Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.díl - Není jídlo jako jídlo

27. 1. 2010

 

Není jídlo jako jídlo

1.

Tenhle den bude mým šťastným, pomyslí si žena v dlouhém kabátě spěchající do svého nového zaměstnaní. Před měsícem ztratila to minule, protože firma krachla. Bála se, že nenajde novou, ale měla štěstí a jeden z pohovorů ji vyšel.

Ivanov Toy company ji přijala a ona je blahem bez sebe. Dokonce si dovolila utratit peníze za víno na oslavu se svým plyšovým králíkem Bessy a skutečným králíkem taktéž Bessy. Je to sice králík, ale dozvěděla se to až za pozdě. No co, má králíka jménem Bessy.

Vystoupí z autobusu a udiveně si prohlíží místo, kde bude od té chvíle pracovat. Zářivě se usměje na okolní svět, ale ve skutečnosti cítí strach. Za prvé neví, co bude dělat, za druhé moc dobře s kolektivem nevychází. Prohlédne se. Boty na nízkém podpatku, její nejlepší vzorkované fialové punčochy, černá sukně po lýtka a jemně fialový svetr s dvěma řady zelenkavých korálů. Stejné náušnice. Vzala na sebe to nejlepší, co doma má. Dotkne se tmavohnědých vlasu. Účes snad tentokrát bude sedět a nerozletí se do všech směru. Spotřebovala na to jeden velký lak. Přes rameno má svoji oblíbenou velkou tmavofialovou tašku s malým medvídkem z korálků.

Podle příruček o asertivitě se sebejistě usměje.

„To bude dobrý, Zoe. Zvládneš to na jedničku.“ Vykročí s ostatními k velké skleněné budově. Na rozdíl od podobných budov, tato není do výšky, ale spíš do šířky a kolem ní je park. Zaujme ji rybníček a lavičky. Tiše na to zírá. Nevěřila by, že něco takového je možné tomto městě.

K tomu jen dvacet minut odtud pracuje její bratranec Stuart. Hned mu volala, když dostala kladnou odpověď. Po práci za ním zajde. Má ho moc ráda, i když je na muže. Kdyby někoho takového našla, bylo by to nádhera. Ale chlapi jsou neurvalí a vůbec nechápou módu. Vždy na ní něco chtějí měnit.

Dojde k recepci s malou dušičkou, ale zářivým úsměvem. Nevěřícně zírá na dvě nádherné slečny, které sedí na vysokých stoličkách a přes skleněný pult je jim vidět dlouhé nohy. O takových jedině si může nechat zdát. Jedna je blondýna, druhá bruneta. Rozhlédne se kolem sebe. Fontána v budově? Fascinovaně k ní jde, když ji zastoupí cestu muž. Vzhlédne k přísné tváři. Má pocit, že právě ji přichytil při nepravosti.

„Slečno…“

„Já…já sem tu nová,“ vykoktá s pocitem studu. Všechna její dřina: Jak se naučit sebejistému chování, je fuč. Měla ty peníze za ty nekřesťanské drahé kurzy vyhodit za něco jiného. Je to zbytečné, prostě je k ničemu. Hnědé očí těkají po hale, jako by chtěla utéci.

Leonard zamrká. Ježíš, ať se tu nerozbrečí! Zoufale se rozhlédne, zda není poblíž jiný strážný. Na potvoru ani noha.

„Musíte se ohlásit v recepci. Půjdu s vámi, ano,“ řekne nejjemnějším způsobem, jakým svede. Bože, kdo to je? Nová uklízečka?

„Ano. Omlouvám se, já nechtěla… To ta font… fontána.“

„Aha. Ta je opravdu fascinující. Vzpomínám si, když ji sem majitel dával. Každého nového šokuje,“ usměje se a zahledí na ní. Kdo by se nedivil. Dvě postavy, které se objímají, a není poznat, zda je to muž či žena? Dokonce o tom byl i článek: Podivná socha pro výrobce hraček. „Doteď se dohadujeme, jakého pohlaví jsou.“ Vypadá, že se uklidnila. Uleví se mu. S plačící ženskou nemá žádné zkušenosti.

„To jsou chlapi!“

Leonardo s udiveným výrazem v tváři se zastaví. „Cože?“

„Stoprocentně, rozhodně,“ praví rázně a oči ji zasvítí. „Je to zakryto, ale jsou to muži. Snad… Řekla jsem něco špatného? Bože, omlouvám se. Samozřejmě nevím, jakého ehm no jsou ty sochy,“ vyhne se slovu pohlaví.

„To je v pořádku.“ Začne vzpomínat, jestli někdo někdy prohlásil, že jsou to dva chlapi. Podívá se na ní pozorněji. On si myslel, že jsou to dvě víly… Možná má pravdu. Kdeže, jsou to dvě víly!

„Lilian, to je nová síla.“

„Zoe Bernie Tracy Frey?“

„Ano. Tady máte průkaz.“ Roztřesenou rukou vezme průkaz od miss universum a polkne. Teď ji vyhodí.

„Máte vyjet do třetího patra a hlásit se u paní Swallow.“

„Ano.“ Vezme průkazku, kterou neobratně si připíchne na kabát. „Děkuji moc.“

„Tamhle jsou výtahy.“ Všichni tři pozorují Zoe, jak váhavě jde k výtahům.

„Zajímalo by mě čí je to nápad někoho takového přijmout a všimli jste si těch punčoch? Otřesné!“

„Děsný… Dobrý den, přejete si?“ vzápětí se otočí k příchozímu.

Doprovodím ji nebo ještě se někde ztratí, pomyslí si Leonard. Otřesné punčochy? Má hezká lýtka, pomyslí si vzápětí. Taky by ho zajímalo, proč ji Michele přijímala. Je neobvyklá.

„Slečno Zoe!“

„Ano. Ježíši, neudělala jsem nic špatného, že ne?“ Okamžitě se vyděsí.

