Vůle hvězd
Kapitola 13.
Runový meč
„Na východě Alacaldské království sousedí se Sssertankým královstvím, s kterým má společnou hranici nejasně stanovenou poušti. Na této hranici i přes poušť jsou postavené četné pevnůstky, které brání kočovným ssesrtanským lidem vniknout do království. Největší a nejohroženější pevnosti je Nen i Ta.“
známá pravda
Taková neuvěřitelná rychlost, pomyslí si Daimón. Nic podobného nezažil. Má pocit, že Argésovy nohy polykají versty, jako by je pil. Oči se mu otevřou údivem, když zjistí, že východ je už velmi blízko. Dostanu se z toho! Zalije ho příval štěstí.
„Zpomal, Argési. Jsi velmi rychlý, víš to?“
Argés zastříhá ušima. Nerozumí, co mu jeho společník říká, ale musí ho přivést k Paní nazpět. Tak zní její přání, tak to provede. Zpomalí, pak se ohlédne. Je mu smutno, ale nemůže se vrátit, když byl hloupý jako hříbě a zakusil krve. Odfrkne si. Hloupé nezkušené hříbě, přesně jak ho nazvala paní Lachésis. K tomu musí nosit na hřbetě člověka. Copak se neučili, že jsou to jejich vrazi? Odfrkne si ještě jednou. Ještě nikdy nebyl za východem. Zná pár přátel ze stáda, kteří vyprávěli, že v dálce viděli něco podobného, o čem vyprávěla paní Lachésis, ale on tomu nevěří. Podle něj jsou to báchorky pro hříbata, aby věřila, že jednou odejdou z údolí, ale za celou dobu nikdo neodešel.
K tomu musí nést Daimóna. Proč mu dala tak vznešené jméno? Najednou se zastaví, protože si uvědomí, že stojí u chladného ústí ven z údolí. Dostane strach. Má jít nebo ne?
„Co je, Argési? Jdeme.“ Pobídne ho, ale ten stojí jak zařezaný. Daimón sesedne, obejde Argése a podívá se mu zblízka do očí. Kdyby uměl mluvit. Ví, že umí, ale co odjeli z jeskyně, není náznak toho, že by se nějak ozval. „Tak fajn, co je ti?“ Nic. Věděl to. Chytí ho za otěže a snaží se ho táhnout směrem k východu, ale jako by chtěl pohnout s horou. Pustí otěže z ruky.
„Mám toho dost! Jdu sám a ty si tu tvrdni.“ V tom okamžiku do něj Argés šťouchne takovou sílou, že Daimón skoro spadne. Ten ho nechápavě ho pozoruje. Co chce? „Nechápu, proč nemůžeš být normálním koněm. Bylo by to jednodušší,“ bručí už v sedle. Argés se pomalu hne k temnému ústí. Má strach z neznáma, ale když si vybaví slova Paní, musí to překonat. Netuší, kolikrát zde stál a díval se na východ. Teď ho překročí. Snaží se spojit s ostatníma, jenže nikdo mu neodpovídá. Poklesne na duchu.
„Argési, hodně štěstí,“ ozve se milý hlas Dióny. „Až se vrátíš, možná budu mít hříbě.“
„Gratuluji i tobě, Hyllosi.“
„Vrať se v pořádku i s tím člověkem.“
Argés zařehtá, což překvapí Daimóna. „Vrátím se. Děkuji.“ S vědomím, že na něj přátelé nezapomněli, vyrazí směrem k ústí. I Daimón pozná, že se něco změnilo. Už nejedou noha co nohu mine, ale svižně s očekáváním. Pomalu vjedou do skal, z kterých má stejný pocit – spadnou a zavalí ho. Pobídne Argése, ale ten jde stále stejně.
„Jestli takhle mě budeš poslouchat, tak by byl lepší normální kůň.“
Ten vyhodí zadkem, až Daimón málem spadne. „Ty… Dobrá, pochopil jsem. Rozumíš mi, jen když chceš.“ Odfrknutí ho málem dorazí. Povzdechne si a nechá ho dělat, co chce. Když sem šel poprvé, tak se moc nerozhlížel, ale teď má dost času. Skály tu nejsou nijak ostré a písku je minimum, ovšem to jak ční nahoru, je opravdu děsivé. Skutečná brána pevnosti. Stačilo by pár vojáků, aby se údolí ubránilo. Najednou se zhoupne, jak Argés prudce vyrazí.
„No vida, že to jde,“ zabručí, když se ztuhle zadívá, kam Śivy míří. Cann. Neodtáhli… Lovci! Co, když tam venku stále jsou? Napne zrak, ale nikde je nevidí, ale mohou být schovaní. Zařvaní „Stůj!“ je naprosto zbytečné. Argés se zastaví až před Cannem. Chvilku se dívá, potom skloní hlavu a Daimón opět zařve. „To ne!“ Jenže s protestujícím výkřikem Argés odtrhne kus masa. „Jak… Hej, kam jdeš?!“ zakřičí, když se Argés otočí do údolí. „Tam nejedeme! Tak stůj! Ty pitomé zvíře!“ Ovšem všechno je mu na nic. Argés běží do údolí jak o život. „Řeknu to, Lachésis!“ vyhrožuje, ale opět nic. Najednou skoro přepadne přes krk, jak kůň prudce zastaví. Stojí, stojí a stojí. Nechápavě sleduje obzor, protože nic jiného nemá na práci. Už dobře pochopil, že když se nechce hnout, tak se nehne a úplatek nemá. Taky otázkou by bylo, zda by zareagoval na mrkev stejně jako obyčejný kůň. Zalituje, že si spolu důkladně nepromluvili, když byli v jeskyni.
Najednou se objeví tři Śivy. Přijedou k nim, skloní hlavy. Dva větší, jedna menší. Najednou se všichni tři otočí a vjedou do ústí východu. „Počkat, to nemůžete! Je to Cann! Neříkejte mi, že… Co mám dělat?“ Ale neudělá nic a jen sleduje, jak se všichni pouští do Canna. Nakonec odvrátí hlavu, jenže ty zvuky mu zní v uších, proto sesedne a odchází. Argés nechápavě zvedne hlavu, potom se podívá na své přátele. Ti mu poděkují. Vyrazí za Daimónem. Něco se děje, jen neví co. Proč odešel? Je škoda, že se ho nemůže optat.
Daimón vztekle rázuje směrem, kde by měli být utáboření Lovci. Nevidí je, ale to neznamená, že tu nejsou. Argés ho dohoní. Vycítí, že je naštvaný, jenže proč? Co se děje? Přesto za ním jde. Potom si uvědomí, že je venku. Zastaví se, rozhlédne se kolem sebe. Kolem je písek sem tam kus traviny nebo uschlý keř, skoro jako doma, ale v dálce je znát šedivá hradba. Není vysoká, spíš nízká, proto to nebudou skály. Mohlo by to být… Doběhne Daimóna. Šťouchne do něj. Ten se zastaví.
„Nejsou tu. Počítal jsem, že je zde najdu, ale nejsou tu, přesto obhlédneme okolí, zda se tu neschovávají. Chci mít jistotu, že jsou pryč a nemít je v zádech, Argési. Moc mi nerozumíš, viď.“ Nasedne na něj. Začne křižovat místo, kde byl… Jak je to vlastně dlouho, co sem dojel? Týden nebo snad měsíc? Ty dny v poušti se tak slily do jednoho, že to vlastně ani netuší. Rozhodně se tu utáboří, protože nastává večer. Odpočinou si před další cestou a co ví, je tu poblíž pohraniční městečko. Mohl by se tam najíst.
Najednou zastaví. Ohniště. Mohli by snad zde být? Pobídne tím směrem Argése. Dřevo, kameny, ano tady byli, ale zdá se, že už to bylo před drahnou dobou. Seskočí z koně. Otěže nechá volně viset. Zadívá se na svého koně. Uteče mu nebo ne? Nejspíš ne. Pousměje se. Získal hodně, i málo. Dotkne se studeného popela.
