Shounen - ai povídky

 

Z vůle hada

 

Kapitola 28/1.

 

     Žlutá stuha

Jednohubky, původně Jedna do pusy přinesli do hlavního města dva bývalí sběrači bylin, kteří si brzy otevřeli krámek. Podle neověřených zpráv recepty našli v neznámém městě v lesích u Údolí stínu. Ve skutečnosti jim to dala žena, kterou zachránili. Kniha byla psaná divným nářečím, které dlouhá léta luštili. Mapa k pokladu to nebyla, i když tak vypadala…

Edanské povídačky

Znechucený Elean vyjde z porady od královny. Opět se probíral královnin manžel a on ještě nikoho nemá a královna mu to jemně naznačila. K tomu ho bolí hlava, aniž ví proč.  

„Tady, pane Eleane.“

Elean se prudce obrátí k tomu, kdo má tu drzost ho takto familiárně oslovit. Eridan. Potom si všimne sklenice vody a v ruce na talířku leží nažloutlá pilulka. Povzdechne si nad tím, jak to může vědět. Vezme obojí a spolkne. Nějak má tušení, že tohle zrovna jed nebude. „Děkuji.“

„Není za co, pane. Dneska nebude moc hezké počasí.“

Jak ho zná, tak bude mít pravdu. Neví, jak se s tím… Zarazí se, protože si vybaví, že už jednou o tom uvažoval. Důkladně si ho prohlédne. Vypadá dobře. Pravidelná tvář, světlé trochu delší vlasy, oblek příšerně usedlý, což se hodí k sekretáři. Oči má moc hezké, takové jemně zelené s příměsi šedé. Dívají se klidně na svět, jako by si byl vědom své moci.  Postava skvělá, pochybuje, že by se královně zamlouvali rozlezlí muži. Možná jezdí na koni, nebo cvičí s mečem, přece jen k tomu byl určen a je narozen… To by mohl být problém stejně jako rod. Nějak si nemůže vzpomenout, kde se narodil. Usměje se.

„Děje se něco, pane?“ Ozve se krapet nervózní Eridan. Ještě se mu nestalo, že by si ho někdo takhle důkladně prohlížel. K tomu je Třetím nejvyšším, to už něco znamená, ale v pohledu, který mu věnoval, není touha, to pozná snadno. Už párkrát takhle někdo dotíral.

„Ne. Děkuji.“ Zamíří si to k archívu. Tentokrát jde pěšky. Cítí, že pilulka začíná působit a hlava přestává bolet.

„Vítejte, Třetí nejvyšší astrologu!“

„Kassie, potřebuju dokumenty o Eridanovi. Je sekretářem královny a Nepředurčené dítě.“ Posadí se na své oblíbené místo. „A čaj, prosím.“

„Jistě.“ Za chvilku před něj přistanou dokumenty. Počká si ještě na čaj, než je otevře. Nasaje známou vůní. Je stejný jako používá v paláci. „Můžete jít.“

„Ano, Třetí nejvyšší astrologu Eleane.“ Protivný titul a dlouhý, pomyslí si Kassie. Za ty měsíce si zvyklá ho oslovovat jen Eleane nebo pane. Ono je těžké mu říkat jinak, když spí s jejím bratrem. Povzdechne si, potom se zaměří na dokument, který chtěl. Nepředurčené dítě jako její bratr. Co asi má za lubem?

Elean otevře desky, napije se a potom se mu rty zvlní do jemného úsměvu. Výborně. Rod de Vernerů. Nepříliš mocný jižní rod, který sousedí se Sssertanským královstvím a dobře s ním vychází. Těch pár pouštních koní, co se tu potuluje, jsou právě od nich. Teď jen ho protlačit jako kandidáta. Největší překážkou bude to, že je Nepředurčeným dítětem a možná ne. Není panovníkem, královna bude žít dlouho a u královského partnera na dlouhověkost nikdy moc nepřihlíželo. Spíš na jeho rod...

Něco plánuje, ale co, řekne si pro sebe Kassie, když vidí svého zaměstnavatele, jak tiše sedí, oči přimhouřené a upřené na něco neviditelného.  Zase kuje nějaké pikle. Vypráví se, že se hledá manžel pro královnu. Chudák holka, asi do toho nebude mít co kecat.

Musí o něm zjistit něco víc. Otočí stránku. Jedině co tu chybí, je jeho smrt. Jenže Nepředurčené děti mají dlouhý život. Pochybuje, že by zítra skonal. Vypadá dobře… No, stejně jiného kandidáta nemá. Musí za Brevem, aby o něm něco zjistil. Snad nebude mít nějaké zvláštní sexuální choutky. Zvedne hlavu.

Kassie ihned při známém pohybu hlavy vystartuje. Uvědomí si, že ho celou dobu hlídala. „Ano?“

„Schovejte to. Důkladně.“ Jak ji zná, udělá přesně to, co tím řekl.

„Jistě. Děkuji.“

Elean odejde, jako by mezi nimi nic nebylo.

Kassie rychle schová svazek na jiné místo a hlídá, aby ji u toho nikdo neviděl. Sice Elean nic neřekl, spíš tedy řekl, že klidně má vykecat i co neví, přesto jsou rodina! Spokojeně se podívá na polici. Klidně si to ten dotyčný může hledat do úpadu. A pak řekl, že to má důkladně uklidit, což právě dělá.

„Archivářko Astryhze, na slovíčko!“ Za ním stojí někdo, koho nezná, ale podle oděvu, tónu, je to někdo hodně důležitý.

A je to tu? Kdo ho asi podplatil? „Ano, pane?“

„Copak tu hledal Třetí nejvyšší astrolog Elean?“

Vážně neskutečně blbý dlouhý titul. Jenže co kdyby ji někdo slyšel a donesl to všemocnému Sítu, že? „Jen se díval na Nepředurčené děti. Myslím, že prohodil něco o tom, že to spadá pod jeho pravomoc, víc nevím.“

„Ach tak, dobře. Můžete jít.“

Prošlo to! Zajásá v duchu. Koutkem oka zpozoruje jednu dívku v hnědé uniformě podřízených archivářů, jak se ometá směrem, kde nemá co dělat. Usměje se při představě, jak hledá právě ten jeden svazek. Ta bude od porodních bab. Od té doby, co se stala sekretářem Třetího – vážně je to kratší a lepší – se toho mnoho naučila.

Elean si vezme drožku a zamíří si to k Domu bílých lampionů.  Nepochybuje, že je za ním celá armáda špehů. Zatímco archív je nebude zajímat, tohle ano. Musí zapřemýšlet, jak odtamtud. Škoda, že paní Nina je pryč. Doufá, že se vrátí co nejdřív. Byla skutečně perfektní zástěrka.

