Vůle hvězd
10. kapitola
Hrůzné intriky IV.
„Čas dřeva, ohně, větru a vody je rozdělen po šesti hodinách. Čím blíž je jeden živel k druhému, tím víc se mísí a tím větší má vliv na nás. Nejvzácnější je zrození v Nultém úderu, kdy jeden čas se překlápí k druhému. Dítě narozené v tomto čase tíhne k oběma živlům…“
výňatek z 3 kapitoly Knihy živlů
Ani Elean, ani Aidan nepromluví, dokud vozík nezastaví před výstavním domem. Elean se podívá na Olivienu. Spí, za což je rád, protože jeho léčitelské schopností nejsou na vysoké úrovní.
„Tak jsme tady. Je vám jasné, že jakmile na to přijdou, vyhlásí pátrání.“
„Nebude to nutné. Promluvím si s viníkem.“
„Jak myslíte.“ Neptá se, jaké to bylo v Díře, co tam dělal, nebo jak se odtamtud dostal. Co ví, Oliviena je první, která odtamtud vyšla. K tomu ještě docela zdravá.
Elean ji vezme do náruče a čeká. Najednou se otevřou dveře, z kterých vyběhne žena ve velkém černém šátku. Neklidně se na oba podívá.
„Prachmet, jsem v pořádku.“
Neklidné oči se podívají na astrologa s ženou v náručí. Na čele se objeví vráska. Uhne se. Oba muži s Olivienou vstoupí do domů. Dveře se zavřou na závoru.
„Co se stalo?“ ozve se tak melodický hlas, že by Elean nevěřil, že to může být lidský hlas. „Kdo jsou?“
„Přátelé. Připrav, prosím tě, pokoj a něco k jídlu. Mám hlad a vy?“
Elean přikývne. Prachmet na chvilku zmizí a nechá je o samotě. „Tudy.“ Vede je dál, když se dostanou do jednoduše zařízeného pokoje. Elean položí Olivienu na lůžko.
„Ten muž byl v pořádku?“
„Ano. Zabývá se různými lektvary, hlavně jedy a protijedy. Prachmet je moje manželka. Nechcete tu s Olivienou zůstat? Bude mít asi obavy, až se probere.“ Rád by věděl víc, ale popravdě nemá odvahu se ptát. Taky jak si může být jistý, že ji nechají na pokoji? Pokud ji dali do Díry, pak něco na ně musí vědět. Tím, že ji tu schovává, dostal svou rodinu do nebezpečí, proto se k němu obrátí.
„Co my?“
„Vy?“ Ušklíbne se, protože už má plán, jak zajistit jim všem bezpečí. „Nikomu se nic nestane.“
„Chci vědět jak.“
„Jestliže sáhne na kohokoliv z vás, zemřou. Lidé velmi lpí na životě zvlášť, když mají co ztratit. Nebudou vás otravovat.“
„To mi bude hodně platné, když zemřu ještě dřív než on. Byl bych raději, kdybychom je…“
Elean se na něj pevně zadívá. „Ne. Pomsta rodí jen pomstu. Netušíme, koho mají v záloze, a zapomínáš na jednu věc.“
„Jakou?“ Prachmet už dávno zmizela.
„Kdykoliv můžeme zjistit, jak nebo kdy zemřeme.“
Aidan zalapá po dechu. „Skutečně? Považoval jsem to za smyšlenku.“
„Ne. Je to dost složité, ale pokud chceš to skutečně vědět, pak ano, můžeme to zjistit.“
„V tom případě se můžeme tomu vyhnout.“
Elean si vybaví předpovědi, které dělal pro své zákazníky na dvoře. Zavrtí hlavou. „Dám ti příklad. Například hvězdy předpoví, že zemřeš květináčem. Takže odstraníš všechny květináče z domu, ten den nikam nepůjdeš, ale nikdo neřekne, že ten květináč musí být tvůj. Jde a spadne na něj z balkonu, někdo jim hodí a trefí tuhle osobu nebo na něj šlápneš a… Rozumíš?“
„Chápu, a musím říct, že to není zrovna radostná vyhlídka.“
„Taky je to nejméně zřídka věc, kterou děláme. Málokdo touží vědět…“
„Zná se smrt krále?“
Elean přikývne. „Ano. Nijak by nebylo dobré, kdyby panovník žil jen půl roku, že?“
Aidan se otřese. Tohle je strašné. Nechce znát den své smrti. Elean se jemně usmívá. Ani oni, elefiané, nikdy netušili, že se dá něčí smrt předvídat, ale k čemu jim to je? Zemřou, až přijde jejich čas. Horší je to pro jejich partnery, kteří jsou s nimi svázání, ale daleko horší je zůstat sám. To opravdu raději zemřít.
„Nebudu se tě ptát, jak to chceš zařídit, ale…“
„Nějakou dobu zde budu. Ohlídám si to a první, co Jahwnemu doporučím, aby přezkoumal svou smrt.“ Zvrátí hlavu, zadívá se nahoru, jako by mohl vidět hvězdy. Vždy si myslel, že osud určují Dračí pánové, ale co je s lidmi, nějak tomu pochybuje, jenže kde je pravda a záleží na ni? Vstane, protáhne se. Musí zařídit jednu věc.
„Zůstanu tu a dohlédnu na ní. Amadeovi na Olivieně moc záleželo.“
„Ano, to ano. Nesmí ještě zemřít, Aidane.“
Ten přikývne. Nechápe, jak se dostal do područí toho muže. Ani bratra neposlouchá jako jeho. Kdyby ho někde viděl, řekl by, že je to zvláštní žena nebo muž, ale u Oka, kým je? Pak si vybaví, že někdo říkal, že není z jejich království. Může to být tím?
Elean jako by tušil, co se mu honí hlavou, se k němu nakloní. „Nedělej si starosti. Amadeo mění osud.“ S těmi slovy odejde a zanechá Aidana v pořádném zmatku. Amadeo mění osud? Jak? Přece před chvilkou řekl, že když má někdo zemřít květináčem, pak zemře. Jak tedy může nezemřít, když se osud nemění? Nechá myšlenky plavat a raději se zadívá na Olivienu.
„Jsem snad hloupý?“ zamumlá. Zasměje se. „Není to jedno? Cicerio mi řekl, že do mého života vstoupí muž. Smál jsem se tomu. Víš, jak jsem to vzal. Já a muži. Nepřitahuji mě, kromě Ciceria, ale on by mohl, a možná měl na mysli právě tohle. Kdo ví. Zajímalo by mě, co víš, ale na druhou stranu se toho bojím. Viděl jsi toho tolik, tak co si o tom myslíš? Lepší vědět nebo nevědět? Kam vlastně šel? Ne, nepůjdu, i když zvědavosti hořím. Je jiný než kdokoliv, koho jsem potkal, a věř, potkal jsem na své pouti za mečem dost zvláštní lidi. Například toho muže v horách. Nikdy mi neřekl jméno a Mistra meče. Říkával mi Essie. Jak je možné změnit osud?“ Zahloubá se do toho problému.
Elean se na chodbě rozhlédne, ale nikoho nevidí. Potřebuje místnost, která bude hermeticky zavřená, aby mohl tam připravit rituál. Kde tu asi mají sklepy? Podívá se na zem, jako by tam něco mohl vyčíst.
„Něco potřebujete, pane?“ ozve se Prachmet. Elean se na ní podívá.
„Ano. Potřebuji nejlépe sklepení, kde bych mohl něco udělat.“
„Prosím, pojďte za mnou.“ Elean přemýšlí, v jakém je vztahu k Aidanovi. Sice ji představil jako manželku, ale něco mu říká, že to až zas tak horké není. Nebo se možná plete. Obdivuje její postavu v upnutých šatech. Velký šátek někam zmizel a volné hnědé vlasy s narudlými pramínky ve vlnách spadají až k pasu. Jsou kouzelné a přísahal by, že každou chvílí oživnou. Připomíná mu to…
„Nejste ze Západních moří?“
Prachmet se zastaví, ramena rovná jako svíčka. „Ano jsem,“ řekne dutým hlasem.
„Chápu.“
Prachmet nic neřekne a otevře dveře do sklepa. Dolů vedou schody, které se topí ve tmě. „Potřebujete světlo?“ Nechápe, co ten podivný cizinec zde chce, ale věří Aidanovi. Jestliže ho sem přivedl a řekl mu její jméno, pak je to v pořádku, i když oblek napovídá, že patří k astrologům, které Aidan nesnáší.
„Ne, děkuji. Jste krásná a rád bych vás viděl ověnčenou květy na lodi. Zavřete za mnou a nechoďte sem. Vyjdu sám. Ještě něco. Dohlédněte na tu ženu, kterou jsme přivedli. Děkuji.“
Prachmet se na něj dívá, v mysli má vzpomínku na loďky, které používali k výletům kolem pobřeží. Pečlivě za tím mužem zavře dveře. Klíč schová do kapsy. Udělá vše, aby splnila jeho žádost.
