Shounen - ai povídky

                                   Pomsta za polovinu duše

                                              3 část

                                              A POMSTA JE MÁ

   „A pomsta je má“ praví Ignácius, když otevře oči a uvidí modré nebe s načechranými obláčky a do chřípí mu udeří vůně. Vůně čerstvé země, květin a to, že je na zemi v něm vyvolá radostnou euforii. Dívá se na modré nebe, plující bílé oblaka a teď tam nahoře vysoko převysoko plachtí nějaký dravec. Vnímá jeho eleganci, sílu a krásu živého tvora.  Nádhera. Zavře oči a celou svoji bytosti vnímá to, že je zpět. Zpět na Zemi, aby se mohl pomstit, nalézt svoji duši a možná konečně navždy být s Luciusem.Usmívá se a pak uslyší vedle sebe zafrkání. Otočí hlavu a přes neuvěřitelně zelenou trávu spatří koně. Černého koně jako samotné peklo. Paprsky slunce se od srsti koně odráží nebo je pohlcuje? Neví. Kůň otočí svoji ušlechtilou hlavu s modrýma očima a dívá se na něho. Vážně a tak nějak divně. Zakroutí hlavou a pak si uvědomí, že je nahý. Zasměje se a s potěšením poslouchá svůj hlas jak se nese krajinou. Sedne si a postřehne vedle sebe oblečení. Ďábel je vtipálek, když ho tak tady nechal, tak jak se narodil. Přejede si tvář a dotkne se ji. Je živý a nic mu nechybí, tak jak říkal. Sáhne si na záda a ucítí pokožku. Utrhne stéblo trávy, promne je mezi prsty. Je schopen cítit trávu. Vstane a rozhlédne se.

  Je uprostřed louky a naprosto neví kde. Nic mu to nepřipomíná. V dálce vidí les a nedaleko slyší potok, řeku? Pak se shýbné k věcem. Začne si je prohlížet. První co najde je navrchu meč. Jeho vlastní meč. Jak? Odkud? Neví. Pak najde nůž a mimoděk si všimne kříže, který se mu houpe na hrudi. Ano kříž Řádu. Sáhne na něj a pak si uvědomí co má nad srdcem. A najednou si vzpomene.

  „Víš nemohu tě nechat jít jen tak. Smlouva bude zpečetěna!“ Natáhne prst s nehtem.. nevšiml si, že by je měl tak dlouhé a začne mu vyrývat něco nad srdce. Pálí to a bolí a on umdlévá. Moje značka, moje vlastnictví.. zní mu v hlavě.

  Vyrytý černý  prostý kříž. Dotkne se ho. Nebolí, ale vypadá...zvedne zrak a dívá se dál. Černé kalhoty, černá košile, černý kabátec, podivné rukavice vyšívané stříbrem. Natáčí je, aby viděl výšivku. Stříbrné kříže. Odloží to. Černé boty. Podívá se na koně, který je černý jak temnota.. ne temnota je světlejší a na něm černo stříbrné ozdoby. Dívá se na něho. Má pocit, že ten kůň každou chvilí promluví. Pod oblečením leží něco bílého. Plášť. Nádherný teplý plášť s kapucí. Nechápe k čemu taková marnotratnost a pak si všimne růžence. Dotkne se ho. Obsidián. Nic takového ještě neviděl a na dotek je teplý. Jak zvláštní. Začne se oblékat. Vše mu padne jako ulité.

  „No to je dost, Desmonde. Ukazovat se tady tak nahý.. tss, že se nestydíš urážet dámu“ ozve se vedle Ignáciuse. Ten se prudce otočí a s překvapením zírá na malou okřídlenou ženu, s nápadně dlouhými špičaky a rudými vlasy, které se kolem ni ovíjejí jako živé. „Ale jen co je pravda, tak rozkošného rytíře jsem dlouho neviděla.“ Přiletí k němu a dotkne se ho prstíkem.

  „A ty jsi jako kdo?“ Ostře se ozve Ignácius.

  „Raději na své jméno zapomeň. Odteď jsi Desmond. Tak krásné jméno, ale že si ON umí vybrat sluhy. Tak nádherné. Bohužel jsem slyšela, že jaksi ženy v lás...“ Obletí ho potěšeně dokolečka.

  „Kuš potvoro!“ odežene ji Ignácius. Ta poodletí a vzteky ji zahoří rudé oči a pak se zasměje.

  „Vždyť koneckonců máš pravdu. Jsem potvora. Dobře moje jméno je Dhekra.“ Napřimí se a dá si ruce v bok. Desmond pokrčí rameny.

  „A má být?“ vezme kabátec a natáhne na sebe. „Chybí tady zbroj.“ Zamumlá a z ničeho nic je tady. Zvedne a vnímá jaká je skvostná. Je tak jednolitá a jak se mu přelevá v rukou. Nádherá. Rozhlédne se kolem sebe a do oči se mu vloudí vzpomínky a smutek. Lucius, smrt, kříž, Očistec a pak pomsta a smlouva... Začíná si uvědomovat proč je tady a co má za úkol.

  „Už ji máš. Chlapi myslí jen na zbroj. Opravdu ti nic neříká moje jméno?“ Udiveně se zeptá a přibliží se k jeho očím. Dívá se do šedých očí jako do zrcadel. Vidí v nich peklo a přemýšlí jestli Desmond o tom ví. Jestli ví jak se jeho oči změnili? Asi ne, ale brzy velmi brzy to zjisti. Povzdechne si.

    „Ne neříká. Proč by jako mělo?“ Odpoví a dál si ji nevšímá. Chybí už jen plášť, růženec a rukavice. Nejzvláštnější z celé výzbroje věci. Vezme růženec a zastrčí za pás. Do boty si dá dýku a nápadně mu připomene Luciuse. Měl velmi .. skoro podobnou.

  „Jsem tvým poslem. ON mně poslal. Abych ti dávala zprávy, kam máš jít. Jak to, že ti vůbec to neřekl? Já vím, že má hodně práce, ale tak důležitou věc zapomenout a tak je to vždy. Pokaždé na mně zapomene. Mizera jeden.“ Zatřepotá špičatými a velkými křídly. Desmond se konečně na ni podívá se zájmem.

  „Budeš pořád u mně nebo jen nosíš zprávy, posle?“ Otáže se.

  „Drzoune malý. To, že si tě ON vybral ještě neznamená, že musíš být hrubý a neuctivý. Jsem o hodně starší než ty a....“ chce dodat silnější, ale s tím jak ho Nejvyšší pán vyzbrojil je momentálně silnější než ona a skoro vše může poslat zpět tam dolů a on to bude dělat. „... a Nejvyšší pán ti dává první úkol.“ Mrkne po koni, který zjevně poslouchá.

  „Hej hej počkej, myslel jsem, že první bude moje záležitost a teprve pak...“ začne namítat Desmond. Dhekra zatřepotá křídly a se smíchem vylétné nahoru. Směje se a pak slétné na úroveň jeho tváře. Dívá se do brány pekel. Má v očích takovou moc.

  „Pán nediskutuje. Pán poroučí, takže zvedni svoje hezké tělo, sedni na ...“ odmlčí se „a dojeď udělat co chce. Pán je velmi laskavý, ale taky velmi velmi netrpělivý a pak řekněme...“ zamyslí se“ peklo je přilíš studené proti jeho hněvu a takový jako ty je vedle něho takhle malinkatý“ Natáhne mu dva prsty těsně vedle sebe a pak je sklapne až to lupne. Zničeho nic ztuhne a začne se otáčet. Tady poblíž je něco co sem nepatří. Něco co tady nemá co dělat. Desmond si všimne jak zbledne. Copak asi ta démonka cítí, když je najednou oproti své nafialověle kůži bledá? Má takový odstín do růžová. Tedy pokud to je bledost. Dhekra vyletí a pak se zadívá k lesu. Ne to ne .. celá staletí nikdo ho neviděl.

   Desmond sleduje její pohled. Les. Obyčejný...nic tam není a pak se to začne zhmotňovat. Nejdřív jen obrysy. Mohutné tělo, pracky a nakonec je vidět hlava. Zatím je jako vzdálený šedý stín, ale bliží se stále víc a jako by získával čím je mu blíž na podstatě. Obrovský černý pes nebo vlk neví. Jeho oči jiskří jako nejvzácnější kameny a jsou průzračné, ale přitom hoří jako oheň. Dhekra s úžasem ho pozoruje Už je před ním a věru je skoro tak velký jako jeho kůň. Dívá se jak oba kůň stejně tak Dhekra se od něho stahuji. Ale opatrně. Takže nepatří knim, ale něco mu říká, že mu neubliží, že tady není pro to, že chce něco jiného..

  Zatím mu bude říkat vlk. VLK k němu dorazí a zastaví se. Jeho oči se lesknou a on má pocit, že ho zná, že je mi velmi blízký. S úžasem se dívá jak svoje mohutné tělo elegantně před ním složí. Desmond udělá krok a položí mu ruku na hlavu. Vlk jen zívne a položí si mohutnou hlavu na pracky. Dhekra polkne a přibliží se k němu kroutíc v úžasu hlavou. Červené prameny vlasů hoří kolem ni jako živé plameny. Vlk zvedne hlavu a vycení mohutné špičáky. Ze samotného středu té bytosti vzejde zvuk, který trhá lidem sluch a nahání husí kůži. Dhekra se zastaví. Takže určil jejich hranice ´Přátelství´. Ale co dělá tady ve dne vlk Pána mrtvých, když prý se ukazuje výhradně jen v noci a po boku mrtvých. Jistě Desmond je napůl mrtvý ne on je mrtvý. Možná ho  přitahuje jeho posmrtná aura možná něco jiného? Neví a to ji nesmírně štve. Jejím úkolem je vědět vše. Už se předpokládálo, že je legenda, že je mrtvý, že neexistuje a najednou tady leží před ním jako domácí psíček co má rád svého páníčka a nechá se od něho klidně drbat na hlavě. Brrr . Nerozumí tomu. Desmond je rytířem, ale přece jen nicotným smrtelníkem s polovinou duše.

  Dhekra si odkašle a spustí. Opatrně. Hranice síl se výrazně přesunuly na jeho stranu „Víš Desmonde ten úkol...“ ten se k ni otočí.

  „Je nádherný. Jako by mi byl povědomý.. přemýšlím. Náš vrchni stájník říkal, že bych měl přemýšlet o jménech. Možná ho nějak pojmenuji a koně taky.“ Kůň ustoupí dozadu a otřese se. Desmond vlka automaticky hladí po hlavě a Dhekra to pozoruje s údivem. Nechápe tomu.. ne to je mimo její chápání.

  „Ten úkol“ připomene se decentně Dhekra. „Jméno to chce čas a tenhle démon je nebezpečný.“

  „Nebezpečný?“ Vrátí se do reality. Natáhne si rukavice.

  „Ano, protože je chytrý. Je v tvém domově.“ Proč jen nemůže vyslovit to jméno. To je jedno. Vlk se zvedne a čeká. Desmond přistoupí ke koni a vyšvihne se do sedla.

  „Za to ty nejsi moc chytrá. Kdybys to řekla dřív už jsem na cestě. Tak jedeme vlku, koni.“ Pobídne ho do cvalu. Je lepší než jakýkoliv kůň, kterého kdy měl. Jenže tohle je pekelný kůň a vnímá rychlost s jakou cesta ubíhá. Dhekra se za ním dívá a na psa-vlka. Musí dát zprávu Pánovi. Nebude mít radost. To nebude. Jen doufá, že si vzpomene co pro něho všeho udělala a neskončí jako ostatní posli špatných zpráv. Zamne si za krkem. Jde... zašeptá slovo a zmizí. On si bez ní poradí.

  Tak on je nějaký démon u nich v řádu. Nesmím dopustit, aby tam prováděl své kejkle. Dívá se s úžasem na koně. Je tak rychlý a neúnavný. Zajímalo by ho jaké má hranice. Jede a neví vlastně kudy. Vedle něho kluše Vlk. Dívá se jak běží vedle něho a ani větevká, ani stéblo trávy se pod ním neohne. Jako by byl nehmotný. Ale přitom pod svou rukou cítil jeho srst, jeho teplo. Nerozumí tomu, ale přijal ho. Přijímá ho. Něžně se podívá na svého druha. Má pocit, že dokud s ním bude nic se mu nestane. Naprosto nic. Letí s větrem o závod. Přijde noc a on s úžasem zjišťuje, že vidí jak ve dne. Další vlastnost, kterou mu Ďábel propůjčil nebo to získal tím, že je mrtvý? Neví nic neví a skoro si tím rve vlasy. Jede celou noc a celý den. Ne kůň potřebuje přeci odpočinout. Zastaví koně. Podívá se na koně a pak se podívá na Vlka. Ne jako by neujeli několik stovek mil. Jako by byli teprve hodinu na cestě.