„Pane…“

„Nejmenovat.“

„Jistě, prosím pojďte dál. A Nina?“ Podívá se za záda Třetího. Nikdo, ale všichni vědí, že nikdy nikoho sebou nemá.

„Co je s ní?“ optá se ostře.

„Oh nic, prosím pojďte dál.“

„Vidím, že máte plno?“ V tuto dobu dost neobvyklé, pomyslí si.

„Představuji nové učednice, nový program a je to se slevou. Je to spíš určeno méně zámožným obchodníkům.“

„Ach tak. Nevadí mi to, rád si poslechnu nové hráčky.“

„Prosím tudy.“

Elean jde před ním, když strne. Jestli se jeho smysly neklamou, potom zde sedí Brev! Směje se něčemu. Jako na zavolanou. Odtáhne závěs a vstoupí.

„Vy… Ehm…“ zasekne se Brev, protože netuší, jak má Eleana oslovit, co vůbec má dělat. K tomu po jeho boku sedí dvě přitažlivá děvčata. Jestli tohle praskne… S oroseným čelem němě ho pozoruje.

„Pane…“

„Zůstanu tady. Nevadí vám to?“ optá se Breva. Je bez pláště… Zvláštní.

„Oh ne!“

„Necht–“

„Nechtěl,“ řekne studeně Elean, až Brev zamrká. Takový tón snad u něj ještě neslyšel. Mlčky pozoruje svého zaměstnavatele, jak usedá k jeho stolu. „Doneste něco k jídlu a víno,“ obrátí se k oběma ženám. Ty se zvednou a vyjdou ven. „Můžete sem poslat někoho s flétnou? Ten nástroj mám rád. Můžete jít.“

„Oh jistě,“ vyrazí ze sebe ohromený Valeron, kterého tím zaskočil. Vycouvá.

„Co tu děláš?“

„U Oka, málem jsem dostal infarkt.“

„Že by špatné svědomí? Potřebuji, abys prověřil chlápka Eridana, je královským sekretářem.“

„Cože? Jistě. Hned?“

„Hned. Breve, co je ti?“

„Nic, jen no… Nebudeš mi to věřit, ale zatáhl mě sem šéf a najednou zmizel, nejspíš nějaký kšeft. Byl bych rád… No Nina, víš…“ souká ze sebe zoufale.

Elean se usměje. Tak to už chápe jeho chování. „Dobrá, nechám si to pro sebe, ale společnice pod kontrolou nemám… Kam šel, netušíš?“ V duchu se musí smát nad jeho výrazem. Je tak strašně zoufalý! Jelikož zná Nininu pádnou ruku…

Brev zesiná. Na to zapomněl. Ty vyžvaní všechno. Bude muset Nině koupit nějaký parádní dárek. Možná nějaký prstýnek by jeho průser vyžehlil… „To právě nevím. Nejsem zvyklý–“

„Mlč, jdou. Máte rád flétnu?“

„Mám.“ Tohle je černá noční můra, pomyslí si. Vůbec netuším, jak se mám chovat, pomyslí si zoufale. Nechť Soliho pohltí Temný, pomyslí si nevrle. Nebýt jeho kšeftů, nemusel ho do nich zatahovat, tak se v takové lapálii neocitl. Jako zařezaný si nabere jídlo. Pomalu jí a přemýšlí, že takhle dusný vzduch dlouho nedýchal.

„Máme to!“ Dovnitř vpadne muž se džbánkem vína. Už chce si sednout, když si všimne mnohem víc lidí, než tu zanechal. K tomu oděv švestkové barvy. Zamžourá a přemýšlí, proč tu je astrolog. Jakmile mu dojde astrolog, jako na obrtlíku se otočí a chce vypadnout. Síto je…

„Zůstanete tu ne?“ přimrazí ho.

Pomaličku se otočí, posadí se pod vlivem zeleného pohledu. Je krásný, mimoděk si pomyslí, když se usadí.  Opojný pocit nad kšeftem se pod mrazivými slovy vytratil jak pára nad hrncem.  

„Dámy, můžete nás na chvilku opustit?“ Obrátí se na flétnistku se společnicemi, které donesly jídlo, s úsměvem. Ty se zvednou, ukloní se a odejdou. Najednou zaváhá, zda je to dobrý nápad ho tu vyslýchat, protože pokud Brev má pravdu, tak mu řekne, co se tu dělo. Má zvláštní pocit… „Myslím, že vás tu nechám. Neodkladné záležitosti. Dobře se bavte.“

„Uch no, ano…“ vykoktá Soli, připravený na návštěvu královského kata. Brev se Solim sledují Eleana, jak odchází. „Už sem se viděl v mučírně! U Oka, co ten tu chtěl?“

„Pobavit se, ne?“ mrzutě odpoví při představě Niny, jak pečlivě naslouchá, že ten její tady byl za její nepřítomnosti a tulil se k té a té… Tohle nespraví ani prsten, pomyslí si zoufale, bude muset přidat náušnice a možná náramek.

„Už jsem se lekl, že vyčmuchal naši příští prácičku.“

„A co budeme dělat?“ Tohle nevypadá na krádež a úplatek, tohle vypadá…

„Odstraníme jednoho sekretáře.“

„Sekretáře?“ Málem, že nevyjekne, když ho nesmyslně napadne…

„Jo, královskej,“ ušklíbne se. „Budeme v balíku, že už si přivydělávat nebudeme muset.“ Brev s pootevřenou pusou na něj zírá. „Žádné noční, žádné krádeže. Pohodlnej život boháče. Deš do toho?“

„No jasně!“ zvolá nadšeně, ale v hlavě má důkladný chaos. „Budeme muset o něm všechno zjistit. No a jméno?“

„Nějakej Eridan. Perfektní. Pusť se do toho.“

„Jasně.“ Jeden sekretář a kdo všechno se o něj zajímá? Elean… Kdo vlastně Soliho najal? Je to úředník, takže žádný voják nebo tak. Pravda, je sice prodlouženou rukou královny, na druhou stranou je to pouhý sekretář. Významný ale zas ne tak významný člověk. Je prostě nahraditelný. Takže někdo chce tam dosadit toho svého.

„Pobavíme se.“

„Půjdu raději se na něj podívat, nevadí ti to?“

„Seš divnej pavouk, Breve, mazej.“

Brev se zvedne a přemýšlí, jak se dostane do paláce. Rychlým krokem si tam zamíří. Má štěstí, že není noční a tak odchytí prvního posla. Podupává a přemýšlí o náhodě. „Hovno náhoda,“ řekne sprostě.

„Jdeš nebo tu budeš civět na strážné?“ ozve se mladý hlas.

„Jdu.“ Ví, kde má Elean místnosti. Jenže tentokrát jdou někam jinam. Nepoznává to tu. Dostane strach, krok mu vázne, myšlenky se stočí, jaké zbraně bude moci použít, když meč a dýku musel nechat venku. Rozhlíží se, jako by za každým rohem tu někdo číhal.