„Utáboříme se zde. Počkáme na ráno, ano.“ Má sice hlad, ale v poušti měl toho daleko méně. Naláme větvičky z blízkého keře, z vaku vytáhne křesadlo. Za chvilku plápolá oheň. Dřevo nemusí shánět, protože to co tu zbylo, mu bude stačit. Argés se přiblíží k ohni, skoro se toho dotkne, když ho zarazí ostré. „Ne.“
„Tohle pálí. Bude tě to bolet.“
Argés poodstoupí. Tak tohle jsou ty divy, o kterých Paní vyprávěla. Jsou skutečné, stejně jako tenhle svět za východem údolí. Lehne si a dívá se na Daimóna. Ten se zabalí do příliš dlouhého pláště. Oči se mu klíží a jen zoufale si říká, aby se mu nic nezdálo. Po chvilce se mu zavřou oči a on usne spánkem bez snu.
Argés bdí, protože je tu tolik věcí, které ho překvapují. Například nepřišel vítr. Čekal ho a on nikde. Taky je tu jiné ovzduší. Řekl by, že je plné vody. K tomu to podivné teplo, které vydává oheň. Ano, tak tomu se říkalo. On sám ho nepoznal.
Natočí hlavu k Daimónovi. Je zvědavý, co chce dělat, ale i on usne, přestože občas zastříhá ušima, jak ho ruší podivné zvuky, na které není zvyklý.
„Dobré ráno, Argési.“ Zvedne se, posadí se. Má hlad, že by snědl i snad své boty, proto vyrazí k městečku. To bude nejlepší, co bude moci udělat. Nají se tam, dozví se, co je nového a možná získá i informace o Lovcích. Když sedlá Argése, ten se ani nehne.
Daimón s úsměvem si pomyslí, že je skvělé, že nezná různé triky normálního koně, i když popravdě dovede taky jančit a být tvrdohlavý. Kdyby nevěděl, že jsou chytří, že umí mluvit v hlavě, řekl by, že je to šedý špinavý… Zarazí se, poodstoupí a zavrtí hlavou. Je fakt špinavý. Takového koně by neukradl ani zoufalý zloděj. Bude muset to změnit. Přistoupí k němu, dotkne se hřívy, potom sjede na srst. Zoufalý stav. To nebude chtít jedno hřebelcování, spíš dvakrát, možná třikrát, ovšem času má dost. Vyhoupne se na Argése. Jemně zatlačí stehny, pevně sevře otěže a vyrazí směrem k městečku.
V myšlenkách se opět vrátí k tomu, že má hodně času. Co má dělat, když pomine nespočet slibů, které dal? „Jedno podruhé, Daimóne,“ zabručí si pro sebe. Pravda musí taky získat nazpět své jméno i to, aby nebyl mrtvý. Jméno by bylo snadné získat. Stačilo by navštívit otce nebo tetičku, jenže právě to nemůže udělat. Jeho útěk je příliš v paměti. Bude se tam muset vypravit, ale až za nějakou dobu. Takže vlastně otázka zní: Co dělat do doby, než se tam dostane? Taky by se mohl optat v nějaké menší pevnůstce.
„Jo a čapnou tě a strčí rovnou do vězení,“ zabručí, když Argés zastaví. Daimón, když si uvědomí, že stojí, tak se rozhlédne. Městečko. Stiskne šedé Argésovy boky, ale ten se nehne, protože zírá na mnoho budov, na maličké tečky, které se tam procházejí a teď… Vůz a dva koně, které ho táhnou. Tak tohle je svět, v kterém teď bude žít. Chce nazpět, kde nejsou tyhle divné věci, kterým nerozumí. Kdyby tu byla Paní, jistě by mu vše vysvětlila, jenže ta tu není. Proč jenom všechny její řeči pokládal za báchorky pro hříbata?!
„Co je ti, Argési? Jdeme. Potřebuješ vyhřebelcovat a já najíst. Mám hlad, že bych vyl na měsíc.“ Pokusí se ho opět pobídnout. Vystrašený Argés opatrně jde k městečku, které je solidně opevněné. Daimón si prohlíží tři věže i stanici. Musí tam být tak minimálně padesát, maximálně sto vojáků. Pravděpodobně jen jízdní jednotka, ale může tam být i menší pěší. Snad ho nepoznají. Chce vjet do městečka, když je zastavený stráži.
„Stůj!“ ozve se muž bez pláště. „Kdo jsi?“
„Daimón, tak mi říkají,“ znejistí, protože si vybaví, že by ho mohli poznat. Musí být nenápadný.
„Jo? A co tu chceš?“
„Snad vidíš, ne?“ odsekne, i když si umiňoval, že nebude budit pozornost.
Voják se zamračí. Z malé budky vyjde další voják. Postaví se vedle svého druha.
Daimón si povzdechne. Musí se ovládnout. „Najíst, umýt, stačí?“
„Jo. Potřebuješ to jako prase drbání!“ zachechtají se.
Daimón se dobromyslně usměje. Kašle na ně. Ví, jak vypadá i páchne, ale je mu to jedno. Právě přežil Lovce, unikl jim a prošel poušti. Tihle nemají tušení, jak to tam vypadá.
„Hej, odkud jedeš?“
„Nevím. Jel jsem na Západ, ale zřejmě jsem někde zabloudil. A jak se to tu jmenuje?“
„Dvoubraní, aniž vím proč. Hele, ty to víš?“ obrátí se na svého druha.
„Netuším, ale už běž! Překážíš!“ Daimón se otočí. Karavana buď s luxusním zbožím nebo naopak se zásoby pro vojáky, což by byl solidní důvod, proč už dál nechtějí žertovat na jeho účet. Je silně střežená, když vidí deset plně ozbrojených jezdců. Popožene Argése dovnitř. Ten opatrně stoupá. Ten podivný dlážděný povrch se mu nechce líbit. Opatrně stoupá, až zapomene i na strach z nových věcí. Zvláštní cesta brzy skončí. Je tomu rád.
„Sem. Tady bude nám dobře, Argési.“ Neví, zda mu rozumí nebo ne, ale popravdě má si povídat sám se sebou?
„Vy smrdíte!“ vyjekne klučina, který se k němu rozeběhl. Rukou si ucpává nos.
„Koupel a koně důkladně vyčistěte.“
„Ten by potřeboval vykuchat,“ zachuchlá s rukou přitisknutou na nos. „U Temného, ten je hrozný!“ Chce vzít za otěže, ale Argés pohodí hlavou a vzepne se. Daimón si povzdechne. „Zaveď mě do stáje. Ustájím ho sám.“
„Cože?“ chuchlá dál chlapec s rukou na nose. „Hele, držte se ode mne dál, jo?“ Druhou rukou ho od sebe odhání. Daimón se zamračí. Tohle už přehání, přesto vede koně do stáje. Když ho vede dál a dál, začíná se bavit, jak si něco mumlá pro sebe.
„Vyhřebelcovat se asi nenecháš, že?“
Argés neví, co říká, ale pro jistotu potřese hlavou. Nenechá na sebe nikoho sáhnout. Daimón patří do stáda, jenže tihle lidé jsou neznámí. Musí na ně dávat pozor, protože mohou mu ublížit, jako to povídala paní Lachésis. Před odjezdem mu to kladla na srdce.
„Tak dobře, počkáš tu na mě.“ V chodbě, která vede kolem stání, se ještě ohlédne za Argésem.
Ten zatím zamračeně přemýšlí, co má dělat, ale nakonec tu zůstane. Zadívá se kolem sebe, potom pod sebe. Je tu měkko, ne jako v jeskyni, skoro jako písek.
„Uhni se,“ ozve se a dotkne se ho ruka. Argés uskočí, až narazí do stání. Zlostně odfrkne. „Co je ti? Smrdíš stejně jako tvůj pán. Hele, nesu ti vodu, tak se zklidní.“ Divný kůň, pomyslí si pro sebe chlapec, když mu lije do žlabu vodu. Do druhého donese oves. Argés ho nedůvěřivě sleduje. Oddechne si, když je pryč. Ihned prozkoumá, co to má před sebou. Voda. Vypadá dobře, tak se pořádně napije. Paní povídala, že venku je vody dost, i když on tomu nevěří. Potom šťouchne do zrní. Nic podobného neviděl. Když byl malý, žral trávu v jeskyni, potom jen maso. Nic pro něj. Nechá to být.
