Shounen - ai povídky

Mikulášská sázka

1.      Prime minister

2.      Lord President of the council (has no department)

3.      Lord Privy Seal (has no department)

4.      Lord Chancellor (Speaker in the lords, besides he is in charge of about 20 offices…

„Martine!“ do pokoje, kde se učí, vtrhne jeho kamarád, který prolézá vysokou školu s obdivuhodnou netolerancí k profesorům a škole. Vždy projde, i když by člověk řekl, že nikdy neotevřel knihu, natož cokoliv přečetl. Přednášky absolvuje tak, že přijde a nenápadně se vytratí, aby mohl být úplně někde jinde.

„Co je?“ zavrčí. „Nevidíš, že nám Hastings napařil další várku ajiny?“

„Co blázníš? Teď se učit nějaký anglický kabinet?“ vytrhne mu knihu z ruky a odhodí do kouta. Sedne si mu na nohy.

Když ho poznal, myslel si, že je gay, ale je to pro něho typické, stejně jako rozkládání rukou při řeči. Vše co povídá, doplňuje gesty, mimikou a pohybem těla.

„Hádej, co je za den?“

„Den, kdy jsem někoho zabil?“ hádá, ale mrzutost z vyrušení ho přechází. Opře se o židli a přemýšlí, co zas vymyslel.

„Ty chceš někoho zabít? Povídej a mohu u toho být?“

Je nenapravitelný. Smíšek celé školy. Kdo ho nezná, jako by na škole nebyl. Kamarádí se s kdekým a jeho prohřešky odnese vždy někdo jiný. I profesoři ho mají rádi. Až na suchara Hastingse – učitele angličtiny na vznešené pardubické univerzitě. Kupodivu něco proti němu má. Jenže Václav neboli Vašek - Smíšek umí až moc dobře anglicky, takže mu i to u něho prochází. Sice s odřenýma ušima, ale počítá se projití.

„Raději povídej, nebo tu zkysnu do zítra.“

„Mourku,“nesnáší to jeho oslovení „mám pro tebe menší kšeft. Nechceš si přivydělat?“

„Nejsem mourek.“

„Ale já vím, ropuško. Je to lepší? Poslouchej, mám nápad.“ Ťukne ho do čela. „Dnes je Mikuláše.“

„A co?“ nechápe Martin. Vystrká ze svého klína Vašíka a jde sebrat knihu. Založí ji a zavře. Dnes bude konec učení.

„Máš pěknou figuru.“

Martin se začervená. Tohle mu ještě chybělo. Dobře ví, že je na to háklivý a neopomene ho provokovat ala jeho postava nebo narážky, jak je hezký. I tak si to vytrpěl nejdřív na základní, potom na střední škole kromě tří let, kdy se cpal jako nenažraný vlk a bylo to vidět.

„Nech toho.“

„Dobře, dobře. Já jen, aby řeč nestála. Znáš Filipa z druhého ročníku? Je to takový velký svalnatý kluk, pořád se mračí. Tak jsem ho najal jako čerta. Jo je Mikuláš, pane Svatoušku.“ To je zas jeho přezdívka. Je šprt a nebýt Vaška, asi by mu to zůstalo napořád. Jenže díky němu má klid. „Já jdu za Mikuláše, Filip za čerta a ten nový kluk z prvního ročníku Michal – Myšička za anděla. Hele je kouzelný, víš o tom? Nádherný kluk. Takový sladký. No krásný. Hezčí než ty. Skoro jako dívka.“ Martin nechápe, kde zas je. Nejdřív něco o čertu, teď zas o nějakém pěkném klukovi. Jednoduše chaos.

„Ty Vašku, fakt nejsi gay?“

„Hele, Lily ze třeťáku, by potvrdila, že ne.“

„Ty chodíš s Lily?“

„Jsi první, kdo to ví, ale jestli to někde řekneš, budeš synem smrti. Přísahej, že to nikde neřekneš.“

„Jistě.“

„Přísaha.“

„Co čestné skautské.“

„Fajn. Abych pokračoval. Filip měl jít za čerta. Problém je jeden. Je nachcípaný!“ zdůrazní. „Kluci!“ zařve, když do pokoje vpochodují dva kluci s pytli. „Tady to je.“ Ukáže na mě jako na věc. „Obléci a jdeme. I tak máme zpoždění.“

„Počkej, musím tu přednášku!“

„To bude dobrý. Vyděláš si pár kaček a bude to. Kluci do toho.“

„Ne, já sám!“ vykřikne Martin, když mu dojde, že ti dva ho chtějí svléknout a nasoukat do kostýmu. Jak potupné být svlékán nějakým bodyguardy.

