Shounen - ai povídky

Ve stínu hor

Domov

Tomáš se usmívá a přemýšlí, čím by překvapil Ondru. Pěkně se oblékl k tomu doktorovi. Chce na něho udělat dojem, aby ho pustil do práce a možná trochu i na …Ondru.

Z ničeho nic zastaví a pohlédne na telefon. Ondra. Bože, prosím opět ne…

Skoro popaměti vyťuká Ondrovo číslo. Nic. Sevře telefon… a pak vytočí číslo záchranné služby.

Prosím… ne aspoň jednou ne.

„Horská služba.“

„Honzo, to jsem já, Tomáš. Je všechno v pořádku?“

„Jasně. Proč?“

„Nevím a Ondra… Tedy jako Ondřej Král, pošťák u vás byl?“

Ticho a jemu se roztřesou ruce.

„Víš, je mi líto, ale měl nehodu.“ Tomáš civí na telefon. Ne!! Zakřičí a má chuť jim mrsknout.

Říkal jsem… říkal jsem… ať si dává pozor. Proč?

„Tome, Tome!“ zaslechne.

„Ano?“ řekne mdle. Pokoj se s ním točí a on má pocit, že chybí vzduch.

„Je v pořádku!“ Tomáš usedne na židli. Je v pořádku a ruce ho neposlouchají ještě víc než předtím.

„Co se stalo?“ dostane ze sebe.

„Asi selhaly brzdy, auto je na maděru, ale vyskočil z auta, než to naprasklo do stromu. Naštěstí auto nevybuchlo, ale bylo to jen tak tak. Mladej je potlučenej a asi nebude mít místo, které by nebylo fialové, ale přežije a možná otřes mozku.“

„Jsem moc rád.“

„Jasně. Neměl jsi jet k doktorovi?“

„Měl. Jenže mě tam měl vézt Ondra.“

„Aha. Tak víš co, zajedu pro tebe. Bude mi končit služba a Rozina to povolí.“

„Díky…Honzo.“ Zavěsí a odloží mobil. Zachránil se… zachránil se. Až bude v nemocnici, půjde se na něho podívat.

O hodinu později uslyší zvonek. Vykoukne z okna, kde netrpělivě podupává Honza. Vezme si bundu a sejde dolu. Noha ho ještě trochu pobolívá, ale nechť to vezme čert.

„Ahoj Honzo!“ křivě se pousměje. „Díky moc.“

„Není zač. Co noha?“

„V pořádku.“

Honza se rozesměje. „Když říkáš.“

Tomáš mlčí, ale rád by věděl, co se stalo. Honza po něm mrkne. „Ty s ním něco máš?“

„S kým? Ano…“ stejně to budou vědět. Vyhlédne z okénka a zasněženou krajinu. Ten sníh mu připomíná Kanadu, a co tam zanechal.

Honza mlčí a pak to nevydrží. Slouží na horách déle než kdokoliv jiný a hodně lidi zná jménem. „Mám Ondru rád.“

„To já taky.“

„Víš, Michal se nám s Rozinou moc nelíbil. Podle mě si s ním začal, ani nevím proč. Měli jsme se skvěle. Pořád mu něco vozil a pekl a my to likvidovali. Později nám to chybělo. To vaření a pečení. Je skvělý kuchař stejně jako pošťák.“

Tomáš mlčí, ale napjatě poslouchá.

„Znám jeho strýce, který je záchranář. Slušný chlap a výborný záchranář. Nevím, co se tehdy stalo. Ondra jako by rozkvetl. Stal se z něho někdo jiný. Nikdo z nás netušil, že je trochu jiný,“ rty se mu zkřiví do smutného úsměvu. „Všichni jsme to věděli, ale mlčeli jsme. Michal byl jedním z nás.“

„Teď nemlčíš.“

„Mám Ondru rád a nechci, aby spadl do těch nálad.“

„Nálad…?“

„Michal dostal lukrativní nabídku. Tatry. Kdo by odolal. Jenže předtím to vykecal o Ondrovi. Městečko ožilo a Ondra našel své peklo. Stal se nerudným a popudlivým. Po nějaké době se z toho vyhrabal, ale už to nebyl ten rozzářený Ondra. Když tehdy seděl u vysílačky… Bál se o tebe. Tak jsem pochopil a jsem rád. Kruci nevím, co mně to napadlo. Doufám, že mě nez…“ nedopoví.

Tomáš položí ruku na Honzovu. „Díky.“ Takže už začíná chápat. Chudák Ondra a stejně to zkouší zase a s ním a s minulosti, která není růžová.

„Eh nech toho!“ zavrčí a stočí auto doleva. „Za chvilku tam budeme.

