Shounen - ai povídky

                                                 Pomsta za polovinu duše

                                                         5 část

                                                       LUCIUS

    „Hlavně tiše!“ přikáže postava krčicí se za stromy. Je oděná do teplého černého pláště a vedle něho stojí ušlechtilý vraník. Muž vedle něho přikývne. Podívá se po ostatních a pak znovu na muže, který tímhle porušuje vše co zná, ale od té doby aspoň nevědí co je hlad a ten tady všichni znají moc dobře. Nejen oni, ale i jejich rodiny. Už se nemusí dívat na unavené a propadlé tváře svých dětí. Nemusí slyšet: Tati bude něco k večeři? a on zakroutí hlavou, že nic nebude. Žádné jídlo. Kvůli tomu jsou ochotni jít za ním i do pekla. Neví proč utvořil jejich skupinu a za jakým cílem, ale pro ně je nejdůležitější, že mají co dát na stoly v domech a nakrmit rodiny. Tiše vydá rozkazy.

  „Je mi líto, že nemohu s Váma, ale zdrželi mně.“ Prohodí opět tiše muž v černém k tomu druhému.

  „Jsme vděčni jen za vaší přítomnost, pane.“ V jeho hlase zní úcta a vděčnost. Modrozelené oči skoro lhostejně přikývnou. On je tady za jiným cílem, ale to nikdo z této nesourodé směsice lupičů nemusí vědět. Lupičů, odfrkne si. Spíš sedláci a všechna možná sběř, ale dal je dohromady a teď je vede. Jindy by šel s nimi, ale v tomto bohatém oděvu šlechtice by ho snadno mohli poznat a vypátrat. Zamyslí se nad tím jak dlouho to ještě bude muset dělat, ale čím dál víc zjišťuje, že ho to baví. Rozhlédne se pro prvních příznacích  jara. Je hlad, ale to si uvědomil až když dal tuto skupinu dohromady, vyzbrojil je a naučil co mají dělat. S úšklebkem si pomyslí, že takový oddíl nemá ani jeho vážený otec. Stejně za vše může on, vztekle si pomysli a zachvěje se. Kdyby nebyl tak ...

  „Je s nimi rytíř Řádu. S těmi není radno si zahrávat.“ Tichý hlas vedle něho ho vyruší z myšlenek na otce.

  „Nebude nám překážet. Pověsti o nich jsou nadsazené. Zatím jsme si s každým poradili. Dobře to dopadne. Už jsou vidět?“ napjatě se otáže muž v černém. Muž vedle něho se podívá nahoru. Malý chlapec na stromě zavrtí hlavou.

  „Ještě ne“ šeptem odpoví muž v prostém oděvu. Na hlavě má kapuci a v ruce drží něco mezi kopím a píkou. Pevně ji sevře. Býval vojákem a nemá rád čekání, ale jeho rodina. Stiskne rty. Proč musí teď na stará kolena tady být s tlupou dalších, okrádat a přepadávat pocestné, ale pořád lepší než, aby pochcípali někde ve škarpě hlady. Zajímalo by ho proč pan Lucius de Charny je zformoval a vede. K tomu dodal výzbroj. Povzdechne si. Ne jeho nic nezajímá kromě toho přežít a přinést domu jídlo. Podívá se na horu na chlapce. Je jeho vlastní. Nejstarší. Má ještě dva. Měli taky holčičku, Theresa se jmenovala, ale zemřela. Nevydržela zimu. Letos byla zima hodně drsná a na lidech se to podepsalo. Pohlédne opět vedle sebe. Kdyby vyšlo najevo kdo je, neví, ale mnozí z těch, kteří tady jsou, by ho prodali za kus jídla. Měl by být opatrnější. Díky němu se teď mají dobře a on neřekne kdo je. Uslyší  tichý hvízdot. Pohlédne na strom. Jeho Chavier kývá a zuřivě máva rukama.

  „Pane jsou tady....“ nechá odeznít. Má strach, protože je s nimi mnich z Řádu. Jednou je viděl bojovat, ale nemají rytíře zabít, tak snad vše proběhne v pořádku.

  „Víte co máte dělat?“ Lucius se tiče otáže a Thomas přikývne. Ví co jsou to rozkazy a splní je do puntíku.

  „Jistě pane. Oddělit rytíře a zaútočit na vozy. Máme vzít vak s pečeti z třetího vozu odzadu. Nikoho neveze a má dva osly. Není velký.“ Zaváhá. „Pane víte co děláte? Je silně...“

  „Mlč Thomasi. Chceš mně zradit?“

  „Ne pane, ale jsou dobře...“nechá odeznít. V očích má strach. „Mám rodinu. Jestli...“ polkne a nenápadně se podívá nahoru. Lucius de Charny strne, ale neotočí se k stromu. Nechce vidět tu tvář stejně mladou jako jeho...

  „Postarám se o ně, Thomasi“ ochraptělým hlasem odpoví Lucius. Vyhoupne se do sedla. Aspoň z dálky chce vidět jak zaútočí. Musí se to podařit. Ten vůz je pro něho nesmírně důležitý. Veze listiny a jednu vzácnost, ale hlavně listiny, které musí získat. Ty jsou nejdůležitější. Zachumlá se do pláště proti jarnímu mrazíku a dívá se jak lidem stoupá pára od úst. Na to, že je jaro je zima. Otřese se, když si všimne, jak jsou někteří na lehko a pak ucítí napětí z boje. Přivře oči. Ano už jsou tady a všichni se připravují k bitvě. Je to dost blízko u lesa, ale ne zas moc blízko. Překvapí je ... dívá se jak vyrazí vpřed.

  Popojede s koněm dopředu. Vidí zřetelně karavanu a vepředu rytíře na šedém koni. Zamrazí ho, když ho uvidí. Napětím nedýchá, když vidí jak vyrazí vpřed s křikem a napřaženým mečem. Sleduje jak se zatřpytí kroužková helmice a jak mu šedý plášť vlaje z ramen. Obdivně sleduje šedáka jak se vzpíná, kouše a bije kopyty. To je pravý válečný kůň. Nejraději by se rozjel do bitvy a přidal se. Chtěl by zkusit se změřit s rytířem, i když jak vidí nemá na něho, trochu hořce si přizná. Mají pravdu, že jsou dokonalí. Dívá se jak lučištnící je kosí a přiloží ke rtům píšťalku, ale nemusí pískat a vidí jak Thomas dává povel a všichni se vrací. Mrtvé nechávají na bojišti.

  Pozoruje s napětím rytíře, který zjevně váhá nad tím jestli je má pronásledovat nebo ne. Nakonec si ulehčeně oddechne, když se obrátí zpět ke karavaně. Ale něco se mu na něm nezdá. Možná je zraněný a teprve teď si uvědomí, že jeden jediný rytíř právě zhatil jeho plány získat ty dokumenty a jakmile karavana překročí bránu města jsou pro něho ztraceny. Zmizí v nenávratnu jako tolik jiných věci. Pod přísnou rouškou tajemství. S nechutí a narůstajícím vztekem obrátí svého černého koně.

  „Pane nešlo to, byli...“

  „Dobře dobře už nic neříkej!“ Odmlčí se.“ Promiň. Potřeboval jsem ty dokumenty. Ošetřete zraněné a pak dám ti vědět kdy co a jak.“ Podívá se na zraněné. „ Půjdu s Váma. Dejte je na Rhineu.“ Thomas se vděčně ukloní a podívá se po těch dvou jak ostatní  je provizorně ošetřuji.

  „Slyšíte vy chásko líná! Dejte Matisse s Charlesem na koně a fofrem do chalupy než tady skapají a pokloňte se, vy ničemnici!“ zařve. „Na co čekáte!“ Pro jistotu doplní.