Elean roztáhne prsty, v kterých se objeví ohnivá koule. Vznáší se před ním a osvětluje úzký prostor. Sejde až úplně dolů. Místnost je poměrně prázdná, když si uvědomí, že ještě tu nejsou uskladněny potraviny na zimní období. Uprostřed místnosti je kus volné země. Hodí na to místo kouli, která se rozprostře. Opatrně vstoupí do ohnivého pole. Udržuje ho, aniž by nějak oheň utlumil. Připravuje se vytvořit dva hlídače, kteří budou hlídat bratry, a zároveň tím ochrání i Olivienu, Aidana i ostatní. Čeká na svůj vrchol moci. Oheň, dřevo, voda… Pomalu míchá jednotlivé živly. Cítí, jak tělo začíná být unavené, ale jak se blíží hodina jeho narození, tak je jeho síla zároveň silnější. Vzduch na něj dotírá, jak chce být použitý. Nitky hvězdného prachu se chvějí v jeho rukou, jak stvořil z nich kostru pro své golemy.
Konečně je to tu, když do jeho těla udeří plná síla vzduchu. Už je to dávno, co je naposled stvořil. Spoutá vzdušné proudy a naplní jim vytvořenou kostru tvořenou hvězdným prachem pro vůli, ohněm pro sílu, dřevem pro vytrvalost a vodou, která vše má ukončit. Vzduch ji obalí a udělá neviditelnou pro lidské oči.
Udělá krok, další, až vyjde z ohnivého kruhu, který ještě chvilku plane, potom zmizí, jak není živen magii. Spokojeně se dívá na golemy, kteří se vznáší nad kruhem. Mají lidskou podobu, ale jejich síla přesahuje vše, co lidé znají. Opět uchopí Nitky, které k němu vedou. Okrajově vnímá tělo, které je vyčerpané uvolněním a použitím magie.
„Hlídejte bratry Jahwnovy, Liena a Renera. Chraňte tyto lidi, před zlými úsmysly. Jejich jména zní Elean, Oliviena, Hermi, Aidan Essen Estryhze a jeho rodina, Yorwey, Ormazad Astryhze, Kassie Astryhze a její sestra Illyia jakož i jejich rodiny. Pokud se přiblíží k těm, co máte chránit, zabijte je,“ vydá chladnokrevně rozkaz. Nemůže si dovolit soucit, protože oni ho nemají taky. „Až vyprší jejich čas a oni zemřou z Vůle hvězd, pak se vraťte k živlům.“ Vtiskává jim ke každému jménu obličej.
Golemové se zachvějí a Elean by přísahal, že otevřeli oči. Uzavře spojení mezi sebou a jimi. Kruh zmizí, golemové se rozhlédnou, a jako když psi zvětří stopu, rozprchnou se do dvou různých směrů, aniž by jim cokoliv překáželo v průchodu stěnami. Elean spustí ruce, zatne je a potom se sesune na hromádku. Ústa pootevřena, oči zavřené, tělo vláčné i napjaté vyčerpáním. Spí, zatímco tělo se regeneruje.
Aidan se zadívá na hodiny. Ještě nepřišel, ale zahlédne pohyb hlavy. Nakloní se nad Olivienou. Probudila se?
„Je v pořádku? Chceš něco přinést k jídlu?“ ozve se ode dveří jeho žena.
„Prachmet? Ano, budu rád. Co Elean?“
Ta sevře v kapse klíč. Nepřikázal ji, aby mlčela a přišli spolu. „Poznal, že jsem ze Západních ostrovů,“ řekne melancholicky. „Je ve sklepě a chtěl, abychom ho tam nechali, dokud on sám se nevrátí. Aidane, kdo je to? Vypadá jako astrolog, které nemáš rád, proč jsi tedy jednoho přivedl do svého domu?“
Aidan na ni mlčky pohlédne. Jeho žena, co se chová jako jeho sestra. Nevadí mu to, protože věděl, co dělá, jen někdy by si přál něco jiného, ale ona je stále duchem ve své domovině. „Elean, Třetí nejvyšší astrolog království, ale nech si to pro sebe. Jinak vše v pořádku? Neptal se po mně někdo?“
„Nebo po něm? Ne. Je to nebezpečné?“
Aidan se zamračí, ale odpoví popravdě. „Je, ale přísahal, že nás i ji ochrání. Nevím proč, ale věřím mu.“ Svraští obočí, zhoupne se na židli. Zadívá se na svou vynucenou ženu. „Proč?“
Prachmet mlčí, jenom jemně mu položí ruku na rameno. Stiskne a Aidan je rád za to gesto. „Jak jí je?“
„Bledě. Naštěstí jed, který ji donutili pozřít, jsme neutralizovali, ale je dost stará. Nevím, zda to její tělo vydrží.“ Prachmet se narovná jako svíčka. „Zajdu za Aionasem Ichtryzem. Připravím léčivý lék.“
Aidan se zamračí, potom přikývne. „Buď opatrná.“ Prachmet sevře klíč. I ona tomu cizinci důvěřuje, i když u Oka netuší proč. Vyrazí ven z domu. Přitisknutá ke zdím domů, tak aby na sebe neupozornila, dorazí do zahrad. Přemýšlí, kde by ho nejsnáze našla, potom zamíří k lesklé ploše, která vykukuje mezi stromy. Se stísněným pocitem se v srdci se zadívá na hromadu skla, ale nakonec vejde dovnitř.
„Aionasi!“ zakřičí z plna hrdla. Rozhlédne se po kvetoucích rostlinách. Najednou dostane strach, jako když byla malá a zabloudila v lese. Všude bylo tolik zvuků a ona se bála. Setřese ten pocit. Zde, ve skleníku, nejsou žádná nebezpečná zvířata. „Aionasi!“ zakřičí opět. Dobře ví, že tu má rostliny, které rostou na ostrovech Západních moří. Opět zatouží se vrátit do své domoviny, ale taky ví, že je to neuskutečnitelné. Někdy si připadá uvězněná mezi dvěma světy, kdy nemůže žít v ani jednom a tak má pocit, že se po světě prochází slupka člověka, který se jmenuje Prachmet.
„Prachmet, vítej.“
„Aionasi, potřebuji pár bylinek.“
Ten rozhodí ruce. Černé vlasy svázané do culíku, ostrá tvář s vousem. Na sobě má ušpiněnou košili a kamaše. „Co jednou přijít jen si popovídat? Všichni sem přicházejí a říkají. Pomoz, dej a podobně. Tak co to bude?“ opatrně se rozhlédne kolem sebe.
„Laskavku, Ichyii, démoníčka a nakonec potřebuji řasy. Máš je?“
„No…“
„No tak, nenapínej mě!“ Bouchne ho do hrudi. Aionas se rozesměje. S ním jediným se cítí nejlépe. Má Aidana ráda, ale nikdy se s ním necítila volně, snad proto, že byla donucená si ho vzít. Však dobře ví, že dochází do Domů bílých lampionů. S Aionasem se cítí jako mladá dívka, kdy žila na Ostrově.
„Zase ten jeden z tvých lektvarů? Mám je. Pojď.“ Vede ji od jedné k rostlině k druhé. Dlouhými štíhlými prsty, se špínou za nehty, opatrně trhá květiny. Občas cestou se sehne a přivoní ke květině. Prachmet je nervózní, když si uvědomí, jak čas pokročí.
„Tady máš.“
„Děkuji ti.“ Nakloní se k němu a něžně ho políbí na tvář.
„Počkej!“ Chytí ji za ruku, přitáhne si ji k sobě. „Kdy přijdeš?“
„Já…“ Snaží se mu vykroutit z náruče, ale pevné tělo ji vzrušuje. Proč jenom tohle nemůže cítit k Aidanovi? Aspoň špetku. Ví, že ji ctí, má ji rád. Má tolik volnosti, že vlastně by se měla cítit šťastná. Problém je, že ani s jedním není. „Nevím, ale asi tři dny, ne. Promiň. Domácí problémy.“
Aionas se zamračí, pak ale přikývne. „Dobře. Miluji tě, Prachmet. Odejdi od něho.“
Prachmet zavrtí hlavou. Kolikrát se jí takto ptal? Kolikrát ona odmítla? Ani si to nepamatuje. Obrátí se a uteče. Najednou uprostřed rostlin je ráda, že je sama, že ji nepoutá ani Aidan, ani Aionas. Být tak opět volná, zatouží, ale dobře ví, že i na Ostrově by si někoho musela najít, ale bylo by to tam, ne tu. Vzpamatuje ji až ptačí zaskřehotání. Rychle zamíří k východu. Za chvilku už si sundává tmavý šátek v předsíni domu. Cítí se unavená, jako pokaždé, když se sem vrací. Jde do hostinského pokoje.
