Shounen - ai povídky

Světlo temnoty

5.

Pravda

Klubem se nese příjemná hudba a neutichající šumot řeči. Mnoho párů oči spočine znovu a znovu na pěkném páru uprostřed parketu. Světlo temnoty. Jsou rádi, že někoho si našel, i když se jim zdá, že ho našel až moc narychlo. Ale i tak jsou nádherným párem.

Cinkot skleniček občas přehluší jasnější smích. Klubem se nese dobrá nálada a nikdo si nepřipouští jakékoliv problémy. Všichni se baví a i Alexandr s Jekatěrinou září. Všichni se snaží uhádnout co se jim stalo, že jsou tak tajemní i tak rozradostněni. Snaží se na nich něco vyzvědět, ale nic jim neříkají, jen na sebe vrhají zamilované pohledy.

„Chceš odejít?“ zašeptá Patrikovi do ucha Tostig.

„Ano. Jsem trochu unavený a můžeme sem zajít častěji?“

„Jistě, proč ne. Pondělky jsou vyhrazeny jen nám a jinak sem hodí kde kdo.“ Udělá rychlou otočku v rytmu a zastaví se. Vezme do dlani jeho obličej a prohliží si ho. „Je výhodou vidět ve tmě,“ zašeptá a náhle ho políbí. Tichounce zasténá. Tolik ho chce. Tak moc.

„Zemřel člověk!“ Všichni se otočí k postavě v červených šatech. Hovor zmlkne, i když někteří nevzrušeně  pokrčí rameny a pokračují v zábavě dál.

Jekatěrina s Alexandrem vyrazí ihned k postavě stejně jako Tostig.

„Co se stalo!?“ řekne naštvaně. Je mrzutý jak ho ta postava přerušila v polibku. Jednou rukou objímá kolem pasu Patrika. Klubem se opět rozšumí hlasy. Tohle už tihle tři vyřídí. Není to jejich starost. Někdo občas se po nich zvědavě mrkne.

„Proč nám to oznamuješ?“ otáže se chladně Jekatěrina. „Smrt nějakého člověka se nás netýká. Nebo snad ano?“ nadzvedne obočí.

„Zabil ho někdo z nás. Je vysátý.“ Tostig se zamračí. Kdo mohl takovou hloupost udělat? Všichni znají zákony. „Zaveď mně tam.“ Upírka stiskne rty. Nejraději by mu odsekla, ale udrží se na uzdě. V duchu se ušklíbne. Však on se o to bude muset postarat. O svého miláčka.

„Půjdeme taky Alexandře,“ rozhodne Jekatěrina uvážlivě . Alexandr přikývne.

„Mohu vědět vaše jméno?“

„Realie. Přicestovala jsem sem před týdnem. Byla jsem trochu unavená a proto jsem se nehlásila, ale dnes jsem si řekla, že zajdu do klubu tady v městě.“ Alexandr přikývne. Tohle bylo jejich pravidlo. Každý upír, který cestuje se má po příchodu do města hlásit u nejvyšších.

„Tady.“ Tostig se zamračí a dotkne se studeného těla. Teplota za ně vykonala  práci a je chladné. Povzdechne si a skloní se k němu. Zamrká. Cítí Patrika, ale to už slyší jeho vyjeknutí. Zamrazí ho. Sáhne na krk, kde je vidět malé bodnutí.

„Patriku to jsi byl ty?“

„Já... já měl hlad, ale přísáhám!“ řekne zoufale „... že žil. Prosím věř mi to.“ Je otřesený a před rty si drží ruku. Nemůže tomu věřit. Žil, přece ještě žil, opakuje si dokola. Tostig zavře oči a skloní hlavu.

„Je to moje chyba!“ obrátí se k Jekatěrině a Alexandrovi. „Nemám s tím zkušenosti a neodhadl jsem kdy bude mít hlad.“ Ti dva vážně přikývnou. „Nabízím sebe za něho.“

„Tostigu nemůžeme si dovolit mrtvé. Přitahuje to moc pozornosti, to přece víš.“ Jekatěrina se mračí. Realie si nenápadně zamne rukama. Konec. Bude to muse... spokojenost ji zmrzne na plných rtech. „Pro tentokrát, ale jestli se to stane ještě jednou, budeš muset zakročit. Definitivně. Tvoji nabídku odmítáme!“

„Tak počkat! Vy ho pustíte? A co zákon!“ Realie zakřičí vzteky. Alexandr a Jekatěrina na ni pohlédnou.

