Jdi na obsah Jdi na menu
 


3 část z cyklu Spirála smrti: Začátek lovu

17. 12. 2006

                                           Začátek lovu
                               

  „Zapněte si pásy“ ozve se suchopárný hlas v letadle a rozsvítí se světla. Všichni se rozespale hrabou ve svých křeslech a potichu nadávají. Jejich transkontinentální let končí. Za chvilku přistanou na Kennedyho letišti ve Spojených státech amerických. Někdo vytáhne roletu zakrývající okénko a zamrká před prudkým slunečním jasem.
   Uličkou prochází letušky  s profesionálním úsměvem  pomáhající cestujícím. Jen v první třídě někdo nereaguje na hlas a spí dál. Hezká blonďatá letuška se podívá a najednou znervózní. To je ten chlapík, který je hříšně krásný , ale má tak ledové oči, že varovala kapitána před možným únosem letadla. Dojde k němu a zaváhá.
  „Pane“ a jemně mu položí ruku na rameno. Nic. Zatřese a zopakuje „Pane prosím vzbuďte se, právě přistáváme. Musíte si zapnout pásy.“ Muž otevře oči a šedýma chladnýma očima se podívá na letušku. Usměje se.  Letuška se zajíkne nad tím okouzlujícím svůdným úsměvem.
  „Já promiňte, ale měl jsem v Itálii dlouhé obchodní jednání .. a znáte to sama. Časové pásma.“ Okouzlená letuška poslouchá jeho hluboký hlas. Už dávno pod jeho vlivem zapomněla na jeho šedé studené oči jako podzimní ráno. Muž si zapne pás a jednou rukou si prohrábne svoje černé  vlasy. Trochu si je rozcuchá. Zachmuřeně začne přemýšlet co po něm v New Yorku asi chtějí. Ale taková nabídka nepřichází často a ještě tak dvě až tři prácičky a mohl by toho nechat. Zmizení ze světa je drahé a vzpomíná kolik toho má na svém kontu na Kajmaních ostrovech. A potom je tady Raven. Jeho druhá  polovina, kterou miluje. Neviděli se spolu už šest měsíců a on je doslova vyhladovělý po jeho těle, po jeho polibcích po jeho náručí po jeho úsměvu. Chybí mi všechno co dělá Ravena Ravenem. A teď oni po něm ještě chtějí, aby jejich setkání odložil. Do pekla s nimi, pomysli.
   Cítí jak letadlo pomalu naklání čumák dolů a chystá se přistát. Let byl dobrý a práce v Itálii proběhla dobře. Doufám, že budu mít nějaký čas si před další práci odpočinout a promne si oči. Začínám být asi starý na tuto práci. Je stále tolik mladších a průbojnějších kandidátů, ale on se stále drží na špičce své profese. Je jedním z nejlepších. Letadlo přistává a pasažéři zatleskají. Dokonce i muž v první třídě tleská kapitánovi za let a hlavně za hladké přistání. Odepne si pás a zvedne se ze sedadla. Trochu se protáhne a odhalí svoji dokonale vypracovanou postavu. Určitě na něm není ani gram tuku, pomyslí si závistivě jeden obchodník sedící v další řadě. Natáhne ruku, otevře úložní prostor a vytáhne kufřík. Slyší  jak se dveře od letadla syčívě otevírají. Jde ven a zdraví dvě letušky svým sexy úsměvem. Goodbey. Ty jen vzdychnou a loučí se s dalšími pasažéry letu Delta 05869. Jde klidně a v pohodě.
   „Vítáme Vás, ve Spojených státech, pane Kennethe Jakobitzi“ pronese slečna u celního odbavení a orazítkuje mu už i tak popsaný pas Spojených států amerických. Ten se na ni vřele usměje a zmizí. I ona se za ním dívá zcela neprofesionálně. Musí si připomenout, že to není jeho pravé jméno, ale zase jedno z dalších, které používá. Vzdychne si. Ještě tak tři prácičky.  Vyjde z letištní haly a rozhlédne se.
  Typický  červencový horký den v New Yorku.  Miluje to město. Jeho ruch, pestrobarevnost, ale hlavně jeho anonymitu. Ostražitě se podívá  nalevo potom napravo. Nevidí nikde nic  podezřelého. Vykročí k parkovišti, kde má zaparkované svoje auto, když před nim zabrzdi černé auto. Takové obyčejné, nenápadné, ale silné a drahé. Otevřou se dvířka a z auta vykročí dobře stavěna blondýna.
   „Pan Leonardo by Vás rád viděl. Nastupte si.“Hlas studenější než severák v něm probudil nějakou matnou vzpomínku. Ví, že nemůže odmítnout a tak nasedne si do auta.
  „Mám tady auto“ řekne.
  „Přivezeme Vás snad zpátky. A když ne, tak se nic neděje“ řekne studený hlas. V autě vše umlkne pod dojmem těch nenápadně výhružných slov. Kenneth Jakobitz alias Kardinal a pro Ravena Kai zmlkne. Je jedním z nejlepších nájemných vrahů na světě. Jeho anonymita teď byla důkladně porušena a on ji bude  těžko získávat zpět. Všechno v něm vře. Melodie. Beethoven Devátá. Nezvedá. Jen dva lidé znají telefonní číslo a musí to být jedině...
  „Zvedněte to. Leze mi to na nervy. Nemám ráda hudbu, zvlášť klasickou“ ozve se hlas blondýny. Kai to zvedne. Ano je to Raven. Nebýt pana Leonarda je na cestě domu, kde na něho čeká Raven. V postýlce a s něčím dobrým na zub.
  „Právě jsem dorazil a jedu na návštěvu.“ Ticho.
  „Rozumím. Máme problém a velký. Uvidíme se později. Jako obvykle,“ a telefon zmlkne. Kai schová telefon do kapsy a dál se dívá na tu rušnou metropoli. Jedou do italské čtvrti. Co se dnes se tak jindy v diskrétním městě děje? Doufám, že nebudu se muset  někam stěhovat.
