Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. 4. 2015

Stříbrný medailon

1.

 

 

„Nepřinese ti štěstí, slávu, zdraví,

Neochrání tě před osudem

Je to jen památka na přítele.

Až bude čas, dej vzpomínku tomu,

Kdo ji bude potřebovat.“

 

  Konečně jsem se dočkal. Konečně bude můj projekt zrealizován, myslí si vysoký štíhlý muž jdoucí po chodbě ministerstva války Velké Británie. Zastaví se před dveřmi plukovníka  Whitewooda. Docela by ho zajímalo, odkud je to jméno. Tak nezvyklé. Upře svoje modré oči na dveře se jmenovkou. Obřadně sundá brýle a přetře si je kapesníčkem. Nasadí si je zpět na nos a chce zaklepat, když z ničeho nic uslyší křik. Dost zřetelný.

  „Ne, neudělám to, plukovníku. Nikdy se tam nevrátím. Afrika je prokletá!“ zarazí se, přesto zaťuká. Dveře se otevřou a z nich vypadne vysoký rozčilený muž. Vrazí do něho a odstrčí. Spěchá chodbou, aniž si čehokoliv všímal.

  „Pojďte dál, pane Blackmoore.“ Zaslechne z místnosti. Tiše za sebou zavře dveře. Má chuť se postavit do pozoru. Podívá se po kanceláři. Je tady poprvé a pracovna ho zaujme určitým přepychem. Všude dřevo, velký psací stůl a kožená velká židle. Na zdech visí obrazy s vojenskou tématikou a on mimoděk přemýšlí, jestli stěny kanceláře vyzdobilo ministerstvo nebo sám plukovník. Za plukovníkem visí obraz koně a psa. Z velkého okna se závěsy dopadá světlo na stůl. Na stole je vidět kniha, nějaká fotografie, psací náčiní a složky.

  „Musím se omluvit za majora Veraneho. Uvidíte, že se vrátí“ usměje se. „Tak mi řekněte, kdy tam chcete vyrazit. Popravdě řečeno, rádi bychom ten průzkum měli na stole co nejdřív. Možná konečně bychom ovlivnili válku a nežádoucí vlivy ostatních států v Africe. Al Mahdí sice zemřel, ale boje pokračují pořád. Taky Francouzi. Chtěli bychom ten konflikt ukončit jednou provždy. A majore, tak jste se vrátil…“ řekne v momentě, kdy Alan uslyší otevření dveří.

  „Nic jiného mně nezbývalo, plukovníku Whitewoode. Vím, dobře že nemohu odmítnout.“ Alan Blackmoore neotočí hlavu. Je to stejný hlas a stejný muž, který do něho vrazil na chodbě a ani se neomluvil. Slyší kroky a muže, který se usazuje na vedlejší židli. Nepodívá se na něj. Je to hulvát.

  „Tak koho mám doprovázet?“

  „Tady pana Alana Blackmoore. Jako kapacita na...“ Alan na sobě cítí jeho pohled, ale neotočí se k němu a dívá se upřeně na plukovníka.

  „Děláte si legraci? To nemyslíte vážně, pane plukovníku. Vždyť ani nevydrží cestu lodi, natož cestu Afrikou,“ řekne rozčileně. V duchu kleje, protože tuší, že jeho námitky jsou marné.

  „Byl jsem už třikrát v Africe a…,“ odváží se říct Alan s prsty pevně svírajícímu opěradlo křesla.

 Vedle sebe uslyší sotva slyšitelné uchechnutí.  „Nic nevíte. Možná jste byl na lovu šelmy nebo v městech na pobřeží, ale nevykládejte mi, že jste byl ve vnitrozemí kam tak pospícháte. Tam kde vás může uštknout cokoliv, probodnout nebo stáhnout z kůže nebo dát si vás k večeři nějaký domorodec…“

  Teprve teď se podívá Alan na majora. Štíhlá skoro hubená postava v uniformě britské armády, snědá ošlehaná tvář, která viděla příliš mnoho slunce a šedé oči s vějířky vrásek v koutcích, které se dívají do dálek. Černé delší vlasy na skráních už trochu prokvetlé, ale nedá se říct, že je to starý muž. Ostře řezané rysy a vystouplá brada. Paličák, pomyslí si. Zrovna teď ty oči srší vzteky jak na plukovníka tak na něho. Polkne. Toho průvodce nechce. Potřebuje někoho inteligentního, někoho kdo ho bude respektovat.

  „Pane plukovníku,“ vmísí se do monologu toho protivného majora. „Nechci toho muže. Potřebuji někoho jiného. Kdo mě bezpečně doprovodí tam a zpět. Ne, takového potřeštěnce, co tu řve jak na lesy.“

  „Potíž je právě v tom, že nikoho jiného nemám, rozumíte. Takže ta mise, ten projekt, musíte udělat vy dva, jinak je konec.“ Zabubnuje prsty na stůl. To mu ještě chybělo - dva paličáci.

  Alan s majorem Veranem se měří pohledy.

  „To jste udělal naschvál, že plukovníku? Víte, že bych odmítl, že bych zmizel…“ nadechne se. „Omlouvám se.“ Alan by nikdy neřekl, že nějaká omluva může znít tak ledově.   „Dobře, kdy vyrazíme?“ kapituluje major Veran. Nic jiného mu nezbývá.

  „Plukovníku, důrazně opakuji, že…“

  „Mlčte, ano.“ Usekne ho major.

 Alan se zarazí. V jeho hlase, neví co, ale raději mlčí.

