Shounen - ai povídky

                                         Krádež náramku bohyně Isis

Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci

Austrálie, Sydney, dům Charlee

„Vánoce. Moje první Vánoce bez Beau.“ Stojí venku pod stromem a dívá se na ty bohaté a úspěšné lidi, kteří přišli do domu Charlee se pobavit, vidět ji a hlavně být viděn. Charlee stojí uprostřed toho davu jak nádherný pták obklopený hejnem holubu si pomyslí s úměšekm Yvo. Náramek je v domě.

Stojí a vzpomíná na předchozí Vánoce. Hustě sněžilo a byl pravý vánoční čas. A tady je slunce, hřeje a všichni jsou oblečení nalehko. V bazénu někdo plave a on neví jestli je nahý nahá nebo ne. Tehdy byl v ochrance muzea. Dnes tu stojí jako šofér a čeká na příkazy své zaměstnavatelky. Tehdy šel na obchůzku, protože někdo chtěl něco z muzea ukrást.

Dneska tady stojí a... usměje se, taky chce někdo něco získat z domu. Dívá se jak davem se v obleku proplétá štíhlý muž. Zloděj a on ví proč je tady. Otázkou je jestli se mu to povede. Pozoruje ho jak elegantně proplouvá davem a sem tam někoho pozdraví jako by se s ostatnima hodně dávno znal.

Nikoho nezná, protože toho muže dobře zná. Vysoký štíhlý s pohyby kočky. V dokonalém letním obleku s polorozhalenou košili. Černé vlasy dlouhé, ale pečlivě zastřižené a v uchu se červenají náušnice. Přísné rysy, ale nádherné zelené oči jiskřici pobavením, vzteky, neví to určitě. Smyslné rty zkroucené do ironického úsměšku. Je obdivován a obletován. Být ženou náramek by po něm zatoužil. Proč je tady?

Charlee je bohatá, ale nemá nic výjmečného nebo má?  Proč tedy tady chce Beauregard Lang zloděj zlodějů krást? Přišel za ním? Ne to je nesmysl. Nejspíš na něj dávno zapomněl. On nezapomněl na těch pár dní strávených v jeho domě a někdy by si přál, aby se tam mohl vrátit.

„Zabiji ji!“ vyhrkne emotivně z ničehonic a v ruce se mu roztříští sklenička na šampaňské. Zrovna k Beauovi přistoupila jedna žena a otírá se o něho. Nenávidí ji. Pohne se, ale vidí jak Beau jde dál a ta žena dupne nohou. „Zlatíčko“ zamumlá si. Ví vůbec Beau, že je tady nebo to neví? Ustoupí krok do stínů a dívá se jak chodí a rozhliží ho. Hledá někoho? Vyloučeno! Zničeho nic má strach, že by ho mohl spatřit. Opustil ho beze slova jako zloděj, který přišel a zmizel. Má právo být na něho rozzlobený. Rozzlobený? Ne to je malo vzteklý, rozzuřený to je to pravé nebo spíš by ho měl nenávidět. Ustoupí ještě jeden krok k vysokému stromu, když si všimne, že Beau nehnutě stojí a dívá se směrem k němu.

Ohlédne se jestli někdo nestojí za nim, ale vidí tam jenom Sheinu. Labradorku Charlee. Okusuje nějakou žlutou hračku. Kachnu. Otočí se od psa k davu lidi. Pořád se dívá směrem k němu. Polkne. Takže buď ho zahlédl nebo o něm celou dobu věděl a hledal ho.

„Nesmysl Yvo!“ napomene se. „Není kouzelník, ani psychotronik.“ Dívá se jak Beau pomalu zvedá skleničku jeho směrem a gestem mu přiťukne. Pomalu upije a skleničku odloží k velkému květináči.

Yvo se zachvěje, když si všimne jak vytahuje z kapsy rukavice a otáčí se k domu. Vykročí k němu a nespouští ho z očí.

Je tady. Našel jsem toho prachsprostého mizeru, který od něho odešel a neřekl ani búúú. Od něho nikdo neodejde. Takhle ne. Stojí tam mimo zábavu a svírá skleničku s nějakým nápojem. Je stejný jako když ho viděl naposled. Nezměnil se. Vysoký štíhlý s plavými vlasy teď staženýma do gumičky a přísnými rty. Modré oči chladně přejíždějí přítomné. Pohrdá jimi? Ne to ne, ale nemá je asi rád. Nebo je pozoruje jako kočka akvarijní rybičky. I jeho svrbí ruce, když zahlédl dva pěkné náhrdelníky na labutích šijích přítomných dam. Jenže on je tu pro něco jiného a nikdo mu nezabrání v tom, aby si tu nicotnůstku o velikosti stoosmdesáti centimetrů odnesl.

