Shounen - ai povídky

                                                 Pomsta za polovinu duše

   První co musím  udělat je dostat se do kláštera. Což  bude hračka. Už dávno tajně opatovi vzal klíč od branky v zahradě. Zjistil maličkost, že zrovna klášter není tak zbožný jak by  se zdálo. Ale teď má před sebou vážný úkol. Ten rytíř je nebezpečný. Je bojovník, nedal se zaskočit a mohl by snadno tu jeho bandu rozprášit. Sice slyšel, že je z Řádu a ti jen doprovázejí poutníky na svatá místa, ale on věří, že každý člověk má svoji cenu. Stačí jen vědět jak je vysoká. I když ne vždy, pomyslí když vklouzne do klášterní zahrady. Na zemi leží zbytky sněhu a smutné bezlisté stromy němě hledí na postavu, která se bliží k domku. Lucius se rozhlédne se a tiše se plíží podél zdi k domku se sudy. Nadzvedne sud a rychle si  na sebe natáhne dlouhou kutnu. Za chvilku klidným až šouravým krokem jde k budovám kláštera. Pod nohama mu křupe poslední letošní sníh.

  Má skloněnou hlavu s kapucí jak se na pokorného služebníka kláštera patří a sluší. Vyjde ze zahrady a prochází chodbami kláštera k obytnému domu, kde přespávají hosté a poutníci, kteří navštěvuji poutní místo.

  Jde k domu a potká jednoho z bratří. Podle kutny a mladistvé tváře je nováčkem. Nebude ještě znát všechny bratry.

  „Bratře můžeš mi říct, kde najdu rytíře co chránil karavanu?“

  „Ten? Myslím, že jsem zaslechl něco o koupeli. Podivné bratře, že. Koupel. Víš mohl...“

  „Promiň, ale spěchám. Mám pro něho naléhavý vzkaz od otce převora.“

  „Aha“ řekne podezřívavě. Lucius se otočí a snaží se nevzít nohy na ramena. Lázeň ano to bude přesně to co potřebuje. Tam ho snadno dostane. Meč odložil a zanechal v sudu u zahradního domku, ale v rukávě kutny drží dlouhou dýku. Pevně ji sevře. Musí být zabit. Je to boží muž, ale... dojde v klidu do budovy, která je vyhrazena pro koupel. Kde může být? Zkusí jedny i druhé, ale není tam a pak zaslechne zvuk vody. Pomalu otevře dveře a vejde. Horko k zalknutí  a pak ho uvidí. Stáhne si kapuci a vykasá rukávy. Vytáhne dýku a tiše přejde k němu. Vlhké pramínky vlasu se mu začnou ihned kroutit na krku a na čele.

  Rozhlédne se po místnosti a zaregistruje věci, káď a muž, který je opřený a nic nedělá. Musí jednat rychle... Zabije ho a tiše. Rychle přistoupí k muži v kádi. V ruce drží napřaženou dýk posázenou drahokamy. Na jílci se zableskne rubín.

  „Musíš zemřít rytiří!“ Přistoupí k němu zezadu a přiloží dýku k hrdlu. Jeden pohyb a je konec. Nemůže to udělat, ale proč? Dívá se na jeho tělo ve vodě ještě nezkalené mýdlem, na jeho krátké světlé vlhké vlasy a na jeho dokonalou tvář. Jaké má oči? Nevidí na ně, ale proč je to tak důležité? Jeho život je v jeho rukou a on je tady jen kvůli tomu jedinému. Zabít ho.

  „Tak mně zabij! Na co čekáš? Až uděl..“ slyší z dálky. Je to jeho hlas? Ne jeho ne, ale má pocit, že v něm probouzí něco dávno zapomenutého. Zapomenutého co jen čekalo na probuzení a ozvěnu hlasu z minulosti.

  Přitlačí na krk a on pohlédne do jeho oči. Jsou šedé a připomínají mu šeď zimních jiter, kdy je bílo na zemi a šedo nahoře, šeď déště, který s  valí z oblohy a nepřestává. Bouři vášni, kdy blesky křižují oblohu, lesklou plochu rybníka. Topí se v nich a s údivem zjišťuje jak nemůže od nich odtrhnout svůj zrak.

  Uvidí kapku krve a má pocit, že právě teď spáchal smrtelný hřích. Setře rukou kapku krve a Ne.. zakřičí a přejede pohledem jeho tělo. Je vzrušené. Usměje se, ale je to spíš úšklebek než cokoliv jiného. Cítí jak mu dýka vyklouzává z ruky. Snaží se ji zachytit, ale ruce ho neposlouchají co chce udělat a samy se dotýkají toho koho přišel zabít. Podívá se na ni jak dopadne vedle kádě a pak se podívá na něho znovu. Chyba. Je tak krásný jak archanděl Gabriel co má jeho maminka vyobrazeného na obraze doma a u kterého klečí každý večer a modlí se.  

  Rytíř, který ho bude chránit a pečovat jako anděl. Už se nemusíš bát povídá srdce. Neubliží ti, bude s tebou. Našel jsi konečně co jsi hledal. Vezmi to, přijmi to a nepouštěj. Dotkni se ho a vezmi si co ti patří. On k tobě patří. Ty k němu patříš. Jsi jeho, neslyšíš jeho volání?

Hladí ho roztřesenou rukou a sklání rty níž. Dotkne se jich a zaúpí. Utápí se v jejich smyslnosti a hladkosti. Dotýká se jich lehounce a cítí jejich rozechvělou odpověď. Šílím Já nebo On? Je to jen sen z kterého se probudím a pak budu krutě trpět.

 Má tak nádherné rty. Dotkne se rty jeho úst. Lehounce jako dotyk motýlích křídel.  

nesmí víc, nesmí je poranit a přitom jim lomcuje chtíč jak chce víc. Chce je drtit svými  

rty, ochutnávat, až budou křičet rozkoší, budou žadonit víc a víc po jeho polibcích.

  Kdo je ten muž, který se mně dotýká a žadoní o víc. Je tak nádherný, si myslí Ignácius. Má pocit, že ho zná, že ho viděl. Chce se ho dotknout a prosí očima o víc.

  „Otevři je ať mohu poznat jejich chuť, jejich sladkost a pít nektar z nich,“ omámeně šeptá Lucius a něžně se ho dotýká. Ty oči se mu vtiskávají do hloubi duše. Ano to chce a prohloubí polibek. Sladká mučivá bolest ó panno zaklíná se a ponoří se do slasti polibku ještě víc. Jsou jen oni dva. Kde jsou všichni a jací? Proč? Jen on je důležitý nikdo jiný. Pro něho tu jsem šeptá, křičí jeho duše. Odtrhne se od jeho rtů a má pocit, že slyší svůj výkřik bolestí.

  Zkoumá moji tvář jako já jeho. Všechny nedokonalosti jsou jeho přednosti a nádherou. Přimhouří oči jak je pro něho mučivě krásný.

