Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

4.

Přivítání

„Půjdu do práce a pak se uvidíme. Můžeš spát nebo číst nebo dělat cokoliv jiného a máš telefon?“

„Mám,“ a vytáhne ho ze zásuvky stolku.

„Za mých mladých let to nebylo,“ ošklivě se zaškaredí Tostig a znechuceně vezme telefon.

„Ukaž. Kdy ses vlastně narodil?“

„Popravdě rok nevím. Ale jsem na světě už okolo sedm stovek let. Nedívej se tak na mně. Někteří jsou ještě starší a dnes poznáš nejstarší pár v městě. Jekatěrinu a Alexandra z Řecka.“

„Tak hotovo. To opravdu tak dlouho žijete?“

„Ano. Ten kdo mně stvořil byl Ankheton s dalšími staršími upíry a je nejstarším upírem kterého jsem poznal. I když Jekatěrina povídala, že jsou ještě starší než Ankheton, ale víc k tomu neřekla.“ Tostig převezme telefon a zastrčí ho do kapsy u pláště. Patrik se dívá na složené ruce.

„Proč zrovna já?“

„A proč já? Mně se neptej. A u boha odpověď nehledej. Jednoduše je to tak. Stalo se to, tak se to stalo. Nechce se mi do práce.“

„A musíš pracovat?“

„Nemusím. Žádný z upírů nemusí pracovat. Jenže z něčeho elektřinu platit musím, ale jsem bohatý,“ rozpustile se zašklebí a vyjde ven. Patrik slyší jeho smích.

„Bohatý?“ K čemu mi to asi tak bude. A pak co bude dělat on a už zase má hlad. Je to normální nebo ne? Dostávám opět chuť na krev. Tohle jsou fakt pitomosti. Zkusím to zaspat. Lehne si a pozoruje jak světlo tančí na podlaze. Fascinovaně vstane a bosé nohy spustí na podlahu. Jde k proužku světla. Natáhne ruku a pak ji ucukne. Hloupost. Co když je to jedná velká obludná lež?  Jenže pod svým jazykem cítí ještě jeden jak je tam uložený. Hadí jazyk, brr kdo to vymyslel a pak natáhne ruku. Přece se nic nemůže stát. Je to jen proužek světla. Nic víc. Sluníčko. Má je rád. Rád se koupával u moře a opaloval se.

„Aaaaaaaaa!“ zařve a ucukne. Klopýtne a spadne na postel. Drží se za ruku. Bože ta bolest! Začne to foukat a pak se dopotácí do vedlejší místnosti, která funguje jako koupelna.  Strčí si ji pod vodu, aby si ránu ochladil.

„Patriku!“ vykřikne Tostig, když otevře dveře. Ten jeho křik slyšel v hlavě až u sebe v ordinaci. Kdyby zrovna neobvazoval jednu pořezanou ženu, nejspíš by se k němu hned vrhl. Takhle sebou jen trhnul, sevřel rty a dokončil obvaz. „Je ti něco?“ a pohlédne k posteli. Není tam a uvědomí si tekoucí vodu.

„Tosi to bolí!“ Tostig zahlédne v Patrikových modrých očích slzy a překvapí ho jak jim projede chuť někoho zabít za tu bolest. Patrik k němu natáhne ruku.

„Ty pitomče. Chtěl ses přesvědčit, že.“

Patrik zrudne. „Jo,“ hlesne.

„Zasloužil bys na zadek nebo ještě víc trpět. Bože, taková pitomost nenapadla ani mně.“

„Ty jsi...“

„To asi zkusí každý.“ Vezme mu ruku do své a prohlédne si ji. Tohle musí bolet a od čistého slunce dvojnásob. Je div, že mu to tam nevyžralo díru až na kost.

„Promiň.“

„Ticho. Musím se soustředit.“ Přiloží ruku k jeho a soustředí se. Tohle by měl zvládnout sám se svými léčitelskými schopnostmi. Patrik cítí teplo a jak bolest ustupuje. Neví, co Tosi dělá, ale je mu o hodně lépe.

