Shounen - ai povídky

Pouť duší se uzavírá

Dva roky jsou za mnou. Kdy jsem vlastně uzavřel s ďáblem smlouvu? Sám nevím V Očistci jde čas jinak, pokud tam vůbec existuje. Byl tohle poslední lov na démona nebo Pán temnot použije nějaký trik a donutí ho opět lovit? Na jednu stranu bych byl rád zůstal s Lucienem, na druhou stranu už dál lovit nechci. I když setkání s mojí láskou mi obnovila víru, chuť žít, přece jenom jsem nesmírně unavený. Chtěl bych dokončit tenhle prázdný život lovce a spočinout v nejkrásnějším objetí světa. Chtěl bych konečně nalézt klid a spát vedle Luciena celou noc.

Bojím se, že mi to nebude dopřáno.

Bojím se, že odejdu a nikdy už neuvidím pohled dálek.

Bojím se, a snažím se to nedat najevo, ale všechno ve mně křičí úzkostí, strachem.

Snažím se před Lucienem nedat najevo pochyby.

Marné. Ví, jak se cítím. Ví, co mě zevnitř užírá jako lačné drápy temnoty. Usmívá se a já za jeho kouzelným úsměvem vidím strach. Modrozelenýma očima se na mě dívá a já v nich vidím bázeň. Je statečnější než já. Chtěl bych mít špetku jeho odvahy, ale zatím jsem hrůzou rozklepaný novic, který stojí prvně s naostřeným mečem proti svému protivníkovi. V hrdle chuchvalec strachu a kámen v žaludku. Ruce těžknou a váhají. Kdybych mohl obavy a otázky o budoucnosti zničit, ale nejde to a tak se pouze usmívám a ujišťuji planými slovy, že vše bude v pořádku.

Oba dva se snažíme tomu uvěřit.

Ani jeden tomu nevěří.

Jsem ve spanilých Benátkách. K nohám mi jako tolikrát předtím klesne mrtvé tělo v masce královny. Vůkol mě víří rej masek a já právě krásnou dámu poslal do říše mrtvých. Ještě teď cítím bolest, kterou jsem vnímal, když démon procházel mýma očima. Jeho vztek polapené ryby v sítí pomalu dohasíná, ale nemohu nic dělat. Utěšují se jedině tím, že žena už dávno byla mrtvá. Otočím se a bílý plášť zavíří po dlážděném chodníku. Vzpomínám si na své předešlé návštěvy, ale už jenom matně. Bylo jich tolik.

Je možné, aby bylo tolik démonů na světě?

„Konec.“

„Tak kde je další cíl, Dhekro?“ Na rameni, už si oba na to zvykli, mu sedí malá fialová démonka. Je zachmuřená. Vzlétne a podívá se mu do tváře, prohlíží si ji a znechuceně si odfrkne.

„Krásný rytíř, ale hloupý rytíř. Pán by si mohl lépe vybírat služebníky. Je konec, ty tupá hlavo. Nebo snad to mám hláskovat?“ zakloní se a ruce dá v bok. „JE KONEC!“ zanikne v ohňostroji barev, které se rozprostřou na temném nebi. Dychtivé tváře schované za maskami pozorují rej vybuchujících světel. Odráží se v jejich očích a vytváří iluzi naivního dítěte hluboko schovaného v každém z přihlížejících.

„Nerozumím.“

„Seneco, vysvětli mu to. Možná, že do něj naliješ více vědomostí než do svého císaře,“ neopomene ho popíchnout na jeho dřívější post mentora. „Je naprosto tupý. Nechápu, proč jsem se s ním tolik let zahazovala.“

„Huš, ty potvoro. Končíme. Tohle byl tvůj poslední lov a já tě naposledy mohu zanést, kam budeš chtít.“

„Konec,“ řekne tupě. Těšil se na něj a najednou neví, co má dělat.  Henri, kde je Henri? Rozhlédne se kolem, ale masky ho pevně svírají v objetí. Henri tu není. Nemá rád města, ale pole, louky a hlavně lesy. I on ho opustil. Zase sám a ani se nemůže rozloučit. Ne, má ještě Luciena.

Na jak dlouho?

„A já jsem vykoupený. Zajímalo by mě, jaké to bude tam nahoře. Tak kam to bude?“

„K Lucienovi. Dhekro, co se mnou bude?“

Dhekra si navine pramen vlasů, který ji konečně po stu letech dorostl, na prst a zapřemýšlí. „No, měl bys skončit v pekle, ale o tom bych věděla. Odolal jsi svůdným kouskům Pána. Měl se snažit víc,“ pokrčí rameny a v hlase jí zazní pořádný kus škodolibostí. Ví, že její pán toužil po Desmondově duši, ale… Jo, měl se snažit víc. „Zlato, já fakt nevím, ale budeš mi chybět.“ Slétne k němu a políbí ho na tvář. „Musím letět. Sbohem, krásný rytíři.“ Uchichtne se a tleskne. Sloup fialového dýmu. „Já to fakt řekla!“ zazní hromový hlas a Seneca si pohrdavě odfrkne.

„Komediantka,“ zabručí. „Tak jedeme a potom i my se rozloučíme.“ Desmond na něj nasedne a naposled vychutnává neskutečně rychlou jízdu, která ho v mžiku dokáže přenést z jednoho konce Evropy na druhý.

„Měl jsem tě rád,“ poplácá ho po krku, když stanou opodál Lucienovy chaty.

