Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

9.

Vánoce

Bois, Vánoce 1941

„Zítra jsou Vánoce, Amine,“ pronese Danielle a vařečkou míchá těsto na koláč. Jejich první koláč od - ani si nepamatuje. Udělá ho s medem a s oříšky, které děti nasbíraly na podzim. Taky budou křížaly z jablek, které na podzim sebrali a usušili a Nicole je tajně uždibuje.

 Na radu Genevivy začali sušit, sbírat a zavařovat všechno, co bylo dostupné. I divoké šípky, kterých si dřív nevšímali, byly očesané. Pole obrané do posledního klásku, blyštěly se nahotou. Na houbách byli den co den. I dříve, ještě před válkou, chodili sbírat houby, ale většinou jen určité druhy. Teď sbírají vše, co je jedlé. Vylepšuje to jejich jídelníček a přispívá to k tomu, že mají některé věci od Němců. Ví, že by s nimi neměli obchodovat, jenže toho tolik potřebují.

„Já vím a těším se na ně. Druhý rok ve válce pomalu končí.“

„Budeme mít stromek! Puppi, fuj, nech ten řetěz!“ vykřikne Nicole a zoufale tahá kus barevného řetězu z  Puppiho huby. Znalecky si ho prohlédne. Je sice ocumlaný, ale dá se ještě použít.

Ethan se usměje a potom mu dojde, co v kuchyni už celou hodinu Nicole vyvádí. Vyrábí řetěz z papíru, který sehnal při poslední návštěvě města. Jejich dodavatel chtěl za papír nekřesťanskou věc - krabičku cigaret a on, když si představil rozzářenou Nicole, tak mu ji dal.

Byl zvědav, co udělá a objetí, pusa na tvář a válečný indiánský tanec kolem Puppiho ho přesvědčil, že ty cigarety vlastně nepotřebuje.

„Mami a kde bude stromek? Postavíme ho na stejné místo?“

Ethan ztuhne. Stromek?

„Miláčku, nevím jest…“

„Donesu ho. Dáme ho do obývacího pokoje.“ Co jsem to vyvedl? Vzápětí si sám sobě vztekle vynadá, ale spokojené přikývnutí Nicole mu udělá dobře. Danielle přestane zpracovávat těsto a zkoumavě se na Amina zadívá.

„Nemusíš to dělat. Pochopí to.“

Amin se otočí k Danielle. „Musím. Jsou Vánoce a ona…“ nedořekne, ale zřejmě Daniella pochopila, co chtěl říct. Křivě se usměje. „Budu muset jít. Nevím, kdy se vrátím a vezmu sebou sáňky.“ Vstane, dopije čaj, který opět dochází a neví, kdy nějaký získá. Odloží velký hrnek s modrými pomněnkami na stůl a jde do předsíně.

„Amine!“ zadrží ho drobná ruka s mozoly na dlaních a on vzhlédne do Danielliny ustarané tváře. „Nemusíš to dělat, děkujeme moc.“

Amina poděkování zahřeje u srdce. Dělá si o něj starost. Po tom roce, co ji poznal, si ji oblíbil. Na nic si nehraje a je fajn. Kdyby byla mužem, dvoří se jí.  Kolikrát mě to napadlo? Jenže jím není. Obleče si teplý kabát, vysoké boty a nasadí na hlavu čepici, rukavice zastrčí do kapsy.

„Neboj se, budu tady do hodinky. Nic se nestane.“

„Prokletá válka!“ zašeptá Danielle ve dveřích, když pozoruje, jak bere sáňky opřené o zeď. Zavře dveře a vrátí se do kuchyně, kde chvilku pozoruje soustředěnou Nicole odolávající tlaku Puppiho, který se snaží ukrást kus řetězu. Usilovně vyrábí další ozdobu. S tím papírem udělal skvělou věc. I tak je k nim moc hodný. Nemusel by se o ně starat a ona si myslela, že je vyhodí, když prodala statek. Jen aby se mu nic nestalo, a pohlédne na zatemněné okno.  

„To byl zas jednou geniální nápad, že doktore Watsone?“ tichounce pronese v angličtině. Dobře si uvědomuje, že v tichu noci se zvuk nese do dálky.

Pravá vánoční obloha, pomyslí trochu závistivě. Jako by válka nebyla a oni nemuseli trpět. Měsíc velký a studený a chladné pomrkávající hvězdičky. Sněhu, že by ho nejraději nakopl do pozadí a zima, že by psovi umrzly koule. Ještě, že má kalhoty, jinak by z nich fakt měl scvrklé kuličky. Zasměje se a sleduje kotouče páry, které se vytváří před obličejem.

Je to svinská válka, kterou by nejraději zrušil, a to se tu mají ještě dobře. Každou cestu do města pozoruje zhoršování stavu městečka i obchodů. Potraviny v prášku, konzervách, čerstvé potraviny jsou vzácností a vyvažují se skoro zlatem, a když jsou, tak se za to musí tvrdě platit. Naučili se uplácet i stráž u města, aby mohli tu trochu nadbytečných potravin vyhandlovat za něco jiného. Buď, co potřebují oni, nebo maquisté. Za mír se musí těžce platit.

Ti zatím dodržují úmluvu a nepodnikají žádné akce v okolí vesnice. Přesto se i k nim čas od času donese o zastřeleném v příkopě na kraji cesty. Není to pokaždé Němec, ale jsou mezi nimi i Francouzi. Němci tohle nedělají. Ti to dělají veřejně. Nechají tělo na chodníku nebo u zdi, popřípadě se houpe na šibenici u cesty pro výstrahu ostatním a s cedulkou s důvodem, proč tu visí.

 Strašně moc si přeje, aby válka skončila. Chtěl by se znovu volně pohybovat po zemi. Jít kam se mu zachce, vidět rodinu, ostatní lidi s úsměvem na rtech a beze strachu ve tvářích. Podívat se do očí, které před ním neuhýbají. Takhle je tu doslova uvězněný jako tisíce ostatních lidí, kteří musí zůstat na místě, nebo je odvlečou. Bojí se toho, že i pro něho jednou přijdou a pro sousedy z vesnice taky. V noci, v tichosti.