„Město je pod naší jurisdikci a ty Realie nemáš nám právo diktovat co můžeme dělat a co ne. Tostig nám slibuje, že se to už  nestane. Mám pravdu Tostigu?“

„Ano.“

„Pokud se to stane Tostig udělá co je potřeba.“ Tostig souhlasně přikývne.

„Co udělá? Já jsem nic neudělal!“ vykřikne Patrik, který se vzpamatuje. Co se tady řeší? Nerozumí naprosto ničemu. Žil, opravdu žil! Tostig mu sevře ruku až vyjekne bolestí.

„Ty Patriku mlč. Porušil jsi mnoho pravidel. Tostig ti řekne jaké. Bereme na tebe ohledy jen proto, že jsi pár hodin po proměně a nevíš co děláš. Kdyby ano...nikdy bys to neudělal.“

Realie se na ně málem vzteky vrhne. Mělo to dopadnou jinak. Měli ho odsoudit.

„Copak už se zákony tady nedodržuji, že vraha pustíte na svobodu?“ otáže se chladně.

„Realie, važ své slova dobře. Patrik je mladý upír a jistě ho Tostig rychle naučí naše zákony.“ Patrik pořád ještě cítí Tostigovu ruku jak pevně svírá jeho dlaň. Co se tu to děje? Proč jsou tak všichni vážní?

„Půjdeme Jekatěrino.“ Obrátí se k Tostigovi. „Zařiď to tady i když,“ otočí hlavu k pronikavým zvukům sanitky. Realie s párem nejstarších upírů se ztratí a Tostig se k němu sehne. Pokusí se zahladit ranku na krku. Nejde to. Lepší bude s ním nehýbat.

„Patriku zůstaneš u mně a pak se uvidí.“

„Tosi já ho nezabil. Žil ještě, když jsem volal sanitku. Věř mi! Prosím.“

„Ty jsi...“

„Ano a tady podívej se!“ strká mu mobil před oči. Tostig zná to číslo. Zamračí se. Lže mu nebo ne? „A taky jsem mu zahojil ranku. Neudělal jsem to. Je fakt, že jsem měl hlad a když mně May provedla klubem, měl jsem ještě větší a najednou byla tam ta žena.“

„Jaká žena? Víš co řekneš mně to potom ano.“ Před nimi zastaví sanitka.

„Doktore Brodiere co vy tady?“ podiví se saniťák.

„Byli jsme si sednout do blízkého klubu a našli jsme tady toho mrtvého. Pokoušel jsem se ho oživit ale pozdě.“

„Tak to spíš jste měl zavolat pohřebák než nás.“ Tostig se zamračí. „Odvezte ho, ano. Kdyby něco jsem doma.“

Patrik stojí nedaleko Tostiga a je mu do pláče. Proč je najednou Tosi tak chladný a proč ho ta žena obvinil? Je pravda, že se napil, ale vždyť Tosi říkal, že může. Kde udělal chybu? Bojím se, uvědomí si. Stiskne pevně rty, aby se nerozbrečel.

„Tak, že jste to vy, doktore. Většinou vozím živé, ale dnes je psí den. Posledně jsem vezl taky mrtvolu. Umřela mi vzadu,“ pohodí hlavou do zadu. Tostig zachmuřeně pozoruje jak nakládají mrtvého dozadu.

Celou svoji bytosti si uvědomuje Patrika i jeho pocity. Nechce, aby o tom věděl. Nejraději by s ním zatřepal, ale je to i jeho chyba. Bože kdyby tady nebyla Jekatěrina, musel by vykonat nad Patrikem trest, ale pokud se to stane znovu co udělá? Má si vzít dovolenou a učit Patrika?

„Tak hezký večer doktore!“ zahuláká řidič a opatrně nastartuje auto. Spěchat nemusí, tak v klidu se projede.

„Taky!“mávne rukou v odpověď Tostig a obrátí se k Patrikovi. „Jdeme domu a nefňukej mi tady!“

„Tosi proč...“ začne, ale Tostig ho chytne do náruče a doslova letí domu. Patrik zavře oči. Miluje jeho vůní a teplou náruč, ale má pocit, že něco se hrozného stalo a on nic neví. Nerozumí ničemu co řekli a co se stalo.

„Jsme doma, Patriku,“ klidně řekne a postaví ho na prah domu. Otevře dveře a pustí ho dovnitř. Pak se zahledí do tmy.