„Prosím, jen vás doprovodím. Firma je jedno velké bludiště.“ Není to pravda, ale nemůže se na to oškubané káčátko dívat a taky kvůli řečem Lilian. Je to chladná mrcha, která je tu jen kvůli vzhledu a umění jednat s lidmi. Jinak, co poznal její choutky, vyhýbá se jí na sto honu. Nechce být jejím několikátým úlovkem, který vzápětí pohodí na zápraží kostela. Jediného koho chtěla a nedostala, byl šéf.

„Děkuji moc. Byla jsem za to místo tak ráda. Vlastně - víte vůbec nevím, co tu budu dělat.“

„To vám Patricie poví.“ Dveře výtahu se otevřou a ona vydechne.

„Zrcadlo. To je něco!“

Leonard se usměje jejímu překvapenému výrazu. A to neviděla hrací místnosti, odpočinkové atrium a jídelnu. Je pravda, že šéf se o ně stará, ale taky po nich hodně vyžaduje. Když nastoupil k bezpečnostní jednotce, taky byl v šoku z vymožeností, jaké mají. Tolik přepychu. Ani doma neměl některé věcí, ale vše slouží k jedinému účelu.

Vymýšlet nové hračky. Firma má sice svoje oddělení vývoje, ale jednou měsíčně se koná i pro obyčejné zaměstnance soutěž o návrh hry nebo hračky. Peníze z toho jsou a oni se baví.

Nejkrásnější místností ve firmě je sál hraček. Děti by se nejspíš zbláznily, kdyby ho uviděli. I on si někdy tam hraje, přestože je mu třicet pět. Mít rodinu asi by uvažoval o vyloupení sálu.

Cink.

„Jsme tu.“ Vzhlédne k němu pohledem ztracené kočky.

„Ničeho se nebojte. Možná vypadá velmi přísně, ale má dobré srdce.“ Jen nesnáší pár lidi a dovede to dát najevo, že rádi dají rychlou výpověď. Ale tomu ptáčátku to nebude vykládat.

Zoe si zatím rozepne kabát.

Leonard, který se na ni mrkne, skoro vyvalí oči na její velkolepé poprsí. Tedy to je přímo skvostné! Nic podobného neviděl. Je velké, ale zas ne obrovské. Prostě sen každého mužského a ženské ji musí kvůli tomu nenávidět.

„Tak tady.“

„Děkuji, pane Stinly.“

„Není za co. Máte zvláštní jméno.“

Bojím se vejít. Bojím se, že nazpět odejdu s tímhle sympatickým chlapem, který mi pořád kouká na prsa, a už se tu nikdy nevrátím. Musím to dokázat, opakuje si jako mantru a zaklepe. Nic. Váhavě natáhne ruku ke klice a otevře dveře. Nejdřív tam strčí hlavu až po krk. To je tmavomodrý luxus. Nepovšimne si, ženy, která trůní za stolem a zvědavě hledí na dveře.

Patricie už dostala zprávu, že její pomocnice přišla. Překvapí ji hlava. Kde asi nechala zbytek těla?

„Pojďte dál.“

„Děkuji,“ ještě jednou vděčně zašeptá panu L. Stinly v krásné uniformě. Nejspíš by zdrhla už u výtahu nebýt jeho doprovodu. „Dobrý den,“ pozdraví uvnitř tmavomodrého světa.

Patricie má co dělat, aby udržela vážný výraz. Vzpomene si na video z pohovoru. Rozhodně se takhle netvářila, dokonce byla jinak oblečena. Účes je prostě katastrofa. Povzdechne si.

„Zoe Bernie Tracy Frey?“

„A… Ano!“ dostane ze sebe.

„Posaďte se.“ Fialové punčochy, kabát a to poprsí…

„Děkuji.“ To je krásná žena s krásným pážecím účesem a ten perfektní kostýmek určitě s hedvábnou halenkou! Povzdechne si, načež vyjme z kabelky brýle. Nasadí si je. Takhle by chtěla vypadat, ale ví, že nikdy nebude.

Patricie ji sleduje. V duchu vrtí hlavou. Je to stejná osoba?„Nemáte sestru?“

„Ne. Jsem jedináček, ale bylo to…,“ chce říct ve složce, když je přerušena.

„Ano. Máte pravdu.“ Co teď. Říct ji, že nevyhovuje? Vypadá jako strašidlo s velkým poprsím. Do toho podniku zapadá asi jako… Skvrna.

Zoe se ošije pod jejím upřeným pohledem. Proč si ji tak prohlíží? Asi je to kvůli těm brýlím nebo prsům. Kvůli němu už měla takové šílené problémy s chlapy a to doufala, že by konečně…

Bzzz.

„Patrice, přijďte ke mně.“

„Ano, pane Ivanove. Omluvte mě.“

„Jistě.“ Aspoň se může důkladně rozhlédnout. Tmavomodrý sen s nádherným dřevěným nábytkem. Rozhodně není to žádná podřadná třída. V tom se vyzná, protože dřív pracovala v nábytku. Jenže po půl roce se vyměnili vedoucí a musela odejít. Hodně práce ji nikdy nevadilo, ale nesnáší, když jí začínají osahávat v temných místnostech. Vždy, když to začne, ihned odchází z místa.

„Přeješ si, Sergeji?“ Vzpomene si, jak se učila vyslovovat jména rodiny. Přestože má ruské jméno, žijí v zemi už hodně dlouho. Sergej povídal, že v rodině je tradicí dávat ruské jména. Dokonce jednou jí u skleničky řekl, že se baví, když se snaží je správně vyslovit.