  „Děkujeme“ jednohlasně všichni řeknou. Lucius sesedne z koně a dívá se jak na Rhineu vysazuji oba dva. Lucius ho drží za uzdu a uklidňuje. Rhinea stojí poslušně jako ovečka a jemně se pyskem dotýká svého milovaného pána.

  „Jdeme!“ Lucius zavelí a vydá se po cestě na které jsou ještě zbytky sněhu do chaty na mýtině. Je dost daleko, ale oni to stihnou. Jdou mlčky znechucení neúspěchem a zimou. Lucius se podívá na bledé slunce, které teprve ukazuje svou vlídnou tvář. Prochází lesem, který se teprve stejně jako zem vzpamatovává z kruté zimy.

  „Za chvilku tam budeme“ otočí se dozadu k těm dvěma. Na rameni ucítí ruku Thomase.

  „Matiis to nepřežil.“ Lucius kývne.

  „Pohřbíme ho.“ Ostatní přikývnou ne moc nadšení. Kopat v této zemí to je dřina.

  „Nebyl by lepší hřbitov?“ Navrhne nesměle  někdo zezadu. Thomas se nadechne...

  „Dobře odvezu ho tam“ tichým hlasem řekne Lucius. Ruka na uzdě se mu zachvěje. Kdo ví jak on skončí. S tím balvanem hříchu na duši bude rád, když skončí v posvěcené zemi.

  „Pane je Vám něco?“ uslyší tichý baryton Thomase. Zavrtí hlavou. Thomas udělá krok vzad. Možná přece jen byl moc důvěrný. Lucius de Charny není jako ostatní šlechtičtí synci jenže taky na očích poznal, že se mu stalo něco špatného, něco co ho tiží a nikdo to nemůže sejmout. Za chvilku dorazí do chaty, která je spíš pro dřevorubce než pro všehny. Thomas se dívá jak ukrývají zbraně a všichni se vydávají různými směry k domovům. Charles je sundán z koně a důkladně ošetřen.

  „Chvilku tady ho nechte a pak ho musíte někam přepravit.“

  „Děkuji pane.“ Odpoví bledý Charles. Je mu špatně a nejraději by se někam zahrabal. Taková hloupost a to je zkušeným rváčem, který už přežil mnohé bitky. Moc by ho zajímalo kdo je ten muž, který je vede, ale taky ví, že nejeden kdo se to pokoušel vypátrat zmizel neznámo kam. Zakašle. Lucius sebou trhne a vyjde ven. Na hřbetě má přivázaného Matiise.

  „Není to nebezpečné?“ Zdvořile se otáže Thomas.

  „Co není nebezpečné Thomasi? Raději pojedu. Musím, musím ...“ nedořekne. Není to jeho věc a do svých záležitosti je všechny zatáhl až moc. Nejdůležitější bude zjistit kdo je ten rytíř a pak se uvidí. Nasedne na Rhineu a pobídne ji. Před ním mu visí Matiis. Každý si zaslouží křesťanský pohřeb. A on taky. Vzkypí v něm opět hněv na toho rytíře. Unikly mu listiny a k tomu ještě takové ztráty na životech. Musel je tam nechat ležet. Jistě ostatní se o ně postarají, ale i tak ho to trápí. Odklidí jejich těla tak, aby nikdo nic nenašel. Povzdechne si.

Je toho na něho moc a on už neví kudy kam. Vše se ztrácí v mlze a nemůže vypátrat nic. Jako by proti němu stali stíny a ne živí lidé. Jenže on moc dobře ví, že proti němu  stojí lidé z masa a krve, že nejsou to žádní přízrací z temnot. Rádi by, aby to tak zůstalo, ale to co provedli jim neodpustí. Pomstí se jim za svého bratříčka. Nemůže to tak nechat a ještě k tomu jeho bratránek Filemon. Jak on ho nesnáší. Je tak slizký... jistě vypadá dobře a je přitažlivý. U žen má úspěch a mají ho rádi i muži. Nikomu nevadí, ale on v něm cítí něco špatného něco co je hluboko v něm a nemůže přijít co to je.

  Vše jako by začínalo u něho a končilo u něho. Zvedne hlavu, když uslyší zafrkání koně. Poplácá ho po hřívě. Město. Zírá na ně uhranutě jako by ho v životě neviděl. Je tady už dva roky a má pocit, že je stále cizincem. Jeho otec, ne že by ho neměl rád, ale celkem  je mu poslední dobou lhostejný ho sem vyslal kvůli obchodům. Baví ho to... tedy bavilo dokud nezjistil co je město zač. Pobídne koně.

  „Tak jdi Rhinea. Vím, že nemáš ráda město a je tam ten ohavný Filemon, který by tě nejraději koupil, ale víš já tě nikdy nedám. Stejně“ ušklíbné se vesele“ bylo to tehdy mazané ode mně jistě, že jsem tě mu vyfoukl a stačilo tak málo. Jen dát víc peněz. Jak on zuřil. Myslel jsem, že to ten obchodník  nepřežije a víš vlastně bych měl zjistit co se snim stalo. Vládnou tu zlé síly. A teď ještě ten rytíř. Začínám ho nesnášet taky a přitom víš jak tam bojoval byl tak...“ hledá slovo, ale to už dojede k bráně.

  „Zdravíme pan de Charny“ uctivě ho osloví stráž. „Byl jste na lovu?“

  „Jistě  a našel jsem toto tělo. Možná bude jednoho z těch hrozných lupičů co nás poseldní dobou tak trápí. Vezu ho soudci, aby se na něho podíval. Možná někdo něco bude vědět. A les je prázdný. Jako by i zvěř odešla pryč. Už aby bylo léto.“ Oba strážní přikývnou a s obdivem se podívají na koně. I když ten šedák toho rytíře z Řádu byl stejně nádherný. Jen robustnější, ale tamto byl váleč...

  „Prošla tudy karavana? Viděl jsem ji z dálky.“ Lucius se k nim zvědavě nakloní. Ovane ho pach cibule z úst jednoho. Málem se tím pachem zalkne.

  „Prošla. Byl s nimi rytíř z Řádu. Přepadli je, ale ubránili se. Ten mnich, že jo Tife, byl zraněný, ale jinak karavana byla naprosto vpořádku. Myslíme, že zamiříl do kláštera.“

  „Jasně a ten jeho kůň“ tiše hvízdne Tif. Lucius se v duchu zakaboní. Nesnáší stráže, ale musí s nimi být za dobře.

  „Raději pojedu nebo mně tady ta mrtvola uschne. Tak se mějte!“ přátelsky na ně kývne. Kdo ví kdy bude jejich pomoc potřebovat. Občas jim něco přihodí k jejich ubohému žoldu. Pobídne Rhineu. Hezčí kůň? To zrovna. Rhinea je nejkrásnější kůň v okolí. Žádný se ji nevyrovná. Statečná a věrná. A taky rychlá. Velmi rychlá, s úsměvem si pro sebe dodá. Rozhodně Matisse nedá soudci. To zrovna. Proplétá se uličkami s různými obchody. Projede plátneřskou ulici a pak pekařskou. Do nosu ho uhodí vůně pečiva a chléba a jemu se seběhnou sliny v ústech a uvědomí si jaký má hlad. Ještě kousek, pak kolem nádherné kašny a bude doma. Ne musí ještě na hřbitov. Otočí koně a projede ke klášteru. Jestlipak je tady a zvědavě se zadívá na zeď obklopující klášter. Je s chrámem skoro v samém centru města. Zaklepe na fortnu. Otevře mu starší mnich a Lucius se usměje.