Tomáš přikývne. „Honzo… víš, něco o té nehodě?“

„Nikdo nic neviděl,“ zavrtí hlavou. Znáš to tam. Stalo se to dva kilometry od nás. Nějaký běžkař to z dálky viděl a doběhl pro nás. Buď ho to vyhodilo ven, nebo se dostal sám, ale tipuji, že se dostal sám. Skončil ve sněhu, ale dost nešťastně ve stromkách. Ale paradoxně mu to zachránilo život. Doteď nechápu, že to auto nevybuchlo. Předek byl sešrotovaný. Hned tam přijeli policajti a za hodinu dorazili z pošty nějací lidé. Zabezpečili obsah auta. Ondru odvezli do Trutnova. Prý je v pořádku, což jsme všichni rádi.“

„Měli by se podívat na to auto pořádně…“

„Ty myslíš, že to nebyla nehoda?“

„Nevím… Znáš to blbé tušení. Ondra byl pořádný a dobrý řidič.“

„To je fakt!“ skočí mu do řeči. „Co si pamatuji, tak měl jen jednou nehodu a to s nějakým Němcem a to ještě byla vina toho pitomce. No teď to mají v rukou policajti,“ ušklíbne se. „Doufám, že svedou poznat, kde je volant.“

„To je na tom tak špatně?“

„Policajti nebo Ondra? Jestli policajti, pak ano, ale nikde to nevykládej. Dřív než jsem se dal k horské službě, byl jsem jim. Po třech letech jsem si řekl, že u Horské služby bude větší klid.“

Tomáš se pousměje.

„Tak jsme tu a jde se. Nejdřív ten revers a pak se zajdeme podívat za Ondrou. Rozina vkládá naděje, že ho ukecáš.“

„Pustí nás tam?“

„Vrchní sestra je moje dobrá přítelkyně,“ odpoví s kamennou tváří.

Tomáš se snaží jít, jak nejlépe umí, ale stále cítí občasné zaškubaní. Chce to jen rozchodit, přesvědčuje se.

„Doktor Skála?“ nejistě strčí hlavu do dveří.

„To jste vy?!“ vyštěkne znechuceně šedovlasý doktor.

„Ehm… ano,“ rozpačitě vleze do dveří. Honza zdvihne palec pro štěstí.

„Tak sem vlezte vy bídáku. Tak co chcete?“

„Já… rád bych se vrátil do práce.“

„Jednou bych chtěl, abyste mě nechali na pokoji a dovolili si pořádný oddech. Budete mi tvrdit, že jste Ok, ne.“

„Já jsem už v pořádku!“ zamumlá Tomáš.

„Nohu!“ Tomáš si sedne a položí nohu do rukou toho doktora. Ten zafuní a Tomáš sevře rty.

„Stejně byste mi utekl. Tak dobře, ale nechci vás tu vidět rok. Nejméně. Zatím jen v kanceláři a s nohou cvičte. Co, to víte sám. A už někoho máte na ty játra?“ Položí nohu na zem a Tomáš se obuje.

„Ještě ne,“ měl by si najít někoho tady blízko, ale je pořád v jednom kole.

„Tady to máte. Co vy tam nahoře děláte? Nejdřív vy a teď ten pošťák. Zmizte. Nemám jen na starost vás. Někoho vám najdu, nebo nám někde zůstanete ležet a už se nezvednete.“

„Tak co?“ venku na něho dychtivě zvolá Honza.

Tomáš zamává papírem. „Zatím jen v kanclu. Je to lepší než být doma.“

„Skvěle. Počkej.“

„Jo může.“ Honza schová mobil. „Rozina. Je málo lidi. Jdeme.“

Oba pomalým krokem vykročí k Aru.

„Dobrý den. Je tu Marcelka?“

„Ty mizero!“ Honza se otočí po mohutném hlase.

„Marcelko, sluníčko!“

„Co potřebuješ?“

„Proč bych něco potřeboval? Chtěl jsem tě vidět.“

„To vykládej starý bábě a ne mě.“

„Můžeme vidět Ondru Krále?“

„Ne.“

„No tak! Jedu takový lán a ty nic.“

„Prosím… mohl bych ho vidět?“ ozve se Tomáš.

„Vy jste ten záchranář. Tak pojďte a ty zůstaň tady. Ještě si to s tebou vyřídíme!“ Honza stojí a potom si nenápadně otře čelo. Tohle kytka nespraví. Vypadá to nejméně na večeři a oblek. Bože, jak ho nesnáší!

„Ondro?!“ Tomáš tiše vejde dovnitř. Nemá rád pach dezinfekce ani bílé prostěradla. Až příliš času v nich strávil. Ticho a nehybná postava na lůžku.

Možná něco měl vzít. Přitáhne si židli a sedí. Hledí do bílého obličeje Ondry. „Ondro!“ tiše řekne a odhodlá se vzít mu ruku do své. Uzdraví se. Nezůstane v ní, jako jeho přítel, kdysi. Zvedne se a vyjde ven.

„Už jdeš?“

„Já ano… Děkuji moc.“

„Tak, Marcelko, uvidíme se!“ pošle ji vzdušnou pusu.

„Čeládka nepokojná!“ zamumlá Marcelka Novotná a zpraží pohledem dvě sestřičky, které se uchichtnou.