„Tak hotovo ty zelenáči a do postele. Doufám, že...“

„Tosi!“ přeruší ho Patrik.

„Něco špatně?“

„Nic. Jen je vyhojena.“

„A co jsi čekal? Upíří mají nejen regenerační schopnosti, ale taky mohou zahojit i rány někomu jinému. Sobě, lidem a i upírům. Ber to jako bonus k tomu, že nemůžeš na světlo,“ lehounce pokrčí rameny.

„Ale v tom případě byste...“

„Ani nápad,“ přeruší ho vztekle Tostig. „Nebo chceš sedět někde v laboratoři a jen léčit lidi? Nebo u nějakého boháče a léčit jeho blbosti? Ne, tohle je jen pro nás a můžeš to nanejvýš použít pro svoji rodinu,  ale i to nedoporučují. Chtivost a závist jsou silné emoce a v takovém případě nikdo nezná nikoho, rozumíš? Lidé jsou zlí.“

„Ne moji rodiče takoví nejsou a jiní taky ne.“

„Patriku. Lidi, jak jim jde o kejhák, že to tak řeknu, udělají všechno. A pak je to peklo. Nemůžeš si být jistý ničím. Prosím, tentokrát věř co ti říkám.“ Patrik mlčí a pořád se dívá na zahojenou ruku. „A pak musíš svoji schopnost použít na lidi, když jim odebereš krev. Nemohou pobíhat po světě s kousnutím od komárů, zvlášť ne v zimě.“

„Samé hlouposti.“ Skočí do postele. Tostig se zamračí. Bohužel se bude muset poučit na vlastní klůži. Stejně jako se spálenou rukou. Rád by ho ochránil od této zkušenosti, ale zřejmě nebude moci. Povzdechne si a sehne se nad ním.

„Dobrou noc ušáčku,“ zašeptá mazlivě a pohladí černé vlasy.

„Dobrou noc zajíčku,“ oplatí mu to Patrik a políbí na tvář. Tostig se rozesměje nad oslovením.

„Uvidíme se večer a co ještě polibek?“ zažadoní legračně. Patrik si ho přitáhne do náruče.

„Kolik jen budeš chtít!“ zašeptá do ucha a začne ho líbat drobnými polibky po tváři až skončí na rtech. Tostig přivře oči. Tomuhle se říká rozmazlování. Už začíná chápat ostatní páry, kteří ohrnují nos nad povrchními známostmi, jak to říkají. „Z jedné noci nic nemůžeš mít a bez poznání sebe i toho druhého taky ne,“ říkal mu to zřejmě Alexandr nebo to byl někdo jiný? Ne určitě Alex. „Teprve s tím správným partnerem pochopíš o čem je milování, touha, obyčejný polibek.“

Tostig prohloubí polibek a vklouzne dovnitř úst. Zasténá. Tohle je to, co myslel Alexandr  a on se těší na objevování nejen sebe, ale i Patrika. Odtrhne se, jak mu dojde vzduch a mlčky pozoruje jeho tvář. Už ji viděl a přece oči mají jiný odstín a rty jsou taky jiné. Plnější, zvoucí, dráždivější a možná maličko zkušenější. Povzdechne si. Nemůže tu být s ním a pozorovat drobné záchvěvy jeho tváře. Čekají ho tam a poprvé se mu nechce jít ordinovat.

„Musíš jít, že.“

„Bohužel. Dobrou noc, světýlko.“ Patrik se uchichtne.

„Přijď brzy.“ Tostig přikývne a vyjde na chodbu. Nebude s ním lehké být. Nejraději by ho měl neustále při sobě. Jsou na tom i ostatní taky tak, nebo to pouto a touha zevšední? Jenže Alexander s Jekatěrinou jsou už spolu několik set let a pořád vypadají zamilovaně. Nebo to jen předstírají?

Za chvilku, ani si nevšimne jak, je ve víru kolotoče nemocí, úrazů a dalších bolístek lidi. Řezná rána, alergie, deprese, angína a opět angína a chřipka. Ošetřuje, předepisuje léky a odesílá pacienty dál do nemocnice nebo domu.

