Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. 5. 2015

Stříbrný medailon

4.

„Nepřinese ti štěstí, slávu, zdraví,

Neochrání tě před osudem

Je to jen památka na přítele.

Až bude čas, dej vzpomínku tomu,

                        Kdo ji bude potřebovat                           

  „Ležel jste tu tři dny, Bwana.“ Chris pohlédne do Mabutovy tváře. Alan už není mezi nimi a on to musí říct jeho sestře. Musí se odsud dostat. Zvládl to jednou, zvládne to podruhé. Už nikdy se sem nevrátí.

  „Domorodci?“

  „Nikde.“

  „Dobře, vyrazíme zpět.“ Mabutu nedá najevo ulehčení. Noc co noc slyší bubny, které si vyprávějí, ale neví přesně co.

 

  „Odešel, to je dobře.“ Alan otevře oči a zadívá se na ty kolem sebe. Jsou to lidi? Dívá se na různá zvířata, na masky nebo to nejsou masky? Peří zdobí hlavy, tetování, kožešiny tělo. Přestává vnímat, co je skutečnost co ne. Někam ho vlečou. K někomu nebo k jejich rituálu? Nemůže se hnout. Jen oči se můžou hýbat. Jed?

  Cítí, jak mu rozhrnují košili a něco chladivého se ho dotkne. Oštěp? Očekává bodnutí.

  Někdo něco vykřikne. Nerozumí, proč ještě žije. Byl by raději, kdyby byl v bezvědomí. Nad něho se sklání tvář. Je stará nebo je mladá? Ten věk se nedá určit, ale něco z něho vyzařuje, jako z Bronwyn. Ucítí na hrudi ruku a oči zachytí medailon.

  Něco říká, neví co.

  „V tvých očích je ta druhá. Chrání tě stejně jako vzpomínky. Je silná, velmi silná. I on má její ochranu. Nemohu nic dělat. Je silnější, než já, proto tě nechám žít, ale neudělám nic pro tebe. Vrátíte se oba a nikdy sem už nechoďte! Slyšíš!“ Alan chce přikývnout, že rozumí, ale nejde to. Uvnitř ví, co říká, ale nechce rozumět. Kolem něho stojí zvířata s oštěpy v rukou a čekají.

  Lidé. Zvířata, nebo obojí? Zavře oči vlivem spánku vytvořeným šamanem. Otevře je o hodně později. Kolem nic není. Žádní lidé v maskách. Nadzdvihne se. Stáhne si košili a udělá provizorní obvaz. Musí se vrátit. Přece tady nezůstane. Má se, kam vrátit. Opře se o kmen stromu a nevšimne si, že košile se ihned zbarví červení. Udělá krok a zakašle. Musí jít. Bronwyn, přece řekla, že se vrátí!

Jde.

Krok a ještě krok, neví, kam jde, ale jde, pryč…

 

  „Tak konečně jste otevřel oči.“

  Alan otevře oči. Pohne rukou. Je v nebi? Všude bílo, na stěně kříž. Někdo se nad ním skloní. Řádová sestra.

  „Jste v misi,“ řekne za tím nějaké slovo, ale to už nezaslechne, jak opět upadne do snu. Sestra se zvedne a odejde do vedlejší místnosti.

  „Sestro Kláro, probral se, ale znovu upadl do bezvědomí.“

 Starší žena se zvedne a jde se podívat.

  „Kdepak, jen usnul. Potřebuje hodně spánku a víš dobře, že největším léčitelem, kromě Boha, je právě spánek. Je div, že vůbec přežil. Kdo to asi je? Vypadá hrozně.“ Sestra Klára se dívá a přemýšlí, kdo to je?

  „To ano. Dnes se všichni za něho pomodlíme.“ Obě se dívají na muže, kterého donesli sem věřící černoši. Vyprávěli jim, že se vynořil z lesa pološílený. Když ho přinesli, byl svázaný a úplně mimo.

  Leží tu už měsíc. Vyhublý, že jsou vidět žebra. Zkoušeli do něho něco vpravit, ale přijímal jen vodu a trochu polévky. Druhý den Alan se probudí a vzpomene si, kde je. Misie. Chválabohu za to.

  „Trochu polévky. Musíme s jídlem opatrně,“ říká mu tichý jemný hlas. Vzpomene si na Chrise. Podařilo se mu dostat k pobřeží? „Vůbec nechápeme, jak jste to mohl přežít. Musel nad vámi bdít samotný Bůh a andělé.“ Ten se usměje. Cítí se tak strašně slabý. Zvedne ruku a i tohle jednoduché gesto ho stojí spoustu sil. Dotkne se krku.

  Nemá ho. Zřejmě ho ztratil, ale přesto se zeptá.

  „Medailon?“ Má pocit, že z hrdla vyšel skřek žáby, ne jeho hlas.

  „Nerozumím vám.“ Má krásný úsměv a laskavé oči.

  „Medailon,“ vyhláskuje zřetelně.

  Agatha sáhne do stolku a vloží mu ho ruky. Alan ho sevře. Má ho. Jediné pouto, které ho pojí s Chrisem. Vrátí se do Anglie, teď už to ví a zapomene na něho.

  Den za dnem ubíhají a on jen leží a jí. Po dvou týdnech je schopný už vstát a vyjít aspoň na dvorek misie a dívat se na hrající děti. Pozoruje sestry, které je učí a pomáhají domorodcům. Nevypadá to jednoduše, ale dělají, co mohou.

  „Je tady málo rukou, pane Blackmoore, ale je nás tu potřeba, víte. Mám pocit, že jsem užitečná, i když někdy je to boj s marností.“

  Alan poslouchá Agathino vyprávění o založení misie, o obtížích s tím spojených a co se tady vše děje. Třetí týden jim trochu pomáhá, ale jak sílí, chce jet domů. Tam patří a pak nejspíš vyjede na moře nebo se podívá po svém malém impériu. Impérium, usměje se. Co by tomu říkal Chris?

