Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fanfikce na cyklus Ve jménu říše.

17. 7. 2010

 

 

Jak dlouho ještě? Kolik let uplynulo od doby, kdy opustil zbídačený přístav Dunkerque? Tehdy byli zatlačeni až na pobřeží Lamanšského průlivu a jedna vojenská operace v boji za záchranu Francie před nacistickým Německem a jeho vojenskou silou skončila katastrofou. Zbídačení muži. Mrtví a ranění. A ti, kteří zůstali naživu, se buďto modlili k Bohu a prosili všemohoucího za slitování, nebo čekali oddaně a odhodlaně na ortel Osudu. Život, nebo smrt. Stejně jako tehdy mu nyní zní v uších výkřiky mužů, jejich sténání, dopady a výbuchy dělostřeleckých granátů a leteckých pum. Tehdy stejně jako nyní mohl být tisíckrát mrtev.



Proč? Proč to všechno? Vzdychne si kapitán Ethan Amine Drake. Starosta bezvýznamné vsi a polní lékař v jedné osobě. Kdysi nosil uniformu. Anglickou uniformu, ale tehdy po událostech v Dunkerque se musel rozhodnout, zda uprchnout na malé kocábce skrze Lamanšský průliv do rodné Anglie, nebo se pokusit přežít v okupované Francii. Stejně tak jako tehdy, ani nyní neví, kdy válka skončí. Různými kanály se doneslo, že Spojenci chystají vylodění ve Francii. Kde a kdy to nevěděl. Vlastně to nevěděl nikdo, kdo žil na starém kontinentu, který takřka celý zabírala Německá armáda. Jak je nenáviděl. Nesnášel, ale každý den se musel přetvařovat, aby přežil. Ve jménu Říše a milovaného Vůdce...



Nyní stojí na hrázi rybníka, o který se dělili s místní vojenskou posádkou a nedalekým odbojem. Cítí se starý. V této válce lidé stárli velmi rychle. Stejně rychle se v ní umíralo a bylo jedno, zda jde o vojáka, nebo civilistu. Smrt si nevybírala. A on měl přeci štěstí! Klikař Ethan, tak mu říkali. Jako by podepsal smlouvu se samotným ďáblem. Kulky a střepiny se mu vyhýbaly a o to více se snažil pomáhat raněným, kteří cedili svou drahocennou krev za záchranu Světa. Jak je to dávno? Vidí to jako tehdy, když se vydal do Paříže. Sám ani nevěděl proč. V duchu děkuje těm, kteří mu na jeho cestě nezištně pomohli. Možná za to může náhoda, možná samotný Osud, snad i fakt, že ovládá francouzštinu jako svůj druhý rodný jazyk. V Paříži se mu podařilo uniknout před všudypřítomným Gestapem, které slídilo po nepřátelích Říše jako pes větřící svou kořist, aby se vrátil stejnou cestou na pobřeží. Možná měl více štěstí než rozumu. Byl naivní?



Ethan si povzdechne a přeměří si pohledem okolí rybníka. Nedaleký les, pole i první domky Bois, vesnice, kde jako Amine Salacrou dělal několik let starostu a dařilo se mu vcelku držet od těla nejen německé vojáky, ale i místní odboj. Život je fraška! Pomyslí si. Komedie se smutným koncem. Kdesi zaštěkají psi. Jsou to Němci? Zarazí se. Nebo jen zbloudilí čtyřnozí přátelé, kteří utekli svým pánům, protože je nekrmili? Je přece válka. A s válkou přišel i nedostatek všeho, nač si jen člověk mohl pomyslet. Nevěděl proč, ale při tom psím štěkotu myslel na Maxe. Na toho německého neřáda, který si spolu s posádkou zabral zámeček za vesnicí. Ano, Němce k smrti nenáviděl, ale i oni byli jen lidé. Kdyby svlékli uniformu... Poznal by, kdo je kdo? Kdo je spojencem a kdo nepřítelem?



„Amine!“ slyší svůj hlas. Kdo je to? Kdo jej volá? Snad Danielle? Nebo Genevive? Ta má přeci jiný hlas. Cítí se jako starý a vykořeněný strom a vše mu pomalu splývá v jeden celek. Myslí na první setkání s Danielle. Když dorazil na její statek s chromou nohou. Nikdy se k ní neměl, přestože jako muž cítil, že o něm měla určitý zájem. Ve válce je nedostatek mužů. Mnozí padnou na frontě, nebo do zajetí. Nevrátí se a válka může trvat ještě celá léta. Je ve válce čas na lásku? Znovu myslí na Maxe, kapitána Maxmiliána Meiera. Když se to tak vezme, spolčil se s nepřítelem. Za to by mohl dostat kulku... Neříká se tomu zrada? Ale co, nebo koho zradil? Svou vlast? Své přesvědčení? Nyní nebyl anglickým kapitánem, ale francouzským starostou malé vesnice Bois, která byla docela bezvýznamná, jako stovky jí podobných. Dalo by se tu žít, jen kdyby nebyla ta válka.