  „Vystupte si!“ Kai vystoupí z auta a rozhlédne se po typické italské čtvrti plné hluku a vůně špaget. Právě se z Itálie vrátil. Je vůbec v New Yorku? Přejde ke dveřím, které se automaticky otevřou. Vejde do nějaké místnosti. Uprostřed místnosti stojí vysoký svalnatý bodyguard. Nic nenaznačuje, že jste právě u jednoho z nejbohatších lidi New Yorku a taky s nejvíce ušpiněnýma rukama. Bodyguard naznačí rukou, aby šel dál. Kardinal jde s kamenným obličejem , ale uvnitř to v něm vře. Vyřídí si to se svým zprostředkovatelem práce. Takhle ho zdiskreditovat. Museli mu zaplatit ohromnou sumu peněz, aby ho prozradil. Zase si budu muset hledat nového zaměstnace myslí si pochmurně Kai. Jde dolu po schodech do další místnosti. Dost mu to tady připomíná Chicago 30. let a potom si vzpomene, že pan Leonardo je fanouškem Al Capona. A taky si občas rád na něho zahraje se vším všudy, včetně střílení. Jen daňovým podvodům se vyhýbá jako čert kříži, ale každý má nějakou úchylku nebo fixací na postavu. A Al Capone zase nebyla ta nejhorší postava v amerických dějinách. Otevře dveře dokořán a rozkašle se, jak se na něho vyvalí cigaretový dým. V místnosti je kulatý stůl a za ním pět chlapů hraje poker. Scéna jak vyšitá z doby prohibice.
   „Vypadněte!“ důrazně pronese chlap v proužkovaném obleku a s doutníkem mezi zuby. Chlapi se zvednou jak na povel a vypadnou.
  „Sedněte si! Tak vy jste Kardinal.“ Se zájmem si ho prohlíží. “Jeden z nejobavánějších střelců na dvou kontinentech.“
  „Co jste mu dal, že mně prozradil?“ Muž vyfoukne kouř z doutníku.
  „Hodně. Ani nevíte jak hodně a jsem připraven zaplatit Vám ještě víc za vaší práci.“
  „Půl teď a půl potom,“břitce odpoví Kardinal.
  „Dobře. To je fér. Tady je částka, kterou už máte  na svém kontu!“ a přisune papírek. Kardinalovi, zvyklému na ledacos zacuká obočí.
  „Mám zabít prezidenta?“
  „Ach ne, s tím jsem spokojen, ale obtěžuje mně taková menší krysa, která mi unikla ze všech pastí, které jsem na ni nalíčil. Je jakoby  nesmrtelná. Má informace, které chci. A teď, dnes v 17.00 bude před soudní budovou. Tady je fotografie“ a k papírku se šestimístnou sumou přisune fotku. Kardinal ji vezme do ruky a podívá se na ni. Kývne hlavou.
  „Je to narychlo, ale pokusím se udělat, co si přejete. A teď mně omluvte. Mám ve městě ještě menší byznys.“ Muž za stolem se na něho podívá.
  „Jste přesně takový, jak se o Vás povídá. Myslím, že VY to zvládnete. Chlapi kde jste?! Jdeme hrát!“ křikne a už Kardinala nebere na vědomí. Ten se zvedne ze židle a otevře dveře. Vystoupí po schodech nahoru, mine bodyguarda , vyjde ven na ulici. Opět k němu dolehne klasický ruch ulice. Ta pestrá kakofonie zvuků, pachů a typických projevů ulice.
  „Tady je vaše auto“ a on uvidí své maserati parkovat kousek od sebe, kde stojí. Ta blondýna, která ho sem zavezla, stojí  u dveří a pohrdlivě se usmívá. Rychlým jako blesk ji přirazí na dveře domu a zmáčkne ji jediným chvatem krk.
  „Jestli se ještě dotknete mého auta, tak vás budou hledat po třech státech!“ Na tváři ledový úsměv a v hlase jistotu, že nikdy to už neprovede. Je rozzloben. Blondýna se zachvěje. Teď teprve poznává, že vezla tygra v autě a mimoděk si hrála s jeho vousy. Zmáčkne ji trochu víc. Blondýna vypoulí oči a drží ho za ruku, jak se snaží dostat ze sevření. Najednou ji pustí a ona sesune se na chodník. Drží si krk a s vražedným pohledem, v kterém je strach, se dívá na toho muže. S úsměvem na tváři a ledovýma očima se dívá na ulici.
  „Velmi příjemná ulice. Byla by škoda, kdyby se tady něco stalo!“ Popotáhne si rukáv a pružným krokem šelmy dojde k svému autíčku. Pohladí je po kapotě, jako milenku a usedne za volant. Vytáhne rukavice z přihrádky, natáhne si je na ruce, sevře volant a nastartuje motor.  Ten zapřede tiše jako kočka a Kardinal s nohou na pedálu vyrazí ulici k svému cílí. Čeká ho velmi důležitá schůzka, kterou nechce zmeškat..
   Náměstí s fontánou o pár minut později. Kai sedí na lavičce a krmí holuby.
   „Víš, že se to nedělá? Jsou přemnožení a škodí architektuře?“ ozve se vedle něho chraptivý hlas  vzbuzující v něm touhu po něčem dávno zapomenutém. Zvedne hlavu k osobě, která to řekla. Vysoká štíhlá postava. Postava akrobata. Polodlouhé blond vlasy a neuvěřitelné modré oči. Modré oči jako barva hořce, květiny, kterou má rád. Jako vody Jadranského moře při bouři, kde se poznali. Na tváří úsměv, který dokáže rozpálit každé srdce. Tvář pravidelná a krásná jako u archandělů od Rafaela. Celkový dojem kazí jen oči.  Jsou studené jako krystalky ledu, které se ale rozzářují, když se dívají do šedých oči Kaie. Kai se dívá na tu důvěrně jemu známou osobu. Zvedne se a přistoupí k němu.
    Dívají se na sebe a vzpomínky jim oběma letí hlavou. Jsou spolu už tak dlouho a je to u nich jako poprvé. Obejmou se.  Drží se a vyhutnávají objetí toho druhého. Tak dlouho se neviděli. Až moc dlouho tentokrát.
  „Máš velký problém, ale já mám  řešení toho problému“ a začíná mu vysvětlovat co se stalo, když byl v Itálii. „Někteří lidé chtějí naše hlavy a zabijáci už se vydali po naších stopách.  K tomu ten job, který nemůžeš odmítnout. Jsi ve velkém průšvihu, příteli. A ještě něco, ale to až po práci.“ Kai občas něco prohodí, namítne, upraví, ale většinou jen přikývuje. Po hodině se zvednou a rozejdou se na opačné strany.