V městečku, do kterého jezdí s přídělovými lístky na zboží, potkává toliko starší osoby a to většinou ženy a děti. Mladí jako by zmizeli někam pryč a muži, ti už tam nejsou snad dávno. Prosakují zprávy, že jsou odváděni na východ, do Německa a taky na práce k Atlantiku. Co z toho je pravda a co lež? I když na všem je něco pravdy.

Nedávno se Jeanii a Tabiemu narodil syn David. Uspořádali křtiny a on přemýšlel, jaký bude jeho život ve válce. A přece jde život dál. Pozvali kněze, který se může pohybovat volně po okolí, a pokřtili ho. Chlapec se má čile k světu a Jeanie taky. Narození dítěte vzrušilo celou vesnici a Geneviva s Mili pomáhali přivést nový život na svět. Rád by u toho byl jako doktor, ale mohl pouze s ostatními sedět v hospodě. Život pokračuje. Ani Němci ho nemohou zastavit a jednou válka skončí. Možná v budoucnu Davidovi rodiče budou vyprávět o válce a možná ne. Samozřejmě, večer se šťastným otcem, událost důkladně zapili v hospodě.

Zastaví se a rozhlédne.

A jejej dostal se někam jinam, než chtěl. Šel předkloněný a přemýšlel o svém bytí ve vesnici a dalších věcech a skončil nedaleko místa posádky. Je ovšem pravdou, že kousek od nich jsou ty nejkrásnější stromky. Snad Němci nejsou vášniví hlídači a budou ve svém brlohu. Namíří si to k blízkému lesíku.

Ani si nevšiml, že jde směrem k posádce. Tolikrát tou cestou šel nebo jel na kole a v duchu snad tisíckrát víc za Maxem, že ji zná zpaměti. Představy o tom co by chtěl dělat s Maxem, jsou nekonečné. Pokaždé se to ovšem nějakým podivným způsobem zasekne na uniformě, ale nakonec vyřešil problém uniformy doslova šalamounsky. Představil si ho bez té uniformy a ono to fungovalo.

Někdy se diví, že může myslet na milování v době, kdy si člověk není ničím jistý a k tomu s nepřítelem. Jenže čím lépe Maxe poznává, tím víc nepřítel přestává být nepřítelem. Chtěl by, aby válka skončila a on mu mohl být představen svým jménem a neschovávat se za masku starosty. I tak má pocit, že Max nad ním někdy váhá, že tuší kým je. Možná jsou to jen jeho představy.

 „Přitahuje mě!“ zařve skoro do noci vztekle. „A co? Je válka. Čert vem válku! Čert vem všechny!“ Sedne si na sáňky a odpočívá. Proč sliboval pitomý stromek? Proč? Mohl sedět v kuchyni a nic nedělat, jen pozorovat Danielle, sporák a Nicole vyrábějící řetězy.

To je další věc. Proč on? Proč? Samé otázky a žádná odpověď.

„Zvedni kostru, Ethane, ty imbecile.“ Vezme do ruky provaz od sáněk a jde dál. „Přemýšlení škodí. Co na tom, že se ti líbí. Není to možné už z toho důvodu, že je to jednostranné a tak si užívej jeho společnosti, dokud můžeš, protože až prohrají, tak ty budeš na straně vítězů a on na straně poražených. Nikdy nevíš, co všechno se může stát. A konec války? Ten může být všelijaký, i když doufám v naše vítězství. Ne. My musíme vyhrát!“ Zastaví se a prohlíží si okolí, aniž vnímá zasněženou krásu. „Tak tohle je pěkný stromek a samomluva není zdravá,“ zabručí.

Vezme ze sáněk pilku a přiloží k stromečku. Je akorát. Není velký, není malý. Obejde ho a potom poodstoupí. Zatáhne za spodní větev a důkladně sklepe sníh. Sněhobílý poprašek se dostane i na něho a on se nad tím začne usmívat. Z obličeje si otře studené kapičky. Na chvilku má pocit, že je jen on, temný lesík, stromeček a sněhové bílé závěje, které v měsíčním světle svítí, až to skoro bolí. Odhrne spodní větve a začne řezat.

Není lehké uřezat stromek, pomyslí si, když přepiluje poslední kousek dřeva. Uskočí před padajícím stromkem. Dobrá práce Amine… Ethane. Nesmí zapomenout kým je a nesmí zapomenout svoje jméno.

„Halt!“

Fuck me! Pomyslí si neuctivě a otočí se k vojenské hlídce. Oni jsou fakt v takový den, v tomto nečase na hlídce? Nezná je, ale vojáci se v posádce střídají.

 „Hände hoch! Schnell!“

Ruce vzhůru! Hned! Neumějí něco jiného? „Ano.“ V měsíčním světle se ve zdvižených rukách zaleskne pilka.

  „Werfen sie das weg!“

  Odhoďte to!  „Die Säge - Pilku?“ podiví se Ethan a málem by si ukousl jazyk. Němcům a zvlášť těm, co mají v ruce zbraně, se neodmlouvá, nic neříká a provede se to, co chtějí. Odhodí pilku a ruce stále drží nahoře.

„Gehen. Schnell!“

Jdeme. Rychle! „Ich bin…“ jsem, ale že mají vojáci omezený slovník. Jenže u nich to bylo podobné, co si pamatuje ze své krátké vojenské kariéry.

„Ruhe.“

No jo mlčet. Nemají rádi mluvení. Žádná armáda to nemá ráda. Tak ten stromek Nicole mít nebude a já se nevrátím, pokud těm dvěma rupne v bedně a zastřelí mě už při útěku. Nerad by skončil jako jedno ze jmen, nebo čísel, pokud bude mít kliku, že ho někdo vůbec do válečných ztrát započítá.

Zřetelně slyší pod kroky vrzající sníh. Ruce má pořád zvednuté a s vojáky za zády kráčí k posádce. Bojí se je spustit a pak do kasáren to není daleko. Je zvědavý, co s ním udělají. Když bude mít štěstí, zavřou ho. Když ne, zastřelí nebo vymyslí něco jiného? Měl by se bát a možná se i trochu bojí, ale nějak věří, že se z toho dostane. Musí tomu věřit, protože on nechce dopadnout jako Napoleon Reanieer.

