Jdi na obsah Jdi na menu
 


Růže a čokoláda

14. 2. 2008

 

Růže a čokoláda

 

„Armine, půjčím si nějakou tvoji knihu!“ Kosťa Petrovič Zavajgincev přelétne zrakem knihy, které tu Armin Vormen má.

„Jaké jen chceš. Neptej se a ber!“ slyší z koupelny Armina. Kosťa se usměje a dlouhými štíhlými prsty něžně přejíždí hřbety knih. Na sobě má kalhoty a polorozepnutou košili.

„Jakou sis vybral?“ uslyší za sebou a ucítí závan šampónu a kolínské. Na krk se mu přitisknou horké rty.

„Tuhle,“ a vytáhne nejbližší knihu.

„Petrarkovy Sonety?“ trochu se podiví bývalý učitel a teď hoteliér ve Švýcarských Alpách.

„Jsou tak hrozné?“ Kosťa se otočí a obejme ho. Přitiskne ho k sobě a políbí. Knihu stále drží v rukou. Armin se pod jeho objetím zapotácí.

„Počkej, obleču se,“ řekne přidušeně, ale Kosťovo objetí má rád. Jednu chvíli se už bál, že ho nikdy neuvidí, že zůstane sám, ale Kosťa ho vyhledal napříč rozvrácenou zemí a donutil ho, aby byli spolu. Nechtěl to, protože se bál, že věk a to, že je mrzák, bude na překážku jejich vztahu, ale nakonec uznal svoji chybu a od té chvíle jsou spolu.

„Nemusíš se oblékat, já si to oblečení sundám,“ navrhne Kosťa a jemně se začervená. Mluvit o tom je pro něho tak těžké. Stále se učí a učí.

„Ne, přece víš, že jdeme slavit.“

„Já vím, a musíme?“ Kosťa pustí Armina  z objetí. Sedne si do křesla a dívá se na svého přítele, jak stojí uprostřed pokoje. Ten, s ručníkem v ruce, uvažuje. Pak přejde ke Kosťovi a pohladí ho po tváři. Je tak mladá na rozdíl od té jeho.

„Jen bych to chtěl jednou oslavit tak, jak se patří. Jako všichni ostatní.“

Kosťa přikývne a otevře knihu. Na zem se snese uschlá růže. Armin se shýbne a něžně ji vezme do ruky.

„Růže?“

„Ano. První růže od tebe. Pamatuješ si to ještě?“

Kosťa se zamračí a pak se mu rozjasní tvář. „Ano, to bylo tehdy v zimě těsně po válce.“

Armin přikývne a vloží ji zpět do knihy.

„Dostal jsem tehdy čokoládu. Nejlepší čokoládu, jakou jsem v životě jedl, a taky první. Nikdy jsem snad nic tak dobrého neochutnal.“ Zavře knihu a odloží ji opatrně na stolek vedle křesla. „Pojď, něco ti ukážu!“

Vyskočí z křesla a popadne Armina za ruku. Ten zasykne, jak ho zabolí noha, a jde za Kosťou do sousedního pokoje. Dívá se, jak přistupuje ke svým skříňkám a pak něco vytahuje. Otočí se k němu s krabici, na jejímž víku je reklama na čokoládu. Žena a dítě mlsající čokoládu. Jsou ve starém oblečení a žena má na hlavě obrovský klobouk a šaty s honzíkem.

„Ty to ještě máš schované?“

„Ty moji růži taky.“ Kosťa si sedne na postel a pohladí krabici. Dívá se na ni a vzpomíná, jak to tehdy bylo.

 

Před deseti lety těsně po válce

 

„Tahle je dokonalá paní Genevieve,“ řekne dojatě Kosťa a jemně sevře v ruce růži s mašlí. Opatrně ji vloží do tubusu, který si půjčil ze školy.

„Jistě se ji bude líbit,“ řekne laskavě paní Genevieve, manželka rektora. Oblíbila si toho nenápadného, tichého studenta, který ji před měsícem přišel požádat o růži z jejího skleníku. Nejdřív nechápala, k čemu je, ale když jí vysvětlil, že je to dárek pro někoho, koho miluje, přikývla.

Kosťa sevře v ruce tubus. Je velká zima, ale růže snad tu cestu  autobusem do údolí k Arminovi vydrží .