„No jo,“ rozpačitě zahučí. „Ať v tvých stopách bohové kráčí, Desmonde. Lidi stejně opakují své chyby.“ Zmizí a Desmond osamí. Zahledí se na velkou chatu. Lucien se tu skoro přestěhoval. Rychle přejde ke dveřím a zastaví se. Má mu říct o tom, že je konec nebo ne?

„Neřeknu,“ rozhodne se ve chvíli, kdy stiskne kliku a vejde.

„Co…Desmonde!“ Z pohovky u krbu vyskočí mužská postava a rozeběhne se k Desmondovi. Obejme ho a drží. Odtáhne se od něj a dívá do očí. Políbí. Jemný polibek dvou rtů. „Dlouho jsem tě neviděl, ale čekal jsem tě.“

„Já vím, ale bylo hodně démonů. Jako by všichni uprchli z pekla a chtěli řádit na zemi.“ Stoupne si ke krbu a natáhne ruce. Zamne jako by byla zima. „Těch mrtvých, co jsem po sobě zanechal…“

„Říkal jsi, že už jsou mrtví, když je odesíláš do pekla.“  Odejde do malé kuchyňky a přinese skleničku vína. Podá mu ji.

„Ano. Ale i tak. Jsem unavený.“ Usedne na pohovku, v ruce drží skleničku. Je jiné než pil v mládí. Usměje se a podívá se na Luciena, který usedne vedle něj. Nohy si dá na pohovku a hlavu si opře o Desmondovo rameno. Dívají se do plamenů ohně.

„Jak dlouho tu budeš?“

„Nevím,“ odpoví popravdě. Hodinu, den, týden?

„Mám rád, když tu jsi. Je tu útulněji, místností se prozáří tvou přítomnosti. Něco jsem ti koupil.“ Vyskočí z pohovky a začne se hrabat ve skříni. Vytáhne tašky s logy módních oděvních tvůrců. „Chyběl jsi mi,“ řekne s radostným úsměvem, „a tak jsem si zajel do Paříže. Přemýšlel jsem, zda tam nejsi, ale neozýval ses. To je pro tebe.“

„Luciene, kolikrát ti mám říkat, abys neutrácel. Vždyť to neunosím.“

„Já vím, ale chci to a bude to tak. Tak vezmi si to, chtěl jsem ti udělat radost,“ přemlouvá ho a Desmond si vzpomene, jak ho kdysi přemlouval k ušití pláště nebo dalších věcí, které nepotřeboval. Vždy si prosadil svou a potom tvrdě smlouval s obchodníky o ceně.

„Nelíbí se ti to? Nechceš?“ zesmutní.

„Promiň, zamyslel jsem se a vůbec ses za ta staletí nezměnil.“

„Tak ti to ukážu. Džíny a boty, podívej se, jsou vhodné k jízdě na koních. Svetr ti krásně půjde k šedým očím a košili. Je hebká a bílá. Takovou máš rád.“

„Muselo tě to stát.“

Oblečení letí na zem a Lucien si před něj sedne a hlavu položí do klína. „Co se stalo? Cítím to už od začátku. Jsi jako vyměněný.“

Chtěl jsem, ale nemohu. „Je konec.“

Lucien zvedne hlavu. „Konec?“

„Už dál nebudu lovit démony. Dhekra zmizela ve sloupu fialového dýmu a Seneca mě dopravil sem a ztratil se. Stejně jako předním Angelica, stejně jako Machiavelli. Nejsou tu.“

„To je mi líto, a co bude dál?“

Desmond zavrtí hlavou. „Já nevím. Dhekra pouze věděla postup, který je platný pro peklo, ale nevěděla, co bude dál. Nevím, jak dlouho tu budu.“ Vypije na jeden ráz víno a skloní hlavu. Dívá se na vzor modro vínového koberečku. „Rád bych lovil démony do skonání dne, kdybych věděl, že mohu být s tebou, ale pokud zmizím… K čemu to bylo? K ničemu.“

„Ne, bylo to co k čemu,“ zatřese jim. „Nejsem už v pekle a ty nemusíš lovit. Počkáš na mě tam nahoře?“ usměje se, ale oči jsou zality slzami. „Kruci,“ utře si je a popotáhne. „Brečím.“

„Sto otčenášů,“ zamumlá a potom se usměje. Přitáhne si Lucienovu hlavu ke své. „Navždy tě budu milovat a nerozdělí nás nic. Ani peklo ani ráj. Budu na tebe čekat ať v té nebo jiné zemi. Slibuji.“

„Já vím.“ Políbí ho na rty a potom se k Desmondovi schoulí, jako by očekával, že ho ochrání. Desmond ho víská ve vlasech. Nechce nic. Jenom ho cítit, objímat, být mu nablízku. Vždyť tohle je ráj, napadne ho a sleduje nádherné červeno zlaté plamínky, které tančí v krbu.

„Právě jsem v ráji.“

Lucien mlčí. On taky. Jak mohl žít bez Desmonda? Vzpomíná si na jejich první polibek na otcově statku, na to, jak ho schoval v náručí a vyprávěl neuvěřitelný příběh. Nebýt Senecy, Henriho a Dhekry, neuvěřil by.

„Co budeme dělat? Víš co? Vyzkoušej si to oblečení, co jsem koupil. Nejsem si jistý velikostí.“

Desmond odloží skleničku. Chová se, jako by se nic nestalo. Možná má pravdu a měli by si to užít.

