Shounen - ai povídky

Strážce snů

4.

Gordon se usmívá, i když to nevnímá. Je mu dobře, jak už dlouho nebylo. Do mozku mu pomalu dochází, že něco je jinak než obvykle. Neví co to je, ale popravdě je to jedno. Je mu dobře. Přitiskne se ke zdroji tepla, potom se do něj zaboří. Rty samy od sebe to něco políbí. Je to pokožka. Příjemně voní, chutná. Lenivě dělá různé věci, aniž by si pořádně uvědomoval co. Je ještě v zajetí polospánku.

Wapashi ho nechává být. I on zažívá příjemné pocity. Hladí ho po zádech. Ví, že za chvilku to bude muset skončit, protože se vrátí. Zná lovce. Chtějí vědět, chtějí znát, ale hlavně začíná toužit po trofeji, kterou si neodnesl, protože byl spokojený, ale teď… Zasténá, protože Gordonovy rty sklouznou ke krku. Putují výš, až se dotknou jeho rtů.

Myšlenky na lovce se vytratí. Vnímá jen Gordona. Vzpomíná si na něj. Viděl ho vyrůstat, zná ho lépe než sama sebe. Potom se mu ztratil, protože lapač snů zůstal v domě, ale vrátil se. Mohl opět s ním být aspoň ve snu.

Pootevře ústa.

Líbám, ale je to jiné než obyčejně. Rozpaluje ho to, uvědomuje si, co to s ním dělá. Zaslechne svůj sten. Do mozku pomalu mu dochází událostí celého dne. Wapashi! Odtrhne se od něj. Dívá se do černých očí vysokého muže. Je zmatený. Jeho první polibek do muže. Neví ani co říct. Stáhne pokrývku, posadí se.

Wapashi vstane, jako by se nic nestalo. „Lež. Podívám se ti na ránu. Nejsi ještě zdravý.“ Gordon si uvědomuje svoje vzrušení i tlak na močový měchýř, ale poslušně si lehne. Wapashi k němu přiklekne, odstraní obvaz. Spokojeně přikývne.

„Zlepšilo se.“

Gordon má na jazyku. Proč? Co se stalo? Proč jsi to dovolil? Jsi opravdu Wapashi, proč jsi nezmizel? „Díky tobě.“ Nakonec řekne.

„Ještě ti připravím jeden zábal a bude to.“

„Umíš náš jazyk,“ řekne. Připadá si dost hloupě.  Vždyť na světě je jen jeden jazyk, ostatní se učí v rámci historie.

Wapashi se poprvé usměje. Zmírní to jeho strohé rysy, proteplí černé očí. Jsou v nich vidět jiskřičky smíchu. „Jistě. Jak bych mohl zahnat zlé sny? Lež klidně.“ Vezme do úst opět nějaké listí, které rozžvýká na kaši. Položí je na ránu, potom ještě ze včerejška kašičku, kterou vyrobil, smíchá to a přikryje moderním obvazem. Jemnými doteky se dotýká rány okolo bradavky. Gordon má co dělat, aby nezčervenal, ale péče prstů je vidět na ní, protože ztvrdne. „Zvedni se.“

Gordon poslušně se zvedne. Podívá se na ránu, potom na bradavku. Vzmáhá se v něm touha. Má chuť se ji dotknout, zamnou, polaskat. „Děkuji.“

„Není za co. Musíme se připravit na lovce.“

Gordon se nadechne. „Co mám dělat?“

Wapashi se doopravdy rozesměje. „Je to tvůj plán ne můj.“

„Doufal jsem, že mi pomůžeš.“ Vstane s overalem stáhnutým do půl těla. Připomene si moderní mládež, která se obnažuje. I on tak jeden čas chodil, dokud to nezjistila Margaret. Běsnila. Od té doby má vlastně D3, který se stará o jeho šatník. Takové oděvy jako měli mladicí a ta dívka na náměstí nemá.

„Pomohu, ale nejdřív se najíme.“ Vezme vak. Nedaleko se pase Lalka. Wapashi vytáhne jídlo, ale dívá se na ně dost rozpačitě. Sice jazyk umí, ale používat ty moderní věci neumí.

Gordon se jeho rozpačitému úsměvu usměje. „Připravím jídlo. Chvilku počkej.“ Zajde za keř. Opět si uvědomí, že patří sem, i když by nemusel chodit na záchod do přírody. Vrátí se. Připraví jídlo. Je rád, že našel místo dědečkovy nehody tak brzy, protože by mu asi jídlo brzy došlo.

Sedí vedle sebe, jedí. Gordon si ostře uvědomuje Wapashiho přítomnost. Vybaví si polibek. Ohromeně zjistí, že se mu zvedá penis. Zachmuří se. Takže je to pravda. Je na muže. Bude se muset léčit. Ale potom už nezažije to co ráno.