„Káva doktore!“

„Faith jste poklad.“

„Dřete jako kůň. Nechcete si odpočinout nebo zajít za Patrikem?“ Tostig se napije kávy a vstane. Není to špatný nápad. I tak je tu víc času než by měl. Protáhne se.

„Máte jako vždy pravdu. Zajdu tam a jak to vypadá venku?“ Čímž se ptá kolik jich tam ještě stepuje s červenými nosy prskajíc kolem sebe viry.

„Dost. Nejspíš vypukla epidemie.“

„Ta je tady každý rok. Potřebuji odpočinek a skončím tu,“ když mimoděk pohlédne ven a uzří, že slunce ztratilo na své ostrosti. „Ale i vy tu jste nějak dlouho.“

„Byla jsem doma, co jste byl u toho pacienta a odpočinula si.“

„To je dobře. Nevím co bych si bez vás počal.“ Svlékne si plášť a pověsí na věšák. Zašklebí se a raději vyklouzne bočními dveřmi.

„Patriku?“ vejde dovnitř a strne. Postel je ustlaná a pak si oddechne.

„Jsi už tady?“ Patrik vyjde oblečený. „Pojedeme?“

„Jistě. Nejdřív k tvým rodičům a pak do mého domu. Vyhovuje ti to?“

„Jistě.“ Vezme tašku s věcmi a ta mu vyklouzne. Tostig ji rychle zvedne.

„Můžeš jít?“ Patrik přikývne. Je mu trapně. Ani neuzvedne tašku.

„Jak dlouho?“

„Jak dlouho? Co?“

„Budu slabý jako slimák! Neřekl jsi to!“

„Asi týden. Neboj se,  postarám se o tebe.“ Patrik přejde k Tostigovi a vezme mu tašku a opět mu vyklouzne. Tostig si sedne na ustlanou postel a  pozoruje, jak se pořád pokouší zvednou tu tašku. Dobře ví, jak se cítí. Jako neužitečný nemohoucí stařeček. A i ten má více síly. Nakonec po deseti minutách přejde k němu, zvedne tašku, zarazí jeho protesty a pověsí ji na předloktí. Patrik se rozechvěle usměje s taškou přitisknutou k tělu.

„Děkuji.“

Tostig pokrčí rameny.„Půjdeme ty tvrdohlavče.“

„Nebudeš nosit jako starší osoba moji tašku! Nejsem nějaká padavka!“

„Jsi po proměně. Buď rád, že chodíš!“ Patrik vytřeští oči.

„Tím chceš říct, že bych nemusel chodit?“

„Kdepak chodit bys mohl, ale já například týden jsem jen ležel a nemohl nohama hnout. Máš docela štěstí, že tvoje proměna proběhla v klidu.“

„V klidu?“ procedí mezi zubama Patrika. „Vždyť jsem se málem tou bolestí zbláznil!“ Tostig se rozesměje. Vede ho chodbou k východu nemocnice.

„I to se stává. Taxík!“ křikne na zrovna odjíždějící taxik. Ten zabrzdí, když uvidí v zrcátku dva muže.

„Ty nemáš auto?“

„Proč? Jsme rychlejší než auta,“ odpoví nechápavě Tostig a otevře mu dvířka.

„Vejtaho!“ zabručí Patrik a usedne na sedadlo. Bože to je slast, si v duchu uleví. Malá procházka a tolik ho to vyčerpá. Opře se a zavře oči.

„Je ti špatně?“ tichounce zašeptá Tostig. Patrik otevře oči. Bojí se o mně, uvědomí si a zahřeje ho to u srdce.

„Ne,“ zavrtí hlavou. „Jen jsem unavený. Netušil jsem, nakolik mně to vyčerpá.“ Tostig to vezme jako samozřejmost. Nadiktuje adresu Patrikových rodičů a Patrik se neptá odkud ji zná.

