Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

24.

Dezertér

„Maxi, Eva napsala v dopise, kde, že jsou ty zajímavé scény s námi dvěma. Ty érotickéé… Co to děláš?“

Max zrovna balí oblečení, když do dveří vejde Ethan.

 „Balím si věci. Počkej, je to jinak. Chci být u Joy, až na ni přijde hodinka. Bude se muset obejít bez těch kapitol. Nemusí vědět o nás dvou vše a už vůbec ne o naší ložnici. Ta patří nám dvěma,“ říká, ale ve tváři je vidět napětí.

Ethanovi se uleví. Na okamžik, na malý okamžik mu přestalo tlouci srdce a on si myslel, že ho chce opustit. Vteřina, která se zdála delší než celá válka. „Zavolám Robertě. Bojíš se, že?“ Evu a jejich milostný román, jak ona tomu říká, proberou někdy jindy.

„Děkuji ti. Musím se postarat o stravu a dohlédnout na ní. Nechci nic zanedbat.“

„Spíš zanedbáváš mě, ale já ti rozumím. Je to už dlouho, co jsi mi řekl, že je březí a mně se zdá, jako by to bylo včera. Od té doby, ehm no neuraz se, ale vypadá jako sud. Je to normální?“

„Právě proto s ní chci být. Je příliš tlustá a ty pohyby hříbátka jsou divné, prostě, nevím!“ pokrčí rameny a zatáhne zip na tašce.

„Nechápu. Jak divné?“

„Sakra, to kdybych věděl!“ Vyjede a vzápětí se snaží uklidnit. Prohrábne si světlé vlasy a nešťastně se dívá na Amina. „Prošel jsem si všechny příručky a knihy, co tu mám. Znovu a znovu jsem hledal a nemohu na to přijít.“

Ethan k němu přijde a obejme ho. „Bude to v pořádku. Přijdu k tobě každý večer a co pacienti?“

Max čerpá útěchu z Aminovy náruče. „Budu používat více Texas džípu, ale chci být u ní každou chvilku a dohlédnu na krmení. Zatím žádné problémy nemá, akorát se už nechce pohybovat.“

„Dáváš ji dobré krmení? Má všechno? Nesmí jí nic scházet.“

„Teď už jen dostává luční seno a kontrolují každou hrst a k tomu mash.“

„Co je to?“ podiví se Ethan a vezme tašku do ruky. Vyrazí ke dveřím.

„Mash? Teplý nápoj, aby se zabránilo nadýmání. Sůl, teplá voda, lněná semínka, otruby a oves. Smícháš to dohromady a je to.“

„Zní to odpudivě. Napíšeme Danielle a Nicole o hříbátku a víš co, až bude starší, vyfotíme si ho. Ne, uděláme mu album!“

„Dobře. Pojedu.“

„Počkej!“ Ethan vrazí do kuchyně a horečnatě začne připravovat obložené chleby. „Nebudeš mi tam o hladu. Určitě budeš spát vedle ní.“ Zabalí, přidá jablko a balíček sušenek. Sáček mu vrazí do ruky.

„Díky moc.“

„Počkej a jako za to nic nedostanu?“ Uraženě se k němu otočí, ale usmívá se.

Max k němu přistoupí a políbí ho. Vyjde ven a Ethan zaslechne džíp.

„Merde!“ řekne s gustem a obrátí se k bordelu, který v kuchyni stihl udělat. Bude to muset vydržet, ale tady doma pro Joy podmínky nemají a tak ji Max přestěhoval do ordinace. Ukrojí si chleba a namaže máslem. Posolí. Opřený o linku konzumuje chleba a připadá mu to tu odpudivě prázdné. Při pomyšlení, že bude objímat polštář místo Maxe, je mu špatně a potom se usměje. Přestěhuje se k němu. Pookřeje a hned vyběhne nahoru nechávaje neuklizenou linku na pospas osudu. Jak to, že na to nepřišel dříve? „Jsi osel, Ethane,“ řekne si s potěšením.

Zabalí do tašky pár maličkostí, obleče se a vyrazí k Maxově ordinaci. Bude to náročné pendlovat mezi domy, ale nechť. Zaťuká na dveře ordinace.

„Stalo se… Amine, pojď dál.“ Rozzářené oči a rozkvétající úsměv na Maxově tváři ho přesvědčí, že udělal dobře.

 „Nesnáším prázdnou postel.“

O dva týdny později vaří večeři. Rozhodl se něco zapéci a místo brambor použije těstoviny, které si oba oblíbili. Ingredience naskládá do pekáčku. Těstoviny, kostičky šunky zalije vajíčkem a navrch rozloží zeleninu. Už se chystá, že pekáč zašoupne do trouby, když zazvoní telefon. Odloží pekáč na linku a vrhne se k telefonu.

„Amine, přijď, už to začíná,“ křikne do telefonu udýchaný hlas a potom ticho. Ethan si rozváže a odloží zástěru. Tak je to tu. Vyjde ven a zajde za Bubim. Obejme ho kolem krku. Bubi přešlápne. „Tak máš hříbě. Co myslíš, bude to holka nebo kluk? Tobě je to asi jedno a mně taky, ale pokud bude stejný jako ty, máme se na co těšit.“ Pohladí ho a vede do stáje. Budou muset malou stáj rozšířit o další box, ale zvládnou to. Dá mu seno a oves, vymění vodu.

„Dobrou noc, Bubi.“ Zavře dolní a horní vrátka. Přece jen je ještě zima. Zaslechne zafrkání a jde k ordinaci. Vejde do otevřených dveří.

„Jak to jde?“

„Konečně jsi tady!“ zařve Max. „Bože, co mám dělat? Poraď mi!“ obrátí se k Ethanovi a chytí ho za ramena. Zoufale jím zatřese.

„Já jsem jen doktor, ty jsi zvěrolékař. Pamatuješ? Nedávno jsi přece odrodil Grableových klisnu. V čem je problém?“

„No jo, to nebyla Joy!“

Ethan ustoupí, rozmáchne se a jednu mu ubalí. „A dělej.“ Max se uklidní a jen nevěřícně pohlíží na Ethana. Potom se otočí a s červenou tváří jde k Joy.