Takže je tu. V domově, dalo by se říct, kde žije jeden důstojník, který ho často nenechá spát. Zámeček je už notně pošramocený a okolo jsou postaveny zátarasy a světlomety. Na střeše kulomet i minomet. Sice neví, kdo by je přepadl, ale podle vysílání z Londýna Němci sice vyhrávají, ale ne všude. Možná se válka obrací k lepšímu. Už aby bylo po ní, ale nevěří, že to bude jednoduché vítězství. Tady oni neustále válčí. S Němci i s odbojem.

„Wer da? Lösung!“ Kdo tam? Heslo!

„Atlantik.“

„Koho to vedete?“

„Ale, může jít do transportu. Byl na kraji lesíka.“

„Jasně. Momentálně tam moc lidí není.“ Zachechtají se a dál nezkoumají, koho to vlastně vedou. Ethan se nenápadně rozhlíží, ale celkově kasárny zná jako vlastní boty a odboj určitě taky.

„Tak pohni se!“ Ucítí štulec do zad a klopýtne. Tolik ran co schytal ve válce, nedostal snad ani od otce, když byl malý a navyváděl se.

Jasně! Chtěl by odseknout, ale takhle se snaží pouze zrychlit krok, aby mu náhodou nepřiložili něco navrch.

„Koho vedete?“ Otáže se zvídavě Němec u dveří do vězení a podezřívavě si ho prohlédne. Copak dnes mají službu jen ti, které nezná? Z loňského výslechu ví, co se nachází za dveřmi. Malé hnusné cely.

Pozná mě už konečně někdo?!

„Jen nějakého banditu!“

„Auuu!“ vyjekne, když ho srazí na kolena. Vojáci se rozesmějí.

„Nahlasím to později. Můžete jít a počkejte - jeho papíry. Pokud nějak má. Hele, má je. Nějaký Amin Salacrou. Bandita to není, ale to nevadí. Nemá v noci co vylézat z postele a chodit po lese.“

„Asi ho vyhodila stará,“ ozve se jeden z vojáků, kteří ho načapali v lese.

„Tak běžte. Zítra jsou Vánoce a my musíme hnít v téhle zavšivené zemi.“

„Polsko je zavšivené. Tady to ještě jde. Nechtěl bych být na východní frontě. Prý jim mrzne úplně všechno.“

„Souhlasím a slyšel jsi o Klausovi?“

„Fakt udělal tu pitomost?“

„Jasně. Člověk by řekl, že bude mít rozum a nepostaví se proti SS. I tak by mě zajímalo, co tam zrovna dělali.“

„Kdo ví? Hele jdeme ho šoupnout a hned jsme zpátky.“

„Neboj, neuteču. Mám službu do rána a starej je jako ostříž.“

„To je fakt. Mohli jsme si lebedit v teple ubytovny a on nás vyhodil ven.“

„Jenže zas na druhou stranu není špatný. Přísný, ale fér.“

Zajímalo by mě, o čem a o kom to vlastně mluví. O Maxovi? Tedy kapitánovi Meierovi? Rád by to věděl. Pořád leží na zemi schoulený do klubíčka. Kopanec. Zaskučí.

„Tak vstávej, frantíku!“

Ethan vstane proklínajíc Německo, Francii a hlavně Hitlera.

„Dobrou noc!“ ironický hlas jednoho z vojáků, třísknutí dveří, klíč v zámku a nakouknutí špehýrkou.

„Tobě taky,“ zabručí Amin, hladíc si postižená místa a rozhlédne se. Postel bez přikrývky, nejspíš zmrzne, otlučená mísa a dřevěná stolička. No přepych to zrovna není. Svine se do klubíčka na palandě. Po chvilce má pocit, že tohle nevydrží. Je taková zima, že by raději byl venku ve sněhu.

„Tak kde jsi?“ Jenže taky se nemusí dozvědět, že tady je. Zítra nebo kdy, ho někam odvezou a pro něho začne další kapitola toho svinského života. Začínám být morbidní.

Za vše může ten zatracený stromek. Nebýt jeho a snahy udělat Nicole radost, nemusel by teď sedět ve sklepení a mrznout. Půl života za jakoukoliv pokrývku, vatovaný kabát cokoliv co zahřeje. Horký čaj nebo štamprličku, která se rozlije žilami a prohřeje zkřehlé tělo. Začíná chápat odboj, a proč jsou pro ně důležité teplé věci.

Přetočí se ke stěně a dýchne na ruce. Rukavice zůstaly u toho zkurveného stromečku, protože nenašel odvahu je vzít ze saní. Zavře oči a snaží se nemyslet na události, které mohou nastat. Kroky. Spal nebo ne? Neví. Zastaví se a on otočí hlavu ke dveřím. Špehýrka se otevře a on ví, že někdo tiše pozoruje jeho bezmoc. Vzteky zaskřípe zuby. Zarachocení klíče v zámku.

„Vítejte, starosto Salacrou.“

Studený tón kapitána Meiera. Za ním stojí dva vojáci. Otočí se k nim a pokyne. Dveře se zavřou a oni osamí. Ethana polije horko. Je tu, ale proč? Tohle nevypadá dobře. Postaví se a snaží se stát vzpřímeně.

„Kapitáne Meiere, je to velké nedorozumění.“

„Ano? Jaké? Je noc, moji vojáci vás nachytali blízko posádky a je zákaz nočního vycházení. Špehoval jste nebo co? Za porušení příkazu je smrt. To nevíte? Pokud vím, rozkaz je jasný.“ Přistoupí k němu a obejde ho dokola.

Ethan mlčí z přítomnosti Maxe. Zničehonic neví, co říct. Má pravdu a on je osel.

„Proč mlčíte?“ Když se postaví blízko něho a prohliží si jeho tvář. „Co byste dal za to, abych vás odtud dostal? Jestlipak víte, co by se s vámi stalo?“

„Všechno dám. Nevím. Někam by mě odvezli?“

„Pokud byste měl štěstí, skončil byste v pracovním táboře. Pokud ne, tak vy víte kde.“

„Ano,“ zachraptí. Co bude muset udělat, aby neskončil na šibenici nebo u zdi?