Ano udělá to. Dívá se jak tam stojí a přiťukne mu. Dá mu přesně najevo proč tu je. Co udělá? Když si navléká rukavice. Půjde za mnou? Když otevře skleněné dveře a zmizí v domě. Rozhlédne se a přemýšlí kde by mohl být náramek. Určitě to bude v pokoji a to buď v knihovně pokud tady nějaká je, potom obývací pokoj, ten tu je určitě a pak ložnice paní domu. Jde dolu a otevře dveře. Knihovna. Uklízeno. Je za to zodpovědný Yvo? Projíždí knížky a pátrá po ukrytém sejfu. Nadzvedne obrazy. Nic.

Yvo zatím stojí za knihovnou a přemýšlí co tam Beau dělá. Co vlastně hledá.

„Auuu!“ vyhrkne, když Beau zničeho nic otevře dveře a on se od nich praští.

„Nemáš stát za dveřmi. Doprovodíš mně? Moc se tu nevyznám.“

„Nemáš to zjištěno předem a pro co jsi tady?“

„Pro co?“ Beau se smyslně usměje. „Pro jednu stoosmdesát centimetrů velkou věc?“ Yvo vytřeští oči. Co to může být?

„A jsi si jistý, že je to tady?“ Neví, že by měla Charlee tak velký obraz v domě.

„Ano vím to určitě. Takže pomůžeš mi to hledat?“

„Jistě. A kolik ta věc váží?“ Beau ho přejede od shora dolu.

„Sedmdesát osmdesát kilo. Nejsem si jistý přesně.“

„Nechci se tě ptát, ale jak tu věc hodláš odnést až ji najdeš?“ Beau se zasměje. On to ještě neuhádl. Nevadí to.

„Uvidíš Yvo. Robin i paní Simoně se po tobě moc stýská.“ Yvo něco zamručí. Jenže jak vidno tak se po něm nestýská Beauovi.

„Yvo co tu děláš?“ Yvo se otočí k Charlee. Je sama.

„Dobrý večer. Jmenuji se Katz Montgomery a jsem z televize TCN Chanel. Nechtěl jsem tak okouzlující ženu obtěžovat a poprosil jsem ...Yva, aby mi ukázal tady trochu dům.“ Přistoupí k ni se svůdným úsměvem a políbí ji ruku. Charlee roztaje.

„Aha. Jestli chcete mohu vám ho ukázat osobně.“

„No no no!“ vykřikne Beau. „Nemohu ukrást ostatním takový poklad jakým jste! Bez vaší přítomnosti by noc pohasla a šampaňské by přestalo jiskřit. Jste životem i duší věčírku. Prosím ne, nedělejte jim to!“ Yvo okouzleně pozoruje jak ji zpracovává. Později si bude pamatovat okouzlujícího muže a víc nic. „V žádném případě to nemohu dovolit. Tady Yvo mně provede a já jestli bych mohl, věnujete mi později jeden tanec?“

„Jistě. Yvo, ukaž panu Katzovi vše co bude chtít, ano.“ Yvo přikývne. Je dobrý, posteskne si. Může chtít koho bude chtít. Proč by chtěl jeho? „Připojite se ke mně později, ano.“ Trochu se k Beauovi přitiskne, když uslyší smích a jak ji volá její současný partner Paul. „Hned tam budu!“ otočí se a pošle polibek Beauovi. Ten ho zachytí a přiloží k srdci.

„Nevědět tvoje tajemství, tak....“

„Žárlíš Yvo?“

„Já? Na co?“ předstírá nevinnost Yvo. „Kam teď?“ Nakloní se k němu. „Je to poprvé za celou moji existenci co mám svolení majitele provést zloděje po domě.“

„Och. Já a zloděj? Kde jsi vzal takovou kachnu?“  Beau se zasměje. Yvo se usmívá.

„Je to tak vzrušující. No řekl jsi, že chceš odsud něco odnést.“

„Možná jen stříbrné příbpry“ řekne už v obývacím pokoji a drží obraz za rám. Zas nic.

„Stříbrné příbory pod obrazem?“ pochybovačně kroutí hlavou Yvo.