„Byl vzhůru?“

„Ne,“ zavrtí hlavou Tomáš.  

„Neboj se. Ten kluk má tuhý kořínek.“ A má pro co žít. Jedou mlčky nazpět do městečka. Honza vysadí Tomáše u bytu a zamává mu. Tomáš opětuje a jde si připravit věci. Zítra by už mohl být nahoře. Pak si vzpomene na Ondru. Vypadal bledý. Mrkne se na hodinky a dá si večerní dávku tablet. Sedne si a civí na podlahu.

Vyděsil se. Nesmírně. A.. Chybí mu. Najednou je byt tak ponurný, bez jeho hlasu, přítomnosti a vůně jídla. Zakleje a pak se pousměje. Prohrábne si vlasy. „Dostal se ti pod kůži, viď.“ S úsměvem jde k lednici. Vykouknou na něho špagety a zbytek rajské. Vezme si špagety a ohřeje.

Pomalu ji, ale bez Ondry a jeho přítomnosti to není ono. Ale uzdraví se a on zatím mu přichystá dárek na uvítanou. Z ničeho nic se cítí na osmnáct.

Opláchne kastrůlek a jde si sednout k počítači. Tak tohle je K2 a Everet. Přítel co tam zůstal. Nostalgicky prohlíží jednu fotografii za druhou.

Ani si nevšimne, jak a je už skoro jedenáct. Protáhne se, mrkne se na emaily a vypne ho. Přejde k pohovce a vezme deku. Vzpomene si, jak se líbali, hladili.

„Chceš si to zopakovat… viď.“ Zasténá a raději odkulhá do postele.

Spánkem beze snů, se ráno vzbudí a zavolá Rozinovi, kdy může nastoupit.

„Tak co seš ještě doma!“ zařve Rozina a vypne. Tomáš se pousměje, sbalí si věcí, navleče červenou bundu a sotva vyjde ven, už na něho tam čeká auto. Vleze do něho a pozdraví se s Pavlem Dvořákem. Trochu nerudný a vzteklý chlap, ale záchranář na slovo vzatý a kdo by nebyl vzteklý, když vidí, jaké lidé dělají blbosti.

„Ahoj!“ Ozvou se různé hlasy a vrátí se k práci, kterou zrovna dělají.

Tomáš se nadechne… je doma… skoro. „Díky!“ zamumlá a jde pročítat novinky, co se do jeho nehody staly.

„Kolegové odvedle, našli to dítě.“

„Ti rodiče,“ řekne Rozina. „Jsi už v pořádku, Tome?“

„Jsem, a co bylo s tím dítětem?“

„Ale nestihlo rodičům na běžkách nebo co. Ale našli ho rychle.“ Rozina si sedne na okraj stolu a zkoumavě se podívá na Tomáše. „Vypadáš hrozně a vsadím se, že doktor Skála, řekl - cituji. Týden v kanceláři a jednou byste si mohli odpočinout.“ Oba se začnou smát.

„Skoro přesně,“ odpoví Tomáš. Zaváhá, ale Rozina… je fajn chlap. „Ví se něco více o té nehodě?“

Rozina si skousne ret a zamračí se. „Brzdy. Nefungovaly.“

Tomáš stiskne papíry, až je pomačká. „Tak brzdy,“ zašeptá si sám pro sebe.

„Jo, ale nikde to neříkej. Hledají, kdo by to mohl udělat. Vypadá to, že někdo chtěl buď Ondru přepadnout nebo zranit nebo zabít,“ vypočítává Rozina.

„Díky.“

„Ehm nezklam nás!“ zavrčí Rozina, rozpačitě sebere bundu a vyrazí ven si zakouřit.

Jak to myslí? Tomáš se zadumá a pak uhladí papíry. Měl by se soustředit na práci.

„Nemusel jsi pro mě jezdit. Segra by si vzala volno.“

„Taky jsi mně odtamtud odvezl.“ Tomáš si vypůjčil auto a zajel pro Ondru, který chtěl už být pryč. „Doktor Skála nebyl nadšený.“

„Myslím, že nás hází do jednoho pytle,“ usměje se. „Budeš mě muset navigovat.“

„Zatoč do leva a rovně a pak uvidíš takovou schránku v podobě hlavy.“

„Krakonoš?“

„Jo. Tatínek ho nechal vyřezat u strýčka Krakonoše. Už nežije, ale občas se ještě s jeho věcmi můžeš setkat. Asi nejvíc u nás.“

„Tady?“ Tomáš ukáže na sloup a nad tím hlavu.

„JO to je naše schránka. Nikdo to neprosypal. Kruci, bude hodně práce. Vsadím se, že je to tam zapadlé.“

Tomáš zatočí s vozem horské služby na cestu a probojovává se dál. „Tu znám!“ překvapeně vykřikne.

„Opravdu?“

„Jednou jsem k ní zabloudil při pochůzce. Moc se mi líbila, ale byla obývaná. Něco takového jsem si představoval, že bych si pořídil?“ mimoděk se začervená.