„Tohle je spodní prádlo.“

Desmond se uculí. „Já vím, něco podobného nosím.“ Odloží plášť, stáhne výzbroj, rukavice, košili i kalhoty, navrch položí růženec, kterým spoutával démony. Stojí, jak ho pánbů stvořil. Lucien odloží spodní prádlo a dotkne se ho. Bříšky prstů přejíždí jizvy po zraněních, které utržil, ještě než se stal Lovcem. Dotkne se hrudi, kde už není černý kříž. Mine stříbrný kříž s červeným kamenem uprostřed. Má před ním posvátnou hrůzu a popravdě bojí se jeho moci.  

„Ná!“ teatrálně si přikryje oči a se smíchem mu podává oblečení. „Desmonde… podívej se!“ vstane a ukáže, kam odložil oblečení. Nic tam není. „Zmizelo.“

„Pán všech neřestí si ho vzal. Patřilo jemu ne mně. Jen mi to zapůjčil. Jsem rád.“

„Samozřejmě, že ti to nenechám. Co si dovoluješ pomyslet, že ano, ty nevděčný spratku!?“ zaskučí v komíně a oni vzhlédnou.

„Děsivé.“

„On sám je děsivý, i přes svou maškarádu. Snaží se vypadat jako nějaký bohatý výstřední muž, ale v očích mu to plane škodolibostí a zlobou. Když jsem ho poznal… On je prostě výstřední,“ dokončí bezmocně.

„Ty jsi z něj neměl strach?“

„To už se mě ptal i otec Austin.“

„Víš, ani ne. Uvědomoval jsem si, kdo je, ale taky věděl jsem … Placám nesmysly. Měl jsem strach. Byl jsem vyděšený k smrti, ale myšlenka na pomstu a na tebe vše překryla. Časem jsem si na jeho úskoky zvykl.“

Oba mlčí o tom, co se stane. Oba to mají na jazyku a ani jeden to nevysloví. Desmond se obleče a zatočí se. Na rtech úsměv a v očích smutek. „Tak co?“ Vzpomene si na slova jak Luciuse, tak Luciena o tom, že by neměl být tak vážný.

„Výborně. Sluší ti to. Jak se v tom cítíš? Je to pohodlné?“

„Nezvykle, nechráněně. Může mě kdokoliv dostat.“

„Nejsi už lovcem.“

„Já vím, a věř mi, dalo to práce přizpůsobit se jednotlivým obdobím. Ze začátku, jak šly jednotlivé období, šlo to dobře, ale potom to šlo až moc rychle a války… Tolik bojů, tolik neštěstí.“

„Ty jsi pořád nelovil?“

„Nelovil. Někdy jsem měl klid i týden, dva týdny. S Angelicou jsme byli u moře a v jejím rodném kraji. Vyprávěla mi obdivuhodný příběh a Seneca zas o Římě. Znám celou Evropu skrz naskrz. Viděl jsem města ještě jako mrňavé vesničky a potom o sto let později, bylo to velkoměsto. Chtěl bych ti vyprávět o tom vše. O tom, co jsem viděl, zažil i poznal.“

„Je to moje chyba, ale když jsi se mnou byl…“

„To je chyba toho Proklatce, Šelmy líté,“ zasyčí. „Určitě to dělal naschvál.“

„Myslíš?“

„Určitě. Kdyby byla válka, chápal bych to, ale je mír. Relativní,“ připustí. Usedne na pohovku. Lucien se zvedne a jde do kuchyně.

„Co tam děláš?“

„Uděláme si černou hodinku.“

„Cože?“ Odtáhne závěs z korálků, který sem asi dal nedávno.

„Udělám nějaké dobroty a ty mi budeš vyprávět a pak se budeme milovat.“

Desmond přejde k Lucienovi a obejme ho. Vdechuje jeho vůní a dívá se, jak otevírá zabalené tácky. Ušklíbne se.

„Violeta?“

„Ano a co má být?“ Dál vybaluje pochoutky od jejich kuchařky.

„Tví rodiče to vědí? Neřekl jsi jim to.“

„Ne, to tak není,“ začne se bránit. „Já jim nechci představit ducha. Počkej. Já…,“ neví, co říct a tak mlčí. V ruce drží tácek s nadívanými žampióny. Jen je dát do mikrovlnky.

„Rád bych tě představil otci Austinovi, ale poznal tě až po smrti.“

„Neříkej to! Nechci to slyšet! Nemůžeš umřít. Nemůžeš, slyšíš, to nejde!“ Obejme ho a tělo se mu chvěje. Popotáhne. „Jsem srágora. Neumím to přijmout.“

Já taky ne.

„Pozor, je to živé!“

„Cože?“ otočí se a zamrká na stůl pokrytý tácky.

„To jsi udělal naschvál!“

„Samozřejmě. Dokončí vybalování a přijď za mnou. Otevřu láhev vína.“ Přejde k láhvím, které má položeny ve stojanu. Vezme jedno a zadívá se na etiketu. Nic mu to neříká. Zadumá se nad tím problémem. Všechny jsou místní, jak mu Lucien řekl a většina z toho je z jejich vinic. V jeho době bylo sklo vzácné.

Přenese víno k pohovce. Najednou se těší, že bude vyprávět Lucienovi, o událostech, kterých byl svědkem. Hlavně mu řekne ještě jednou o jejich setkání setkání. Položí na stolek víno a vezme dvě sklenice. Položí je k vínu a chce usednout, když zaslechne pád těla.

Divoce se otočí se ke kuchyni a rozeběhne se k němu. „Luciene!“ zakřičí, ale nic z jeho úst nevychází. Musím se k němu dostat. Něco se mu stalo!

„Ignáciusi.“

Desmond strne a zavře oči. Ten hlas a jméno, které používal, až do té nešťastné události ve městě. To není pravda, zařve v něm všechno. Nemůže slyšet svého otce. Zemřel. Po tváři mu skane slza. „Austine?“ zašeptá a sevře ruce. Rty se mu chvějí. Otře si oči a obrní se.