„Nemohu uvěřit, že jsi to ty. Děda mi vyprávěl… Není to legrace, vtípek?“

„Nerozumím. Vždyť jsi mě viděl, když jsi byl malý. Hrál sis se mnou.“

„Ale nebyl jsi skutečný!“ vyjekne. „Teď se tě mohu dotknout, cítím tě nebo je to iluze?“

„Byl jsem tak reálný, jak sis to přál. Nic víc. Většinou se ztrácím, když lidé dospívají, ale ty ne. Pořád jsi mě chtěl vidět a žádal jsi o pomoc. Jelikož nikdo tu nebyl, zhmotnil jsem se. Popravdě sám nevím, jak se to stalo. Vím jen, že jsem z ničeho nic byl u tebe a mohl se tě dotknout.“

„Není ti to divné?“

„Velký duch může všechno.“

Gordon si vzpomene, že o něm děda vyprávěl, ale on na nic nevěří, i když by asi měl. „Jak dlouho tu budeš?“

„Nevím. Nikdy se mi to nestalo.“ Usměje se. „To jídlo je strašné!“

Gordona se to dotkne, i když si myslí to stejné. „Je na cesty. Výživné.“

„Když myslíš,“ broukne potichu. Mrkne se po Gordonovi. „Kdo to byl? Ten muž Jessie.“

„Bezpečnost. Stará se o pořádek v zemi, hlavně zde v rezervaci a okolí. Když jsme byli děti, dost často u nás byl. Bál se koní, ale zřejmě ho to přešlo. Má manželku Rayu a jedno dítě, nevím, jak se jmenuje. Možná dostane povolení mít druhé.“

„Povolení? Nerozumím? K čemu? Mít děti?“ Ve Wapashiho tváři je nekonečný údiv.

„Po Katastrofách část země byla zničena…“

„Vím. Mnoho snů se ztratilo,“ přeruší ho Wapashi. „Ty, které jsem uklidňoval, ztratili se, ale přibyli jiní s hrůznějšími sny.“

„Nikdy mě to nenapadlo,“ řekne udiveně Gordon. „Bylo to dávno. Řada přírodních katastrof narušila zemský povrch. Mnoho oblastí se stalo neobyvatelnými. Jako například místa s jadernými elektrárnami, chemickými…  Genofond byl narušen a začala se rodit například osmihlavá zvířata. Některé druhy úplně vyhynuly. I země se zmenšila, myslím obyvatelná, plocha moře se zvětšila. Jen zdraví lidé dostanou povolení k dalšímu dítěti.“

„Divné, ale chápu to.“

Gordon zrozpačití. On v této době žije, připadá mu normální. O historii se moc nikdy nezajímal. Jeho odvětvím byla ekonomika se zaměřením na síť slunečních elektráren. Ovšem teď na ní může zapomenout.  Jeho cílem budou koně a jeho malá firma na hry.

„Co budeš dělat, Wapashi?“ optá se vážně. Uvědomí si, že to nezvyklé jméno se mu líbí. Patří k němu. Kdysi mu dědeček řekl, co znamená, ale zapomněl to.

Wapashi se na něj udiveně podívá. Mračí se a na čele má dvě vrásky. Natáhne ruku, dotkne se čela, vyhladí mu je. „Zůstanu s tebou.“  Podívá se na les. Vnímá, že je jiný než dřív, ale nikdy si neuvědomil nakolik. I on žil v jakémsi snu ostatních.

„Se mnou?“

„Jistě. Zavolal jsi mě, požádal o pomoc.“ Nakloní se k němu a podívá se do stejných černých očí jaké má on. Až na to, že on je o hodně tmavší. Gordon nevydrží jeho pohled a uhne. Má z něj mrazení i horko. Jde si raději zabalit věci.

„Budeme se muset vrátit na místo, kde tě postřelili. Nejjednodušší vidím to tak, že si tam lehneš a budeš čekat, dokud se nevrátí.“

Gordon vstane. Rána ho zabolí, ale už je mu lépe. „A vrátí se?“

„Jistěže se vrátí. Možná se vrátí jich víc, nevím sám. Lovec je samotář, ale k tomu aby se pochlubil svými úlovky, potřebuje mít k tomu víc lidi.“

„Je to složité. Nikdy jsem nelovil. Zvířata jsou přísně chráněna. Za jejich usmrcení čeká dotyčného smrt.“

Wapashi se udiveně otočí. „Smrt?“ Nedokáže si to představit. Jeho lid lovil zvířata běžně. Samozřejmě je uctíval, ale smrt?

„Ano. Stejně tak jako za usmrcení jakékoliv živé bytosti. Jistě pokud zašlápneš dejme tomu nějakého brouka, to ne, ale úmyslné zabití, ano. Neznám nikoho, kdo loví. Dokonce ani v prostředí, kde jsem žil.“ A ti si mohli dovolit jakoukoliv libůstku na světě. Mohli dělat, co chtěli, ale ani oni si to nedovolili. Tedy neví o tom.

