sloup v poušti Gobi. V první chvílí si myslel, že jde zabít jeho. S tázavým náklonem hlavy se zadívá do zelených očí babičky Rivie. Teď aspoň ví, po kom má ty oči. Vřele se usměje. Tahle stará paní mu musí prostě zobat z ruky. V duchu zamne rukama. Štěstí ho neopustilo. Právě naopak. Dostal do ruky pikové eso.

Jak? Jak se sem dostal? Náhoda? Ne, přece mu říkal, že chce v létě vyrazit do Anglie. Sakra a to si už myslel, že bude mít klid a on se tu zjeví jako zosobněný klid a drzost. Neví čeho má víc. Jestli drzosti nebo odvahy. Po tom, co udělal, by ho nejraději zaškrtil - vlastnoručně. Zastaví se:  Proč zrovna já? Narovná se a zadívá na nebesky modré moře. Je nádherné a on je miluje. Je tady na jeho území a dobrovolně. Jednoduše si léto zpříjemní malým flirtíkem.

„Time, počkej, ty uličníku!“

„A jejej!“ zamumlá před ním pomalu se klátící postava a vyrazí pryč. Podle bouřkových mraků na jinak dokonalém čele jeho bratrance, je rozčilený na nejvyšší míru a on se mu nechce dostat do rukou. Rychle zhodnotí situaci a v hlavě mu zasvítí trasa ala spása - jeho blízký kamarád, u kterého jen čirou náhodou je ubytována skvostná kráska. Obrátí běžící nohy k příslušnému domu.

„Počkej!“

To zrovna a vysvětlovat panu dokonalému, proč Rivii nepomohl s nákupem, protože dle směru odkud přišel, už ji buď po cestě potkal, nebo na ni narazil doma.

„Mizera. Až se ukáže, ať si mě nepřeje!“ udýchaně zabručí po dvouminutové honičce. Chvilku oddechuje a pak se otočí k penzionu Neptun. V očích se mu zableskne.

Smích a živý hovor. Nakoukne. Okouzlující, příjemný, vtipný, hezký, co by si od letního flirtu mohl přát víc. A návdavkem pro něho sexy. Postaví se ke dveřím, opře se o zárubeň a mlsně si prohliží pana Václava Kouckého. Vašek. To je pěkné jméno.

„Tak dohonil jsi ho?“

„Ne, babi. Jako správná studentská krysa utekl ke kamarádovi.“ Odlepí se ode dveří a přistoupí k Rivii. Políbí jí na čelo. „Bavíš se?“ Ignoruje Vaška, ale přitom nic jiného nevnímá.

„Výborně a co ty? Co Jitřenka?“

„Skvěle, ale závodit nechci.“

„Jitřenka?“

„Jachta. Není velká. Tak pro dva,“ sebejistě a pomaličku se přitom usměje.

Tak takhle asi vypadá aligátor, když vidí svačinku, nebo pavouk před sítí s třepotající se mouchou. Jde z toho mráz. Problémem je, že až moc vzrušující mráz. Poposedne si.

„Závodíte?“

„Závodíš.“ Líně odpoví. Nebude mu při sexu říkat vy. Sice angličtina to nerozlišuje, ale zdvořilý tón v posteli nemá rád. Posadí se vedle Vašíka tak, aby byl těsně u něho. „Už ne. Nechal jsem toho a místo Šípu mám Jitřenku. Šíp byla závodní jachta.“

„Aha.“ Opět si poposedne.

Jack má z toho radost.

„Nabídla jsem mu, jestli by tu nechtěl zůstat déle.“

„Dobrý nápad. Mohl by ti pomoci s nákupy, že, Vašíku.“

„Ano,“ hlesne Vašek úplně ztracený v zelené síti očí profesora Hastingse.

„Tak dobře, aspoň tu nebudu tak sama. Je na mě trochu pozdě, ale vy se tu bavte. Marie!“

„Ano, paní Rivie.“

„Prosím jako obvykle. Půjdu spát. Dnes byl opravdu vzrušující den.“

„Dobrou noc,“ řekne Jack a políbí Rivii ruku. Ta se pousměje.

„Dobrou noc.“ Klapnutí dveří a oni osamí.

