Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

5.

Nevítané setkání

„Vstaneš nebo tě mám probudit ledovou vodou?“ ozve se Max, který vstává dřív než Ethan. Ten se překulí na druhou stranu a něco rozespale zabručí. Maxův zrak zálibně spočine na noze, ze které sklouzla pokrývka. Přistoupí k Ethanovi, klidně ji pohladí a vnímá rýsující se svaly i měkké chloupky. Těší se z tepla i z toho, že se ho může svobodně dotýkat.

„Co polibek?“ nezřetelně prohodí Ethan. 

„Ten dostaneš po snídani. Bubi už je vzhůru a ty bys měl vstávat taky.“

„Jenže Bubi si může dělat, co chce, takže si potom dá siestu, na rozdíl ode mě.“

„Amine!“ přísně se ozve Max a stáhne z něho pokrývku. „ Já tu vodu donesu.“

„A co si ke mně lehnout a trochu mě zahřát?“ Ethan se provokativně vystaví. Max zvedne oči vzhůru. Má to s ním křížek. „Dobře, dobře, už vstávám.“ Vstane a protáhne se. To byla noc. Krásná, vzrušivá a dostal nejhezčí dárek, jaký kdy mohl dostat. „Proč jsi vlastně tak brzy vzhůru a k tomu oblečený do práce? Někdo tě volal k nemocnému?“

„Kdepak. Dozvíš se to u snídaně,“ pronese trochu tajemně Max a uhne před hozeným županem. Ethan se zamračí a potom se rozesměje. Svůdně k němu přistoupí a zadívá se do těch nádherných modrých očí ve tvaru květiny. „Copak?“ Max sklouzne dolů k jeho tělu.

„Za co mi to řekneš? Nechci čekat!“

„No možná…“ Ethan dychtivě čeká dopověď. „Za nic. Jednoduše se umyj a seběhni ke snídani, nebo se to dozvíš až večer,“ odvrátí se a vyjde ze dveří.

Ethan zaprská. „Mizera,“ zabručí. „Co já na něm proboha vidím?“ dodá ještě a naštvaně jde do koupelny. Toaleta, zubní pasta s kartáčkem, mýdlo a pak si přejede ranní strniště. Omrkne se v zrcadle. Vypadá v něm sexy nebo ne? Možná by si ho mohl nechat. Optá se Maxe, jak se mu to líbí. Trochu na sebe cákne kolínskou, kterou mu Max koupil k Vánocům, a která se i jemu kupodivu líbí. Je zvědavý, co mu Max řekne. Prohlíží se v zrcadle. Ve válce byl rád, že existoval a mohl se oholit mýdlovou pěnou. Tohle je luxus. Odvrátí se od své tváře a přemýšlí, jestli má do toho příběhu napsat všechno nebo ne.

Musí si to rozmyslet, ale kdo by to četl kromě něj a Maxe? A Max to nikdy nikomu neřekne. Jenže existují některé věci, o kterých se nechce zmiňovat. Není, až takový svatoušek za jakého ho Max považuje. Musí se optat sám sebe, jestli mu budou vadit ty jeho hříšky nebo ne a hlavně, jestli vadí jemu samotnému. Nechce, aby jím Max opovrhoval za to, co udělal. Ví, že ani Max nebyl svatým a kdo jím ve válce byl? Snad jen děti - batolata. Každý se musel rozhodnout tak nebo tak, a někdy neměl na výběr. Přejde ke své skříni a obleče se.

„Amine!“ uslyší křik, až sebou provinile trhne, že se tu zdržuje a přemýšlí o válce. „Snídaně!“

Včas, pomyslí si a seběhne dolů. V tu chvílí zapomněl na válku, na svoje obavy i co si oblékl.

„Sluší ti to!“

„Tobě taky, hospodyňko.“ Přistoupí k Maxovi a políbí ho. Max ho chce obejmout, když si vzpomene na pánev a na vajíčka se slaninou, které zrovna dosmažil a drží v ruce.

„Spadnou,“ zamumlá Max.

„Klidně.“

„Budeš o hladu.“

„Vždyť už sedím.“ A opravdu se usadí za stůl. Rukou uhladí ubrus. „Myslím, že dnes večer budu vařit já.“

Max přestane rozdělovat vajíčka z pánve. Myslí to vážně? „Ty už nechceš psát?“

Ethan si přisune talíř se svojí porcí. „Vzpomínám si na francouzské slepice a na to jak jich jeden čas byl nedostatek. Myslím tím vajíček ne slepic a na spoustu věcí. Uvažuji nad tím, že vlastně nevím, proč jsem to začal psát. Nebylo všechno takové, jak jsi to tehdy viděl. Byli jsme…“

„A?“ druhou polovinu vajíček se slaninou si shrne na svůj talíř. „Ani jsem nepředpokládal, že u vás bude vše v pořádku.“

„Ty jsi něco tušil? Proč jsi to neřekl policii ve městě?“

„No, jak se to vezme. Tušil i netušil, spíš jsem pořád nevěděl na sto procent, ale bylo jasné, že některé akce máte na svědomí. Jenže já potřebuji důkazy. Poctivé důkazy, že jste v tom namočení a ty nebyly po celou dobu války.“

Ethan si vezme kus ukrojeného čerstvého voňavého chleba a vzpomene si na ten starý, který dostal od toho francouzského pekaře. Ani nezná jeho příjemní. Sotva si vzpomněl na to, co říkal a na jeho jméno. Na některé události vzpomíná zastřeně, jak válka skončila a přišly nové vjemy a nové úlohy a novější vzpomínky, které překryly ty staré. Další jsou do paměti vryty jasně a zřetelně. Později i ten čerstvý chleba byl vzácný a na konci byl rád, že jsou na vesnici a ne ve městě.