  Pomalu se blíží jeho odjezd, když za ním přijde sestra Klára.

  „Mahdistický Súdán je poražený. Válka skončila.“ Alan si sedne na postel a zavře oči. Je konec. Už nikdy nebude muset sem do té země jít znovu. Už nikdy.

  „To je nejlepší zpráva jakou jste mi mohla říct, sestro Kláro. Zůstanete tady?“

  „Ano. Je tu nás potřeba. Zítra odjíždíte, že?“ Mlčky ho pozoruje. Změnil se od příchodu, ale duchem je jinde. Možná u své sestry, o které zde vyprávěl. Jejich domov je zde, mise.

  „Těším se domů, ke své sestře Bronwyn. Už na mě čeká.“

  Alan se loučí se sestrami a je mu líto, že odjíždí. Dívá se na skupinku sester, na děti, které se jich drží za hábity a mávají mu. Jede s karavanou a tak nemusí nic dělat, jen jet s nimi. Je to jiná cesta než před pár měsíci. Ale už první noc od odjezdu z mise se mu zdá o tváři bez věku, která mu opakuje:Vrať se! Zná ji, viděl ji a ví, co chce, ale nechce se sem nikdy vrátit. Copak mu neříkala: Nevracej se? Nemůže se vrátit. Tuší, že sen se mu bude zdát tak dlouho, dokud se sem nevrátí a neudělá to, co požaduje, ale co chce? Trápí ho, že nerozumí té tváří, že vlastně ani neví, proč se sem má vrátit. Jedině snad Bronwyn mu to vysvětlí.

 Dorazí do přístavu a nasedne na loď směřující do Southamptonu. Stojí na přídí lodi a nechává se laskat slaným větrem a vůní moře. Otočí se od vzdalujících břehů Afriky. Doufá, že sny na palubě přestanou, ale nepřestávají. Čím víc se přibližuje Anglii, tím jsou horší. Už ani neví, kdy se pořádně vyspal.

 Vysedne v Southamptonu a skoro se rozbrečí úlevou, že je doma. Už nedoufal, že někdy uvidí Anglii a Bronwyn. Nadhodí si na zádech malý vak a vyrazí na cestu. Ztratil vše, takže musí se spokojit s vlastníma nohama. Jeden z nejbohatších, no ne zas až tak, ale bohatý je dost jde do domů ke své sestry pěšky. Jde rychle, jak se těší na setkání. Přibližuje se k velkému dvoupatrovému domu a teprve teď mu dojde, že ji nemusel už nikdy vidět. Od téhle chvíle bude opatrnější. Přijde k bráně a ani si nevšimne, jak mu po tvářích kloužou slzy.

  „Vypadni, otrapo!“ houkne na něho zahradník, který shrabuje listí a jde na něho s hráběmi.

  „Takhle mě vítáš doma?“

  „Pane Blackmoore??!“ V hlase zahradníka zní úžas. „Jak to vypadáte a kde, Ježíš, slečna Bronwyn bude mít takovou radost. Pojďte!“ otevře železnou bohatě tepanou bránu. Alan vejde dovnitř a nadechne se vůně květin. Takhle voní sestřin domov. Odněkud je cítit jeho oblíbená jídla. Bronwyn už ví, že přijede. Vždy dobře věděla, kdy přijede. Jde k hlavnímu vchodu.

  „Vypadáš hrozně, bratříčku!“ přísný hlas, ale se stopou úlevy, že ho vidí. Ten k ní přikročí a klesne před ni na kolena.

  „Bron… Já…“ Neví, co říct. Docházejí mu slova. Položí si hlavu do jejího klína a ona mu ruku položí na vlasy a hladí je.

  „Věděla jsem se, že se vrátíš, ale v jednu chvíli i já jsem měla strach, že si to rozmyslí. Kde je Chris?“

  „Nevím. Poslal jsem ho pryč. Nebyl jsem si jistý, jestli se vrátí, i když jsi to řekla.“

  „To nic. Vše bude dobře, ale teď tě musíme trochu vyspravit. Není nad pořádnou anglickou svačinu, takže Mary můžeš jít. Přijď později, ano. Děkuji. Tak je to na tobě.“

  Alan tlačí před sebou křeslo. Mary se dívá za slečnou Bronwyn a za panem Alanem. Je s ní už od jejích prvních krůčků a je šťastná, že je slečna Bronwyn spokojená a pan Alan se vrátil.

  „To je jídla!“ vykřikne šťastně a začne si nakládat. „Na lodi je strava příliš jednotvárná a suchopárná.“ Bronwyn spokojeně se usmívá. Alan zrozpačití, když vidí, kolik si toho nandal. Odloží talíř.

  „Bylo tam krásně a zároveň děsivě.“

  „Nemluv ano. Jen je mi na tobě něco divného. Stalo se něco?“ Alanovi se zkroutí obličej.

  Bronwyn se dívá na svého hezkého bratříčka. Co se v Africe stalo?

  „Budu potřebovat brýle. Od té nehody jsem měl cizí a skoro jsem neviděl. Byl jsem slepý jako krtek. To nechceš slyšet, že?“

  „Znáš mě dobře.“ Nalije si šálek kávy a pomalu upije. Dívá se na květinové vzory růži na křehkém šálku. Další dárek od Alana. S něhou se na něho podívá.

  „Mám podezření, že jsi to tušila. Někdy nesnáším ty tvoje schopnosti zděděné po skotských prapředcích. Dobře zamiloval jsem se do Chrise. Spokojená?“ řekne zasmušile.