Wapashi zpozorní. „Muži. Jeden míří sem. Jessie.“

„Ahoj, Jessie.“ Ze stínu stromu vystoupí Jessie v šedé uniformě. Uniforma ihned splyne s prostředím a změní barvu. U pasu má zbraň, dokonce přilbu, kterou si stáhne. Sklouzne po obou. Zavrtí hlavou. Jak o něm věděli?

„Jsi v pořádku?“

„Jo. Dáš si něco?“

Jessie se posadí a uniforma ihned se přizpůsobí novému prostředí. Vypadá dost zvláště, protože dolejšek je zelená a hořejší vypadá jako skála.  „Jsme tu. Takže jaký máš plán?“ Ihned začne se ptát.

Gordon se podívá po Wapashim. „Jednoduchý. Vrátím se na místo, kde mě postřelil, lehnu si jako mrtvola a budu čekat. Wapashi říká, že se vrátí pro trofej. Nevím sice co tím myslí, ale věřím mu. Vyzná se v tom.“ Nedodá, že i on byl lovcem.

„T by šlo. Sice nechápu, proč by se vracel, ale zkusíme to. Trápí nás už velmi dlouho. Mezi jeho oběti byly jeleni, drobná zvířata, dokonce draví ptáci i medvěd. To nás rozzuřilo, protože na světě je jich pár set. Tenhle byl výjimkou, protože byl odchován stanici. Patřil mezi ty, kteří se dokázali přizpůsobit divokému prostředí.“

„Zvířata šlechtíme nebo se rodí na farmách, potom je pouštíme do rezervací. Snažíme se, aby zapadli, ale mnoho z nich není schopno se přizpůsobit novému životu,“ vysvětlí Wapashimu.

„Hrozné.“

Oba se na něj podívají. Jessie přimhouří oči. „Není to kůže?“ ukáže na jeho oděv.

„Jen zdařilá imitace,“ pospíší si s odpovědí Gordon.

„Opravdu?“ Skenerem přejede po oděvu. Ukáže mu naměřené výsledky. „Nelži mi, Gordone. Kdo je to? Nebo je to snad lovec?“

Wapashi se usměje. „Já jsem lovec, ovšem nikdy bych nezabil zvíře pro potěšení.“

Gordon si povzdechne. „Proskenuj si ho důkladně, ano.“ Jessie se zamračí nad jeho tónem. Zvedne ruku a ozve slabé zvuky. Gordonovi dojde, že jsou to jeho lidé. Wapashi klidně stojí, když Jessie projíždí skenerem jeho tělo, sbírá data. Potom je odešle do centrály. Celou dobu mlčí. Posadí se a čeká. Za patnáct minut, kdy nikdo nepronese ani slova, ozve se pípnutí. Jessie dychtivě se dívá. Zavrtí hlavou, podívá se po něm znovu. Podívá se opět na skener. Schová ho do kapsy.

„Fajn neexistujete. Nějak jsem to tušil. Dokonce nejste z této planety. Ovšem mimozemšťan nejste. Kde jste se tu vzal?“ optá se ho zcela vážně, ale dívá se na Gordona.

„Z mého snu. Je to zvláštní, ale umíral jsem, že jo.“ Jessie přikývne. Podle jejich záznamu, byl nějakou chvilku mrtvý. Ovšem žije. „V tu chvílí jsem volal mamku a otce o pomoc, ale místo nich přišel Wapashi. Jestli víš je to staré indiánské jméno.“

„Já to vím, že je to indián. Ty taky a co má být?“

„Nic.“

„Nemohu tomu uvěřit. To není možné.“

Wapashi se posadí. Klidně pronese. „Jsem tu.“

„To taky vidím.“ Jessie si povzdechne. „Chybí vám v těle očkovací látky proti různým nemocem. Nejraději bych ho sbalil a odvezl na stanici, ale…“

„Ti lovci.“

Jessie neochotně přikývne. „Jestli jste indián ze staré doby, už tohle vyslovit, tak jedu do nemocnice na vyšetření, potom umíte číst stopy, vyznáte se v lese.“ Přikývnutí. „Mám určitou pravomoc. Víš, co děláš?“ obrátí se ke Gordonovi.