  „Výborně. Uvidíte, že nakonec si porozumíte. Takže loď je připravená na pozítří. Do té doby si vše vyřiďte, ano. Za chvilku mám důležitou schůzku, takže je to na vás, majore, Alane, nashledanou.“ Major Veran se zarazí. Plukovník toho cizince oslovil velmi familiárně. Že by protekce a znali se? Ne, to je nesmysl. Od té doby co spadá pod plukovníka, tak co ví, nikdy nikoho neprotěžoval. Vyjde ven s tím… maminčinim mazánkem a zastaví se.

  „Ještě jsem se nepředstavil. Major Christopher Veran.“

  „Těší mě. Alan Blackmoore. Rád bych…“ napřáhne k majorovi ruku, která zůstane strnulá. Po chvilce mu klesne k boku. Je vidno, že major netouží se ho dotknout.

  „Až na lodi, pane Blackmoore, až na lodi. Času bude dost. Sbalte si svoje fidlátka a věci a vyrazíme. A abych nezapomněl. Zajděte k notáři.“

  „Mohu se zeptat proč?“ zeptá se Alan zvědavě.

 Chris se na něho útrpně podívá.

  „Abyste sepsal závěť, pane Blackmoore, pokud máte co odkázat a pozítří na lodi.“ Christopher se ušklíbne, otočí a klidně odejde.

 Alan se nadechne k odpovědi, ale už vidí mizet majorova záda v šeru chodby.  Zajímalo by ho kdo to k čertu je? Ale plukovníka se už nestihne zeptat. Nafoukanec. „Sežral všechnu moudrost světa,“ mumlá si cestou z ministerstva. Na rohu ulice odchytí drožku a nadiktuje adresu hotelu, kde bydlí. Zítra odjede do Southamptonu. Jestli tam major bude nebo nebude, to je na něm. Netuší, že ho major pozoruje ze stínu zdi budovy ministerstva, sleduje, jak nasedá do drožky a do paměti si vtiskne adresu hotelu.

  „Tak jsem opět dostal na starost nějakého panáka,“ zamumlá Chris. Odlepí se ze stínu domu, nasadí klobouk, který k uniformě nepatří a zastaví drožku. 

   „Hřbitov Highgate!“

  Kočí pokrčí rameny. Šlechta má různé chutě, ale pokud dostane zaplaceno tak je mu jedno kam pojedou. „Jak ráčte, vašnosto. Hyjé, herky!“ zavolá, mlaskne a pobídne opratěmi dva unavené hnědé koně.

  Christopher se unaveně dívá před sebe. Zrovna se vrátil z Indie, kde dělal spíš hrubší práci pro armádu. Donést, dovést, vyzvědět, získat. To je jeho náplní a je možné, že tohle je jeho poslední úkol. Pak mu skončí smlouva a bude moci si dělat, co chce anebo taky ne. Nikdy neví, co si tam nahoře vymyslí. Ten muž, kterého má chránit mu připomíná jeho přítele. Ne vzhledem. Ian byl jiný a taky Skot, což tenhle ne, ale mají společnou touhu po vědění. Vědět objevit, nalézt. To on je v jádru dobrodruh stejně jako ostatní z jeho rodiny. Někdy si říká, že je zázrak, že vůbec ještě někdo z jejich rodiny žije. Ale i tak on je poslední a nejspíš bude. Co rodokmen říká, tak všichni byli vojáci, námořníci i pirát a korzár by se našel. A nikdo z nich neumřel v posteli. Je div, že vůbec se zmohli si najít nějakou manželku a zplodit potomka.

  „Jednou se zemřít musí viď, Iane,“ zamumlá do ticha drožky. Zítra se zastaví v hotelu a začne svoji práci, za kterou je placen. Bude chránit další nevděčný krk, který neumí ani vzít pušku do ruky. Dá na to celou ubohou výplatu zvěda a průvodce. Sedí v drožce a zamyšleně hledí ven. Tak opět Afrika. Slíbil si, že už se tam nevrátí a najednou jede na stejné místo, odkud sotva unikl.

  Drožka zastavuje a ozve se chraptivý hlas od levného ginu. „Tak šme tady, vašnosto. Pět pencí!“ Christopher vyjde ven.

  „Počkejte tady.“

  „Jak ši přejete, ale po setmění mizím. Ani všechny prachy mi za to nestojí tady pobejvat!“ Odplivne si a zachumlá se do kabátu. Začíná být podzim a večerem už je docela zima. Chris jde na hřbitov k  místu, kde bude napsáno Ian Dumprey. Prochází řady pomníků, až uvidí prostý hrob s deskou a malým andělem. Sehne se a smete z desky listí a suchou trávu. Postaví se a dívá se na nápis. Dvacet pět let. Jen jméno datum a víc nic. Taky v tom hrobě ani víc nic není. Nedokázal donést sem tělo. Nejspíš někde hnije, pokud ho nesnědli.

  „Tak jsem tady, Iane. Jdu se rozloučit, víš. Jedu tam zpět… do Afriky. Tam kde jsi zůstal. Nejspíš to tentokrát nepřežiji. Hlídám dalšího blázna, který chce tam zkusit štěstí. Tak bláznivé. Byli jsme oba blázni, že jsme tam šli. Měl jsem větší štěstí, myslím. Možná ne. Nevím sám,“ povídá tichým hlasem, jako by stál vedle něho.

  „Víš, Iane, je ti hodně podobný a já se bojím a přitom…“ povzdechne si. „Od té doby, co jsem se odtamtud vrátil, jsem si nepřiznal, že mě láká se tam vrátit. Znova spatřit tu přírodu, jedinečnou vůni, zvuky, které jsou těžko vnímatelné, a přesto je cítíš v krvi. Nedá se to popsat, jen to cítíš, jak ti pulzuje žílami. Pořád mě láká jako přístavní děvka, a na druhé straně jsem tam toho tolik ztratil. Tím nemyslím jen tebe, ale spoustu věcí. Malé neviditelné, které možná až teprve teď chápu a možná je nepochopím nikdy.“ Klekne si na suchou trávu a mlčky klečí. Pak si rozepne vrchní díl uniformy. V ruce se zableskne stříbrný medailon na řetízku.