„Něco jsi mi chtěl.“

Max zvedne hlavu od jídla. Už si myslel, že na to Amin zapomněl.

„Ano, chtěl. Jen nevím, jak to přijmeš.“ Zvedne se a přejde k jednomu šuplíku ve skříňce. Vytáhne odtamtud list papíru a podá ho Aminovi. V srdci má takový těžký pocit. Co tomu řekne?

Ethan převezme list papíru a… ruka se mu skoro roztřese, když čte: ´Konvoj nákladních aut dorazí na místo určení. ´ Spustí list papíru na stůl a podívá se na rozpačitého Maxe, tak trochu ztuhlého, jako by byl v pozoru.

„Jen jsem si řekl, že bych mohl… ale pokud to nechceš, tak to vyhoď. Jen jsem…“ koktám tu jako kluk, který vyznává lásku své holce, pomyslí si Max.

„Pitomče,“ zašeptá Ethan a cítí, že se v něm něco láme. Tohle nečekal ani ve snu. Nikdy by neřekl, že dostane tak krásný dárek. Max přešlápne z nohy na nohu. Líbí se mu to nebo ne? „Děkuji, já…“ Ethan odloží papír a najednou neví, co říct. Cítí emoce, které jim doslova vnitřně otřásají, vyskočí od stolu, až povalí židli a vrhne se Maxovi do náruče. Max ho obejme.

„Děkuji. Je to krásné… Jak chabé sdělení,“ zabručí Ethan nevolí, že nedokáže vyjádřit svoje pocity lépe.

„Vždyť jsi přečetl jenom první větu,“ zabručí ještě rozpačitěji Max. Neví, co dělat, jako to nevěděl tehdy před léty, když ho uviděl poprvé a podíval se do jeho nádherných zelených očí. Připomněly mu jeho rodné lesy a hlavně měkký zelený mech. Učarovaly mu, když v té jedné sekundě se do nich ponořil a vytušil ještě dřív, že by mu nic neodmítl, kdyby o to požádal. Tehdy ho zachránil jeho velitel svým rozkazem. Záchrana, která v některých okamžicích nebyla, a on podléhal kouzelným očím. Oči svůdníka jim říkal.

„Nech toho. Víš, jak to myslím. Takže…“

„Budu vařit, dokud to nesepíšeš,“ zabručí trochu nerad, ale šťastný, že Aminovy oči září jako hvězdy.

„Ne. Budeme se ve vaření střídat a Maxi, prosím tě mohl bys…“

„Copak? A vystydne nám to. Vlastně je to studené už teď.“

„Napíšeš ještě něco?“

„Možná ano, ale je to hlavně tvůj příběh.“

„Ne, není. Je to náš příběh a jedné vesnice.“ Max mlčí. Ethan má asi pravdu, protože oni dva ve skutečnosti ovlivnili život jedné malé vesnice na čtyři roky. Jejich hádky, jejich dohadování, jejich hovory a pletichy jak získat výhody nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Kdyby řekl, že byli jako dva malí kluci, kteří měli v rukou nebezpečné hračky a osudy lidí, nebyl by daleko od pravdy.

Bois, zima 1941

Ethan se houpe na židli a přemýšlí, jak se proboha mohl dostat do tak prekérní situace. Je to skoro půl roku, co se stal starostou vesnice. Ne čtyři měsíce, opraví se v duchu. Pobýval tu jen dva měsíce a chtěl jít dál, neboli domů do rodné Anglie. Zatímco den co den pozoruje na obloze letadla, která létají na jeho domovinu, tak on tu sedí a překládá francouzským vesničanům, co mají dělat. Kleje nad tou bezvýchodnou situací.

Zaslechne zvuk a ohlédne se na psa, který se pohnul. Puppi - ďábel, který už málem mezi nimi nebyl. Sleduje, jak Puppi zvedne velkou hlavu z pacek a oddaně se zadívá na Ethana. Protáhne se a přišourá se k němu. Ethan mu položí ruku na hřbet a upije čaje. Už moc čaje nemají a bůhví, kdy budou mít další, když Němci všechno zakázali.

Odvod lidí na práci do říše. Jedni z prvních šli nájemní dělníci od velkostatkáře Bruxe. Nadával jako špaček, ale po důrazném německém zamítnutí jeho žádosti, že je potřebuje, zavřel pusu. Před nimi to byli vesničané, které odvedli na práce do zámečku. Musel tam jít také a pobíhal po celém areálu jako štvaná zvěř, jak se snažil přeložit to a tamto. Celou dobu, na sobě cítil skryté pobavené pohledy Němců. Měl pocit, že tohle zrovna není to, co by jeho velitelé rádi viděli. Jenže je v pasti. Taky nechápe, jak mohli ustanovit velitelem oblasti někoho, kdo neumí jazyk místních obyvatel. Raději se toho vysokého Němce neptal.

Odpověď by se mu nemusela líbit a ty jeho oči… těm se raději vyhýbal. Pro něho nebezpečný pohled. Za druhé zakázali jakýkoliv pohyb mezi nimi a městem. Nechápe ten idiotský příkaz. Jistě, bojí se, že by mohli odejít k odboji, nebo že by se kuly pikle. Jestliže oni, vesnice Bois, je nemá ráda, pak zbytek Francie je na tom stejně a možná je nenávidí ještě víc. Francouzi vždy nesnášeli Němce a doufá, že jim teď škodí, kde mohou. Najdou se jedinci, pro které vlastenectví a země je důležitější než lidi. A vždy se našli tací, kteří nesnášeli okupaci, pokud to nebyla jejich vlastní ve formě byrokracie.