„Můžete jít. Tady maličkost za námahu.“ Něco jim strčí do ruky. Ti zmizí jako pára nad hrncem. „Tak šupky dupky. Co zíráš? Už máš být oblečený.“ Rozváže jeden z pytlů a tahá kostým. V druhém Martin zahlédne paruku a ocas. Zasténá, ale neví jak a je v triku a boxerkách. Navlékne si srstnaté kalhoty a teplý černý kožíšek. Lesklý, kudrnatý.

„Tak teď tohle.“ Vytáhne ocas. „Stůj klidně, sakra!“ zařve a začne mu přišívat ocas. „Filipovi se ho bohužel podařilo utrhnout a nestačil jsem to donést holkám, aby to opravily, ale na jedné jsem vymámil šitíčko. Musíš na něj dávat pozor. Tak, hotovo. Zrcadlo, zrcadlo, kde jsi a ukaž kdo je nejkrásnější?“ rozverně luskne prsty. „Sakra nemáš je. Nevadí.“

„Vašku, já…“

„Klídek, to bude dobrý. Paruka. Není půjčená. Dědí se v naší rodině po generace.“

Martin neposlouchá a dívá se na ocas, kterým zametá podlahu studentského pokoje na kolejích. Do ruky mu Vašek vrazí paruku. Rozpačité ji bere, prohliží a nasadí.

„Teď tohle,“ a podá čelenku se dvěma beránčími rohy. „Stylový ne?“ spokojeně se usměje. „Ukaž, jak ti to drží. Dokonale a ještě řetěz, pytel, a kouli. Tu sebou vláčet nemusíš. Hlavně řinči řetězem. Musel jsem slíbit opravářům, že jim ho vrátím. Poslední úprava.“ Rozbalí kus hadru.

„Co to je?“ řekne bezmocně Martin.

„Co? To je kus uhlí, co jsem sebral klukům z chemičárny. Měli ho na nějaký ten svůj pokus, tak doufám, že ho nebudou postrádat. Nakloň se.“

„Au, to bolí!“ Když mu Vašek začne soustředěně mazat uhlím tváře. Vezme ruce a taky je pomaže.

„Jsme nejlepší. Já jim ukážu. Teď já a doufám, že Michal už je taky připraven. Hele, za pět minut u hlavního vchodu.“

„Počkej!“ zařve na něj. Jak jsem se mohl ocitnout v kostýmu čerta, když se mám učit na ajinu a Hastings mi nic neodpustí, na rozdíl od Vaška.  Jsem ztracený, pochmurně si pomyslí a nakonec mávne rukou. Nějak se to budu snažit okecat. „Ministerský kabinet?“ ozve se ironický hlásek.

„Zavři hubu!“ zařvu na ten protivný hlásek, který mi překáží v lumpárnách. Takhle vždy skončí jen u příprav a nikdy se nerozvinou do rozměrů, kdy si plánuji, jak něco provedu. A na střední, myslím, že to bylo v druhém ročníku, kdy jsem zjistil, že z lumpáren nic nebude, jsem to vzdal. Poznal jsem, že nejsem stvořen k tomu, abych dělal kanadské kousky, vymýšlel akce a byl jejích duší. Doteď nechápu, proč se mnou Vašík kamarádí. My dva jsme jak oheň a led. Jednou jsem se ho na to optal.

Seděli jsme v menze u oběda, který může pozřít jen hladový študák a vybalil jsem to na něj. Zadíval se do stropu a pak dolu na stůl.

„No protože jsi jiný a zajímavý a pak, nemám co na práci a líbíš se mi.“

Odpověď ´líbit se mi´ se pro změnu pranic nelíbila mně.

      „Jsi gay?“

Vyprskl smíchy. „Já? Ne a ty?“

„Taky ne.“

„Pak není co řešit. Hele, budeš to jídlo nebo ne?“

Raději jsem ho snědl rychlostí blesku. Byl by schopen mi urvat poslední kousek toho karbanátku. Je naprosto bez svědomí.