Ondra se usměje. „Tak ji máš. Je po babičce a otec s maminkou ji vylepšili, jak se dalo a já ji pořád vylepšuji. Rodiče pocházeli odtud a nikam za celý život nevyrazili. Kdysi dávno si mysleli, že bude dům plný dětí, ale pak mamka zjistila, že nemůže mít třetí a sestra Martina se odstěhovala. Zbyl na mně.“

„Co se s nimi stalo?“ Trošičku zaváhá a vypne auto.

„Nehoda. Auto nezvládlo počasí, sníh. Hory si je vzaly.“

„To je mi líto,“ položí mu ruku na ruku.

„Mělo to tak být. Život tu není hračka.“ Vezme ji do ruky a prohlíží. Tvrdá ruka horala. Pohladí mozoly a sevře. Skloní hlavu a vtiskne do ní polibek. „Děkuji.“

„Já… půjdeme?“ nesměle se usměje. Připadá si divně. Ty jeho pozornosti i jak o něho pečuje. Celou dobu, co jeli autem, vnímal jeho přítomnost. Nevypadá moc dobře, ale je to už opět Ondra a on je rád, že je tady s ním. Občas mu zavolal a trochu si něco řekli, ale jinak za ním nebyl.

Ondra povídal, že je pomlácený… jako by mu to vadilo. Tak ho aspoň odvezl. Doktor Skála se opravdu netvářil příjemně.

„Uff práce jako na kostele,“ zaslechne Ondru a vytrhne ho z myšlenek na přítele, kterého taky navštěvoval v nemocnici. Někdy má pocit, že půlku života strávil v těchto zařízeních.

„Můj dům, tvůj dům,“ řekne Ondra a vezme ho za ruku. „Chodba a tady podívej se krb a knihy. Mám je rád stejně, jako měli mojí rodiče. Tam je kuchyň a vedle koupelna, dole je sklep a v druhém patře jsou pokoje. Ještě dva pokoje jsou úplně nahoře a jeden hned vedle. Bylo u nás docela plno, když ještě rodiče žili, ale teď už si nikoho nezvu a pak,“ popadne o do náruče a sevře, mám rád soukromí. Zatopím.“ 

„Počkej, udělám to sám. Je tu… nádherně.“ Rozhlíží se. Líbí se mu fotografie, dokonce i jeho v červené bundě, kůže na stěnách a kožešiny na dřevěné podlaze. Mezi nimi obrázky i fotografie hor. Pohodlný velký gauč, stolek a knihy. Obchází a ruce mu kloužou po předmětech. „Máš to tu… prostě nádherné.“

„Je to tvoje, pokud mě tedy chceš,“ zamumlá rozpačitě Ondra. Když byl v nemocnici, hodně přemýšlel a rozhodl se tomu všemu čelit. Neskrývat se, jako v minulosti a tajit svoji sexuální orientací. Jenže zvládne to i Tomáš? On už má za sebou období, kdy lidi byli hnusní a ještě i teď cítí, že se posmívají. Zvykají, ale ne úplně. Jenže Tomáš neví, jací lidé umí být.

„Víš, lidé…“

Tomáš mu přiloží prst na rty a pak ho políbí. „Mlč ano.“

Ondra si povzdechne a opětuje mu polibek. Nejdřív jemně, ale když Tomášovy rty jsou tak sladké a on po nich tolik touží. Naznačí mu, co chce a vklouzne do úst. Líbá je jako zběsilý.

„Moc jsi mi chyběl. Moc,“ šeptá a hladí ho po zádech.

„Ondro… ty mi taky. Já to zvládnu.“ Neví co jiného říct, jak ho uklidnit. Zkusí to, i když pochybuje, že s ním vydrží. Stačí párkrát vykřiknout ze snu, kdy noční můry v duši vládnout. Zesmutní.

„Zapnu topení. Je tu zima.“ Vymaní se z jeho objetí. „Neutíkej mi nikam!“ křikne, ale má pocit, že se dusí štěstím a slzami. Chtěl by brečet smát se štěstím. Zůstane tu, chce to zkusit. Musí to zvládnout. Bude neustále při něm.

„Kam bych odcházel,“ zašeptá Tomáš a usměje se. Je tu nádherně a on se cítí… doma. Přejde k fotografiím. Prohlíží si jednu za druhou. Tohle je zřejmě jeho sestra Martina. Jsou si podobní. Odloží ji a pak se zadívá na svou. Sedí před boudou a v ruce něco drží. Zřejmě lano a kontroluje ho. Kdy to asi fotil.

„Mučila mě,“ řekne šeptem Ondra a obejme ho. „Díval jsem se na ni a přál jsem si, abys byl tu, abys vedle mě ležel, a pak jsem se vrátil do reality. Nebyl jsi tu.“

„Ale už jsem…“ vymaní se mu z náruče a prsty přejede po bledé tváři. „Jak ti je?“

„Bývalo lépe a hned po Vánocích chci do práce.“

Přejde ke krbu a škrtne zápalkou. Přiloží ke starým novinám a pozoruje, jak oheň pohlcuje papír a drobné třísky.