V životě by jej nenapadlo, že se dá dohromady s Maxem. Ale dá se poručit lásce? Stejně jako tehdy vidí před sebou v šeru vězeňské kobky, jak se k němu Max tiskne a nechává se strhnout svými city. Byla to až animální přitažlivost? Není ironií Osudu, aby se dva vojáci dvou rozdílných armád a národů znesvářených až na smrt, stali milenci? Celý čas tancovali Max s Ethanem na oné pomyslné hraně a kdykoliv z ní mohli sklouznout až k vlastnímu sebezničení. Láska a tělesná rozkoš. Vzájemné potěšení. Laskání, líbání a doteky. Bolestivá extáze… Jako by vůbec nebyla válka!



„Amine?“ ozve se znovu. Otočí se. Vidí před sebou rozčílenou Danielle. Takovou ji ještě neviděl. Ani tehdy, kdy Němci vypálili osamocený statek, který patřil Chabracovým, protože byli podezřelí z napomáhání Odboji. Ale možná to nebyli Němci, kdo ví? A mohlo se to stát komukoliv, nikdo nebyl před válkou v bezpečí. Němci určitě tušili, že obyvatelé Bois sympatizují s Odbojem. Možná jim jen chyběly hmatatelné důkazy, jako by nestačilo, že museli pravidelně odevzdávat část z úrody a chovu hospodářských zvířat Němcům, ještě k nim tajně přicházeli členové Odboje a žádali i svůj díl. Dej Bohu co je Boží a Císaři co je Císařovo. Ale odkud brát, když mají sotva dostatek potravin, aby uživili sebe a měli nachystáno na další rok. Každý sklidí to, co zaseje, ale pokud nebude co zasít?



Ethan si vzpomene na jedno přísloví: „Kdo zaseje vítr, sklidí bouři!“ Ví, že život mezi dvěma mlýnskými kameny nemůže skončit beztrestně. Jednou někdo udělá chybu a oni to odnesou. Obyvatelé malé vesničky Bois. Proč by se měla válka zastavit právě před jejich prahem. A Max? Byl jen vojákem, stejně jako jím je i Ethan. Co na tom, že si hraje na Francouze. Kdyby jen tušil, jak je to únavné hrát každý den stejnou komedii. Zapírat sám sebe a snažit se nemyslet na to, co všechno by se mohlo stát. Smrt je jen vysvobozením a jemu přišlo na mysl tisíc jiných věcí. Utrpení je jen slabé slovo pro to, co viděl před svým zrakem.



„Co se děje?“ zeptá se Danielle, jako by se jej to vůbec netýkalo, ať už se stalo cokoliv. Dělá, že si nevšímá, jak je zadýchaná a ustrašená. „Stalo se snad něco Nicole? Nebo někomu jinému?“



„Velitel zdejší posádky, plukovník von Bellen... Brzy tu bude s tím tvým kapitánem a hromadou vojáků!“ řekne mu a chytí jej za ramena. „Co se s tebou děje, Amine? Copak nevidíš, že v tom nejsi sám, ale že trpí všichni ve vesnici?“



„Může za to Odboj?“ zeptá se jí. Kdesi po jeho pravé ruce zapraští několik suchých haluzí v nedalekém výběžku lesa. „Copak nevidí, že nám tím jen stěžují život? Neprosil jsem je, aby v okolí vesnice nic neprováděli?“



„Někdo se jej pokusil zabít…,“ vydechne.



„Koho?“ zděsí se. Maxe? Co by se stalo, kdyby byl Max zabit? Život by šel dál? Je přeci válka, ale je válka výmluvou? Pro co?



„Ne, Amine!“ vyhrkne Danielle. Kdesi je slyšet hluk motorů nákladních vozů. Sjíždějí se na návsi. Oba se zarazí a naslouchají německým povelům. Zarachotí bočnice a muži seskakují na zem. Chrastění zbraní nelze s ničím jiným zaměnit. Vítr vane od návsi k rybníku a vše je až moc dobře slyšet. Je konec? Zeptá se Ethan v duchu.



„Chtěli snad zabít velitele zdejší posádky?“ zamračí se a netuší, jak na to mohl on sám přijít.



„Ano,“ souhlasí Danielle, kterou nyní zaměstnává spíše strach o Nicole, než cokoliv jiného.