Zadívá se na hodinky. „Ježíši, už jsem tam měl být. Zabije mě!“ zamumlá a vyrazí ke vchodu.

Ahoj! Je! Čert! Výkřiky mně provází na mé cestě utrpením ke vchodu. Ale co budu říkat, užíval jsem si ty obdivné vzdechy, i pohledy celou cestu. Moje dušička prahnoucí po pozornosti a uznání se tetelila rozkoší. Vyhříval jsem se ve vlně pohledů známých i neznámých spolužáků. Prostě v tu chvílí jsem byl středem pozornosti a Ble buu jsem dělal po celou cestu a přitom jsem mával ocasem, samozřejmě něžně. Vašík by mi neodpustil, kdyby se mu něco stalo a já nechtěl zjišťovat, jak by se mi pomstil.

„Jsem tu!“ řekne udýchaně.

„Paráda. Tak co tomu říkáš?“ otočí se jako primabalerína. Dlouhá mikulášská berle, plnovous, že by se za něj nemusel stydět ani Santa Claus, dlouhý bílý hábit a k tomu hodně vysoká čepice.

„No skvěle a kde je ten tvůj Michal, náš anděl? Hele, není pitomé, že kluk bude dělat anděla? Víš, holka by byla lepší, ne? Nějaká s pěkným poprsím, blond vlasy a milou tvářičkou.“ Můj ideál ženy.

„Počkej, uvidíš!“ uchichtne se. „Je tu.“ Otočí se ke vchodu a já s ním.

Dýchám nebo ne? Jsem na zemi nebo ve vesmíru? Chybí mi vzduch. Pomoc řvu, když fascinovaně zírám na tu útlou postavu. Blond vlasy, modré oči, určitě je má, tvář a ten kostým… je to kluk! Řve něco ve mně. Nevnímám, jak klopýtnu přes ocas. Ničeho si nevšímám, jen té postavy před sebou.

„Ahoj, Martin.“

„Ahoj, Michal.“ Elektrický proud je proti jeho ruce jiskřička. Mám pocit, že mi svým dotykem aktivoval všechny buňky, které spaly a teprve teď pod tou ránou se probudily. Nikdy jsem netušil, kolik jich mám.

„Fajn kluci, už jste se seznámili. Míšo, to je Martin, Svatoušek.“

Zakroutím mu krkem.

„Míša, Myšička. A tam jsou. Pozor jdeme na to.“

„Na co?!“ vykřiknu.

„No přece kdo je lepší? Jestli my, katedra filozofie, nebo katedra doprávaků!“

„Hele, on se zbláznil!“ poznamená Míša.

„Souhlasím. Nesmějí nás poznat.“

Míša přikývne.

„To je vážená porota z Fakulty elektrotechniky a informatiky.“

„Těpic,“ zamumlá Martin.

„Ty jsi nic nevěděl?“

„Ani ť. Před hodinou jsem šrotoval ajinu, přesněji řečeno ministerský kabinet a doufal, že Hastings si pár věcí nevšimne, když ke mně vtrhnul s kostýmem, že mu nějaký Filip onemocněl a já ho mám zaskočit. Co jsem měl dělat?“

„Ke mně vtrhnul včera a hned mě začal komandovat, že potřebuje anděla. Moje námitky o dívce, jaksi nepadly na úrodnou zemi. Choval se podivně a ty ruce a řeči. Hele, Martine, není on gay? Podle mě ne, ale nevím to určitě.“

„Není. Kéž by byl. Možná by se tím dalo něco vysvětlit, ale takhle vůbec nic.“ Oba na sebe pohlédnou a pak se usmějí. „Nu což, jdeme vyhrát nad těmi dopravními otravy! Jen překážejí ve výhledu na naší krásné univerzitě.“

Míša se pousměje, až v Martinovi něco poskočí, buch buch. Nikdy by neřekl, že má srdce tak živé. Kdyby nebyl kluk. Blbosti, ale vypadá opravdu nádherně a ta svatozář a roztomilý malý košíček, který svírá v rukou.

„Jde ti to!“ napůl úst obdivně poznamená Míša. Martin se zatetelí pod jeho obdivným pohledem. Proč ho musí oceňovat jen kluci? Co sem nastoupil, o holku nezavadil ani dlouhým klacíkem, natož aby ji pozval na rande. Je totálně mimo.

