Shounen - ai povídky

                                                 Pomsta za polovinu duše

Otec opět intrikuje. Proč? Proč proboha se tak změnil? Kdy se tak stalo? Nebo byl takový odjakživa? Ne vzpomíná si na úsměvy matky a na to jak otec s nimi cvičil dřevěnými meči, když byli malí. Kdy se to tak stalo? Snad po návštěvě Paříže? Nebo jindy? Neví. Pobízí klisnu k větší rychlosti. Chce být navečer ve městě  a schovat se do svého domu. Zapomenout u vína na nějakou ženu s neznámou tváří, kterou si odvede do toho domu, bude vedle ni ležet a ona mu bude rodit děti. Otřese se.

Jistě mohl by si pořidit milenku a nejspíš si nějakou pořídi a manželka bude mu muset ji tolerovat, ale co je to za život. Jenže už od mala dobře ví, že to tak dopadne. Je vůbec zázrak, že ho otec nezasnoubil nebo neoženil už dřív. Vlastně má docela štěstí. Přitáhne uzdu Rhinei a dívá se na město. Ani neví jak se sem dostal. Je už noc a měsíc svítí jasně na obloze. Teď už ho dovnitř nepustí ani kdyby byl samotný kardinál. Ušklíbne se, otočí koně a vyrazí do lesa. Otře zpocenou Rhineu a odsedlá ji. Za chvilku už sedí v chatrči u ohně a hřeje si nad ním ruce. Je tady tisíckrát útulněji než na hradě. A přece to byl šťastný domov a pak si vzpomene na rytíře s drsnou tváři a něžnýma očima.

Vida, ani si na něho nevzpomněl. Teď, když ví, že se bude ženit, tak takové věci může pustit z hlavy. Po Ignáciovi a jejich setkání zbyde  vzpomínka a za pár let ani to ne. Nakonec si lehne na úzkou postel a jen tak přemýšlí jak bude vypadat jeho další život. Svatba, pár dětí a on pořád bude shánět peníze svému otci a pak bratrovi. Chtěl by něco jiného, ale nemůže si vybírat. Někdy by chtěl být jako Ignácius. Nemít nic na starosti a jen cestovat. Živit se jinak než teď. Ne to ne. Jeho obchodování baví, ale chtěl by jet do Benátek se podívat na ty lodě, jet do Londýna nebo do dalších měst. Praha je prý divukrásné město a Řím se svými památkami ještě krásnější. Jsou to všechno jen touhy a sny, které nikdy neuskuteční.

Nějaká žena neznámé podoby neznámého jména. Proč? Proč zrovna já? Přemýšlí nad tím až nakonec usne. V noci ho vzbudí řičení Rhinei a on hned vyskočí. Vlci? Vyběhne ven a potěšeně se usměje. Ano vlci. Jenže dvounozí.

„Dělej nebo se vzbudí“ zaslechne jednoho říkat.

„Pánové já už jsem vzhůru.“ Pronese Lucius potěšeně. Konečně si aspoň trochu uleví své touze po něčem jiném i té bezmocnosti po setkání otci. V ruce potěžká meč a klidně přejde k jednomu. „Tak kdo bude první? Víte mně je to celkem jedno, ale za krádež koně byla odjakživa smrt. Budu tak milosrdný, že Vás jen zabiji.“ Jeden zakleje a vytáne meč. Lapkové. Žoldáci bez pána, pomyslí si a odrazí útok. Cítí jak v něm se krev vaří a touží je vidět umírat. Zaútočí. Není moc dobrý, ale špatný taky ne.

Chvilku si s nim jen pohrává a pak si všimne jak ze zadu se k němu bliží ten druhý, který se zřejmě zatím rozhodl ho dostat postaru. Neboli mečem do zad. Zašklebí se. Copak ho mají za nějakého bezvousého mladíčka co si teprve připjal  první ostruhy? Půlobrat a rozesknutá tvář jednoho z lupičů. Úskok a má je proti sobě s meči. Ten první je už unavený, ale zřejmě chtivost a touha po klisně jim zatemnila rozum. Útok, sek, stáhnutí a opět útok a jeden se válí v ratolišti krve. Druhý se stáhne a chce utéci, když ho zásahne smrtící úder mečem. Lucius otře meč a pak je převrátí  tváří nahoru. Vida a má dva bandity. Chytí poplašenou klisnu a pohladí ji po hřívě.

„Hodná holka. Dostaneš ode mně něco moc dobrého.“ Uklidni ji a opět přiváže. Vejde do chaty, z které zatím uniklo všechno teplo. Najednou je mu taková zima. Přihodí polena na skomírající oheň a zůstane u něho až do jitra. Ráno se obleče a na tančící klisnu přiváže oba lapky. Malá procházka mu neuškodí. Vede Rhineu za uzdu a celou dobu nadává na ty dva v sedle. Zas na druhou stranu dva bandité nejsou na škodu a jeho pověsti to jen prospěje.

U brány pozdraví stráže, které se zvědavě podívají na náklad.

„Zkusili si vypůjčit moji Rhineu“ a poplácá ji po krku. Ta zafrká a dotkne se čumákem Luciuse. Ten se zasměje a s nim i stráže. Projde do města a mrtvoly jde shodit k domu kapitána městské stráže. Mohutně zabuší na vrata. Ten s brmláním po noční hlídce se probere a otevře dveře. Když se podívá na náklad znechuceně odfrkne.

„Dejte to do strážnice. Zase práce.“ Zabouchne dveře. Lucius se usměje a hodí náklad k strážnici. Ti byli stejně nadšeni jeho nákladem jako kapitán.

„Vidíš už nebudeš je musela nést“ pošeptá do ucha klisně Lucius a zamiří domu. Vychutnává si to slovo, když si vzpomene, že dlouho nebude jeho. Do jeho mládeneckého útulného domu se nastěhuje nějaká cizí ženská. Má rád ženy, ale že by zrovna musel mít jednu den co den. Ne ne. Ustájí Rhineu a jde dovnitř.

Vida Bernice se o vše postaral. Neví jak získává informace, ale při pohledu na horké víno a čisté oblečení je mu to docela jedno. Napije se trochu a pak si vezme kus koláče. Kdy naposled vůbec jedl? Chvilku přemýšlí a pak si vzpomene na ráno s kapitánem Nicollem. Přehodí plášť přes křeslo a jde do města. Potřebuje pár informaci a má pocit, že když byl tak dlouho pryč, tak nic neví. Jde na náměstí, když vrazí do bratrance Filemona. Filemonova černá nálada se prohloubila a Lucius má co dělat, aby udržel úsměv na rtech.

„Byl jsi na hradě a máš peníze?“ Filemon začne zprudka.

„Filemone co je ti potom a byl jsem ano.“ Odpoví s nechutí Lucius. Rozhlédne se kolem. Moc lidi. Jinak by ho nejspíš klidně zabil.

„Pak ti musím gratulovat k tvé nastávající. Je jí dvacetdevět a nemá přední zuby a je při těle.“ Provokuje ho. Lucius sevře pěsti.

„Filemone“ řekne jemně. „Jestli mně budeš déle dráždit, tak se můžeš rozloučit s životem. Vlastně nechápu co na tobě můj otec vidí.“ Pronese zadumaně. Žádný z nich si nevšimne bližícího se koně s rytířem v sedle. Filemon zrudne a zalapá po dechu. Tak přece jen ukázal svoji povahu. Žádný obchodníček. „Jo a tamtu věc už nemusíš pro něho shánět. Myslím, že to vyřidím k jeho spokojenosti sám.

„Jak myslíš, Luciusi vyřiď svému...“ Filemonovi svítí oči zlostí a nakloní se k Luciusovi. Ten se ušklíbne a udělá krok vzad, když vrazí do nějakého koně. Zvedne hlavu s nádavkou na rtech a jen vytřeští oči, když pozná rytíře na koni. Ignácius co ten tady proboha dělá?! Vždyť přece odjel a snaží se ignorovat svoje srdce, které se prudčejí rozbušilo.

„Promiňte..“ zakoktá. Sotva poslouchá co říká a vpiji se očima do jeho postavy. Je tak... chybí mu pro to slova. Slyší jeho jméno a přemýšlí proč mu je vlastně říká. Vždyť ví jak se jmenuje. Dívá se jak odjíždí a nevnímá svého otravného bratránka.

Filemon zatím se dívá na oba a přemýšlí kdo to proboha je. Vypadá jako nějaký rytíř nějakého řádů. Nejistě se zeptá.

„Ty ho znáš Luciusi?“ Lucius uhranutě se dívá za jeho vzdalující postavou. Už si myslel, že ho nikdy neuvidí. Jeho představa blednoucí vzpomínky najednou je tady až moc živá.

  „Neznám a teď mi dopověz co jsi chtěl otci.“ Popadne pod paží svého bratrance, kterého nesnáší a má k tomu dobrý důvod, odvádí pryč. Filemon udiveně ho pozoruje. Co mu je? Musí na to přijít.

„Vlastně nic, drahý bratránku Luciusi. Myslím, že půjdu.“ Vytrhne mu ruku, kterou Lucius pevně svírá. Lucius se nechápavě dívá jak kráčí od něho pryč a pak mu to dojde. Otec, nevěsta a on. To není zrovna jeho plán. Proč se vracel! Vykřikne zmučeně. Musí, musí ho zabít, ale ví, že to nedokáže. Neví co dělat. Nakonec se vzpamatuje a pak si řekne, že se Ignáciuse  optá co vlastně chce. Vždyť se chová jak zamilovaný studentík co vidí svoji první sukeň. V duchu kleje a nevšímá si udivených pohledů ostatních obchodníků i pana Czeslawa. Každému pokyne rukou a jde dál aniž se zastaví na kus řeči. Zastaví se až doma. Shodí ze sebe oděv a svalí se do svého oblíbeného křesla. Když se tak vezme nemá teď zrovna moc práce.

Chce se zvednout a poručit si džbánek vína, když ho napadne, že není zrovna rozumné se snim bavit opilý a pak jak by vypadal. Počká jednoduše než bude moci za ním jít. Už všechno měl tak krásně naplánováno a jedno jediné setkání a všechno se sesype. Opravdu kdyby tak mohl něco udělat něco zjistit, ale je tak bezmocný a k tomu ještě smrt bratra. Ani v té záležitosti nehnul. Možná je opravdu začarovaný. Nic, ale nic se mu nedaří.