„Musíme jít!“ řekne jí a nemůže se rozhodnout, kým vlastně je. Ethanem? Nebo Aminem? Je anglickým důstojníkem, nebo francouzským starostou? Sní či bdí?



„Ano, budou tě hledat…,“ souhlasila. „Mám strach, Amine! Mám strach, co všechno se může stát!“



„Neboj, je tu ještě Max...“ řekl jí, ale spíše než Danielle patřila tato odpověď jemu samotnému. Jenže... Max je malá ryba a musí také plnit rozkazy. Co když všechny odvlečou na nucené práce? Nebo do táborů smrti, o kterých se proslýchá? Lidé v této válce mizí až příliš snadno...



Ethan myslí na vše, co do této chvíle prožil. Pomalým krokem kráčí po boku Danielle k návsi, kde vojáci shromažďují obyvatelé vesnice. Kolikrát to už viděl? Možná je to pravda, že tíživá realita otupí lidskou mysl do té míry, že je potom dotyčnému jedinci již všechno jedno.



„Starosto?“ ozve se kapitán von Bellen. „Kdepak jste? Hledáme vás a nemůžeme vás najít...“



„Děje se něco, Herr Oberst von Bellen?“ zeptá se jej Amine klidným hlasem.



„Na to, že vám smrt dýchá na záda jste až příliš klidný!“ zamračí se velitel německé posádky obklopený svými muži. Část jich hlídá náves, část čeká na jeho rozkazy a zbytek prohledává domy a vyhání z nich obyvatele Bois. Takže přece, řekne si Ethan. Mám zemřít jako Amine, nebo jako Ethan? Nemůže se rozhodnout.



„Nic jsme neudělali!“ řekne mu jako starosta, ale snaží se, aby to nevyznělo příliš tvrdě.



„Nic jste neudělali?“ odfrkne si velitel posádky. „Děláte, jako bychom nevěděli, že sympatizujete s nepřítelem... S Odbojem! A za to je jediný trest: smrt, pane Salacrou!“



„Jsem si toho vědom,“ souhlasí Amine. „Ale musím trvat na svém! O ničem nevím, Herr Oberst...“



„Možná,“ plácne se velitel posádky rukavicí do ruky. „Možná... Ale popřít to nemůžete! Mám sto chutí vypálit celou tuhle vesnici!“



Udělá to? Zamyslí se Amine. Kdo by je pak živil? Pořád netuší, zda se má zachovat jako starosta, nebo jako voják. Konečně muž, který před ním stál a naparoval se jako krocan, byl jeho nepřítelem. Co na tom, že se on sám zapletl s Maxmiliánem Meierem. Maxe tu nyní nevidí a je mu úzko. Něco se stalo! Co když má i Max problémy? Vyšlo vše najevo? Pokud ano, byl by Max i on mrtvý. Nebo jen on samotný a Max by byl převelen na Ruskou frontu. Amine se přinutí vrátit zpět do reality. Velitel posádky na něj poněkud nepříčetně zírá, jako by si nebyl jistý, zda má starosta všech pět pohromadě.



„Vy jste nemocný, starosto Salacrou? Potřebujete lékaře?“ zarazí se.



Amine vytuší jistou příležitost a přikývne: „Sám víte, že je válka, Herr Oberst a nikdo z nás to nemá lehké... Ale děkuji, doktora nepotřebuji!“



„Jak myslíte...“ zavrčí velitel posádky a pohlédne na své muže. Na návsi je shromážděna takřka celá vesnice. Amine hledá očima Danielle s Nicole, Genevive a další. Co když jsou opravdu ve vesnici lidé, kteří jednají na vlastní pěst. Bez ohledu na následky. Obyvatelé Bois z celého srdce Němce nenávidí a oni to vědí. Je víc takových jako Chabrac? Nebo si Němci někoho koupili? Koho? I toto zde již alespoň jednou bylo.



„Nikoho tu nenajdete...“ řekne mu Amine a sundá si pokrývku hlavy, aby nevypadal příliš vzpupně.



„Jste si jistý, pane Salacrou?“ podívá se mu velitel zdejší posádky mrazivě do očí. „Kdyby se to Odboji podařilo, nebyl bych již mezi živými a já neodpouštím...“



„Je mi líto, co se stalo,“ pokyne Amine hlavou. „Ale ujišťuji vás, že...“



„Na vaše ujištění já kašlu!“ odbude jej von Bellen. Jeho pobočník mu pokyne hlavou, že jsou všichni obyvatelé na návsi. Alespoň ti, které se Němcům podařilo sehnat. „Kde jsou ostatní?“



„Jako byste nevěděl, že...“ začne Amine smířlivým tónem. Nechce nic riskovat.