I on očekává, kdy vypukne něco takového i tady a bojí se dne, který určitě přijde. Radil lidem odevzdat všechno a proč to neříct rovnou - hrdina není žádný. Když tak přemýšlí, rád by se opravdu dočkal konce války. Jít proti dělům s puškou je vyloženě hloupost a Francouzi to moc dobře věděli, když prohlásili Paříž za otevřené město. Jo, tak se má jednat, ale je pravdou, že moc dlouho s Němci nebojovali. Mohli klást tužší odpor. A Maggintonova linie? Výsměch. Aspoň, že se zachovaly historické památky, které teď Němci prohlížejí se souhlasem i bez souhlasu těch nahoře.

Říct to nahlas je nebezpečné.

Peníze. Kde jsou ty časy, kdy frank byl vysoko nad hodnotou marky. Teď je to marka, která je navrchu. Jednoduše Německo popustilo svoji uzdu chtivosti a chamtivosti a odplatě po pomstě a nechává Francii zaplatit její dobytí. Ironie, když si vzpomene, že Němci platili první světovou Francouzům. Oplata přišla až moc brzy.

Není nad rádio.

Neinformovanost. Je zvědavý, kolika rodinám se podařilo zachránit rádio a jestli poslouchají i něco jiného než státní stanice a snaží se chytit jiné vlny. V tomto případě německé vysílací stanice. Němci je vzali, možná jen sobě pro radost a vesnici na vztek a potom řekli, že si pro ně mohou přijít. Bez propustky se do města nedostanou a k rádiům taky ne.

Jemu, nebo spíš Nicole se podařilo jedno zachránit. Teď je u něho ve skrýši, kterou udělal pod postelí. Občas ho pracně vytáhne a poslouchá anglický rozhlas. Ještě dobře, že rádiové vlny Němci neumí rušit. Je to slast poslouchat zprávy a písničky v angličtině. Musí mít k němu přitisknuté ucho, jak snížil hlasitost na minimum a stejně se pokaždé nervózně rozhlíží, jestli někdo není poblíž. Ale každé slovo pronesené jiným jazykem než němčinou a francouzštinou, je poklad. Zlatíčko Nicole a nepozorní bošové.

Byl to tehdy ošklivý zážitek. Stáli na návsi a v šoku pozorovali odjíždějící automobily s rádii, puškami a určitě i dalšími věcmi ne zrovna nebezpečnými pro okupanty.

Popadl Danielle za loket a táhl ji ke statku, dokud se ostatní vesničané nevzpamatují a nezačnou ho obléhat s otázkami, co se to děje a co němci říkali. Blížili se ke statku, když uslyšeli hrát hlasitě hudbu. Danielle zbledla jako plátno a vrhla se kupředu a hned za ní Amin, který ji pak předběhl. Vrazil dovnitř a začal prohledávat pokoje. Měli pocit, že hudba zní všude. Danielle zuřivě otvírala všechny dveře, až jako poslední ji napadla komora, která je dovedně skryta v tmavém koutě chodby, co nejdál od hlavních dveří. Otevřeli dveře…

Ethan natáhne ruku a rychle vypne rádio. Nastane ticho. Klekne si k uslzené Nicole a vytáhne ji z kumbálu.

„Copak je?“ Ta se ho chytne kolem krku a začne ještě víc plakat.

„Puppi,“ tiše řekne Nicole a rozvzlyká se ještě více. Ethan se otočí k Danielle, která se s hrůzou dívá na Nicole.

Zařve: „Danielle!“

„Nekřič na maminku!“ vzlykne Nicole. Danielle se vzpamatuje a hned ji sebere z Aminovy náruče. Začne ji horečnatě otáčet a prohlížet. Když zjistí, že je všechno v pořádku, pevně ji obejme a zvedne do náruče.

„Jsi v pořádku, že. Jsi v pořádku. Nic se ti nestalo. Tolik jsem se bála!“ Nicole, která se trochu vzpamatovala, ji objímá a vážně se dívá na Amina.

„Puppi!“ ukáže ručkou ke kuchyni. Ethan se otočí ke kuchyni a rychle tam dojde. Uprostřed kuchyně uvidí bezvládné černé tělo Puppiho. Nejspíš bránil Nicole a dostal co proto. Klekne si k němu.

„Tak to máš za sebou, kamaráde,“ řekne smutně a pohladí ho po černé srsti. Začne ho prohlížet a všimne si krve na hlavě. Pažba? Nejspíš. Pak si uvědomí, že není všemu konec. Rychle mu nadzvedne víčka. Potřeboval by veterináře a ne doktora. Když uvidí, že oči nejsou strnulé, oddechne si. „Tak tvoje tvrdá lebka to přece jenom přežila.“ Zvedne se a vyjde na chodbu. Opře se o stěnu.

Najednou cítí obrovskou úlevu. Zavře oči. Musí se nadechnout a uklidnit se. Setřídit si myšlenky.

Přežili to. Oni to všichni přežili. On, Danielle, sousedi i Nicole s Puppim.

Přežili to.

V tu chvílí si neuvědomuje, že starosta je mrtev a neví, jak dopadli v ostatních domech, ale on a vesnice je naživu. Na okolní vesnice nemyslí raději vůbec.

„Nicole, Puppi je v pořádku,“ pohladí ji po rozcuchaných vláskách, když se už klidnější vrátí k Danielle s Nicole v náručí. Všimne si, že ji jedna mašle na copu chybí. Někoho by za tu chybějící stužku zabil.

„Nehýbal se!“ Nicole se vykroutí z matčiny náruče a postaví se proti Ethanovi. Bouchne ho do stehna. „Lžeš!“

„Tak se na něho jdi podívat.“ Danielle se v slzách dívá, jak Nicole běží do kuchyně a pak oba slyší radostný jekot. Rozpláče se ještě víc. Tolik strachu nezažila nikdy v životě. Dokonce ani tehdy, když Nicole ležela v posteli s vysokými horečkami a doktor radil snížit teplotu, protože nevěděl, co jí je a ona se celou noc modlila za její uzdravení. Otře si oči a jde do kuchyně.