  „Hmmm.“

  „To je jako všechno?“

  „A čekal jsi něco víc?“

  „Co takhle. Je to špatné nebo z toho nic nebude, nebo…“

  Bronwyn zvedne oči v sloup a přemýšlí, jak dlouho tentokrát monolog bude trvat. V první chvílí to byl pro ni šok, když ho viděla líbat se s mužem, ale nakonec to přijala. I ona je dost divná, tak proč ne její bratr. On aspoň nevidí divné věci. Popijí v klidu kávu, až má toho dost. Přece mu už před léty řekla, že ji to nevadí.

  „Můžeš laskavě přestat! Mám z toho bolení hlavy. Nevím, co chceš slyšet. Už jsem ti přece řekla, že Chris není domácký typ.“

  „Já vím, ale nechám toho. Možná časem to vyprchá, co myslíš?“ Nadějně zvedne hlavu. Je rád, že může si aspoň s někým o tom promluvit.

  „Hmmmmm.“ To asi sotva, pomyslí si škodolibě Bron. Je úžasné vidět soužícího se Alana.

  „Nesnáším to tvoje dlouhé uvážlivé Hm.“

  „Nooooooo.“

  „To taky. Dej mi raději brýle a jdu obchodovat a měl bych zajet na své statky, podívat se na flotilu, zajet se mrknout do Ameriky na ranč a prohlédnout korespondenci. Navštívit plukovníka a co je k smíchu, Bronwyn? Něčím se musím zaměstnat.“

  „Nic, nic, bratříčku. Většinou je to vše v pořádku. Přece víš, že to je náš společný podnik.“

  „Vím to. Jenže se nějak musím zaměstnat. Musím přestat myslet na to, co se stalo a na něho. Jsem špatným společníkem.“

  „Ale ne, nejsi. A já si ráda odpočinu. Co jsi tady nebyl, tak jsem dost zanedbala své skleníky.“ Alan přikývne, ale dívá se na jídlo a je mu hrozně. Ještě pořád neřekl Bronwyn o těch nočních můrách, které má od té doby co viděl toho šamana.

  „Zítra zajedu za plukovníkem.“

  Bronwyn se usměje vědoucím úsměvem. Určitě nepodá mu jen hlášení. „Výborně. Dám ti seznam literatury, kterou mi máš dovézt.“

  „Jistě cokoliv chceš.“A dál se dívá na jídlo a na stůl. Uprostřed je stejně divná květina jako, když tady byli spolu s Chrisem. Vidí ho všude. Má podezření, že nebude tak jednoduché na něho zapomenout a vůbec chce na něho zapomenout? Zvedne hlavu k Bronwyn. Odešla. Podepře si bradu a dívá se velkýma skleněnýma dveřmi ven. Na hladkém trávníku  Bronwyn povídá něco Mary. Bylo by hezké, kdyby tady byl Chris. Otočil by se na něho, dotkl se jeho ruky a políbil a pak by šli za Bronwyn nebo do ložnice nebo jen se projít, projet na jeho koních. Nebo…

  „Vaše brýle, pane Blackmoore.“

  „Děkuji, Randale.“ S úlevou si je nasadí, konečně pořádně vidí. Zamyšleně hledí ven dveřmi. Bronwyn už tam dávno není, ale stejně ji tam vidí. Zítra vyjede do Londýna. Měla pravdu. Nechce jen podat hlášení, ale chce Chrise vidět. Musí. Vytáhne z pod košile medailon a otevře ho. ....památka na přítele... Prudce ho zavře a schová ho tam, kam patří. Zvedne se a jde si prohlédnout korespondenci. Opravdu slušná hromádka, ale naštěstí jen osobní. Vezme stilet a začne otevírat. Pozvánky, pozvánky, účet… Zřejmě musel utéct bedlivým očím Bronwyn. Samé zbytečnosti, které patří do koše. Odloží korespondencí a posadí se na židli. Možná by měl vyrazit hned. Ještě ne, ještě není připraven Chrise vidět.

  Celý den se dává dohromady. V noci má jako obvykle sen s tváří, která něco říká. Má naléhavý výraz a přitom nic v ní není vidět a jako obvykle se probudí před svítáním. Ráno po rozloučení s Bronwyn si bere kočár a Sparrowa. Zarazí ho, že Sparrow je stále u sestry. Vždyť Sparrowa měl Chris moc rád. Začíná mít špatné tušení, že se mu přece jen něco stalo a Bronwyn se tváří tajemněji než sfinga v Egyptě. Zas má tu svoji náladu.

Cestou do Londýna vzpomíná na svou první cestu s Chrisem. Jak zastavil jeho kočár, jejich rozmíška a první jídlo. Měl tehdy víno a nebylo špatné a Chris si nedal nic. Pořád ho hlídal a on si to vůbec neuvědomoval. Vzpomíná na jeho vzteklý výraz, když ho zastavil a jak se moc zlobil, že odjel bez něho. Chybí mu, ale i kdyby ho našel tak co? Ani si nevšimne, jak dojede do Londýna. Měl by si konečně pořídit v Londýně dům, pomyslí. Jenže se mu nějak nechce a neví proč. Tráví tady hodně času, ale mít další dům? Stačí mu dům na venkově a v Southamptonu sestřin dům, kde je vždy vítán.

  Zajede do hotelu Belvedér.

  „Dlouho jsme vás neviděli. Vítejte u nás, pane Blackmoore.“

  „Nejlepší pokoj.“

  „Jako vždy.“

  „Nesháněl se tu po mně někdo?“ Jeho obchodní partneři i přátelé vědí, že se tu ubytovává, když je v Londýně.

  „Ne, je mi líto, nemáte zde žádný vzkaz.“ Podá mu klíč.