„Pořád stejně?“
Aidan ji sevře ruku. „Ano.“ Zahledí se do její tváře. „Proč k němu neodejdeš?“
V Prachmet uvízne dech. Nikdy by ji na mysl nepřišlo, že Aidan ví o jejím vztahu s Aionasem. „Dala jsem slib.“
Aidan pustí její ruku. „Chceš, abych ti dal volnost?“ Nebylo by to snadné, ale jde to.
„Ne. Nemůžeme.“
Aidan se na židli zhoupne. „Dobrá.“ Ucítí polibek na tváři.
„Jsi pro mě příliš dobrý.“
„Jsem osel. Vypadni!“ Prachmet sebou trhne, ale vinu zažene. Oba dva si dělají, co chtějí, i když by mu měla být vděčná, že ji dává tolik volnosti, ale popravdě někdy by raději byla utlačovaná. Pak by neměla pocit viny za to, co dělá.
V kuchyni svaří bylinky. Démoníčka pokrájí na jemno, Laskavku dá vařit celé listy, a bobule ichyie vymačká. Voda se zbarví do fialova. Nakonec přidá řasy. Ty nakonec vytáhne, odloží na talíř a čeká šest plných úderů, aby odstavila hrnec. Řasy rozprostře, aby rychleji vychládly stejně jako nápoj rozlije do mističek. Řasy odnese do pokoje.
„Omlouvám se ti, že jsem ti to neřekla.“
„Nevadí. Jsem rád, že máš někoho, s kým se cítíš dobře. Vše záleží jen na tobě.“
„Všechno ne.“
„Já vím, můj bratr,“ řekne hořce. To on je vehnal do toho podivného svazku, aniž by on tušil vlastně proč. „Jednou se to změní.“
„Možná.“ Dá na ženino čelo řasy stejně jako pod košili na prsa. Pak dojde pro nápoj, v duši šťastná, že už déle se nemusí schovávat. Ví to a nevadí mu to. Je to dobrý muž na rozdíl od jeho bratra. Vpraví do jejich úst po lžičkách nápoj. Kapky uvízlé v koutcích a na bradě utře kapesníkem.
„Pomůže ji to?“
„Ano. Na Ostrově jsem se to naučila od matky. Brali to hlavně bojovnicí. Neboj se, bude v pořádku. Něco mi říká, že má tuhý kořínek. Je porodní bábou?“ Dotkne se zbytku copu, který ji ustřihli.
„Ano, je. Děkuji ti, Prachmet. Běž si lehnout. Musíš být unavená.“ Ta přikývne a odejde do své ložnice. Aidan si protře oči, jde k oknu. Aniž by si to nějak uvědomili, uběhl Čas dřeva, přehoupl se do ohně, pak do vzduchu a teď nastává Čas vody. Zajímalo by ho, co dělá Elean, ale nebude pátrat. Buď mu to řekne sám, nebo si to nechá pro sebe. Taky zjištění, že jeho žena má poměr s Aionasem, kterého si velmi váží, ho dost sebralo. Měl tušení, ale když nic nenamítala, no bodlo ho to. Nakonec to nějak skousl, když byla v kuchyni, ale chvilku viděl rudě. Jenže má pravdu, nemohou nic dělat, dokud jeho bratr je hlavou rodiny. Moci se vzepřít, a už jednou to udělal. Stále čeká, jaký trest mu vymyslí.
Sevře ruce, rozhodnutý už netančit jak bratr bude pískat. Když mohl mu dupnout na prst Amadeo, zkusí to taky. Usměje se. U Temného, je to skvělý pocit, ale v tom se Oliviena pohne a on si uvědomí, že musí myslet i na ostatní. Amadeo tehdy nemyslel a jak to dopadlo.
„Kde…“ polknutí.
„Hned donesu něco k pití. Vydržte.“ Nechá otevřené dveře, jak vyběhne do kuchyně. Vezme džbán s vodou a pohárek. Prachmet to tu zřejmě připravila a zapomněla donést, pomyslí si.
„Pomalu,“ napomene Olivienu. „Mátě v sobě stále ještě jed.“
„Dobrá. Kde je?“
„Ve sklepě.“
Oliviena pomaličku přikývne, ale cítí, jak se jí motá hlava při tom jednoduchém pohybu. „Měla jsem strach,“ promluví pomalu. „Když jsem ho tam viděla… byl jak bytost z jiného světa.“
„Někdy tak působí. Budete v pořádku.“
„Děkuji. Kdo js…“ Zavře oči, tělo se uvolní.
Aidan si otře čelo. Najednou nechápe, proč pomáhá nějaké cizí ženě a astrologovi. Může ohrozit tím vše, na čem pracoval. Postavení, rodinu, školu i žáky. Bratr by se nerozpakoval ho i zabít, kdyby to věděl, ale nedozví se. Sloužící budou mlčet a Prachmet taky. Nějak to překonají. Vyjde z místnosti. Půjde spát, i když teď by měl končit hodinu ve škole, ale u Oka, kašle na to. Je unavený jako by celý den bojoval a ne hlídal jednu ženu. Vejde do své ložnice, sundá ze sebe oblečení a nahý vklouzne pod pokrývku.
„U Oka, stejně by mě zajímalo, co jim chce vyvést,“ zašeptá do tmy Aidan s myšlenkami na Eleana a Jahwneho.
Zima.
Bolest.
Tma.
Kde to je? Podlaha, zdi, nějaké bedny. Ležící postava se pomalu zvedne. Posadí se svěšenou hlavou na prsou. „Jsi k ničemu. Dříve bys mohl použít magii dva dny, a nyní jsi slabý jako štěně.“ Nadechne se, postaví, zašmátrá po zdi. Pod rukou ucítí drsnost zdiva. Posadí se. Je unavený. Potřebuje lesy, hory, rostliny a vodu a nejvíc svůj luk, který znásobuje jeho sílu. Čistý vzduch a osvobodit se od všech lidských starostí. Zakusit čirou radost z pohybu, potom se jeho magie rychle obnoví. Taky potřebuje víc používat magii.
„Rezavíš, Eleane,“ řekne tiše, když se opře o zeď. Sbírá síly, aby se odtud dostal. V duchu kleje nad svou bezmocností. Být to někde jinde, pak by ho první zloděj obral a podřezal. Má štěstí, že je tu. Vybaví si válku, kterou zažil, když dospěl. Stál na bojišti i dva tři dny, dokud nepadl vyčerpáním. Místo něho přišel další. Nikdy by nevěřil, že mohou prohrát. Lidé proti magii a oni prohráli.
Potřese jemně hlavou. Tohle je minulost, ale on v ní uvízl jako v pavučině. Je krásná, třpytící a smrtelně jedovatá. Pokusí se opět vstát. Tentokrát se udrží na nohou. Napřáhne před sebe ruku a zkusí vyvolat oheň. Usměje se, když se objeví koule, tak akorát, aby osvětlila prostor. Hodí ji doprostřed místnosti. Bez myšlenek se dívá, jak plane a osvětluje místnost příjemným ohněm.
Vypadá to, že na tom ještě není tak špatně, když ji dokáže vyvolat. Chce to jen zesílit, aby neodpadl po tak jednoduchém kouzlu. Jde ke dveřím, koule se vznáší za ním. Dojde k zamčeným dveřím, když zničehonic pocítí nechuť odtud vyjít. Jak bylo by jednoduché zmizet ode všeho. Žít jak poslední elefian a nikdy se nevrátit k ostatním. Jenže… To nejde, protože on chce odejít z lidského světa do svého.
Zhasne kouli, chce už otevřít pomocí magie, když si vzpomene, že má stále klíč. Vsune ho do dírky a jemně zpáčí. Udiví ho opět mechanismus klíče. Netuší, jak to funguje, ale je to věcička, za kterou by každý zloděj dal duši. Vyjde ven a jde ke komnatě, kde leží Oliviena. Nakloní se nad ní. Vypadá dobře, pak si všimne na čele řas. Prozkoumá je. Prachmet zřejmě zaúřadovala, protože jen národy Západních moří je používají. Bude v pořádku, ale on musí teď za Jahwnem. Nemá ho rád, ale musí zabezpečit osud lidi, kteří mu pomohli, aniž by museli.
Venku se nadechne čistého svěžího nočního vzduchu. Vsadí se, že vrchní astrolog knížecího dvora ještě spát nebude. Jde známou už cestou k paláci, potom stočí své kroky k observatoři. Vzhlédne k hodinám, i když nemusí. Poslední Hodina vody. Pak si vzpomene na Aidana, na ženu, která v Domě bílých lampionů vykládá karty. Zajde za ní. Nikdo ho uvnitř paláce nezastaví, jako by věděli, že to je zbytečné. Zastaví se před dveřmi do observatoře. Doslova vidí Jahwneho a svého golema, který se vznáší jen jeden krok od něj.