   Kai nastartuje auto a přemýšlí kam teď. K sobě, do svého domů. Jestli se to tak dá nazvat. Podívá se na hodinky. Moc času do páté hodiny mu nezbývá. Bezpečně se proplétá rušnými ulicemi města. Jede k řece, k tamtěm domům, které vypadají na spadnutí a přece v sobě ukrývají často ty nejdražší apartmány ve městě. Jeden patří i jemu. S výhledem na řeku a snadnou únikovou cestou. Zajede dovnitř a ukryje své autíčko. Je to  jedno z nejnebezpečnějších míst v New Yorku. Zvlášť v nocích. A taky se snadno tady zbavuje těl. Vejde do svého bytu a oddechne si. Všechno je v pořádku. Nejmodernější hlídací a elektronické zařízení opět nezklamalo. Po cestě do koupelny odchazuje svoje věci kam ho napadne. Cestou stačí zapnout hudbu, vytáhnout rolety. Za chvilku je slyšet sprcha. Sprchuje se dobrých deset minut a voda odplavuje všechnu nepříjemnost z letu. Vystoupí ze sprchy a s ručníkem kolem boku a druhým, kterým si suší vlasy, přechází k velkému oknu s výhledem na řeku. Celý byt je na zakázku a prostřelit skleněné okno by bylo dost obtížné.
  „Chodíš si sem jak chceš. Neměl jsem ti dávat ty klíče“ řekne laškovně..
  „Ostražitý jako vždy. Jak jsi zjistil, že jsem tady?“ Ozve se chraptivý hlas ode dveří. Raven stojí opřený o dveře a hladově se dívá  na polonahého Kaie.
  „Instinkt!“ a otočí se k postavě z parku. “Proč jsi se chtěl  sejít tam a ne tady?“ Raven pokrčí rameny.
   “Tamto byl obchod a to je potěšení“ přejde k němu, políbí ho na rty  a obejme ho. Jednou rukou mu sundá ručník a přitiskne se k jeho tělu. Pohladí ho a přisaje se rty k jeho krku.Kaiem proběhne toužebné očekávání. Po chvilce se vyprostí z jeho objetí.
   „Teď ne prosím. Víš, že to nemám rád před práci. Rozptyluješ mně.“ Najednou ho chytne pod bradu a drsně políbí. “Nejraději bych tě povalil a vzal si tě. Hned tady. Nedráždí mně Ravene“ řekne hluše. Ten druhý přikývne a sedne si na pohovku.
   „Tak se nezlob. Jenže víš nejsi v tom sám. Zapomínáš, že i já jsem musel držet pust. Kai já tě chci, tak proč, ne“ a dívá se na jeho postavu rýsující se proti světlu. Kai unaveně přikývne.
  „Dnes večer a Ravene..“
  „Ano Kai.“
  „Připrav se, že tě nepustím z postele nejméně dva dny.“ Přejde k němu a skloní k němu hlavu. Nevadí mu, že je nahý a Raven oblečený. Políbí ho, spíš mu dá příslib pozdější noci.
  „Budu muset pomalu jít. Měl bys taky.“ Raven s úsměvem kývne. Má tady zpět Kaie. Vše bude dobré. Poslední dobou si dělá dost starosti o něho.Ten druhý přikývne a za chvilku je slyšet zavírající se dveře.
  „Ach Ravene, proč...“ zašeptá a vzpomíná jak ho poprvé uviděl. Zachránil mu život v té malé vesničce na pobřeží Jadranu. A ani možná netuší, že i on mu tehdy zachránil ne život, ale zdravý rozum. Našel ho jak leží v temné uličce. Zbitý, mučený. Nejdřív chtěl projít kolem něho a nechat ho být. Taky proč ne. Jen další tělo na jeho cestě. Jenže zaslechl zasténání. Otočil se, potom se obrátil a nechal ho tam ležet. Té noci zabil dva lidi. Generála a jeho pobočníka. Dva lidi na které měl objednávku. Měl únikovou cestu a najednou uviděl před očima to tělo v uličce. Dodnes neví proč se vracel zpět a proč ho vzal odtamtud do svého auta. Skoro ho tehdy dostali, ale něco v něm se na to tělo upnulo. Dovezl ho do chalupy, kterou měl pronajatou jako turista a odkud sledoval pevnost toho generála.
  Byl v hrozném stavu. Zmlácený, řezné rány, popáleniny, otřes mozku, znásilněn. Takže to byli vojáci. Civilní obyvatelstvo většinou jen dotyčného zmlátili, ale to mučení bylo velmi profesionální a sadistické. Nejspíš to byl generálův pobočník. Slyšel o jeho praktikách z důvěryhodného zdroje. Kardinal dostal chuť toho bastarda zabít ještě jednou. Zůstal v té zemi dva týdny navíc. Dva nebezpečné týdny navíc. Hledali ho všude za tu provedenou práci, ale on dělal obyčejného turistu a prošlo mu to.
   Po týdnu kdy se probudil ho jen  pozoroval a hodnotil. Hodnotili se navzájem. Ravenovi brzy došlo kdo je Kenneth Jakobitzl  a jemu Kaiovi došlo, že mají stejnou profesi. Stali se ještě ostražitější, když první porušil mlčení on.
  „Jmenuji se Raven. Moje skutečné jméno je Raven. Dál ani nevím.“  Kaiovi bylo jasné jaké bylo jeho dětství. Tady nešlo to neoplatit, chtěl, ale nešlo.
  „Říkej mi Kai.“ jen řekl a víc nic. Staral se o něho ještě celý týden. Jedli, mluvili o hudbě, literatuře, ale ne o soukromém životě nebo práci. To přišlo až o hodně později. Za velmi dlouhou dobu.  Po dvou týdnech se rozloučili.
  „Můj život patří tobě Kai.“ jen řekl a otočil se.
  „A já ho budu chránit po celý život“ odpověděl a tím začalo jejich zvláštní přátelství, které trvá pět let. Ne přátelství. Nejdříve to tedy bylo přátelství, ale potom něco víc a nakonec se souhrou osudu stali milenci.  Pět dlouhých let. Zatřepe hlavou, aby odehnal vzpomínky ze své hlavy. Je nejvyšší čas. Oblékne se do tmavého. Tmavé kalhoty, tmavou košili a boty s vysokou měkkou podrážkou, které nevydávají žádný zvuk. Přejde ke dveřím s bezpečnostním kódem a otevře je. Vejde  dovnitř a rozhlédne se po svém arzenálu.