Přesně takhle to bylo. Vyděsila ho tou hudbou z rádia, tak jako snad nikdy. Potom mu řekla, že si ho v komoře pustila, aby se nebála, že je v tom zvuk a ona se bála ticha. Pochválil ji za statečnost. Nejspíš si nevšimli, že se ukryla do té malé komůrky. Měl nesmírný strach při představě, co všechno se mohlo Nicole stát.

„Moc jsem se bála a čekala na maminku. Nechtěla jsem být sama…“

Rozumí ji jako snad nikdo na světě. Být sám a nevědět, je děsivé. I on by zapnul rádio, aby přehlušil děsivé ticho, které nastalo po odchodu němců. Rádio vzal z komory a schoval u sebe. Zprávy byly vzácné a pravdivé zprávy ještě vzácnější.

Stejně jako dopisy, kterých není moc, ale aspoň nějaký kontakt se světem. Pošťáka musí chválit, že jezdí přesně jako hodinky, i když teď na podzim tu není den co den jako v létě. Napsal svým adoptivním rodičům do Dunkerque a oni mu odpověděli. Jeho rodina v Anglii je daleko a on má pocit, že když jim píše, je to jako by psal svým skutečným rodičům. Píše jim samé banality, ale pro něj jsou důležité a on se dozvídá o životě v Dunquerke. Millie dokonce přišel balíček od sestry z Reims. Malý svátek.

 Zákazy, zákazy a zákazy a většinou je tlumočí. Lidi ho musí nesnášet, ale zatím jsou spíš rádi, že jim někdo řekne, co Němci požadují.

Jenže jsou tady taky potravinové lístky, které dostali. Zatím nikomu nedochází, co znamenají a on se toho bojí. Už teď některé věci chybí a oni nemohou dojet do města. Nemají propustku a volnost. Zatím to tolik nevadí, ale až uběhne pár měsíců, budou potřebovat potraviny, oblečení a jednoduše to, co si nevyrobí. Bude muset zajít na velitelství a prosit o propustku, aby mohl on, nebo někdo jiný dojet do města a nakoupit za ty lístky. Káva došla dávno. Po cigaretě se mu stýskalo dva měsíce. Teď je to už lepší. Jeden z čtverečků je na cigarety. I Danielle ho má. Všichni mají stejné čtverečky, které jsou označeny: Cukr, tabák, benzín…, pomalu bude všechno na lístky.  Německý nápis a pod tím francouzské označení zboží. A on má pocit, že bude ještě hůř.

Kšefty. Lístky povedou ke kšeftům.

Olíznutí na ruce ho vyruší z myšlenek na minulé měsíce.

„Tak co chceš, Puppi? Máš štěstí, že jsi to tehdy přežil. A ne, ven nemůžeš. Zahlédne tě voják a Nicole by strašně brečela, kdybys zemřel a nekňuč mi tady. Já ti rozumím. Máš hlad.“ Pohladí ho po vychrtlém těle. Dřív si ulovil nějakého králíka, ale teď se ho bojí pouštět ven. Jenže nakonec bude muset jít lovit. Nemohou ho krmit, když mají sami málo. Bude to muset Nicole vysvětlit.

Přestane si všímat Puppiho a vrátí se v myšlenkách k tomu, jak se z doktora stal statkářem. Ještě ten den, kdy se seznámil s novými pány v oblasti, podepsal smlouvu a koupil statek za franky z kufříku, které teď byly skoro bezcenné. Stal se řádným obyvatelem vesnice s datem na smlouvě před týdnem. Daniella si schovala peníze i smlouvu.

„Hned jak to bude možné, odjedeme.“ Šíleně se tehdy vyděsil.

„Amine?“ Vyruší ho tentokrát hlas jeho hospodyně.

„Danielle. Nicole už spí?“

„Ano. Snad to nebude nic vážného. Jsem unavená.“

„Celý den jsi byla u ní. Je to pochopitelné.“ Nebýt té jeho podivnosti, že se mu líbí muži, asi by se stali milenci. Možná na to i Daniella myslela, ale po několika náznacích, které ignoroval, to vzdala. Chápe ji, že by ráda, kdyby byl doma chlap, ale někdy to nejde.

„Není ti zima? Zatopím.“

„Ne, nech to být. Půjdu si lehnout. Měl bych dojít na velitelství pro propustku. Začíná hodně věcí chybět, včetně benzínu. Dělám si starost. Pole jsou zorány, ale koně odvedli a lidi chybí.“

„Lidi nebyli nadšeni, že nám je sebrali. Patří do rodiny.“

„Já vím. Jsem rád, že nechali Andrésovi ty skoro přerostlé muly a nám jednoho koně taky, ale Bruxovi je sebrali všechny, aspoň to tvrdí. Myslel jsem, že statkáře raní mrtvice nebo udělá hloupost. Budeme si muset vypomoci navzájem. Jsem rád, že mi pomáháš.“ Danielle zůstala u něho jako hospodyně a on je za to rád.  Takhle aspoň zůstane jeho totožnost delší dobu krytá a nepraskne to, že není sedlákem. V sedlačení má asi tolik zkušeností jako ve vysoké politice. Nulovou. Spíš by nadělal víc nepořádku než užitku a tohle uspořádání je výhodné pro oba.