„Tak jsme tu. Observatoř. Máš jít dál.“

„Díky.“ Se slovem observatoř se mu uleví a vejde dovnitř. Měl pravdu.

„Breve, co tu děláš? Je to něco důležitého?“

Brev se zadívá na skloněnou postavu a potom na stroj. Málem, že nehvízdne při nádheře toho složitého přístroje, který dokáže určovat Vůli hvězd. „Nádhera.“

Elean se usměje. „To ano. Co se děje? Víš, že nemáš chodit sem za dne.“

„Omlouvám se, zpanikařil jsem,“ přizná kajícně. „Jenže máme zavraždit Eridana, tak jsem raději hned přišel.“

„Cože?!“

„Přesně.“

Elean zuřivě přemýšlí. Někdo zjistil, že ho chce jako manžela pro královnu? Ne, to není možné a najednou se mu vybaví ruka s talířkem a pilulkou. Měl ji obvázanou. Že by se zranil? Nebo někdo už delší dobu usiluje o jeho život? Uchechtne se. To má dotyčný docela těžký život, jelikož většinu věci dokáže Eridan předvídat. Možná právě proto najali někoho zvenčí. „Nevíš kdo?“

„Neptal jsem se a stejně pochybuji, že by mi to řekl.“

„Dobrá zjistí o něm všechno. Přijdu v noci.“

„Dobrá.“ Neptá se na důvod jeho zájmu. Má práci, která nejvíc odpovídá jeho profesi. Vyjde z místnosti. Když zavírá, okouzlí ho pohled na Eleana, přístroj a paprsky slunce. Zvláštní, jako by se zde zastavil čas, pomyslí si, potom se soustředí na úkol. Celé odpoledne pátrá po Eridanovi. Zaujme ho, že se ze svého domu přestěhoval před měsícem do paláce. Jak zná palác, určitě musel ukrást pokoj nějaké služebné. K tomu je neskutečně čistý. Žádná neřest. Večerem před jejich pronajatým domkem, značně vyčerpaný, zavrtí hlavou. Ten chlap je čistší než sotva narozené dítě. Jak někdo takový může existovat??!

Nechá ho plavat a přesune myšlenky na Ninu s Ardirem. Doufá, že jejich mrtvoly někde nehnijí v příkopě. Před chvilkou dostal zprávu, že Armilon svůj úkol splnil. Druhý je taky pod drnem, zbývají báby. Zaleze dovnitř, protože dobře ví, že Elean nemá rád, když ho někdo vidí. Připraví víno, pohoštění. Zadumá se, proč to dělá.

„Co jsi zjistil?“

Brev skoro nadskočí. Ta fialová krysa je tišší než duch. „Dost. Nedáte si?“

Elean se posadí. „Rád.“ Stejně je to na dlouho. „Nějaké novinky?“

„Pán z Thor je mrtvý. Armilon se tam ještě zdrží.“

„V pořádku. Hádám, že mu nějak pomohl Akron.“

„Je to možné. Neuvádí žádné podrobnosti. O Nině a Ardirovi nic nevím, ale tím směrem není žádná pobočka Konsorcia. Myslím, že nám to řeknou sami.“

„Nemáš strach?“

„Mám,“ povzdechne si a změní téma. „Ten Eridan je čistší než novorozeně,“ řekne znechuceně. „Dokonce i úplatky bere v rozumné míře.“ Elean nadzvedne obočí. Jak vidno snažil se. „To znamená, že bere neškodné úplatky. Je na něm něco divného. Nedostal jsem se ke spisům v archívu. Vypadá to, že se papíry zdejchly. Hádám, že to mají na svědomí Amadeovy sestry.“

„Je Nepředurčené dítě.“

„Ach tak. No, to bych se k jeho spisu stejně nedostal.“

„Co sex?“

„Ženský. Měl jeden vztah, který vyšuměl z důvodu přepracovanosti…. Dotyčného,“ zasměje se. „Měla toho dost, našla si jiného s krámkem. Tak nevím.“

„Výborně.“

„No, a přestěhoval se do paláce.“

„Cože? To je divné. Pokud vím, má menší domek v Dolní čtvrti.“

„Měl. Vypadá to, že se ho někdo pokouší už delší dobu zlikvidovat. Začalo to docela nevinně, jenže nějakým způsobem je pořád naživu, což chápu, když je Nepředurčeným. Ti by přežili i Jeho výsost kata. Nakonec to skončilo, že jeho domek lehl popelem v době, kdy měl spát tím nejtvrdším snem. Nikdo nechápe, že tam nebyl.“

To jeho schopnost. Jenže dobře ví, že může se zaměřit jen na jednu osobu. Teď už chápe jeho obavy, že nevydrží v úřadě a že ho královna vymění. Neplní své povinnosti na sto procent. Chudák.

„Je prostě nahraditelnej.“

„To je. Možná až doteď.“

„Jak mám postupovat?“

„Zdržuj.“ Brev přikývne. „Potřebuju ještě něco. Najít porodní báby, které asistovaly u porodu Aléthie Lesayn před dvaceti roky. Je to velmi důležité. Zkus něco vyhrabat, ale přežij to. Bylo by fajn, kdyby tu byli ostatní.“

„Myslím, že první už bude mrtvý. Zkusím to. Potřeboval bych papírek do archívu.“

Elean zavrtí hlavou. „Ne, o to se postará Kassie. Kdyby něco, zajdi za ní.“

„Udělám to.“ Neptá se, nač to potřebuje, ale hádá, že jde po První. Odporná ženská, ale ta Druhá je ještě horší. „A Druhá?“

Elean sevře rty. „Nevím, jak na ní,“ přizná těžce. „Budu muset něco vymyslet. Rozhodně ji nesmíme dovolit, aby nějak praktikovala jedy.“

„Stačí, aby byla zaneprázdněná, a nebude mít čas na pitomosti.“ Elean na něj pohlédne. „No, je to fakt,“ řekne nejistě pod Eleanovým pohledem. „Jak máte dost času, napad… Řekl jsem něco?“

„V pořádku. Naopak. Uvidíme. Zatím mi najdi ty Báby a taky pohlídej Eridana. Nic se mu nesmí stát, rozumíš?“

„Zase abych někoho hlídal!“ zabručí nevrle, načež ho utěší plná karafa vína. Copak je nějaký strážný s šesti nohama, třemi ocasy a dvěma hlavami? Vzpomene si na Amadea. Copak dělá? Taky mu chybí Nina a Armilon, a ač nerad i Ardir. Bez nich si připadá necelistvě.