„Už přišla ta nová síla?“

„Ano, ale…“

„Mám hlad, prosím tě pošli ji pro jídlo. Vraždil bych za kus žvance.“

„Do jídelny?“

„Ne, někam ven, ale rychle.“

„Jak chceš, ale…“

„Běž už.“

Patricie si povzdechne. Jak šéf dostane hlad, je k ničemu. Pak nerozumí slovu, dokud se nenají a on miluje dobré jídlo. Zdá se, že tu chudinku bude muset přijmout. Bude to její zkouška, rozhodne se. Vyjde z kanceláře a postaví se u stolu. Vypadá… vypadá jako…

„Jsi přijata.“

Zoe úlevně potlačí slzy. Přijata, přijata ji zpívá tělo, rozum i duše. Má pocit, že srdce jí vyskočí z hrudi. „D… děkuji moc,“ dostane ze sebe.

„Budeš mou asistentkou.“

„Ano.“ Je jí jedno, co bude dělat. Hlavně, že bude mít práci. Před týdnem musela sáhnout na úspory, kterých nemá moc.

„Budeš dělat, co ti řeknu. Nikomu jinému odpovědná nebudeš. Mé příkazy mají prioritu číslo jedna. Rozumíš? Výš už jsou jen majitele podniku.“ Snad je aspoň trochu inteligentní.

„Ano. Rozumím.“

„Dobře. Dojdeš šéfovi pro oběd, protože já to nemohu udělat.“

„Oběd?“ Ježíši a co jí?

„Účtenku mi přineseš. Proplatíme ti to.“

„Ano.“ Kde vezmu peníze? „A…“

„Tak co tu děláš? Běž už. Má hlad, a když má hlad, není s ním řeč.“

„Ano.“ Otočí se, škobrtne o kobereček, ale dostane se ven. Mám práci, je zastíněno úkolem, který dostala. Před výtahem se podívá do peněženky. Za to chtěla žít tak týden. Za to nekoupí jídlo pro šéfa. Co má dělat?

Patricie se usměje. Je divná, ale uvidí se. Bude se ji muset vyptat na to oblečení, které měla při pohovoru. Doufá, že šéf ještě nějakou chvilku vydrží a nikoho nepokouše nebo nevyhodí. Už párkrát se stalo, že vyhodil i ji. Ale jinak kromě těch jeho nálad je to dobrý šéf. Ponoří se do práce.

 

„Ehm, prosím…“

„Ano. Pane. Dveře číslo dvě stě. Jistě ohlásím vás.“

Zoe už pět minut stojí u recepce, kde se pokouší na sebe upozornit. Povzdechne si. Nemá to cenu. Jestli chce tu práci, musí najít nějakou restauraci sama. Vyjde ven, odkud jde na zastávku autobusu. Rozhlédne se kolem sebe. Zda neuvidí nějaké logo restaurace. Zahlédne červeného draka. Čína ne. Tu by přinesla akorát sobě. Takový šéf asi potřebuje něco lepšího než jídlo průměrného smrtelníka, čímž zavrhne blikající reklamu na Mac Donald. Určitě vlastní gurmánský jazýček!

Neví, kam jít, proto zamíří ke svému bratranci. On bude určitě vědět, kde se v okolí dá najíst. Při vzpomínce na bratrance pookřeje. Na rozdíl od ní je to prostě kus. Jako by nebyli z jedné rodiny. Však díky tomu měla kamarádky na základní škole, později na střední i na výšce. Ona s vysokou školou skončí jako asistentka. Je prostě trochu nepraktická a tohle poprsí jedině dát k operaci… Ne, je na ně pyšná. Takové má málokterá ženská a ona si je nechá, i když má s ním problémy. Už jen koupit kvalitní podprsenku je úkol nad její síly. Naštěstí před rokem objevila jeden obchůdek, kde mají příjemnou prodavačku, ale hlavně její velikost.

Ještě jedna ulice a bude v nejlepší cukrárně ve městě. Bratranec je cukrář, který se učil u mistrů až v daleké Francii. Však vyhrál kde co. Před půlrokem si konečně otevřel cukrárnu a daří se mu. Tedy až splatí tu hypotéku a spoustu peněz, co dluží, ale jemu to nevadí.

Postaví se před cukrárnu se štítem, na kterém je napsán nápis Nebeský mls. Možná divný název -  její název – ale jí a Stuartovi se ohromně líbí. Zvonek cinkne a ona vejde dovnitř.

„Ahoj, Suzie,“ pozdraví vysokou prodavačku, která zrovna vaří čaj.

„Zoe! Ráda tě vidím. Tak co?“

„Mám to!“

„Gratuluji, zlatíčko. Promiň, ale musím obsluhovat,“ omluvně se usměje.

„Jasně, jdu za Stu.“

„Jen běž. Rád tě uvidí.“

Zoe vstoupí do kuchyně, kterou Stu považuje za svoje království, do kterého má přístup jen pár vyvolených. Suzie, ona a on. Nikdo jiný se do ní nedostane, a kdyby ano, nejspíš by ji po návštěvě vydrhl od shora dolu. Kuchyň je bílá s hromem a čtyřmi velkými pečicími troubami. Lednice, mrazáky, pár dalších přístrojů, o kterých jen ví, že jsou nutné. Prakticky jsou neustále v provozu.

„Ahoj Stu,“ řekne. Popotáhne, až se jí obličej svraští.

„Ježíši, Zoe, co se stalo? No tak, neplač. Nedostala jsi jí, viď.“ Obejme a pohladí po zádech.