  Alan ho vezme a jde do známého pokoje. Je už pozdě večer a tak ulehne v oblečení. Bojí se usnout, protože sny jsou čím dál horší a nic nepomáhá. Nakonec usne, aby se před svítáním vzbudil. Z ulice doléhá rachocení pekařských a mlékárenských vozíků, první pouliční hluk, ale on je pořád napůl ještě v pralese. Nakonec se zvedne a jde se umýt, oholit. Shodí ze sebe pomačkané oblečení a vezme nové. Podívá se na hodinky. Sedm ráno. Taky by mohl spát déle. Plukovník ještě úřadovat nebude a na snídani je brzy. Snaží se sedět, ale nakonec to vzdá a jde dolu do haly. Vezme noviny a posadí se. Otevře je a pročítá titulky: Baudotův systém přijat, Změna v telegrafním systému… Tak to je zajímavé. Zná toho vynálezce a rozhodně telegraf se posunul o hodný kus dopředu. Otočí list a upoutá ho článek o gramofonu. Možná by mohl nějaký pořídit Bronwyn. Neví, jak Chris, ale on s Bron mají hudbu rádi. Zavře noviny a odloží je. Ten čas se tak šíleně vleče. A už se otevírá restaurace. Vejde dovnitř na snídani. Ne, že by měl hlad, ale uteče mu rychleji čas k návštěvě plukovníka.

  Moc rychle ne, pomyslí si nespokojeně. Půjde pěšky. Vyjde ven a podívá se na oblohu asi jako každý ve městě. Na to, že je podzim, je počasí ucházející. Pomalu se sune k budově ministerstva. Tak ještě patnáct minut. Nakonec mu dojde trpělivost a jde rovnou k plukovníkovi. Zaklepe na dveře a vzdychne. Vše začalo tady v téhle místnosti a zde to taky skončí.

  „Dále!“

  „Dobrý den pane, plukovníku Whitewoode.“

  Plukovník ztuhle sedí. „To jste vy? Nemáte být náhodou mrtvý?“

  „Kdepak. Je mi líto, že se ta mise nepovedla.“

  „Zapomenuto a odsunuto. Už jsem dostal hlášení od majora Veraneho. Něco jste potřeboval?“

  „Popravdě ano. Potřeboval bych adresu majora Veraneho.“

  „Je mi líto, ale ne. Jestli ještě něco potřebujete, jinak je mi líto, ale za deset minut mám poradu, víte.“

  Alanova mrzutá nálada se prohloubí. Nejen, že ho plukovník vyhodil, ale nemá Chrisovu adresu. Tohle by nečekal ani v nejdivočejších snech. Plukovník se dívá, jak odchází. Vstane a přejde k oknu. Poradu nemá, ale major ho kdysi požádal, aby tu informaci nikomu nedával, a on mu vyhoví. Sleduje, jak se na ulici rozhlíží. Vypadá, že o něčem přemýšlí, pak chytí drožku. Zřejmě někam jede.

  Tak to ne. To ne. Musí získat tu adresu. Jede k jednomu známému. Snad mu pomůže.

 

  Je to už tři týdny co se pokouší získat jednu mizernou adresu a nikdo neví, kde bydlí. Ten chlap umí zmizet z povrchu zemského dokonale, ale on ho z ní vyhrabe. Ať si nemyslí, že před ním uteče! Nějaká možnost musí být. Je už večer a on každý den jezdí po známých. Někteří už ho dokonce nechtějí vidět a úplatky taky nezabírají a plukovník… Pohnul by spíš parlamentem než jim.

  Kočár dojede k hotelu. Večer se zastaví v klubu. Snad ho tam někdo zná nebo dostane zprávu. Nerozumí tomu, proč vše selhává. Ani policie, kde má dobré styky, Chrise nemůže najít. Jenže v tak velkém městě jako je Londýn je obtížné někoho najít. Měl z Chrise adresu vymámit už dřív.

  „Přijeďte zítra v devět.“ Kočí přikývne a mlaskne na koně. Jedou do veřejných stájí. Klapot kopyt se rozléhá ulici. Alan sundá si brýle a promne si kořen nosu. Začíná ho bolet hlava. V klubu nikdo nic nevěděl, ale musel se napít a zahrát whist. Vejde dovnitř a nevšímavě jde k výtahu.

   „Pane Blackmoore, vzkaz!“ zvolá na něho recepční. Přijde k němu a vezme složený papírek. Čte vzkaz.

    High street 15

  Zavýskne. Konečně je tady výsledek. Sice po třech týdnech, ale konečně někomu povolily nervy a on získal adresu. Určitě to bude ona. Otočí se na jak na obrtlíku a vyjde ven. Musí sehnat nějakou drožku.

  „Co se tak culíš?!“ oboří se na recepčního ředitel hotelu.

  „Jen se dívám za panem Blackmoorem. Dostal dobrou zprávu.“

  „Ty si všímej hostí, a nech vzkazy na pokoji.“

  „Dobrý den, pane Koroljeve! Přejete si?“

  „Zdravstvujte, pokoj na tři dny.“ Oba si přestanou všímat Alana a věnuji se klientovi.

  Alan zatím mávne na drožku. Je celý bez sebe a v ruce křečovitě mačká papírek.

  „High street 15.“ Sedne do drožky. Je celý nervózní. Chris si určitě myslí, že je mrtvý a on se tam tak z ničeho nic objeví. Bude rád? Nebo bude vzteklý? Je plný pochybností a přece ho musí vidět. Je jeho přítel a cítí, že potřebuje pomoci.

  Kočár zastavuje, když začnou bít zvony. Půlnoc není vhodná hodina na návštěvy. Nakonec se odhodlá a vysedne.