„Nevím, jak poděkovat. Já...“

„Dobře se uč.“

„Ještě jednou děkuji,“ pokloní se jí a odejde. Teď ještě stihnout autobus, který jede jen výjmečně. Napsal Arminovi, že přijede. Studuje posledním rokem na ženevské univerzitě historii a zatím se mu daří.

Spěchá, zabalený až po uši v čepici, v kabátě a válenkách ještě z války, na autobusové nádraží. Na zádech má batoh, v ruce drží tubus s růží a liščí rukavice na nich mu připomínají jeho sestru Káti. Možná ji letos uvidí. Byl by to zázrak, ale poté, co se setkal s Arminem a přežil válku, v zázraky věří. Cestou se dívá na Ženevu. Je tak velká a pěkná a hlavně přežila válku, na rozdíl od jiných měst, nepoškozena.

Vzpomene si, že Varšava, Berlín, Frankfurt i Leningrad byly v takovém stavu, že se jim stěží dalo říkat města. Polorozbořené budovy plné trpkých vzpomínek na nejhorší období života jejich obyvatel, a přece se i jejich obyvatelé učí znovu žít.

Dívá se, jak spěchají za svými cíly. Město žije, protože i jeho obyvatelé žijí.

Jde ulicemi a dívá se do poloprázdných výloh. Válka všechno vzala. Na každou maličkost se stojí dlouhé fronty a něco víc než základní potraviny je luxus. Tak jako ta růže, co nese Arminovi.

Bude se mu líbit? Určitě bude nadšený. Dlouho ho neviděl. Od Nového roku, co je na univerzitě, si jen píšou a každý dopis je svátek, na který se netrpělivě těší.

Je na místě. Snad to stihl. Ptá se ostatních cestujících. Autobus ještě nejel. Shodí batoh a sedne si na něj. V ruce drží tubus a hladí ho. Nakonec uslyší zaprskání starého autobusu. Vezme do ruky batoh a nastoupí. U řidiče zaplatí částku do údolí a posadí se. Venku je zima a v autobuse jsou brzy okénka potažena dechem ostatních cestujících.

Kosťa sedí a doufá, že stařičký autobus dojede na místo bez nehody. Ale je rád, že tam vůbec něco jezdí. I tak bude muset od zastávky jít ještě dva kilometry pěšky. Autobus zastaví a dveřmi pronikne dovnitř sníh a vítr. Cestující vepředu se schoulí.

„Bouře!“ křikne řidič na ostatní. Kosťa ztuhne. Jestli bude silná a bude dlouho sněžit a silnice zapadnou, tak to autobus nezvládne a on se nedostane na cílovou zastávku. Zvedne se a jde dopředu. Skoro nic nevidí. Řidič asi jede po paměti.

„Konečná. Je mi líto, ale budu pokračovat, až to přejde.“

Kosťa vystoupí a jde s ostatními do čekárny s kamínky. Nějaký dobrák jim tam přinesl horkou vodu a kdo může, udělá si čaj a vybaluje si potraviny. Lidé je potichu konzumují.

Kosťa uvažuje. Je to dvacet kilometrů, ale snad je tady možnost, jak to zvládnout. Vyjde z čekárny a jde k nejbližšímu domu. Zabuší na dveře. Buší ještě chvilku, a pořád ticho.

„Tam se nedoboucháte. Co potřebujete?“ zahuhňá za ním někdo. Kosťa se otočí a dívá se na postavu zabalenou až po uši.  Je vidět jen nos a brejličky.

„Lyže. Nevíte, jestli by mi tady někdo nepůjčil lyže?“

„To bude těžké, ale pojďte se mnou. Kam se potřebujete dostat?“

„Hotel Edelweiss.“

„To je daleko.“

„Ano, dvacet kilometrů, ale zvládnu to. Musím.“ Postava se na něho podívá.

„Už jsme tady.“ Neznámý otevře dveře od domu a začne odmotávat šálu. Kosťa stojí v předsíní a dívá se na tmavý nábytek. Hostitel si svleče šálu i kabát a nakonec čepici. Myslel jsem si, že jsi starší, napadne Kosťu, ale hostitel někam zmizel. Za chvilku slyší hekání.

„Tady máte.“ Strčí mu dvě prkýnka do ruky a hole.

„Moc a moc děkuji...“ je mu vděčný i přes to, že je tak nepřátelský. Je po válce a sevře pevně prkýnka. Dojede k Arminovi.