„Vlku?“ tiše se otáže. Noční tma se zhmotní do šedého odstínu vlka. Patrik se přitiskne blíž ke dveřím. Tostig si k němu přidřepne a položí ruku na hlavu. Vlk rozchlípné pysk až jsou vidět bílé tesáky. Z hloubi hrudi se vydrá temný tón. „Děkuji,“ a stáhne ruku. Rodiče Patrika jeli přímo domu. „Můžeš jít.“ Vlk se zvedne a ztratí se v temných stínech.

„To byl vlk?“

„Ano. Jeho rod jsem spoutal před více než čtyřmisty lety ve Francii. Od té doby mi musí sloužit. Časem za staletí i ty...“ stiskne rty do úzké čárky, „...i ty možná spoutáš někoho z rodu Divokých. Půjdeme dovnitř a ty mi řekneš všechno co se stalo.“ Zavře za sebou dveře.

„Jen proto že je Světlo. Není. Je to parchant. Je to zmetek. Zabít ho! Rozdrtit!“ šeptá zoufale postava v boxu klubu. V mysli propustí své věrné, kteří se ihned rozutečou do podzemí. Před sebou sklenku vína, červené šaty pomuchlané a na rtech rozmazaná rtěnka. Ale nikdo se k ni nepřibliží jak cítí její vztek. „Bastardi. Všichni tři. Ale zaplatí mi. Zaplatí všichni!“ syčí si pro sebe. Vstane a zadními dveřmi se ztratí jako duch. Musí najít sídlo Tostiga. Musí dostat všechny čtyři tam kam patří. Musí dostat co si zaslouží. Oni jsou vinní. Ne ona, ne on.

Patrik se usadí v obývacím pokoji a pochmurně si vzpomene na štěstí, které tu, mrkne se na hodinky, před necelými dvěmi hodinami prožíval a teď? Tosi je naštvaný, Jekatěrina s Alexandrem taky. Jenže co udělal?

„Napij se.“ Patrik převezme sklenici a uvědomí si, že je to krev. Je trochu jiná si uvědomí ihned. Cítí chlad skleničky. Zpytavě se zahledí na Tostiga, ale když vidí jeho kamenný pohled raději bez ptaní se napije. Zaškaredí se.

„Hnusné viď. Já to přirovnávám k zelenině. Je to stejně dietní jako rajče. Zaplní žaludek, ale jen na krátkou dobu a chuť je k ničemu. Prostě zelenina.“

„Mám rád zeleninu,“ odváží se hlesnout Patrik.

„Zelenina je dobrá, ale upíra neuživí, bohužel. Proto musíme pít lidskou teplou krev. Nemáme na vybranou. Jedině přestat být upírem.“ Odmlčí se a unaveně se podívá na Patrika. „Možná to byla celé chyba tě provést proměnou.“

„Tosi ne, prosím!“ odhodí prázdnou sklenku. „ Já tě...“

„Sakra mlč!“ vyjede na něho Tostig. Prsty si přetře spánky. Kdyby byl člověkem řekl, by že je unavený. Jenže upiří málokdy poznají únavu. Jen při dlouhých přesunech a bojích, ale ty zas nejsou tak časté.

Patrik poděšeně zmlkne. Nikdy neslyšel u něho tak studený nevrlý tón. Skoro by řekl zlý.

„Promiň mi to, ale je to moje chyba. Neuvědomil jsem si, že je tvoje tělo oslabené a potřebuješ víc krve. Jestli chceš se ...“

„Ne. Nikdy už.“

„Nebuď hloupý. Mohu tě donutit, to víš snad ne.“

„Ano,“ Patrik se ušklíbne. „Jenže to neuděláš.“

„Myslíš?“ Patrik znejistí pod jeho upřeným pohledem. Ošije se.

„Omlouvám se. Jenže tomu vůbec nerozumím.“

„Upiří miluji bitvy. Miluji morové rány, miluji chaos a zároveň klid. Povídá se, že první z nás byli stvořeni v chaosu. Když je chaos nemusíme se na nic ohlížet. Nikdo se neptá. Nikdo nepátrá odkud se berou mrtví bez krve. Ale žijeme v klidné době. Najednou mrtvý je mrtvý. Není to jen další ztrátová položka v běsnění války. Rozumíš mi?“ Patrik váhávě přikývne.