  „Bratře Auguste rád tě vidím.“ Uvítá ho a obejme.

  „Dlouho jsem tě neviděl“ odpoví August. Lucius se zachmuří. August vyučoval jeho mladšího bratříčka, který se měl stát jako třetí syn významného šlechtice mnichem a pak pokud to otec zaplatí biskupem. Jenže v tomto směru se otcovy plány zhatily.

  „Víš, že...“ Bratr August pozoruje jeho zachmuřenou tvář. Ví jak Lucius měl svého bratra Theobolda velmi rád. Byl předurčen kněžské dráze jako každý třetí syn šlechtické rodiny. A k tomu tak mocné rodiny jako jsou de Aubry. Theobold studoval velmi rád a  měl chytrou hlavou, ale někdy mu připadal tak vzdálený, zasněný.

  „Já vím a co to...“ pokřižuje se a klekne. „Mrtvý.“

  „Ano našel jsem ho v kopcích. Můžete mu vypravit pohřeb?“

  „Jistě. Jak bychom nemohli to udělat, ale dívám se zemřel na nějakou ránu.“ Podezřívavě řekne bartr August.

 „Nevím kdo to byl, ale soudce povídal, že to lupič není. Proto ho tady vezu.“ Lucius  je rád, že je tady zrovna bratr Augustus a nebude se dál ptát ohledně těla. Bratr Augustus  se otočí a vejde do blízké stáje. Odchytne dva pacholky a s jejich pomocí složí tělo na zem.

  „Děkuji ti bratře...“ ale to už Lucius mluví do prázdna. Ano vždy takový byl. Teď před sebou má cíl a jak bratr Augustus má cíl nic ho od toho neodradí. Vzpomene si jak se pokoušel do něho nahustit latinu. Mučil ho doslova dokud nebyl spokojený s jeho výsledky a na bratříčka byl stejně tvrdý. Otočí se a vyjde z kláštera. Rozhlédne se po nádvoří jestli nezahlédne vysokou postavu v šedém plášti nebo jeho koně. Dobře, připustí , kůň je nádherný, ale jeho pán je špatný. Ano je zlý. Překazil mu vše na čem tak dlouho pracoval a k jednomu hříchu může přibýt druhý. Nasedne na Rhineu a pobídne ji. Vyděsí jednu měšťku, která ně něho něco zaječí čemu nerozumí, ale zřejmě to nic pěkného nebude. Vyděsí hejno holubů, kteří se usídlili kolem kašny a už klidnějším krokem dojede k domu.

  „Konečně jsi tady“ ozve se hrubý hlučný hlas. Lucius shodí ze sebe plášť. Upraví si kabátec.

  „Snad se nic tak moc nestalo, bratránku Filemone.“ Má co dělat, aby po něm neskočil a nezačal ho rdousit. Problém je ten, že jeho otec se v něm shliží. Jistě má oči rodiny de Aubry, ale jinak je jiný. Co jen na něm otec může vidět? zakroutí hlavou, ale usmívá se. Už dávno se před ním naučil přetvařovat. Ví, že považovat ho za přítele by byla velká chyba. Mračí se jako dva čerti a luciusův úsměv se prohloubí. Bratránek je naštvaný, takže se něco stalo.

  „Byl tady Joseph Cornely. Víš jak je důležitý. Pro tebe možná ne, ale pro naší rodinu...“ Copak, že se najednou ohání jménem rodiny? V tom bude něco víc. „Bez tebe nechtěl nic dojednávat. Jako bys uměl vše!“vyplivne nenávistně. Usmívá se jako had. Je hezký to ano, ale ten jeho chlad v očích a svit... ne nemám ho rád.

  „Chtěl jsem něco ulovit na večeři. Vím jak máš rád zvěřinu.“ Oba hrají tu hru a oba vědí jak se nesnáší. „Chtěl jsem ti udělat radost, ale nakonec lesy jsou prázdné. Copak pan Cornely chtěl? Pokud vím jeho pověst...“ Lucius se taktně odmlčí.

  „Je naprosto v pořádku, Luciusi.“ Lucius se otočí a zakaboní. Nesnáší jak mu říká jménem, ale musí to trpět. Překoná se a otočí se zpět k Filemonovi.

  „Jistěže je v pořádku. I když poslední dobou jsem slyšel od žida Jákoba, znáš ho, že jeho solventnost už není taková jaká byla.“

  „Moc se nima bratříčkuješ. Je to od...“

  „Tak prr. Mají peníze  a hodně a já musím hledět na obchody rodiny. Těžíš z toho taky ty. Tak nezapomínej.“ Filemonovi se zkroutí tvář, otočí se a práskne za sebou dveřmi. Luciusovi zasvítí oči. Sám. Konečně je tady sám a může si dělat co chce a to první je jídlo a pak.. . „Marie!“ zakřičí. Praští sebou do křesla a dívá se na dveře. Ty se skoro ihned otevřou a v nich stojí korpulentní tmavovláska se smyslným úsměvem.

  „Přejete si?“ zavlní se v bocích.

  „Jídlo Marie. Mám hlad jako vlk.“ Prohližící si její vnadnou postavu s velkými prsy. Jenže ta to vše předstírá a chce se jen dostat do jeho lože a přitom dobře ví, že s ní spí bratránek a co má bratránek.. jistě některé věci mu přetáhne, ale jak by to řekl, zrovna Marii nemusí mít. To si raději zajde do lázní k nějaké přítulné lazebnici. Ano to je ono. Mohl by si přistřihnout vlasy a oholit se a na závěr možná by tam byla nějaká nová pěkná lazebnice. Rozhodně ne černovláska.

 „Zde pane.“ Lucius má co dělat, aby se nedíval na její prsa vykukující z výstřihu. V duchu se pomodlí a snaží se věnovat jídlu. Ignoruje její ruce a tělo, které se o něho otírají. Před ním přistane masový koláč, chleba s klobásou a k tomu ředěné víno. Dlouze se napije z cínového poháru. Cítí její přítomnost a její nabídku společných chvil. Jindy by mu to nevadilo, ale použité zboží po bratránkovi... k tomu se nesniží a v lázních to si je jist Filemona nepotká. Odkrojí kousek koláče a vloží do úst.

  „Na co čekáš? Běž po práci! Nebo nemáš co dělat?“ Uslyší nadechnutí a prásknutí dveřmi. Začíná si moc myslet. Dům je skoro jeho a  možná je načase vyměnit jednu služku. Nají se a nalije do poháru víno. Opře se v křesle a studuje pokoj. Je tady příjemně a dnes viděl jednu nádhernou kožešinu u obchodníka s kožešinami. Ví, že mu ji přenechá za malou službu. Je velká, krásně hustá a před tím krbem se bude dobře vyjímat. Rozhlédne se po po stěnách na kterých visí gobelíny, v rohu vyřezávána truhla. Je spokojený se svým domem. Upije a dívá se do vína červené barvy. Červená jako krev jeho bratříčka, když ho viděl naposled. Prudce odloží pohár až víno vyhrstne na stůl, popadne plášť a jako muž honěný fúriemi vyrazí z domu pryč. Neví kam směřuje až zjistí, že je před domem obchodníka s kožešinama. Zastaví se a přemýšlí. Vyjímala by se tam nádherně. Vejde do obchodu.

   „Je tady ctihodný Czeslaw?“ otáže se příručího. Ten přikývne a ukloní se.

   „Jistě. Hned za panem Czeslawem dojdu.“ Lucius přikývne a začne si prohlížet vystavené zboží. Odhazuje jednu kožešinu za druhou. Vše je tak...

  „Nic se Vám nelíbi Messire?“ osloví ho uctivě kožešník.