  Ale on i když je mrtvý, chce si nechat aspoň iluzi, že je živý a proto si odpočine. Kůň si odfrkne, jako by znal jeho myšlenky. Vlk se přibliží k ohni. Dívá se do ohně a vůbec se ho nebojí. Oči se mu lesknou a Desmond je rád, že je tady s nim. Pak se zachumlá do pláště a usne. Kůň se přibliží k ohni a ulehne dost daleko do ohně. Vlk zvedne hlavu a upřeně zírá na koně a kůň na něho. Měří se pohledy a pak stočí hlavy někam jinam. Vlk k Desmondovi a kůň k lesu.

  „No tak Šedáku...“a pak si uvědomí smutně, že už nikdy neodsune jeho hlavu. Pro něho je to jak zlomek času. Jako by to bylo včera co spal v lese na cestě k domovu. Uvědomí si, že ho to nebudil Šedák, ale vlk, který mu olizl celý obličej. „Budu se muset asi umýt. Vstane a všimne si nedaleko potoka. Přejde k němu a svlékne se. Ponechá si jen kříž a na oblečení položí meč. Nevšimne si jak se na něho zírá kůň. Ponoří se do stejně ledové vody. Je jaro jako když zemřel. Vyjde z vody a vánek ho osuší. Oblékne se a přejde ke koni.

  „Kupodivu nemám hlad, ale přece jen bych si něco dal“ pronese nahlas. Už má dost jen mlčet a s nikým nemluvit. Kůň i Vlk k němu natočí hlavy. Desmond se před ně postaví a zamyslí. „Nevím koni, ale tvoje jméno musí počkat... je tady a ty Vlku promiň, ale co takhle obyčejné Henri? Já vím... Pane jo!“ vykřikne, když leží na zemi, na sobě Henriho a jeho dech blízko obličeje. Nevoní zrovna, vlastně nevoní nijak. Trochu možná.. nerozezná ten pach. Obejme ho kolem krku a pak ho pustí. Henri se položí vedle něho a dívá se jak se Desmond sbírá z trávy. Opráší si oblečení a přejde ke koni. Pořád neví jestli je to... klisna. Ach jo. Raději by měl hřebce. Jsou bojovnější a v bitvách oproti klisnám mají převahu svoji mohutnosti. Jenže on už do žádné z bitev zřejmě nikdy nepůjde. Hodí na ni pokrývku a pak ještě druhou. Upne pás a nandá uzdu. Vyskočí na ni, pobídne a už opět klisna polyká míle k domovu. Vedle něho pořád se drží Henri. Už je blízko a šedé oči s hlubinami pekla se mu rozzáří touhou, vděkem a štěstím a pak se zachmuří. Do toho bezpečného pro ně tak posvátného přístavu se vetřel démon. Nedovolí, aby jeho domov zničil. Nedovolí. Kopyta koně černého jako peklo zabuší na dřevěném mostě.

  Seskočí z koně. Přes tvář má kapucí, ale u brány není ani jediný z těch, který by ho znali. Poklekne a pokřižuje se. Zdvihne oči k bráně a nad ní se znakem kříže. Kdyby mohl plakal by. DOMOV. Jediný, který kdy měl. Jediný, který ho byl ochoten přijmout. Vezme klisnu za uzdu a v klidu projde bránou. Otočí se po Henrim, ale zřejmě buď ho nevidí nebo Henri nechce být viděn. Jde do hradu a pustým nádvořím se nese zvuk kopyt. Zamračí se. Kde jen je Mervin a ostatní? Přece jen není tak pozdě. Asi je to práce démona...

  „Zůstaň tady!“ řekne tiše koni. Ten zůstane stát uprostřed nádvoří a Henri po jejím boku. Větří a cítí zlo. Pečlivě utajované zlo. V hloubi se mu  ozve jemné, ale přitom temné vrčení. Desmond jde po nádvoří a ničeho si nevšímá. Neví jak, ale jeho kroky jsou směřovány. Ví kam má jít a čím je blíž tím víc ho ten kříž na prsou pálí. Nechápe jak to ví co má dělat, ale vyndá růženec z obsidiánu a probírá se jim. Jedna, druhá kulička... kapuce skouzne z tváře a on jde a ničeho si nevšímá. Upřeně sleduje svůj cíl.

  V patře hradu se zastaví postava a upřeně sleduje co se děje dole. Je v hnědé kutně a v náručí má váčky. Oči sklouznou dolu na nádvoří. Kůň. Černý kůň a vedle něho obrys šedého stínu. Ohromný vlk a on si mimoděk vzpomene na legendu o vlcích Pána mrtvých. Ruce se mu zachvěji, když zahlédne postavu v bílém plášti. Má pocit, že ji zná, že ji už někdy viděl... kapuce spadne a on zbledne, váčky s bylinkami se rozsypou po podlaze a on zírá. Chytne se za krk a zavrávorá.

  Ne.

  To ne.

  Je MRTVÝ!

  Nakloní se a sleduje postavu. Kůň k němu zvedne hlavu a on se dívá do modrých posměšných oči. Ne zdá se mu to. Nemůže z téhle dálky vidět oči koně. Ale jak ví, že je má modré? Koně modré oči nemají. Opře se o kámen a oddechuje. Musí, musí za otcem Austinem. Sehne se a klekne k váčkům, které se rozsypaly po studené podlaze. Sbírá jeden po druhém, ale nakonec je pustí na zem a nic nevidoucím zrakem, je pozoruje. Rukou a ani si to neuvědomuje hladí povrch kamenné dlažby. Nakonec se zvedne a jde. Krok za krokem. Ne nemůže to být pravda. Ignácius je mrtvý. Přece dnes ráno jako vždy, jako každé ráno byl na jeho hrobě. Na jeho a Luciusově. Nikdo z jeho rodiny se k němu nehlásil. Za chvilku se vzpamatuje. Byl to někdo cizí, někdo kdo je nápadně podobný Ignáciusovi. Ano tak to bude. Ale jak se dostal přes tráž a proč ho nezastavili? Zaťuká a ozve se „Dále.“ Mine novicie u dveří a vstoupí. Přejde k psacímu stolu a rovnou spustí.

  „ Je zde někdo cizí a  vypadá.“ Odmlčí se. Austin vstane a je překvapený jak jindy klidný Gregory je rozrušený.

  „Posaď se a v klidu mi řekni co se stalo.“ Gregory si sedne, ale ruce pořád žmoulají provaz od kutny jak je nervózní.

  „Viděl jsem ho!“ Vyhrkne nakonec. Austin se podívá je tak bledý tak neskutečně bledý. Jako by viděl ducha.

  „Koho jsi viděl?“ Trpělivě se otáže.

  „Přece jeho. Bratra Ignáciuse.“ Gregory se mu zpřímá podívá do oči.

  Ještě kousek a budu u něho. Kříž žhne stále víc a víc a on má pocit, že se mu propaluje skrz oblečení. Jde skoro jak náměsičný a v duchu si nadává jak je to možné, že to nemůže ovládnout. Je přitáhován k démonu jako žena k muži. Hloupé přirovnání. Ne jako on a Lucius. Nemůže musí jít dál. Uvědomí si, že jde směrem k ubytovně noviciů. Proč tady nikdo není? Tak prázdno pusto. Spěchá a nakonec je rád, že ho nikdo nevidí. V ruce drží růženec a spěchá. Vzpomíná si kolikrát těmi chodbami pobíhal jako dítě a pak jako novic.

  Byly to krásné dny. Nejhezčí v jeho životě kromě těch pár týdnů s Luciusem.

  Otevře jedny dveře a vidí klečicího novicie před křížem. Zvedne hlavu. Opravdu kříž a na něm Ježíš Krsitus. Má pocit, že se spletl, že to nemůže být démon, ale ví, že je to démon. Má pocit, že jeho hlava se točí. Zamrká a ...polkne. Musí se přidržet dveří. On je opravdu démon, ale jak? Nerozumí tomu. Vidí člověka jak klečí a přitom vidí i jeho pravou podobu. Démon, červená kůže a dlouhé vlasy, lstivé oči, které pořád těkají sem a tam.

  „Zdravím démone!“ klidně řekne Desmond a sám se diví co ho to popadlo. „Posílá mně Pán, abych tě vrátil jak tomu říká do jeho laskavé náruče...“povzdechne si.“ Ano myslím, že to tak nějak mi říkal v Očistici.“

  „Kdo jsi? Ty jsi rytíř, ale přitom...“ zaváhá. „Dám ti co chceš. Poklady, moc o jaké se ti nesnilo“ Postaví se před něj. „Jako Alaziel mám dost moci, ale co to máš? Ty jsi opravdu od Pána.“ Ustoupí. Divoce se kolem sebe rozhliží a hledá únikovou cestu.

  „Ano jsem. Už jsem ti to říkal. Ale jak to poznáš ty?“ Desmond se zvědavě optá. Uslyší divoký krátký smích.

  „Jeho znamení na kůži vyryté jeho Samotným. Zblázním se. Nechci jít tam zpět. Odejdi prosím!“ klekne si a Desmond se zastaví. Přemýšlí. „Jeho duše, duše Azilea toho mládnece je nevinná čistá, ale když mně zabiješ, když mně vrátíš tak půjde se mnou. To ti přece řekl, ne.“ Desmond zakleje. Tak to mu ďábel neřekl. Samozřejmě zas to měl zjistit sám. Váhá. Nechce poslat nevinnou duši do spáru Ďábla. Povzdechne si a Alaziel cítí jak vítězí. Dívá se do jeho šedých oči v kterých se zračí peklo. Nechce jimi projít do plamenů pekla. Pán bude, bude... bledne.

  Ale co když lže? Dhekra mu povídala, že je chytrý. Může zůstat duše nevinná čistá s démonem uvnitř? Ale jak to zjistit. Sundá kříž a hodí mu ho. Na rtech má unavený úsměv, když vidí jak kříž letí vstříc démonu nebo noviciu?

  „Chyť ho!“ Poručí mu a pak dodá „ Pokud jsi nevinný nic se ti nestane.“ Neví proč má takovou jistotu. Ale je novic, ale pokud sem patří kříž... Alaziel zvedne automaticky ruku a vidí jek do ní pluje stříbrný kříž s červeným kámen.

  „Neeee ty hajzle!“ a jeho rysy se změní. Nenávistný pohled a jekot. Zdi se otřesou a kříž padá na zem. Desmond odmotá růženec a zničeho nic má pocit, že to nejsou obyčejné kuličky, že je větší. Přijde k němu. Nic nemluví jak je to zbytečné. Lhal. Smutně se usměje. Takhle bude vypadat jeho cesta. Cesta plná démonu poslaných zpět a lidi, kteří zůstanou po nich. Desmond jen myšlenkou ovijí tělo démona růžencem. Dívá se jak démon Alaziel se pokouší utéci, rozervat obsidiánový růženec a nejde to. Ječí jak ho růženec neodvolatelně svírá těsněji a těsněji a jeho jekot je slyšet po celém jeho domově. Hrad se otřásá a on ho svazuje pevněji a pevněji. Špatně se mu dýchá jak černý kříž nad srdcem mu tepe svým životem. Démon je spoután a on k němu přistoupí. Dotkne se ho v černostříbrných rukavicích a vidí jak se ukazuje jeho pravá podstata. Drží ho a démon se s posledním pokuseme pokouší uniknout.

  Desmond se dívá svým šedým pohledem do jeho oči. Šedá se mění v zrcadla. Alaziel zasténá a nehnutě zírá do zrcadel. Ví co ho čeká.

  „AAAaaa!“ vykřikne Desmond a zárověň Alaziel. Jeho démoní podstata je osvobozena on prochází očima Desmonda coby zrcadlem  do pekla. Poslední výkřik a ticho. Desmond klesne vedle těla. Vezme kříž, políbí ho a spustí na černý kabátec. Černý kříž  se uklidňuje a on zavírá svoje oči. Jsou opět šedé, bouřkové do kterých se tak rád díval Lucius.

  Po tváří skane slza.

  „Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného...“ odříkává , klečí a ruce má sepnute. Ze rtů mu zurčí litanie za duší jak novice, tak démona, které odplouvají pryč...

  „Ignáciusi?“ tiše se za ním ozve hlas otce Austina. Jeho oči těkají z těla novicie vedle klečící postavy. Je mrtvý to vidí jasně a to co před chvilkou otřáslo hradem. Nemůže uvěřit, že ta postava na podlaze je jeho mrtvý syn Ignácius. Co se za něho namodlil a naplakal. Věřil, že jednou po něm převezme kříž, bulu a plášť.