  „Počkejte tady.“

  „Jak chcete.“ Alan se zadívá na jednopatrový domek. Je stejný jako ty druhé. Stejné v řadě. Červený s vchodem, přejde k němu a zazvoní. Nic. Že by nebyl doma? Přesto trpělivě zvoní. Nakonec jeho trpělivost se vyplatí a ve dveřích se objeví starší muž v noční košili.

  „Bydlí tady pan major Christopher Verane?“

  „Přejete si? Pán není doma.“ Dívá se na komorníka ne spíš vše v jednom a podle vojenského držení je to bývalý seržant nebo voják. Ale tipuje na seržanta.

  „Můžete mu vyřídit, že tady byl Alan…“ Děsivý výkřik přeruší větu. Alan se podívá do seržantových chladných očí.

  „Kočka, pane.“

  „Alan Blackmoore a...“

  Opět výkřik. Alan odsune muže stranou a vejde dovnitř. Překvapí ho zvláštní pach. Co se tady proboha děje?

  „Pane Blackmoore, ne. Prosím vás.“

  „Tak mi řekněte, co se tady děje a hned. Byl jsem s Chrisem v Africe. Už měsíc se snažím sehnat adresu.“

  „Tak to je jiná. Jsem rád, že jste tady. Pán počká. Prosím následujte mně. Řeknu vám, co vím a jak to, že nejste mrtvý?“

  „Nechali mě žít a nějak jsem se odtamtud dostal. Ani nevím jak. Tak kdo to byl?“

  Muž Alana posadí na židli v kuchyni. „Mé jméno je Smith. Kde bych začal. Asi tím, že když odjel do Afriky, začal se tu motat jeden jeho bratranec. Pořád slídí, slizoun, promiňte, mi to přirovnání, pane. Když se vrátil, byl pán divný, ale přičítal jsem to cestě a však víte, to že se z Afriky opět vrátil sám. Toho dne kdy se vrátil, jel na hřbitov. Jasně jsem to slyšel a pak to začalo. Zešílel. Pořád vykládá něco o bubnech, o divoších a zvířatech a míchá tam vaše jméno s Ianem. Byl jsem tehdy s nimi. Byl to přítel pana Chrise od dětství. Hrozně ho poznamenalo, že nedokázal pana Iana z Afriky dostat. Skoro nespí a poslední dobou začal i mně ohrožovat zbraní. Sedí v koutě a nic nejí. A ten puch, bojím se ho. K tomu začal ten jeho bratranec kout nějaké pikle. Víte, zašel jsem za plukovníkem, jestli mu nemůže nějak pomoci. Pan major není bohatý, ale něco má a jeho bratranec si usmyslel, že to všechno získá. To nejde! Nepouštím ho sem, ale jestli se dozví o podivném pánově stavu, nechá ho zavřít do ústavu.“

 Alan se zvedne a jde nahoru. Otevře pokoj. Děs. Zavře je a zamračí se. Tak to nejde.

  „Musíme něco udělat. Teď lituji, že tady nemám dům. Ale co! Smithi, doběhni pro toho pána a zítra ho odvezeme k mé sestře.“ Podá mu adresu. Snad se vrátí včas. Smith vyskočí, rád, že bude moci něco udělat. Vyběhne ven a nasedne do drožky. Konečně někdo kdo snad pánovi pomůže. Už nedoufal a dlouho by od domu toho slizouna neudržel. Ani v armádě nesloužil. Stačilo, že se vetřel jednou do domu, když byl na nákupech a viděl, v jakém stavu je pan major.

  Alan se rozhlédne po domě. Tak tady bydlí. Čistě mužská domácnost. A teď musí za ním. Je jedno jak vypadá, ale teď je řada na něm, aby mu pomohl a ochránil, ale hlavně musí zjistit, co se stalo.

  Otevře dveře a všimne si, jak je pokoj zabedněný a ten pach. Musí ho vykoupat a vzít k sestře. Ta snad jim vyjasní, co mají dělat. Přejde k oknu a roztáhne závěsy. Světlo. Tedy teď už chápe smrad.

  Všude se povalují láhve od alkoholu. Kopne do láhve od whisky, ginu… Pokouší se utopit v alkoholu nebo o co se snaží?

  „Zatáhni, Smithi!“ To je Chris. Ten příjemný hlas, který ho rozechvíval, kam se poděl?“ „Kolikrát ti mám říkat…“ Alan otevře okno. Už dlouho se zřejmě neotevíralo.

  „Tak sakra, Smithi, něco jsem ti řekl a dones další láhev!“ Alan se otočí a dívá se na lidskou trosku. Byl hubený už předtím ale teď? Vyhublá tvář, oči podlité nevyspáním a alkoholem, vousy, vypadá děsivě. Zmačkané špinavé oblečení. Kousky jídla a zvratky… Tak to ne.

  „Ahoj, Chrisi. Jak se daří?“

  Chris se zvedne, napřáhne před sebe ruku. „Ne. Vypadni a už se nevracej. Jsi mrtvý. Chceš to hláskovat. Netrap mě, zmiz, odejdi. Iane? Jsi to ty? Proč… Proč přece…,“ Zakopne o láhev a na čtyřech hledá další. Nakonec najde a spokojeně se napije.

  On si vůbec neuvědomuje, že jsem tady. Dívá se, jak mu pramínek whisky teče po hrudi. Vůbec ho to nezajímá, nic kromě láhve.

  „Ian a teď Alan… Kruci, jsme všichni prokletí. Měl jsem tam zůstat já, JÁ! Ne, Alan, ne Ian, ale JÁ!“ vykřikne. „Bubny ne pořád bubny, nechci už nikdy víc a ta tvář, stále ta stejná tvář! Běž pryč, nech mě na pokoji! Je to moje!“ Chytí se za hlavu a kolébá se. Dozadu, dopředu, dozadu, dopředu a pořád dokolečka.