„Divil by ses a pak stříbrné příbory berou kleptomani a je to nemoc.“

„Já bych, řekl, že je to stále zlodějina.“

„Takhle nás kleptomany urážet! Že se nestydíš.“ Yvo se zasměje. Bože celý ožil. Tolik mu jeho vrabčáček chyběl. Aspoň na chvilku je opět s nim. „Ložnice. Yvo jdeme do ložnice.“ Yvo se zamračí. Co chce v ložnici? Ale má povolení od Charlee provést Beau domem. Zamračeně ho vede do ložnice. Pořád nerozumí co chce odtud odnést.

Beau sám si otevře dveře a pak se rozhlédne. Jestli tam nebude, ale ženy... přejde k šperkovnici a otevře ji. Nic. Musí být ještě někde jinde. Zrcadlo ne a pak začne otevírat šuplíky od komody. Prohrabuje se spodním prádlem.

„Snad někdo nechce spodní prádlo Charlee?“

„Ne ji ne, ale před rokem jsem měl nabídku na spodní prádlo kylie Minogue. Těch pár kousku ji určitě scházet nebude“ dodá a pak zpozorní. Vysype podprsenky a prohmátáva dno.

„Jak rafinované Yvo, že.“ Cvak. Deska se otevře a on se dívá na opravdové šperky.

„Proč jsi tu skutečně Beau?“ Beau se zvedne a Yvo stojí lehce rozkročen.

„Pro tohle!“ otočí se k němu s věcí v ruce.

„Náramek!“ zasyčí Yvo. „Takže ta věc pro kterou jsi přišel...“

„Jsi ty!“ Yvo se uklidní. Náramek ho nepřijme. Pokud ho nezapne...

„Zapni to. Protože pokud ho nezapneš, tak odsud ho odnést nemůžeš.“

„Chceš mi v tom zabránit?“ řekne s úžasem Beau.

„Musím Beau.“ Beau si všimne stínů v očích a jeho napětí. Podívá se na náramek. Je to ten pravý. Nandá si ho na ruku.

Cvak. Yvo zavře oči. Musí dát výpověď.

„Takže jsi na to přišel.“

„Trvalo mi to rok než mi došlo, že ty a náramek musíte být spolu. Nenáviděl jsem tě Yvo.“ přistoupí k němu a obejme ho. „Pojedeme domu. Jsem unavený tím rokem.“ Yvo ho opatrně sevře. Ano domu do Paříže. Vymaní se z jeho náruče, přiklopí desku a vrátí podprsenky na místo.

Beau s úsměvem se dívá jak uklízí. Konečně má zpět svoji hospodyni. Všechno bude v pořádku a hlavně jako dřív, když byl u něho. Yvo se rozhlédne po ložnici a pak jde pryč. Vnímá přítomnost Beaua i náramku.

„Musím dát výpověď.“

„Dobře“ odvětí Beau spokojeně. Jdou vedle sebe a zastaví se v hale domu. Dívají se na ty lidi, kteří se tam venku baví. Vyjdou ven.

„Pane Katzi, pojďte sem!“ Beau se usměje a přistoupí k Charlee. Někdo mu vtiskne skleničku s pitím. Beau se napije a za chvilku lehce konverzuje.

Byl to sen nebo nebyl? Pomyslí si Yvo a dívá se jak Beau okouzluje davy těch zhýčkaných lidi. Odpoutá se a jde do svého pokoje. Zabalí si malou tašku do letadla. Potom vytáhne kufr a  velkého plyšového klokana. Chtěl ho poslat Robin jako společníka, ale nakonec neposlal. Všechno co vlastní složí na postel a pak si na ni sedne. Jak to bude vypadat dál? Bere jednotlivé oblečení a skládá je pečlivě do kufru. Nakonec si lehne, poslouchá hudbu z domu a oknem se dívá na Jižní kříž jak se blýská na tmavé sametové obloze.

Ráno podá výpověď a odjede na letiště. Uvidí tam Beau? Nikde není, ale jeho nezajímá jestli je v letadle, protože tentkrát ví kam má jet.