  Jsem tvůj. Neslyšíš to jak říkám mu říkají modrozelné vášnivé oči. Oči moře podle vyprávění. Chce se v nich utopit stejně jako Lucius v šedých a ztmavlých vášni.

  Lucius se dotkne jeho rtů a má pocit, že pod jeho polibkem hoří. Vtiskl na mně znamení svoje právo. Patřím jen jemu říká ruka a hladí ho něžně a lehce jak křídla motýlů.

  Neboj se vrátím se. Bude se vracet. Jsem tu pro tebe šeptají rty neslyšitelně a skloní se k nim opět. Líbají se vášnivě a a přece něžně. Zkoumají svoje hranice a jdou dál. Opět se odtrhne a vezme jeho hlavu do svých rukou. Zkoumá ho svým pohledem, vtiskává do paměti rysy jeho obličeje a on vidí jak se mu rozšiřují oči, jak zkoumají jeho. Není zajímavý ne jako on. Není nic vedle něho. Červenám se, hořím, ale je mu to jedno. Cítí jen jeho a svoji touhu po tom druhém. Mám žízeň a chci pít z jeho poháru vášně. Pít do krajnosti a nikdy nepřestat, říkají mu rty, oči, ruce.

  Nemusíš prosit. Proč? Splním ti to tak rád. Čekám jen na to, až řekneš. Nepros křičí jeho rty i oči k muži, kterého drží, hladí po těle. Líbá ho tvrdě vášnivě a je mu to jedno. Chce tak zůstat napořád navždy. Nic nechce nic, jen rty toho druhého. Citit je na svých a sát z nich  jeho vášeň, slyšet z jeho úst výkřiky slasti a rozkoše. Sklouzne rukou na jeho tělo. Hladí ho potěšeně stejně jako má rozkoš z jeho polibku. Sevře bradavku a cítí jeho sten ve svých ústech. Koutkem oka zahlédne jeho ruku jak se odpoutala od kádě a jak se k němu vznáší.

  Dotkne se mně, zachvěje se. Pocítím jeho dotek. Nejsem na to připravený. Jsi říká jeho tělo i ruka, která se tak mučivě pomalu bliží.

  „Bratře Ignácie!“ Ozve se z venku. Nevšímají si toho hlasu. Je tak vzdálený a oni se zajímají jen o sebe.„Bratře Ignácie, jsi tam? Není ti něco?“ Ignáciovi dojde slova bratře. Odtrhne se od těch rtů, které jsou tak rozkošné, trochu napuchlé a od těch modrozelených zastřených oči. Otočí hlavu k dveřím a vrátí se zpět k tomu co ho zajímá. K muži s kterým právě.. neví co. Neumí to pojmenovat. Má to v srdci a něco tomu brání, aby to řekl. Dívá se do šokovaných očí toho muže.

   Lucius závravorá a klesne na zem. Rukama si zakrývá obličej. Cítí jak se chvěje pod pravdou. Pod tím jak mu došlo co to znamená a najednou ví čí je to hlas. Bratr Gregory. Nesmí ho tu vidět. Nevšímá si dýky, která leží vedle kádě a snaží se přemýšlet jak z toho ven. Je to tak těžké s jeho přítomnosti hned vedle sebe.

  Světlo a otevřené dveře a v nich bratr Gregory. Sklopí hlavu a zvedne se. Vyskočí a má pocit, že ho něco táhne zpět a volá neutíkej, ale on musí. Musí pryč vždyť to je hřích! Další hořce si přizná. Hřích křičí uvnitř sebe. Vyběhne, odstrčí bratra Gregoryho až se zápotací.

  „Počkej!“ uslyší hlas Ignácia z místnosti. Zachvěje se jak ho to táhne zpět, ale světlo a zima ho probudí z poblouznění tím mužem. Mužem, rytířem, mnichem řádu. Utíká zpět k domku, k brance jako k své spáse a s pocitem nenávisti k sobě. Nevnímá co se děje kolem něho a utíká dál.

   Rychle ze sebe stáhne kutnu, mrskne ji zmačkanou do sudu a obleče si plášť. Vyjde ven ze zahrady, zamkne za sebou a klíč schová do váčku. Teprve teď si uvědomí jak to všechno bylo nebezpečné. Mohl ho někdo vidět odhalit a pak jak by pak vysvětloval co dělal v prostorách  kláštera. To by mu se neprominulo. Opře se o zeď a civí před sebe.

  Ignácius. Bratr. Nemožné. Proč ho nezastavil, ale když si vzpomene na jeho něžný výraz na to jak se chvěl v jeho rukách ... zasténá. Nic za svých dvacet let takového nezažil a to měl svoji první už v patnácti. Pozdě by řekl jeho bratříček jenže ten si vždy dělal co chtěl. Je podivné, že jeho otec mu ještě nevybral žádnou nevěstu. A teď se líbal tiskl k muži.

  Je to zakázané. Taková láska... Láska? Na to ani nemysli. Musí jít. Nemůže tu tvrdnout. Odlepí se od zdi a vyrazí do města. Ani neví kudy jde, když si všimne hospody U strážného. Vejde tam a nasaje pach piva, vůní jídla. Je tady správně. Jenže hlad nemá a chce jen jedno.

  Zapomenout na ty nádherné oči plné šedých odstínů.

  „Pivo a celý džbán!“ praští do stolu a usedne. To bouchnutí nebylo zas tak špatné. Viděl to u jednoho žoldáka a nějak se mu zalíbilo. Většinou pije víno, ale v hospodě by víno si poručil jen v nejkrajnějším zoufalství. Doufá, že to nikdy nenastane.

  „Tady pane.“ Přistane před ním džbán a na klíně lepá děva. Sakra co se musí tak lepit?

  „Zmiz!“ zavrčí a napije se. To přesně potřeboval. Uciti jak mu hned sjede z  klína. Ženu  nechce teď žádnou vidět. Má tolik práce a co asi dělá?

  Sedí nahý vzrušený v té vaně a voda laská jeho tělo. Možná mu pomáhají ruce bratra Gregoryho. Zrudne nad tou představou a napije se. Je přece jeho! Zarazí se a napije se znovu. Mávne rukou, když zjisti, že skoro vše vypil. Ani neví jak a to musí zařidít půjčku. Půjčka otci.

  Vystřizlivi. Nemůže si dovolit ani se opít. Nemůže nic dělat. Odsune džbán a opře se o stěnu hospody. Civí na stůl se skvrnami od jídla a pití a zřejmě vydrhnut nikdy nebyl.

  „Možná by pán potřeboval společnost.“ Opět ona. Zamžourá na ni. Hezká buclatá a velká prsa. Blondýna. Momentálně je mu to jedno. Musí si nějak dokázat, že to byly všechno jen čáry. Neodmítne ani ji nepozve. Ta si hned k němu přisedne. Lucius ji automaticky položí ruku na stehno a zajede pod sukni.