  „Stále ho mám a stále mě chrání. Jen díky tobě žiji. Dluh, který nemůže být splacen. Nikdy. Proč jsem tam nezůstal já, Iane, proč? Byl jsi z nás ten lepší! Plný naděje a mohl jsi toho tolik dokázat, tak proč já? Jsem jen dobrodruh nic víc.  Proč zrovna já?“ smutně sklání hlavu k medailonu, který mu zbyl po jeho nejlepším příteli.

  „Já vím, co bys mi odpověděl. Že se pletu a že víš proč a pak by ses na mě usmál a šťouchnul a rozesmál sebe i mě. Pořád ses smál a nic moc nebral vážně. Říkal jsi: Nějak bude a šel jsi dál. Nikdy jsem netušil…,“ odmlčí se. Kolikrát tady seděl u prázdného hrobu a povídal ty stejné věci? Kolikrát se ho ptal, proč zrovna on to přežil? Nikdy nedostal odpověď.

 Vstane, opráší si kalhoty a schová medailon. Stříbrný lesk medailonu se ztratí v soumraku zapadajícího slunce. Chris zvedne hlavu a zadívá se na ně. Je tak mdlé, bez žáru, bez barev… Ne jako tamto. Žhavá koule vytvářející úchvatné scenérie deroucí dech svou velkoleposti.  Jako by se chtělo předvést ve své žhavé dokonalosti. Člověk, i když nechce, musí se zastavit a dívat se jak končí den. A pak najednou nic. Jako by někdo sevřel ruku a slunce sevřel do dlaně. Zmizí za obzorem jako by nikdy neexistovalo a nastoupí černá noc s jiskřičkami ledu na obloze.

  „Vidíš, pořád to mám v sobě, i když mi tolik vzala. Nevím, jestli se ještě uvidíme nebo ne, ale myslím, že víš, co ti chci říct. Sbohem, Iane.“ Bez ohlédnutí vyrazí k čekající drožce s rozsvícenýma lucernami po boku.

  „Konečně, vašnosto, už šem chtěl odejet. Déle čekat, to jde vo krk.“ Chris nasedne do drožky a nadiktuje mu adresu svého domu. Musí zabalit a zítra začne jeho povinnost.

  Kočí mlaskne na koně a pomalu se rozjedou. Slunce zapadlo a stíny hřbitova i hrobu se ztratily ve tmě.

  „Tak jsme tady, vašnosto. Deset pencí.“ Chris mu hodí peníze a vejde do malého dvoupatrového domku.

  „Jak bylo na ministerstvu, pane?“ ozve se hlas a vezme mu z ruky klobouk.

  „Jako vždy, Smithi. Jako vždy. Zítra odjíždím do Afriky.“

  „Mám jet s vámi, pane?“ Zeptá se v obavě. Byl s ním tam posledně a nechce tam už nikdy více.

  „Kdepak. Zůstanete tady a budete hlídat dům. Pojedu sám, jen s tím nejnutnějším. Máte něco k večeři? Mám hlad jak hyena.“ Smith se snaží nedat najevo úlevu.

  „Začínáte si zvykat, pane.“

  „To ano. Nemohu nechat jet toho panáka samotného. A to je přesně ono!“ vykřikne, když uvidí teplou večeři na stole. „Jak to vždycky děláte, že mám večeři teplou?“ Ten se jen usměje a naservíruje mu jídlo. Dívá se, jak major dojí a pak vše uklidí.

  „Jdu balit.“

  „Ano, pane. Chcete s něčím pomoci?“

  „Ne, běžte spát.“ Smith nehlučně zavře za sebou dveře a stejně tiše odejde do svého pokoje. Tak zas se vrací do té bohem prokleté Afriky. Ale jako bývalý seržant chápe, že pan major musí jít tam, kam mu armáda poručí.

  Tak a balit. Bere to nejnutnější a pak se zadívá na laso. Usměje se při vzpomínce, jak s ním trénoval. Hodně ho ten nástroj zaujal. Vezme ho sebou. Zabalí ho k ostatním věcem. Kabát od uniformy pohodí na křeslo. Rozepne si košili a přistoupí k oknu. Dívá se na měsíc pod mrakem. Najednou je mu zima. Přejde k stolku a nalije si pořádnou dávku whisky. Kdo ví, kdy si bude moci dát nějakou skleničku. Možná je jeho poslední.

  Možná spíš on měl zajít k advokátu a sepsat závěť. Vlastně ani neví, kdo by to vše zdědil a vůbec, po jeho smrti, ať to vše jde k čertu. Pomalu upije a vezme ze stolku knihu. Právě ji měl rozečtenou, když ho zastihl rozkaz odejít na ministerstvo. Málem ji vztekle odhodil a pak ji položil. Kniha za nic nemůže přece. Podívá se na hřbet knihy. Božská komedie Dante Alighieri. Oči se zastaví se na třetím zpěvu: Jsou to ti řekl co vše zmeškali, co žili bez hanby i chvály. Afrika mu připomíná Peklo a zároveň je rájem na Zemi. Jak jen se tam může míchat peklo a ráj v tak dokonalém souladu? A on se tam po pěti letech vrací.

  Upije ze skleničky whisky, vnímá její chuť a knihu položí zpět. Už nemusí to číst. Za chvilku to pozná z obou stran. Opět. Zajímalo by ho, jaký to blázen chce tam ztratit život. Zítra to už bude vědět. Zítra…Usne s myšlenkou na toho blázna.