„Tak co byste mohl nabídnout?“

Hraje si se mnou jako kočka s myší. Nesnáší to. Jednou to viděl jako malý kluk. Chytila ji a pak si s ní packou hrála, dokud ji nesežrala. Sice tady sežraní nehrozí, ale to pohrání ano.

„Co chcete?“ odváží se optat. Má ho tak blízko sebe. Doslova cítí jeho dech vonící po kávě. Je blízko mě, strašně blizoučko…

„Víte, starosto Salacrou, trápí mě malý problém. Přesněji řečeno, trápíte mě vy. Myslím, že byste mohl ten malinkatý problém dokonale vyřešit.“

„Problém?“

„Jistě.“

Chybí mi světlo. Ne světlo ne, protože takhle by všechno viděl a on si může představovat tolik věcí. I tak má z něho zrychlený dech a srdce buší jak splašené, přestože odsud nemusí vyváznout. Plní poslední přání odsouzencům? Chtěl by ho sevřít, ochutnat ty lákavé přísné rty, vklouznout do úst vonících po kávě. Políbit, milovat…

Studený polibek na rty.

Ztuhne a neví, co si má myslet. Má prázdno v hlavě. Ne chaos, ale ticho, nic, prázdno.

„Ne tady a teď.“ Max se k němu nakloní a opět ho začne nezkušeně líbat. Amin otevře rty a opětuje mu polibek. Najednou je volný a zřetelně pozoruje překvapení v tváři kapitána.

„Já, omlouvám se.“

„Ty nespíš s madam Danielle?“

„N- Ne,“ vykoktá. Je ohromený úžasem. Jeho snu, který se mu proháněl v  hlavě, se líbí muži. Nemůže tomu uvěřit. Ten polibek, i když vůbec Max nevěděl, co má dělat, byl nádherný. Skvostnější než cokoliv jiného, co do dnešního dne zažil.

Stojí proti sobě jako protivníci, měří se pohledy a ani jeden neví, co říct.

„Tobě se líbí muži?“ nesmělý dotaz vůbec se nehodící k uniformě a řádu, který představuje.

„Ano.“ A momentálně se mi líbíš ty.

„Pak je to jasné, myslím.“ Přistoupí k němu Max a začne ho líbat, rozepne kabát a rukou vklouzne dovnitř.

Asi ano, pomyslí Ethan a nechává ho dělat, co chce. Brzy pozná, že je možná jeho prvním milencem a chce mít navrch. Když se vezme, kdo tu má zbraň… Přestane myslet, když ucítí chladivé ruce na pokožce. Zasténá rozkoší. Bože, to je jiné než jeho vlastní ruce, kterými se dotýká těla a uspokojuje je. Chce, aby ho držel v rukou, ústech a udělal mu dobře. Chce se s ním milovat do vyčerpání.

Zarachocení klíčů. Max se upraví a postaví se před Ethana. Oba jsou zadýchaní.

„Mohu to někomu říct.“

„Pak tě zabiju.“

Ethan zamrká. Nechápe, co mu tím chce sdělit. Je mu jedno, jak jejich vztah bude vypadat. Možná z toho může mít malý prospěch, ale někde uvnitř ví, že to je hloupost. Jim oběma půjde jen o jedno a ne o informace, i když zřejmě se oba budou snažit vyzvědět cokoliv.  

„Auuu!“ zařve, když se mu do břicha zaboří Maxmilianova pěst.

„Křič!“ šepot a on zařve, ani nemusí předstírat. Kruci, co se to děje? Zařve pod dalším úderem, zhroutí se na zem a předkloněný se drží za břicho. Je mu jedno, že je studená. Leží a skučí bolestí.

„Co jsi tam dělal?“

„Atromek!“ vzpomene si.

„Co?“

„Stromek - vánoční,“ dojde mu, že zřejmě zkomolil slovo. „Pro Nicole. Zítra jsou vánoce.“ Neodváží se zvednout. Zaslechne zabouchnutí dveří, klíč a slova.

„Hlídejte ho!“

„Rozkaz, kapitáne Meiere!“

„Běž se vycpat, ty parchante!“ zasyčí vztekle Ethan a dotkne se rtů. Ještě jsou citlivější a napuchlé od líbání a v ústech cítí chuť kávy. Zasténá slastí, rozkoší z  přiznání slabosti i nechuti k sobě samému a tomu jak snadno podlehl. Stačil jeden polibek a svět je vzhůru nohama.

Vysouká se na palandu a s tváří otočenou ke dveřím naslouchá zvukům z ostatních cel a krokům stráží, které v malém prostoru sklepení pravidelně přecházejí sem a tam. Chvilku přemýšlí, jestli se tím také snaží zahřát. Sotva si uvědomuje zimu a čas. Chtěl by strávit věčnost jenom s kapitánem.

Zasní se a promítá si každý detail polibku.

Nejprve ten krátký, letmý dotek příjemných rtů, trochu chladivých, kdy nemohl vychutnat jejich strukturu, přísné kontury, které se skoro neusmívají. A pak delší, kdy v hlavě měl zmatek ze zjištění, že jsou stejní. Matně si uvědomoval chaos na rtech a jazykem divoce plenil Maxova ústa. Hrál si s ním a on s jeho jazykem dělal totéž. Dobývali se navzájem, laskali, tančili svůj vlastní tanec vášně a pak ta ruka, která se dotkla jeho těla. Měl co dělat, aby se udržel a nepovalil Maxe na zem. Výbuch smyslů v jednom jediném doteku. Ruka hladící neobratně pokožku. Maličko studená, ale ty velké ruce se štíhlými prsty byly lačné, nedočkavé a najednou nic. Slabounce zasténá vzrušením. Měl by s tím přestat nebo se zblázní.

Kroky a klíč.

„Jdeme!“ postaví se a zahledí na kapitána Meiera. Bude mu moci někdy říct Maxi? Bože, zešílel, když myslí v tento moment pouze na to, jak ho oslovit křestním jménem.