„Doma ti bude lépe. Uvidíš a snad si zvykneš.“ Patrik mlčí a dívá se z okénka. Pořád má pocit, že všechno co zažil je sen, z kterého se probudí a bude pryč. Jenže není. Ten divný sosák pod jazykem, Tostig s tváří a tělem modela, krev... to celé tvoří tak bizarní kaleidoskop barev a chutí. Odvrátí zrak od ulic s pozdními chodci a zadívá se na zátylek řidiče. Chci ho ochutnat, uvědomí si. Mám hlad. Mrkne po Tostigovi, ale ten pozoruje osvětlené ulice. Raději stočí zrak od zátylku řidiče a začne je pozorovat taky. Taxikář zastaví na červenou.

Tostig se k němu obrátí a pak sevře jeho ruku.

Vzpomíná si jak to bylo poprvé u něho. Nikdo s ním nebyl a on šel hledat jídlo. Najedl se normální lidské potravy a zvracel. Bylo mu špatně ze zvuků, které ostře slyšel, z pachů lidi i zvěře. Hlava se mu točila jak neuměl rozlišit co je co, a jak do něho ty vjemy bubnovaly a tepaly. Málem zešílel.

Omluvil se mu samotný Ankheton a vzal ho pod své ochranná křídla. Naučil ho všemu co potřeboval, i jak se bránit proti vjemům okolního světa. Miloval ho. Nebo si to myslel. U dalších tu chybu nezopakovali. A on teď pomůže překonat tyto pocity Patrikovi.

„Jsi doma. Patriku.“ Ten vyleze a zapotácí se. Opře se o taxík.

„Hlupáčku!“ zašeptá Tostig a vezme ho do náruče. Jedním prstem zazvoní.

„Patriku!“ slyší vyděšený hlas otce.

„V pořádku. Jen slabost. Prosím, zaplatíte taxík?“ Juhani zaplatí taxík a spolu vejdou do vyhřátého domu. Patrik k sobě stále tiskne tašku..

„Je něco Patrikovi?“ optá se starostlivě Leena. Tostig ho uloží na pohovku a Patrik se slabě usměje.

„Je toho moc. U mně proběhla proměna dávno. Skoro jsem zapomněl.“

„Na co?“

„Patrik se musí vypořádat s jednou z části, kterou jako upír získal.“ Bude říkat upíří. Ať si na to zvyknou. „Jedná se o ostřejší smysly. Chuť, čich, hmat, zrak a sluch. Těch vjemů co se na něho hrne je velké množství a jeho mozek není zvyklý je třidít a odsouvat ty nepotřebné. Momentálně má v hlavě důkladný chaos.“ Přejde k němu a chytne ho za zápěstí. Podívá se na hodinky. Přikývne. Juhani s Leenou se zvědavě dívají.

„Lehni si. Za chvilku ti bude lépe.“ Tostig zvedne se a jde do vedlejší místnosti. Nemusí, protože stejně to Patrik uslyší, ale je to pro dobrý pocit jeho rodičů.

„Tak co mu je?“

„Přesně to co jsem vám řekl. Proto taky chci, aby u mně bydlel. Musí se toho o sobě hodně naučit.“

„Jak dlouho?“

„Dokud se to nenaučí. Může to trvat i sto let!“ vychutnává si vytřeštěné oči. Leena si sedne.

„Sto let.“ Tostig ví dobře, že Patrik všechno slyší. Neví jestli dokáže jejich slova rozlišit od okolního šumů a dalších vjemů, ale mohl by. „Ale mám naději, že to bude dřív. Jistě některé věci zvládne jen za těch sto let. Jako připoutat si k sobě některý ze zvířecích rodů. Pokud se bude hodně snažit, může už za několik měsíců jíst normální stravu a pít vodu.“ Netušil jsem, že mi tak dobře dělá, že je mohu šokovat. Vidí, jak se snaží pobrat to co jim tak lhostejně říká.