„Není ještě ani sedm.“

„Je zima. Světla ubývá, tma nastupuje dřív, člověk dřív jí, nic nedělá, tedy skoro nic. Jdu spát,“ odříkává automaticky. Raději půjde spát. Dnes má nějaké divné předtuchy a nerad by, aby se splnily. Zastaví židli, na které se stále houpal a vstane. Je ztuhlý, jak tu seděl a přemýšlel. Čtvrt roku a on tu pořád trčí.

Jak dlouho bude trvat válka?

„Jak dlouho?“ zopakuje svoji myšlenku ve svém pokoji. Rychle si stáhne oblečení a v teplých spodkách a triku s dlouhým rukávem se zahrabe do peřin. Uvědomí si, že má trochu hlad. Doma by měl zatopeno a bosky by seběhl dolů do kuchyně pro kousek koláče nebo chleba. Tady neví, jaký bude další den, a kdy může zemřít jen tím, že něco špatného řekne.

***

„Dobrý večer,“ ozve se Ethan a vystoupí ze stínů naskládaných balíků se senem. „Danielle, co tady tak pozdě děláš? A vy jste kdo?“ Je mu jasné, kdo tady stojí se zbraněmi v rukou a podezřívavým pohledem. Odboj, který se najde v každé zemi. Bojují místo nich nebo spíš válčí za svou pravdu.

Cvaknutí zbraní a zvednutá ruka velitele.

„Tušil jsem, že něco není v pořádku. Danielle byla celý týden nervózní. Tak jsem si řekl, že bych si opětovně mohl přečíst Cyrana z Bergeracu. Velmi zajímavé čtení a hodně jsem se u toho pobavil. Musím říct, že jste nebyli zrovna nenápadní. Abych se představil, jsem zdejším novým starostou a jmenuji se Amine Salacrou. Vím, hrozné jméno, ale nějak se musím jmenovat. Co chcete?!“

 Stojí klidně a ví, že každým okamžikem může být mrtvý, ale nějak za tu dobu začal tu malou vesnici považovat za svou a ty lidi taky. Rozhodně tu nechce mít maquisty den co den. Domluva musí být a on jen doufá, že velitel bude rozumný chlap. Chce, aby ta pěkná vesnice s lidmi, kteří si spíš hledí svého majetku, než života venku, přežila. Jsou sobečtí, že myslí jen na sebe, ale popravdě, kdo nemyslí? Každý dělá jen to, co je jeho v povaze. On překládá.

Tihle lidé jsou svázání s půdou a je pro ně dražší, než cokoliv jiného. Proto taky neodešli ze svých pozemků, když Němci vtrhli do Francie a všichni utíkali na jih, jak to zažil cestou do Paříže. Popravdě, on sám kdyby věděl a poznal to, co během těch měsíců v armádě, zůstal by doma a do žádné války nešel. Má rád klid, dobré jídlo a možnost lidi léčit a ne je zašívat po kulkách, střepinách a jiných zbraních, které lidi vymysleli jen proto, aby dokázali zabít jiného člověka. Ale války byly, jsou a budou. O tom si nedělá žádné iluze.

Zajímalo by ho, co jejich malá válka bude znamenat pro vesnici.

„Co myslíte, že chceme?“

Ethan si oddechne. Zabití nehrozí. To je dobře. Když sem takhle přišli, je jasné, že nemají zájem o to, aby se to Němci dozvěděli a je jasné, co v zimě chtějí. V lesích toho moc není a kořínky se přejí každému už po týdnu, pokud nějaké najdou ve zmrzlé půdě.

„Jídlo, pokrývky…“ Ethan vypočítává, když se zarazí pod posměšným pohledem velitele.

„Jste úžasný,“ odpoví sarkasticky velitel.

„Řekněme spíš realista. Možná bychom mohli pár věcí postrádat.“

„Bojujeme za vás i za vlast. Němci tu nemají co dělat!“ Ruce odbojářů se sevřou kolem zbraní.

„Rozhodně,“ vloží se do toho Ethan. Musí mu nějak ubrat páru nebo bude povídat o vlastenectví ještě hodinu a nikam se nedostanou a Němci nejsou blbci, i když by si to přál. Mrkne na vystrašenou Daniellu s uzlíkem v rukou. Tváří se provinile a on ví proč. Už to není její statek, a ona dalo by se říct, krade. „Danielle to je v pořádku.“

„Děkuji,“zašeptá.

Ethan vidí v její tváři zřetelnou úlevu a pokusí se o chabý úsměv, i když v očích má stále neklid. Zdá se, že její strach pomalu slábne a on je rád.

„Rozhodně nikdo z nás tady Němce nemilujeme. Takže co chcete?“

„No jak to jenom říct,“ velitel pomalu začne a přemýšlí. „Máme zbraně a neradi bychom, aby někdo přišel k úhoně. Samozřejmě mimo Němců.“ Ethan si povzdechne. Je to jasné. Jednoduše chce pro své lidi jídlo a další věci a je ochoten proto udělat cokoliv. On by to udělal taky. Je to dobrý velitel. „Vesnice je to moc pěkná a bohatá. Myslím, že může pár vajíček, trochu mléka a masa postrádat,“ navrhne klidně velitel.

„Masa? Děláte si legraci? Nemáme ani pro sebe a Němci ho chtějí také. Jistě chápete, že nejsou zrovna shovívaví jako vy.“

„Les Boches! Němci! Mám jich plné zuby, Amine Salacrou. Rozhodněte se hned. Buď nám dáte, co chceme, nebo vesnice…“ udělá pohyb pod krkem.

„Vyhrožujete nám stejně jako Němci! Taky chtěli zapálit domy!“

„Neznáte pravidlo: Ve válce a v lásce je dovoleno vše?“

„Fajn, něco za to!“ Nedostane se z toho. Jsou toho schopni. Velitel není fanatik, to mu vidí na očích, ale někteří za ním ano, a kdyby vydal rozkaz, udělali by to a zastřelili ho. Stačí naznačit ´kolaborace´. Nesnášejí kolaboranty ještě víc než Němce. A on dobře ví, že odboj musí mít nějaké zázemí a spolupráci si velitel vydupe jakýmkoliv způsobem. Vyhrožováním, akcí nebo domluvou. Pro ně by byla lepší ta domluva.