Rozrazí dveře, stoupne si do nich, jako by mu to zde patřilo.
„Třetí nejvyšší astrologu!“ zvolá ohromeně Jahwne. „Co tu…“
„Mám Olivienu,“ řekne s ledovým klidem. Opět bouchne dveřmi.
Jahwne se zamračí. Nesnaží se předstírat, že nerozumí. „Jak?“ Když se dozvěděl, že není ve vězení, vyděsil se. Okamžitě začal se ptát hvězd, co to znamená, ale pořádnou odpověď dosud nedostal. Skoro už nevidí na tabulky, přesto stále se ptá.
„Záleží na tom? Dáte od ní ruce pryč.“
„Porušila zákon Síta, astrologu Eleane. I když jste cizinec, pak byste jako astrolog měl právě tuto instituci respektovat. Okamžitě ji nám vydejte.“
„Nevydám, protože jestli ona porušila zákon, pak vy taky, když jste neoznámili, že nám tu pobíhá Divoké dítě.“ Jahwne strne. Tak přece to ví! Myslel si to celou dobu, že lže. Teď to ví jistě. Na Eleanově tváři hraje malý úsměšek. „No ano, proto tu jsem. Trvalo mi dvacet let, než jsem ho zachytil. Dvacet let hledání, Jahwne a jen kvůli vám. Co jste s ním chtěli dělat? Ovlivnit výběr kněžny? Oh ano, trefil jsem se.“
Jahwne vzteky zmačká papír. „Porušila zákon, bude trpět.“
„Nebude. Tohle už není ve vaší kompetenci, to je v mé. Už vás Amadeo Astryhze nemusí zajímat. Je můj,“ řekne důrazně.
„Ne, není. Amadeo Astryhze patří na hranici a tam skončí!“
„Jahwne, vy to stále nechápete. Nemáte na výběr. Vy ani váš bratr. Vím o něm. To on vám řekl, že mu v rajóně pobíhá Divoké dítě. To vy dva jste ho dali na strážného, kde jste ho celou dobu měli na očích. Vy dva jste porušili zákon daleko víc než ta porodní bába. Nezajímá mě proč, ale musí být chycen a odveden do paláce. Počkám do příjezdu Lovců. Potom odjede se mnou do paláce. Tohle je můj poslední úkol pro království. Tehdy mi Hvězdy řekly, že jedno dítě chybí, Jahwne.“
„Nedovolím vám zasahovat do vnitřních záležitostí knížectví.“
„Mě nezajímá, kdo bude kněžnou, mě zajímá jen on, a on má daleko vyšší cenu než nějaká kněžna.“ V duchu se ušklíbne, protože podle jeho obličeje má pravdu. „Kněžnu můžete vždy vyměnit prostřednictvím pavilonu…“ sotva to dořekne, uvědomí si, že oni nezvraždili kněžnu Anahitu. Byl to někdo jiný – ten neznámý čtvrtý. Přesto tím, že nic neudělali, jsou spoluvinicí její smrti i celé její domácnosti. „Ovšem Divoké dítě, to je něco jiného. Necháte ho být, necháte být Olivienu stejně jako ostatní, kteří s tím mají co do činění.“
„Nenechám. Nemůžete na mě dosáhnout.“
„Ne?“ podiví se a upře zrak na golema, který díky vzduchu je pro lidi neviditelný. „Přezkoušejte si svůj horoskop smrti, Jahwne.“ Dobře ví, že takový intrikán ho má udělaný, aby věděl, jak jeho plány budou vycházet. „Půjdu. Špatně se mi tu dýchá.“ Otevře dveře, vyjde.
Jahwne nic nechápe, když se dveře opět otevřou a dovnitř nakoukne se usmívající tvář. „Málem bych zapomněl. To platí i pro vašeho bratra. Přiblížíte se k nim, pomyslete na jejich smrt a zemřete.“
Jahwne zalapá po dechu. To jak se usmívá, je daleko horší, než když mu chladně oznamoval jeho porušení zákonů. Rychle se vrhne k tabulkám. Najednou únava je pryč a on se horečnatě hrabe v papírech. Nakonec vytáhne klíček od truhly. Vytáhne svůj horoskop a začne horoskop přepočítávat.
O tři hodiny klesne na židli. Jeho smrt se změnila. Nemůže tomu uvěřit, ale najednou hvězdy mlčí o jeho dni i hodině smrti. Polkne a znovu začne počítat. Nakonec počítá i bratrovo datum, ale i ono nevychází. Jako by se Vůle hvězd na něj rozzlobila a nedopřála mu jasné odpovědí. Proč tak najednou?
Měl pravdu? Může zemřít kdykoliv, ale jak? Nechal nějakého hlídače? Jak si může být tak jistý? A jak na to vůbec přišel? Počkat, řekl i další lidi. Kdo to asi je? Nenechá se jim manipulovat! Všichni zemřou! Najednou si uvědomí, že má strach. Když věděl datum své smrti, mohl bezpečně intrikovat, spřádat plány, ale teď, kdy může kdykoliv zemřít? Co má dělat? Možná by stačilo, kdyby je nechal na pokoji. Pak by snad hrozba pominula. Rychle udělá další výpočty. Vzteky zmačká výpočet.
„Ty bastarde!“ zařve na observatoř. Protře si oči. Už dávno minula noc, ráno a je poledne. Zničeně se posadí. Takže je bude muset nechat plavat, jinak zemře jemu neznámou smrti. „Ty zmije!“ praští do stolu. „Všechno zničil,“ mumlá si sám pro sebe. Plány, které vymýšleli od zjištění pravé totožnosti Astryhze, jsou pryč.
Vyskočí, rozrazí dveře. „Ty tam, přiveď mi velitele stráže!“ Rychle načmárá dopis, roztřesenou rukou ho zapečetí. „Tohle doručíte mému bratrovi. Je to jasné! Do Drun. Jestli to nedostane do hodiny, nejste velitelem. Je to jasné?! Počkám na odpověď.“
„Ano, pane.“ Schová list do kapsy kabátce a rozeběhne se z budovy.
Jahwne si otře čelo. Snad to dorazí k němu včas. Jde ke skříňce, vytáhne karafu s alkoholem, nalije si plnou skleničku. Kašle na to, že se pobryndal, pak se divoce kolem sebe rozhlédne. Kde může být? Kdo je ten jeho vrah? Musí být u něj, protože jak by jinak zjistil, že se chystá udělat? Zavře dveře, opře se o ně.
„U oka! Eleane, zabiju tě!“ Najednou ucítí tlak na krku, který ho sevře a pomaličku tiskne ho víc a víc až dochází mu vzduch. „Neudělám to,“ zasípá z posledních sil a tlak povolí. Zhroutí se na zem. Vezme skleničku, která mu vypadla z ruky, a zbytek vypije. „Iluze, klam, jen se mi to zdálo. Vsugeroval mi to.“ Uleví se mu, když přijde na to, co to bylo. Je to prostě schopný hypnotizér. Už o nich slyšel a prý dokonce Síto má pár z nich ve službě. Prý dokážou s lidmi neuvěřitelné věci. „Takže on je jedním z nich. Možná proto má takovou moc,“ zamumlá.
Ťukot. Opatrně otevře dveře.
„Odpověď.“ Převezme bratrův dopis.
„Milý bratře,
Moc tvému vzkazu nerozumím, ale zítra přijedu. Do té doby nepanikař. Něco vymyslíme. Ať tě nerušeně na tvé cestě provází Jasná Divine.“
Lien
„Díky, všem živlům, je v přádku.“ Pak se usměje. Jsou dva, něco vymyslí. Nenechají sebou takhle zametat. Pomstí se tomu zmetkovi, který je zahnal do úzkých.
Elean v lepší náladě vyjde ven. Pohlédne na oblohu, na které se začínají vytvářet mračna. Vypadá to na déšť. Nenápadně zkontroluje své golemy. Nedělal je dlouho, ale fungují bezvadně. Pak se pousměje. Vida, už se pokusil pomyslet na smrt jednoho z nich. Golem zasáhl velmi dobře. Budou jako bič nad bratry, kteří svou chtivosti po moci, mu vše překazili, protože nebýt jich, tak by možná byl z Amadea švec, i když na druhou stranu je jenom dobře, že umí vládnout mečem. „Nebyl by. Pro Nepředurčené děti nejsou určené tak obyčejné věci jako je řemeslo. Mají svůj osud v hrsti.“ Najednou se rozprší. Jedna kapka, druhá. Modrá obloha je najednou olověná. Rozhlédne se, když uvidí zazářit bílý lampion. Mimoděk došel k věži s hodinami. Vběhne pod jeho stříšku. Sklepe ze sebe vodní kapky.