Daimón s vaky v ruce jde za mávajícím klukem. Usmívá se. Je zvědavý, co bude dál.
„Stát!“ Daimón už opravdu pobavený zůstane venku. Za chvilku se dveře otevřou.
„Promiňte, za… Oh…“ Žena zrůžoví, když ucítí pach. „Potřebujete koupel, že?“ Nabídne mu, i když je vidět, že si nechává odstup. „Omlouvám se za chlapce. Je ještě dítě.“
Daimón přikývne. „Jsem dlouho na cestách, kde vody bylo poskrovnu.“
„Ach tak. Prosím, pojďte za mnou.“ Daimón s úsměvem jde za ní se značným odstupem. Žena otevře dveře do menší budovy. Má co dělat, aby neucukla, když kolem ní projde.
„Potřebujete společnost?“
Daimón se zastaví. Ví, že kdysi dávno měl snoubenku, ale popravdě nemá chuť. „Ne, děkuji. Rád bych se tu ubytoval.“
„Jistě. Volné pokoje máme.“ Žena v šátku přes ramena, zavázaným v pase a dlouhé sukni se pousměje. „Víte, já se omlouvám, ale budete potřebovat se vykoupat dvakrát.“
„Řeka tu není, že?“
„Jen studně. Nebýt jich, tak zde není možný život. Široko daleko, tak na sto verst, není voda. Je s podivem, že tu vlastně někdo žije, ale většina lidi je tu kvůli posádce. Občas se tu zastaví někdo, kdo jede na jih nebo ti, kteří jsou zvědaví na Údolí stínu.“
„Údolí stínu?“ Není to místo, kde málem zemřel?
„Ano. Mělo by se spíš jmenovat Údolí smrti, ovšem kdo mu dal takový název, netuším. Nikdo tam nemůže žít, i když se občas někdo najde, kdo touží zjistit o něm pravdu, ale já vás zdržuji. Zde je mýdlo, zde ručníky.“
„Děkuji, jste laskavá, ale potřeboval bych ještě pak oholit a ostříhat. Je zde nějaký lazebník?“
„Jistě. Víte, vylekala jsem se, když jsem vás viděla.“
„Nevadí. Vím, jak asi vypadám, ale byl jsem rád, když jsem měl vodu k pití.“ Shodí vaky, zakroutí ramenem. Konečně pořádná lázeň. Dokonce horká voda, studená voda. Tolik vody neviděl velmi dlouho. Svleče se. Oděv pohodí na zem. Stane nahý. Zhubnul. Už nevypadá jako dřív. Zamračený se posadí do lázně, když uslyší zaklepání.
„Dále.“
„Promiňte, to jsem jenom já. Víte, napadlo mě, že by ten oděv potřeboval taky vyprat.“
„Děkuji,“ řekne rozpačitě. „To potřebuje.“ Skrčen pozoruje, jak balí do plátna jeho oděv. Jen doufá, že tu nezůstane nahý, ale u Temného, copak nepřežil dvakrát svou smrt?
„Přinesu vám něco.“ Rozpačitě zůstane stát.
„Děkuji.“ Je nezvyklé, že o něj někdo pečuje, ale na druhé straně je rád, že nemusí se starat on. Na chvilku jen tu bude ležet. Musí se rozhodnout, co dál. Kam jít? Možná by sehnal nějakou mapu, ale jít na sever nebo na jih? Kam? Ptal se Lachésis, jak má získat své Něco nazpět, ale nebyla mu schopná to říct. Jen, že se musí do jeskyně vrátit. Jenže kdy? Co vlastně ztratil? Duši? Jméno to ví. Přál by si vědět, jak se jmenoval.
Leží s rukama přes okraj dřevěné vany. Vedle sebe má dřevěnou židličku, na které je položeno mýdlo a ručníky. Přímo před ním je okno se slabou blánou, přes které proniká dostatek světla.
Zvrátí hlavu, zavře oči. Teď by si přál mít sen, který by mu řekl, co má dělat? Potulovat po království bez cíle se mu nechce. Vždy měl nějaký cíl. Možná by mohl navštívit sestry. Moc se nevídali, spíš si psali dlouhé dopisy, ale neohrozil by je svou návštěvou? Na druhé straně by mohly dát otci vědět, že je v pořádku.
Oddechne si a sáhne na voňavé mýdlo. Připomíná mu bylinky tetičky Olivieny. Namydlí se, potom vezme kartáč. Zašklebí se, když se dotkne pokožky, ale popravdě potřebuje se vydrbat. Zadívá se na špinavou vodu, proto vystoupí. Opatrně vylije vodu z vany do rohu, kde je odtok, potom se rozhlédne. Jestli je to stejné jako u nich v ubytovnách, pak by na střeše nebo někde měla být nádoba s vodou, která je ohřátá od slunce. Tamhle. Dokonce dá se natočit do kbelíků. Úplný luxus, když si vzpomene, že naposled se koupal v studené řece. Za chvilku už opět je ve vaně.
„Nesu vám, oděv. Napustil jste si novou vodu?“
„Ano, velmi děkuji.“
Žena s úlevou opustí místnost. Když ho uviděla, tak opravdu se bála, co je to za vandráka, ale milý hlas ji přesvědčil, že by se neměla bát a pak, vojáci ho pustili dál. Ještě připraví pokoj. Když se to tak vezme, neměli zde už dlouho žádného poutníka, když pomine karavany, které směřují z jihu na sever a potom do království Sssertan.
Poslední kbelík s vodou na vlasy. Vstane, zadívá se do zrcadla, které tu je. Takhle by ho určitě nepoznal ani vlastní otec, ale nechce být tak zarostlý. Obleče se do volných kalhot a tuniky přepásané páskem, ke kterému si připne meč, váček s penězi a dýku. Vyjde ven. Do obličeje ho uhodí vedro. Rozhodl se správně, když pojede na sever za sestrami. Teď tam takové horko nebude. Jde do hostince, vejde dovnitř a rozhlédne se. Vypadá stejně jako ostatní hostince v městech. Pult, za ním sudy s pivem a vínem. Jediné co chybí, je velký krb, ale v tomto vedru by to byla hloupost ho tu mít. Velké i menší stoly se židlemi. Na stěnách místo obrázků nebo vycpané zvěře, jsou poličky s různými vyřezávanými i hliněnými figurky. Zvědavě přistoupí blíž. Živly, i různá zvířata, co vypadají jak živá. Líbí se mu.
„Chcete si koupit?“
„Ne, děkuji. Co je to za ptáka?“ Ukáže na sošku, která nemá rozevřené křídla, ovšem je dost robustní. Nikdy podobného ptáka neviděl.
„Nevím. Vyrábí to tu jeden voják jménem Arryja. Je hodně starý, ale říká, že zcestoval celé království. Tak co, jste připraven na toho lazebníka?“
Daimón pochopí.„Určitě. Všechno dám dolů, ale mířím na sever, tak tuším, že za chvilku stejně budu vypadat jako medvěd.“ Usměje se. Nikdy by neřekl, že lazebníkem bude paní hostinská. Jde za ní do jiné místnosti. „Nikdo tu není?“
„Ne. Tudy projde velmi málo lidi. Jsme poslední městečko na jižních hranicích, snad proto je tu takový klid. Nikdo nás nehoní a díky údolí máme od pouštních lidí klid.“
„A co jih?“
„No, kvůli nim tu jsme, ale už velmi dlouho nic nepodnikli. Většinou útočí o hodně dál od nás. Tam mají co dělat, tady je to skoro nuda. A odkud jdete?“
„Toulal jsem se,“ prohodí, potom raději mlčí, aby ho neřízla.
„Teď vypadáte jako jiný člověk. Podívejte se.“ Nastaví mu zrcadlo.