„Chcete smlouvat?“

„Vy byste to neudělal?“

„No, ano. Tak co chce starosta, který nemusí mrznout venku a okusovat kořínky a listy ze stromů?“

„Pochybuji, že je to tak zlé, ale dobře. Dostanete jídlo a nějaké pokrývky. Za to chceme klid.“

„Klid?“

Ethan zřetelně čte údiv ve tváři velitele. Co si myslí, že bude chtít? Aby zlikvidovali německou posádku nebo co? „Ano, klid. Žádné vraždy, žádné napadání bošů, žádné akce v blízkém okolí. Za to jídlo a nějaké ty věci nutné k přežití.“

„Chcete moc, ale dejme tomu, že by to šlo. A ještě jedno. Umíte prý německy. Chci informace a pomoc. Přece všichni bojujeme za vlast a za osvobození od Němců.“

„Informace budete mít, ale jen tak mimochodem nevím, jak si představujete, že vám je budeme předávat. A pokud myslíte, že nám nadšeně vyloží svoje plány jako na stříbrném tácu se slovy „Prosím, starosto, můžete to předat ctihodným bojovníkům…“ nepokračuje dál a nedokončí tu sarkastickou poznámku. Nechce říct, že je hlupák, jestli si vážně myslí, že se bude ptát vojáků.

„Chápu. Nejsem osel, starosto. Dobře a nějak to vymyslete. Příště se vás zeptám.“

„Počkejte, musím obejít ostatní. Dávat to ze svého, jsem brzy hladová mrtvola, to by asi nikdo nechtěl, že.“ Rozhodně nemíní trpět víc, než je nutné.

„Dobře. Přijdu s pár lidmi v sobotu nebo v neděli. Podle toho jak bude příznivá situace a počasí.“ Ethan si povzdechne. Bože, jak tohle zvládne? Z jedné strany Němci, z druhé maquiste a obě skupiny chtějí totéž. Nakrmit. Jenže oni taky potřebují nakrmit. Nebo předpokládají, že nepotřebují jíst?

„Dáme vám, co budeme moci, ale jistě si uvědomujete, že i my potřebujeme jíst. Pokud nebudeme jíst, nikdo neoseje a pokud se neoseje, nebude jídlo, rozumíte?“ řekne důrazně, aby mu to došlo. Jsou ochotni spolupracovat, ale pouze po jistou mez. „Jestliže nebudeme mít co jíst, bude nám vše jedno a pak člověk dělá různé hlouposti.“

„Chápu, ale měl bych upozornit, že nejste jediní, a kdyby někdo z rodiny nenadále zemřel… nebo třeba pes, kráva, či dejme tomu někdo jiný z vesnice…“ pokřiveně se usměje velitel. Ethan se narovná. Chápe to dokonale a zřejmě i velitel pochopil.

„Myslím, že tu stojíme příliš dlouho. Jdeme!“

Vypařit se umějí, pomyslí si Ethan, když vidí jednoho z odboje u stodoly, jak dá pokyn rukou, že je klid a ostatní jeden po druhém tichounce mizí ve sněhu. Budou vidět stopy, jenže v této zimě by Němce na hlídku nikdo nevyhnal. I když jsou to fanatici, co se týče pořádku. Snad budou sedět na zadku v kasárnách. Aspoň doufá.

„Omlouvám se.“ Tichý hlas Danielly ho vyruší z rozjímání.

„Jdeme dovnitř, uvaříš něco teplého a řekneš mi, co se stalo. Bože, ještě maquisté. Živit tolik lidí. Vidíš, stávám se pomalu sedlákem,“ ujede mu.

„Já vím, že jím nejsi.“

„To nejsem. Jsem…“ odmlčí se. Neprozrazuj nic, ty idiote. „Nechme toho. Musím obejít sousedy. Myslíš, že jim mám o nich říct nebo ne? Ne, nebudu nic říkat. Jen naznačím. Kde mají asi úkryt?“

„Nevím, ale nejspíš ve zdejších lesích. Jsou opravdu hluboké.“ Vejdou do kuchyně a rozsvítí lampičku. Stáhnou knot, aby jen mihotavě osvětloval místnost. Okna jsou zatemněná a všechno cenné doma poschovávali. Z domů se staly malé pevnosti a on se nediví. Strach prosakuje i těmi pevnostmi, stejně jako se nedají zadržet zprávy o osudech známých z okolních vesnic.

Taky už je nebudí zvuky letadel, které jako by se od konce října přesunuly jinam. Podle rádia, které tajně poslouchá, letecké útoky na Anglii přestaly. Byl tím nadšen a zároveň, když slyšel o Coventry, tak plakal a byl na rádio nalepený.

Pozoruje Daniellu, jak se motá kolem ohně. Nalije do konvice vodu a postaví na oheň. Vytáhne plechovku, ve které je žitná káva a čeká, až se začne vařit voda.

„Před týdnem mě probudil hluk. Někdo klepal na okno. Otevřela jsem oči a nic neudělala a pak jsem zaslechla svoje jméno.“ Obrátí se k Ethanovi. „Poznala jsem ten hlas, proto jsem pootevřela okno. Stál tam bratranec s dalšími lidmi. Zahlédla jsem zbraně a pochopila. Zašeptal… pííísk.“ Danielle se odmlčí a udělá kávu. Kuchyní se rozlije vůně náhražky kávy. Postaví velký hrnek s kytičkami před Amina a druhý si nechá. Oba je obejmou, aby žádné teplo neuniklo.