„Přejete si?“ optá se ho hlas jak z jiného světa. Pohlédne na ženu v dlouhé tunice, která odkrývá nahé stehno a ukazuje žlábek mezi prsy. Vysoko vyčesané vlasy má sepnuté drahými jehlicemi s ozdobami. „Vás jsem tu ještě neviděla.“
„Přijel jsem nedávno. Dostal jsem doporučení od svého známého. Prý tu máte Vykladačku osudu.“
Jemně vykroužené obočí se nadzvedne. „Jistě. Chcete s tou osobou mluvit?“ Rty rudě natřené se začínají usmívat. Elean moc dobře pozná, že pobaveně. Sice nechápe proč, ale vypadá to, že si z něj dělá legrací. Pevně odpoví.
„Ano.“
„Prosím, pojďte za mnou. Jmenuji se Wiwerna. Vedu to tu. Vítejte v Domě bílých lampionů U věže. Zjednodušeně Věžní dům. Poslední dobou je velký zájem o vykládání snů. Možná najmu ještě někoho, i když pochybuji, že by měl takový úspěch jako… Vykládačka osudu.“
Elean se rozhlíží po přepychovém prostředí. Dokonce na podlahách jsou rozloženy vzácné koberce s milostnými motivy žen i mužů.
„Poplatek za služby dostanete na konci. Zaplatíte při odchodu. Toto je jediné pravidlo, které se týká tohoto domu.“ Otevře dveře, aniž čeká na souhlas. Eleana ovane příjemná mátová vůně a ještě nějaká, kterou nedokáže určit. Vejde dovnitř. Velká prostorná postel, taburet u stolku se zrcadlem. Velký paraván s motivem rozkvetlých stromů. Uprostřed křehký černý stolek s dvěma taburety a kartami.
„Wiwerno, hned jsem tam.“
Elean ztuhne, nakloní hlavu, jako by chtěl něco rozluštit. Ten hlas je…
„Vítejte. Vás jsem tu ještě neviděl.“ Wiwerna pohlédne na muže, který vyšel zpoza paravánu. Stejně jako ona má na sobě dlouhou tuniku, která bezostyšně odhaluje nohy i klín s údem, stejně jako hruď. Jen v pase je převázán bohatě zdobeným páskem. Dlouhé rukávy sahají až na zem, ale nepřekážejí rukám. Smolné vlasy má stejně jako majitelka stočené do uzlu s jednou stříbrnou jehlici. Elean si představí, jak tomu krásnému muži se rozlijou po zádech jak záplava. Obličej je něco mezi mužským a ženským, ale je vidět, že je decentně nalíčený, aby zmírnil příliš ostré mužské rysy. Oči jsou velké, výrazné a modrá barva může soupeřit s letní oblohou.
„Myslím, že nečekal, že budeš mužem,“ řekne pobaveně Wiwerna.
„Opravdu? A kým bych měl být? Porodní bábou?“ optá se hlubokým hlasem, který se příliš nehodí k nalíčení i jemnému zevnějšku, ale Elean pochopí, že je to naschvál. „Jdete kvůli tomu,“ ukáže na postel, potom ruka se přesune směrem k stolku. „Nebo kvůli osudu?“
„Za obojím,“ vyhrkne, protož ucítí nával touhy do slabin. Pak pochopí tu druhou vůní. Květina má jiné jméno, ale všichni ji říkají afro. Umí vzbuzovat touhu jak v mužích tak ženách a je velmi drahá.
„Nechám vás tu o samotě. Drahoušku, vás bych chtěla mít zde v domě.“ Nakloní se k Eleanovi a políbí ho na rty. „Měl byste úspěch, ale něco mi říká, že dáváte přednost fialovému šatu než bílým lampiónům.“ Odejde, aniž by čekala na odpověď.
„Tak co to bude?“ optá se Cicerio. Posadí se na taburet. Látka splyne po hladce oholených nohou a ukáže vyholený klín, z kterého ční pyšně vztyčené mužství. Pomalu a smyslně roztáhne nohy a rukou si zajede do rozkroku. Pohladí si penis, sevře varlata.
„Myslím, že tímhle začneme.“ Elean se beze studu svlékne. Dojde k muži a jedním pohybem mu stáhne tuniku z ramen, a zároveň ho tím uvězní.
„Jsi při chutí,“ zabublá smích, ale v podtónu je znát vzrušení nad svou nemohoucností.
„Tvá omamná vůně dělá se mnou divy,“ opáčí Elean.
Muž se rozesměje, když pochopí, co tím mínil. „Cicerio.“
Elean k němu poklekne a do úst vezme jeho penis. Muže to udiví, protože většinou jdou rychle na věc, aniž by se příliš o cokoliv než o sebe starali, a za chvilku zasténá pod zkušeným lízáním. Nechápe jak, ale cítí se jak v nebi.
Bez rozpaků mu dává stejnou rozkoš, jako bude chtít za chvilku. Cítí, jak mu to v klíně žádostivě tepe, ale drží se a ještě si ho nevezme. Nikdy se mu nelíbili jemní mladicí, spíš muži. Druhou rukou sklouzne ke svému klínu, kde si hladí úd, aby byl připraven k akci.
Jemným pohybem odstrčí svého zákazníka. Aniž by čekal, co na to Elean, opře se o toaletní stolek a vystrčí zadek. Ten pomaličku shrnuje jemnou bílou látku z pozadí, až ji přehodí na stranu. Pohladí do hladka vyholený zadek s chvějící se dírkou, která lačně čeká, až do ní zajede. Přiloží úd a zatlačí. Nejdřív jen lehce, ale když si uvědomí, že je namazaný a připravený, zatlačí ještě víc, až se do něj ponoří celý. Zavrtí se, aby se dostal hloub. Vstřícné teplo, těsnost málem způsobí, že vyvrcholí a vylije se do něj.
„Dívej se do zrcadla!“ poručí Ciceriovi, který má sklopenou hlavu. Ten se zadívá zrcadla. Tenhle cizinec ho dokonale vyplňuje jak už dlouho nikdo. Jedině kapitán by mu mohl způsobit stejnou rozkoš, ale ten to odmítá.
Elean z něj úplně vyklouzne, potom zajede opět dovnitř. Sevře boky prsty a bedry přiráží k zadku a dírce, která se jeho vpádům dokonale přizpůsobuje.
Cicerio zasténá. Místnosti se stále vznáší máta, ale i vůně sexu, která je daleko vzrušující než cokoliv jiného. Elean zahrčí rozkoší a vylije se dovnitř těla. Chvilku ještě čeká, potom z něj vyklouzne. Otočí ho a položí mu ruku na penis. Ten pochopí a rychlými pohyby se udělá, až vystříkne.
„Spokojený?“
„Možná,“ odvětí, přestože cítí se dobře, i když tím dlouhým půstem bude za chvilku chtít znovu. Přitáhne si ho k sobě, přisaje se k jeho odhalené pokožce. Líbá ho, až ztrácí dech. Potom z něj všechno svlékne. Rukama přejíždí boky, pas, dlouhá tvarovaná stehna a lýtka. Cicerio před ním klidně stojí, ale ta pohlazení ho vzrušují, že za chvilku už mu opět stojí.
Křivka zad, široká záda a hruď s bradavkami. Jednu vezme do úst, až se vztyčí. Druhou mne mezi prsty a pak ho vezme za ruku, aniž by mu dovolil vyvrcholit. Posadí ho na taburet ke stolku, na kterém jsou položeny karty. Na druhou židličku se posadí sám. S úsměvem vzhlédne ke svému momentálnímu milenci. „Vyložíš mi je?“
Cicerio je zvyklý, že k sexu častokrát chtějí i vyložit osud, jenže tenhle muž je jiný. Přináší mu rozkoš i něco víc. Cítí se s ním dobře, skoro jako by mu nevadilo, co dělá. Profese společnice sice je úctyhodná, ale když dojde na věc, pak až zas to tak není, jenže s ním se cítí přirozeně. Má chuť s ním znovu spát a to se mu stává málokdy. K tomu je krásný. Řekl by, že krásnější než on a není divu, že Wiwernu zaujal natolik, že mu to nabídla i přes to čím je. Čím déle se na něj dívá, tím hezčí je, což je s podivem, protože Věžní dům má nejkrásnější společnice ve městě.