Daimón se zadívá do zrcadla. Ano vypadá tak, jak si to pamatuje, i když v hloubce tuší, že už není tím bezstarostným strážným jako kdysi. Odstrčí ruku se zrcadlem. „Děkuji. Zajdu za koněm a můžete mi připravit jídlo?“ řekne tiše. Má hlad, ale Argés je důležitější. Pokud nezbořil stáj, za chvilku to udělá. Taky by mu měl něco dát k jídlu, ale představa, jak mu servíruje mrtvé maso je odporná. Bude se muset překonat. Vždyť jen díky jeho omylu žije. Teď ho dokonce bude doprovázet na téhle neurčité cestě.
„Hej, chlapče!“
„Ano, pane?“
Neuctivé zakrývaní nosu je pryč. „Potřebuji kartáče, hřebeny a další věci k hřebelcování. Kde je dostanu?“
„Zde, pane. Neviděl jsem vás přijíždět. Jste už tu dlouho?“
„Ale ano, viděl,“ odtuší zlomyslně. Nechť se ten uličník chvilku trápí.
„Neviděl!“ dupne nohou. „Vidím každého, kdo sem přijíždí. Právě přijel Res up de Ioni.“
„A to je kdo?“
„Vy ho neznáte? Nejdůležitější obchodník na jihu. Přivezl nejen pro posádku zásoby, ale taky luxusní zboží, jaké prý se prodává jen v královském paláci. Je to velmi mocný… To jste vy?!“ vykřikne zklamaně.
„Já jsem ti říkal, že jsi mne viděl,“ usměje se škodolibě. „Můžeš jít.“
„Tedy nesmrdíte!“ řekne s upřímnosti malého klučiny. „Tak já mizím. Ten kůň je divnej, pane. Nechcete lepšího? Vím o někom, kdo má na prodej dobré koně.“
„Pochybuji, chlapče, že by se zde našel lepší kůň.“ Vybaví si rychlost, houževnatost i inteligenci. Pochybuje, že v celém království by se našel podobný kůň. Možná že dokonce by překonal i pouštní koně Sssertanského království. Počká, až odejde. „Je na tobě práce jak na hodinové věži, Argési.“ Vezme hřeben, kus hřívy a začne, když Argés ustoupí. „Hej, nic ti nedělám, jen tě češu. Přestaň nebo tě pošlu k paní Lachésis!“ Argés přestane, jen do něho drcne, až ho přirazí ke zdi. Ten si sáhne na žebra, pak vezme odhodlaně hřeben. Začne ho pročesávat. „Potřebuješ řeku a pořádně vyplavit,“ zabrumlá, když na něj padne stín.
„Jídlo, pane.“
„Astryhzi. Daimón. Je na něm hodně práce.“
„To ano. Pojďte, ať to nestydne. Když jste nepřicházel…“
„Děkuji.“ Odloží kartáče z dosahu Argése. Jak ho zná, byl by je schopen zničit. Argés se za ním dívá, pak se otočí, zadívá se na předměty. Popravdě nebylo to moc příjemné, když zahlédne kousek hřívy, která je nějak jiná. Možná to je právě to, o čem Paní mluvila. To starání se o ně. No, když to musí být, ale začíná mít hlad. Doufá, že ten člověk se o něj postará, jak říkala Paní. Jinak asi bude dost hladovět, i když je na to zvyklý, nemá to rád. Hrábne kopytem, když si uvědomí malou bolest. Skloní hlavu ke kopytu. Nikdy ho nebolely, tak proč teď? Je snad nemocný? Jak mu to říct? Potřese hlavou nad neřešitelným problémem. Bude muset něco vymyslet.
„Tak tomu se říká jídlo!“ Potěšeně si zamne ruce vyhladovělý Daimón. Neví, čím dřív začít, proto vezme do ruky chleba a zároveň s tím kus koláče s ořechy. Hostinská jen udiveně kroutí hlavou, jak to do sebe hází.
„Polévku?“ nabídne mu se stále nevěřícným pohledem. Takového jedlíka už tu neviděla hodně dlouho. „Zrovna jsem ji dovařila.“
„Sem s tím a kus syrového masa.“
„Syrového masa?“ V očích má otazníky. „Ano. Tohle je výborné,“ zabrumlá nadšeně. Utrhne pěkně šťavnaté křídlo z nějakého ptáka. Je mu jedno, kde to létalo, protože voní luxusně. Za chvilku je opřený o židli, funí a šťastně přemýšlí, jak jídlo je skvělé.
„Tady je to maso.“
„Děkuji, položte ho sem.“ Zadívá se na něj. Měl by ho donést Argésovi, u Temného, jenže je tak přecpaný, že z té židle asi se nezvedne. Napije se vody. Zrovna přemýšlí, že by si dal pivo nebo víno, když k němu přistoupí snědý muž s látkou stočenou na hlavě.
„Vznešený pan Res up de Ioni by s vámi rád mluvil.“
„Za chvilku,“ odpoví ještě pod vlivem plného břicha. Hostinská si přikryje ústa ruka.
„Pán vás chce vidět ihned. Pánův čas je velmi vzácný.“
„To můj taky,“ odtuší Daimón. „Přijdu k němu… Asi ne,“ odvětí, když zpozoruje dva plně ozbrojené muže. Na mužově tváři se objeví sebejistý úsměv.
„Tudy, prosím.“
„Za všech okolností zdvořilý, co?“ Přemýšlí, jestli je má poslat na cestu k Temnému nebo naopak s nimi má jít. „Netušíš, co mi tvůj pán chce?“
„Nevím. Pán se svými myšlenkami se nám nesvěřuje. Radil bych vám jít, než se rozzlobí.“
Daimóna to nakrkne. Zvedne se, vytasí meč. „Myslím, že tu zůstanu a odpočinu si. A až si odpočinu, pak bych mohl vašeho pána navštívit.“
„Deidreadre, prosím.“
„Zdvořilost za každou cenu,“ zamumlá s potěšením.
Hostinská se schová. Nechce vidět, jak z něj bude mrtvola.
Daimón se zapře, aby měl co nejstabilnější polohu. Dobře si vzpomíná na kapitánova slova, že pokud se šermíř kymácí, je oběma nohama v hrobě. Útočit má smysl, když víš, že protivník to neustojí. Ten kdo první zaútočí, většinou zaútočí i poslední.
Zřejmě neměli za učitele kapitána, pomyslí si, když švihne mečem, až místnost se rozezní nárazem. Uhne se druhému útoku, postaví se opět do střehu. Ti dva, i když jsou zkušení, nejsou až zas tak dobří. Útočí spíš jako vlci než školení šermíři. Odkud asi jsou? Jsou tvrdí, když zadrží mohutný útok, ale jeho meč to vydrží. Poklesne v nohou, odrazí je a sám zaútočí, ještě když vrávorají. Jsou sehraní jako dva vlci, co chytají zajíce, jenže podcenili ho. Opět udeří tak silně, že jeden z mečů to nevydrží a přelomí se vejpůl. Muž se zastaví a v šoku se dívá na pahýl čepele.
Daimón na nic nečeká a hlavici meče bez rozpaku vrazí do bránice, až se složí. Ještě jeden. Ten se narovná, aniž se podívá, jak je na tom jeho druh. Zaútočí sérii úderů. Daimón se zazubí. Připomíná mu to cvičení ve škole. Proplétá se mezi stoly, když zaslechne hluk, který ignoruje. Je rád, že si všechno pamatuje a nevyšel během útěku ze cviku.
„Co se tu děje?!“ ozve se velitel vojenské hlídky.
V ten moment má toho dost, zarazí útok, odrazí a provede výpad. Jeden druhý, odraz meče, švih dolem a je to hotov. Ten meč je poklad, usoudí. I délka je rozhodně lepší než u meče, který dosud používal. Zajímalo by ho, kdo ho koval.
„Jste zatčeni!“
„Oni si začali!“ Ukáže prstem na muže.
„Res up de Ioni poslal pro tohoto muže. Byla to menší rozcvička, veliteli,“ vmísí se do toho snědý muž v turbanu.