Kam mě vede? Pracovna? Úleva, že to není nádvoří a zbraň namířená na hruď.

„Víte starosto, v noci blízko posádky řezat stromek je největší hovadina jakou jste udělal od té doby, co jsem vás poznal. Omrzel vás život? Nač jste tam lezl?“

Amin se začervená. Chybí jenom jedno slovo - Idiot.

„Sluší ti to, když se červenáš,“ zašeptá Max. „Měl bych vás vsadit do želez a nechat za tu pitomost odvézt.“ Vezme ze stolu zabavené dokumenty a podá mu je.

„Ano, kapitáne Meiere.“ Ethan je vezme a rychle je schová do kapsy košile.

„Ale když jsou ty Vánoce, vezměte si to.“ Ethan ohromeně sleduje ruku, která otevírá šuplík u pracovního stolu a vytahuje krabici. Dárek? „Je to pro Nicole.“ Ethan ji přijme a zvědavě otevře. Bonbóny v lesklých obalech různých tvarů. Kulaté, obdélníkové a oválné a rozdílných barev. Červené, modré, zelené, stříbrné a všechny se krásně lesknou.

„To je moc.“

„Odporujete rozkazu?“

„Ne. Děkuji.“ Neví, co jiného říct. Tohle nečekal.

Max se posadí do velké židle a prohlíží si ho. „Jestli uděláte ještě podobnou hloupost, nebudu vás chránit, chápete?“ povídá tiše.

Ethan přikývne. „Ano.“

„To jsem moc rád. Myslíte, že máte ještě to víno, které mi tolik chutnalo o dožínkách?“

Pokud ne, seženu, pomyslí si. „Ano.“

„Výborně.“ Sedí a prohlíží si ho. Ethan se cítí příjemně pod jeho laskajícím pohledem. Trochu zvídavým i rozpačitým, ale hlavně toužebným.

Po dlouhých minutách ticha se Max zvedne.

„Tak, pane Salacrou, můžeme jít. Ještě chvilku. Málem bych zapomněl. Na Vánoce dostal povolení kněz shánět potřebné věci pro sirotčinec. Nejspíš bude objíždět okolní vesnice.“

Ethan pohlédne k oknu. Skoro svítá a začínají Vánoce. „Přivítáme ho jako vzácného hosta. Šťastné a veselé Vánoce, kapitáne Meiere,“ popřeje mu a doufá, že to nepřehnal.

Ten se k němu obrátí. „I já, Amine. Pojďte, abyste se dostal včas na statek.“ Vyjde ven a za ním ohromený Ethan. Sluší mu to v  uniformě, pomyslí si a vychutnává dozvuky oslovení Amine. Znělo to mazlivě, hříšně a nádherně.

Na nádvoří stojí stromeček a sáňky. On ho přivezl, ohromeně zaplesá a srdce mu zaplaví vděčnost. Buď je to stejný stromeček, nebo je to dvojče toho, co v noci řezal. Zaslechne zvuk motoru a ohlédne se k bráně. Německé nákladní auto a z něho kouká špička stromu. Rozhodně jeho stromeček by se do něho schoval třikrát. Nejistě se usměje a začne stromek přivazovat na sáňky. Že by ho Max odvezl na statek, s tím nemůže počítat. Odněkud zaslechne nadšený výkřik.

„Co se tu děje?“

„Herr Ober Plukovníku, přivezli jsme stromek. Jsou Vánoce a říkal jsem si, že vojáci…“

„Skvělý nápad kapitáne a to je kdo?“

„Jeden ze starostů okolních vesnic. Přivezl nám menší stromek jako dárek.“

„Vyhoďte ho. Němci nepotřebuji takový mizerný malý stromek.“ Velitel von Bellen nadšeně kouká na obrovský strom.

„Tak zmiz!“ houkne na něj Max a Ethan rychle vezme provaz, aby si to nerozmysleli, a jde k bráně.

Mizera, taky mě mohl odvézt svým autem, nadává po cestě a táhne sáňky. Prý malý stromek. Cha cha. A Němci budou taky slavit Vánoce.

S tou krabicí bonbónů ho dostal. Nicole bude u vytržení a Danielle taky. Bonbóny rozvěší po větvích stromečku. Ano, to bude nejlepší. Sice Danielle má určitě ozdoby, ale tyhle ve světle lamp budou krásné a k tomu vhodné na mlsání.

Stejně by ho zajímalo, jak si ten vztah kapitán představuje? Rozhodně tělo rychleji vzalo tu zprávu o tom, že se bude mít dobře, než jeho hlava. Ta tomu nemůže uvěřit, povzdechne si a nediví se jí. Jak to chce udělat? Podle toho, že se velmi kontroloval, nemůže dát najevo svoji orientaci před ostatními. K němu na statek nemůže chodit, kdy se mu zachce, protože na to přijde odboj a jednoho pěkného dne se vykašlou na dohody a odkrouhnou ho přímo v jeho posteli, řečeno v jazyce podsvětí. Takže co zbývá? Pokrčí rameny. Nechá to na něm. A pak, určitě bude chtít být v něm, ale on by to chtěl raději opačně, jenže zbraň nosí Max… Tohle je na něj moc!

„Amine!“ křik a on zahlédne Nicole v hnědém kabátku, červené čepici a šále. Běží a zuřivě na něho mává. Vedle běží Puppi. Ani si nevšiml, že došel ke statku. Jestli takhle bude pokračovat, ani se nemusí moc snažit a bude z něho mrtvý člověk.

„Nicole počkej, musíme ho dotáhnout domů!“

„Já ti pomůžu! A kde jsi byl? Báli jsme se!“ Nadšeně tahá za provaz takovým způsobem, že spíš by sáňky převrhla, než pomohla. Za nadšené asistence Nicole a štěkajícího Puppiho, dorazí na statek.