 

Tak kam se vydáme? Pomyslí si Brev s plněným bochánkem v ruce. Ukusuje a přemýšlí, jak zjistit něco dalšího o tom sekretáři. Co takový sekretář může mít za koníčky? Potřeboval by se dostat do paláce, to by bylo snazší. Hm, zavrčí v duchu. Blbost, palác nepotřebuje, potřebuje lidi, co v něm pracuji a k těm se dostane. Myšlenky se mu přemístí do jeho měšce, zda tam má dost. Všichni někam chodí, i lidi z paláce. Zvedne se, olízne si prsty a zamíří k Horní čtvrti, kde nejsou jen boháči, ale menší podniky, které těží z toho, že sluhové se nemohou vzdálit nadlouho od paláce.

Vejde dovnitř a posadí se do koutka. Za chvilku před ním přistane pivo. Usměje se. „Je to tu nějak prázdné ne?“ napije se. „A skvělé pivo! Přímo vynikající!“

„A ty jsi kdo? Vidím tě poprvé?“

Takže sloužící se nemění, zajímavé.

„Ale přijel jsem z Fiory.“ Přízvuk se blbě napodobuje. „Tak jsem si řekl, že když mám čas, omrknu město, no a dostal jsem se sem. Sou tu nějak bohaté baráky.“

„To je Horní čtvrť.“

„Aha, což…“

„To znamená, že méně než vévoda zde nebydlí.“

„A vévoda sem chodí?“ optá se nevěřícně.

„Pche. Jeho sloužící jo.“

„Jó ták! To jo. A vyplatí se to?“

„Ujde.“ Postaví na stůl svícen a odejde.

Brev se pohodlně uvelebí, doufaje, že za chvilku sem někdo přijde. Po hodině začíná pochybovat, když se začnou trousit ženské a chlapi. Podiví se tomu, protože ženské nerady chodí do takových podniků. Ale jak tak kouká, tak tihle jsou elita, nebo si to o sobě myslí. Způsobně sedí, baví se klidně, žádné nadávky, žádné plácání po zadku nebo řev. V duchu zakroutí hlavou. Kde jsou ty skvělé způsoby, jak navázat rozhovor?

„Mohu si přisednout?“

Brev zvedne oči k dvěma ženám v bílých závojích. „Ale jistě.“ Chce se zvednout.

„Nemusíte, jen si dáme něco malého. Nikdy jsme vás tu neviděly.“ Posadí se. „Jsem celá rozbolavělá.“

„To já taky.“

„Prohlížel jsem si město,“ řekne uctivě. U Oka, nemůže s nimi jednat jak s bandou pobudů.

„Aha. Já jen, že tohle místo je těžké najít.“

Taky mi to dalo fušku najít, v duchu se ušklíbne. „Narazil jsem na ten podnik náhodou, vlastně po čichu.“ Dotkne se nosu a vřelé se usměje. „Je to tady jiné než v hostincích. Takové tiché,“ napadne ho po chvilce.

„Děkujeme.“ Dívá se, jak lámou chleba do polévky.

„Omlouvám se, něco jsem zaslechl, vy jste z paláce?“

Jedna se dotkne závojíčku. „Jistěže.“

„A to jíte tady?“ Vloží do hlasu údiv. „Myslel jsem, že no…“

„Ale jo. Jenže jsme rády, že můžeme odtamtud na chvilku vypadnout. Být celý den k dispozici je náročné, a když jíme uvnitř, je to, jako bychom byly stále k dispozici.“

„Někdy i noci.“ Obě přikývnou hlavou a pustí se do polévky. 

Brev se zářivě usměje. „Takže je to vlastně zašivárna.“

Obě přikývnou. Vyjedí polévku a dostanou ještě zákusek. Brev by je rád vyzpovídal, ale taky si dobře uvědomuje, že by se mohly úplně uzavřít. Za deset úderů je tu opět prázdno. Opře se a přemýšlí, co udělá dál. Musí si je nějak získat, otázkou je jak. Pak ho napadne jedno. Kassie.

Zvedne se, vezme na sebe obyčejný plášť a zamíří si to k archívu. Musí chvilku čekat, potom k němu archivářka dojde.

„Vítej, co potřebuješ?“

„Mám malý problém, Kassie. Nemáte nějakou přestávku?“ optá se, když zahlédne Iliyi.

„Jasně. Počkej tu.“ Za pět plných úderů sedí obě u stolu s čajem a sušenkami. „Tak co potřebuješ?“

„Mám menší problém. Mám o někom vyslídit zajímavé informace, jenže je to v paláci. Našel jsem menší hospůdku, kam chodí služebné z paláce. Dovnitř se nedostanu, tak zkouším takto.“

„Je to jistější,“ prohodí Iliya. „Palác je nebezpečné místo, když nevíš, kam máš jít.“

„Musím je nějak podplatit, jen netuším čím. Napadá vás něco?“

„Chlapy nebo ženské?“

„No, spíš služebné.“

„Chlapi jsou někdy daleko ukecanější, hm. Peníze ne, nic standardního–“

„Jedna do pusy!“ vyhrkne Iliya a začervená se.

„Cože?!“ Oba se na ní podívají. „Co je to?“

„Takhle to deklarují. Popravdě je to drahé, ale tak dobré!“

„Dobrá, jenže co to je?“

„To jsou malé věci… Počkejte!“ Zvedne se a za chvilku už nese sáček. „Podělím se o to s vámi.“ Roztrhne malý sáček a položí ho doprostřed stolu. Oba zírají na zvláštní kuličky na malých dřívkách. „Tak ochutnejte, jed to není,“ řekne dotčeně, jeden si vezme a strčí do pusy.

Oba si nabídnou a strčí do pusy. Překvapeně se na sebe podívají. „Je to trochu pikantní.“

„Mají různé chutě, různé věci, můžeš si vybírat, otevřeli to nedávno. Chlapům se to zdá málo, ale jsou v obležení žen.“

„Je to dobré. Tak jo, kde to najdu?“

„Taky jsi mi mohla se o tom zmínit.“

„Promiň, nějak jsem zapomněla. Je to v Malé ulici na pomezí Horní a dolní čtvrti. Každý tě tam pošle.“

„Zkusím to. Děkuju. A hele Třetí?“ Tři páry oči se zaměří ke vchodu. Skutečně tam je Třetí nejvyšší astrolog a všichni kolem nějak vypadají jak opelichané slepice na smetišti.

„Vypadá impozantně. Musím jít.“

 Iliya s Brevem sledují, jak k němu jde. „Je krásný,“ řeknou jako jeden člověk.