Velitel váhá, pak si vybaví tohoto muže. Jel po boku samotného pana Ioniho. „Rozumím, ale měli byste vědět, že je zákaz bitek. Budu to muset nahlásit veliteli.“
„Samozřejmě. Děkujeme moc. Omlouvám se, neměli jsme tušení o tomto pravidle. Můj pan to jistě vašemu veliteli vysvětlí. Všechny škody samozřejmě zaplatíme.“
„Dobrá, bylo to naposled!“ dodá tvrdě, aby ukázal, že oni, posádka, zde mají hlavní slovo a ne nějaký obchodníček. Vyjdou z hostince.
„Půjdeme?“ optá se muž. Daimón zasune meč, aniž by se podíval na ty, co jsou na zemi, i když dobře ví, že jeden z nich může být dost zraněný, ale když se o ně nestará jejich velitel, proč by měl on?
„Jistě.“ Vyjde ven, přimhouří oči. Rozhlíží se kolem sebe. Všichni jsou oblečení stejně jako on, až na to, že spousta z nich má klobouky, které je chrání proti slunci. Ženy místo kalhot mají dlouhé sukně, halenku s živůtkem a pestrobarevným šátkem, zavázaným na kříži. Muž ho vede k velkému domu, před kterým stojí vozy, stráže a Argés. Přimhouří oči. Tohle se mu nelíbí, ale nekomentuje to. Vejde dovnitř.
Jiný muž v nákladnějším oděvu ho vede do hloubi domů. Otevře dveře. Daimón vejde dovnitř. Zadívá se na muže v prostém černé tunice, kamaších a vysokých botách. Plášť přes židli je taky černý, a jen kvalita látek prozrazuje, že to nejspíš nebude nikdo jiný než ctihodný Res up de Ioni.
„Vítejte.“ Pokyne mu rukou, na které se zalesknou zlaté prsteny. „Posaďte se.“
Daimón si nesedne. „Rád bych věděl, co dělá můj kůň na nádvoří. Pokud vím, zanechal jsem ho ve stáji.“
„Pokopal tři mé lidi.“
Daimón se usměje. „Zřejmě ho příliš zblízka obdivovali. To se stává.“
„Jistě, to se stává, ovšem jsou mi teď k ničemu.“
„Chcete náhradu za to, že přišli k cizímu koni blíž, než by se slušelo?“ řekne tvrdě. Jednoduše ho chtěli ukrást a nepovedlo se to.
Res zahraje údiv. „Blíž než by se slušelo? Obviňujete snad mé lidi z krádeže?“
„Kdeže,“ usměje se vlčím úsměvem. „Jen si říkám, co dělali ve stájích, kde nebyl žádný kůň. Víte, sahat na cizí koně to se nebere na lehkou váhu. Osobně jsem ho tam vedl, aby náhodou někomu neublížil. Je krapet nesnášenlivý, co se týče neznámých osob.“
„Jen obdivovali nádherného koně, kterého zahlédli. Teď jsou mrzáci.“
„Je mi jich líto. Snad příště už tak lehkomyslní nebudou.“
„Jste dobrý,“ vzdá to Res. „Kolik za toho koně chcete? Pět alacaldů stojí skvělý kůň.“
„Za pět alacaldů bych si nekoupil ani sedlo na toho koně. Je mi líto, není na prodej.“
V obchodníkových očích se mihne stín nevůle. „Deset alacaldů.“ Chodí na stůl váček s penězi. „A teď můžete jít. Mám práci.“
Daimón se otočí, aniž by si vzal peníze. „Ne, vše je na prodej, pane Ioni. K čemu vám bude kůň, na kterém nemůžete jezdit? Myslím, že si ho vezmu nazpět. Nechť vás na vašich cestách provází Irius.“
„Lžete.“
Daimón se otočí. „Nelžu, můžete se o tom přesvědčit sám. Proč vlastně o něj tolik stojíte?“
„Už mnoho let se snažím získat pouštního koně. Mimo království prakticky nejsou k dostání. A vy ho máte. Jak?“ V hlase zní naléhavý tón.
„Na svých cestách jsem někoho zachránil. Je to dar, který se neprodává. Je zvyklý jen na mě, ale musím vás zklamat, není to pouštní kůň. Můžete se přesvědčit sám.“
„Zabít ho?“
Daimón si uvědomí, že ten vak, o kterém mluvil Stan, není asi viditelný. „Pane Ioni, vezmu si svého koně a neobviním vás u velitele posádky z krádeže.“ Vyjde ven, kde už stojí nejméně deset mužů. Zklamaně se vrátí do místnosti. Na Ioniho tváři hraje vítězoslavný úsměv, na stole je jen jeden papír. Váček s alacaldy záhadně zmizel.
„Jestliže se na něm projedete, nemluvím o osedlání, pak je váš a nebudu dělat problémy. Pokud to nedokážete, odejdu s koněm a nebudu dělat problémy pro změnu já.“ Povytáhne meč. „Velitel nemá rád bitky, jak jsem slyšel.“
„Dobrá,“ prohlásí Res. Je skvělým jezdcem a žádný kůň ho ještě neshodil. Vyjdou ven. Res obdivně spočine na malém koni. Daimón v duchu požádá všechny živly, aby měl pravdu a Argés nikoho jiného v sedle nesnesl. Jestliže ano, pak se ho musí vzdát. Přistoupí k němu, položí mu ruce na hlavu.
„Tak se ukaž.“
„Vypadni.“
„No jo,“ zabručí Daimón. Dívá se, jak snadno se Res vyhoupl do sedla.
Argés otočí hlavu dozadu. Podívá se na jezdce, potom na Daimóna. Paní přikázala jasně. Má nosit Daimóna, protože patří k stádu a nemá čtyři nohy. Tenhle nevypadá jako jeho pán. Potom se prostě nahrbí a trhne do strany.
Daimón si povzdechne, když s údivem, zjistí, že Res záhadně sedí na zemi, aniž by si všiml jak. Argés se podívá po Daimónovi. Ten se pochvalně usměje. Tak mohou jít.
„Ještě jeden pokus!“
„Jak chcete.“ Sotva se Res dotkne sedla, už tančí po jedné noze, protože Argés, začne chodit. Ignoruje jakékoliv příkazy, které dostává a Daimón mu žádné nedává. Jen ať si to vyžere, pomyslí si. Daimón začíná tušit, že Argés o příkazech ví asi tolik, co on o pouštních koních.
„Tak to ne!“ zařve Res, který nakonec vytáhl nohu z třmenu a natáhne ruku k pacholkovi.
Daimón se zamračí. „Myslím, že to neuděláte.“
„Nepůjdete proti všem,“ zavrčí Res. Sevře bič. Argés stále tančí drobnými krůčky. Daimón netuší, že je to obrana proti vysoce jedovatým hadům, kteří útočí ve skupinách. Daimón vytasí meč tak rychle, že přihlížející sotva stačí sáhnout na jílce.
Res up de Ioni se zastaví, protože na hrdle ucítí špičku ostří. Bojí se i polknout.
„Radil bych vám se nehýbat. Vaši lidé neměli, co na koně sahat, natož ho odvádět. Už jen to, že odvedli koně ze stání se rovna krádeži. Teď s ním v klidu odejdu.“
„Zabiju tě.“
„Můžete, pokud to zvládnete,“ řekne lehkomyslně. „Chce tu někdo zemřít? Málo jim platíte, pane Ioni. Přidal bych,“ řekne posměšně, když se nikdo nehne.
Resovi se zablýskne v očích. „Zmizte.“
„Jistě. Argési, dost!“
Argés ztuhne. Tomuhle už rozumí, i když situaci nechápe. „Půjdeme. Musíme zaplatit paní hostinské. Rozhodně nekrademe.“ Vezme ho za otěže. Odchází, ale meč neschová. Ostražitě pozoruje ozbrojené muže.
Res up de Ioni se drží za krk, protože mu tam nechal malou krvavou památku. Vztekle se obrátí a vejde domu. Mlčky pokyne vůdci.