Gordon si vzpomene na polibek, na vzrušení. Neví, ale nenechá ho Bezpečnosti na pospas. „Nic proti němu nemáte.“

Jessie se ušklíbne nad jeho agresivitou. „Ne to ne, ale taky neexistuje, což spadá pod naší pravomoc.“

„Co chceš dělat?“

Jessie vstane. Vytáhne něco a hodí to Gordonovi. Ten to zachytí. „Předpokládám, že jako příslušníky elity Panameriky střílet umíš.“ Gordon přikývne, schová malou věcičku do kapsy. Má pravdu, jako elita umí střílet. Dokonce absolvoval krátký vojenský kurz. Podle jeho rodiny přežitek z dob minulých, ale musel tam jít. „Skvělé. Přepokládám, že ten lovec má nějaké znalosti stop. Nemusíme zasáhnout včas. Máš právo po něm střílet.“

Gordon vytřeští oči. „Zbláznil ses?“

„Ne. To právo ti udělují. K tomu jsi členem strážců rezervace. Ti takové právo mají. To, že je nepoužíváme, ještě neznamená, že není zakotveno v ústavě Bezpečnosti.“

„Nedokážu to.“

Jessie pokrčí rameny. „Je to na tobě. Je to tvůj plán.“

„Budu s ním,“ pronese Wapashi.

Jessie se na něj podívá. Nelíbí se mu, že se ten cizinec vymyká všemu, co je běžné. Pořád si myslí, že je v tom něco jiného, protože nemůže uvěřit tomu, že by se objevil ze snů. Neví, proč jsou údaje, jaké jsou, ale přijde na to. Taky neví, čím oklamal Gordona, ale na to taky přijde. Odhalí ho a potom se uvidí. Zatím ty dva potřebuje. Už mu nadřízení vytýkali, že s tím nic nedělá. Na to, že nemá dostatek kvalifikovaných lidi, mávli rukou a řekli, ať si je sežene. Měl chuť na ně zařvat Kde? Teď sice dva naverboval, ale popravdě  - Gordonovi věří, ale tomu druhému… Je divný a on divné věci, zvláště když jim nerozumí, nemá rád.

Tak jsme sami dva. Podívá se na Wapashiho. Nediví se, že Jessie je mimo. On ještě je taky. Celé věci nerozumí. Ale jsou jen dvě možnosti. Buď ji přijme, nebo zavrhne, ale ráno líbal rty skutečného člověka ne snu. Wapashi se usmívá, jako by věděl, co se Gordonovou hlavou honí.

„Zabalíme.“

„Ano. Vše musí vypadat, jako by se nic nestalo. Zůstaneš na místě. Lalku uvážu na stejné místo a já se pokusím zahladit stopy, které jsme zanechali.“

„Ty to dovedeš?“ podiví se, že něco takového jde.

„Jsem Wapashi, zapomínáš? Tohle není moje doba,“ řekne lítostivě. „Nerozumím co se tu to děje, nechápu zvyky téhle doby, ale rozumím pár věcem. Pomohu ti, jak to půjde, rozumíš?“

Gordon se zvedne, přistoupí k němu a obejme ho. „Promiň.“ Vychutnává si objetí. Tolik jsem po tom toužil, uvědomí si. Tolik, že teď by takhle zůstal natrvalo. Je to jako nejepší, co kdy v životě zažil.

„Nic se neděje.“ Stojí a dívají si přes rameno na přírodu. Gordon se z jeho náruče vymaní. Jako by něco ztratil a získal. „Půjdeme. Potřebuji čas zahladit stopy,“ řekne laskavě Wapashi.

Gordon přikývne. Vyjdou k místu, kde leží mrtvé zvíře. Gordon s povzdechem si lehne, tak jak byl. Cítí pach místa, srmti krve. Je mu na zvracení, ale nemůže nic dělat. Takový člověk si zaslouží, aby byl ve vězení. Wapashi ho ještě upraví, aby poloha byla správná.

„Nesmíš se hnout.“

„Nevydržím to. Kdy přijde?“

Pokrčení ramen. „Nevím, ale budu hlídat. Až bude poblíž, dám vědět, ale i tak bych nedoporučoval se chytit. Měj tu zbraň připravenou. Na rozdíl od tebe zabíjel, proto nebude váhat. Chce trofej. Chce se pochlubit ostatním, rozumíš. Ty jsi trofej.“

„Moc ne, ale udělám to.“ Podívá se po zvířeti. „Hnus.“

„Ano.“ Zvedne se a zmizí v lese jako duch. Za ním jde Lalka. Gordon osamí s mrtvým zvířetem. Chvilku jen civí na zem, bez myšlenek, bez jakýchkoliv pocitů, jako by se bál, že ho někdo uslyší. Potom se uvolní. Začne přemýšlet. Nikdo se nemůže zhmotnit ze snů. Realita je realita. Sen je něco niterného, neuchopitelného. Z ničeho nemůže vzniknout něco.

Přesto cítí, že mluví pravdu. Jessie byl v šoku nad jeho stavem. Vsadil se, že neřekl všechno. Když se to povede, co s Wapashim asi udělají? Co s tím lovcem? Proč mu to Jessie neřekl? Mohl dávat větší pozor. Jestli ho usmrtí, potom jak? Zaslouží si to? Ale nezabil jen zvíře, ale i člověka. Jeho. Mohl by zabít ještě někoho jiného.