„Dostala.“

„Tak co pláčeš střevo a bože, jak ses to oblékla?!“

„Myslíš, že … asi špatně, že?“

„No, přímo špatně ne, ale tam určitě požadují jiné oblečení. Posaď se a tady máš!“ Dá ji na talířek vanilkové větrníčky s čokoládovou nadýchanou čepičkou a posekanými oříšky. „Jaké to je?“

Zoe ochutná s uznalým přikývnutím. „Mana, Stu. Pyšné.“

Ten se potěšeně usměje, proto usedne naproti ní. Jediná z rodiny, která se s ním baví a jediná, která může jíst jeho vynálezy, aniž by ztloustla o gram, i když vychrtlá není. Závidí ji, protože sám se musí hlídat. „Tak a teď vylič, co se přesně stalo?“

„Je to nádhera,“ začne. „Venku park s rybníčkem, s lavičkami a uvnitř skleněné budovy sedí dvě nádherné Miss Universum. Mají tam dvě sochy, co jsou objímající se chlapi. Oni sice říkají, že nejsou, ale já vím svoje,“ prohlásí, aby se vzápětí pustila s ještě větší vervou do třetího větrníčku. Ta vanilková náplň, nadýchané těsto a navrch našlehaná hořká čokoláda s oříšky. Chutná ji to. „Poslali mě k nějaké Patricii. Je to dáma! Sekretářka samotného šéfa. Je divná, ale budu její asistentkou.“ Zaregistruje na tácu seřazené pohárky s domácím Tiramisu. Mohla bych o něj požádat, přemýšlí. Už je několikrát jedla a prostě té chutí se nedá odolat. Vespod hořká tekoucí čokoláda, potom smetanová sladká náplň s piškoty namočenými v alkoholu a navrch kávový krém s nějakým nakyslým jogurtem a kakaem. K tomu ozdobené. Dohromady to tvoří jedinečnou chuť, při níž se zavírají oči a sliny kanou na prsa. Člověk má pocit, že sedí v Itálii, v kavárně, kde si tu dobrotu poroučí. Raději ten pohárek nechá být.

Stuart si povzdechne. Má navíc, ale prostě její povaha, neprůbojnost a poprsí je špatnou kombinací. Prostě si nic nevydupe. Moc ji nedával naděje, že to místo dostane. Dokonce už přemýšlel, že by ji zaměstnal u sebe.

„Poslala mě pro oběd. Pro šéfa. Jenže se tu nevyznám,“ řekne nešťastně, načež odsune talířek s pátým větrníkem.

„A kdy tě vyslala pro ten oběd?“ Další věcí je, že čas Zoe taky moc nic neříká. Asi přece jen ji přijme.

Zoe se mrkne na hodinky. „Před půlhodinou a k tomu mám zaplatit oběd, ale já nemám peníze.“ Vyndá peněženku, do které ho nechá nahlédnout. „Je to na celý týden, ale nestačí to na oběd, tak jsem si myslela, že mi poradíš dobrou levnou restauraci.“

„Nech to být. Zoe, musíš být rychlejší. Vsadím se, že v kanceláři šoupe v drahém koberci chodníček, protože má hlad.“

„Myslíš, Ježíši… Já nechci o to místo přijít! Jsem husa hloupá, která vše pokazí!“ Začne popotahovat a tváře si otře do rukávu černého kabátu.

„Husa ne, ale počkej chvilku.“ Rychle vytáhne švestky, z kterých vyloupne pecky. Za chvilku švestky bublají na pánvi. Těsto na syrníky má udělané, budou rychle. Přisype skořicí do švestek. Kuchyní se rozlije sladká skořicová vůně smíšená se švestkami.

Zoe očarovaně pozoruje, jak Stuartovy ruce kmitají od jedné ingredience k druhé. Ví přesně kam sáhnout, co udělat. Na další pánev vlije nějaké těsto.

Stuart vytáhne nádobu, do které nalije horkou omáčku s pár kousky švestek. Položí tři syrníky, které posype jemným cukrem. Zamyslí se a okraje nádoby posype tenkými plátky mandlí. Do chladicí malé nádobky dá dva kopečky zmrzliny.

„Hotovo a příště se té dámy optej na víc. Utíkej, ať se to nerozehřeje.“

Zoe vlepí pusu na tvář svému krásnému bratrancovi a vypadne.

„V pořádku, Stu?“ Do kuchyně nakoukne černovlasá hlava.

„Suzie. Jo. Za chvilku budou špičky. Máš na ně místo?“

Suzie se uculí. „Mám hosta, který čeká výhradně na ně. Zdá se, že se bez nich neobejde!“

„Na ně, nebo na alkoholovou nádivku co v ní je?“ zasměje se a Suzie pokrčí rameny. Kdyby neměla přítelkyní, asi by se velmi rychle zamilovala. Člověk má chuť zabořit prsty do jeho hnědo černých vlasů a pomazlit se s jeho pletí. Prostě je krásný, ale ne ženským způsobem. K tomu postava je prostě božská, ale ví, že je to tvrdým tréninkem i neustálým hlídáním váhy. Nediví se, že se hlídá, ale spíš ji udivuje, že nemá přítele. Možná ho tají.

„Tak Ledové špičky.“ Pojmenoval je tak, protože špičky jsou potažené jemnou citronovou polevou. Namáčí je v misce s polevou, která ihned zaschne a zůstává jen bílý nepravidelný povlak. Láskyplně je začne servírovat na kovové tácy. Část se dá do vitríny venku i uvnitř krámku. Suzie je vezme a naaranžuje do výlohy. Muž, který dosud netečně seděl u okna a díval se ven, zvedne se, aby přistoupil k vitríně. „Dvacet kousků,“ zachraptí očarovaně.

Suzie se usměje, připraví krabici, do které je opatrně ukládá.

 

Ať se to nerozteče, zaklíná Zoe, která spěchá, skoro utíká. Když málem brkne, zpomalí. Je tu. Vejde dovnitř, ale vůbec nezaregistruje změnu atmosféry. Spěchá k výtahu, proto nevidí úlevu ve tvářích zaměstnanců. Vyjede nahoru a dává pozor jenom, aby někde nebrkla nebo do někoho nevrazila. Otevře dveře.