 

  „Tím chcete říct co?“ Doslova vyštěkne na recepčního major Christopher Veran. To snad nemůže být pravda. Po deseti minutách, kdy žádal, prosil a nakonec se uchýlil k výhrůžkám, aby zjistil, kde je ten blázen, mu řekli, že je pryč.

  „Odjel časně ráno. Hosti většinou taky brzy nevstávají, ale pan Blackmoore je výjimkou. Je vždy čest pro nás, když se zde ubytuje.“ Chris se nad tím pozastaví. Takže nežije v Londýně. Nemá tu dům, nemá tu ani byt. Zvláštní a přitom by ho typoval podle oblečení na člověka, který je zámožný. Zřejmě se spletl, ale co ten hotel? Nemá tu známé? A co plukovník? Sakra kdo je ten chlap?!

  „Kam odjel?“

  Mladý muž za pultem nervózně polkne. „Je mi líto, ale takové informace nepo... Jistě,“ polkne, když uvidí, jak na pultě zabubnují štíhlé prsty. „Zaslechl jsem Southampton.“ Christopher v duchu zakleje. Vždyť to mohl tušit. Vyběhne z hotelu a nasedne na Sparrowa. Pobídne ho a zanedlouho cválá po jižní silnici k Southamptonu. V duchu kleje. To nepředvídal ani náhodou. Myslel, že ho zastihne v hotelu u snídaně, trochu ho popožene a on zatím si bez jeho dovolení, vyrazí k lodi. Je bez sebe. Jak ho má chránit, když si dělá, co chce? Že by to byl on, zauvažuje při spatření dostavníku. Zařadí se vedle něho a zakřičí na vozku, aby zastavil. Ten zakroutí hlavou. Ne. Chris se zamračí. Ještě nezažil, že by mu lidi nedali, co chtěl a dnes má samé potíže. Nejdřív jeho sluha se snídaní, pak ten recepční v hotelu a nakonec nicotný vozka pitomého dostavníku. Má toho dost! Vytáhne revolver a namíří na vozku. Asi to neměl dělat, když vidí, jak vozka zbledne. Zvedne ruce nahoru a koně začnou si dělat, co chtějí. I ti koně mu dnes dělají potíže! Smolný den?

  „Zastav ty, idiote!“ zařve na něho. Vozka konečně pochopí, že koně mohli převrátit dostavník, tak zastaví bledý jako stěna. Slyšel vyprávění o lupičích od jiných vozků, ale vždy si z nich utahoval a najednou uprostřed silnice za bílého dne a k tomu bez masky, na něho míří revolver. Cítí, jak mu povoluje svěrač a zrudne, když ucítí mokro v kalhotách.

  Christopher zatím otevře dveře dostavníku a nakoukne dovnitř.

  „Sakra!“ zakleje. Zase se mýlil. Zabouchne prudce dveře, až jedna z žen vyjekne. Nasedne na koně. „Tak na co čekáš? Jeď!“ Křikne na vozku, který sedí nehybně na kozlíku.  Stojí se Sparrowem a přemýšlí jak to, že tady není. Zřejmě bude ještě dál. Tak to bude on, když uvidí kočár s kufry vzadu a nahoře na střeše. Pro jistotu zvolní a jede chvilku vedle okénka. Jo je to on a klidně si čte.  Zbrunátní. On se tady žene jak divý, aby ho chránil, a on si klidně listuje v nějaké knize. Pobídne Sparrowa a předhoní kočár. Zastaví uprostřed silnice. Sparrow mohutně oddechuje, ale stojí do země jako vrostlý. Jen trochu vyčítavě otočí hlavu po svém jezdci.

  „Prrrr!“ křičí zoufale kočí a mohutně táhne za opratě koní. Ti se vzpínají a nakonec těsně před Sparrowem zastaví.

  „Kruci, Bayle, co to…,“ zařve Alan a upře svoje oči na muže, který vede za otěže překrásného koně. Polkne. Tedy ten je vzteklý do běla. Jeho oči jsou očima samotného pekla.

  „Sakra! Co si to představujete si takhle odjet? To jste nemohl na mě počkat? Udělal jste to naschvál! Mám vás…“

  „Pokud vím, řekl jste: A pozítří na lodi. Tak to přesně plním. Do Afriky odjedu a je mi fuk, jestli tam budete nebo ne. Když tak si najmu průvodce tam,“ vysvětlí chladně a posune si brýle na nose. Skoro se mu rozbily při tom prudkém zastavení. Sice má náhradní, ale… S údivem se dívá, jak pan major přivazuje koně za kočár, jeho odstrčí a uvelebí se na sedadle naproti.

  „Od teď neuděláte beze mne ani krok. Nechci, aby plukovník toho litoval.“

  „Čeho litoval?“ optá se mimoděk, jak ho zaujme jeho poznámka. Je to nevychovanec a hrubián nic jiného. Nechápe, že mu ho plukovník přidělil na tak důležitou věc.

  „Není vaše starost. A teď mě nechte spát. Vše až na lodi.“ Stáhne si klobouk do čela a usadí se pohodlněji na sedadle, z kterého odsune svazek těžkých knih převázaných provazem.

  „Tak, hele, vy!“ Co si to vlastně myslí?

  „Major Christopher Veran, ale můžete mě oslovovat majore Verane. Vy jste Alan, že?“

  „Pan Alan Blackmoore a k tomu, že jsem odjel bez vaší skvělé přítomnosti, bude asi tím, že jste mi pozapomněl oznámit, že vůbec někam jedete. Pokud si dobře pamatuji a jasně cituji… Vše na lodi…, tak jsem se řídil vašimi instrukcemi doslova a teď mě omluvte, musím se něco naučit. Co to děláte?“ Chris mu vezme z ruky knihu.

  „Svahilština?“ V hlase mu zní údiv a prohlíží si knihu ze všech stran, jako by to byl zlatý poklad.