Bratr, bratránek, otec... jedině obchod funguje jako kdysi. Tam mu jde naopak všechno jako po drátkách. A rytíř Ignácius? Proč mu říkal svoje jméno a co vůbec chce? Dívá se do plamenů a vynořuje se mu jejich první setkání v lesích. Ještě ho neznal, ale už tehdy byl jeho uměním boje uchvácený. Sice proti své vůli, usklíbné se zachmuřeně a pak ta lázeň. Ochutnal tehdy rozkoš ze zakázané zahrady ráje. Takhle svedla Eva Adama nebo to možná bylo jinak? Zakoušel tak mučivě nádherné nepopsatelné pocity.

„Měl bys být rád, že tehdy tam přišel Gregory“ zamručí pro sebe  neochotně. Vyběhl odtamtud jako by měl za patami ďábla a teď je tady znovu a opět ho vzpomínka na ten zázrak začala trápit. Nebo spíš chuť na zakázané ovoce. Vyzkoušet si jaké by to bylo s ... ne. „Ne!“ vykřikne chraptivě. Něco by nejraději rozbil, rozmlátil, utekl. Jenže není kam. Nebude před ním utíkat. Už je čas, když zaslechne kostelní zvony. Zvedne se a vezme si prostý černý plášť s kapucí. Vyrazí ven do města. Jde pomalu ve stínech domu, tmavými uličkami až dojde ke klášterní brance. Tiše ji otevře. Začíná ji nenávidět i žehnat. Nebýt ji nikdy by nepoznal Ignáciuse a nenávidět pro to samé. Zavře ji a jde tichounce jako černý stín k domku. Vytáhne kutnu a sundá plášť. Za chvilku se zahradou vleče mnich.

Jak mi tluče divoce srdce. Bojím se? Možná. Cítí jak zpomaluje a váhá. Touží se sním setkat stejně jako touží, aby ho už nikdy neviděl. Nebýt jeho prožil by svůj život obyčejně a teď musí řešit svoji touhu po rytíři svatého Řádu. Copak už je jeho duše tak černá, že ji není nic svaté? Otočí se a udělá krok zptáky. Stojí a váhá až nakonec se otočí k ubytovnám. Bude tam nebo ne?

Chce se ho dotknout stejně, jako chce, aby tam nebyl. Co vlastně chce? Co chce Ignácius? Co chtějí? Musím tam jít. Musím získat odpověď a pravdu. Jenže jaká bude ta pravda? Nevšimne si jak a stojí před dveřmi. Je jich několik. Tiše je otvře, ale někdo kdo chrápe nebude on. Neví jak to pozná. Netuší. Otevře další dveře a pak další. Jestli by se někdo probudil... nechce na to ani pomyslet.

Jeho srdce bije tak splašeně. Touhou, strachem? Obojím? Cítí jak jeho ruce se chvěji a nemůže popadnout dech. Vytáhne dýku a pak ji zasune. Vzpomene si na tu druhou dýku zdobenou drahokamy a jak ho zranil. Ta kapka krve se mu vryla do paměti jako krvavá stopa. Proč tehdy nebyl opatrnější? Proč?

Otevře dveře a všechny jeho smysly se napnou. Ano to je on. Vrávorávě jako slepec se přibliží k lůžku a položí mu ruku na rty. Jsou přesně stejné jako si je pamatuje. Je užaslý jejich měkkosti a zároveň se mu prsty lehce chvěji.

Polibek na ruku. Uvědomí si, že chce ho vidět znovu a ten polibek je tak nádherný. Ale proč? Vždyť je přece kněz? Je zmatený a když ucítí jak mu odtahuje ruku a má pocit ztráty. Proč to dělá?

„Zítra ráno.. ne dnes ráno“ opraví se Lucius, když si uvědomí jak pokročila noc. „Pojedeš po levém břehu řeky až dojedeš k lesu a tam tě budu čekat.“ Lucius se odtáhne a dívá se kde tuší obrys Ignácie, muže, kterého přišel před několika dny zabít a místo toho ho nechal žít. Váhávě k němu natáhne ruku jak se s nim nechce rozloučit, ale pak se se stáhne, otevře dveře a tiše je za sebou zavře. Opře se o ně a snaží se zachytit co Ignácius dělá. Když nic nezaslechne jen zavře oči a vyrazí zpět z kláštera. Neví co čekal. Nerozumí tomu co se nim děje. Je jak smyslu pomatený a nevinný dotek... uvědomí si jak svírá dlaň. Otevře ji a v  matném světle si ji udiveně prohliži. Čekal by do dlaně vypálený cejch a zatím je prázdna. Má rty tak hebké, měkké, dokonalé a polibek do dlaně byl tak žhavý, tak nádherný.

Dojde k domku se sudem a převleče se. Chlad ho trochu vzpamatuje. Vyklouzne brankou ven. Jak se mohl do té situace dostat a ještě mu navrhne schůzku. Vždyť je to tak nebezpečné. „Máš Luciusi celý život nalinkovaný“ řekne si přísně na cestě domu. „Máš dům, jsi bohatý a jsi významným mužem. Panství máš a budeš mít manželku. Půjdeš tam na schůzku a jednoduše ho zabiješ nebo řekneš, aby odjel pryč. Rozumíš“si celou dobu šeptá zuřivě jak se snaží přesvědčit, že to nic nebylo. „Je mnich, rytíř Řádu, jen malá epizodka v životě. Nic to nebylo a všechno se ti to zdálo. Žádný vliv na tebe nebude mít. Rozumíš“ už si opakuje v posteli přikrytý pokrývkou a kožešinou. Nakonec usne, aby se vzbudil s prvním ranním pobíháním lidi venku. Přikryje si hlavu, když si vzpomene na včerejšek a na polibek do dlaně. Zaúpí.

„Nechci nikam jet. Chci být doma v posteli“ říká si umíněně. „Nepůjdu tam. Nepůjdu.“ Připadá si jako malé dítě, které něco nechce, odmítá to, ale nakonec se bude muset podvolit dospělým. Nakonec se vyhrabe z postele dojde za záchod, umyje se a vyčisti zuby  a obleče se. Tmavě modrá. Má rád tu barvu. Zastaví se před kuchyni, ale když si vzpomene na jídlo má žaludek jak na vodě. Nejspíš by stejně nic nepozřel. Zapne si plášť a nasadí čapku na světlé vlasy. Vyjde ven pro Rhineu a vyrazí ven z města k místu schůzky. Dvakrát se málem obrátí s přesvědčením, že je mu tak strašně zle, že umře, ale nakonec ho z dálky vidí jak se dívá přes řeku. Nádherný velkolepý na obrovském šedáku. Polkne.

Z ničeho nic ani neví proč váhal, proč nechtěl se s nim vidět. Klidně k němu dojede.

„Proč jsi tady? Mohl bych tě zabít.“ Pohrdavě řekne k obracenému Ignáciovi. Štve ho, že se k němu neotočí, že se dál dívá na nějaký prázdný břeh řeky.

 „Kdybys to chtěl udělat, tak dnes v noci jsem mrtvý. Proč mně chceš zabít?“ Shodí kapuci z hlavy a on se zadívá na jeho prostovlasou hlavu bez čepice. Líbí se mi. Opět s ohromením si přizná. Sevře uzdu. Ne nesmí se mi libit. „Nemůžeš mně zabít stejně jako já bych tě nemohl zabít.“ Lucius si uvědomuje, že je to pravda co říká, ale pořád mlčí. Bezmocně přihliží jak se k němu přibliží Ignácius až se koně o sebe otírají. Dívá se na jeho ruku a uvědomí si, že není oholený. A co vzdorně si pomyslí a už jen vnímá jeho dotek ruky na své tváří. Nejraději by se o ni otřel jako kočka.

„Jsi proboha kněz!“ místo toho vykřikne Lucius vzrušený myšlenkami na jeho ruku.

„Tobě to nějak vadí?“ Ignácius stáhne ruku z jeho tváře. Usmívá se.

„Tobě by hlavně mělo vadit. Vždyť... pojď někam jinam. Jsme tedy na ráně a každý by nás mohl vidět. Nejste jako Řád ve městě moc oblíbený.“ Popíchne Ignácia Lucius a obrátí koně k stezce vysoké zvěře. Ignácius vyrazí za ním.

„Nezáleží mi na těch z města. Záleží mi na tobě a na Řádu. A to je moje věc. Proč jsi mně chtěl zabít?“ Optá se Ignácius znovu a je zvědavý kam ho to vede.

  „To je zas moje věc!“ Lucius se v sedle za ním otočí. Neví proč se Ignácius usmívá a jede sním. Je blázen nebo co? Vůbec mu nerozumí. Usmívá se a jede za ním jako beránek na porážku. Zašklebí se při té představě. Nejspíš by on sám skončil s jeho mečem v hrudi. Povzdechne si. Nechce s nim bojovat. Chce zpátky svůj poklidný a rozumný život. Taký jaký byl před smrti Theobolda a tak trochu i potom jaký vedl život. Sice byl plný intrik a úplatků, ale tomu dobře rozumí, zatímco to co dělá teď...

„Dobře. Pojedeme ještě dlouho?“ Slyší za sebou hlas a má co dělat, aby se za nim neotočil a nepodíval se do jeho tváře a šedých oči. Tak blízko něho. Jede k svému úkrytu v lesích, kde včera přespal. Zdá se mu to tak dlouho, tak vzdálená doba. Proč to všechno? Proč? Ptá se dokola a odmítá si to připustit. Odhání tu myšlenku, která na něho dotírá svou sílou. Odmítá ji celou bytosti.

Zastaví se před srubem, který dal tu Ignácius postavit jen pro sebe a teď si tady vede cizince. Sice ji často používá a taky ji znají jeho lidé, ale nikdo jiný a ti z bandy sem nemohou chodit. Zakázal jim to. Přiváže Rhineu a vejde dovnitř aniž by se zajímal co na to Ignácius. Už i tak, že ho donutil jít sem a s ním. Je teď naštvaný. Vůbec poslední dobou jim zmítají pocity jak vichr stromem. Postaví se doprostřed místnosti, rozkročí se a otočí ke dveřím. Po chvilce se otevřou dveře a on má pocit, že na to celou dobu čekal. Na to, že vejde do místnosti a bude s nim. Zalapá po dechu a vzteky se skoro třese. Jak si vůbec dovoluje mít na něho takový vliv! Vždyť  není ničím zvláštní!