Konec války

„Seržante, máme tu dezertéra.“

Zní to ošklivě, pomyslí si Ethan. Zní to, jako by se někde opaloval na riviéře a možná mají pravdu.

„Cože?“ Seržant hodnostně starší udiveně zírá na vojína.

„On sem přišel a řekl, že je dezertér.“

Seržant - vysoký, štíhlý, trochu předkloněný muž si s údivem prohlíží Ethana.

„Buď je blázen, nebo je fakt… Jdeme.“ Něco se mu nezdá. Ethan vezme batoh s věcmi a jde. Usadí ho do křesla ve své pracovně a pozoruje ho. Většinou dezertéry vede ozbrojená hlídka, ale tenhle tu v klidu sedí a rozhlíží se po mapách. „Víte, co je za dezerci?“

„Vím. Vězení.“

„Jméno?!“

„Kapitán Ethan Amine Drake, poslední služba expediční sbor v Dunquerke. Lékař.“

„A mohu se optat, co jako jste za tu celou dobu dělal? Pokud vím, od té doby uplynuly čtyři roky.“ Nemůže to pochopit, ale začíná být zvědavý.

Ethan se mírně začervená. „No víte, nechtěl jsem skončit v zajateckém táboře. Nezvládl jsem se dostat do lodě a ukradl oblečení, dostal dokumenty a vyrazil.“

„Na procházku,“ poznamená ironicky seržant.

„Já se fakt snažil dostat do Anglie. Přísahám. Mám tam, seržante, rodinu, ale nějakým způsobem jsem se dostal do Paříže a z Paříže opět do Dunquerke. Řekl jsem si, že vyrazím do Belgie a najdu si nějaký přístav a loď. Opravdu jsem chtěl přeplavat kanál.“

„Aha.“ Zní to fantasticky. Až moc neuvěřitelně. Jenže celá válka byla tak trochu neuvěřitelná. „A dál? Došel jste do Belgie?“

„Nedošel. Skončil jsem se zlomenou nohou v jedné vesnici.“

„Tak zlomená noha.“ Blbší výmluvu snad za celou dobu své působnosti nezažil. „Jak dlouho se léčí zlomená noha, doktore?“

„Asi tři čtyři týdny, podle komplikací. Proč se ptáte? Problém nastal, když se do sousedství vesnice nastěhovala posádka. Německá.“

„Výborně a já myslel, že čtyři roky.“ Báječná báchorka. „A co jste udělal?“ Přece jen je zvědavý, co si ten chlápek dál vymyslí. Neuvěřitelné čeho jsou schopní, aby vyklouzli z obvinění. Někdy uvažuje, že o tom sepíše menší knížečku.

„Jsem rád, že mi věříte. Stal jsem se tam starostou. Já za to nemohl, ale umím německy a nějakým záhadným způsobem mě jim určili. Věřte, raději bych byl u své jednotky.“

„Chlape, takové kecy si strčte někam! To si nemůžete vymyslet něco lepšího?“ zařve. Venku se dozorčí uchechtne a čeká, až seržant Carsten Tromach přestane řvát. „Takovou pohádku by vám nezbaštil ani řadový voják. Tak pravdu! Kde jste se celou dobu flakál?! Za pravdu vám zmírním trest.“

„Ale já mluvím pravdu. Chcete to vidět?“

Seržant překvapeně sleduje Ethana, který se začne hrabat ve vaku. Na stole se začnou vršit doklady, fotografie a dokonce propustky do města. Seržant Tromach nevěřícně zírá na hromadící se dokumenty.

Nahmatá sluchátko. „Hammere, zavolej Felixe a Pierra. Fofrem.“ Natáhne ruku k dokladům. „Tady stojí, Amine Salacrou. Nějak se mi nezdá, že byste se tak jmenoval.“

„Nebudu se tu procházet pod vlastním jménem. Měl jsem opravdové štěstí, že jméno souhlasí s mým druhým jménem a matka mě tak oslovuje běžně. Byl jsem zvyklý. Klika jako hrom. Dokonce jsou ve městě manželé, kteří mi synovy doklady zapůjčili.“

Ten chlap snad mluví pravdu. Prohlédne propustky s razítky. Nemůže tomu věřit, jenže co když to někomu sebral? Proč by se, ale s falešnou identitou hlásil na velitelství? Ťukot.

„Dále,“ zařve. Je v rozpacích a neví, co má dělat. Nemůže ho pustit jen tak a na druhou stranu nechat ho zavřít? Nesnáší tyhle situace, kdy neví kudy kam. Má rád přímočarost a jednoduchost.

„Nechte toho!“ Felix a Pierre, tlumočníci na velitelství, se po sobě podívají.

„Přejete si, seržante?“

„Vyzkoušejte ho.“ Kývne hlavou k Ethanovi, který sedí na židli se zeleným batohem u nohou.

Po pěti minutách konverzace je mu zcela jasné, že mluví pravdu. Znalosti jsou znalosti. Ty nemůže našvindlovat jako dokumenty. Nechá ho samotného a vyjde s tlumočníky ven.

„Tak co?“

„Nechápu, seržante Tromachu. Co chcete vědět?“

„Kruci, nakolik umí ten jazyk?“

„Francouzsky jako by se zde narodil, tedy on je Angličan nebo není?“ Pierre je zmatený.

„Německy umí velmi dobře, ale je vidět, že je cizinec. Přízvuk se občas zadrhne, ale jinak mluví výborně.“

„Díky.“ Vejde dovnitř. A teď co? Ten chlap zřejmě nelhal. Potom ho napadne skvělá myšlenka. Jednoduše ho zavře a přenechá rozhodnutí vyšší instanci. Spokojen a uklidněný se posadí za stůl.

„Pane seržante, mohl bych vás o něco požádat?“

„Ano.“

„Víte, za celou dobu války nemám zprávy o své rodině. Mohl bych si zavolat? Otec má telefon a…,“ Carsten Tromach začne brunátnět. Dezertér a on si klidně dovolí optat… Zvedne sluchátko.