  Ta se zachichotá. Tak pěkný mladý šlechtic. Většinou musí dát kdo chce. Nejčastěji je to hostinský a pravidelní zákaznici hospody. Ožralci, kteří ji jen vykasají sukni a to je pro ně všechno. Jen ukojit svůj chtíč. Ale tady toho by mohla vzít do své komůrky na své lože. Hostinský její činnost přehlíží, nebo spíš toho taky využívá.

  „Půjdeme“ a stiskne mezi stehny jeho ruku. Lucius přemýšlí. Obejme ji kolem pasu a vytáhne ruku. Z měšce vytáhe drobnou minci a pomalu ji dá mezi ňadra. Ta se zachichotá.

  „Susan, pane“ a zvedne se. Lucius taky a Susan ho vezme za ruku. Táhne ho do zadu, ale Luciusovi se nechce čekat. Přitiskne ji ke zdi, vykasa sukni, živůtek ji stáhne k pasu.

  „Máme dost času. Hospodský se nebude po mně shánět“ zavrkotá.

  „Sakra“ zařve, když se mu promítnout šedé oči vyčítavě se na něho dívajíc. „Co chceš?“ Pustí ji a nechá ji u zdi neupravenou. Otočí se a hodí ji měďák. Ta ho naštvaně chytne a zírá jak ji opouští. Kousne do ni. Lehce vydělaný peníz.

  „Nech toho!“ chce odstrčit dalšího, ale za chvilku už sténá pod jeho přírazy.

  „To je tvoje““ Lucius zavrčí na hostinského, hodí mu minci a vyjde ven. Jindy by s ni zašel do komůrky a byl tam nějakou tu hodinu a teď, když na to pomyslel se mu nechtělo.

  Je to jen přechodná indispozice ujišťuje se po cestě k Jákobovi. Musí s nim nějak vyjednat ty peníze. Ví přesně kolik otec potřebuje na ty svoje pikle. Stejně jsou to utopené peníze. Kdyby jen tak dorazily ty lodě, a v pořádku s cizokrajným zbožím. Jde do vyhrazené židovské čtvrtě. Projde náměstím s fontánou, cestou pozdraví pár známých a pořád se mu míchají myšlenky na polibek a na Jákoba. Pomalu neví kudy kam. Vejde do uliček s pěknými domy.

Před největším se zastaví a otevře dveře. Vejde do útulného krámku, který se nijak nevyznačuje bohatstvím, ale každý kdo sem zavítá ví, že žid Jákob je vší možným, ale rozhodně není chuďasem.

„Vítejte pane de Charny. Čím Vám mohu posloužit?“ Od pultu se zvedne středně vysoký muž s jiskrnýma hnědýma očima. Je oblečen nenápadně, ale kvalita látek prozrazuje, že ten někdo je velmi významným.

„Zdravím. Myslím, že víš moc dobře co tady chci.“ Tak to je žid Jákob. Představený obchodníků v židovské čtvrti a jeho prsty sahají hodně daleko.

„Váš otec...ale pojďte prosím dál. Tady není vhodné prostředí pro obchod.“ Vrátí se a otevře dveře. „Jane pojď to tady převzít.“ Lucius se dívá jak jeden ze synů Jákoba přebírá jeho místo za pultem.

„Jistě otče.“ Jákob otevře jiné dveře a pokyne rukou dovnitř. V prostě, ale pohodlně zařízené místnosti je hodně světla a všude plno truhel a knih. Lucius k nim přejde.

„Tohle vám závidím Jákobe.“

„Slyšel jsem, že jsi pomohl kožešníkovi Czeslawu.“

„Má dobré zboží.“ Oba se odmlčí, když Jákob vstane ze židle a začne přecházet.

„Váš otec toho chce moc. Popravdě není až tak ..“ odmlčí se „.. solventní, abych mu tolik zlata půjčil. Je to riziko.“ Zastaví se u okna. Lucius si ho prohliží. Skvostné, ale nenápadné oblečení a kolem krku a manžet kožešina. Na krku drahý zlatý řetez, ale taky nic výjmečného. Bohatý úspěšný muž. „Jaké záruky bych mohl dostat za půjčení takové hotovosti? Chápej mně. Jsem obchodník a pro nás to přece víš, existuje jen obchod. Obchod je obchod.“ Lucius přikývne. Když se s nim seznámil postupně se od něho dost naučil. Začali si jeden druhého vážit pro svůj obchodní mozek a lstivost s jakou si občas překřižili dráhu.

„Směnky...“ navrhne tiše. Jákob se zamračí.

„Je mi líto tentokrát chci něco hmatatelnějšího. Úpis na zem, domy,  panství.. tvůj otec měl pár transakcí, které se mu nepovedly.“ Lucius se zamračí. Dobře to ví, ale jak to ví Jákob?  I když obchodníci a zvlášť někdo jako Jákob, který půjčuje i královskému domu musí se vyznat co se děje kolem a Jákob měl vždy perfektní informace.

„Nemohu dát úpis na  něco takového bez souhlasu otce.“ Tady lže. Klidně by mohl a otec stejně by nic nepoznal, ale panství bez půdy je nic stejně jako bez lidi. Váhá a dívá se na Jákoba. „Dobře. Mají mně přijet lodě do Benátek. Dvě lodě plné nejluxusnějšího zboží. Jsou tvoje.“ Povzdechne si. Tolik do toho investoval a teď je jeho bohatství ztraceno. Zatracený otec a ty jeho nesmyslné hry. Jákob uvažuje. Ty lodě předestavují malé bohatství a bohatě by vyvážili půjčku.

„Ručíš svýma vlastníma penězma?“ Zvažuje. Lucius je dobrá a spolehlivá  investice. Lucius mlčí a posléze neznatelně přikývne.

„Dobře. Myslím, že to nevíš, ale zrovna včera večer přistály ty dvě lodě v Benátkách. Jsou v pořádku a dle odhadu co mi poslal známý tak zboží je opravdu prvotřídní. Víš co, dám ti ty peníze za ty lodě a vyúčtujeme je. Myslím, že tak na třicetiprocentní úrok.“ Lucius se usměje.

„Bezúročně a ber mně jako svoji další investici, co ty na to.“ Jákobovi se proti jeho vůli rozzáří oči. Je fakt obchodník. Hned vytušil co chce udělat.

„Ne to nejde. Pátnáctiprocentní než se zboží prodá.“

„Zboží je kvalitní a myslím, že na něm neztratíš, ale spíš ještě vyděláš. Stačí, když je dovezeš do Anglie nebo na sever.“ Suše poznamená Lucius. Jákob si povzdechne.

„Mám režii a výdaje za to, když si to spočtu tak výdělek nebude stát za nic a kdo ví jaké je zboží.“

„Vsadím se, že máš zde přesný odhad kolik stojí každý štůček hedvábí, které je na palubě obou lodi.“ Lucius přimhouří oči. Nedá navíc z toho co do nich investoval ani sou. Stačí, že nejméně jednu loď nasype otci jen tak do chřtánu a spolkne ji jeho nenasytná touha po moci.