„Myslím, že ano. Když je válka můžete si dělat co chcete a když je mír tak ne.“

„Dalo by se to tak říct. V míru najednou ožívají legendy o upírech. Lidi si na nás vzpomenou. Je to nebezpečné. Hlavně pro nás, kteří žijeme klidně. Proto pokud upír zabije mimo válečnou zónu, nebo mimo karanténu, tak je zabijíme.“

„Cože?“ vykřikne Patrik a zbledne. „Takže on by byl...a ty bys to...“

„Ano. Jeden z důvodu proč nás upírů je pořád dost, je ten že někteří upiří ve válečných potocích krve, tvoří nové upíry a taky někteří zešílí. Po pohromách vždy se dostavíme na místo a obkličíme válečné území. Ti, kteří neprojdou testy musí zemřít. Nesnáším to. Hnusí se mi to nejvíc z mé práce. Je to hrozné,“ nadechne se. „Vytřeštěné oči, zbrocení krví. Nevnímají nic. Strašný pohled. Takhle například řádil kníže Vlad. Čingischán a v jejích šlépějích stáli jako stíny upíří. Někteří žiji válečným běsněním. Táhnou z jednoho válečného pole na druhé a všude rozsévají smrt. Příkladem jsou například bratří Cordeliové. David s Danielem. Táhnou z jedné bitvy do druhé a koupou se v krví. Jenže vždy projdou testy. Čekáme už staletí kdy udělají chybu a v jejích stopách se táhnou další, které neopatrně stvořili svým běsněním.“

„Tosi,“ přeruší jeho líčení Patrik. „Ale tohle je přece hrozné, to nejde.“

„Většina z nás takových není. Proto jsme byli stvořeni my.“

„My?“ Tostig vidí v jeho očích otázku.

„My. Byl jsem první a jsem něco jako Bondem ve službách upírů?“ pokusí se o žert, ale neusměje se. Spíš je mu stále hůř a hůř. „Zabijím svůj vlastní druh, aby ostatní mohli žít. Když jsi zabil toho bezdomovce, měl jsi okamžitě zemřít. Kdyby nebylo Jekatěriny a její přímluvy, musel bych tě utratit jak vzteklého psa. Jen pro dobro ostatních.“

„Tosi, ale já ho přenesl na lavičku a pak zavolal sanitku. I zahladil jsem ranku. Podívej se sám.“ Podá mu opět mobil. Tostig pohlédne na volání. Má pravdu. Jenže jak potom ten muž zemřel? Nebo zavolal sanitku k mrtvému? Komu má věřit? Upírce Realii nebo Patrikovi? Pocity se v něm sváří Komu věřit?

„Promiň musím si to ověřit. Já...“

„Nevěříš mi.“ Tostig zavře oči. Neví co si myslet.

„Mohl jsi ho zabít nechtěně. Vypít víc krve než on snesl. Stává se to dost často. Možná proto byli milosrdní...“začíná si napůl mumlat pro sebe Tostig. Patrik vstane a klekne si k němu. Položí mu hlavu do klína a Tostig ho automaticky pohladí po černých hedvábných vlasech.

„Měl jsem hlad. Šílenej, ale něco na mně křičelo dost. Já promiň. Jestli chceš zabij mně. Prosím.“ Tostig se zadívá do jeho modrých očí. Pokouší se chladně uvažovat, ale nemůže. Cítí jak jejich pouto je silnější každou minutou, kterou tráví spolu. Pomalu se naklání k jeho pevným chvějícím rtům. Jsou tak nádherné a on po nich touží. Touží je pohltit a zapomenout na to co se stalo. Nechce se rozhodovat. Nechce už nic řešit. Jen cítít jeho doteky a polibky.

Ne! Něco v něm zařve a on odhodí Patrika. Ten přistane na zemi a svine se do klubíčka jako by čekal ránu. Tostig  se k němu vrhne a přitáhne si ho do náruče.

„Promiň, promiň. Jsem blázen. Je to jedno jestli jsi to udělal nebo ne, budu tě chránit. Odejdeme jestli chceš. Můžeme si dělat co chceme,“ snaží si namluvit, že může všechno a zvládne hněv ostatních.

„Ne,“ dostane ze sebe Patrik. Nechce pryč a Tosiho náruč je tak příjemná. „Neodcházejme. Nic jsem nespáchal. Nejsme žádní zločinci. Vyřešíš to, ano,“ vzhlédne do Tosiho tváře.

„Jak si přeješ, ale co se tam tedy stalo?“ Patrik nevnímá jeho slova a dotýká se sametové  pokožku, poslouchá tep srdce, cítí vůní... jsem omámen nebo čím to je, že na něho tak ragují? Vždyť mně obvinil z vraždy, nevěří mi a já se tu tulím v jeho náručí jako by nic se nestalo. Jsem blázen? Možná.