„Jsem tu, paní Patricie.“

Ta si celou dobu vyčítá, že nešla sama. Neměla posílat pro šéfův oběd někoho tak nezkušeného jakým Zoe evidentně je. Už chtěla dojít do firemní jídelny, ale nakonec ji odradilo. Když řekl, že nechce odtamtud jídlo, tak to nesmí být, i kdyby se na zemi objevili ufouni.

„Pojď,“ pokyne ji a otevře dveře do šéfovy svatyně. Zoe dává pozor na nádobí, které opatrně položí na stůl.

„Konečně!“ Šéfovo zařvání ji rozklepe, až se přikrčí. „Vypadněte!“

„Ano.“ Patricie ji rychle popadne za kabát a vytlačí z místnosti. Utře si čelo. „Už jsem se bála, že….“

„Co to je?!“ Řev je slyšet i přes dveře.

Patricie pohlédne na Zoe, která se zmenšila o polovinu. Co proboha přinesla? Opatrně otevře dveře a nakoukne dovnitř. Šéf s rukama opřenými o stůl zírá na nádobí, v kterém je jídlo. Odkašle se.

„Stalo se něco?“

„Ano Patricie, stalo. Kde je moje jídlo?!“ odsekává ledově, ale vnitřně se v něm všechno třese. Kruci má hlad, že by plakal a nemůže dojít na oběd, protože má dvě významné schůzky a jednoduše by to nestihl. Do kantýny nechce, protože dnes tam mají jeho neoblíbené jídla.

„Není…,“ přistoupí, zbledne. Zmrzlina? Něco… Co to proboha donesla?

„Víte dobře, že nejím sladké, ale tohle je evidentně sladké!“ málem, že nepíchne do jídla prstem. Znechuceně zírá do vnitřku nádobí. „Kdo to donesl?“

„Zoe.“

„A to je kdo?“

Je mi líto, ale své místo potřebují, pomyslí si Patricie, otočí se, chytne Zoe za ruku a vleče ji dovnitř.

„Moje nová asistentka.“

Muž zvedne hlavu. Zoe se kousne do rtů. Neví, co má dělat, protože ten chlap je stejně krásný jako jeho bratranec, jen nemá tak vřelý pohled. Je studený jako led ve skleničce. Světlé vlasy pečlivě zastřižené, oblek na míru, dokonce postavě se nedá nic vytknout.

„Tak nová asistentka?“ prohlédne si ji jako poslední hmyz na zemi. „Máte padáka, slečno! Hned.“

„Já…“

Patricie ji chytne za ruku a sevře. „Hned najdu jinou, šikovnější asistentku. Omlouvám se ti.“ Zavře dveře, načež pustí Zoeinu ruku. „Je mi líto, děvče.“

Budu muset jít do kantýny Nechci tam! Sedne si a zírá na rozpouštějící zmrzlinu. Tu měl před dvaceti lety. Nejspíš. Od té doby neměl nic sladkého. Vyhýbá se tomu jako moru. Občas si dá sladkou omáčku, ale v ní má kus pořádného masa.

„Oh bože, netušila jsem.“

„Je mi líto, ale tohle nemohu zvrátit.“ Na jedné straně je ji to líto, ale na druhé straně je ráda, že takovou příšernost nebude vídat a k tomu ty její velké oči zalité slzami. K čertu, jak se mohla tak splést a zaměstnanecké oddělení taky? „Kartičku odevzdejte dole na recepci.“

„Ano.“ Polkne slzy. No co, bude dál hledat práci.

Sklesle vyjde ven.

„Copak se stalo?“ optá se Leonard, který šel zkontrolovat ostatní strážné.

Zoe s brekem si sedne na koberec. „Do… dostala jsem padáka,“ dostane ze sebe po chvilce. „Jsem opět bez práce.“ Utře si slzy a hořce se pousměje. „Víte, nedějete si starosti. Děje se mi to docela běžně.“ Rezignovaně pokrčí rameny.

„To je mi líto,“ řekne a podá jí ruku. „Tady nemůžete zůstat.“

„Já vím!“ rukávem kabátu si otře tvář od slz. Popotáhne. Leonard si povzdechne, vytáhne kapesník, který jí podá. Zoe ho vděčně přijme a vysmrká se. „Já se fakt těšila, že tu budu pracovat.“ Vstane a podává mu kapesník. Leonard ho přijme, načež ho s rozpaky ihned schová do kapsy.

„Víte co? Mám přestávku, nechcete jít na chvilku si sednout do parku? Jím výhradně tam.“

Zoe na něj pohlédne. Je dobrý o dvě hlavy vyšší než ona, ale má přátelské modré oči. Ne tak studené jako šéf. Povzdechne si. „Ráda.“ Možná by se s ním mohla vidět častěji? Napadne ji, když kráčí po jeho boku. Cítím se jinak. Sebevědoměji, když jdu vedle takového pěkného velkého mužského, myslí si. Na recepci odevzdá kartičku a odchází pryč. Úšklebky v očích obou krasavic ignoruje.

„Tady je moje zamilované místo.“

„Jeje, podívejte se labuťátka. Jsou ošklivé.“

„Vyrostou z nich krasavice.“

„Já vím. Je tu krásně. Ani jsem netušila, že v našem městě něco takového existuje.“

„Co budete teď dělat?“ Podá ji kus chleba, který rozdrobí a začne házet. Ihned se kolem nich zhoufují labutě, které lapají po kouscích chleba.

„Co? Hledat práci. Mám v tom slušnou praxi. Bohužel nikde moc dlouho nevydržím, ale zvládnu to.“

Leonard mlčky přikývne. Je mu jí líto, ale dělat nic nemůže. Proti božskému příkazu není odvolání.

 

Mám hlad. Mám hlad! Co to tu ještě dělá? Vzteká se hladový Sergeji. Co to Patricii napadlo přinést mu takový oběd a za deset minut má schůzku. Bude muset se ovládnout a nemyslet na to, že v břiše má vyjícího hladového vlka. Zadívá se na nádobí i na tu podivnost, která je v ní uložená. Vezme lžíci, kterou vzápětí odloží. Přece nebude jíst sladké. Nesmysl. Je to sladké, proto nechutné.