„Hammere, máme tu dezertéra, stráž. A pro vás - ne.“

Ethan zesmutní. Doufal, že mu do Londýna dovolí zavolat. Určitě je to vyhrazeno pouze pro vojenské účely, ale mohl udělat výjimku. Opět se ozve zaťukání, dveře se otevřou a napochodují dva vojáci s označením vojenské policie.

„Seržante Tromachu, hlásíme se pro zajatce.“ Nedůvěřivě si prohlédnou Ethana. Ten se zvedne a na záda si dá batoh.

„Odveďte ho do vězení.“ Vojáci se postaví za Ethana a s napřaženými zbraněmi ho vedou pryč. Popravdě moc nebezpečný jim nepřipadá. Vyvedou ho na nádvoří a vedou do provizorního vězení.

„Kapitáne Drakeu!“ zaslechne a otočí se po hlase. Spěchá k němu vysoký muž. Britská uniforma, zpod čepice vykují hnědé vlasy a veselé oči ho radostně objímají. „Kapitáne Drakeu, jste to vy?“

„Ano a vy jste?“ Prohlíží si neznámého s výložkami kapitána.

„Počkáte chvilku, ne a co se tu děje?“ optá se neznámý muž, když si uvědomí označení vojenské policie.

„Dezertér, kapitáne Abstone.“

„Cože? Kapitán Drake a dezertér? To musí být nějaká mýlka. Zachránil mi život hned dvakrát. Proklatě, tohle nenechám jen tak. Vy si na mne asi nevzpomínáte, že?“

„Popravdě moc ne,“ přizná Ethan. Zachránil mu život? Dvakrát? Kdo to asi je?

„Michael,“ představí se mu s širokým úsměvem a doprovází je do vězení. „Pamatujete na Dunquerke? Nevzpomínáte si?“ poklepe se na zranění, které tehdy utržil. „Fotografie Simone, mé snoubenky a ten, co jste mu přenechal místo na lodi. Jsem strašně rád, že žijete.“

„To jste vy? Změnil jste se.“ Matně si vzpomene na muže, kterému přepustil své místo. Z té noci si zapamatoval zimu a slanou vodu, v které se odrážely světla vítězných světlic.

„Ani se nedivím. Tehdy bylo vše tak narychlo a všeobecná únava. Dostal jsem se domů a vykurýroval. Ten doktor, co mě dostal do pacek, říkal, že ta rána byla sešita výborně a zřejmě mi zachránila krk. Mohl jsem být na tom hůře. Mám tam jizvu, jako hrom, ale na to kašlu. Hlavně, že žiju.“

Vojáci neví, co si mají myslet. Kapitána Abstona tu všichni znají a vybavuje se s vězněm, jako by se znali léta.

„A teď mi řekněte, co se stalo?“ Veselost z tváře vyprchá a zvážní.

„Zůstal jsem ve Francii. To je celé a nemohl se dostat domů. Rodiče ani neví, že žiju. Zdá se, že seržant neví, co se mnou a tak mě šoupnul do vězení.“

„Klid. To se vyřeší raz dva.“

Ethan na něho nedůvěřivě pohlédne. Nechce zpochybňovat jeho prohlášení a raději se optá na Simone. „A co Simone?“

„Vzal jsem si ji. Před třemi měsíci jsem se stal hrdým otcem Kathy a to jen díky vám. Kdybyste si tehdy nevyměnil se mnou místo… Jsem vaším dlužníkem.“

„Ale nejste.“ Vzpomene, kolikrát mu nadával a sobě taky. Dobře tehdy udělal. Mezitím dojdou k vězení.

Michael chytne jeho ruku a stiskne. „Já to vím nejlépe. Měli by s vámi zacházet jako s hrdinou. Uvidíme se později a vyřiďte Peterovi,“ obrátí se k vojákům, „že jestli s ním nebude zacházet v rukavičkách, osobně si to s ním vyřídím.“

„Ano, kapitáne. Tak jdeme!“ popoženou ho dovnitř. Ethan vstoupí do chládku a přimhouří oči. „Seržante Wildey, vedeme vězně a kapitán Abston vyřizuje, že ho máte hýčkat.“

Ethan pod pohledem seržanta zrudne. „Co si Michael myslí?! Odveďte ho! Zacházet s ním něžně? Není doma u maminky. Dezertér. Pro ně mám jen jedno slovo. Krysy. A tady jsem pánem já. Je to všem jasné? Padejte a ten batoh tu necháte a opasek taky. Co kdyby se chtěl oběsit? Neoběsíte se mi na svetru, že ne?“

„Tkaničky nechcete?“ optá se, když pokládá pásek na stůl.

„Nebuď drzej, mladej, jinak zažiješ, co je to peklo! Večerka je v osm. Potom nechci slyšet ani nádech!“

„Ano!“ Ethan registruje tmavé oči, robustnou postavu, knírek a ironický úsměv na rtech. Ethana posadí do místnosti s mřížemi. Jako ve filmu, myslí si a usedne na tvrdou palandu. Vojáci zmizí. Taky kam by utíkal? Vyklepe pokrývku a ušklíbne se, když se zvedne prach. V Bois se měl rozhodně lépe. Vzpomene si na Maxe. Zajímalo by ho, co teď dělá. Zavře oči. Je trochu unavený a stejně, co má tady jako dělat?

Odpoledne zaslechne hluk a potom se u dveří objeví Michael. „Zdravím, kapitáne Drake. Už jsem Peterovi omlátil o hlavu to jeho zacházení s vámi. Tak to otevřete. Kapitán Drake nikam neuteče.“

Ethan nechápe, proč to pro něj dělá.