„No tak přesně zas ne, ale...“

„Dohodneme se takhle.“ Přeruší Jákoba. Nechce u něho dnes prosedět celé odpoledne a dohadovat se o půjčce. „Celý náklad Mořské hvězdy je tvůj. Můžeš si dělat s tím co chceš. Náklad Mořského koníka  bude můj. Rozdíl pokud nějaký bude vyúčtujeme později a Jákobe chci přesné vyúčtování.“

„Jsi tvrdý a podezříváš mně zbytečně. Přece hrajeme na rovinu. Dobře jedna loď je má, druhá je tvoje. Peníze zítra odveze můj pověřenec tvému otci na hrad.“ Zaváhá a přemýšlí na kolik může tomu křesťanovi důvěřovat. „Víš dobře, že jsou to utopené peníze.“ Lucius pokrčí rameny. Nechce nikomu vykládat o vztazích mezi nim a otcem, panem z Aubry.

„To je věc otce. Já jen se starám o pokladnu. Takže domluveno?“

„Jistě jen potřebuji přesné pokyny a samozřejmě převodní listinu.“ Lucius přikývne.

„Připrav to a zítra přijdu podepsat lisitnu. Hned potom odvezeš  peníze k panu z Aubry. Souhlasíš.“

„Dohodnuto.“ Jákob v duchu už počítá možný zisk. Rozhodně se to vyplatí. Pokud pán z Aubry bude mít jako ručitele svého syna bude mu klidně dodávat peníze. Lucius se zatím zvedne. Je naštvaný, ale má radost, že nemusel dávat do zástavy druhou loď. Časem si pořídí jinou loď pro obchod se sultánatem.

„Málem bych zapomněl. Tady je to co jsi chtěl.“ Přejde k truhle a vytáhne dokument. Lucius se postěšeně usměje. Stálo to peníze, ale konečně má to co chtěl. Lucius ho převezme a zběžně na ni mrkne.

„Ještě něco. Znáte pana Czeslawa?“ Otáže se klidně.

„Ano má výborné kožešiny.“ Prohlási škodolibě Jákob a Lucius se křivě usměje. Málem zapomněl. Za informace se platí víc než za cokoliv jiného.

„To ano. Viděl jsem u něho nádherné stříbrné lišky, ale mám tušení, že už tam nebudou.“ Jákob pokrčí rameny. „Budu muset jít a jsem rád, že ty lodě přistály v pořádku.“ Jákob se usměje a vyprovodí ho ven. Lucius mine nějakého měšťana, který se domlouvá na půjčce. Zná ho a je zvědavý co potřebuje od mistra Jákoba. Podívají se po sobě a jak Lucius tak měšťan stočí zrak pryč.

„Nashledanou.“ Lucius odchází a ještě slyší „Vítejte v mém skromném domě. Čím...“

Obchod je rušný a živý za každých situaci. Teď kam? Asi k otci, aby oznámil mu tu půjčku. Ne. Nechce si kazit dobře uzavřený obchod. Je rád, že to tak dopadlo, i když má tušení proč Jákob tentokrát byl tak mírný. Hodlá si z něho nebo spíš z otce udělat doslova dojnou krávu.  No mohlo to dopadnout hůř a zamračí se.

Pořád neví co má dělat s tím rytířem. Měl ho zabít a místo toho ho líbal. Krev se mu vžene do tváří, když si vzpomene na okouzlení, které přitom citil, na rozkoš až bolestnou touhu. Cítí jak se vzruší a mimoděk zasténá. To není možné, to je nenormální. Zastaví se u kašny a přemýšlí. Možná by mohl a ... jde ke klášteru. Skoro náměsičně tam jde. Zaklepe na fortnu a s úsměvem pozdraví mnicha.

„Jdu za bratrem Gregorym.“ Opět lže. Jenže jeho duši tíží horší čin než lež. Chce vědět jestli je už rytíř pryč nebo dosud je v klášteře. Doufá, že odjel. On by to na jeho místě udělal, ale vskrytu duše doufá, že zahlédne kousek jeho šedého pláště.

„Pojďte dál pan de Charny.“ Otevře dveře. „Hned ho dám Vám zavolat. Dnes je docela rušno. Poutnici a ten rytíř. Už odjel a byl bledý jak plátno, ale je to možná tím zraněním co utržil při obraně karavany.“ Lucius zbledne. Zraněný? Nevšiml si toho, když s ním byl v lázních a udělá se mu zle. Opře se o dveře. Nesmí dovolit, aby měl na něho takový vliv. Nesmí.

„Bratře, bratr Gregory už šel spát a nejde vzbudit. “ Vyhrkne udýchaný novic, kterého vrátný poslal pro bratra Gregoryho.

„Přijdu zítra. Zas tak to nespěchá. Jen bylinky na spaní.“ Zadrmolí Lucius a uvědomí si jaké nebezpečí pro něho setkání s Gregorym mohlo představovat. Kdyby zjistil, že to byl on v těch lázních. Ty nedozírné důsledky a ještě by musel dá Gregoryho odstranit, což by nerad udělal. Je skvělým léčitelem a přesto nedokázal Theoboldovi pomoci. Sevře pěsti při vzpomínce na svého mladšího bratříčka. Ani si nevšimne jak a stojí před svým domem.

„Tak co máš ty peníze pro pana za Aubry?“ Zasyčí Filemon opírající se o dveře. „A proč mně nechtějí pustit dovnitř?“ Odlepí se ode dveří. Lucius se namáhavě usměje. Nebude dělat divadlo na veřejnosti.

„Děláš hluk. Nic ti neříká diskrétnost? No je vidět kdo tě vychoval“ zasyčí Lucius a v jeho očích se zablýskne. Otevře dveře a vejde dovnitř. Vede Filemona do pracovny. Sundá plášť a pohodí ho na křeslo. Přejde ke krbu a natáhne k němu ruce. Oheň příjemně hřeje a on se usměje a pak si vzpomene na svého hosta.

„Nejsi tu vítaný a nebyl jsi vpuštěný jelikož dům patří mně.“

„To není možné. Dům je panů z Aubry!“ vykřikne překvapeně Filemon. Rychlým krokem přejde ke Luciusovi a chytne ho pod krkem za kabátec. Lucius hněvivě mu sundá ruce ze svého kabátce a ustoupí.

„Už ne. Dům byl na přání otce zastaven a já ho koupil zpět. Patří mně.“ Vytáhne zpoza kabátce dokument. „Takže bratránku Filemone hledej si ubytování někde jinde a Marii můžeš vzít sebou. Dám ti ji jako dárek. Marie!“ Je si jistý, že poslouchá ze dveřmi. Ta otevře dveře a vejde dovnitř.

„Mám rád loajálnost a tvoje jak jsem viděl patří bratranci. Můžeš s nim jiít. A teď vypadněte!“ Filemon vzteky zbrunátní, ale dobře ví, že právo je na jeho straně.

„Pane já udělám cokoliv chcete jen mně nevyhánějte.“ Marie před Luciusem klekne na kolena. Ví jaké jsou její vyhlídky pokud ji neochrání Filemon.