„Takže?“

Danielle upije kávu. „Omlouvám se, ale nevěděla jsem, co v tu chvílí udělat. Ještě dobře, že se Nicole neprobudila a Puppi byl zticha. Zabili by ho, že?“

„Jo,“ suše odpoví Ethan. Stejně jako by klidně zabili i jeho, kdyby je objevil a oni by ho nepotřebovali.

„Chtěl jídlo. Vzala jsem, co jsem našla a podala mu ho oknem. Nechtěla jsem ven, ale ještě mi oznámil, že přijde znovu. Bojím se jich,“ nerada přizná.

Ethan pozná, že o tom by nejraději pomlčela, ale už to bylo venku. „Bojím se jich i Němců. Můžou všechno. Mám pocit, že jsem zrnko pšenice uprostřed mlýnských kamenů. Zvládneme to?“

„Musíme.“ Proto byla Danielle tak nervózní a chodila jako tělo bez duše. Nicole se ho ptala, jestli maminka není nemocná. Tehdy si uvědomil, že to není ona, a když viděl, že schraňuje jídlo, začal tušit něco špatného. Napadl ho uprchlík nebo sestřelený letec, ale odboj ne. Neví, proč na něj nepomyslel.

Napije se horké kávy. Je dobrá. Zítra – dnes zajde na velitelství. Ne, pozítří. Není kam spěchat. Zítra obejde lidi a naznačí jim, co se stalo.

Oba klidně upíjejí kávu a Ethan pořád přemýšlí, nakolik jim přítomnost odboje změní život.

***

„Dobrý den, Genevivo. Kdepak je Marius?“

„Chlastá, starosto. Kde by asi byl? Je mu jedno co, ale hlavně, že má co pít. Měl se oženit s hospodou a ne se mnou. Jenže by ji nejspíš propil nebo by byl celý den v líhu,“ hořce odpoví stará žena. „Já bych ho přetrhla. Proč jsem si ho brala, já husa pitomá? Jenže mládí… Neudělejte stejnou chybu, mladíku!“

„To nehodlám, ale jsem tu kvůli maličkosti. Nemůžete postrádat kousek sýra?“

„Nemohu.“

„No tak, Genevivo, tvůj sýr je vyhlášený, já vím, ale nějaké to kolo přece můžete postrádat… jednou týdně?“ napjatě navrhne. Geneviva se k němu od kuchyňské linky obrátí a položí před něj malé štamprle s alkoholem. Ethan je vypije.

„K čemu pak?“

Ethan mlčí. „Vy máte ráda svoje kozy, že.“

„Jasně, že ano. Jsou mojí obživou a jedinou radostí, když ten mizera… mizera…“ hodí do sebe skleničku a otřese se. „Co tím chcete říct?“

„Nebyl bych rád, kdyby se něco jedné z nich stalo.“ Tohle je těžší než myslel!

„Hele, starosto,“ Ethan ucítí šlachovité ruce pod krkem „vyklopte to!“

„Maq...“

„Nemůžete to říct hned!? Máte to mít. A omlouvám se, ale radila bych to nikomu jinému neříkat. Byli u mne. Hnala jsem je, ale trochu se jich bojím. Myslím, že to zkoušeli u ostatních rodin taky. Copak já!? Jsem už stará bába a už mě nečeká nic jiného než hřbitov, ale ty kozičky za nic nemohou. Psi jedni a to si říkají Francouzi!“

„Je zima, mají hlad,“ nesměle je obhajuje Ethan.

„Já vím! Ještě štamprli, starosto?“

„Ne, děkuji. Jsem rád. Musím za ostatními.“ Vyjde do zimy a zadupe nohama. Procházka ho zahřeje. Porybný Andrés, Brux, ten řval, že nic nedá, že potřebuje všechno. Teprve pod výhrůžkou, a když se dozvěděl, že každá rodina něco dává, souhlasil.

Další rodina Courteli. Chová prasata a k tomu má menší pole. Když přišel dovnitř, jedno sele ho skoro porazilo. Souhlasili a ani dlouho nemusel říkat, o co jde. Donesou džbán sádla každý měsíc. Každému poděkuje. Milicent za vajíčka, Lestrielovi za chleba…

Poslední, nejvzdálenější rodina, bydlí až u lesa. Přivítají ho, jako by už o něm věděli. Hned mu řekli ano. Rodina Chabrac.

Vyjde ven a zadívá se na oblohu. Stmívá se a on je vyřízený z toho různého pití, co mu nabídli, a z těch opatrných řečí. Stejně to všechny rodiny tuší. Jenže takhle je to lepší. Chabracovi jsou už starší a jejich syn tu není. Povídá se, že je v armádě, ale oni to popírají. Neví, co si o nich myslet. 

„Ježíš, to je zima. Umrzla by i psí oháňka!“ Zadupe a rychlým svižným krokem se vydá domů. Těší se do nepříliš vytopeného domu, ale je to domov, uvědomí si. Někdo tam na něho čeká. Danielle, Puppi a Nicole se svými věčnými otázkami proč, a kdy konečně půjde do školy.

Škola, zamračí se, když si na tu zapeklitou věc vzpomene. Ve vesnici je celkem dvanáct dětí různého věku a další na cestě. Chtělo by to nějakého učitele. Aspoň teď přes zimu, kdy nemusí tolik pomáhat doma a v létě taky. Jenže kdo by to měl být? A nechce, aby někam docházely, i když se může optat na velitelství nebo ve městě, jestli by mohli do sousední vesnice docházet pod dozorem někoho dospělého. Někdo by je vždy doprovodil. Ano, přesně tak to udělá. Uvědomí si, že jeho seznam, co potřebuje a bude žádat u Němců, neskutečně roste a začíná se toho děsit.