Prosím aspoň sekundu, minutu myslet, že to není ďábel.

„Luciusi,“ řekne a opět se snaží pohnout. Je to jen mámení smyslů.

„Ignáciusi, vítej.“ Tělo mu strne a uklidní se. Je konec, ale co ten Lucienův pád?

„Austine, je v pořádku?“ zahledí se na postavu vedle sebe. Vypadá jako na vrcholku svých sil.

„Máš o něj pořád stejný strach. Neboj se, je v pořádku. Pán mi dovolil pro tebe přijít.“

„Bůh. Takže je konec a já doufal…,“ na rtech vykvete smutný úsměv. „Počkám na něj. Mohu?“ udiví ho Austinův úsměv.

„Uvidíš, ale teď musíme jít.“

„Nechce se mi. Chtěl bych být s ním. Našel jsem v jeho očích dálky. Neřekl jsem ti to nikdy, ale v jeho přítomnosti cítím ráj. Je to špatné?“

„Není.“

Ignáciovi se uleví. Aspoň něco. Chce otočit hlavu, naposled se podívat na ležící tělo, rozloučit se, ale nemůže. Může jít jenom dopředu.

„Nemohu se aspoň rozloučit?“ zaprosí a šedé oči mu přetékají prosbou.

Austin zavrtí hlavou a vezme ho za ruku. „Jsem rád, že jsi nesešel ze scestí.“

„Jak bych mohl, otče? Vždy jsi mi šel příkladem. Snažil jsem se žít podle toho, co jste mě učil. Byl jsem špatný novic i rytíř.“

„Naopak, vedl sis dobře.“

„Jenom, želím ztráty Luciuse. Byl jsem tehdy nepozorný. Měl jsem se o něj lépe postarat.“

„Sešel ze své cesty dávno před tebou. V jeho duši už sídlili démoni viny. Nemohl jsi nic dělat, ale jeho duše je tady, čistá. Zachránil jsi ho.“

„Vím, přesto…“

„Nemůžeš spasit svět. Už tam budeme.“

Teprve teď si Ignácius uvědomí, kde jsou. Bílé chuchvalce mlhy se kolem nich válí a oni nevidí cesty. Jsou ji obklopeni, ale přesto to není nepříjemné. Spíš, jako by ho vítala matka z dlouhé cesty a on se měl kam uchýlit. Je mu dobře.

Austin se usměje. „To je náš domov.“

„To je ráj?“

„Ne, Ignáciusi, to je náš domov.“

„Nechápu tě.“

„Pochopíš.“ Mlha se z ničeho nic začne přesouvat a řídne. Bělostí probleskují další barvy. Chce se mu brečet, ale zároveň hoří zvědavostí. Lucius se ztratil někde v mlze vzpomínek a on je zvědavý, co ho čeká. Krok a Austinova ruka ho zadrží. Stojí ještě v mlze, ale vidí před sebe. Zelený svět. Jsem na zemi? A potom si uvědomí postavu. Temnou, hrozivou. Uvědomuje si, že se jí nemusí bát a za ním… „Fabiene! Taurinusi! Gregory! Lysandře!“ nemůže tomu uvěřit. A oni se usmívají. Chce k nim jít, obejmout, když ho opět Austin zadrží.

„Proč?“ řekne zoufale.

„Vítej doma.“

„Svědku?“ Před ním sedí velký bílý vlk. „Henri!“ vykřikne údivem, natáhne ruku a podrbá Henriho za uchem. Henri temně, ale spokojeně zabručí.

„Henri? Krásné jméno! Pojď ke mně!“ zahřmí a on pohlédne k tmavé postavě. Henri se Svědkem se zvedne a připojí se k svému temnému pánovi. V dálce se ozve vytí a objeví se šedé tiché stíny. Zamrazí ho ze smečky přízračných vlků, kteří se živí mrtvými. Pán mrtvých. Proč tu je? „Ještě zde nejsi vítán!“ zahřmí a zmizí a s ním rytíři.

„Ne!“ napřáhne ruku a odhodí Austinovu ruku.

„Jsi netrpělivý. ON založil náš řád.“

Desmond neví, co říct, ale v nitru ví, že mu otec nelže.

„Proč jsem tu?“

„Pro toto. Je to jeho rozhodnutí a moje tužba.“ Něco bílého mu loží do ruky a zmizí.

„Otče, počkej! Nerozumím!“

„Pochopíš a jeď na hrad!“

„Je pustý, mrtvý. Byl jsem tam hodně krát a pokaždé mě přivítalo to stejné. Pustina,“ říká zmateně a rozhlíží se kolem. Z ticha ho zamrazí. Mlha ho obklopí a on jde. Musí jít. Vzpomínky se  mu vrací.

„Lucien!“ Násilím se zdrží. „Otče ještě… Potřebuji tě, prosím. Jen jedna otázka.“

„Ano?“ ozve se Austinův hlas, ale velmi vzdáleně.

„Co Lucien?“

„On k Řádu nepatří. Jeho světem je jiný svět,“ řekne laskavý hlas, ale nekompromisně. „Ale může k nám vstoupit.“

„Hned mu to řeknu. K nám? Do Řádu.“

„Pochopíš a k této cestě musí dojít sám, nesmíš mu nic říct.“

„Ale, otče!“

„Běž nebo nenajdeš cestu a budeš navěky bloudit.“

„Jdu. Slibuji, že půjdu.“ Udělá krok nazpět. Odchod bolí, ale čeká ho ráj na zemi. Usměje se nad tím, že váhal. Neskutečno se rozplizne a zůstane realita. „Luciene!“

„To je v pořádku. Jen se mi zamotala hlava. Jsem unavený. To je tím, že jsem dva dny nespal,“ řekne Lucien a unaveně se pousměje.