„Sakra, Michaele, děláš si, co chceš. Tohle je vězení a ne piknik a tohle je dezertér. Tomu slovu snad rozumíš, nebo ne?“

„No tak, Petere, udělej mi tu radost. Nebýt jeho, nikdy bychom se nepotkali. Byl se mnou tehdy na lodi a postaral se o to, abych nechcípl uprostřed kanálu,“ vysvětluje Ethanovi setkání s Peterem. „Je jako můj starší brácha.“

 Peter se zašklebí. „Jestli ti zdrhne, potom si mě nepřej. Měl by ti někdo dát na zadek.“

„Neboj. Přinesl jsem něco k jídlu. Tady to jídlo není špatné, ale tohle je lepší.“ Vytáhne voňavý bochník chleba, čerstvý sýr a láhev vína. Ethan se posune a udělá mu místo. Dveře se zavřou. Má pocit, že tohle je sen? Pohádka? Nebo že by se k němu vrátilo štěstí?

„Děkuji, už jsem si říkal, kdy mi přinesou jídlo. Není příjemné mít prázdný žaludek.“ A že to zažil hodně krát. „To jsou úplné hody.“

Michael se usměje a vytáhne plechovku. „Od amíků. Malá pozornost od přítele.“ Otevře a nechá přivonět.

„Bože!“ vydechne Ethan. „Hovězí maso.“

„Dejte si, co srdce ráčí.“ Ukrojí chleba a namaže ho máslem. Navrch dá pořádnou porci masa. Podá ho Aminovi. „Byl jsem za náčelníkem štábu, ale bohužel neměl čas a řekl jen, že se musí zjistit, jestli je to pravda. Dostanu vás odtud, co nejdřív.“

„Ethan.“

„Michael.“ Oba sedí rozpačitě proti sobě a prohlížejí se.

„Nevypadám moc dobře.“

„To ne, ale kdo vypadá. Je to úžasné. Zašel jsem za seržantem Tromachem. Vyprávěl mi tu vaši pohádku, jak tomu vyprávění říká. Prý je to největší blbost, kterou slyšel. Nemůže tomu uvěřit. Muselo to být strašné.“

„To bylo. Nejhorší bylo odvádět týden, co týden jídlo a potom maquisté. To je tak dobré. Hovězí. Celé čtyři roky jsem jedl pouze ryby, kuřata a divočinu, co ulovil Puppi. To je pes.“

„Ty jsi opravdu dělal starostu?“

Ethan se zamračí. „Jo. Nemohl jsem jen tak utéci. Za prvé by mě asi hledali a za druhé, když jsem viděl bezradnost těch lidí, a Němce, jak se tam roztahují a nikdo jim nerozumí a k tomu byl zákaz pohybu.“

„Já se zas dostal do Londýna, vyléčil jsem se a potom jsem skončil u tankové brigády. Já a tanky,“ začne se smát. „Ale šlo to. Teď mám dovolenku. Nechápu, jak je to možné, že tě tu zrovna potkám. Je to náhoda a to neuvěřitelná.“

„Nevíš, co se mnou hodlají udělat?“ Rozhodně nechce být zastřelený. Kdo by se postaral o Bubiho a až bude po válce, bude se snažit najít Maxe. Pokud nezemře, ale ne on to určitě zvládne.

„Nevím. Massey mi nic neřekl. No, neměl na mě čas, ale já mu večer ukážu.“

Ethan nechápe. Ukáže. On?

„Ach, je mým švagrem. Bratr Simone. Proto jsem tu taky na dovolené. Domu, k Simoně, jsem ji nedostal,“ zašklebí se, když vidí Ethanův nic nechápající pohled. „Nemohu nic zaručit, ale udělám cokoliv, abych splatil dluh.“

„Už tou plechovkou jsi ho splatil.“

„Tohle nejde splatit,“ tiše namítne a klidně pozoruje Ethana.

Oba mlčí. „Chceš ještě?“

„Ne. Nejsem zvyklý hodně jíst.“

„Tak dobře. Nechám ti to tady a zítra se uvidíme. Budu mít, co dělat a mám na to dva dny. Máš tu někoho, kdo by ti něco z toho potvrdil?“

„Manžele Salacrou. Jean sloužil u Verdunu a potom jedině Bois.“

„Jdu už,“ zarazí netrpělivého Petera, který se vrátil a provokativně chřestí klíči. Michael vstane, rozloučí se a sjede nevrlým pohledem Petera.

„Na rozdíl od tebe nemám dovolenou a nepracuji v holubníku. Kdo je to?“

„Hned ti to povím…,“ víc už Ethan nezaslechne. Podívá se na chleba s masem. Bylo by to škoda vyhodit a sní ho do posledního drobečku. Klikař Ethan se zřejmě vrátil. Jen aby měl opravdu kliku. Přejede si unavenou tvář a lehne si. Maxi, kde asi jsi? Otočí se ke stěně a vzpomíná na Maxe a na chvíle, které s ním strávil. Zítra požádá Michaela, jestli by mu neobstaral telefon. Tedy jeden telefonát. Rodiče musí být strachy mrtví, co s ním je a on popravdě si dělá taky starosti. Otec s matkou snad budou v pořádku, ale Jonathan určitě narukoval. Nijak ho nemá v lásce, ale je to přece jen bratr.

Pohlédne k malému okénku, kterým dovnitř proniká trochu světla. Povzdechne si. Kruci, jak se mohl dostat do té šlamastyky? Možná se měl tehdy nechat zajmout.

Druhý den brzy ráno vstane. Je vyhnán před celu a stojí před ní. Nechápe, co to provádějí. Moc jich tam kupodivu není. Šest i s ním. Kontrola? Když je vzápětí na to zase strčen do cely.  Sní zbytky od včerejšího dne a čeká na snídani. Od té doby co je z Bois, by mohl neustále jíst, i když o proti dřívějšku jí spíš jako vrabec.

Snídaně v ešusu. Kus chleba, ne čerstvého a voňavého, ale zvykl si na to a je rád, že má kus žvance. Nikoho nezná a nikdo se s ním nebaví. Opět si lehne. Zajímalo by ho, co dělá Michael. Možná jen tak kecal, že tu zná kde koho.

K večeru už je nervózní. Rád by znal rozsudek. Jen aby to nebyl ten nejhorší z nejhorších. Snad ho jen  zbaví hodností a nechají ho jít, i když čert ví, co spáchají. Nakonec se opře o dveře a zakřičí.