  „Chrisi, to jsem já Alan. No, tak nepoznáváš mě?!“

  „Alan… škyt… Alan je mrtvý. Nechal jsem ho tam. Nechal jsem a nepomohl mu. Utekl jsem podruhé…,“ brečí jako malé dítě.

   Alan si vzdychne. Je na dně. Uslyší klapnutí dveří a on urychleně sejde dolu. Potěšeně se dívá do tváře mohutného muže v dobře padnoucím obleku. V ruce drží klobouk.

  „Pane Wardlawe, rád vás vidím. Myslím, že budu potřebovat vaší pomoci.“

  „Potřebujete něco, pane?“ optá se úzkostlivě Smith.

  „Horkou vodu a kočár s koňmi. Zajděte do stáje u hotelu Belvedér a ptejte se po Bleysovi. Tak a teď co bych potřeboval, pane Wardlawe.“ Smith vyrazí ven. Cítí, že může vše nechat v rukou toho muže.

  „Dobrý den, pane Blackmoore.“ V hlase muže zní úcta a úžas, že tak mocný muž chce jeho služby. „Naše advokátní kancelář je poctěna vaší důvěrou.“

  „Dobře. Jsem rád, že jste mohl tak rychle přijít.“ Zvonění a křik. Dveře se rozrazí a v ních stojí muž v perfektně padnoucím obleku. Za sebou má dva zřízence. Alan se usměje. Zřejmě ctihodný bratránek alias slizoun. Jedná jako by dům byl jeho. Zastaví se a rozhlédne se.

  „Chce to tu vyvětrat. Hned jak bude možné, to prodám. Je nahoře, pánové, tak jednejte!“ To, že tu jsou dva neznámí muži, ho pranic nevzrušuje. Absolutně si nevšímají Alana, sluhy Smithe, který se vrátil, jakmile zahlédl pánova bratrance a advokáta Wardlawa.

  „Dost!“ řekne důrazně Alan. Oba muži v bílých pláštích se zastaví. Alan vykoukne ven. Zamřížovaný vůz s nápisem Léčebný ústav, stačí mu to. Zamračí se. Na Chrise, jeho Chrise nikdo sahat nebude. I když nejsou spolu, je jeho přítel.

  „Vy jste kdo?“

  „Alan Blackmoore, a ten dům je můj!“ Smith jen vyhekne a pan Wardlaw ihned pochopí. Klasický případ a v hlavě už se mu honí různé možnosti, jak splnit přání pana Blackmooreho.

  „To není možné! Nic nemohl podepsat. Je to idiot. Jsem jeho poručníkem.“

  „Nejste. Pane Wardlawe, víte, co máte dělat. Peníze nerozhodují roli. Nechci toho chlapa tady už nikdy vidět.“ Seshora se ozve výkřik. Všichni se podívají do patra.

  „Kočka! Je dost hlasitá. Takže, pánové, vás nepotřebujeme. Pan…“ zarazí se.

  „Pan Bladlow,“ ochotně představí nepříjemného muže Smith.

  „…pan Bladlow se spletl a nikdo tady vašich služeb nepotřebuje. Pane Wardlawe, můžete odvést pana Bladlowa k vám do kanceláře. Děkuji vám oběma.“ Všichni se ocitnou venku z domu, aniž by tušili, jak to advokát udělal.

  „Dobrá práce, pane Blackmoore. Byl jste u armády?“ V Smithově hlase zní úcta.

  „Musím vás zklamat, Smithi, ale ne.“

  „Nevadí. Voda je hotova. Co teď?“

  „Až zavolám, přijďte. Co kočár?“

  „Hned běžím. Odvezete ho?“ řekne úzkostlivě.

  „Ano, ale nebojte se. Až odjedeme, vše ukliďte. Ten dům tady zůstane, jak bude a když tak se obraťte na pana Wardlawa. Bude mít veškeré pokyny.“ Smith přikývne. Dobře udělal, že tehdy zašel za plukovníkem. Alan se podívá nahoru. On teď bude mít hodně práce, aby ho dostal aspoň do přijatelného stavu. Vyjde opět nahoru.

  Chris je pořád tam, kde ho opustil. Vypadá strašně. „Chrisi, to jsem já Alan!“

  „Alan je mrtvý a ty jsi duch. Jen duch. Běž pryč!“ Hlas zní unaveně a smutně. Výčitky v jeho hlase Alanovi drásají duši. Pochopil, že udělal to, co nechtěl. Musel opustit podruhé přítele, který v stejném místě zemřel.

  „Pokud jsem mrtvý, tak jak mě můžeš cítit?“ Obejme tu trosku.

  „Ne. Jsou to jen přeludy. Odtamtud ses nedostal, Iane!“

  „Nejsem Ian, jsem Alan.“ Pomalu mu hláskuje své jméno.

  „Alan je mrtvý. Tam vedle Iana. Ne, Ian je tady, Alan je tam.“

 Alan netuší, o čem to mluví a taky neví, co by udělal. Vytáhne medailon a vloží mu ho do ruky. Ten ho automaticky sevře. Známý tvar v ruce Chrise překvapí.

 „Proč, Alane?“

 „Poznáváš mě?“ ozve se šťastně Alan.

 „Jistě, Alane. Jen nevím, jak duch může mít můj medailon, ale je tady. Musíme tam jít, Alane.“ Alan by ho nejraději nějak přivedl k rozumu, ale neví jak. Nakonec se rozmáchne a jednu vrazí. Slyší, jak zvuk dlaně dopadá na Chrisovu tvář.

