Shounen - ai povídky

Nevinný dopis

2

„Omluvte mě. Musím si ještě něco s Chadem vyřídit.“

Kai s Ravenem na sebe pohlédnou a pokrčí rameny. Allan Chada zatáhne na letištní toalety.

„Co myslíš, že tam dělají, Kai?“

„Zřejmě to stejné, co bych udělal já být na jeho místě a co bych rád udělal!“ Postaví se vedle dveří a pozorně prohledávají dav. Jsou v černých oblecích, jak se na strážce sluší a patří. Raven nejdřív reptal, že mu černá nesluší, ale malý polibek a Kaiovo přesvědčování udělalo své.

„No jo, jenže oni nejsou my.“

„Vsadím se, že teď Allan Chada přitiskl ke stěně a vyčítá mu, že ho opouští.“ Raven se na Kaie podívá skepticky. „Nemusíš se dívat. Ti všichni muži vypadli dost rychle.“

„To je pravda. Chad umí pouštět hrůzu. Proto nechápu, že se nechá tak manipulovat Lasičkou.“ Kai nezřetelným pohybem odradí dalšího zoufalce, který chtěl použít toalety. Raven má co dělat, aby se nerozesmál. I Kai umí pouštět hrůzu. Mrkne se na hodinky. Za půlhodiny letí Chadovo letadlo do Mexika. Kam odtamtud pojede nebo půjde, případně poplave, to žádný z nich neví.

Kai se rozhlédne a nenápadně si všímá, jak jsou objekty pozornosti. Opravdu, jsou nenápadní jako dýně uprostřed prázdného stolu. Po té katastrofě v Alicante si s Ravenem spoustu věcí vyjasnili a on ani netušil, jak ho velmi poznamenal Řím a katakomby. Celou noc mu říkal a dokazoval, že je pro něho ten jediný. Nakonec si usnuli v objetí. Probudil se pod upřeným Ravenovým pohledem. Nikdy nikomu nedůvěřoval tolik jako jemu. Ani Chadovi ne a to ho znal déle. Nikdy nikoho by si nepustil tak blízko tělu. Vlastně o něm Raven ví všechno a teď už i on ví vše o něm.

„Vzpomínáš, Kai?“

„Ano. Nemohu se dočkat, až budeme opět spolu, ale to zas bude za dlouho. Víš, co ti řeknu.“

„Co?“

„Těším se na úkol od Daemona. Mám pocit, že to jsou jediné chvíle, kdy jsem s tebou sám.“

„Když odmyslím to, že nám pokaždé jde o život, tak máš pravdu a pak k čemu žít věčně!“ Oba se pousměji a opět upnou pozornost do davu. Absolutně si neuvědomují, jak přitahuji zraky žen a i některých mužů.

„Allane, co chceš dělat?“

„Vyhodíš je miláčku,“ řekne líbezně Allan, „nebo mám to udělat já?“ Chad se rozhlédne a krátce spočine zrakem na každém chlapovi, který je přítomen. Allan by se skoro začal smát, kdyby to nebylo trošičku děsivé.

„Konečně sami.“

„Proč jsi je chtěl vyhodit?“

„Pro tohle!“ přitáhne si ho k sobě a začne líbat. „Budeš mi chybět. Prosím neodjížděj, a když ano pak chci jet s tebou.“

„Už jsem ti říkal, že to nejde. Cesta bude rychlá a taky mi budeš chybět.“ Povzdechne si. Kupodivu mluví pravdu, když to říká. „Kdybych o tebe neměl starost, myslíš, že bych najal ty nejlepší v oboru?“

„Já vím, ale nevěřím jim.“

„Kai splní svou povinnost. Uvidíš.“ Lehounce se ho dotkne rty.

Allan si povzdechne a položí si mu hlavu na rameno. „Mám pocit, že se stane něco špatného. Byl bych rád s tebou. Kdy se vrátíš?“

„Nevím. Záleží na tom, za jak dlouho tu záležitost vyřídím.“

Allan přikývne a drží Chada kolem pasu. I tady ho tolik vzrušuje. Vmanévruje ho k umyvadlům a posadí ho na desku.

„Počkej, co chceš dělat?“ Nevěřícně sleduje, jak mu rozepíná zip u džínů, které pamatují své lepší léta.

Allan mlčí a uchopí ho do ruky. Chvilku ho pozoruje a pak se mu začne věnovat. Chad zvrátí rozkoši hlavu. Neví čeho se chytit, a tak popadne páku u baterie, z které začne téci voda. Allan absolutně ničeho si nevšímá a pokračuje, dokud neucítí, že Chad vyvrcholí a semeno nezachytí do ruky. Umyje si a Chada taky.

Chad sleze ze studené desky a Allan ho vášnivě políbí a pak zašeptá. „Abys tam na mně nezapomněl.“ Chad si pomyslí, že to ani nejde. „Neboj se, vrátím se a teď bych už měl jít.“ Allan si povzdechne a otočí se. Zřejmě neudělal na Chada žádný dojem, protože i přese všechno chce odjet. Až u dveří ho Chad chytí za paží a přitiskne k sobě.

„Bylo to krásné a dávej na sebe pozor. Prosím.“

Allan omámeně přikývne. Chad otevře dveře, mrkne se na Kaie s Ravenem, kteří už jen svým postojem odpuzují zájemce o použití toalety. Slabě se pousměje. S nimi bude Allan v pořádku.

Allan se dívá, jak mizí v davu stejně spěchajícího davu. Otočí se ke Kaiovi a Ravenovi.

„Co se tak usmíváte?“

„Jak to jen říct. Vy dva,“ pokrčí rameny a nedopovědí.

„Pojedeme na hory,“ oznámí Kai.