Míša si zatím prohlédne svého spolutrpitele v této frašce. Když ho uviděl, zatoužil se mu stulit do mužné náruče, polaskat ho a být laskán. Chtěl by ležet v jeho náručí a kochat se tím dokonalým tělem. Určitě ho má a ten kostým čerta mu tak sluší. A pak to podání ruky v něm probudilo úplně všechny smysly. Jistě, už chodil s několika kluky a měl i sex, ale takové čarování s tělem ještě nezažil. Došel mu vzduch a on nevěděl, kde je. Jestli zde nebo někde jinde. Vznášel se někde mimo a své fyzické tělo nechal napospas osudu. Chtěl ji svírat věčně a nepustit.

„Dámy a pánové nastupuje trio z filozofické fakulty!“ je probudilo a ani netušili, kde se v nich vzaly herecké schopnosti. Martin se mračil, brumlal a chřestil řetězem zakončeným koulí. Když uchopil ocas a pošimral se na tváři jako v té pohádce, slyšel, jak někdo nadšením vřeští.

Mikuláš se na to všechno důstojně dívá a lišácky se usmívá na porotu.

Míša lehounce, jako by se vznášel, prochází s tak líbezným úsměvem, že taje i ten zbytek sněhu, který se drží pouhou silou vůle. Má před sebou košíček, uklání se a zastaví se, když řekne do davu tak sladce, že i Martinovi se přestal chvět ocas v ruce.

„Byl jsi hodný?“ všichni se rozplynou.

Mikuláš alias Vašík, drze přijde k hlavnímu porotci. „Tak co, zlobil jsi nebo ne? Pak čerte sem a do pytle!“

Martin k němu přiběhne a začne hrůzostrašně výt, obletávát porotu a ukazovat pytel, který šustí a chřastí, vykvikne a řinčí. Doposud neměl odvahu se podívat, co v něm je. Jen doufá, že to nebude nějaký vystrašený lehký študák.

„Jestli jsi byl ale hodný, anděl sem!“

Pro změnu přiběhne Míša a dotkne se ho. Sladce řekne. „Jsi moc hodný a dostaneš bonbónek.“ Vytasí se se sáčkem bonbónů.

„To je podplácení poroty!“ zavřeští Mikuláš z dopravní fakulty a napřáhne před sebe zahnutou berlu.

„Sorry, ale neřekli jsme, že to nejde!“ namítne hlavní porotce a shrábne sáček. Tuhle značku má opravdu rád. Mrkne na Míšu.

„Porada!“ vyhlásí hlavní porotce. Obě skupinky poodejdou nevraživě na sebe hledíce.

„To bude krutý týden, jestli zjistí naše jména!“ pochmurně pronese Míša.

„Jo, ale stálo to za to.“ Napjatě očekávají výsledek od ctihodné poroty z elektrotechnické a informační fakulty.

„Vítězem se stává…“ tak dělej, pomyslí si vztekle Martin. „se stává filozofická fakulta!“

„Jupí!“ Martin s Míšou se obejmou a pak od sebe uskočí. Opět ten podivný záchvěv, pomyslí si zneklidněně Martin a zpytavě se zadívá na Míšu. Dyť je to kluk a nic extra. Sakra copak se mi líbí hubení kluci? Je to hloupost. Nakonec si řekne, že je gay. Blbina, hovadina, hloupost je to. Jenže nemůže ignorovat to chvění těla. Je z toho úplně mimo a neví, co si myslet.

Mikuláš přistoupí k druhému Mikuláši. Natáhne ruku. „Vyhrál jsem!“

„Parchante!“

„Mám rodný list s oběma rodiči v záhlaví a před mým narozením byli oddáni!“ škodolibě ho informuje. Vezme obálku a jde ke klukům.

„Tak vyhráli jsme a teď nás čeká práce.“

„Počkej Smíšku, jak to myslíš, vyhráno a co ti to dal?“

„Soukromá sázka. Nebojte, taky dostanete a …“

„A co kdybychom nevyhráli?“ podotkne Martin.

„Neboj, pojistil jsem se.“

„Jak?“

„Za prvé, podcenili mě. Za druhé, úplatek porotě – oblíbené bonbóny. Za třetí, copak jste si nevšimli poroty? Čtyři holky na dva kluky. Dopráváci sice měli tu pěknou kozatou holku, ale ty zas holky nemusí, takže to bylo na 100%. A pak, každá holka dá přednost pěknému klukovi před pěknou holkou a já náhodou vím, že ani jedna s žádnou holkou nechodí! Bingo!“ Vítězně zakončí svůj proslov.