„Proč jsi se vrátil? Co po mně chceš? Chceš se pomstít?!“ Sevřené ruce, stisknuté rty . Dívá se jak si odloží plášť jako by tady byl doma a patřilo mu to tady včetně jeho. Dívá jak stahuje rukavice a má toho zrovna dost. Stěží se ovládá jak na něho působí.

„Proč jsi mně sem přivedl? Co chceš po mně?“ Ignácius v klidu řekne.

„Ne to co ty. Sakra proč jsi vůbec přijel.“ Jeho oči hoří a je vzteklý. Ignácius k němu přistoupí.

„Pro tohle jsem si přijel.“ Lucius to slyší vzdáleně jak ho omámí ignáciova vůně a přítomnost. Ignácius ho přitiskne ke stěně a políbí na sevřené rty. Lucius otevře doširoká oči a odmítá se mu podvolit. Ne nechci, si říká umanutě, ale cítí jak ho rty a tělo zrazuje. Slabě si povzdechne a podvolí se jeho polibkům. Všechen jeho vztek se přetaví do jednoho jediného polibku. Hříšně kouzelného, pomyslí si a ovine mu ruce kolem krku. Chce mu být blíž. Ještě těsněji než tehdy v lázní, víc než teď. Chce citit jeho kůži na své a polibky na svém těle. Prohloubí polibek a je potěšen, když mu Ignácius odpoví. Slabounce si povzdechne , když ucítí jeho polibky na tvářích, víčkách. Zavře oči a zakloní hlavu. Tak dokonale je to, tak krásně mi je sním. Cítím se v jeho náručí tak bezpečně. Ignácius vklouzne do jeho pootevřených rtů a těší se z polibku.

„Dost!“ z ničeho nic Lucius odstrčí Ignáciuse. Drží ho od sebe na vzdálenost rukou. Musí nebo neví jak by to dopadlo. Hlavu má schýlenou a nechce se mu podívat do oči ztemnělých vášní. Stejných jako jeho. Cítí to. Musí si zachovat odstup. K čemu? Šeptá jeho srdce? Přece jsi konečně našel co jsi hledal, šeptá. „Jsi přece kněz, to je hříšné. Víš vůbec co chceš?“ jeho rty říkají slova co rozum diktuje. Ticho a on cítí napětí mezi nimi.

„Ano vím!“ Nechce se mu podívat do jeho tváře na ty rty, které mu přínášejí tolik rozkoše. Cítí jak Ignácius mu odtahuje ruce a žhavé  polibky do dlani. „Ale pokud chceš nechám tě být. Jestli ...“ Ignácius neví jak říct, že pokud ho nemiluje a nakonec se odhodlá. „Miluji tě Luciusi. Pokud mně nemiluješ, zítra zde nebudeš rozumíš. Pokud necitíš to stejně jako já zítra nepřijdeš a já odjedu. Budu tu čekat celý den a pak zmizím z tvého života.“ NE vykřikne Lucius ve své duši. Nechce ho ztratit, i když by to bylo rozumné. Lucius zvedne hlavu a zadívá se na volnou cestu ke dveřím. Vykročí s nohama jako z olova. Každý krok je tak těžké udělat. Vzdálit se od něho a nechat ho jít. Protože musí ho nechat jít. Musí. Zavře oči, když ho zastaví podivná slova Ignáciuse. Pomalu se k němu otočí.

„Luciusi“ slyší v jeho hlase zaváhání “ máš krásné jméno. Přitahuješ mně a ještě něco“ Ignácius polkne, ale nakonec.. přece není zbabělec. „Nevíš jak se muži spolu miluji?“ Vidí jak Lucius vytřeští oči, ztuhne a zalapá po dechu.

Ignácius se usmívá čirou radosti. Má radost, že je tady, že ho vidí. Je tak... nádherný. Možná se rozhodl za moc rychle, ale ještě v životě necítil k někomu co to k němu. Touhu i chtíč a pečovat o něho, hýčkat ho v náručí a starat se. Líbat a laskat, dát mu celé srdce, dát mu co chce. Pozoruje jak tam nehnutě stojí.

  „Myslíš to.. jako vážně“ dostane ze sebe Lucius. Zavrtí hlavou a snaží se přesvědčit, že je to sen. Přece to nemůže být pravda. Od té doby co měl svoji první ženu se ho ještě nikdo neptal na milování.

  „Ano myslím a běž než si to rozhodnu a nikam tě nepustím.“ Ignácius udělá krok směrem k němu. Lucius sebou trhne, rychle otevře dveře a práskne jimi. Rychle odvaže Rhineu a naskočí na ni. Zatočí se s ni dokola a zauvažuje vzít velkého šedáka sebou, ale pak ji pobídne a cvalem přes les jede pryč. Větve ho šlehají  do těla a on slepě ujiždí.

Zamiloval se. V ten moment, když ho viděl tak bezradného s ruměncem na tváří a jak mu říká, že neví jak se miluje se do něho zamiloval. Možná to věděl celou dobu jakou pro něho hrozbu představuje, ale teprve teď si to přiznal. Zastaví Rhineu a sklouzne ze sedla. Sedne si na povalený strom a jen sedí. Chtěl by plakat, ale nedaří se mu to.

Celou dobu  si říkal jak vypadá láska, jak chutná a jaká je. Nevěřil slovům minstrelů, když o ni zpívali, ale teď jeho tělo, srdce mu to říkají slovy tisickrát jasnějšimi. Snaží najít slova a nemůže je najít. Vzpomíná si na slova zpěvaků a všechny se mu zdají prázdné a hluché.

Sedí a poslouchá šumění stromů. Možná, že to je ono. Vstane a nasedne na Rhineu. Musí se rozhodnout co s tím a kupodivu přiznání, že chce Ignáciuse mu vrací mír do duše. Je mu tak lehko jako by se vznášel v oblacích.

„Jestli takhle vypadá láska nechci nikdy spadnout“ zašeptá si pro sebe. Rhinea zastřihá ušima a Lucius vzpomíná na jeho polibek a jeho ruce. Kouzelné ruce a bylo mu v nich tak bezpečně, tak teploučko. Usmívá se a pak si vzpomene na jeho přiznání, že neví jak  se milovat. Zamračí se. On taky ne. Proč to jen vložil do jeho rukou? Jak to asi má zjistit? V lázních sotva. I pro něho je to nenormální. Jak to má vědět?

„U katové sekery jak to Ignácie mám vědět?“ začertí se. Přemýšlí kde to zjistit. Pak začne přemýšlet jak rychle si zvykl, že by se měl milovat s mužem. „Vždyť je to nepřirozené. Nebo není?“ Zadumá se do úvah jestli je to nenormální nebo není. Rozhodně je to neobvyklé nakonec usoudí, ale když mně jeho dotyky tak vzrušuji. Víc než jakékoliv rafinované svádění lazebnic. Ani ony ho tak rychle nevzrušily jako jeden polibek Ignácia.

Ani si nevšimne jak a Rhinea ho proveze pod městskou bránou a zamiří si to do stáji. Nakonec zjisti, že už nějakou dobu stojí před stáji a kolem něho se motá pacholek. Sleze z koně a hodí mu uzdu. Jak to zjistit a kde to zjistit?  Knihy. To je ta nejrozumnější cesta. A knihy taky mlčí. No a pak využít služeb ehm jsou nějací muži, kteří se zabývají tím nejstarším řemeslem? A kde někoho takového sehnat. Ne zkusí se zaměřit na knihy.

Největší knihovnu mají v klášteře a to bez debat. Taky tam určitě není nic o tomhle. Na to by vsadil klidně i Rhineu.

„Bratránku Luciusi, co tak zadumán?“ Ze stínu domu vyjde Filemon. Lucius se zaškaredí a připomene si, že on narozdíl od Ignácia žije v dost reálném světě, ale ten slizký pacholek by mohl vědět o nějakem možná domě...

„Přemýšlím o nějaké změně. Neznáš nějakou pěknou ochotnou...“ nedořekne a významně se usměje. Filemon vytřeští oči. To je snad poprvé co se na něco jeho bratránek zeptal.

„Copak lazebnice ti nestačí? Náhodou vím a náhodou ti nepovím. Zjisti si to sám a jo panství bude moje“ uculí se škodolibě Filemon a odchází si něco hvízdajíc. To zrovna. Tak to nedovolím, Filemone, pomyslí si zlobně Lucius. Jak jenom ho zastavit? Přemítá a jde aniž by věděl kam.

„Dávej poozor!“ někdo na něho zahuláká a on strne. Kde to vlastně je? Rozhlédne se a s údivem zírá na lázně. Že by ho samotný bůh sem vedl nebo spíš ďábel? Chce něco peprného odseknout tomu dotyčnému, ale vůkol něho nikdo není. Zadívá se na dveře. Původně myslel o Jákobovi, který by možná věděl o nějakých knihách. Vždyť se nevydávají jenom církevní knihy, ale i světské. Církev to nevidí moc ráda, ale sečtělost už není tak úplně výsadou vzdělaných mnichů a kněží. I když v tom co potřebuje tak není nad praktické zkušenosti. Možná dívky v lázních budou vědět to co potřebuje.

Otevře dveře a vejde dovnitř. Přivitá ho poměrné ticho a vidí jen málo zákazníků lázní.  Většina je cizinci nebo těch, kteří se přišli oholit od bradýřů.

„Zdravím pane de Charny. Jako obvykle?“ Mistr Hubertus se uklání až skoro na zem.

„Magdalena a Marie jsou volny?“ Klidně se zeptá.

„Jistě. Obě dvě. Hned je zavolám.“

„Výborně. Jen lázeň a oholit bych taky potřeboval“ zamumlá a přejede si tvář. Zítra bude se muset taky oholit, ale dnes....

„Zdravíme pane Luciusi“ důvěrné hlasy obou lazebnic zazní vedle něho. S úsměvem se otočí k Marii a Magdaleně. Ty ho vezmou pod paži a přitisknou se k němu. „Jsme potěšeny, že jste tady znovu.“ Jednohlasně pronesou. Lucius se jimi nechá odvést do soukromé místnosti.