„Jsi blázen. Hned lehneš do postele a já s tebou. Mohu tu zůstat.“

„Cože?“ Posadí se. „Jak to?“

„Nevím. Potkal jsem Austina a Henriho a ostatní. Fabiena, Lysandra a Gregoryho. Byli tam všichni a s nimi náš… Kdo vlastně?“ zamračí se. Nemůže si vybavit tu další postavu. Byla temná a hrůzostrašná, ale pro něj ne. Ostatní by se jí lekli. „Nevím to,“ řekne bezradně jako děcko, které zapomnělo, co mělo povědět.

„To přece nevadí, hlavně, že jsi se mnou.“

„Máš pravdu, ale musím odjet na náš hrad.“

„Svezu tě.“

„Nejdřív se najíme, potom odpočineme a pojedeme.“ Vstane a zachvěje se. Může být s lupenem celou noc a nemusí nikam spěchat. Zázraky se asi dějí.

Lucien vstane a zrak mu padne na něco bílého. Udělá krok a zvedne ho. Bílý plášť. Tohle tu dřív nebylo. Zamračí se. Odkud je?

„Co je to?“

„Uvidíš, ale na to nemám nárok. Tak co Violeta dobrého připravila?“

„Mě?“ Mnohoznačně se usměje.

Ráno se probudí v posteli a přemýšlí, že strach je pryč. Už se nebojí, že přijde o Luciena. Je s ním a zůstane, dokud je smrt nerozdělí a v tom se zachmuří. Budou rozdělení, protože on musí vstoupit do Řádu, ale nesmí mu to říct. Počkat - Řád existuje? Ne, neexistuje, to by přece věděl. Byl s ním v kontaktu až dokdy? Dvě stě, dvě stě padesát let? A potom se vytratil z jeho podvědomí. Zůstanou rozdělení, ale překonal Peklo a Pána zla, překoná i… koho vlastně?

Pohladí jemné strniště na tváři a snaží se zaslechnout Lucienův dech. Miluje ho každou buňkou. Kdy asi otevře oči? Včera byl tak unavený, že se pouze najedli a Lucien usnul jako Šípková Růženka. Pohladí ho a foukne do vlasů. Dech jimi pohne.

„Jsem vzhůru. Pojedeme a ty mi řekneš kam a cestou se stavíme na snídani.“

„Plánuješ?“

„Asi ano a těším se na tvůj domov. Nikdy jsem tam nebyl.“

„Jsi pohřbený vedle mě.“

„Skutečně?“ posadí se a zamračí. „Nikdy jsi mi to neřekl,“ řekne vyčítavým tónem.

„Protože jsme společný čas trávili milováním. Zdálo se nám, že máme málo času.“

„To ano a proto jedeme a potom si tě tu zavřu na sedm západu… Mobil? Kdo mohl vynalézt něco takového monstrózního. Nesnáším, když zvoní nevhod.“ Vyleze z postele a vezme telefon.

„Tati?… Ne, počkej, přijedu zítra. Jsem unavený… Pozdravuj mamku a někoho vám přivedu ukázat… Ne rozhodně někoho lepšího… Možná…,“ mrkne na Desmonda. Ten si uvědomí, že bude muset se naučit žít ve skutečném světě. Nikdy nevolal. Nikdy neřídil auto, nikdy nic z toho nepotřeboval. Otřese se. Přežije v tomhle světě?

„Hotovo. Jsem pěkný?“ řekne vesele a nahý se otočí dokola

„Jsi krásný. Jako archanděl Gabriel. Viděl jsem obrazy, které stvořili umělci pro kostely.“ Lucien ho s vážnou tváří naslouchá. Krásný? On? Desmond je krásný. Rozpaky se otočí a začne se oblékat.

Desmond s lítosti pozoruje, jak se zahaluje. Vstane a obleče se do stejného jako včera. Jde na toaletu umýt se. Jak budu žít? Co budu dělat?

Vyjde z koupelny a vezme plášť. Musí ho donést do sídla řádu. Tam patří a k někomu… Zřejmě začne vše znovu. Ale co mají chránit? Poutní místa? V této době už to není potřeba a i lidé nevěří tak jako dřív. I jeho víra tehdy dostala pořádné trhliny, a když cítil, jak jeho očima démoni vstupují do pekla…

„Pojedeme. Proč stojíš. Je ti něco?“

„Ne. Hrad je čtyři dny jízdy odtud.“

„Tak daleko?! To musí být v Německu – ne ještě dál… Kde stojí?“

„Tady, Ve Francii. Kde jinde?“ podiví se.

Lucien na něj zmateně kouká a pak se rozesměje.

„Proč se směješ?“

„Čtyři dny koňmo nebo autem?“

„Samozřejmě, že koňmo.“ Vyjde ven a nastoupí do auta. Lucien ho už dříve párkrát svezl a líbilo se mu to. Je to jiná značka, než když se poznali. Přes kolena si položí plášť a zapne pás. Usměje se na Luciena, který zařadí, a vyjedou.

Rozhlíží se krajinou, která kdysi byla divoká. Lesy a v ní divoká zvěř svobodně pobíhala. Po rozsáhlých vinicích tehdy ještě nebylo vidu ani slechu a potom se krajina začala měnit. Pomalu neviditelně a on najednou zjišťoval, že vesnice není na místě, les zmizel. Divoká krajina se ztrácela. Pomalu, ale jistě.