„Jste šílenec, víte to,“ přeruší ho nezdvořile hostitel a pak se zakaboní, „a už zmizte.“

„Počkejte, komu je mám vrátit?!“

„Stavím se pro ně tam u vás, a teď jděte pryč!“

Muž zmizí a Kosťa osamí. Vyjde ven a vítr se sněhem se do něho opřou. Sundá batoh a tubus v něm zajistí. Podívá se, jestli má růže dost tepla a jestli nevypadne. Nazuje si lyže, omotá si tváře šálou a nakonec vezme hůlky. Začne se prodírat sněhem k hotelu, kde ho čeká Armin.

Ten už vyhlíží z okna hotelu a dělá si starost, kde Kosťa je. Podle te vánice to spíš vypadá, že někde autobus zastavil a čeká, až přestane bouře. Přejde ke stolu a do ruky vezme zabalenou krabici. Sedne si. Víc toho nemůže dělat. Pohlédne k oknu, za kterým fičí vítr. Je to slyšet i přes okenice. Jen doufám, že neudělá něco bláznivého. Otočí se ke krabici a netrpělivě čeká.

 

Kolik toho mám za sebou? Musím se k němu dostat. Přežil jsem válku, přežil jsem všechno a našel jsem ho v chaosu poválečného Německa. I teď k němu dorazím.

„Jedna noha druhá, vpřed,“ šeptá si Kosťa, ale je vysílen. Má pocit, že je v Leningradě a jeho tělo je studené stejně jako tehdy. Stejně jako tehdy i teď jde za Arminem, aby ho zachránil. Jenže tentokrát ho chce vidět, políbit ho a dát mu růži k Valentýnu.

Kolik je asi hodin? Je tma a kdyby bylo něco přes sníh vidět, taky by viděl na tmavé obloze zářivé hvězdy mrkající na něho svou čistotou a nevinnosti. Skoro stejně jako ten bílý sníh.

Stejně nikdy nezažil takovou zimu jako v Leningradě, když se snažil zahřát Káti a sebe.

Zachvěje se. Dorazí tam, protože musí. Armin na něho bude čekat a on slib neporuší.

Jedna noha, druhá a zas další krok vpřed.

Kolik ještě chybí do cíle? Občas zahlédne nějaké světélko, ale nechce tam jít a ptát se, kde je. Ví, že jede správným směrem a jakmile bude v údolí, pozná to tam i přes vichřici. Není to jeho první ani poslední bouře, kterou zažije v horách. Jen náklad se nesmí poškodit. Snad je v bezpečí. Olízne si popraskané rty a zanadává si. Tohle se přece nedělá.

Jedna noha, druhá noha a je zas o kousek blíž svému cíli. Na konci ho čeká Armin s teplou posteli, s jídlem a s náručí, aby ho zahřála.

Zamrká, jak mu na řasách uvízne sníh a dolů steče trocha vody. Chce se zastavit, ale ví, že jestli to udělá, už by tu taky mohl zůstat a nezvednout se. Tak jako tehdy v Leningradě, když zůstal ležet ve sněhu. Ještě teď si pamatuje, jak ho zima krásně hřála, a on nic necítil. Nebýt Armina, zemřel by tam.

Jedna noha, druhá noha a on poznává, že je blízko.

„Prosím, Armine.“ Zastav, mu říká něco. Odpočiň si. Proč se tak ženeš, ale on se pohybuje pod náporem větru stále a stále dopředu.

Jedna noha, druhá a další, musí si to říkat, a nakonec se dívá na dům, který dostali od barona a předělali na hotel. Dlouho barona neviděli, ale na jaře, kdy je méně práce za ním zajedou. Moc jim se vším pomohl, i s papírováním. Je mu zavázán, že ho tehdy do svého domu přijal, že mohl zůstat a získat Armina zpět.

Jedna noha, druhá noha, až opře lyže o zeď hotelu. Zabuší na dveře.

„Kosťa!“ vykřikne Armin, který se díval celou dobu na balíček při světle lampy. Vyskočí, až převrhne židli, a spěchá ke dveřím.

„Kosťo!“ zvolá, když ho zachytí a dovnitř vtrhne sníh s větrem.