„Dámy, dámy vy mně zničite, ale dnes jen koupel a potřebuji oholit.“

„To je škoda, ale nedal byste si říct?“ Magdalena mu při rozepinání svršků mazlivě přejede přes hruď.

„Bohužel i přese všechno mám dnes hodně povinnosti.“ Zamumlá už nahý Lucius a zachvěje se. Opravdu to chce vědět a opravdu tam zítra chce jít? Ponoří se do kádě a obě začnou připravovat věci na holení. Štěbetají jako dvě pěnkavičky a možná...

„Když tady tak rozkošně štěbetáte“ jak to nejlépe říct, dumá.

„Co potřebujete? Přece víte, že jste nás nejmilejší zákázník.“ Svůdně řekne Marie.

„Nejmilejší? Vy lichotnice, ale určitě ne nejzajímavější.“

„Nejzajímavější?“ Obě se zarazí a Lucius koutkem oka je pozoruje jak jsou zamyšleny.

„No měli jsme tady hodně cizinců.“ Řeknou neutrálně.

„Dobře dobře a tak mi řekněte co se Vám líbí a nemyslím ty takové kouzelné věcičky co se dají koupit.“ No uvidíme.

„Libit nám?“ Marie je udivena.

„Hele on si o tom chce vyprávět“ poznamená Magdalena. „Tak já jsem měla jednoho co mně přitom chtěl bít. Hnusák.“ Odfrkne si. Marie se na ni udiveně podívá. „Přetáhla jsem ho džberem a mistr Hubertus mi to odkývl. Říkal něco, že by musel platit bylinkářku a o zisku...“nakrčí nosík.

„Tak to já jsem měla opačně a proč mu nevyhovět.“ Lucius sedí a poslouchá jejich zkušenosti. „A jednou jsme měla dva najednou.“ Dva najednou? Lucius přemýšlí jestli by to šlo a pak jo asi jo. „Dva cizinci z jihu. Bylo to opravdu zajínavé. Nebudete to vyprávět nikomu, že pane Luciusi.“ V mariině hlase se ozve strach.

„No tak děvčata kdepak, ale je to velmi zajímavé. Mně osobně vždy to stačilo normálně, ale koukám ti cizáci ...“ Lucius zakroutí hlavou.

„Jen cizáci? Kdepak. Jen naši občané města nejsou...“

„Magdaleno!“ varovně se ozve Marie.

„Jména nebudu uvádět neboj se a pan de Charny je milý. Jeden se rád dívá jak ho koupu nahá a o nic se nikdy nepokusí. Další mně vždy při tom pomaže povidly a další chce strašně divnou věc. Hodně to bolí.“

„Jakou?“ vyhrkne jak Lucius tak Marie. Oba se podívají na červenou Magdalenu.

„On mi ho dává víte no do hýždí!“ vyhrkne. Lucius otevře ústa a chce říct pra.. když mu to dojde. Panebože má pocit, že je rudější než kardinálová sutana.

„Tak to musíš vzít mast. Hned jak  tady skončíme ti dám. Pak tě to nebude bolet“ klidně řekne zkušenější Marie.

„Mast?“

„Jo přesně. Někteří muži když mají panny víš anebo mají potíže s proniknutím tak to používají, aby jim to šlo lépe. To víš tvrdost.. někdy to jim nejde, ale tady pan ...je vám něco?“ Lucius zavrtí zoufale hlavou. Už ví jak na to a není zrovna to co by chtěl slyšet. Mast deflorace, hýždě...

„Kdepak jen je tady horko.“ Odpoví zoufale.

„Aha. No a další se rád dívá, že jo Magdaleno jak to spolu děláme. Hrozně ho to vzrušuje. Já to tedy nemám moc ráda, ale když dobře platí. Jak říkám mají, nškteří mají divné choutky“ Marie mu sundá plátno z tváři a obě ho začnou mýt. Lucius zoufale se snaží nedat najevo jak jim to otřáslo.

„Dnes opravdu vypadáte špatně. Možná na Vás měly špatný účinek naše řeči. Co ty na Magdaleno?“ Marie se zeptá lišácky.

„Kdepak to nebude tím, Marie nebo myslíš, že ano?“ Obě se smíchem ho začnou ještě důkladněji mýt, až jim voda promáčí sukně. Lucius raději zavře oči a nechá jim, aby o něho pečovali.

„Tak hotovo“ když na něho Marie nalije poslední džber teplé vody. Lucius vystoupí a nechá se utřít plátnem. Za chvilku je oblečený. Vytáhne váček a každé podá stříbrnou minci.

„To je za skvělou společnost a zajímavé vyprávění.“ Obě ihned mince schovají.

„Příště Vám povyprávíme toho více.“ Lucius přikývne i když neví jestli nějaké příště bude. Za doprovodu jich obou vyjde z místnosti a zaplatí ještě mistru Hubertusovi. Vyjde ven do deštivého počasí. Zakleje a rychle se snaží dostat domu.

Nemám rád déšť, když se schová doma a snaží se z oblečení vytřást vodu. Prsty si projede zplihlé vlasy. „Díky“ zamumlá na Bernice a vytře si je podaným kusem plátna. „Dones mi horké víno do pracovny.“ Podívá se na oblečení, ale nebude si je muset měnit. Plášť toho většinu zachytil. Otevře dveře do pracovny a usadí se do svého oblíbeného křesla, které natočí k oknu a dívá se na provazce deště. Za chvilku uslyší ťukot a ucítí příjemnou vůni. Dívá se jak mu Bernice nalije vína a na taliří, který přinesl je kus masového koláče. Vezme pohár a napije se. Horko se mu rozlije žilami a on znovu se napije. Tohle přesně potřeboval.

„Můžeš jít“ řekne Bernicovi. Ten zavře dveře a Lucius se pohodlněji uvelebí v křesle. Takže takhle se miluji muži. Snaží se uvést to do praxe jak asi to vypadá a jak by to provedl on. Hladil by ho všude a nejspíš by líbal. To by se mu libilo a pak by ho hladil na údu a pak zkusí si představit jak do něho proniká, ale nějak se mu to přičí. Divné a přece je z těch myšlenek příjemně vzrušený a neměl by být.

Proč se vlastně do pekla vrátil? Proč? Pořád mu viří hlavou a pak si vzpomene na slova, že ho miluje. Je to možné nebo není? Co když lže? Ne. Je rytíř Řádu a proč by měl lhát? Možná si dělá legraci, ale když ho líbal citil jeho vzrušení a touhu stejně jako svoji. Má se tomu všemu podvolit dát se mu všanc? Vždy byl svobodný... ne nebyl jsem nikdy svobodný. Jen jsem to předstíral. Povzdechne si a napije se horkého sladkého vína. Touha, když byl s Ignáciem mu kolovala v žilách stejně jako teď ten nápoj. Rozlévala se mu žilami ohnivě jako nejsladší milost. Nidy nic takového nezažil. Jestliže se tomu podvolí bude to tak pořád? Chce to? Ano.. přizná si po chvilce mučení. Chce zažít ty nádherné okamžiky. Stočit se do klubíčka a zapomenout na to kým je. Citit se s nim v bezpečí a tak zvláštně. Zítra tam půjde. Zadívá se z okna ven do šera dne. Sedím tady už tak dlouho. Vstane a protáhne se. Zítra, zítra bude  tam jak se domluvili. Přejde do ložnice a lehne si. Nemůže usnout jak pořád musí myslet na to co mu řekla Marie s Magdalenou.

Nakonec usne a tělem prochází horečka ze snů. Ráno se vzbudí celý rozlámaný. Jde dolu umýt se, klůckem vyčistit zuby a oholit se. Vše dělá s vážnou tváři. Nakonec něco sní a vyrazí na schůzku. Dojde do stáji a osedlá Rhineu.

„Jedu na lov!“ křikne za stráži a vyrazí k řece kde se stočí k chatě. Jede pozdě, když vidí před chatou podupávat šedáka. Jak se vlastně jmenuje kůň Ignácia? Vůbec toho moc neví. Sesedne z koně a přiváže Rhineu k šedákovi. Udělá krok k srubu a nemůže dál. Čeká ho tam ví to, ale nemůže jít dál. Ne, že by nechtěl, ale z ničeho nic se bojí. Bojí se všech těch pocitů, které jim zmítají.

Poznal už nenávist, touhu po smrti, ale lásku, úctu a touhu po objetí někoho ještě ne. Má strach, že se v něm ztratí, že už tady nebude Lucius, ale někdo jiný. Bojí se reakcí otce a lidi. Bojí se. Mačká čepici v ruce a nehnutě stojí přede dveřmi. Snaží se zachytit nějaký zvuk, ale kromě zvuků lesa a koní nic neslyší. Váhá a podívá se na Rhineu. Nijak se velkého koně nebojí a dokonce by řekl, že jeho společnost vítá. Stejně jako on, když se otevřou dveře a v nich Ignácius. Je přepadlý a tak ..

„Jak dlouho tu stojíš?“ Lucius slyší otázku. Vypadá zmateně, pomyslí si Ignácius.

„Nevím.“ Neví jak dlouho tu stojí a čeká. Ignácius ustoupí a Lucius vejde dovnitř. Zmateně se rozhlédne po svém útočišti a pak se podívá na Ignácia. Když už má propadnout peklu tak ať je to se vším všudy. Pustí čepici, přitiskne se k němu a začne ho líbat se vši vášní. Ignácius překvapeně záváhá, ale pak mu odpoví se vší netrpělivosti a touhou, kterou cítí.

„Tak pozdě. Nestihneme zpět do města...“ Ignácius říká mezi polibky. Luciův smích ho vnitřně rozechvěje.

„To je jedno ne. Nevím proč to dělám, nevím proč ty, ale chci tě.“ Lucius odvážně mu rozepne  sponu u pláště. „Pořád ještě nevíš jak na to?“Lucius se zeptá, když se od něho odtrhne. Je tak vyšší, statnější než já a mohutnější, ale nebojí se. Spíš ho to rozechvívá. Jeho pohled i tělo. Neví jak je to možné, že takhle reaguje na muže. Jestli je to láskou nebo chtíčem nebo čím to je.