„Měl bys odpočívat.“

Ondra se rozesměje. „Ty máš zrovna co mluvit.“

„Právě, že vím, o čem mluvím. Sedni si sem a já se o tebe postarám.“

„Noha už je v pořádku a pak sednu si jedině pod podmínkou, že se ke mně přidáš.“

„Tu nabídku… nemohu odmítnout.“

Ondra vezme z rohu pohovky velkou deku a přikryje je oba. Nahne se a doslova pohltí Tomášovy ústa.  Pak zjemní a přitáhne si ho k sobě. Dívají se do plamínků ohně a je jim dobře.

„Představoval jsem si tě, jak tu ležíš na těch kůžích ozářený jen světlem ohně a já tě hladil. Dál jsem se nedostal.“

Tomáš pozoruje oheň a vzpomíná, kolikrát u něho se ohříval a kolikrát mu zachránil život. Jenže dovede být i krutý. Začne si prohlížet tvář Ondry. To celé je bláznivé, ale nádherně bláznivé.

„Mohu?“

„Cokoliv.“

Tomáš se nahne a začne ho líbat. Oči nos, tváře a nakonec rty. Sklouzne dolu, zatímco ruce vyhrnuji svetr s tričkem. Ondra tichounce zamručí, jak se ho dotkne studenější ruka a pak přestane vnímat cokoliv.

„Je to nádherné, prosím pokračuj!“

„Opravdu?“ Tomáš se zasměje tichounkým hlasem. Je spokojený, jaký má vliv na Ondru.

„Ano a teď já!“ odhodí pokrývku a vyhrne mu triko. Tomáš se položí. Má rád… rty na pokožce… laskající ruce na těle… tu touhu, která mu koluje žilami. Zvedne ruku a vjede do Ondrových vlasů. Jemně je zcuchá, až Ondra zvedne oči.

„Líbíš se mi, Tomáši. Já…“ přestane a skloní se k tělu, které mu nedalo spát, z kterého byl úplně grogy. Miluje je stejně jako celého Tomáše. Možná je blázen, ale Tomášovi věří. Nebude jako Michal.

Tomáš tichounce zasténá, kdy ucítí ruku na trenýrkách a pak je volný. Zasténá, jak se ocitne v teple a zajetí Ondrových rukou a rtů. Když se v něm všechna touha uvolní, zasténá blahem a má pocit, že tu není, tak slastné, tak mimo.

Polibek. „Jsi krásný, rozkošný. Budu se o tebe starat.“

Tomášovi je divně pod těmi slovy. On se… vždy musel postarat. O sebe o druhé a najednou je tu někdo, kdo chce se starat o něho. Podivné zvláštní. „Pane učiteli a co dál?“ raději řekne, ještě pod vlivem vyvrcholení i slastného uvolnění.

„Dál?“ zadumá se a snaží se nevnímat bolestivý tlak v tříslech. „Dál se najíme a půjdeme spát. Každý do jiné postele. Nejsi ještě zdravý.“

Tomáš s tichým smíchem si odfrkne. Blázínek malý. Když se rozhodne, tak je to se vším všudy a on by to chtěl zkusit, ale je pravda, že Ondra není zrovna v pořádku. Vidí to na něm. Tu únavu a pak sklouzne ke kalhotám. Možná až zas tak unavený není.

„Ne. Nemusíš, to je v pořádku…“ opět ucítí prst na rtech a něžně ho políbí. „Jen chci … ach prosím pokračuj.“

Sny se plní a on je zrovna nejšťastnější pod sluncem.

Tomáš sklouzne na podlahu a vysvobodí z kalhot Ondrův vzrušený úd.

„Musím si to procvičit, pane učiteli.“ Sevře ho do ruky a olízne špičku žaludu.

„Můžeš cvičit, jak chceš, ale dokonalejší snad už to nejde!“ zasténá Ondra a má pocit, že místo těla má rosol. Ty nádherné doteky rtů, Tomáš… zasténá a zrudne. Nevzpomíná si, že by se někdy tak rychle udělal. „Promiň,“ zavrčí studem.

„Promiň?“ nechápe Tomáš, ale Ondra vstane, natáhne kalhoty a chytne Tomáše za ruku. „Musíš se umýt. Omlouvám se. Nedokázal jsem… ale s tebou to prostě jinak nejde.“

Tomáš to pochopí a začervená se. Ondra v koupelně namočí ručník pod vodou a utře mu dlaně a potom obličej. Odloží ručník a přitáhne si ho k sobě. Potřebuje jeho teplo, cítí ho.

Tomáš ho drží a je mu dobře, jak už dlouho nebylo. Ani jsem si neuvědomoval, že to potřebuji.