„Já zírám!“

„A že jo?“ zašklebí se a rozhodí rukama. „Jsem prostě génius a teď si ještě jdeme trochu vydělat. Vezmi tu kouli do náruče, aby se nepoškodila a jdeme po domech.“ Vytáhne seznam, zatřepe jím a Martin s Míšou zaúpí. Jeho délka přesahuje jejich možnosti

„Hele, tohle nestihneme do půlnoci!“

„Nebojte, stihneme. Vypočítal jsem, že jedna návštěva trvá maximálně 15 minut. Když budeš důkladně strašit, limit snížíme na 10 minut. Andílek nastoupí po mně a musí se hezky usmívat. Tím snad snížíme limit o další minutu a já dám dárek, vyinkasuju, co nám dají a hotovo.“ Otočí se a jde směrem k blízkému sídlišti, jako stvořenému pro Mikuláše a jeho partu.

„Dostal mě.“

„Mě taky. Co uděláme?“

„No, zkusíme to snížit na těch devět minut. Nechci se v tom vláčet do půlnoci a je to otrokář.“

„To ano.“ Vlečou se za rázně rázujícím Mikulášem, chmurně přemýšlejíc o nadcházejících hodinách tyranie.

„První. Leskovi.“ Dzzzz. „Mikuláš.“

„Hned tam budu.“

„Jistě.“ Chvilku čekají a Vašík zatím pročítá seznam.

„Prosím, nádherné kostýmy. Prosím je trochu vystrašený. Víte, nedávno dostal pětku a poznámku, tak ho postrašte jen maličko, ano.“

„Nebojte se. Jsme v tom mistři.“ Suverénně nastoupí k bytu. První vletí čert a buuu, kdo tady zlobil? Búúú se ozve na jeho vpád. Druhý vletí andílek a čert se vyvleče na chodbu, když vidí otevřené další dveře. Mikuláš ho popostrčí a on vletí do druhého bytu. Dvojité nadšené Jééé ho pro změnu vyděsí. Má co dělat, aby před dvojčaty zachránil střapatý ocas.

„Děkujeme!“

„Není zač,“ odpoví Vašík a schová něco do kalhot. „Tak o patro výš. Pak o dvě patra nahoru. Pak další vchod.“

„V minulosti jsi byl otrokář. Tohle je horší než galeje.“

 „Pamatuj na peníze! Peníze, rovná se schůzka s holkou, lepší jídlo, méně námahy. Peníze hýbou světem a pak si můžeš dát zpracovat nějaký úkol od někoho jiného a nemusíš tolik dřít. Vedete si skvěle a myslím to vážně. Uvažuji, že naplánuji něco dalšího. Jste super dvojka.“

„Budu mít dost učení, musím k rodině!“ zazní dvojmo, jedním dechem a pak se všichni rozesmějí.

„Tak vidíte a do toho!“ Jeden byt za druhým. Dětské tváře začínají splývat do jedné, stejně jako nářky rodičů. Byla moc hodná, dostal pětku, poznámku, jen žádný čert, měl by ještě trauma a andílek. Krásné kostýmy. Oh, chlapec. Jak roztomilé.

„Jedenáct a padla. Zvu vás k sobě na jídlo!“ Zamne si rukama a pak se na ně vesele zašklebí.

„Jsem sedřený jako kůň,“ zamumlá Martin.

„Já taky a mám žízeň. Bydlíš daleko?“

„Já a daleko? Kdepak. Kousek od kolejí. To víte, musím mít přehled, co se na kolejích děje. Majitel je fuč a máme byteček pro sebe.“ Vede je k vedlejšímu paneláku.

„Tak se usídlete!“ oba padnou na pohovku. Míša si položí hlavu na Martinovo rameno. Je unavený a v tu chvílí je mu tak dobře.

„Džus stačí?!“ zaslechnou křik.

„Cokoliv!“

Míša zívne a pak se odtáhne. „Promiň mi to.“

„E… to je jedno,“ zavrčí Martin. Líbilo se mu, jak má hlavu položenou na jeho rameni a ten klidný svěží dech, začínám bláznit.

„Tak tady, holoubkové. Mám pro vás skvělý návrh.“

„Ne!“ dvojité zasténání.