„Dost!“ nakonec řekne s křečovitým úsměvem Leena. „Je toho na mně moc.“ Odmlčí se a i její manžel mlčí stejně jako Tostig. „Ta oslava je zbytečná.“

„Ale kdepak. Rád si něco dám a Patrik se může dívat!“ velkoryse prohlásí Tostig. „Mám rád jídlo a většina z nás ho miluje. Někteří dokonce natolik, že si otevřeli některé ze slavných podniků... samozřejmě pro gurmány a decentní.“

„Aha, tak prosím pojďte.“ Zvedne se a opře seo manžela. Z ničeho nic začne plakat. Juhani bezradně stojí a neví, co s ní počit. Nakonec ji obejme. Tostig tichounce odejde k Patrikovi. Přisedne si k němu.

„Lepší?“

„Pláče.“

„Ano.“ Patrik se pokusí zvednout. „Nemám rád pláč. Ach bože, začínám si uvědomovat jak to bude strašné.“ Tostig mlčí. Co má na to říct? Že život upíra je hračka? Že je to co popisuji autoři knížek? Většinou je to boj o přežití a mají jen velmi málo radosti a ty se snaží za každou cenu udržet. „Měl jsem zemřít.“

„Patriku jak to můžeš říct!“ vykřikne Leena, která zatím i s manželem přišla do pokoje. Patrik se zvedne. „Já.. já... mám dítě upíra. Tak prostě budeš trochu víc zvláštní no!“ popotáhne. „Zvládli to i ostatní ne.“ Tostig zarytě mlčí. Nechce jim lhát. Leena se zarazí. „Zvládli, že.“ Tostig si odkašle. Ty co zná...

„Ne.“

„Proboha!“ Leena si sedne ke stolu na kterém je připraveno pohoštění.

„No tak Leeno, zvládneme to. Zvládli jsme přece i...“ Leena zmlkne a vzpomene si na potrat svého prvního dítěte. Byla na dně a nebýt Juhaniho a přislíbu, že by mohla otěhotnět opět, asi by se vším skončila.

„Ano zvládneme. Tostigu řekněte mi, opravdu tak dlouho žijete?“ Juhani převede řeč někam jinam.

„Ano. Nemusíte se bát, že by zahynul. Musel by buď dobrovolně odejít na slunce nebo bych ho musel zabít já. Je nesmrtelný.“ Do ticha to zazní jako výstřel. Tostig věděl, že to chtějí slyšet celou dobu a dobře ví, co se jim honí hlavou. Žít věčně, nezemřít. Kvůli té informaci se vraždily národy a budou vraždit dál. Kdyby Patrik nebo on to pro ně udělali, žili by věčně. Pozoruje je a přemítá, kdy vysloví tu žádost.

„Tak najezme se.“ Tostig zamrká překvapením. Vsadil by svých dvěstě let zkušenosti, že se optají jestli by je mohl provést proměnou. „Připravila jsem ti dobroty, ale zřejmě nemůžeš je jíst. Krev nemám, je mi líto.“ Tostig se začne šíleně smát až se  zalkne a když vidí jejch pohoršené pohledy, rozesměje se ještě víc. Neví proč ho to pobavilo, ale možná to bude jediná normální rodina.

„Za pár měsíců mu připravte nejlepší hostinu jakou jenom svedete. Uvidíte, že sní všechno do posledního drobečku a dnes bych ho chtěl vzít do našeho klubu, aby se seznámil s ostatními.“ V klidu si sedne a vezme sušenku do ruky. Zakousne se. Je výborná. Zřejmě nekoupené a Patrikova mminka je peče sama.

„Madam, máte ty nejlepší sušenky jaké jsem tady jedl. To nejsou koupené, že. Víte, Finové nemají moc dobré sušenky.“

„Vy nejste Fin?“

„Kdepak. Rodilý Francouz.“

„Před sedmisty lety, že!“

„Ale, kuš Patriku. Prozrazovat můj věk. To se dělá?“ Patrik se začne smát, zatímco Tostig si klidně  vychutnává Patrikovu hostinu.