„Doleva, tam je jezero. Za ním je hrad. V předhůří Pyrenejí.“

„Ty myslíš ten hrad? Je nádherný. Byl jsem tam na prohlídce, když výjimečně ho nechali otevřený. Nepamatují si, kdo ho vlastní. Divné.“

„Když jsem naposled tam byl, byl pustina…,“ vzpomene si, že to přesně říkal otci Austinovi. Co, když vše je jinak? Neviděl to?

„Mluvíme o stejném hradu? Je to on?“ zastaví na kopci a Desmond si vzpomene, jak se tu zastavoval a hleděl na hrad a přilehlé vesnice. Cestou se stavil v hospodě na jídlo a vždy je dostal zadarmo. Vesničané si vážili jejich hradu a hlavně ochrany, kterou jim poskytoval.

„Zastavíme se na jídlo?“

„Proč ne, ale nevím, jak se tam chceš dostat. Jestli si dobře vzpomínám, je otevřeno jenom pár dní v roce a jinak zavřeno.“ Lucien se ohlédne, zda není za ním auto a vyjede.

„Neboj, dostaneme se tam.“ Zastaví před restauraci, která nese název V podhradí. Usednou ke stolu, od kterého je vidět na hrad.

„Dáte si?“

„Láhev červeného vína a k tomu kachnu? Jako předkrm husí játra po Burgundsku. Láhev vody ještě, děkujeme. Dvakrát. Jednou hřešit můžeme,“ mrkne na Desmonda.

„Nevím, proč hřešit, tohle jsem jídával normálně, ale je pravdou, že jídlo už není to co dříve.“

Lucien se rozesměje. „Budeš si muset zvykat, že tohle není normální jídlo.“

„Já vím a stýská se mi potom. Je divné…“

„Co?“ optá se Lucien, když se Desmond odmlčí.

„Myslel jsem, že ztratím paměť, ale kromě zakladatele Řádu si pamatují vše perfektně. I to před tím. Víš, jak jsem lovil démony. První démon, kterého jsem našel a poslal zpět, byl právě zde, na hradě. Ukrýval se v těle bratra novice. Chtěl milost a hodil jsem mu kříž. Nedokázal ho udržet. Tehdy jsem pochyboval.“ Vypráví, jak ho našel, co říkal, jak se rozvinul růženec, bezmocně ho spoutal a poprvé ho svýma očima poslal zpět do pekla.

„Kdybych to neviděl na vlastní oči, kdybych… Nevěřil bych. Zní to jak nějaká fantastická pohádka.“

„Já vím.“ Dojedí játra a zapijí červeným vínem. Servírka před ně položí kachnu na pomerančích. „Dobrou chuť,“ popřeje jim a vzdálí se přivítat další hosty. Restaurace se pomalu plní.

Klidně dojedí kachnu, vychutnávaje si každý kousek.

„… kdysi to vlastnila jeden řád, prý, ale dnes už nikdo neví, kdo je mají…“ Desmond s Lucienem se otočí za hlasem, ale zahlédnou jen vzdalující se záda.

„Patří nám. Můj domov.“ Nevšimne si smutného Lucienova pohledu. Zvedne se a vyjde ven. Náměsíčně jde k bráně. Lucien rychle zaplatí a běží za ním.

Desmond jde k bráně. Kročeje zazní na dřevěném mostě. Klekne si a pokřižuje se u brány se znakem kříže nahoře. Zvedne k ní oči a modlí se. Lucien s pláštěm stojí opodál a tiskne k sobě rty. Chce se mu plakat štěstím i smutkem, protože cítí, že Desmond je mu vzdálený na hony.

„Vítej, bratře,“ ozve se a postranní branka, která byla udělaná zřejmě později, se otevře. Stojí tam shrbený starší člověk, bílé vlasy, modré jasné oči. V ruce klíč.

„Mervine?“ splyne mu ze rtů.

„Jak to víte?“ Úsměv. „Ano jmenuji se, ale to jméno se dědí v rodě od pokolení. Neznám vás. Musíte si mě s někým plést, ale pojďte dál. Bratři jsou tu vždy vítání a ten druhý je s vámi?“

„Ano.“

„Může jít do ubytovny pro hosty, ale do zahrad a společenských síní nesmí.“ Ustoupí a oba projdou.

„Kdy byl hrad renovován? Když jsem tu byl naposled, byla tu pustina.“

„Tvoje jméno bratře? Mám slabý zrak…“

„Ignácius ne Desmond.“

Stařec překvapeně zamrká. „Nečekali jsme tě, ale někteří z bratří jsou zde. Legenda o bratru, co se chtěl pomstit a přechází věky jako Lovec. Nikdy bych neřekl, že je pravdivá. Už tě nějakou dobu očekáváme. A tvá otázka… Promiň, ale to je tím překvapením. Tvoje jméno, pověst… Hrad nebyl nikdy rekonstruován. Je stále stejný, jen modernizovaný, každou generací bratří. Bratře Gregory, přibyl k nám bratr Ignácius!“

„Cože?“

Desmond sebou trhne, když uslyší známé jméno. Hledí k muži, který k němu běží. Ne, to není Gregory. Je vyšší a mohutnější než tehdejší Gregory a má rozcuchané krátké hnědé vlasy. Brýle se zalesknou v slunci.

„Vítej! Vítej a ty musíš být Lucius.“ Tiskne jim ruce a tvář vyjadřuje radost. Prohlíží si je a nemůže se vynadívat.