„Děkuji moc.“

„Hlavně ať to pomůže. A bacha, služebné jsou značně podezřívavé. Nevěřil bys, jak se je snaží podplatit.“

„Děkuji.“ Iliya přikývne a starostlivě pozoruje sestru. Vypadá to podivně, proto k nim přistoupí. „Potřebuješ něco, Kass?“

„Zůstaň tu.“

„Potřebuji, abyste našli cokoliv o porodních babách před dvaceti roky. Asistovaly u porodu naší královny.“

„To nebude lehké, tohle si Báby hlídají samy. Máte moc, nemůžete se optat vy?“

„Jsem astrolog,“ řekne pokřiveně. „To bych rovnou mohl skočit do Edenu.“

„To je pravda.“

„Pokud to nepůjde oficiálně, nechte to být. Amadeo by mě přizabil, kdyby se vám něco stalo, a já netoužím, abych šel na další pohřeb.“

„Jistě, i když možná by šlo něco udělat. Dáme vědět.“ Obě sledují, jak odchází.

„Musí to být něco hodně důležitého. Jako astrolog by se mezi bábami vyjímal jako černá vrána.“ Obě vyprsknou smíchy. „Jdu zadat požadavek. Takto nikdo nic nezjistí.“

„Skvělý nápad.“ Kassie napíše požadavek do oddělení porodních bab. Přidá je na další hromádku. Narovná se. Ty nic nezjistí, ale jestliže Elean v tomto směru pátrá, potom se tehdy stalo něco hodně špatného.

„Vrchní archivářko Astryhze!“

Otočí se k představenému. A do práce, pomyslí si.

 

Brev druhý den ráno šmejdí po Malé ulici. Když konečně stojí před krámkem, je překvapený, jak sem proudí jedna ženská za druhou. Na vývěsním štítě skutečně je Jedna do pusy. Moc dlouhé, usoudí. Chtělo by to nějaké nové slovo. Vkročí dovnitř a zaliji ho různé vůně. Levné to není, usoudí, když se podívá na ceny, ale jak tak kouká, ženské to miluji, což znamená, že by i Nina byla nadšená. Nejspíš k těm šperkům ji nakoupí jídlo. Jak sama říká, láska prochází žaludkem, proč to nevyzkoušet, zda to funguje i na ženské.

„Tak co to bude?“

„Jdu poprvé, tak moc nevím.“ Najednou se na něj snesou rady od žen ve frontě. Zoufale se podívá do smějící se tváře muže. „Něco mi dejte!“ Ještě trochu a je z něho mrtvola zabitá radami, co je dobré.

„A kolik by toho mělo být?“

„Dvě ne, ehm tak pět ženských.“ Ticho. Otočí se a nejistě se usměje. Má pocit, že je právě probodnutý stovkami oči. Jen netuší důvod.

„Jistě.“ udiveně se dívá, jak se to vrší a je skládáno do tašky. „Zlatý.“

„Za ty jednohubky?! Tolik?! Za to mám pět večeři!“ Málem že nevykašle krev nad cenou.

„Jé, to je hezké! Holky, jednohubky! To je přesné! Hezký název! Výstižné!“

Brev s mužem se podívají na frontu. Jsou nadšené a slovo jednohubka jde od úst k ústům. „Tady!“ Podá mu zlatý, chňapne po tašce a raději vypadne. Venku si otře čelo. Tohle bylo mučení. V životě sem nepáchne! Vyrazí do Horní čtvrti. Jestli tohle nezapůsobí, potom už snad nic. Posadí se opět do rohu a trpělivě čeká, zda opět přijdou nebo ne. Přemýšlí, jak zapříst hovor.

„Jej, jste tu opět.“

„Zdravím. Musím přiznat, že se mi tu líbí. Takový klid a skvělé pivo.“ Opět polévka, chleba. Zuřivě přemýšlí, jak na to. Kdyby to byl tak výslech…

„Já si myslím, že něco chcete.“

„Cože?“

„Přesně. Tak co to bude?“

Dívají se na mě jako na kořist, polkne. „Moc toho nechci, dámy, jen rád bych něco zjistil.“

„Stříbrný!“ natáhne ruku ta vyšší k té druhé.

„Zase jsi měla pravdu.“

Brev by se smál, kdyby to nebylo tak vážné. „Jde mu o život,“ zkusí to.

„Vážně?“

„Jistě. Víte, nedávno shořel jeho dům.“ Oba zavrtí hlavou. U živlů ten chlap je nejen čistý, on taky nežvaní. Neskutečné. „Vedle něj bydlí můj pán. Má krapet strach, zda to nebyl pokus o jeho život. Podle mě ne, jenže znáte to…“ Významně pokývá. „Jenže do paláce se nedostanu, takže ho nemohu vyslechnout. Tak to zkouším takto.“ Usměje se co nejmileji.

„To jsme nevěděly.“ Obě se na sebe podívají.

„Něco malého pro vás.“ Položí tašku na stůl a přisune to k nim. „Jak jste mi říkaly, že nemáte moc času, tak jsem se doslechl o těchhle jednohubkách, tedy jedna do pusy…“ zapištění mu skoro prorve uši.

„Už jsme o tom slyšeli, jenže se nikam z paláce nedostaneme. Aspoň ne tak daleko.“ Ihned otevřou tašku.

Musím nějak Iliyi poděkovat, pomyslí si. Úplně roztály. „Posledně to přejmenovali na jednohubky.“

„Přesný! Mňam. No snad uděláme výjimku, ne?“

„Když nám je přinesete zítra, pak možná bychom mohly něco vyzvědět. A vlastně o koho, že se to zajímáte?“

„Eridan, královnin sekretář.“ U živlů, snad ho v tom nenechají a Eleanovi řekne něco od plic. Může si to zjistit sám, když tam žije.

„Dobrá. Zítra.“ Seberou tašku a nechají ho o samotě.

Brev se protáhne, zaplatí a jde do služby. Čeká, že uvidí tam Soliho, ale ten nikde. „Hej, neviděli jste Soliho?“

„Ne, ale přijde k večeru. Prej zařizuje něco důležitého, pche.“

„Jasan. U Oka, tohle je nuda.“ Okázale si zívne, posadí se s tím, že si schrupne. Probudí ho zatřesení. Pootevře oko. Soli. Chvilku přemýšlí, proč ho budí, ale nakonec se zvedne. „Zdar.“

„Zítra deme na to.“

„Dobrá. Budu tady. Bereš ještě někoho?“

„Že váháš. Prej maj problémy ho dostat.“

„Dyť je to jenom úředník,“ podiví se. Jistě je Nepředurčené dítě, jenže to tihle sotva tuší. Ti se budou rvát, i kdyby byli v posledním tažení. Pár takových potkal.