„Sedmset let.“

„Hodně jste toho viděl.“

„Paní Leeno až moc. Pohromy, morové rány, druhou světovou válku, víte unavuje nás to. Tolik toho co jsme viděli...“ potřese pochmurně hlavou.

„Bolest.“ Tostig přikývne na Juhaniho větu.

„Ano bolest lidi i naše. Inkvizice... málo radosti.“ Nejistě se usměje a smete drobky ze stolu. Povzdechne si. „Jsem ještě krátce na světě. Někteří to nevydrží a odejdou do světla.“ Pronese to tichým uctivým tónem.

„Spáchají sebevraždu.“

„Ano.“ Kolem stolu se rozhostí ticho.

„A co vy? Nechtěl jste to udělat?“

„Ano chtěl a málem jsem to udělal. Dvakrát v životě jsem málem skončil svůj život. Poprvé, když jsem se zrodil a podruhé docela nedávno. Prosím, neradi vzpomínáme na minulost. Pokud se setkáte s ostatními, což se může lehce stát, tak se neptejte na to co bylo.“

„On někdo může přijít?“ Tostig zřetelně vidí jejich zděšení.

„Jistě. Nejspíš přijdou Alexandr s Jekatěrinou. Jsou nejstarší párem upírů v městě a nejspíš vás budou chtít poznat. Ostatní nevím, ale budou vědět, že jste rodiči Patrika.“

„Musíme?“ optá se nejistě Juhani. Prosím Patrik je přece jejich syn a Tostig jeho doktor, ale zbytek? Raději by nevěděl o ostatních nic, natož o jejich existenci.

„Nemusíte. Dnes jim to řeknu, ale Jekatěrina s Alexandrem asi na tom budou trvat.“

„Tak dobře, ale jenom je.“

„Jsou moc milí. Nebojte se a asi už půjdeme. Mohli bychom o něco požádat?“ Uklidní je to, ujišťuje se. „Víte, nemám auto a Patrik ještě nezvládne rychlý přesun a mohli byste nás odvézt ke mně domu?“

„Ale jistě.“

„Pojedu taky,“ řekne rázně Leena, trochu se vzpamatujíc z budoucí návštěvy i informací, které slyšela od toho doktora Brodiera. Patrik mu pod stolem vděčně stiskne ruku. „Něco jsem mu zabalila.“ Vykročí ze dveří. „Mohu ho  kdykoliv vidět?“

„Jistě. Můžete přijít kdy budete chtít a Patrik také. Není vězněm.“ Leena přikývne a vede je k dvěma objemným kufrům.

„Pomohu vám,“ nabídne se Juhani.Tostig odmítne a vezme je jako by v nich nic nebylo. Pokrčí rameny. Pro něho to je lehoučké. Vyjdou ven do studené noci a Juhani nastartuje auto. Chvilku je zahřívá. Tostig zatím hodí kufry do auta a dívá se jak Leena s Patrikem nasedají. Patrik dozadu a Leena vedle řidiče. Možná to Patrikovi vyjde a bude se moci s rodinou vídat dál, aniž by porušil některé z ustanovení upírů. Povzdechne si a zakloní hlavu. Nesněží, ale hvězdy jsou tak blízko a pomrkávají nad ním. Kdysi bylo nebe jasnější a hvězdy zářivější. Kdysi byl člověkem. Většina vzpomínek je nehezká a jejich zrození není taky krásné, a přesto se snaží žít jak nejlépe umí.

„Jedeme.“ Tostig se usadí vedle Patrika a začne navigovat Juhaniho k svému domu. Jen doufá, že nedělá chybu, ale zabít je nebo vymazat paměť může vždycky.

„Jsme tu.“ U vrátek tiše leží vlk a jen rozchlípené pysky a bílé zuby dávají tušit, že to není pes, ale šelma. Otevře vrátka a vejde dovnitř. Gestem uklidní vlka a ten se odpliží. Juhani s Leenou se dívají jak mizí za budovou.