Tostig přemýšlí a pak pohlédne do jeho očí. Jsou tmavší a on najednou ví, co chce. Něžně ho políbí a pak mu nastaví krk. Čeká. Ví, jak je to lákáve a ví, že tomu neodolá.

Všechno se v něm sevře, když ucítí dotek jazyku na krku a pak bodnutí. Přivře oči a zatne ruce do látky kalhot, aby neudělal nic víc.

Cítím ho. Je mi tak blízký. Tak nádherné, rozkošné víří mu v hlavě a on pomalu  rozkošnicky saje krev. Olízne ranku a pohlédne do jeho stažené tváře. Povalí ho a lehne si na něho.

„Chci tě. Prosím!“ Tostig ho obejme. Jednou části si uvědomuje jak touží ho sevřít v náručí, milovat se s ním divoce a druhou části si uvědomuje jak je to nebezpečné. Ještě není zdravý, není připravený ho něco napomíná a odstrčí ho.

„Tosi!“ naříkavě zakřičí Patrik. Tostig si zacloní oči.

„Nemohu teď ne. Ubližíl bych ti!“

„To je jedno. Jsem dospělý!“ Tostig se nadzvedne a pozoruje jeho lačný výraz v tváři. Kolikrát ho viděl po tom, co některý z upírů se napil krve. I on takový u sebe viděl.

„To bys tady jinak nebyl, věř mi. Jenže ještě nejsi zdravý. Nejen já bych ti mohl ubližít, ale i ty mně.“

„Tak mně svaž! Ty přece.. přece...“ uvědomí si co řekl a odvrátí tvář. Bože on právě navrhl, aby se s ním miloval a svázal ho. Schová hlavu do rukou. Je šílený.

„Chceš to?“ zašeptá Tostig. „Doopravdy?“

Patrik přestane dýchat, jak mu krk ovane teplý dech Tosiho a v hloubce těla rezonuje jeho smyslný hlas. Ano chce to. Je jedno jak, ale všechno se v něm svírá chtivosti po jeho objetích. Chce ho mít uvnitř sebe. Svírat ho v náručí.

„Ano!“ zachraptí a odkašle. „Chci,“ řekne jasnějším tónem. Tostig zkousne ret. Musí ho svázat. I on bude mít co dělat, aby se uhlídal. Jenže Patrikovo tělo je na pokraji ovládání. Jestli něco neudělá odejde do noci a bude mu to jedno kde s končí a s kým. Vstane a přesune se do jiné místnosti. Vezme pevný provaz.

„Natáhni ruce?“ poručí mu. Patrik očarovaně zvedne oči. Udělá co chce. Natáhne ruce a Tostig je mu rychle sváže. Povalí ho na zem a začne se svlékat. Patrik ho pozoruje. Už dávno zapomněl na to co opustil. Je to tak vzdálené. Všechno se mu to zúžilo jen na tu chvílí, na požitek, který mu přináší Tosi.

„Tosi?“ zašeptá, když si stáhne košili.

„Líbím se ti?“ vyzývavě odvětí Tostig.

„Ano. A já?“

„To poznáš,“ zašeptá mu do úst a začne je líbat. Donutí je otevřít a jazyky se propletou v milostném rytmu. Patrik zasténá a zazmítá se. Chce ho obejmout, drtit v objetí, zanechat na něm svoje milostné znamení stejně jaké bude mít on.

Tostig se usměje. Touží po něm stejně jako on. Cítí jeho touhu i svoji tak zostřeně. Začne mu rozepínat košili, když zpozoruje jak jeho ruce se mění v drápy.  „Ne!“ poručí v duchu a na chvilku přestane.

„Tosi?!“ zaslechne škemravý hlas plný touhy. „Nepřestávej. Chci to, copak jsem to neřekl?“

„Řekl,“ a sklouzne zrakem k jeho hrudi. Každý kousek odhalené kůže je tak lákávý. Tak neuvěřitelně smyslný. Nikdy by neřekl, že to bude muž, kdo ho spoutá. Je mu to jedno. Jazykem sklouzne na břicho až k pupíku a obkrouží ho. Je zvědavý jaký je. Jak chutná jeho pokožka. Rukou sklouzne k džínům a rukou zamne na vzrušeném pohlaví.

Patrik zasténá jak je mu to příjemně a roztáhne nohy. Chce víc a nemůže nic dělat. Cítí jak se v něm vzmáhá touha. Šílený chtíč pít krev a dotýkat se Tosiho. Uslyší zip a bedry se vypne proti Tosiho rukám.

„Vydrž!“ poškádlí ho Tosi a políbí.