Letiště Sydney

Odbaví ho na terminálu do Londýna. Letí pozdějším letem protože se mu nechce čekat skoro dvanáct hodin v Hong Kongu. Projde celnici a vstoupí do bezcelní zóny. Pod paží svírá obrovského klokana. Nevšímá si úsměvu dospělých nad hračkou i malých dětí jak nadšeně nad klokanem ječí. Drží ho a prochází obchody. Dívá se co by mohl koupit svému vrabčáčkovi. Je nadšen i trochu se bojí. Neví jak to bude vypadat mezi nimi dál. Beau mu tykal a nevypadal ani moc naštvaně, jenže na druhou stranu ta poznámka, že mu trvalo rok než zjistil kde je to by neměl brát na lehkou váhu. Určitě ho klokánek Beau nezachrání od trestu, který mu určitě Beau přichystal. Taky by měl klokánka přejmenovat. Povzdechne si a pak narazí na stejný obchod jako před rokem. Co kdyby tam něco zas koupil?

Vejde dovnitř a za chilku začne ukazovat jak je Beau velký a co má na mysli. Za dvacet minut vyjde z obchodu k oboustranné spokojenosti jak prodavače tak sebe. Najednou si připadá jak vánoční stromeček. Jde k bráně odkud bude odlétat. Letuška s jemným úsměvem mu v letadle pomáha nacpat klokánka do přihrádky pro zavazadla. Yvo nakonec si sedne a skoro ihned usne. Vzbudí se těsně před Londýnem a na Heathrow vystoupí. Má jen hodinku na přestup a je štěstí, že letadlo nemělo zpoždění. Nesnáší letát.

Utíká letištěm k další bráně a za ním vlaje klokánek Beau. Udýchaně doběhne k bráně a vidí, že je poslední.

„Letenku a pas prosím“ řekne letuška. Yvo ji je strčí a ona letenku projede přístrojem a zkontroluje jestli je to on. S úsměvem se dívá na klokana. „Příjemný let.“

„Děkuji“ zahučí a jde do letadla. Sedadlo má někde uprostřed a v žaludku mu kručí hlady. Jenže let bude krátký a on pochybuje, že něco k jídlu dostane. Bezmocně se dívá na zavřené přihrádky i na zamítavý úsmev letušky s oznámením, že není místo. Nakonec se naštve a klokanka vezme do náruče. Připoutá je oba pásem a letuška jen mávne rukou.

Po půlhodině letu usrkává kávu a přikusuje croissant. Aspoň něco, ale je to spíš jako by snědl malinu než cokoliv jiného. V 9.20 už vystupuje na letišti De Gaulle. Je rád, že ho nevysadili na Orly. Takhle má tu auto a může v klidu odjet do domu a zítra se uvidí. Musí jít za náramkem.

Vyzvedne auto a má pocit, že je na severním polu a ne v Paříži. Proč jenom Beau nebydlí na jihu? pomyslí si a dívá se na lehce zasněženou Paříž. Zřejmě nedávno sněžilo a teď to vše taje. Z každé ulice dýchá vánoční atmosféra. Usmívá se. Cestou zastaví u novinového stánku kde nakoupí všechny možné deníky. Neví proč je koupil, ale dělal to  pokaždé. Za ty roky se z toho stal rituál a vždy v nich byla zpráva pro něho.

Paříž , dům Yva sídlo Ochránců

Konečně doma. Nechá v hale kufr, ale pak mu to nedá a jde ho vybalit. Cestou zapne topení.  Klokánka vezme sebou a položí ho na velkou postel. Vybalí kufr: Špinavé věci, čisté věci, ostatní věcí. Rychle hromádky věcí uklidí a pak jde do koupelny. Napustí si plnou vanu horké vody, až stoupá pára. Ponoří se do ní a libuje si, že už je po té dlouhé cestě. Rukou čeří vodu a hlavu si položí na podložku. Nechává se laskat vodou a konejšit.

„Nádhera“ si pro sebe mručí a cítí jak pomalu usíná. Umyje si hlavu a tělo a v županu jde do ložnice. Praští sebou do postele a přitáhne si pokrývku a pak obejme kolem krku klokánka.

„Beau“ zamumlá a už spí jako když ho do vody hodí.

Ráno vstane a udělá si snídaní. S tousty, které objevil a s džemem na nich,  rozloží noviny a dívá se na ně. Tak co objeví a pak vytáhne jedny noviny a vzpomene si jak je vytáhl před rokem. Inzertní noviny. Ostatní sbalí a ten nechá na vrchu. Moc se mu nechce je otevírat. Nakonec je otevře a začne se smát.

Hledá se schopná hospodyně. Výborná kuchařka, musí umět šít.

Věk mezi 30 až 35 lety. Plavovlasý statný muž.