„Máte krásný dům!“ řeknou tiše. Tostig ho kritickým pohledem přejede odshora dolu. Až moc velký, ale má rád prostor a teď když se jeho rodina rozrostla, bude jen dobře, že je tak velký. Rozsvítí a provede je celým domem. Patrika zaujme ložnice, Leenu velká moderně vybavená kuchyně a Juhaniho sklep s vínem. Tostig mu dá jednu láhev se slovy, že ji má od přítele z Francie. Juhani se raději neptá jaký je to přítel a který ročník. Nejspíš by stála celý jeho plat.

Po prohlídce je usadí na pohovce a otevře bar.

„Něco k pití?“ a pak si uvědomí jak se pořád všichni tři kolem rozhlížejí. Nechápe proč.

„Whisky?“ optá se Juhaniho.

„Kde máte rakve?“ vypadne zčistajasná z Juhaniho. Tostig se zarazí a pak mu dojde co hledali. Láhev mu vyklouzne z ruky, měkkce dopadne na koberec jasných barev a on se začne smát. Raději vypadne z pokoje, ale i tak se směje. Rakve to snad ne a on je měl za rozumné lidi. Po dobrých pěti minutách se uklidní a vejde dovnitř. Ostrými smysly cítí brandy a pohlédne na Patrika. Moc dobře mu není a je trochu omámený. Ihned otevře okno. Ze země sebere láhev. Moc alkoholu v ní nebylo. Odloží ji na nádherný dřevěný stolek s láhvemi a vezme jinou. Odšroubuje zátku a trochu nalije do broušené sklenky.

„Rakve jsou jen pohádka. Jak vidíte Patrik a já máme ložnice a občas i spíme. Moc ne, ale někdy i upír je unavený.“ Podá mu whisky a Juhani ji odloží.

„Omlouvám se, ale zapomněl jsem, že řídím. Myslím, že půjdeme. Leeno?“

„Ano bude to lepší. Děkujeme moc.“

„Přijďte kdykoliv budete chtít.“ Doprovodí je ke dveřím a  koutkem oka uzří šedý stín a lesklé žluté vlčí oči. Hlídej je! Vyšle k němu přikaz. Vlk tiše se protáhne a vyrazí na cestu. Tostig se vrátí do domu.

„Chceš jít na tu párty nebo ne?“

„Chci. Potom budu týden spát.“ Neřekne mu jaký má hlad. Bojí se jíst, i těch pocitů co zažíval, když se dotkl Tosiho krku. Bojí se své lačnosti po krví.

Tostig k němu natáhne ruku, Patrik ji sevře a Tostig si ho přitáhne do náruče. „Užívej si to!“ Patrik neví jak, ale okolní svět se jako by rozmazal do stínů a on vnímá jen Tosiho náruč a jeho horký dech. Je mu nádherně.

„Stylově nosíš svého partnera, Tostigu!“ uslyší Patrik a zrudne. Vymaní se mu z náruče a zapotácí jak se mu točí hlava. Stojí před obyčejnými tmavými dveřmi.

„Půjdeš nebo ne? Jekatěrina s Alexanderem jsou už tam,“ uslyší a sotva zaregistruje tu dvojici upírů. Tostig ho zachytí a obejme kolem pasu. Otevře dveře.

Nevím, co jsem čekal, zamyslí se Patrik. Vypadá to jako každý druhý klub jen přepychovější. Sametové klubovky, láhve, skleničky, tlumené světlo, dlouhý pult z dřeva, a za ním tři nádherné snědé děvčata.

„Maya, Saya a Tina. To je Patrik.“

„Ahoj. Ty nic ještě nemůžeš pít, že!“ Patrik zavrtí hlavou. Začíná se rozhlížet. Neví, kam dřív se dívat. Jestli na výzdobu, která je temná se zelenými doplňky nebo na upíry, kteří se k sobě tisknou, popíjejí nebo si jen povídají. Tostig ho táhne k malému pódiu. Vytáhne ho nahoru. Patrik se ošije jak hovor utichne a upiří se k ním obrátí.