  „...věčného...“  Desmondovi uvízne v krku. Zvedne hlavu a jeho ruce se rozpojí. Dívá se na stěnu a celou bytosti vnímá osobu, kterou měl hned po Luciusovi nejraději. Ne  Luciuse miloval, ale jeho otec...jeho zrak sklouzne na tělo vedle sebe. Nadechne se a otočí se. Pokorně skloní hlavu a tichým hlasem řekne.

  „Požehnej mi otče.“ Čeká  a napětí v něm roste. Jeho oči jsou suché, ale uvnitř pláče. Co když se od něho odtáhne, co když... Má pocit, že srce v hrudi mu praskne. Je, chce na sobě cítít ještě aspoň jednou jeho hřejivou ruku, jeho vlídná slova. Schoulit do jeho náruče jako když byl malý a povědět mu vše co se stalo. Slyšet jeho vlídná a moudrá slova.

  Austin se dívá na jeho pokorně skloněnou hlavu  a váhá. Právě zabil jednoho z jejich budoucích členů a přece něco mu říká, že je to jeho syn. Ten který odešel před deseti lety teď tu před ním klečí a žádá požehnání. Ne odpuštění, ale požehnání. Neví proč zrovna to, ale...natáhne ruku a jemně ji položí na jeho vlasy. Neví co čekal, ale cítí to co vždy. Jeho nepoddajné vlasy a má co dělat, aby zůstal vážný.

   „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“  Klidná slova zní místnosti a za otcem Austinem klečí ostatní. Desmond sklání hlavu a na tvářích cítí jak mu stékají slzy. Nenápadně si je setře. Po posledním slově vstane. Zrak otce Austina padne na kříž, který se mu blýská na hrudi. Dobře si pamatoval jak ho dával se vším co mu patřilo do hrobu. Září jako by to bylo včera co ho držel v rukou a ne před deseti lety a kámen uvnitř... obejme ho.

  „Vítej synu doma. Pojď musíš nám vyprávět.“ Otočí se k ostatním. „Bratr Ignáciu...“ zarazí ho ruka Ignácia na rukávě.

  „Nemám právo na to jméno. Prosím... Desmond je nádherné jmnéno.“ Dívá se mu do oči.

  „Bratře Austine ten kůň...“ Mervin vletí do skupinky jako uragán, odmlčí se a dívá se na na Ignáciuse.

  „To je Ignácius?“ Sotva popadá dech.

  „Děje se něco s koněm?“ Austin s úsměvem pozoruje Mervina, který zírá na Ignáciuse jak na ducha. Ale i ostatní mají s tím problém. On sám se ho dotýká, aby měl jistotu, že nezmizí.

  „Ten kůň tam stojí a nechce s hnout!“ s očima na vrchu jak zírá na Ignáciuse. „Já věděl bratře Ignácii, že zas přivedeš něco divného. Už léta Vám říkám...“ všichni si oddechnou. Nechápou proč, ale najdenou mají pocit, že je vše v pořádku.  „Okamžitě pojď dolů a řekni té tvrdohlavé klisně, že se o ni postarám. Opravdu jaký majitel takový kůň.“ Zamumlá a pak se zastaví. Nebo je to jinak?  Ne nebude to je jedno. Chytne Ignáciuse  za rukáv a vleče dolů.

  Austin s bratry Taurinem, Sergem a hlavně Gregorym se dívají jak je bezmocně vlečen  dolů. Mervin už je starý, ale co se týče síly, tak tu ještě má.

  „Bratře Gregory přiveďte ho za mnou až si to s ním vyřidí Mervin a ty bratře svolej ostatní. Musíme vědět co se děje. Ne nebo ne. Myslím, že to zůstane mezi náma.“ Všichni přikývnou. Chápou jeho obavy, ale i radost z objevení jeho syna. I když si to nepřipouštějí je to hodně divné a neobvyklé. Všichni přítomní byli u jeho smrti. Vyjdou z místnosti. Austin pohlédne na tělo novicie. Zadrží bratra Serge.

  „Prosím tě.. „ nedořekne. Bratr Serge chce něco namítnout, ale prosbu v očích ne otce Austina, ale bratra Austina nedokáže odmítnout. Přikývne. Všichni jdou do pracovny otce Austina. V krbu hoří oheň a místnost je příjemně vyhřáta.

   „Musím přiznat, že nevím co na to říct. Jsem zmatený stejně asi jako vy, ale...“

  „Tak proč jste mu dával požehnání, otče Austine? Právě zabil jednoho z nás.“ optá se bratr Taurinus. Nakloní se k němu celým tělem dychtivým to vědět.

  „Jak bych nemohl? Je to můj syn. Můj jediný a za druhé má kříž. Náš kříž. Kříž, který nosí každý z nás a září neposkvrněnosti. Nevím co se stalo, ale stále je jedním z nás. Já jen snad nám vysvětlí co se stalo. Předtím než jsem k němu došel jsem slyšel...“ odmlčí se a hledá slova.

  „Křik a jekot pekla“ odvětí Taurinus. Otec Austin mlčky přikývne. Všichni mlčí. Austin, Taurinus, Fabián i Bernard s dvěma jizvami od saracénských šavlích, který vyučuje nováčky.

  Desmond se cítí jak  ve víru. Ještě má pořád pocit, že je to sen. Nádherný sen, kdyz ucítil ruku svého otce na hlavě a jeho požehnání a hlavně důvěru. Nezahodil ho, neodmrštil ho a požehnal. Věřil mu i když vedle něho leželo tělo, které před chvilkou poslal do pekla. Nechává se ochotně odtáhnout ke svému koni.

  „Tak ji to řekni a fofrem.“ Mervin se zlobí. Má pořád divný pocit z toho koně a ještě k tomu bratr Ignácius. Přece před deseti lety... ale jeho vždy zajímali spíš koně bratří a Řád. A když mu dal požehnání otec Austin, tak je to v pořádku. Podupuje a čeká. Desmond se nadechne a je zvědavý jestli se za těch deset let  nezměnil..

  „Koni...“

  „COŽE?“ vykřikne Mervin. Tak teprve teď uvěřil, že je to Ignácius. Říkat svému koni Kůň to svede jen on. „Jak jen můžeš ji říkat Kůň. Má mít krásné něžné jméno.. „ klisna k němu se zájmem otočí hlavu. Sjede od hlavy po nohy. Mervin má pocit, že se musí červenat. Ten kůň je divný, ale i divní koně mají mít jména.

  „Jméno je nejdůležitější na světě. Nemůžeš přece, aby po světě běhalo něco tak úchvátného  bez jména.“ Klisna se o něho otře a loupne okem po Desmondovi. Desmond se usmívá.

  „Mám ji teprve krátce, ale jméno ji dám. Myslím, že se mnou bude asi dost dlouho.“ Klisna po něm vztekle šlehne pohledem, zvedne krk a pyšně stojí na nádvoří v celé své kráse. Desmond se usmívá. Ďábel mu opravdu dal zábavného koně. „Můžeš jít s Mervinem a ty pojď se mnou.“ Mervin upře zrak někam kam se dívá Desmond, ale nic nevidí, ale klisna to něco zřejmě cítí taky. Henri se zvedne s vyplazeným jazykem a spokojeně dupe za Desmondem.

  „Desmonde už na tebe čekáme!“ odchytí ho bratr Gregory na nádvoří. Desmond k němu vzhlédne. Přítel v tom městě hříchu, neřesti a zkaženosti. Je rád, že ho tady vidí. Usměje se.

  „Tak jsi přece jen odešel odsamtud, Gregory,“ otáže se klidně Desmond.  Gregory se mu podívá do oči a uhne zrakem. Ty jeho oči jsou stejné jako dřív, ale v hloubce tuší, že Ignácius už není tím starým Ignáciem , kterého poznal, když mu ošetřoval ránu.

  „Když jsi zemře... Ignáciusi co se stalo?“ vybuchne, ale šeptá nálehavě. „Otec Austin tě držel v náručí. Byl jsi mrtvý!“ Obviní ho. Zastaví a ruce má sevřené v pěst. Desmond se zastaví a podívá na Henriho.

  „Nejsi rád, že jsem naživu?“ nezúčastněným pohledem se vpijí do postavy vedle sebe.

  „Rád. Jsem ráda, ale to není přirozené. Neměl jsi se...“

  „Co vracet se? Nemohl jsem se nevrátit. Ještě tady mám hodně práce.“ Smutným úsměvem mu povídá Ignácius. „Dokud to nedokončím zůstanu zde.“

  „Prokletý!“ zašeptá zděšeně Gregory a pokřižuje se.

  „Nevím jestli jsem prokletý, ale musím splnit to co jsem vyřkl..“ nadechne se a sundá ruku z Henriho. „Půjdeme ne? Co myslíš mohu Henriho vzít sebou? Neleknou se ho?“ Uličnicky výraz v jeho tváři... je stejný jako kdysi. Je tak podobný,a le pořád Gregory váhá jestli je to bratr Ignácius nebo ne. Jeho zrak sklouzne na bestii, která mu stojí po boku. Je jako nejméně čtyři vlci a on vidí jen jeho obrys. Kdo je to a takové jméno?

  „Nevím. Zeptej se otce Austina a už pojď nebo se po tobě začnou shánět.“ Gregory vykročí a Desmond za nim. Jdou mlčky a každý rozvažuje co viděl. Desmond je rád, že ho otec nezavrhl a snad mu pomůže. Chtěl by splnit to co slibil a ještě něco, ale to musí mu povolit jeho otec. Jde a z každého koutu, chodby místnosti na něho dotírají vzpomínky. Bolí to, že už nikdy tady zřejmě nebude pobývat. A už je tady. Zastaví se a Henri k němu zvedne hlavu. Tak pojď chce mu naznačit a šťouchne do něho svoji mohutnou hlavou. Desmond se zapotácí. Noviciové vytřeští oči, když vidí jak se neznámý bratr zapotácí.

  Dveře se otevřou a on vejde dovnitř. Jeho oči kloužou po přísných tvářích, ostražitých oči. Tvářích které zná stejně dobře jako svoji. Tamhle sedí jeho přítel Fabian, stejně starý jako on, a tamhle Bernard s jizvami na tváři, mohutnu postavou a zkušenostmi, které vzbuzují úctu u válečníků. Bratr Serge, zamračený, který se na něho nedívá  a v rohu Taurinus naopak zvědavý, ale odtažitý a nakonec tvář, která je mu stejně drahá jako Luciusova. Otec Austin. Tváří se nervózně. Zřejmě o něm mluvili před chvilkou a teď nevědí co mají říct. Gregory přejde a posadí se na poslední volnou židli. Stojí uprostřed nich a má pocit, že je opět u koncilu a oni ho budou soudit.

  Poklekne před nimi a skloní hlavu. Vedle něho žuhne Henri a on..,

  „Prosím může tady být Henri? A položí na jeho hlavu ruku.“ Ostatní vydechnou. Slyší je a někdo tiše vyjekne úžasem. Slyší šustot látky.

  „Henri je?“ zaslechne hlas Taurinuse. Všichni se dívají na to obrovské zvíře, které zabírá skoro celý prostor. Nechápou, že z ničeho nic ho vidí tak dobře. Předtím jen spíš vytušili jeho přítomnost než cokoliv jiného. Obrovský vlk –pes s křišťalovýma očima, které žhnou.

  „Henri já nevím kdo je. Když jsem se probudil zpět na zemi přišel ke mně. Nevím kdo je.“Tiše odříkává.

  „Vypadá jako vlk Pána mrtvých, ale to je jen legenda. Jsi mrtvý Ignáciusi.“ Taurinus se ujme slova. Ostatní pečlivě poslouchají a zvažují. Desmond prudce zvedne hlavu.

  „Ano jsem mrtvý. Já...“ Desmond odmlčí se neví jak to vše vysvětlit.

  „Vstaň to bude na dlouhé povídání. Musíš nás chápat bratře Ignáciusi. Jsi mrtvý a přece tě cítíme, vidíme a slyšíme. To není obyčejná situace a my chceme vše zvážit posoudit a důkladně rozmyslet. V celých dějinách Řádu se to nestalo.“ Austin přejde k dveřím a otevře je. „Chaviere dojdi prosím pro nějaké občerstvení a židli. Aramisi pomůž mu a nikoho sem nepouštějte.“

  „Jistě otče Austine.“ Oba skloní hlavu a vyrazí. O něčem se dohadují a Austin tuší o čem. Hádájí se kdo půjde do kuchyně, která je vzdálenější, ale zas na druhou stranu je tam spoustu dobrých věcí, které se dají uzmout. Austin s úsměvem zavře dveře a zvážní. Otočí se.

  „Ten Henri. Mohu se dotknout?“ Austin se dívá na obludu.