„Nicole, nech Amina, aby stromek odvázal. Jsem ráda, že jsi zpět. Stalo se něco?“

„Celkem nic. Jen Němci byli horlivější, než jsem tušil a nachytali mě. Opravdu, cokoliv jim vysvětlovat nemá cenu. Skončil jsem u nich v chládku. Naštěstí tam byla kapitán Meier a dostal mě odtamtud.“

Danielle spráskne ruce. „Díky bohu za to, že tam byl a je nádherný,“ vykřikne, když Ethan pracně odvazuje provaz ze sáněk. Nejspíš poprvé řekla něco hezkého o Němcích. Rozváže poslední uzel na provaze, odhodí ho a vztyčí stromek. Jemně jím zatřese a pyšně se na něj podívá.

„Tak, děvčata, kam ho dáme?“ řekne v dobrém rozmaru, myslíc ještě na jedno překvapení, které má schované pod kabátem.

„Puppi, to je nejkrásnější stromek, jaký jsme tu měli,“ hlasitě povídá Nicole do ucha psovi. Ten ji klidně nechá dělat, co chce.

„Nicole, musíš Aminovi pomoci ho ustrojit. A postavíme ho do obývacího pokoje.“ Otevře dokořán dveře a sama vyleze na půdu. Za chvilku už nosí ozdoby, které se uchovávají z jednoho roku na druhý a některé jsou ještě z doby, kdy byla malá holka.

Amin zatím tajně schová krabici a zdobí stromek. Dřevěné ozdoby i lesklejší až nahoru, slaměné ozdůbky a malá jablíčka dolů.

„Jsem moc malá, ale ten řetěz tam vysoko u toho andělíčka musíš opravit. Ano, to je ono,“ pochválí Nicole Ethana přičemž ho nemilosrdně diriguje. Je spokojená se stromkem, s Puppim a hlavně s tím, že může to všechno řídit. Do pokoje občas nakoukne Danielle a domem se vznáší vůně koláče a svátečního jídla.

„Ještě tady řetězy a je to,“ ukazuje na prázdné místo. „Amine, je nádherný,“ velkoryse ho pochválí.

A bude ještě skvělejší. „Je překrásný a co kdybys pomohla mamince s přípravami na večeři?“

„Musím?“

„Ano.“

„Ale já nechci! Jsou Vánoce,“ vymlouvá se. „Chci si s tebou hrát!“

„Nicole, mazej k mamince a pomoz jí nebo nebude překvapení.“ Nicole uhladí zástěrku uvázanou přes modré šaty a on přesně vidí, jak se jí to v hlavičce přerovnává.

„Tak jo. Puppi, jdeme!“

Puppi ne! Chce zavolat, ale už jsou pryč. Rozzlobená slova Ven potvoro! jasně dávají tušit, jak byl nebohý Puppi přivítán v kuchyni plné jídla. Amin se usměje a zavře dveře. Vytáhne krabici od Maxe a rozdělá ji. Z krabice, kde byly ozdoby, vytáhne silnou niť a začne ji vázat nejdřív na bonbón a potom lesklou dobrotu na stromek.

Tiše kleje kvůli pichlavým větvičkám a jehličí na stromku. Když už jsou všechny pověšené a nejvíc je jich na dolních větvích, poodstoupí a spokojeně hledí na stromek. Vykoukne ven, jestli na chodbě nečíhá Nicole. Nikde nikdo. Vejde do kuchyně a pokyne Danielle. Přiloží prst na rty. Ta si překvapeně otře ruce do zástěry a jde za Aminem.

„Stalo se něco?“

Ethan se usmívá a vrtí hlavou. Otevře dveře do pokoje a Danielle si nejdřív ničeho nevšimne, až po chvilce vyjekne údivem. „Kde jsi to vzal?“

„Šťastné a veselé Vánoce!“ Vezme ji za ruku a do dlaně vtiskne bonbon ve zlatém obalu. „Pro tebe. Ostatní jsou pro Nicole.“

„Bude nadšená, ale kde jsi je vzal?“

 Amin ji ukazováčkem zavře rty. „To je tajemství, jenže jak je uchránit před Nicole?“

„Neboj se.“ Odhodlaně jde ke komodě a vytáhne klíč z šuplíku. Ukáže ho a pokoj zavře. „Bude mít radost a děkuji moc.“

Ethan nad tím mávne rukou. „Nech toho. Nic to nebylo. Teď se najíme a po večeři jí to ukážeme.“ Danielle se vzmůže jen na přikývnutí a odejde do kuchyně.

K večeru, poté co usedli k jídlu, zaslechnou zvonky.

„Amine, to je kněz, zapomněla jsem. Nejspíš k nám dorazil.“ Vzpomene si na loňskou nadílku pro kněze. „Už mám něco připraveného a přidala jsem i trochu sušených potravin. Vytáhni láhev.“ Ethan, s úsměvem, vytáhne z kredence láhev a na tácek do skleničky nalije trochu alkoholu.

„Otče, vítejte.“

Otec Matthieu sleze ze saní. Na hlavě má teplou čepici naraženou skoro do očí a sám je zabalený až po krk. Uši a nos má zčervenalý a jasné modré oči září ve starším obličeji. Na očích malé brýličky. Ruce, které drží opratě, jsou zabaleny do tlustých pletených rukavic. Mrkne na Ethana s táckem v rukou.

„I ty synu… i ty?“ škytne a sleze z kozlíku. „Žehnám vám i dvoru, všem živým, ach chtěl jsem se optat, jestli nemáte něco pro sirotky, o které se staráme se sestrami. Prosíme, stačí jen málo.“

„Ale jistě otče. Madam Lamaison vám to donese a zatím neodmítněte něco na zahřátí.“

„Synu já… Ukaž.“ Hodí do sebe. „Tohle je síla, která probouzí… ehm, madam Lamaison, děkujeme moc za vaší přízeň a štědrost. Vše řádně zužitkujeme. V téhle době je tolik ubohých dětí, co potřebují naši laskavost. Bohužel i materiální pomoc. Je to strašné, ta válka. Už aby skončila.“ Zvedne ranec a pak se omluvně usměje, když skončí opět na sněhu a ne ve voze. Ethan hodí ranec na sáně tažené malý chundelatým koníkem, který na jedno oko nevidí. Otec Matthieu se vyšplhá na kozlík a přes kolena přetáhne starou kožešinu.