Vašík je chvilku pozoruje a pak vytáhne obálku a peníze. „Tohle celé může být vaše.“

„To je dost peněz? Proč?“ Potřeboval by ty peníze. Budou Vánoce a on, i když má brigádu, tak, peněz není nikdy dost a on by si chtěl koupit jednu počítačovou hru.

„Co za to?“ Míša hledí na peníze. Budou Vánoce a on nemá dost peněz a rodiče nejsou zrovna bohatí. I tak je to stojí hodně, aby tu mohl studovat.

„Maličkost.“

„Vyklop to.“

Vašík se na ně zahledí a pak se usměje. „Mám vás rád. Fakt a proto, jestliže se spolu vyspíte, jsou vaše.“

„Co?!“ vyjekne Martin. Míša mlčí. Jemu by to nevadilo. Martin se mu líbí od první chvíle. Sice je to proti jeho zásadě, ihned někomu vlézt do postele, ale tentokrát by vyjímku udělal. „To nemyslíš vážně. Jako my dva?“

„Ne ty a Míša,“ upřesní Vašík klidně a usedne do křesla. „Tak co vy na to? Dostanete spoustu peněz.“

„Nestojí to za to. Míšo?“ Ten uhne očima.

„Mně je to jedno,“ řekne bezvýrazně. Už dávno zjistil, jak se okolí dívá na gaye a Martina si otipoval správně. Nesnáší je.

„Jak jedno?“ Martin nechápe.

Vašík sedí v křesle a mlčky je pozoruje. Tohle si musí vyřídit sami. On jen provedl nabídku.

„Protože jsem gay! No. Proto!“ zařve.

„Co?“ nemůže tomu uvěřit. Sedne si opět na pohovku. To není možné. Vždy si myslel, že je pozná na dálku a najednou je jeden vedle něho a on nic nepoznal. Je to všechno na hlavu. Co má jako dělat? Jak co? Nic. Odmítnout a přestat se s nimi stýkat. Vašek je blázen, jinak by mu to nenavrhl. Jenže jeho tělo je úplně vygumované a jako by nepatřilo jemu. Co dělat?!

„A jaký chceš důkaz?“

Martin sedí otřesen na pohovce a zírá na peníze ledabyle pohozené na stole. Tohle je dokonalá noční můra a on není připraven na ajinu! Zvrátí hlavu dozadu a nic nevnímá, kromě svého zmatku. Co dělat, mu víří hlavou dokolečka.

„Důkaz? Fotku!“

„Promiň, ale nechci. Jistě to chápeš.“

„Samozřejmě. Pak mi stačí jen fotka vás dvou, jak se líbáte do půlky těla obnažení!“ nemilosrdně dodá.

„Nestačí ti to vidět?“ Možná je Vašek úchyl, který za to rád  platí a rád se dívá. O pár takových četl na netu.

„Ne. Berte to jako moji podmínku.“

Míša šťouchne do Martina. „Martine.“

„Ne.“

„Dobře.“

Co mám dělat?

„Tak nic. Jdu počítat a dnes přespíme tady. Pohovka se dá rozložit a je pohodlná.“

„Zařídil ses tu dobře,“ uznale pokývne hlavou Míša.

„Jo, majitel pořád někam jezdí a zalévám mu kytky a hlídám kocoura Ikea.“

„To jméno mi zní povědomě,“ řekne Míša.

„Je to obchod s nábytkem a serepetičkami do bytu,“ zamumlá Martin. „Tak jo.“

„Co?!“ nevěřícně řekne Vašík. Přestane počítat, ale rychle se vzpamatuje. „Tak fajn do toho,“ rázně je popožene, aby si to náhodou Martin nerozmyslel.

„Ty fakt do toho chceš jít?“ udiveně se optá Míša. Hlas mu zní dost nejistě, pomyslí si Martin. Osobně se zbláznil, anebo se do jeho těla nastěhoval nějaký ufoun. Jinak nechápe, proč řekl ano. Odkašle si.

„Já, dělej, než si to rozmyslím.“

Vašík nenápadně mrkne na hodinky. Perfektní. Vezme mobil a decentně se odklidí mimo, ale tak, aby měl pohodlí, nepřekážel jim a přitom měl pěkný výhled.