  „Nevím otče Austine. K Dhekře moc přátelský nebyl...“

  „Dhekra! To je posel....“ polkne na poslední chvílí Taurinus. Je vzrušený na nejvyšší možnou míru. Jeho oči září při tom jméně. „Otče Austine budu se kát po zbytek svých dnů, ale Dhekra  je jméno posla samotného Pána zla.“ Nadechne se pokřižue. „Ďábla“ zašeptá. „To znamená, že...“ odtáhne se s hrůzou v očích. Desmond si toho nevšímá. Pak až vše vysvětlí zeptá se ho co vše ví o Dhekře. Zajímalo by ho kde teď je? Austinovi zatrne. Netušil, že zrovna Pán nejvyššího zla zde bude figurovat. Přejde k Ignáciusovi. Henri zvedne hlavu a dotkne se ho. Austin s úžasem se ho dotkne. Je tak.. srst má měkkou. Ne drsnou jako vlci. A je příjemný i vůně není ani taková. Jako by ho dávno znal. Pohladí ho a místnosti se ozve spokojené zavrčení. Austn odtáhne ruku a všichi se dívají jak tam leží, pozorně je sleduje svýma nepozemskýma očima. Je z pekla nebo odkud? Každému viří hlavou otázky. Tisíce otázek a nikdo se neodváží zeptat na aspoň jednu z nich. Austin si zpět sedne za stůl. Neví co má dělat. Otočí hlavu postupně ke každému v místnosti, ale vidí, že jsou na tom stejně jako on. Otevře ústa, když uslyší ťukot. Chválabohu.. konečně. Ostatní si vydechnou vděční za to vyrušení z toho dusna co tady nastalo. Desmond by se musel smát, kdyby je tak dobře nechápal. Asi bude muset začít sám. Stojí a dívá se jak dovnitř s novici pochoduje židle a tácy. Usadí se na židli a dívá se jak pergameny jsou odhrnuté a na stůl dán tác s jídlem a pitím. Džbán vody, maso, chleba v ošatce s ubrouskem a další jídlo. Všichni pozoruji jídlo a snaží se vše odlehčit a pak z ničeho nic..

  „Bratře Ignáciusi můžeš jíst a pít?“ Bratr Bernard se na něho zpřímá podívá. Desmond se dívá na ztuhlé výrazy a těla ostatních. Nikoho nenapadlo. Desmond se na Bernarda usměje.

  „Ano mohu normálně jíst a pít a prosím říkejte mi Desmond, pokud Vám to nebude vadit. Přece jen k řádu už...“

  „Dost Ignácie. To rozhodneme až pak. Zatím jsi pro nás bratr Ignácius.“ Všem se uleví po těchto slovech.

 „Jako knihovník si dovolují odporovat otče Austine.“ Tiše pronese bratr Taurinus. Austin k němu zvedne oči.

  „Teď je Desmond a my musíme rozhodnout jestli bude dál k nám patřit nebo ne“ řekne tvrdohlavě.

   „Není to stejné?“ odváží se poznamenat bratr Serge, Desmond s úžasem se dívá jak se hádájí jestli k nim patří nebo nepatří a vůbec je nezajímá Henri nebo jeho podivná existence.

   „Ne to není.“ Austin si vezme pohár do ruky.

   „Jistě, že to není stejné!“ chladně odpoví Taurinus a usrkne si vody. Na klín si zatím dal talíř s masem a kusem chleba. V ruce má nůž. Desmond polkne. Je tady hodně zbraní. Jen, aby se něco nestalo. Mrkne poočku na Henriho, ale ten zřejmě usnul. Jí taky něco Henri? Napadne ho nesmyslně. Vstane ze židle a vezme talíř. Ostatní přestanou cokoliv dělat a zírají na něho. Desmond v klidu si nabere jídlo, z boty vytáhne dýku a odkrojí malý kousek masa. Pane jo slast. Zlobil by se na ďábla kdyby mu vzal i toto potěšení. Stačí, když pro něho pracuje. Polkne a cítí na sobě pohledy všech přítomných.

  „Pracuji pro Ďábla“ suše řekne. Bratru Sergovi spadne talíř a on ho ihned provinile zvedne. Zvuk se rozléhne po místnosti a Henri otevře jedno oko. Austinovi uklouzne nůž a sykne jak se málem řízné. Jen Gregory dál svírá svůj talíř  a mlčí. Taurinovi zaskočí voda v krku a Bernard ho mohutně praští do zad.

  „Sto otčenášů bratře Ignáciusi. Za vyslovení Jeho jména tady v té místnosti.“ Austin neví jak dál. „Tak vyprávěj.“ Rezignuje a snaží se obrnit proti všemu co tady Ignácius vysloví.

  „Dobře myslím, že začnu tím, že jsem se vrátil do města kde žil Lucius de Charny. Zamiloval jsme se do něho a...“ rozpačitě se odmlčí. Cítí jak je červený, když to tady má vykládat  „...a dali své lásce průchod. Miloval mně  a já jeho taky. Jenže jsme si nevšimli, že někdo na nás ušil past a dostali nás. Chránil jsem ho, ale jeho bratranec  po něm hodil kamení. První kámen a já v tu chvílí ze zoufalství jsem řekl, že dám cokoliv za pomstu. Já nevím co mně ...“

  „Tiše“ přejde k němu Austin a obejme ho. Desmondovi kloužou po tváří slzy. Obličej má schovaný v kutně Austina a on ho hladí po vlasech. Někdo z přítomných zašeptá“ Bastard!“, ale odvracejí od nich tvář.

  Konečně jsem to řekl, konečně mohu plakat. Austin od něho poodejde. „A dál?“

  „Byl mrtvý a já jsem řekl, že mně můžete soudit jen Vy, ale neposlouchali. Řekli, že jsem čaroděj a za to budu potrestán. Sto ran bičem.“ Údiv. Nechápavý. Jak to jen mohl vydržet? „Držela mně na životě jen pomsta a Váš příjezd. Doufal jsem, že aspoň moje tělo zachránite. Ani nevíte jak jsem byl vděčný, když jsem tě otče Austine naposled mohl spatřit.“

  „Od té doby už žádný rytíř nedoprovází karavany do tohoto města.“ Podotkne bratr Bernard. „To co jsme viděli .. otřáslo námi, Ignáciusi. Byl to děs. Vzali jsme tebe a Luciuse a pohřbili jsme Vás na našem hřbitově.“

  „Děkuji moc. Rád bych potom navštivíl hrob Luciuse. Byl mi velmi drahý.“ Otočí se k Austinovi, který přikývne na souhlas.

  „Jak jsi to řekl s čarodějnictvím?“ Otáže se Taurinus.

  „Já snažil jsem se ho chránit a tak jsme řekl, že nepatřím k řádu a že jsme použil čáry, které jsem viděl u Saracénu. Promiň mi bratře Bernarde, ale vzpomněl jsem si na tvé příběhy a nic lepšího jsme v tu chvílí nevymyslel.“

   „Jsem moc rád, že k něčemu byli a také jistě, že mně někdo pozorně posouchal. Je škoda, že to tak dopadlo. Povídej dál “ pobídne ho bratr Bernard.

  „Ocitl jsem se v Očistici. Myslím, že to bylo kvůli vyřčení a přání pomsty. Visel jsem na kříži deset let a pořád jsem si přál pomstu. Rostla ve mně touha a chuť zabít ty, kteří zničili vše co mi bylo drahé. Já vím, že je to hřích, ale nemohu si pomoci.“ Odmlčí se a čeká odsuzující výkřiky, opovržení, ale nevidí a neslyší nic z toho. Každý  se jen na něho mlčky dívá. Nerozumí tomu, proč ho nevyhnali hned z hradu, proč tady ještě zůstává. Je to jen díky otci?

  „Každý z nás si tím prošel. Každý se .. jsme rytiří. Žijeme většinu svých dní tam venku. Ne schovaní za zdmi klášetrů.. promiň mi bratře Gregory. Když zemřela moje paní na horečky měl jsem chuť vybít celé město, zničit vše, zapálit dům...“ odmlčí se. Ostatní přikývuji. „nemůžeme tě odsoudit, protože nejspíš bychom se tady všichni odsoudili. Snad kromě...“

  „Ne zadrž i já jsem to skoro udělal.“ Bratr Gregory zbledne a neví kam s očima. Ještě to nikdy nikomu neřekl a ani při zpovědi. „Rád bych Vám něco pak vyprávěl bratře Austine. Možná ...“ odmlčí se úplně.

  „Jistě synu. Potom přijď, ano.“Gregory nešťastně přikývne, ale na druhou stranu je rád. Austin se otočí k Ignáciusovi.

  „Pak vše musíš popsat baratru Taurinusovi. Myslím, že to nám dlužíš.“

  „Udělal bych to tak jako tak, ale abych pokračoval. Jednou, víte tam čas je zvláštní se u mně ozval hlas a slíbil pomstu a jak jsem tam visel souhlasil jsem. Byl to...“

  „Víme kdo to byl, bratře Ignáciusi.“ Austin ho přeruší.

  „Desmonde“ tvrdohlavě odpoví bratr Taurinus.

  „Klid. Není to jedno?“ vmisí se Bernard. Austin  s Taurinusem se na něho podívají.

  „Dal jsem mu polovinu duše a sto let služby, že mu budu vracet démony do jeho“ přece tady nemůže opakovat co mu řekl „ domů.“

  „Půlku čeho?“ vykoktá ze sebe po dlouhé chvilce ticha bratr Bernard, který se vzpamatoval nejdřív.

  „Duše. Nevím proč půlku. Spoustu věci nerozumím a já souhlasil jsem. A tak jsem se ocitl na zemi s divným koněm, výzbrojí co mám na sobě, pláštěm, který je bílý, je vtipálek víte, zbraněmi a očima jaké svět neviděl. A k tomu se k mně přidal Henri.“

  „Toho ti taky dal...“

  „Ne. Ležel jsem tam na louce a zrovna oblékal, když se vynořil z lesa. Nejdřív byl jen vidět obrys a pak čím byl blíž, tím byl vidět víc a víc. Mám pocit, že mně chrání, že ho znám celá staletí. Zvláštní“ zamumlá s pohledem na Henriho u svých nohou. Všichni mlčí a pozorně poslouchají. To co tady vykládá zní jako pohádka a nebýt Henriho u jeho nohou a jeho tak by to klidně řekli, ale takhle to dost dobře nejde. V klidu sedí s plnými talířy na klínech a zvažuji slova Ignácia nebo Desmonda. Jak se mají zachovat k bratru, který prodal půlku duše za pomstu.  Chápou ho to ano, ale přece jen Pán zla je Pánem zla.

  „Sto let služby to je hodně dlouho.“ Podotkne Austin.

  „Usmlouval jsem to z dvěstě a k tomu mi přihodil tu moji druhou polovinu duše. Jen si ji musím najít.“ Pokrčí rameny a nůž zabodne do masa. Připadá mu to tak samozřejmé...

  „Ty jsi se dohadoval, licitoval, handrkoval s nejvyšším Padlým andělem?“ úžas se a údiv v jejich tvářích je tak výrazný.

  „Nechtělo se mi běhat dvěstě let po zemi a honit nějaké démony, kteří se rozhodli zdrhnout z...“ Smích. Austin s Bernardem se směji jak o závod. Gregory to v sobě sotva drží. Ostatní nechápou co je na tom legračního včetně samotného Desmonda.

  „Nechápu co je tady k smíchu. Mně zrovna moc nebylo.“ Uraženě se odmlčí.

  „Jen do.. víš handrkování. Já si to dovedu živě představit. Ty na kříží a on pod tebou a teď se hádáte o nějakých sto let“ hýká smíchy Bernard. „Promiň, ale to si snad zapamatuji do konce života.“

  „Seděl jsem ne visel. Sundal mně z toho kříže.“ podotkne Desmond a upraví to na správnou míru. Austin s Bernardem se rozesměji ještě víc. I Fabian, který nic nepodotkl a jen seděl v koutě se usmívá.

  „Bylo to nebezpečné!“ podotkne bratr Serge.

  „Jen jsem mu řekl, že si klidně nějaký čas počkám.“ Desmond odloží talíř. Všichni se na něho dívají a on upřeně pozoruje otce Austina.

  „Nevím jak“ odhodlá se.“ Rozhodne, ale chtěl bych co budu tady na zemi chránit Řád. Já ..“ Klekne si a pokorně skloní hlavu. „Je to jediný domov jaký mám. Vím, že to co jsem udělal, bylo špatné...“

  „Chceš se pomstít?“ Austin ho přeruší jako tolikrát předtím. On už je rozhodnutý. Neví jak ostatní a z jejich tváří nic nelze vyčíst. Desmond se dívá vzorec koberečku. Neví jak odpovědět.

  „Ano.“ Slovo padne do místnosti a všichni zvážní.

  „Dobře o tomhle si musíme promluvit. Já jsem se rozhodl jak ostatní?“Rozhlédne se zbylých bratřích. Bratr Taurinus vstane.