„Je tam někdo?“

„Zavři zobák!“ Někdo zařve a ostatní mlčí. No, aspoň zde nejsem sám.

 „Copak by si dušinka přála?“ ozve se tichý hlas seržanta Petera, který se opírá z druhé strany o dveře a nožem krájí hrušku na dílky.

„Telefonát!“ vyrazí ze sebe.

„Telefonát?“ podiví se. „A komu chceš volat? Svému velícímu? Ó ne. Vždyť ty žádného nemáš. Jsi jen odpad, co se celou dobu válel s prasaty na venkově, zatímco my bojovali.“

„Ne, rodičům. Neviděl jsem je čtyři roky.“

Peter se zasykne a přestane loupat hrušku. „Rodičům,“ hlesne.

„Sakra jo a komu jinému? Královně?“

„Nevím.“ Přemýšlí. Ve skutečnosti poté co mu vyprávěl Michael… Odejde a za chvilku se vrátí se svazkem klíčů. „Tak jdeme!“

„Kam?“ Nelíbí se mu to. Jdou osvětlenou chodbou někam do neznáma. Polkne. Bože, prosím ne. Má strach. Otevřou se tmavé dveře a on si vzpomene na jiné vězení a na zhroucenou postavu na židli.

„Co je? Snad se nebojíš?“ zažertuje Peter, když vidí bledého Ethana.

„Ano.“ Klidně přizná. „Vzpomněl jsem si na vězení posádky. Bylo to…“

„Hele, nejsme Němci. Je to jasné!“ Chytí ho pod krkem a tiskne ho. „Jestli nás k nim ještě jednou přirovnáš, zabiju tě. Rozumíš?“ Je rozzuřený do běla. Po chvilce ho pustí a uklidní se.

Ethan nic neřekne. „Jaké číslo a adresa?“

Ohromený Ethan mu ji nadiktuje. Peter zvedne sluchátko a spojí se spojovatelkou. Musí se dobře znát, když zaslechne vtípek ohledně minulého dne. „Zvoní to.“

„Drake. Kdo volá?“

Peter se ušklíbne. „Vězení v Amiens, u telefonu seržant Wildey.“

„Přejete si?“ Peterovi zmizí úsměv ze rtů. Klidný tón ho dokonale odrovná. Kruci, kdo je jeho otec? Ani ho nevzalo, že ho volá vězení.

„Jak bych to vysvětlil. Mám tu někoho, kdo tvrdí, že se jmenuje Ethan Amine Dra…“ nestačí doříct, když odtáhne sluchátko.

„Dejte mi toho parchanta k telefonu! Zabiju ho vlastníma rukama! Prosím.“

Peter škodolibě podá sluchátko Ethanovi. Zřejmě nebude muset stavět popravčí četu. Stačí, když ho pošle do Londýna.  Ethan si přejede rukou po krku. Nejistě se usměje.

„Ahoj, tati! Jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Ethane?“

„Jo jsem to já. Jsem naživu.“ Ticho. Zneklidněně pozoruje němé sluchátko a opět si ho přiloží k uchu. Odkašle si. „Tati jsi tam?“

„Jsem. Kde jsi?“

„Ve vězení v Amiens, to je ve Francii.“

„Vím, kde je Amiens. Co jsi spáchal?“

„Dezerce!“

„Co je to za blbost?! Žádný Drake nikdy nespáchal tak odporný čin. Jistě bylo pár černých ovcí v rodině, ale žádný z nich nic takového neprovedl! To se musí ihned vyřešit. Jestli se to potvrdí, tu skvrnu nesmyji ani náhodou.“

„Zfalšuješ kroniky, tati,“ uklidní ho Ethan. Je rád, že si nemyslí, že je dezertér. „Mamka a bratr jsou v pořádku?“

„Jsou. Budu je pozdravovat a v tom vězení si pobuď.“

„Tati!“ vykřikne ohromeně. Šance, že otec zapůsobí na někoho známého, se vypařila.

„Nediv se tolik a vůbec, kde jsi celou tu dobu byl? To jsi nemohl poslat pohled, zprávu? To máš za to, že mě s matkou neposloucháš a zapsal ses do armády. Trp. A vyklop, co jsi tam prováděl.“

„Dělal jsem starostu v jedné francouzské vesničce.“ Smích. Ethan se usměje.

„Tak to na tebe vypadá. Pozdravuj tam a nezapomeň, že jsi Drake!“ Ticho.

„Merde!“ zakleje a odloží sluchátko na vidlici.

„Copak?“

„Že prý nemám zapomenout, že jsem Drake. To mi hodně pomůže. Myslím, seržante Wildey, že mě tu otec nechá ve vaší náruči delší dobu.“

Peter se začne smát. Zvláštní rodinka. „Tak jdeme a laskavě mě neruš, ano.“

„Rozkaz!“ Zasalutuje a v klidu napochoduje do cely. Maxi, rodina je v pořádku a co ty? Usne, když zničehonic vstane. Cítí, že křičel, ale v celách jsou slyšet občasné výkřiky. Položí se a otře si čelo. Matně si vzpomíná na německé uniformy, střelbu a potom ruce. Ty prokleté ruce. Proč se jich nemůže zbavit? Z korby auta natahující se ruce, které pomáhají dalším rukám vyšplhat se do vnitřku nákladního auta. Zbytek je vždy jen kulisa k tomu. Jako tečka, třešnička na dortu, jen není sladká, ale hořká s příchutí děsu.

Otočí se ke dveřím. Jak dlouho se mu budou zdát a ztratí se někdy?

Od stolku u vchodu do vězení zvedne hlavu Peter a dál se věnuje hraní šachu.

Druhý den se probudí a doslova opět vylíže ešus. Odloží to a opět nástup, prohlídka. Vzpomene si, že dnes Michaelovi končí dovolenka. Přijde se aspoň rozloučit? Zaleze opět na palandu a přitáhne si přes nohy pokrývku. Pozoruje plazící se světelný paprsek. Zajímá ho, kdy dorazí ke dveřím.

„Ethane.“ Dveře opět dokořán a v nich seržant s Michaelem. Musel si zřejmě na chvilku zdřímnout, protože paprsek, je v půlce dveří.