Oba se pomalu svlékají. Martina překvapí Míšův hladký hrudník a ruce s vypracovaným svalstvem. Jako by stejně jako on posiloval, nebo sportoval.

Míša k němu přistoupí a vzhlédne. Je rozrušený, jako by se líbal poprvé. Jenže má pocit, že možná to bude poprvé.

Co to vyvádím? Co? Mám rád holky! Mám. Nemohu to udělat, nemohu. Skloní trochu hlavu, jak je vyšší než Míša. Má opravdu modré oči, uvědomí si a pootevře rty.

Krásné video.

Míša se chopí iniciativy a stoupne si na špičky a ruce mu položí za krk. Přitáhne se k jeho rtům. Líbí se mi jeho tvář, hřejivé teplo a pak, chce to.

Já ho líbám. Zavře oči a dotkne se rtů. Krásné, nechtěně zasténá a ponoří se do polibku. Líbají se, jako by na ně nic neplatilo. Nedostatek vzduchu, délka polibku, gravitační zákony. Nic neplatí, jen oni dva. Jeho tělo skoro hoří a líbá, jako by v životě nikdy nelíbal. Něco uvnitř něho vřeští, že je to divné, ale tělu i mozku je to úplně jedno a nějak nemá náladu rozebírat úvahy proč a proti. Jenom smysly a tělo si vychutnávají situaci, po které dlouho toužili.

Vašík se uculí. Přesně to tušil a video bude krásné. Jen to nějak dlouho trvá. Škoda, že má omezené nahrávání. Takhle nebude vědět, kolik uběhlo času od začátku do konce.

Zakašle. Nic. „Já jdu!“ Nic. Pokrčí rameny. Vyjde ven a zavře dveře od obýváku. Nic nevezmou a pak, majitel se vrátí až v pondělí a on si zatím někam odskočí.

„Zvláštní!“ prohodí Martin. Ani si nevšiml jak, ale drží polosvlečeného anděla kolem pasu a tiskne si ho k sobě, jako by chtěl odejít. Vnímá jeho pas a hřejivé tělo na svém. Vůbec ho to neodpuzuje a někde v koutku mysli ho děsí, kam to spěje.

„Pro mě nádherné.“ Míša našpulí výzývavě rty, jak touží si to zopakovat. Nevadí mu, jak se nestydatě nabízí. Líbá zatraceně dobře. Neřekl by to do něho.

„Proč ne.“ zavrčí Martin a začne ho líbat vychutnávajíc si hru jazyků i rtů. Je mu všechno jedno a ruce putují nezávislé na hlavě nebo přání po tom druhém těle, které se mu tu nabízí. Odtrhne se od něho a zahledí se na přivřené oči, spokojený obličej a napuchlé rty. Něco ho pošimrá a on si uvědomí, že je to jeho ego, které se cítí úplně skvostně, jak ten druhý vypadá, a že za to může on.

„Kde je ten zmetek?“ raději se optá.

„Nevím.“ Neradi se od sebe odtrhnou a jdou se porozhlédnout po bytě, kde je ten mizera.

„Nikde nikdo.“

„Vypadáš naprosto neandělsky.“

„Proč?“

Oba stojí na chodbě a Martin ho otočí k zrcadlu. Stejně jako on je zamouněný jako kominík. Začnou se smát a Martin ho obejme. Připadá mu samozřejmostí, že ho políbí na krk.

„Nemusel jsi.“

Martin neví, na co se Míša ptá. „Chtěl jsem. Jsem unavený. Půjdeme spát?“

„Chceš se fakt se mnou milovat?“ Neřekne spát nebo mít sex. Nějak mu to připadá nepatřičné a pak bude vedle něho ležet a raději si předtím zajde do koupelny, aby nebyl ve stavu, kdy by nemohl spát a pak nechce ho přivést do rozpaků.

„Promiň, ale ne.“

„ Věděl jsem to. Pojď, sundáme si ty hábity.“

Míša se svleče do trenýrek a protáhne se.

„Sportuješ?“

„Jo šerm, ale tady není kde, tak jezdím do Hradce. A ty?“

„Posilovna. Nesnáším mít faldy.“

„Pak jsi je měl.“

„Měl a tlouštík Merry byla moje nejhorší přezdívka.“

„Tomu věřím.“

„Sakra!“

„Co je?“

„Nevím. Můžeš se mi podívat na ocas?“

Míša k němu přistoupí, skloní se a zkoumá ocas. Začne se šíleně smát.