„Děkujeme vám a… Omlouvám se, uvidíme se na mši.“ Koník se ohlédne, a když zjistí, že má pasažéra, vyrazí s hlavou skoro u země a statečně táhne sáňky studenou zimní nocí k domovu.

„Každý rok se divím, že nespadne do příkopu,“ poznamená zneklidněně Danielle.

„Nejspíš trénink a jdeme dovnitř. Je zima.“ 

Cink, cink, se nese do dálky od sáněk.

„Šťastné a veselé!“ řekne Amin a otevře dveře. Nicole nakoukne dovnitř a vzápětí zůstane stát s otevřenou pusou. Rychle se vzpamatuje a rozeběhne se ke stromku. Posadí se před něj a opatrně se dotkne lesklého obalu.

„Tak co? Nelíbí se ti nebo ti nechutnají?“

„Jsou krásné. Schovám si je na příští rok,“ prohlásí a dál hledí na lesklé obaly, které vrhají záblesky od rozsvícených svíček.

„Pokud je nesníš, tak je sní Puppi!“ začne vyhrožovat Amin. Nechápe, proč se na ně nevrhla. Nicole, stejně jako Danielle jsou oblečeny do nejlepších šatů a moc jim to sluší.

„Když já nevím, který sníst první!“ řekne nešťastně Nicole a zvedne k němu rozzářené oči. 

Německá posádka

Jak asi tráví Vánoce Amin? Pomyslí si Max a upije víno. Poslouchá písně, které vojáci zpívají, a nostalgicky vzpomíná na Vánoce slavené v rodinném kruhu s náležitou bohatou výzdobou. S bratry, matkou a otcem. Oni tři zpívali, zatímco matka hrála na piano a přidá se k ostatním.

„Stille nacht, Heilige Nacht. Ales schläft, ein sam wacht nur das traute, hochheilige Paar…“

Vlastně jsem dostal dárek, i když nevím, co s ním počít.

Zvedne se a rukou naznačí, že mají sedět. Vyjde ven a zajde na toalety. Chvilku poslouchá zpěv dalších koled.

Dárek, který byl překvapující o to víc, že i Amin, není to krásné jméno a něžně zní, když je někdo vysloví, že i Amin je někdo, koho přitahují muži. Nejdřív ho chtěl vydírat, aby s ním spal. Neměl by, jenže už nevěděl, co dělat s neuspokojeným tělem a mysl mu pořád dlela u starosty.

Dobře ví, že se nebudou vídat často, ale ten hlad po objetích, polibcích, polaskání je nesnesitelný. Vlastně bude jeho prvním a trochu se i bojí, jak to dopadne, ale je německým vojákem a ten se ničeho bát nesmí. Zvládne to.

Dnes byl v šoku, když ho viděl ve studené cele.

Šel jako každý večer na kontrolu, i když by raději zůstal ve vyhřátém pokoji. Přemýšlel o vánočním balíčku a zprávách od rodiny a proto se mu nechtělo nikam chodit. Nakonec připjal opasek se zbraní a šel a dobře udělal. Dnes ráno by Amin byl nejspíš v autě a jel by pracovat na atlantických valech nebo do továrny. A kde by ho pak vyhrabal?

„Něco se stalo?“ když se voják napřímil a zasalutoval. Standardní otázka. Nečekal nic výjimečného než: Nic kapitáne.

„Ne, kapitáne. Jenom Matth s Erichem přivedli nějakého chlapa.“

„Dobře.  Zítra ho pošleme do města.“

„Jistě, kapitáne.“

Už poodešel, když se optal. „Jak se jmenuje nebo měl u sebe něco?“ Možná by to mohl být bandita nebo…

„Amin Sa…“

„Cože?!“ Zařval a málem vojáka zardousil. Nadechl a uklidnil se. Je tady u něho. Na jeho území a má ho v moci.

„Amin Salacrou, pane. Je na trojce.“ Vytáhl klíče a podal mu je. Vzal je a s bušícím srdcem šel na trojku. Kde se tu proboha vzal? Otevřel dveře a zadíval se na ležící postavu. Je tu zima, uvědomil si ihned.

Celou dobu si ani neuvědomoval, co vlastně říkal až pak, když se dotkl jeho pokožky a zaslechl jeho sténaní, si uvědomil celou pravdu. Starostovi se líbí muži a nic neměl proti tomu, když ho líbal. Málem vyskočil štěstím z kůže, ale ovládl se a kvůli vojákům venku mu párkrát vrazil. Možná to bylo i za ty dny, kdy přemýšlel, co s frustrací provést.

Vypadl ven, aby neprovedl nějakou nepředloženost. Dobře ví, co by se stalo, kdyby na to někdo přišel. Dokonce v tomhle nemůže počítat ani s rodinou. Bojí se.

„Auto!“ musel zjistit, jestli mluvil pravdu. „Matth s Erichem se mnou!“ Netrpělivě na ně čekal a zachmuřeně sledoval jejich oblékání. Postavili se před něj a zasalutovali Sieg Heil. Zamračeně k nim přišel.

„Německý voják je vždy připraven. Zapněte se!“ Pohledem znechuceně sklouzl k nezapnutému kabátu. „Zavedete mě tam, kde jste lapili toho chlapa.“

„Ano, kapitáne.“

„Nasedat!“ přikázal jim. Oba nasedli dopředu a vyjeli. Za chvilku byli blízko lesíka.

„Tady, kapitáne.“ Max vylezl a šel k tomu lesíku. Musel se slušně nadřít a vzpomene si na stromek u nich doma. Ulehčilo se mu, že Amin mluvil pravdu. Nedaleko zahlédl pilku.  Ty dva potrestá!

„Matthe a Erichu, ke mně!“

„Kapitáne?“

„Naložíte stromek na auto, sáňky taky a touhle pilkou podřežete tenhle strom.“ Ukázal na velký strom. Viděl, že oba polkli a přeměřili pilku a strom. „Ráno za vámi pošlu auto a naložíte ho.“

„Rozkaz kapitáne!“ Zvedli stromek a nacpali ho do kufru auta. Pak váhavě a nešťastně přešli ke stromu a začali ho pilovat.