   Má tady vše. Od sledovacích zařízení,  dalekohledů, odposlouchávacích zařízení, až po zbraně jako jsou samopaly, pušky a samozřejmě trhaviny.  K tomu lana, páčidla, hračičky, které ještě nevyzkoušel dodané přes jednoho známého a samozřejmě ve skříňce i zvláštní sortiment různých léků, drog a jedů. Některé už použil a teď vybírá jen jednu lahvičku. Potom se otočí ke zbraním. Vybírá speciálně upravenou dalekonosnou pušku Mauser SR-93 s dalekohledem a k ní příslušné střely. Je speciálně upravena s odnímatelnou pažbou a  odlehčená. Optika se dá sundat. Má rád tu zbraň a jen lituje, že nemůže ji převážet do ciziny, ale po těch útocích je těžké.Prakticky všechny zbraně jsou na zakázku. Je nejlepší v oboru a tak si může dopřát to nejlepší z toho co se nabízí na černém trhu zbraní i mimo něj. Bere k tomu tubus přes rameno. Je speciálně udělaný pro něj a normální člověk by řekl, že je učitelem. Hotovo. Vše připraveno. Vytáhne fotografii oběti a znovu ji důkladně prozkoumá. Potom přejde k zvláštnímu zařízení a spálí ji. Nic nesmí zůstat a tak likviduje obálku s instrukcemi a papírek se sumou, která se objeví na jeho kontu.
   Sejde dolů a nechá svoje maserati zaparkované. Pokochá se jim a potom přejde k dalšímu autu. Je tak nenápadné, že kdo ho vidí tak nedokáže ani určit barvu natož značku auta nebo typ. Vyjede z garáže a jede opět ulicemi toho rušného města. Zaparkuje blízko soudní budovy, zaplatí poplatek v parkovacím automatu a lístek zastrčí za sklo. Vše si prohlédne. Parkuje správně a vše vypadá v pořádku. Vytáhne tubus, který vypadá úplně obyčejně. Takový běžný, jako mají cestující obchodníci nebo byznysmeni. Nikdo netuší co ten tubus skrývá. Volným krokem projde ulici, ve stánku si koupí  párek v rohlíku s pikantním kečupem. Vše dělá jako každý člověk tady. Pomalu přejde ulici a teprve až zmizí v postranní uličce přidá do kroku. Párek vyhodí do nejbližší popelnice. Raven by se tomu párku smál, ale ten ho taky svým jídlem zkazil. Měl by se spíš živit jako kuchař než jako nájemný vrah. Ještě dobře, že se vidíme jednou za sto let. Nechce teď vzpomínat na svého jediného přítele. I tak je to zázrak, že nějakého má. A ještě k tomu ze stejné branže. Je to rarita a dívá se na budovu, která je v rekonstrukci. Je to dokonalé místo a nenápadně tam vejde. Podebere barevné plastové pásy s nápisem Danger a trochu mu zatrne, když si uvědomí jaké nebezpečí podstupuje. Za bílého dne u soudní budovy. Teď ho může vidět kdokoliv. Žádný čas na přípravu, nic. Musí se spolehnout na vrtkavou štěstěnu.
  Vejde dovnitř. Budova je prázdná. Rekonstrukce je na chvilku pozastavena a on ví kdo to má na svědomí. Pan Leonardo je opravdu mocný muž. Vyšplhá se po schodech až do sedmého patra. Projde celé patro, ale nic podezřelého nevidí. Potom přejde k oknu odkud je vidět soudní budova. Podívá se na hodinky. Ručičky ukazují 16.45. Ještě patnáct minut.
   Vezme hadr a otře rám okna bez skla. Potom se podívá, jestli nebudou vidět otisky podrážek, ale vše vypadá v pořádku. Výhled je dobrý. Vezme si jednu tabletku z lahvičky. Otevře tubus, vyndá jednotlivé části pušky a začne ji montovat. Je velmi lehká -  ze slitin  titanu a ještě dalších lehkých kovů. Tentokrát musí vzít dalekohled a je nespokojen. Raději střílí bez něho. V očích ledový klid. Zbraň je v pořádku a on zkušebně zakleká k oknu. Puška musí být v klidu a stabilní. Zkusmo ji dá na rameno a cítí, že to není ono. Musí ji opřít o rám nebo o něco jiného. Vytahuje ještě malou podpěrku a šroubuje ji k pušce. Zkusí a spokojeně s se usměje. Dobrý. Teď cíl. Vezme jednu střelu a nabije pušku. Nemůže ji vyzkoušet na náměstí. To by nešlo a tak hledá cíl. Tam je to  výborné a zamíří na hejno holubů na střeše. Musí ji ´ jak by to řekl zajet´. Je to stejná vzdálenost jako na náměstí. Nadechne se, vybere cíl. Zklidní se a vystřelí. Zásah. S uspokojením se dívá jak hejno holubu vzlétlo nad střechy domu. Vezme další střelu a nabije svoji pušku. Podívá se na hodinky. 16.58. Zamíří svoji puškou na náměstí a začne hledat. Má na to dvě minuty, aby našel svůj cíl, svoji oběť. Dvě ubohé minuty.
  Přejíždí tváře dalekohledem. Maminka s kočárkem, nějaký byznysmen, panička co nemá nic na práci, pospíchající advokát. Tvář nějaké modelky, kdyby nebyla tak tlustá. Obyčejný dělník, ale tu jedinou tvář, kterou chce nenachází. V klidu prohledává dál. Přejíždí obličeje temné uličky a stíny. Zarazí se a dalekohled se vrací zpět. Ano to je možné a dívá se na stín ve stínu stromu. Stín je klidný a přece nervózní. Nevidí mu do obličeje, ale instinkt mu říká, že to je on. Ten muž, kterého má zastřelit. Je klidný jako hladina vody za ranního úsvitu. Je ledově klidný a nic ho nemůže vyrušit. Čeká. Čeká na tu správnou chvílí. Na chvílí kdy má zmáčknout spoušť a zabít toho člověka. Ukončit jeho život. Nezajímá ho proč. Co udělal nebo neudělal. Nezajímá ho jestli doma má rodinu, dcerku , manželku nebo jen rybičku v akváriu. Zajímá ho jedině jen to, jestli zasáhne. Nic jiného. Jeho tep je klidný a zrak je upřený na cíl. Kardinal je soustředěn celou svoji bytosti jen na tu jedinou věc. Na cíl, na zásah, na spoušť.
