Jdi na obsah Jdi na menu
 


2 díl z cyklu Pomsta za polovinu duše: Očistec

12. 9. 2007

                                               Pomsta za polovinu duše

                                                         Část 2

                                                        OČISTEC

 

 

      Muž, který je přibitý na křiží zvedne hlavu. Rozhlédne se kolem. Ne v nebi není a v pekle taky ne. Očistec. Měl být ohnivý kde duše se smaží a čekají na soud, který ji odsud vysvobodí. Oč se Očistec liší od Pekla? Moc ne. Jen tím, že z Očistce se po vykonání trestu a za pár .. ne několik staletí můžeš dostat do vysněného ráje a hříchy ti budou odpuštěny. Zvedne hlavu a zadívá se důkladně na to kde je.

  Očistec. Ano to sedí. Odstíny černé a šedé. Žádná barevná skvrna, která by narušila dokonalé a jednotvárné odstíny šedé a černé. Rozpraskanou a vysušenou zemi se prohání vítr, který šedými pokroucenými holými stromy, které rostou doslova z ničeho a živicí se beznaději duší zachycených v Očistci, ani nehne. V dálce mezi šedými stromy jejichž větve se natahuji po duších, aby je vysáli, splývá se stíny budova. Polorozpadlá ruina. Je slyšet křik, který je neslyšný. Kolem něho ti, kteří měli štěstí a nebyli zabiti tak jako on, se plouží, aby se nikam nedostali. Bloudí v začarovaném kruhu sem a tam neustále po staletí. Země je suchá černá s prachem, který vítr zvedá  někdy vysoko až člověk se jim dusí. Je zvláštní, že mrtvý člověk se jim může dusit, ale je to tak. Vedle něho je strom. Starý. Šedivá kůra pokroucená věky a čert ví čím a také jeho jediná útěcha. Narozdíl od ostatních nemůže nikam a jen čeká na toho, kdo mu přijde říct co ho tady čeká.

  Obloha. Je tak zváštní. Jediný odstín, který je jiný. Fialová s odstíny šedé s černé. Copak tady nemůže být něco barevného? Ne nemůže, protože  pak by se lidi netrápili, neploužili se touto zastávkou. Občas oblohou proběhne jiskřivý výpad elektřiny. Blesky  nebo něco jinné? Možná jsou to výbuchy vzteku, bezmocí duší uvězněných v této nehostinné krajině. 

  Zkusí pohnout rukou jako tolikrát před tím, ale nemůže. Je nahý, ale když se podívá na ostatní duše je jim to jedno. Každý se dívá bez sebe utápějící se v smutku beznaději vzteku... Všechny emoce se znásobuji. I jeho vztek a touha po pomstě roste. Tak touží se pomstít až to bolí. Chce vidět je trpět za to co udělali tomu, kterého on miloval. Co na tom, že to byla láska zakázana, co na tom že on byl kněz a on byl syn šlechtice. Někdo se dozvěděl a on by chtěl vědět kdo. Zacloumá pouty a oči mu hoří touhou po pomstě. Chtěl by křičet, ale krajinou se nese jen jeho vykřičený šepot. Chce tak moc se pomstit, že mu až vytrysknou z oči slzy. Jeho láska mrtvá ležící na zemi. Vidí to tak jasně jako by se to stalo před minutou. Má to stále před očima.

  Slyší křičet muže, ženy, kteří házeli kamení na něho na Luciuse jeho lásku. Slyší je řvát a vidí jejich nenávistné oči zkřivené slepotou. A on nic nemohl dělat. Stejně jako tady, kde visí a oni tam zatím žijou dál jako by se nic nestalo. Kolem něho projde další duše. Zmučená a jdoucí pomalý krokem. Jeden krok... druhý krok... tak pomalu kolem něho. Má chuť zakřičet, ozvat se jen říct slovo. Slyšet lidský hlas, který trpí stejně jako on. Co udělal, co chtěl udělat proč to udělal. Chce slyšet a pochopit, porozumět skrz něho i svoji pocity svoji chuť po pomstě a možná dojít aspoň trochu klidu. Vyslechnout ho a poradit ... ale na to už nemá právo. Už tu moc nemá jako kdysi. Ztratil šanci pomáhat lidem v tu chvílí kdy ho našli jak spal v náručí Luciuse. Pomáhal a chránil rád. Měl radost, když někomu pomohl ať slovem útěchy nebo pomoci meče.