„Argési, budeme muset odjet. Jsi příliš krásný, víš o tom? A to jsem tě považoval za špindíru, ale až tě vykoupu, vydrhnu, odstraním ty smotky ze srsti, budeš kůň, který stojí ne deset alacaldů, ale sto.“
„Pane?!“
„Nebojte se, odjíždím, jen bych rád nakoupil věci pro Argése, hřebeny a tak... Mohu?“
„Jistě. Deset stříbrných a dostanete nové, ještě nepoužívané. Přinesu je vám.“
„Tady máš.“ Přiváže Argése ke sloupu s kruhy. Vejde pro vaky, které tu nechal. Zase na útěku. Res up de Ioni za ním určitě někoho pošle. Viděl mu to v očích a bylo by to proti jeho přirozenosti, kdyby to nechal být. Chce Argése za každou cenu a když ho nedostane, tak ho zabije jen, aby ho neměl on. Kdyby nebyli uprostřed posádky, už by se tam mydlili hlava nehlava, ale ani pan Ioni se nepostaví proti královským vojákům. Může jim dodávat zboží, ovšem kdyby si byl jistý velitelem, seděl by už ve vězení.
„Děkuji. Zabalila jsem vám něco na cestu a zde je vaše oblečení. Není ještě úplně suché, ale je tu tak horko, že to po cestě vyschne.“
Daimón vytáhne ještě jeden stříbrný, který ji podá. Zapomněl by na to. „Děkuji moc za skvělé přivítání. Ještě něco, kde bych mohl koupit mapu?“
„U starého Arryje. To je ten voják, který dělá figurky. Vidíte tamten žlutý domek? Už necestuje, jen si přivydělává figurkami. Prý to počasí dělá dobře jeho kostem.“
„Děkuji moc.“ Vezme Argése za uzdu a vede ho k žlutému domku. Zabuší na dveře. Ty se po chvilce otevřou.
„Co je? Oh ten je nádherný ale zanedbaný.“
„Nebojte, zas bude krásný. Máte mapy? Paní hostinská mě k vám poslala.“
„Pojďte dovnitř, mladíku.“ Daimón vejde. Prostý stůl, dvě židle, poličky s figurkami a malá pec místo krbu. Zřejmě je tam vypaluje. Na oknech jsou jen tenké zažloutlé záclony, ovšem na zemi u lůžka leží nádherná kožešina. Muž v širokých kalhotách, tunice po kolena přepásané páskem přejde k truhle.
„Jaké chcete?“ optá se, když s hekáním k ní klesne. „Království, jižní země nebo celého světa?“
„Tolik?“
„Byl jsem kreslířem map, mladíku. Moje poslední štace byla tady. Chtěl jsem zmapovat Údolí stínu, to už jsem nezvládl. Bylo to na mě moc a roky si vybraly daň za cestování.“
„Není o co stát,“ zahučí s nevolí Daimón. Když si vezme, co tam zažil…
„Ty jsi tam byl?!“
Daimón váhá. „Byl. Je tam písek s pár keříky. Skály ostré jak nůž, jak tam každý večer vane vítr s pískem, který je obrušuje. Není tam voda a v noci zima. Jiskrovec je vedle měsíce a postříbřuje duny, které místy přecházejí v hladkou plochu. Vchod je temný a chladný pro změnu se skálami, kdy máte pocit, že na vás padnou. Vysoko plachtí velcí ptáci a v písku jsem viděl hady i ještěrky, dokonce menší zvířata. Často se pohybují pod pískem, aby zákeřně zaútočila.“
Muž nábožně ho poslouchá. „Dostal jste se odtamtud.“
„Náhodou,“ zabručí. „V životě mě tam už nikdo nedostane. Je to…“
„Hrůza.“
„Ano. Nejhorší jsou ty větry s pískem, kdy pod pláštěm se dusíte, omdléváte a přitom víte, že tohle může být vaše poslední hodinka a potom nádech chladného vzduchu, který vám zaplní plíce. Vyplivování písku, který se dostane mezi zuby. Není o co stát.“
„Děkuji moc. Tak jaké mapy chcete?“
„Všechny.“
Muž přimhouří oči, pozorně si ho prohlédne, pak se začne hrabat v kufru. Vyhazuje jednotlivé srolované svitky, až vytáhne knihu a velký svitek. Podá mu je. „Pět zlatých za mapu, dvacet za knihu.“
Daimón otevře ústa k odmítnutí, protože to je malé bohatství, ale stařec rozloží mapu na stole a otevře knihu. Daimón má co dělat, aby nevykřikl úžasem nad jejich krásou, protože nic podobného ještě neviděl. Na svitku je podrobně vykreslené království, zatímco v knížce je soubor map. Prohlíží si oblasti. „Moje nejlepší práce. Nechtěli ji, protože prý je to zbytečné, ale jsou tu ruiny Sssertanského království, kobky Pardského království, lesy i bažiny Fiorského knížectví. Mrtvé moře na severu a Vrakoviště lodi na jihu. Přesně tak jak jsem je prošel.“
„Vezmu ten svitek.“ Sice ho to zatíží, ale dobře si uvědomuje, že vědět, co se tam nachází… „Stojí za víc, jen mě mrzí ta kniha.“ Zadívá se mu do očí. „Vrátím se pro ni, nikomu ji neprodávejte, prosím.“ Daimón vysází poslední zlaté, které měl. Bude muset si něco vydělat. Zaváže značně ztenčený váček. Zabalí svitek do vaku. Vyjde ven, chce už nasednout na Argése, když na něj voják opět promluví.
„Toho koně bych obul.“
„Cože?“
„Za chvilku ti bude kulhat. Jak můžeš mít koně, který nemá podkovy?“
Daimón se k němu ztuhle obrátí. Nejistě se usměje, jenže už poznává, že vojákovi to začíná docházet. Nemůže mu lhát, proto se souhlasně pousměje. Je přesvědčený, že nikomu to neřekne.
„On je odtamtud, že?“
„Děkuji za mapu. Znáte dobrého kováře?“
Arryje mlčí, obdivně sleduje koně. Je překrásný a je z údolí. Myslel si, že o šedých stínech se vyprávějí báchorky, jenže zdá se, že je to skutečnost. Bude o tom mlčet. A pak je příliš krásný, než aby na něm jezdil takový Res. „Na severu, kousek od nás, tak padesát verst, je městečko Nen i Ta. Je tam skvělý kovář, a když ne on, bude jistě vědět, kdo by ti mohl pomoci. Náš kovář je dobrý pro obyčejné koně, ale on má příliš malou nohu. Mohl by něco pokazit.“
„Děkuji.“ Pokyne mu a vyrazí. V bráně zamává vojákům, kteří ho poznají jen podle koně. Za ním jak stín vyrazí velký obr, jenže jeho kůň není Śivy a brzy ho ztratí z dohledu.
„Zůstaneme, zde. Ukaž, jak to vypadá?“ Starý voják měl pravdu a on po několika verstvách poznal, že ladný krok Śivyho už není, takový jako byl v údolí. Argés nechápe, co chce. Daimón mu poklepe na nohu a nic. Potom se snaží násilím ji zvednout, zase nic, jenže nějak musí zjistit, v jakém jsou stavu. Měl na to přijít hned, ne za tak dlouho a ještě k tomu od cizího člověka. Zapáčí, zavrávorá, jak Argés odlepí nohu od země. Neodepře si, aby se nedíval, co dělá. Kopyto ho bolí a přitom v údolí ho nikdy nebolelo. Nerozumí, co se děje.
„Je to špatné. Budeme tě muset okovat a mám pocit, že to bude dlouhé přemlouvání.“ Zatím vypadá v pořádku, ale určitě ho bolí, když jde po kamenech. Bude muset jít místy, kde je jen měkká hlína, tráva a písek. Kdyby žil v normálním prostředí, byly by pevné, jenže takto… Pustí ji, aby se mrkl za druhé. Vypadají stejně, povzdechne si. Potom si podepře boky, prohlédne malého koně. Usměje se nad tím, co Argése čeká. „Jdeme na to. Vypadáš strašně. Asi jako já, než jsem se upravil. Všichni by se ti pošklebovali a mně taky.“ Vezme kartáče a pomalu dokončuje čištění srsti, i když na některých úsecích nadává, protože jsou zcumlané do chuchvalců. Když skončí, pyšně si prohlédne své dílo. Nikdy by nevěřil, že kůň může být tak nádherný. Celý šedý s místy do tmavé a někdy se stříbrnými odlesky. Nejúžasnější je tmavošedý pruh na zádech, který jemně přechází v šedou. Dlouhý ocas a hříva jsou skoro k zemi. Teď jsou krásné rovné, místo toho, aby byl zcuchané a slepené. Schová věcí do vaku.