„Nikam nejedu. Mám povinnosti.“

„Které nejsou až zas tak důležité, jak nám před hodinou řekl Chad. Máme tě chránit a lépe to bude někde, kde je málo lidi a každý nový bude podezřelý.“

„Chcete si zopakovat Osobního strážce?“

„Ten byl Amatér,“ podotkne Raven. „A pokud chceš vědět, tomu nápadu vděčíš Chadovi. Prý máš nějakou soukromou chatu ve Švýcarsku, nebo kde.“

„Kvůli tomu tam nebudu letět.“

„Myslím, že pohyb ti udělá dobře, Allane. Víš, i když?“ odmlčí se a hledá vhodné spojení. „I když jste spolu, nerad bych Chada rozzlobil tím, že najde na tvém prstě říznutí. Mám rád svou kůži v celku, jak ti Raven jistě zopakuje. Takže jedeme k tobě domu a pak hurá do hor. Budeme se hezky procházet, chytat ryby a lenošit. Neměl jsem dovolenou ani si nepamatuji, že Ravene.“

„Ano. Taky rád si vyrazím do hor. Většinou to bývá velmi nudná práce ve městě. Půjdeme?“ Oba se postaví vedle Allana a pohledy prozkoumají letištní halu. Obvyklí lidé, kteří mají jen jednu starost. Jak se dopravit ke svému cíli.

„Kruci!“ zamumlá Allan. Jak ho může hlídat i když už je v letadle? A tihle jeho cvičení zabijáci ho poslechnout. Rád svou kůži, pfff, to on ji taky má.

„Dobře.“ Kai s Ravenem vykročí a registrují každé hnutí. Allan jde za nimi. Vzpomíná, jak včera zuřil, když se dozvěděl, že mu někdo usiluje o život a on nic netušil.

„Nepotřebuješ nic vědět. Od toho máš mě.“

„Jak nic?“

„Jednoduše. Normálně bych se o něho postaral, ale musím k příteli, který mi velmi pomohl, a nemohu být s tebou. Kai s Ravenem se o tebe postarají a věřím, že se jim podaří i vypátrat toho smělce.“ A doufám, že z něho zaživa sedřou kůži.  Naštvaně se otočil, že ho z toho všeho vynechal. Jenže se nedokázal dlouho zlobit a tak si k němu opět lehl a přitáhl do náruče. Usnul a on se díval do jeho uvolněného obličeje, i když ví, že kdyby něco, tak zabije cokoliv, dříve než by se k nim přiblížilo a on se vzpamatoval.

Kai přidrží dveře od auta a usedne vedle Allana. Raven už sedí za volantem.

„Jedeme do hotelu.“

Raven vyjede nic neříkajíc. Dává pozor, jestli je někdo nesleduje, ale cesta proběhne v pořádku. Nahoře zabalí věcí a jedou nazpět na letiště.

„Mám těch pohledu dost.“

„To dělá tady Allan,“ podotkne snaživě Raven. Kai si pomyslí své. Raven vypadá dle něho lépe než Allan a všichni dohromady. S těmi popelavými vlasy, modrýma očima, že člověk se musí ptát, jestli nemá čočky, je snem kohokoliv. K tomu postava a pohyby líné šelmy, které uchvacují každého kdo má očí. Okouzlil by i mimino. Povzdechne si a patří jen jemu.

„Kai, Ravene!“

„Ano?“ optá se Kai a Raven hlídá halu. „Proč bychom nejeli rovnou do Švýcarska? Za dvě hodiny letí letadlo do Ženevy.“

Kai se zamyslí. Rád by chytil toho parchanta, ale možná už je dávno v davu, Když ho nedokázal najít ani Chad se svými smysly, pak oni mají malou šanci. Kdyby vystavil úmyslně Allana jako volavku a Chad se to dozvěděl, že jeho miláček má škrábnutí nebo tolik riskoval, udělal by mu peklo na zemi.

„Dobře, Pojedeme tam.“ Pomalu se otočí a pohledem projede dav. Něco ucítí. Pohled, který nebyl jen zběžný, nebo obdivný. Spíš upřený, divný. Ošije se.

„Kai?“

„Nic. Jen pocit,“ odpoví.

Raven přimhouří oči a pátravě se rozhlédne po davu. Někde je tu ukrytý vrah a sleduje je a je na tolik dobrý, že není poznat, kdo to je. Ví, moc dobře, že Kai získal lepší schopnosti tím, že se stal Ochráncem Knihovníků a ty testy, kterými prošli, jako by v Kaiovi otevřeli třináctou komnatu. I on lépe vnímá některé věci, ale Kaiovi se nevyrovná. Jako by Kopí a další artefakty v něm něco posílili.

Jdou za Allanem a kryji mu záda, zatímco očima hlídají cestu před ním. Nehodlají kvůli Allanovi zemřít, ale u Chada mají velký dluh a ten chtějí smazat. Proto taky souhlasili, i když dá se smazat dluh, když někomu zachráníš život? Moc dobře si vzpomínají na Balkánský poloostrov a na to jak Kai zachránil Ravenovi život. Kdyby jejich osudy nebyly svázány minulosti, už dávno jsou mrtví.

„Slečno, prosím tři letenky do Ženevy.“

„Promiňte, ale je vyprodáno.“

„Mám na mysli první třídu!“ usměje se tím nejlepším disponujícím úsměvem. I když ten nejhezčí, zamilovaný má schovaný pro Chada. Tuhle černovlásku chce jen okouzlit.

„Pak ano. Tři místa?“

„Jistě.“ Černovláska sklopí oči. Bože, ten je hezký a ti dva bodyguardi, také. Udělá chybu, jak je ji horko i zima. Nakonec transakcí dokončí a přijme platinovou kartu. Projede ji a okénkem podá lístky. Bože, kéž by mi některý patřil. Stačilo by na chvilku.

Allan převezme letenky a kartu a schová si ji do peněženky.

„Tak hoši, jdeme.“

Kai s Ravenem mlčí. Pěkně je získal. Jdou k odbavení, ale nemají nic než příruční lehká zavazadla, která berou do letadla. Allan namíří do free shopu. „Mám rád tuhle!“ značku a koupí koňak a pak velkou čokoládu. Kai s Ravenem se rozhlédnou.