„Nevím“ Ignácius cítí jak se červená. „Pamatuješ jsem kněz, ale zvládnu to.“ Lucius se začne usmívat jak tu věc zjišťoval on.

„Budeme se učit spolu nebo jsi někoho měl?“ Otáže se zvědavě Lucius. Ví, že některé řády nedodržuji svoje sliby tak vážně, ale Ignácius cítí to, je muž pevných zásad, který určitě dosud dodržoval sliby, které složil. Neví co se stalo, že je porušil a jestli dostal svolení a je mu to... při pohledu na jeho obnaženou pokožku... jedno. Dívá se jak se červená. „Krok za krokem. Půjde to,“ říká a pomáhá mu se svlékáním. Je to snad poprvé kdy někoho svléká a ani si nevšimne, ale i jeho oblečení mizi. Kabátec i košile jsou dole, když ucítí na své hrudi jeho ruku a jak ho hladí. Vzruší se a je tím udiven. Tak silnou reakci jen na pohlazení nečekal a skoro vyjekne jak se ocitne ve vzduchu v mohutných pažích Ignácia. Zasměje se a chytne ho kolem krku. Tolik radosti nezažil už tak dlouho.

„Ignácie?“ Obejme ho kolem krku a políbí ho. Má rád ho líbat.

„Řekni je ještě jednou. Víc. Chci z tvých rtů slyšet svoje jméno. Všechny, které jsi kdy měl vymažu z tvých vzpomínek. Budu tady jen já. Nikdo jiný“ Ignácius mu náruživě šeptá do rtů a pokládá na kožešinu postele. Lucius ho pohladí po tváří.

„Ignácie!“ zašeptá a pohladí ho opět po tváří. Leží na kožešině polonahý a vůbec se nestydí. Spíš je  mu dobře, když se na něho tak toužebně dívá.

„Všechno co chceš“ šeptá Ignácius a Lucius mu rozumí, protože i on by mu dal co chce. Všechno jen pro něho. Cokoliv. „Pokud se ti něco nebude libit, řekni. Miluji jak tady ležíš...“ slyší opět Ignácia a v duchu se usměje. Pochybuje, že by se mu něco nelibilo a položí prst na jeho žhavé rty. Cítí polibek a pak už jen jeho polibky. Vidí jak si přetáhne svou košili a  lehne si k němu. Zatočí se mu z toho hlava jak ucítí vedle sebe jeho tělo. Hladí ho a on zasténá. Tichounce. Tak moc se mu to líbí.

Chci víc. Chci ho držet ve svých rukou. Sklouzne níž a pohladí ho přes kalhoty. Uvnitř se rozechvěje, když cítí jak je vzrušený. Za to mohu já. Je to mnou, že je vzrušený, že se tak cítí. Ignácius zasykne, když ucítí luciovou ruku dole a tak svou rukou sjede k jeho mužství taky. Pohladí ho tak, aby se ho jen lehounce dotýkal. Chce to protáhnout.

Je vzrušený. Ignácius ho začne líbat a hladit. Cítí jak Lucius na jeho polibky a hlazení odpovídá a cítí se neskutečně dobře, i když trochu nepohodlně.  „Chci víc, prosím“ už nevydrží Ignácius. Vstane a svlékne ho úplně. Lucius se pod jeho upřeným zrakem začervená. Cítí z něho něhu, ale taky obdiv i hlad. Neví proč se snim cítí tak bezpečně. Je mu dobře až neskutečně. Nepamatuje, že by, ale .. Ignácius natáhne ruku a začne ho hladit a líbat po hrudi. Jazykem ochutná jeho bradavku a chvilku ji laská. Sevře mezi zuby a pozorně poslouchá co dělá Lucius. Slyší zasténání a zvedne hlavu. Rukou pohladí druhou bradavku a jemně ji mezi prsty sevře. Má tak citlivé tělo a narozdíl od něho nemá viditelné jizvy a přece ví, že umí bojovat. Lucius se pod jeho rukou vypne. Touží  po jeho tělu, po jeho rukou a chce, aby to pokračovalo.

  Je tak nádherný. Nechápe čím si zasloužil, že je tady, ale využije toho. Drobnými polibky a hlazením jde níž. Ještě nikdy nezkoumal jak vlastně penis vypadá. Nikdy ho nedržel v rukou, aby ho laskal a hladil. Dotkne se ho a sevře. Tolik toho nezná a všechno chce poznat s nim. S nikým jiným.

  „Sundej si kalhoty, chci tě taky vidět.“ Lucius se nadzvedne na lokti a dívá se jak drží jeho penis v rukou. Je tak zvědavý. Jako malé kotě a jemu to z nějakého důvodu dělá dobře, že je jeho prvním. Dívá se jak Ignácius uvolní jeho úd ze sevření a svlékné ze sebe všechno. Ignácius se podívá  na sebe. Je vzrušený. Pohlédné do oči Luciuse, ale vidí jen zájem, touhu a něco víc co nedokáže rozluštit. Skloní se k němu a políbí ho, když je odstrčený. Neví jak reagovat, ale Lucius ho donutí lehnout a sám se na něho vyhoupne. Sedí na stehnech a jejich penisy se dotýkají. Oba se podívají jak jsou vztyčené a Ignácius odvrátí zrak.

Chci ho ovládat stejně jako on mně ovládá. Tohle je přesně ono a začne ho hladit po celém těle. Líbá ho a hladí. Jazykem začne hladit bradavku a mlazli se s ní zatímco rukou tře a tiskne druhou. Cítí jak se pod ním Ignácius chvěje. Lehounce ho kousne. Zbožňuje jeho vůní a chuť jeho pokožky.

  „Jsem...“ udýchaně se táže Ignácius „ červený?“ slyší Lucius a zvedne svoji hlavu. Rozesměje se. Políbi ho na špičku nosu.

„Trošičku“ zašeptá a přitiskne se k němu celým tělem. Lže, protože je tak krásně zčervenalý.. skloní hlavu a jak dříve mu na těle bloudily jeho ruce tak teď je nahrazuji rty. Sjede níž a políbí břicho. Cítí jak se svaly stáhnou a a pak sklouzne níž a vezme ho do úst. Slyší ignáciovo zasténání a cítí se tak dobře. Rozmazlí ho. Má na to dost moci i peněz a milování se naučí s ním. To co má rád a nemá. Už teď se mu líbí jak reaguje na jeho hlazení i polibky, když z ničeho nic je položený na záda a nad sebou uvidí tvář Ignácia. Vztáhne ruku a dotkne se jeho tváře, ale v očích vidí touhu a .. zasténá, když ucítí jeho jazyk a ruce na svém těle. Je ďábelský učenlivý si pomyslí, když zpozoruje, že přesně opakuje co on dělal. Jenže za chvilku už i to se mu vykouří z hlavy a on jen cítí slast.

  Ignácius ho hladí lehounce po celém těle. Všude ho laská až na jeho úd, kterému se vyhýbá. Protahuje mazlení do nekonečná a těší se z jeho těla. Lucius cítí všechny zakončení a prsty, které kouzlí na jeho těle drobné vlnky slasti. Všechno se v něm svírá touhou. Nemůže se dočkat až jeho ruce se sevřou kolem jeho penisu a když jsou tam ucítí... neví jestli skončil v ráji nebo ne. A pak, když ho jazykem obemkne, vtáhne ho do úst a on cítí jen rozkoš. Má pocit, že pod nimi shoří postel, takový oheň cítí v těle.

  Ignácius poslouchá jeho sténání a snaží se ho uspokojit jak nejlépe svede. Hladí ho a zkouší všechno možné co ho napadne. Z ničeho nic ucítí jak vyvrcholí. Dívá se jak semeno má na tváří a na rukou.

  „Klid“ zašeptá Lucius a slíže svoje semeno z jeho tváře. Neví jestli se to dělá nebo ne a děvčata nic takového neříkaly, ale je mu to jedno. Políbí ho. „Nádherné.“ Je spokojený. Ignácius si lehne vedle něho a přitáhne si ho k sobě. Je spokojený, i když .. podívá se dolu na svůj ztopořený úd. Chtělo by to, ale neví jak. Pořád má zábrany. Lucius se na něho dívá.

  „Asi přece jen jsi...“ nakloní se k jeho uchu a vysvětluje co má dělat.

  „Vážně se to tak dělá?“ Ignácius pohlédne na jeho tělo a na..., když si představí jak je uvnitř něho, vzruší se ještě víc, i když by řekl, že to víc nejde. Začne ho líbat a Lucius se otočí ke stěně. Ignácius stále váhá. To je, ale když vidí jeho hýždě a jak čeká.. ano asi ano to je ono. Začne do něho pomalu pronikat, ale cítí, že to stále není ono, že je celý ztuhlý a bolí ho to, i když to  nedává najevo a vyklouzne z něho. Cítí jak Lucius se uvolní. Přece nějak to musí jít. Obejme ho a jen drží a horečnatě přemýšlí. Neví jak to udělat, aby ho nebolelo.

  „Asi to nejde“ řekne rozpačitě. Lucius se otočí a usměje. Schová si tvář na hruď Ignáciuse a poslouchá jeho srdce jak nepravidelně bije. Přece jen asi nic nezjistil. Vzpomene si na mast a v duchu zakleje, že na ni zapomněl. Váhávě začne.

  „Líbíš se mi a moc. Nevím proč ti to dovoluji, ale od té koupele jsem chtěl tohle zažít i ne. Jít to musí. Určitě. Tedy aspoň mně to říkali... Pokud vím někdy při defloraci se používá mast.“ Ignácius se dívá jak se znovu otočí ke stěně. Lucius cítí, že je červený jako rak. Vykládat muži o defloraci a masti. Panebože hanbou se snad propadne.

Ignácius zuřivě přemýšlí jako kde tady má sehnat... pak si vzpomene a vyskočí z postele. Horečnatě probírá svoje věci a pak vytáhne váček. Vytáhne malou dózu. Otevře ji a vezme trochu na prsty. Lucius zatím se otočí, aby viděl co to tam provádí. Něco hledá, ale co? Ignácius se otočí k Luciovi a z ničeho nic si uvědomí, že se dívá do jeho nádherných modrozelených oči. Oba zrozpačiti, když se na sebe podívají a pak na dózičku.