Opět se mu v myšlenkách vytvoří jeho noční můra.

Kap. Kap. Kap.

Sevře rty. Nemusí se bát, ale co když ho neochrání? Probudí se v něm panický děs, sáhne si na ránu. Nebolí. Je mrtvý? Zavře oči.

Bojím se. Moc se bojím, že jsem mrtvý, pomyslí si.

Wapashi ucítí myšlenky, které Gordonovi krouží hlavou. Bojí se. Moc, ale nemůže nic dělat. Nesní, proto k němu nemůže. Dokonce nemůže k němu jít. Zamračí se. Nemá rád tyhle bdící sny, protože nad nimi nemá kontrolu. Hvězdo, proč jsi ke mně byla tak krutá, pomyslí si smutně. Nerozumí, proč se tu objevil.

Nikdy nepochopil, co se toho dne stalo, když spadl ze skály. Byl mrtvý? Přešel do jiného světa? Neví sám. Prostřednictvím jednoho snu sepsal legendu, která se vyprávěla. Měla všem říct, že nejsou bezmocní, že někdo hlídá i jejich sny. Že se nemusí bát. Ale neposlouchali a dál se báli a on bojoval s jejich sny. Je rád, že se skutečně dochovala. Proč tu jsem?

Uváže Lalku. Pohladí ji po nose. Vzpomene si na svého malého poníka, na kterém vyrážel do okolí. Jakmile ztratil vesnici z dohledu, začal se bát. Rozhodl se zahnat ten strach. Podařilo se mu to. Lalka se k němu důvěřivě přitiskne.

„Musím jít, Lalko. Zajímalo by mě, co to znamená. Jsi krásná. Krásnější než můj poník. Musíme zachránit Gordona. Ten lovec je krutý. Vyžívá se v tom. Nestačí mu jen usmrtit zvíře. Musí ho trápit, jako možná jeho někdo trápil.“ Jde. Nejdřív se podívá na tělo. Zahlazuje nejzřetelnější stopy. Neví, jak moc dobrým stopařem lovec je. Bude předpokládat, že dobrý. Stopy mizí jako by nikdy neexistovali. Jessie ho zpovzdáli sleduje. Nechápe, co dělá, ale chce chytit dotyčného.

„Jessie.“

„Doprčic!“ zakleje jadrně. „Vylekal jsi mě. Jsi jako duch.“

„Já jsem duch. Tví muži musí ze severní cesty pryč. Tamtudy odešel.“

„Dobře, ale co Gordon? Nechci ho mít na svědomí,“ pronese pochmurně. Prohlíží si jeho kožený oblek vyšívaný korálky a barevnými nitěmi. Nikdy nic podobného neviděl. Už jen ten oblek ho vylučuje z jejich světa.

Wapashi se zachmuří. „Budu u něj, ale ne moc blízko. Mohl by mě vycítit, potom bychom ho nechytili. Muž je krutý. Možná přivede další. Nerozumím vaším nářadím, zbraním.“

„Ale lovcově duši ano,“ poznamená sarkasticky. „Sever stáhnout se na východ, západ. Je možné, že přijde odtamtud.“

„Jistě. Jsem lovec. Tedy byl jsem, než jsem odešel z vesnice. Váš svět je mi hodně vzdálený. Není to moje země.“

„Díval jsem se na tebe. Co jsi to dělal?“

„Zanechali jste hodně stop. U skály taky. Musí pryč. Musí být jen zvíře, Gordon a on. Jeho ostražitost poleví. Bude chtít trofej. Můžete ho chytit při činu.“

„Gordon? Nedaleko je sanitka.“

Wapashi zaváhá. Zná ze snů mnoho věcí. „To je zařízení, kde umírají lidi. Gordon neumře.“

Jessie zakleje. „Jistěže ne.“

„Budu poblíž. Snad mě neuvidí.“

„Já tě viděl,“ namítne Jessie. Ozve se hlasy ohlašující provedení úkolu. „Výborně. Ticho. Pozorně sledujte okolí. Muže v koženém obleku a dlouhých vlasech, nechte na pokoji. Patří k nám.“

„Přijato,“ ozve se několikrát. Jessie se podívá na malý hologram, kde jsou zaznamenáni jeho lidé. Snad to bude stačit.