„Armine. Zvládl jsem to.“ Armin mu pomůže s batohem a na podlaze se tvoří louže od sněhu. Halou se ozve tlukot hodin. Kosťa se na ně podívá. Jedna hodina. Valentýn skončil.

„Tak jsem to nezvládl.“

„Co jsi nezvládl? Jsi tady, hlupáčku!“ Armin ho obejme a tiskne k sobě. „Bál jsem se o tebe. Nevím proč. Proč jsi jel v takovém nečase? Pojď, udělám horký čaj.“

Kosťa se usměje a pak se vrhne k batohu. Vytáhne tubus a modlí se, aby růže přežila. Otevře a on ucítí její nepatrnou vůni.

„Pro tebe.“ Přitiskne k jeho teplým rtům své studené. Opatrně vytáhne růži a vidí, jak Armin natáhne ruku a něžně se jí dotýká.

„Nádherná. A jen kvůli tomu jsi jel takovu dálku a riskoval život? Pojď, taky pro tebe něco  mám.“ Táhne ho po schodech nahoru do pokoje. Na stole leží osvícená zabalená krabička. Popadne ji a vtiskne ji Kosťovi do ruky. Ten si dýchne na prsty a strhne obal.

„Čokoláda!“ Pohladí obrázek, na kterém je žena s dítětem ve starém oblečení. Otevře ji. Čokoládu ještě nikdy nejedl. Vezme kousek, rozbalí ho a ochutná ji. Zavře oči.

„To je dobrota, Armine. Já si ji schovám.“

„Jen si ji sněz.“

„Pak si ji sníme oba dva.“ Armin k němu přistoupí a obejme ho.

 

„To byla moje první čokoláda a nikdy jsem nezapomněl chuť toho prvního bonbónu. Byl sladký jak nektar. Měl jsem takovou radost.“ Armin vedle něho sedí v županu a s ručníkem v ruce.

„Půjdeme na tu večeři a potom se budeme milovat, ano?“

Armin spokojeně přikývne. „Ano. Kosťo,“ zašeptá do jeho rtů.

„Copak?“

„Stejně jsi blázen, že jsi ji tehdy vezl v takovém počasí.“

„Pro tebe všechno, Armine.“ Políbí ho a stejně si přeje, aby nikam nechodili. Armin ho obejme a za chvilku jsou ponořeni do víru vášně. Na zemi leží otevřená krabička s jedním zabaleným bonbónem na dně.

 

Konec

 Za beta read děkuji Alane

Obrazek

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

----

(vivien.lo, 29. 7. 2016 7:59)

z nepřátelství láska na celý život,jsem ráda že to tak dopadlo děkuji za nádhernou povídku Armin a Kosta mi učarovaly,děkuji moc moc moc

Ahoj!

(Jasalia, 26. 6. 2011 16:05)

A zase som na jeden hlt zhltla celý tvoj román. A priznám sa, že mi tam chýba scénka, v ktorej sa Kosťovi začalo ich milovanie páčiť. Predsa len - bolo tam spomenuté len raz a tam pri tom zaspal, xi xi xi... Ale inak si uveodmujem jednu vec. Je vlastne dobre, že nie si profík. Ak by som si vtoje knihy musela kupovať, minula by som na ne celú výplatu. Na druhej strane - ako sa ti za tvoje úžasné výtvory poďakovať???

ach jo

(bacil, 20. 12. 2009 21:20)

tak tohle byla nádhera. Bude nějaké volné pokračování. Docela by mně zajímalo tak to dopadlo při setkání v Paříži se setrou. No krásně píšeč a už se těším na další příbehy. Jakékoliv.

taak...

(E..., 18. 2. 2008 18:34)

nechci se s tou romantikou moc opakovat, ale nic jinýho asi nevymyslim...krásná povídka (chjoo, kdyby bylo pokračování...ostatně jako dycky xD)

_______________

(Milwa, 16. 2. 2008 10:07)

MOc krásné....a ráda bych si přečetla ještě něco....cokoli---prosííííííííííííím
NA tomhle páru docela ujíždím,takže co o de mě čekat...

Nádhera.

(Mononoke, 14. 2. 2008 22:06)

Prosím, pokračovanie... Môj top pár stále za svoje radosti platí slzami, na svete nič nie je zadarmo.

Hm, prišiel si vlasník lyží po ne do hotela? Možno by to bol ehm, partner pre povedzme napríklad baróna? Tie nápady, kde sa berú...