„Tak co?“

„Nic. Je úžasný.“

„Myslíš, že to bude někdo z naší branže?“

„Nevím. Ale myslím, že ne. To by nebyl tak nešikovný.“

„Chad má štěstí.“

„Ne. V tom je něco jiného. Rád bych věděl co.“

„Kai, nebude to další artefakt, že ne.“

„Bojíš se,“ řekne lehounce a přistoupí k němu blíž. Zadívá se do modrých očí barvy hořců.

„Od té doby co jsem s tebou, ano.“ Klidně přizná. Kaiovi to přiznání vyrazí dech. Neví co říct. „Bojím se o tebe stejně jako Chad o něho,“ a kývne k Allanovi hlavu.

Kai pomalu přikývne. „Ravene, chytneme ho.“

„Chceš ho předložit Chadovi opečeného na roštu nebo v troubě.“

„Jak budeš chtít ty. Jdeme nebo chceš něco koupit?“ Raven zabloudí očima po regálech. Zavrtí hlavou a jdou za Allanem, který má nadité tašky.

„Dárky!“ řekne na půl úst a trochu rozpačitě. Natáhne se s jednou taškou ke Kaiovi. Ten na ni pohledne jak na tarantulu.

„Allane, nejsme tady od toho, abychom dělali nosiče.“

„Mohu snad to zkusit no ne.“

Nástup na palubu letu… Všichni vzhlédnou nahoru, jako by tam byla napsaná informace. Vykročí k bráně a za chvilku sedí na palubě v první třídě. Allan se samozřejmostí bohatých předběhne dětí v kočárku, starší lidi a ostatní. Předloží letenky obsluze.

„Vítejte na palubě, pane Edene.“

„Děkuji.“ Věnuje jim úsměv a jde chodbou do letadla. Kai s Ravenem za ním. 

„Tohle jsem nikdy neudělal,“ podotkne Kai u okénka. Lehce znervózní a pak si vzpomene a stiskne Ravenovi ruku. Ten ji sevře a palcem jemně přejíždí po ruce. Kai se uklidní. „Miluji s tebou létat. Je to tak jednoduché.“

Raven ví proč. Kai nesnáší letadla a létat už vůbec ne. „Já taky ne. Nenarodili jsme se stříbrnou lžičkou v puse.“ Kai se zasměje.

„Prosím, můžete upravit sedadla do původní polohy?“ oznámí jim příjemný mladý muž. Kai si teskně pomyslí, kdy na palubě byly jen ženy, a muži seděli v kokpitech. Poslední dobou se to mění a i muži dělají práci letušky a tenhle nevypadá špatně, když sklouzne k upnutým kalhotám a pozadí, když se shýbá k cestujícím.

Raven sleduje pohled Kaie. „Nevypadá špatně,“ tiše poznamená.

„To ne,“ oplatí mu stejně Kai. „Ale máš ho hezčí.“

„Máš snad rentgenové oči?“

„To ne, ale ty obrysy, prostě máš ho hezčí, takový jo tvrdší?“

„Tvrdší?“ naoko se urazí Raven.

„Nečertí se,“ a dál pozoruje před ním pozadí. „Prostě tak lepší do ruky. Moji ruky.“

Raven se tichounce rozesměje, ale Allan ho zaslechne a vychýlí k nim z další řady.

„Děje se něco?“

„Maličkost. Nic důležitého.“ Oba pronesou najednou, když zaslechnou: Připoutejte se, vyslechnou přednášku o záchranných vestách a pak už motory zaburácí, letadlo sebou lehce trhne a vzlétne.

„Tohle Kai bys neměl jíst!“ řekne s odporem Raven a dotkne se plastové fólie.

„Ravene, já na to kašlu. Mám hlad a každé jídlo dobré.“ Raven si povzdechne a sleduje jak Kai do sebe hází jídlo. Měl by s tím něco udělat. Jenže kuchyň ve výšce několika tisíc stop nesežene. „Až budeme dole, nechám tě, abys mě rozmazloval.“

„Co kdybys jednou uvařil ty mně?!“

Kai se zakucká vínem a vzpomene si na pizzu z mikrovlnky, která byla pro něho vrchol jeho snažení. Jeho jediná naděje bylo jídlo z restaurací. „Chceš se nechat otrávit? To jídlo by bylo horší než tohle!“

„Jsi jen líný.“

Kai přestane jíst a nedůvěřivě ho sleduje. „Ty to myslíš vážně.“

„Myslím,“ potvrdí a roztrhne obal na jídle. Je to prostě jídlo, přikývne po chvilce a jí. Popravdě od rána nic neměl v ústech a jeho tělo se hlásí o jakoukoliv potravu. Mrkne se na Kaie. Proč nejí a proč se na něho dívá jak na strašidlo?

„Proč se na mně tak díváš?“

Kai trhne pod jeho chraplavým hlasem. „Ty to myslíš vážně.“

„Proč ne. Pořád vařím já a rád bych jednou snědl něco od tebe.“

Kai polkne. Tak a je v pasti. Odloží umělohmotnou vidličku a s představou jak stojí u sporáku, se mu zhoupne žaludek.

„Kai!“ zaslechne a otočí se k hlasu, který ho podivným způsobem uklidňuje. „No tak Kai bude to v pořádku.“

„Co se děje?“ Allan se k nim nakloní a zvědavě na ně hledí.

„Kai nesnáší letadla.“ Allan se začne jemně pochechtávat. A to je ten slavný zabiják?

Raven se zachmuří. Něco se děje, ale co?

Pohladí mu ruku a nakloní se k němu. „Nemusíš vařit.“

„Já to zkusím, ale uděláš náhradní jídlo?“ zaslechne Raven a začne se usmívat.

„Ano. Udělám.“

„To jsem rád. Měl bych to dojíst, ale nějak mně přešla chuť.“

„A mně naopak,“ prohodí Raven a rozpustile to sní. Nakonec sebere z Kaiova talíře zákusek. „Když člověk má hlad…“ nevinně prohodí.

„Ty bazilišku!“ vyjede Kai. „Udělal jsi to schválně.“

„A co?“ upije víno a klidně se zadívá na Kaie a jeho tvář. Je zamračená, ale ty šedé oči se nezlobí a jen předstírají hněv.