„Dělej sakra!“ zavrčí Patrik. Zalomcuje provazem, ale ten je pevně utažený.

„Jak si přeješ,“ zašeptá smyslně a sklouzne k jeho rozevřeným nohám. Stáhne kalhoty i boxerky a pohladí ho po vnitřní straně stehen. Sleduje svoji ruku jak pomalu jede nahoru a vychutnává si ten pocit, moci  se ho dotýkat. Sevře do dlani úd a se zavřenýma očima si vychutnává tu moc, která mu tepe v ruce, a kterou nad nim má, a zároveň si uvědomí, že i Patrik ho ovládá. Tak to má být a vezme ho do úst.

„Rozvaž mně!“ zavyje Patrik a trhne sebou. Nechce být pasívní. Chce dělat co se mu líbí a to je držet a líbat Tosiho. Chce si na něho sednout a ponořit se do něho. Nechce tuhle nevinou hru. Tosi ho hladí rukama a jazykem olizuje jeho mužství. Rukou sjede po varlatech k rýze a dál, kde ho jemně začně dráždit.

„Ano!“ vydechne Patrik. „To je ono. Tak udělej mi to. Na co sakra čekáš!“ Vykřikne a vyvrcholí. Je mu dobře a unaveně klesne na podlahu., když si uvědomí své roztažené nohy, pozici i co křičel. Začervená a se a přetočí hlavu na stranu. Tosi se zvedne, olízujíc si rty. Lehne si k němu.

„Bylo to krásné,“ sevře Patrikovy tváře v dlaních a vášnivě ho políbí. „Líbílo se mi to a vypadáš teď tak spokojeně. Jako malý spokojený kocourek.“

„Já.. já.. ty nic.“ Tosi se usměje. Klidně si rozepne zip a rychlými pohyby se udělá.

„Tak vidíš hotovo. Jsem unavený.“ Poškrábe se po krku a pak si to uvědomí. Nastaví Patrikovi krk.

„Napij se.“

„Ale já nemám hlad,“ udiveně řekne Patrik.

„Dělej co ti řeknu!“ zařve na něho Tosi a Patrik ho kousne do stejného místa jako předtím. „Můžeš přestat!“ Patrik se odtáhne a pak se skloní a olízne ranku. Začervená se. Šíleně se mu líbí olizovat Tosiho.

„Promiň zapomn... Tosi co je ti?“ Prohlédne si ho a zavrtí rukama. Chce pohladit tu sametovou pokožku. Dotknout se ho a zatím tu leží svázáný jako kuře. Byl to od něho blbý nápad, že mu to navrhl a od Tosiho ještě blbější, že ho poslechl.

„Nic. Nenapadlo mně to. Nikdy mně to nenapadlo. Věřím ti.“

Patrik vytřeští oči. „A co jako?“

„Že jsi ho nezabil.“

„A to jen tak z ničeho nic?“ řekne kysele a dá si nohy k sobě. I tak se cítí trochu nepřístojně jak tam leží roztažený jako něco lákávého, i když teď rovna nemá pocit, že Tosi v něm vidí nějakou lahůdku. Tostig prohlédne jeho manévry a začne se smát.

„Doufám, že nejsi stydlivý.“

„Jestli ano, tak s tebou se toho asi zbavím,“ uculí se Patrik. „Takže proč tak najednou tvrdíš, že jsem nevinný? Že by na tebe zapůsobilo tolik moje tělo?“

Tostig si ho prohlédne od shora dolů až se Patrik opět začervená. „Bohužel ne.“

„Běž do prčic!“ a vztekle se posadí.

„Je nádherné. Sladké, vzrušující. Jenže jsem si uvědomil, že ten kdo kousnul toho člověka, kousnul ho jinak než ty.“ Patrik vyvalí oči.

„Počkej! Tím jako chceš říct, že někdo se to snaží svalit na mně?“

„Přesně tak.“ Začne mu rozvazovat pouta. Bedlivě si prohlédne rozdrásané zápěstí a Patrik opět zrudne.