   Oběť vystoupí ze stínu. Ano je to on a dívá se do hnědých očí člověka, který za chvilku zemře. Hnědé, trochu ustarané a nervózní oči. Kardinal nepřemýšlí. Nemá svědomí. To už dávno nechal za sebou. Daleko za sebou. Jeho cesta je lemována takovýma obyčejnými lidmi, ale netrápí ho výčitky. Odvede práci a jde k další. Někdo to přece musí dělat. Oběť se rozhlíží kolem sebe jako by někoho hledala. Otočí se a na někoho mává. Něco má v ruce. Leskne se. Dítě. Kardinál se zarazí a čeká. Nechce, přece jen nikdy nevystřelil po dítěti. Mohl by ho zasáhnout. Dál trpělivě čeká. V budově nic není slyšet. Je soustředěný na svého muže. Otáčí se čelem ke Kardinálovi a zvedne zrak. Zklamané oči, unavené oči a hlavně v nich sídlí strach. Panický strach. Dívá se směrem, kde leží u okna Kai.
   Poslední pohled z oči do oči. Kai míří na hlavu. Ne na srdce jak je zvykem. Na hlavu. Menší cíl, ale větší jistota smrti. Mačká spoušť. Svou vůli žene střelu na cíl. Střela rozčesává vzduch a blíží se k oběti. V té chvílí nikdo není v blízkosti muže. Kulka míří přesně. Pomalu se noří do hlavy . Muž je nadzvednut a mrštěn střelou dozadu. Jeho hlava se tříští na kousky. V té chvílí si ani neuvědomí, že je mrtvý. Vše jde tak rychle.Všude je krev. Tělo se hroutí na zem jako hadrová panenka bez života.
   Někdo zaječí. Další jekot a všichni se sbíhají k oběti. Kai  se stále dívá jestli je oběť opravdu mrtvá. Pomalu odloží pušku a chce ji demontovat. Zvuk. Šelest. Někdo za ním je. Rychle se otočí. Rychleji to snad už ani nejde. Ucítí bodnutí jehly a automaticky se chytá za krk. Do jeho těla proudí nějaká tekutina. Chce vykřiknout, ale látka, jed je rychlejší. Zvedne hlavu a podívá se na svého vraha.
   „TY“ zasípá. „Mylady, ty ne! Co jsi mi to d...“ nedořekne a  hroutí se v křečích na zem. Jeho soustředěnost, jeho profesionalita se mu v tu chvílí stala osudnou. Tělem probíhají poslední záchvěvy křečí. Poslední jeho myšlenka patří Ravenovi alias Mylady. Říkají mu tak pro jeho vlasy, oči, ale v neposlední řadě taky pro jeho práci s jedy. Jeho jediný přítel, jeho jediná láska...
    „Promiň, ale byznys je byznys“ pronese nahlas a dívá se do nepřirozeně otevřených oči a ústy plnou pěny. Skloní se a sáhne na tepnu. Klid. Ticho. Nejlepší střelec je mrtvý. Zabit. Svým přítelem. Jaká to ironie. Raven alias Mylady se skloní ještě jednou k tělu a něco vytáhne z kapsy. Pohodí to na tělo a ještě jednou se podívá na svého přítele. Otočí se a beze spěchu odchází pro svoji odměnu za práci. Budova je opuštěná a jen stíny se tudy prohání. Jeden takový stín se připlíží k Ravenovi. S rozkoši do něho kopne. Ženská postava. Sebere lístek a dá tam něco jiného. Jiný lístek. Z tašky vytáhne ještě další věc a pohodí ho opodál.
   „Nebudeš mně vyhrožovat? Už nikdy“ dodá a ještě jednou do něho kopne. Beze spěchu odchází kočičí chůzi. Má radost a nejraději by si pískala. Musí si pospišít. Za chvilku se budova bude rojit policajty. A až najdou tělo, bude se vědět, kdo spáchal ten čin. Copak si myslí pan Kou, že jen tak snadno odstraní pana Leonarda? K smíchu. A ona dostane tučnou sumičku za tuto práci. Jen škoda, že ho nemohla zabít. Kdopak asi byl ten nádherný blonďák, který s takovou jistotou a eleganci zabil Kardinala.
   „Rychle!“ šeptá si pro sebe postava a sklání se k mrtvé postavě. Zpozdila se a já teď budu muset vynaložit celý um, abych ho odsud dostal. Nesmí ho najít. Sebere ještě pohozené předměty a nahradí je těmi co mu dal pan Kou. Je jeho stálý zákazník a platí velmi dobře. Zvedne tělo a podívá se na stopy. Odtáhne tělo a důkladně to tady zamete. Pospíchá. Už slyší policejní sirény. Ještě chvilku. Rozhlédne se kolem a nechává tam pušku, papírek s číslicí, láhev a ještě jeden ústřižek. Potom vytáhne dvě lahvičky krve a trochu to tam pokropí. Podívá se znova a skloní se ke Kaiovi.
   Kroky. „Já tušila, že tady něco smrdí!“ ozve se  za ním ledový hlas. „Tu zbraň tam nech kde je“přikáže mu ženský hlas. Pomalu se otočí a svým nejroztomilejším úsměvem hledí do tváře blondýny. Úsměv nezabírá a jeho rysy a rty ztvrdnou do nebezpečné linky. Musí odsud pryč. Musí kvůli Kaiovi.
  „Je opravdu mrtvý nebo to je divadélko pro mně?“
  „Je mrtvý. Můj klient chce jeho tělo. Taky se rozhodl na poslední chvílí. Nemám rád rozmarné klienty“ dodá a hledí do ústí pistole. Poznává v něm Magnum. Nebezpečná hračka pro ženu. Pohyb, vzduch se zvlní a Mylady padá na zem. Blondýna z letiště se hroutí se střelou v hrudi. Ještě jedna střela a z její najednou ochablé ruky padá zbraň. Její oči se stočí za postavu Ravena. Mrtvý Kai na zemi se opírá jednou rukou a druhou právě pouští na zem svoji 35 s tlumičem. Raven ji zachytí a schová ji do kapsy. Podepře svého jediného přítele a vleče ho někam.
   „Musím tě chránit. Slíbil jsem ti to!“ a ochabne. Raven zneklidněn se na něj podívá, ale slyší dole sirény a spěchá z budovy pryč. Na blondýnu se ani nepodívá. Musí to tam nechat tak jak to je. Ať se policie trochu potrápí nad tím kdo spáchal tuhle vraždu.Vyjde z budovy a podpírá Kaie. Vleče ho k svému autu.