„Protože muž tu ještě není. Les dá vědět, až přijde.“ Usměje se. „Jste přítelem Gordona.“

„Ano, ale dlouhou jsem ho neviděl. Změnil se.“

„To je pravda.“

„Znal jste ho jako dítě?“

„Ano. Byl veselý. Teď je zatrpklý.“

Jessie živě přitaká. Přesně vyjádřil jeho myšlenky. Už chce něco říct, když ho zarazí odmítavý výraz. Wapashi se na něj ještě jednou podívá a zmizí. Jessieho obejde hrůza. Co když on je tím lovcem? Bez čipu, může snadno se pohybovat lesem. Mohl by zabít zvíře. I přes ty úvahy mu něco říká, že on to nebyl. V jeho očích sice občas zahoří podivné ohníčky, ale krutost z něj necítí. Jestli se mýlil, zaplatí za to.

Wapashi se usídlí nedaleko Gordona. Váhá nad tím, ale podle toho co vyrozuměl, Jessie potřebuje ho chytit při činu. Nechápe, jak to pomůže. On by ho zabil sotva by sem vešel. Na druhou stranu mohl by to být někdo nevinný. Některé věci se nemění, ať je jakákoliv doba.

Bojí se toho, co je tam venku, neví, co bude dělat. Ví, že jeho osud je svázán s Gordonem. Proč zrovna on nechápe. Z mnoha miliónů lidi, které chránil, zrovna on. Je mu tolik podobný, přesto nepodobný. Jako by to bylo jeho zrcadlo.

Zničehonic zvedne hlavu. Je tu. Jeho smysly se napnou. Sesune se ze svého místa. Vyhýbá se Jessieho mužům. Nechápe, jak mohou vypadat jako kus stromu nebo trávy. Jsou prakticky neviditelní. Přistoupí k Jessiemu. Ten málem, že se nepočůrá. To je na infarkt, pomyslí si zuřivě. Wapashi dá najevo, že tu jsou. Jessie přikývne. Wapashi zmizí. Jessie zapochybuje, že by ho některý z jeho mužů viděl. Přepne na kameru, kterou zanechal na místě činu. Gordon leží uvolněný, pozoruje nebe. Má si lehnout ne pozorovat oblaka.

Je tam. Chodí jako duch. Opět ho zamrazí z těch myšlenek. Nemůže být duch. Nic takového neexistuje!

„Gordone, jsou tu.“

„Ne!. Prosím.“

„Ano. Je mi líto. Je jich víc.“

„Kolik?“ lehne si do původní polohy. Jeho ruka drží zbraň. „Mám strach.“

Wapashi se k němu nakloní. „Neboj se, jsme tu.“ Gordon důvěřivě zavře oči. Wapashi odchází, přitom kontroluje svoje stopy. Když je mimo palouček rozeběhne se lehkým krokem. Uvědomí si, že nemá zbraň. Mít luk nebo tomahavk, nebo aspoň nůž, cítil by se jistěji. Lehce běží ve směru, kde by měli být lovci. Sever, odtud přicházejí. Přeskakuje kmeny, lehce došlapuje na trávu, opět mizí jako lesní duch. Zastaví se.

Jsou bezstarostní. Tři muži. Znají se, vědí o sobě vše.

„Musím dostat trofej. Vystavím ho v našem srubu. Bude to nejvyšší trofej!“

„Víc takových trofejí,“ zachraptí muž po jeho pravici. „Závidím ti tu příležitost.“

Další muž, celý v černém mlčí. „Uspořádáme hon.“

Oba dva se k němu dychtivě otočí. „Jak?“

„To nechte na mě. Těším se, až mi Ariu ukážeš trofej.“

Muž v klobouku se usměje.

„Ta moje trofej medvěda s tím bledne.“

Muž v klobouku, který vraždil, mu chlácholivě položí ruku na rameno. „Pablo, tvoje trofej je hned vedle mé. Jsme nejlepší na zemi. Nikdo se nám nevyrovná. Co kdybychom něco ulovili. My tři. Teď? Nějaké zvíře. Mám chuť se dívat, jak ho zabíjím, v očích děs. Neznám nic krásnějšího než, když vydává smrtící zvuky. Nahrál jsem si to. Poslechněte si to.“

Wapashi sevře ruku v pěst. Už chápe, proč zabíjejí za smrt zvířete. Lesem se ozvou děsivé skřeky, které vydává liška v pasti. Všichni tři se pochechtávají, mhouří oči.

„Pablo, výborně. Myslím, že je to jasné. Dnes si to pustíme k večeři.  Bude mi chutnat dvojnásob.“ Pablo se nad pochvalou zardí.

„Doprostřed dáme trofej toho muže. Co myslíš, že mám vzít, André?“

André se usměje. „To je jasné. Kdysi jsem četl, mám rád historii. Lidé si tehdy mohli dělat, co chtěli. Žil kdysi nějaký kmen zde na severu. Říkalo se jim indiáni a ti svým nepřátelům brali vlasy. Chytli takhle a stáhli z hlavy!“

„Dokonale. Udělám to taky tak,“ řekne muž v klobouku, kterého přátelé nazývají Ariu.