Hezky to voní. Vypadá to nezle. Možná ochutnat… Ne.

Vezme papíry a tužkou v nich si dělá poznámky, když mu zakručí v břiše. Zaúpí, popadne vidličku, zavře oči. Jednou, výjimečně to překousne. Hlavně nějak utišit…

„Eeee…?“ zadívá se na to, co před ním je. Začne to do sebe ládovat. Za chvilku spokojeně oddechuje v křesle a lžičkou vyjídá poslední zbytky švestkové omáčky se skořicí. I ta zmrzlina byla jemná. Vanilková. Hustá, smetanová – skoro by se dala přirovnat k sametu a ta omáčka. Lahodná. Mňam. Je spokojený.

„Patricie, pojďte sem,“ řekne líně, rukou se málem pohladí po břiše.

Patricii udiví spokojený tón šéfa. Měl být vzteklý, ledový, řvoucí, ale je spokojený. Stalo se něco? Zvedne se a krokem modelky vejde do místnosti. První na co ji padne zrak, je prázdné nádobí. On to snědl? Zadívá se mu do očí. Takhle spokojeného ho viděla jedině, když uzavřel kontrakt na několik milionu dolarů.

„Přál sis?“

„Kde jsi vzala to jídlo?“

Patricie sklouzne očima na nádobí. Uvědomí si, že tam není žádná indicie, která by ji napověděla, kde to bylo uvařeno. „To přinesla moje nová asistentka.“

„Zavolej ji.“

Patricie si odkašle. Nezdá se, ale šéf je občas příliš prudký. „Vyhodil jsi ji.“ Mohl by si taky pamatovat takhle jednoduchou věc.

„Pane Ivanove, přišli,“ ozve se z interkomu recepce.

„Sakra, najdi ji. Chci ji tu mít, až s nimi skončím. Je to jasné, Patricie?“

„Ano.“

„A tohle ukliď.“

„Ano.“

„Přijď zapisovat.“

„Ano.“ Proto vymámila asistentku. Kde ji má hledat? Dívá se, jak se otevřou skryté dveře a Sergej vstoupí do malé zasedací místnosti. Pohoštění je už přichystáno. Zakleje a zmáčkne číslo na recepci. „Lilian, Zoe už je pryč?“

„Kdo?“

Bože, inteligence… „Příšerně oblečená ženská s brýlemi a ve fialových punčochách.“

„Jo ta! Ano už odešla.“

„Ano?“

„Nic. Jen odešla se šéfem ochranky.“

„Sežeňte ho nebo ji, nezajímá mě jak. Chci zprávu do deseti minut, jinak…,“ vypne spojení, uhladí sukní, s profesionálním úsměvem vejde dovnitř zasedačky. V tu chvílí se musí chovat jako gejša. U dveří vyčká, až si jí povšimnou. Zaregistruje jednu ženu navíc.

Když je obsluhuje, přemýšlí, jestli se Zoe povede sehnat. Šéf je moc vrtošivý, ale je pravdou, že kromě jídla je docela milý – každý má své mouchy. Ale… Kde to mohla dostat? Něco, co i mlsný jazýček šéfa uznalo za hodna zjistit, kde to splašila. Zaslechne pípnutí a šikovně se dostane k mobilu. Nikde neví, kde je šéf ochranky. Zbláznili se nebo co? Co je to za ochranku, když nevědí, kde je jejich šéf? Stiskne nepatrně rty. Musí ji sehnat nebo si může hledat nové místo. Zatracené jídlo… Usměje se, dolije skleničky, jako by se nic nedělo.

Nějaký kontrakt ji tentokrát vůbec nezajímá. Hrozí jí vyhazov - tentokrát skutečný. Že ji přijímala! Usmívá se, obsluhuje hosty a zároveň se stará, aby vše bylo zaznamenáno.

Pípnutí.

Park? Uleví se jí. Přiveďte ji, proboha! Ale jak jim to dát najevo? Nedá se nic dělat. Ty husy nepochopí, jak je to důležité pro klid firmy. Když ji tu Sergej chce mít, tak ji bude mít. Nakloní se a pošeptá šéfovi, že musí dojít pro tu asistentku. V duchu se modlí, aby ji nevyhodil hned.

Nepatrné přikývnutí ji potěší, proto se okamžitě ze zasedačky vzdálí. Rychlou chůzí dojde k výtahům a potom dolů. „Kde je?!“ uhodí na strážného. Ten se přikrčí.

„U rybníčku. On tam vždy každé poledne…,“ nestačí cokoliv říct, protože Patricie se otočila a zůstal po ní pouze závan lilií.

 

„Moc děkuji za společnost. Zajdu k bratrancovi a potom pojedu domu. Ani nevíte, jak pro mě hodně znamenalo, že jste tu se mnou byl. Děkuji.“ Sundá si brýle, vloží do modrého pouzdra, které vloží do tmavě fialové tašky. Zahledí se na modrou oblohu. Povzdechne si. Líbilo se jí tu, i proto, že by pracovala se ženou, ne s chlapem.

„Potřebujete vůbec ty brýle?“

„Když je to důležité, raději si je vezmu. Možná bych je měla začít nosit. Chjoo, nechce se mi odtud, víte. Je tu klid a krásně. Musí být příjemné tu pracovat. Půjdu, hledání práce…“

Zní to rezignovaně, unaveně, chcíple, možná trochu napjatě, prostě k ničemu. Zoe se nehne, sedí dál.

„Měla bych jít. Měla, že jo.“

„Asi ano.“

Sakra, to je pitomec, copak mu to nedojde? Možná je ženatý? Mrkne se na ruce. Prstýnek nemá, ale někteří chlapi ho nenosí. No, nanejvýš se ztrapní. „Mohu vás pozvat na oběd nebo večeři? Za tu vaši.“

Leonard se k ní otočí. Popravdě chtěl ji pozvat už nějakých deset minut na večeři.