Kai se tiše rozesměje. S Ravenem to ani nijak nejde. Nikdy by nevěřil, že najde svůj protějšek. Vždy si myslel, že to jsou hlouposti a pak nikdy by ho nehledal v muži, ale našel ho. I přes zradu zůstal s ním a dál mu věřil. Možná proto, že oba mají stejnou profesi, možná proto, že jsou oba sami a nechtějí být a možná je to tím, že se rozhodli změnit. Vzpomene si, jak ho viděl na střelnici a jak s napětím otevřel notebook a dopisovali si do schránky. Jak se těšil na každý rozhovor s ním, na každou zprávu. To, že se stane jeho milencem, na to by nepomyslel ani ve snu. A jednoho dne se to stalo. Tolik věcí se tím změnilo.

Sklopí sedadlo a zadívá se ven. Rád se dívá na oblohu a pak přetočí hlavu ke Kaiovi. Je mu jedno co si ostatní o něm myslí, ale rád se ho dotýká a je s ním rád. Ví, že ho už nikdy nezradí, a kdyby ano, odpustí mu to. Nechce už být tam, kde byl.

„Let bude krátký.“

„Já vím, ale takhle se mohu na tebe dívat.“

Raven se začervená. Ty jeho lichotky jsou neodolatelné. Allan si taky sklopí sedadlo a vzpomíná na Chada. Kde asi je a co dělá. Chtěl by, aby byl s ním. Chybí mu, ale to už ví dávno. Nechápe plně, co ho přitahuje k tomu zjizvenému tygru, ale podlehl mu. Jeho nesmělému úsměvu i jeho černému humoru.

„Zapněte si pásy. V Ženevě je,“ vyslechnou si počasí a teplotu a zvednou sedadla. Všichni tři si uvědomují, že hra o život začíná a jak skončí, nikdo neví. Ta chvilka, kdy v klidu seděli a bavili se, je pryč. Kai s Ravenem nasadí kamenné obličeje strážců.

Vystoupí a projdou celnici. Prohlídky žádné a tak najmou auto a jedou k chatě Allana. Raven opět řídí, zatímco Kai sedí vedle Allana.

Cestou se zastaví na benzínce a Kai sebou lehce cukne a zbledne. To není možné.

„Kai je ti ještě špatně?“ Kai se pousměje.

„Ravene, bude to velmi rychle.“

„Je tu.“

Kai pomalu přikývne. „Má sebou něco co nedokážu identifikovat, ale co mu dává možnost být neviditelný.“ Zavrtí hlavou. „Ne špatné vyjádření. Něco co ho odstiňuje proti smyslům. Nikdy bych nevěřil, že je to možné, kdybych nepotkal Knihovníky. Víš, Chad má velmi jemné smysly. Skoro neprůrazné. Myslím, že jen díky tomu artefaktu ho nedokázal vyslídit.“ Oba se dívají, jak Allan nakupuje bagety.

„Kde je?“

„Nemohu ho zachytit, ale jede s námi.“

„Co štěnice?“

„Ne. Musí to být artefakt,“ řekne umanutě a už úplně přesvědčen.

Raven přikývne. Ano to je docela možné. „Až dojedeme do chaty, spojím se s Daemonem. Možná budou mít o něčem takovém záznam.“

„Co je?“ Kai se podívá na Ravena.

„Kai,“ povzdechne si. „Kai cítí, že je za námi.“

„Cože?“ Allan nedonese bagetu k ústům a pomalu ji spustí. Málem se kolem sebe rozhlédne, opět zvedne bagetu a kousne. Začne ji jíst. „Nesmysl. Dávám pozor.“

„Kai ho cítí už od Alicante.“ Odmlčí se. O artefaktu nebude mluvit, i když Allan ví od případu Zpívajícího diamantu, že něco není úplně košer.

„Dobře, když to tvrdíte, ale příště to chci vědět.“

„Nebyl jsem si jistý, jestli patří k nám,“ klidě pronese Kai.

„Tak pojedeme. Kruci ta bageta je hnusná. Už abych byl na chatě.“ Zašklebí se a vyhodí ji do koše. Když nastupuje do auta, nenápadně se rozhlédne.

„Ztratil se z dosahu mých smyslu,“ prohodí lhostejně Kai a dívá se na čarokrásnou přírodu Alp. „Je tady krásně.“

„Myslím, že znám krásnější místo,“ ledabyle prohodí Raven.

„Já taky,“ zašeptá Kai a vzpomene si na útesy u moře, dům a pláže s lesy. Je tam dokonale, protože tam nechybí Raven. S ním jsou všechny místa nejkrásnější, ale v tom domě, když se vedle něho probouzí, je místo nejčarovnější.

„A kde?“ optá se zvědavě Allan.

„Na jednom pobřeží,“ odpoví Raven. „Jsou tam útes, moře a lesy a jistě pláž.“

„Ehmm a sluníčko taky?“

„Chceš nás tam navštívit?“

„Mohl bych?“

„Ne!“ pronese jak Kai tak Raven. „Kdy tam budeme?“

„Asi půlhodiny.“ Raven pokývne a jede dál. Celou dobu ho Allan naviguje, kudy má jet. V autě všichni mlčí a přemýšlí o tom, kdo může být ten neznámý vrah a co chce. Tedy co chce, to vědí. Zabít Allana, ale proč ho chce zabít, to nikdo netuší.

„Doleva a budeme tam.“

„Rodinná chata?“

„Kdepak. Koupil jsem ji asi před sedmi lety.“ A tady jsem ubytoval Chada, aby měl horský vzduch a uzdravil se a splnilo se mu to. Tady asi plně pochopil co, pro něho znamená. Vyhlédne z okénka na hory. Nádherné a divoké i přes civilizaci. Stejně jako Chad. Kdyby tak věděl, co dělá, ale ví jistě, že se vrátí. Vždy se k němu vrací.

„Pěkná chata,“ prohodí Raven, když zastaví před klasickým domem s pelargoniemi v oknech, kamennou podezdívkou a balkonem s úchvatným výhledem.