„Pojď, mám něco v mrazáku, rozmrazím to. Máš hlad?“

„Jen na jedno, pane učiteli,“ řekne šelmovsky Tomáš.

Ondra to pochopí a políbí ho na ruku. „Co děláš o Vánocích?“

„Mám volno, ale Nový Rok sloužím.“

„Vánoce jsou už v neděli!“ zbledne. „Nemám nic připraveno, nakoupeno a dárek,“ zasténá. „Nemám pro tebe dárek!“ zachmuří se. Pak se nejistě usměje. „Nebude ti vadit, když ti dám dárek později.“

Tomáš se k němu nahne, pohladí a přivře oči. „Ty jsi můj dárek.“

Ondra se začervená. Kruci cítí se s ním tak jinak, dokonale a jako by vše bylo prvně. A pak se radostí rozzáří. Bude Vánoce trávit s ním. Zajásá a zatočí se s Tomášem, až vyjekne. „Ty budeš se mnou. Opravdu?!“

„Opravdu,“ pousměje se nad tou radostí Tomáš.

„Udělám salát, ten stihnu a kapříka a polévku, ale ne rybí, jinou a pak zákusek a nemám letos napečeno, ale stihnu snad udělat vanilkové rohlíčky…“

„Máš odpočívat, a proč jsme v koupelně?“

„Odpočívat? Ne. Jsou to moje první vánoce,“ nejistě se usměje. Tomáš nic neříká. „S tebou a chci, aby byly dokonale. Musím vymámit na Tinovi stromek a obléci ho. Víš co, to bude tvůj úkol. Uvidíš těch ozdob, co maminka nasbírala a sestra taky.“

„Dobře, ale opravdu ti nic ti není?“

„Samou radosti bych se vyšplhal na Sněžku!“ a zabuší se do hrudi, aby ukázal jak je fit. Zaúpí, jak se ozvou modřiny. „Vzal bych tě do náruče, ale jaksi jsme mrzák. Musíš tam dojít po svých.“ Oba vyjdou z koupelny a Ondra se doplouží do kuchyně.

„Máš to tu zajímavé.“

Ondra omrkne kuchyň. „Dobré ne. Všichni v rodině rádi vaříme.“

„Je to vidět.“ Ondra se zářivě usměje a odejde k protější stěně, kde je velký mrazák. Tomáš se nakloní.

„Vaříš pro armádu?“ otáže se laškovně Tomáš a rychle ukradne polibek.

Ondra se zamyšleně podívá na kvanta zmrazeného jídla, pečlivě popsaného. Vytáhne omáčku, knedlík. „Jen pro jedinou armádu. Tebe.“

„Budu tlustý,“ namítne se smíchem. „Co jsi to vytáhl?“

Ondra si ho prohlédne mlsně, až se Tomáš začervená. „Kdepak, neztloustneš a to je rajská.“ Vloží do mikrovlnky na rozmrazení. „Musíme chvilku čekat a teď tě provedu po zbytku domu. Ukazuje mu pokoj Martiny, a pak otevře jedny dveře.

„Tady… tedy… ehm no naše ložnice. Až pak…“ vychrlí rychle. Nejistě se zadívá na velké letiště, vestavěnou skříň a zrcadlo zabudované v něm. Na oknech světlé oranžové záclony s květinami a na podlaze sytě tmavě oranžový koberec. Na stěně obraz s podzimní krajinou. „Líbí?“ když nezaslechne žádnou reakci.

„Až moc přepychové pro někoho jako jsem já.“

„Hloupost. Nic není pro tebe dobré. Pojď, zatím ti ukážu tvůj pokoj.“ Vleče ho dál, ale Tomáš ještě se otočí, aby viděl tu velkou ložnici. Spát s Ondrou v ní. Lákavé i bláznivé. Něco se v něm sevře. „Tady to je tvoje.“

Tomáš se rozhlédne po zelenkavém pokoji se smetanovými doplňky. Každý pokoj je v jiných barvách. „Krásné, kdo to zařizoval? Ty?“ Nemůže si pomoci, ale ten dům je nádherný. Veselý a příjemný zároveň.

„Já ne. Sestra. Miluje barvy a vždy když sem přijede, tak mi tu něco změní.“ Měl za ní jet do Prahy po Vánocích, ale řekla, že ne a sejdou se až po Novém Roce. Zajímalo by ho, co se stalo. Vždy po Vánocích byli spolu, ale je možné, že si někoho našla a chce s ním strávit Silvestra. Vždy tu zůstávala přes Nový Rok.

„Má vkus. Víš, po té vynikající rajské musím domu.“

Musím jet, protože, mně tam někdo čeká. Určitě už neví, co by.

Ondra zesmutní. „Doufal, jsem, že tu zůstaneš.“

Tomáš se zamyslí. Pozítří jsou Vánoce a on má zítra službu. „Tak víš co? Já tam sjedu a vezmu si nějaké věcí a přijedu a zůstanu tu do dvacátého pátého.“

„Jupííííí!“ Tomáše skoro porazí a on jen je rád, že přijede. „Jdeme se najíst, abys ke mně se rychleji vrátil.