„Běž pryč a hned. Oba dva!“ Dívá se jak Marie s hrůzou vstane. Neměla být tak lačná po penězích. Filemon práskne dveřmi a Lucius osamí. Konečně je ten dům jeho. Přejde ke karafě s vínem a pak si vzpomene na jiné, které chutnalo jak horký sluneční den. Otevře dveře a vyjde ven. Zamiří do kuchyně

„Bernice došlo dnes něco?“

„Ano pane. Hned Vám to donesu.“ Otočí se za chvilku nese džbán. „Je toho víc, ale ... chcete, abych přinesl ostatní?“

„Ne děkuji.“ Vezme džbán a vyjde nahoru do pracovny. Nalije víno do karafy a ze skříňky vytáhne broušený pohár. Před krbem si sedne na medvědí kožešinu, nalije do poháru a prohlíží si víno proti světlu. Tím by mohl na chvilku zapomenout na vše co se stalo. Odloží pohár a rozváže si košili. Jednou rukou vezme pohár a ochutná. Dobré moc dobré víno. Nakonec přisune křeslo od stolu a posadí se do něho. V ruce drží pohár a pomalu upiji. Dívá se do plamenů.

„Nebyl jsme to já pane. Prosím to ne já to... věřte mi.“ Slyší ta slova jako by to bylo včera. Prosil ho a on jedním pohybem mu setnul hlavu. Nechal jeho tělo i hlavu tam válet na podlaze jeho domu.

„Otče to nemůžeme nechat jen tak. Musíme to říct šerifovi. Musí najít toho kdo to spáchal.“

„Stalo se tak stalo. Byl hříšníkem.“

„Otče!“ vykřikne Lucius. Vidí to jako dnes. Stále před očima jeho neoblomnou tvář a studené oči, když ho prosil. Podívá se do prázdného poháru. Nalije si těžkého španělského vína a napijese opět. Po bradě mu steče krvavě rudý pramínek. Otře si ho rukou a zasmuší se. Ty plameny...

„To ne kdo to mohl udělat?“ šeptá matce a ta ho jen hladí po vlasech. Mlčí a on neví jak reagovat na její nezájem.

„Nech to být můj synu. Pomsta je těžký hřích. Nemůžeš udělat něco co může jen bůh.“

„Nechci.. chci, ale jen spravedlnost. Copak se v zákoně nepraví: Oko za oko zub za zub?Vždyť mu bylo třináct. Byl tvým synem, matko. Prosím tě přemluv otce. Může všechno.“

„Nech svoji matku na pokoji. Theobold si za to mohl sám a ihned odjedeš do města. Postaráš se o jeho pohřeb. Zklamal nás.“ Lucius se nevěřícně podívá na oba svoje rodiče. Vidí bolest v očich matky a taky vidí jak úplně podlehá vlivu svého otce. A otec? Nechal to tak být. Jen želel, že Lucius už je přilíš starý na to, aby se stal mnichem a kdo by se mu staral o finance než on.

Stejně jako dnes.

Želel toho, že nebude mít nikoho v církvi a pak povolal bratránka Filemona. Nesnáší ho a přičína je tak nicotná.

Upije a zadumá se. Byl už tak blízko toho, aby dokázal, že panství, teré mu odkázal strýček Theodor  je jeho. Vlastně je to jedna velká fraška. Fraška v které jde o život. Strýček Theodor měl dvojče. Jenže ke konci života se pohádali. Neměli komu odkázat panství a tak Theodor odkázal panství jemu a druhý strýček Harold odkázal panství Filemonovi. Jejich otec nechtěl, aby některé z dvojčat zemřelo a  ani jednoho z nich  taky  nepoznamenal, čímž vznikla tahle celá lapálie. Dva testamenty. Dva dědici jednoho panství. Zakleje. Nebýt Ignáciuse tak mohl mít doklady, které snad by vyšachovaly bratránka do pekla. Takhle musí přijít na něco jiného. Napije se a jeho myšlenky se opět stočí k otci.

Tvrdý pán a stejně tvrdý, jak manžel, tak otec. Čím starší tím bezohlednější. Když byl malý ještě si s nim hrál a pak to vše přestalo. Byl tak jiný.

Poslal jim datum pohřbu. Nepřijeli. Jako by to nebyl jejich syn a on přisáhal u hrobu Theobolda pomstu. Zaslepeně. Začál pátrat kdo mohl to udělat. První ho napdl mistr práva útrpného. Sledoval ho. Neví jestli to věděl nebo ne, ale žil tak příkladně. Své povinnosti vykonaval příkladně bez jediné chybičky. Navštivíl soudce a začal se vyptávat. Od začátku se necitil v jeho přítomnosti dobře a jeho řeči byly někdy tak divoké a nenávistné, ale docela to nebylo ono co ho odpuzovalo.

Hlas a ruce to bylyco ho odpuzovalo. Něco na něm bylo divného a on mu řekl o některých případech podobného typu.

Slepota.

Jeho slepota a důvěřivost. Šel po těch tajemných naznácích a opravdu našel pozůstale ostatních chlapců. Plavovlasí chlapci z chudých rodin, které nikdo nesháněl snad kromě rodin. Vyptával se až možná moc. Jednoho dne si na něho počíhali. Jenže nenadarmo se učil u mistra šermu Leona Tradeville a obstál by v jakékoliv rvačce. Vyřidíl je a zbytek utekli jako prašiví psi. Až později, když jeho krev vychládla ho napadlo, že s e mohl zeptat kdo je poslal.

Stopy vedly k jednomu muži. Kovář. Vyráběl nástroje a o jeho síle se vykládaly legendy. Neví proč si myslel... zabil ho. Zabil nevinného a tím se odsoudil k hladovým plamenům pekla.

Ano jeho duše je zatížena hříchem černějším než samotné peklo. Zabil nevinného a pak další jeho hříchy. Vůdce lupičů. Kradl a pližil se temnotami. A teď přibyl další hřích. Hřích smilstva. Nebo ne? Přece jen jeden polibek, ale v hloubi duše ví, že mohlo být víc. Nebýt hlasu bratra Gregoryho a už jen myšlenka na něco takového je hřích. Dolije zbytek vína do poháru. Je stejně krvavé jako krev, kterou měl na rukou. Která tam nestále je.

„Ne nebyl jsem to já. Pane věřte mi“ Kovář před ním klečí a on mu drží na krku meč.

„Co je pak tohle a tohle!“ křičí vzteky. Sotva se ovládá. Uvědomuje si jak mu žilami koluje touha po pomstě. Chce, aby někdo zaplatil za život bratra. Hodí mu k nohám palečnice a pak šaty, které by si nemohl dovolit a pak hrst světlých vlasů v neuměle vyřezané krabičce. Pozoruje jak bledne.