  „Pane Czeslawe! Jsem rád, že Vás vidím. Máte pravdu a rád bych viděl vaše opravdové skvosty. Víte, že mám...“

  „Jistě“ pan Czeslaw si zamne ruce. „Pojďte dál. Mohu nabídnout víno? Mám je ze Španělska. Toledo. Jiskřivé jako horké léto.“ Lucius poslouchá jeho hlas. Je cizinec a na přízvuku je to znát, ale tady ve městě obchodu se na to nebere zřetel. Důležité je jedno. Obchod.

  „Dám si rád. Posledně jsem si nestihl  vše řádně prohlédnout.“

  „Omlouvám se vám, ale to víte rodinné problémy.“ Přejde ke skříňce a vytáhne benátskou karafu s poháry. Lucius na ně obdivně se dívá. Jsou nádherné a taky drahé. Pan Czeslaw nalije do číše  rudé víno a podá je hostu. „ Máte na myslí něco konkrétního?“ zeptá se pan Czeslaw, když usadí se v křesle s druhým pohárem. V koutě stojí příručí, který je sledoval jako stín.

  „Zavolej Zdislava!“ řekne mimoděk stínu v koutě. Je slyšet klapnutí dveří.

  „Minule jsem náhodou zahlédl jednu kožešinu. Byla docela hezká.“ Vyjádří se neurčitě a upije vína. Je výborné!

  „Mám hodně kožešin.“ Znuděně odpoví pan Czeslaw, ale v očích mu zajiskří. Cítí dobrý obchod. Na to má nos. Lucius se dívá na prostě oděného muže, ale s nádhernou kožešinou kolem krku.

  „Otče, přejete si?“ Dveře se otevřou a v nich stojí štíhlý muž podobný svému otci.

  „To je Zdislav. Nejstarší syn.“ Představí mu ho. „Pan Lucius de Charny si přišel prohlédnout kožešiny.“ Zdislav se hluboce ukloní.

  „Mám něco přinést a ukázat hostu, otče?“

  „Jistě tady pan de Charny má zájem o kožešinu medvěda a víte“  lhostejným hlasem začne “nechcete si je prohlédnout s náma ve skladě? Dostal jsme včera nové zboží. Myslím, že něco by Vás mohlo zaujmout“ Lucius odloží pohár. Vlastně proč ne. Filemon zmizel a on má teď čas a do lázní zajde později.

  „Budu poctěn, pane Czeslawe. Mohu se zeptat odkud pocházíte?“

  „Proč ne“ už na chodbě odpoví pan Czeslaw. „Pocházím z Gniezna. Většina kožešin je právě odtamtud a od Rusínu.“ Klidně dodá jako by to byla maličkost s nimi obchodovat.

   „To je dálka, pane Czeslawe.“

  „Jistě to ano, ale „ otevře dveře a pokyne mu rukou na kterém se zaskví dva nádherné zlaté prsteny“ mám nejkrásnější kožešiny. Takové nemají ani v Paříži.“ Zavře dveře a Lucius se rozhlédne po stolech na kterých jsou vyloženy kožešiny. Ihned zahlédne nádherně hnědou kožešinu medvěda, ale nedává to znát. Teprve teď dojde k obchodu. Lhostejně přejde k jednomu stolu a začne se přehrabovat. Liška, kuna a to bílé je zřejmě hranostaj. Nedaleko jsou položeny kožešiny z bobra a na dalším stole jedna přes druhou vlci na pláště.Tuto ani nezná. Stříbrné kožešiny lišky, které jsou nádherné na límec. Ten jeho už je trochu... uvidí se. A ještě víc. Hebounké a teplé. Rozkošnicky se snimi mazlí.

  „Co tato?“ a před ním je rozrpostřená krásná kožešina v barvě světlé hnědé. „Vhodná pro krásnou mladou dámu.“ Nechá to odeznít a Lucius se mimoděk zamračí. Krásnou dámu. Ne nemá milenku a přitom by mohl mít. Odstrčí ji a přejde ka dalšímu stolu. Měl kdysi dávno, ale po smrti Theobolda celý svůj čas věnoval jen pomstě. Nakonec přejde k té, která ho zajímá. Pečlivě ji zkoumá. Je opravdu velká a klidně by na ni mohl ležet. Neví proč mu to vyvstane. Má raději solidní postel, ale na druhou stranu...

  Czeslaw ho pozoruje. Je vidět, že se mu líbí. Pro něho mezi zbývajícími kožešinami neznamená nic moc. V porovnání s hranostajem a ostatními je skoro bezvýznamná a kdyby se zrovna o ni nezajímal ctěný pan Lucius de Charny... V tomto městě má vliv a velký a on i přes to, že je tady rok by potřeboval pár maličkosti.

  „Krásná hustá ulovená  v hlubokých lesích Polska.  Povídá se, že roztrhal dva lovce než ho dostali.“ Lucius zvedne hlavu. Povídačky jako vždy. Promne ji mezi prsty. Chce ji a koupí. Jen je otázka co za to chce.

  „Kolik za ní?“

  „Mám rád jasnou a přímou řeč, ale co kdybychom to probrali u poháru vína. Zdislave zůstaň tady ano a dohlédni na zabalení.“ Lucius i Czeslaw vyjdou ze dveří. Vede ho zpět do pokoje s poháry a ohněm, který vyhřívá místnost.

  „Posaďte se pane Luciusi de Charny. Rád bych vás pozval na večeři, ale je mi líto, moje paní se necítí zdráva.“ Lucius postřehne jak mu přeletí přes čelo mráček. „Ta kožešina je nádherna. Ulovena na podzim. Skvostná ozdoba kteréhokoliv sídla. Měl jsem už pár zájemců o ní, ale...“ Lucius zdvořile mlčí a jen pozoruje svého hostitele jak se dívá do poháru. „Budu upřímný. Jsem tu nový a pár lidi mi dělá problémy. Nechápu proč. Obchodujeme se spoustou zemí a v různých městech a tady ... rádi bychom přinesli naše skvělé kožešiny do tak krásného města. Potřeboval bych přímluvu.“

  „To něco stojí.“ Neutrálně pronese Lucius.

  „Ne tak jsem to nemyslel. Už jsem to zkusil. To město.. jen stačí utrousit pár vět v můj prospěch.“ Lucius uvažuje. Čekal to, když sem šel a podívá se na pana Czeslawa. Má z něho dobrý pocit. Je to obchodník.

  „Dobře. Musím se přiznat pane Czeslawe, že se mi líbíte. Já udělám co budu moci a teď k té kožešině.“ Pan Czeslaw se rozzáří, vstane a vezme karafu s vínem.

  „Na Vás pane  de Charny. Myslím, že věc kožešiny je už vyřešena ne? Doufám, že Vás znovu uvidím ve svém malém ubohém krámku.“ Místnosti se rozlehne zvuk poháru. Lucius upije. To víno je opravdu dobré. Možná by mohl zjistit od koho je má. Chvilku sedí a popijejí. Návzajem se pozoruji, když dveře se opět otevřou a v nich stojí Zdislav.

  „Hotovo, otče.“

  „Děkuji ti synu a běž za matkou, víš, že ji není dobře.“ Zdislav mlčky přikývne a odspěchá. Lucius vstane. „Těší mně Vaše společnost pane Czeslawe, ale i já mám povinnosti. Jsem rád, že jsme se dohodli.“ Pan Czeslaw vstane.