  „Sakra, Alane, to mě musíš bít?!“ V Chrisových očích se objeví poznání. Konečně. Snad ho už trochu vnímá. Ale pro jistotu. A praští ho ještě jednou. Když nejde po dobrém, po zlém to jde skoro vždy. Chris se drží za tvář a oči hledí nechápavě a vyčítavě.

  „Jak ses odtamtud dostal?“

  „Nechal mě žít a nějak za to mohla Bronwyn, Chrisi, co je ti?“

  „Nevím, jen vím, že občas nevím, co dělám. Někdy si trochu uvědomuji přítomnost, ale většinou jsem mimo a pořád slyším jeho hlas, vrať to a bubny. Ty slyším pořád, Alane!“

  „Smithi!“

  „Ano, pane Blackmoore?“

  „Pomozte mně a kočár už je tady?“

  „Ano.“

  „Výborně. Jdeme ho vykoupat a připravte provaz.“ Smith se neptá na co provaz. Oba ho rychle vykoupou, ale Alan už vidí, jak upadá zpět do původního stavu. Jako by něco v sobě měl a ten dotyčný mu na chvilku dovolil odpočinout. Je vychrtlý, ale strašně, když přejde mu tělo houbou a napočítá žebra. Doma ho vykrmí.

     „Hotovo a teď provaz.“ Oba ho svážou a dají do kočáru. Nejraději by mu dal roubík, ale nakonec toho nechá. Jestli bude blouznit tak chce vědět, co mluví. Možná mu napoví stopu. Soucitně se dívá, jak se vyplašeně kolem sebe dívá. Třese jako by měl strach, ale Chris přece nemá z ničeho strach.

  Viděl jsem Alana nebo ne? Ne, to není možné. Chris si neuvědomuje skoro, co dělá. Když přijel domu, první co udělal, tak pohřbil lebku Iana. Pak šel k plukovníku a podal hlášení. V noci to začalo. Nejdřív zvuk bubnů, pak nelidské skřeky, které nevěděl, jestli vydává on nebo ti co byli kolem něho. Nakonec tvář s očima, které ho neustále pronásleduji a neopouštějí ho. Začal pít. Snažil se usnout, zapomenout ale bylo to čím dál horší a on přestál rozlišovat realitu. Občas viděl Alana a Iana, jak k němu zvedají vyčítavě hlavy, že je opustil a on pak plakal.

  „Nechtěl jsem opustit, Iane, Alane!“ Alan zaslechne šepot, který mu rve duši. Nemůže se dívat, jak milovaná osoba trpí. Nejdřív Bronwyn a teď Chris.

  Alan se vykloní z okénka.„Rychleji! Dostanete navíc!“ Koně opravdu zrychlí. Dívá se na svázaného Chrise. Kéž by se konečně probudil a vnímal ho.

  Pozdě odpoledne se zastaví u Bronwyn. Ta ho čeká se dvěma muži.

  „Vezměte ho do pokoje.“ Rozkáže Bronwyn přísně. Ti udělají přesně, co chce. „Alane! Je mi to líto.“ Vidí, jak se trápí.

  „Můžeš něco udělat?“ Alan by si klekl, kdyby to bylo nutné.

  „Nevím. Zkusím něco zjistit. Zítra ti řeknu.“ Alan ji vidí málokdy zamračenou, ale teď je přímo naštvaná a rty má pevně semknuté. „Mary, jedeme pryč.“ Alan pozoruje, jak se vzdaluje a pak zamíří za Chrisem do jeho pokoje. Ustele si na pohovce a usmívá se. I on pomalu skoro nespí a nebýt léků Bronwyn, hlavně těch utišujících, tak se snad nevyspí vůbec. Ráno vstane celý rozlámaný po napůl probdělé noci a skloní se ke Chrisovi. Pohladí ho po vlasech.

  „Neboj, budeš v pořádku. Budeš opět tím starým Chrisem jako dřív.“ Políbí ho na čelo. Nemůže ho vnímat, tak si dovolí malý ukradený polibek. Po těch lécích od Bronwyn možná poprvé po dlouhé době pořádně spí. Ani se neobleče a sejde dolů.

  „Tak co?“ hned se ptá.

  „Nepřevlékl ses. Nejsi umytý. Raději zmizni.“ Alan se pátravě zadívá do modrých očí. Je unavená, jako by celou noc nespala. Rychle vyběhne nahoru. Vezme na sebe nové šaty, umyje se a seběhne dolu.

  „Pět minut, bratříčku. Tomu říkám rychlost.“ Směje se z plna plic. „Pojď a dej si tenhle masový koláč. Dnes se paní Kirková vytáhla, nemyslíš?“

  „Jistě. Proč to protahuješ?“ Zaboří vidličku do koláče a dá si kus do úst. To je dobrota.

  „Ty jsi tak netrpělivý. Jako každý mužský. Už se nemůžeš dočkat, až ho budeš svírat v náručí?“ nakloní se k němu s nevinným úsměvem. Ten by po ni nejraději něco hodil. Zadívá se na stůl. Normální kytice. Zamračí se. Už zase mění styl?

  „Bronwyn!“ řekne výhružně.

  „Poslední dobou s tebou není vážně legrace, takže ti to raději řeknu. Podle toho co jsi mi řekl o svých snech, tak Chris odtamtud něco odnesl a musí to tam vrátit. Jakmile to bude mít u sebe, tak se mu vrátí aspoň trochu zdravého rozumu, ale co to je, nevím.“

  Alan přestane jíst a začne přemýšlet a pak si vzpomene. Byl hlupák, že na to nepřišel dřív.

  „Když jsme skoro byli na místě, uviděl lebku a u toho kus oštěpu, knoflíky a přezky. Tu lebku s prstenem vzal sebou. Choval se strašně divoce a…“ odmlčí se. Přece ji neřekne, že ho uhodil.

  „Idiot!“ sykne Bronwyn.