„Jsem do…“ spokojený výkřik mu zmrzne na rtech, když zpozoruje vyděšenou Daniellu cupující si zástěru a na věšáku kabát a čepicí důstojníka wehrmachtu. Polkne a zatěká očima na dveře od kuchyně a na dveře za sebou.

 První impuls těla - utéci.

Ovládne se a pomalu si sundá kabát a teplou čepici, aby se uklidnil.

„Dobrý večer, Herr Hauptmanne Meiere,“ přiškrceně pozdraví ve dveřích kuchyně. Sakra, co tady chce? Nikde neviděl auto, koně, nic. Jak přišel? Pěšky? Teď, když jsou tu maquisté? Co kdyby neodolali šanci zabít zástupce velitele přímo u něho v kuchyni?

Pomsta Němců by byla krutá.

„Dobrý večer, starosto Salacrou,“ odpoví mu stejně a spočine na něm. Zajímalo by ho, kde byl. „Kde jste byl?“

„Za rodinami ve vesnici. Psal jsem si seznam kdo, co potřebuje a jak se mají. Jsem starosta,“ odpoví trochu útočně a stojí v pozoru. Neodváží se cokoliv udělat a to nejen proto, že je Němec, a ještě k tomu pekelně krásný muž.

„V pořádku. Chci se optat, co víte o zdejším odboji?“

V Ethanovi hrkne. Vědí něco? „Ma… maqu… maquisté?“ dostane ze sebe a doufá, že věrohodně. Ve škole mu na školních představeních herectví moc nešlo. Vždy dostal krátkou roli a postavu, která buď rychle zemřela, nebo se ukázala někde v pozadí.

„Ano. Maquisté.“ Ethan na sobě cítí zkoumavý pohled důstojníka. Co má dělat?

Německá posádka, zima 1941

„Zavolal jste si mě, Herr Oberst? Ano, to hlášení. Takže už se objevili?“ Max sklouzne pohledem k hlášení.

„Nestůjte jako vyřezávaný panák!“ zavrčí plukovník a rozvalí se v křesle. Max se uvolní. Zajímalo by ho, kde je major Hahn.

„Rozkaz. I přes zimu zaútočili na menší konvoj asi deset kilometrů odtud. Škody minimální, ale zřejmě nějaká nová skupina, která teprve začala v naší oblasti operovat. Až si zvyknou…“ nedopoví.

„Teď je zima, ale s nástupem jara se zřejmě stanou aktivnější, i když mezi námi, kam se hrabou na jiné národy. To Poláci, vždyť sám jste je poznal.“

Max přikývne.

„Nesnáším to tu,“ vyjádří se plukovník naplno. Max mlčí. Ví o tom, že plukovník, na rozdíl od něho nesnáší venkov. Na druhou stranu se mu nechce na frontu a tak odtud odjíždí tak často, jak to jde. Max má pocit, že si v  městečku našel nějakou šťabajznu, ehm ženu. No každý má jiný vkus. „Co vesnice?“

„Zatím jsou v klidu. Odvádí povinné desátky, ale velitelství ve městě brzy upřesní podmínky a odvody. Jsou velmi klidní a je dobře, že jeden ze starostů umí německy. Méně problémů a přál bych si, kdyby všichni uměli náš jazyk.“

„Aspoň něco. Chci tu mít klid. Ty bandity musí policie odsud vykouřit. Nemám rád, když se mi pletou v rajóně pod nohama. Možná by bylo dobré mít nějakého informátora mezi místními.“

„Pokusím se někoho najít a zatím jsem nechal zesílit stráže u brány a vojákům přikázal nechodit ven po jednom.“

„Skvěle. Seshora přišly už požadavky, co chtějí. Hlavně tvrdě postupovat proti německým živlům. Kdo bude přechovávat zbraně, uprchlíky – pro výstrahu je veřejně eliminovat. Jako bychom byli policie. Na to se mohu… Taky přijede návštěva z vrchního velitelství.“

„Ano, plukovníku. Napadlo mě, že bych se mohl optat starostů, jestli něco nevědí. Možná něco prozradí nebo naznačí,“ navrhne Max.

„Udělejte všechno proto, abych se toho obtížného hmyzu zbavil. Jděte!“ Max zasalutuje a odejde. Za dveřmi si oddechne. Nikdy neví, s jakým rozkazem vyjde ven. Jen nechápe, proč by se oni měli zabývat odbojem. Tohle je věc policie, jak vyjádřil plukovník, ale možná bude dobré vědět, co se tu děje a nespoléhat na zprávy od ní.

Druhý den ráno nasedne do auta, vezme dva vojáky sebou a vyjedou. Banditi snad budou zalezlí do svých nor a nechají ho být.

„Dobrý večer, starosto Salacrou.“ Je krásný. Pro něho je. I když má červený nos a uši a na řasách jinovatku. Vesnice Bois. Nechal si ji jako poslední. Nejen kvůli tomu, že je nejblíže posádce a lesu, ale i kvůli novému starostovi.

Současnost

„Klap!“ ozve se a Max zvedne hlavu od psacího stroje. Je to ďáblův vynález!

Dovnitř místnosti se nadšeně vřítí Ethan. Když přicházel, oknem zahlédl Maxe, jak usilovně buší do psacího stroje.

„Ukaž? Uch, jsem krásný?“ přelétne poslední odstavec.

„Nejsem tak dobrý spisovatel jako ty. A...“ přestane, když se Ethan sehne a políbí ho na rty.

„Dobrý večer, Maxi,“ rozzářeně se na něho dívá a na psací stroj s jedním listem papíru popsaným do půlky.

 6_dil- Ve jménu Říše - Událostí se hýbou