„To není moje pane. Nechápu. Přece snad nemyslíte. Nerozumím tomu!“ jenže on to vše bral jako vymýsl. Jako lži, kterými se snaží vykroutit  a ... nemohl dál a jeho meč dopadl na jeho krk. „Jsi pomstěn Theobolde.“ Otře meč a schová ho do pochvy. Do hadru utře ruku na kterou dopadly kapky krve a pak se prohlédne. Nikde není vidět krev. Zahalí se do pláště a vyjde z kovárny. Nikdo ho neviděl. Všichni se seběhli k hořicímu domku, který zapálil. Další hřích, kterým je zatížen. Nevěděl, že tam v tu dobu někdo bude.

Hlupák je. Dostali ho. Dva životy. Dva nevinné životy. Jeden kovářův a druhý bezejmenného poutníka, který tam náhodou byl. Šel toho večera k hrobu Theobolda a vyprávěl mu, že je pomstěn. Na druhý den se dozvěděl o smrti kováře a o někom kdo leží u bratra Gregoryho se spáleninama. Navštívil ho a když zjistil vše ... skoro se tehdy zabil. Neví co ho zadrželo a pak ty příští dny zjistil pravdu. Ani nejčernější peklo by ho nemohlo přijmout. Kovář mluvil pravdu. Nové palečnice byly pro jejich mistra práva útrpného a on v hospodě hořekoval kdo je teď pro něho vyrobí.

Nechtěl tomu uvěřit a pak si  začal vše dávat dohromady. Zabil a odsoudil se. Jeho bratr Theobold není pomstěn a naopak se ještě na jeho duši navalily další hříchy.

Kolik jich ještě bude? pochmurně si pomyslí. Kdyby tehdy proběhlo vyšetřování, ale až později, když zjistil a po noci kdy se málem zabil mu vše došlo. Otec nechtěl, aby vyšel takový skandál napovrch a proto dělal, že to byla nemoc. Matka se otci  podřidíla a ten, který umučil jeho bratra  mu přichystal falšivé stopy.

A přece se neodsoudil k smrti. Vždyť stejně jeho duše půjde do pekla, ale když už tak to má být, chce, aby s nim šel ten, který to vše provedl. Měl ho tak moc rád... pohár mu vyklouzne z ruky a on usne. Zdají se mu ošklivé sny o smrti Theoboldovi a k ránu snivé poezie o Ignáciovi a jejich polibku.

Ráno se vzbudí s touhou a nevyspalý jako by celou noc někde štval zvěř. Je unavený z nevyspání  a má toho tolik před sebou. Nemusel by pracovat, ale musí dojít k Jákobovi podepsat listiny, pak musí zajít k Thomasovi zjistit jak je na tom Charles a podívat se kde co by zaslechl. Nejvíc práce a nejvíc času mu zabere shánění informací.

Se zasténáním vstane a podívá se na sebe. Vypadá jak po celenočním flámu někde v hospodě. Sebere pohár a podívá se do džbánku. Prázdný. Moc dobré víno. Moc silné víno, se uchechtne a postaví džbánek zpět. Potřeboval by .. potřeboval by si vylít na hlavu vědro studené vody. Bosý vyjde ven z pracovny a jen v košili a kalhotách  jde do kuchyně.

„Studenou vodu Bernice!“ Nakloní hlavu nad škopek a za chvilku cítí jak za krk mu dopadá proud ledové vody. „Pfrrr!“ odfrkne si a zatřepe hlavou. „Ještě!“ zavrčí a snaží se ze sebe únavu setřást. Bernice údivem povytáhne obočí, ale jde pro další vědro studené vody.

„Ještě pane?!“ a chystá  se dojít pro další vodu.

„Ne stačí.“ Chvilku se dívá na svůj obličej ve vodě a jak z hlavy tečou strůžky vody. Cítí se rozhodně lépe a svěže. Zvedne hlavu a popadne kus plátna. Vytře si vlasy a zjistí, že košile je mokrá. Tak to se bude muset převléknout. Jde nahoru do ložnice, která poslední dobou je velmi málo používaná. Od té doby co tady není Theobold většinou skončí v pracovně v křesle. Když Theobold zemřel často končil v hospodách pod stolem odkud ho Bernice pravidelně nosil domu anebo taky ne a později trávil jeden čas u jedne pohledné vdovy, ale která toho po něm potom žádala přilíš mnoho. Stáhne ze sebe všechno oblečení a stojí v chladné místnosti. Nakonec se sehne a vytáhne z truhly čisté oblečení. Bílou košili, kalhoty a kabátec v barvě půlnoční modři. Navleče to vše na sebe a kostěným hřebenem si přečeše vlasy. Tak a může jít k Jákobovi. 

Vyrazí ven a po cestě v pekařství si  koupí máslový koláček. Moc dobré ohodnotí pekařův výrobek. Za chvilku stojí před domem žida Jákoba. Vejde a hned je uveden do stejné pracovny jako včera.

„Zdravím mistře Jákobe.“ Pozdraví žida, který stojí u okna a vyhliží ven.

„Dobrý den pane de Charny. Na stole jsou listiny. Stačí podepsat.“ Otočí se k Luciusovi.

„Dobře a co peníze?“ Lucius vezme jednu listinu a pohodlně se usadí v křesle. Ví, že je to zbytečné, ale přece jen si to přečte.

„Tady a ukáže na dvě truhly.“ Lucius mrkne jedním okem na ty váčky peněz a jen se zamyslí jak jsou to zbytečně vyhozené peníze. Jeho otec se pokouší koupit jednoho arcibiskupa, který je kandidátem po kardinálovi...

„Pokud se otci podaří koupit arci...“

„Raději žádné jména Jákobe“ zarazí ho Lucius. Jákob se uznale usměje. Má pravdu. Raději žádné jména. Lucius vstane a položí listinu na stůl. Stáhne si prsten z ruky a prohlédne si ho. Věž. Rozmáchle se podepíše a pak nalije vosk a přitiskne pečeť.

„Tak hotovo.“ V tu chvílí do pokoje vejde pět ozbrojenců a vezmou truhly. Pátý se ukloní a chce zavřít dveře a v ten moment se Lucius rozhodne.

„Kapitáne Nicolle, dohoním Vás po cestě ano.“ Ten mlčky přikývne a zavře za sebou dveře.

„Chcete dohlédnout na bezpečnost cesty?“ Lucius se dívá jak Jákob smotává listinu a  převazuje ji modrou stuhou.

„Taky. Poslední dobou tu řádí bandité a naši radní s tim nic nedělají. “ Jákob přikývne. „A pak dlouho jsem nebyl na panství.“ To už vstane a jde ke dveřím. „Nashledanou u další transakce.“ Lucius se usměje a Jákob se dívá za zavřenými dveřmi. Mít takového syna. Povzdechne si a jde uklidit do železené truhly listinu.

 Lucius zatím vyjde ven a pozoruje jak nakládají rtuhly na osly. Pokyne kapitánovi Nicollovi a sám jde k svému domu. Ze stáji vyvede klisnu černé barvy a pohladí ji po čumáku. Jeho poslední koupě a Filemon se mohl zbláznit, když ji viděl. Měl sám na ni políčeno, ale nedostal. Vyšvihne se na ni a klusem vyrazí ven. Jede k bráně a pokyne strážím. Ti na něho zamávají a on vyrazí vpřed. Nikoho nevidí, ale z hradeb je vidět daleko, když zatočí k jedné vesnici. Natáhne si kapuci přes hlavu a vjede do vesnice. Jede k poslednímu domu a sesedne.