Odkašle si. Situace je stejná jako jindy, přesto dráždivě jiná. Má chuť dělat, co si ten muž zamane. „Co chcete vyložit? Osudovou lásku? Úspěch? Peníze? Obchod nebo…“
„Vyjde mi můj plán?“ pomyslí si na golemy, na Aidana i s jeho tvrzením, že je to žena. Proč mu to řekl? Styděl se za to, že je pohlcen mužem? On by se nestyděl, ale Aidan má určité postavení. Přivést si domů společnici by nebylo vhodné. K tomu je ženatý a nějak má tušení, že Prachmet ví o jeho návštěvách v tomto domě, přesto by ji mohlo ranit, že chodí za mužem.
Cicerio se na něj upřeně zadívá, potom zamíchá kartami. Nedává mu je, což Eleanovi připadá podivné, ale nechává ho jednat. První karta.
„Čtyři živly znamenají změnu, která je harmonická, smysluplná. Znamená diplomacii, harmonii, rovnováhu, trpělivost.“ Na tuhle položí další, potom další. Na tváři se objeví údiv. „Málokdy vidím Čtyři živly, Hvězdu a k tomu ještě Čaroděje pohromadě. Nevzpomínám si, že bych je viděl. Znamenají, že se vám obchod nebo intrika povede, protože vše je řízeno obrovskou vůlí. V tomto znamení se nic nemůže nepovést, ale pozor na zneužití této síly, moci, která přináší. Dával bych si tu pozor, protože zneužití moci, může přinést opak, ale pokud budete opatrný, vše se bude dít, tak jak si přejete. Předpokládám, že všechny tři karty zobrazují vás, jako mistra nad Hvězdami.“
„To je opravdu potěšující.“
„Ano, to ano. Chcete vědět ještě něco? I když co mohu nového vyložit, když vše co vám řeknu, můžete vyčíst z hvězd?“
„Všechno ne,“ řekne zamračeně. „Dobře víte, že jsou věci, které nevyčte nikdo.“
Ciceria to udiví, ale poslušně zamíchá kartami. Vždy si myslel, že vše je dané a když se naučil vykládat karty, dávalo mu ledacos smysl. I to, proč pracuje jako společnice, i to, že právě zde v tomto domě ho potká štěstí. A snad má pravdu, protože mu karty nebyly ochotné prozradit jaké. Jestliže jemu nejsou ochotné prozradit, pak i možná hvězdy jsou skoupé na slovo. Sklouzne na zem a s prohnutými zády pomalu přejde k Eleanovi. Ví o své fascinaci tím mužem, ale nemůže jí odolat.
Elean sleduje, jak se k němu krade se smyslným úsměvem, touhou v očích. Zvrátí hlavu, když se ho dotknou jemné, ale silné prsty, které mu sevřou stehna a roztáhnou je. Teplo, které ho pohltí do zkušených úst, jenom přivitá. Zajede do tmavých hebkých vlasů. Nevědomky vytáhne jehlici, která sepnuté vlasy pustí ze svého vězení. Ani černý vodopád nezáří jako tyhle vlasy, pomyslí si, ale dál přestává myslet, protože obratný jazyk i ruce ho dovádějí k vyvrcholení. Když přestane, zaúpí, když jen o trochu později na něj s úsměvem dosedá.
„Líbí se ti to, můj pane?“ když se pohne nahoru a opět se napíchne na jeho kopí.
„Je to dostačující,“ odsekne, aby si nemyslel bůhví co. Smyslný hluboký smích ho vzruší ještě víc a tak ho chytí za boky, donutí ho nadzvednout a zase spustit. Z očí vymizí smích a v tvářích zůstane jen čirý chtíč, toužící se uvolnit ze zajetí touhy.
„Teď!“ Elean vystříkne opět do těla muže. Cicerio sedí, dívá se do tmavozelených očí a uvědomí si jedno. Ještě u nikoho takové neviděl. Jako by to byla tmavá zelená s jasnými světlými záblesky.
Elean ho hladí po zádech, nevyhýbá se ani zadku a otvoru, kde jsou spojení. Dráždí ho dlouhými tahy, protože dobře cítí jeho vzrušený penis mezi těly. Když cítí, že je připraven vystříknout, vstane a donutí ho podruhé udělat. Cicerio vykřikne rozkoší z toho, jak se na něj dívá. Líbí se mu to, i když asi by to nikdy nikomu neřekl. Podlahu skropí opět dávka semene, zatímco ze zadku pomalu vytéká semeno.
Elean zatím přejde k oknu, nadzvedne těžký modrý závěs a podívá se ven. Přestalo pršet. Cicerio se na něj dívá. Na rozdíl od stálých zákazníků, netuší, co má dělat, ale něco mu říká, že se k němu vrátí.
„Přijdu zase, mohu?“
Cicerio sebere ze země tuniku a zahalí do něj své tělo. Mezi nohama cítit lepkavé semeno, ale je mu to jedno. Obratnými pohyby spoutá dlouhé černé vlasy do uzlu a vpíchne do něho jehlici stříbrnou jehlici zakončenou kočkou. Zvažuje odmítnutí, pak přikývne. „Jistě.“
Elean mlčí o Aidanovi, i když by rád věděl, jak moc se znají, přestože kapitán sem může chodit jen za výkladem osudu.
„Samozřejmě pomlčím o tom, co se tu stalo.“
Elean se usměje, přejde k němu a políbí ho na tvář. „Děkuji.“ Cicerio to nechá být, místo toho se otočí ke stolku, otevře šuplík a vyndá dvě známky. Osud jedná známka, druhá sex, který tu provozovali.
„Tohle dejte Wiwerně.“
„Jistě.“ Oblečený vyjde ven. Musí uznat, že Aidan měl pravdu, když říkal, že je to dobrý dům. Wiwerně zaplatí dva zlaté alacaldy, ale za to, že je spokojený by dal i víc. Teď už zbývá jedno, pomyslí si, když jde k Aidanovu domu.
Počkat na Lovce.
Nesnáší čekání.
Čekal jsem už dost dlouho, pomyslí si ve dveřích. Zívne si, jak ukojené tělo žádá odpočinek. Snad se konečně pořádně vyspí.
„Vrátil jste se.“
Elean se zadívá na kapitána s jizvou na čele, pak na krásného muže. Představí si je v objetí. Nachýlí hlavu, zvažuje to. Ano, dokonale by se k sobě hodili. Jejich pouto by bylo jako mezi ním a ariméé.
„Ano. Tebe ani Olivienu nebude otravovat. Touhle dobou musel zjistit, že má smrt v patách.“ Potěšeně se usměje, protože mu to tak krásně vyšlo, a potvrdil to i Cicerio. Na Aidanově tváří se objeví údiv, potom přikývne. Věří mu.
„To jsem rád. Mohu se optat, co chcete teď dělat?“
Elean se usměje. Spánek počká, ale jedno musí vyřešit. „Opijeme se, pane kapitáne. Co ty na to?“ optá se provokativně.
Estrahzy se usměje vlčím úsměvem. „Nevím jak vy, ale mám slušnou výdrž.“
Elean si pomyslí, že tohle je protivník, jak má být. Nedá mu své přátelství jen tak zadarmo, bude muset si je pořádně vydobýt, ale těší se na to. Dokonce víc než když oznamoval Jahwnovi, že jeho plány skončily na smetišti.
Zima, pomyslí si Elean v teplém černém plášti s přetaženou kapucí přes dlouhé vlasy. Oči směřuji k východu, odkud by měli přijet Lovci. Už je vyhlíží týden, ale zatím nejsou vidět. Nemusel by tu být, jenže chce se jich optat, co se stalo. Dva měsíce na cestách, to je hodně. Jako by byli na samém konci království.
Přitáhne si plášť k tělu úžeji. Aidan povídal, že je neobvyklá zima a brzy pomine. Doufá v to, ale co mu řekly Ciceriovy karty, tak by se měl zanedlouho vydat na sever. Nechce se mu tam. I Vůle hvězd mu to potvrdila. Nechce se mu už nikam jet. Rády by si odpočinul od toho všeho. Někde v domě s ariméé po boku, kdy by myslel jen na toho druhého a vzájemnou touhu. Jenže je to sen, který bude možná jednou skutečný, zatím je to jen pouhé přání.
Jahwne se mu vyhýbá a Aidan dokonce povídal, že když ho vidí, přejde na druhou stranu. Zřejmě už poznal, že jakmile se ke kapitánovi přiblíží, znamená se dusit. Zajímalo by ho, jak si vysvětlil tenhle jev. Ale když se to tak vezme, ti dva ho už vůbec nezajímají. Horší je, že vůbec nerozumí, co se stalo s Amadeem. Ani karty, ani Vůle hvězd to nedokáže vysvětlit, nebo on tomu nechápe.