„Rád.“

„Skvělé,“ rychle vydoluje objemný zápisník, načmárá svoje číslo a sešitek mu strčí skoro pod nos.

Leonard číslo pečlivě opíše do svého mobilu. Vrátí ji a s údivem pozoruje, jak se zvedne. Teprve teď mu to celé dojde a má pocit, že je rudější než kardinálská červeň.

„Budu muset jít, ale zavolám, kdy máte přijít. Musím uklidit, připravit Bessy na návštěvu, z bratrance vydolovat pár špiček.“ Přemýšlí, jestli mu má dát pusu. Zatím ještě ne. „Ahoj,“ řekne, otočí se, udělá krok, když zaslechne.

„Hej, ty tam, stůj!“

Patricie? Oba se zvednou a s údivem sledují sekretářku na jehlových podpatkách, která bojuje vítězný zápas se štěrkem.

„Díky bohu. Jdeme!“ drapne ji za rukáv kabátu a vleče k budově. „Zničila jsem si punčochy, ještě, že mám v zásuvce rezervní, ale boty jsou na odpis. Jsem velmi ráda, že jsem tě našla, ale strážným vynadám!“

Ráda? Našla? Ne, ona tam podruhé nechce. Zatáhne, až Patricie skoro upadne.

„Zoe, nevyváděj. Jdeme, chce tě vidět šéf. Bože, hneš sebou? Máme zpoždění. V některých ohledech je šéf vzteklý. To sama brzy zjistíš,“ říká a táhne ji dál. Ignoruje recepci a natlačí ji do výtahu. Podupává, potom vezme jednu botu do ruky a zamračeně si ji prohlíží. Nedala by je ani bezdomovci.

„Ale já…“

„Nevím, co jsi udělala, ale jdeme. Abys pochopila. Pravidlo číslo jedna. Šéf je bůh, kterému se nedomlouvá. Každé přání se musí splnit, jinak tě čeká tamto,“ naznačí město a ulice.

„Chápu, ale proč mě chce vidět?“

„To bych taky ráda věděla,“ zamumlá. Sice to tuší, ale přece jen, nikdo nezná Sergejovy úmysly. Zaklepe na dveře šéfovy kanceláře, protože ví, že už skončil. Popostrčí ji dovnitř.

„Tady je.“

„Výborně. Patricie, můžeš jít.“ Prohlíží si nový přírůstek své velké rodiny. Vypadá jako postrojené dítě, co neumí barvy. Ale má jednu velkou přednost.

Zoe stojí, svírá kabelu a vystrašeně hledí na toho velkého člověka. Proč si ji asi zavolal? Za chvilku ji to určitě řekne. Přešlápne s nutkáním vzít roha.

„Sedněte si. Nebudete přece stát. Zoe, souhlasí?“

„Ano,“ špitne, načež se a rozhlédne. Bojí se usednout do těch měkkých pohodlných křesel.

„Nechcete si sednout?“

Co mu mám říct? Že si budu připadat jako moucha lapená v sítí? Přepychová klec.

Sergej vstane, přistoupí k ní. Natáhne ruce, aby ji odebral kabát. Zoe si ho k sobě ještě víc přitáhne. Dalo ji práce sehnat neforemný kabát, který dokonale zakryje její postavu.

Sergej spustí ruce. Zavrtí hlavou. Co s ní je?

„Víte, proč jsem si vás zavolal? Jmenuji se Sergej Ivanov.“

„Ano, pane Ivanove. Ne, nevím. Prroč?“

Sergej se usměje. Zajímavá osůbka, ale zdá se mu, že je trochu vystrašená. Možná byl přece jen trochu ráznější, ale když má hlad, špatně se ovládá.

„Musím se ti omluvit.“

„E není ... no, to já to zvorala, ale netušila jsem, že nemáte rád sladké.“ Jídlo zmizelo. S lítosti pomyslela na tu dobrotu, co Stu kvůli němu udělal a on to vyhodil. „Já to tu neznám aaa…“

„Aaa?“

„Nemám peníze na drahý oběd,“ zrudne, zatímco v ruce žmoulá medvídka na tašce.

„Aha.“

„Moc se omlouvám.“

„To přece nevadí.“ Za chvilku z ní vypadne, odkud má to jídlo.

„Přišla jsem o práci a moc mě potěšilo, když jsem se dostala tady. Je tady moc krásné.“

„Děkuji, co říkáte fontáně?“

„Těm dvěma chla… tedy mužům? Jsou nádherní. Myslíte, že si je mohu vyfotit?“ zarazí se, načež posmutní. Nepracuje tu, proto ji sotva dovolí udělat jednu fotku. Nevšimne si překvapeného výrazu v očích Sergeje. Posadí se a prohlíží si ji. Zajímavé s jakou jistotou to pronesla, zatímco v jiných směrech je to katastrofa.

„To jídlo,“ řekne zkusmo.

„Ano? Je mi líto, že vám nechutnalo. Netušila jsem to. Víte, mohu jít? Musím shánět práci a mám domluvené rande.“

„Rande?“ Ona? Neslušně se podiví.

Zoe přešlápne a uhne zrakem. Neví, co dělat. Ten muž ji tady drží a ona neví, jak odejít. Začíná se potit kvůli tomu kabátu. Jindy ji perfektně chrání před chladem, ale teď je za moc teplý, ale sundat ho nehodlá. To ne. Ještě, aby ty jeho modré oči zůstaly civět na prsou. V žádném případě.

Sergej, který ji pozoruje, začíná ji litovat. V tom kabátě ji musí být hrozně. „Nechcete si ho sundat?“

„Ne!!“ Sevře ho.