  „Já jen chci říct toto. Víte podle mně bratr Ignácius zemřel. Viděli jsme to všichni, ale podle mně bratr Desmond žije a je mezi námi.“ Jednoduše se posadí zpět. Všichni se zamyslí nad slovy bratra Taurinuse a pak vstane otec Austin. Desmond na něho upírá oči s naději, touhou, ale taky se bojí a má strach, že to nepřijme. Když slyšel bratr Desmond všechno v něm zajásalo.

  „Takže myslím, že máme nového bratra. Vítej bratře Desmonde, ale musí tě nejdřív přijmout Kříž.“ Ostatní povstanou a Austin přejde ke skříňce. Klekne si a pak otevře ji. Do místnosti zazáří kámen červeným plamenem. Všichni sklopí hlavy. Vezme ho uctivě a opatrně do rukou. Přejde k Desmondovi a předá mu kříž. Desmond na něj hledí se sevřeným srdcem. Jestli ho Kříž odmítne a on ho pustí... natáhne ruku, zavře oči a v duchu odříkává text Řádu. Sevře ruku kolem kříže a donese ho ke rtům. Políbí kámen a pak jeho ruce klesnou. Všichni si oddechnou a Desmond kříž vloží zpět do rukou otce Austina. Vstane na roztřesených nohu. Má pocit, že každou chvilkou upadne. Všichni k němu přijdou, obejmou ho a políbí na tvář.

  „Chci tvoje vyprávění ještě dřív než nám odjedeš, bratře Desmonde.“ Desmond přikývne a osamí s Austinem sám v pracovně.

  „Nevím jak poděkovat“ Ozve se Desmond, ale zarazí ho zachmuřený výraz v tváří Austina. Ten se na něho napjatě dívá.

  „Posaď se Desmonde. Nevím kde a jak začít. Asi tím, že jsi mně překvapil a to hodně. Nečekal jsem že tě uvidím. Jsem šťastný, ale ta...“

   „Smlouva?“ ozve se jemně Desmond.

  „Ano. Víš on nedává jen tak a to...“ odmlčí se. Vstane a přistoupí k němu. Vytáhne na nohy Desmonda a objeme ho.“Jsem rád, že jsi zpět. Chyběl jsi mně.“ Drží ho a Desmond cítí, že pláče. „Když jsi zemřel, chtěl jsem město zničit. Vypálit ohněm a mečem a udělal bych to, kdyby mně tehdy bratr Taurinus s bratrem Sergem nezastavili. Když jsem tě držel v náručí a pak viděl tělo Luciuse... „Desmond ztuhne při vyslovení Luciusova jména. Zachvěje se a zavře oči. Je to deset let, ale pro něho to vždy bude jako dnes, kdy stál a viděl kameny jak dopadají na jeho štíhlé tělo, jak vlasy se barví krví a jeho modrozelené oči plné bolestí a lásky k němu. Vzpomínky na něho dotírají a on se je snaží odsunout.

  „Pomsta ti nic nepřinese, Desmonde. Tvoje jméno, které jako jediné jsi tehdy řekl. Proč jsi to jen...“

  „Miloval jsem ho a nemohl jsem ho ochránit. Selhal jsem. Naprosto jsem selhal. Slibil jsem mu v první naši společné noci, že ho budu chránit do konce svého žvota. Chránit a pečovat a já... selhal.“ Jeho hlas se zlomí. „V tu chvílí jsem neviděl jiné řešení. V tu chvílí.. já...“ odmlčí se. Austin ho objímá a pak se od něho odtáhne. Má své ruce položené na ramenech a zvážným a smutným výrazem se na něho dívá.

  „Vidím, že tě nic od té pomsty nemůže odradit. Jen jedno bych chtěl. Dávej si pozor. Nemstí se celému městu. Máš moc a jaké se žádnému smrtelníkovi nezdálo, ale jsou tam lidi, kteří jen slepě naslouchali a vykonali rozsudek. Oni nestáli za tím. Pokud zabiješ nevinného víš co tě čeká. Nic tě pak neochrání.“ Desmond poslouchá ta slova a nevnímá je. Má jen před sebou nenávistné výrazy  lidi z města. Jejich křik a kameny. Austin si všimne jeho výrazu a oči, které bloudí mimo tuto místnost. Přitiskne ho k sobě v jeho žalu. Ví co cítí, protože i on si tím prošel před léty. Jenže on aspoň měl vzpomínky na ni a pár let, ale oni spolu byli tak krátce. Nestlihli vůbec nic. Objímá ho a šeptá mu slova útěchy.

  „Zajdu na hřbitov a pak mohu tady zůstat. Stačí jen krátce, prosím“ ozve se tiše a vzdáleně Desmond. Austin ho pustí.

  „Chceš, abych tě doprovodil?“ zeptá se starostlivým hlasem.

  „Ne děkuji. Nedostal jsem možnost se sním rozloučit. Chci chvilku s ním zůstat sám a „ smutně se usměje „ i sám ze sebou. Ještě přijdu ale teď...“ opustí ho. Otevře dveře a vyjde ven. Jde chodbami do málo používané části hradu. Je to tady, když zastaví a vidí bílé prosté kříže. Není jich moc. Málokdy se podaří dopravit tělo bratra sem. Ale on s Luciusem měli to štěstí. Vstoupí na posvátnou půdu. Jde od hrobu k hrobu a mumlá si jména těch, kteří tady zůstali pohřbení.  Odvrátí zrak a všimne si dvou hrobů, které tady nikdy neviděl. Zůstane stát. Nevšimne si stínu u dveří, který hose smutkem pozoruje. Váhá jestli k nim má jít nebo ne, ale nakonec ten krok udělá.

  Bratr Ignácius a rok smrti s textem Chránil a sloužil. Odvrátí se od něho. Co v něm je jestli on je tady a dívá se na svůj rov? Jak může kráčet po zemi živý, když je mrtvý? Udělá krok a poklekne u druhého hrobu.

  Lucius de Charny a stejný den, měsíc a rok úmrtí jako na jeho hrobu. Dotkne se toho jména.

  „Ach Luciusi nedokázal jsem co jsem ti slíbíl. Jsem tak“ odmlčí se. „Odpustíš mi prosím.“ Pak se usměje. „Ne já vím, že mi odpustíš. Měli jsme tehdy odjet. Nechat spát minulost, moji, tvoji a žít jen pro sebe. Nestačil jsem ti tolik říct, ale to nejdůležitější jsem stihl.“ Mlčky zvažuje co říct. „Ptáš se co jsem řekl a co neřekl? Nevím ani co jsem neřekl. Spoustu věcí, ale řekl jsem že tě Miluji. Budu tě milovat navždy a jednou  snad budeme spolu. Přesně tak jak jsme oba chtěli a snili o tom.“ Pevně svírá ruce a snaží se ovládat. Je to tak těžko. Nejraději by odhrnul hlínu, odtrhl víko a ujistil se, že tam je, že to nebyl sen, a že je pryč. Ujistil se, že nežije někde... ne to je hloupost. Bouchne rukou do hlíny. Bolest. Zasykne. Pořád se si dívá na nápis Lucius de Charny. Mělo by tam být milovaný nebo .. ne to stačí. Bude v něm žít navždy. Bude ho nosit ve svém srdci. Vstane a mlčky tam stojí. Ucítí někoho zezadu. Nemusí se otáčet, aby zjistil kdo to je. Otec Austin za ním přece jen přišel.

  „Miloval jsem ho a moc. Chybí mi Austine. Tak moc chybí. Plánoval jsem společný život a v jeho očích se odrážela moje touha po dálkách. Už jsem nikam nechtěl. Je to špatné?“ otočí se k Austinovi. V očích žal a bolest ze ztráty člověka, kterého měl rád. Austin se postaví vedle něho.

  „Špatné? Ne nemyslím. Našel jsi co jsi hledal a tak to má být. Jednou určitě“ položí mu ruku na rameno „se sním setkáš.“ Oba mlčí a poslouchají vítr jak ševelí mezi stromy. Zpívá a tančí melodii naděje.

  „Půjdeme. Myslel jsem, že se s ním rozloučím a bude to za mnou. Nebude asi nikdy. Navždy zůstane v mém srdci a dokud budu naživu i on bude a jednou se snim setkám. Děkuji otče.“ Austin pomalu přikývne. Ano dokud žijeme, tak nosíme vzpomínky na  lidi, které jsme měli rádi a svým způsoem i Felicity je sním neustále. Stejně tak bude s Desmondem Lucius.

  „Tak pojď. Slyšel jsem Taurinuse úpět, že nemá dost pergamenu na tvoje vyprávění a Mervina, že klisna nechce žrát a Gregory vytrhává celou bylinkovou zahrádku. Asi se rozhodl, že ti připraví zásoby na sto let.“ Usmívá se a plácne Desmonda po zádech. „Když se to tak vezme, tak to není zas tak špatné. Co myslíš dá ti On nějaký plat? Když už pro něho pracuješ?“ Jdou vedle sebe. Desmond se ještě jednou obrátí za hroby, ale cítí, že vše je vpořádku, že Lucius je s ním.

  „Co jsi povídal, bratře Austine?“

  „Jestli ti ON, promiň nemohu tady vyslovit jeho jméno, bude něco za tu práci platit. Když si to vezmeme, tak karavany už asi nebudeš doprovázet  a žít bez ničeho je nákladné.“ Desmondovi zacukají koutky úst.

  „Měl jsi být tam místo mně. Vsadím se, že bys lépe vybojoval podmínky. Popravdě nevím. Zkusím to nadhodit Dhekře, pokud se objeví. Je to křídlatá fialová potvora s ohnivými vlasy a jazykem ostřejším než saracénská dýka.“ Oba se usmívají a jdou chodbami hradu.

  „Ten bílý plášť si sundej, ale musím uznat je nádherný. Stará se dobře o své lidi.“

  „Stará? Tak to bych pochyboval. Nechtěl bych být tam dole rozhodně. Je tak...“

  „Bratře Taurinuse co je Vám?“ Austin se zapotácí pod rozlíceným Taurinusem. Zachytí ho jinak by upadl. Taurinus se opráší a rozrušeně se Austinovi vytrhne z rukou. Je rozhodně v nepořádku a ten uštvaný pohled.

   „Vpořádku?“ Taurinus vytřeští oči. „ Vpořádku? Já mám tady tak skvělý zdroj příběhů a nemám papír. Pergamen! Cokoliv.“ Klekne si na kolena. „Otče Austine udělejte zázrak a sežeňte cokoliv. „ prosím“ skoro pláče zoufalstvím. Tahá ho za plášť. „Klidně zaprodám d...“ Desmond mu přitiskne ruku na rty usmívá se.

  „No tak určitě něco seženeme a vy máte tak skvělou paměť.“ Snaží se ho uhláholit.

  „Bejvávalo Desmonde, bejvávalo. Už mi není třicet a není ani čtyřicet. Paměť mně starochovi vynechává.“ Vstane. „Musím to sehnat i kdybych  se měl dopustit...“ oči se mu rozzáří. „ Já tupec!“ vyhrkne a někam se rozletí. Austin s Desmondem se dívají za chvátajícím Taurinusem. Podívají se na sebe a pokrčí rameny. Jdou dál za Gregorym. Otevřou dveře a do nosů jim udeří různé vůně. Přivřou slasti oči. Tak krásné...

  „Vypadněte!“ Austin se přesvědčí, že to neřve tur, ale Gregory. Opatrně vycouvá. Zavrtí hlavou a Desmond naznačí Co je? Austin zvedne oči k nebesům.

  „Právě jsi spustil boží pohromu nevídaných rozměrů. Neměj mi to za zlé, ale asi bude lepší, když příště nevstaneš z mrtvých.“ Desmondovi vyletí obočí nahoru údivem. „Bratr Gregory a bratr Serge drtí bylinky v takovém množství, že by zásobili tři fungujíci špitály a taky pochybuji, že je to pro nás. Jdeme dál, Desmonde.“ Zachmuří se, ale v očích mu blýskají šibalské jiskřičky. Jdou na nádvoří a Austin zatím Desmondovi vypráví co se stalo za těch deset let. Nejvíc vypráví o nových členech, kteří zažádali o přijetí a které kříž přijal.

  „Jsem šťastný, že se nám daří, Desmonde, ale cítím, že doba se bude měnit. Nevím jestli Řád vydrží a proto bych tě chtěl poprosit. Je to velká zodpovědnost a zároveň laskavost. Získal bys toho hodně  a zároveň ztratil.“ Odmlčí se a zastaví. Stojí uprostřed dvora.

  „Víš, že udělám pro Řád cokoliv a pro tebe taky.“ Odpoví jednoznačně Desmond.

  „Jsem moc rád. Chtěl bych, abys převzal po mně plášť a provedl Řád do další doby. Vím, že žádám hodně, ale“ neví jak dál mu vysvětlit co má na srdci.