„Tam, pane, to budou oni.“ Řekne voják, který i přes zimu hlídkuje venku, místo aby se zahřál uvnitř strážnice. „V tuto dobu odtamtud moc lidi nejezdí. Je jich pět a mají psa.“
„Máte ptačí zrak.“
„Proto tu stojím,“ řekne trochu kysele, potom se usměje. „Ale pro vás to stání tady skončí.“
„To ano. Děkuji. Zde máte.“ Podá mu zlatý alacalde, že ho tu nechával stát. Správně by tu nikdo cizí neměl stát. Sleze ze žebříku, nasedne na Zafira, který konečně dorazil. Stan když ho viděl, byl nadšen a ihned ho bez jeho svolení projel. Byl nadšený ještě víc a gratuloval k neobvyklému, ovšem skvělému výběru koně.
Nechá je jeden den v klidu a zítra si zajde s jejich kapitánem promluvit. V myšlenkách se vrátí k problému jménem Amadeo. Nechápe, jak, ale na dobré dva týdny se mu ztratil. Hvězdy ani karty nebyly schopny určit, zda žije nebo je mrtvý. Tehdy šílel a ani Aidan, ani přednášky na univerzitě ho nedokázaly uklidnit. Každou chvilku pátral po tom, co se stalo.
Pak se objevil. Brečel úlevou, že se objevil, aby vzápětí se vyděsil, protože opět Hvězdy nebyly schopny určit, zda je živý nebo mrtvý. Nerozumí tomu doteď, ale Hvězdy prohlásily, že žije, a zároveň je mrtvý. Nechápe tomu. Bude se muset dozvědět víc. Na Zafirovi pozoruje pětici s vychyrtlým psem v čele. Jsou unavení, znechucení a neví co ještě, ovšem netváří se optimisticky.
Rozjede se k Aidanovi do školy. Vrátný ho už zná, tak ho pustí bez ptaní. Vrazí dovnitř.
„Ven!“
„Lovci!“ Ví, že na ten den čekal stejně jako on. Jenom lehké strnutí při výpadu ho prozradí, že je zvědavý, protože vzápětí zazní nekompromisní: „Ven!“
Elean odejde. Posadí se do blízké hospůdky, kam po cvičení zapadnou všichni kapitánovi žáci. Objedná si víno a vodu, které smísí v poměru jedna ku dvoum. Sotva vypije půlku džbánu, dveře se rozrazí a dovnitř se světlem vejde kapitán. Posadí se k němu.
„Tak co?“ optá se, i když ví všechno co Elean.
„Nemají ho. Jedou s prázdnou.“
Aidan si skousne ret, zamračí se, potom vzhlédne k Eleanovi. Za celou dobu, co jsou spolu, nechápe, proč se o Amadea tak stará. Proč ho tak urputně hledá a dělá kvůli němu věci, za které je smrt.
„Jel bych hned za nimi.“
„Proč?“
„Můj bratr, mám takovou předtuchu, že je bude chtít potrestat za to, že ho nepřivedli. Říká, že člověk nemá být slabý, jinak ho převálcuje někdo silný, a když ho někdo zklame jednou, nedává mu podruhé šanci. Smrt jim nehrozí, ovšem je dost vynalézavý. Může… Počkej a seď. Raport bude chvilku trvat, ale už předem vidím, jak je poslouchá chladně, přestože v nitru zuří.“ Oba sedí u džbánu s vínem, když se Aidan zvedne.
„Kam jdeš?“
„Do školy. Budu mít další hodinu a ty se běž podívat, co můj bratříček spáchal a jen tak, nezamícháš se do volby nové kněžny? Dnes je zimní ples, kdy všichni budeme v bílém.“
„Nezajímá mě to. Nebo bys rád, kdyby tvá sestra vyhrála?“
„Je krásná, viď,“ ozve se v Aidanově hlase pýcha, „ale řekni mi, pomohl bys?“
Elean se na něj zadívá. „Pomohl, ale její pavilon by měl být někde jinde, jinak nebude šťastná.“
Aidan se na něj podívá. „Proč?“
„Zajdi do archívu a pak na místě, kde stál pavilon, sídlí smrt, nepokoj, hněv, neštěstí.“
„To mi stačí. Uvidíme se na plese.“
Elean přikývne, ale sotva vyjde, zvedne se taky. Jestliže Aidan má pravdu, tak bude muset jim přispěchat na pomoc. Opět aby někoho zachraňoval. Amadeo má opravdu velký vliv. Už začíná chápat, proč Nepředurčené děti sbírají a vychovávají pod přísnou kontrolou v paláci. Mít doma chaos by se nikomu nelíbilo.
Brev se zadívá na vzdálenou bránu. Jednou museli k ní dojet, přestože nijak nespěchali. Ne jako jindy, kdy vezli sebou zločince. Tentokrát se vracejí s prázdnou. Poprvé v jeho životě a poprvé od té doby co začal velet této skupině. Nina, Dvojčata i Armilon jsou zasmušili. Nediví se jim, protože to, že Amadeo Astryhze zemřel, ovlivnilo je všechny. Týden čekali při vchodu do Údolí stínu, až nakonec to vzdali. Žádný člověk by nevydržel v té výhní víc než pár hodin, možná se zásobou vody pár dní. Ještě když odjížděl, ohlédl se, zda ho neuvidí, ale nevyšel a z Údolí stínu není jiný východ.
„Tak jsme tady,“ řekne Nina.
„Jo,“ protáhne jedno z Dvojčat, ale druhé mlčí.
„Co budeme dělat, Breve?“ nedá se Armilon.
„Půjdu za velitelem. Ustájte koně, vrať psa a setkáme se U džbánu.“
„Dobrá volba,“ pochválí ho dvojče. „Náramná volba,“ přidá se druhé.
„Co chceš říct veliteli?“ Pokyne rukou strážím, které si je udiveně prohlédnou.
„Pravdu, co by.“ Nadechne se a pobídne koně k rychlejší jízdě. Ostatní jedou klidným krokem dál.
„Kapitán není ve své kůži. To není. Divíš se mu? Nedivím, ale bojím se,“ spustí Dvojčata jedno přes druhé. Nina i Armilon se na sebe podívají, protože vyjádřili i jejich obavy. Netuší, jak plukovník přijme jejich nezdar, protože dobře vědí, že neúspěch nesnáší.
Brev zastaví koně před dvoupatrovým domem. Květů už není tolik, ale i přes zimní období, mají pár poupat. Vejde dovnitř.
Avarreon zvedne hlavu k přicházejícímu. Lovci, ovšem proč je Brev sám? Ach zajatce jistě dali do vězení. Bude muset ihned vydat rozkaz, aby ho přesunuli do Díry. „Vítej, Breve, nazpět. Jak šel lov?“
„Ohlas mě u plukovníka,“ řekne stroze. Sundá si rukavice, které zastrčí za pás s mečem.
Avarreon se podiví, protože jindy je hovornější. Ani na mysl mu nepřijde, že by nebyli úspěšní. Vede ho k plukovníku. Nejdřív ho ohlásí, ale ihned ho uvede dovnitř.
Brev poklekne před plukovníkem v modro černé uniformě. „Sloužíme ti a plníme tvé rozkazy.“
„Výborně, ale trvalo vám to. Co se stalo?“ přejde plukovník hned k věci.
Brev polkne, skloní hlavu ještě víc, pak pohlédne zpříma na plukovníka. „Nedostali jsme ho. Unikl do Údolí stínu.“
Plukovník se na něj dívá, dívá…, až Brev zneklidní. „Zopakuj to?“
„Stihali jsme ho až k Údolí stínu, kam vešel. Nevyšel z něj.“
„Nevyšel?“ optá se tupě plukovník. „Tím jako chceš říct, že jste ho nepřivedli?“
„Ano.“
Místnost se ponoří do ticha, jak plukovník nemůže tomu uvěřit a Brev naopak neví, co k tomu víc říct. Potom začne. „Stíhali jsme ho do jeho rodného města Drun. Odtamtud se vydal na východ do Dračích kopců, kde nás zdržel jeden muž, ne na dlouho. Pak už jsme jeli dnem i noci, až jsme ho dohonili u vchodu do Údolí stínu. Rozhodl se tam vejít, tak jsme mu zastřelili koně. Mysleli jsme, že tam nevejde, ale on tam vešel i se svými vaky. Utábořili jsme se tam, ale za celý týden nevyšel. Z údolí není jiný východ a žádný člověk tam nevydrží déle než tři dny, natož týden.“ Zmlkne.
„Zklamali jste mě,“ řekne plukovník, když zprávu přežvýkne. „Velmi zklamali.“
Brevovi po těch slovech se stáhne žaludek. Očekává, co bude dál, ovšem nedělá si dobré výhlídky. Určitě ztratí postavení mezi nejlepší skupinami Lovců v knížectví.