Sergej s povzdechem se podiví její reakcí. Buď se jí optá přímo, nebo ji přijme. Povzdechne si. Dluží ji to. „Vy jste byla přijata jako Patriciina asistentka, že.“

„Ano.“ Neřekne, že ji vyhodil. Prostě nemá odvahu to sobě i jemu připomenout.

„Dobře. Budete muset trochu změnit oblečení. Kvůli klientům, ano.“

„Ano.“ Co je špatného na tom oblečení, co mám, přemýšlí. I když je pravda, že Stuartovi se taky nelíbilo. Bude se s ním muset poradit. V duchu si to odkývne.

„To znamená, že mám práci?“ optá se nesměle.

„Určitě, ale pod jednou podmínkou.“

Zoe sebou trhne, přitáhne a sevře ještě víc kabát. Už je to tady. Zřejmě ji někde zahlédl, ale kde? Něco se v ní vzbouří. Nebude mu dělat matraci. Čeká, co z něj vypadne. Vzdorně se mu zadívá do očí.

Sergej se usmívá, když si ji pozorně prohliží. Konečně jiná emoce než ta ustrašená.

 

2_dil - Není jídlo jako jídlo

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(Chiky, 29. 1. 2010 13:35)

XD Zoe...tohle jméno bych chtěla jednou dát svýmu dítěti XD ....dostala jsem příšernou chut na něco sladkýho a k mí hruze tu ani nic není...to sem zvědavá co budu dělat XD Zatim to vypadá velmi zajímavě ^_^ Socha nemá chybu : ))) Arigatoooo ^_^

skvostný

(Avi , 28. 1. 2010 7:23)

Mám dojem že po přečtení téhle povídky mám tak deset kilo navrch, ten popis cukrářských výrobků byl skvostný (asi si zajdu někam na marlenku). v jedné chvíli jsem měla chuť Sergeje odstřelit, takový skvost a on nad tím ohrnuje nos Tsss. Zoe mi přijde jako takové roztomilé kuřátko, ale dovoluji si odhadovat že nás ještě lecjak překvapí, . Už se moc těším na pokračovaní

...

(Lady Slashet, 27. 1. 2010 21:40)

Úžasné ! Už jsem někde psala , že bych od tebe klidně přečetla i het ? No přečetla ... jenže znám svého Amatera (omlouvám se za přivlastňování) a vím , že od tebe se nic jiného než slash čekat nedá ;-) . Prostě se už těším na další díl .

nádhera:D

(milwa, 27. 1. 2010 19:51)

já tuhle povídku miluju:D jsou tam bezvadně ulítlé postavy a je to třeskutě vtipné:D

pěkné překvapení

(bacil, 27. 1. 2010 16:30)

tak tohle si nechám líbit, začíná to opravdu zajímavě. Uf docela se toho Sergeje bojím a začínám litovat Stua. Tohle bude zajímavý příbeh. Jenom doufám, že konce kapitol nebudou takový infarktový jak tato.

pěkně

(yakumo, 27. 1. 2010 15:14)

ááá nový cyklus:-) začátek se mi moc líbil těším se na pokračování začalo to opravdu nevšedně a já jsem zvědavá co se z toho vyklube (i když jisté možnosti mě napadají)

:-)

(Davida666, 27. 1. 2010 14:34)

Nádhera už se těším na pokračování

no tedá

(arya, 27. 1. 2010 14:06)

balada super chytlo mě to uplně honem honem další

Páni

(Lady-Shadow, 27. 1. 2010 13:53)

Působí to tak... nově, těším se na další =)

= )

(Neli, 27. 1. 2010 13:30)

Tenhle díl mě rozhodně navnadil, takže šup sem s dalším! Zoe, to je kapitola sama o sobě! =D Tragikomická hrdinka, ale určitě se s ní nudit nebudu. Už vidim jak na něho začne řvát něco o sexuálnim harašení, ještě než ho vyslechne =) No a zdá se, že tady opravdu bude láska procházet žaludkem!

...

(Nayfess, 27. 1. 2010 13:24)

hůůůůstýýý =oD...tak to je fakt dobrý =oD málem jsem se počůrala smíchy z toho Sergejovo chování =oD chvíli výbušnej jako sopka a pak hned přítulnej jako štěně =oD...fakt se těšim na další díl =o)

:-)

(Blesk, 27. 1. 2010 13:08)

Tak mě Erumoice zlanařila na tuhle povídku. Ta holka je neodbytnější než španělská inkvizice :D (v tom nejlepším slova smyslu). Jinak to zatím vypadá slibně, co by mohlo být lepší než gurmán a vedoucí cukrárny! :) A Zoe je správně praštěná, takže si myslím, že budeme mít o zábavu určitě postaráno :)

Skvělý rozjezd....

(marwin, 27. 1. 2010 12:22)

Tvoje povídka mi dokonale zvedla náladu. Děkuji :-) Království hraček, cukrátkový ráj, bručoun šéf a král laskominek - no vypadá to slibně.
Zoe je třída, doufám, že se těch svých komplexů časem zbaví, protože bez těch záchvatů pláče mi přijde docela správná.
Taky chci mít takového bratrance s cukrárnou. Mňam!

:-)

(nagi, 27. 1. 2010 12:16)

nádherne, tesim se na pokracovani

...

(Profesor, 27. 1. 2010 11:58)

Fajn. Za hodinu mám zkoušku. Neumím nic, ale tvoje povídka mne pobavila.

:-)

(assira, 27. 1. 2010 11:10)

Nádhera, už se nemůžu dočkat pokračování!

:-)

(Erumoice, 27. 1. 2010 10:43)

Nádherný začátek cyklu, moc se těším na pokračování. Musím říct, že jsem se smála od začátku do konce, přišlo mi to neuvěřitelně komický. :-D

:-)

(Lachim, 27. 1. 2010 9:59)

Chudák Zoe. Nádhera, krása. Těším se na pokračování.