„Ano. To je. Nedaleko bydlí jedna rodina. Stará se mi o to tu. Kai je tady?“

„Není, ale pokud je dál než na něho dosáhnu,“ pokrčí rameny, že je mu to líto. Raven k němu přijde a rozhlédne se.

„Taky nevidím. Půjdeme dovnitř. Nemusíme ze sebe dělat terče.“

Allan vytáhne klíč a otevře dveře. Odloží tašku a vyběhne nahoru. „Vy se můžete vykoupat dole!“

„Vsadím se, že tam nahoře má vířivku. Jdu se podívat po pokojích, když nás pán domu takhle vypekl.“ Začnou pátrat po vhodném bydlení a zároveň se seznamují s prostředím. Zapamatovávají si rozmístění předmětů, nábytku, oken i dveří. Nezapomínají na nic a nakonec sejdou i do sklepa. Jediné co vynechají je koupelna s docela dobrým zpěvem. Potom vyjdou ven.

„Zítra obejdu okolí a podívám se po úkrytech a dalších možnostech, které by napadly toho druhého.“

„Dobře a já se jdu podívat do kuchyně.“

„Ještě jsi tam nebyl?“ podiví se Kai.

„Byl, ale obhlédl jsem ji pouze z profesionálního hlediska ne kuchařského.“ Rozhlédne se ještě jednou po krajině zalité sluncem. Vítr je příjemný a oni vnímají poklid místa. „Ten východní pokoj, Kai co mu říkáš?“

„Bude na nás svítit sluníčko jako v našem domě.“

„Přesně tak. Je škoda, že nejsme tu na dovolené. Rád bych odčinil svoji nedůvěru.“

Kai se odmlčí. „Víš, já na tebe taky trochu žárlím. Ne trochu ne. Žárlím. Žádné trochu v citech neexistuje, že.“

„Ano.“ Oba jako jedno tělo se otočí a vejdou dovnitř. „Běž se Kai osprchovat jako první a já se spojím s Daemonem.“

„Jasně.“ Raven se na něho s láskou dívá, jak se svléká a pak otevře komunikační přístroj. Chvilku čeká a pak se před ním objeví neupravený Daemon. Raven pozvedne obočí. Zajímavé. Copak asi dělal, když si všimne malého červeného flíčku. Přimhouří oči. Daemon a žena?

„Ahoj Ravene a kde je Kai?“

„Ve sprše.“

„Kde, kde?!“ ozve se Bea a rozhlíží se.

„Beo zalez!“ rezolutně ji přikáže Daemon.

„Ty jsi táák zlýý!“ protáhne a s kvílícím zvukem zmizí.

„Je neuvěřitelná.“

„Mně povídej. Tak co potřebujete?“

„Jak bych to řekl. Hlídáme Allana Rodericka… Edena alias Lasičku. To třetí jméno mi vypadlo z paměti. Někdo ho chce zabít.“ Daemon si odfrkne. „A Chad nás poprosil, abychom ho hlídali. Jenže Kai vycítil nějaký artefakt.“

„Artefakt a vycítil? Tak jeho schopnosti se pomaličku regenerují. To je výborné. Musí je používat co nejvíc. Měl by je cvičit, ale on je líný.“

„Daemone dost!“ zarazí ho Raven. „Chtěli jsme se optat, jestli ti něco neříká nebo nemáš povědomí o artefaktu, který potlačuje vnímání osoby. Prostě ji dělá neviditelnou před smysly. Víš, že někteří z nás mají až enormně vyvinutý cit pro nebezpečí a sledování.“

„Vím. Docela vysvětlitelné. Prostě instinkty neandrtálců prostě nevymřely!“

Raven se zasměje. Ví, že to říká jen tak. Daemon spokojeně přimhouří oči. „Tak Bea dodala výsledky. Nic takového není.“

„Ravene, můžeš jít.“ Raven zdvihne oči od obrazovky a skoro se v něm zastaví dech. Kai je tak nádherný. Vstane a přejde k němu. „Dráždíš mě.“ Políbí ho a zapadne do koupelny. Kai se zaposlouchá. Zpěv stále neutichl.

„Daemone, zdravím. Jak se daří?“

„Výborně, jenom kdybyste mě nerušili. Raven vyprávěl o tom, co jsi cítil. Jsem rád, že se tvoje smysly regenerují, ale ještě to není ono.“ Kai si přestane vytírat vlasy a odhodí ručník. Další má kolem boku.

„Takže žádné zprávy?“ Na obrazovce se objeví Bea a zasněně kouká na Kaie. Bože to je nádhera. Jen kdyby ten ručník sjel níž nebo zmizel. Kruci je škoda, že neovládá síly. Dala by za ně majlant.“

„Beo, tak mě slyšíš?“

„Jasně, že ano,“ odpoví mrzutě. Proč ji musí přerušit v tu nejnevhodnější chvílí? „Nic nemám. Žádné zprávy o takovém artefaktu, proto bych doporučovala nejvyšší opatrnost. Některé artefakty mají i vedlejší schopnosti. Může to být nám známý artefakt a tuhle schopnost jednoduše u něho neznáme nebo není zaznamenaná.“ Kai se zamyslí a ignoruje plamenný pohled Bey, která ho nestydatě okouní a žehrá nad osudem, že ji nedovolil mít telekinetické schopnosti.

„Tak dobře, a pokud ho získá, tak to ho dovezu. Daemone, ty máš u sebe ženu?“

„Já?!“ vyděsí se Daemon a Bea otevře ústa.

„Ten?“ řekne pohrdavě. Pak se zarazí a zkoumavě přejede Daemona odshora dolu. „Vždyť žije hůř než mnich.“

„Hele nežiji jako mnich!“ vyjede rozzlobeně Daemon a zavře pusu.

„Ty někoho máš?“

„Můj osobní život je můj a ne vás dvou s tou s tou voyaeristkou!“

„Búú já budu brečet!“ vykřikne Bea a vyplázne jazyk. Zmizí z obrazovky. Daemon i Kai si oddechnou.