 Uculí se na Luciuse a začnou se smát jako blázni.

 Ignácius si k němu klekne a políbí mu dlaň „Miluji tě, Luciusi. Budu tě chránit do konce svých dní.“ Postupuje dál a Lucius se jeho polibkům naprosto odevzdá. Ignácius si lehne vedle něho a otočí ho zády k sobě. Odhrne jeho hebké vlasy a políbí na krk. Přitiskne se k němu a líbá mu záda, ruce ho hladí všude kam dosáhnou. Slyší jeho zrychlený dech. Vezme dózu a záváhá. Ještě může to vrátit, ale pak se odhodlá a dotkne se jeho hýždí. Vklouzne prstem dovnitř a musí se ovládat, aby do něho nepronikl hned. Zaslechne zasténání a zarazí se jestli ho to nebolí, ale snad už tentokrát ne.

  „Kdyby...“

  „Jestli takhle i válčíš...dělej!“ vyhrkne už Lucius. Chce mít tu bolest za sebou. Nenapadne ho proč zrovna do něho Ignácius pronikne, ale cítí, že je to mu tak bližší. Ignáciovi se zableskne v očích. Vytáhne prst a pomalu začne pronikat do těla Luciuse. Uslyší zasténaní a přestane. Vyklouzne a opět se zasune. Cítí takovou slast jak je v něm sevřený. Drží ho pevně a přemýšlí jak by bylo to pro oba lepší, jak by šlo změnit pozici, ale teď jen prahne po uvolnění. Začne se v něm pohybovat. Pomalu a vychutnává si to. Ne chce víc. Vyklouzne z něho a přetočí ho na záda.

Lucius sténá pod jeho pohyby a jen si přeje, aby ta ohnivá spirála co v sobě cítí se uvolnila a ona mohl konečně zas dýchat. Cítí jak mu krev rycheji koluje žilami a cítí chuť rozkoše. Proč zrovna teď muselo přijít. Proč ne dřív? Odežene vše a jen vychutnává tu rozkoš, kterou nakonec to spojení mu přineslo. A ani to nebolelo. Jen trochu pálení a teď už ani to ne. Je mu tak dobře, tak slastně. Neví co dřív vnímat a tak přestane úplně myslet a jen se poddává jeho i svému chtíčí a touze po vyvrcholení.

Ignácius mu roztáhne drsně nohy a vklouzne do něho aniž se stará jestli ho to bolí nebo nebolí. Žilami mu proudí chtíč a chce jen dosáhnout uspokojení. Vidí jak se Luciusovi rozšiří zorničky, ale jen ho obejme kolem krku a sevře kolem pasu. Rozkoš. Proč jen zakazuji milování? bleskne mu hlavou a dál ho tiskne k sobě. Teď už ho ani moc nezajímá Luciova rozkoš. Chce jen svoji a chce se v něm ztratit. Drží ho pevně a nevšímá si co se děje kolem něho. Dívá se do jeho modrozelených oči v kterých vidí jen touhu stejnou jako on vidí v jeho očích. Pohybuje se rychleji a vzdáleně slyší jeho sténání a svůj sípot. Cítí vůní jejich milování, ale všechno ignoruje. Jen se uspokojit. Sebe i jeho za jakoukoliv cenu. Ještě a ještě a nakonec vykřikne. Cítí jak jeho semeno proudí do těla Luciuse. Skloní k němu hlavu a dívá se do jeho obličeje. Něžně ho políbí a lehne si na jeho tělo. Lucius ho pořád svírá kolem beder.

  Zůstane tak napořád. Nic se tomu nevyrovná. Nadzvedne se a znovu ho políbí. Líbá ho až ucítí jak Lucius natáhne nohy a pustí ho. Vyklouzne z něho. Obejme ho a neví co říct. Co se říká v takovém případě?

„Luciusi co se říká po tak nádherném prožitku?“ Vidí jak Lucius zamrká překvapením.

„Ještě jsem se tak v životě nenasmál jako s tebou.“ Lucius se šťastně rozesměje. Pohladí ho. V téhle chvílí má pocit, že ví víc než Ignácius. „Co se říká? Nevím. Někdy jen odejdeš z lože, někdy řekneš, že to bylo skvělé a někdy jen vedle toho druhého usneš, nebo...“

„Dost Luciusi. Bylo to nádherné. Nikdy jsem nic takového nazažil a mám chuť znova.“ Lucius překvapeně se na něho podívá. Tak tohle dokáže udělat s mužem dlouhodobý pust. Jenže on se ještě moc necítí na další milování, i když tak skvělé milování. Vnímá na svém obličeji jeho prst jak zkoumá linie jeho obličeje. Je mu tak divně z toho, že někdo tak mocný dokáže být tak jemný a něžný. Chtěl by tady zůstat schovaný před světem už navždy. Nechce tam do toho krutého světa. Zůstat tady s ním, takové malé nesplnitelné přání.

„Je to tady tak zoufale malé“ uslyší Ignácia a zamrká. Má pravdu, když cítí jeho tělo na svém a na úzkou postel. A přece pro něho představuje tu nejměkkčí postel na světě.

„Pochybuji, že tady seženeš palác a já na to nemám.“ Aspoň ne teď.  Ignácius se přetočí a dotkne se Luciovy hlavy. Vezme do ruky pramen vlasu a promne ho. Přivoní k němu.

  „Tohle jsem tehdy  chtěl udělat. Dotknout se tvé pokožky, zjistit hebkost vlasů, přivonět k nim...“ pátrá v jeho tváří po úsměšku, ale nevidí ho.

  „Jsi básník pane rytiří?“ Lucius lehce odpoví a dívá se do jeho tváře. Nikdy by nevěřil, že láska může být taková... tak sametová, divoká a voňavá. Spíš on sám začíná být básníkem.

  „Kdepak jen zamilovaný rytíř. O čem přemýšlíš, Luciusi?“

  „O tom, že jsem netušil, že láska je tak divoká a ...“ Ignácius pozoruje jak se červená. Vyjádřovat se o svých pocitech je tak těžké postěžuje si Lucius pro sebe a přitom je to tak správné. Cítí, že to Ignáciuse opravdu zajímá.

  „Lehni si na mně“ požádá ho Ignácius. Lucius zamrká.

  „Proč?“ Nechápe to, ale klidně to udělá.

  „Abych mohl citit tvoje tělo na svém a hlavně lépe tě hladit ...“ sjede mu rukou na hýždě k rýze a pohladí. Lucius se usměje, když sklouzne rukou k jeho vztyčenému pohlaví.

Ignácius cítí jak je opět vzrušený, ale snaží se držet na uzdě. Přejíždí rukama luciusovo tělo a vnímá jeho nahé tělo na svém. Nohama ho pevně obejme a přitiskne ještě blíž.

  „Příjemné. Netušil jsem, že někdy tak budu s mužem a ještě...“ k tomu s rytířem a svatým mužem?

  „Psst. Už jsem ti přece řekl, že tě chci a když jsi tady stál za dveřmi.. já...“ Ignácius se odmlčí. „Jestli se nechceš milovat vyprávěj mi o své rodině a já ti řeknu něco to málo o řádu. Pokud chceš a co budeme dělat zítra, dnes? Mám v tom zmatek“ Snaží se ignorovat své vzrušení, ale má pocit, že dlouho to nevydrží a opět si Luciuse vezme.

  „Je mi líto, ale právě se hovor odložil na neurčito“ Ignácius mu šeptá do rtů.

  „Ignácie...“

  „Ještě. Ani nevíš jak mně to vzrušuje, Luciusi.“ Tře se o něho tělem. Lucius zašeptá „Ignácii, Ig..“  plní jeho žádost, ale slova zaniknout v žhavých polibcích.

Bylo to tak nádherné před usnutím si pomyslí ještě Lucius a dotkne se spící tváře Ignáciuse. Obkresluje ve tmě jeho rysy a snaží se je vtisknout do paměti. Nechce přemýšlet o zítřku, o týdnu o ničem. Chce ležet v bezpečí jeho náruče a  být s ním navěky. Zahrne ho svým bohatstvím, vším co má.

Ráno se ošije jak ucítí na sobě pohled a otevře oči. Ponoří se do šedých oči jako mlha za svítání. Bude vždy mít rána při sobě a nebude se muset dívat ven, když bude chtít vidět bouřku. Vždy ji najde v jeho pohledu. Vášnivou temnou bouřku.

 „Dobré ráno Luciusi.“

 „Dobré ráno!“ řekne rozpačitě Lucius. Ignácius se zasměje nad jeho rozpaky a on šťastně poslouchá jeho smích. Má pocit, že se koupe v záplávě slunečních paprsků a slasti, kterou v něm jeho hlas se vyvolává.

„Ještě jsem si nezvykl, že někoho mám takhle v náručí. Ani nikdy jsem nechtěl, ale to je.. utekl jsem odsud jako bych měl za sebou démony a stejně jsem se vrátil. Vrátil k tobě. Jsem rád, že jsi tady. Tak nesmírně rád.“ Ignácius se zamyslí jaká bude jejich budoucnost. Chce vstát a odhodí pokrývky. Jeho pohled sklouzne na luciovo tělo a zasténá. Zavře oči.

  „Ignáciusi je ti něco?“ Zeptá se starostlivě Lucius. Ignácius otevře oči a polkne. V noci se s nim miloval ještě dvakrát a pořád má pocit, že nemá dost. Stačí jen si vzpomenout na dotek, polibek a jeho tělo reaguje. Dívá se na starostlivou tvář Luciuse. On je zvyklý se probudit vzrušený anebo se probudit vedle někoho, ale on.. je to jeho první probuzení vedle někoho a ráno když byl vzrušený jednoduše to ignoroval.

  „Už chápu ty studené koupele u nás v Řádu.“ Vyskočí z postele ignorujíc naprosto vše. Lucius sklouzne k jeho penisu. Je vzrušený a co má být. On ráno pravidelně se hladí až vyvrcholí tedy pokud vedle sebe nenajde ochotnou ženu mu pomoci od jeho malého problému. Asi bude muset tentokrát Ignáciovi pomoci on.

  „Jaké studené koupele?“ Dívá se na jeho vzrušení a nechápe proč tam stojí v tom chladu nahý, když si může lehnout vedle něho.