  „Rád jsem Vás poznal a pozdravujte ode mně pana z Aubrey.“ Lucius přikývne a za doprovodu pana Czeslawa vyjde ven. Ví, že kožešina bude doma a možná něco k ní, ale teď, když slunce zachází a svými paprsky vytváří červánky je čas na očistu. Lázně jsou nedaleko a on rychlým krokem k nim dojde. Velká budova s vývěsním štítem lázní. Lucius klidně do ni vstoupí. Zvonek cinkne a hned se ho ujme samotný majitel, mistr Hubertus.

  „Vítejte pane de Charny. Dlouhou jsme Vás neviděli. Jako obvykle?“ Lucius přikývne.

  „Ano.“ Těší se na koupel s příjemnou společnosti, kdy se nebude muset dívat na bratránka. Vstoupí do větší místnosti a uvidí pár lidi s kterými chtěl mluvit. Přistoupí k nim a pozdraví. Koutkem oka zahlédne soudce Randala Laviera a přejede mu mráz po zádech. Nemá ho rád a neví proč. Je přitažlivý to ano, ale je v něm něco divného. Zaslechne jeho hlas a snaží se ho ignorovat. Zatím mluví se zástupcem cechu kožešnického a povídá mu o panu Czeslawu.

  „...víte můj otec z Aubry...“ v klidu lže. Kašle na to stejně jako otec ignoruje jeho. Všimne si ihned zájmu předsedy cechu kožešníků a nedaleko stojícího konšela. Připojí se k nim. „.. očekává hodně od něho. Znáte má styky s důležitými lidmi a rozhodně brzy bude přivitán na hradě.“ Odvede řeč někam jinam, ale dobře ví, že pozvání na hrad je vysoce ceněno. Všimne si diskrétně postávajícho majitele velkého obchodu a ještě utrousí. „.. a ty jeho sklady. Má nádherné kožešiny a co jsem viděl sám král by je mohl nakupovat. Zrovna jsem od něho koupil kožešinu medvěda, ale...“ ví, že za sebou má jednoho mistra cechu platnéřského, který má rád svou ženu, ale nevadí mu si užívat se zdejšimi lazebnicemi a má milenku. Nechápe jak to zvládá, ale milenka je náročná vdova.“... ale viděl jsem nádherné kožešiny stříbrné lišky. Vyplatí se tam jít. Vidíte úplně jsem se do toho tak ponořil...“

  „A co bobry? Má je tam taky?“ Lucius ztuhne, když uslyší hlas soudce. Dnes je sobota a všichni si přišli popovídat. Vědí o mlčenlivosti mistra lazbeníka. Některé věcí se lepší vyřizuji na takových místech než za stolemv kancelářích. Otočí se k němu.

  „Viděl jsem je tam.“ Přikývne. Snad nic zlého neudělal. Všimne si jak proudí jeho informace dál. Co slibil to dodrží. „A teď omluvíte mně. Potřebuji učesat, oholit a ...“ lascívně se usměje a odspěchá od soudce k majitelovi lázni. Je rád, že ho tam zanechal, ale cítí jeho pohled v zádech. Přistoupí k majitelovi, který na něho čeká.

  „Půjdeme pane.“

  „Jistě. Mohu se zeptat na Marii. Je tady?“ Majitel veřejných lázní se zatváří smutně. „Je mi líto, ale Marie zrovna má jiného zakázníka, kdybych věděl dřív ... omluvte“ poníženě se uklání. „Seženu Vám některou jinou.“ Lucius se zamračí. Marie uměla kouzlit svými rukama a její tělo stejně jako tvář je nádherné. „Mám tady velmi šikovnou lazebnici. Jmenuje se Dina. Uvidíte budete spokojen.“ Někam pokyne a Lucius ani neví jak a před ním stojí malá štíhlá dívka v jednoduché bílé dlouhé košili s šerpou okolo štíhlého pasu, až by ji mohl objemout jednou rukou a na dlouhých černých vlasech má síťku. Usmívá se a klopí zraky dole jak byla naučena. Lucius se nakloní k majiteli se zoufalým výrazem.

  „Nemáte tam plavolásku?“  Nechce černovlásku. Moc by mu připomínala Filemona on...Majitel zčervená. Kde má teď sehnat plavovlásku. A Marie má světlé vlasy a pak ho napadne.

  „Zavolej Magdalénu“ dívka odejde a on Lucius se dívá za její postavou. Je krásna, ale...“ je nová a ještě není úplně vyučena, ale snad to Vám nebude vadit. Jistě její služby..“ Mistr Hubertus je celý bledý, že by mohl tak vážený zakázník odejít nespokojený. Pan de Charny je častým zákázníkem a velmi důležitým mužem města. To, že je mladý nic neznamená. Zastupuje všemocného pana z Aubry. Kde jen jsou ty holky, proboha.

  „Kdepak nevadí. Potřebuji jen trochu přistři...“ odmlčí se, když uvidí přicházet dvě postavy. Pěkná rudovláska, i když možná trochu na jeho vkus kyprá, ale vlasy má nádherné.

  „Tak to je Magdalena.“ Oddychne si, když vidí jak pan de Charny se na ni upřeně dívá. „Magdaleno odveď pána do lázní a nezapomeň co jsi se naučila.“  Magdalena přikývne a vyrazí před Luciem do malé místnosti oddělné od veřejné. Lucius za ní. Majitel se posadí na židli a začne se uklidňovat. Už měl  strach, že odejde a to by bylo špatným vysvědčením pro něho a hlavně pro obchod. Ušklíbné se. Magdalena je kus a jeho obchodům jen prospěje. Je u něho už dlouho a ten obchod kdy ji koupil se opravdu vyplatil.

  „Prosím pane“ Magdalena otevře dveře a Lucius vstoupí. Velká káď vystlaná prostěradelem .. jako obvykle. Začne se svlékat, když ucítí prsty lazebnice na svém oděvu. Aha. Byl s Marii tak dlouhou... všimne si jak její oděv přilně k tělu a ukáže její kypré křivky. Nechá se svléknout a zabalit do kusu látky.

  „Kolik ti je Magdaleno?“ Otáže se příjemně naladěný.

  „Pátnact pane, ale jsem tu už od deseti. Jsem ráda, že mohu tady být.“ Počká až se Lucius usadí na stoličku a zatím vše připraví k holení.

  „Trochu přistřihni vlasy a pak mně ohol.“ Přejede si bradu. Nestihl se oholit a i když začíná být v modě nosit vousy on je raději oholený. Sedne si na stoličku a zavře oči. Nemusí zrovna vidět a rád odpočívá. Magdalena  vezme kus plátna namočeného a  přiloží na tváře. Lucius ho přidrží a mrkne na Magdalenu. Usměje se. Je tak soustředěna.

  „To bude v pořádku.“ Magdalena nadskočí a zrudne jak pivoňka.

  „Omlouvám se, ale je to poprvé co někoho tak důležitého holím.“

  „Tak to dokončí. Umíš masírovat?“

  „Jistě pane. Dovolíte?“ Vezme mu plátno a on ucítí chladnou ocel na svých tvářích. Magdalena soustředěně a dlouhými tahy ho oholí.

  „Výborně a vlasy nech být.Rozmyslel jsme si to.“ Magdalena přikývne.

  „Chcete nejdřív namasírovat nebo lázeň.“ Napětí z ní spadlo a ona se začíná usmívat.

  „Lázeň a pak namasírovat a pak“ přitáhne si ji k sobě blíž. Magdalena zapiští a dostrká ho k lázní. Vezme do ruky voňavé mýdlo a houbu, která je přivážena od moře. Důkladně ho začne mýt a Lucius se pododáva těm ručkám. Cítí jak únava mizí a on si jen hoví v horké vodě. Ucítí ruce na svém údu a zarazí se. Nechce. Neví proč. Natáhne ruce a odstrčí je.