   „Ještě není ani sobota a už začínají taky brzy“ prohodí nějaká babička s hůlkou. Raven se po ní podívá svým nejlepším úsměvem.
   „To víte třicátiny se slaví jen jednou za život!“ Babička pod jeho úsměvem roztaje a jde dál. Raven se zachmuří, když nenahmatá tep. Doufám, že jsem to s tou injekci nepřehnal. Položí ho opatrně na zadní sedadlo a rychle míří ke svému bytu v centru města. Má podkrovní byt a je stejně rozlehlý jako ten Kaiův. K vrátnému prohodí totéž a ten jen přikývne. Ve výtahu Raven opře Kaie o stěnu  a dívá se jak se sesouvá na podlahu. Skloní se k němu, když výtah cinkne a on vystupuje. Má patro pro sebe a tak ví, že nebude obtěžován. Vezme ho pod paží a vleče ho do svého bytu. Otevře elektronický zámek na jeho otisk prstů a vejde dovnitř. Všude světlo a prostor. Rozhlédne se jako by ho viděl poprvé. Od té doby co byl v té vesnici u Jadranu nesnáší malé prostory. Samozřejmě umí to potlačit, ale když má peníze... a pokrčí rameny. Podívá se na Kaie. Ušklíbne se. Jen doufám, že po tomto to z něho nebude jeho ex přítel. No než ho dám do pořádku. Začíná z něho sundávat oblečení. Ne zem rozprostře pokrývku a Kaie na něj překuli. Jen doufám, že ztrnutí svalů nepokročilo moc daleko a ještě s ním něco budu mohl udělat. Jinak z něho opravdu bude mrtvý Kardinal  a policie bude nesmírně ráda, včetně jeho konkurentů a možná i jeho budoucích klientů. Samozřejmě mrtvých klientů. Začíná ho hořečnatě masírovat. Za chvilku si stáhne košili a polonahý ho  masíruje. Po celém těle jsou vidět jizvy jeho dávného mučení.
  „Au! Víš jak to bolí“ zaskřehotá Kai sevřeným hrdlem. Raven se zaraduje. Tajně si oddychne. Když to navrhoval Kaiovi tak nevěděl jestli to vyjde nebo ne. Jak Kaiova tableta tak jeho látka ve stříkačce byly nebezpečné. Ale Kai přežil a to je nejdůležitější. Začíná ho opět masírovat a pozoruje jak se mu do tváří vrací zdravá barva. Přemýšlí o té blondýně, o tom, že ho zase zachránil. Nakonec toho nechá a dívá se na Kaie. Ten se zvedne do sedu a sedí.
  Hlava se mu točí jako opilému a to už je dávno co se opil. Naposled to bylo, když byli na večírku s Ravenem, vzpomíná. Děsně se opili. Pod obraz. No Raven možná víc, než já, ale pamatuje si dobře, jak to skončilo. Nechali jsme se odvézt do mého bytu. Raven skoro usínal a tak jsem ho dal na postel a svleknul. Jako tehdy, když jsem ho poznal. Ještě stihl jsem sebe trochu svléknout a svalil se vedle Ravena do postele. Nic si z té noci nepamatoval, ale ráno bylo dost rozpačité, když našel Ravena v  posteli jak si ho k sobě tiskne a je v něm. Matně si vzpomíná, že se nim miloval a potom opět usnul. O dost později se probudili a on stále byl ještě v něm. Odskočili od sebe celý červený a Raven pospíchal do koupelny osprchovat. Slyšel jsem jen klapnout dveře a to bylo vše. Hlava mi třeštila a matně jsem vzpomínal na to co se v noci dělo. Opět jsem usnul, když mně později  vzbudil telefon.
   “Nic se nestalo, že ano“ ozval se Raven.
   “Ne nic. Nic se nestalo“ potvrdil jsem mu, ale oba jsme věděli, že lžeme.
   Opatrně vstává a zapotácí se. Raven přiskočí a podepře ho. Vede ho ke křeslu a posadí ho do něho.
  „Musíme to dokončit zamumlá.“ Raven přikývne. „Ještě chvilku a budu v pořádku. Dej mi něco čistého na sebe  a vyrazíme na lov“ řekne s krutým úsměškem. „Nemám rád, když ze mně někdo dělá idiota. Koho to máme na seznamu? Můj milý zprostředkovatel práce.., ale ne!“ zaúpí, když vidí provinilý výraz Ravenova obličeje.“ Neříkej, že jsi ho už poslal na odpočinek. Chudák malej. Víš dobře, že jednou bych taky rád je zabil sám. To už je třetí, kterého jsi zabil za překročení mých instrukcí. Dobře,dále tady máme pana Leonarda a potom toho druhého, který si tě najal. Bohužel s ním ti asi nemohu pomoci, ale pan Leonard. Tak do toho.“ Zvedne se z křesla a natáhne na sebe oblečení. Padne mu jako ulité. Taky má u Ravena své věci, tak jako Raven má své věci u něho. Mají sice dvě domácnosti, ale je to tak lepší. Raven mu podává zbraň, kterou zabil tu blondýnu od Leonarda. Škoda, že to bylo tak čisté a rychlé. Vezme si kabát  a zcela neprofesionálně si do něho zasune zbraň. Je plochá a velmi nenápadna.
  „Připraven?“ tázavě se podívá na Ravena. Mlčky přikývne, přejde k němu a dá mu dlouhý polibek. Kai zasténá. Už aby byl večer a oni si mohli konečně dopřát té úlevy ze vzájemné společnosti. Otevře dveře a oba sjedou dolů. Před vchodem Ravenova domu se rozejdou ke svým autům. Kai ke svému maserati a Raven ke svému porsche. Obě auta tak velmi nápadná, ale dokonale se hodící k majitelům. A oni možná budou potřebovat rychlý odjezd. Mlčky se od svých aut na sebe podívají a přikývnou.
    Porsche tiše zapřede a Raven ho klidně řídí nočním New Yorkem. Pomalu a klidně se blíží k svému cíli. Zaparkuje před klubem s názvem X. Vystoupí a zamkne. Ležérně se rozhlédne kolem sebe. Všude davy lidi. Kolem projdou dvě hezké holky a on se na ně usměje a pošle vzdušný polibek. Kdyby něco, tak si ho budou pamatovat jako nějakého playboye, který hledá zábavu a ne jako zabijáka.  Podívá se na hodinky. 22.50. Má  ještě deset minut času. U vchodu klubu ho nikdo nekontroluje. Je tady pravidelným návštěvníkem. I když po dnešní noci, no kdo ví? Vejde dovnitř, objedná si dvojitou whisky a lehce flirtuje s barmankou.