„Budu permanentně červený.“

„Neboj se, to přestane. Někteří upíří ti to jistě vymetou z hlavy hodně rychle.“ Skloní se k jeho ruce a začne je léčit dotekem i občas olízne krůpěj krve. „Hmmm,“ zamručí slastně, když ochutná drobné kapky krve. „Lepší než semeno.“

„Přestávám se červenat. Nemáte stud?“

„Jaký? Po těch staletích už jsem viděl snad všechno a okusil taky všechno, ale tobě to sluší, když se červenáš. Počítej s tím, že v prvních měsících si tě budou hodně dobírat a budou ti říkat takové návrhy, že ... promiň bude je to bavit.“

„Hele nejsem hračka. Ničí!“ vpíchne mu prst do hrudě. „A neodváděj moji pozornost. Kdo to je? Kdo chce to na mně hodit?“

„Nevím. Oblečeme se a přesuneme se k mrtvému tělu a pak k Jekatěrině s Alexandrem. Dnes byli divní. Něco se u nich děje,“ zamyslí se a pak to odežene. Patrik a vražda je důležitější. Patrik se krátce zasměje. Podivní? Celé je to podivné už od začátku.

„Tak se oblékni, jdeme.“ S lítosti pozoruje jak se obléká. Možná by ho mohl doma nechat pro svoje potěšení pobíhávat nahého?

„To cestování se mi líbí. Tosi,“ když zastaví u márnice. Tosi pomaličku spustí Patrika z náruče, tak aby citil každou jeho křivku.

„Mně taky. Jdeme.“

„Zima.“

„Cítíš ji nebo to jen tak říkáš?“

„Jen tak. Tady je.“ Přistoupí k mrtvému tělu. Zřejmě ho nechali na ráno. Tostig k němu přistoupí a otevře černý pytel. Dotkne se ho jazykem. Všude cítí Patrika, ale proč jenom jeho? Nechápe to. Přejde k sáčku s oblečením a otevře je. Začne je očichávat a vnímat. Slabý závan jiné vůně. Pach bezdomovce ignoruje. Lehký luxusní parfém. Zapamatuje si tu vůní.

„Patriku jak vypadala ta žena? Zmínil ses o ni, pamatuješ. Ta co ti řekla o hladu.“

„No, to byla ta co tam byla s námi. Ta v těch červených šatech. Vypadala tak sexy a smyslně. Budu taky tak vypadat?“ odpoví udiveně Patrik. „Neříkal jsem to?“

„Ne. Proč to dělá? A jistě budeš tak vypadat.“

„Jo s dvěma kozama a ...“ Tostig se zasměje a vezme ho do náruče. Začne se rychle přesouvat, šeptajíc mu do ucha jak bude nádherný a jak už teď je smyslný. Zůstanou stát před pěkným domem.

„Tady bydlí a nebudeš mít žádné kozy a stejně se mi líbíš víc ty.“

„Jak svůdné,“ zašeptá Patrik a jemně ho kousne do krku.

„Jak od vás pěkné, že jste k nám přišli a zamilovaní. Máte pro nás něco?“

„Alexandře!“ zavrčí Tostig.

„Tosi ty se červenáš!“

„Sakra!“ vyklouzne z Tosiho. Uvidí ušklíbnutí Alexandra. Pár příštích dní ho budou čekat samé rady, jak se chovat ohledně svatební noci. Ti si ho vychutnají až na kost. Alex si to rozhodně nenechá pro sebe.

„Ne tady.“ Postaví Patrika na zem, i když by ho raději svíral v náručí. Vejdou dovnitř.

„Jekatěrino?“ Galantně ji políbí ruku. Ta se zamračí, když uvidí Patrika.

„Tostigu doufám, že to budou dobré zprávy.“

„Nevím. Jen vím, že to Patrik neudělal a spíš to udělala ta žena Realie. Víte o ní něco?“

„Nevíme. Je tu nová, povídala a chtěla si odpočinout. Víš, jak dlouhé cesty nás dovedou unavit.“

„Ano to vím. Je to škoda. Nevím proč to udělala.“ Patrik nemůže spustit oči z těch dvou upírů. Cítí jak jejich moc a krása ovlivňuji.

„Proč myslíš, že to je ona?“

„Kouše jinak než Patrik.“

„To může být od vás jen past, Tostigu! Prosím jsem unavená a Alexandře bude svítat.“

„Vím, že bude svítat. Prosím Jekatěrino! Můžeš za to i ty.“

„Já?“ podiví se. „Teď ne. Večer.“ Odpotácí se do vedlejší místnosti. Alexandr ji starostlivě pozoruje jak odchází, ale zůstane.

„Omlouvám se za Trin. Prosím není... to je jedno. Dokaž to a jděte. Bude svítat.“

„Díky,“ a pak sebou všichni škubnou.

„Oheň! Ona?“ Oba dva na sebe pohlédnou s děsem. Cítí jak slunce vychází nad obzorem.

„Patriku postarej se o ně. Musí do tmy a přikryj je. Hned! Já ji chytím!“ Alexandr zatím vyrazí pro Jekatěrinu. Cítí kouř a horko.