  „Nemusíš.“ Magdalena se zarazí a neví co dělat dál. Lucius vstane a  nechá se osušit. Lehne si na širokou lavici a uvolní se. Magdalena zatím vezme do ruky mast, roztře ji  a pomalu začne hníst jeho tělo. Lucius mimoděk zavrní blahem. Poslední dobou měl toho moc a ani netušil jak moc. Cítí klouzat její ruce po svém těle. Magdaléna ho zatím hněte a místnosti se rozlije příjemná vůně masti. Možná by mohl. Jak dlouho neměl ženu? Už si to skoro ani nepamatuje. Lazebnice Marie ho většinou jen umyje namasíruje, ale dnes chce něco  víc. Otočí se na záda a všimne si jak jedno ramínko ji sklouzlo dolu. Přitáhne si ji do náruče.

  „Mám chuť na jinou úplně jinou masáž.“zašeptá a Magdaléna přikývne. Její hlavní náplní je plnit přání mužů, kteří sem přijdou a on je hezký a mladý. Začervená se a nechá sklouznout oděv dolu, když do místnosti vstoupí další lazebnice s vlasy světlými jako len a očima jako pomněnky.

  „Pane.“

  „Marie?“ a teď neví co má dělat. Poslat jednu pryč nebo obě nebo je nechat? Obě na sebe spiklenecky mrknou.

  „Jste pane tak laskavý. Určitě nás neodeženete.“ Marie přispěchá a obě se k němu přitisknou úžejí a nabídnou mu rty. Lucius se zasměje. Proč ne. Dost neobvykle, ale políbí jednou a druhou a pak nechá je dělat s nim co chtějí. Jejich ručky bloudí po jeho vzrušeném těle a on je na oplátku taky hladí. Obě jsou už svlečené aniž si všiml jak.

  „A co Mistr Hubertus?“ zašeptá Marii do ouška. „Neměl by to provozovat“ a sevře ji v rukou  ňadro. Prstem polaská její vztyčenou bradavku. Ta zaúpí.

  „Poslal mně k Vám“ řekne udýchaně. Magdalena zatím  vezme do úst jeho úd a Lucius tiše vykřikne. Je to nádhera. Rád by je měl u sebe doma. Aby to věděli i Marie a Filemon. Nebude na ně myslet a opět se jim začne věnovat. Marie se zatím posadí na jeho úd a začne se pohybovat. Lucius sevře její ňadra do rukou a laská je zatímco Marie mu nabídne rty. Políbí ji. Pustí Mariina ňadra a začne laskat Magdalenu. Musí sebe mezi ně spravedlivě rozdělit. Marie se začne pohybovat divočeji a vykřikne. Zhroutí se na jeho tělo a pak si vymění místo s Magdaelnou. Ta opatrně na něho nasedne a začne se stejně pohybovat. Marie k ni zezadu přistoupí a obejme její prsa. Lucius se dívá jak ji hladí a líbá na krk. Oči se mu rozšiří vzrušením. Drží Magdalenu za boky a pomáhá ji v pohybu na něm. Cítí, že za chvilku bude. Odstrčí ji a sám se rychle udělá pár pohyby. Dívá se jak jeho semeno dopadá na jeho tělo.

  „Musíme Magdaléno pána opět umýt“ se zábleskem v očích prohlásí Marie.

  „Jak myslíš Marie.“ Lucius se nechá odvést do kádě a přemýšlí jak je tu už dlouho.

  „Ale jen  umýt. Musím jít.“

  „Nikdo Vás pane nečeká a my rádi Vám posloužíme“ zašeptá roztouženě Magdaléna. Lucius zakloní hlavu a rozesměje se.

  „Vždyť byste ze mně udělali trosku.“ Vyleze z kádě a  nechá se osušit a obléci. Obě dívky nezapomenou se ho dotýkat.

  „Přijdete opět, pane?“ zeptá se Marie. Lucius ji nadzvedne hlavu a podívá se do modrých očích. Jsou krásné.

  „Určitě a tady kupte si vy dvě něco“ a podá ji stříbrňák. Marie se stejně jako Magdalena rozzáří a přemýšlí kam ji schovat. Lucius de Charny je moc štědrý. Ostatní jsou lakomci, kteří si užiji a nic nedají. Lucius vyjde z lázni a jde k majiteli. Zaplatí mu.

  „Byl jste spokojený pane?“ optá se úslužně mistr Hubertus majitel lázní.

  „Dostatečně. A  rád Vás vidím ctihodný pane Torgille. Odcházíte?“

  „Jistě. Nechcete se přidat?“ Lucius přikývne. Zrovna s nim chce mluvit. Vyjdou ven a oba si přitáhnou pláště úžeji k tělu. Je už noc a zima.

  „Tak co potřebuje ctihodný pan z Aubry?“ ironický se optá. Lucius se usměje. Oběma je známo jak to chodí.

  „Dnes jsem byl u pana Czeslawa. Znáte ho. Obchodník s kožešinama. Líbí se mi.“ Odmlčí se.  Pan Torgille pochopí. Prohlédne si vyřezávánou hlavici na své holi.

  „Chápu. Uvidím co se dá dělat. Nic neslibuji. Slyšel jsem, že znáte někoho v Benátkách.“ Lucius zamrká. Rychle se šiří zprávy.

  „Pan Antonius. Jistě. Pokud byste chtěl list rád Vám ho připravím.“ Oba se na chvilku odmlčí a poslouchají šumění kašny. Kolem projde hlídka, která když pozná kdo spolu mluví rychle odejde.

  „S tebou Luciusi se dobře vychází ne jako z tvým otcem. Budu muset jít. Moje ...“ povzdechne si a Lucius má co dělat, aby nevyprskl smíchy. Jeho stará nebo-li manželka je děsná fúrie. Sladká, krásně vypadá, ale pokud se někde zdrží dává mu co si zaslouží. Nikdo nic neřekne, protože si ho váží a ti kdo ne raději drží jazyk za zuby, aby vůbec mohli nějak existovat.  Kdo zná ten má moc, hlásá heslo pana Torgille a přesně tím se řídí.  Lucius už několikrát zjistil, že to sedí.

  „Dobrou noc pane Torgille“

  „Dobrou noc pane de Charny.“ Formálně se rozloučí a Lucius vyrazí do svého domu. Napjatě se rozhliží. Poslední dobou na něho zaútočilo pár pobudu a on se zatím snimi snadno vypořádal, ale kdo ví, kdy přijde někdo s kým si nedá rady. V pořádku, když otevře dveře a vejde dovnitř. Zajde do knihovny a usměje se. Pan Czeslaw je přesně tím mužem za jakého ho má. Na stole leží balík. Rozváže ho a pohladí kožešinu. Vida a podívá se na dvě překrásné stříbrné lišky tak na límec k plášti. Zaboří do nich rozkošnicky prsty. Dobře ví co se mu tam libilo. Zaboří do nich obličej a pak je odloží. Vezme kožešinu medvěda a roztáhne ji před krbem v kterém hoří příjemný oheň. Má chuť si na ni lehnout  a ukolébat se plamínky ohně. Vstane a vezme si cínový pohár a nalije do něho víno. Burgundské, ale to co měl pan Czeslaw je lepší. Zítra za ním zajde a optá se kde by se dalo koupit. Sedne si ke krbu a dívá se do plamenů.

  „Ty jsi vyrostl Theobolde“ slyší se jak říká svému mladšímu bráškovi. Je mu tak podobný. Žije tady a učí se na mnicha. Je roztomilý se svými světlými vlasy a modrýma očima. Točí se spolu a ona ho objímá. Má ho tolik rád, toli...