  Ztratil právo pomáhat, ztratil právo na lásku boha, ale našel jinou. Lidskou lásku a možná ona mu dala chuť žít, pomáhat druhým. Pořád jeho myšlenky dlí u toho stejného, dlí v minulosti a nemůže nijak pomoci. Chtěl by a nemůže dělat nic. Nemůže se pomstí, nemůže pomáhat. Chtěl by to vše vykřičet do světa a ani to nemůže. Je tak bezmocný na tom křiží na kterém zemřel. Pořád vidí  to co se stalo. Možná kdyby tehdy udělal něco jiného, možná kdyby nešel tehdy do chrámu, možná kdyby neodpověděl na první polibek, na objetí možná by žil a nikdy nepoznal rozkoš, slast z něčí náruče. Z polibku, ze spojení dvou rtů. Nepoznal by lásku. Všichni říkali láska je chtíč, je špatná, bezbožná a opovrženíhodná. Ale on v tom neviděl nic špatného. Spíš mu to připomínalo ráj na zemi. Ráj, který je mu teď odepřen jen proto, že miloval.

  Lucius... kde asi je? Bojí se toho kde skončil. Ale on stále doufá, že se dostal tam nahoru. Tam kde jsou zelené louky, svěží vzduch a zapomění co se stalo tam na zemi. Ale je to tak jak popisuji kněží? Není to jinak? Stejně jako tady Očistec. Krajina topící se beznaději, smutkem a hněvem všech duší, které tady musí trpět a jen živit se slabou nitkou naděje, že se jednou odtud dostanou a jejich utrpení skončí. Utrpení, které je možná bezdůvodné. Odpíraní ať Pekla nebo Ráje jen proto, že spáchali něco v nevinnosti, v nejlepší víře, že dělají správně a za to je čekalo tohle...

  Duše kolem konečně  projde. Krok.. další a další krok. Kam spěchat? Není kam. A on tady visí na kříži, krajinou vane vítr, který se jeho těla nedotkne a přitom je přítomen. Jen pohladí kůru starého stromu vedle něho a putuje dál. Neví jak je tady dlouho. Minutu hodinu týden nebo rok? Čas nic neznamená a on přád tady je. Olizne si suchým jazykem popraskané rty. Nevidí jaky vypadá, ale asi stejně jako ti ostatní tady. Šedivě. Vzpomene si na ty jarní dny, kdy se setkali, poznali a zjistili, že jeden pro druhého znamenají všechno... Ty dny, kdy byli zaslepeni a neviděli, že se kolem nich stahuji osidla pasti člověka, který nenáviděl. A den, kdy konečně past zaklapla a nebylo možno nic podniknout  a on jen se díval a bojoval, aby nedal najevo jak moc ho zranili. Ty krásné jarní dny...

   Vzpomíná na jejich setkání, na útěk z města i na vlídná slova jeho otce Austina. Na návrat do města, první polibek jeho horkých rtů i první objetí. Jeho úsměv i zářicí oči, když si leželi v náručí. Touží po něm stále tak jak, když ho uviděl poprvé se pližít v příšeří chrámu. A pak horší vzpomínky. Na tváře zkřivené krutosti nenávisti, na nádavky a pak na bití a na tvář Luciuse zalitou krví...

  „Vzpomínky nejsou krásné, co?“ Pronese u kříže nějaký hlas. Zní pobaveně a zároveň chladně. Číší z něho kalkulace. „Nechcete se napít?“ Když vidí jak si Ignácius olízne rty.

   Ignácius si odkašle:„Vzpomínky jsou krásné i nehezké, ale já mám většinou hezké.“ Odpoví  a pořád se dívá před sebe. Nepodívá se kdo to vedle něho stojí a klidně pronáší. Je zvláštní, že s někým může mluvit, že slyší jeho hlas.