  „Studené koupele. Ano vyjedu si k řece a bude vše v pořádku. Chci tě Luciusi a a... počkej to nemů...“ ale slova zaniknou a Ignácius zasténá, když mui dojde co chce Lucius udělat. Stojí v srubu a před ním klečí Lucius s šibalskými ohníčky v očích.

  „Když už hřešíme tak aspoň důkladně, ano.“ Lucius ho vezme do úst a  Ignácius mu vyjde vstříc bedrami. Rukou vklouzne do jeho světlých vlasů.

  „Je to lepší?“ Smlsně se olízne po chvilce Lucius a vstane. Nikdy by neřekl, jak moc se mu to bude libit. Když ho má v ruce nebo v ústech cítí se přinejmenším stejně silný jako sultán nebo král.

  „O hodně lepší. Přece jen si tu studenou koupel, kterou nemám rád,  nebudu muset dávat asi tak často.“ Ignácius si ho přitáhne do náruče a potěšeně vnímá jak k němu Lucius krásně zapadne. Lucius ho obejme a vůbec mu nevadí jeho nahota. Jeho náruč je tak příjemná a bezpečná a on by v ní klidně strávil zbytek života.

Stráví celý den v chatě a do města vyrazí hodně pozdě. Lucius se doslova vyhřívá v jeho pozornostech a pohledech plných lásky.  Jedou vedle sebe pomalu tak, že i koně občas ukousnou první rašící trávu. Tiše poslouchá o tom jak žije na hradě o křiží, který mu ukazuje a trochu se kříže bojí. A on zase vypráví o otci, matce, dvou provdaných sestrách a o nejstarším bratrovi. Mlčí o tom nejmladším i tom co se stalo. Nechce vidět na jeho tváří zachmuření nebo odsouzení.

Jsou už blízko města, když Ignácius řekne. „Pojedu první. Chtěl by to vykřičet do tváře světa“ povídá mu“ ale zatím se musíme...“

„Ne je to lepší. Těším se až tě uvidím. A lidé ve městě, víš Ignáciusi nejsou nakloněni fyzické ne to ne jakékoliv lásce. Možná je to tím, že je to poutní místo, možná něčím jiným...jeď už, ano.“ Dívá se jak pobídne koně a bez otočení jede k městské bráně. Pohladí Rhineu po hřívě a je mu smutno. Miluji ho. Nevím proč, nerozumím tomu, ale chci být  snim po zbytek života. Možná bychom mohli odsud odejít, ale nejdřív musím zajistit ještě jednu věc. Pak snad... ne bude souhlasit a oba zmizí z toho proklatého města. Pobídne koně a jede k městské bráně. Už se zavírá jak se bliží soumrak a noc, ale on často se vrací pozdě. Stráž zadrží bránu a on jim hodí váček s mincemi. Projede městem a přemýšlí kudy jel Ignácius, co v klášteře dělá.

Jel snad touhle uličkou nebo tamtou? Neví. Chtěl by o něm všechno vědět. Jenže on nemá takovou minulost jako on. Nemá zabitého bratra, despotického otce a nějakou někde neznámou snoubenku. Nevede bandity, kteří loupí a není jejich vůdcem. Poslal vzkaz Thomasovi, že nějakou dobu nemůže přijít. Ignácius je narozdíl od něho volný jako pták. Ale udělá vše, aby byl šťastný. Nedovolí lidem v městě, aby mu ubližili, aby mu ubližil on. Nedozví se nic z toho co ho trápí. Vyběhne nahoru do pracovny a rozhlédne se a pak se mu zrak zastaví na kožešině. Přejde k ni a zaboří do ni svoji ruku. Ano tady budou spolu ležet a milovat se. Plameny ohně ho budou měkkce ozařovat a on se bezpečně skryje přede všemi do jeho náruče.

Nový život, uvažuje Lucius pro mně právě začal. Je šťastný s Ignáciusem jak jen může být. Miluje ho a jen občas v nocích, kdy spolu leží se mu míhají před očima tváře lidi, které znal. Prosí boha ještě o chvilku toho štěstí, které má. Dobře ví, že jednou to vše skončí, ale teď chce žít jen pro tuto chvílí. Den za dnem utíkají jak splašení koně a On je na vrcholu blaha. Dělá pro něho všechno co by chtěl a musí ho přemlouvat k různým věcem.

Jednoho dne ho vezme k panu Czeslawovi. Chce pro něho to nejlepší co si může dovolit. Svádí ho, aby si vybral jakokouliv kožešinou. Když viděl jak se zamiloval do kožešiny u krbu, chce aby měl něco co ho zahřeje až spolu nebudou. Vybírá kunu a zkouší mu ji a pak jeho zrak padne na bobří kožešiny. Bere je na plášť a Ignácius se zlobí.

„Kdo řekl, že je to pro tebe?“ s šibalskými jiskřičkami se ho Lucius zeptá. Ignácius se začervená se a jemu to přijde tak roztomilé.

Večer pak všechny kožešiny rozprostře u krbu a donutí ho lehnout tak jak je. Dívá se na něho a hladí ho po těle.

„Červenáš se Ignáciusi“ zašeptá mazlivě.

„To proto, že jsi oblečený a já když tě nevidím. Šaty jsou tak hrozné. Svlékni se.“ Lucius zakroutí hlavou a jeho oči zněžní. Je tak krásný a pak vstane. Přejde k pohárům s vínem a jeden vezme. Druhý mu podá. Namočí prst a začne mu kreslit po těle a pak slibávat kapky vína. Bloudí rty po cestičkách, které zanechal jeho prst.

„Luciusi!“ zavrčí Ignácius.

„Ještě chvilku a pak si můžeš dělat se mnou co chceš“ nakloní se k němu. Ignácius se podvolí.

„Slibuješ?“

„Ne!“ řekne se smíchem Lucius a vyjekne jak Ignácius ho chytne a přetočí na kožešinu.

„Šlechtici mají sliby plnit.“ Zahrozí.

„Nejsem jim, Ignáciusi.“

„Ne?“

„Jsem přece tvoji láskou nebo ne?“ zašeptá mu odvážně do úst. Vroucně ho políbí  a pak s rukou na tváří řekne vážně. „Dělej si se mnou co chceš. Miluji tě.“ Ignácius si na něho lehne a zaboří mu rty do vlasů. Miluje ho až to někdy bolí. Políbí ho a pak se spolu miluji, povídají a hýčkají jeden druhého  do prvních slunečních paprsků.

Je to pro něho, i když odmítá jakýkoliv přepych. Jezdí spolu na lov zvěře a většinou skončí v srubu kde můžou spolu volně dýchat. Nechce se vracet do města, ale jeho povinnosti jako správce panství volají. Stačí si sami se sebou a nikoho nemusí mít. Lucius má konečně pocit, že je svobodný a teprve teď s Ignáciem celý jeho život dává smysl. Jako by se znovu narodil a žil. Je mu vděčný a chtěl by mu snést všechno bohatství na zemi. Nechápe jak ho někdo jako Ignácius může milovat.

Jeho obtíženého hříchy. Jeho s temnou minulosti, která se za nim plíží a dýchá mu na krk. Tuší o ní, ví o ni a nemůže se ji zbavit. Uvažuje, že by tady všecho nechal a odjel pryč, ale pořád ho váže smrt bratra a slib jemu daný. Vše porušil, ale tohle ne.

„Něco tě trápí?“ lehce pronese Ignácius a setře mu z čela vrásku. Lucius se nejistě usměje. Zadívá se na svého milence a zardí se. Nechce mu to říkat a tak ho políbí. Ignácius mu to oplatí. Uvědomuje si, že mu Lucius nechce říct všechno, ale i on zachovává tajemství kříže pro sebe.

„Nic mně netrápí jedině tvoje neochota.“ Zašeptá Lucius s úsměvem.

„Neochota?“ zamračí se Ignácius  a jemně mu hladí tělo.

„Ano. Chci ti dát všechno a ty odmítáš a taky mně. Protáhne se, aby viděl jeho tělo. „Jsi krásnější než já“ když se nad nim Ignácius skloní. V tu chvílí je dokonale šťastný.

A zatím co jejich štěstí trvá, čas letí a město vře nenávisti k těm, které si dovolují porušovat jeho pravidla. Lidskými srdci, přeplněnými malichernostmi a nenávisti k sobě k svému osudu,  letí nenávist k těm, kteří se nebojí ukázat své štěstí najevo. Ničí je to jako kapky jedu hada a rozežírají jim duše. Proč Vy a ne My můžeme být šťastni! Křičí do města a sledují je. Tisíce oči ze tmy z úkrytu s cílem i bez cíle.

Sleduji svoji vlastní cestu chtivosti a touze po pomstě, po bohatství. Sledují své cíle a rozdmýchavají ochotným srdcím přijmout vše zkažené do svých mysli. Našeptavají pomlouvačně a v skrytu se těší z účinku svých řeči. Tiše sedí a pozoruji jak město vře nenávisti k sobě samému.

Hledají oběti. Chtějí zničit to co nemají sami a chtějí to zničit provždy. Proč Vy a ne my. Proč nejsme my šťastni. Chceme to a vědí, že nemohou to mít a tak nenávidi. Městem se rozpíná jak chapadla chobotnice zášť zloba a touha po smrti jich dvou .

A oni si neuvědomují co svými úsměvy doteky, pohledy působí. Srdce nalomené zlým osudem poslouchají řeči našeptávačů. Pomluvy a klevety bují a oni dva zatím štěstím září.

Chapadla se roztahují, dotýkají se jednotlivců i skupin. Špiní je a jemně ovijí tělo města jedem, které vydává. A za tím vším stojí lidé, kteří lační po bohatství, po tajemstvích ukrytých v nich obou. Chtějí mít co oni neměli mít a využívají chapadla pomluv a nenávisti.

Roztahují se a jsou spoly propojeny těsně jako sestry zášti a nenávisti. Ještě chvilku. Další dny ubíhají jak splašení a oni dva si nic neuvědomují. Žiji jeden druhým a na ničem jim nezáleží. Jsou slepí ve svém štěstí, ve své lásce.

Chapadla se roztáhly a pomalu pronikají dušemi. Podněcují je, našeptávají o štěstí druhých a o neštěstí jich samotných. Městem se plouží lidé hledící na dva nevinné, kteří měli odvahu milovat a zlobí se na osud na sebe na ně dva.