„Kde jsou ostatní, starosto a nebudu se ptát podruhé!“ dá velitel posádky starostovi políček rukavicí, jako by byl jen obyčejnou vší a ne lidskou bytostí.



„Někteří jsou na práci ve městě, další... Seznamy lidí a jejich rozmístění máte přeci vy, Herr Oberst, já jsem jen obyčejný starosta!“ řekne a snaží se, aby to vypadalo dost poníženě. Tak přeci se rozhodl být starostou a ne anglickým vojákem. Strach o obyvatele Bois byl silnější.



„Žádné důkazy o spolupráci s Odbojem jsme nenašli, Herr Oberst!“ zasalutoval veliteli posádky jakýsi voják. Amine ani nepátral po jeho hodnosti a bylo mu to srdečně jedno. Důležitější bylo přežít další den!



„Budu vás sledovat!“ dostalo se starostovi odpovědi od Německého důstojníka, který si pomalu natahoval rukavice a rukou naznačil, aby jeho vojáci nasedli na korby nákladních aut. „Ještě jeden incident a ponesete důsledky!“



„Je mi to jasné!“ souhlasí Amine. „Herr Oberst!“



Jeho pohled se setká s pohledem Danielle a Genevive. Také ostatní hledí na svého starostu, který stojí na okraji návsi s čapkou v třesoucích se rukou. Je válka! Říká si Ethan Amine Drake. A válka si nevybírá... Stačí mu jediný dlouhý pohled, aby řekl všem, co si o nich myslí. Tak takhle ne! Zavrtí hlavou. Něco se musí stát, nebo se z toho zblázní, i kdyby přitom měl on sám umřít. Ano, ale to by tu ještě nesměl být Max. Nakonec se bál velitele zeptat, co se stalo s jeho podřízeným. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat...



--- konec ---

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

;-)

(Chris ONNE, 21. 7. 2010 15:45)

šímo, jsi tajemnější než já, ale rozhodně se budu těšit a doufat, že tě múzy dokopou k napsání dalšího příběhu... ;-)

chris

;-)))

(šíma, 21. 7. 2010 15:37)

Ano, ale vo tom to je, aby u fanfikce šel příběh i docela jiným směrem a vyvíjel se třeba jinak (jako v nějakém "paralelním vesmíru"! ;-)))

Ale jsem rád, že se líbilo a co se týče pokračování... Kdo ví? ;-)))

mini pitva

(Chris ONNE, 21. 7. 2010 15:06)

Zdravím Kat, šímu a ostatní, co sem zabrousí!

Jsem moc rád, že takový těžký kalibr, jako je náš hříbek šíma se pustil do tohoto žánru. Nejsem si jistý, ale je to tvá první fanfikce? Přiznávám se, moc jsi mě tímto potěšil.
Myslím, že už bylo dost chvály, tak se vrhneme na samotný textík!
Opravdu hezky jsi tam zapracoval různé střípky událostí, které se Ve jménu Říše přihodily. Když o tom tak přemýšlím, tak po drobných úpravách by to mohlo být součástí celkového cyklu.
Záplava vykřičníků nenastala, což mi ale paradoxně trochu chybělo, protože to je něco jako tvůj podpis! ;-) (něco jako: Byl jsem tu, šíma!)
Problém vidím ale v jedné věci: Němci nepotřebovali důkaz o spolupráci s odbojem. Jim stačilo jen tušení, popř. anonymní hláška, a nejspíš by celou vesnici, jako demonstraci síly a zároveň i ukázku trestu, vyhladily. Nebo možná, kdyby měli opravdu štěstí, tak by je všechny poslali do pracovních táborů. A ta argumentace, že by je neměl kdo živit, Bois nebyla jediná vesnička v okolí. Bylo jich tam několik + město. Takže asi by to skončilo trochu jinak. Na druhou stranu, máš pravdu, že Ethan měl a má z pekla štěstí a možná by to tak i mohlo dopadnout.
Je to drzost, co? Já tě kritizuji už i na dalším serveru… ;-) To víš, patolog se nezastaví před nikým a ničím!
A ještě jedna drobnost: ono to tak nějak končí, že by to mohlo mít i pokračování… šímo já bych se vůbec nezlobil, kdybys ještě zabrousil do vod fanfikce… ;-)

Chris

Že by až tak? ;-)

(šíma, 17. 7. 2010 21:48)

Jsem rád, že se líbilo. Jo, jo, to potěší! Už jsem měl strach, že to bude "propadák"!

:-)

(Lachim, 17. 7. 2010 21:18)

Nádhera. Hodně povedené. Nádhera.