„Mám ji rád,“ řekne Kai. Co kdyby poslouchala.

„Kai a proč myslíš, že tak najednou vyleze a zaútočí? Přece do té doby se nenápadně skrýval.“

„Já možná vím!“ ozve se ode dveří koupelny. Kai zvedne oči a spočine zrakem na nahém Ravenově těle. Je úchvatné. Proč jen musí hlídat Allana? Vzal by ho do náručí a nepustil.

„Proč?“

„Víte, myslím, že ten chlápek zjistil, že přes Chada se tak snadno nedostane k Allanovi a protože o nás, tedy o Kaiovi nic neví, tak si myslí, že jsme nějací obyčejní strážci. Sice dobří, ale nic moc. Proto se objevil tak blízko a být na jeho místě udělám to co nejrychleji, dokud tu Chad není.“

„Na tom něco je. Tak se vraťte a přineste ten artefakt. Sám jsem zvědavý, co to bude.“ Obrazovka potemní. Kai pomalu ho zavře.

„Oblečeš se?“

„To je poprvé co chceš, abych se oblékl a ne svlékl, ale máš pravdu. Kdy zaútočí?“

Kai vzhlédne k stropu. Zpěv přestal. „Nevím kdy, ale já bych zaútočil v noci. Možná k ránu, ale zas ve dne se tolik zvuky nerozléhají.“ Při tom hltá Ravena.

„Ahoj, oh!“ ozve se ode dveří. Kai vstane a přejde k Allanovi.

„Je tu moc pěkně. Vydržíš chvilku? Jen se oblečeme. Podle nás zaútočí co nejdřív, tak bys měl být ve střehu.“ A ne čumět po cizích partnerech.

„Proč?“ Allan se přesune na pohovku a snaží se v koupelně zahlédnout Ravena. Kdyby neměl Chada…, ale má a miluje ho.

„Protože tu není Chad!“ řekne opět Raven a vyjde. Na sobě už má plátěné kalhoty, tričko a kolem pasu svetr. Přistoupí ke Kaiovi a políbí ho. Ten mu to oplatí a zajde do koupelny. Allan na to zírá.

„Není.“

„Ano a jdu se podívat, co je v kuchyni. Mám hlad. Chceš něco speciálního připravit?“

„Ani ne, ale prý jsi vynikající kuchař.“

„Mám rád jídlo,“ zaslechne z chodby.

„Je nejlepší,“ řekne Kai. Allan si ho prohlédne. Pro změnu všechno tmavé. Od bot po tričko a i ten nápis je tmavý. „Něco je na mně špatného?“

„Ne.“ Ti dva jsou divní už tím oblékáním. Umí vařit a zajímalo by ho, v čem jsou lepší než Chad. Ne nikdo není lepší než on. Vždyť i ten chlápek co ho chce zabít, měl větší respekt před Chadem než před nimi. Chybí mu ten uličník a až přijede, řekne mu něco peprného na adresu: Jak to, že si dovoluje od něho odjíždět.

„Půjdeme?“ jemně navrhne Kai a otevře dveře.

Allan se zvedne a přejdou do kuchyně. Kai si zabere místo naproti oknu.

„Nic moc tu není, ale něco udělám. Jakmile ho dostaneme, tak odjíždíme. Kai.“

„Nemusíš se mně ptát. Budu rád, až budu s tebou sám. Allane, opravdu netušíš, kdo si tě přeje vidět mrtvého?“

„Lidi je tu dost, ale jinak jsem nevinný jako lilie.“ Kai s Ravenem se uchechtnou. Ten a lilie? Dobrý vtip. „Nevím, co je tu k smíchu,“ řekne dotčený Allan.

„To my taky ne.“ Raven stáhne z pánve další palačinku, rozlije na pánvi novou várku a do téhle zabalí různé věcí z několika talířů. „Sedněte si a tady to je.“

„To má být jako jídlo?“ řekne zamračeně Allan. „I já bych uměl udělat lepší.“ Raven nic neříká a balí další palačinku. Kai absolutně ho ignoruje a už odřezává kousek palačinky. Prohlédne si vzor střídajícího těsta s přílohami. Dokonale.

„Uděláš to doma?“

„K snídani na sladko, ano.“

Allan to vzdá a zakousne se do toho. Sákryš tohle Chad neumí. Začne to do sebe házet. Kai pokrčí rameny a dál si v klidu ukrojí kousek. Raven mezi tím vytáhne z lednice džus a nalije do skleniček.

„Máš to tu dobře zařízené a potraviny čerstvé.“

„Z Alicante jsem pro jistotu zavolal, aby mi nakoupili potraviny.“

Kai se zvedne a otočí hlavou. „Ravene, můžeš mi to přihlídat a udělej jednu sladkou na závěr, pokud v té lednici je něco, co se dá na to dát.“

„Jistě.“ Trochu starostlivě sleduje, jak vyjde ven, ale ví, že kdyby chtěl pomoci, tak si řekne.

„Kam jde?“ otáže se s plnou pusou Alan.

„Na toalety.“ Chtěl by pomoci, ale jen by překážel.

Kai mezi tím vyjde ven a zastaví se. Ten muž je blízko a číhá. Chce zabít Allana, ale proč? Cítí a vidí ho, jako by byl přímo před ním. Ví, že ho dostane. Vyjde ven jako by nic a jde nahoru. Když si je jistý, že není vidět, rozeběhne se.

„Pročpak tady slídíš? Nevíš, že je to soukromý pozemek?“

Muž se otočí a vytřeští oči. Kruci, kde se ten tu vzal?

Kai překvapeně sleduje Japonce a strach v očích. Ten se zvedne. Ví, že prohrál, když vidí v rukou toho muže pistoli.

Ukloní se. „Přišel jsem zabít toho muže, co tu bydlí.“

Zas někdo kdo neumí anglicky. „Mám ho chránit, i kdybych měl za to dát život.“ Odpoví japonsky Kai. Jde to ztuha, jak jazyk dlouho nepoužíval. Překvapení v očích Japonce.