  „Je mi líto, ale ne. Teď mně přijmou, protože mně znají, ale noví bratři těžko, ale slibuji, že Řád budu chránit dokud budu chodi po zemí a dokud tady bude. Budu pomáhat jak nejvíc to zvládnu. Mečem i slovem, bratře Austine.“ Austinovi poklesnou ramena. Doufal, že našel nástupce.

  „Mluvíš moudře. Máš pravdu, i když to slyším nerad.“Povzdechne si a zachumlá do bílého pláště podobného Desmondovu. Udělá krok. „Opravdu si to nech...“

  „Tak to ne! Já najdu!!“ křičí a vzteká se Mervin rázujíc sem a tam po nádvoří.

  „Ta tvoje kobyla“ píchne prstem Desmonda doprostřed hrudníku „ nechce žrát. Nic nechce. Vše co ji nabízím odmítá. Prosím udělej něco nebo ještě pomluví moje skvělé  pohostinství. Všichni koně to budou vědět, že se o ně tady nestarám dobře.“ Austin se odvrátí a studuje oblohu. Je zvědavý jak s tímhle si Desmond poradí. Ten si odkašle.

  „Mervine je to pekelný kůň, víš. Možná žere oheň...“

  „Už jsme ji to nabízel. Myslíš, že chtěla? Nechtěla. Jako bych ji nabízel jed. Desmonde no tak domluv ji a řekni co jí.“ Desmond s Austinem se snaží srovnat v hlavě jak Mervin nabízí oheň kobyle černé jako samotné peklo. „Odmítá se mnou mluvit. Nic nechce.. co je Vám?“

  „Ty jsi ji opravdu nabídl oheň?“

  „Jistě. Je to pekelný kůň. Jenže nevím co takový pekelný kůň žere,“ mračí se na ně“ ale možná tím, že je klisna má vybranější chutě. Možná řeřavé uhlíky, nebo něco pálívého.. počkejte zkusím to.“ Opustí je a kvačí ke kuchyni. Desmond s Austinem se za ním dívají.

  „Přijali tě, Desmonde. Jako by se nic nestalo. Ale na něco jsem málem zapomněl. Co ten mrtvý muž u tvých nohou. Byl jeden z nejlepších noviců.“ Austin si přitáhne plášť jak zafouká vítr. Desmond se zamyslí.

  „Byl démonem a já mu uprchlé démony vrácím. Bohužel mi jaksi pozapomněl říct, že i duše je nakažena a pokud ztratíš duši... poslal jsem je obě do pekla. Mám výčitky svědomí, ale“ vytáhne kříž s kamenem „nedokázal udržet ho.“ Povzdechne si „ a k tomu se mi zapomněl zminít ještě o pár věcech. Kdyby to šlo...“ hněvivě sevře ruce v pěst.

  „Ale nejde. Udělej vše tak, aby tvoj svědomí zůstalo čisté a teď pojď a vyprávěj. Snad konečně se všichni uklidnili.“ Oba vykročí k velké společenské místnosti. Otevřou dveře a užasnou. Jsou tam všichni a ty hody na stole. Prohýbají se pod různými lahůdkami. Desmond se usměje a jde se posadit na místo pro vypravěče.

  „Tak sedím zde po dlouhé době opět a budu Vám vyprávět příběh, který slne láskou, pomstou a smlouvou s vyhnaným andělem. Poslouchejte tiše...“

  Desmond vypráví celou noc a jeden den a všichni napětím nedýchají. Občas se ozve výkřik úžasu nebo tichý šepot. Nemůže už mluvit a přece vypráví dál co vše se stalo. V poledne se odmlčí. Všichni tiše to poslouchají a bratrovi Taurinusovi září oči. Desmond vstane a ukloní se všem. „Omlouvám se, ale jsem unavený a potřebuji si odpočinut. Budu muset zřejmě brzy vyrazit. Chci poděkovat za přijetí...“ ozvou se slova odporu a úsměvy. Desmond se cítí dobře. Otci Austinovi září oči. Je rád, že vše jde tak dobře. Jen kdyby přijmul i jeho místo, ale chápe proč to nechce udělat. Desmond vyjde unaveně ze dveří.

  „Pojď nebo někde po cestě spadneš“ culí se  Fabián s Gregorym.

  „Fabiáne, Gregory chce se mi spát. Člověk by řekl, že když je skoro nesmrtelný tak mu On“ mrkne na ně“ dá i to, že nemusí spát, ale jsem úplně bez života. Mrtvola je živější než já“ zavtipkuje. Jde vedle nich  do pokoje. Ani se nepomodlí a už spí. Oba na něho pohlédnou a tiše vyjdou.

  „Jsem rád, že je zpět mezi námi. Jen mi dělá starost ta jeho umíněnost s pomstou. Nelíbí se mi to“ ozve se Gregory s ustaranou vráskou na čele.

  „A stejně s tím nemůžeš nic dělat“ tiše se ozve Fabián. Je skoro stejně starý jako Desmond, ale teď po deseti letech už je starší. Jeho černé oči se dívají klidně na svět. Výjmečně je zde na hradě a je jen rád, že mohl vidět Desmonda. Oba se vrátí do svých pokojů.

  Desmond stráví na hradě ještě další den a poslouchá lamentování Mervina a uctivé pohledy noviciů, ale uvědomuje si, že tady nemůže být navždy a schovávat se za bezpečnými zdmi hradu. Ďábel zde zřejmě nemůže, ale cítí neklid Koně. A Henri? Ten jediný se vyhřívá ve slunci zájmu ostatních, i když bez jeho blízkosti moc ho nikdo nemůže vidět.

   Třetí den vyrazí vybavený a poučen svitky od bratra Taurinuse a od bratra Serge s Gregorym váčky a mastmi z bylinek. Otec Austin měl pravdu, když říkal, že museli zlikvidovat celou zahradu. Otočí se a dívá se na všechny bratry, kteří v čele s otcem Austinem klečí na nádvoří a modlí se za jeho bezpečnou cestu. Nechce se mu odtud, ale musí do toho světa, který je jak najednou zjistil plný démonu a neobyčejných věcí. Naskočí na koně a pobídne ji do cvalu. Kopyta klisny zabuší na cestě a on se už neohlédne. Je mu smutno z toho, že tady nechává všechno a hlavně přátele. Povzdechne si a pozdraví stráž. Slyší zvuk dřeva pod  koněm a pak už jen před sebou vidí prašnou cestu. Je sucho a svítí slunce. Začíná být pěkně horko. Pohybuje se v rytmu koně a vnímá krásu krajiny. Nikdy předtím si neuvědomil jak je je nádherně. Slunce, i země a vzduch. Může dýchat...

  „Přestaň rozjímat a vysvětli co jsi tam dělal?“ zaječí mu do ucha hlas až skoro sletí z koně.

  „Dhekro? Ty už jsi zpět?“

  „Už??? Jak to už? Čekám tady nejméně tři dny až z něho vylezeš. Jsi nezodpovědný malý skrček, který si plně ten kříž zasloužil!“ Dhekra nad ním polétává celá vzteklá.  Její pokožka září do temně fialová a z oči létají blesky. „Máš před sebou tolik a klidně se válíš doma. Jako starý prašivý rytíř. To je  to je...“

  „Co máš s vlasy?“ Desmond klidně se zeptá. Ta mi má tak co říkat. „Potřeboval jsem si vyřidít svoje vlastní zále...“

  „Co je s mými vlasy ti nic není ty beztaktní ropucho“ zaječí opět až se zvedne vítr. “Potřebuji, potřebuji. Neznáte nějake jiné slovo a ty“ obrátí se ke koni“ máš na tom taky vinu. Pán si to s tebou vyřidí a ty přerostlý kostnatý velbloude... promiň“ když uslyší temné zavrčení a rozchlíplý pysk od Henriho.

  „Co je velbloud?“ Desmond na klisně pořád jedou. Klidně jako by  se nic nedělo. Dhekra zuřivě a nasupeně si je všechny prohliží. „Jsem posel a svoji práci beru zodpovědně narozdíl od tebe lenochu a velbloud ty neznalče je zvíře v Africe, které lidé používají k jízdě.“ Vysvětuje mu a nechápe vlastně proč mu to povídá.

  „Tak to chápu proč vrčel. Degradovat Henriho na pojízdné zvíře to je až moc.“ Usmívá se Desmond. Nechápe proč, ale docela mu ta fialová pijavice zlepšila náladu. „Tak co chce tvůj pán po obyčejném smrtelníkovi. Ty vlasy ti nesluší.“ Dhekra se zuřivě zatahá za zbytky svých vlasů. Když řekla Pánovi kdo doprovází Desmonda  celý se rozzuřil. Krk ji zůstal na těle, ale vlasy její báječné vlasy jsou v pekle. Kleje jako pohan a neví koho má víc přizabit. Jestli Desmonda, že žije, Henriho, že se objevil nebo Pána.

  „Fajn. Ale pokud chceš takhle mizet tak já nebudu za to zodpovědna“ uraženě začne říkat. „Máš úkol a musela jsem před hradbami toho Hradu „ vyprskne jedovatě “čekat TŘI DNY“ vztyčí prsty. „Nechal jsi mně dámu čekat tři dny a zatím ten démon tam pácha škody“ škodolibě pronáší. „Ne že by to Pánovi nějak vadilo. Nejraději by kdyby klidně dostal celé město, ale znáš to. Ti tam nahoře se proti tomu brojí, že je to neregulérní.. pitomci. Hra je vždy nefér. Jinak to není legrace. Kde jsem to skončila acha už vím. Takže páše tam škody. A tvoji povinnosti jako služebníka Pána je co? No přece tam dojet a chytit toho démona. Na co čekáš ty solný sloupe. Padej než se rozčilím!“Zdvihne ruku a chce lusknout prsty. Vypadá dobře, ale o jeho inteligenci má někdy pochybnosti. Možná měl Pán ten úkol svěřit někomu chytř...

  „A místo?“ lenivě pronese Desmond. Je to roztomilá osůbka s jazykem proříznutým od ucha k uchu, ale nejraději by ji chytl a vytrhal obě křídla. Náhodou je vzdělaný rytíř, který umí i psát.

  „Magdeburg ty hluchý osle!“ Nadávky ji jdou, pomyslí si Desmond s úsměvem. To bude dlouhá projížďka.

  „Dobře už tam jedu“otočí koně a vyrazí. Dhekra zůstane viset ve vzduchu s prsty připravenýma a nevěřícně se dívá jak odjíždí.

  „Hej jako si myslíš že děláš co?“ křikne za nim. Desmond otočí hlavu.

  „Jedu do Magdeburgu, přece krásko!“ otočí se zpět. Dhekra si přikryje oči. Ne to je nad její síly. Požádá Pána o zproštění této služby. Nejspíš obětuje svoje křídla, ale začíná ji docházet její pekelná trpělivost.

  „A jako kdy tam chceš dojet? Za rok? Za deset? Nebo jak vlastně?“ Její křídla se třepotají vedle něho. Krásně chladí, pomyslí si Desmond.

  „No a co jako mám dělat? Je to zkrátka daleko. Tak až dojedu tak dojedu. Svět se nezboří kvůli tomu. Nebo jo?“ Desmond pokrčí rameny. Je to prostě daleko a koně uštvat nechce.

  „Zeptej se své klisny. Ona ti už řekne. To je rozkaz!“ zaječí. Od  Pána, aspoň někomu může tady poručit.. Klisna se zastaví, Dhekra luskne prsty a zmizí. Musí si zajít někam odpočinut. Někam kde si oddechne, někoho umučí a nebude muset se dívat na toho hezkého, krásného, rozkošného muže bohužel až přilíš tíhnucí k Řádu a k mužům. Možná menší seznámí s někým stejně vysokým jako ona by to bylo ono, mudruje během svého přemístění. Zbledne, když ji v hlavě zaduní hlas Pána. Volá ji. Zašklebí se. Žádné seznámení a pak si vzpomene na vlasy. Snad ji aspoň tam zůstane nějaký homáč. Chce lusknout prsty, když je najednou přitáhována... zaječí...

    Desmond zatím s klidem zastaví a sesedne. Obejde klisnu ze všech stran. Postaví se před ní a cítí se opravdu jako nějaký šílenec. Nadechne se.

  „Mám se tě zeptat na to jak mně ...“ to je, ale nenormální si začít povídat s koněm. Jistě Mervin to dělá, ale přece jen je to známka prvních příznaků šílenství. I když pěnu u pusy zatím nemá. Zamne si bradu „rychle dovezeš do Magdeburgu.“ Nic. Zase Dhekra kecala a někde je schovaná a baví se dobře na můj účet. Tak nic. Pobavil ji...