„Michaeli. Odjíždíš?“

„Za chvilku. Všechno jsem předal Massey. Vylíčil jsem mu zřetelně, co má udělat. Nejspíš to udělá. Ne, kvůli mně, ale kvůli Simoně a Kathy. Přivedl jsem mu ty manžele Salacrou a zajel do vesnice. Milí a pohostinní lidé a ochotně mi potvrdili, co jsi řekl. Nic jsem jim neříkal, kým jsi byl. Jen jsem se ptal na starostu. Musím říct, že jim docela chybíš. Něco mleli o starostově víně, ale spěchal jsem. Budu muset jít. Nevím, kde budu, protože naše jednotka byla trochu pošramocená v jedné menší bitvě, ale nic vážného. Naštěstí. Až něco budu vědět, ozvu se švagrovi. Bude vědět, kde budeš. Já, nevadí ti to?“

„Ne, jsem rád. Celou válku jsem byl sám. Nemohl jsem s nikým důkladně mluvit a musel tajit, že jsem někdo jiný.“ Pousměje se. „Zas nebylo tak zle. Zvykl jsem si, ale ten strach tam byl.“

Michael ho spontánně obejme. „Děkuji.“ Vyjde ven a ještě mu zamává. Ethan se usadí nazpět. Pozdě odpoledne je vyveden ven a veden stejnými vojáky do budovy. Nahlásí se u dozorčího a odvedou ho do jiné pracovny. Vejdou s ním dovnitř a čekají.

Ethan si v klidu prohlédne podplukovníka. Je menšího vzrůstu, ale drží se jako voják. Modré ostražité oči, černé vlasy, knír. Je starší, než jsem čekal, uvědomí si.

„Tak vy jste Ethan Amine Drake. Michael za vás orodoval horem dolem. Měl byste být vděčný.“

„Já jsem. Popravdě, zapomněl jsem na něho.“

„On ne. Pořád na tu dobu vzpomínal. Vyprávěl to pořád dokola. Čekal jsem nejméně dvoumetrového muže.“

„To je mi líto.“

„Ta dezerce je vážná věc.“ Odmlčí se a pokyne mu k židli. Ethan se posadí. „Manželé Salacrou potvrdili vaší historku. Popravdě je tak divoká, že se snad ani nemohla stát. Vím, že ano. Michael si dokonce půjčil džíp a s Pierrem, to je náš překladatel, jel do Bois. Zdá se, že je vše v pořádku a během války tam starosta jménem Amine Salacrou existoval.“

Ethanovi se ulehčí.

„Problém je, co s vámi?“ Opře se a zabubnuje rukou o stůl. „Já se přiznám rovnou. Nemám potuchy, co s vámi. Není to obvyklá dezerce. Kdybyste byl zajatý, bylo by to jako byste se vrátil ze zajateckého tábora. Jenže vy jste v něm nebyl. Je to složitá situace a určitě si to rozvědka bude chtít ještě prověřit.“

„A nemohl bych se vrátit tam, kam jsem patřil?“

„Do expedičního? Nevím. Rozhodně vás někam umístíme. Nebýt Michaela…,“ přetře si tvář. „Doktory stále potřebujeme. Zatím než se rozhodnu, co a jak, dám vás do místní nemocnice. Myslím, že si potřebujete osvěžit pár věcí.“

Ethan se pousměje a zadívá se na ruce s mozoly. „Potřebuji a děkuji.“

„Vypadněte. U dozorčího si vyzvedněte propustku, a jestli se o tom budete šířit, pak nepočítejte s mojí pomocí. Je to jasné? A z Amiens ani krok.“

Ethan vstane, srazí podpatky a málem zasalutuje. „Rozkaz, pane plukovníku.“ Familiárnost skončila a on stojí před svým velícím důstojníkem.

„Jděte.“ Ethan provede půlobrat a vyjde z pracovny. Stráže nikde. Sejde dolů.

„Ethan Amine Drake.“

„Tady podpis. Zajděte za zásobovacím důstojníkem. Umístění nemocnice.“

„Rozkaz!“ vyjde na nádvoří. Slunce právě zapadá a paprsky zlatí budovy poničené válkou. Je spokojený.

„Tak přece tě pustili?“

O zeď se opírá seržant Wildey. „Nepočítej s tím, že ti budu salutovat. Jdeme!“

„Rozkaz!“ Vykročí za ním. Požádal ho Michael o tu službu nebo to dělá sám od sebe?

Po měsíci těžké práce, zvykání na chloroform, krev, šití i bolest v očích pacientů a kdy si připomněl umění šít a řezat, vrátil se k armádě. Asi to zařídil buď otec, nebo plukovník. Neptal se, ale je rád. 131 polní nemocnice v sedmé pěší armádní divizi.

Do rukou se mu vrátila zručnost a on trpělivě celou válkou putuje za jednotkami a ošetřuje zraněné. Francie, Německo a opět je rád, že rozumí pacientům. Po skončení války dostane dovolenku a odjede do Paříže. Eva ho tam už čeká. Je šťastný a jednoho dne odjede do Bois.

Danielle je spokojená a s Albertem se už dávno vzali. Bubi ho zřejmě rád vidí a hned se k němu lísá. Je spokojený, že je v pořádku. Putuje s ním do Paříže. Nemohl ho tam nechat. Patří k němu a k Maxovi. Začne zařizovat převoz vraníka do Londýna. Nic jednoduchého, ale obstará mu papíry, všechno. A potom čeká na propuštění z armády. Zatím pracuje ve vojenské nemocnici. Rád by odjel konečně domů.

V Paříži, která se vzpamatovává z války, se setká opět s Michaelem, který přežil konec války. Je strašně rád, že ho vidí. V noci, kdy spolu sedí u něj doma a oslavují setkání a hlavně přežití války, zazvoní telefonát. Nikam nešli. Ani za děvčaty a jen si povídají a popijí dobré víno. Vstane a zvedne sluchátko. Usmívá se Michaelově historce z dobývání jedné malé vesnice.