  „Ach a proto jsi tady? Jak zvláštní, bratře Ignáciusi.“ Posměšný hlas se vedle něho znova ozve. Ignácius stočí hlavu k majiteli. Menší muž v křiklavém oblečení. Udiveně si ho prohliží.

  „Ty jsi démon?“

  „A proč ne anděl?“ zachechtá se muž. „A právě jsi mně urazil. Zaměnit mně s obyčejným nějakým nicotným démonem. Jsem Satan, Ďábel, Pán pekla, neřesti, hříchu všeho zla.“ Pyšně pronese. Luskne prsty, objeví se křeslo potažené červeným sametem na které se usadí  a v ruce se objeví zlatá číše posazená drahokamy. Napije se. Ignácius se vnitřně zachechtá. Ďábel.

  „No líčí tě trochu jinak.. jako velkou zlou nestvůru, ale zatím připomínáš...“

  „Dost! Ti nahoře mně začínají štvát! Nechci být sprostý. Měl bys vidět Boha.“ Odplivne slovo do prostoru. „Jak myslíš, že vypadá?“ otáže se a vztekle dohodí pohár s vínem  na zem. Zmizí jako by nikdy nebyl.

   „V téhle situaci může klidně vypadat jakkoliv.“ Ďábel se zachechtá. Ignácius si povzdechne. Co tady vůbec dělá?

  „I když tady jsi nechceš si to u  toho děduly rozházet. Je už senilní jinak by zpozoroval co tady nám visí před očima.“ Odmlčí se. „Dost už srandiček. Nechci, aby se mi tady navezl archanděl Gabriel se svou svitou a sebral mi tě. Slyšel jsem,“ pronese tajemně.

  „Co jsi slyšel zplozenče pekel?“ Ignácius se ozve posměšně. Je v Očistci. Co asi tak ještě může ztratit? To nejdůležitější už ztratil. Uslyší vzteklé zafrkaní.

  „Jsi drzej na to, že tady visiš. Ale já budu hodnej. Vidíš řekl jsem to. Stále se učím. Každý si myslí, že jsem zlý a nikdy nic hezkého neudělám, ale..“

  „Docela bych tomu věřil.“ Klidně mu skočí do řeči Ignácius.

  „Ten tvůj Řád. Nevím co si myslel, když ho zakládal.“Přechází sem a tam  po suché zemi. Ignácius zvedne v údivu obočí.

  „Bůh?“

   „Ten senilní starouš? Děláš si legraci. Pche...někdo jiný.“ Něco si mumlá pod nosem. „Slyšel jsem tvoji touhu po pomstě.“ Postaví se před něj ruce v bok a pyšně ho pozoruje. Jako bych  byl kus masa na háku, pomyslí si trpce Ignácius. Jenže on má pravdu. Tady je jen kus masa a duše?? Proč je tady vlastně? Nejvyšší z padlých andělů. Nejvyšší vládce pekel. Není tady jen náhodou. To ne. Neztrácel by čas s někým tak bezvýznamným jako je on. Takže něco chce, ale co? No pokud se nezeptá nedozví se to.

  „Přemýšlíš panáčku? Řeknu ti vypadáš hrozně. Nenechali ti ani kousek kůže!“ Uslyší z ničeho nic za sebou.

  „Po stu ranách bych se divil kdyby tam nějaká zbyla.“ Suše odpoví Ignácius. „Co chceš Vládče pekel?“

  „Vládče pekel. Krásné.“ Potlesk a potěšení v hlase. „Budeme si dobře rozumět, že Ignáciusi. Nevadí ti, když ti budu říkat starým jménem Desmond Savin?“

   „Vadit? Ďáble ty přece nepotřebuješ svolení nebo ano?“ Ignácius se zeptá se podezřívavě.

  „Taková podezíravost mně uráží. Vlastně ti mohu říkat jak chci já. Můžeš být kýmkoliv a víš co ukážu ti dobrou vůli.. „Luskne prsty a Ignácius spadne z kříže.  „Jejej já zapomněl starý brachu“ a podá mu ruku. Ignácius se posadí ignorujíc ji.