  „Kdo, Kdo ti to udělal?“ křičí na něho a třepe jeho tělem. Je tak uzavřený. Když přijel tak po měsící zjitil, že se  mění. Z toho veselého bratříčka se stává zasmušila osoba, která se od něho odvrací. „Zjistím kdo a zabiji ho. Tak řekni prosím tě?“ Dívá se na jeho tělo poseté ránami a tady spálenina. Zbledne.

 „Nepustím tě z domu.“

 „Ne“ zakřičí Theobold a vytrhne se mu. Luciuse bolí, když se od něho odtahuje. „Musím se jít učit“ řekne a zmizí s košili přitisknut k svému hubenému tělu. Sledoval ho. Snažil se. Najal lidi a přesto mu unikal a jeho stav se horšil. Otce to nechalo klidným a jen zamručel, že si zřejmě někde hraje, ale on vidí, že umírá. Cítí se tak bezmocný, tak...

  „Kdo je to,“ vyptává se ho. Zavírá ho doma a přesto, když odejde ho někdo pouští a on mizí. Neví jak a začíná pít. Už dávno mu došlo, že ho někdo mučí, že někdo si z něho udělal hračku a Theobold je úplně pod jeho vlivem. Vypadá jako stín jeho bývalého bratříčka. Jako stín, který schne čím dál víc a on je bezradný. Snaží se a chodí k bratru Georgymu pro byliny. Nic nepomáhá a on je stále slabší a stejně pořád odchází a pak...

  „Zabil by tě bratříčku. Miluji tě... prosím nech mně už zemřít“ zašeptá Theobold a dotkne se ho svoji rukou na které vidí zářezy od provazu. A  on pochopí. Musí to být někdo mocný. Někdo z koho měl Theobold větší hrůzu než ze svého otce než z kohokoliv jiného. „Už mi neubliží. Už to přestane“ a on najednou svírá jeho ruku tak bezvládnou.

  „Theobolde!“ zakřičí a sevře ho do náruče. Tiskne ho k sobě, ale cítí jak jeho teplo se ztrácí a on tiskne k sobě studené tělo. „Pomstím tě. Najdu ho a zabiji. Rozumíš hlupáčku. Proč, proč?“ šeptá do jeho tváří a cítí sůl. „Stačilo říct a už nikdy by ti neubližíl. Nikdy.“ Houpe ho v náručí  a pak  položí do postele. Sundá mu košili a stiskne rty. Jak to vůbec mohl vydržet? Měl ho odvézt daleko odtud, ale otec to nechtěl a ani Theobold a on pochopí. Jestli by nepřišel zřejmě on měl zemřít a tím ho držel v moci. Pohladí ho po světlých vlasech. Pomstí se a je mu jedno jak a komu. Najde toho kdo spáchal takovou zrůdnost. Obleče ho a pak si sedne za stůl.

Zavře oči a vezme seříznutý brk. Namočí do inkoustu a na pergamen začne psát jejich otci o smrti jeho nejmladšího potomka Theobolda. Pero skřípe po pergamenu a přízračné světlo osvětluje ho jak píše o smrti. Popráší dopis jemným pískem a zamává jim. Inkoust oschne a on ho zabalí. Rozehřeje vosk a nakape na dopis. Přiloží pečetní prsten a pak ho nechá na stole. Zítra ho pošle. Zvedne se a přejde k posteli. Theobold se pořád dívá na ten smutný svět, který mu tolik přinesl bolestí. Zavře mu oči a ruce zkříží na prsou.

 Pak se zhroutil.

  Napije se dobrého burgundského. Na jazyku mu zůstane pachuť smrti. Od té doby už celý půlrok se ho snaží dopadnout a zabít. Za tu dobu bohužel tomu propadl a taky propadl léčce těch, kteří to vědí. Upije znovu a hlava se mu trochu zamotá jak je silné. Zítra opět uvidí otce.

  Vznešený pan Simon z Aubry. Mocný a bohatý muž, který má velké plány s budoucnosti svých dětí. Nejstarší už je ženatý s Meredith. Dcera vysoce urozeného šlechtice. Sňatek se dojednal už v kolébce. On Lucius se má postarat o to, aby měl jeho otec pořád plnou pokladnici a mohl kde brát peníze na své pletichy a on jako poslušný syn to plní. Naštěstí ho to baví. A nejmladší Theobold měl udělat kariéru v církvi. Měl potom otci a rodině uhlazovat cestu ve světě církve. Jenže to padlo a otec byl vzteklý, že jeho plán nevyšel. Víc ho  rozuřilo tohle než umučený mrtvý syn.

  Jejich otec je tvrdý a nesmlouvavý a ve svých dětech vidí jen prostředek jak dosáhnout více moci. Jeho dvě sestry Katherine a Clarisse už jsou taky provdané. Clarisse provdali už ve čtrnácti a co slyšel tak její muž je zvíře, který ji tluče. A nic s tím nemůže udělat. Starší Katherine měla štěstí a dobře se provdala. Aspoň někdo z nich je šťastný a zítra musí se svým bratránkem Filemonem a ostatními na mši. Zašklebí se. Nejraději by to vynechal, protože nemá rád biskupa Lorraina ani otce převora a oni jsou k nim pozváni na oběd. Možná přece jen se tomu vyhne.

  Dopije skleničku, sundá si plášť, rozepne kabátec a rozváže šňůrky u košile. Sedí s jednou nohou pokrčenou u krbu a vyhřívá se v teple ohně. Natáhne se pro poleno a přiloží. Lehne si na medvědí kožešinu a teplo ho ukolébává.. Zítra uvidím toho mrňavého zmetka a o jeden další hřích na duši co to je.. si mumlá nebude nic víc.

   Usne a zdá se mu o bitvě. Šedý kůň se točí a pak svého jezdce shodí a on pozná sebe a pak jinou tvář do které nevidí. Chce vykřiknout, ale nemůže. Místo toho se probudí. Je zima jak oheň skomírá. Přidá dřevo a zachumlá se do svého teplého pláště, který si stáhne z křesla..

  Co měl ten  sen znamenat a proč je tam nějaký muž? Proč se mu nezdálo o Theoboldovi jako každou noc? Nerozumí tomu. Ničemu už nerozumí. Chtěl by vše vyřešit a opět se vrátit k prostému obchodu a plnění pokladnice otci. Někoho si vezme, bude mít děti a jeho panství, které zdědil po strýci konečně by patřilo jemu. Nebude patřit tomu mizerovi Filemonovi, který si na něj dělá taky zálusk. Zívne a usne. Vedle medvědí kožešiny se válí cínový pohár s trochou vína na dně.

  Ráno se protáhne a vstane. Vlasy má rozcuchané. Zvedne pohár a kalným okem se do něho podívá. Prázdný a na zem skane kapka vína červeného jako krev. Položí na stůl a pak si vzpomene. Mše, otec. Zakleje a začne se oblékat. Ani se nestačí oholit, najíst, vyčistit zuby. Kleje tak silně, že v domě se každý pokřižuje, ale jemu je to jedno. Za chvilku všichni zmizí taky na mši a dům bude prázdný.

  Vyběhne ven prohrabujíc si vlasy. Už jsou tam, když zaslechne zpěv. Vejde dovnitř. K otci se nedostane a hlavou mu víří výmluvy proč přišel pozdě a pak se ušklíbne. Peníze. Na to jediné slyší. Pliží se šerem chrámové lodi a hledá svého bratránka a pak si všimne jeho. Rozhliží se a jim projede touha a něco čemu nerozumí. Zděsí se a schýlí hlavu, aby si ho nevšiml. Přejde k bratránkovi, který po něm hodí zlomyslný pohled.