Tomáš pozoruje rozzářenou tvář Ondry. Nesmíš mu ublížit, nesmíš, si říká.

„Mám tě rád,“ zašeptá Ondra a políbí na rty. Vezme ho za ruku a vede dolu.

Tomáše příjemně hřeje Ondrova ruka a tak ji sevře do své. Zvláštní… někoho se držet za ruku. Ondra má ji silnou a hřejivou. Líbí se mu to a on najednou je velmi rád, že tu s ním zůstane a bude objevovat další věcí v milování. Moc se těší. Posadí se za pevný dřevěný stůl, na kterém je ubrus s vánočním motivem jmelí a svíček. Pohladí ho.

Neví, kdy slavil Vánoce. Většinou byl…sám nebo pracoval.

„Je výborná,“ řekne a má pocit, že větší pochvalu nemohl říct. Pokaždé, když to řekne, úplně se rozzáří, jako by něčemu nevěřil. Jenže čemu nevěří?

„Jsi zamlklý.“

„Jen jsem přemýšlel, co tady tak sami budeme dělat.“

„To nech na mně. Ondra se o vše postará,“ rozpustile se zašklebí a pohlédne na Tomášovy rty.

Tomáš mlčí a jí. Nechce se mu opouštět teplý dům a vláčet se k sobě domu, ale nebýt dárku, tak musí a taky musí přivézt si věcí do práce. Zauvažuje, jak to bude s dvěma byty a tak náročnými prácemi. Někdy, když je zásahovka, tak je i několik hodin, dní na nohou a domu nepřijde.

„Ondro, nebude ti vadit moje práce?“

„Tak o tom přemýšlíš?“ Tomáš ucítí něžný polibek. „Ne, nebude. Jsem naopak pyšný, ale dávej na sebe pozor… Blbost,“ zavrčí. Nemůže dávat na sebe pozor. Nemají to v povaze, a když začne dávat pozor je konec. Tak aspoň mu to vykládal jeho strýček v Jeseníkách. „Jen si vzpomeň, že tady někoho máš.“ Michalovi to nestačilo. Chtěl vždy víc a víc. Jenže takový Tomáš není a chutná mu moje jídlo. Michal vždy je vzal a snědl. Zaplul do pokoje a v noci… Nebude vzpomínat. Je to za ním. Tomáš je jiný, úžasný a nádherný. Prostě kus. Nezaslouží si ho a udělá vše proto, aby se měl jak v ráji. Přesně tak, jako v ráji.

„To jsem rád. Víš… Já se vynasnažím.“

„Víc nechci a raději jeď nebo bude pozdě a nerad jezdím v noci.“

„To já taky. Br… Nechce se mi tam.“

„Vstávej nebo tě vyhodím!“ řekne a legračně se zapitvoří. Hned jak odjede, začne dělat vanilkové rohlíčky. Mohl by si je vzít zítra na službu.

Ondra … je zřejmě zas u vaření, pomyslí si s úsměvem. Sebere z věšáku červenou bundu a rozhlédne se. Opravdu cítí se tu jako doma. To se mu už dlouho nestalo.

Vyjde ven, ohrne si límec bundy a dojde k autu. Nasedne a zkouší nastartovat. Perfektní. Pohledne dopředu. Ondra ve dveřích se za ním dívá. Skoro se mu zastaví dech nad tím obrázkem. Tohle chtěl mít. Tohle ztratil a možná… ne našel to, kdy už ztratil naději, že to najde. Uleví se mu. Zamává a Ondra odpoví a pak se dveře zavřou.

Otevřou se. Vycouvá a vyjede na silnici. Není to daleko k jeho bytu. Usmívá se a pomalu jede. Rozhodně nechce zažít střet se zvířetem nebo něčím jiným. V pohodě dojede domu, když zabzučí mobil. Zaparkuje a zvedne ho.

„Tomáš Kučera.“

„V pořádku?“

„Právě jsem zaparkoval.“ Zahřeje ho u srdce. Kdy si o něho naposled někdo dělal starosti? „Co děláš?“

„Hádej!“

„Něco vaříš.“

„Jak to víš?“ Ondra musí být zklamný, že uhodl.

„Vidím ti až do žaludku.“

„Ale nevíš co. Vrať se brzy. Miluji tě.“ Ticho. Tomáš schová do kapsy bundu a zahledí se na nízký panelák. Vystoupí a vejde dovnitř.

„Ňaf, ňaf!“ slyší a do toho řádnou porcí „Vrrrr.“ Poškrábá se po hlavě. Jak tu obludu vezme Ondra. Vejde dovnitř. Tak ten se tu rozhodně nenudil. Když dostal ten nápad mu pořídit pejska, tak najel na své oblíbené stránky. Je od čistokrevných rodičů, ale tím, že je nejmladší, tak žádné nemá. Jenže na videu se mu líbil nejvíc.