„Dobrý večer. Takhle je to jednodušší. Představuji vám Patrika Waltari. Je mým druhem!“ pronese pyšně. Ozve se potlesk a Patrik cítí jak se červená. Tostig se trochu teatrálně ukloní a pak pomůže Patrikovi dolu.

„Alexandr a Jekatěrina. Nepamatuješ si je... Patriku neciv, tak na ně.“

„Když oni jsou tak nádherní!“ vypadne to z něho.

„Děkujeme moc. Tostigu, je moc milý. Jsem ráda, že jsi mně poslechl. Chtěli jsme něco oznámit my, ale necháme to na jindy, i když budeš první, kdo se tu novinu dozví, viď miláčku.“

„Je to na tobě Jekatěrino. Jak chceš ty.“ Alexandr ji ochranitelsky obejme kolem ramen a políbí na čelo. Usmívá  se a je vidět, že ji moc miluje.

Patrikovi je trochu divně z toho jak upiří jsou kolem něho a říkají mu jména.

„Asi si ty všechna jména nebudu pamatovat!“ řekne žalostně a většina z ních vybuchne v smích.

„Oni to slyší!“

„Och,“ zrudne.

„Nevadí. Časem si zapamatuješ. Já jsem May. Chceš tu provést?“ Tostig přikývne. S May by se mu nemělo nic stát.

Nedaleko postává postava v rudých šatech s velkým výstřihem. Je nádherná, oslňující. V ruce drží skleničku s pitím a pomalu usrkává. Sleduje pohledem May s Patrikem. Tiše zašeptá a kdesi hluboko se zvednou pár lesknoucích oči. Zapištění a zvířata se hnou. Zemi se ozývá cupot mnoha malých nožek. Postava se usměje. Začne to a tobě nic jiného nezbyde, než to k čemu jsi byl stvořen. Zabíjet. „Připravte se,“ poručí jim a ony zastaví. Tiše vyčkávají na příkaz své velitelky.

„Je to tu nádherné May. Netušil jsem, že něco takového existuje.“

„Ano. Je to tu poměrně nové. Museli jsme odejít ze starého místa a přišly sem. A teď se bav jak chceš. Můžeš cokoliv a Tostiga si nevšímej. Je to nudný starý patron, ale je naším Světlem v temnotě.“

„To není pravda! Jak to myslíš!?“ vykřikne,  ale to už jen slyší vzdalující smích. Osamí a neví co dělat.

„Ahoj ty jsi Patrik? Jmenuji se Valérie a May má pravdu. Tostig je starý bručoun.“

„Kdepak je krásný a vy taky.“

„Och děkuji moc. Ale musím tě opustit. Mám hlad a musím na lov.“ Patrik polkne a ona si toho všimne. Nespěchá. Ví, co hlad dokáže. Nechá otevřené zadní dveře a zmizí. Patrik se rozhlédne. Tostig něco říkal o lovu, ale má takový hlad a nechce žádat Tosiho. Nechce se krmit jeho krví. Vykročí ke dveřím a otevře je do zimy. Rozhlédne se a pak ucítí svými smysly nějakou postavu. Jde k ni a obejme ji. Přisaje se ke krku. Saje, když si uvědomí, že něco je v nepořádku. „Dost!“ něco v něm křičí. Odtrhne se a olízne ranku. Přiloží ke krku ruku. Žije. Uleví se mu. Odnese ho na nedalekou lavičku. Snad se brzy vzpamatuje. Vytáhne telefon a zavolá záchranku. Bude to tak lepší. Sotva vyřidí hovor, odejde do klubu.

Ponoří se do víru hudby, úsměvu i žhnoucích očí Tosiho.

„Zatančíme si?“ říká mu zrovna a sevře ho v náručí. Pohupuje se do rytmu pomalé melodie. „Líbí se ti tady? Nejsi unavený?“

„S tebou se nikdy nebudu nudit a nebudu unavený,“ obtočí mu kolem krku ruce. Ostatní je s úsměvem pozoruji. Konečně jejich Světlo temnoty si někoho našlo.

 5.díl.Pravda