  „Ne děkuji zvládnu to  sám“ To bolí úpí v duchu. Nechce vidět... zrcadlo. Ty škodolibý zmetku. Dívá se do zrcadla. Vypadá .... chce odsunout zrcadlo, ale nejde to.

  „Na zemi uplynulo jen deset let. Co  chceš. Všechno se mění. Chceš říct co se stalo po tvé smrti?“ Ďáběl se dívá na tu trosku. Kůže pryč a zřízený, jen ten kříž zůstal... nemůže si ho sundat? Nic  mu tak nevadí jako ten kříž, který jediný.. ale dobře ví, že ho k tomu nedonutí za nic na světě. Pekelný zplozenec, který ho stvořil, s obdivem pomyslí. Jenže on teď má šanci dostat jednoho z nich do svých služeb. Ti nahoře ještě na to nezareagovali a snad nezareaguji,  dokud ho nezíská. Učinil opatření, aby si toho nevšimli. Jo mají tam linkavé úřady. Kdyby na ně použili párkrat bič.. budou trpce litovat. V duchu začne kalkulovat a pak je tu ten bílý vypelichaný Svědek. Musel.. v dálce zaregistruje temnější bouři. Už zjistil co se děje. Musí rychle jednat. Dlouho nevydrží.

  „Tak já budu milosrdný a řeknu ti to. Tvoje tělo je pohřbeno na půdě tvého...ne tohle neřeknu. Řád“ fuj“ pokračuje ve své bohulibé činnosti.“

  „A Lucius?“

  „Pořád jen Lucius. Copak ti za to stojí? Je naprosto ničím. Nula ...“ vedle tebe. Čím si ho tak asi získal.“Dobře dobře“ když vidí jeho pohled.“Je pohřbený vedle tebe. Stačí to? Asi jako jediný kdo tam nepatří a kvůli tomu ho...“ doprdele zakleje sprostě. Začíná být sprostý. Musí si pospišít. Ta menší past nebude působit věčně.

  „Dobře přejdeme k tomu co ti nabízím.“ Ignácius zvedne hlavu. Nabídka?

  „Co mi tak můžeš nabídnou asi ďáble?“ otáže se zvědavě.

  „POMSTU!“ vítězoslavně zvolá. Ignácius strne.

  „A co za to? Zadarmo to nebude.“

  „Jistě, že ne. Co čekáš? Ani kuře zadarmo nehrabe, tak proč zrovna já bych měl? Chci..“

  „Duši.“ Ignácius se zvedne a Ďábel si odfrkne.

  „Polovinu.“ Škoda, že nemohu dostat celou. Ignácius vytřeští oči. POLOVINU?

  „Polovinu?“ v hlase úžas a Ďábel se zachechtá.

  „Panáček překvapený? No co na zemi se nemůžeš pohybovat bez duše a já chci tě tam mít. Tak co přijímáš?“ Tady bude chyták. Zní to až přilíš dobře. Něco za tím je. Je až moc nevinný jak tam sedí a ruce má sepnuté v klíně.

  „Zní to až moc dobře. A ty jen z toho budeš mít polovinu duše. Víš nezní to špatně...“

  „Vidíš. Jsem dobrý. Tak co souhlasíš?“ vpadne mu do toho a obejme kolem ramen. „Jen se podívej. Budeš na světě a všechny darebáky potrestáš. Vidíš?“ Načrtne obraz budoucnosti: Hořící město, lidi ječící a umírající a on mezi tím vším s krvavým mečem. „Můžeš cokoliv. Slyšíš cokoliv. Jen mi dáš polovinu duše. Taková nicotnůstka. Ani si nevšimneš, že ti chybí.“ A on ztratí tu druhou. Jakmile vykoná pomstu a šlápne vedle a on šlápne vedle o to se postará, tak ztratí i tu druhou polovinu duše a on konečně získá něco tak vzácného. Duši rytíře Řádu. Bude se krásně vyjímat v jeho soukromé sbírce duší.