„Pak mně chápete, že totéž musím udělat i já pokud ne já, tak další,“ odpoví mírně skoro omluvně.

„Mám dotaz. Proč vlastně ho chcete zabít?“

„Ukradl něco, co mu nepatří a my to musíme vrátit do dalšího měsíce nebo ho zabít. Jelikož naše nabídky na odkup ignoroval, pak musíme jeho hlavu položit k nohám Bílého jeřába.“

„Čeho?“

„Posvátné sochy z našeho kláštera,“ odpoví klidně. „Mohl bych pokračovat v tom, co mám udělat?“

Tak tohle může opravdu říct jen Japonec.

„Co s tím? Počkat! Myslím, že ten muž je rozumný a jistě vám ten diamant vrátí.“

„Och to není diamant!“ zavrtí rychle hlavou Japonec. „To je krev obětí, která se přetvořila v krystal.“

Kai si ho hlídá. Bože, je to čím dál zamotanější. Povzdechne si. Co takhle smír? „Víš, co kdybys šel se mnou a pokusili bychom se dohodnout? Jsem si jistý, že pokud to není diamant, pak vám ho vrátí. Nemá zájem o nic jiného než o diamanty.“

„Samozřejmě byli bychom víc rádi za kámen. Přece jen v dnešní době dávat obětí pod sochy je barbarské.“ Sebere vak a pušku. Kaie zamrazí, když si uvědomí, že kdyby Allan seděl jinak, tak už má kulku v hlavě.

„Jste velmi rychlý.“

„Snažím se a předtím než jsem přijel do Evropy, provedli jsme důkladný průzkum. Je to nezasloužená pochvala od někoho, jako jste vy dva. Jak jste na mně přišli?“

Kai mlčí. Zajímalo by ho co má to, že to potlačuje vnímání. Má to někde na těle, ale jasně to vnímá. Není to nepřátelské nebo útočné. Spíš To existuje.

„Allane, Ravene, vedu hosta!“ Allanovi zaskočí palačinka v krku.

„Přiveď ho sem!“ zavolá Raven.

Allan se zamračí a spolkne sousto. Stočí pohled ke dveřím. Japonec? Ježíši Maria co ti po něm chtějí? Ale možná ho někdo najal.

„Dobrý den!“ ukloní se zdvořile. „Dobrou chuť. Mohu si to odložit?“

Raven postaví před něj čtvrtý talíř. „Prosím bude ti snad chutnat.“

„Děkuji, ale nemohu.“

Kai si připadá spíš jako překladatel než strážce.

„Jistě zapomněl jsem. Tak snad potom.“

„Možná.“

„Co po mně chcete?“

„Kámen Bílého jeřába, ale vy jste nám ho odmítl vydat. V tomto případě musíte zaplatit za svou krádež svým životem. Byl bych rád, kdyby to bylo rychle.“ Vytasí dýku, když mu Raven zadrží ruku. Japonec zbledne.

„Hej, klidně ho vám dám!“ V Allanovi hrkne. Japonci jsou až moc fanatici. Ti se nevzdají cíle. Když řekl, že má být mrtvý, pak bude a ani Chad s celou gardou tomu nezabrání.

„Opravdu?“

„Jistě.“

„Budu velmi rád.“ Usedne na židli. „Starší z našeho kláštera budou nesmírně rádi. Přece jen kámen patří Bílému jeřábovi, a pokud by ho nezískal zpět nebo oběť,“ pokrčí rameny. „Není špatný, ale když se rozzlobí, pak se oblast třese.“

„Nepřeháníte to trochu?“ řekne Allan.

„Pochybuji.“ Kai dojde pro telefon a zavolá Daemonovi. Jde do kuchyně, zatímco čeká na spojení.

„Kai překládej!“

„Sakra ticho!“ zařve.

„Daemone, co ti říká socha Bílého jeřába v Japonsku?“

„Jeje vy jste se s nimi setkali?“ Dojde ihned Daemonovi proč se ptá.

„Jo. Chtějí zabít Allana.“

„Pak mu chystejte pohřeb. Myslíš, že bílé růže budou vhodné?“

„Počkej, nechystám se ho pohřbít. Kdo jsou ti mniši zač?“

„Co jsou zač? Sekta chránící sochu Bílého jeřába, který ovlivňuje počasí.“ Zachechtá se. „Kdybych ji tak měl a mohl prozkoumat. Jsou něco jako Řád sester šálu. Ne všechny artefakty jsou u nás, ale některé jsou i v jiných rukou. Většinou jsou to sekty nebo náboženské řády. Oni jsou jedním z nich. Jelikož jsou v pořádku tak sochu jsme u nich nechali už jen proto, že většinou mají velmi důležitou funkcí v cítění kraje. A zaměnit nejdou. Ti co slouží artefaktům, by to poznali. Chápeš ne. Klidně řekni, že jsi Knihovník.“

„Mluvím s Knihovníky, mezi které patřím!“ Kai sebou trhne, jak židle odletí a Japonec se uklání.

„Je mi ctí vás poznat.“

Kai se křečovitě usmívá a mrkne na Ravena, který se na něho šklebí a Allana, který neví zřejmě, co si myslet.

„Dobře, dobře.“

„Pak ten artefakt, o kterém ses zmiňoval, patří taktéž k soše. Klidně bych ho u ní nechal. Není škodlivá. Musím jít a užijte si to s ním, a co vlastně vzal?“

„Nějaký červený kámen!“

„Řekni Edenovi, že jestli ho nevrátí, tak z něho udělám mletý karbanátek. Pitomec. Taky by si mohl uvědomit, že ne vše se krade. Pozdravuj toho Japonce a ujistí ho, že socha i nadále zůstane v jejich rukou.“

Kai zavře mobil. „Mám ti vyřídit, že socha zůstane i nadále ve vašich rukou a tobě Allane, že bys sis měl nejdřív zjistit, co kradeš. Ten kámen je krev oběti, proměněna věkem v krystal.“

„Je to diamant.“

„No jistě. Takže ho vrátíš?“

„Opravdu bych si ho nemohl nechat?“ Japonec hledí z Kaie na Allana. Bude muset starším vyprávět o tomto setkání.