Nastartoval auto a vzpomene si na jeden z dárků od rodiny. Co on s tím a pak bude mít radost. Přijel na nádvoří a došel pro svého starostu. Zní to moc dobře, v duchu si pochvaluje. Svého starostu, ano přesně to bude. Jen jeho. Vnímal jeho chůzi za sebou.

Nemohl odolat, aby ho nevaroval a oslovil Amine. Kdyby ho tak mohl zatáhnout k sobě do ložnice a nechat ho tam. Přivázal by ho k posteli, aby neodešel a on si mohl vychutnat ty nekončící fantazie, co se mu míhají hlavou. Stává se z tebe nemyslící zpustlík, Maxi, řekl sám sobě posměšně.

Před ostatními a velitelem dělal, jako by to byl někdo, koho jen využívá. Jenže on ho doopravdy hodlá využít a čert to vem. Měl by vymyslet, kde se s ním bude scházet. K čertu s válkou! Pomyslel si divoce a snad poprvé od války a rozhlédl se kolem sebe na probíhající přípravy. Kuchař už začal dávno vařit, vytáhly se sudy s pivem a vínem a i stráž dostane po skleničce. Stromek se ustrojil vším, co měli při ruce a objevily se i nábojnice. Jeden z mužů vzal velkou a začal ji tvarovat. Za chvilku u nohou má pět dalších stejně velkých nábojnic a klepáním je dál tvaroval.

Oslaví Vánoce.

Tichá noc svatá noc, přesvatá noc, V spánku svém dýchá zem…

Kouzelná vánoční melodie zní zámkem, budovami a on stojí s nimi, s velitelem po boku a touží, aby mohl takhle oslavit Vánoce s Aminem, dát mu dárek a políbit ho. Aby nebyla válka a on se nemusel schovávat.

Sny, drsně si pomyslí a dál zpívá vánoční koledu, která se opakuje dokola. Zatleská hráči na piano, které zbylo po původních obyvatelích a zasedne po boku plukovníka von Bellena k slavnostní večeři.

Současnost

„Víš, že jsem si ji broukal po cestě, co jsem šel pro ten stromek?“

„Byl jsi pitomý osel. Mohli a měli tě zastřelit!“ vyjekne Max, když mu na krk dopadne políbení a kousnutí na uchu. „Málem jsem tě ztratil. Jsi bezohledný.“

„Ještě jsi mě neměl, ale to mlácení do břicha nemuselo být. Víš, že jsem o tobě snil?“

„Když si vezmeme ten materiál, co tam byl.“

„Jen díky vám všichni hezcí chlapi buď skončili ve  vojenských, nebo pracovních uniformách. Pak se nediv, že jsem ztratil hlavu kvůli nepřátelskému kapitánovi s nádherně modrýma očima ve tvaru květin.“

„Hádáte se, a co to máte?“

„Tohle? Nic.“

„Tohle je poslední projekt Amina. Rozhodl se zvěčnit naše vzpomínky… nerozsypte je,“ vykřikne úzkostlivě Max.

Eva vezme arch papíru a čte:

 Asi ano, pomyslí si Ethan a nechává ho dělat si, co chce. Brzy pozná, že je možná jeho prvním milencem a chce mít navrch. Když se vezme, kdo tu má zbraň… Přestane myslet, když ucítí chladivé ruce na pokožce. Zasténá rozkoší. Bože, to je jiné než jeho vlastní ruce, kterými se dotýká svého těla a uspokojuje je. Chce, aby ho držel v rukou, ústech a udělal mu dobře. Chce se s ním milovat do vyčerpání.

„První?“

Oba zrudnou.

„Tohle je pro nás!“ řekne ještě rudý Ethan a vytrhne své matce papír z ruky.

„Mám pocit, že tu spíš vyrábíte milostný román vás dvou!“

„Tak to není, ale když…“

„Byl pro mě důležitý a patřil ke mně,“ dopoví Max a vyroluje papír z psacího stroje.

„Víte, chtěla bych si to přečíst.“ Ethan pohlédne na Maxe a ten na něho. Je jim všechno jasné.

„Tak dobře a musíš už jet?“ Týden uběhl jako voda a oni tři byli spokojeni. Eva se hodně ptala na všechno možné Maxe a on ji ochotně vyprávěl. Chápal, že to je taková opožděná prověrka partnera jejího syna. Na námitky Ethana ani jeden moc nehleděl.

Odpoledne pravidelně vyjížděla na Bubim a pochvalovala si jeho ladný krok a živost.

„Musím. Jonathan volal, kde jsem.“

„To je škoda a děkujeme ti za pomoc s Bubim.“

„Ale nechte toho. Jakmile přijedu do Londýna, zapřáhnu do té věci každého koho znám. Vím přesně, jak musí vypadat.“ Zneklidněně na sebe pohlédnou. Max už za tu chvíli poznal, jaký živel je paní Eva. Nakonec, aby Bubi nedělal nic jiného, než vyráběl hříbátka.

„Tak dobře, mami.“

„Na podzim, ještě nevíme kdy, určíme datum svatby. Oba vás tam chci mít a žádné výmluvy.“

„Neodvážili bychom se.“

Max srovná napsanou kapitolu.

„Víte, není to špatně napsáno. Znám jednoho vydava…“

„Zapomeň na to,“ vykřikne ihned Ethan a vzápětí za ním Max.

„Tak dobře. Žádný redaktor, ale chci si to přečíst, až to dokončíte a půjdu spát.“

„Taky už je pozdě a vlak jede brzy.“

Eva vyjde a rozloučí se s nimi. Ethan ji políbí na tváře a Max na ruku. Oba se dívají, jak mizí ve dveřích.

„Amine, je ti doufám jasné, že žádné pikantní scény v tom nechci vidět.“

„Miláčku, jistěže nebudu kazit charakter mojí matky a pak, ty napíšu jen pro nás.“

„Myslíš, že jí to dojde?“ Oba na sebe pohlédnou.

„Na sto procent!“ oba pronesou zároveň a šťastně se rozesmějí.  

 10_dil - Ve jménu Říše - Vše ve jménu německé Říše