„Thomasi!“ zavolá tiše a vejde dovnitř domku.

„Pane?“ Lucius se rozhlédne. Dokud jim nezačal pomáhat neměl představu jak žijou poddanní. Z ruky stáhne rukavice a pohladí po hlavě Chaviera.

„Je v pořádku?“  Nemůže si dovolit oslabení skupiny. Má špatné tušení a snad je brzy bude potřebovat.

„Ano pane. Charles je v pořádku, ale neměl jste se tu ukazovat“ tiše namítne Thomas.

„Vím. Na nějakou dobu asi nebudu dosažitelný. Bude to na Vás. Díky Thomasi.“ Otočí se a vyjde. Kolem se už shromáždí dav a obdivuje nádhernou klisnu. Lucius nasedne a bez ohlédnutí vyrazí.

Musí na nějakou dobu zmizet a není to jen kvůli bratránkovi, Theoboldovi, ale především se musí dát dohromady po tom včerejším setkání s Ignáciusem. Jen, aby ho otec na hradě nechal. Neví proč, ale nevidí ho na panství rád. Jede po cestě k rodnému hradu a rozhliží se kolem sebe po družině stráži vezoucí peníze. Jeho otec bude rád z těch peněz, ale proč to otec vlastně vše dělá? On by nejraději vše opustil a odjel do Itálie. Tam kde to žije obchodem. Našel si nějakou hezkou bohatou dívku a měl děti. Ušklíbne se tomu. On a děti! Nějak si to nedovede představit a pak se v myšlenkách vrátí k Ignáciusovi.

Je to muž a proboha kněz. Neví jak se tím vyrovnat, ale nějak to přijímá, že se to stalo a víc se to nestane. Ano nestane se to znovu a pak: Ignácius odjel. Spěšně, takže ho nejspíš už nikdy neuvidí. Stejně má svých starosti nad hlavu. A jeden nicotný polibek, i když od muže ho přece nemůže tolik rozhodit, aby zapomněl na své povinnosti. I když nicotným by ho zrovna nenazval.

Bylo to jak zjevení. Nic krásnějšího snad nezažil a jeho šedé oči ho zřejmě budou pronásledovat hodně dlouho. Tak nádherný, tak... „DOST!“ vykřikne až jeho klisna Rhinea poskočí a ohlédne se za hlasem svého pána. Lucius ji pobídne. V rychlosti a s větrem ve vlasech zapomene na polibek na to, že kdysi nějaký Ignácius existoval.

Po chvilce dohoní kapitána a stráž s penězi.

„V pořádku?“ řekne a usměje se.

„Jistě pane“ odpoví kapitán Nicollo. „Žádní bandité a cesta ubíhá v pořádku. Pokud se něco nestane s koňmi nebo osly, navečer nebo zítra ráno jsme na hradě.“ Lucius přikývne.

„Kdyby něco na noc se utáboříme.“

„Jak si přejete“ naznačí úklonu kapitán a rozhliží se krajinou. Lucius přemýšlí kolik mu je.

„Znáte ty rytíře jak doprovázejí poutníky?“

„Ach tyhle. Ano znám.“ Lucius vycítí zaváhání.

„Můžete mi něco o nich říct?“ Kapitán se k němu otočí a zamračí. Lucius na něm vidí jak váhá a přemýšlí co má říct.

„Jsou oddaní především svému Řádu. Nikdo vlastně neví o nich nic moc až na to, že přijímají členy i starší muže. Cvičí se v boji a jsou prý neutrální. Jsou, ale výbornými vojáky. Málokdo se jim vyrovná. Možná jsou stejně dobří jako špitálnici.“ V hlase mu zazní úcta. „Viděl jsem jednoho z nich jak porazil několik dobře vyzbrojených vojáků a sám. Jsou fakt dobří. Vyprávějí se legendy o jejich tvrdém výcviku. Jsou velmi semknutí a chrání jeden druhého. Pokud vím a jak jsem říkal Řád je pro ně všechno. Víc toho nevím. Ostatní jsou báchorky. Snad“ zamumlá.

„Báchorky kapitáne Nicollo?“ Lucius se k němu zvědavě nakloní.

„No povídá se něco o tajemném kříži,  a že mezi sebou mají podivné pouto. Prý dokáží přivolat si na pomoc vlky a mluví spolu na velkou dálku a dokonce  i s mrtvými.“ To už řekne šeptem a pokřižuje se. Lucius se rozesměje, ale je mu z těch slov nějak úzko. Co, když jsou to čarodějníci a on upadl do čárů jednoho z nich? Snad by to poznal, ale proč potom Ignácius odjel tak narychlo? Kapitán se po něm podívá. Chce snad pan de Charny do Řádu vstoupit? To by mu jeho otec asi sotva povolil.

Lucius se přestane vyptávat. Pořád se mu vrací obraz jeho tváře i rtů. Má je před očima a on cítí jak se do něho doslova zakusuje touha to zopakovat. I přes to, že si slibil, že už  na něho ani nepomyslí jeho myšlenky se k Ignáciovi pořád vracejí. Mine poledne, najedí se v sedlech a jednou dál. Po chvilce si všimne, jak muži vytahuji kříže a začínají se modlit.

„Nedaleko tady bydlí čarodějnice, pane Luciusi“ řekne nervózně kapitán Nicollo. „Musíme se chránit před jejimi čáry.“ Lucius by nejraději vyprskl smíchy, ale když si vzpomene na lázeň a jak tam stal a nechal se očarovat tým druhým... neví jak by jinak nazval to co se tam stalo.

„Myslíte, že prodává nápoje lásky?“ žertem prohodí. Kapitán se na něho úkosem podívá.

„Žertujete“ ozve se přidušeně.

„Ano. Nechci mít nic společného s čáry a už vůbec ne s čarodějnicemi.“ Prohodí a usměje se uklidňujícím úsměvem. Pokřižuje se, aby dodal svým slovům váhy a zpod košile vytáhne stříbrný křížek. Kapitán Nicollo se nejistě usměje. Jejich koně klušou vedle sebe za mumlání modliteb ostatních členů doprovodu. Na večer se všichni utáboří a rozdělí hlídky. První jdou hlídkovat  kapitán s Luciusem. Ostražitě poslouchají zvuky prostředí a pozoruji zvířata jestli neprojeví neklid. V dálce uslyší volání vlků.

„Pomalu jich je víc než zvěře a lidi“ prohodí kapitán a  přihodí dřevo na oheň. Lucius přikývne. Ano jsou jako mor  a je jich čím dál více.  Šedé noční přízraky a vzpomene si na oči Ignáciuse. Povzdechne si. Proč nemůže zapomenout na jejich teplou šeď. Nakonec se zachumlá do svého teplého pláště a civí do ohně. O půlnoci probudí další dva a Lucius s kapitánem si jdou lehnout.