„Alexi!“ zašeptá Jekatěrina „teď se nesmí nic stát. Stálo nás to tolik úsili.“

„Neboj se Tostig se o ni postará.“ Patrik sevře ruce. Je slabý jak moucha, ale přesto se rozhlédne po místnosti a strhne deku z pohovky. Běží do koupelny a namočí ji do vody. Hodí ji přes Jekatěrinu a Alexe.

„Jdeme!“ zavelí. Připadá si divně, ale Tosi mu věří a on udělá vše proto, aby si jeho důvěru zasloužil.

Tostig zatím vyběhne ven a zahlédne v postavu v černém. Divoce se směje a jde k dodávce.

„Realie!“ ta se po něm ohlédne.

„Tostigu! Ty vrahu!“

„Proč!?“

„To je jedno. Nenávidím tě a právě jsem ti vzala všechno na čem jsi lpěl a ty zemřeš taky. Přímé slunce nevydržíš  a mně je to jedno jestli zemřu. Budu s ním!“

„S kým?“

„S Tristanem, přece! Zabil jsi ho jako nějakého člověka! Byl mým druhem!“ nenávistně křičí.

„Neznám nikoho takového. Nemám s ním... porušil zákon,“ řekne chladně. „Zabil jsem kvůli němu dva lidi, z toho těhotnou ženu! Čekala dítě Realie! To je pro nás neomluvitelné a dobře to víš!“

„Netušila jsem to!“ zavřeští. Ne to nemohl Tristan udělat. Ne!

„Ale věděla jsi to a ty to víš. Proč si nepřipustíš, že je konec? Byl šílený jako mnoho upírů před ním.“ Realie se obrátí k východu.

„Milovala jsem ho. Byl mým životem... já jsem jen chtěla být s ním. Nic víc. Nemohla jsem nic dělat. Nechtěl nic, jako by ho něco zachvátilo. Najednou byl jiný. I několikrát mně uhodil, ale já ho přesto miluji Tostigu. Nechtěla jsem nic z toho udělat. Jen jsem nevěděla jak z toho ven.“ Po tvářích ji stékají slzy. „Dítě. Chtěl jsem je jednou mít. Plánovali jsme si, že se o ně pokusíme.“

„Realie, můžeš přece. Neudělej tu hloupost.“ Ví, že každé slovo co řekne je zbytečné.

„Nemohu a ty to víš. Stejně bys mně potrestal za tu vraždu i za tohle. Zachraň je jestli můžeš. Odejdu za ním. Čeká mně tam na druhé straně. Vím to a bude takový jako když jsem ho v Anglii poznala. Stejně milý a hřejivý.“ Stáhne si kapuci.

„Neee!“ zařve Tostig, ale je pozdě. Uzří paprsky jak se ji opřou do tváře. Bolest, překvapení v očích, váhávý úsměv a pak nic. Klesne na kolena a otočí hlavu k ohni. Patrik, Alex a Jekatěrina. Pohlédne k vycházejícímu slunci a k autu. Možná... vyskočí, když ho předběhne s divokým výrazem Patrik a otevře dveře auta. Začne couvat k domu a Tostig zatím rázně otevře dveře. Nezamčené. Ani si neuvědomil jak se toho bál. Popadne Jekatěrinu s Alexandrem a doslova je hodí do auta a skočí za nimi. Zavře dveře.

„Patriku?“

„Jsem tu.“

„Děkujeme. Takže to byla Realie. Proč?“ optá se Alexandr a léčí Jekatěrinu nehledě na svoje drobné popáleniny.

„Protože jsem zabil jejího druha. Nevěděla co dělat. Byla jak v pasti. Možná si to vše uvědomila až se sluncem co chtěla spáchat a co spáchal její druh. Jekatěrina?“

„Bude v pořádku, ale budeme se muset léčit. Promiň, ale...“ nedořekne a usne.

„Regeneruji se.“ Odpoví na němou otázku v očích Patrika. „Jsou silní. Co ty Patriku?“

„Co je?“

„Polibek.“

„Tady?“ Ukáže na ležící postavy.

„Ee... ti jsou ve stavu nevědomosti.“ Patrik se na ně podezřívavě podívá. Mrtví? Ale taková výzva je lákáva. Přitiskne se k němu úžeji a Alex obejme víc Jekatěrinu. Ten Tostig ale je lišák, i když Patrik není taky špatný. Dvě Světla temnoty, je to dobře. V městě bude všechno v pořádku. Přece Ankheton to tak předpověděl.

Prosba

Konec