  „Jistěže tě dovezu rychle. Měla pravdu jsi chodící ťulpas.“ Ozve se. Desmond zastaví a v duchu zaječí. Podle hlasu je to zřejmě dvojče Dhekry a ta intonace. Ne tak to nevydrží ani náhodou. Ztuhle se obrátí. „Jsem pekelná klisna z Očistce. Duše, která si tak vykupuje... myslím, že to nemusíš znát“ delikátně si odfrkne. Desmond na ni zírá. On jezdí na ženské... oprava na duši ženy.. oprava je to kůň čistě náhodou s ženským hlasem. Přece jako rytíř nemůže jezdit na ženě. Klisna zařičí.

  „Kdybys ses teď viděl. Vypadáš jako... jako já na to přijdu.. mám to tele. Vypadáš jak čerstvě narozené tele, které neumí rozeznat od sebe vrata a mamku. NO“ přimhouří oko“ to aspoň rozezná matku a kde se má napít, ale ty bys nerozeznal ani to. Hmm možná bys ses šel napít k těm vratům... kdybych si nemusela  ty hříchy odpykat.“ Desmond se posadí do trávy.

  Čím jsem si to zasloužil Bože, že mně trestáš. Už rozumím proč jsem nikdy netíhl k ženám. Mají to být jemné bytůstky, což nejsou, mile se usmívat, což spíš ječí, lahodně se pohybovat, což dělají, smůla, že ne a zatím jsou to fúrie stejně jako Lotova žena. Ale já to vydržím. Jestli to.. nevydržím!!! Zařve v duchu, když vidí jak ho chtivě pozoruje klisna.

  „Máš pěknou figuru“ řekne klisna a přejíždí ho pohledem. Desmond se začervená. „ A červenat se umíš taky. Ani nevíš jak je to přitažlivé a nakažlivé.“ On ho svádí kůň ne klisna opraví se. Co ho ještě potká? Vstane a postaví se před ní s rukama v bok. On je tady pán a bude ho poslouchat jinak jinak...neví co bude dělat. Zřejmě z jedné strany poslouchat tirády Dhekry a z druhé strany koně. Není to příjemná vyhlídka. Otočí se k Henrimu. Aspoň nějaký chlap a ještě mu rozumí. Ano, když tak uteče k Henrimu. Obě ho nesnášejí a on je taky. Bude u něho v bezpečí.

  „Dobře. Takže jak se tam dostaneme?“ Desmond se dívá jak klisna se dívá na kopyto.

  „Krví. Musíš mně sehnat krev.“ Zašeptá. Desmond zamrká. Krev?

  „Ty jezdíš na krev?“ Dodá nesmyslně.

  „JO tele! Jsem pekelný kůň. Tak dělej běž ji sehnat.“ Odfrkne a otočí se k němu zadkem. Vykroutí krk, mrkne dozadu, zjistí situaci a ďábelsky zamrká. To je přesně co chce. Desmond v posledním momentě uskočí. Včas, když vidí ji vyhodit zadníma a těsně minout jeho postavu. Má pravdu je pekelná. Ale kde tady proboha sežene krev? Poškrábe se po hlavě a zadumá. No zřejmě ji ulovit. Sedne si na ni a popožene.

  „A jedeme jako kam?“ optá se zdvořile klisna.

  „Kam?  Ulovit tu krev, přece ne.“

  „Aha. Dobře budu se snažit.“ Desmond pohlédne na Henriho.

  „Henri ty nemluvíš že ne?“ Henri vyplázne jazyk a oči mu zasvítí. Desmond má pocit, že zakroutil hlavou. Povzdechne si a vytáhne oštěp. Chvilku jedou až se přibliží k lesu. Henri zajásá. Les je jeho živel a miluje ho. Poskočí vesele a vyrazí vpřed.

  „Henri!“ ale ten se neohlédne a vletí pod stromy. Desmond pokrčí rameny. No nic. Nejdůležitější je ulovit tu krev. Spatří  stezku vysoké. To by mohlo být ono. Vydá se po ni, ale za chvilku kvůli stromům nemůže projet.

  „Pitomec“ zamumlá si klisna. Začne kopat kolem sebe a za chvilku je vytvořený průchod. Desmond se křečovitě dívá na tu spoušť, kterou udělala. A to si myslel, že je lepší mít hřebce. “Člověk.. kůň, aby za tebe dělal všechnu práci. Jedeme.“ Desmond cítí jak jeho představa Já jsem tu pán se pomalu sype.

  „Co být tak na chvilku ticho? Ženy mají být mlčenlivé, jemné...“

  „A lidstvo vymře!“ skočí mu do toho klisna. Desmond zmlkne. To je fakt i když nechápe co má společného porod s tichosti a jemnosti. Prostě ženy nikdy nepochopí. Myslí tak nebezpečně narozdíl od nich. Jen když si vzpomene na ... dost vzpomínek. Důležité je ji nakrmit. Ďábel má opravdu dobrý humor. Dát mu koně na krev a k tomu ženskou. Udělal to schválně, špinavec. Začíná pochybovat, že to těch sto let vydrží. Je toho na něho moc. Ještě dobře, že se může uklidit do Hrad... tam je. Vzrušení mu projede tělem. Jelen a nádherný. Bude mít krve, že se v ní utopí. Pobídne klisnu, napřáhne kopí a soustředí se na úder, ještě blíž už.. jelen otáčí hlavu a dvěma skoky zmizí. Desmondovi zklamaně poklesnou ramena, ale to nic, může se to stát. Kolikrát mu takhle utekla zvěř. A ještě zřejmě uteče. Uslyší funění a prodírání se stromy. Medvěd??? Ten bude ji taky stačit. Napřáhne oštěp ve směru zvuků. To bude ohromný med...

  „Henri?“ zklamaně řekne Desmond, když si všimne zajíce. Drží ho v tlamě a oči mu jiskří jako křišťal. Lehne si před něj a položí ho.  Bude jí muset místo medvěda stačit zajíc. Sesedne a vezme malý vak. Nasype trochu pšenice a otevře krk zajíce. Krev se mísí s pšenici. Klisna ho s údivem pozoruje co to dělá. Desmond vezme připravené jídlo a strčí ho pod tlamu klisně. Ta udělá krok vzad.

  „Ty ignorante zakrslej nic naprosto nechápající situací. Co mi to nabizíš? To by nežralo ani prase!“ Lamentuje klisna.  

„Je to krev tak žer a dovez mně do Magdeburgu nebo Dhekra ze mně udělá  proužky masa pro psy Pána.“ Desmond netrpělivě se mračí. Sehnal, promiň Henri ji sehnal potravu a ona ji odmítá. No jo slečinka rozmaz...

  „A plně by sis to zasloužil víš. Ale stejně by si nepochutnali. Žeru jedině LIDSKOU krev. Pane jo, ale Pán opravdu by si mohl vybírát lepší lidi.“ Desmond pustí pšenici na zem.

  „Lidskou?“ Určitě špatně slyšel.

  „A ještě neslyší. Jak mám pak s někým takovým vykoupit své hříchy. Ano l i d s k o u“ hláskuje mu pomalu srozumitelně klisna. „Je to jeden z mých trestů.“ Přece mu neřekne, že pila krev i za živo...to je minulost. Nemusí taky vše vědět.

  „A kde mám jako sehnat lidskou krev?“ optá se zamračeně. Teď to právě ďábel důkladně zvoral. Dát mu koně  pardon klisnu na lidskou krev.

  „A jak já to mám vědět? Od toho tady jsi ty.“ Odmlčí se. „Ještě abych si sháněla sama potravu.“ Neuvěřitelné potřásá hlavou nahoru a dolu.  Desmond na ni zírá a klisna na něho. Vedle nich funí Henri. Šťouchne do zajíce čumákem. Škoda, že tohle není zrovna pro něho jídlo, ale Desmond to určitě bude jíst. Desmond sebere zajíce a přiváže k sedlu. Vyhoupne se a pobídne klisnu. Chvilku jedou mlčky.

  „Jmenuji se Angelica. Jestli chceš to hláskovat pro lepší pochopení. A N...“ prodírá se stromy.

  „Angelica“ opakuje tupě Desmond. Dnešní den začal tak skvostně a bohužel díky jim dvěma pokračuje tak mizerně. Klisna si odfrkne. Pochopil aspoň něco. „Angelica, Angelica...“ opakuje se a klisna po něm hodí nervózní pohled. Snad to na něho není moc. Nemůže za to, že se tak jmenuje. Pro pekelnou klisnu je to naprosto nevhodné jm...

  „Koho napadlo tak pitomé jméno? Naprosto se nehodí pro pekeln...“

  „Neurážej moje rodiče spratku, tvoje taky neurážím. Byla jsem rozkošné milé dítě.“ Jedině ve snu, pomyslí si Desmond. Snad nečte i myšlenky? Byla spíš nesnesitelné dítě. Přece mu nemohu říct jak s takovým jménem se těžko žije, pomyslí si Angelica. Už jsou pryč z lesa. Konečně. Desmond se zamyslí. Nemůže přece jen tak  k někomu přijít a říct:

  „Prosím potřebuji vaši krev. Můj kůň ji nutně potřebuje, takže nemohl byste být tak laskavý a trochu mi ji věnovat?“  Nejspíš by na něho vzali vidle nebo taky ne. No jo, ale co dělat? Do Magdeburgu se musí dostat včas než město skončí v popelu a slzách. Popravdě teď by mu bylo všechno jedno. Jen kdyby přišel na to jak těch dvou se zbavit.

   Nejspíš se jich nezbaví  po dvou hodinách usilovného přemýšlení. Ďábel jeho výmluvy nesní. Na nemoc mu neskočí. Na nevhodné chování jen se zachechtá... cokoliv řekne jen mávne rukou pokud vůbec se to k němu dostane. No nic. Rozhliží se jestli neuvidí nějakou vesnici. Když se to tak vezme co ji asi chutná víc. Slyšel o upírech a to, že někteří mají rádi panenskou krev, ale je to klisna a neví jestli zrovna by panenská ji chutnala a kde on sežene nějakou proboha pannu. Samý kříž s tím koněm. Těžko. Nechce se mu dát ji krev a pak řekne, že je špatná. Ne nebude si vybírat. Ale možná jedno řešení tady je. Dhekra je pryč. Seskočí z koně a přistoupí k ni.

  „Jsi královská mr...“ nedořekne jak  do něho uhodí hlavou. Jak to jen může vědět? Viří Angelice hlavou.

  „Auu to bolelo, Angelico. Nezapomeň, že jen díky mně dojdeš spásy. Tak se chovej slušně.“ Desmond s uspokojením zaznamená konečně bod pro sebe. Vytáhne rukáv a řízné se do předloktí.

  „Dělej nebo si to rozmyslím...“to snad ne když vidí jak její modré oči se podliji krví a její jazyk se chtivě bliží k ráně. Tohle nemusím vidět, pomyslí si a odvrátí hlavou. Bolí to, když má pocit, že mu snad vysaje všechnu krev.

  „Díky. Máš ji velmi chutnou. Jedeme dokud účinky nevyprchají.“ Desmond stačí si všimnout zacelené rány, naskočí na koně a jen vyhekne. Má pocit, že vše se točí a on jen se drží. Po chvilce zjistí, že běží neuvěřitelnou rychlosti, která polyká míle jako on koláčky. Zatočí se mu z toho hlava, ale ovládne se. Podívá se vedle sebe. Henri zdá se, že je tomu uvyklý a drží krok s klisnou.

  „Jsme tu.“ Desmond z té jízdy pociťuje ještě závrať. Pohlédne Henriho, který je v klidu a klisna tedy Angelica jen trochu víc oddechuje než normálně. Dívá se na obrovské město, kterému vládne katedrála. Zase. Sklopí hlavu a přemýšlí jak to teď vlastně je. Může do kostela nebo ne? Ale co když se démon schová mezi kněží? Copak má dělat? No až to nastane tak to zjistí. Vždyť už poznal, že démonům je jedno koho posednout. Nebo to aspoň tak vypadá. Pobídne klisnu do kroku. Nemá cenu se tam přihnat uřícený a vzbudit pozornost.

  V klidu jede k bráně, kterou proudí davy zemědělců, obchodníku a dalších lidi. Ve městě vládne čilý ruch a pro démona je to skvělé místo pro život. V pohodě se usadí a co asi tak pak dělají? Po zkušenosti s domovem si nedělá starosti jak najde démona. Stačí se jen procházet městem a kříž vyrytý Ďáblem mu řekne kde je. Jede s ostatnimi lidmi k bráně. Už je blíž a vidí početnou posádku. Děje se snad něco ve městě, že jsou zesílené stráže? Ale je možné, že má takovu stráž pokaždé. Stráž jen mlčky se dívá kdo vjíždí do města. Zarazí se nad nádherným koněm a postavou v bílém plášti. Bohatý rytíř. Nic víc nevidí. Desmond se otočí kde je Henri, ale ani on ho nikde nevidí. Zváštní, ale nechává to být. Zvládne to sám a pak se k němu určitě přidá. Jede ulicemi a rozhliží se kolem sebe. Možná by se měl zastavit v hospodě. Vida zapomněl se zeptat Dhekry na plat a Angelicy se nezeptá. Ještě by ho obvinili z čarodějncitví anebo šílenství. Oboji smutně končí. Čarodějnictví většinou na hranici a šílenství zavřené v klášteře. Neveselá úvaha ušklíbne se, když uvidí vyvěsní štít s husou. Hláskuje U vykrmené husy a hned se mu seběhnu sliny. Moc peněz nemá, ale zatím to stačí na vodu, husu a kus chleba.