  „Opakuji si…“

  „Nii saa ngapi?“ chladně na něho upře oči. Kolik je hodin, je základní otázka, i když v Africe se naprosto neřídí hodinami, ale sluncem.

  „Saa sita kasa robo. Tutafika lini?“ Ten se zarazí. Hm…

  „Kolem sedmé hodiny. Takže umíte. Překvapil jste mě.“

  „Hakuna matata. Jak jsem říkal, byl jsem tam třikrát. Jazyk je to lehký a jen si pár věcí opakuji a rád bych, abyste mi tu knihu vrátil a pořád se do mne nenavážel.“ Alan mu vytrhne knihu z ruky a začne si ji číst, ale skoro nic nevnímá. Ten major ho pěkně namíchl a to doufal, že budou přátelé. Zatím to vypadá spíš na protivníky.

  „Proč nejste v uniformě?“ Vzpomene si co ho tak zaujalo na jeho vzhledu.

  „Nerad ji používám a měl byste vědět, že tam kam jedeme, není anglická uniforma vítána. Snadno by se z vás mohl stát ježek. Zvykl jsem si na tohle oblečení.“ Chris se zarazí a prohlédne si Alana neboli pana Blackmoora. „Doufám, že…“obsáhne Alanovo oblečení jedním pohybem. Ten zrudne.

  „Starejte se sám o sebe, já se o své oblečení umím postarat sám!“ Hrubián!

  „Víte co? Mám vás doprovázet, ale tímhle tempem se nedostaneme ani k průlivu natož do Keni.“ Povzdechne si. „Byl mi vás…“

  „...čert dlužen!“ dořekne Alan. Odloží knihu a dívá se na protějšek, na svého průvodce, na svou temnou noční můru. Chris si sundá klobouk a napřímí se. Zvenku proniká jen rachot kočáru a klapot koní. Oba se měří pohledy.

  Ty brýle mu ztěžují, aby mu pořádně viděl do očí. Zvládne to? Říkat si může, co chce, realita je jiná, když se ocitnete před hladovým lvem bez pušky a průvodců. Možná se choval moc hrubě, ale štve ho. Měl by se mu omluvit, ale nerad to dělá a od jisté doby už vůbec ne. Nechá to být.

  Je to hrubián, pomyslí si nervózně Alan. Jenže cítí z něho sílu. Ten muž udělá, co slíbil a ochrání ho i za cenu svého života. Zřejmě to nemá lehké, ale taky by se mohl chovat trochu lépe. Přece jen spolu stráví hodně dní. Dívá se na hnědé plátěné kalhoty v holínkách, rozhalenou bílou košili a bundu přes ni. Na krku mu visí stříbrný přívěsek. Dárek od ženy? Proto je tak vzteklý? Musel ji opustit? Byl by taky. Opasek na zbraně a klobouk. Má podobné oblečení. Vzpomíná si, jak poprvé vystoupil na břeh Afriky jako anglický džentlmen. Teď má oblečení, jaké se používá v Americe. I ten klobouk je podobný. Přísné rty, které jako by se zapomněly usmívat a chlad v očích. Nesnáší Afriku, ale i tak je tím vzrušený. Jako on. Nerozumí tomu muži, který je plný protikladu. Až se lépe poznají, tak snad budou lépe vycházet. Musí v to doufat. Afrika je nemilosrdná paní, která si bere, co se jí zlíbí. Bylo by dobré mít po boku přítele.

   Moc se směje, pomyslí si nasupeně Chris. Ty jeho modré oči jsou až příliš veselé a zvídavé. Podobné očím jeho přítele Iana. Je tak strašně živočišný. Ano to by se pro něho hodilo nejvíc. Vlastně o něm nic moc neví, ale to že rozumí řeči, kam jedou, něco napovídá. Vlasy hnědé, neposedné a odstín kůže, že by pobýval na slunci hodně dlouho? Kde? Postava štíhlá, ale začíná pochybovat, jestli ten jeho obrázek dokonalého anglického džentlmena není falešný.  Usmívá se. Možná až se lépe poznají, možná by se mohl na něj trochu spolehnout.

  „Jmenuji se Alan. Nechci, abyste mi říkal tím dlouhým otravným jménem. Pokud chcete, mohu vám říkat Christopher,“ nabídne Alan příměří.

  „Stačí Chrisi. Neříkejte mi majore a ani mi neříkejte Verane. Bude to lepší. Zítra odjíždíme lodi Nile do Etiopie přes Suezský průplav.“

  „Ano vím to. Byl jsem tam jako chlapec. Stále si pamatuji, že i po těch deseti letech lidé se tam chodí dívat na ten zázrak. A to jen díky úsilí jednoho francouzského diplomata. Konečně se Indický oceán spojil s Atlantickým nebo spíš Rudé moře se Středozemním mořem. Hodně jsem cestoval s rodiči. Teď bohužel už cestuji sám.“ Chris zahlédne v jeho očích stín. Nechce se ptát. Každý má právo na tajemství na svou vlastní minulost. I on má pár hříchů, kvůli kterým ho rozhodně v nebi nečekají. Oba se ještě chvilku pozorují. Nakonec uhne jako první Alan a vezme knihu. Začne ji číst nebo spíš to úspěšně předstírá. Za chvilku ji stejně odloží a dívá se ven na krajinu.

  Chris ho zarputile pozoruje při odkládání knihy, přitom, jak se dívá z okna kočáru. Za chvilku začne být v malém kočáře dusno.

  „Stavíme se na oběd nebo jedem dál?“ Neudrží se nakonec Alan.

 Chris se v duchu usměje. Ani neví proč, ale nějak se mu ulevilo.