Lucien, který mlčel, překvapeně přikývne. „Jak to víte?“

„Dost otázek, půjdeme k síním. Můžeš jít s námi na uvítací ceremonii, ale potom nás musíš opustit. Nejsi bratr,“ řekne omluvně.

„Aha.“

Desmond v šoku, že existuje Řád, jeho domov, jde poslušně za Gregorym. Ten po cestě každému oznamuje, koho vede a hlouček roste.

Rozrazí velké dveře. Desmond si uvědomí, že pramálo se změnilo. „Bratři, Ignácius je zde,“ zvolá hlasitě a zvuk doletí až do nejvzdálenějších koutů místnosti.

V síni se každý otočí k hloučku. Ze vzdáleného konce se zvedne postava. Pomalu se prodírá kupředu. Je starší, ale pořád ještě ostatní zvládá s přehledem. „Vítej doma, velmistře.“

Lucien strne. Velmistr? Zatěká z muže na Desmonda.

„Desmonde.“

„Luciusi, prosím…,“ naznačí jemně Gregory a naznačí odchod.

„Musím?“

Gregory nic neřekne, jenom přikývne. „Omlouvám se, ale nepatříš k Řádu.“

Lucien pohlédne na kříž, který Gregory má na hrudi a uvědomí si, že všichni mají stejný. Kromě něj. Otočí se a odchází. Podá Gregorymu plášť a ten se mu ukloní. Je mu líto, ale pravidla jsou pravidla a nikdo je ještě neporušil. I tak je vzácnost vidět zde cizince.

„Ale já nemohu být velmistrem. Nic nevím,“ brání se Desmond. Vzpomene si na Austina. Už tehdy chtěl mu předat místo představeného řádu, ale on odmítl. Necítil se na to tehdy ani teď.

„Jsme bez představeného celé století a čekáme na tebe, bratře. Tím, že jsi přinesl plášť, je toho důkazem, že jsi vyvoleným.“ Desmond ucítí na ramenou váhu pláště a s ním i sny a povinnosti všech otců před ním. Cítí, že podruhé už odmítnout nemůže.

„Jsem jen bratr,“ řekne nesměle. Připadá si divně. Vzpomene si na rytíře, zbraně a tady vidí muže v oblecích. Všechno je tak zvláštní.

Všem se ulehčí a pokleknou na koleno vzdávajíce mu úctu.

„Vstaňte.“ Úsměvy na tvářích a on se rozhlíží po jednotlivých tvářích. Otočí se na toho starého čiperného muže.

„Bernard, otče, ale ve světě mám jiné jméno. Řád existoval celé staletí a jsem jeho posledním zapisovatelem. Ve tvé době to byl bratr Taurinus a psal perem na pergamen a já zapisuji do počítače.“

„Chápu. Musíš mě se vším seznámit. Bernarde, ale nejdůležitější. Nevím, co je cílem našeho Řádu. Před sedmi sty lety jsem putoval a chránil karavany k posvátným místům, ale pochybuji, že by teď potřeboval někdo ochranu. Umím vládnout jen mečem.“

Bernard se zasměje. „To máš pravdu, otče, ale pořád chráníme posvátná místa, ale teď už na celé zeměkouli. Jsou důležitá pro Zemi, jako centra klidu a míru. Když jsou porušená, zuří válka a hlad. Proto tak netrpělivě čekáme na tebe.“

„Jsem rád… Henri?!“ zvolá a hne se ke krbu, kde je najednou místo. Nemůže tomu uvěřit.

„To je vlk Pána mrtvých! Nedávno jsem četl ten příběh,“ vykřikne mladý hlas a vypráví útržky ostatním. Šumot a skoro nedýchají, když se zastaví na bílém plášti. Ustoupí, když zahlédnou slabý stín a potom jasnější a pak hořící křišťály v černém obrovském těle.

„Henri, ty darebo, jak to, že nejsi se svoji smečkou a svým pánem? O ty chceš podrbat? Přišel ses rozloučit nebo snad ne?“

Všichni s úžasem hledí na monstrum velké pomalu jako kůň, které se převalí a nechá se drbat. Z tlamy mu visí červený jazyk a z hrdla vychází temné vrčení, které vyvolává husí kůži.

„Zdá se, že tvůj pán tím nebude nadšený. Ale jsem rád. Podívej se, tak je ze mě otec představený. Lucieni!“

„Odešel, otče Desmonde nebo Ignáciusi?“

„Ignácius zemřel před sedmi sty lety. Desmond. Kde je?“

„Nepatří k Řádu, promiň mi to, ale vykázal jsem ho.“

Desmond posmutní, ale chápe příkazy. Zesmutní a hledí na starší tváře. Nezměnilo se to. Tehdy i teď Řád vyhledávají zbloudilé duše a on je bude přijímat. Je rád, že má cíl a může něco dělat. Jen mu schází Lucien.

Lucien zatím vyjde na chodbu, prochází se mezi kamennými zdmi a obdivuje malby, sochy, vázy s květinami. Nikdo ho nezastavuje a on ani neví, kam míří. Otevře jedny dveře a zadívá se na bělostná lůžka. Vzduch v místnosti je provoněn bylinkami. Dojde k oknu a vyhlédne ven. Zahrada a ve vzdáleném rohu zahlédne malý hřbitov. Všechno se v něm sevře a on pocítí nutkání tam jít. Vzpomene si na Desmondova slova o jejich hrobech.

Chci je vidět.