„To jo, jenže ňák nepolapitelnej.“

Brev by se rozesmál. Proto asi je najali. „Nejspíš se dobře v paláci vyzná. No, a jak se tam dostaneme? Propustky nemáme.“ Zavrtí hlavou. „Nebo bydlí tady dole, pak je to hračka.“

„V paláci a propustky máme. Tam ho dostaneme.“

Tak za tímhle musí být někdo hodně mocný. Cože znamená, že od téhle chvíle jsou jejich životy bezcenné. Zdá se, že jinak chytrému Solimu to nedocvaklo. „Dobrá, bude z něj zítra hezká mrtvolka.“

„Jo, bude a my budeme se topit ve zlatě.“ Jedině tak na dně Edanu. „Můžeš jít. Zítra máš ranní, ať jsi fit.“

Počkej,“ nachýlí se k němu a v očích se mu zablýskne, „to jako půjdeme po něm ve dne?“

„Jo, v noci se to nezvládlo.“

Zajímavé. „Tak já tedy půjdu a díky. Přivýdělek se vždy hodí a k tomu tak snadný.“ Nikdy by neřekl, že Soli bude tak hloupý, nebo ho zaslepila částka, kterou mu slíbili? Možná už dostal něco předem. Rozhodně zítra si dá velký pozor. Taky ho musí ochránit, ale podle toho, jak to pěkně zvládal… Počkat, zítra se dozví nějaké zprávy a kdy má koupit ty jednohubky… Nemůže se rozdvojit!

„Breve, jsi nějak duchem nepřítomný,“ ozve se těsně vedle Lovce.

„Fuj, sem se lekl. Přemýšlím, jak bych se mohl rozdvojit,“ přizná. „Zítra za bílého dne bychom ho měli zavraždit. Proč vlastně o něm mám něco zjišťovat já? Bydlí v paláci, neměl byste to snadněji.“ Postaví před něj hrnek s čajem a potom na talíř vysype jednohubky. Když už tolik za ně zaplatil, ať z nich taky něco má. „Nejnovější úplatek služebných,“ vysvětlí mu přítomnost toho malého nic.

„Neřekl bych, že to někdy uvidím,“ řekne nadšeně. „Výborné. Kde to mají?“

No né, vypadá to, že to zná? Co na tom mají? Je to malé a muselo by být toho kvanta, aby se najedl. „V Malé ulici. Jednohubky.“

„Výborný název. Rád bych tě z toho vynechal, ale Eridan má jednu zajímavou vlastnost. Dovede vytušit různé věci, proto jsem ho doporučil na místo sekretáře. Dovede připravit papíry o propuštění ještě dřív, než se mu to nakáže.“

„U živlů! Tak už chápu, proč nás najali.“ Pokud dokáže vycítit nebezpečí, potom bude částečně varován, jedině že to má možná nějaké omezení?

„Přesně tak. Musíš ho ochránit za každou cenu.“

„Proč?“ zeptá se klidně Brev, i když chápe, že mu Elean nemusí nic říct.

Elean pomalu žvýká další kuličku. Má nebo ne? Přesto… „Jestli se to podaří, potom je to příští královnin manžel.“

„Doprdele!“ Je mocný. Ví to a stejně ho dokáže vždy překvapit. „Budu se snažit.“

„Dobře. Půjdu.“ Bez rozpaku sbalí zbytek jednohubek do sáčku.

„Jistě.“ Sedí dál a přemýšlí o všem. Takže příští královnin manžel… To se bude muset zatraceně snažit, když si uvědomí, že mu neřekl, že to bude v paláci. I když asi si to domyslí. „Půjdu raději spát,“ zabručí s přáním, aby tu byli i ostatní členové týmu.  Odvykl si na vše být sám. Ráno ho probudí zabušení. Dotyčného pošle nevybíravě na Stezky. Otevře ještě napůl rozespalý. Je odstrčený a dovnitř vejde Soli se dvěma lidmi.

„Rychle se obleč.“

Brev se rozhlédne, zda Soli něco neuvidí podezřelého, ale zdá se, že ho víc než interiér, zaujala karafa s vínem. Rychle se obleče. Z karafy zmizelo poslední víno. Zavrtí hlavou. Tohle by si oni nikdy nedovolili, jelikož jed je většinou právě ve víně. Prohlédne si ostatní dva účastníky vraždy. Jsou zkušení, pomyslí si, když vidí, že nesouhlasí s vínem. Jen aby nebyli lepší než on. Dva na tři, to zvládnou. Nepředurčené dítě musí mít nějaký vojenský výcvik. Taky bude připravený, když se o to pokouší už delší dobu. Vyrazí se Solim k paláci.

„Zastihneme ho v koupeli.“ No, hnus, pomyslí si Brev. Vraždit, když se člověk myje. „Uděláme to rychle a stejně rychle vypadneme. V případě, že tam nebude…“ Bylo by fajn, kdyby nebyl, pomyslí si Brev. „Potom se stejně rychle zdejchneme. Je to jasné?“

„Jasné.“

„Najdeme jinou příležitost.“

Někdy pracovat pro Třetího je obtížné. Udiveně sleduje, že nejdou k hlavnímu vchodu, ale obchází zdi paláce. Ještě víc ho udiví, když si to zamíří k domu, který je dost daleko ode zdi, a zároveň zas ne tak daleko. Ženský hlas ho šokuje, i když popravdě, koho asi tak měl čekat? Prvního nebo První bábu? No jo, pomyslí si, když je vedou dolů. Tajná chodba. Kdopak ji asi používá? Rozhodně už jsou mrtví. O tomto by neměl nikdo vědět kromě majitele a ten zrovna tu není přítomný. Rozesmál by se, nebýt téhle zatracené situace. Bude v paláci muset zdejchnout a to jinou cestou. Nejlépe, když zapadne k Eleanovi. Zachránit sebe, Eridana a zbytek… kašle na ně. Jejich volba, pokud si neuvědomili, že jsou vlastně mrtví. Palác. Objeví se dívka, která jim pokyne. Neví proč, ale na služebnou by ji nehádal. Je klidná, na druhou stranu rázná, což se k služebné nehodí.

„Tamtou chodbou doleva rovnou do lázní.“

Zabít chlapa v lázních, docela pod úroveň, i když to určitý půvab má. Jednou takhle vlastně chytili jednoho chlapa, co se rozhodl zbavit se tchýně. Myslel si, že na ně vyzrál, mýlil se. Vejdou dovnitř.

„Přepychové,“ prohodí jeden chlap.

„To ano, ale po téhle práci, si budeš moci dovolit tohle každý den,“ prohodí bezstarostně Soli.

Fakt je slepej, pomyslí si udiveně Brev. Trhne sebou. „Někdo tu je. Jdu se podívat ke dveřím.“

„Ok. Schovejte se.“

Brev se v duchu ušklíbne a pomalu jde ke dveřím, kde podle něj není nic. Měl pravdu, pomyslí si, když strne, protože se otevřou dveře a v nich stojí chlap. Popadne ho a obličej dotyčného přistane na zdi. Ještě a ještě. Hotovo. Podívá se na mrtvolu pod nohama. Obličej k nepoznání, vlasy jsou jeho, skoro jeho dvojče a oči nikdo nebude v tom obličeji hledat. Kdo to byl, ho nezajímá. Svleče ho z uniformy a spěšně ji přes sebe přetáhne. Perfektní, když se dveře opět otevřou. Neví proč, ale nějak si je jistý… Muž! Nechá mrtvolu na pospas osudu, chytí ho za ruku a táhne ho od lázní.