  „Jestli chcete, můžeme anebo máte něco sebou?“

  „Nemám a co ty? Máš něco sebou?“ zeptá se provokativně Alan. Má ho dost, ale vyhodit ho na silnici nemůže.

  „Nemám, takže co uděláme?“ řekne potěšeně Chris.

  „Jedeme dál.“

  „Skvělé. Kde jste všude byl v Africe?“

  „No ne vy mi věříte?!“ Hraje to na něj? Nebo ne? „Severní Afrika, Tunisko a nebyl jsem jen ve městě, ale dost hluboko v poušti. A pak jsem byl v povodí Konga, ale popravdě museli jsme odtamtud.“ Snažil se koupit koně. Arabské koně. A v povodí Konga se snažil najít doly. Dívá se, jak nadzvedne obočí v otázce Aaaa?

  „Řekněme, že domorodci nás neradi viděli. Nechápu proč,“ dodá zasmušile.

  „Kvůli čemu tam jedete? Je to dost nebezpečné území a těsně se otírá o mahdistický Súdán.“

  „Je mi líto, ale nemohu to říct.“

  „Já vím armádní tajemství. Čert je vem. Už podruhé. Nevěří ani vlastní lidem,“ řekne znechuceně Chris. Alan pokrčí rameny. Nemůže za to přece, že nemůže nic říct. „Mám hlad!“ řekne lakonicky a zvedne oči k Alanovu obličeji. Ten zaťuká na střechu kočáru.

  „Za chvilku zastavíme v nějakém zájezdním hostinci. Chci se zeptat, podle toho co jsem pochopil, už jsi v té oblasti byl.“ Sakra, vedle, pomyslí si Alan. Jako by se díval do tváře sochy. Aha. Tak tohle téma je zakázané. Pokrčí rameny. Tak budou mlčet. Společenskou konverzaci o tom kde kdo s kým, nezvládá. Vezme si knihu a znovu ji otevře, ale s tím upřeným pohledem, jak na něho zírá, se nedá ani číst.

  „Musíte se na mne tak dívat?“ vyjede.

  „Ano. Zajímáte mě,“ přisvědčí s úsměvem Chris.

  „Aha. Chcete se mnou spát?“ To ho snad zabrzdí a přestane si mě tak upřeně prohlížet.

  „Ne děkuji. Vystačím si s ženami.“

  Alan si povzdechne. Škoda. Kdyby nebyl takový hrubián, moc by se mu líbil. Ale vzal to docela klidně. Prohlíží se navzájem a zjišťuji, že pořád je něco nového, co na tom druhém nacházejí. Ruce, které nejsou zrovna bez mozolu, jizva táhnoucí se od ucha až na krk Chrise, šaty z kvalitní látky od známého krejčího a další věci. Maličkosti, které dřív opomíjeli.

 Kočár konečně zpomalí. Chris vystoupí, zastaví, otočí se a řekne: „Byl bych rád, kdybych tady našel aspoň svého koně.“ Z kočáru se ozve sytý smích. Tak to jsem rád, že jsem ho pobavil, kysele si pomyslí Chris. Prudce zabouchne dvířka a odkráčí do hostince. Je plno, zakleje v duchu. Sedne do rohu hostince a čeká. Nakonec odchytí děvče a nadiktuje objednávku s přáním, aby bylo to na stole co nejrychleji. Přikývnutí, že to bude rychlé, ho potěší. Za chvilku před ním stojí voda a víno. Dá si jen malou skleničku. Možná ho neměl tam nechávat, ale tady se nic nestane. Jsou přece... Hluk od otevřených dveří. Zvedne hlavu a zaúpí. Alan s nějakým chlápkem v rukou, kterého vede jako by byl psík. Asi neměl od něj odcházet, ale aspoň bude vědět, s kým má tu čest.

  „Kde je tady starosta, nebo někdo kdo má právo? Chtěl ukrást koně!“ Hodí muže skoro doprostřed hostince.

  „Omluvte, sire,“ hostinský se klaní až na zem, „ale on za nic nemůže. Když se mu líbí nějaká věc, tak si ji vezme. Víte, měl být v tom ústavu. Jenže nechceme ho tam dávat. Omluvte ho. No, tak omluv se.“ Alan si připadá trapně, jak na něho všichni zírají. Rozhlédne se po hostinci a uvidí Chrise v koutě se skleničkou před sebou. Je nehybný jako ty sochy v Indii, které obdivoval před dvěma roky, kdy nakupoval indické hedvábí.

  „Hlídejte si ho!“

  Hostinský se klaní až skoro na zem.

  „Tak tady to máte!“ Servírka položí před Chrise košík s jídlem.

  „Kdo to byl?“

  „Ten? Neznáme ho. Asi nějaký cestující.“

  „Ne, ten druhý.“

  „Aha. No syn hostinského. Místní blázen. Jednou za čas hostinský najde jeho skrýš a pak je tu vždy dražba. Je neškodný, ale jednou jsem takhle hledala svůj sváteční šátek hodně dlouho. Musím jít.“ Chris hodí peníze na stůl a vezme košík přikrytý šátkem.

  „Jedeme!“ řekne a dá doprostřed košík. Alan se na něho podívá a pak na košík. Chris si vezme kus chleba a domácí šunku. Vynikající, pomyslí si.

  „Tak ber nebo to mám vyhodit? Nebo držíš hladovku za to, že jsem byl tak hrubý?“ dodá ironicky a zakousne se do chleba se šunkou. „Máš tam víno. Nevím, jaké bude, ale...“

  „Díky dám si rád. Hladovku kvůli tobě bych nedržel.“ Chvilku mlčky jedí a vše z košíku postupně mizí. Na konci zůstanou jen nějaké rohlíčky. Chris přikryje šátkem košík a odsune ho. Podívá se na Alana. Snad přece jenom budou vycházet.