Prosím dostavte se na adresu Rue Piemont 35.

Plat a podmínky dohodou.

PS: muž

On si dělá legraci nebo co? Je tak náročný jeho vrabčáček, ale on naštěstí tyto podmínky dokonale splňuje. Bůhví co mu přijde ke dveřím. No tak mu dal zamínku a pak zasténá. „Bože tam se celý rok neuklízelo!“ zavře oči a s novinama klesne na židli. Při představě opakovaného úklidu je mu z ničeho nic zle. „No tak Yvo to zvládneš ne.“ Zasmušile zakroutí hlavou. „Jenže podruhé?“ Položí plátek na stůl a dojí toust. Asi by si měl zabalit.

První co si zabalí je zástěra, kterou dostal loni pod stromeček. Nepoužíval ji a měl ji raději před ostatnimi v Sydney dobře schovanou. Pak trička, tepláky a pyžamo. Kartáček. Musí najít nějaký důvod proč tam zůstat. Ušklíbne se. Snad to nebude tak těžké. Sejde dolu a vezme na sebe teplou bundu. Popadne klokánka a strčí ho do kufru šedého nissanu. Vedle sebe hodí tašku s věcmi a zapne pás. S rukama na volantu váhá a nakonec vyjede.

Jede jako by tou cestou jezdil den co den. Má strach. Je to poprvé co se vrací na stejné místo na kterém byl a k stejnému zaměstnavateli. Kdyby u něho zůstal byli by si něčím možná víc, ale náramek to neumožnil. Možná tentokrát? Cítí, že náramek je na stejném místě. Dojede před dům Beaua.

 Paříž, dům Beauregarda Langa

„Alfrede! No tak Alfrede vzbuď se!“ Alfred něco zabručí a otevře oči. Je po obědě a on si zdřímnul a nechápe proč ho Simona budí.

„Co je?“

„Jak co je? Před domem stojí ten blond fešák.“

„Jaký fešák a před jakým domem?“ Nic nechápe Alfred.

„No přece ta ex hospodyně co se ukázala jeho milencem“ vyjede na něho Simona.

„No a?“

„Jak co no a! Vytáhni ihned ten dalekohled ze sklepa. Tak dělej!“ a běží k oknu. Ještě tam pořád stojí. Alfred se zvedne a jde pro dalekohled. Sejde do sklepa a za chvilku je slyšt řev. Paní Simone běží za svým mužem.

„Zavolej sanitku. Mám asi zlomenou nohu!“ Alfred je bledý a drží se za nohu. Paní Simone zaskuhrá. Jak jen dostane ten dalekohled nahoru?

„Otřesné“ si právě mumlá Yvo. Zavře oči. Jak tohle mohl vystavit? Půlka žárovek je pryč a druhá visí jen proto, že se bojí spadnout. Stromek před domem je pro změnu obalený tak, že se div neudusí. Bude muset to spravit. Přijde ke dveřím a Zzzzzzzzzzzzzz.

„Konečně. Jste přijat!“ Beau ho vtáhne do domu, vytrhne mu noviny z ruky, odhodí je do kouta a zabouchne dveře.

„Refer...“

„Nepotřebuji. Máš zpoždění. Čekal jsem tě už ráno!“ Beau se spokojeně usmívá a Yvo si ihned všimne náramku na ruce.

„Letadla“ vzdychne a dívá se do zelených oči. Jsou tak nádherné a ... Beau na nic nečeká a začne ho líbat. Rukama mu rozepne bundu a vyhrne svetr i s košili. Rukama zajede pod košili a hladí jeho teplou pokožku. Yvo se tomu poddá a taky ho obejme. Líbají se až mají pocit, že jim dojde vzduch.

„Jdeme. Uklidil jsem ložnici.“ Yva zaujme uklidil a ložnice. Není to nějak rychle? mihne se mu hlavou, ale jde za ním. Koutkem oka si všimne podivného stromečku, ale než stihne si všimnout, že je to stromeček donesený nazpět od popelnice, už je v ložnici a dívá se na Robin, která je vyhozena ze svého místa. Beau povalí Yva na pokrývku a samolibě se culí.

„Takhle jsem tě chtěl vždy mít, takže všechno je schváleno a plat to se uvidí později.“ Skloní se k němu a začne ho svlékat. Yvo ho nechá a sám mu pomáhá z věcí.

Ze země se na ně vyčítavě dívá Robin s křivě přišitýma očima.