  Uváže klisnu u vchodu a všechno si vezme sebou. Otevře dveře a vejde dovnitř. Místnosti se nese šepot, ale všichni sedí pochmurně a zamračeně. Dokonce i ty zvonky cinkají jako umíračci a cikánka s mužem se rozvaluji zachmuřeně u stolu. Červená sukeň s bílou halenou jasně svítí v šeru tmavých barev. Na stěně louče slabě osvětluji hospodu. Všichni zvednou hlavu a zas ji sklopí. Nic zajímavého jen rytíř. Desmond se posadí u stěny a všechno shodí na lavici vedle sebe.

  „Račte si přát, pane rytiří?“ podbizívým hlasem se optá hostinský.

  „Husu do zlatová opečenou, vodu a čerstvý chleba.“ Poručí si Desmond a v ústech se mu sbíhají sliny při pomyšlení na křupavou kůrčičku husy. Zrovna jednu vidí na rožni.

  „Máme výbornou paštiku, jestli si pán přeje.“ Mne si rukama.

  „Ne děkuji a jestli mohu informace.“ Nakloní se k němu. Hostinský rozevře ústa až se zablesknou zčernalé zuby.

  „Jak si vaše jasnost přeje. Ženo huso jedna. Rychle obsluž pána.“ Posadí se na lavici na proti němu. „Jedete ze Svaté země?“

  „Ano.“ Má pravdu pro něho svatá je. „Dlouho jsem tu nebyl a co je nového?“

  „Popravdě vše při starém. Co Vám mám vykládat. Vše podražilo a je to hrůza. Královští nás dřou jako sledě. No, ale když se to tak kolem a kolem vezme, tak poslední dobou „ obezřetně se nakloní a do ticha cinknou zvonky “se tu dějou strašné věci. Nacházejí se lidé“ pokřižuje se a místnosti se rozlechne klapot kastanět.“ Bez krve. Vycucnutí namrť. Je to hrozné. Modlíme se všichni za jejich duše. Taková hrůza!“ kastaněty  se rozproudily a zvonky taky. Místnosti zní jednoduchá, ale podmanivá hudba. Trochu smutná, ale divoká jako život cikánu. Zaviří červená sukně, zablýsknou se černé oči a hbité nohy se před rytířem rozviří. Hudba i tanec se zrychluji a všichni se jen dívají na pružné tělo cikánky s vysokým poprsím, ledabyle schovaným v výstřihu bílé haleny. Desmond se pohodlně opře a dívá se s úsměvem na ženu. Vše slibující úsměv a černé oči žádostivě blýskající po něm. Je v nich žár a hudba zrychluje. Ruce má nahoře a kastaněty divoce vydávají zvuk. Boky se pohupují do rytmu a divoce se toči, naklání se a tančí ro něho a pro všechny. Zvonky umlkají pod náporem divokého zpěv kastanět. Muži zvedají hlavy a oči se jim rozzhoří touhou. Někdo tleskne do rytmu hudby.

  „Dost ženská! Chcete mně přivést do maléru?“ Vyhrkne hostinský a žene se ke dveřím celý rozklepaný. Vystrčí havu.  Nikde nikdo. Cikánka stojí uprostřed místnosti a tichým pohybem o sebe klepnou kastaněty, zvonky v rukou muže rozehrají líbeznou melodii. Prochází tanečním krokem mezi stoly a červená sukně ji viří kolem štíhlých lýtek. Slibuje vše a přitom nic. Odvážlivci ji plácnou po zadku a za živůtkem skončí nejedna mince. Prochází, směje se až je vidět zářivý úsměv, oheň v černých očích. Jsem jen tvá jen tvá, zpívají rudé rty, mluví zastřený pohled  a přitom není nikoho. Svůdně se směje.

  „Je krásná co říkáte pane rytíři“ zašeptá mu hlas těsně u něho a on se dívá do stejně černých očí jaké před ním tančili.

  „Ano je, ale už se mi nese jídlo. Promiňte“ odmítne nabídku. Je krásná, ale on má stále před očima  hebké světlé vlasy a šibalský úsměv Luciuse. Modrozelené oči dálek v kterých se ztratil. Jemně se usmívá, když utrhne stehno husy a zakousne se do něho. Přivře oči. Po bradě mu steče omastek. Je báječná. Ulomí kus chleba a přivoní. Takové obyčejné radosti, které dřív bral jako samozřejmost. Zvonky tiše cinkají a kastaněty občas ze sebe vydají zvuk. Místnost se opět ponořila do ticha a  je slyšet jen tichý šepot mužů, doplnění džbánu s vínem a pivem. V klidu dojí a zvedne se. Bílý plášť zazáří v přítmí. Desmond si dá na hlavu kapucí. Nechce, kdyby něco vylekat všechny kolem sebe. Z ničeho nic uslyší hluk ode dveří. Jeho zlatá Angelica se zřejmě s někým něžně pustila do křížku. Měl by se jít tam podívat a zachránit co se dá. Jistěže toho chudáka co si ji spletl s obyčejným koněm. Jen doufá, že z dotyčného zloděje aspoň něco zůstalo. Vyjde ze dveří a první co ho uhodí do oči je shromáždění lidi a uprostřed Angelica. U nohou ji leží tělo.

  Angelica  klidně se na něho podívá. „Na mně nikdo nebude sáhat a ně zvlášť takový otrapa.“

  „Děje se tady něco?“ optá se davu. Všichni se otočí k Desmondovi. Podívají se na jeho plášť, zbroj a meč. Několik lidi se vytratí, ostatní decentně ustoupí.

  „Co se tady děje?“ ozve se přísný hlas v černočervených barvách. Za ním stojí muži v stejných barvách s halapartnami. Všichni ustupují a udělají cestu stráži. Ti dojdou k tělu.

  „Ty tam tak co se stalo?“ Zavrčí jeden z nich s mečem po boku.

  „Já tady nebyl kapitáne. Nic jsem neviděl,  opravdu. Musím jít moje nejmladší bude mít syna... nashledanou“ a vytratí se jak pára nad hrncem. Do popředí vystoupí matrona v upjatých černých šatech.

  „Tady mladík chtěl pohladit toho koně a ta zničeho nic zdivočela.“ Všichni se podívají na koně a na mladíka. Nediví se mu, protože kůň je nádherný.

  „Nemyslím, že chtěl si ji jen pohladit. Nanejvýš by ho kousla..“ snad tady ne “ určitě ji chtěl ukrást. Přivázal jsem ji a ona je teď odvázána.“ Všichni umlknou. Kapitán otočí nohou tělo a odplivne si.

  „Vždyť to je Hbitý Kornelius. Tak konečně dostal to co si zasloužil.“ Kapitán se podívá na Desmonda. „Hlídejte si ji. Bohužel nejsme schopni ohlídat vše. Nashledanou.“ Otočí se odpochoduje. Na dlažbě leží  tělo a nikdo si ho nevšímá. Desmond přistoupí ke klisně a pohladí ji. Ta odfrkne a jemně mu foukne do dlaně. Desmond usměje, když zbledne a chytne se za srdce. Klisna účastně do něho šťouhne.

  „Teď ne Angelico. Mám pocit, že je nedaleko. Já ho zabiji! Vlastnima rukama ho přišpendlím na kříž a budu se dívat...“ tiše šeptá, otře si čelo a stáhne do tváře ještě víc kapucí. Chytne Angelicu za uzdu a narovná se. Bude si muset zvyknout. Vede ji a jde směrem kam mu doslova kříž ukazuje. Zkusil už změnit směr, ale vždy ho  píchne a před očima se roztančí malá světelká. Vypada to jako by dělal si co chce . Jen doufá, že mu to nezůstane. Jde a za ním pomalu a v klidu Angelica. Mijejí krásné stavby až zastaví před pěkným dvoupatrovým domem s krásným štítem na kterém je vyobrazení biblického příběhu Jonáše  a velryby. Bohatý měšťan. Kdo ví s čím obchoduje. Nechce vědět koho zabije tentokrát. Jeho nebo manželku, dítě.. zbledne. Ne to snad by ani nemohl, ale bude muset. Sevře pevně uzdu. Snad to nikdy nenadejde, že by musel zabít dítě.  

  „Hlídej a sebe taky.“ Angelica hrábne nohou a pohodí lesklou hřívou. Oči ji svítí a nozdry jsou rozšířené. Desmond nechápe proč. Otočí se, když uvidí lesklý předmět jak na něho miří.

  Meč.

  Uhnout.

  Démon.

  Proč zrovna tady napadne ho, když  vidí zřetleně jeho rsy. Vytahuje svůj meč a ulici se rozléhne řinkot těžkých mečů. Má sílu, ale on je zvyklý bojovat už od útlého dětství. Usměje se. Už dávno nezažil tak dobrý a vyrovnaný boj. Většinou to byly bitvy proti lapkům, ojedinělé opravdové bitvy a jinak cvičné boje s bratry. Úder, sek, obrátka a znovu vykrýt úder. Má z toho potěšení narozdíl od toho druhého, ale dobře ví, že nemůže to protahovat do nekonečna. Sekne prudčeji a vyrazí zbraň. Pustí svůj a vytáhne růženec. Jeho oči se začínají lesknout a rozšiřovat. Růženec jako živý provaz se začne omotávat kolem démona. Skučí a řve. Nevědomky se rozhlédne po ulici, ale všude je ticho. Copak tady je to na běženém pořádku? Uvědomí si drobnosti. Krysu u stěny a její lesklá černá očka jako korálky, kočku s černým flekem nad čumákem, krvavou skvrnu, homáč trávy u okraje domu. Neuvěřitelně červené květiny. Modré nebe...

  „Kdo jsi do pekla!“ zaskučí démon.

  „Desmond. Mám za úkol tě vrátit do pekla.“  Růženec z obsidiánu ho pevněji svírá až klesne na zem. Klečí spoutaný a marně sebou trhá. Dívá se do zrcadel v nichž  hoří peklo. Nechce zpět. Snaží se vykrouti hlavu ze sevření rukavic ze stříbrnými kříži. Desmond se k němu přibližuje a démon se ponoří do zrcadel. Na chvilku je brána otevřena a on ...

  „Neeee! Proč!“ ještě zaslechne Desmond a klesne na zem vedle těla. Zavře oči. Má pocit, že mu oči bolestí shoří. Aspoň kříž se uklidňuje. Během boje si ani nevšiml jak hoří.

  „Už zase Vy?“ ozve se hlas kapitána stráže. Desmond se zvedne a stáhne hlouběji kapuci.

  „Napadl mně. Bránil jsem se kapitáne stráži. Odjiždím. Toto město je tak...“zabručí. Chce vzít klisnu za uzdu, ale koutkem oka si všimne jak se sklání k tělu. To snad ne! Ona začala pít jeho krev. Já se zni zblázním! Spěšně zakryje scénu svým tělem a roztáhne plášť. Snaží se nešikovně dát do pochvy meč. Kapitán kroutí hlavou co to tam vyvádí.

  „Nechcete pomoci?“ optá se posměšně. Desmond zrudne.

  „Ne děkuji to víte moc často se mi nestane“ konečně, když slyší jak klisna udělá krok“ chbitě vsune meč do pochvy. „Děkuji kapitáne za pomoc“ líbezně pronese. „Není jak vidíte už pomoci s ničím.“ Udělá krok vzad a vyhoupne se na klisnu. Okem zaznamená skvělou bledost mrtvoly. To mu chybělo. Kůň krmíci se krví mrtvého. No, ale na druhou stranu ví jak ji nakrmit. „Nashledanou kapitáne a je to velmi krásné pohostinné město.“ Zamává a vyrazí z města. Sotva jsou z dohledu města klisna jako by věděla, že je rozčilený a kam se chce dostat přidá do kroku. Za chvilku si už zvykl na prudkou rychlost. Je to zvláštní jak cesta ubíhá. Jako by stáli na místě a jen kolem něho se svět točil rychleji.  

  Henri! Zpanikaří. Neviděl ho od té chvíle co vjel do města. Rozhlédne se a uspokojením zaznamená, že běží vedle nich. Usměje se radosti. Možná není vše tak beznadějné jak to vypadá.

                                                    Konec 1 poloviny 3 části.