Odejde z místnosti a nechá dveře dokořán. Snaží se proplést spletitými chodby a vyjít ven. Když se mu to podaří, oddechne si. Je rád za sluneční svit a uvědomí si, že přišel z příšeří. Zaslechne ržání koní. Jde k nim a dívá se na ušlechtilé koně, které se tu hřebelcují a provádějí. Podkovy jasně jsou slyšet na kamenech.

„Dobrý den, můžete mi říct, kde je tu zahrada?“

„Neměl byste tam chodit, ale ukážu vám ji. Leo pojď sem!“ Mervin křikne na hocha a podá mu uzdu ušlechtilého bělouše. Ten se vzepne, jako by chtěl dokázat svoji sílu a krásu a potom se nechá odvést.

„Tudy.“ Pomalu se šourá k zahradě. „Znám ten příběh nazpaměť. Kromě bratří ho nikdo nezná. Je fascinující a těžko k uvěření. Ale kroniky nelžou a vy jste přišli. Na konci někdo připsal o mnoho let později, že se objevíte po pěti stech letech. Kdo to napsal, nikdo neví.  Je to neuvěřitelné. Tudy.“ Vytáhne klíč a projde brankou. „Bratr Bernard se stará o bylinky. Důvěřuji jim víc než těm novým lékům. Jsem stále zdravý a to je mi osmdesát pět!“ bouchne se do hrudi a zasměje se.

„To je požehnaný věk.“

„To ano. Pěstujeme tu bylinky a nějakou zeleninu, ale jinak vše dovážíme. Kdysi prý to místo bylo soběstačné. Nevím. Tam je to,“ ukáže rukou dopředu. „Počkám tu.“

Lucien váhavě jde k hrobům. Prohlíží si jména. Data jsou stará a on si nedokáže představit, jak se tehdy žilo, co dělali. Skloní se k jednomu z hrobu. Fabien. Kdo to asi byl? Desmond by to určitě věděl. Vstane a přejde k dalšímu hrobu. Zůstane stát a dívá se na jasná čitelná písmena gotického rázu.

Lucius de Charny a vedle Ignácius. Stejné datum, stejný den. Chránil a sloužil. Vzhlédne k oknům, v kterých se odráží slunce. Vnímá posvátné místo. Ticho a klid, kterým je toto místo protkané. Je mu tu dobře, ale on chce něco jiného. Tam někde je Desmond a on není s ním. A on s ním chce být a udělá vše proto, aby stál po jeho boku, ale chce to i Desmond?

„Tušil jsem, že se tu zastavíš.“

„Desmonde. Takže tu ležím.“

„Ano.“

„Nevzpomínám si na nic, co se tehdy událo.“

„Já jsem tvoje vzpomínky. Nestačí ti to? Nevěříš?“

„Věřím, ale mám pocit, že jsi ode mě daleko. Jako bys byl na Měsíci.“

„Jsem tu. Cítíš mě?“ Obejme ho a hýčká. „Budu tě chránit a milovat, přísahal jsem tehdy a to splním. Tehdy jsme to nezvládl, ale teď to zvládnu.“

„Já, chci tě chránit. Jenom nevím jak, ale přijdu na to. Slibuji. Chci být pořád s tebou. Ne, když ti to povinnosti dovolí a ty mě přijdeš večer navštívit. Co mám pro to udělat?“

Desmond se odvrátí a vzpomene si na Austinova slova. Každý do Řádu musí přijít sám. Vzpomene si na bratra Lysandra, který se vrátil z Jeruzaléma. Slyšel jeho výkřiky hrůzy. I další bratři měli šrámy na duši. A ti nahoře, starší muži s  poznamenanýma očima zkušenostmi, jsou stejní. Nic se nezměnilo, jen nedrží v rukou meč, ale moc. Jsou rozdílní už podle oblečení, ale Řád je spojuje.

„Desmonde, co mám udělat? Řekni.“

„Musíš na to přijít sám. Nemohu ti říct.“ Lucien ho bouchne.

„Zatracený Řád!“

„Sto otčenášů!“

„Ne, padesát?“ řekne posměšně, ale je mu smutno.

„Ne, protože jsi ve zdech hradu. Otec Austin mi to vždy ukládal.“

„Otče Desmonde, je čas.“

„Na co?“

„Na vyprávění, že Gregory.“

„Ano.“

„To je zvyk, který se uchoval po celá staletí.“ Obejme Luciena a odvádí z místa jejich posledního odpočinku. Vítr zaševelí stromy a hroby osamí v tichu dne. „Když se bratr vrátí z cesty, musí vyprávět nějaký příběh. Je to úplata, nevím, kdy to vzniklo, ale jako chlapec jsem sedával u Austinových nohou a naslouchal příběhům, bájím, pohádkám z říše fantasie i skutečného života. Nerad jsem četl, i když mě to naučili. Posledně jsem vyprávěl tři dny.“

„Chci, abys jel se mnou k rodičům. Zítra a chci tě představit.“

Desmond se zastaví. Chtěl představit Luciuse svému otci. Nikdy nedostal tu šanci. „Budu připravený a nebude to pro ně šok?“

„Ne. A možná ano, protože jim představím velmistra Řádu,“ ušklíbne se a políbí.

Gregory odvrátí tvář. Jsou šťastní. I on kdysi byl šťastný a potom se vše zhroutilo a on našel útočiště zde na hradě. Našel nový smysl života stejně jako ostatní. Našel klid v duši.

„Desmonde!“

Desmond se obrátí k Lucienovi.

„Já najdu cestu, jak být s tebou!“

Já vím, pomyslí si Desmond a vkročí do stinné chodby hradu.

Konec