Vašek znejistí. Co teď? Všechno je tak narychlo, že si nestihl ani promyslet, co a jak.

„Tak jsi se vypravil do Anglie.“

„Ano. Prý nebudete učit?“

„To rozhodně budu. Jen ne v Pardubicích.“

„Aha.“

„Tak co hodláš dělat na našem pobřeží?“

„Asi se ubytuji a potom uvidím. Je tady krásně a jsem volný jako pták,“ hlas mu odumře. Proč se na něho tak dívá? Nervózně se napije.

„Nervózní?“ pobaveně se otáže Jack. Měl bys být, milánku, protože od téhle chvíle jsi naprosto můj.

„Ne. Jen unavený.“

„Pak do postele.“ A co nejdřív spolu. Aspoň se ho takhle zbaví v myšlenkách. Možná.

„Dobrou noc, pane profesore.“

„Dobrou noc, Vašku a nebojte se. Nic se nestane.“

„Opravdu?“ tiše pronese.

„Opravdu. Jen,“

„Jen?“

„Co bys ty sám nechtěl!“ rozzářeně se usměje. A samozřejmě já.

Vašek vyrazí nahoru do pokoje.

Jack zaslechne klapnutí dveří a líně zvedne oči ke stropu. Je teď přesně nad ním a on je tady jako doma. Zajde do kuchyně, otevře velkou lednici a nalije si grepového džusu. Jedenáct hodin. Vyjde ven a zadívá se na moře se světýlky od jachet. Na blízký stolek odloží sklenici a vyjde po schodech. Proč by s tím měl otálet. Udělá přesně to, co s ním chtěl udělat tehdy. Využije svojí touhy a začne hned.

Vyběhne po schodech nahoru a tichounce otevře dveře. Je to pěkný pokoj s velkou postelí a balkonem. Výhled na moře. Lestrengovi si ho tady zamlouvali každým rokem a zajímalo by ho, co se stalo, že tak narychlo odjeli. Pochybuje, že by v tom měl prsty Vašek. Byl v šoku, když ho tu uviděl a on taky. Pořád se ještě sprchuje. Proč ne. Dá ihned najevo, co bude chtít a další vývoj nechá na okolnostech.

Otevře dveře a s rozkoší se zadívá na statné opálené tělo bez obvyklého bílého pruhu kolem boků. Opaluje se nahý. Vida, mají velmi důležitou společnou věc.

Vašek ucítí závan vzduchu a přestane se utírat. Pomalu spustí ručník dolů. Má nutkání se zahalit, ale nakonec toho nechá. Pche, pohodí hlavou a odhodí ručník. Nevypadá špatně. Sportuje a má dobrou postavu, kterou nemusí schovávat.

Hastings ho přejede očima. Pomaličku odshora dolů. Labužnicky prodlévá na rtech, na hladké hrudi jen jemně ochlupené kolem bradavek a pak sklouzne k plochému břichu a dolů k napůl vzrušenému údu. Málem mlaskne, jak se mu líbí. Jen ta houština, ale to se dá lehce změnit pár tahy břitvy a pěny. Dlouhé nohy s vybledlou jizvou. Maličko si povzdechne. Čarovné? Asi ano.

„Pane profesore, tohle je můj pokoj.“

„Myslíte?“ přistoupí k němu a přitáhne si ho k sobě. „Pročpak jste tady? Sázka? Ne?“ když Vašek zavrtí hlavou. „Pak vaše nezbedné choutky.“ Smyslně se usměje a skloní se ke rtům.

Vašek mu stejně jako předtím obtočí ruce kolem krku.

Jackova ruka sklouzne z pasu na zadek a sevře ho. Paráda a letní neškodný flirt může začít.

Líbí se mu jak líbá, jak si ho k sobě tiskne. Pevné tělo, jazyk v ústech dotýkající se jeho, chci víc a tělo nestydatě dává najevo, co požaduje, až se Vašek nepoznává. Jako by to nebyl on, ale někdo jiný, kdo se tu v koupelně tiskne skoro k neznámému člověku. Čert to vem a život je krátký, pomyslí si, než všechny myšlenky i pocity ustálí do jedné podoby a to profesora Hastingse.