„Ravene je hloupý nebo to předstírá?“

„Je hloupý. Já Japonce nemám moc rád.“

„Nejsou tak špatní. Musíš s nimi umět jednat. Dojíme to a jedeme pro ten šutr. Hádám, že ho máš doma.“

„Ano. Ale tam vás nikdy nepustím!“

„Klidně a jdu to dojíst.“ Usedne ke stolu a ukrojí palačinku. I když je už studená, je stejně vynikající jako tepla.

„Ohřeji ti to, Kai!“ Raven ignoruje všechny.

„Tak ty další ano, ale tuto dojím.“

Allan je nevěřícně sleduje a pak mu to dojde. Kdo jsou Knihovníci a co to znamená a proč ten Japonec najednou je tak nadšený a pozoruje je s takovou úctou? Bude se muset optat Chada. Možná to je nějaká významná skupina nebo něco jiného? Najednou po tom, co byl hlavním objektem něčí touhy, tak je odsunut na druhou kolej a to se mu nelíbí, ale i tak jídlo je výborné. Možná by ho mohl zaměstnat jako kuchaře. Ne bez toho druhého by nešel a co on doma s třemi zabijáky?

„Je to pro mě čest se s vámi setkat.“

„I pro mě,“ odpoví Kai. „Allane, odjedeme ihned, pokud ti to nevadí.“

„Jistěže ne. Netušil jsem, že ten kámen je tak důležitý.“ Nikdo se nezmíní o to, že krást se nemá. Každý má tu nějakou svoji úchylku.

„Mohu vědět tvé jméno?“

„Tomoya, ctěný Knihovníku.“

„Mohu vědět, jak ses sem dostal? Pokud vím, máš u sebe něco, co patří soše Bílého jeřába.“

Tomoya se zardí a přiloží si ruku k hrudi. „Kdybych váhal, že k nim patříte, tímto byste mě přesvědčili.“ Vytáhne zpoza bundy korále a s úklonou je podá Kaiovi. Ten se ho dotkne. Uprostřed korálu je velký kámen čisté modré barvy. Vidí ho, ale neví o něm. Pousměje se nad tím paradoxem a se stejnou úklonou ho vrátí. Japonec ho ihned schová pod bundu.

„Co je to? Hezký kamínek,“ řekne se zájmem Allana. „Diamant?“

„Patří ke sbírce kamenů Bílého jeřába.“

„Kruci. Poslední dobou nemohu o nic zakopnout. Buď je to nějaký pitomý artefakt, nebo to není diamant a moje sbírka tím trpí.“ Stejně o ní vědí, říká si a pozoruje je. I Raven usedl ke svým palačinkám. Dojí a odloží talíř k ostatním.

„Sladké?“

„Já!“ nadšeně vykřikne Kai, který už dávno má prázdný talíř.

„Jestli mohu prosit. Něco tak vynikajícího neumí ani u nás mistr kuchař. Mohl by tak smělý a požádat mistra kuchaře o recept?“ zatímco Kai překládá slova Japonce, Raven se pod tou pochvalou zardívá.

„Jistě.“ Naloží každému palačinku na jogurtu uvnitř s čokoládou a plátky ovoce.

„Je dobře, že takového kuchaře doma nemám.“

„A já zas ano,“ odpoví lehce Kai. „Myslím, že půjdeme. Byl bych rád, kdyby se Tomoya vrátil domu co nejdřív i s kamenem.“

„Tak dobře,“ povzdechne si Allan. Je rád, že toho mizeru chytili a on bude mít opět klid.

Skotsko, dům Allana Rodney Rodericka Edena

„Takže nebudu mít jeho hlavu na stříbrném podnose?“ Chad se protáhne a Allan ho chtivě hltá. Chyběl mu ten mizera.

„Bohužel. Ti dva to nedovolili a odjeli. Chade kdo jsou Knihovnicí?“

„Nevím.“

„Žádné sdružení zabijáků?“

„Neslyšel jsem o tom. A jinak všechno v pořádku?“ Allanova vášeň pro kamínky ho přivede do hrobu a jeho taky. Musí dávat pozor, co bere.

„Jistě. Našel jsem vhodný kamínek na Kanárských ostrovech.“

„Už zase?“

„Jaké zase? Moje sbírka, stejně jako já strádá a teď mi řekni, kde jsi byl?“

„V pralese,“ zaváhá. Přece je to Allan a ten to nikomu neřekne. „Mám tam přítele, který mi zachránil život, a já teď pomohl jemu. Jedna skupina chtěla vykácet kus pralesa, který je posvátný a já to jednoduše zatrhl.“

Allan se na něho zadívá. Miluje ho a je tak dobrý. Chad si vzpomene na těch pár lidi, kteří už nikdy z pralesa nevyjdou. Nešlo jinak.

Allanovi se zableskne v očích. Je tu a patří jemu a on ho chce.

„Chade, čeká tě koupel!“

„Už zase?“

„Pane, je voňavá. Mohu vás do ní odnést?“

V minulém životě byl komorníkem. Allan se na nic neptá a popadne ho náruče. Vřele políbí. „Omlouvám se, pane. Už se to nestane. Nevadí vám to?“

„Ne Allane. Můžete pokračovat v cestě.“ Na druhou stranu je to výhodné mít komorníka.

Japonsko, klášter Bílého jeřába

Mnich v šafránové tunice opatrně položí kámen na podstavec. Chvilku čekají a oddechnou si, když si uvědomí, že otřesy utichají.

„V pravý čas Tomoyo.“

„Jen díky Knihovníkům.“

„Musel jsi potkat jejich Ochránce.“

„Byla to pro mě čest je vidět. Jsou,“ odmlčí se „úchvatní.“ Oba se zadívají na sochu Bílého jeřába vytesané do neznámé látky. Pokleknou, sepnou ruce a začnou se modlit. Uvnitř sochy pomalu uhasíná krvavý plamen.

Konec