  „Pojedu do Londýna k Smithovi. Vezmu tu lebku a musím do Afriky.“ Bronwyn se mlčky dívá na to, jak vyběhne ven. Seshora se ozve výkřik. Bronwyn se pomalu usměje. Má plno práce. Než se její milovaný bratříček vrátí, dá tu jeho lásku dohromady. Vyjede od stolu a objeví se u ní jako duch Mary.

  „Mary, máme hosta a musíme ho dát do pořádku. Budu na to dohlížet.“ Ta přikývne. Když mluví tímhle tónem, není slečince Bronwyn radno odmlouvat. Za chvilku se domem nese křik.

  „Tak hni kostrou, Lilka. Nebo skončíš v salámu pro psy!“ Vyhrožuje svému koni Alan. Jede do domu ke Chrisovi. Snad Smith něco ví. Nikdy by nepředpokládal, že se tam vrátí. Doufal, že to vše mají za sebou, ale asi ne. Krajina se kolem něho mihotá. Vesnice, zeleň, příjemné mdlé slunce ne jako žhavé africké. Žádné mouchy, ani ovádi a žádný řev lva. Chybí mu to, ale podruhé už tam nepůjde. Dobrá, Afrika má své kouzlo, ale do toho místa už nikdy.

  Chris je tak, pohled mu zněžní vzpomínkou na přítele. Potřebuje ho a on potřebuje jeho. Nechce na něho tlačit, ale když tam pojedou, zkusí ho získat. Musí zkusit, zda by jejich společný život byl možný. Uvidí město. Perfektní, když podkovy koně zabubnují na dlažbě londýnských ulic. Zamíří rovnou ke Chrisovu domu. Snad bude Smith doma. Zazvoní. Lilka trpělivě stojí, těžce oddechujíc po tom maratonu.

  No tak, Smithi, vylez! Zaklíná ho.

  „Pane Blackmoore, jsem rád…,“ nedořekne, protože Alan ho uchopí za ramena a zatřese.

  „Potřebuji jednu věc. Nenašel jste jednu lebku, když jste uklízel? Přesněji řečeno Ianovu?“

  Smith se pokřižuje. „Lebku? Ne kdepak, ale možná ji pohřbil do hrobu pana Iana.“ Alan vidí, že Smith je zmatený a neví, co vlastně po něm chce. I on z toho celého je zmatený, ale věří úsudku Bronwyn.

  „Kde je hrob?“

  „Raději vás tam dovedu, ale snad nechcete pana Iana vykopat?“ pokřižuje se ještě jednou.

  „Chci. Tedy nechci, ale tehdy Chris odnesl něco, co neměl a důsledkem je jeho stav.“

  „To ti prašiví domorodci. Jejich kouzelníci. Nikdy jsem jim nevěřil ani co by se za nehet vešlo. To chce lopatu. Určitě a něco na zabalení.“ Alan ulehčeně přikývne. Za chvilku už z domu nese vše potřebné.

  „Nedaleko je stáj. Půjdeme tam a vypůjčíme koně. Aspoň si ta vaše kráska oddechne. Přespíte u nás nebo hned pojdete?“ Vyptává se Alana Smith.

  „Hned pojedu. Jsem zvědavý, co má sestra s ním provedla. A problémy s panem Bladlowem nebyly?“

  „Jak by ne! Byly, ale nechal jsem zavolat toho vašeho právníka. Wardlawa. Přijel jak na koni a slizoun se stáhl jako pes se staženým ocasem. To tak sahat na věci, které nejsou jeho. A jsme tady.“ Smith si osedlá koně a za chvilku klušou k londýnskému hřbitovu Highgate. Slunce pomalu klouže za obzor a Londýn se rozsvěcuje pod elektrickými a plynovými lampami. Oba vezmou koně dovnitř. Ani jeden moc nevěří, že by koně nezmizeli pod prsty lidí, kteří rádi chodí na hřbitov o půlnoci.

  „Tak jsme tu.“ Alan se dívá na desku s nápisem Ian Dumprey a letopočtem. Dvacet pět let. Pokřižuje se a začne kopat.

  „Dávej pozor.“ Smith přikývne. Ze stáje vzal lucernu a tak teď její světlo ozařuje přízračně náhrobek s malým bílým andělem. Měsíc je pod mrakem a skoro nic není vidět. Lucerna vrhá stíny na náhrobky. „Kdybych nezažil to, co jsem zažil v Africe, asi bych byl teď vyděšený. Aaa je to tady.“ Zbytek hlíny odstraní rukama a zvedne zabalený předmět. Odstraní hadr a vykoukne lebka. Smith vyjekne a Alan najednou nemůže dýchat. Všechno se s ním točí. Má pocit, že je opět v Africe v té zeleni a Chris drží lebku, balí ji a jeho oči vražedně hoří.

  „Pane Blackmoore, pane, no tak, jsme v Anglii!“ Smith zatřese Alanem, který mávne rukou a rychle ji zabalí. Člověk by se mohl lehce zbláznit. Vezme lopatu a rychle díru zahází. Vezmou koně a jdou k bráně.

  „Stát!“ Smith s Alanem ztuhnou. Zatraceně, teď policii vůbec nepotřebují. Oba nasednou na koně a vyrazí. Za nimi je slyšet křik a hvízdot píšťalky. Zastaví se v nějaké uličce a klidným krokem jedou dál.

  „Díky Smithi, ale pojedu rovnou dál. Jestli to dobře dopadne nebo ne, rozhodně dám vědět. A děkuji.“

  „Jistě, pane. Jsem rád, že jsem vás poznal. Věřím, že se oba vrátíte.“ Pobídne koně a odpojí se.

Komentář

Stříbrný medailon - 5.

 
 

Portrét