  „Jdeš pozdě. Tvůj otec se po tobě ptal.“

  „Obchody“ zasyčí. Tomu jedinému oba rozumí. Vidí jeho zklamaný výraz a má chuť se smát jako blázen, ale zatím cítí na sobě pohled toho muže. Kdo to je? A co dělá mezi duchovenstvem? Vypadá jako rytíř. Je zmatený tím jak na něho reaguje. Nenápadně si ho prohlíží. Celý v černém, vysoké boty, špinavé blonďaté vlasy. Postava rytíře, svalnatá, vypracovaná a tvář mohl by ji přirovnat k portrétům na římských mincích. Cítí z něho sílu a chuť jít k němu,  stoupnout vedle něho a patřit mu. Patřit. V duchu to odežene. Co se to sním děje? Chvěje se jako list ve větru.

  Nevšimne si pohledu svého bratránka a úšklebku. Brzy bude po všem a on konečně bude pánem na panství strýčka. Stejně čert to vem, že museli být dvojčata. Jeden odkázal panství jemu a druhý tomu namyšlenému spratkovi Luciusovi. Mrkne se na něj opět. Je bledý. Možná je nemocný, kdo ví? Ale ať ho vezme cholera a on by měl konečně pokoj.

   Je tak silný a proč mně tak přitahuje? Pokouší se vyprostit z toho omámení, ale má pocit, že se víc zapletá do pavučiny, z které není úniku. A ani nechce uniknout. Neslyší hlasy zpěváků, neslyší hudbu, která rezonuje pod klenbou katedrály. Poslouchá jen hudbu, která rozechvívá jeho tělo  pod upřeným pohledem toho muže.

  Jaké má oči? Modré, šedé nebo černé, v kterých plánou ohně vášně. Chtěl by jít dotknout se, seznámit se, povědět své jméno. Proč, proč zrovna teď když není volný?  Šťouchnutí a omámeně vzhlédne do tváře démona. Bratranec Filemon. Co chce? A pak k němu pronikne hlas jeho otce.

  „Luciusi kde jsi byl a chci slyšet tvé vysvětlení. Není možné, abys chodil na mši svatou pozdě, rozumíš?“

  „Jistě otče. Zdržel mně jeden obchod, ale měl by vynést pětset hřiven stříbra do naší pokladnice.“ Lže, ale nikdo to nezjisti. Pokorně skloní hlavu a políbí otci ruku. Jak to nemá rád. To ponížení. Proč nemůže... „Matko!“ ukloní se druhé osobě. Je překvapený, že ji tady vidí.

  „Synu.“ Jen řekne a napřáhne ruku. Lucius klesne na kamennou podlahu a políbí její průsvitnou ruku s prsteny. Proč jeho otec ji sebou bral, když se sotva zotavila  z těžké nemoci? Vstane a pustí ruku. Podívá se do její unavené tváře a pak na bodrou tvář otce. Je robustní stejně jako jeho matka útla. Těžko věřit, že porodila čtyři syny a tři dcery. Ta poslední to nepřežila a bratr před ním taky zemřel. Otec i matka jsou světlovlasí a oběma už místy prokvétají bělostné vlasy. Po matce má modrozelené oči zatímco otec je má hnědé. Ty zdědil nejstarší Mark a Theobold. Jedině on má stejné oči jako ona, ale postavu má po otci, i když útlejší. Matka bývala krásná a je ještě i teď a otec taky vypadal dobře. Ale  čas nejde zastavit a už nějaký čas na nich pozoruje zmámky stárnutí. Podívá se jak jsou draze oblečení a najednou si připadá jako prostý obchodník ve svých hnědých šatech s liškou.

  „Zdržíte se?“ otáže se nejistě.

  „Ne chceme za někým zajít a pak pojedeme domu.“ Nepodívá se na svou ženu a ani nijak ji neregistruje. Lucius znechuceně se  na to dívá. Jeho otec je despota a má všechno a všechny pod palcem včetně jeho matky. „Chci být do večera doma.“ Vyjde ven na slunce a poslouchá ostatní. „Slyšel jsem, že jsi byl za židem Jákobem.“ Určitě Filemon mu to řekl.

  „Ano. Má styky a ty my potřebujeme pokud chceš ty peníze.“

  „Vypůjč si. Chci je teď hned.“

  „Ale otče!“

  „Pane de Aubry“ odpoví lakonicky.

  „Pane de Aubry“ zopakuje poslušně Lucius. Zapomněl se. „Zima byla krušná a není vhodná doba...“

  „Řekl jsem půjč je od toho žida. Neumíš poslechnout svého otce nebo to mám dát za úkol Filemonovi?“  Lucius skloní hlavu. Neví jak to jejich panství unese. Bude muset sáhnout do zásob a to co vložil do lodí ještě nemá nazpět.

  „Jistě pane de Aubry. Zítra to bude zařízené.“

  „Výborně a teď běž!“ odsune ho rukou a podá ruku své manželce. „Musím se přivítat s opatem a biskupem.“ Dál si Luciuse nevšímá a jde k biskupovi. Za ním ostatní lidi, kteří ho doprovázají jako němá svita jeho bohatství a moci. Lucius se bezmocně za ním dívá. Měl by být na to zvyklý, ale i po těch letech ho to bolí. Měl by brát, že je takový a pak mávne ruku nad tím. Musí toho hodně zařidí. Ale je rád, že nemusí u jídla poslouchat opata s biskupem. S Jákobem se uvidí až večer a ty peníze od něho dostane. Buď na nekřesťanský úrok nebo nějaká hodně velká služba. Ve finančích kruzích každý dobře ví jak si na tom každý stojí. No je to věc otce, když se chce zadlužit. On rozhodně to na svůj účet neudělá. Nejraději by se od otce dostal pryč, ale dokud nezjistí celou pravdu co se stalo s jeho bratříčkem a i pak překročit stín despotického otce bude skoro nemožné jestli vůbec možné.

  „Děkuji Vám pane de Charny.“ Lucius se otočí na pana Czeslawa a jeho syny. Oba se usmívají. Kdyby tak... otočí se za odcházejícím otcem.

  „Maličkost“ otočí se k nim s úsměvem nazpět.

  „Pozval bych Vás na večeři, ale moje paní ještě stále není úplně zdravá.“ Lucius si všimne jak jeho syn se zamračí nad slovem zdravá. Má jistě matku rád. „Ale snad někdy jindy?“

   „Bude mi potěšením. Ty kožešiny jsou skvostné, ale víte potřeboval bych něco vědět.“

   „Jistě. Co mohu pro vás udělat?“ Pan Czeslaw je zvědavý co syn tak mocného muže bude chtít za to, že mu otevřel dveře ve městě.

   „Víte“ trochu nejistě se uměje“ to víno co jsem u vás pil posledně. Odkud je máte?“ Pan Czeslaw se tlumeně rozesměje. Tak to nečekal.

  „Můj vzdálený bratranec má vinné sklepy. Pošlu vám adresu a doporučení. Jsem rád, že vám chutnalo.“

  „Bylo vynikající.“ Jdou vedle sebe a rozprávějí o obchodě, kožešinách a o cenách výrobků.

  „Příjemný rozhovor, ale budu muset jít. Budu se těšit.“ Lucius se usmívá.

  „Já  Vám děkuji a musím taky jít. Obchod nikdy nespí a zákazníci taky ne. Nashledanou.“  Pan Czeslaw  se dívá jak spěchá.

  „Dobře jsme vybrali a obchody se konečně hýbají.“

  „Ano otče vypadá to, že je to poctivý obchodník.“ Czeslaw se s pýchou podívá na druhorozeného syna. Má jich několik a všichni se mu povedli. I dcera Barbara je hezká jako růže.

                                          Konec 1 části