„Drake.“ Ozve se a spiklenecky mrkne na Michaela. Místností se tiše nese mimořádný hlas Edith Piaf.

„Prosím, asi špatné číslo…,“ francouzština.

„Genevivo?“

„Starosto?“

„Ano. Co se děje?“ Michael mu podá skleničku s vínem.

„Zítra bude soud… to je krám. Nejsem zvyklá… velitel se vrátil. Meier, no. Chtěl jste, abych vám zavolala…“ Ethan stojí a cítí, jak mu sklenička klouže z rukou. Vzdáleně zaslechne její rozbití. „No. budu končit… Jste tam, starosto? Je to krám…“

„Ano. Genevivo. Zítra?“

„Dyť to říkám. Starosto, nesedíte si na hlavě?“ najednou je slyšet jasně.

„Ne, děkuji moc.“ Položí sluchátko a zahledí se na červenou skvrnu a střepy.

„Ethane, děje se něco?“ otáže se starostlivě Michael. „Vypadáš rozrušeně. Uklidím to a kdo je Geneviva?“

„Sousedka z Bois. Zítra bude soud se zástupcem velitele posádky.“

„Tak ho zastřelí a co má být?“

„Nemyslel jsem, že přežije, ale doufal jsem v to. Chtěl jsem po něm pátrat.“

„Proč, proboha?“ podiví se Michael.

Ethan má co dělat, aby nezrudl. „Protože mi zachránil život, protože jsem s ním naplánoval vraždu jednoho německého důstojníka, protože… pro spoustu důvodů.“

Michael v uniformě tankového kapitána se na něho dívá, otáčí skleničkou. Přemýšlí, hnědé oči upřené na Ethanovu tvář. Nikdy nedokáže splatit to, co pro něj udělal. „Jak se tak dívám, bylo to tam docela bouřlivé.“

„Jak kdy, ale dostal mě z  vězení a… Počkej, co to děláš?“

„Jak co? Jedeme tam. Máme co dělat, abychom to stihli!“ směje se a hodí mu kabát. „Začínám být profesionálním zachráncem! A Simone čeká další dítě! Cestou mi můžeš pogratulovat!“ Chytne ho za paži a vleče. „Máš uniformu? Máš. Skvělé. Tu budeš potřebovat. Venku mám auto. Potřebujeme ještě někoho a vím přesně koho.“

„Víš, co děláš?“

„Ne, a je mi to jedno. Zachránil ti život. Nechceš ho snad zachránit?“

„Samozřejmě, že chci!“ to už sedí na sedadle džípu a Michael startuje.

„A teď vyprávěj, kdo je to?“

Ethan se začne smát. Zdá se, že mu to, že je Němec nevadí. Někdy se v něm nevyzná. „Jsi blázen a poslouchej, co jsme prováděli.“ Cestou se staví pro Thomase, který jen přikývne. V poledne dorazí do vesnice. Cestou zastavují a objíždějí kvůli narušeným komunikacím. Ani s pomocí zajatců opravy neprobíhají tak rychle, jak by si všichni přáli.

Vystoupí v uniformě kapitána anglické armády a rozhlédne se. Zlepšilo se to tu a v dálce je vidět kousek nového Chabracova stavení. Jejich syn přežil zajatecký tábor a vrátil se, aby našel spáleniště. S pomocí sousedů obnovuje majetek, který Němci vypálili. Zajímalo by ho, jestli mu řekli, proč byl vypálen. Povzdechne si a potom zaslechne rozsudek. Jsou v Renově hospodě a jsou tak zaujatí výrokem, že je neslyšeli.

„Jdeme!“

Otevře dveře a vstoupí. Lestriel. Geneviva, Andrés, Millicent, Danielle a další, které poznává. Chabrac stojí vedle Maxe.

„Zdravím.“ Zvedne hlavu a sundá si čepici, kterou dá pod paži. „Ten muž bude vyslýchán naším soudem kvůli cílům, proč zde byla posádka. Ihned si ho odvedeme.“

Potěšeně vnímá ztuhlý dav.

„Starosta Salacrou!“ ale on jen vnímá modré Maxovy oči. Je v šoku, ale jemu je to jedno. Potkal ho. Je rád, že tehdy zašel za Genevive a dal ji na sebe číslo. Danielle, neví proč, ale nevěřil jí, že by ho zavolala.

„Jak chceš, starosto,“ řekla tehdy Geneviva. „To bych musela do městečka. Tady nikdo nemá telefon. Andrés mě tam rád sveze.“

„Zaplatím ti.“

„S tímhle se běž vycpat.“ Pozoruje ji, jak schová papírek s jeho telefonním číslem. „Tak co, dáš si se starou ženskou skleničku nebo ti už nevoním?“

„Samozřejmě!“ Má ji rád. Jí, porybného Andrese a Nicole.

Zamračí se a stejně ty užaslé výrazy v jejich tvářích. „Ten muž je náš a doufám, že to chápete. Jdeme!“ Popadne Maxe za paži, musí zápolit s Chabracem, ale nakonec si ho odvede do auta. Pyšně. Patří k němu a udělá vše, aby s ním zůstal. Usadí ho na zadní sedadlo. Michael s Thomasem vepředu a on dozadu, hned vedle Maxe.

Kdyby mohl, objal by ho a líbal, až by oba nemohli dýchat. V hlavě začíná sesmolovat vše, co bude muset udělat. Nejdřív zajistí novou totožnost a zavolá otci. Ne, nejdřív otci. Musí se do toho zapojit Eva. Té zavolá nejdřív. Na otce má velký vliv. Usměje se. Konečně je konec války.

Všechny jeho plány šly do kytek. Max jako by se v Paříži obrátil o sto osmdesát stupňů a nechtěl slyšet o Anglii a perfektním životě zvěrolékaře. Nadával, prosil, uplácel. Nic s ním nehnulo.

Tvrdohlavý beran by byl rozumnější a on mlčel jak zařezanej beran. Dokonce ani na sebe nedovolil sáhnout.

A vysvětlení?

Britská uniforma a to, že mu lhal.