   Nenápadně se přesunuje do zadní části klubu. Pozoruje lehce oděná děvčata a nápadně oblečené muže i ženy. U sloupu se líbá nějaká holka s dvěma chlapy a on tipuje s kterým z nich dnešní večer skončí.
  Zaťuká na dveře domluveným signálem. Dveře se otevřou a on vstoupí dovnitř.  V místnosti je muž, který ho najal na vraždu Kardinala. Vedle něho stojí dvě gorily. Ten napravo je nebezpečnější, odhadne je oba dva jedním rychlým pohledem. Jeden ihned k němu přistoupí  a jedním zkušeným tahem mu projede oblečení. Nachází pistoli a odebírá ji. Mylady se  posadí  za stůl. Je to nebezpečné, ale ví, že je musí nějakým způsobem uklidnit.
  „Tak Kardinal, nechť je mu lehká smrt, je doufám po smrti“ řekne hubená postava za stolem. Prasečí očka se dívají z jeho tváře přes skla. Je dobře oblečen, ale stejně to na něm tak nějak divně visí. Raven kývne hlavou.
  „Dostal čistou dávku arzénu do těla. To nemůže přežít nikdo“ hlesne. „Chci podíl a vypadnout z města na nějakou dobu.“
  „Víš ty peníze nedostaneš a myslím, že odsud taky neodejdeš.“
  „Vše jsem udělal, jak jste mi řekl“ brání se naoko Raven. Hladně kalkuluje kdo bude první po smrti. Hlupáci.
  „To sice ano, ale jaksi chybí tady tělo Kardinala. A když chybí tělo Kardinala nemohu vyplatit prémii.“ Muž v špatně padnoucím obleku vypustí dým. Zvědavě se dívá na toho chladného anděla.
  „Chci tu prémii“ řekne. „věřím, že Vás už nebude obtěžovat. Ne já vím určitě, že vás nebude obtěžovat“ a usměje svým příjemným úsměvem a s ledem v očích.
  „Asi  to nechceš slyšet, ale prémie nebude. Nemám ji tady!“ a odhodí netrpělivým pohybem cigaretu na zem. Strážci se hýbou jako jeden muž. Dva rychlé pohyby, stříbrný záblesk a tři těla se válí na podlaze. Krev se vpijí do velmi drahého koberce. Dotyčný si utře nůž a podívá se kolem sebe.
   Klepání na dveře.
   „Úklidová služba. Jdeme odvézt nějaký odpad“ pronese hlas za dveřmi. Dveře s otevírají. Ve dveřích normální služba se známým logem úklidové služby přes organický odpad. Jsou dva.
   „Tak kde ho máte? Tedy ty brďo, ale měl být jen jeden“ zabrumlá a z tašky vytahuje černé velké igelitové pytle. Druhý mlčí. Podle pokožky je vidět, že není ze Spojených států. Asi nějaký emigrant.
   „Já vím, ale víte co? Tady máte příplatek za úklid těch dalších dvou“ a vytáhne z kapsy tlustý balík bankovek. Oddělí pár bankovek a pak jim ho dá celý. Chlapi hvízdnou. Podívají se po stěnách a koberci plného krve.
  „Jen doufám, že ten koberec se podaří zachránit“ řekne ustaraně.
  „To tedy nevím, šéfe, vypadá to s nim bledě.“ Prohlédne krvavý koberec a raději se pouštějí  do práce. Zručně balí těla do pytlů. „Nedaleko se staví.  Najdou tam útulný místečko posledního odpočinku. Tedy ten je fakt tlustej.“
   „Víte potřeboval bych něco malého. Můžete to zařídit tak aby je našli?“ Ty se na něho podívají jako na blázna. Potom se uculí do ucha k uchu.
  „Za ty prachy pro tebe kámo, všechno. Zítra se v betonu budou vrtat policajti jako diví“ a směje se. Mylady se uculí neboť je to on kdo zůstal z těch tří naživu. Je nejen specialista přes jedy, ale hlavně to umí s nožem. Pistoli sice mu zabavili, ale nůž jako vždy nenašli. Už se těší na to zítřejší pozdvižení.
   Jak to asi  jde Kaiovi? a zastaví se myšlenkami u něho. Jeho nejlepší přítel, který mu zachránil  život. A později jeho milenec. Pamatuje si ten den kdy se tak rozhodl. Pozval Kaie na večeři a celý večer to ze sebe nemohl dostat. Oba nikdy nebyli s mužem kromě té noci co se opili. Chodili s ženami a měli rádi ženy. Jenže taky jejich vztahy rychle končili. Ne kvůli práci, ale brzy se začaly vyptávat: Kaii a odkud je ta jizva na rameni a ta jizva na noze. Jasně že ji nemohl říct kulka, nůž. A jeho vlastní jizvy a spáleniny? Jak má říct, že ho mučili tak, že málem zešílel? Do dalších a dalších vztahů se jim oběma  moc nechtělo a krátkodobé vztahy brzy ztratily kouzlo a taky komu by se chtělo lhát. Pořád jenom lhát. Sobě, partnerce, všem. Nakonec po večeři  jsem ze sebe dostal jestli nechce se stát mým milencem. Celý jsem se do sebe schoulil a čekal jsem znechucující výraz ve tváři. Zpanikařeně jsem se tehdy zvedal od stolu a přemýšlel, kdy na to fiasko asi tak zapomene.
   „Dobře“ jen odpověděl a já celý strnul. Klesl jsem na židli a díval se na něho jak na strašidlo. Byl jsem napjatý a Kai vzal celou věc do svých rukou. Nevím proč tehdy to neodmítl. Jeli jsme tehdy ke mně do bytu. Celou dobu od toho slova ANO jsme nepromluvili. I potom jsme byli ticho. Ani jsme se ze začátku nemilovali, ale potom se něco zlomilo a my se nemohli jeden druhého nabažit. Už nic nebylo jako dřív a zvlášť ne tehdy, když jsem  utekl z toho vězení a řekl své jméno Kaiovi. Na útěk si vzpomíná matně, ale ví, že nebýt Kaie, tak dneska tady není. Dluží mu hodně. Udělá pro něho cokoliv na světě...