„Budu se o tebe starat. Zítra ti udělám důkladnou masáž. Bude se ti to líbit. Stan, to je vrchní stájník v knížecích stájích ve Fiore říká, že by měli koně dostávat masáž den co den. Miluje vás víc než lidi. I když jsi vlastně Śivy. Asi mi neřekneš význam toho slova, že? Tak teď si lehneme a přespíme tu.“ Přihodí na oheň klacky, které ihned vzplanou, jak jsou suché. Dívá se do ohně, ale když ucítí pach a obličeje přátel, odvrátí hlavu. Lehne, pod hlavou sedlo, když vyskočí. Argés nejedl. Je osel, jenže kde sežene kus masa, když je zapomněl v hostinci? Zadívá se na něj, zda nejí suché trsy rostlin, co tu jsou, ale ani se jich netkne. Zítra musí něco ulovit. Zklamal Lachésis, ale vůbec si na to nevzpomněl. Začne prohledávat vak. Uzené? Zadumá se. Snědl by to? Jde k němu a dá mu to pod tlamu. Nic, takže čerstvé maso.
Argés k tomu přičichne, skoro to voní jako maso, jenže maso to není. Má už dost velký hlad. No snad zítra něco najde.
„Omlouvám se ti a slibuji, že zítra něco ulovím. Už nezapomenu, ale musím říct, že mě rozvzteklil, když tě chtěl ukrást. I když nechápu, jak ses ho zbavil. Díval jsem se na tebe, a najednou ten namyšlený hňup seděl na zemi jako nic a potom ten tvůj tanec. To bylo naprosto skvěle. Jsi nejlepší kůň na světě.“ Zívne. Zachumlá se do pláště, když mu vstanou na krku a na předloktích chloupky. Opatrně shrne plášť, sáhne po meči. Postaví se, zadívá se na Argése. I on něco cítí, protože se dívá jedním směrem – k severu. Z pochvy měkce vyklouzne dlouhý zahnutý meč. Má pocit, že tentokrát to nebude jako v hostinci, ale něco daleko horšího.
Napíná oči do tmy, ale nic nevidí. Přihodí další dřevo. „Je tam někdo?“ Možná to budou Ioniho zabijáci, napadne ho. Uleví se mu, když v tom okamžiku pozná, že se mýlil. To co proti němu stojí, není člověk. Netuší, proč si je jistý, ale kolem toho člověka, jako by se přeléval černý svit. Mrazí ho z toho pohledu, přestože je teplo.
„Ty mě vidíš?“ optá se ho klidný hluboký hlas.
„Jistě,“ řekne nervózně. Proč by ho neměl vidět?
„Budeme bojovat, řekne se to tak?“
To je divná myšlenka, prokmitne mu hlavou. „Proč? Nechci.“ Bojí se. Bál se už dřív, ale tohle jde z hloubi duše, kdy ví, že to co před ním stojí, nejde zabít. Opět netuší, jak to ví.
„Budeš muset, ovšem nejdřív mi řekni své pravé jméno.“
„Neznám je.“
Postava přistoupí k němu ještě blíž. Až teď Daimón si může všimnout detailů, které se před tím skrývaly v nepropustné tmě. Dokonce ani světlo ohně, ani Jiskrovec a měsíc nic neukázaly na postavě, která je oděná do vysokých bot, i když podivného vzhledu. Těsné kalhoty obepínají svalnaté nohy. Na hrudi se leskne zašlý pancíř, přes ramena má přehozený plášť sepnutý tmavou jehlici. Na hlavě má opět zašlou přilbu zvláštního tvaru. Ruce jsou chráněny chrániči. Tvář není ani stará ani mladá, jako by věk pro ni nic neznamenal. Je hladce vyholená, ostré rysy dotvářejí válečnický dojem. Oči jsou tmavé bezedné propasti bez jakéhokoliv pocitu. Na zádech je vidět kus meče, u pasu má další.
„Nepoznáš své jméno? Jak mám pak znát toho, koho zabiju?“
Daimón se otřese pod jistým tónem a pevně sevře meč. „Možná ne.“
„Pak vytas ten svůj mečík.“ Daimón napůl očekává, že vytáhne meč, který má na zádech, ale místo toho vytasí meč, který má u boku. V jedné drží dlouhý zahnutý meč, v druhé pochvu. Až teď se od ocele odrazí svit Jiskrovce i odlesk plamenů.
Argés přejde na druhou stranu ohně. Ten muž je mrtvý, to ví, jenže necítí z něho pach masa jako z Daimóna. Je zvláštní, že ho vidí. Má strach. Paní nikdy jim o tom nevyprávěla, ale chápe jedno. Bude se bojovat a Daimón by mohl skutečně zemřít. Paní vyprávěla o bolesti, o dnech války, ovšem taky říkala, že nemohli nic dělat, jen být po boku svých pánů.
Daimón váhá, nakonec meč vytasí. To, že konečně zemře, ho podivně uklidní. Postaví se do základní pozice, jak ho učil kapitán Estryhze. Dívá se cizinci zpříma do obličeje.
„Nikdy se nedívejte někam jinam než na svého nepřítele. Je to nejen zbabělé, ale hlavně můžete propásnout chvílí, kdy on zaváhá. Do toho.“ Tlesknutí vždy ukončilo jeho poučky.
On bude čekat, i když tuší, že tenhle muž chybu neudělá.
„Máš meč vznešených elefianů, to je dobře, protože jinak bych tě zabil první ranou.“
„Neznám je, ale ten meč mi darovala paní Lachésis s tím, že ji ho mám vrátit.“
Smích. Malý pohyb a pochva je odhozená na zem. „Neznám paní Lachésis, ale za sebou máš Śivyho. Neznám nikoho, krom tebe a elefianů, kdo by na nich dokázal jezdit. Ctí tě to, válečníku beze jména.“
„Daimón.“
„Ten, jež mění osud člověka? Byl jsi přijat do stáda Śivych? Bude mi ctí tě zabít dvojnásob.“
„Kdo jsou elefiané? Neznám je.“
„Národ, kterému lidé říkají Bílý lid, a jejich skutečné jméno zní elefiané. Před dávnými věky lidé s nimi bojovali, až do hořkého konce, přestože sebou nesli světlo, které plápolalo na cestách. Stáli jste se pány této země.“ Pomalu napřáhne meč. Zkoumavě se dívá na válečníka, kterého má před sebou. Nechápe, že s ním baví, dokonce ho vidí. Potuluje se po světě dlouho a kromě mrtvých ho nikdo nespatřil. Až on, ale to, že jezdí na Śivym, ho řadí k výjimkám, které musí brát vážně. I to, že mu patří meč vznešených elfů, je zvláštní. Celé setkání je podivné, až ho z toho mrazí. Rád by věřil, že konečně našel toho, komu… Zaútočí. Bez známky jakéhokoliv vzrušení, bez toho aniž by dal na sobě cokoliv znát. Je potěšen, když hlas jeho meč zazní o druhý. Už dlouho ho neslyšel zaznít. Možná se neměl vzdávat pochvy.
Daimón instinktivně před sebe napřáhne meč. Zabrní ho ruce od nepřátelského úderu. Musí zaútočit a ne se jen bránit, když opět napřáhne meč k obraně. Uvědomí si, že i když mu Kámen sebral to Něco, pak netouží se setkat se svými přáteli. Musí toho tolik splnit. Přo odrazu meče si opět uvědomí cizincovu převahu. Zaútočí jednoduchým sekem seshora. Narazí, ale pokračuje půlobloukem na spodek. Ví, že odkrývá si hlavu, ale riskne to. Vyšlo to, když opět narazí na meč. Útočí, když si po třetím seku uvědomí, že si s ním cizinec pohrává. Zachvátí ho vztek, který mu dodá síly, ovšem zároveň sníží ostražitost.
Když sotva uskočí, uvědomí si svou chybu.