Chapadla nalezly oběti svých tužeb, své chtivosti po mocí.

Svírají se kolem svých oběti a ukazují na ně.

Pozdě.

Chapadla se rozvily městem a jsou vidět v každém obličeji, v každém srdci, dechu, který vydechnou.

Slunce je vysoko na obloze, když  ke dveřím chatrče se bliží skupina lidi. Vidí dva uvázané koně a některými tvářemi projede závist i chtíč po bohatství. Lačnost svítí z jejich napjatých těl a oči salájících horečkou.

„Hřích!“ Konečně někdo to vykřikne a davem projede vzrušení a touha po lovu. Hon chapadel se chýlí ke konci a konečně nalezla možnost jak se svých emocí i skrytých tužeb  zbavit.

„Psy na ně! Je to hřích! Roztrhejte je! Zabte!“ ozývají se výkřiky lidi a duše lačnici po jejich smrti si mnou ruce. Pomluvy, klevety a řeči vykonaly to co měly a ony konečně dojdou klidu.

„Ne!“ mohutný hlas zazní a do popředí skupiny lidi vystoupí mnich. Rozvážně si sundá kapuci kutny. Ukáže se tvář bratra Benedicta. „My nejsme barbaři. Postavíme je před soud a budeme soudit.“ Všichni jako jeden muž přistoupí k chatrči a rozevřou prudce dveře.

Zůstanou strnule stát nad krásou a nevinnosti těl ležících v slunečních paprscích. Leží spolu a na rtech jim pohrává úsměv. Jsou dva a přece se je nedá nevnímat jako celek. Jako jedno. Ale i to vyvolá v nich hněv a zlobu. Nenávidí tu krásu, kterou vidí, protože sami žiji v ubohosti a neumějí si představit, že žít  se dá jinak.

 „Hřích!“ vykřikne opět někdo z davu  a pohne se kupředu. „Smilstvo! Hřích! Zabít!“   

Ignácius se s Luciusem probudí a nechápavě se dívají po lidech. Co tady chtějí? Včera byli na lovu a vyčerpaní usnuli v zajetí milování. Pořád nevěřícně se se dívají na dav lidi, kteří na ně hledí rozzlobeně. Ignácius hodí kožešinu Luciusovi, aby ho chránil přes těmi krvelačnými pohledy a horečnatě přemýšlí. Je pozdě, ale on slíbil, že bude Luciuse chránit  stejně jako řád. Postaví se a stiskne nenápadně rameno Luciuse. Pokud bude chytrý...

Proč mu tiskne rameno? Co chce dělat? ale poslechne ho. Tiskne k sobě kožešinu a klouže po tvářích, které zná. Některé jen od pohledu, některé dobře a s některými se vídá den co den. Proč jsou tu? Co chtějí? A proč v očích mají takovou nenávist a v rukou zbraně.

 „Co tady chcete?“ Optá se přísně Ignácius.

 „Porušili jste zákony. Oba dva  budete souzeni a potrestáni.“ Benedict vystoupí do popředí. Ignácius by nejraději tomu božímu služebníkovi, který vede ty ovečky k jeho potrestání, něco řekl, ale chápe svoji situaci. Snaží se udržet v klidu jen kvůli Luciusovi. Lucius se zatím dívá na Ignácia a obdivně sleduje jak s rozvahou čelí rozběsněnemu davu. Potom musíme okamžitě odjet napadne ho. Oba dva už tady nemohou žít.

  „Nepatřím už k řádu, bratře Benedicte“ Lucius zalapá po dechu. Ví, že to není pravda. Proč lže? Co chce dělat a z ničeho nic dostane strach. Ne o sebe, ale o Ignácia, který netuší co lidé ve městě dokáží. Měl mu říct co se tehdy s jeho bratrem stalo. Proč to neřekl? Proč? Ale ví. Bál se jeho odsuzujícího pohledu. Začíná si to vyčitat, že mlčel. „Zač mně chcete soudit? Nebo nás. Lucius je nevinný.“

  „Nevinný. Leží tady s Váma a smilnil s vámi. Chlípnost je vidět na Vás i na něm.“ Bratr Benedict vyštěkne obvinění na Ignáciuse. V hlase mu zní pohrdání.

  „Omámil jsem ho a  použil vše co jsem se naučil u Saracénu.“ Chladně jim oznámí Ignácius. Stojí nahý uprostřed chatrče a stejně nikdo nemá odvahu se ho dotknout.

  „Čáry!“ Někdo vykřikne. „Ježíší Maria. Chraň nás Bože!“ Dělají znamení kříže.

  „Takže se přiznáváte k čarodějnictví?“ Bratr Benedict si v rozpacích odkašle. Tohle nečekal.

  „Ano. Lucius byl donucen k tomuto jednání, k smilství se mnou a za nic nemůže.“ Hrdě prohlásí. Lucius chce říct, že to není pravda, že lže, ale jen se dívá na Ignácia. Vyhraje protože je to on. Je silnější než kdokolilv z nich.

  „Chráníte ho Ignáciusi. Svého milence! Jste bezbožník a budete souzen naším koncilem. A on taky.“ Benedict neví co dělat. Ignácius zavře oči. Je konec. Jestli ho odvedou do města bude konec. Chce se podívat na Luciuse. Dotknout se ho říct, že miluje. Nemůže si to dovolit, ale on, on musí přežít.  Bude nejspíš upálený, ale Lucius se zachrání. Musí se zachránit. Jeho láska. Slyší jak se obléká.

Co chceš Ignáciusi dělat? Jestli nás odvedou je konec. Já jsem si na to zvykl a vím jak skončím, ale ty jsi měl celý život před sebou. Proč se na mně nepodíváš? To jsem ti tak odporný? Ne. Chráníš mně. Stejně jako svůj Řád. Jsi můj rytíř a já tě miluji. Jsi pro mně všechno. Prosím Bože, vyslyš mně a nech ho žít. Slyší jak mu přikazuji obléci se. Proč? Vždyť s oblečením není tak krásný. Chce nahlas křičet, ale mlčí, rty pevně stisknuté.

  „Oblečte se obviněný Ignáciusi.“ Ignácius se obleče. Neotočí se na Luciuse. Lucius se na něho dívá a pak odvrátí zrak. Musí být stejně pevný a neoblomný jako Ignácius. Nesmí dát najevo jak ho bolí, když ho vidí spoutaného. On, který byl dosud tak volný jako sokol na obloze je veden jako nějaký zločinec v poutech a to jen proto, že se odvážil jeho Luciuse milovat. Za vše může on. Proč se vracel z hradu do města? Proč byl tak vzpurný a odmlouval  otci? Nebo je to Bože za hříchy, které jsem spáchal?

Někdo hodí po něm kus dřeva a on zbledne. Zná ho a dost často spolu hovořili a tamten pekař.. kupoval u něho bochánky sladké jako med a z ničeho nic po něm háže klacky. A stráž, kterou tolikrát uplatil od něho odvrací tvář. Zbabělci! Chce vykřiknout, ale k čemu to bude? Skončí tam před bránou nebo na náměstí, aby měli diváci lepší zábavu.

Vidí rozezlené tváře svých spoluobčanů a představitele církve. Jsou seskupení u městské brány. Vepředu jsou nejdůležitější představitelé města a církve. Ignáciovi a Luciusovi zatrne. Soud teď hned? Nedají jim čas? Proč? Co se to tady děje s tím klidným městem? Podívá se po Luciusovi. Je tak klidný. Neuvědomuje si co se může za chvilku stát? Je mu smutno u srdce a neví proč. Pláče a nedává to znát najevo a má strach. Tak velký strach o Luciuse. Ne o sebe, ale o lásku, kterou slibil chránit. Pohlédne na medailon. Je červený. Oči mu tiše zazáří. Nezklamu tě Luciusi, nezklamu řád, otče.

Ignácie prosím nech mně být. Nestojím za to, abys ses obětoval. Nech mně tady křičí a přece Lucius nic neřekne. Ví, že ty které podezříval jsou tady vepředu. Podívá se na klidného Ignácia. Je mu smutno z toho, že vše skončilo. Má o něho strach. Bojí se, že zemře a on chce, aby žil. Prosím tě o to! Vykřikne z posledních sil k nebi. Neví proč se dovolává boží ochrany. Ale ne pro sebe neboť on už propadl peklu, ale pro Ignáciuse, pro svoji lásku. Pro toho, který mu věnoval a ukázal lásku.

  „Zde obviněný Ignácius se přiznal k čarodějnictví, a že Luciuse de Charny omámil a zneužil. Proto...“ Bratr Benedict nedokončí předem připravený proslov. Davem projede vzrušení.

  „Lež! Souhlasil a rád se s nim smilnil!“ Ignácius pozná hrubý hlas bratrance Luciuse. Otočí se k bledému Luciusovi. Jeho oči... miluji tě navždy mu říkají smutně. Neví jak se jmenuje ten bratranec, ale jeho hlas se mu vrývá do paměti jak rozžhavené železo.

Lucius se prudce otočí a z ničeho nic jako by spadl závoj z oči. To ty jsi jeden z těch. On to vše věděl. Chce vykřiknout, vrhnout se po něm, když ho zarazí kámen vržený jeho vlastním bratrancem.

  „Smilstvo. Je to zakázané! Zabijte ho!“ Vykřikne bratranec, vezme další kámen a s rozmyslem ho hodí.  Lucius se po nim zapotácí jak ho kámen udeří do hlavy a začne mu téci krev. Zoufale se podívá po Ignáciovi, jak cloumá pouty. Snaží se ke mně dostat, snaží se mně ochránit tak jak slibil.

Další kámen a další dopadají na Luciuse a on pod nima klesá. Snaží se ochránit, ale ví, že je pozdě. Před očima mu vyvstane všechno co udělal i smutná tvář jeho bratra a pak  s posledním úsilim zvedne hlavu a zadívá se do šedých oči Ignáciuse.

„Miluji tě!“ řekne, ale v té řvavě nenávistného jekotu není nic slyšet. Cítí jak ztrácí vědomí a jak se mu vše rozmázává před očima. „Ignácii miluji tě!“ vydechne když klesne na zem a kolem něho se rozprostře tma.

                                            Konec 3. části

Konec