   Maserati zaparkovalo v stále hlučné ulici. Nemohu čekat, pomyslí si Kai a sevře volant. Tiše vystoupí a přitiskne se ke zdi. Tiše jak stín se plíží podél zdi. Rozhlíží se po ulici, ale nikdo není venku. V ruce má pistoli s tlumičem. Dojde ke dveřím, které dnes už jednou navštívil. Sáhne na kliku  a je udiven, že jdou otevřít. Rychlým pohybem  vkročí dovnitř, zhodnotí situaci a v pokleku zamíří na stráž uprostřed místnosti. Míří jak vždy přesně a postava se hroutí. Další stráž a i ona rychle se hroutí na podlahu. Ruku má položenou na zpola vytažené zbraní. V tváří šok a nevěřícnost. Kai se rozhlédne ještě jednou, ale nikdo další v místnosti není. Přeběhne přikrčen  ke schodům k zadní části místnosti. Zastaví se a zkontroluje schodiště. Světelný bod. Někdo tam kouří. Tiše podél stěny se blíží k postavě, která si tam vychutnává cigaretu.
  „S Michelle je tam nějak dlouho“ prohodí.
  „To máš pravdu. Ale je to taky kus.“ Kardinal zastaví a neví co dělat. Jsou tam dvě postavy a nesmí ani jedna vykřiknout. Odhaduje  jejich vzdálenost od sebe a ke dveřím. Jsou skoro na ně nalepeni. Nadechne se a dvěma výstřely je zabijí do hlavy. Toho s cigaretou trefí perfektně, ale ten druhý trochu zachroptí, když okolo něho proběhne střelí ještě jednou do jeho těla. Vyrazí dveře a jedním mrknutím oka vidí záda pana Leonarda a dva strážce, kteří s nim hráli poker. Vystřelí na jednoho z nich, potom se překuli a likviduje druhého přesným zásahem. Leonardo už je ve dveřích, když ho zasáhne kulka do zad. Jen hekne a s udiveným výrazem se otočí ke Kardinalovi.
   „Ty ba..“ nedořekne a sesune se ve dveřích. Kardinal se postaví a přejde od jednoho těla k druhému. Každému zkontroluje tep. Mrtvý. Všichni jsou mrtví. Přejde k Leonardovi.
   „Myslím, že jsem vykonal práci, kterou jste chtěl. Ta suma na kontu je dostačující za tu práci. Jen nemám rád, když někdo vidí moji tvář. Opravdu je mi to líto. Sbohem“ a vyjde dveřmi ven do temné uličky. Bez otočení jde pryč. Najednou vezme svoji zbraň, něčím cvakne a odhodí za sebe. Ujde krok, když slyší výbuch. Zbraň zmizí ve výbuchu. Tak to má být, pomyslí si a uličkou vyjde na ulici. Zvedne hlavu k obloze. Zesmutní. Hvězdy nejsou vidět. Přejde k maserati a opře se o ně. Jak se máš, Ravene? Doufám, příteli, že se ti nic nestalo. Noční můry jsou tak těžké, najednou ho napadne. Kolikrát jsi mně  držel v náručí a kolikrát já tebe. Neřekli jsme si všechno a přece jednou z tebe vyklouzlo, jestli ten generálův pobočník Leviščov  je skutečně mrtvý. Tehdy jsem tě držel a bděl s tebou. Ravene, budeš stále se mnou? Jak ti říct, že tě miluji? Po tolika letech. Nasedne do auta a rozjede se. Nikdo nevyšel se podívat. Nikdo auto neviděl, nikdo nic neví. Není radno v té době být na ulici a vůbec ne se zajímat o parkující  drahá auta . Auto klouže ulicemi jako černý stín. Míří tam kam vždy, když je po akci. K domovu. Kai alias Kardinal je unaven.
   Dnes je to, ale  jiné. U domu na něho čeká jiné auto. Porsche. Kai vystoupí ze svého a u druhého auta se taky otevřou dvířka. Vystoupí z něho Raven. Kai se zadívá na jeho nádhernou tvář archanděla. Oddechne si. Přežil. Uklidněn jde k němu. Na tváři úsměv. Něco není v pořádku. Vidí jak Ravenova tvář se křiví, oči se dívají někam za něho a rukou sahá do bundy. Otočí svou hlavu, svoje tělo za sebe. Vše vidí jak v zpomalenem filmu. Záblesk dlouhých blond vlasů, černý kostýmek, štíhlá postava, ruce a v nich zbraň.
  Není mrtvá, pomyslí v té jediné sekundě, ale už cítí mlaskavý zvuk střely nořící se do jeho těla. Vzdálený výkřik Ravena. Pomalu padá na zem s myšlenkou, že i on jednou musí umřít. Už nevidí druhé tělo hroutící se na špinavou ulici před jeho domem.
   Všude je klid. Z řeky je slyšet  výskot turistů a houkání z nedalekého výletního parníku. Noční ruch jako by někam zmizel a Kai se dívá na oblohu. Vidí hvězdy. Zavírá oči a lituje, že už neuvidí Ravena, že mu neřekne, že ho miluje. Na ulici leží dvě těla a nad nimi s nevěřícným pohledem stojí Raven. Nemůže tomu uvěřit. Jeho jediný přítel, partner a milenec je tady na zemi. Leží a nehýbe se. Sesune se na zem s pistoli v rukou a tupě se dívá před sebe.
  Co teď bude dělat? Jak bude bez něho žít?  Zvedne hlavu k obloze a zakřičí. V hlase je slyšet nesmírné zoufalství, samota a hněv. Po kolenou se doplazí ke Kaiovi, zvedne jeho hlavu a přitáhne si jeho tělo do náruče. Hladí jeho milovanou tvář. Už mu neřekne ty věci, které pořád odkladál. Myslel, že má dost času. Jak hrubě se mýlil.
  „Lásko“ šeptá. „Byl jsi jediný. Chránil jsi můj život, ale co svůj.“


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

wow...

(E..., 20. 6. 2007 22:06)

napínavý!!! jdu hned na další díl... vážně sugoii!

*chuu*

(Kattana, 19. 12. 2006 18:42)

jako vždy XD vidim že sis nedala a upravila to aby to upe pasovalo XD; těšim se těšim moc moc na konec X3333333333