„Málem jsi zemřel, člověče. Vztek v bitvě je k ničemu.“
„Vím, jen nechápu, proč si se mnou tu hraješ? Mohl jsi mě vyřídit při třetím seku.“ Prudce oddechuje, meč se mu v ruce chvěje. Nikdy takový souboj nezažil.
„Ano, mohl jsem,“ připustí klidně. „Jsi dobrý, že jsi to vydržel tak dlouho. Vlastně nebýt toho, že máš meč nejlepších kovářů, už bys měl být mrtvý. Bojujme dál.“ Už ho nechce zabít, jen touží zjistit, zda je hoden výjimečného meče.
„Dobrá.“ Uklidní dech, zapře se nohama a vyrazí. Protivník ho lehce odrazí, zaútočí, jen už ne s tou sílou jako předtím. Argés udělá krok k bojujícím. Zdá se mu nebo ne, ale něco se změnilo? Odfrkne si. Lidi asi nikdy nepochopí.
Z přítmí se na ně dívá obrovský chlap. Krčí se v naprostém tichu v křoví. Přišel před chvilkou. Zchváceného koně přivázal ke stromu a sám se tiše přiblížil. Hodlal ho zabít ve spánku, bez žádných zbytečností a sebrat koně, když ho viděl vstát. To co teď vidí, mu nedává smysl. Ten chlap, co urazil pana up Rese, bojuje sám se sebou, a přesto to vypadá, že má protivníka, i když toho druhého nevidí.
„Umíš jen to?“ optá se líně muž s mečem na zádech. Krouží kolem Daimóna plavně jako kočka. „Pak dělej, ať se pobavím před tvou smrtí.“ Zaútočí obratnými fintami. Ještě chvilku mu Daimón stačí, když se mu podlomí nohy, udělá krok stranou a nastaví meč, který za něj odlétne. Skloní hlavu a čeká na poslední úder. Cítí chlad zbraně na krku, ale rána nepřichází.
Muž váhá nad úderem, protože za ty roky nikoho nenašel, kdo by ho viděl, komu by mohl dát meč, kdo by obstál proti jeho umění. Potřebuje ještě léta praxe, aby byl skutečně dobrým, ovšem to něco, co z člověka dělá dobrého šermíře, má. Vydržel s ním hodně dlouho, jenže pokud má ovládnout Meč mečů, jak mu říká, musí umět daleko víc. Potřebuje učitele a on jim nebude moci být. Nejdřív musí…
„Zabij mě.“
„Kdo tě učil?“
„Kapitán Estryhze.“
„Naučil tě málo. Kdo je jeho učitelem?“
„Serenin.“
Muž váhá. Jestli se zbaví meče teď, už nikdy ho nezíská nazpět, už nikdy ho nebude moci dát někomu jinému a možná vhodnějšímu kandidátovi, ale jeho druzi už jsou tam příliš dlouho. Musí se něco stát, než oni sami podlehnou a stanou se Stíny. On sám se jim stal, ale je svázán přísahou mocnější, než je smrt. Ta ho nutí chodit po světě a hledat, aniž by meč vydal nepříteli.
„Kde žije?“
„V Dračích kopcích,“ vybaví si.
Muž se usměje. Jestliže tam žije, pak musí být velkým bojovníkem. „Pojedeš za ním a naučíš se od něj vše, co můžeš, jinak si tě najdu a zabiju jako prašivého psa.“
„Ale…“
„Zde je meč, který ti dávám. Budeš vědět co s ním. Až bude celistvý, potom přijdeš za mnou.“
„Nemohu to přijmout.“
„Neptám se tě, zda chceš nebo ne. Je to za tvůj život.“
„Co s ním mám dělat?“ Ví, že nemůže odmítnout, ale u Temného, kolik ještě úkolů bude muset vykonat? Měl tehdy zemřít.
„Najít jeho součástí, které byly ukradeny a rozprášeny po světě. Jakmile tento meč spatří svět, už nikdy nebudeš mít klid. Zde je.“ Sáhne si na prsa, rozepne řemínek, který držel meč na jeho zádech. Vezme do ruky pochvu i s mečem. Pomalu ho vytasí. Meč zahoří v slabém svitu. Schová ho zpět. „Je tvůj.“
Daimón natáhne ruku. Ucítí tíhu meče v ruce, pevně prsty sevře kolem pochvy. „To je meč, který…“
„Zvláštní. Ladí s tebou. Uvidíme, jak si poradíš. Musím jít. Bez meče zde nemohu déle zůstat.“ Daimón vzhlédne k záhadnému cizinci. Ztrácí se, proto vstane. „Kde tě najdu?!“ vykřikne, ale odpověď nedostane. Pohlédne na meč, který drží. Je štíhlý jako meč od paní Lachésis, i když o dvě dlaně delší, aspoň tak předpokládá podle délky pochvy. Jílec prostý z neznámého materiálu, když po něm přejede prstem. Od jílce je pochva rozšířená, pak se zužuje do špičky. Jde si sednout k ohni, přiloží, aby na něj lépe viděl.
Schovaný muž má toho dost. Když viděl, jak se ve vzduchu vynořuje meč, pochopil jedno. Ten muž by ho zabil, i kdyby ho chtěl zabít ve spánku, jenže co má říct Resovi? Rty mu zvlní úsměv. Má svůj život velmi rád. Jak muž, tak kůň zemřeli pod útokem nějaké šelmy. Nazpět si nějakou vymyslí. Tiše se odplíží. Argés zvedne hlavu, zadívá se směrem, odkud jsou slyšet zvuky, pak přejde k Daimónovi.
„Co myslíš, kdo to byl? Tak se na něj podíváme? Mám strach.“ Opatrně ho vytáhne. Je přesně takový jako pochva, až na špičku, která je zvláštně stočená. Úžasem na něj zírá, zatímco ruce se chvějí touhou ho vyzkoušet. Okouzleně ho natáčí všemi směry, když si všimne něčeho zvláštního. Přiblíží ho k ohni, aby lépe viděl. Je tam něco vyrytého. Něco, co sotva vidí, ale něco co tam patří. To něco musí najít, protože to bude ta chybějící část meče. Zvedne hlavu k Argésovi. „Asi to nepoznáváš, viď. Nelíbí se mi celá situace, přesto splním jeho žádost. Mohl mě tak snadno zabít. Co jiného mohu dělat? Prý ho ještě uvidím, a víš co? Jsem rád, že vím, odkud můj meč je. Elefiané – Bílý národ, nikdy jsem o nich neslyšel. Možná to jsou ti páni, o kterých mluvila paní Lachésis. Nemám rád hádanky, unavují mě, stejně jako unavil mě ten muž. Hádám, že boj trval šedesát plných úderů, ale trápí mě, že jsem se mu ani trochu nevyrovnal. Pohrával si se mnou jako s dítětem. Musím to napravit dřív, než ho potkám, protože pak mě zabije doopravdy. Začínám si myslet, že nebude lehké všechny sliby dodržet, jenže drží mě to při životě. Půjdeme spát? Už spíš, že Argési? Dobrou noc.“ Lehne si s mečem po ruce. Dotýká se ho, aniž by si to uvědomoval. Dívá se na souhvězdí a na krátkou chvíli na Jiskrovci zazáří Temné oko, aby vzápětí zmizelo. Zívne.
„Nějak bude, Argési. Nějak to zvládneme, ne?“ Usne s rukou na meči.
„Objevil se Runový meč? Jak je to možné? Měl být ztracený! Vlastně neměl být nikdy ukut,“ vlastní myšlenka ho rozveselí. „Kdo ho vlastní?“
„Maličký,“ řeknou pobavené velké fialové oči.
„Pak je naděje.“
„Je nekompletní, tři runy chybí, i když Nepředurčené dítě ho může udělat mocným. Netušil jsem, že se něco podobného najde, ovšem tím naše úloha bude snazší,“ oponuji mu další fialové velké oči.
„Ano, bude,“ souhlasí jiné oči stejné barvyi. „Ještě máme čas, ještě stále ho máme,“ řekne tiše. „Jenom nám ho musí donést, a Vůle hvězd je pro svět nebezpečná.“