„Střílel jsi přesně?“

„Nikdy nechybím. Už tam budeme. Uvidíte mou práci. Byla to rozkoš, když jsem proti němu stál, netušil to a potom jsem se skoro udělal.“

Wapashi celou dobu nechápe, jak mohou být tak bezstarostní. Kdyby on se vracel, dával by pozor. Jsou si jistí sami sebou, ale přesto potřebují mít důkaz. Neví, jak ho Jessie získá, ale věří mu. On udělá svoji práci, on svoji – ochrání Gordona.

Pozorně sleduje ty tři muže. Hnusí se mu svou krutostí. Ti lidé jsou původci strachu, kteří někteří pociťují. Díky takovým nemohou lidé spát. Ti co se s nimi setkali, tak měli noční můry dokonce několik dnů. Někteří ani to nepřežili, pak byla pro ně smrt vysvobozením.

Jsou tu.

„Tam, vidíte?“

„Nádherný kus?“ pochválí ho André. „Gratuluji.“

„Myslíte, že byste mě mohli s ním vyfotit? Dáme to do naší galerie úspěchu.“

„Samozřejmě. Postav se tam.“ Muž v klobouku se postaví k tělu. Gordon se bojí dýchat, natož aby se pohnul. Ti chlapi nejsou normální.

Jessie pečlivě sleduje kameru. Ještě chvilku, pak dá znamení svým mužům. Konečně rezervace bude bezpečná.

„Hotovo.“

„Chcete se dívat?“

„Samozřejmě. Nikdy jsem to neviděl. Člověk se má pořád co učit.“ Všichni obklopí Gordona. Ariu k němu poklekne.

Gordon cítí, že ho berou za vlasy. Srdce mu splašeně bije, ale je tak ohromený, že by se ani nemohl pohnout. Zaleskne se laserový nůž. Slabý paprsek osvětlí scénu. Nedaleko leží liška, ale o tu nikdo nemá zájem, když v rukou mají nejvyšší možnou zvěř.

Usmějí se na sobě. Gordon cítí, že bude konec.

Kap. Kap. Kap.

„Ne!“ vzepře se. Už nikdy více. Muži polekaně vyskočí, když jsou obklíčení muži v maskáčích. Někteří vypnou maskování, aby byli vidět. Ariu drží nějaký divný dlouhovlasý muž za ruku a brání mu v útěku.

„Bezpečnost! Jessie Brigham, zatýkám vás pro nepovolený vstup na území rezervace, za ohrožování života a v neposlední řadě za smrt zvířete. Odvolání není.“ Tři muži k nim přistoupí, vytáhnou krabičky, které přiloží k zápěstím. Neviditelná vlákna je sevřou do svého objetí.

„Jdeme! Počkat!“ Strhne klobouk jednoho z mužů, Ariu. „Ty?!“ V hlase mu zní údiv, odsouzení a hnus. „Odveďte je.“

„Ty ho znáš?“ Gordon si ohmatá hlavu, zda má všechny vlasy. „Co chtěli dělat?“

„Skalpovat,“ řekne pochmurně Wapashi. „Jessie, kdo to byl?“

Jessie se zardí. „Byl se mnou u výběru. Je to Bezpečnost. Je na vás uvalena mlčící lhůta.“

„No jo. Běž s ní někam! Odcházím. Je to všechno?“ Gordon má toho plné zuby. Nikdy by neřekl, že to bude tak těžké.

Jessie pokrčí rameny. „Nevíme, ale zajistíme všechny důkazy.“ Vyšplhá se na strom, stáhne zařízení, které celou událost dokumentovalo. Uschová je.

„Ty jsi to věděl?“

Jessie pokrčí rameny. „Tvůj děda by to udělal. Hádal jsem, že to uděláš taky. Nemýlil jsem se,“ řekne spokojeně. „Musím podat hlášení. Budete v pořádku?“

„Budeme. Měj se a stav se potom.“

„Jistě. Stavím se.“ Zrozpačití. „Díky.“ Zapne maskování a zmizí v příšeří stromů.

Wapashi se podívá na Gordona. „Co budeme dělat?“

Gordon se rozhlédne. „Vezmeme Lalku a pojedeme domů.“

„Dobře.“ Jde směrem k Lalce. „Gordone, co znamená Lalka?“

„V jednom ze starých jazyků našeho světa, je to panenka. Dědovi se to líbilo. Ona mrtvé jazyky měla ráda babička. Často překládala staré texty. Ona pojmenovala všechny koně.“ Zastaví se a obejme ho. Potřebuje ho cítit. „Měl jsem strach. Strašný, ale věděl jsem, že mě ochráníš. Splnil jsi to.“

„Ano.“ Jen tak. Kdyby ti Lovci nebyli tak pyšní, kdyby byli obezřetnější, byl by Gordon mrtvý. Půjdou spolu domu. Vídával ten dům, když si s ním hrál, ale od té doby se změnil stejně jako Gordon. Domov - zní to krásně. Od té doby, co odešel z vesnice, neměl domov.