  „A co ještě za to chceš. Jistě to neděláš z dobroty srdce.“ Ignácius pořád nevěří, že to je vše.

  „Dobře potřebuji ještě za to maličkost. Víš i já mám menší problémy s poddanými. Někteří démoni jsou...“ odfrkne si rozzlobeně. „No myslí si, že mohou dělat  co chtějí. Bohužel máme mezi těmi nahoře“ povzdychne si až se zdvihne prach a Ignácius se rozkašle. „Už je to dobrý.. existují smlouvy a oni mi zakazují vyjít na zem. Stejně i tak jemu. Uvězněni.“

  „To musí být kruté!“ škodolibě pronese Ignácius. Ďábel se zakření.

  „Ani nevíš jaké je to štěstí pro Vás.“

  „Takže mám honit démony a zabíjet!“ Povzdechne si. No mohlo dopadnout to hůř, ale pořád váhá.

  „Zabíjet!“ Zbláznil ses nebo co?“ Ďábel vykřikne. „Ztratil jsi rozum. Víš jak je těžké dnes sehnat dobrý personál natož démona. To snad ne on by je zabíjel. Šílenec“ si ještě zamumlá.

  „Tak co po mně chceš?“ Rozzlobeně odpoví Ignácius. Je to hezké, že může mluvit, ale nějak se to vleče a...

  „No vrátíš je do mé otcovské náruče, přece.“ Podívá se na něho jako na idiota.“A já je přivítám tak jak si to zaslouží.Moje drahé dětičky“ jeho hlas zněžní. „Samozřejmě k tomu dostaneš vybavení jaké neměl nikdo nikdy a taky neviděl. Nahoře puknou závistí jak jsem štědrý“ Zarazí se a Ignácius vidí jak usilovně přemýšlí.

   „Zní to zajímavě, ale co takhle k tomu něco přihodit? Jak vlastně to dlouho budu dělat?“ nechce se mu vláčet takových sto let po zemi a chytat jak tomu říká Ďábel uprchlé dětičky.

  „Ty ty .. dohaduješ se mnou? Ty“ rozesměje se a zem začíná se zdvihat a pukat. Utiší se. „Dobře pobavil jsi mně a jsem hodný. Vidíš jak mi to jde. Dám ti zpět druhou polovinu duše, takže  po takových dvěstě letech ti vrátím tvoji polovinu duše. Mezitím ji budu mít u sebe.“

  „Po sto letech!“ vyhrkne Ignácius. Dvěstě je hodně.

  „Dvěstě.“

  „Sto a poslední moje slovo. Klidně tady to nějak přežiji.“ Pevně stojí na svých slovech.

  „Dobře tak sto, ale duši někomu dám a ty si ji najdeš?“ Ignácius se zamračí. Nezdá se mu to, ale...

  „A poznám ji?“ zeptá se váhávě.

  „Ano poznáš ji.. Tak co bereš?“ Mám ho. Spadne mi do klína jak zralá švestka a duše bude moje, škodolibě se těší v duchu Ďábel. Čeká co na to Ignácius.

  „Co nějaká záruka. Promiň, nechci se tě dotknout nebo urazit, ale ...“

  „Ale jistě. Moje slovo platí. Slibuji, že ti vrátím polovinu duše. Umístím ji do někoho jiného a pak budeš volný. Je to svázáno.“

  „Peklo stejně jako nebe sliby dodržují“ klidně řekne ďábel, když vidí v očích Ignáciuse nedůvěru. Očistcem se nese smích a zemí táhlé potěšené vytí vlka.

  „Platí“ Podá mu ruku. Zahřmí se a vše se ztratí. Ďábel se dívá na prázdný kříž a na hnusnou krajinou kolem sebe.

  „Jak depresivní je Očistec, Desmonde ne. Peklo!“ Ďábel zmizí, když si v dálce všimne bílé skvrny. Pozdě, radostně se šklebí cestou do svého království ohně a síry. Očistcem se prohání vítr a duše bezcílně bloudící sem a tam a čekající na vykoupení ze svých hříchů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář