Shounen - ai povídky

                                                 Pomsta za polovinu duše

                                                          3 část

                                                          A POMSTA JE MÁ

„Jsme tu Desmonde.“

  „Vzala jsi mně na milost?“ Skloní k ní hlavu a podrbá mezi ušima. Je to příjemné, ale kdyby ji tak pohladil když..

  „Na milost? Copak jsem blázen?“ odfrkne s konečnou platnosti Angelica. Henri sedí na zadních s vyplazeným jazykem. Desmond se dívá na město, které už by nejraději nikdy nespatřil. Našel tady to nejvzácnější na světě a taky to nejvzácnější tady ztratil. Plakal by kdyby mohl, řval bolestí kdyby mohl ale cítí jak se ho zmocňuje slepá nenávist. Pobídne jemně Angelicu ke kroku. I Henri se zvedne a následuje je. Zatmí se mu před očima bezmocí, když vidí ty věže a hlas zvonů. Nadechne se a dívá se na bránu kde visel a kde se vpíjela krev Luciuse. Skoro nemůže dýchat jak na něho útočí vzpomínky. Vzpomene si na kata, na bič na kamení na všechnu krutost, která se snad tady vtělila do toho města. Přibliží se k bráně a zkušeným okem válečníka zaznamenává kolik je stráží, kolik jich má meče jak jsou ostražití a kolik z nich je lučištníků.

  U brány vytáhne zamračeně glejt Řádu. Je vpuštěný dovnitř. Tak dobře zná to město. Tady se na něho usmál, odvážil se mu pohladit ruku. Svírá přepevně uzdu Angelicy jako by to byla jediná záchrana před vzpomínkami. Ani neví jak a dojede před chrám ve středu města. Zastaví se a jeho zrak padne na bránu.

  Vystřízlivění.

  Jeho rysy ztvrdnou jak si připomene proč je tady. Musí dopadnout a zničit ty, kteří za vše můžou i kdyby měl zničit celé město. A on to klidně udělá.

  Ďábel si potěšeně zamne ruce. Bude můj, můj. Vzácná duše bude moje a potěšením se začne smát. Peklo zvedne hlavu. Pán má dobrou náladu.

   Nejdůležitější je najít ubytování. Takže hospoda. Nerad ji používá, ale žádné jiné východisko nemá. Nebo může použít klášter, ale tam ho znají. Možná, že by.. napadne ho odvážná myšlenka. Mohl by se vydávat za bratra Ignácie. Ano to je ono. Přesně to udělá. Zneklidní nepřátele, protože uvěří, že je buď Ignácius nebo jeho bratr a přišel se pomstít. Chladně se usměje. Dobře si pamatuje tvář bratra Benedicta a pak opat nebyl zrovna v pořádku. Ta jeho úlisnost a zájem o kříž, kdo ví. Bude ano rozhodně ubytuje se v klášteře jako člen Řádu. Glejt je vystavený na bratra Desmonda a zabuší na fortnu. Vytasí kříž a glejt. Fortna je otevřena a on tam vejde s Angelicou a Henrim po boku. Moc dobře nechápe proč ho bratří v řádu viděli a tady ne, ale popravdě je rád, že nepřitahuje víc pozornosti než je potřeba. Stačí jeho nádherná Angelica.

  „Dobrý den. Rádi...“ Desmond se vřele usměje a otočí se k bratru Benedictu.

  „Děkuji moc za přivítáni bratře. Rád bych se tu ubytoval.“ Klidně pokračuje v řeči a nevidí jeho pokleslé tváří a očím které ho zkoumavě prohlížejí.

  „Bratr Ig...nácius?“ zakoktá se bratr Benedict. Zamrká. Ne to není možné. To prostě není ani náhodou možné. Určitě je to náhoda.

  „Ne moje jméno je bratr Desmond. Ignácius je vlastně byl mým bratrem.“ Zesmutní, ale nejraději by popadl jeho vypasený krk a důkladně zatřepal a přitiskl, aby vysypal ze sebe vše co ví.

  „Bratr. Aha. Netušil jsem, že má bratra.“ Dostane ze sebe. Poodstoupí dozadu. Ano, jen se boj, myslí si Desmond. Přemýšlej kdo jsem jestli Ignácius nebo Desmond a co tady chci. Řekni to ostatním. Ať mají strach, ať se bojí a semínka strachu vzkličí v jejich srdcích.

  „Ano. Jsem mladší. Vracím se z daleké cesty a můj kůň už byl unavený a já taky. Je to krásné město musím říct.“ Benedict si odkašle.

  „Váš plášť a už jste byl doma?“ Upřeně se na něho dívá.

  „Ne nebyl, ale bratr Georgius mi řekl co se tady stalo. Tedy, že tady zemřel můj bratr. Chci se trochu víc dozvědět o jeho smrti. Doufám, že budete mi nápomocný“ doufá, že v jeho hlase zní nadšení nad jejich společnou  spolupráci.

  „Nevím. Víte mám dost práce, ale...“ Benedictovi se odlehčí. Musí říct ostatním o celé té neuvěřitelné situaci.

  „Aha. To je mi líto a snad někoho jiného?“ Navrhne tiše. V duchu skřípe zuby. Musí k nim proniknout za každou cenu. Pozoruje těžký boj v táří bratra Benedicta.

  „Jen si musím vyžádat dovolení opata. A zatím Vás doprovodím na ubytovnu. Máte nádherného koně.“

  „Je od Saracénu. Mají zvláštní koně. Ukořistil jsem ji. Slouží věrně a běží rychle jako vítr.“ Mne si, když se v hlase bratra Bendicta objeví vztek. Neví proč, ale poslouží mu to stejně dobře jako cokoliv jiného. Musí všichni vyjít z úkrytu.

  „Tak tady budete bydlet.“ Desmond nemá slov. Ubytoval ho přesně ve stejném pokoji jako dřív, ale i přesto odpoví „Děkuji Vám bratře. Kdy přijdete?“ V Desmondově hlase zazní pracně vyvolána dychtivost, ale snad nic nepozná.

  „Nevím, ale už spěchám. To víte mých povinnosati mně může sprostit jen opat.“ Desmond osamí ve svém pokoji, kde dřív bydlel. Přejde ke kříži a poklekne. Začne se modlit. Po hodině vstane a přemýšlí kde je opat.

  „Tak co tvoje pomsta Desmonde?“ ozve se u něho hlas Dhekry.

  „Co ty tady obludo? Špehuješ mně nebo pro mně máš úkol?“

  „Dělám vše možné. Tak co už víš kdo to udělal nebo ještě ne, vážený rytiří?“ Posměšně se optá.

  „Zatí vím o bratranci Luciuse a opat s biskupem a bratr Benedict. Ale pořád se mi zdá, že to není vše a musím se...“

  „Ale kdepak nemusíš, Desmonde.“ Dostala nakázano ho svést. Při její výšce jde to setsakramentsky těžko „Jednoduše vezmi to jedno po druhém. Všichni jsou tady vinni. Každý hodil kámen po Luciusovi. Pamatuješ ten křik a jak jeho tělo kleslo na zem“ oči Dhekře svítí oči a Desmond má co dělat aby jejím hypnotickým slovům a své touze po pomstě nepodlehl. „Můžeš vše“ lísá se k němu.“Jsi teď tak mocný. Tehdy jsi nemohl dělat nic. Ničemu zabránit, ale Lucius čeká, že ho pomstíš. No tak na co čekáš. Udělej to co chceš. Udělej to a pomstí se přece konečně. Přece nejsi jen baba, která jen čeká a nic nedělá. Myslíš, že Lucius by to neudělal? Udělal. Pro tebe. Musíš to udělat pro něho. Vezmi svoji moc a Angelicu a běž do města. Ukáže ti co je zač.“ Desmond si přikryje uši a snaží se zachovat si zdravý rozum. Tak strašně svůdné lákáve jsou ty její slova a on má chuť jim podléhnout. Udělat to. Jít do města a pálit, ničit, sekat. Zabít každého kdo tehdy přiložil ruku k tomu ďábelskému dílu. Dhekra spokojeně se usmívá. Udělá to půjde a zabije je a Pán bude spokojený. Možná natolik, že ji povýší v hierarchii démonů a ona bude někdo.

   „Ne a zmiz!“ pevně se ozve. Dhekře zasvítí oči zlosti. Už ho měla cítila jeho váhání, jeho chuť a zničit a pak si všimne co drží v ruce. Kříž. Ten prokletý kříž Řádu. Musí mu ho nějak ukrást. Za ní se ozve cvaknutí zubů a zběsile se otočí. Henrimu svítí oči zlobou a něčím co neumí pojmenovat, ale celou její bytosti prostoupí strach. Polkne.

  „Fajn. Kdyby něco zavolejte. Ráda pomohu. Jsme přece partneři, ne?“ Uhne se pracce Henriho a jedním lusknutím zmizí.

  „Děkuji Henri“ obejme ho kolem krku. „Mám chuť jít a udělat to co mně radila. Je to tak, víš kdyby ten kříž nezavadil o moji ruku a já nevím jak mohl, tak jsem ve městě a rozpoutám nejspíš krvavou lázeň. Utopil bych to město v jejich vlastním hříchu.“ Objímá ho. Henri klidně strpí jeho objetí. Je rád, když se ho Desmond dotýká a kříž příjemně ho hřeje na srsti. Dlouho ho necitil na sobě. Desmond vstane a otevře dveře jak svým jemným sluchem zachytí kroky bratra Benedicta.

  „Bratře Desmonde. Mohu se Vám dnes věnovat. Pojďte. Tak co potřebujete vědět?“ Klidně jde vedle něho. Desmond uvažuje. Dlouho to  trvalo. Takže všichni kdo něco tušil, věděl už je zpraven a nic neřekne. Ale dnes v noci možná budou mít nějakou schůzku. Neví jestli je Benedict mezi vůdci nebo ne, ale on vedl dav do chatrče a je vykonavatelem příkazů. Vypadá to, že dělá špinavou práci. Co asi dostal za svoji odvahu? Váček s penězi, zbroj nebo Šedáka. Vše co měl bylo cenné. Co dostal nebo mu stačilo jen uspokojení z toho jak tam Lucius leží v krvi? Bude muset zjistit i minulost  Luciuse, ale kdo mu to řekne. Neřeknou, že měl milence a co se nim stalo. Neví co chtějí udělat, ale musí být velmi obezřetný.

  „Nejdřív jak zemřel. Víte jen jsem se s bratrem Georgiusem míjeli a v rychlosti mi oznámil, že bratr nežije. Byli jsme si velmi blízci a tak chci zjistit co se stalo. Určitě mně to řeknete. A pak chtěl bych se tu trochu déle zdržet a modlit se za jeho duši. Slyšel jsem od poutníků, že máte sbor, který zpívá jak andělé.“

  „To je pravda. K vašemu bratru“ vzpomene si co mu řekl opat. „Posledně, když přijel doprovázel karavanu. A víte máme tady dost silnou lupičskou bandu, která nám odolává. Snažíme se najít vůdce, ale nevede se nám. Napadli karavanu a on byl zraněný. Nezdálo se, že je to vážné zranění.“

  „Banditi? Neuvěřitelné. Bratr měl tolik zkušenosti a byl velmi dobrým bojovníkem.“ V hlase mu zní nevíra. Takže chtějí to svalit na zranění. No něco takového předpokládal. „Takže zemřel na zranění?“

  „Ano. Ani náš skvělý bratr Gregory nedokázal mu zachránit život. Je nám to tak strašně líto. Obdivujeme všichni Váš řád. Nechápeme proč jste se na nás rozhněvali a už k nám nedoprovázíte poutníky. Přece za zranění nemůžeme. Měli jsme bandity už dávno zničit, ale znáte to sám. Nevím jak vám mám víc pomoci.“

  „Mohl bych mluvit s bratrem Gregorym? I Ignácius znal základy léčitelství.“

  „Je mi líto, ale odešel. Nevíme kam. Vše tady zanechal a bojíme se o něho. Postrádáme jeho schopnosti léčitelé.“Desmond si pomyslí, že ty ropuchy přesně vědí kde je bratr Gregory. „Poslední dobou se nevím jestli Vám mám to říkat, ale bratr Gregory zřejmě nebyl tím za koho se vydával, ale nic víc Vám nemohu říct. Vyšetřujeme to a je to naše hanba, že někdo takový mohl proniknout do našich řad.“ Pokyvuje hlavou a poočku mrkne na Desmonda. Má takový pocit, že je to bratr Ignácius. Neuvěřitelná podoba. Kdyby neviděl sám, že tam před městskou bránou zemřel, tak by si myslel, že nějakými čáry dokázali bratři z jeho řádu ho vzkřisít, aby se pomstil.

  „Budete stihat ty bandity?“ otáže se zvědavě bratr Benedict na chodbě kláštera.

  „Proč se ptáte? Stihat? Nevidím důvod, proč.“ Desmond zavrtí hlavou. Ale najít by se je mohl pokusit. Možná by mohli vědět víc. Je zajímavé, že ještě po deseti letech tady jsou.

   „Myslel jsem, že když  zranili Vašeho bratra, tak je půjdete hledat.“ Naznačí jemně Benedict, že by nebyli proti.

  „Pomsta je u nás v řádu zakázana a taky ji zakazuje bůh a já jsem věrný boží služebník. Co mi to tady chcete naznačit bratře Benedicte?“ ozve se rozzlobeně Desmond. Je zvědavý kam až zajde nebo spíš zajdou. Pohybuje, že to vše je z jeho hlavy.

  „Jen jsem Vás zkoušel, bratře Desmonde ve vaší víře. To víte nechceme tady nějaké nepravosti“ pokouší se vykroutit z podezření Desmonda. „Posledně po té tragédii s bratrem Gregorym ději se tady divné věci a jsme trochu podráždění. Ďábel je všudypřítomen. Jen za tyto zdi nemůže“ Desmond se v duchu ušklíbné. Ten je tady zabydlený už dávno. Jinak Dhekra by se tady neobjevila a neměla takovou moc.

  „Děkuji Vám za vysvětlení, bratře Benedicte. Moc jste mi pomohl. Zajdu na nešpory a pak ulehnu. Jsem unavený.“ Bratr Benedict mu pokyne a otře si čelo. Jen tak tak vyklouzl z jeho otázek. Jen doufá, že se nedozví pravdu. Musí se sejít se zbytkem členů a naplánovat jeho tichou eliminaci. Tehdy s bratrem Ignáciem to přehnali. Nic za ty léta nezapůsobilo a Řád pořád odmítá doprovázet poutníky do jejich nádherného města. Špinavci! Je to pro ně moc špatné, ale nehnuli s nimi. Musí za ochranu těžce platit a ta jejich tichá revolta. Ó jak je nenávidí. Všechno na nich nenávidí. Kdyby mohl, zničil by je. Sevře ruku v pěst a bouchne do dlaně druhé ruky. A taky to jednou udělá! Určitě. Je to jeden z cílů členů skrytého kruhu. Však i tento to pozná. Uvidíme ty prašivý bratře.

  Desmond zatím nakoukne k Angelice, ale všechno je  vpořádku. Dnes večer ji možná bude potřebovat. Má tušení, že všichni se sejdou někde ve městě nebo možná přímo tady a budou plánovat. Pohladí ji a pak zajde do chrámu na nešpory. Ještě chvilku se modlí a pak vyjde. Musí najít bratra Benedicta, protože on ho doprovodí k ostatním.

  Neuvěřitelná náhoda, když vidí jak někdo zastavuje a kapuce spadne. Náhoda? Ale využije toho. Zadní branka. Nemá klíč. Přelézt zeď. Dřív by to nezvládl, ale zřejmě se smrti získal  pár schopnosti, které se mu teď hodí. Tiše pluje ve stínech domů, uliček sotva osvětlených slabým svitem měsíce, za postavou před sebou. Všimne si jak zastaví u nějakého domu. To je .. zbledne Luciusův dům. Takže schůzky jsou přímo tady a dokonce před Luciusovým zrakem? Konaly se už tehdy? Věděl o tom? Patřil k nim? Ne co mně to napadají za myšlenky. Obejde dům. Je tam zadní vchod. Tiše otevře dveře a stejně nehmotně vleze dovnitř. Prochází místnosti a chodbami. Dům není velký, když uslyší hlasy. Pokoj s krbem. Vzpomene si jak se tam s Luciusem milovali na kožešině. Oni ti parchanti, zatmí se mu před očima. Ovládní se šeptá mu nějaký hlas. Tiše přistoupí k dveřím a strne.

  „Bratr Gregory tady není. Pořád je u nich na hradě a nemohli jsme mu poslat zprávu. Stejně by to  nestihl.“ Hlas otce opata toho úlisného hada z kterého mu bylo špatně.

  „To nevadí. Dáme mu vědět“ uslyší hrubý hlas. Bratranec. Takže už zná dva členy. Dychtivě naslouchá hlasům a co povídají. Takže jedním z členů je i bratr Gregory. Jaké to zklámání, ale potrestá ho.

  „Dobře zařiď to Filemone.“ Ozve se hlas, který nezná. „Musíme se taky dozvědět co tady chce. Nechce se mi to vůbec líbit. Ale vůbec ne. Bratře Benedicte víte už něco?“

  „Snažil jsem se, ale bandity nebude stihat“ ticho. Desmond nedýchá napětím. Co mají banditi společného tady s tím vším. Musí je najít. Benedict pokračuje ve zprávě.“Pomstu neuznává,ale pokud by se doslechl jak zemřel nevím nevím. Ale má nádherného koně a  patří k Řádu.“ Takže obohatit se. Bohatství, peníze nic jiného. Nic jiného je nezajímá. Narovná se, poodstoupí ode dveří. Musí zjistit ty ostatní, ale nejdřív je na řadě bratr Gregory. Ten proradný had, který mu ošetřoval ránu a kul pikle za jeho zády. Měl ho rád a on ho tak zradil. Zrádce. On je vinen smrti a on ho dostane.  Tiše a se vztekem se vypliží z domů. Píchne ho u srdce, když si vzpomene jak se tehdy smál. Oči mu zahoří vztekem a pomstou. Ne nesmí vzpomínat dokud všechny nevyřidí. Dokud se nepomstí nebude na něho vzpomínat.  Spěchá ulicemi do kláštera, kde v rychlosti osedlá klisnu.

  „Potřebuji domů. Můžeš jet rychle nebo potřebuješ krev? Ochotně ti někoho tady naservíruji!“ vybuchne vzteky a neviditelná Dhekra si zamne rukama. Udělej to, udělej našeptává. Angelica se ohledne a zavrtí hlavou. Dhekra vyprskne. Klisna pitomá. Já ji ukážu komu je povinovaná úctou a bázni. Až se vrátí tak něco zažije. Desmond nasedne na klisnu a vyrazí.

  Nádhera. Už si zvykl jak jede rychle, ale tentokrát má v srdci čerň pomsty. Nevidí nic jen obličej Gregoryho a jeho slova. Všechno překrucuje. Nejsem rytíř. Nepatříš tam ty kryso, hade. Nevšimne si, že rychlá jízda mu osušuje slzy.

  „Jsme tady Desmonde.“ Ozve se klisna jak má ve zvyku. „Nazpátek budu potřebovat krev“ Upozorní tiše. Nelíbí se ji jak je najednou jiný. Změněný. Není to už Desmond jako na začátku. Že by ho Dhekra nakonec dostala? Ale musí mlčet. Nemůže mu nic říct. Desmond ji uchopí za uzdu a vleče přes most k bráně. Vytáhne kříž a poklekne. Klisna si oddechne. Přece jen některé dodržuje. Možná není ještě ztracen. Stojí uprostřed dvora a vedle ni Henri. Otočí se k němu.

  „Nepůjdeš za ním příteli?“ Hned jak ho viděla poznala komu bude sloužit. Henri k ni promluví.

  „Ne. Některé věci nemohu ovlivnit.“ Odpoví ji. „Musí sám si tím projít. Já ho jen doprovázím, pekelná klisno.“ Lehne si vedle ni a položí hlavu na pracky.

  Desmond letí jako vichr chodbami a zloba s pomsta v jeho srdci bují živená nenápadně černým žhnoucím křížem. Rozrazí dveře od cely Gregoryho. Není tady.

  „Kde jsi!“ vykřikne nenávistně a se vztekem. Zabouchne dveře a letí do zahrady. Tady je! Ve svitu měsíce trhá bylinky. Zrádce ubožák, hniloba. Předstíral přátelství a pak ho dostal. Zabil Luciuse a přihlížel jak zabijejí jeho. Vytáhne dýku, ale pak ji odhodí. Zabije ho rukama. Vlastníma rukama. Připlíži se. Napřáhne ruce.

  „Desmonde!“ Gregory s radosti, ale údivem pozná tvář Desmoda. „Co...“ umlkne slyšíc

  „Zrádče! Co jsme ti udělali? Ty zaprodanče peklu!“ syčí a sevře jeho krk. Gregory pustí bylinky. Nechce tomu věřit. Desmond jeho přítel. Zdá se mu to, probudí se a nebude nic vědět. Není tady. Proč! Vykřikne v duchu.

  Desmond svírá jeho krk a tlačí a přece...

  „Nemohu tě zabít!“ Pustí jeho krk a vytrhne kříž zpoza kočile. Z hrůzou sedívá jak kámen je tmavší. „Podrž ho!“ poručí mu. Gregory ho křečovitě drží nic nechápajíc a lapá po dechu a Desmond pozoruje jak mu klidně spočívá v ruce. Vezme kříž zpět do ruky a obejme.
  „Promiň mi to, promiň. Jsem blázen. Starý hloupý blázen. Málem jsem tě zabil.“Vypráví mu co se dozvěděl. Jak šel za Benedictem, co se stalo před lety a Gregory ho tiše poslouchá. Jak poslouchal za dveřmi a dozvěděl se jeho jméno. Gregory mu položí ruku na ruku.

  „Ďábel“ řekne jednoduše.

  „Sto otčenášů bratře Gregory. Desmonde varoval jsem tě před pomstou. Neposlechl jsi mně.“ Desmond klekne a schýlí hlavu. Stydí se před Gregorym, ale ještě víc před otcem Austinem. Austin ho zvedne ze země.

  „Tady ne. Pojďte ke mně do pracovny.“ Otočí se a zamiří do své pracovny. Dnes nemohl spát a pořád se mu zdály divné sny, které ho budily. Nakonec šel pracovat, když ho vyrušily zvuky ze zahrady. S hrůzou se díval jak Desmond škrtí Gregoryho. Stál u okna jak socha a nemohl dělat nic. Skoro se zhroutil, když uviděl jak ho pustil a pak objal. Chvilku jen seděl na podlaze a odříkaval motlitbu. Nakonec vstal a došel pro ně.

  „Tak mi zopakuj co se vše seběhlo.“ Desmond začne oběma vyprávět jak odjel a Dhekra ho povolala  k úkolu. Jak zjitil co je jeho klisna zač. Jak vrátil do pekla v Magdeburgu jednoho démona a jak se vrátil do města.

  „Myslím, že to měla být past, ale nechápu proč? Přece nakonec bych je odhalil. Promiň Gregory. Nechal jsem se zaslepit pomstou. Já doufám, víte nemohu říct jestli se to stane nebo ne, ale doufám, že už se to nestane. Nejhorší je a nejvíc želím, že jsem porušil vše co jsem slibil. Já nevím jak bych to napravil a kříž. Otče co mám dělat? Jak to mám odčinit co jsem spáchal? Prosím pomoz!“ Skloní hlavu. Stydí se jak nikdy v životě. Choval se jak vzteklé zvíře. Ne choval se hůř, protože zvíře si neuvědomuje v tu chvílí nic. Jak šílenec. Ne proto co udělal není omluvy. Otec Austin k němu přejde a vytáhne kříž. Je normální tak proč? A pak pohopí. Kříž reaguje na srdce a... jemně ho obejme.

  „Vše je v pořádku, ale jestli se tam vrátíš a já vím, že ano, tak dávej větší pozor kdo co říká. Nejvyšší padlý anděl se taky mohl rozhodnout, že získá tvoji duši navždy.“ Sedne si za stůl. „Jsem už unavený. Nevím jakk dlouho ještě tady budu, Desmonde, ale slib mi, že nikoho nezabiješ pokud si nebudeš jistý naprosto jistý, že to tak má být. Může tě pokoušet a získat na svou stranu.“ Austin na něho naléhá. Desmond se na něho podívá.

  „Slibuji.“ Prostě a jednoduše řekne.

  Gregory se drží za krk. „Bolelo to Desmonde, ale chápu. Kdyby někdo řekl, že za to může asi bych udělal to stejné. Já ti odpouštím  a doufám, že se ještě uvidíme. Něco pro tebe mám ne řeknu to rovnou. Otec opat  mně přijal jen proto, že jsem rozuměl bylinkám a oni potřebovali někoho takového.“ Desmond a Austin poslouchají příběhu Gregoryho.“Byl jsme v řádu, který byl podobný jako vy. Byli jsme řádem léčitelů. Putovali jsme po Evropě i mimo, sbírali cizí rostliny a zkoušeli jejich účinky.  Jednou za pět let, vždy ve výročí založení kláštera jsme se scházeli a tehdy nevím kdo to byl nás přepadli. Nebyl jsem u toho. Nestihl jsem to z Řecka. Zastihla mně bouře a náhoda, osud nevím co to bylo, ale moje loď se opozdila.. Když jsem přišel byli všichni mrtví. Klášter vypálen, knihy se ztratily a zahrady plné bylin byly zničené. Pohřbil jsem všechny. Jednoho po druhém a naříkal nad hroby.Víc jsem nemohl udělat a pak zjistil kdo to je. Dnes už nemá význam ho honit. Je mrtvý. Tehdy jsem je skoro všechny otrávil. Známe i takové byliny. Byla by to hračka. Nakonec jsem pomstě nepodlehl a odešel jsem. Byl jsem posledním a našel útočiště u opata. Věděl kdo jsem a popravdě nelíbil se mi, ale potřeboval jsem útočiště. Někde kam mohu patřit. Jak jsem mohl tušit, že jsem přišel do hnízda zmiji? Jednou z mých prací bylo se starat i o zahrady a někdy některé byliny jsou nejmocnější, když se trhají o půlnoci. Tehdy jsem uzřel dvě postavy se pližít brankou od které ti dám klíč.Vzal jsem ho tajně a nevrátil pamatuješ. Byly zahaleny do pláště černé barvy, ale přesto jsme zahlédl nápadný prsten opata. Já“ otočí se.

  „Slyšeli jsme o tvém klášteru. Je mi líto Gregory. Víš jak jsi tady vítaný.“ Ozve se tiše Austin. Gregory si otře tváře.

  „Děkuji. Cítím se tady jako u nás. Ale abych to dopověděl. Já jsem je sledoval. Nedaleko chrámu je budova. Nevím komu patří, ale všichni si myslí, že tam jsou nejtěžší případy z klášterní nemocnice. Zaslechl jsem něco o malomocných a podobně, ale nevěřím tomu. Léky jdou přes moje ruky a já vím, které se na tu nemoc nejčastěji používají. Marně jako řád jsme celé ty roky hledali jak to léčit. Zas jsem se dostal někam jinam“ s plachým úsměvem řekne.“Jak začnu o bylinkách a nemocech jsem k neudržení“ odkašle si s ruměncem na tvářích. „Zmizeli v té budově. Čekal jsem tam dokud hodiny neodbily tři hodiny, ale neobjevili se. Zkusil bych to tam. Víš aspoň některá jména?“

  Desmond přikývne.“Bratr Benedict, je mi líto“ Gregory zavrtí hlavou. Neměl ho nikdy rád. „Zřejmě opat a biskup, ale to mi řekl bratr Bernard jak u něho byli a držel v ruce kříž. Pak bratranec Luciuse. Nevím jak se jmenuje.“

  „Filemon de Charny. Mají stejné jméno. Stejná rodina, ale co jsem slyšel není to dobrý člověk“ vpadne mu do řeči Gregory. Desmond s povděkem přikývne.

  „A pak musí tu být ještě někdo jiný. Myslel jsem, že když se budu vydávat za bratra Ignáciuse, tak se přede mnou prořeknou, odhalí a místo toho mně zřejmě dostali do pasti jak nezkušeného mladíčka kterému mléko po bradě teče. Mea culpa bych volal, kdyby to bylo k čemu. Nevím jak to Gregory odčinit.“ Desmond se obrátí ke Gregorymu.

  „Nech to už být. Jednou možná mi to oplatíš. Nikdy nevíme co se může stát a když ne tak taky se nic nestane.“ Austin se s hrdosti se na ně dívá. Tak je to správné, tak to má být.

  „Nejdůležitější je teď odhalit totožnost všech kdo za tím stáli. Pořád mně trápí, že za tím vším je ještě něco víc, kam nevidíme.“ Povídá do ticha otec Austin. Mračí se. „Rozhodně buď velmi opatrný, ano. Jsem rád, že jsi mohl sem přijet. Bratře Gregory dones ten klíč prosím a ještě dnes odjedeš. Nesmí se dozvědět o tom nic.“ Gregory se zvedne a odejde.

  „Nevím co dělat. To co“ rozpačitě se odmlčí.

  „Nic. Přijmi ten klíč a on to bere tak jak se stalo. Bere tě jako lidskou bytost, Desmonde. Měl by sis toho vážit. Nic mu nedávej, nic nedělej a hlavně se ničím neviň, protože on tě neviní. Rozumíš.“

  „Je to tak těžké otče Austie.“

  „Řekl jsem snad, že to bude jednoduché, Desmonde?“Desmond zavrtí hlavou, ale už se trochu usmívá. „Úsmíváš se, jsem rád. A co dělá Henri? Nevím proč oblibil jsem si ho?“ optá se ho zvědvě a nedočkavě Austin.

  „Čeká na nádvoří s Angelicou.“ Desmond se ušklíbné při jmeně a Austin se zachechtá.

  „Tak končeně jsi dal na radu Mervina a svého koně pojmenoval?“

  „Kdepak. Nedostal jsem šanci. Oznámila mi jak se jmenuje. Může mluvit. Jezdit na ženské to je jako jezdit na ..“ nedopoví,  ale Austin si to domyslí a rozesměje se.

 „Tak tomu dobře rozumím. Docela tě lituji, ale nebude tak zlá. Určitě.“

  „To ne, ale jazyk má hbitější než bratr Taurinus, když píše.“Austin se teprve teď rozesměje.

  „Jsem rád, že jsem tě otče pobavil“ řekne trochu rozpačitě i mrzutě Desmond.

  „Je tady něco k pobavení?“ ozve se ode dveří  Gregory.

  „Klisna tady bratra Desmonda. Vypadá to, že dostal víc než chtěl.“

  „Děkuji ti za klíč. Budu asi muset jít a přemýšlím jak ji nakrmit. Už zase ji budu muset dát svou. Chci být tam co nejdřív.“ Austin s Gregorym poslouchají a nerozumí Desmondovi ani co by se za nehet vešlo. Desmond přistoupí k otci Austinovi a obejme ho. Tiše mu poděkuje a pak přistoupí ke Gregorymu. Obejme ho. Mlčky. Nic neříká.

  „Doprovodíme tě. Rád uvidím Henriho.“ Všichni tři vyrazí z pracovny. Pospíchají chodbami hradu na nádvoří. Uprostřed  měsícem ozářeným nádvořím stojí klisna Angelica a vedle ni leží Henri. Henri se zvedne a přejde k Austinovi. Ten ho pohladí po hlavě. Henri to strpí a pak se otočí zpět. Otře se jako kočka o nohy Desmonda až ho skoro porazí.

  „Tak to je Angelica. Angelico otec Austin a bratr Gregory.“Klisna na něho upře modrý pohled. Odfrkne. „Je stydlivá, víte.“ Prohodí nezávazně k oběma.

  „Kdo je tady jako stydlivý!? Já rozhodně ne. “ vyprskne Angelica a Austin s Gregorym ztuhnou. „Tys to na mně nastražil, zakrslíku. Tak to ti nedaruji.“ Desmond pokrčí rameny, ale Gregory s Austinem po prvém šoku se rozesměji. S děsem se dívají jak vyhrnuje si rukáv a řízné. Dívají se jak se ji podlijí krev a nemohou odtrhnout zrak od toho jak hlemtá krev. Desmond nasedne a podívá se do jejich oči.

  „Vybral jsem si to“ z křivým úsměvem odpoví. Musím to dokončit.“ Oba přikývnou a jen ucítí závan větru.

  „Ani jsem mu nestihl dát sbohem“ líitostivě  si požaluje Austin ke Gregorymu.

  „A já bylinky. Půjdu spát a asi zítra budu mít kolem krku šátek. Zvládne to otče Austine?“ Optá se napjatě Gregory.

  Austin se dívá  na zavřenou bránu. „Zvládne to, Gregory. Musí pokud chce se setkat s Luciusem. Pojďme. Tady už nic nejsme platní. Myslím si, že nám budeš muset vyprávět o svých cestách. Bratr Taurinus to zaznamená.“Oba se otočí a vejdou zpět do budovy.

  „Tak jsme tady“ ozve se po chvilce klisna. Desmond sestoupí na zem a pak si to rozmyslí. Nasedne zpět. „Trefíš do ch...“ nedořekne.

  „Jistě.“ Sotva dořekne už jsou na mýtině. Desmond se dívá na vypálenou chatrč kde s Luciusem strávili tolik času. Kdy se to asi stalo? Kdo to udělal. Náhoda nebo zlý úmysl?

  „Děkuji ti a teď do kláštera zvládneš to přes hradby?“

  „Nepodceňuj klisnu z pekla“a už stojí ve stáji. Desmond zakleje jak sedí na klisně a ona nevinně začne po seně podupávat. Rychle seskočí v stísněném prostoru.

  „Hrom aby do tebe uhodil. Musíš mně skoro doslova poslechnou?“

  „Mohla jsem tě vyhodit v pokoji tak nereptej laskavě a zmiz někoho slyším přicházet.“nevinně opáčí Angelica a podívá se na protější stěnu. Desmond ji odsedlá. Vzteklé kopne do sloupu.

  „Auuu“, ale jako by všechno se tím vypustilo a začne se smát. Klisna si odfrkne. Blázen je to. 

  Desmond se proplíží do svého pokoje. Má pocit, že tady nikdo nebyl, ale kdo ví. Ťukot. Předstírá, že spí. Někdo tiše otevře dveře a on vidí z pod přivřených víček světlo. Někdo se dívá jestli je tady. Sevře je pevně a klidně oddechuje dál. Slyší jak dveře se zavřou a on otevře oči do tmy. Kdo to asi byl? Nejspíš bratr Benedict. Za chvilku se mu začnou kližít oči a on usne. Henri se dívá jak sebou hází. Má špatné sny, ale jen leží a hlídá ho.

  „Celý den nic. Žádná informace“ šeptá do ucha Henrimu Desmond. Sedí v pokoji a čeká na noc. Modlí se, aby bylo zamračeno. S nechuti se podívá na bílý plášť. Bude vidět a možná ne. „Ptal jsem se všude. Měšťanů i žebráků. Dětí i šlechty. Poutníků i kněží. Všichni mlčí. Je to až zarážející“ cuchá mu srst. Henri mhouří oči „ jak všichni drží při sobě. Je to záhada. Dokonce jsem zkusil i peníze a nefungovaly. Dokážeš si představit někoho jak odmítá peníze? Já ne. Pár se jich najde, ale všichni? Ne něco se děje. Město jako by mělo strach. Možná se bojí mně? Co myslíš?“ láskyplně zatahá za jeho ucho. Henri cvakne čelistmi. Co by měl říkat. „Za chvilku bude tma jdeš se mnou?“ Zvedne se a přidrží dveře.

  „Dobrý večer bratře Desmonde.“Desmond ztuhne, když si všimne bratra Benedicta a za nim dva další bratry. Určitě jsou tady. Aby ho hlídali. „Někam se chystáte? Právě jsem Vám přišel oznámit, že z důvodu ochrany nikdo nesmí v noci vycházet ven.“ Desmond zaskřípe zubami.

  „Jistě. Děje se něco?“ optá se starostlivým hlasem. „Mohu nějak pomoci?“

  „Ne děkujeme zvládáme všechno sami. Ve městě jsou bandité a tak chceme je pochytat aniž bychom ubližili občanům našeho města. Proto mám za úkol zpravit o tom všechny lidi tady v budově.“ Desmond se zamyslí. Něco tady nehraje. Na lidech ve městě mu záleží asi jako na prašivém psu. Neboli vůbec. Něco je špatně, ale musí je poslechnout, nesmí dát najevo, že něco ví. Podívá se za rameno bratra Benedicta. Musí jít ven. Ne dnes se ovládne. Zítra je taky den.

  „Děkuji Vaší rady určitě poslechnu.“ Vejde dovnitř do místnosti. Má chuť praštit něco někoho je to jedno, ale ovládne se. Musí zůstat chladný. Ano stejně jako předtím. Chladně uvažovat. Poklekne před prostý kříž a začne konečně odříkávat ty otčenáše za to, že vyslovil  slovo Ďábel. Už svítá, když ho pošimrá první paprsek slunce. Vstane pod očima kruhy. Vyjde ven a tam svěží a odpočatý baratr Benedict. Jak to jen dělá?

  „Špatné sny bratře Desmonde?“ S dobrou náladou mu povídá Benedict. Desmond se usměje.

  „Modlil jsem se bratře Benedicte. Mohu vyjít do města? Chtěl bych se podívat po městě a projet svého koně.“ Usmívá se klidně.

  „Jistě. Jen běžte.“ Svolí bratr Benedict. Milostivě mu pokyne a propustí ho. Vypadá to, že vůdce měl pravdu a vše jde tak jak má být. Dne večer nebo zítra ho přivezou a musí získat odpovědi. Pořád si jsou trochu nejisti co se týče jeho identity. Jde dál a má dobrou náladu. Desmond zatím osedlá klisnu a vyrazí do města.

  „Tak co Angelico? Nechtěla bys něco do vlasů něbo nějakou cetku?“ promlouvá k ni.

  „Kde jsi byl v noci?“ vyštěkne zuřivě hlas Dhekry. Lítá kolem něho jak fialový blesk.

  „Nic ti po tom není posle a chceš mi něco říct nebo ne? V tom případě můžeš odsunout svoje pozadí do... kde většinou pobýváš?“

  „Jsi drzý. Že máš sebou Henriho ještě neznamená, že ti pomůže.“ Luskne prsty a zmizí. Desmond si povzdechne. Je to otravná malá fialová moucha. Projíždí se bezcílně městem a jen se nudí. Nejraději by byl v akci. Něco dělal a ne jen bezcílně se potuloval městem. Poslouchá netrpělivě odbijení jedotlivých hodin a popohání čas. Je rád, že nemusí za nějakým démonem. Zajímalo by ho jestli je ještě někdo podobný nebo jenom on. Sleduje jak nadchází večer a obloha tmavne. Prodlužují se stíny a lidi pomalu mizí v domech. Jen ještě se projíždí uličkami. Jede i kolem nemocnice a poočku se podívá na dům. Je šedý ničím výrazný okna zabedněná jako hrobka ho napadne. Pokud ho sledují, tak nesmí být jim nápadné, že zrovna tomu místu se vyhýbá. Jen jak se dostat pryč z pokoje a pak se podívá na Angelicu. To jak projela hradbami její způsob přemísťování je dost zvláštní. Dojede na náměstí a v pekařství si koupí poslední bochník chleba. Ulomí si kus a sedne u kašny.

  „Angelico chtěl bych po tobě jednu věc. Určitě mně budou hlídat“ nikdo nesmí vidět co dělá co slyší a hluk vody v kašně to přehluší. A kdyby náhodou byl někdo kdo umí odezírat ze rtů tak chléb.. usměje se. Nezjistí nic. „Teď mně v nějaké zapadlé uličce doneseš přímo do pokoje. Zůstaneš tam a já zkusím se propližít jako by do pokoje. Potom mně odneseš zpět a sama do stáje.“ Slyší odfrknutí. A pak kývne hlavou. Dlouhou černou hřívou skoro zamete zemi. Desmond dojí bochánek a nasedne na Angelicu. Zapomněl se ji zeptat jestli potřebuje krev. Klisna se pohne a zničeho nic je u nějakého člověka. Přimáčkne ho k zemi a on jen sleduje jak si pochutnává na krví. Muž se v šoku bezhlesně dívá dokud se mu oči nepotáhnou slabým závojem.

  „Angelico!“ a teprve teď se Desmond vzpamatuje.

  „To bude dobrý nikdo nás teď nesleduje a nic mu nebude. Jen jaksi se zapomene vrátit domů a manželka ho nanejvýš něčím přetáhne. Neboj nevysála jsem ho úplně. I když krev neměl nic moc. Tvoje je zatím nejlepší.“ Ujisti ho a přemístí se do pokoje. Málo místa napadne ho první myšlenka. Klisna stojí uprostřed pokoje doslova rozpáclá na lůžku a je nějak divné pokroucená.

  „Vyřiď to rychle nebo si tě dám k obědu.“ Zasyčí a snaží se najít lepší pozici. Jenže pořád je buď krátká nebo dlouhá a ta postel za chvilku se rozsype pod její váhou.

  „Jsi moc tlustá“ raději řekne ve dveřích a spěšně je zavře. Angelica se málem udusí jak chce mu peperně odpovědět, ale musí být zticha.  Já mu dám tomu pacholkovi. Nejsem tlustá. Jsem štíhlá, jsem krásná, jsem prostě dokonalá,  zařve v duchu.

  Desmond zatím v klidu kráčí chodbami. Někde se tu náš milý bratr Benedict potuluje. V kapse ho tiží velký kovový klíč od branky na zahradě.

  „Bratře Desmonde. Neviděl jsme Vás na nešporách.“ Uměvavý Benedict ho chytne za ruku. Desmond by ji nejraději setřásl jak ho odpuzuje, ale usměje se.

  „Zdržel jsem se. Je tam tak krásně a zvuk kašny mně tak ukolébal. Budu se modlit u sebe v pokoji. Už jste je dostali?“ Důvěrně se k němu nakloní.

  „Kdepak pořád platí zákaz vycházení. Venku jsou pobertové a pobudové. Musíme naše krásné město chránit, ale už musím jít. Otec opat mně volal. Potřebuje pomoci. Dobrou noc.“ Desmond přikývne a dívá se za ním. Venku zahlédne stráž. Chladně se usměje. Dostane se odsud. Rychle jde do pokoje, kde najde naštvanou Angelicu. Očí ji hoří a nejraději by někoho zakousla.

  „Tak jedeme víš kam.“

  „Něco bych ti řekla“ nedopoví a je v zahradě. Desmond ji rychle schová mezi ovocné stromy a sám se přimáčkné do stínu budov. Vypadá to, že ho ještě nikdo nezpozoroval. O půlnoci přesně jak povídal Gregory vidí dvě postavy zahalené do plášťů. Slyší otevírat dvířka. Chvilku vyčkává. Nemusí spěchat. Ví kam míří ta lidská monstra. Čeká ještě déle a pak jde za nimi. Klíč hladce vklouzne do zámku a on jim otočí. Dost často používána. Zavře za sebou. Jde neslyšně jako duch k domu co mu připomínala jako hrobka. Neví jak se tam dostane, ale něco vymyslí. Teď lituje, že si nevzal Angelicu. Ne nemůže se pořád spoléhat na ni. Další osoba. Zaklepe dost divně. Mají jeden druh klepání nebo každý svůj osobitý? Musí to zjistit.

  Čeká dál. Další osoba to jsou čtyři. Zas jiný způsob ťukání. Zakleje jak se tam dostat? Za ním těsně ještě někdo. Nezná kdo to byl a je mu to jedno. Všichni jsou vinni.

  Přejde tiše k budově a přemýšlí jak se tam dostat. Zkusí okno. Obchází budovu a všimne si popínavých rostlin na jedné straně. Ale unesou ho? Musí, rozhodne. Chytne se jich a šplhá. Ještě kousek. Nemá okenice. Oddechne si. Vklouzne dovnitř. Nechápe proč. Rychle se narovná a poslouchá. Svýma očima vidí řadu prázdných postelí. Zřejmě kdysi to byl špitál, ale teď je určen nekalým rejdům. Vyhlédne ven a uvědomí si, že k domu se bliží další lidi a povoz. Chce se schovat, ale ne. Ztuhne a vyskočí z okna. Dopadne na ulici tiše a měkkce jako kočka. Bratr Gregory co ten tu dělá? Proboha. Vytasí meč a tichounce našlapujíc se rozeběhne k povozu. Křik. Jeden ani si nevšimne kdo to je. Stráž. Proč jen tam ta tiše stojí a nic neříká. „Proboha,“ zašeptá znova.

  Sekne půlobrat a sek po druhé stráži. Dobrý šermíř. Musí rychle než ho zabijí. Proti sobě uvidí bratra Bendicta. Ten vytřeští oči. Napřáhne ruku před sebe a jeho hlava se kutálí z ramen. V očích užaslý pohled. Desmond ztuhne. První ze spiklenců je mrtvý.

  „Angelico!“ neví proč si je jistý, že ho zaslechne.

  „Ano?“ klidně vedle něho stojí, ale on se vyhoupne na povoz a skloní se k bratru Gregorymu. Umučený. Je tak bledý. Co sním chtěli ještě dělat, ti všiváci? Odveze ho domu kam patří. Angelica zatím pije krev. Bude mít dlouhou cestu před sebou s dvojitou zátěží.

  „Cos to udělal!?“ Chytne kata pod krkem a začne ho škrtit.

  „Desmonde“ se ozve a on ho pustí.

  „Promiň. Je to jen tvoje práce, ale pokud zjistím něco jiného.“ Nedořekne

  „Desmonde“ sípá. „řekl jsem mu to. Vše. Ppromiň, ale nevydržel jsem to. Jsem... zbabělec.“

  „Tiše nejsi. Hned tě odvezu. Bratr Serge tě vyléčí. Uvidíš.“ Vyskočí na klisnu s červenýma očima.“ Podej ho a jestli zasténá jsi o hlavu kratší a jestli se to někdo dozví tak taky.“ Kat opatrně zvedne Gregoryho a ztuhne, když uslyší zasténaní. Podá mu ho do náruče. Desmond ho vezme a pobídne klisnu.

  „Tady ne.“ Klisna odfrkne. Si myslí, že je jeho pitomá podanná nebo co? Odkluše a zaržá. Zase cesta a bratr Gregory užasle se dívá jak cesta ubíhá. Za chvilku omdlí.

  „Jsme tady.“ Lakonicky pronese Angelica.

  „Dobře. Děkuji ti. Můžeš si říct o cokoliv. Pokud to bude možné udělám to.“ Nevšimne si jak ji zahoří v očích. Jede přes most.

  „Sesedni bratře“ zadrží ho stráž na mostě.

  „Vezu bratra Gregoryho. Je v špatném stavu. Můžete zavolat bratra Sergeho, prosím.“ Oba se podívají na sebe rozpačitě. Vědí, že zmizel, ale “ ... jeďte!“ Desmond jede pod bránou a je mu z toho divně. V posledním okamžiku zastaví Angelicu a sklouzne dolu. Nesmí. Neví proč, ale nesmí.

  „Co je mu?“ volá úzkostně bratr Serge. Běží seč mu síly stačí. Stráž si pospišíla.

  „Umučený. Je to moje vina. Dokážeš ho uzdravit? Prosím.“

  „Pojď. Uvidíme!“Spěchají do nemocniční budovy. Desmond opatrně Gregoryho položí na postel.

  „Zlomená ruka, svaly, asi skřipec. Bylo to rychle. Pálení. Půjde to. Těžko, ale dostane se z toho. Kdyby nebyl tak rychle sem převezený. Udělám co budu moci.“ Svléká ho. Stiskne rty, když vidí jak je zřízený. Gregory otevře oči. Rozhlédne se. Doma. Je šťastný. Ucítí nějakou ruku a spatří Desmonda.

  „Vidíš zachránil jsi mně. Moc se omlouvám. Za vše.“ Oba vědí za co se omlouvá.

  „Psss. Budu muset jet, ale přijedu jak jen budu moci se na tebe podívat.“ Vstane. Nechce se mu Gregoryho opouštět, ale věří bratru Sergemu. Ten si ho nevšímá a vybírá byliny, něco vaří a vytahuje masti.

  „Kdybys něco potřeboval dej vědět.“

  „Jistě Desmonde a teď neruš ano.“ Nenápadně ho vyhodí z místnosti.

  „Desmonde co se stalo?“

  „Nějak chytili bratra Gregoryho a mučením z něho všechno dostali“ odpoví otci Austinovi. „Je to moje chyba, že tak trpí.“

  „Ne není a neobviňuj se. Zachránil jsi ho a podívej Angelica netrpělivě čeká. Bude svítat. Až to vše skončí přijeď a vyprávěj, ano a já budu bdít a modlit se nad zdravím baratra Gregoryho. Všichni budeme se modlit.“ Dodá klisna se k Desmondovi natočí a on se na ni vyšvihne jedním plynulým pohybem. V měsičním světle zasvítí stříbro na postroji a rukavice. Desmond se otočí k otci Austinovi. Neví co udělat tak mu poděkuje očima. Austin nic neříká.

  „Vrať se šťastně, Desmonde.“ Se smutkem v duši se dívá jak odjíždí, pak se otočí a jde k špitálu.

  „Můžeš mně oslovovat Vaše veličenstvo Angelico,“ pyšně pronese klisna na rozlámaném lůžku kde zakončili svoji jízdu. Desmond seskočí.

  „Jistě Vaše Veličenstvo“ zašklebí se. „Díky. Jen nevím jak vysvětlím...“

  „Tvoje starost ne moje.“ Vycení zuby. Ona se mi chechtá uvědomí si Desmond. Raději si lehnu, ale když se podívá na lůžko. Jak jen to vysvětlí? Vlastně nemusí. Benedict je pryč a on byl tady. Nikdo nic nezjistí. Jen bude mít tvrdé spaní na podlaze. Ustele si ve zbytcích postele. Stejně ta postel byla tvrdá a s myšlenkou na postel a Gregoryho usíná.

   Večer opět ho klisna přenese na zahradu. Tiše se vypliží za postavou a stejně ji následuje k domu. Tentokrát ho nic nevyruší při šplhání do okna domu. Jen občas se lekne, když zavržou schody, ale zřejmě nikdo si toho nevšímá. Vidí zpod jedněch dveří proužek světla. To musí být oni.

 „...jeden z nás je mrtvý. Musíme ho nějak dostat. Už víme kdo to je. Máte nějaké návrhy?“ Slyší.

  „Rozhodně mu nedovolím, aby zničil co jsme tady vybudovali.“ Hluboký hlas. Nádherný hlas, při kterém se mu zježí všechny chloupky. To je ten pátý. Už někde ho slyšel, ale kde? Kde jen proboha ho slyšel? Nemůže si vzpomenout.

  „Proto jsem přinesl toto. Je to z naší pokladnice bratři a může ho to zničit. Tímto ho můžeme...“ dveře se otevřou a on všechny uvidí jak tam stojí kolem stolu s nakresleným pentagramem. Pátý cíp pentagramu, asi bratra Benedicta je prázdné. Opat, biskup podle ruky v rukavicích a ve dveřích bratranec Filemon de Charny a poslední.. vidí jen oči. Stříbrný záblesk a on se těžce uhýbá.

  „Neeee“ křičí. Chytne se za rameno a další dýka se mu zabodne do těla. Třetí.. uhne jen tak tak a snaží se je vytáhnout. Má pocit, že mu ty dýky vysávají život z těla. Křičí. Vyklopýtá ze dveří na ulici.

  „Rychle třetí dýka nebo se z toho dostane!“ někdo vykřikne. Opat si uvědomí. On nebo biskup někde získal ty dýky. Takže přece jen může zemřít. Vidíš ďáble není vše tak jednoduché. Zachechtá se nad absurdnosti situace. Měl chytat démony a nakonec ještě ani nezačal a už je poraněný a skoro mrtvý. Podívá se na jednoduchou dýku s nějakými znaky. Nikdy nic takového neviděl. Odkud asi je? Potácí se podél zdi a jen děkuje plášti, že není vidět. Možná je neviditelný. Není, když uslyší vykřik. „Je tam u zdi!“

  Stojí a čeká na smrtelnou ránu. Dál nemůže. Ty dýky ho zpomaluji a vysávají jeho život. Má pocit, že nejsou z tohoto světa. Je konec. Opět skončí rukama těch kdo ho už jednou zabili. Čeká na ně. Zahlédne robustní postavu. Opat. Takže on to bude kdo mu zasadí poslední úder. Proč to nemůže být někdo jiný? Pohlédne na malý srpek měsíce. Ještě jednou.. jeho duše vykřikne žalem a touhou po Luciusovi. Doufal, že se pomstí, ale někde neví kde už to přestala být pomsta. Možná právě teď, když tady stojí a snaží se udělat další krok od nich pryč. Teď už se snaží i zachránit sama sebe. Udělá krok a postava je tak blízko a cítí ostatní. Všechny smysly jsou k nim napjaty a připraveny.

  Už je tak blízko, že vidí jeho tvář. Tvář ctihodného zbožného opata Sylvaniuse a on nemůže udělat ten krok, který by ho zachránil. V ruce  drží dýku. Poslední dýku. Vražednou věc, která ukončí jeho existenci tady na světě. Zableskne se a dýka miřící na srdce je odražena.

  „Ty!“ zakřičí vzteklé oči. Zvedne dýku a bodne ji do nohy. „Budeš tady a my si tě ohlídáme.. Co to?“ otočí se za zvukem a spatří koně černého jako peklo.

  „Angelico?“ Nesměle se ozve Desmond a sesune se podél zdi. Klisna stojí a upřeně zírá na opata. Ten se ošije pod jejím nehybným pohledem. Je to jen kůň. Obyčejný kůň. Polkne když uvidí zhmotnit se vedle ní Henriho.

  „Henri ty taky?“ Opat udělá krok k Desmondovi.

  „Ať mně nechají! Ať se nepřibližuji! Řekni jim něco!“ prosí a klepe se strachy. Henri rozevře tlamu a klisna hrábne nohou. Desmond se nediví, že je rozklepaný. Henri vypadá opravdu děsivě.

  „Utíkej!“ zařičí na něho Angelica a opat zbledne. Stojí jako přimražený a nehne se ani o píď. „Utíkej!“ opakuje klisna. „Zdrhej opate Sylvanusi nebo hned tady tě roztrhám.“ To ho probere a začne utíkat. Občas škobrtne, otáčí se za sebe, ale utíká co mu stačí sil. Klisna se chvilku za ním dívá a pak drobným klusem za ním vyrazí. Potěšeně zařičí na celé město a oči ji zahoří. Opět lov na hříšnou duší. Olizne se a pořád kluše spíš kráčí za otylým opatem Sylvaniusem,  který snaží se utíkat. Henri se zatím přibliží  k Desmondovi. Sedne k němu a skloní svoji hlavu k dýce. Sevře ji mezi zuby a vytáhne. Desmond se vzepne bolestí. Zadrží vykřik, ale má pocit, že vytahuje místo dýky oheň. Henri ji odhodí až cinkne o zeď domu. Skloní a opět. To už se Desmond neudrží a vykřikne. Nejraději by Henriho zadržel ať tu dýku raději nechá v těle, že už nechce tu žhavou bolest podstoupit, ale drží jazyk za zuby.

  „Rychle!“ dopoví a poslední dýka se válí vedle zbylých. Desmond omdlí. Henri k němu skloní hlavu a pak se zvedne.  Už jeho pomoc nepotřebuje. Otočí se potěšeně zavyje. Všichni ve městě kdo nespí se přikrčí. Lov začíná.

  Nikdo se neodvažuje vystrčit nos natož hlavu a choulí se k sobě. Jen pár opilců a žebráků, kterým je vše jedno se válí na ulicích nebo v hospodách, ale i odtamtud jsou vyhozeni. Sprostě kleji a nadávají. Ale i jim nakonec při dalším hrůzném zavytí dojde, že na ulicích zrovna není bezpečno. Rychle se snaží dopotácet domů.

  „Naštvali mně“ zařičí  klisna na Henriho. Ten přikývne. „Jsem  vzteklá stejně jako ty. Dovolit si použít posvátné dýky. Zmetci zabiji je jednoho podruhém“ řičí klisna a bělmo ji svítí do temnoty. „Nejdřív tohoto. Odvážil se na něho sáhnout, slyšíš Henri. Nemám ho nijak zvlášť v lásce, ale odvážil...“ Je rozzuřená a z nozder ji jdou plameny.

  „Ano odvážil a za to je čekají muka.“ Odpoví Henri. Klisna po něm šlehne pohledem a drobným krokem přistoupí k opatu, který se válí u zdi. Je bílý hrůzou, třese se a zakrývá si obličej rukama. Nese se od něho smrdutý puch strachu, moči  a výkalu. Klisna se ušklíbne a zvedne nohu. Nestojí za moc, ale je vzteklá.

  „Mohu  Vlčí Pane ?“ osloví Henriho zdvořile. Henri ustoupí a klisna dupne okovanou nohou v pekle na hlavu. Zpod kopyta ji vystříkné krev s úlomky kosti a kousky mozku, který vše potřísní jen srst pekelné klisny zůstane neposkvrněná jak se krev do ni vpijí. Henri k němu přistoupí a dotkne se ho.

  „Peklo je málo opate!“ zašeptá nesmiřitelně,  zachytí jeho duši a vsaje do sebe. Ozve se nelidský řev. Klisna skloní hlavu a olízne krev.

  „Co tak další Pane vlků?“ očí ji svítí. Henri vstane  a zavyje příkaz. Poslední zbytky lidi se zahrabou kam se dá a zvířata se protáhnou. Dnešní noc patří jim. Z úkrytů vyrazí krysy,  potkani, kočky zaječí a psi zavrčí. Všichni vyrazí do ulic jako splašení. Klisna si už nevšimne těla  u zdi do kterého se pustili potkani. Henri se pustí po stopě dalšího kdo ubližíl tomu koho doprovází a klisna za ním. V klidu procházejí ulicemi, kterým vládnou. Měsíc nesvítí a ulicemi se mihají  malé lesklé oči zvířat.

  Klisna následuje Henriho. Je vzteklá jak někdo se odvážil zranit Desmonda. Nikdo na to nemá právo. Není to sice správné co zrovna teď dělá a nejspíš zůstane v podobě koně delší dobu než těch pádesat let, ale toto za stojí. Nesnáší, když se používá těch špinavých triků. Pořád nemůže ze sebe setřást ten pocit strachu i starosti, když Desmonda uviděla tam u zdi s dýkama v těle. Nejraději by rozbila, zničila město ohněm a svými kopytami a ona by mohla a pak uviděla toho kdo to udělal. Rozumí Desmondovi neboť i ona se kdysi dávno pomstila. Krutě  a nemilosrdně. A pak Henri vyndal dýky a tmou se ozval jasný zvuk jak dopadly na dlažbu. Zchladilo to její vztek, ale ne úplně. Zabije toho kdo hodil po něm dýku a Henri souhlasil. Neví co cítí jestli něco cítí, ale to jak jeho oči září jak studené mrazivé krystalky ledu, tak i jeho se dotklo to co udělali a to, že se vydal na lov taky něco znamená. Povídá se, že duše lapené Pánem mrtvých nikdy nedojdou pokoje a nikdy nedostanou jakoukoliv šanci. Že navždy jsou odsouzeny a lapenými dušemi je pak krmená vlčí smečka Pána mrtvých. Otřese se. Ne nechce. Raději některé věci nevědět. Zpomaluji. Zvedne hlavu a zadívá se na dům, před kterým zastavil. Henri se posadí a otevře tlamu. Angelice se zježí srst. Dobrý a ani neví proč si oddechne. Henri přistoupí ke dveřím a ony zmizí. Mine krčící se služebnictvo poschovaváných v různých částech místnosti a vejde dovniř. V poslední místnosti jako poslední  žebrák se krčí Filemon.

  Henri se před ním zastaví a otočí hlavu ke klisně. Ta zvedne kopyto a napřáhne ji...

  „Ne. Já za nic nemohu. Přemluvili mně,  prosím. Udělej něco. Ať mně nechají na pokoji prosím, prosím“ úpí pod nelidský soustředěnými pohledy Henriho a Angeliky. Klisna stáhne nohu  a Filemon si oddechne. A v tu samou chvílí  Henri vyrazí vpřed s vyceněnýma tesáky a drápy, které se zarývají hluboho do dřevěné podlahy. Nezná strach, nezná smilování, ale ani lásku. Jen zná pocit náklonnosti.

  „Počkej!“ Henri se stáhne, ale tesáky mu  pořád vyceněny a pohled upírá na postavu v rohu.

  „Prosím odvolej je.“ Prosí a škemrá. Čelo orosené potem a v očích hrůzu a děs. Nikdy nezažil takovou bezmoc jako teď. Desmond k němu přistoupí.

  „Jaké to je? Jsi bezmocný. Nemůžeš nic a jen vidíš jak ti čas ubíhá. Proč jsi hodil kámen jako první? Vím, že jsi Luciuse neměl rád. Tak proč? Odpověz  kdo je tím posledním pátým. Vím o biskupovi, kdo je poslední? Kdo? Slyšíš! Odpověz konečně!“ Třese jim. Smích. Desmond se narovná. Zešílel?

  „Tak měli pravdu. Jsi živý ty prašivá mrtvolo. Měl jsi raději chcípnout jako ON! Já jen Já, rozumíš vše mělo patřit jen mně. Ne jemu tomu  zženštilému idiotovi, který si nebyl schopný najít ani ženskou a nechal se šoustat od perverzáka jako ty. Mnich a tohle ... fuj“ rozzuřeně a s nenávisti v očích plivne na Desmonda. „Nic se nedozvíš nic!“ zařve, vytáhne dýku a vrazí si ji do krku. Oči se mu rozšíří a z krku vytryskne krev. Z koutku steče malý pramínek krve a na rtech se usadí vítězoslavný úsměv. Ruka ohabne a sklouzne z jílce dýky.

   Henri k němu přistoupí, dotkne se ho a místnosti se ozve nelidský řev. Desmond se posadí na křeslo s polštářem a opře se. Je ještě slabý a sotva se sem dovlekl. Ale dnes dnešní noci, za bezměsíční noci vše skončí. Musí. Nemůže tak dál být a pak najde svoji duši. Nebude to lehké, ale najde ji. Ucítí na prstech jazyk Henriho. Pohladí ho po hlavě a přemýšlí co se tady vlastně stalo.

  Chvilku jen sedí a nakonec se zvedne. Musí dnes ještě to dokončit a zjistit pravdu o tom posledním pátém členů toho spolku a to ještě dřív než vše ukryjí. Na řadu přichází ctihodný pan biskup Lorien z  Trier. Vyjde ven a už se neohlédne za postavou bratrance Luciuse ani za domem, kde tolikrát byl s Luciusem. Skončil tak jak žil. S nenávisti v srdci. Vyrazí, ještě dost slabý za biskupem. Bude určitě ve svém domě. Zalezlý jako krysa na smetišti. Jde a za nim Angelica s Henrim. Zastaví se před velkým krásným domem s obrouvskou zahradou a vysokou zdí. Před dveřmi se krčí ohrnutá strachy stráž. Když uvidí postavu v bílém plášti a za nim klisnu černou jako noc a s nim něco obrovského co může být jedině vlk z legend rychle aniž by zaváhali otevřou bránu. Je lepší pak nést hněv biskupa než jeho. Desmond se ani neusměje nad jejich horlivosti a vejde dovnitř. Projde zahradou a ještě jednou zdi už s brankou otevřenou. S nezájmem prohlédne si dům s okny, zdi nádherně ozdobeny reliéfy. Ze všeho sálá bohatství a klid. Těžce vydřené bohatství si pomyslí s úšklebkem. Otevře dveře k domu a všichni tam vejdou. Kolem se chce něco prosmyknout. Dívka sotva ještě dítě. Chytne ji za chatrnou blůzku.

  „Biskup?“ Třesoucí ruka ukazuje někam vzad. Pustí ji a ještě za sebou slyší vzlyk. Neotočí se a miří dozadu do domu. Projde vnitřní malou zahradou s fontánkou. Výklenek s lůžkem s nejjemnějšími látkami a nádhernými kožešinami proti chladu v noci. Jeho oči registrují vše. Projde dál. Zastaví se před dveřmi a dojde mu kde je.

  „Angelico, Henri schoval se nám do kaple. Myslíte, že prosí boha o pomoc?“ Angelica a Henri nic neříkají. Jen se na něho dívají co udělá. „Stejně tak jako Lucius prosil? Ne on ne.“ Prudce otvře dveře a strne. Nerozumí tomu covidí. Za sebou uslyší vzrušený dech Angelicy a cítí Henriho. Otevře dveře dokořán a vejde dovnitř. Biskup sedí připoutaný v křesle nahý jak ho pánbůh stvořil. Hubené tělo je divně pokroucené a kolem něho je kaluž tmavé zaschlé krve. Desmond se pokřižuje a začne odříkávat motlitbu za mrtvého. Někdo ho připoutal a pak rozřezal. Úplně. Brutálně krutě a tím někým musel být ten poslední. Prohlédne si ho ještě jednou a všimne si ruky bez rukavice s prstenem a krvavou ránou ve tvaru kříže. Ano to byl biskup. Jeden z těch, který ho zabil pro kříž Řádu. Dívá se jak na na holých bílých stehnech leží klidně jakoby odpočívaly jeho vykuchaná střeva  a vše je tak ..zvedne se mu žaludek a rychle zavře. Ten kdo to udělal byl šílený, jinak neví kdo by mohl něco tak zrůdného spáchat. Klisna si odfrkne.

  „Už byl mrtvý, když jsi sem přišel“ řekne Angelica. Henri si jen  zívne.

  „Ano, ale jak získám další jméno? To byl poslední co mně mohl neco říct, Angelico.“ Desmond přemýšlí.

  „Já bych zkusila pracovnu. Člověk je tvor, který často chybuje.“ Hrábne nohou do kamenné podlahy. Od podkovy ji odletí jiskry.

  „Dobrý nápad. Zkusíme to. Stejně moc toho nemůžeme dělat. Tak jdeme.“ Jenže kde je pracovna? Zastaví se na malém nádvoří s fontánou kde zurčí voda. Je tady tak krásně a mírumilovně a přitom opodál někdo spáchal něco tak ohavného. Kdyby věděl tipoval by na mistra práva útrpného, ale ten to není. Je to jen poskok, který je poslouchá.

  „Hledá...te n..“nevysloví. Desmond zaměří zrak. To je ta služebná. Jak to, že se neschovala?

  „Copak tady děláš?“ vlídně ji osloví a přisedne k ni. Je schovaná na fontánou.

   „Já, ..bo..jí se“ dostane ze sebe strachy. „má...te...mně vzít. Nechat na pokoji.“Desmond vstane. Obět pro něho. Má chuť se zasmát.

  „Dobře jen mi řekni kde je pracovna biskupa.“ Klidným a tichým hlasem se zeptá.

  „Vy mně nech“váhávě polkne uklidněna jeho tichým hlasem “cete sníst?“

  „Kdepak já nejím holčičky“ zažertuje. Ta vytřeští oči a napřáhne ruku někam dozadu. Desmond se zvedne a se svou suitou se vydá určeným směrem. Otevírá jedny dveře za druhými. Všechny místnosti jsou prázdné jako by zde nikdo nepobýval a přesto přepychově zařízené. Utekli? Nebo něco jiného? Otevře poslední a vstoupí do pracovny s červenými doplňky. Místnosti vévodí velký psací stůl a židle. V krbu hoří oheň a jeho první co napadne je, že biskup vše spálil. Rychle k němu přeběhne. Ano něco se pálilo a to listiny. Sevře útržek papíru. Dovnitř se prodrá Henri s Angelicou.

  „Nechcete mně pomoci?“ Nabídne jim pochmurně.

  „Sotva. Nevím jak bych se hrabala v listnách a vůbec nikdy jsem je neměla ráda.“ Potřese hřívou. Henri se rozvalí a nevinně kouká na Desmonda. Nakone si zívne. Desmond si povzdechne. Tak do práce. Začne otevírat truhly. Nic nic. Pořád nic. Smlouvy nezajímavé. Dostane se k malé truhličce a otevře ji. Podivná látka s neznámými symboly. Vytáhne ji a pak vytáhne dýky,  které sebral, když mu je Hneri vytáhl z těla. Ještě teď pociťuje v těch místech pálení. Vytáhne dýky a zabalí je. Pozoruje jak se jejich lesklé tvary mizí. Je mu tak lepší. Schová je někam.

  Nic další truhla, další a pořád nic. Místnost se noří do tmy jak oheň v krbu dohořívá. Posadí se u poslední truhly. Je konec. Zřejmě poslední ze strůjců toho všeho unikne. Zakleje a uleví se mu a pak si uloží padesát otčenášů. Přece něco tady muselo zůstat. Nějaká  maličkost, kterou přehlédl. Přiloží na oheň a probere to znovu. Bude zde hledat tak dlouho dokud to nenajde. U krbu je hranička dřeva a on začne házet polena do krbu. Plameny z ohně rozzáří místnost. Měkkce tančí po stěnách a osvětluji ji. Stíny jich tří se strašidelně pochybuji po stěnách s obrazy a gobelíny. Desmond se narovná, vezme další poleno a v poslední chvílí si všimne papíru. Odloží poleno a vezme kus papíru. Henri se zvedne a přišourá se společně s Angelicou k němu.

  Desmond otáčí pergamenem. Nic moc. Smlouva na dům to vypadá a pak ho zarazí pod ní podpisy.

  Benedict

  Filemon de Charny

  Lorien z Trier

  opat Sylvanius jeho oči sklouznou k poslednímu jménu.

  Randal Laviere

  Kdo je to? Mohl by to být poslední člen? Ruka se mu zachvěje se zmačkaným kouskem pergamenu. Má ho určitě. Cítí to v celém těle, ale pořád neví kdo to je. Zná jméno a pak slyší slova otce Austina. „Musíš si být úplně jistý, rozumíš Desmonde.“  Desmond odloží papír. Ano u těch si byl jistý, ale u toho musí si to ověřit. Nechce zklamat otce Austina. Začne prohlédavat pracovnu znovu a čte i smlouvy. Ano těch pět jmén se tady hojně vyskytují. Někdy společně někdy jen po skupinkách. Má chuť to tady podpálit.

  „Jdeme. Máme vše co chceme a zbytek zjistíme u Randala Laviera. Zajímalo by mně kdo to je? Ale když si vzpomenu na biskupa.. horší smrt bych nevymyslel ani já.“ Vyjde ze dveří a za sloupem uvidí číhat tu malou dívenku. Přistoupí k ni.

  „Jak se jmenuješ?“

  „Valliere, pane. Jdete pryč?“ ale pořád se schovává a bojí.

  „Ano.“

  „To jsem ...promiňte, pane. Řeknu to ostatním. Pokud mi uvěří.“ Nakrabatí čelo. Chce jít, ale pořád zůstavá schována. Desmond se chce otočit a pak ho něco napadne. Sloužila tady a možná něco i zaslechla.

  „Poslechni Valliere.“ Ta na něho vytřeští obrovské černé oči. „Neznáš někoho kdo se jmenuje Randal Laviere?“ Pochybuje, že bude znát to jméno, ale...

   „Myslíte ctihodného soudce Randala Laviera? Chodí sem dost často, pane.“ Desmond se na ni dívá jak na strašidlo. Soudce. Vše se mu vyjasnilo a závoj vzpomínek je protržen.

  Slyší vzdáleně jako by z mlhy, která se pomalu protrhuje. Slyší ten krásný hluboký hlas, který nenáviděl, když mu na záda dopadaly jedna rána za druhou.

   Úržky na něho dorážejí z jeho minulosti a z místnosti, kde byl bičován, slyší: „ Nechápu jak .. jak... Pošpinil jste vše co církev učí. Jste smilník, hanobitel.. jste to nejhorší z nejhoršího. Jste odpad a špína. Fuj! Hnusíte se mi. Jste ohavný a spáchal jste nejohavnější čin jaký syn boží se může dopustit... Kdyby nebylo zákonu nechal bych vás uvláčet koním a upálit za živa... Sodoma Gomora je vedle Vás nic. Jste ten nejodpornější tvor na zemi jaký existuje!“

  Zacpe si uši. Ne nechce znovu to prožít. Vyběhne ven a čerstvý vzduch ho ochladí. Klesne na kolena a snaží se umlčet hlasy minulosti. Angelica s Henrim se na něho dívají.

  „Je mi ho lí..“ zašklebí se a spolkne poslední slovo. Jde a šťouchne do něho. Desmond zvedne hlavu. Angelica k němu skloní hlavu. Vidí mně vůbec? Vnímá nás? Musí něco udělat. Nemůže tady tak zůstat před biskupovým  domem.

  „Henri?“ ten k Desmondovi přiloudá. „Můžeš ho najít?“ Henri se posadí a začne otáčet hlavou všemi směry.

  „Nejspíš nemůže, Desmonde“ tiše řekne Angelica. Desmond ještě pořád klečí na zemi, když Henri zvedne k obloze čenich a zavyje. Angelica poskočí a ustoupí. Neví proč, ale to volání .. nepatří.. nepatří tomuto světu. Vytřeštěně zírá na podivnou mlhu, která z ničeho nic se vytvoří v postranní uličce.

  Jeden, druhý. Přízrační vlci Pána mrtvých. Celá smečka. Jejich povolání na lidský svět může jen vůdce a oni se pak živí dušemi mrtvých, které chytnou. Udělá další krok zpět. Henri se postaví a dívá se na svou smečku vlků. Nevypadají jako vlci. Oči jim hoří studeným ohněm a od drápu odlétají maličké jiskérky. Henri si je prohliží jednoho po druhém. Něco jim sděluje a oni se rozeběhnou městem. Tiché klouzající stíny po domech. Angelica se dívá za drobnými jiskřičkami ohně, které mizí ve tmě.

  „Muselo to být Henri?“ V hlase se ji ozývá strach a starost. Henri vesele vyplázne jazyk a teprve teď  Desmond vstane.

  „Děkuji ti Hneri.“ Ten oddaně se k němu přitiskne. Angelica si znechuceně odfrkne. Vyrazí do města a snaží se odhadnout kde bydlí ctihodný soudce.

  Zavytí.

  Jedno a druhé ze stejného směru. Všichni tři se otočí  k volání  a Henri odpoví. Desmond si přitáhne plášť úžeji k tělu. Je zima této letní noci. Vyrazí za zvuky nehmotných vlků. Vidí už je z dálky jak pobíhají kolem výstavního domu blízko vězení.  Vytí ustane, když zpozoruji svého vůdce. Tiše se seřadí. Chtějí odměnu si uvědomí Angelica. Desmond se zastaví před domem a chce otevřít dveře.  Nejde a všimne si jak jsou tlusté a okované. Angelica si povzdechne a odsune Desmonda. Vzepne se a její kopty dopadnou na dveře. Desmond si zacloní tvář, jak dveře povolí a lítajícími třískami z nich.

  „Mám tě vozit, Desmonde, ne dělat dřevorubce. Měl bys sis nějakého sehnat a fofrem. Bolí mně z toho kopýtka.“Požaluje mu, ale to už je Desmond uvnitř.

  „Co nějaké ocenění!“ křikne za ním vyčítavě. Desmond se otočí. „Fajn potom“ zamručí, když vidí jeho výraz. Dovnitř za nimi vrazí vlci a Desmond jen poslouchá přidušené lidské vykřiky a prázdné stíny vlků. Nic a přece musí tady být. Zastaví se před dveřmi a projdou jimi. Desmond je otevře a uvidí schody dolu.

  Angelica strčí hlavu do dveří a koukne na tmavou úzkou chodbu. „Moc malé i na mně. Musím počkat“  řekne mrzutě. Henri v klidu schází za Desmondem. Dveře. Bytelné těžké dveře a jistě zavřené a Angelica nikde. Zkusí se jich dotknout. Překvapeně se dívá jak dveře se hladce otevřou, vejde dovnitř a ztuhne. Kláda, koza, skřipec, železná panna, na stole pohozeny boty, palečnice, sbírka rozžhavených kleští, oheň v rohu. Otřese se. Mučírna. Jenže v domě. Tam kde se bydlí. Kdo může být tak zvrácený, že... a pak si všimne lidského těla  uprostřed toho všeho. Na skřipci leží přivázaný chlapec. Nahý, světlé vlasy a roubík v ústech. Desmond k němu přikročí a vyndá mu roubík. Nic. Je snad mrtvý?

  Zřejmě už je tady dlouho, když vidí starší rány, pomalu se snaží přijít jak ten nástroj funguje.

  „Tak jsi mně přece jen našel ty pekelný zplozenče ďábla!“ Desmond se prudce otočí a zírá na ctihodného soudce, který ho měl ve spárech v podivném bílém hábitu, potříštěným čerstvou krví a rezatými fleky. Jak dlouho už to dělá? 

  „Proč.. proč to všechno? Proč my?“ dostane ze sebe.

  „Proč ne? Překáželi jste. Filemon de Charny chtěl majetek, biskup Lorein chtěl kříž a ostatní nevím ani. Je mi to jedno a já chtěl tebe a Luciuse“ vysloví to jméno něžně „vidět tady v té místnosti.“ Ne není to šílenec, napadne Desmonda. Není uvažuje naprosto normálně. Prohlíží si jeho hubenou postavu, černé vlasy pečlivě sčesané dozadu a dlouhé štíhlé ruce. Hnědé oči má klidné a není v nich známky šílenství nebo něčeho jiného. Kolem úst dvě hluboké rýhy.

  „Odvažte ho.“ Nemilosrdně mu rozkáže.

  „Co mého Justina? Ne. Je jen můj. Miluji ho, víte.“ Něžně odpoví a hbitě přistoupí k tělu. Pohladí ho krvavou rukou a pak štípne do bradavky. „Je jen můj a teď odejdi a nech mně s ním osamotě. Je nádherný nemám pravdu.“ Je pološílený. Dívá se jak přejde k ohni a pečlivě vybírá rozžhavené kleště. Prohliží si je zaujatě a nevšímá si Desmonda..

  „Tyhle co říkáte, bratře Ignáciusi jsou vhodné. Nechápu jak jste to bičování vydržel bez jediného výkřiku. Ostatní křičí. Tak krásně zpívají.“ Desmond mimoděk ustoupí vzad.“Chtěl jsem Vás slyšet jak zpíváte“ zamračí se“ a vy jste mně to odmítl, vy špíno.“ Desmond se otřese jak to klidně  pronáší. „Nic jsem z Vás neměl a ani z Luciuse. Byl tak podobný Sebastienovi.“ Teprve teď si uvědomí Desmond, že tělo na skřipci je jen mladší, než Lucius. Fascinovaně poslouchá Randala Laviera.“Jen byl moc starý, moc starý, víš Ignáciusi.“Lucius starý? Vždyť mu bylo dvacet jedna. Nebyl starý a pak mu to uvízne. Ten chlapec je mu tak dvanáct třináct?

  „Ne!“ vyrazí mu kleště z ruky, když zpozoruje, že je chce tomu chlapci přiložit k tělu.

  „Co si to dovoluješ, ty podřadný tvore!“ zařve Randal Laviere, když kleště cinknou někde za nimi. Desmond se chytí za tvář, jak ucítí na ní randalovu ruku. Bolelo to. Takže tady měli oni dva skončit a díky Filemonovi tomu Lucius unikl. Možná nakonec by skončil i přesto, že byl starý. S úšklebkem vytáhne meč. Zabije ho  jako štěnici. Víc si nezaslouží. Už ani jedné jediné myšlenky. Randal se začne smát.

  „Nemůžeš mně zabít. Nemůžeš zabít, zplozenče pekle!“ směje se a jde pro další kleště. Vezme je do bělá rozžhavené. Mávne před sebou na tváři úsměv. Klidný sebejistý úsměv. Desmond ustoupí.

  „Ostatní jsou mrtví“ Desmond, ustoupí a  vrazí do kozy s špičatým kůlem na hřbetě.  

  „Ostatní byli jen zástěrka doplněk. Neznamenali nic, i když ty dýky byly skvělé, co říkáš Ignáciusi. Bolí tě to. Řekni jak to bolelo? Moc nebo málo, jako oheň nebo bolest bodala? Jak?“ Desmond pozoruje v jeho očích chtivý lačný svit. „Chci to vědět znát, víš to.“ Pořád se k němu bliží, když dovnitř vstoupí Henri. Randal k němu stočí zrak. Je nezajímavý. Jen velký vlk... krok ustoupí. Místnost se rozezvučí temným vrněním, které jako by přicházelo z nejčernějších temnot lidského zákoutí. Randal udělá krok vzad a Desmond fascinovaně pozoruje jak pomalu před ním ustupuje. Chce ho varovat, ale nakonec stáhne ruku a jen pozoruje jak jeho kroky směřuji pozpátku k železné panně. Zavře oči, když uslyší vykřik a cvaknutí. Dovnitř vrazí klisna, celá napjatá co se tady děje. Rozhlédne se kolem.

  „Tedy soudce měl krásnou sbírku nástrojů! Lepší jsme viděla jen v Pař..“ zarazí se. Pak zvědavě natáhne hlavu k tělu. Desmond přistoupí k Randalovi.

  „Takže jste to byl vy kdo všechno kolem nás“ zmateně mu říká.

  „Jistě. Nenávidíme takové jako jste byli Vy dva. Šťastní a krásní!“ vyplivne to.“Nenávidíme a já zemřít nemohu! Nemohu dokud ještě žije! Chápeš ne?“ Desmond sleduje jeho pohled k tělu. Takže ještě žije. To je dobře. Henri se přitiskne k panně a začne se o ni otírat. Řev a Angelica s Desmondem fascinovaně pozoruji jak krev ctihodného soudce se sbírá v nádobě která je k panně přiložená. Desmond přejde k Justinovi a začne ho odvazovat. Randal nechápavě  se dívá jak  jeho miláček je osvobozován.

  „Neeee! To nemůžete! Nedovolím Vám to! Je můjjj!“ Řve na Desmonda, ale on neposlouchá. Otočí se s tělem v náručí k trýzniteli a vrahovi. Vidí jak jeho oči se potahuji závojem smrti, když Henri se dotkne a železná panna se otevře. Zavyje a dovnitř vtrhnou stínoví vlci Pána mrtvých. Pokyne jim k tělu a Desmond zavře oči, když slyší jak se do něho pustí. Vyběhne nahoru s tělem v náručí. Dotkne se jeho žilky na krku. Žije. Tady už nemá co dělat. Otočí se k slabě osvětlenému otvoru daleko za ním. Zahlédne mihot vlka a tiché pližení. Uprchne s tělem ven, ale pořád mu v uších zní praskot kosti, trhání masa, zvuky krmení a podivný nelidský jekot v kterém tuší bývalého soudce. Vyběhne ven na čerstvý vzduch.

  „Angelico!“

  „Tady jsem, Desmonde. Domu?“ Desmond naskočí na koně a zabalí sotva živé tělíčko do bílého pláště. Musí ho trochu zahřát, zoufale si myslí. Je tak chladné.

  „Kdepak. Teď nemůžete odjet!“ zničeho nic se objeví Dhekra. „Všichni nejsou pomstěni. No tak Desmonde. Oni to vymysleli, ale co zbytek? Vzali kamení a házeli je na Vás, plivali, bodali a kdyby mohli zabili by Vás vlastníma rukama. Ano. Copak to nevidíš“ šeptá úlisným svádějícím hlasem do ucha.

  Slabý vzdech a Desmond se vzpamatuje ze zajetí dhekřina hlasu.

  „Domov, Angelico.“ Dhekra zavrčí a přemýšlí co říct pánovi. Bude vzteklý jak plivající Etna. Nechce, ale musí...“DHEKRO!“ Zbledne do růžová, když uslyší hlas Pána. Desmond si už ji nevšímá a jen pevně drží tělíčko chlapce.

  „Tak jsme tu.“ Oznámí slabě a odmlčí se. Nechce mu říct, že chlapec po cestě umřel. Dojedou až k mostu, když Desmond seskočí z Angelicy a podívá se do tváře Justina.

  „Je mrtvý, Desmonde“ jemně a opatrně mu naznačí Angelica.

  „Neee to přece.. je, viď“ pochmurně zašeptá.

  „Ano. Je vůbec zázrak, že ještě žil, když jsme přišli.“ Desmond vezme tělíčko a kráčí po mostě dovnitř.

   „Desmonde“ slyší radostné slova Austina. Desmond k němu zvedne oči. Austin čte v nich bolest, lítost a smutek. „Desmonde“ opakuje úzkostlivě Austin, který k němu rychle přiběhl. Podívá se co to má v náručí. Odhrne plášť.

  „Nepovedlo se mi ho zachránit. Prosím můžeš „ nedořekne, ale úpěnlivé prosí očima.

  „Jistě. Pohřbíme ho tady. Povídej co se stalo.“ Odmlčí se. „Udělal jsi to, že mám pravdu.“

  „Ano i ne. Je Gregory v pořádku?“ zavře oči. Jestli i jeho bude mít na svědomí...

  „Ano je vpořádku a ptal se po tobě. Moc si to vyčítá, že jim vše řekl.“ Jdou bok po boku do kaple. Desmond položí tělo na jednoduchý stůl. Austin se zamračí, když vidí rány a v jakém je stavu.

  „Nech ho tady. Kdo proboha mohl provést takovou zrůdnost?“ Viděl toho už hodně . Za ty léta co doprovázel poutníku na svatá místa viděl toho tolik, ale toto... to je, nemá proto slov. Zrůdnost,  ho napadne.

  „Ne tady ne. Budu vyprávět pak a mohl bych tě o něco poprosit. Chtěl bych svěřit Řádu něco do úschovy.“ Austin nadzvedne obočí údivem. Něco do úschovy?

  „Tak do pracovny. Pokud vím poslední dobou tam trávíš hodně času. Pořád sis to nerozmyslel? Byl bys skvělý...“

  „Ne otče Austine. Přináším jen smrt.“Desmond zesmutní, ale to už jsou před pracovnou. Vejdou dovnitř  a Austin si sedne za stůl. Desmond zatím vytáhne plátno s podivnými znaky a položí to před Austina. Sedne si a dívá se jak Austin je pomalu rozbaluje. Na plátně se skví podivné dýky při bližším zkoumání přece jen odlišné a každá nese jiný znak. Austin zvedne tázávě hlavu.

  „To jsou dýky, které mně málem zabili. Chtěl bych, aby je Řád  schoval. Tímto“ křivě se pousměje“ Vám vlastně svěřuji vlastní život.“Austin se prudce nadechne. Pečlivě zabalí dýky. Jejich svit v světle svíčky pomalu mizí. Austin je zvedne a uloží k bule a křiži. Zamkne ji a pak se posadí. Nic neřekne jen mlčí. Desmond si oddechne. Tady budou v pořádku. Budou je chránit a tím i jeho. Chce se mu plakat, ale zadrží slzy za víčky.

  „Děkuji.“

  „Tak vyprávěj co se stalo?“ a přejde Děkuji jako by nikdy nebylo vysloveno. Desmond se nadechne  a vypráví jak bratra Benedicta zabil a jak si vzal život bratranec Luciuse Filemon de Charny. Vypráví o tom jak nalezl tělo biskupa Loreina v křesle v jeho domě opklopeném nemístním přepychem. Na chvilku se odmlčí. Neví kde začít a pak přerývaně vypráví o domě soudce Randala Laviera. O tom jak našel mučírnu a toho chlapce připoutaného k skřipci i jeho nelidskost a šílenství.

  „Nevím jestli byl šílený nebo ne, ale to přece normální bytost“ nadechne se“ ne vím, co dokážou lidi.“

  „A co ten pátý? Ten opat?“ otáže se Austin.

  „Nevím. Vydali se za ním Henri s Angelicou. Myslím, že ho zabili. I posledního z nich, soudce zabila smečka přízračných vlků.“ Vypráví o smečce která pro něho hledala posledního z těch, kteří celou věc spáchali.

  „Víš na světě jdou lidé dobří i zlí a ty se budeš stýkat s těmi, které ovládli démoni. Budeš se stýkat se zlem. Chtěl bych říct, že vše dopadne dobře, že vše bude vpořádku, ale nebude. Víš“ pousměje se“ věřím ti. Věřím, že nakonec se setkáš s Luciusem. A teď pojď ke Gregorymu. Má tě moc rád.“

  „Já vím. Je jako můj bratr, kterého jsem nikdy neměl, ale nemohu“ zrozpačiti a Austin se tiše rozesměje.

  „Nenabízím ti ho přece.“ Tiše se pochechtává cestou ke špitálu a Desmond cítí jak je rudý jako rak. Neví co říct, ale přesto se usměje, když vidí Gregoryho v pořádku. Vypráví mu co se událo a i bratr Serge mu naslouchá dokud se mu nezdá, že bratr Gregory je unavený a vyžene je ze špitálu. Desmond jde vedle Austina a zarytě mlčí. Austin ho pozoruje jak je z ničeho nic  unavený a neví jak mu pomoci.

  „Nevím jak dál. Pomsta je uskutečněna a já najednou nemám pro co žít. Nevím jak dál“ promluví Desmond uprostřed chodby a nehnutě stojí. Austin se zastaví a přemýšlí. Vše co ho hnalo vpřed je z ničeho nic pryč.

  „Splníš smlouvu, bratře Desmonde. Nebo chceš porušit slib jemu daný? On si to klidně udělá, ale ty bys...“

  „Promiň. Jen najednou mi došlo, že pomsta bylo vše kvůli čemu jsem to všechno podnikl. Máš pravdu nemohu odstoupit od povinnosti a myslel jsem, že to nechám, ale dál budu chránit karavany a poutníky. Jak jen budu nejvíc moci. Ano bude to jako by se nic nestalo.“Pohlédne na otce Austina. „Děkuji. Nevím co si počnu bez tvých moudrých rad i toho nakopnutí až tady nebudeš.“ Austin se tiše rozesměje. Je mu padesát a za ty léta stihl žít naplno. Měl všechno. Ženu, kterou miloval, milujícího syna i když není jeho a našel i smysl života. Je vlastně šťastný muž.

  „Věřím, že se setkáš s Luciusem a vše bude vpořádku. Víc ti nemohu dát.“

  „Je to víc než jsem čekal. Vlastně co jsem si nadrobil to si sním, pravda otče Austine?“ Ten ho plácne po zádech.

  „Kdy odjiždíš?“ Optá se nezávazně.

  „Hned po pohřbu. Dhekra mně tady nemůže vyslidít a musím se objevit jinak bude zuřit jak stará čarodějnice.“ Austin přikývne.

  „Pohřeb bude ještě dnes. Zůstaň přes noc.“ S napětím očekává odpověď.

  „A to je kvůli vyprávění nebo pro moji společnost?“ S úsměvem se otáže a vykročí ke kapli. Austin ho dostihne a dotčeně řekne.

  „Jistěže kvůli tobě. Potřebuješ odpočinout.“ Desmond pochybovačně zakoulí očima.“Dobře rád poslouchám tvoje vyprávění a nikdo nezažil tolik co ty.“Desmond se zasměje, ale zvážní jakmile vejde do přítmí kaple. Tělo je připravené k pohřbu a jde se k němu rozloučit. Ostatní bratři tiše stojí v kapli a modlí se. Kapli se nese litanie modliteb za duši Justina. Desmond s Austinem zavřou rakev a vynesou na malý hřbitov.

  „Nemám rád pohřby“ řekne po skončení Desmond bratru Taurinusovi.

  „Taky ne a nejhorší byl ten tvůj. Pro hodně lidi. Co budeš teď dělat? Slyšel jsem, že jsi se pomstil.“ Jdou vedle sebe, ale poslouchají je i ostatní. Liší se od nich nejen pláštěm, ale i něčím neidentifikovateným.

  „Budu lovit démony. Nebo spíš je posílat zpět domů. Smlouvu dodržím. Jen jsem zvědavý jetli ji održí i ON.“ Všichni pochopí koho myslí.

  „Nebojíte se ho, bratře Desmonde?“ ozve se jeden z noviciů. Desmond se zamyslí.

  „Ne nebojím. Myslím, že je stejný jako člověk jen má neuvěřitelnou moc“ zaváhá“ i když ano trochu se ho bojím. Asi jako každý. Dokonce i démoni se ho bojí.“ Všichni uctivě poslouchají. „Ale přece se nebudeme bavit o něm, ne?“ Řekne lehce a pokračuje dál.

  Večer sedí v síní a vypráví dál příběh o tom co zažil. O Dhekře a peklené klisně jménem Angelica i o přízračné smečce vlků, kteří se krmí hlavně dušemi lidi, ale nepohrdnou i jejich těly. Všichni napjatě poslouchají a vyžadují další a další příběh. Teprve pozdní čas je zažene do náruče spánku. Ráno Desmond na Angelice se loučí se všemi bratry Řádu. Pobídne klisnu a zakřičí.

  „Vrátím se!“ a zámáva. Ostatní se usmívají a otec Austin tiše odříkává modtlitbu za šťastný návrat Desmonda, ale i všech bratří, kteří jsou venku.

  „Práce a práce. Flákáš se Desmonde“ zavyje mu vztekle do ucha Dhekra, ale on se jen tiše usmívá. Dokud bude tady stát hrad má domov vždy. Dhekra nasupeně pozoruje jeho klid a úsměv. Zatímco on se bavil, ona snášela neskutečný hněv svého Pána.

  „Neumíš to říct klidně, bez vzteku nebo bez hluku víš, tak nějak. Desmonde čeká nás práce. Nebo: Desmonde uprchl nám zas jeden démon, můžeš ho poslat nazpět. Nebo...“

  „Dost. Dost. Co si myslíš, že jsem nějaká unylá víla, která se vznáší nad lukama a šepotavým hláskem naříká?“ Poletuje kolem něho.

  „Nooo jako vílu těžko. Na to jsi moc...“

  „Tím chceš říct jako co? Že jsem šeredá? Že jsem babizna?“ Zaškaredí se a dá si ruce v bok.

  „Hlučná!“ usekne ji a Dhekra se zarazí.

  „Tobě se to řekne, ale při moje výšce to jinak nejde. A teď mazej do Bremenu. Já ...“

  „Počkej mám pár otázek.“

  „Jasně povídej“ svolí klidně. „Odpovím jak nejlépe umím.. no fuj. Kazíš mně.“ Zavrčí.

  „Plat za prvé a za druhé. Co když nenajdu svoji duši co bude pak?“ Dhekra se zamyslí a Desmond ji napjatě pozoruje.

  „Plat nepotřebuješ dostaneš vše co chceš. Prostě ti to dají a to druhé nevím. Zas něco nevím. Jaký jsem to posel?“Hořekuje. „Zeptám se. Takže už tam mazej nebo z toho města udělá kůlničku na dříví.

  „Tak co Angelico budeš mně doprovázet?“

  „Jelikož mi přibyly za toho opata ty nějaké roky navíc musím. No co, ale stálo to za to.“ Spokojeným hlasem pronese Angelica. A jsme tu Desmonde.“ Desmond se dívá na městské brány  a město. Lehce se vznáší  v ranním oparu a do daleka znějí městské zvony. Tam někde pobíhává démona  dělá dle Dhekry z města kůlničku. Takže pobídne Angelicu stehny a Angelica drobným klusem a pyšně, aby se předvedla běží k bránam Bremenu. Vedle nich běží Henri s vyplazeným jazykem celý šťastný, že je opět na cestách.

                                                 Konec 2 poloviny 3 části