Nevšimnou si, jak dveřmi nakoukne hnědovlasá hlava a udiveně si je prohlíží, co to tam dělají a proč Míša klečí u polonahého zadku Martina. „Sodoma a Gomora!“ zašeptá a odejde si pustit  ještě na chvilku internet.

„Tak co je?“

„Hele, nevím jak a kdo, ale někdo ti ten ocas přišil k boxerkám.“

„Vašek. Já ho zastřelím a pověsím do průvanu. Proto mě několikrát píchnul do zadku. Co to děláš?“ vytočí hlavu a s úžasem pozoruje, jak Míša hladí jazykem jeho hýždě.

„Nic. Jen jsem ti ho políbil za tu újmu od Pašíka. Asi budeš muset spát nahý.“

„Nebude ti to vadit?“

„Mně ne, ale tobě asi ano,“ řekne se smíchem. Svlékne mu kalhoty, přistoupí k němu a políbí ho. „Tak jdeme prozkoumat, jak se to rozkládá a jestli se budeme mít čím přikrýt. Jinak jsi moc krásný,“ pohledem sklouzne k jeho mužství.

Martin má chuť se dole přikrýt, ale ovládne se. Kruci, proč tohle mu musí říct kluk a ne holka? Neví co na to prohlášení říct, ale je pyšný. „Ee, díky?“

Smích a on se k němu přidá. Smějí se a zvědavě se navzájem prohlížejí.

Tentýž den mezi jedenáctou a půlnoci, klub

„Tak se podívej, Lily.“

„Jak jsi to dokázal?“

„Sázka je sázka, takže budeš se mnou chodit?“

„Co mám dělat.“ Jak jen to dokázal a ti dva se líbají opravdu důkladně.

„Půjdeme zítra do kina?“

„Dobře.“ Byla hloupá, že se vsadila. Neměla to dělat. „Žádný horror, žádný slaďák!“ řekne přísně a dá si ruce v bok. Vašek k ní přistoupí a políbí na tvář. Zítra vyinkasuje od Honzy svoji sázku, že bude chodit s vyhlášenou Lily. Jo, nemají se sázet a pak tohle je dvojnásobné potěšení. Lily je kočka.

„Jak si moje paní přeje.“ Zaklapne mobil a odejde. Lily pozoruje, jak odchází. Mizera, jenže sladký.

„Co ti chtěl?“

„Co mi chtěl? To byl můj nový kluk,“ odpoví zamyšleně a pak se usměje. Kopačky mu může dát vždycky.

„Nekecej!“ vydechnou s očima navrch a Míla jí vloží do ruky colu s rumem. Napije se.

„Nekecám.“

Druhý den, univerzitní menza

„Vašíku pašíku, čekáme!“ nad Vaškem se sklání Míša s Martinem nedočkaví své odměny.

Příjemný kontrast. Zajímalo by ho, jestli opravdu spolu spali nebo ne. To, jak se k němu nakláněl… byl zajímavý pohled. Jaké to asi je spát s klukem? No, on to nikdy nezjistí. Tak daleko experimentovat nehodlá.

„Tady.“ Přisune ke každému obálku.

„To je nějak málo, ne?“

„Je mi líto kluci, ale investoval jsem to do výnosného podniku. Zisk bude dvěstě násobný, nebo jak to říkají matematici. Musím jít.“ Na stole zůstane talíř, příbor a poloprázdná sklenička.

„Počkej!“

„Nech ho být. Myslím, že můžeme být rádi, že jsme dostali vůbec něco. Kde budeš o prázdninách?“

„Nejspíš makat a samozřejmě doma.“

„Nechceš zajet k nám? Blízko je sjezdovka. Tedy pokud ti nevadím.“

„Ani ne. Rád zajedu a tvým rodičům to nebude vadit?“

„Určitě ne.“ Nejspíš si budou myslet, že jsem si přivedl domu svého kluka, ale nic neřeknou.

„Pak se budu těšit.“ Nevšimnou si pohledů dívek, které je hodnotí. Příjemný kontrast, pomyslí si nejedna z nich. Černovlasý vysoký kluk a vedle něho trochu nižší blond kluk s modrýma očima.

Inzerát.

Dva studenti, vysokoškoláci, nekuřáci hledají podnájem nebo pronájem malého bytu. Telefon 775814615