„Zmiz.“

„Vy… Děkuji.“

Brev zamrká, jak ho to překvapí a chytí ho za ruku. „Kterým směrem je observatoř?“

Eridan jen mlčky ukáže směr. Takže to byl někdo od astrologů? Prd, pomyslí, když chvátá pryč. Hned jak viděl mrtvolu, mu bylo jasné, že spadl do pasti. Nebýt toho chlapa, tak tentokrát by jeho život skončil. Vsadí se, že je tam dost mužů, aby ho odrovnalo. Musel být unavený, že to nevytušil. Myšlenky se mu stočí k zachránci, a potom se usměje. Takže observatoř. Jen jediný astrolog se k němu pěkně choval a to byl Třetí. Tenhle sice není ten předešlý, ovšem to nic neznamená. I tenhle ho tak nějak uchvacuje a popravdě vypadají skoro jako dvojčata, i když nechovají se stejně. Bude mu muset nějak poděkovat. I když co dát tak mocnému jako je Třetí? Bude to muset vykoumat, ale teď se bude muset soustředit na svou práci. Sice si už vše připravil večer, ale někdy ho královna dokáže překvapit. V kanceláři si sedne a zasní se. Je krásná…

„Do prdele, proč je to tu tak velké,“ zavrčí znechuceně Brev. Z těch chodeb málem, že nedostává vyrážku. Nakonec si uvědomí, že je mu to tady nějak povědomé. No ano, tudy už jednou šel. Takže je blízko. Jen aby byl v observatoři. Bude vystupovat jako posel, což zjistil docela brzy, když kolem něj proběhl nějaký mladík v podobné. Nesl v ruce pouzdro, takže… Měl dotyčný, co ho zabil nějaké u sebe nebo ne? Zapátrá v mysli, vybaví si postavu, co měla na sobě. Ne, neměl. Díky, ti Oko, měl by problémy jako hrom a on netouží zrovna teď umírat. Má skvělý…

„Hej, co tu chceš?“

Astrolog, no fuj a Elean  tu není, přesto zkusí. „Mám doručit ústní zprávu Třetímu nejvyššímu astrologovi. Má být tady.“

„Není tu!“

Tak to tedy ne! Musí tu být! „Podle mých zpráv tu je. Jdu od osobního sekretáře Její Výsosti Eridana a on řekl, že tu je.“ Mimoděk vystrčí bradu. Přes tu fialovou krysu se dovnitř dostane, i kdyby měl ji zakousnout!

„Já říkám, že tu není. Vím moc dobře, že tu není!“

„A já vím, že tu je, takže buď mě tam pustíte dobrovolně a nic se vám nestane, nebo vás jednoduše odsunu.“ Přeměří si pevně jeho postavu a potom svou. „Tak co?“

„To… To… T je násilí!“

„Jo, je. Jdu!“

„Pane Eleane, on…“

„Arisi? Co se děje? Řekl… Oh, pojďte dál a ty můžeš jít,“ řekne důrazně. Muž se ukloní a zmizí.

„Tohle bych chtěl umět. Málem, že jsem ho nezakousl. Ještě dobře, že tu jste. Musíte mě odtud dostat. Taky mám po práci.“

Elean mu ukáže stolek s dvěma židlemi. Posadí se. „Tak pomalu a klidně. Co se stalo?“

„Jak jsem říkal, měli jsme,“ zasekne se a přemýšlí, jak delikátně říct, že měli někoho zavraždit, „tu být na návštěvě u jistého muže a jemně ho přesvědčit, aby pokud možno spolupracoval, protože dosud to nechtěl udělat. Samozřejmě, jakmile jsme vkročili sem ne příliš známou cestou, tak jsem si uvědomil, že nemám moc velkou cenu.“ V duchu se chválí, jak krásně to říká. Prostě kdo umí, ten umí, se pochválí ještě jednou. „Navedli nás do lázní, abychom se přiučili architektuře a zrovna tam nikdo nebyl. Tak jsem si řekl, že tohle místo stojí za pozornost a tak jsem si vypůjčil identitu procházejícího. Nebyl tím nadšený, ale docela spolupracoval, až jsem se dostal sem a vyřizuji vám, že dotyčný i nadále nechce spolupracovat.“

Elean se široce usmívá. Tak tohle by náhodný posluchač měl docela práci to rozluštit. „Chápu.“ Udělá menší pohyb rukou a obalí stolek neprostupnou bariérou. „Můžeš mluvit bez obav.“

„Díky ti Vůle. Je to palác a zde naslouchá i podlaha. Prostě dneska mě ráno Soli vzbudil s tím, že jdeme na toho Eridana. Jak jsme přišli k tomu domku a tajné chodbě, nevěděl jste o ní?“ Překvapený Elean zavrtí hlavou. „Nechci radit, ale zlikvidoval bych ji. No tak mi bylo jasné, že jsme chodící mrtvoly. V lázních jsem nachytal chlápka, co mi byl podobný a rozcákal mu obličej o zeď. Netuším, kdo to byl, ale momentálně bych to rád přežil. Myslím, že Soli a jeho kumpáni už někde plavou bradou dolů,“ povzdechne si. „Opravdu nerad, ale říkal jsem si, že si budou myslet, že mě prostě Eridan dostal. Jo, ten přišel hned po něm, aspoň myslím, že to byl on, protože když jsem ho poslal pryč, ani nebyl moc překvapený a neječel nad tou mrtvolou.“ Spokojeně pokývá hlavou. „Je dobrej.“

„To jsem rád. Musím ho královně představit, co nejrychleji, pak bude v bezpečí.“

„Udělal bych to, protože myslím, že za tou tajnou chodbou stojí Báby. Ne, že bych měl Síto rád, ale přece jen… Jste výjimka, no,“ zahučí rozpačitě.

„Díky moc, o tu chodbu se postarám. Nenapadlo mě, že si udělají další únikovou chodbu. Dobrá, dneska by měl být v bezpečí. Večer sem přijdeš a řekneš mi, co jsi zjistil. Snad bude v pořádku.“

„Dobře a jen tak mimoděk, co je to za uniformu?“

„To je ústní posel. Svěřuje se to nejdéle sloužícím poslům v paláci, velmi důvěryhodným a starším.“

„To je mi dotyčného líto.“

„Už běž.“ Odstraní bariéru a doprovodí ven. Potom si sedne a přemýšlí o dalším kroku. Báby. Musí konečně jejich moc nějak oslabit a odstranit aspoň jednu. „Vraella,“ zašeptá a upije z šálku. Bude zranitelná. Na post První báby se dostala docela mladá a rozhodně musela být u porodu. Jen vědět, co se tehdy stalo. Musí do archívu za Kassie.