„Ňaf,“ přibatolí se k němu a očichá boty. Skloní se a poškrábá ho za hlavou. Doufá, že se mu bude líbit. Možná měl koupit nějakého menšího psa než labradora. Ale ty psy má velmi rád.

Černá chlupatá koule mu olízne ruku. Tomáš si přidřepne. „Tak co říkáš dárečku, že půjdeme někam jinam.“

„Ňaf.“

„Beru za souhlas, a co jsi stihl zničit?“ Rozhlédne se. „Lano?“ přejde k němu a omaká ho. „Tak se zdá, že tvé řádění vydrželo.“ Černá koule nakloní hlavu a pak se odbatolí k misce s vodou. „Hned ti dám jídlo.“

Je jen dobře, že Ondra bude mít na něho chvilku čas, když je nemocný. Dá mu granule a začne si balit věcí do batohu. Vezme do ruky tričko s trenýrkami. V čem asi spí Ondra, ale pak je přibalí. Rozhlédne se, jestli něco nezapomněl a vše snese do auta. Nakonec dojde pro dárek k Vánocům. Dá je na zadní sedadlo a jen doufá, že bude klidný.

Po pěti minutách jízdy se otočí. Usnul, usměje se a v klidu pokračuje k Ondrově chatě. Zahledí se na rozsvícená okna a na okolní tmu. Zaparkuje, kde stál předtím a doufá, že nebude sněžit.

Jak se tu zvoní? A hledá zvonek. Pak zabuší na dveře.

„Tomáši, ahoj!“ ucítí vůní vanilky, sladkou pusu na rtech, závan tepla a vůně něčeho pečeného. „Dej to sem.“

„Ne, to je dobrý,“ brání se a položí batoh do kouta předsíně. Zahlédne věci do hor. Pak zrozpačití. „Máš chvilku čas? Já jestli bys mi nepomohl…“ ale to už Ondra si nazouvá boty a jde ven.

„Ondro!“

„Co je?“

„Já… nevím…Šťastné a veselé Vánoce.“

Ondra zamrká a pak letí k autu. „Wow!“ vykřikne a přilepí obličej k okénku. Rychle otevře dveře. „To je.“

„Nevím.  Dárek…tvůj … k Vánocům.“

Ondra natáhne ruku a pohladí ho po hlavě. Černé klubíčko se probudí a protáhne se. Zívne a pak se posadí. Zívne si ještě jednou a pak se zahledí na tu novou tvář. „Ňaf!“ a Ondra ucítí olíznutí. Otře si ji a rozesměje. Uhne se a pejsek seskočí dolu. Ondra ho zvedne a nese dovnitř. „Jsi blázínek!“ utrousí po cestě.

Tomáš se usmívá. Je spokojený. Vytáhne zezadu pelech a hračky, které mu koupil. Nejvíc si oblíbil kus provazu. Nese to dovnitř.

Ondra pozoruje pejska, jak se batolí. Ten instinktivně si to zamíří ke krbu a rozvalí se před ním. „Je vidět, Tomáši, že si vybral své místo.“ Obejme ho kolem pasu a položí hlavu na rameno.

„Možná měl být menší?“ zkusmo nadhodí.

Ondra zavrtí hlavou. „Ne. Je perfektní. Labrador, že ano. Víš, myslel jsem si, že si pořídím Vlkodlava, ale je nádherný. Jak mu budeme říkat?“

Tomáš umístí pelech u krbu a přenese pejska do něho. „Mě napadlo jedině… Čert.“ Usměje se a vzhlédne.

Ondra k němu přijde a zadívá se na chlupatou kouli. „Čertíku, Čerte. Hezké jméno.“ Nakloní se k němu a políbí a potom vyjekne. Běží do kuchyně a otevře troubu. Zachráněno, ale v poslední vteřině. Rychle ho vytáhne a šoupne další plech.

„Tomáši, pojď sem!“ křikne.

Tomáš k němu přijde a zadívá se na dva už plechy a další dva připravené. „Chceš nakrmit armádu?“

„Je to na celé svátky,“ brání se. „Tamhle dáme mu misky a musím jet nakoupit nějaké jídlo… Ne hádám, že jsi mu je koupil.“

Tomáš s hřejivým pocitem, že se trefil do dárku, přejde do chodby a vytáhne misky i sáček granulí. Vše umístí v rohu kuchyně.

„Dokonale a teď mi pomůžeš.“ Postaví před ním misku na obalování. Tomáš uchopí rohlíček a obalí. Ondra se zatím otočí k troubě, aby se podíval, jak se to peče.

Tomáš se zahledí na rohlíček a mňam. Je výborný a on má rád sladké. Pozoruje, jak vytáhl misku a sype mouku, kakao. Zavrtí hlavou. Zřejmě nějaké další cukroví. Obaluje rohlíček za rohlíčkem a občas jedno, když se Ondra nedívá, sní.

U krbu se zavrtí Čertík, začichá a zavrtá se hloub do deky, kterou si donesl z pohovky.