Jak by nemohl lhát? Měl mu hned na začátku říct, že je britským důstojníkem?

Ne.

Max říká, že ano.

Myslel, že ho ztratil, že ho nenajde v poválečném chaosu. Jen díky tomu, že byl blbej a vrátil se na místo činu, ho našel. Dokonce odmítal s ním mít cokoliv společného a pořád dokola opakoval jako poškrábána deska, že se vrátí k Richardovi a Jörgenovi do Německa. Kdyby měl tu moc, zavřel by ho na deset západu. Ale už neměl uniformu. Dokonce to oznámil doma.

Výbuch otcova vzteku k němu doletěl i přes kanál. Zavolal i Evě. Nadšená vůbec nebyla. Telefon se odmlčel na dva týdny.

Potom se ozval telefon a byla to Eva. Brečel jako kluk. Přijala ho, i když s velkými výhradami.

Max nic. Zarytě seděl doma, nikam nechodil a nechal se obsluhovat.

„Maxi, chceš vidět Bubiho?“

„Ne… Ano.“

Kdyby to věděl dřív, udělal to dávno. Nasednou do auta a Max se dívá na ulice.

„Paříž je šťastná.“

Neví, co tím myslí. Podle něj je pořád stejná, i když na začátku války byla atmosféra tísnivá.

„Paříž je vždy šťastná,“ lehce odpoví Ethan a zadívá se na Maxe.

„Vždy ne,“ namítne a on to tehdy nechápal. Až, když si přečetl o Maxově pobytu v Paříži, trochu pochopil, co měl tehdy na mysli.

„Zdravím. Jak se má Bubi?“ zvolá na staršího muže, který se stará o koně bohatých.

„Ten černej čert? To je kus ďábla. Pojďte, zrovna na mně vyloudil talíř vajíček.“ S širokým úsměvem jim povídá starší muž s vidlemi v rukou.

„Cože vyloudil?“ nechápavě zvolají a poprvé od soudu se na sebe podívají.

„Vy jste to nevěděli?“ podiví se. „To černé tornádo miluje vajíčka. Taky jsem se divil, ale vylízal mi talíř - snědl moji snídani a ještě měl odvahu dál loudit.“

„Bubi!“

„Sakra!“ zavrčí Ethan, když se mezi ně vetře Bubi a šmátrá po oblecích. „Špatně jsi ho vychoval.“

„Jak já? Nemohu za to, že jsi mu podstrojoval! U mě měl tvrdý vojenský režim!“

„Ty máš zrovna co říkat… Bubi, vrať se!“ rozčileně máchne rukou Ethan, ale to už jen zahlédnou zadek koně a nic.

„On nás opustil,“ vydechne Max nevěřícně. „Já se sem vleču takovou dálku a on má zájem jen o to, zda jsem mu něco nepřinesl. Ty mizero, počkej!“

Doma se Max rozhodl pro jméno Sartre a Ethan měl z kufříku dost peněz, aby zařídil cokoliv. Nechtěl žít pod svým vlastním jménem. Bál se a on mu rozuměl. Není válka, jako když on nosil cizí jméno, ale chtěl zapomenout. Možná se jednou svět změní a on se vrátí ke svému původnímu jménu.

Otec jim slíbil pomoci po měsíci mlčení a jim trvalo ještě skoro půl roku, než si vklouzli do náruče a poprvé v životě zašeptali: Miluji tě.

Současnost

„Je připravená? Je jí dobře?“ otáže se Maxe. Moc se mu to nezdá, ale co on ví o porodu klisny?

Ten už je naprosto v klidu. „Je. Prakticky nepotřebuje skoro žádnou pomoc, až k tomu dojde, vytáhneme hříbě a bude to.“

„Jak? Ber, že jsem jen mizerný doktor.“

Max se usměje a vezme provaz. „Uvázat nad spěnkové klouby a pomůžeme ji vytáhnout. Doufejme, že bude mít přirozenou polohu. Vidíš, nalité vemeno, nervózně si lehá. Je to učebnicový příklad.“

„No vidíš a ty jsi měl strach. Všechno bude v pořádku. Nesnáším to utrpení.“

„Bude v pořádku a je to pro ni přirozené. Podívej se. Lehá si. Podej mi ten kbelík!“

Ethan se rozhlédne, popadne kbelík a podá mu ho. Max vezme houbu a jemně ji umyje. K Ethanovi zavane desinfekční prostředek a zaškaredí se.

„Začíná to. Provaz!“ Max šikovně uváže kolem nohou provaz a přikývne. „Tak mi pomoz, k čertu!“

Hop a je venku. Oba se rozzářeně skloní nad černým hříbětem. Na čele má maličkou lysinu.

„Jupí, druhý Bubi!“ vykřiknou oba rozzářeně.

„Teď se o něj postaráme…,“ zarazí se a pohlédne na Joy.

„Ježíši Maria!“

„Co je Maxi?“

„Druhé hříbě. Dělej, odvaž provaz a dýchá?“

„Jo dýchá!“ odvazuje provaz a pozoruje Maxe, který si strčí ruku do dezinfekčního prostředku a sáhne dovnitř. „Mám to. Kozelec!“ Vykašle se na provaz, zatáhne a svalí se na seno s dalším hříbětem v náručí.

„Sheiße!“ zakleje německy a svírá hříbě. Celý ulepený a špinavý se přetočí a zjišťuje, jestli dýchá. Zbledne, otevře tlamičku a začne dýchat.

„Srdce!“ zašeptá.

Ethan zpanikaří. Kde proboha má kůň srdce? „Kde má srdce?“ zařve rozčileně na Maxe, který soustředěně hříběti pumpuje do plic kyslík.

„Předek!“ zasípá opět Max a neustále dává hříběti dýchání, ale to už se hříbě nadechne. Max sebou praští na zem a začne se hystericky smát.

„Dvě hříbata. Bubi má dvě hříbata. Víš, jak je to vzácné?“

Ethan pohlédne na dva černé identické dýchající uzlíčky. „Maxi, vždyť je to Bubi!“ Joy otočí hlavu k hříbatům a spokojeně odfrkne.

Konec