„Arisi?“

„Třetí nejvyšší astrologu?“

„Arisi, jdu do archívu.“

„Ano, pane.“

Elean spěšně vyjde ven. Nechá si přistavit nosítka. Někdy prostě je lépe se neskrývat, pomyslí si, když vykoukne ven a hned zatáhne záclonku. Zdá se, že i tentokrát ho zanesou na správné místo určení. Vysedne a jde dovnitř. Posadí se na své oblíbené místo.

„Pane Eleane, čaj,“ ozve se u něj tiše Kassie.

„Děkuji.“

„Mám něco donést?“

Eleanovi se zvlní rty do úsměvu. „Ach ano, myslím, že ses zmiňovala o nějakých bajkách o Bílém lidu.“

„Jistě.“ Ukloní se a odchvátá. Elean upíjí a přemýšlí o dalších krocích. Je zvědavý, zda mu donese opravdu bajky.

„Tady, pane Eleane.“ Položí před něj knihu. „Třetí bajka je obzvláště pikantní,“ řekne neurčitě. „Chcete ještě čaj nebo něco jiného?“

„Víte co, ať někdo dojde do Malé ulice pro jednohubky. Dneska nechci palác ani vidět. A ještě trochu toho výborného čaje.“

Jasně že je dobrý, pomyslí sí Kassie, když je přímo od něho, ale kde on ho vyhrabal, to by ji docela zajímalo. Nebo možná má své vlastní zdroje.

„Co chtěl Třetí nejvyšší astrolog?“

„Bajky, čaj a jednohubky.“

„To je co?“

„Občerstvení, pane Vrchní archiváři, jen nevím, koho poslat, když všichni jsme tak zaneprázdnění.“

„Ženská pitomá, běžte tam! To vám mám vykládat, kdo to je? U Oka, mazejte tam!“

Kassie se ušklíbne, udělá malé pukrle a vítězoslavně vyjde ven. Tak na chvilku má po starostech. Venku odchytí drožku a nechá se zavézt do Malé ulice.

„Počkejte tu.“ Prohlédne si frontu. Tak to ne! Jde kupředu, když ji zastaví hlas.

„Hej ty tam, nakonec fronty! Mazej!“

Kassie se otočí a studeným tónem řekne. „Jsem tu jménem Třetího nevyššího astrologa Eleana a nechci vidět, co se stane, když své jednohubky nedostane!“

„Hele, jak ti máme věřit?“

„Protože je z archívu, huso hloupá a každý ví, že Třetí archív miluje,“ ozve se žena vepředu. „Běžte, paní, on je někdy pruďas ale krásný.“

„Z paláce?“ odhadne.

„Jo, ale už tam nepracuji, díky všem živlům. Jen běžte, bude toho dost.“

Kassie zapluje dovnitř a postaví se hned za korpulentní paní. Hned se rozhodne, že nakoupí i pro sebe a pro Iliyi a mohou si to o přestávce sníst. Vypadá to skutečně náramně.

„Tak co to bude?“

„To nejlepší. Je to pro Třetího,“ zdůrazní.

„Pro Třetího??“

„Ano, sedí v archívu a značně se nudí.“ Smích. „Dejte toho dost, vypadá to, že tam bude sedět ještě dost dlouho,“ řekne trochu kysele.

„Dobře. Tašku?“

To bude pro nás tři stačit, pomyslí si. „Ano.“ Vezme tašku a zaplatí. V drožce přemýšlí, zda to má Třetímu vyúčtovat nebo ne. Je to rodina, takže by neměla, zase na druhou stranu je to Třetí, co se topí v penězích. Povzdechne si nad tím problémem.

V archívu to dá na tác a jde za Třetím. Chvilku čeká a zírá na knihu, protože nemůže uvěřit, že ji skutečně čte. Tak nějak čekala, že si přečte její zprávu a odejde. Tlumeně zakašle.

„Oh, to jste vy?“

Kassie se načepýří a málem švihne tácem, když se vzpamatuje. „Tady.“

„Děkuji, můžete jít.“ Natáhne se, vezme kousek pečiva a dá si je do úst. Potěšeně zamrká. Kdo by řekl, že jeho nejoblíbenější jídlo nakonec se objeví i tady. Už se těší, až uvidí ostatní, pak si připraví obrovskou hostinu. Zajímalo by ho, jak žijou. Dostane strach ze setkání, potom zavrtí hlavou. Ne, bude vše v pořádku, a přivítají ho s otevřenou náručí. Ví to, prostě to tak bude.

Otočí stránku. Kassie měla pravdu a ten umělec je skutečně dobrý, Zajímalo by ho, kde tyhle příběhy vyhrabal, protože hned první moc dobře zná. Uzobne si další. Sladký, krása, tolik mu to chybělo. Konečně. Málem, že se nezačne smát, protože před ním leží žádanka. Moc chytrý nápad, moc chytré ženské. Překvapily ho. Takže Vraella, to si myslel, potom další tři. To by odpovídalo. Podívá se na jména. Agam, místo narození Edan. Rigantona, zvláštní jméno a není tu rodné místo, ani neuvádí města. Davina, opět z Edanu a k tomu z rodu Eeeriu, což je docela významný rod. Tak to je vše, když si všimne ještě jednoho papíru. Otočí a zamrká ještě víc. Amadeo má skutečně skvělé sestry. Takže jedině, kdo žije je Vraella a Davina. Takže co teď?

Jít za Vraellou nemůže. Zbývá Davina, ale otázkou je, zda mu něco řekne. Tentokrát Kassie z toho může vynechat. Bude muset za ní zajít osobně. Povzdechne si. Likvidace Úplňku je těžší, než se mu na začátku zdálo. Zavře knihu. Tohle si dočte někdy jindy, kdy nebude mít starosti.

„Třetí nejvyšší astrologu?“

„Kassie, jste skvělé. Děkuji moc.“

„Pro rodinu všechno.“

Elean se na ní zadívá. Rodina, je to nádherné, protože rodinu neviděl staletí a najednou ji má. Amadeo skutečně změnil jeho život. „Děkuji. Knihu nechte pro moje použití. Přečtu si ji, až budu mít klid. Měla jste pravdu, jsou to nádherné příběhy.“

Kassie už má na jazyku, zda mu pomohla, ale potom si řekne, že možná ji to jednou řekne. Uklidí věci a knihu nechá ve zvláštní přihrádce. Určitě hned o to bude zájem.

Z vůle hada - 28-2. Žlutá stuha