  „Můžeš si zdřímnout.“ Zajímalo by ho, jestli umí ještě něco jiného než dávat rozkazy. Ale možná je to tou uniformou.

  „Máš pravdu. Proč toho nevyužít, že majore?“ neodolá ho popíchnout. Usadí se v koutě a zavře oči. Nechce se mu spát. Dnes byl docela vzrušující den. Tedy jen od té doby co ten pitomý kočár se zastavil o toho majora s koněm. Musel toho ubohého koně utahat.

 Chris poslouchá Alanův mělký dech. Ví, že předstírá spánek, ale jemu je to jedno. Netuší co to je někoho chránit. Plukovníkův příkaz do puntíku splní.

 Oba předstírají, že se o toho druhého nezajímají a možná je to i skutečně tak.

  „Vstávej!“

 Alan něco zamumlá a švihne rukou. Chris stihne se jen tak uhnout. Málem měl pěst v oku.

  „Kde to jsme?“ zabručí rozespale Alan.

  „Southampton, spáči.“

 Ten si protře oči a zaúpí. Protáhne se v malém prostoru a sáhne do košíku.

  „Nic jsi mi nenechal!“ řekne vyčítavě. Jasně si vybavuje, že tam byly rohlíčky.

  Chris se ušklíbne. Byly dobré, ale neměl spát. „Neměl jsi spát a jdeme rovnou na loď. Nejdeš?“ Napůl visí z kočáru.

  Alan zavrtí hlavou. „Musím ještě někam jet. Ale za hodinku jsem tu. Můžeš klidně tady počkat.“

Chris vztekle se usadí na sedadlo. Alan pokrčí rameny. Když chce jet s ním, tak proč ne. Bez něho stejně nemůže odplout. Vykloní se z kočáru a zakřičí: „Jedeme!“ Kočár se rozjede. Chris sedí se založenýma rukama.

  „Kam jedeme?“

  „K někomu koho mám velmi rád. Nemusí tě zajímat kdo to je.“ Odbude opět protivného majora. Mlčí a pořád se měří očima. Začíná z toho jeho nevyzpytatelného pohledu unavený. Nezná nikoho, u koho by se střídaly nálady tak rychle. Je rád, že je konečně na místě.

  „Alane, vítej!“ zaslechne hlas ještě v kočáře. Tvář se mu rozjasní nadšením, až překvapí Chrise.

 Chris studuje velký dvoupatrový dům s rozlehlou zahradou. Líbí se mu, přizná si nerad, pak očima spočine na muži, kvůli kterému tu je.

 Alan, který hned vystoupil z kočáru, se hrne k ženě na vozíčku se starší paní, která ho tlačí. „Můžeš jít, Mary, a postarej se o zavazadla,“ řekne příjemná mladá žena k starší usmívající ženě. Pak se obrátí k Alanovi. „Nemusíš tolik toho vozit. Jsi blázínek.“

  „Pro tebe cokoliv, Bronwyn. Uvidíš, mám hodně knih a pár…“

  „Kdo je to? Tvůj nový objev?“ řekne škádlivě, když zahlédne Chrise.

  „Bron! Ne před ním, ano? A bohužel ne. To je můj průvodce. Jedu do Afriky. Víš, jak jsem ti říkal o tom projektu.“

Chris sleduje, jak se její tvář zamračí. Zvědavě pozoruje ženu, která tak nadšeně vítá Alana.  Je úchvatná a nebýt toho, že je na vozíčku, tak by byla zvolena královnou sezóny. Rudé vlasy vyčesané nahoru, oválný obličej se šibalskýma modrýma očima výraznýma jako karibské moře, růžové rty, které jsou teď vážné, ale které se roztomile smály. Kolik jí asi je?

  „Pojď dál. Za chvilku bude večeře. Zůstaneš přes noc?“ Alan tlačí vozík do domu. „Jdete taky nebo ne?“ otočí se ke Chrisovi.

 Chris jde dál fascinovaný tou ženou. Je na ni něco tak velmi povědomého. Jenže co? Otočí se a dívá se, jak většina věcí se vynáší nahoru. Podívá se na ty dva. Něco si říkají a on má najednou pocit, že sem nepatří, že je tady nevítaný.

  „To vás bratříček vystrašil tak, že nechcete jít dál?“ zeptá se škádlivě.

  „Bronwyn, no tak,“ namítne chabě Alan.

  „Stydíš se, že jsem tvou sestrou?“

  „Jsi blázínek. Víš dobře, že ne. Nejraději bych byl, kdybys jela do Londýna.“

  „Já vím. Jenže taky víš, jak mi dělá problémy cestování.“ Položí svoji ruku na jeho. Chris už pochopí, proč se mu zdála tolik povědomá. Takže sestra. Alan otevře dveře a vjedou do útulné jídelny s kulatým stolem a pěti židlemi. Jedna chybí a uprostřed stolu je podivná kytice. Chris obejde stůl s kyticí ze všech stran. Je divná.

  „To je podle japonských obrázků a knih co mi přivezl bratr. Tomu aranžování říkají Japonci ikebana. Zahrada a květiny jsou moji vášní a i když nemohu se hrabat v hlíně, mohu aspoň pěstovat, sbírat rostliny a přikazovat zahradníkům,“ řekne šibalsky Bronwyn, která si všimla Chrisova zájmu o kytici.

  „Je zvláštní, paní…“

  „Slečno,“ opraví ho s úsměvem.

  „..slečno Bronwyn?“ Neví, zda ji může takto oslovovat, ale na rozdíl od bratra je velmi milá.

„To jsem rád, že netrváte na formalitách. Bydlíme na vesnici a nepotrpíme si na takové móresy. A už je tu jídlo. Posaďte se a vypravuje. Nemohu cestovat, ale miluji příběhy.“ Ta

Alan tedy chtě nechtě vypravuje. Snaží se vždy to nějak učesat, ale Bronwynin úsměv ho zneklidňuje. Jako by věděla, že lže, přitom je skvělý lhář.