Ráno Lucius vstane promrzlý a hned se hrne k ohni.

„V noci všechno vpořádku?“ s rukama nad ohněm se zeptá kapitána. Snaží se zachytit teplo, které oheň vydává.

„Ano jen ti vlci. Dostali zálusk na naše osly, ale zřejmě se báli ohně.“ Lucius se zachmuří. Musel být unavený, že je neslyšel. Vždy spí neklidně, pokud tedy není opilý, ale tentokrát je vůbec neslyšel. Zvláštní. Vezme kus studeného masa s chlebem a pustí se do něho. Za deset minut jsou už všichni v sedlech a vyrazí na cestu. Za chvilku budou tam a Lucius se těší na teplo krbu a horké víno s jablky. Usmívá se ještě na nádvoří.

„Dorazili jsme v pořádku, kapitáne. Díky bohu.“

„Ano chvála Panně Marii.“ Zahučí a pokřižuje se. Lucius seskočí a předá uzdu pacholkovi, který ihned  Rhineu odvádí do stáji. Tak to je mocný hrad Aubry. Hradby s čtyřmi věžmi a uvnitř mohutný hrad, stáje a studna, která už jim několikrát zachránila život. Jeho domov a domov jeho sourozenců a jak se tak dívá jeho otec má návštěvu. Kdo je to tentokrát?

„Luciusi vítej doma!“ Lucius se otočí za hlasem. Otec a vítá ho tak radostně? Ach ano přivezl peníze. Přejde k němu a opatrně ho obejme. „Rád tě vidím. Jak vidím splnil jsi co jsem po tobě chtěl.“

„Ano otče.“ Zvědav jestli mu to teď projde. Ani nemrkl nad tím oslovení a posledně ho seřval jak malé dítě. Co se děje?

„Jaká byla cesta?“ Simon de Aubry ho vezme kolem ramen a Lucius je ještě víc udivený. Tak to je špatné znamení. Něco bude chtít.

„Probíhala dobře až na vlky. Je jich hodně. Chtělo by možná uspořádat lov.“ Nadhodí. Docela by si vyjel s ostatnimi vojáky a se smečkou psů na pořádnou štvanici.

„Uvidíme. Máme návštěvu a pojď se ohřát. Děkujeme kapitáne Nicollo. Doufám, že Vy a vaši vojáci přijmete pohostinnost mého domu.“

„Děkujeme. Jen si odpočineme a musíme spěchat. Máme závazky i jinde.“  Simon de Aubry mávne rukou a propustí je. Lucius pořád nemůže uvěřit tomu srdečnému přijetí. Je pravda, že veze peníze, ale to není důvod nad tím, aby tady kapitán zůstal a co se to tady u prstu svaté Lukrécie děje? Stahuje si rukavice a jde za otcem.

„Nějak mlčíš synu!“ prohodí pán hradu a otevře dveře do vytopené místnosti. Lucius vstoupí a jde ke krbu. Na stole vidí džbán s vínem a poháry. Rukavice zastrčí za ozdobný pás a natáhne ruce nad oheň.

„Je tam zima, ale cesta byla dobrá. Peněz je přesně kolik jsi požadoval a máš tady návštěvu. Někdo důležitý?“ Lucius nemůže uvěřit, když vidí jeho spokojený úsměv a jak jde ke stolu. Nalije poháry a jeden si vezme. Druhý nechá položený.

„Ani nevíš jak důležitá. Pokud se to povede, tak budeš šťastný muž a my budeme mít větší moc. Je tady někdo kdo má velmi blízko papežskému stolci.“ Spokojeně se napije.

„To je důležitá návštěva. Jsi jistě rád. A co to má společného se mnou?“ Neví proč mu je najednou taková zima. Otec vypadá tak spokojeně jak dlouho už ne. Co má za lubem?

„Zůstal jsi už jenom ty. Dohodl jsem ti svatbu.“

„Cože?“ vyhrkne Lucius a zbledne.

„Slyšíš dobře. Ten muž je důležitý muž“ vysloví zřetelně. „Má dvě dcery. Nejmladší je provdána, ale druhá ...“ odmlčí se.“ Dá ti ještě syny a má velké věno. Je bohatá slyšíš, Luciusi. A když ne...“ pokrčí rameny. Lucius je otřesený. On mu vybral nějakou ženskou jen kvůli tomu, že bude mít blíž k nějakému kardinálu a konečně se dostane oklikou k církvi. To by mu snad ani nevadilo, ale jak tuší tak vše je už přichystáno a určitě to plánoval už douho. Bohatá. Vidí jak už počítá s jejími penězi dopředu. „Když zemřel Theobold...“

„Můžeš za to ty. Kdybys něco udělal...“ Lucius se chytne za tvář jak otcův nečekaný úder ho zabolí. Dívá se do otcovy tváře. Ano takový je. Ne bodrý milý šlechtic, kterým byl před chvilkou, ale tvrdým pánem, kterému všichni podléhají i děti. Jsou jen prostředkem k tomu aby jeho rod zazářil mezi ostatními ještě více. Určitým způsobem to chápe, ale proč teď? Ještě je mladý, aby se ženil.

„Měl jsi na něho dohlížet. Je to tvoje vina, že se tak spustil.“ Lucius se do sebe shoulí. Ví, že je to jeho chyba. Kdyby to zjistil dříve, kdyby otec pomohl. Mohl snad něco udělat.

„Byl to tvůj syn a bylo mu sotva třináct pro Kristovy rány!“ zaúpí a narovná se. „Byl ještě dítě a já sotva se tehdy orientoval ve městě. Měl jsi moc. Moc s tím něco udělat a ty jsi lhostejně se zabýval..“ umlkne  a uhne před ránou. Svěsí hlavu. Je to zbytečné.

„Jak se jmenuje?“ zašeptá zoufale. Aspoň chce vědět jméno, aby nešel před oltář aniž by znal jméno a dozvěděl se ho na poslední chvílí v kostele. Nechce se ženit. Rozhodně ne s nějakou ...

„Ani nevím a ty odjeď. Zklamal jsi mě. Jako vždy. Vybral jsem ti vhodnou manželku a ty se tomu bráníš. Tak se poslušný syn nechová. Špatně jsem tě vychoval a teď zmiz!“ Praští zamračeně pohárem o stůl až vyhrstne víno. Lucius vytáhne rukavice a s lítosti se podívá na víno.

„Budu ve městě.“ Otočí se a zavře za sebou tiše dveře. Opře se o studenou zeď a zoufale hledí před sebe. „Sakra!“ zavrčí a bouchne rukou do zdi. Zachmuřeně vykročí ven a jde ke stájím. Ani nepočká na osedlání a sám to udělá. Naskočí na Rhineu a pobídne ji. Cvalem vyjede ven z hradu. Ani se neotočí.

                                                      Konec 2.části