Dojdou k Lalce. Gordon se těžce vyšplhá do sedla, protože zranění se začalo ozývat. Neklidně se podívá po Wapashim. Ten se přidrží sedla a vyhoupne se za Gordona. Obejme ho kolem pasu, i když by nemusel. Zničehonic se zarazí.

„Chce se mi spát. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled spal.“

Gordon neklidně cítí jeho ruce. „Nevadí ti vak?“

„Ne. Neboj, udržím se. Jsem člověk.“

Gordon otočí hlavu. „Překvapuje tě to. Proč?“

„Ano. Začínám mít hlad. Je to zvláštní. Zapomněl jsem ty pocity.“

Gordon popožene Lalku k domovu. Ta vycítí, že se vrací domu, proto přidá do kroku. Míjejí nádherné překrásnou krajinu, potůček, který teče do průzračné říčky. Mlčí, jen Gordon si uvědomuje ruce těsně nad pasem. Uvědomuje si, co to s ním dělá. Přál by si, aby cesta trvala věčně. Na posledním úseku popožene Lalku k cvalu. Uvědomí si, že zas dlouho doma nebyl. Bude muset provést spoustu změn, ale hlavně načíst Wapashiho genetický kód do bezpečnostního zámku domu.

Wapashi sklouzne v trysku z koňského hřbetu. Zastaví se, dívá se na dům. Je jiný, ale stále stejný. Gordon si uvědomí, že na vteřinu nezauvažoval o tom, že by bydlel někde jinde.

„Krásný dům.“

„Bydlel jsi v takovém?“ optá se ho.

„Ne. Bydlel jsem ve stanu ze zvířecích kůží. Tehdy byla jiná doba.“

Dveře se otevřou. Wapashiho přítomnost dalšího muže zarazí, potom k němu přistoupí. „Vítejte doma, pane.“

„D3, to je Wapashi. Bude se mnou bydlet.“

„Rozumím, pane. Dobrý den, vítejte na usedlosti Wayneů. Doufám, že se vám tu bude líbit. Pane, za vaší nepřítomnosti se nic nestalo. Kolega mi poradil co s koňmi. Prosím, pojďte dál. Ihned něco připravím k jídlu. Jistě máte hlad a potom připravím ložnici. Je vše v pořádku, pane?“

„V dokonalém pořádku,“ usměje se Gordon. „Lepší už ani nemůže být. Prosím, pojď se mnou.“ Vede Wapashiho do pracovny.

Wapashi se strnule posadí do křesla. Něco jiného je svět vidět ve snech, ale vidět to ve skutečnosti je skoro děsivé. Křeslo se ihned přizpůsobí jeho tvarům.  Snaží se to brát jako samozřejmost, ale nikdy by neřekl, že budoucnost může být taková.

„Vložím tvůj genetický kód do bezpečnostního zámku domu. Natáhni ruku.“

Wapashi natáhne. Něco ho bodne do ruky. Cukne.

„Je to starší systém, který potřebuje k rozluštění kódu krev, ale jsou už modernější. V pořádku. Chvilku to trvá, než se kód rozluští.“

„Co je to genetický kód?“ optá se ho Wapashi.

Gordon se zarazí. „To je jako podpis. Každý člověk je neopakovatelný. Má svůj genetický kód. To jsou části, z kterých se skládáš. Nikdo druhý takový nemá. Nedá se dokonce ani napodobit.“

„Je to složité.“

„Vítejte doma, pane Gordone, pane Wapashi. Nový kód zaznamenán. Přístupové prává 1.“

„Souhlasí. Zanes to do paměti.“

„Vykonáno,“ ozve se suchý hlas.

„Výborně. Půjdeme to zkusit, zda to funguje,“ řekne s úsměvem.

„Kdo je ten muž?“

„Sluha. Je to napůl člověk napůl android.“

„Cože? Jak je to možné?“ Gordon se zarazí. „Android?“

„Nevím, nikdy jsem se o to nezajímal, ale výzkum zjistil, že je snazší spojit lidské části s mechanickými, než udělat celého sluhu mechanického. Jde o motoriku. Pohybovou část. Rozhodně jejich mozek je mechanický.“ Zamračí se. Neví, co by ještě řekl.

Wapashi přistoupí k oknu, dívá se na výběhy. „Nikdy tě nenapadlo, že bych s tebou tu nebyl, že?“

„Nikdy.“

Wapashi se k němu otočí. Oba dva se na sebe dívají, vlastně ani netuší proč, ale mají neskutečně spokojený výraz, jako by to přiznání něco potvrdilo.

Komentář

Strážce snu - 5.