Po obědě, ani neví, kdy se lépe najedl, mu dojde jedna věc. Když je to Alanova sestra, musí být oba bohatí. Nebo ne? Poslouchá se zaujetím, jak se oba škádlí a mluví se sebou. Nikdy neměl sourozence a vyrůstal jako jedináček, tak je pro něho zajímavé sledovat ty dva. Vidí, že se mají rádi a dost často se dotýkají. Kdyby nebyli sourozenci, pomyslel by si, že jsou milenci. V první chvílí, když ji uslyšel, ho to taky napadlo.

  „Alane, nejezdí tam, prosím. Víš, jak to bude nebezpečné.“ Zaslechne tichý hlas. Spíš šepot, ale on velmi dobře slyší. Několikrát mu to zachránilo život.

  „Vím to, ale musím tam jet. Postaráš se zatím o vše?“ Bron mlčky otáčí vidličkou. „Zvládneš vše co já. Chci mít klid, aspoň v téhle věci.“

  „Dobře, dobře, ale jestli se nevrátíš tak tě něčím přetáhnu! Promiňte nám to, ale dlouho jsem toho uličníka neviděla a opět už někam odjíždí. Dobrodruh. Taky by mohl zůstat déle, abych si ho užila. A co vy? Vás nikdo nečeká? Přítelkyně, přítel?“

  Alan se zakucká soustem z ryby a zčervená. To je tím, že vyrůstala bez matky.

  „Ne, na mne nikdo nečeká. Taky jsem pořád pryč. Povinnosti.“

  Vzal to docela v pohodě, pomyslí si s úlevou Alan.

  „To je na vás poznat. Jste stejný jako můj malý bratříček.“ Chris přemýšlí, kde vzala malý a to, že je pořád pryč a jste stejný jako on? Ne není stejný jako on. Možná tak někdy, když mu bylo šestnáct. Ne, teď kdy mu táhne na třicítku a má pocit, že je mu sto let. Zvedne se. Pořád má pocit vetřelce. Ošije se pod upřeným pohledem Bronwyn. Dívá se, tak jako by všechno věděla. Ale to ne, nemůže nic vědět.

  „Promiňte, ale počkám v kočáře. Nebudu vás rušit.“ Alan chce něco říct, ale Bronwyn mu položí ruku na paži a zavrtí hlavou. Dívají se, jak odchází.

  „Proč? Už zase ty tvé předtuchy?“

  „Nedobírej si mě. Bojím se, ale on tě ochrání a neposmívej se mým veleváženým skotským předkům. Kdyby mě tatínek poslechl, mohl ještě žít.“

  „Já vím. Asi jsem tě tehdy začal brát vážně. Bronwyn, jak se ti líbí?“

  „Tvrdohlavý, zodpovědný, ale dobrodruh. Toho u domácího krbu neudržíš.“

  „Tak to vím i bez tebe cvrčku.“ Bronwyn se zaškaredí. Nemá ráda tu dětskou přezdívku, ale je fakt, že ji říkal daleko horšíma přezdívkami. Zubatá a ušatá byly ještě ty hezčí. Jenže ona věděla, že ji má rád. Od první chvíle co ji tatínek přivezl sem na panství ze Skotska a představil ji Alana.

  „Budeš muset jet, hádám.“

  „Ano. Bohužel nemohu se zdržet. Vyplouváme brzy a já chci dohlédnout na zavazadla a podobné věci. „Já se vrátím, to přece víš.“

 „Vím a běž nebo se rozbrečím a... Nikam tě nepustím.“ Alan chvilku stojí a pak si k ní klekne. „Bronwyn a co on, vrátí se?“ řekne váhavě. Nikdy se na to neptá a Bronwyn mu jen někdy řekne, co ví. Zvážní snad ještě víc. Mlčí. Alan vstane.

  „Záleží ti na něm?“

  „Já nevím. Ještě nevím.“

  „Vrátí, ale já nevím, je to tak zmatené. Něco se mu stane. Něco vážného. Popravdě okolo něho je něco co mi brání, abych viděla aspoň trochu. I to málo je tak zvláštní. Pojď, doprovodím tě.“

Alan vezme opěrky u vozíku a tlačí ho ven z jídelny. Je překvapený, že vůbec mu něco řekla. Většinou ho odbude se smíchem, že jsou to babské předtuchy bez vědeckého podložení. Ale od smrti otce ví své. Bron má Dar.

  „Přivezl jsem ti knihy a taky v Indii koupil sárí a další věcí, které máš ráda.“

  „A co ty rostlinky?“

  „Máš už je určitě ve skleníku. Dalo mi hodně práce je získat. Nechápu, proč to děláš, když stejně polovina orchideji ti nevykvete.“

  „Protože právě, že nevím, víš. Tak běž, ať na tebe nečeká. Nerad na někoho čeká, i když to nedá najevo.“ Dívá se, jak nasedá do kočáru k tomu druhému muži, který je tak podobný Alanovi a přece jiný. Oběma plane v nitru touha po dobrodružství. Jenže její bratr na rozdíl od Chrise ví, že některé věci jsou důležitější než dobrodružství. Jednou snad někoho najde, koho bude moci milovat a on jeho a pak možná zůstane tady v Anglii delší dobu. Christopher je krásné jméno pro někoho, kdo jejího bratra učiní šťastným. Usměje se, že aspoň zjistila něco. Ten muž má kolem sebe silnou ochrannou bariéru. Zajímalo by ji, čím to je. „Do skleníků, Mary!“

Komentář

Stříbrný medailon - 2.

 
 

Portrét