„Odebírám vám prvenství a myslím, že byste měli odjet do Hraničních lesů. Hlavní lesník mi neustále připomíná, že nemá dost lidi, aby tam hlídali. Myslím, že vaše pětka to snese, že kapitáne?“
Brev přikývne. „Ano, plukovníku Estrahzy. Ihned tam odjedeme.“ Vstane a pozpátku vycouvá. Venku se zadívá na Avarreona, pak vyjde mátožně ven. Mine koně, potom se vzpamatuje. Hraniční lesy znamenají jedno – Smrt. Jestliže Údolí stínu je rychlá jistá smrt, pak Hraniční lesy znamenají pomalou jistou smrt. Odvádějí se tam odsouzenci, otroci, dezertéři a žádný z nich nepřežije, kromě domorodců, kteří jsou imunní proti chorobám, které se rodí v bažinách, ovšem těch je poskrovnu. Jenže neposlechnout a utéct znamená jedno – smrt. Budou jako Amadeo a na každém rohu bude přibitá vyhláška, že kdo je chytí, dostane velkou odměnu.
Dostane se do hospody U džbánu, aniž si všimne, že ho sleduje chlap v černém plášti. Dřív by ho hned zaregistroval, ale historky o Hraničních lesích ho plně poutají, že nevidí, neslyší.
„Breve, tak jak?“ optá se ho tichým hlasem Nina.
„Máme pomoct hlavnímu lesníkovi v Hraničních lesích.“ Dívá se do tváře své skupiny. Šok. Ne, nedovolí, aby za tuhle chybu zaplatili, protože oni neudělali nikde chybu. „Odcházím.“ Další šok. „Nino, sežeň jídlo, Armilone koně, Dvojčata připraví zbraně. Zabalit si to nejcennější. Vyrazíme na dlouhou jízdu.“
Armilon hodí na stůl dva měděné alacaldy a odejde. Dvojčata sedí, ale Nina tentokrát vstane bez poznámky, že ji opět degradovali na obyčejnou hospodyňku.
„Co chceš dělat?“
„Nevím, ale rozhodně nemíním chcípnout někde v bažinách, vy jo?“
„Ne!“ odpoví, když na ně padne stín. Nina, která zahlédne chlápka v černém, zareaguje, ale nestihne to a je silnou rukou odhozena. Na stůl dopadne váček, v kterém všichni poznají zlato. Nina ostražitě k němu přistoupí.
„Najímám vás.“
„Co chcete?“ optá se Brev, který pozoruje váček jak smrtelného hada před útokem. Tohle představuje pětiletý žold pro všechny.
„Dostanete stejně těžký po skončení práce,“ ozve se melodický hlas.
„Fajn, a co za to chcete?“ všichni se dívají na váček, ale žádný po něm nesáhne. Vzít ho znamená přijmout tu práci.
„Najdete Amadea Astryhze a budete ho hlídat.“
Šok a pak uvolňující smích. „Mrtvolu sotva najdeme. Odmítám tam vkročit. To rovnou mohu jet do Hraničních lesů. Nějak to tam přežiju. Nejspíš je už ohlodaná, ale pokud chcete kosti…“ Dvojčata se zachechtají, i když je jim úzko. Ten chlap je neproniknutelný, ale i ta druhá možnost není nijak lákavá. Vlastně ať udělají, co udělají, jsou v pořádném průseru. Jako by stoupli do hovna, které nejde seškrábat a to vše díky tomu proklatému Astryhzovi.
„Klidně přivezte jeho kosti. Je mi to jedno, ale on žije. Budete ho chránit svými životy. Taky mi budete o něm podávat zprávy. Posla dodám za chvilku. Tak berete nebo chcete zemřít pomalou smrti v Hraničních lesích?“
Všichni zvažují, když se natáhne ruka a zlato zmizí. Brev s dvojčaty se udiveně podívají po Nině, která ho potěžká. Na rtech vychytralý úsměv.
„Bude zábava. Jste si jistý, že to peklo přežil?“
„Naprosto, paní Nino. Druhou platbu dostanete, až já uznám za vhodné.“
„Plukovník?“
Muž se otočí a odejde, jako by to přeslechl. Samozřejmě, že je z plukovníkovy moci dostane, ale rozhodně jim to nebude říkat. Malý trest za to, že dohnali Amadea až k údolí. Tímhle si to odpykají. Teď musí sehnat posla. Zamíří na trh, kde se prodává všechno. Od květin, drahocenného dřeva až po překrásné šperky, cizokrajné zvířata i školené otroky.
Zastaví se před stánkem, u kterého je nesčetně prázdných i obydlených klecí. Dívá se co má a vybírá. Pak se mu oči rozšíří a přistoupí k černému ptáku s dlouhým rudým ocasem. I konečky křídel má narudlé, stejně jako okolí zobáku. Sedí na bidýlku jako bez života. Moc dobře zná rychlost i hbitost toho ptáka, který na první pohled působí jako spáč.
„Zaujal vás?“
„Možná. Co to je?“
„Ehm…“
„Nevadí. Vezmu si ho. Kolik stojí?“
„Deset…“
„Dva.“
„Ne! Koupil jsem ho dráž. Klidně počkám na lepší nabídku. Sedm.“
„Čtyři a dost. Nestojí za to.“
„Počkejte, tak jo. Pět, a je to levně!“
To je, pomyslí si Elean. Kdyby věděl, co prodává, nedal by ho z ruky. Vytáhne pět zlatých alacaldů a položí je na pult. Vytáhne ho z klece, pohladí po hebkém peří, ovšem pták je stále jak bez života. Odchází s ním na ruce. V temné uličce mu vloží do křídel vítr, aby byl rychlejší i odolnější proti dravým ptákům. Dá mu i poznání, aby vždy zamířil k němu a k Lovcům. Pak se zarazí a přemýšlí, kde zrovna jsou, pak vyhodí ptáka do vzduchu. Ten se probudí, chvilku padá a těsně nad zemí rozevře křídla. Jako červeno černá šmouha zmizí z dohledu, přesto Elean stačí zaregistrovat směr. Rozeběhne se tím směrem, až narazí na Lovce, kteří se hádají.
„U Temného, co to je?“
„Ten je krásný!“ poznamená Nina nadšeně, aby vzápětí se zakabonila. „Nech ho být, ty barbare!“ zaječí. „Vytrhneš mu pírko a já ti utrhnu koule!“ zavřeští.
„Nechci mít ptáka na rameni, stačí mi v kalhotách!“ zaječí Brev.
„Ty hnusáku! Dej ho sem, bestie! A toho ptáka si uřež, stejně je k ničemu!“
„Trhni si nohou, ženská pitomá, a nech mého ptáka na pokoji! U Oka, seber ho, nebo mu zakroutím krkem!“
„Hej, neříkej, že máš strach z ptáků? Pták na rameni, pták v kalhotách… cha už vím, proč nikoho nemáš. Máš ho mrňavější, než tenhle pták má ocas!“ Oba stojí proti sobě, zatímco pták netečně sedí na Brevově ruce.
„Zmlkni, čarodějnice! Ptáci patří na rožeň! Bude z něho přesnídávka!“
„A…“ Zmlknou, když si uvědomí, že je tu jejich zaměstnavatel.
„To je posel. Vždy mě najde.“ Podívá se po koních z knížecí stáje, po psu a čtvrtém členovi, který ho drbe za ušima. Vypadá spokojeně. „Tohle je krádež.“
Brev mávne rukou. „To je fuk. Stejně jsme mrtvolami,“ řekne kysele. „Hele, fakt musíme se s tím tahat?“ Serve ho z ramene a hodí. Nina se vrhne, když ho vidí padat, ale ten opět nad zemi roztáhne křídla. „Umí to vůbec létat? U Oka, umí!“ zvolá, když mu opět dosedne na rameno.
„Breve, ten pták–“
„Zmlkni, fialečko!“ zaječí Brev zničeně. Nějak mu docvaklo, že ho bude muset nosit. „Je vám snad něco potom, jakou výbavu máme?! Ne? Tak už konečně zavřete hubu!“
„Ne. Jen dělejte si svou práci a chci výsledky. Stačí mu přivázat k nožičce–“
„Nic takového nebudu dělat. Nino, seber si ho.“
„Bude u vás,“ řekne hlas chladně. „Nebo mi můžete vrátit zlato.“
„Dobrá,“ zaskřípe zuby, protože kus zlata už je v tahu.
„Brev má dva ptáky, a jeden z nich je k ničemu,“ pronese škodolibě Nina.
Brev zavrčí, vyhoupne se na ukradeného koně. „Jedeme!“
Elean se dívá, jak odjíždí. Odvaha ukrást knížecí koně a psa, ovšem pomohou jim v úkolu. Tak konečně se může vydat na ten sever, ale nejdřív udělá dvě věci. Rozloučí se a dá plukovníkovi najevo, aby nechal Lovce být. Bude vzteklý, to mu nevadí. Dokonce by řekl, že to bude taková malá satisfakce za Amadea.
